První pomoc při příznacích emoční krize by Česká asociace pro psychické zdraví

praktická příručka

První pomoc při příznacích emoční krize MUDr. Ilona Grimová

Bláznit je lidské (d

)

praktická příručka

První pomoc při příznacích emoční krize MUDr. Ilona Grimová

Obsah

Slovo úvodem

Proměny psychiatrie

Co jsou to emoce, stres, krize, trauma a deprese ?

Příčiny vzniku psychických nemocí

Jak poznat, že vám hrozí duševní onemocnění

Životní krize

Co vám může pomoci zvládnout krizi

S čím ke komu

Jak mohu já sám přispět k vlastní duševní rovnováze

Jak mohu pomoci kamarádovi

Jak mohou pomoci rodiče

Povzbudivé slovo na závěr

Důležité kontakty

Slovo úvodem

Každý z nás má své silné stránky. Tajemství šťastného života spočívá v tom, abychom je dokázali objevit a žít tak, abychom z nich každý den mohli těžit. Martin Seligman, zakladatel pozitivní psychiatrie

Co je psychická nemoc ? Co je ještě normální ? Má smysl s mými potížemi za někým chodit a mluvit o nich ? Pomůže mi to vůbec ? Co si o mně pak pomyslí moje rodina, přátelé nebo spolužáci ? Zdraví je definováno jako tzv. stav biopsychosociální pohody. Zatímco biologickým (tělesným) aspektům nemoci věnujeme zaslouženou pozornost, psychická a sociální stránka zůstávají stranou našeho zájmu. Člověk se většinou svou nemocí nechlubí, avšak trpí-li psychickou poruchou, má tendenci to skrývat. Pokud se mu to daří, jeho život se může stát nesmírným utrpením. Psychické problémy se netýkají pouze dospělých. Dětství a dospívání již dávno není považováno za období plné pohody a bezstarostnosti. Mladí lidé i děti prožívají velmi silné pozitivní a negativní emoce, dostavují se pocity radosti, ale i bezmoci, ztráty, nejistoty. Především dospívání je období plné změn: mladý člověk prožívá první zamilovanost, navazuje nové vztahy, musí se vyrovnávat s jejich rozpady, zvládat zvýšenou školní zátěž, objevuje se potřeba vytvářet si vlastní životní postoje a osamostatnit se. Všichni ale nezvládnou touto proměnu projít bez potíží. Každý z nás je vybaven různými schopnostmi a jiným temperamentem. Pro mladé lidi se mohou nové situace a silné emoce, které náhle prožívají, stát neúnosnými. Jsou zaskočeni, nevědí si najednou rady, co si počít sám se sebou. Jsou neúměrně zatěžováni nejen ve svém vnitřním prožívání, ale i v sociálním životě. Tyto psychické potíže by neměly být považovány pouze za selhání nebo chybu jednotlivce. Mohou se totiž z nejrůznějších příčin dále prohlubovat a proměnit se ve skutečné psychické onemocnění. Mezi nejčastější poruchy, které se objevují u dětí a mladých lidí, patří úzkosti, fobie, deprese, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování a různé závislosti.

Proměny psychiatrie

Co jsou to emoce, stres, krize, trauma a deprese ?

Již ve starověkém Řecku a Římě existovala podrobná klasifikace duševních chorob. Právě v tomto období se poprvé objevují psychiatrické pojmy, jako je melancholie, mánie, delirium či ztráta vědomí. Představy o příčinách vzniku duševních onemocnění byly ale velmi různorodé, např. slavný řecký lékař Hippokrates tvrdil, že duševní onemocnění je způsobeno poruchami mozku. Po pádu Říše římské došlo k úpadku humanistického vzdělání a názory na duševní nemoci a poruchy byly výrazně ovlivněny náboženským smýšlením. Psychické poruchy se dávaly za vinu posedlosti ďáblem. K dalšímu zásadnímu přelomu v dějinách psychiatrie dochází na přelomu 19. a 20. století v psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda. Ve 20. století se psychiatrie velmi rychle rozvíjela a došlo k rozlišení na tzv. biologickou, sociální a praktickou psychiatrii. Biologická psychiatrie využívá k léčbě především psychofarmaka, sociální psychiatrie se zaměřuje na léčbu pomocí psychoterapie, snaží se odhalit příčinu psychických nemocí ve stresu, konfliktu, tíživých životních situacích ; zabývá se také psychosomatickými poruchami. Praktická psychiatrie využívá výsledků a postupů sociální a biologické psychiatrie a snaží se řešit potíže psychicky nemocných komplexně, za pomoci psychofarmak i psychoterapie. Praktická psychiatrie se do povědomí široké veřejnosti dostala až v nedávné době. Možná také proto stále přetrvává v myslích mnoha lidí názor, že psychiatr nebo psycholog je jen pro ty, kteří jsou „nenormální“ a trpí těžkou psychickou nemocí. Stále máme obavy, že pokud navštívíme psychiatra, budeme za „blázna“ a společnost se od nás distancuje. V poslední době se naštěstí povědomí veřejnosti o psychických nemocech a psychiatrických nebo psychologických léčebných postupech výrazně zlepšuje. Pomalu se dokonce prosazuje trend, který je běžný v západních zemích: Máte už svého psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta ?

Tyto pojmy používáme v současné době stále častěji. Nejen mladí lidé si každý den stěžují na svoji „depku“, na to že „mají krizovku“, že „jsou na nervy“. Tímto pojmenováním však označují spíše své přirozené a přechodné pocity smutku, zlosti, skleslosti nebo vyčerpání. Nejedná se o konstatování, že trpí depresivním nebo jiným psychickým onemocněním. Takovéto intuitivní užívání psychiatrických termínu vede k jejich nechtěnému pokřivení a způsobuje teoretický chaos. Nikdo si už není jistý tím, co to ta „depka“ je a jak vážná musí být, aby s ní zašel k psychiatrovi. Pokusme se proto nyní vysvětlit, jak na tyto pojmy nahlíží sama psychiatrie. Tajemství emocí Emoce jsou psychologické procesy zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestikulace). Emoce hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému. Vedou k zaujmutí postoje k dané situaci. Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížněji ovlivnitelné. Poměrně snadno se přenášejí na ostatní (panika, pláč, neutišitelný smích apod.). Silné emoce mohou poškodit zdraví, nebo dokonce přivodit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu. Strach je přirozenou emocí člověka. Plní ochrannou funkci, je nezbytný k přežití. Strach představuje nutnou fyziologickou a duševní přípravu na nebezpečné a ohrožující situace. Vybízí k opatrnosti, pomáhá realisticky odhadnout nebezpečí. Bez strachu by lidstvo v minulých tisíciletích nepřežilo. Zároveň strach vyzývá k tomu, aby byl překonán. Sebevědomě a dobrovolně se postavit svému strachu, to předpokládá důvěru ve vlastní síly. Jestliže se nám podaří strach překonat, posilujeme navíc své sebehodnocení. Strach sloužící k zachování života je spojen s konstruktivními strategiemi k jeho překonání, které nám dodávají

pocit síly. Naproti tomu chorobný strach vede ke slabosti a způsobuje pocit bezmoci a vydání se napospas všemu a všem.

Radost je příjemná emoce vznikající v reakci na úspěch či zisk. Slabší formou radosti je spokojenost, silnější projev označujeme jako extázi. Trvalejší a intenzivní forma radosti je pocit štěstí. Mnohdy je doprovázena úsměvem nebo smíchem. Mezi tělesné projevy radosti patří zvýšení srdečního tepu a krevního tlaku. Jakákoliv aktivita, která pozitivně ovlivňuje naše vnímání reality, nám působí radost. Tento fakt je důvodem pro přitažlivost drog „rozšiřujících vědomí“, a to všeho druhu, od „magických“ hub přes alkohol až k současným halucinogenním chemikáliím. Vědomí však použitím drog být rozšířeno nemůže. Dokážeme nanejvýš změnit jeho obsah. To nám dá pocit, že jsme ho nějakým způsobem rozšířili, avšak ztrácíme kontrolu právě nad tím vědomím, které jsme si chtěli rozšířit. V tom spočívá riziko drog a „falešných pocitů smyslu života“, které vyplývají z prožitků mimo realitu. Podobný problém představuje virtuální realita nebo gamblerství: mnozí lidé se propadají do imaginárního světa, kde chybí přirozené podněty a stimuly. Přitom zažitý úspěch (např. ve sportu) způsobí stejné pocity radosti, ale bez rizika vzniku závislosti. Hněv je silná emoční reakce na překážku, která se postaví do cesty při dosahování vytyčeného cíle, nebo která brání rozvíjení našeho jednání. Je to emoce, jejímž původním smyslem bylo připravit jedince na útok. Podle intenzity se rozlišuje rozzlobenost, hněv, zlost a vztek. Projevy hněvu zpravidla trvají krátce, dlouhodobějším projevem je hostilita (nepřátelství). Protože hněv je primárně násilnou reakcí, snaží se ho lidé pokud možno brzdit. I při velké zlosti se místo fyzického napadení uchylují spíše k urážkám a výhrůžkám. Projevy hněvu jsou nejčastější příčinou narušování vztahu mezi lidmi. I když má hněv často svůj důvod, jeho projevy jsou většinou přehnané a mohou vést k izolaci a bolestné osamělosti. Mezi tělesné projevy hněvu patří zrychlený srdeční tep, vyšší krevní tlak, náhlé zčervenání. Tyto reakce vedou ke zvýšení fyzické síly organismu. Smutek představuje opak radosti. Je reakcí na událost, která se nás nepříznivě dotýká, jako je např. ztráta blízkých osob, ztráta naděje, křivda, nevděk, ale také ztráta hmotné věci (např. auta). Smutek z trvalé ztráty něčeho velmi významného (např. úmrtí blízké osoby) se

