Esprit 1 2014 by Česká asociace pro psychické zdraví

ESPRIT

1–2 7–8 1

2009 2014 ZDARMA ZDARMA 2013

TÉMA

Tomáš duše Vaněk: ftr79 Nikola Čulík: Zatímco tělo odpočívá putuje.

ČASOPIS PRO VŠECHNY KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ časopis ČASOPIS pro PRO všechny VŠECHNY, kterým KTERÝM duševní DUŠEVNÍ strasti STRASTI nejsou NEJSOU lhostejné LHOSTEJNÉ

SEMINÁŘ V SENÁTU AGRESE STIGMA A DESTIGMATIZACE V ČR jsou duševně | jde Mezinárodní seminář destigmatizace Vzdělanější terapeutnemocní – kvalitnější služba (2) |(3) Reforma psychiatrické péče stagnuje Pomoc se získáním práce (2)diskriminováni | bohnická léčebna v reformách příkladem (3) (3) (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6)(4) | Zbláznit se může každý (8) Jarní Psychologie.cz (3) |to Rozhovor s Feng-yün Co se skrývá za rokemodkud koně (4) KolemFestival reformy psychiatrické péče vře | Ivan David –Song: skeptik, který se nerozhlíží, přiletí facka (7) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Podoby agrese (6) | Jsem psychiatr a chci mluvit | Jak funguje krizová pomoc (8) blog: Kdy je pacient nebezpečný sobě nebos vámi svému okolí?(7) (10) | Zabil se mi syn (12) Psychoanalýza cesta hlubin duše | Green (17) |(13) JakNěkteré lépe komunikovat pacienty (20) Mami, ti–odpustím... (10) | Byl(14) zneuznaný génius Příběh jednou Petra, který už do nesedí skrčený vjsem koutě (15)Doors | Nikola Čulík: kresby měsskoro stály život (16)

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA TÉMA:

ZPRÁVY Z ČAPZ

Agresivita a duševní nemoci Po přečtení názvu tohoto editoriálu se zajisté každému z nás vybaví postava agresivního, případně vraždícího schizofrenika, mnohokrát použitá v béčkových filmech hollywoodské produkce. Celistvý obraz nebezpečného a nevypočitatelně reagujícího schizofrenika doplňují mediální zprávy o tom, jak pacient trpící schizofrenií někoho bezdůvodně napadl. Kdyby se stejného činu dopustil člověk s jiným typem handicapu (smyslovým, fyzickým), nejspíš by této informaci nikdo nevěnoval pozornost. Působí to dojmem, že cokoliv je spojováno s pojmem „schizofrenie“, je více „sexy“ pro režiséry filmů i autory mediálních zpráv než činy spáchané jinak postiženými lidmi či lidmi zcela zdravými. Přitom je prokázáno, že lidé se schizofrenní poruchou se dopouštějí kriminálních činů statisticky významně v menší míře než lidé zdraví. Jestliže se schizofrenní jedinec dopustí agresivního chování, tak se většinou jedná o tzv. auto-agresi (pokus o sebevraždu nebo dokonanou sebevraždu) než o agresi vůči okolí. Schizofrenní jedinec se chová většinou agresivně vlivem psychotických příznaků (bludy, halucinace) a po odeznění těchto příznaků a uvědomění si svého chování, bývá hluboce nešťasten. Nabízí se otázka, zda by těmto nešťastným činům nešlo předcházet systematičtější péčí o potenciální agresory. Nepochybně lze rychleji a aktivněji reagovat na signály z okolí nemocného (příbuzní, sousedi). Systém psychiatrické péče by měl umožňovat aktivněji a asertivněji kontaktovat lidi jevící známky zhoršení psychického stavu v jejich domácím nebo pracovním prostředí. A samozřejmě obrovskou roli hraje edukace o možných projevech psychických onemocnění a o tom, jak na ně reagovat. Edukována by měla být jak široká veřejnost, tak vybrané skupiny profesionálů (praktičtí lékaři, učitelé – především středoškolští, příslušníci policie atd.). Doufejme, že připravovaná reforma psychiatrické péče půjde tímto směrem.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Vzdělanější terapeut – kvalitnější služba

prosinci minulého roku zahájila Česká asociace pro psychické zdraví nový projekt nazvaný Kompetenční vzdělávání pracovníků Terapeutické komunity Mýto. V průběhu letošního roku se pracovníci komunity zúčastní celkem deseti kurzů. „Chceme zajistit kvalifikovanou, humánní, individualizovanou komunitní péči o osoby s chronickým duševním onemocněním psychotického typu,“ říká projektová manažerka Lucie Poláčková. Snaha ČAPZ vytvořit v Mýtě ojedinělý model komunitní péče pro psychotiky podle ní může být úspěšná, jen pokud budou mít terapeuti dostatek možností k dalšímu vzdělávání. Projekt počítá se třemi okruhy, kterých se má vzdělávání týkat. Půjde o rozvoj

kompetencí garantů terapeutického programu v oblasti sekundární a terciální prevence; dále o vzdělávání pracovníků v přímé péči v oblasti standardů kvality v sociálních službách, případového vedení, krizové intervence a v oblasti osobního rozvoje. Třetím okruhem je know-how z oblasti psychoedukace, pracovní rehabilitace a skupinové terapie pro schizofreniky. „V současnosti vybíráme dodavatele, kteří budou kurzy zajišťovat. Dodavatele vybírám podle toho, zda nabízejí akreditované kurzy, splňují časovou dotaci, a obsahovou část kurzů podle žádosti, kterou jsme podali. Prozatím se setkávám s profesionálním jednáním a snahou pracovníkům TK Mýto ve všem vyhovět,“ uvádí Lucie

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

ČAPZ MÁ NOVĚ ZVOLENOU RADU A PREZIDENTA V úterý 28. ledna 2014 se uskutečnila Valná hromada České asociace pro psychické

zdraví. Na programu byla volba nových členů Rady, informace spojené s přijetím nového občanského zákoníku a vize a koncepce ČAPZ. Do rady ČAPZ byli zvoleni Tomáš Adam, Daniel Černík, Mgr. Josef

Bc. Lucie Poláčková má na starosti fungování kanceláře ČAPZ a realizaci projektu Kompetenční vzdělávání pracovníků Terapeutické komunity Mýto. Poláčková. Jednání o zajištění kurzů vede například s firmami PROFIMA EFFECTIVE, HERMÉS GROUP a INSTAND. Součástí projektu budou také stáže v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov, na pracovištích o. s. Green Doors a v Psychiatrickém centru Praha. Projekt Kompetenční vzdělávání pracovníků Terapeutické komunity Mýto je financovaný Evropským sociálním fondem a bude ukončen 31. ledna 2015. –red–

Gabriel, Mgr. et Mgr. Barbora Lacinová, MUDr. Martin Jarolímek, Jan Jaroš, Ing. arch. Milan Jíša, Blanka Kašparová. Nová Rada pak ze svého středu zvolila prezidentem ČAPZ MUDr. Martina Jarolímka.

AKTUALITY

Reforma psychiatrické péče stagnuje

libně rozběhnutá příprava na transformaci systému psychiatrické péče v České republice, která v říjnu 2013 vyvrcholila přijetím Strategie reformy psychiatrické péče, se v posledních měsících zastavila. Do jisté míry pochopitelnou příčinou bylo čekání na novou vládu. Ministrem zdravotnictví se 30. ledna 2014 stal MUDr. Svatopluk Němeček, MBA, který v následujících dnech jmenoval náměstkem pro zdravotní péči prof. MUDr. Josefa Vymazala, DrSc. Novým náměstkem pro zdravotní pojištění se stal MUDr. Tom Philipp, Ph.D., MBA. Obměněné vedení ministerstva se zatím k připravované reformě psychiatrické péče oficiálně nepřihlásilo. Do 31. 7. 2013 byl gestorem tvorby Strategie tehdejší první náměstek ministra zdravotnictví PhDr. Marek Ženíšek, PhD. Po jeho rezignaci zůstala pozice gestora neobsazená. Vydání Strategie, za kterou se postavil ministr zdravotnictví v demisi MUDr. Martin Holcát, MBA, bylo posledním krokem směrem k reformě psychiatrické péče. Od té doby se nestalo téměř nic. Přijatá Strategie přitom obsahuje podrobný plán aktivit nezbytných pro uskutečnění reformy. Od ledna letošního roku měla začít fungovat velká pracovní skupina, do které měli být jmenováni vedle zástupců

ministerstva zdravotnictví, odborné psychiatrické společnosti, ministerstva práce a zdravotních pojišťoven také zástupci uživatelů péče a rodičů. Tato velká pracovní skupina se měla členit na osm menších pracovních skupin. K jejich ustavení však dosud nedošlo. Zatím není rozhodnuto, kdo bude za uživatele a rodiče do jednotlivých skupin jmenován. „Strategie ukazovala světlo na konci tunelu v zakonzervovaném českém systému psychiatrické péče. Očekáváme péči o duševní zdraví pro 21.století, nikoliv konzervaci současného stavu,“ říká výkonný ředitel o. s. KOLUMBUS Jan Jaroš. Pracovní skupiny mají ve spolupráci se Strategickou projektovou kanceláří MZČR v letech 2014 až 2016 připravit řadu projektů, bez nichž nelze k reformě přikročit. „Nejvíce hoří spuštění realizace projektů Ekonomika duševního zdraví a Standardní klasifikace vybudovaného prostředí u poskytovatelů psychiatrické péče,“ uvedl v polovině února vedoucí oddělení poradců, analýz a tvorby strategií ministerstva zdravotnictví PhDr. Ivan Duškov, který jako vedoucí Strategické projektové kanceláře MZČR (manažer implementace) připravoval uvedení reformy v život. Rozhovor pro Esprit o posledním vývoji příprav reformy (domluvený na

Jarní Festival Psychologie.cz

poslední únorový týden) se již neuskutečnil, protože I. Duškov byl mezitím ze své funkce odvolán. „Pro uživatele psychiatrické péče je implementace Strategie ojedinělou možností zkvalitnit náš život, který je v současnosti svízelný i proto, že duševní nemoc není vidět. O tom, s jakými problémy se potýkáme, není ani slyšet, protože o duševní nemoci se vzhledem k jejímu stigmatu ani nemluví. Obáváme se, aby reforma nedopadla stejně jako předchozí pokusy, kdy skutek utek,“ říká Jan Jaroš. Také zástupci rodičovských organizací se obávají, že všechno zůstane při starém. „Reforma by měla našim dětem přinést větší respektování práva na kvalitní péči a život. Rozvoj komunitních služeb, provázání zdravotní a sociální péče a ne jenom nepříjemnou hospitalizaci v obrovských nepříjemných léčebnách,“ uvádí předsedkyně Sympathey Mgr. Jana Poljaková. Současnou podobu péče o duševně nemocné v České republice dlouhodobě kritizuje řada mezinárodních dokumentů a také ministerstvo zdravotnictví v úvodu ke Strategii přiznává, že změna systému je nutná. „Dostupnost psychiatrické péče je neuspokojivá, obor psychiatrie je v ČR dlouhodobě nedostatečně finančně zajištěn a jeho rozvoj je ve srovnání s většinou zemí Evropské unie zanedbán a opožděn,“ uvádí se ve Strategii. „Nechceme zůstat v pozici diskriminované a stigmatizované menšiny bez práva na kvalitní zdravotní péči a normální život,“ říká Jan Jaroš. –gel–

22.–23. březen 2014, Praha

a podzimní Festival Psychologie.cz. naváže v březnu jarní setkání odborníků z oblasti psychologie, psychiatrie, sebepoznání a osobního rozvoje. Během víkendu od 22. do 23. března se budou zamýšlet nad věrností a nevěrou, udržitelností dlouhodobých vztahů, podstatou pojmů mysl a vědomí, jeho změněnými stavy, zdravím fyzickým i psychickým. Festival pořádá redakce portálu Psychologie.cz, kterou vedou Jan Majer a Jan Smetánka. „Hlavním smyslem víkendového Festivalu je živé setkání našich čtenářů s odborníky osobního rozvoje (psychoterapeuti, psychiatři, koučové apod.). Jedná se o tématicky pestrou mozaiku hodinových přednášek a workshopů, dostatek prostoru je i na dotazy návštěvníků. Doufám, že to opět bude příjemný a hlavně užitečný víkend,“ říká Jan Smetánka. V rámci Jarního Festivalu vystoupí řada odborníků oblíbených u čtenářů Psychologie.cz, jako jsou například Radkin Honzák, Leona Dyrehauge, Dalibor Špok,

Tomáš Hajzler nebo Tomáš Rektor. Přijde ale i několik zajímavých hostů, které čtenáři zatím neznají – Ivan Pilný, Adéla Barešová nebo Jan Honzík. „Festival pořádáme dvakrát ročně, nyní je před námi první jarní ‚vydání‘. Tuto tradici chceme do budoucna udržet, zároveň budeme reagovat na potřeby a přání našich čtenářů,“ dodává Jan Smetánka. Na redakčním obsahu webu Psychologie.cz se vedle zkušených psychologů a psychiatrů podílí také koučové a odborníci na

komunikaci a osobní rozvoj. Své poznatky a osobní zkušenosti z praxe spolu s příběhy, názory a dotazy čtenářů směřují na lidi, kteří vědí, že se stále mají co učit, chtějí lépe vycházet s okolím, porozumět sami sobě a radostněji žít. Jarní Festival Psychologie.cz se bude konat v prostorách kina Atlas v Praze na Florenci, vždy od 10 do 17 hodin. Další informace na: psychologie.cz/ jarni-festival-psychologiecz. –red–

ROZHOVOR

Co se skrývá za rokem koně Paní Feng-yün Song se narodila a vyrostla v Číně, ale už mnoho let žije v České republice. Je zpěvačka, autorka mnoha hudebních a divadelních projektů, herečka tradičního čínského divadla, bohemistka a také třeba učitelka tradičního bojového umění tchaj-ťi. Na koncertě Feng-yün Song můžete slyšet africké a indiánské zpěvy hned vedle čínských, tibetských, mongolských nebo tchajwanských písní, evropské operní klasiky, jazzu a také českých nebo moravských lidových písniček. Ty v podání paní Song získávají novou, pro nás domácí posluchače neobvyklou krásu. Vedle každoročního festivalu Songfest.cz k zahájení nového čínského roku a koncertních vystoupení pořádá Feng-yün Song také semináře Autoterapie hlasem a dechem. Cítíte se víc jako zpěvačka nebo jako terapeutka? Jsem zpěvačka a vyučuji hlas, dech a hudbu. Zabývám se dýcháním, odstraněním emočních bloků a kultivací těla. Věnuji se také propojování různých hudebních tradic a zkoumání hlasových technik v různých kulturách, ale mým zázemím je Pekingská opera. Odtud jsem se odrazila na současnou hudební půdu. Proč právě Pekingská opera? Pekingskou operu jsem se učila od dětství. Chodila jsem dvanáct let k paní Šang Chuej-min z tradiční rodové školy Šang, to byla moje životní učitelka. Mým snem bylo, abych se stala zpěvačkou a herečkou Pekingské opery. Jenže jako dítě jsem milovala četbu a miluji ji pořád, strašně moc jsem četla a tím se mi zkazil zrak. Kvůli tomu jsem neměla šanci pokračovat ve studiu Pekingské opery na divadelní akademii v Pekingu a nakonec se mým druhým domovem stala Česká republika. Jak jste se k nám dostala? Studovala jsem dva roky bohemistiku na Institutu cizích jazyků v Pekingu a pak jsem dostala stipendium na Filozofickou fakultu UK a už jsem tu zůstala. Chtěla jsem se učit nějaký zajímavý jazyk. Studovat čínštinu nebo angličtinu, kterou jsme měli na střední škole, bylo pro osmnáctiletou dívku banální. Jeden z učitelů mi poradil: co takhle něco z Evropy, některý z menších jazyků, třeba čeština nebo polština. Vlastně jsem si původně vybrala Polsko, ale moje studium

polštiny velmi rychle skončilo. Přišla jsem do školy a tam mi řekli, že mě vzali na bohemistiku. Co to vlastně je Pekingská opera? Pekingská opera je považována za jeden z čínských národních pokladů. Jde o tradiční čínské divadlo, které je obrazem veškerých čínských tradic. Kombinuje v sobě mnoho uměleckých prvků jako zpěv, hudbu, pohyb, výtvarná řemesla a bojové umění, a za tím vším stojí čchi. A co je čchi? Čchi je nekonečně plynoucí energie. Propojuje všechny lidi, jedince, národy, kultury, země. Energie čchi je také podstatou multikulturního propojování různých hudebních žánrů a stylů. Celý život, co jsem v Čechách, se zabývám multikulturními projekty. Dělám hudbu a pracuji s čchi. Všichni dýcháme, máme společný lidský dech, společnou lidskou energii čchi, o tom nepochybuji. Čínská kultura je kulturou čchi. Například nauka čchi-kung je umění dýchání, umění čchi, která je aplikována v každé oblasti, v čínské medicíně, v bojovém umění, v opeře, v malířství, všude je v pohybu čchi. Proto cvičím čchi-kung , také tchaj-ťi, je to tradiční bojové umění, ale je zaměřeno na vnitřní stranu těla, na koncentraci, na duševní soustředění. Ve vesmíru, v přírodě i v lidském těle je jenom jedna čchi. Za časem proudí energie čchi. Člověk se narodí, zemře, ale čchi stále plyne, je to nekonečný pohyb. Má proudění čchi vliv i na střídání ročních období? Ano. Ačkoliv čchi stále plyne, její pohyb má různou dynamiku. V každém čase, v každé fázi pohybu toho spodního proudu energie má čchi jiný dynamický i rytmický charakter. Tradiční čínská kosmologická filosofie popisuje proměny plynutí čchi jako souhru dvou vzájemně propojených a současně protikladných sil jin (tma, chlad, voda, klesání) a jang (světlo, teplo, oheň, stoupání). Nejstarší čínská filosofická kniha I-ťing, Kniha proměn, říká, že člověk je dítětem nebes a země. Nebesy proudí jangová čchi a zemí proudí jinová čchi. Otec a Matka se propojí a narodí se dítě – člověk.

DĚLÁM HUDBU A PRACUJI S ČCHI. VŠICHNI DÝCHÁME, MÁME SPOLEČNÝ LIDSKÝ DECH, SPOLEČNOU LIDSKOU ENERGII ČCHI, O TOM NEPOCHYBUJI.

ROZHOVOR

ŠÁLEK ČAJE S PANÍ FENG-YÜN SONG Paní Song svou snahou o celoživotní studium naplňuje jedno čínské přísloví: aby mohl učitel nalít šálek čaje, musí jej mít sám celou konvičku. Počátkem roku 2013 vydala s Pavlínou Brzákovou knihu Hlas a dech čínské zpěvačky, která seznamuje české čtenáře s kulturou péče o duševní i tělesné zdraví inspirovanou tradiční čínskou moudrostí. Feng-yün Song na ni vědomě navazuje a dál ji rozvíjí ve svých hlasových seminářích zaměřených na dech a tělo.

Rok 2014 je podle čínského kalendáře rokem koně. Čím je zvláštní? Rok koně přichází jednou za 12 let. To je malý cyklus, velký cyklus trvá šedesát let. Jak astronomicky, tak astrologicky každých dvanáct let přináší obrovskou proměnu ve vesmíru, v čase. Rok koně je nesmírně pozitivní rok. Každé zvíře má svůj symbolický charakter. Kůň je energický, silný, jangový, houževnatý, pracovitý. Znamená silný dynamický pohyb, velkou sílu. Jde pořád dopředu, ale občas také kopne. Je prudký a někdy se také vzteká. Musím upozornit, že člověk zvíře nezná dobře. Člověk si myslí, že zvíře zná dobře, ale není to pravda. Had může být jedovatý, může kousnout, a proto se ho bojíme. Když kousne a vstříkne do nás jed, zemřeme. To je všechno, co o hadech ze zkušenosti víme. Ale proč had kousne? Protože cítí nebezpečí, ze strachu se brání, z pudu sebezáchovy. A tak se chová každé zvíře. Zvířecí charaktery odrážejí charakter času. Ano, kůň někdy kope, ale proč kope? A to je úkol pro nás lidi. Jak vycházet harmonicky s časem? Abychom se co nejvíc vyhnuli momentům kopnutí. To je další smysl oslavy svátku.

Jak se proměny čchi a souhra jin a jang odrážejí v čínském kalendáři? Čínský kalendář rozlišuje čtyři roční období a každému období odpovídá jeden živel – dřevo, oheň, kov a voda. Pátým živlem, který je ve středu všech ročních období a spojuje všechny živly, je země. Jarní období je čas dřeva, čas růstu, čas sílícího jangu. Léto je čas ohně, jangová čchi vzroste až do nejvyššího bodu a už hoří. Je to vrcholný zářící jang, čas vášní, lásky, emocí. Čchi plyne dál, ale nahoru už ne, přichází podzim, čas sklizně, energie v přírodě se stahuje do určitého tvaru a vydává plody, je to čas kovu. Jangová čchi léta se pozvolna stahuje a přechází v jin. Živlem, který patří k zimnímu období, je voda. Jinová čchi stále plyne, ale směřuje dovnitř, už ne navenek, proto je to čas vody. Celá příroda spí, protože čchi je úplně stažena do sebe. Je to čas meditace, dušiček, adventu, čas rozjímání. Skrývá se čchi i za charakterem svátků v průběhu roku? Energie je za každým svátkem. Každý svátek je významný, vědomě prožívaný bod celého proudu čchi. Každý den je svátek, ale u některých jsme se domluvili, že je budeme spolu slavit. Vítání nového roku i každý jiný svátek je rituál. Proto lidé na celém světě, v každé kultuře, mají své svátky, slaví svátky, protože svátky jsou rituál. Ale proč jsme si z celého kalendáře vybrali zrovna tento den? Protože to je zvědomění času. Prvního první je nový rok. Všichni to víme, a když to přichází, už s tím všichni počítáme. Vědomí začíná pracovat. Žijeme v tomto časovém bodu. Vlastně je to úcta, je to respekt. Člověk ctí přírodu, respektuje a vítá čas. Počítá s ním a uznává, že je součástí přírody. Je to harmonie člověka s přírodou skrze čas.

Kde všude se slaví čínský nový rok? Čínský nový rok se tradičně slaví například také v Korei a ve Vietnamu, ale dneska probíhá vítání nového čínského roku na celém světě. Oslava čínského nového roku je stále populárnější, slaví ho nejenom Číňané, ale připojují se i místní lidé. Je to obrovská životní a kulturní událost každý rok v zimním období. Číňané žijí na celém světě, mají rádi svoji tradiční kulturu a cítí naši společnou čchi a propojenost se zemí, kde žijí. Myslíte, že se uskutečňuje nějaká hluboká proměna světa? Věřím, že se dají zrealizovat změny, ale jenom takové změny, které vycházejí ze zákonitosti pohybu čchi – energie. Změny může člověk učinit, ale ne proti přírodě. Jenom v souladu s přírodou. Ta obrovská globální změna už byla zahájena, především v duchovní sféře. Člověk se stále honí za materiálními věcmi, tento pohyb, honba za hmotou, už se dostala na vrchol, už jsme ve druhé polovině, už jdeme dolů. Jedině duchovní život může člověka zachránit. Jaká je hlavní myšlenka hudebního festivalu Songfest.cz? Jádrem je oslava příchodu nového časového cyklu, ale v širším smyslu je to kulturní a hudební událost. Vystupuji tam se svými hudebníky a kolegy a zvu významné české a moravské hudebníky a umělce jako hosty. Songfest.cz 2014 je věnován roku koně. Moderování se jako v předchozích letech ujal Jaroslav Dušek. Zveme i hosty z Číny a z okolních evropských zemí. Songfest.cz je česká kulturní událost inspirovaná čínskou kulturou. Děláme ho už 13 let. Nejprve běžel jenom v Praze ve spolupráci s divadlem Archa, ale rozšířil se do celé republiky. Už se z toho stala značka pro vítání čínského nového roku v České republice. Josef Gabriel, ilustrace Blanka Jakubčíková

TÉMA: AGRESE nevztekej se, dávej pozor, to přece bolí. Problém je v tom, že i v životě rodičů se může skrývat nezvládnutá agresivita, která se (mnohdy nevědomě) promění v agresi.