může vystupňovat v žal, který je posílený zoufalstvím nad nenávratnem nejvyšší hodnoty. Nevypořádá-li se člověk s žalem, může propadat depresi (chorobnému smutku). Přechod mezi žalem (přirozeným smutkem) a depresí (chorobným smutkem) je plynulý, nelze jej snadno zpozorovat. Co je to stres Stres je fyziologická reakce organismu na život ohrožující situace. Dostaneme-li se do takové situace, náš mozek vyšle signál do hypofýzy. Ta dá povel nadledvinkám k uvolnění stresových hormonů do krve. Omezí se činnost v daný okamžik nepotřebných orgánů, jako jsou např. žaludek či ledviny. Veškerá energie je přesunuta do svalů. Tělo se tak připraví na život zachraňující akci – boj nebo útěk. Takováto reakce tělo značně vysiluje. Proto jakmile stresová situace pomine, měl by člověk odpočívat, aby nabral své síly zpět. Stresové situace, se kterými dnešní člověk přichází do styku (např. v zaměstnání, škole apod.), jsou dlouhodobějšího charakteru. Pokud tělo setrvává delší dobu ve vybuzeném stavu, jsou aktuální tělesné příznaky stresu méně nápadné, avšak při chronickém stresu může dojít k patologickým změnám v psychice i v organismu člověka. Stresující vliv určitého podnětu či situace na jedince má vždy individuální charakter. Každý vnímá význam dané události jinak. Máme rozdílné osobnostní charakteristiky. Určité osobnostní rysy ovlivňují výběr vyrovnávacích strategií a mohou být vysvětlením odlišné zranitelnosti různých jedinců vůči stresu. Některé výzkumy se pokoušely najít společné rysy dětí, které se jeví jako odolnější vůči nepříznivým životním okolnostem. Tyto děti charakterizoval aktivní temperament, společenskost, dobrá schopnost komunikace a správné vnímání vlastních možností k ovlivňování svého jednání. Co je to trauma Psychické trauma vzniká působením jednoho extrémně stresujícího, děsivého zážitku, který znamená bezprostřední ohrožení života nebo tělesné integrity. Může se však jednat také o dlouhotrvající stresující situaci. Oba tyto případy vytváří v jedinci pocit vlastní bezmoci. V našich podmínkách se vyskytují následky psychického traumatu nejčastěji v souvislosti s nehodou, železničním či důlním neštěstím, požárem, znásilněním, sexuálním zneužitím, týráním, přepadením,

únosem, pokusem o vraždu nebo jinou násilnou trestnou činností. To se týká nejen obětí, ale i náhodných svědků takových činů. Podstatou traumatu je, že působením vnějšího činitele jsou poničeny psychické a biologické adaptační mechanismy jedince. Člověku je tváří v tvář extrémní hrůze znemožněna smysluplná akce a on se ocitá ve stavu totální bezmoci. Trauma je reakcí na vlastní bezmoc. Není-li možný boj ani útěk, dochází k dezorganizaci jednotlivých složek organismu a k jeho ochromení. Traumatické události pak vyvolávají u daného jedince hluboké a trvalé změny v oblasti fyziologické, emoční i kognitivní Je-li prvním zásadním rysem traumatizující zkušenosti nemožnost úniku, je druhým rysem její nepochopitelnost. Takovou zkušenost obvykle nelze zařadit mezi dosavadní obvyklé životní zkušenosti. Při orient aci ve světě slouží člověku vytvořená kognitivní schémata, která mu pomáhají chápat a účelně reagovat v různých situacích. Rozpor, který vzniká mezi základními představami a vnímanou realitou, přivádí člověka do stavu vnitřního zmatku. Výsledkem může být tzv. disociace, tedy oddělení různých duševních procesů, které normálně fungují ve vzájemném propojení. Člověk se tak nevědomě chrání před přívalem silných emocí, které by pravděpodobně nedokázal udržet pod kontrolou. Traumatizovaná osoba si do detailu vzpomíná na celou událost, ale bez jakéhokoliv emočního doprovodu, nebo zažívá intenzivní emoce bez jasné vzpomínky na to, s čím souvisí. Může se nacházet ve stavu neustávajícího neklidu a podrážděnosti, může mít různé psychosomatické obtíže, ale neví proč. Symptomy vyvolané traumatem mají tendenci ztrácet vazbu se svým původcem a žít si dále svým vlastním životem. Pokud vzpomínky, které obvykle nejsou volně přístupny vědomí, pomůže vybavit např. podnět připomínající trauma, vzniká obrovský emoční tlak. Člověk může po dlouhou dobu působit jako dobře přizpůsobený, za určitých podmínek však hrozí nekontrolovatelná afektivní reakce. Pokud trauma působí v raném dětství, může poškodit vznik bazální důvěry v blízké osoby, jež je součástí všech dalších životních vztahů a také podmínkou zdravého vývoje osobnosti. Důsledkem traumatu v jakémkoli věku je ztráta důvěry v sebe sama a ostatní, zranitelnost a stud z prožité bezmoci. Přetrvávající pocit viny za vlastní přežití bývá společným rysem lidí, kteří prošli válkou, přírodní katastrofou či hromadnou havárií. Tento pocit viny je nejsilnější tehdy, když byl člověk

svědkem utrpení smrti druhých lidí a nemohl či nedokázal jim pomoci. Takový člověk se až do konce svého života může obviňovat ze slabosti a neschopnosti. Prožívané pocity viny mohou také výrazně zasahovat do jeho mezilidských vztahů. Co je to deprese Depresivní porucha je duševní dysbalance (nerovnováha). Může se vyvinout jako onemocnění bez zjistitelných příčin nebo jako reakce na trauma, stres, tíživou životní situaci apod. Projevuje se jako ojedinělá epizoda nebo se opakuje (periodická depresivní porucha). U téhož nemocného se mohou střídat depresivní a manické fáze. V takovém případě hovoříme o bipolární poruše. Jako symptomatické jsou označovány deprese při jiných somatických (fyzických) onemocněních. Deprese je jedním z nejčastějších psychiatrických onemocnění, které se v současné době objevuje. U každého pátého člověka se alespoň jedenkrát za život objeví klinicky významná depresivní nálada. Každoročně onemocní depresí kolem pěti procent obyvatelstva různého věku. Zajímavé je, že ženy jsou postihovány touto nemocí asi dvakrát častěji než muži. Depresi však mohou zažít i děti. Hlavním projevem této nemoci je dlouhodobá porucha nálady, ale kromě ní je ovlivněno také myšlení, chování i tělesné fungování. Mezi typické příznaky deprese patří: → přetrvávající smutná, úzkostná nebo „prázdná“ nálada → negativní pohled na sebe a sebepodceňující myšlenky → pocity beznaděje, pesimismu nebo bezmoci → sebeobviňování a ztráta smyslu života → nespavost, předčasné ranní probouzení nebo nadměrná ospalost a spavost během dne → ztráta zájmu a radosti → ztráta chuti k jídlu, výrazné snížení váhy nebo naopak sklon k přejídání a z něj vyplývající přibývání na váze → pokles energie, únava, ospalost, malátnost (jednoduché činnosti vyžadují nadměrnou námahu) → nezájem o sexuální život → nadměrné polehávání nebo posedávání, neschopnost se přinutit k činnosti, odkládání činnosti → myšlenky na smrt nebo sebevraždu → neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost

→ potíže se soustředěním, zapamatováním si, rozpomínáním a s pamětí vůbec (naštěstí přechodné) a problémy s rozhodováním → přetrvávající tělesné příznaky, jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, dlouhodobé bolesti → tíha na hrudi, ztuhlost nebo ochablost svalstva, snadná unavitelnost → nadměrné obavy a starosti, časté pocity napětí 14