Michal

Podoby agrese V souvislosti s duševním onemocněním se o agresi mluví často. Má mnoho podob a objevuje se i tam, kde bychom ji nečekali.

iroká veřejnost nejčastěji slyší o agresivním chování schizofreniků nebo o agresivních zásazích policie proti nim. Lidé trpící duševním onemocněním se kvůli této „publicitě“ setkávají častěji s předsudky a slovní agresí ze strany veřejnosti (pozor, je to blázen) a žijí s obavou, aby se sami nestali terčem represe při nějakém výkyvu svého zdravotního stavu. Propuknutí psychotické poruchy je samo o sobě jednou z nejstrašnějších forem agrese. Člověka, který se „zbláznil“, čekal v minulosti hrozný osud. Středověký způsob, jak se s duševním onemocněním vypořádat, je už naštěstí pryč, ale téma agrese a duševní onemocnění je stále aktuální. Nemocný člověk může být agresivní pod vlivem halucinací a bludů. Nemoc agresivně zasáhne do jeho života, vztahů a perspektiv. Mladí lidé trpící duševním onemocněním jsou často vystaveni agresivnímu chování ze strany svých vrstevníků – šikaně. Snahu rodiny o zajištění zdravotní péče (jdi k psychiatrovi, ber léky) cítí nemocní často jako bezdůvodnou agresi, protože duševní porucha může vést ke ztrátě náhledu na vlastní onemocnění. Dalším vystupňováním agrese je z pohledu nemocného nedobrovolná hospitalizace. Člověk, kterého odváží záchranka na psychiatrii, cítí agresi ze strany rodiny, záchranářů, policie… Umístění do psychiatrického zařízení vnímá jako agresi. Omezení v pohybu na uzavřeném oddělení (případně kurtování), léky, které mají značné vedlejší účinky, injekce na zklidnění), to všechno je z jeho

pohledu agrese. Když se tomu nemocný člověk brání, když se rozzuří a mlátí kolem sebe, je to samozřejmě také agrese. Stejně jako reakce personálu. Důležitým tématem je agrese v rodinách. Může se přidat k dalším faktorům (dědičné vlohy, stresové situace, experimentování s drogami atd.), které v souhrnu vedou k propuknutí duševní choroby. „Uvádí se, že 40 procent pacientů se schizofrenní psychózou bylo v minulosti vystaveno nějaké formě agrese. Agrese může mít různé podoby, může jít o zneužívání nějakou blízkou osobou, a to buďto faktické zneužívání, mám pár takových pacientů, nebo o jemnější formy psychologické zneužívání. Pod pojem agrese by se do jisté míry dalo zahrnout i to, co se v mnoha rodinách odehrává mezi rodiči. Mnoho našich pacientů přichází z rozvedených rodin. Rozvodu předcházely někdy několikaleté šarvátky mezi rodiči, dítě je používáno jako zbraň jedním nebo druhým rodičem, pendluje mezi nimi a neví si s tím rady,“ říká psychiatr Martin Jarolímek. Je nutné rozlišovat agresi (útočné jednání) a agresivitu, která je biologicky zakotvena v každém z nás. Přirozená agresivita není zlá. Patří mezi základní instinkty a pravděpodobně je na ni naroubována celá naše kultura. Agresivita nám přináší mnoho dobrého, ale pokud nechceme, aby se proměnila v ničivou agresi, musíme ji ovládat a vědomě s ní pracovat. Kultivování agresivity je možná tím nejdůležitějším civilizačním úkolem. Učíme se to už od dětství – neubližuj,

Michalův otec je litevský lékař. Před lety přijel do Čech, založil zde úspěšnou firmu a přiměl manželku, dceru a syna, aby se přistěhovali za ním. Rodinu drží pevně v rukou. Vymanit se mu dokázala pouze dcera, která si našla partnera a odjela s ním do ciziny. Diktátorskými sklony hlavy rodiny trpí i Michalova matka, ale především pětadvacetiletý Michal. „Dostal se k nám po propuštění z Bohnic. Byl hospitalizovaný pro nespavost, toulavost a verbální agresivitu především vůči otci,“ říká Martin Jarolímek. Otec chce mít z Michala vysokoškoláka, přestože Michal kvůli studijním problémům (a také jazykové bariéře) vystřídal několik středních škol a nejraději by pracoval jako kuchař. „Michal mi na rovinu řekl, že na vysokou školu nemá, že se nedokázal soustředit, ani když byl v normálním stavu. Když ke mně přišel poprvé po propuštění z Bohnic, tak stále chodil po místnosti, takový neklid stále v sobě měl,“ vzpomíná Martin Jarolímek. Michalův otec podle něj odmítá přijmout to, že by Michal byl nemocný, když byl hospitalizovaný, prý mu jenom selhaly nervy, je vynikající, super inteligentní, na vysokou školu má, je vlastně zdravý. „Drezíroval ho, každé ráno vtrhl do jeho pokoje a ‚vstávat a cvičit‘. Otec rozhoduje o všem, pojedeme na víkend do Londýna, a vláčel ho po Londýně, po památkách, ačkoliv Michalovi to bylo šumák,“ říká Martin Jarolímek. Michal se podle něj potřebuje zbavit otcovy kurately. Jako každý mladý člověk se musí separovat od rodičů, aby našel sám sebe a mohl s rodiči navázat vztah jako svéprávné individuum. „Jde o složitý proces, kterým každý z nás musel projít, u psychotických pacientů to může být hodně náročné, někdy nemožné. Brání tomu symbiotická vazba, nejčastěji mezi synem a mámou, kvůli které proces separace a individuace nemůže proběhnout,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Michal se podle něj otci vzpírá, odmítl ranní rozcvičky, diskutuje o vysoké škole, raději by se něčemu vyučil, ale otcův tlak je opravdu veliký. V Michalovi roste napětí, objevují se stejné příznaky jako při první hospitalizaci, nadává na celý svět: „jsou to hajzlové,“ a za vším vidí otce. „Nedávno mi volal, abych otce nechal hospitalizovat, že otec je černokněžník, že na maturitním plese Michala na dálku ovlivňoval nějakým přístrojem. Otec ho sice ovlivňuje, ale tohle už bylo psychoticky zpracované,“ říká Martin Jarolímek. Josef Gabriel

TÉMA: AGRESE

Jsem psychiatr a chci s vámi mluvit Agrese může souviset s duševním onemocněním různými způsoby. Ne každý psychiatr ji dokáže zvládnout.

médiích se nejčastěji objevují články o útocích schizofrehrálo na plné pecky, televize na plné pecky. Snažil jsem se chovat niků. Bulvární média se pasou na tragédiích obětí i nesprávně krizově, v klidu jsem se zeptal, jestli bych si u něj nemohl mocných útočníků a ve formě drastických záběrů a reporsednout, jestli by mi neuvařil čaj. Zpočátku všechno probíhalo celtáží posílají agresivní impulz dál, ke svým divákům a čtekem normálně, i když bylo cítit silné napětí. Nejvíc jsem se zhrozil nářům. Agrese vyvolává strach a novou agresi. Veřejnost krmená zapnuté žehličky, pořád jsem po ní pošilhával. Tehdy nebyly žehličky, zprávami o vraždících šílencích se pochopitelně obává nevyzpytatelkteré se samy vypínají, tahle byla položená na prkně a to od ní mohlo ných duševně nemocných agresorů (aniž by dostala o charakteru jechytnout. K tomu tam byl puštěný plyn, říkal jsem si, že to není dobjich onemocnění jakoukoli objektivnější informaci) a sama reaguje ře, vstal jsem a tu žehličku vytáhnul ze zásuvky. strachem, z něhož pramení stigmatizace, odsuzování a diskriminace František v té chvíli stál u sporáku, už měl uvařený čaj, jak to viduševně nemocných lidí. děl, tak po mně skočil, začal mě tlouct a řvát: „Ty jsi jí zabil! Ty jsi jí Přitom lidé trpící nějakou formou psychotického onemocnění zabil!“ Snažil jsem se bránit, jak jsem mohl, ale i malý střízlík, který jsou křehčí a zranitelnější než běžná populace a už jenom proto, že jedná agresivně pod vlivem psychózy, má sílu jak deset chlapů. Povajsou „nějací divní“, méně pohybově nadalil mě na zem, já jsem se snažil bránit a souní, úzkostnější atd. se od mládí stávají tersedi, kteří slyšeli hluk, zavolali policii. Poli... ALE DVEŘE BYLY ZAMČENÉ cie kupodivu dorazila velmi rychle, zvonili, čem útoků a posměchu. I v dospělém věku jsou daleko častěji v roli obětí než útočníků. klepali na dveře a já jsem slyšel, jak policiA FRANTIŠEK DO MĚ To ovšem neznamená, že dekompenzovaný sta říká: „Pane, otevřete nám, potřebujePOŘÁD TLOUKL. V ÚZKÉ schizofrenik nemůže být v některých okame s vámi mluvit.“ Ale dveře byly zamčené mžicích (situacích) nebezpečný. Jde o to, a František do mě pořád tloukl. Podařilo se PANELÁKOVÉ CHODBIČCE jak se civilizovaná společnost k problému mi vysmýknout a nějak doběhnout ke dveMĚ CHYTIL ZA PRAVOU agrese související s duševním onemocněřím. V úzké panelákové chodbičce mě Franním postaví. Zda zareaguje pouze represí tišek chytil za pravou ruku a tak mi ji zkrouRUKU A TAK MI JI ZKROUTIL, a izolací „bláznů“, nebo nějak jinak. til, že mi dvakrát přelomil předloktí, ale leŽE MI DVAKRÁT PŘELOMIL Odbornou pomoc duševně nemocvou rukou jsem stačil otočit klíčem a otevřít ným lidem, kteří jsou v akutní fázi svého dveře. Policie se dostala dovnitř a už FranPŘEDLOKTÍ, ALE LEVOU onemocnění, poskytují obvykle psychiattiška nějak zpacifikovala a odvezla k hospiRUKOU JSEM STAČIL OTOČIT talizaci. Tak dopadl můj první krizový zásah. ři. Měli by zvládnout i agresivní projevy nemocného člověka. Ne každý psychiatr je ale Hlavní chyba, které jsem se dopustil, spoKLÍČEM A OTEVŘÍT... krizový psychiatr. Krizový psychiatr musí čívala v tom, že jsem za Františkem šel sám. být akční, musí být schopen zorientovat se Na základě téhle zkušenosti jsem později při v situaci a zareagovat rychle, musí být schopen poskytnout informaDenním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov vytvořil krizové odce rodinným příslušníkům, popřípadě potomkům, vysvětlit, o co jde, dělení s výjezdní službou. Za akutně zblázněnými pacienty vyjížděco můžou dělat, jaký bude další průběh, musí situaci dobře struktuli vždy dva pracovníci krizového oddělení. Než se tým krizového odděrovat, aby se co nejvíc zklidnila. Já sám jsem se během své kariéry lení naučil zvládat situace, v nichž ze strany nemocného člověka hrodopustil řady chyb. Jedna z prvních mě stála zlomenou ruku. zilo agresivní chování, dopustil se také mnoha chyb. Například jeden V bytě mého pacienta Františka slyšeli sousedi nějaký křik. Věděpsychiatr, který nebyl krizový pracovník, vyjel bez přípravy společně se li, že František je nemocný, našli moje telefonní číslo a zavolali mi. zdravotní sestrou za jednou pacientkou. Zazvonil u dveří, otevřela vyMěl jsem tehdy zřejmě víc času než dnes, tak jsem se hned sebral a jel soká šlachovitá ženská a on řekl: „Dobrý den, já jsem psychiatr a potam. S Františkem jsme měli dobrý vztah, chodil ke mně na kontroly, třebuji s vámi mluvit!“ A okamžitě dostal ránu do obličeje. Samozřejjakž takž bral léky, ale když se dostal do psychotické krize, prožíval mě jsme to pak vyhodnocovali a říkali jsme si, že takhle ne. různé paranoidní bludy a halucinace. Tehdy se právě v takovém staÚplně první zkušenosti jsem nasbíral před více než třiceti lety vu dopustil agrese vůči ženě, která bydlela ve vedlejším bytě. v psychiatrické léčebně Kosmonosy. Jeden vysoký pacient, který Co se stalo před mým příchodem, jsem se dozvěděl až následující se dostal do psychotické krize, potřeboval uklidňující injekci. Řekl den. Přelezl přes balkón k sousedce do jejího bytu, přivázal ji řemeny jsem sestře na oddělení: „Dejte mu Cisordinol aktuar.“ To je akutke křeslu a na zeď v jejím obýváku napsal obrovskými písmeny krvaní injekce, která člověka zklidní. Otočil jsem se k němu zády a začal vě červenou barvou: Probuď se! Pracoval jsem s ním i později, takže jsem si sedat. To byly dvě chyby. Za prvé otočit se zády k pacientojsem pak pochopil, že svoji sousedku platonicky miloval, ale nedovi, který je napumpovaný, a za druhé neudržet s ním stejnou rovinu vedl jí to dát najevo. Když jsem zazvonil u dveří, byl už zpátky u sebe očí. Takže po mně skočil a začal mě ze zadu škrtit. Nakonec jsem se v bytě. Říkal jsem: „Františku to jsem já, pusťte mě dovnitř, potřebumu vysmekl a pak přiběhl nějaký ošetřovatel, který mu bodl injekci. ji s vámi mluvit!“ Měl ještě nějaký zbytek důvěry, otevřel, pustil mě Z každé takové chyby jsem se o něčem poučil. A členové výjezdního k sobě a zamkl za mnou. krizového týmu také. Naprostá většina jejich zásahů probíhá v kliVešel jsem dovnitř, tam to bylo jak v hororu – všechno, co mohdu. Krizový tým při Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondlo být zapnuto, bylo zapnuto. Svítila všechna světla, na plynovém řejov funguje už patnáct let. V České republice je prakticky jediný. sporáku byly zapnuté všechny čtyři hořáky, žehlička zapnutá, rádio MUDr. Martin Jarolímek