Příčiny vzniku psychických nemocí

Psychika člověka má přirozené obranné mechanismy, které mu pomáhají vyrovnávat se s nepříznivou životní situací. Pokud ale tato situace trvá příliš dlouho nebo se jedná o příliš náhlou nebo velkou zátěž (například ztráta blízkého člověka, zaměstnání, majetku, setkání se zločinem …), přirozené obranné mechanismy se vyčerpají. Najednou máme pocit, že problém narostl do obrovských rozměrů, nemá žádné hranice, vyplňuje celý náš svět. Nevidíme žádné východisko ze své situace, zaplní nás pocit, že nic nemá cenu, cítíme úzkost, máme strach z budoucnosti. Mohou se objevit i zvláštní psychické stavy jako pocit neskutečna. Člověk může mít dojem, že to, co se děje, není pravda, že je to sen, ze kterého se probudí. Objevuje se také pocit zvláštního vnitřního odcizení, oddělení od reálného okolního světa. To všechno jsou přirozené reakce zdravého organismu na příliš velkou psychickou zátěž. Nelze říct, že takový člověk je psychicky nemocný, pouze prožívá psychickou krizi, která je často spojena se silnými emocemi (smutkem, strachem, hněvem), jež je nutné nějakým způsobem ventilovat. Psychické potíže mohou vznikat z příčin vnějších i vnitřních. Někteří lidé mají patrně k duševním poruchám větší náchylnost než jiní, nicméně za určitých okolností může psychicky onemocnět kdokoliv z nás. Nějakou duševní nemoc prodělá během svého života každý čtvrtý až pátý člověk. Určité životní fáze přinášejí samy o sobě významné změny, které mohou být velmi stresující, jakkoli jsou přirozené a žádoucí. Již pro malé děti bývá velmi stresujícím období odloučení od rodičů při nástupu do mateřské nebo základní školy. Jako další přechodnou a rizikovou životní fázi chápeme dospívání a mladou dospělost, v pozdějším věku je to období, kdy se naše děti osamostatňují a odcházejí z domova. Výrazným životním mezníkem je také ukončení pracovní kariéry, odchod do penze, stárnutí a stáří. Všechny tyto přechodové fáze představují pro lidskou psychiku zvýšenou zátěž a přinášejí zvýšené riziko rozvinutí psychické poruchy či onemocnění.

Krizové životní situace První zkušenosti s oddělením od rodiny může dítě velmi dobře zvládnout. Rozhodující bývá jeho vázanost na rodinu. Je-li přítomna úzkostnost ze strany rodičů i dítěte, pak převládá strach o zdraví a život rodičů nad primárním strachem ze školy. Porucha tedy není v podstatě fobií ze školy, ale typickou fobií školního věku. V rodině je obvyklá ochraňující a úzkostná výchova, která je typická silnou vazbou na matku a potlačením důležitosti otce, zejména jeho mužské role. Vstup dítěte z takovéto rodiny do školního zařízení bývá pak provázen úzkostným výbuchem, nezřídka s agresivní reakcí. V současné době můžeme pokládat za krizové také postavení dospělé ženy nebo muže. V posledních několika letech se výrazně proměnily naše názory na to, jaké životní či sociální role mají muži či ženy zastávat. Dříve se od ženy očekávalo perfektní fungování v domácnosti, péče o děti. Dnes ženy pracují na plný úvazek, mnohé mají i vedoucí postavení, zajišťují finanční zázemí rodiny, zároveň se ale očekává, že se budou i nadále starat o domácnost, pečovat o děti nebo nemocné rodiče. Muži naopak v současnosti zůstávají mnohdy nezaměstnaní nebo jejich pracovní zařazení může být méně společensky významné než u jejich manželky. Jejich prapůvodní role lovců se ztrácí, musí pomáhat s domácími pracemi starat se o děti a pečovat o rodinný krb. Ve středním věku mnohé z nás zaskočí pocit, že necítí smysl života: „Nemám pocit uspokojení ze své práce, mám všechno, o čem bych mohl snít, rozhoduji si o své práci, jsem nezávislý na penězích, vydělám jich dost, mám auto, chalupu, byt, rodinu, ale nemám z toho uspokojení. Řídím sebe i ostatní, mám dost moci, ale jaký to má smysl ? Pociťuji nudu, vyčerpanost ve všech možných rovinách svého života (ať jsou to city, práce, zábava, sex). Nestrádám, mohu si dopřát vše, o čem se jiným může jen zdát, ale mně to připadá jako minus. Kdybych se dokázal probrat z té letargie, flegmatičnosti, nudy. Kdybych se dokázal něčím nadchnout, něco obdivovat, po něčem toužit.“ Takové existenciální vakuum se šíří stále více. Přitom můžeme žít i smysluplný život, jen to tak z našeho pohledu nevypadá. Další krizová situace může nastat u rodičů, jejichž děti odejdou z domova a oni najednou hledají smysl života. Nyní by se měli starat hlavně sami o sebe, ale mnozí už to nedokážou. Velmi zátěžové období v životě člověka je ztráta zaměstnání nebo odchod do důchodu. V obou těchto situacích je velmi důležité, jestli máme kvalitní vztahy s okolím, jestli máme záliby, kterým se můžeme

věnovat a tak naplnit volný čas, kterého je najednou víc než dost. Přátele a podporu lze nalézt také v různých zájmových spolcích nebo prostřednictvím internetových sociálních sítí. I mimo tato přechodová období však mohou kohokoli potkat těžkosti, které narušují tělesnou, duševní či sociální pohodu a mohou vést k propuknutí onemocnění (např. prožití traumatizující situace, kdy ztrácíme své nejbližší v důsledku úmrtí, jsme účastníci automobilové nehody, přírodní katastrofy, násilného činu). Začátek potíží může být náhlý, někdy vysloveně prudký – v průběhu několika dnů či dokonce hodin. Jindy však obtíže vznikají spíš nenápadně, poznenáhlu a rozvíjejí se řadu týdnů nebo měsíců, někdy i v řádu let. Ne vždy lze počátek obtíží spojit s nějakou významnou událostí, ať už pozitivní (povýšení v zaměstnání, zahraniční cesta, svatba apod.), stresující (zkouška, ztráta zaměstnání, těžká nemoc, partnerský rozchod apod.) či přímo traumatizující (autonehoda, úmrtí v rodině apod.). Často se však stává, že příčiny své nespokojenosti či smutku nenacházíme. V takových případech může být skryta v pozadí duševní porucha. Je vhodné, abychom v takových případech navštívili odborníka (psychologa, psychiatra, psychoterapeuta) a společně s ním se pokusili nalézt možné řešení naší situace.

Jak poznat, že vám hrozí duševní onemocnění

→ Pociťujete výraznou úzkost, tíseň, skleslost, ztrátu energie, chuti do činností, nedostatek zájmu, radosti, sebejistoty ? Zdá se vám, že jste k ničemu, nic se vám nedaří, nikdo vám nerozumí, nikdo si vás nemůže cenit a mít vás rád ? Nemůžete se uvolnit a od těchto úvah odpoutat ? → Děláte si velké výčitky ? Máte pocit, že jste vše pokazili a zasloužíte potrestání ? Ztrácíte naději, že se vše obrátí k lepšímu ? Připadá vám, že pro vás život ztrácí smysl ? → Myslíváte na smrt ? Pomýšlíte někdy na sebevraždu ? → Trpíte změnami nálad ? Někdy se cítíte rozjaření a akční, jindy pod psa (aniž by to zjevně souviselo s událostmi) ? Střídají se nálady rychle nebo trpíte přerušovaným spánkem, předčasným probouzením ? Nebo naopak zvýšenou spavostí ? Spánek vám nepřináší dostatek odpočinku, budíte se neosvěženi ? Spíte dlouho do dopoledne i přes poledne ? → Pozorujete se nadměrně ? Pociťujete velké obavy o své zdraví, i když žádná vyšetření neukázala poruchu ? Bojíte se o zdraví svých blízkých ? O své blízké vůbec ? Podnikáte mimořádná opatření pro svoje zdraví (vyšetřování, speciální strava či oblečení, diety, náročné cvičení aj.). → Jste podrážděný, vznětlivý, dostáváte se snadno do konfliktů s druhými, slovních či dokonce fyzických ? Lezou vám druzí lidé neobvykle na nervy ? Nebo jste naopak dlouhodobě skleslí či dlouhodobě euforičtí ? → Pociťujete úbytek odhodlání, vůle ? Odkládáte věci, rozhodnutí ? Nemůžete se rozhodnout, běžné věci se jeví jako zásadní a neřešitelné ? → Přestal jste chodit do školy nebo do práce, zařizovat si úřední záležitosti, starat se o své finance, o to, z čeho budete žít ? → Vracejí se vám stále dokola nevítané myšlenky a nejdou zaplašit ? Nemůžete soustředit myšlení na to, co sami chcete ? Nemůžete své myšlenky zastavit nebo naopak rozběhnout ?

→ Zdá se vám, že v běžných situacích nerozumíte, co se děje, nebo naopak „konečně chápete“ – věci vám začaly dávat nový, neobvyklý smysl ? → Jíte či pijete zřetelně více nebo naopak zřetelně méně než dříve ? Výrazně jste v posledních měsících zhubnul či přibral na váze ? Kouříte výrazně více ? Uchylujete se častěji k lékům či alkoholu (ev. drogám), abyste zaplašil starosti, uvolnil se, usnul ? → Cítíte neklid, který nejde zastavit ? Nemůžete se soustředit na učení, čtení, rozhovor, sledování filmu ? → Poškozujete se – pořezáním, pálením cigaretou apod. ? Přináší vám to úlevu nebo uspokojení ? → Jste výrazně nespokojeni se svojí postavou, svým vzhledem ? Přejídáte se často ? Omezujete se výrazně v jídle ? Zvracíte často ? Úmyslně nebo neúmyslně ? → Začal jste se stranit lidí ? Máte pocit, že vás lidi pozorují, pomlouvají, pošklebují se ? Máte pocit, že proti vám lidé něco mají, brojí, chtějí vám škodit ? → Slyšíte zvuky nebo hlasy, když nikdo není přítomen ? Ovlivňuje někdo nebo něco vaše myšlenky ? Řídí někdo vaše konání proti vaší vůli ? Dostáváte znamení světly aut, vysíláním rádia či televize ? Ve všech těchto případech vyhledejte odborníka.

Životní krize

Duševní pohoda je nedílnou součástí celkového zdraví každého člověka. Stejně jako zdraví tělesné je však i to psychické ohroženo celou řadou poruch. Duševní zranitelnost jedince je závislá na osobnostních a sociáln ích faktorech. Každý lidský zážitek je relativní. I extrémní trauma hodnotí lidé různě, pro každého může mít jiný význam a dopad. Někdo vydrží a překoná hodně sám, jiný potřebuje, aby mu ostatní často pomáhali, a další se „sesype“ při každé příležitosti, i když má dostatečnou podporu svého okolí. Samozřejmě existuje jistá hranice, po jejímž překročení jsou události obecně považovány za traumatické. Výrazný vliv na hodnocení traumatického zážitku má i kulturní prostředí. Lidé některých etnik mohou být odolnější vůči určitému druhu traumatu, ale současně zranitelnější vůči jinému. Jednotlivé životní zážitky tedy nemůžeme chápat jako statickou, okolnostmi vysvětlitelnou jednotku. Abychom mohli hodnotit jejich vliv na psychický stav jedince, je nutné je pojímat v souvislosti s dynamickou interakcí jednotlivého člověka a jeho prostředí. Každý z nás se může dostat do tzv. životní krize. Jedná se o subjektivně prožívaný stav bezvýchodnosti, zoufalství, vyčerpanosti, bezmoci. Mezi typické příznaky životní krize patří: → pocit zranitelnosti, ohrožení, nedostatku kontroly nad situací, ochromení, strach, úzkost, plačtivost, podrážděnost či návaly hněvu, lekavost, únava → změny v pracovní výkonnosti, obtíže s koncentrací → potíže s jídlem a pitím (např. ztráta chuti k jídlu, nadměrné požívání alkoholu) → tělesné obtíže (např. bušení srdce, bolesti zad, žaludku) Donedávna se za kritické životní období považoval zejména střední věk (tzv. krize středního věku). V současné moderní civilizaci však krize čím dál častěji postihuje všechny ročníky. Budování vlastního zázemí včetně práce a domova je mnohem víc stresující než kdykoli dříve. I mladí lidé stále častěji pociťují úzkost, nejistotu a vnitřní nepokoj. Přispívá k tomu nepřeberné množství životních možností, které se jim

nabízejí. Zažívají větší nerozhodnost, strach z neúspěchu či špatné volby. Navíc v konzumní společnosti pociťují zvýšený tlak na to, aby pro své okolí každý z nich vypadal dokonale, aby byl co nejkrásnější, aby mu perfektně fungoval milostný život, byl finančně zajištěný a mohl se co nejvíce bavit a užívat si. Pokud se mu to nedaří, není dost dobrý. Avšak udržet krok se současným společenským tempem je extrémně náročné. Většinou se pak člověk soustředí pouze na získávání potřebného množství finančních prostředků, což ho zaměstnává natolik, že na odpočinek nebo zábavu nemá čas. Tradiční morální hodnoty jsou zatlačovány do pozadí. Mnoho lidí v současné době nemá ani stabilní rodinné zázemí. Za takových podmínek se lze velmi snadno dostat do vnitřního zmatku a nejistoty, která může přerůst v závažnou životní krizi. Každá krize v životě má smysl Každá změna sebe sama k lepšímu je spojena s určitou úzkostí či nejistotou z výsledku. Avšak jiná cesta k tomu, abychom se stali zralejšími, lepšími a odolnějšími, neexistuje. Je nutné naučit se krizí projít a zvládnout ji. Součástí každé krizové situace je i to, že si člověk uvědomí vlastní chyby a s pokorou je dokáže přijmout. Jestliže se to podaří, pak může mnohé věci ve svém životě změnit k lepšímu. Každý z nás zažil období dospívání, které je velmi zátěžové. V této životní fázi dochází k výrazným tělesným i duševním proměnám. Psychologové spatřují cestu z adolescence do dospělosti ve schopnosti zvládání krizí a budování si vlastní identity. Jedině tak se člověk stane skutečně nezávislým, vytvoří si pevné přátelské vazby a najde své místo ve světě. Jak si vybudovat vlastní identitu Prvním úkolem dospívajících je vybudovat si pozitivní identitu, tedy najít odpověď na otázku: Kdo jsem ? Pochopit, kdo jsme, však není vůbec snadné, neví to ani spousta dospělých. Jedná se o cestu k sebeporozumění a k sebepřijetí. Jeden z nejefektivnějších způsobů, jak lze poznat sebe samé, je zdravé riskování. Jeho smyslem je ověřit si vlastní schopnosti při nejrůznějších aktivitách (sport, malování, hudba, tanec nebo hraní divadla). Takové činnosti jsou dobré nejen na zahnání nudy, ale také vnášejí do života dospívajících systém a umožňují jim kontakt s vrstevníky, kteří mají podobný žebříček hodnot, i s dospělými, kteří sdílejí stejné záliby a mohou se stát jejich rádci.

V procesu budování vlastní identity se má projevit individualita každého člověka, jeho jedinečnost. K tomu také patří schopnost přijmout sebe sama – a to včetně svých kladných, ale i záporných vlastností. Významné jsou přitom právě nesnáze a překážky, které do značné míry utvářejí naši jedinečnost. „Stát se tím, kým člověk je“ v žádném případě neznamená stát se uhlazeným, harmonickým, obroušeným. Znamená to, že člověk má na sobě stále více vnímat, kým vlastně je, co je v souladu s jeho vlastní osobností, včetně jeho „nerovností a hran“. Jak získat nezávislost Druhým úkolem dospívajících je dosáhnout emoční autonomie a zbavit se závislosti na rodičích nebo jiných dospělých. Nevyhnutelnou součástí tohoto procesu je vytváření vazeb mimo rodinu. Výzkumy dokázaly, že v žádné jiné životní etapě není touha trávit čas s přáteli tak intenzivní jako v období adolescence. Pro mladé lidi je nesmírně důležité, aby je jejich kamarádi přijímali. Vztahy s vrstevníky pro ně mají velký význam a velice těžce nesou, když se v jejich přátelství objeví nějaké trhliny, nebo když se dokonce rozpadne. Pohlížet na přátele svého dítěte s pohrdáním je jeden z největších prohřešků, kterých se rodič může dopustit. Postoje rodičů a adolescentů se odvíjejí od celoživotně budovaných vzájemných vztahů. Pokud mají rodič a dítě dobrou citovou vazbu, tak se případná nedorozumění řeší ihned. V opačném případě se nedorozumění buď vyhýbají, nebo se stávají navzájem nepřátelskými a vyvíjí na sebe nátlak. V nejistých citových vazbách se objevuje ve vzájemných vztazích vyhýbání se, dysfunkční hněv a manipulující jednání. Tyto reakce mohou vzniknout z obav rodičů, kteří interpretují adolescentovy snahy získat nezávislost jako ohrožení vzájemného vztahu. Druhým vysvětlením je, že rodiče i adolescenti mohou být zaplaveni afekty, které vznikají při vzájemných nedorozuměních. Také je možné předpokládat, že nejistý adolescent je snadno frustrovaný, protože ani neočekává, že by ho mohl rodič vyslyšet nebo se ho snažit pochopit. Pro rodiče je však často velmi těžké porozumět představám a emocím svých dospívajících dětí. Konflikty a neshody s rodiči nevadí, mají-li adolescenti pocit, že mohou vyjadřovat svobodně své názory a že se na ně bere ohled. Adolescenti s různými modely citové vazby se také liší ve strategiích získávání nezávislosti. Mladí lidé s nejistými rodinnými vazbami

často inklinují k rizikovému chování (parta, závislosti na návykových látkách, nedokončení vzdělání). Pokud člověk necítí, že někam patří, uvěří, že není dost dobrý a cítí se méněcenný. V partě či návykových látkách pak hledá ocenění či zapomnění. Jak najít své místo v životě Aby mladý člověk mohl nalézt své místo v životě a dosáhnout svým pracovním úsilím ekonomické nezávislosti, musí mít pozitivní vztah ke škole. Výzkumy ukazují, že dobré vztahy s učiteli jsou jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících studijní úspěch. I když existují lidé, kteří tvrdí, že vždycky věděli, čím se budou živit, většina dospívajících si není jistá tím, co by chtěla dělat, až skončí školu. Když mají štěstí, potkají nějakého inspirativního člověka, jiným se podaří strávit jeden semestr v zahraničí nebo dokonce celý rok cestovat po světě, čímž jejich život často získá tolik potřebný směr. Pro možnost získat správný směr, vydat ze sebe to nejlepší, jsou velmi důležité i postoje našeho okolí, jak prokázal v experimentu psycholog Robert Rosenthal. Jeho výzkum sebenaplňujícího se očekávání – tvz. Pygmalion efektu, spočíval v tom, že vybral náhodně 20 procent žáků z osmnácti tříd, o nichž učitelům řekl, že jsou výrazně talentovaní. Zbývajících 80 procent žáků měli funkci kontrolní skupiny. Po roce se ukázalo, že skupina žáků, označených jako talentovaní, má nejen lepší studijní výsledky, ale i vyšší IQ než kontrolní skupina. Z toho plyne, že když učitelé očekávají, že studenti budou úspěšně pracovat a intelektuálně růst, pak se tato očekávání naplní. Je to způsobeno tím, že učitelé se „talentovaným“ žákům více věnují, přistupují k nim individuálně, častěji jim poskytují zpětnou vazbu, povzbuzují je a vytvářejí jim zajímavější studijní příležitosti. Stejně funguje Pygmalion efekt i v rodině. Tyto kroky vedou k tomu, aby si každý dokázal reálně uvědomit své vlastní já, svou vlastní hodnotu, danou už jen tím, že existuje a že má právo na své místo na zemi a na svou vlastní svobodnou vůli.