TÉMA: AGRESE

Jak funguje krizová pomoc Mladá krásná žena stojí na Nuselském mostě a chystá se skočit. Přijíždí krizový tým složený z prošedivělého, leč velmi atraktivního psychiatra, jeho pohledného kolegy, zřejmě sociálního pracovníka, a krásné (jak jinak) psychiatrické sestry. Po dramatických minutách rozhovoru mezi nebem a zemí podává uklidněná žena chvějící se ruku mužnému psychiatrovi a za chvíli už ji houkající záchranka odváží do nejbližší psychiatrické nemocnice.

okud jste si tak nějak představovali práci krizového týmu, jste na omylu. Ne že by se podobná filmová scéna nemohla odehrát i ve skutečnosti, ale možná jediný dlouhodobě fungující výjezdní krizový tým v České republice má obvykle úplně jiný program. Snaží se lidem (z Prahy a okolí) ohroženým psychotickou krizí nabídnout včasnou pomoc v jejich domácím prostředí, tedy nejčastěji v obýváku nebo v kuchyni. „Výjezdy našeho týmu se plánují, předchází jim většinou úzká spolupráce s blízkými našeho pacienta. Služby krizového oddělení však nespočívají v zajištění akutní hospitalizace. V případě, kdy je u pacienta přítomna agrese (vůči sobě nebo druhým) nebo je jinak zřejmá okamžitá potřeba hospitalizace, je vhodnější obrátit se přímo na rychlou záchrannou službu,“ dočtete se na webových stránkách Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov (www.ondrejov.cz), pokud kliknete na „krizové oddělení“.

Komu krizový tým pomáhá

Pro někoho možná překvapivě není hlavním posláním krizového týmu řešit krizové situace, ale pokud možno jim předcházet. „Nejčastěji pomáháme pacientům s psychotickou poruchou (schizofrenní, schizoafektivní či afektivní), kteří již mají zkušenost s psychiatrickou léčbou, avšak aktuálně ji odmítají, což většinou vede k výraznému zhoršení jejich psychického stavu,“ píše se na stránkách a informace pokračuje dál: „Na krizové oddělení se často obracejí rodiče, kteří mají podezření, že se u jejich potomka může rozvíjet psychotická porucha. Krizový tým se snaží navázat kontakt s potenciálním psychiatrickým pacientem v jeho domácím prostředí. V případě, že se potvrdí podezření na vznikající duševní poruchu, nabídnou ohrožené osobě pomoc v různých oblastech, včetně užívání vhodného léku.“ Problém je v tom, že mladý člověk ohrožený duševním onemocněním nabízenou pomoc většinou odmítá. Nejen ve formě léků. Často odmítá i jen s kýmkoli mluvit.

Navázání kontaktu

Prvním úkolem krizového týmu je navázat s nemocným člověkem kontakt. „Stále častěji se na nás obracejí rodiče, máme doma syna,

NĚKDY TEN ČLOVĚK FRNKNE, ZAVŘE SE V POKOJI A NECHCE S NIKÝM MLUVIT. TERAPEUTI SI V KLIDU SEDNOU VE VEDLEJŠÍ MÍSTNOSTI A V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NA NĚJ NEVYVÍJEJÍ TLAK

vypadl z učňáku, hulí trávu, nevychází z domu, dal se na vegetariánství, mluví si pro sebe, bouchá do zdi, nespí, přijďte se podívat, jestli náhodou není duševně nemocný,“ říká primář Denního psychoterapeutického sanatoria MUDr. Martin Jarolímek. Výjezdu dvojice terapeutů předchází informativní setkání s rodiči nebo jinými rodinnými příslušníky. „Pozvou je do krizového centra a podrobně se vyptají na všechny informace, aby zjistili, zda se pravděpodobně jedná o psychózu nebo to je toxická psychóza třeba pod vlivem perníku. Když dospějí k názoru, že by to stálo za výjezd, tak se domluví s někým z rodiny, aby syna nebo dceru připravil na příjezd krizového týmu,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Podle něj je důležité, aby někdo z rodiny v dohodnutém termínu na příjezd dvoučlenného týmu terapeutů čekal, aby se vůbec dostali dovnitř. „V optimálním případě někde vzadu stojí nemocný syn či dcera. Někdo z rodiny krizový tým představí: ‚Tohle jsou lidi z krizového centra, Renáta Fialová a doktor Jarolímek a jdou si s tebou popovídat.‘ Někdy ten člověk frnkne, zavře se v pokoji a nechce s nikým mluvit. Terapeuti si v klidu sednou ve vedlejší místnosti a v žádném případě na něj nevyvíjejí další tlak,“ popisuje modelovou situaci Martin Jarolímek.

Citlivá intervence

Návštěva dvojice terapeutů v rodině bývá v takovém případě opakovaná. „Terapeuti jsou velmi trpěliví, netlačí na pilu – to je filozofie celého krizového centra. Někdy bylo třeba, abychom přijeli čtyřikrát. Zpočátku jsme seděli v jiné místnosti, ten člověk byl u sebe v pokojíku za zabouchnutými dveřmi a komunikovali jsme s ním skrz ty zavřené dveře. Chvilku jsme v lehkém duchu klábosili mezi sebou a pak jsme se ho ptali, jak se mu vede, jestli nemá hlad, jestli nepotřebuje peníze a co cigarety, prostě šlo o to navázat s ním kontakt,“ říká Martin Jarolímek s tím, že o nějakých lécích nebyla vůbec řeč. „Při druhém výjezdu už otevřel dveře a seděl u sebe na kanapi a my stále byli v obýváku. Viděli jsme ho, jak vůbec vypadá, a on viděl, že nejsme žádní agresoři v nažehlených zdravotnických uniformách. Při dalších dvou výjezdech si přisedl k nám, dali jsme si společně čaj a začali jsme více mluvit o tom, jaké má trable v životě – finanční, sociál ní, nemá holku, že vypadl ze školy a podobně,“ popisuje doktor Jarolímek. V takových případech pak terapeuti nabízejí praktickou pomoc, například intervenci ve škole, zajištění invalidního důchodu nebo pomoc praktického lékaře, pokud se k psychické krizi přidalo také somatické onemocnění.

Pomoc při zajištění hospitalizace

Bohužel ne pokaždé skončí intervence krizového týmu obdobným happy endem. Někdy je duševní onemocnění natolik vážné, že se terapeutům nepodaří navázat spolupráci, stav nemocného se zhoršuje a hospitalizace je nutná. „Tým krizového oddělení se v takovém případě snaží, aby tato akce proběhla v co nejhumánnějších podmínkách,“ stojí na webových stránkách ondřejovského sanatoria. Pomoc krizového centra může mít různou podobu. „Pokud ten člověk

TÉMA: AGRESE všechno odmítá a je nebezpečí, že bude agresivní, je potřeba zavolat záchranku. Někdy to krizový tým udělá rovnou na místě. Na dispečinku nás už znají, zeptají se, jestli je potřeba, aby přijel také lékař nebo policie. Když řeknou: ‚Ne, psychiatr tady je, pošlete jenom zdravotníky,‘ tak je pacient ve většině případů hospitalizovaný bez humbuku, bez toho, že by tam vrazili policajti, případně i hasiči, ten člověk se dostal do afektu, začal by křičet, oni by ho začali pacifikovat, chytli by ho za ruce a za nohy a táhli ho po schodech,“ uvádí Martin Jarolímek.

Vedení po telefonu

Dosti často se na krizové centrum obracejí příbuzní nemocného a žádají telefonicky o radu a pomoc. „I z telefonátu se dá docela dobře vyčíst, jestli ten stav je nebo není akutní. Jestli hrozí nebezpečí a je to na nedobrovolnou hospitalizaci. Ti lidé jsou vesměs velice nešťastní, mají strach, že se hospitalizace nepovede, že už se to stalo, bojí se zavolat rychlou záchrannou službu,“ říká vedoucí krizového centra Renáta Fialová. Podle ní si záchranáři obvykle dobře poradí, ale je důležité, aby situace byla připravená a příbuzní přesně věděli, co mají dělat. „Vedeme rodinné příslušníky po telefonu, poradíme i věty, které mají říkat, udělejte toto, pak se poraďte,

vymyslíme, jak to udělat, pomůžeme. Radíme: vejděte tam, žádné dlouhé řeči, jenom řekněte: ‚Už to nemůžu vydržet, já se strašně bojím.‘ Řekněte to, co si opravdu myslíte, a řekněte, že jede záchranka, tečka. Stačí je navést, že mají jako první krok udělat toto. Oni nám říkají, jak to teď vypadá, co se děje. Tak my poradíme: teď už nic neříkejte a jděte ven z domu někam za roh a tam zavolejte sanitku. Počkejte na ni a v sanitce záchranářům popište situaci a teprve poté vcházejte do bytu,“ ilustruje průběh pomoci Renata Fialová. I záchranáři jsou podle ní klidnější, když situaci předem znají. „Protože jinak se stává, že saniťáci řeknou: ‚No tak jdeme.‘ Ale ten člověk s nimi opravdu nechce odejít, něco dramatičtějšího se stane, a pak rodina i ten nemocný čekají dalších dvacet minut, než přijede policie, čili ta situace eskaluje. Nemocný je ve strašné úzkosti, prožívá veliké napětí a tato situace ho ještě zvyšuje. Může být agresivní a tím jsou zase agresivnější policisté,“ vysvětluje Renata Fialová. Důležité podle ní je, aby všechno probíhalo podle předem jasně daných pravidel. „Existují pravidla, co se dělá, že ten vchází první, ten si stoupne k oknu atd., aby to pro nemocného bylo co nejméně napínavé,“ říká Renata Fialová. Pokud všichni postupují podle pravidel, celá situace se zklidní. Josef Gabriel

K čemu je dobrý „krizáč“? Renata Fialová už třináct let šéfuje Krizovému centru v Medkově ulici, které patří k Dennímu psychoterapeutickému sanatoriu Ondřejov.