Co vám může pomoci zvládnout krizi

→ Myslet jinak – vymanit se ze strnulého, zavedeného myšlení je hlavním zdrojem duševního osvobození. Znamená to naučit se používat tu část mozku, kde sídlí intuice, tvořivost, síla představivosti a fantazie. Současně to znamená odvrhnout falešnou bezpečnost konformismu, ohledů na to, co tomu řeknou ostatní lidé. → Myslet pozitivně – odsuneme-li zcela stranou negativní myšlenky, budeme lépe vycházet se svým okolím, protože tím poskytneme důvěru svým bližním, uznáme je za sobě podobné, navíc s vědomím, že i oni dokáží překonávat sami sebe. → Myslet klidně a věcně – to znamená myslet tak, jak nás nabádá naše svědomí a hodnoty, které uznáváme, což nám umožní nepodléhat vnějším tlakům. Od každé životní události musíme získat odstup, abychom se v ní orientovali a neztratili tak sami sebe. Znamená to rozhodovat se s přehledem a nepodléhat klamům a mýtům. → Naučit se komunikovat – komunikace nám umožňuje dát druhému najevo svoje pocity, přání, požadavky nebo prosby. Komunikace má být otevřená, jasná a vstřícná. Můžeme se v ní projevovat pasivně, asertivně či agresivně – Pasivní komunikace – vyznačuje se bezradností vůči požadavkům druhých. Pasivnímu člověku chybí sebejistota. Ustupuje ostatním. Je nejistý. Stále se omlouvá. Vyhýbá se výměně názorů. Někdy je nadmíru a nepřirozeně snaživý, aby ho druzí „proboha“ nekritizovali. Jindy se vyhýbá sociálním kontaktům. Obviňuje okolí z agresivity. Má pocit, že ho druzí využívají. Často také využíván je. Někdy si pak vybije vztek na někom ještě slabším. – Agresivní komunikace – vede k prosazování sebe na úkor druhých. Zraňuje druhé. Nedbá jejich práv. Ponižuje je. Agresivní člověk si myslí, že pravdu má jen on. Rád druhým káže, vyčítá nebo moralizuje. Neumí si přiznat vlastní chybu. Často zaměňuje upřímnost s útočností. Přehnané sebevědomí a útočnost mohou být zástěrkou komplexů, které jsou agresivitou kompenzovány. K agresivnímu chování patří nejen hrubá slova, křik či moralizování, ale také sarkasmus, ironie, značkování a významné mlčení.

Oba tyto typy komunikace mohou být i manipulativní. Manipulativní jednání je nepřímé, sleduje skrytý, většinou egoistický cíl. Snaží se dostat druhého do takového vnitřního rozpoložení, ve kterém manipulaci podlehne, a on dosáhne svého, ať už pláčem, křikem, výčitkami, předstíráním bezmocnosti, lichotkami. – Asertivní komunikace – typická pro člověka, který přebírá plnou odpovědnost za svoje chování. Ví, co chce dělat a jak. Jsou mu jasné i důsledky. Většinou přímo řekne své pocity a o co mu jde. Nepovyšuje se a zásadně se neponižuje. Umí naslouchat druhému. Když udělá chybu, přizná ji. Umí přistoupit na kompromisy. Působí vyrovnaně, uvolněně, srozumitelně. Častěji vyjadřuje pozitivní věci. Kritizuje věcně, konstruktivně a tak, aby nikoho neponížil. Jde mu více o spolupráci s druhými než o vítězství nad nimi. Příkladem asertivní komunikace je například nahrazení jakéhokoliv soudu nebo kritiky objektivním konstatováním. Místo abychom prohlásili: „Ta zpráva je mizerná.“ Je lépe se držet v objektivní, konkrétní rovině: „Zdá se mi, že v té zprávě chybí k přesné formulaci vašeho sdělení tři myšlenky.“ Čím jsme konkrétnější a objektivnější, tím spíš bude náš výrok interpretován jako legitimní pokus o komunikaci než jako potenciální kritika. Další důležitou zásadou je vyhnout se soudu o druhém a soustředit se jen na to, co v dané chvíli pociťujeme, případně druhému sdělit, jak nás mrzí, že nevyšel nějaký společný plán. Např. operátorka letecké společnosti: „Když na mě, pane, zvyšujete hlas, nemůžu se soustředit a dál hledat požadované informace.“ V pracovním prostředí: „Když pustíte do oběhu zprávu s pravopisnými chybami, je mi trapně, protože tím utrpí image moje i celého týmu. Velmi mi na našem způsobu prezentace záleží zejména proto, že jsme museli tvrdě pracovat, abychom získali svou nynější pozici na trhu.“ Jak poznáte např. v restauraci člověka, který se chová pasivně, agresivně nebo asertivně poté, co zjistil, že objednané jídlo je nekvalitně připravené a studené? Pasivní: Vyčítavě a ukřivděně se podívá po číšníkovi. Část porce sní, protože má hlad, velkou část nechá, protože mu to nechutná. Pečlivě složí ubrousek a pak dlouho čeká, než se dostaví číšník. Neřekne nic, a dokonce se nechá ošidit při placení. Zbytek dne si to vyčítá, často se

k situaci vrací, cítí se ukřivděn. Večer dlouho vytýká dceři drobný nepořádek v pokoji. Agresivní, útočný: Hlasitě zavolá číšníka a s netajenou zlostí mu říká: „Co jste mi to donesl za podešev! A co ty hranolky, ty smažila už vaše babička ?!“ V případě podobně útočného číšníka scéna rychle spěje k vrcholu. Útočník je zbytek dne v ráži. Je neurvalý a povýšený k sekretářce, vylije si vztek na podřízeném pracovníkovi. Doma, když chce opravit kapající kohoutek, utrhne umyvadlo. Asertivní: Klidně přivolá číšníka a klidným, ale rozhodným hlasem mu řekne: „Pane vrchní, tohle jídlo nechci. Biftek je tuhý a hranolky jsou studené. Prosím, doneste mi nové, které bude v pořádku.“ Jedná jistě, klidně a důrazně, avšak s respektem k číšníkovi, neponižuje ho. Situaci řeší věcně a během dne na ni úplně zapomene. Z jeho jednání je cítit, že si je vědom svých práv, ale v jejich vyjádření dovede udržet respekt k druhému. Sám se nevyvyšuje a nikoho neponižuje. Desatero předsudků o krizi 1. Každý si má se svým životem vždy vědět rady sám. NE – stejně důležité je umět poznat, kdy nám vlastní síly na něco nestačí, a umět si říct o pomoc. 2. Vyhledat odbornou pomoc je známkou vlastní neschopnosti. NE – někdy to naopak může být známkou odvahy, prozíravosti a ochoty postavit se svým problémům čelem. 3. O problémech je lepší s nikým nemluvit, proč s tím zatěžovat ještě někoho dalšího. NE – již samotné „vypovídání se“ a to, že je někdo s námi, může přinést úlevu. 4. Někam chodit a vykládat tam o svých potížích stejně nikam nevede. NE – v krizi vnímáme často svoji situaci velmi zúženě a pohled člověka „zvenku“ nám může pomoci vnímání situace rozšířit. 5. Člověk by měl vyhledat odbornou pomoc, až když se zcela zhroutí. NE – čím dříve, tím lépe: tím více sil nám zbývá k tomu, abychom se vypořádali, s čím zrovna potřebujeme. 6. Kdo nezvládne těžkou životní situaci, je slaboch. NE – všichni můžeme být nějakou náročnou situací zaskočeni a překvapeni a můžeme se dostat do úzkých.

7. To, že se někdo dostane do krize, je stejně jeho vina, takže si pomoc nezaslouží. NE – ať už jsme ke vzniklé situaci přispěli více či méně, nebo dokonce vůbec ne, důležité je, zda chceme něco udělat pro její řešení. Koneckonců každý jsme chybující. 8. Krize je duševní nemoc, takže kdo jde do krizového centra, je duševně nemocný. NE – krize není duševní nemoc, je to narušení duševní rovnováhy, které může nastat, když jsme nuceni čelit nějaké ohrožující situaci, se kterou se neumíme v daném okamžiku vypořádat. 9. Existují určité základní věci v životě, které by měl každý normální člověk zvládnout sám. NE – krize je subjektivní, každý prožíváme tytéž události různě, co jeden člověk hravě zvládá, může být pro druhého velkou zátěží. 10. Zaplaví-li nás intenzivně nepříjemné pocity, jako třeba vztek, smutek, žárlivost či nenávist, je lepší nevšímat si toho a dělat jakoby nic. NE – tyto pocity zpravidla nezmizí a stejně naše chování ovlivňují. Může být užitečné zabývat se tím, odkud přicházejí, komu patří.

S čím ke komu

Na počátku není snadné rozhodnout se, na koho se obrátit s žádostí o pomoc. Zda přímo oslovit odborníka (psychologa, psychiatra, psychoterapeuta) nebo někoho ze svých přátel či rodiny. Pro mladé lidi a děti se mohou prvním záchytným bodem stát rodiče nebo výchovný poradce ve škole, případně školní psycholog, který by měl dokázat odhadnout závažnost problému. Na tyto odborníky se mohou obrátit i kamarádi těch, kteří se obávají o svých problémech hovořit s dospělým nebo je před nimi skrývají. Také je možné obrátit se s žádostí o pomoc nebo informaci na některou z krizových telefonních linek. Nejdůležitější je hlavně někde začít! V případě velmi naléhavých problémů, kdy si již člověk neví rady sám se sebou a přestává být schopen běžně fungovat a třeba jej i napadají „černé“ myšlenky, je nutné, aby urychleně vyhledal krizovou pomoc! Pokud byste zažili nějakou šokující, nečekanou situaci (úmrtí blízké osoby, přepadení, znásilnění či sexuální zneužití, živelná katastrofa, jiná nehoda) nebo měli sebevražedné úvahy, obraťte se ihned na nejbližší krizové centrum. V Praze buď Centrum krizové intervence v Bohnicích nebo RIAPS. Obě zařízení jsou dostupná 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a to osobně i telefonicky. Není-li k dispozici krizové centrum nebo linka důvěry, neváhejte se obrátit na běžnou lékařskou pohotovost a v případě ohrožení života přivolejte záchranku (155). Kdo je to psychiatr, psycholog a psychoterapeut V hlavách mnohých lidí stále přetrvává představa psychiatra jako poněkud roztržitého, od reality odtrženého postaršího pána s plnovousem, který si mne bradu a podivně bručí. Přitom psychiatr je lékař jako každý jiný a jeho snahou je pacientovi pomoct, nikoliv jej trápit. K lékaři je potřeba se vydat, když obtíže způsobují značnou psychickou nepohodu pacienta nebo jakmile člověk není schopen vykonávat každodenní činnosti, aniž by mu to způsobovalo problémy. Návštěva psychiatrické ordinace může v mnoha případech velmi pomoci. Zapomeňte na obavy typu: „Co tomu řekne moje rodina nebo přátelé ? “ To není na místě. V případě dětí do 15 let je možné navštívit psychiatra

pouze v doprovodu rodičů, a to zejména při podezření na depresivní poruchu, psychotickou poruchu, při výrazných změnách nálad, agresivním jednání, mentální anorexii, bulimii, výrazných úzkostech, sebevražedných úvahách. Mladé lidi nad 15 let lékař přijme v naléhavých situacích výjimečně i bez rodičů. Psychiatr je lékař, absolvent lékařské fakulty, pacientovy psychické potíže, poruchy a nemoci může pomoci řešit farmakologicky. Většina psychiatrů ale pracuje i psychoterapeuticky. Psycholog je absolvent filozofické fakulty a převážně vyšetřuje pomocí testových metod, pohovoru a pracuje psychoterapeuticky. Na psychologa je možné se obrátit také v krizových situacích, vyšetřuje tytéž diagnózy jako psychiatr. Optimální je součinnost obou těchto odborníků. Psycholog je také oprávněn provádět vyšetření, které je potřebné k vydání zbrojního a řidičského průkazu. Psychoterapie je důležitá součást práce s člověkem v zátěžové životní situaci nebo krizi, případně při stanovení psychiatrické diagnózy. Psychoterapeut má velmi důležitou roli při vedení člověka v životní krizi tak, aby z ní mohl postižený vyjít s osobním ziskem. Bohužel zdaleka ne všichni se odhodlají navštívit odborníka, neboť by to považovali za slabost, selhání, cosi zahanbujícího. Nemoc pak může probíhat dlouho nerozpoznána a neléčena, což nezřídka vede k zesílení obtíží, jejich opakování nebo se nemoc stane chronickou. Dotyčný – a často i jeho rodina – se dlouho trápí a potýká s důsledky onemocnění: problémy v mezilidských vztazích, v zaměstnání či škole, s financemi nebo přidruženými tělesnými onemocněními. A mnohdy zbytečně. Rozhovor s druhým člověkem nám může pomoci nepřehledný problém lépe strukturovat a pochopit, vytvořit si od něj odstup. Pak je mnohem snadnější problematickou situaci vyřešit. Psychoterapie je způsob, jak může „odborník na duši“ (psychiatr či psycholog, psychoterapeut) pomoci člověku, který se na něj obrátí se svými problémy. Dnes existuje celá řada nabídek péče o naši duši, od různých výtvarných, tanečních či relaxačních technik až po jógu. Psychoterapie mezi ně jistě patří. Je spojena s péčí lékařskou a sama má mnoho podob. Kdy může být psychoterapie užitečná 1. Jsme-li v krizi a chceme si nechat poradit od odborníka. 2. Trpíme-li nějakými duševními příznaky, jako např. depresemi, úzkostmi, fobiemi a medikace nestačí k naší plné spokojenosti.

3. Trpíme-li nějakou neurózou nebo psychosomatickým onemocněním, jako např. mentální anorexií či bulimií. 4. Chceme-li se lépe poznat a svobodněji se pak v životě rozhodovat či změnit některé věci ve svém životě, které se nám opakovaně nedaří. 5. Potřebujeme-li podporu při závažném duševním či tělesném onemocnění. Tento výčet jistě není kompletní, ovšem naznačuje velice široké uplatnění psychoterapie v životě moderního člověka. Jaké jsou formy a metody psychoterapie Formou rozumíme způsob, jakým terapie probíhá. Buď můžeme jít na individuální sezení s terapeutem (z očí do očí), který se věnuje jen nám, nikdo další není přítomen. To má své výhody. Terapie je intimnější, o některých věcech se těžko mluví i ve dvou, natož pak s více lidmi. Má to však i své nevýhody: dostane se nám názoru či pohledu na věc pouze od jednoho člověka. Jinak je tomu ve skupinové terapii. Počáteční rozpaky sdílet své problémy s více lidmi se časem rozplynou a my můžeme ve skupině již známých tváří získat velkou oporu, porozumění, názory a zkušenosti, nové sociální dovednosti, například se můžeme naučit lépe se prosadit v kolektivu. Směrů či škol je v psychoterapii poměrně mnoho a rozhodně se nedá říci, který je lepší či horší. Spíše záleží na druhu problému a na naší osobnosti. Každému bude vyhovovat něco jiného. Pozitivní myšlení V současné době se vělmi často hovoří o pozitivní psychologii. Jejím zakladatelem je americký psycholog Martin E. P. Seligman, který působí na univerzitě ve Philadelphii. Pozitivní psychologie nepožaduje popírání pocitů smutku, ztráty, hněvu a podobně. Naopak vyžaduje, abychom tyto pocity plně prožili, možná se i rozhodli podle nich jednat, ale pak je nechali odejít a dovolili, aby jejich místo zaujalo něco lepšího. Pár triku pro dobrou náladu, které můžete vyzkoušet → Dělejte něco. Pokud jste přišli o zaměstnání, pracujte jako dobrovolníci, uklízejte doma, jděte na procházku. Cítíte-li se pod psa, bude se vám to zpočátku příčit. Začínejte tedy po troškách, a jak vaše energie a chuť porostou, pomalu přidávejte.