Zajišťujete během domácí hospitalizace také lékařskou péči? Pacienta si buď ponechá ve své ambulanci jeho původní psychiatr, anebo ho předá našemu lékaři, který ho má po dobu zhoršení zdravotního stavu na starosti. Když je na tom pacient zase lépe, tak se vrací do své ambulance. Takový pacient k nám dochází

každý den, pokud může, nebo za ním jezdíme domů. Snažíte se i o prevenci a včasné zachycení onemocnění? Řekla bych, že o prevenci se nejedná, protože okolí si většinou všimne akutních problémů, až už trvají dlouho. Včasný záchyt se u někoho podaří. Dokonce se někdy zjistí, že se o žádnou psychózu nejedná, že ten člověk je jenom ve velikánském tlaku a stačí nějaké rodinné intervence, aby se jeho stav zlepšil. Tím, že jezdíme do rodiny, se tam posune komunikace.

foto: Jan Rasch

Co v krizovém centru děláte, jaké služby poskytujete? Fungujeme jako krizové oddělení s výjezdní službou pro nemocné trpící psychózou nebo třeba těžkými depresemi, ale neodmítneme nikoho, kdo u nás zazvoní. Pacienti buď při zhoršení svého zdravotního stavu přijdou sami, nebo je k nám pošle ambulantní psychiatr, když potřebují další služby, nějakou intenzivnější péči. Nejvyužívanější službou je pomoc pacientům, kteří s námi v minulosti navázali kontakt, léčili se, ale později vypadli z péče a už se neléčí. Většinou se ozve rodina, soused, někdo blízký, kolegové v práci, že se s ním něco děje, že potřebuje pomoci. Při zhoršení zdravotního stavu pacienta, který si nepřeje být hospitalizovaný v léčebně, zajišťujeme domácí hospitalizaci. Pokud je naděje, že to zvládne doma, kde má zázemí, o které se může opřít.

Renata Fialová, šéfka Krizového centra v Medkově ulici.

Takže poskytujete rodinnou terapii? Říkáme tomu podpůrné setkávání rodiny nebo strategické vedení rodiny. Někdy blízcí říkají, že nevyřešená situace je v rodině už pět sedm let. Tam už skutečně lidé nemocní jsou. Rodina se to dlouho snaží zvládat, protože v české rodině se nese, že si má pomoci sama. Prostě to s tím klukem nebo holkou musíme vydržet. Berou to moc na sebe a ozývají se, až když nemůžou, když už jsou sami v krizi. A díky jejich krizi se nemocný dostane do odborné péče. Jak se za těch třináct let změnilo fungování krizového centra? Snažíme se přizpůsobovat služby tomu, jak se vyvíjejí potřeby lidí, kteří se na nás obracejí. Původním záměrem bylo snížení délky hospitalizace, nebo aby se jí nemocní zcela vyhnuli. Já cítím, že před dvanácti třinácti lety bylo centrum nasměrováno progresivněji. Třeba odborníci naši službu téměř nevyužívají. Někteří ambulantní psychiatři i terapeuti ani po třinácti letech nevědí, že existujeme. Poslední dobou vše zase sklouzává do toho, že buďto jsou lidé natolik v pořádku, že jsou schopní si dojít do ambulance, nebo nejsou v pořádku, a pak se nechají hospitalizovat. Josef Gabriel

PŘÍBĚH

Mami, jednou ti odpustím... Barbora (1983) vypráví svůj příběh

d pěti do jedenácti let mě vychovával táta. Byl strašně hodný, uměl to s dětmi, měl mnoho pochopení a byla jsem zvyklá vlastně jen na něj. Byl už starší. Mně je letos 30 let a jemu by bylo 83 let. Potom onemocněl, měl rakovinu plic, ale rodině to neřekl. Máma bydlela jinde, jezdili jsme za ní jen na víkendy, bydlela s mojí nevlastní sestrou a bratrem. Můj otec mě přivedl na víru v Boha, na správné morální zásady a do skautu. Nekladl důraz na to, čím budu, vždycky říkal, dělej to, co tě bude bavit. A když jsem mu jako malá řekla, že chci být švadlenkou, tak řekl, klidně buď. Pak táta onemocněl a potom i máma. Oba měli rakovinu, máma se z toho dostala, ale táta v mých jedenácti letech zemřel. Máma se potom nastěhovala k nám do bytu, který jsem po tátovi zdědila. Nebyla jsem na ni zvyklá, neměla jsem k ní vlastně skoro žádný vztah. Ona byla úplně jiná než táta. Strašně jí záleželo na tom, jaké mám výsledky ve škole. Když jsem jí pak ukázala vysvědčení s jednou trojkou, tak mi moc vynadala, že ona prý měla samé jedničky.

Pak se stalo, že jsem začala mít opravdu špatné známky a v patnácti letech jsem se dostala poprvé na psychiatrii s velkými depresemi na dětské oddělení do Krče. Ztrácela jsem všechny kamarády. Nevěděla jsem, jak mám žít, fakt mi bylo hrozně. Nemohla jsem být vůbec mezi lidmi, bála jsem se jich, chtěla jsem se zabít, i když jsem se o to nikdy nepokusila, měla jsem myšlenky na sebevraždu.

Matka byla „zásadová“

Inteligenční past

První pobyt na psychiatrii

Za školou jsem se učila

MYSLELA JSEM, ŽE JSEM SE DEPRESEMI ZMĚNILA, ŽE SE ZE MĚ STAL DEBIL. NEMOHLI ZE MĚ VYTÁHNOUT, JESTLI MI NĚKDO UBLÍŽIL.

Začarované kruhy rozrazila psychóza

Měla hodně jiné zásady a taky hodně jiný život než táta, což mně jako malému dítěti udělalo velký zmatek v hlavě. Až jsem se jí bála, protože měla časté výkyvy nálad a byla až hysterická. Pak mi začala vyčítat různé věci. Ona sama se léčila v Bohnicích. A někdy říkala, že ze mě nebude nic jiného než štětka. Myslím, že to bylo hlavně kvůli mým známkám, protože ona sama vystudovala vysokou školu s červeným diplomem a gymnázium se samými jedničkami a strašně jí na té škole záleželo. Na rozdíl od táty byla velký materialista. V Boha nevěřila a skautem opovrhovala. Skaut byl křesťanský, chodili jsme do kostela a máma to nemohla vystát. Nejhorší, co jsem s ní zažívala, bylo, že na mě řvala, strašně sprostě nadávala... Nikdy jsem v nikom ještě nezažila takové negativní emoce, tolik zlosti. Když jsem nastoupila na gymnázium, měla jsem ze začátku vyznamenání. Ale pak se začalo stávat, že jsem přinesla třeba trojku a dostala jsem strašně vynadáno a máma mi zase sprostě nadávala, že se budu živit jenom jako nějaká štětka.

Když jsem přinesla tu trojku, tak se mnou třeba tři dny nebavila. Byla nějaká uražená... Nedávala mi moc najevo lásku. A tak abych získala nějakou její přízeň, stále jsem se učila a učila, abych měla dobré známky. Pořádně mě pochválila, jen když jsem dostala jedničku. A já jsem za ní začala dolézat a netýkalo se to jen školy. Začala jsem dělat to, co chtěla ona, a své věci jsem začala dávat jakoby do pozadí. Myslím, že se tak začala rozvíjet i moje nemoc. Měla jsem jenom mámu a chtěla jsem, aby mě uznávala. Říkala často, že peníze jsou vždycky až na prvním místě. Ona byla prostě jiná než táta.

S tátou jsem byla smíšek

Když jsem byla malá, zažívala jsem s tátou něco hrozně hezkého, takovou vnitřní radost a po té prahnu doteď. A vždycky jsem se k ní chtěla vrátit. A tak v těch depresích mě zachránilo právě to, že jsem si vzpomněla, že jsem dřív byla na světě strašně šťastná. Když jsem byla s tátou, pořád jsem se smála, tak všichni říkali, že jsem smíšek. Pořád jsem se červenala a smála. To teď úplně zmizelo, byla jsem pasivní, bála jsem se mámy, bála jsem se lidí, nevěděla jsem, co se životem. Úplně se to ve mně sesypalo.

Jednou, ještě než jsem se dostala na psychiatrii, jsem byla u kamarádky na víkendu a ležela jsem tam v posteli v depresích, nespala jsem a úplně se svíjela v křečích z toho, že mi jakoby zmizel můj život, moje já. Tím, jak jsem se pořád snažila zalíbit mámě, ztratila jsem kus sebe. Nic horšího jsem nezažila než deprese. Dokonce i když mi zemřel táta, bylo to sice hrozné, ale ne horší než ty opravdové deprese. Dostala jsem se na psychiatrii, kde nevěděli, co se mnou je, já sama jsem v sobě měla zmatek. Dělali mi i inteligenční a psychologické testy. Dřív jsem měla lepší průměr až nadprůměr. V nemocnici mi řekli, ať odejdu z gymnázia, raději dřív než bude pozdě. Na čtyřky bych to prý snad měla zvládnout, ale nikdo nechápal, že jsem zkrátka nebyla ve svém stavu schopná ty testy absolvovat. Byla jsem strašně zmatená. Myslela jsem, že jsem se depresemi změnila, že se ze mě stal debil. Nemohli ze mě vytáhnout, jestli mi někdo ublížil. Tolik jsem se mámy bála a stále to i v sobě popírala, že jsem jim nic neřekla.

Pak jsem se vrátila do školy. Známky jsem už měla horší. Zažila jsem víc hospitalizací s depresemi, většinou vyšly na prázdniny. Výsledky ve škole i vztahy se spolužáky se zhoršovaly. Pak jsem začala chodit za školu, ale jenom proto, abych se mohla učit. Chtěla jsem se vyhnout nějaké písemce a za školou se učila na jinou. Ve finále to skončilo tak, že se máma dozvěděla, že chodím za školu, a strašně mi za to vynadala. Přitom já se bála jí říct o těch špatných známkách. Myslela si, že jsem flink, že se nechci učit, a já to stále nedokázala nikomu říct ani nikomu vysvětlit, že mi to učení nejde. Vinu jsem stále přičítala sobě. Hrozila mi pětka z fyziky a já se ji nedokázala naučit, máma mi neustále ošklivě nadávala, že se budu živit jako prostitutka. Měla jsem z toho pořád větší a větší mindráky. Až jsem se pak jednoho dne rozhodla utéct. Napsala jsem dopis, že propadám z fyziky a že budu dělat reparát, až se na konci prázdnin vrátím. To mi bylo 17 let.