→ Snažte se vyhýbat depresivním novinovým článkům a televizním zprávám. → Pravidelně se na sebe usmívejte do zrcadla. A pochvalte se! Zpočátku vám tato technika může připadat směšná, ale opravdu funguje. Vyplatí se to i při nácviku asertivních odpovědí, jako je usměrnění nějakého provokatéra. → Na sklonku každého dne si napište tři dobré věci, které se vám přihodily, které jste viděli, které se vám podařily, které způsobily, že je něco nebo někdo o kousek lepší (patří sem i věci zdánlivě běžné jako např. pohlazení kočky, uvaření dobrého jídla apod.). → Na sklonku každého dne si přečtěte něco příjemného (knihu, časopis). → Počítejte dary, jichž se vám dostalo, a také si je zapište. V životě je mnoho věcí, které považujeme za samozřejmost, ačkoli jsou ve skutečnosti našimi dary. Například jídlo na stole, bezpečí před fyzickým útokem, tekoucí voda. Výčet by mohl být téměř nekonečný. → Zavolejte svým kamarádům a své rodině a sdělte jim nějaké dobré zprávy! → Smějte se! Zvláště s přáteli. → Podporujte lásku a přátelství. → Vyberte si dvě nebo tři přiměřeně pozitivní prohlášení, která si budete říkat s přesvědčením. Například opakovat stále znovu: „Jsem úplně šťastný člověk,“ když se cítíte příšerně, bude zřejmě k ničemu. Místo toho si ale můžete říct třeba: „Stále nalézám věci, které mě těší!“ → Každý den si dopřejte nějakou maličkou radost (sklenku vína, tabulku čokolády, posezení na sluníčku) a každý víkend něco většího (dejte si masáž, vyrazte si s přáteli). → Pokud se vám přihodí něco špatného (například ztratíte zaměstnání, neuspějete u zkoušky), sepište si všechny výhody, které by vám to v krátkodobé i dlouhodobější perspektivě mohlo přinést. Od: „Díkybohu, že už nemusím tak brzo vstávat!“ až po: „Možná že se teď budu moci věnovat vytouženému povolání!“ nebo: „Budu schopen se látku naučit tak, abych s výsledkem byl spokojen.“ Budování a posilování vlastního pozitivního myšlení je jednoznačně smysluplnou investicí do vlastního duševního zdraví, sebehodnocení a do vztahů s ostatními lidmi.

Kognitivně-behaviorální psychoterapie (KBT) KBT představuje jeden ze základních směrů současné psychoterapie, který v 70. letech 20. století vznikl sloučením přístupů behaviorální a kognitivní terapie. Vychází z teorie, že příčinou problémů je nevhodné chování a myšlení, které je naučené a udržované vnějšími a vnitřními faktory. V terapii se může klient svého nevhodného chování i myšlení zbavit a naučit se novým, vhodnějším způsobům řešení problému. Kromě změny chování se v současnosti zaměřuje tato terapie více na ovlivňování emocí a kognitivních procesů, které jsou s nežádoucími projevy spjaty. Nezabývá se interpretací a hodnocením sebe i okolního prostředí, poznáním toho, jaký jsem uvnitř. Zásadní důraz je v KBT kladen na psychoterapii, vnitřní motivaci klienta, kterého terapeut vede k dosažení předem definovaných cílů tak, aby byl po skončení terapie schopen tyto metody používat samostatně. Koučink Mnozí si od této metody slibují osobní úspěch ve všech směrech. Někdy může být zaměňován s terapií, ale není to terapie v pravém slova smyslu. Koučink je efektivní rozvojová metoda pro každého. Jeho základy postavili Timothy Gallway a John Witmore. Koučink nám neříká, co máme dělat, proč to dělat nemůžeme, ale pomáhá nám uvolnit a naplno využít náš vlastní potenciál. Neříká nám co je a co není správné, ale ptá se, co chceme ve svém životě, ve své práci a proč je to pro nás důležité. Více než co jiného je koučink inspirace a podpora na cestě osobního zdokonalování a změny směřující k větší osobní radosti, spokojenosti i lepšímu profesnímu výkonu a prosperitě. Rozdíl mezi typickou terapií a koučinkem si můžeme uvést na příkladu, kdy se chceme naučit jezdit na kole. Terapeut nám nejprve pomůže odhalit, jaké máme zábrany v tom, abychom si na kolo sedli, najde spojitost mezi dosavadními zkušenostmi a jízdou na kole, případné frustrace bude spolu s námi řešit, abychom pak mohli v klidu jet. Kouč se nebude ptát na nic jiného, než jen proč se chceme naučit jezdit, hned nás posadí na kolo, i když on sám to třeba neumí. Bude přesvědčen, že to zvládneme a bude nás povzbuzovat a motivovat tak dlouho, až to dokážeme. Koučink touto cestou posiluje důvěru klienta v sebe samého i v okolní svět, jeho schopnost vidět svět takový, jaký je. Pomáhá rozšířit klientovy

možnosti adekvátně reagovat, uvědomovat si sám sebe i svou odpovědnost vůči vlastnímu životu a životnímu systému. Jeden ze zakladatelů metody koučinku J. Witmore nám připomíná: „Usilujeme o znalosti a zapomínáme na moudrost. Myslíme si, že technologie nám přinesou řešení všeho. Ztrácíme tím ale spoustu svých lidských dovedností a odevzdáváme je technice. V koučování učí člověk sám sebe. Je to stejné, jako když jsme se učili chodit. Říkal nám někdo, co máme dělat ? Nejdůležitější ovšem je, že nám nikdo neříkal, že chodit je těžké.“ Psychoterapie využívá různé metody Relaxace znamená tělesné i duševní uvolnění. Jejím prováděním uvolňujeme svalové i duševní napětí současně. Oba typy napětí spolu totiž úzce souvisejí. Dovednost relaxovat, uvolnit se, je předpokladem uklidnění a duševní vyrovnanosti. Člověk, jenž ovládá relaxaci, mívá pevnější duševní i tělesné zdraví, lepší pracovní výkonnost, lépe se soustředí, méně unaví, bývá v životě spokojenější, může výrazně ovlivňovat i průběh somatických nemocí. Relaxace by měla patřit do našeho každodenního života. Výklad snů se při psychoterapii využívá poměrně často, někteří terapeuti se na tuto metodu specializují. Věří, že sny jsou odrazem našich uvědomělých i potlačovaných duševních procesů, např. sen o bytě představuje naše vnitřní prostředí, nejbližší prostor, v němž se pohybujeme nebo kde pracujeme. Proto se často ve snech objevuje. Prázdné pokoje nás mohou upozorňovat, že necháváme ležet ladem své schopnosti. Podobně symbolicky vystupují ve snech peníze. Málokdy znamenají stav na kontě, spíše představují naši vnitřní energii. Sny se nám obvykle pokoušejí sdělit, které naše potřeby zůstávají nenaplněné, jaké máme vztahy s blízkými osobami, jakým chováním si ubližujeme apod. Uvědomění si štěstí je jednou z cest, jak obnovit své sebevědomí. Když se nenaučíme uvědomit si a „potvrdit si“ chvíli štěstí, naše paměťové já ji nezaznamená a brzy na ten krásný prchavý okamžik zapomeneme. Pocit štěstí nám nepadne jen tak do klína, mnohdy za ním stojí hodiny usilovného trénování, práce (např. vítězství ve sportu, úspěch na koncertě, u zkoušky). Pocit štěstí ale můžeme zažít každý den, ve všech běžných situacích, jen je musíme umět vnímat (např. že mám kamaráda, že se na mě někdo usmál, že jsem si hezky zaplaval). Abychom to

dokázali, musíme se naučit být více vnímaví k takovýmto okamžikům, žít naplno přítomností, vytěžit maximum z každého setkání. Mnoho lidí dovoluje několika neúspěchům, aby vymazaly všechny jejich dobré vzpomínky. Budeme-li si systematicky vzpomínat na okamžiky, kdy jsme byli odvážní či šťastní, zjistíme, že máme víc odvahy a štěstí, než jsme se domnívali. Nezáleží na tom, kolik jste měli v minulosti neúspěchů. Záleží na úspěšných pokusech, pocitu štěstí, který byste si měli pamatovat a posilovat. Fototerapie je léčba jasným světlem bez ultrafialového záření. Klient je vystaven na 30 minut jasnému světlu o intenzitě 10 000 luxů. Tím můžeme napomoci výraznému zmírnění příznaků sezónních dysforií, zlepšit poruchy spánku, zmírnit únavu v podzimních a jarních měsících.

Jak mohu já sám přispět k vlastní duševní rovnováze

Není jiné cesty než pracovat na svém já, umět si uvědomovat své hodnoty, budovat kvalitní vztahy v rodině i mezi přáteli. Nejspíše jsme už všichni slyšeli, že důležitá je především správná životospráva. Důležité je umět si správně rozvrhnout denní úkoly, nenechávat např. učení na večer nebo noc před písemkou. Důležitý je také dostatek kvalitního spánku, stejně tak i umění relaxace, zdravého pohybu. I naše stravování může přispět k duševní pohodě. Mnohé výzkumy ukázaly, že lidé, jejichž přirozenou a pravidelnou součástí potravy jsou ryby, trpí nejnižší mírou depresí a bipolárními poruchami. Důvodem je obsah nenasycených mastných kyselin a vitaminu D. Také látka lykopen, která je obsažena v rajčatech, zlepšuje náladu a zabraňuje tvorbě procesů v mozku, které jsou spojeny se vznikem deprese. Další antistresová látka je z řad minerálů: hořčík. Ten najdeme např. v oříšcích, luštěninách, čokoládě. Významný je také vitamin B1, který je obsažen v luštěninách, banánech, kvasnicích, červeném mase, mléčných výrobcích. Tepelnou úpravou se však snižuje jeho množství v potravinách. Další důležitou složkou je vitamin E, jeho zdrojem jsou na prvním místě ořechy, dále jej najdeme v rostlinných olejích, semenech. Nedostatek hořčíku, vitaminu E, B v našem organismu může způsobovat bezdůvodné podráždění, nervozitu. Esenciální aminokyselina tryptofan, která se vyskytuje v sýru cottage, rybím mase, vepřovém, krůtím, drůbežím a hovězím mase, ve vejcích, mléce, sóje, semínkách a fazolích napomáhá tělu vyrábět serotonin, stabilizátor nálady. Velmi zajímavá je i bylinka třezalka tečkovaná. Ta se používá, kromě jiného, jako přírodní antidepresivum při léčbě lehčích depresí. Také velmi populární bazalka nám může pomoci při zmírnění nervozity, zlepšení koncentrace. Také ženšen je unikátní léčivá rostlina, která pomáhá vyrovnávat krevní tlak, hormonální rovnováhu, nespavost, zmírňuje únavu a posiluje vitalitu, reguluje kolísání krevního cukru, což je typické u nervózních a depresivních jedinců. Celkově tedy pomáhá zvyšovat fyzickou odolnost proti stresu.

Ani jedna z těchto látek ale nestačí sama o sobě k tomu, abychom se cítili dobře. Tělo potřebuje ještě kvalitní sacharidy, takže nezapomeňte na obiloviny, zejména rýži, celozrnné pečivo a těstoviny. Vyhněte se cukrům, sladkostem i slazeným nápojům. Jídlo konzumujte pravidelně, v klidu a s láskou. 36

Jak mohu pomoci kamarádovi

Už na základní škole se učíme, jak poskytnout první pomoc v různých krizových situacích: při vyvrtnutí kotníku, krvácení nebo uštknutí zmijí. Málokoho z nás však ve škole učili, jak poskytnout první pomoc v těžké životní situaci. → Uvědomte si, že pocity bezmoci, vyčerpání a úzkosti nesignalizují lenost, neochotu, útěk od práce, od nepříjemností. → Vždy je nutné, abychom k tomu druhému přistupovali otevřeně, bez předsudků. Mnohdy člověk v krizi, zejména dospívající, může být odmítavý, vulgární nebo agresivní. Najdeme-li v přírodě poraněné zvíře a snažíme-li se ho ošetřit, může nás pěkně pokousat. Neudělá to ze zlomyslnosti, není zlé, prostě se jen hrozně bojí. → Poskytnout člověku v krizi jistotu potřebnou k tomu, aby mohl o svém problému mluvit, to znamená vymezit prostor, v němž může k takovému setkání dojít. Je dobré dát přednost klidnému prostředí. → Nikomu, kdo za námi přijde v akutní krizi, bychom neměli odpovědět: „Nemám čas.“ I kdybychom měli času skutečně málo, tuto větu druhý pociťuje jako odmítnutí, nezájem. Pak je pro něj další pokus o vyhledání pomoci těžší. Čas poskytnutý člověku v krizi je časem skutečného setkání, které nemusí přidat jen další balvan na naše bedra, ale bývá často i pro náš život obohacením. → Nenaléhejme. Člověk v krizi, nesnázích, prožívá zmatek, nemusí rozumět přesně tomu, co se děje v něm samotném i kolem něj, nemusí být tedy hned tak snadné dozvědět se, co se opravdu děje. Je třeba se snažit v situaci zorientovat zřetelnými otázkami. Na interpretace je dost času. V případě, že se tomu druhému špatně mluví a neví jak začít, můžeme mu trochu pomoci, když mu řekneme, jakým dojmem na nás působí (jeho postoj, gesta, výraz v obličeji). Sdělení, která se dozvídáme, bývají silně emotivně nabitá a během rozhovoru se to může ještě zhoršovat. Tím, že se kamaráda v krizi nebudeme snažit za každou cenu udržet v klidu, mu umožníme to, čeho se sám do této chvíle bál – svou situaci si skutečně prožít. Tak se i zbaví části svého strachu a otevře se pro hledání řešení svých potíží.

→ Přítele, který za vámi přišel s prosbou o pomoc v těžké životní situaci, je nutné vést k tomu, aby si položil otázku: „A co dál ? “Tím se otevírá možnost další práce, možnost krizi překonat, ne ji odsunout. Pokud máte pocit, že na řešení problému váš přítel sám nestačí a vy mu také nedokážete pomoci, podpořte jej v rozhodnutí navštívit lékaře nebo nějakou poradnu. 38

Jak mohou pomoci rodiče

Nechtějte nemožné. Každé dítě má jiné schopnosti, dispozice a vlohy. Reakci na vysvědčení, které není podle vašich představ, si nechte projít pět minut hlavou, abyste se vyhnuli vyhrožování, zesměšňování či výprasku. Velkou chybou bývá varování předem: „Jestli budeš mít čtyřku, tak raději nechoď domů.“ U některých může být tato věta příčinou útěku z domova, nebo dokonce i sebevražedných úvah. Snažte se v dítěti podporovat dobré vlastnosti, více chvalte, než kritizujte. Každé dítě své rodiče občas zkouší, chce vědět, kam až může zajít. Někdy se potrestání dítěte nevyhneme. Pokud použijete trest fyzický, tak spíše symbolicky. Pokud je fyzický trest velký a častý, dítě si zapamatuje negativní pocity z pohlavků, ale ne nevhodnost svého jednání. Lépe než výprask funguje snížené kapesné nebo zákaz hraní na počítači. Pokud dítě potrestáte, problém se tím uzavře, více už prohřešek dítěti nepřipomínejte.

Povzbudivé slovo na závěr

Důležité kontakty

Lidé se nerodí dobří nebo zlí. Rodí se spíše s vlohami k přežití. Příroda a společnost nás postrkává různými směry. Někdo je nesmělý, někdo hýří sebevědomím. To, čím se nakonec staneme a jací budeme, je ovlivněno komplexním procesem kulturních, historických, náboženských, ekonomických a politických zkušeností, které neustále získáváme. K tomu, abychom v životě uspěli, mohli pocítit štěstí, spokojenost, zvládli zátěžové situace, je nutný náš aktivní přístup. Nejsme obětí vnějšího dění. Každý z nás ovlivňuje dění kolem sebe svým přístupem, svými činy. Každý z nás má v sobě významný potenciál, který může využít k pozitivní změně sebe sama i ostatních. Nic v životě není černé nebo bílé, existuje řada jiných krásnějších barev a odstínů. Uvědomme si své chyby, pracujme na jejich odstranění, ale současně hledejme své klady a snažme se je posilovat. Jen ty poklady, které daruješ, budeš mít věčně. A proto rozdávejme poklady, jak říká indické přísloví, ale pamatujme také na sebe. Usilovat o osobní klid a pohodu, není projevem necitelnosti k okolí či sobectvím.

Centrum krizové intervence – Psychiatrická léčebna Bohnice (Ústavní 91, Praha 8, tel.: 284 016 666) Centrum pomoci závislým (Rodvinovská 3, Praha 4, tel.: 261 262 828, 261 260 476, 261 262 831, 261 261 481) Gay linka pomoci (st 9.00–19.00, tel.: 222 514 040) Linka důvěry (Ke Karlovu 11, Praha 2, tel.: 224 923 255) Linka důvěry Diakonie (tel.: 222 514 040, 608 004 444) Linka důvěry mládeže a dospělých RIAPS (Chelčického 39, Praha 3, tel.: 222 580 697) Linka pomoci SAP – společnost AIDS pomoc (záznamník) (Malého 3, Praha 8, tel.: 224 814 284) Linka pomoci Help Line AIDS (Dittrichova 17, Praha 2, tel.: 224 915 564, 800 144 444) Kontaktní centrum Sananim – pomoc ohroženým drogou (Osadní 2, Praha 7, tel.: 283 872 186) Oddělení pro léčbu závislostí (Apolinářská 4, Praha 2, tel.: 224 910 786, 224 922 832) SOS – Centrum Diakonie (Belgická 22, Praha 2, tel.: 222 521 912) Středisko pro prevenci a léčbu drogových závislostí a AIDS – DROP IN (Karolíny Světlé 18, Praha 1, tel.: 222 221 431) Dona linka – linka pomoci obětem domácího násilí (nepřetržitý provoz, tel.: 251 511 313) Linka důvěry Dětského krizového centra (problematika týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí, V Zápolí 1250/21, Praha 4, tel.: 241 484 149, e-mail: problem@ditekrize.cz) Pomoc obětem trestné činnosti (občanské sdružení Bílý kruh bezpečí, Duškova 20, Praha 5, tel.: 257 317 110, 257 317 100) Linka pro rodiče Linky bezpečí (tel.: 283 852 222) Na všech linkách bezpečí, důvěry, pohotovostních službách by měly být k dispozici potřebná telefonní čísla na linky a krizová centra, která jsou i ve vašem nejbližším okolí.

praktická příručka

První pomoc při příznacích emoční krize MUDr. Ilona Grimová Jazyková redakce Mgr. Kamila Gabrielová Grafická úprava Josef Gabriel, ml. Fotografie na obálce GollyGforce Vytiskla Tiskárna Pratr, a. s. Náchodská 524, 541 03 Trutnov Vydání první, 44 stran Praha 2012 Vydala Česká asociace pro psychické zdraví, o. s. Klánova 300/62, 147 00 Praha 4 Mobil +420 777 783 019 E-mail info@capz.cz www.capz.cz Publikace vznikla za finanční podpory společnosti Johnson & Johnson v rámci projektu „Bláznit je lidské“.