Měla jsem jet o prázdninách do Itálie a měla jsem na to doma připravené peníze. Ale já si je vzala, protože jsem si myslela, že budu dva

PŘÍBĚH

ŽIVOT POD IGELITEM Tomáš Vaněk (1982) je neškolený výtvarník s diagnostikovanou schizofrenií. Své počítačové grafiky vytváří zvláštní metodou, kterou si osvojil jako samouk. Nejprve fotí monitor počítače přes igelit, který je zmuchlaný a počmáraný. Na monitoru se zpravidla odehrávají jakési orgie z pornografických filmů, ale také hudební klipy a jiné mírnější věci. Je to skutečný život, ke kterému jako duševně nemocný nemá podle svých slov přístup. „Je to alchymie, kdy z věcí nejnižších, jako je internetová pornografie, vzniká něco relativně krásného, co se dá bez zahanbení ukázat lidem,“ říká Tomáš. Poté, co monitor překrytý igelitem vyfotí, přenese fotografii do programu Photoshop. Zde za pomoci efektu křivky zabarvuje různé plochy, jako například odrazy světla na zkrabaceném igelitu. Obraz se mu pod rukama stále mění a on hledá vhodný okamžik, kdy grafiku označit za hotovou a uložit. Nazývá je v podstatě sériovými čísly, kdy mění pouze písmena abecedy A, B, F, H… a dodává ze zvyku shluk písmen TR a číslo. „Nemá to žádný zvláštní význam, ale bylo by pro mě velmi těžké grafiky nazývat, a zároveň se mi nelíbí název: bez názvu,“ přiznává Tomáš. Letos v létě bude mít svou druhou výstavu v Café Na půl cesty na pražském Pankráci.

měsíce pryč. Odjela jsem do Bechyně, kam jsme jezdili na tábory se skautem. Měla jsem najednou spoustu energie a nespala jsem a když, tak v lese nebo na lavičce. Taky jsem spala na faře u našeho známého faráře. Nespala jsem asi tři noci a začínala jsem být tak nějak mimo realitu. Všechno mi začalo zacvakávat do sebe – i role mé mámy, šrotovalo mi to v hlavě. A pak jsem si sama uvědomila a přiznala, kde je ta chyba, že to není tak úplně ve mně. Zjistila jsem, že už to nezvládám a z toho vznikla ta psychóza. Zhroutila jsem se a řekla si, že musím jet do Prahy za jednou profesorkou, kterou jsem si ve škole strašně zamilovala a kterou jsem brala imaginárně jako svoji mámu. A najednou jsem měla sebevědomí, najednou to ve mně prostě všechno ožilo, dřív by se mi to takhle nestalo. Myslím, že to bylo tou psychózou. A najednou jsem cítila, kde je pravda. Říkala jsem si, že už prostě musím říct pravdu. A strašně jsem chtěla za tou profesorkou, za kterou bych si dřív netroufla. Chtěla jsem jí to všechno říct, svěřit se jí. Stále jsem říkala, že musím jít za ní. Ten den, kdy jsem jela do Prahy, jsem průběžně vykouřila šedesát cigaret. Byla jsem už úplně vysílená, jednak tou psychózou a jednak tím nedostatkem spánku a těmi cigaretami. A pak jsem nastoupila do vlaku do Prahy.

Ve vlaku jsem potkala svou smrt

Teď popíšu jeden z mých nejhorších zážitků, možná vůbec nejhorší. Ve vlaku jsem si lehla do kupé a cítila velké uvolnění a smíření a to, že vím, že jedu za tou profesorkou. A najednou jsem zjistila, že se nemůžu zvednout. Chtěla jsem vstát a ono to prostě nešlo, začaly mě brnět studené nohy a ruce. Fakt jsem si myslela, že tam asi umřu. Cítila jsem, že přichází smrt, ale řekla jsem si, že musím umřít mezi lidmi a se strašnou námahou jsem vstala a šla a držela se okýnek v uličce a tak jsem se dobelhala k vedlejšímu kupé, kde byli lidé. Tam se mi podlomily nohy a jenom jsem vydávala zvuky, ani jsem nebrečela a nějaká paní

mě chytla za ruku a ptala se, co mi je. A já nebyla schopná vůbec mluvit a jenom jsem si strašně přála, ať mě za tu ruku drží. Ona mě ale pustila s tím, že jsem nějaká feťačka a odstrčila mě. Pak jsem se po čtyřech odplížila a pořád jsem se strašně bála té smrti a doplížila jsem se k záchodům a tam jsem na zemi vydávala zvuky a brečela. Přišla ke mně jedna mladá holka, moje vrstevnice. Strašně moc mi pomohla.

Zachránkyně života

Věděla jsem, že abych neumřela, nesmím na nic myslet a musím se smát. A ona se mě stále ptala, co mi je, a mně se trošku ulevilo. Odvedla mě do prázdného kupé a já jsem stále opakovala, ať mi povídá nějaké vtipy, měla jsem strach, že se mi zase podlomí nohy, že nedojedu do Prahy a že umřu. Povídala tedy vtipy a já je nechápala. A pak řekla nějakou blbost a já se tomu začala smát. Prostě jsem nechtěla myslet na tu smrt. Pak jsem ji přemlouvala, ať jede se mnou do Prahy, přitom ona chtěla vystoupit v Táboře. Udělalo se mi trochu líp a řekla jsem jí, že to je dobré, že do té Prahy dojedu. Přestoupila jsem na další vlak a doufala, že se mi to zase nestane. Jela jsem sama a zase to přišlo a pořád jsem se musela vůlí přemáhat. To už jsem věděla, že půjdu asi někam do nemocnice. Bála jsem se a šla za nějakou paní a sedla si prostě k ní. A řekla jsem jí, ať mi něco hezkého povídá a ona se ani neptala, myslím, že něco poznala a povídala, že pracuje ve školce s dětmi a jaké jsou děti a já jsem ji poslouchala a usmívala se a nechtěla jsem myslet na nic jiného, ale ta paní také vystoupila.

Pro feťáky nejezdíme...

Už mi bylo opravdu zle, ale nejhorší jsem měla za sebou. Po příjezdu do Prahy jsem už byla vyčerpaná a zdrcená. Měla jsem velkou krosnu a tu jsem nechala ležet na hlavním nádraží, protože už bych ji neunesla. Vzala jsem si jen peněženku. Potřebovala jsem, aby mi píchli

PŘÍBĚH

ftr34

divně. Vím, že se ptali mámy i na to, jestli se jí doma neztrácejí peníze. Pak mě dali na pavilon číslo 2. Tam byla strašně hodná doktorka a mluvila se mnou s porozuměním. Ptala se mě, jestli mi mohl ty drogy někdo dát. Pak se ty vzorky daly na ještě podrobnější expertízu a tam zjistili, že to bylo špatnou kombinací léků. Sestra s mámou se mi přišly omluvit. V té době jsem působila dost normálně. Nevěděli, co se mnou je, tak mi doktorka vysadila léky, aby zkusila, co to se mnou udělá.

Mystický zážitek na kuřárně

Dostala jsem se do minulých životů a začala si plést lidi. Nějakému pacientovi jsem řekla, že je můj táta. Různě se mi střídaly nálady a téměř vše jsem považovala za znamení. Cítila jsem, že mám hodně energie a zaplétala jsem se do osudů jiných lidí. Přišlo mi, že jsem s nimi propojená. Jednou jsem seděla na okně v kuřárně, hrála na kytaru a zpívala. Připadalo mi to skoro jako osvícení nebo něco ještě hezčího. Cítila jsem neuvěřitelnou čistotu, takovou až lehkost a krásu. Byl to jeden z nejhezčích zážitků mého života. Od té doby za tím jdu a snažím se si tento zážitek vybavit. Zpívala jsem a měla pocit, že ovlivňuji přírodu. Takže jak tam foukal letní vánek pod mřížemi, říkala jsem si, že jsem to způsobila. Bylo to něco nezapomenutelného, mělo to krásný nádech a jen máloco v životě se tomu vyrovná.

Přelet nad pekelným hnízdem injekci. Běžela jsem k nejbližší budce a volala, aby pro mě přijeli, že mi je strašně špatně. A oni mi zase nevěřili a mysleli si, že jsem feťačka, dlouho se mě vyptávali a já jsem křičela na lidi a ptala se, v jaké jsem ulici. Pak přijela sanitka, to už jsem byla klidnější. Seděla jsem na obrubníku. Jak mě viděli, zase se mě ptali, jestli fetuju. Já jsem ale drogy nikdy nezkusila, ani jsem nekouřila trávu. Odvezli mě do Riapsu. Odtud na dětské oddělení do Bohnic, kde jsem byla už potřetí. Tam jsem se konečně prospala a zůstala tam asi rok.

Matku jsem vidět nechtěla

Na dětském oddělení jsem už nebyla ta uťáplá, která tam byla vždycky s depresemi. Najednou jsem byla v ráži. Věděla jsem, jak to je, a všem jsem říkala, že nechci mámu. A pak asi po čtyřech dnech jsem ji viděla na sesterně, jak tam sedí, uskočila jsem za dveře, aby mě nezahlédla. Pak jsem se tam vrátila a řekla jsem jí poprvé v životě něco ošklivého: „Matko, ty huso, zničila jsi mi život!“ Řvala jsem u toho a brečela a sestřička mě odvedla pryč. Nějaký čas byl klid. Z Bohnic jsem docházela do školy, ale studium nezvládala. Postupně jsem se propadla až o dva ročníky níž, opustila jsem svou třídu, což mi bylo hodně líto. Vrátila jsem se domů, po nějaké době mi ale psycholog doporučil další hospitalizaci, už čtvrtou na dětském oddělení. Různě mi měnili léky a pak se stalo, že jsem asi dva dny nespala a měla jsem divné představy, třeba jako že na mě kouká z rohu pokoje táta.

Namíchali mi pervitin

Odebrali mi moč a našli v ní pervitin, který jsem v životě nevzala. Našli ho tam čtyřikrát za sebou a řekli to ségře a mámě. Dělala jsem hysterické scény, nikdo mi ale nevěřil. Nejradši bych utekla. S tím pervitinem mě to rozhodilo, takže jsem se celkově chovala

Na pavilonu 2 jsem v bludech lila po hospitalizovaných ženách kávu. Když mě pak odváželi v sanitce, myslela jsem, že jedu domů. Jenže oni mě vezli na neklidové oddělení 27. Myslela jsem si chvíli, že jsem pořád na dvojce, ale když jsem pochopila, kam mě odvezli, chtěla jsem utéct. Byla tam velká vrata a já jsem se několikrát rozeběhla z dálky a prostě jsem skočila a vrhla se do těch dveří. Myslela jsem, že je vymlátím. Pořád mě kurtovali, protože jsem ohrožovala svůj život. Stále jsem po něčem lezla, třeba po mřížích, po oknech bosa. Snad poprvé, když mě přikurtovali, tak jsem tam byla za takovým sklem, napíchaná injekcemi a na kapačce, aby na mě ze sesterny viděli. Byla jsem na nějaké samotce zavřená mezi čtyřmi stěnami a nebyla tam ani sprcha ani záchod, jen kamera. Dva chlapi mě přikurtovali k posteli. A já jsem v tu chvíli začala řvát, protože jsem měla klaustrofobii, strašně se mi chtělo na záchod a nikoho to nezajímalo. To si pamatuju, že jsem se tam kroutila, abych se k těm kurtům dostala.

Řádění na samotce

Ruku jsem si odkurtovala zubama, stálo to dost úsilí a bolesti, ale nějak jsem se z toho dostala. Byla jsem strašně naštvaná, chtělo se mi na záchod, tak jsem se jim tam vyčůrala pod dveře, aby si do toho ráno šlápli. Celou nemocniční postel jsem jim rozebrala a povlaky vyházela z okna. Odbrzdila jsem postel a dala ji na druhou stranu. Vylezla jsem po mřížích až nahoru a nohy prostrčila ven, mohla jsem kdykoliv spadnout a rozbít si hlavu. Nakonec mě našli a zase mě přikurtovali. Máma říkala, že mi tam píchali nejsilnější dávky léků na spaní, ale vůbec mě nešlo uspat. Strávila jsem tam letní měsíce v tom roce, co byly povodně. Měla jsem tam jednu oblíbenou sestřičku, když měla noční, vzala mě ven před pavilon. Byly tam špalíčky a ona mě tam nechala kouřit. A to pro mě bylo něco tak neuvěřitelně krásného, že jsem mohla jít ven a být venku s tou sestřičkou, dát si cigaretu a popovídat si s ní.

PŘÍBĚH Kde je můj tatínek?

Měla jsem pořád zmatek v lidech. Ležela tam nějaká holka na kapačkách a já si myslela, že to je dušička mojí sestry. Když přišla sestra na návštěvu, šla jsem jí její dušičku ukázat. Všechno jsem to brala vážně. Horší bylo, že jsem si myslela, že můj táta vstal z mrtvých. Také o sobě jsem si myslela, že jsem nesmrtelná. Jak tam chodily návštěvy, myslela jsem, že je převtělený do podoby ostatních lidí. Tak jsem tam skoro každému říkala tati a jen jsem čekala, kdy bude mít svoji podobu, kdy se mi ukáže tak, jak byl. Vzpomínám si, že tam byl ošetřovatel, za kterým jsem pořád chodila a ptala se ho na různé hlouposti. Mé hlavní téma bylo, že jsem hledala tátu a byla jsem přesvědčená, že žije. Do toho jsem byla pořád divoká. Nemohli mě z toho dostat, měnili mi prášky a chtěli mi dát i elektrošoky. Máma to za mě podepsala, že s tím souhlasí. Ale byl tu jeden doktor, pan Morcínek, který si přečetl celý můj spis a vrátil mi léky, které jsem měla ze začátku. Zyprexa mi pomohla, a tak mě dali znovu na pavilon 2 a nakonec na pavilon 30. Doktor Morcínek tam za mnou přišel a ptal se mě, kde je tatínek, a já mu řekla, že tatínek zemřel. Sám asi nevěřil tomu, že se z toho dostanu, tak

měl radost. V léčebně jsem byla při téhle druhé nejhorší psychóze tři čtvrtě roku, to mi bylo 19 let a dostala jsem diagnózu schizoafektivní poruchy.

Smrt matky byla klidná

Školu jsem přerušila i podruhé, ale nakonec jsem gymnázium dokončila a dokonce vystudovala i vyšší odbornou školu v oboru optika. Mezitím už umřela má matka, které se vrátila rakovina. Zažily jsme hezké chvíle, když měla opiátové náplasti, byla s ní legrace. Myslím, že jsme se dost sblížily, řekla mi věci, které ji trápily a které nikomu jinému neřekla. Já jsem si také uvědomila, jaký měla život, že mě měla ráda, ale že to nezvládala. Zemřela ve spánku asi před sedmi lety, usínala s dobrou náladou. Povídaly jsme si až do chvíle, než usnula. Pomáhala jsem jí do poslední chvíle, sestra mi za to poděkovala. Zcela jsem matce ještě neodpustila, ale chtěla bych. Mám citový vztah k profesorce němčiny ze střední školy, která poznala mé obtíže o hodně dřív než rodina. Stále se scházíme, aniž bychom na sebe byly příliš upnuté, je vlastně taková moje neoficiální máma. Tak mě vždycky nenápadně zkontroluje, když se vidíme. Barbora

Byl jsem zneuznaný génius Příběh Tomáše (1982)

ž na gymplu jsem nebyl asi úplně v pořádku, neměl jsem tolik kamarádů jako ostatní a trochu jsem byl i šikanovaný. Párkrát jsem tehdy omdlel a zažíval různé zvláštní stavy, když jsem se třeba opil. Po omdlení jsem se vždycky cítil dobře. Byl jsem ale hodně bez vůle, vybral jsem si vysokou školu spíš tak, abych se o sobě co nejvíc dozvěděl. A poznal jsem tam skvělé lidi. Chybou bylo, že když mě vyhodili od jedné zkoušky, tak jsem to řešil tím, že jsem šel studovat jinou školu. Místo abych překonával překážky, tak jsem utíkal.

Rodičovské šachy

Neměl jsem moc harmonické dětství, naši se rozvedli, když mi bylo deset. A bylo nepříjemné, že se o mě přetahovali. Takže jsem byl nejdřív asi půl roku u mámy, po rozvodu, pak jsem se o jednom víkendu rozhodl, že zůstanu u táty. Mamka mi přivezla tašku do školy a ve dveřích se rozbrečela. Chtěl jsem za ní vyběhnout, ale táta mě zadržel. Pak mě mamka unesla ze školy, odvezla mě k nějaké své známé, kde jsem celý den probrečel. Nakonec už to nemohla vydržet, tak řekla, že se můžu vrátit k tátovi, tak jsme mu volali, aby si pro mě zase přijel. Ale mezitím dorazil jeden policajt, rodinný známý, a ten mě přesvědčil, že mě má mamka hodně ráda, tak abych zůstal u ní. Těžké bylo, že jsem se musel už v tom věku, kdy člověk čeká spíš vedení od druhých, sám rozhodovat o tak důležitých věcech. Rodiče na sebe stále nevraží nebo spíš si jeden druhého úplně vytěsnili, oba svalují dědičnost k nemoci na toho druhého. V dětství jsem neměl žádnou podporu od táty, šachy označoval za prdelatej sport. Já byl přeborníkem Čech do deseti let a i později jsem se ještě dobře umisťoval, ale tím, jak jsem neměl od táty podporu, tak jsem se postupně výsledkovými listinami propadal. Podle táty taky stály šachy u zrodu nemoci. Pak jsem tedy žil s mamkou a s babičkou. Teď mám vztahy v rodině dobré. I s tátou. Jen tu moji nemoc

pořád shazují jeden na druhého. A já vždycky říkám, že jsem paranoidní po otci a schizofrenní po matce.

Zvláštní vztahy

V době, kdy jsem byl na ekonomce, mi fungoval mozek nejlíp v životě. Mohl jsem se hodinu a půl v kuse soustředit na koncert vážné hudby a ani jednou jsem nemyslel na nic jiného. Ale zároveň jsem byl takový oploštělý, přehnaně racionální. Neměl jsem ale vlastně v té době pořád žádné milostné zkušenosti. To možná bylo dáno tím, že jsem měl i v pubertě průchozí pokoj a že u nás doma bylo takové asexuální prostředí. Kazil jsem vztahy s holkama, nikdy jsem se neodhodlal třeba na holku sáhnout, když byla příležitost. Nevím teď, jestli už to byla nemoc. První vztah s Alenou byl divný. Byl jsem tehdy hubený, vážil jsem asi 68 kilo. Seděli jsme s Alenou v kavárně a já pořád seděl s rovnýma zádama, protože to byl můj zvyk. Ani jsme si moc nerozuměli. Pak když jsme byli už na ulici, zatahal jsem ji za vlasy a ona se urazila. Abych to napravil, šel jsem s ní ještě do jedné hospody, a pak mezi náma něco proběhlo. Později jsem jí zavolal a zeptal se, jestli si mě nechce vzít. Rozchod s Alenou byl hodně těžká zkušenost stejně jako život s ní, bydleli jsme s ní a mým nejlepším kamarádem ve Strašnicích ve sklepním bytě, což nedělalo moc dobrotu, ale rád na to vzpomínám. S Alenou jsme se pořád jen váleli v posteli. Od té doby jsem začal studovat pomaleji než předtím. Práce mi už nešla a ani jsem se na ni nesoustředil, takže se nakonec se mnou Alena rozešla, protože v tom vztahu neviděla budoucnost. Myslím, že jsem měl v sobě hodně špatného, třeba určitý neuvědomělý sadismus, který jsem myslím vyléčil až alchymickým způsobem. Po rozchodu jsem byl čím dál víc sám doma a začal jsem sledovat pornografii, která se mi i promítala do života, takže jsem nakonec napsal diplomovou práci o Znacích (sadomasochismu) a Melancholii. Ta práce byla úplně vyšinutá, když si ji

PŘÍBĚH

atr2

Bylo to na literárním čtení, kde jsem četl nějaké svoje povídky a moc mi to nešlo, tak jsem si řekl o marihuanu. Vysvětloval jsem jim, že zatímco v běžné společnosti je umělec osvobozený člověk, na jehož radosti z tvorby mají ostatní účast, v undergroundu to musí být naopak. Tam předčítá osvobozeným lidem někdo naprosto svázaný konvencemi, někdo naprosto tuctový. Nakonec jsem ale v těchto úvahách ztratil nit, pozvracel jsem se a pak jsem měl pocit, že mě chtějí přátelé obětovat. Venku bylo zrovna mínus deset nebo patnáct stupňů. Klidně jsem to nemusel přežít, protože jestli se mi tehdy konečně rozjela ta nemoc, nikdo by mi nepomohl. Tak jsem to aspoň cítil. V baru, kde jsem četl, byl na zdi kříž hlavou dolů a můj nejlepší kamarád Vojta četl povídku, dokonce drama, které bylo celé parodií na moji osobu. Rozdal texty mým kamarádům, a dokonce citovali za účelem zesměšnění i mé texty, které jsem nikdy nikomu nečetl. Tak jsem měl skutečně pocit, že se tam shromáždily zlé síly. Nakonec mě tam odsud odvezla Alena taxíkem a to byl právě ten zážitek, po kterém jsem přestal s přáteli mluvit. Bylo to asi tři měsíce před mou první a zatím poslední psychotickou atakou. Měl jsem pocit, že Vojta požádal temné síly, aby mě mohl zničit.

Zážitky v psychóze

čtu zpětně, nedává mi smysl. Žil jsem tehdy úplně odříznutý od lidí. Bydlel jsem sám v takovém holobytě, kde jsem spal na zemi. S nikým jsem nemluvil, do školy jsem nechodil. Myslím, že už jsem byl nemocný, tedy už v roce 2007, čtyři roky před atakou nemoci. Z toho stavu mi pomohla až po promoci Anička, která dala byt trochu do pořádku. Myslím, že mi tou uzavřeností byla podobná.

Boj s univerzitou

Předtím jsem odevzdával do školy práce bez struktury, úplně rozplizlé texty a považoval jsem je za dobré. A učitel mi psal: takhle to nejde. A já to napsal znova a on mi znova napsal: takhle to nejde. Až jsem se nakonec vybičoval a napsal formálně úplně dokonalou práci a on mi řekl: takhle to má vypadat. Jenže já se touhle zkušeností nepoučil, a když jsem pak psal diplomku, zase jsem ji odevzdal na fašírku, roztrhanou práci. Spatřoval jsem v tom hlubší smysl. Cítil jsem skoro takovou nevědomou podporu, měl jsem za to, že je práce důležitá nejen pro mě, ale i pro celé lidstvo. Nakonec jsem ji trikem, takovou konstrukcí trojského koně obhájil a oni mě bez ovací propustili z univerzity. U státnic jsem se potom s jedním profesorem pohádal, skoro jsem na něj řval, jestli by mě mohl nepřerušovat. Odsekával jsem mu na otázky.

Uražený a ponížený

Po škole jsem začal čím dál víc žít s Aničkou, ale zase to mělo nevýhodu, že mě trochu kontrolovala. Ale drží mě při zemi, hodně v realitě. Předtím jsem byl schopný pořád snít a k něčemu se upínat, tuhle možnost mi Anička zpochybnila na takovou lidskou mez. Vlastně byl ale problém, že mě donutila přestat kouřit a já se začal vzdalovat od přátel, až to nakonec gradovalo tak, že jsem s nimi po špatném zážitku na marihuaně přestal mluvit úplně.

V psychóze jsem si nejdřív myslel, že mám syndrom spánkové apnoe, to je, že v noci člověk nemůže dýchat. Zdálo se mi, že jsem se z této nemoci už vyléčil a že teď budu moct léčit i ostatní. Chtěl jsem na tom vydělat i nějaké peníze. Druhý den už jsem se považoval za Ježíše Krista a chtěl jsem spát s různými kamarádkami, abych je uzdravil a předával jim lásku. Volal jsem jim za tím účelem, ale přímo jsem jim to neříkal. Chtěl jsem léčit dotykem. Představoval jsem si, že se postupně všichni dostanou na stejnou hladinu vědomí, jako jsem já. Pak jsem si začal vykládat, že Anička je Salome a proto mě nemiluje, že já jsem Ježíš Kristus a ona miluje jednoho mého kamaráda, který byl Jan Křtitel. Tak jsem to Aničce říkal, že ten kamarád přijede a že budou spolu. A že já musím někam pryč. Ona se rozbrečela a utekla do parku, kde volala mé mamce, aby přijela. Říkal jsem jim: „Tak zavoláme doktoru Jarolímkovi, hned.“ Bylo už devět hodin večer a Jarolímek byl pořád ve své pracovně. Všechno jsem považoval za potvrzení toho, že bude konec světa a že já v tom sehrávám nějakou velmi podstatnou úlohu. Na doktora Jarolímka jsem křičel do telefonu, že přijede za mnou. Nakonec jsme se ale dohodli, že přijedeme druhý den za ním, nebo lépe řečeno mamka to dohodla. Ale přitom jsem věděl, že bude ten konec světa, takže jsem se na to ani netěšil. Překvapilo mě, že ráno přišlo tak rychle. Myslel jsem totiž, že se už bude zpomalovat čas. Na cestu k doktoru Jarolímkovi jsem se oblékl rituálně: vytáhl jsem z koše staré smradlavé pantofle a vzal jsem si nějaké šusťáky, které jsem pak v blázinci ztratil. Cestou do sanatoria Ondřejov jsem začal vyšetřovat vraždu, o které jsem se předtím dočetl v novinách. Jak říká mamka, nebyla už se mnou vůbec řeč. Tam jsem pak chodil okolo domu, schovával se před helikoptérami a kladl lidem, kteří měli v zahradě sanatoria skupinovou terapii, ruce na čelo. Měl jsem pocit, že hraju počítačovou adventuru, musel jsem sbírat předměty a nosit je na určitá místa. Představoval jsem si, že přijede policie, že já budu sedět v kruhu a oni se mě nebudou moct dotknout.

Potyčka s doktorem Jarolímkem

Byl jsem hodně roztěkaný, nakonec jsem vběhnul do vily a hledal pracovnu doktora Jarolímka. Všechny jsem tam zburcoval, strhl jsem mu nějaký obrázek z nástěnky a pak ho přímo obvinil, že tají

PŘÍBĚH

vraha v té mediálně známé kauze. Doktor Jarolímek se mnou mluvil pak u sebe v pracovně a já mu chtěl ukázat na počítači, že jsem mu už dříve o bludech schizofreniků psal. To bylo totiž zajímavé, že jsem si tuhle nemoc diagnostikoval dávno dřív, než mi ji určili jiní. Doktor Jarolímek mě ale nechtěl pustit k počítači, tak jsme se trochu pošťuchovali. Pak přijela policie, záchranáři a vyjednávač, pan Pošmourný. Říkal jsem, že mohou všichni zůstat v místnosti, jen že pan Pošmourný ji musí opustit, dokud si neprohlédnu pracovnu doktora Jarolímka. On ale místnost neopouštěl a stále na mě mluvil, tak jsem mu nakonec chrstnul vodu ze skleničky do obličeje. Policisté se ke mně rozběhli, srazili mě na zem a kroutili mi ruce za záda, aby mi mohli nasadit pouta. Protože jsem nekladl odpor, chovali se ke mně velmi šetrně. Pak jsem jim venku říkal: „Pánové, já si myslel, že lámete lidem ruce, a vy přitom jste tak milí.“

Potíže se čtením a psaním

Procitnutí v Bohnicích

V blázinci jsem strávil něco přes dva měsíce. Doktoři mi řekli, že mám schizofrenii, vedlo je k tomu to, že nedokončuji věty, když se mě na něco ptají, že se zasekávám. A ještě jsem měl i jiné příznaky. V blázinci jsem vyšetřoval aféru s kokainem, který podle mě pašoval pacientům dr. Jarolímek v tužkách a slaných tyčinkách. Všemu, co mě tehdy napadalo, jsem hned věřil. Až po dlouhé době pod vlivem léků se ty myšlenky začaly relativizovat. Třeba i tím, že jsem viděl druhé lidi, kteří si mysleli podobné věci. K posteli mě přivazovali asi jen zpočátku na pavilónu 27. Mám amnézii na prvních čtrnáct dní. Dali mi nějakou uspávací injekci, já jsem myslel, že na mě ty jejich léky nebudou působit. Tak jsem na ně různě mával a klepal, že si chci dojít na záchod, i když jsem vlastně nepotřeboval. Nepamatuji si, že by mi tam někdo z ošetřovatelů nebo i pacientů nějak zásadně ublížil.

Jsem dost ostýchavý. Sex je pro mě významný s tím, že jsem měl dvě partnerky s různou mírou zkušenosti. Teď partnerský život nemám úplně ideální po té sexuální stránce, hrají v tom roli i vedlejší účinky psychofarmak. Myslím si, že sex je důležitý pro to, aby člověk nějak dospěl, i k nějaké spokojenosti. Možná proto se pornografické prvky objevují i v mých textech a v obrázcích, které dělám. Někdy pornografie, někdy akty. Nebo spíš akty, které vyjmu z pornografických filmů. Monitor počítače fotím přes igelit, tím tam vzniknou světelná místa a zkrabacené plochy, a ty pak upravuji ve Photoshopu. U některých obrázků se snažím, aby vůbec nebylo znát, co tam původně bylo, takže vznikne abstraktní plocha. Mám jeden obrázek s pornografickou scénou, ale snažím se tomu vyhýbat. Buď aby nebylo poznat nic, nebo aby tam byly vidět právě jen akty. Spatřuji v tom nějakou alchymii, že z nízké věci jako je internetová pornografie, může vzniknout něco, co se dá ukázat lidem, aniž by je to uráželo.

Geniální důchodce

Ještě jednou Jarolímek

I teď se v podstatě vnímám jako duševně nemocný. To obnáší, že jsem dostal invalidní důchod a žiji zpomaleným způsobem života, stranou hlavního proudu. Učím se se schizofrenií žít, zjišťuji, jaké mám možnosti, co vůbec mohu dělat a co ne... Mohu chodit do práce, na nějaké kurzy, scházet se s přáteli, ale nemohu nastoupit do normálního zaměstnání nebo se vydat obvyklou cestou. Brání mi mé možnosti. Jsem pořád dost závislá povaha nebo nezralá osobnost, takže musím vycházet z interakcí s druhými lidmi, jako je přítelkyně, rodina, a nemohu si dovolit se příliš osamostatňovat. Nejsem zvyklý zvládat základní věci jako se učesat, uvařit si, uklidit si ani si na sebe vydělat, i když to s tím důchodem vcelku jde, když je práce. Ten život není zvlášť radostný. Mé představy o sobě jako o géniovi, který je skoro všeho schopný a jenom nedostal příležitost, vzaly v průběhu nemoci za své. Jako se Don Quijote zbláznil ze čtení rytířských románů, tak já jsem se zbláznil ze čtení normálních románů a uvěřil jsem, že jsem spisovatel, přitom tomu nic nenasvědčovalo. Anička říkala: „Ty jenom čekáš, až tě někdo objeví, ale nikdo tě neobjeví.“

ESPRIT

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné Ročník XVIII, číslo 1 VYCHÁZÍ: 10. 3. 2014 CENA VÝTISKU: Zdarma MK ČR 13874, ISSN 1214-2123

VYDAVATEL

Česká asociace pro psychické zdraví Vladislavova 12, Praha 1, 110 00 TEL.: 777 783 019, E-MAIL: esprit@capz.cz Josef Gabriel Kamila Heinzová GRAFIK: Josef Gabriel ml. TISK: Tiskárna PRATR, a. s.

Navíc teď nejsem moc schopný číst, čtení mě rozčiluje, nejsem schopný se na ně soustředit. Spíš bych chtěl sám napsat nějakou knihu, než je číst. Dřív jsem četl rád, ale je problém, že jsem byl přitom poháněn pocitem megalomanství. Četl jsem s tím, že něco napíšu nebo že budu studovat doktorát. Číst jenom tak mě už neuspokojuje. Knihy se mě většinou moc netýkají, jsem asi příliš uzavřený sám do sebe. Chtěl bych napsat román, ale mám trochu pocit, že mi chybí životní zkušenost. O čem, to nevím. Nějaký román o snech a o lidech. I tehdy jsem rozepsal a nedokončil román, ve kterém vystupoval Nietzsche a alchymisté. Celé se to odehrávalo v Turíně. Postupem času se to rozpadlo, napsal jsem asi sto stran a vím, že poslední kapitoly už byly špatné.

Sexualita v tvorbě

Trvalo strašně dlouho, než bludy trochu vymizely, možná rok. Zlomový a důležitý okamžik byl, když jsem se po půl roce dozvěděl, že doktor Jarolímek fotil nahé holky v ordinaci. Psalo se o tom v Blesku. A já si myslel, že skutečnost, že jsem byl u něj v ordinaci, musela nějak ovlivnit to, že se pak dostal do bulváru. Měl jsem povznesený pocit z toho, že jsem do jeho ordinace takhle vnesl světlo a doktora Jarolímka jsem zaklínal, aby ho nějaká z těch holek zažalovala. Při tom zaklínání jsem dělal gesta, poskakoval jsem po místnosti, protrhl jsem přitom noviny pod ořechy. Anička si těch roztržených novin hned všimla a důležité bylo, že jsem se o tom zmínil doktorce Verébové, která mě nenechala hospitalizovat, ale zvýšila mi antipsychotika. To si myslím, že byl zlomový bod v otázce bludů. Že jsem byl schopný se doktorce svěřit. A zvýšení léků časem od bludů pomohlo. V tom mi pomohlo i zaměstnání. Po nemoci jsem začal pracovat jako novinář v Dobrém místě. Píšu příběhy lidí s duševním onemocněním a baví mě to. Tak jsem časem začal zjišťovat, že nemusím mít hodnotu jen v těchhle chimérách, ale že můžu mít i nějakou skutečnou hodnotu pro druhé lidi. Tomáš

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

ŠÉFREDAKTOR: KOREKTORKA:

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky, Vládního výboru pro zdravotně postižené občany a MUDr. Martina Jarolímka.

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích? Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit? Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to? Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cití se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností. Kurz pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenská etiketa společné návštěvy různých společenských akcí Kurz probíhá jednou týdně v pondělí od 18 hodin po dobu 3 měsíců. Pracujeme ve skupině 10 až 13 lidí. Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 300/62, Praha 4) pod vedením MUDr. Martina Jarolímka a Lady Houdkové. Více informací naleznete na www.rainmanpraha.cz a www.ondrejov.cz. Zájemci se mohou hlásit na čísle telefonním čísle +420 777 783 166.

KOLUMBUS

BLÁZNIVÉ UMĚNÍ

SDRUŽENÍ UŽIVATELŮ PSYCHIATRICKÉ PÉČE NABÍZÍ PRAXI NA BÁZI DOBROVOLNICTVÍ

HLEDÁME Moderátora diskuzních skupin Jedná se o užitečnou práci s lidmi s vážným duševním onemocněním ve stabilizovaném stavu, kteří se angažují v neziskovém projektu Mapování strategie reformy psychiatrické péče. Diskutují nad tématy strategie reformy psychiatrické péče.

Tazatele Sběr názorů a zkušeností osob s duševním onemocněním pro podklad k projektu Mapování strategie reformy psychiatrické péče. Vyplňování dotazníků, rozhovory s uživateli psychiatrické péče (především s návštěvníky nízkoprahových klubů neziskových sdružení pro uživatele psychiatrické péče). Možnost využít výzkum pro studijní účely.

Studenta práv, který se zajímá o reformu psychiatrické péče či práva osob s duševním onemocněním.

Studenta ekonomie zajímajícího se o reformu psychiatrické péče, či péči o osoby s duševním onemocněním.

CO ZÍSKÁTE

→ Zaučení (vlastní kreativitě při formování projektu se meze nekladou) → Cennou praxi v přímé práci s lidmi s duševním onemocněním (potvrzení školní praxe)

→ Možnost zapracovat výzkum, zkušenost do bakalářské, diplomové práce → Možnost budoucí spolupráce na jiných projektech a v jiných rolích → Možnost finanční odměny při dlouhodobější spolupráci s organizací

Kontakt: Karolina Vanek, tel.: 602 618 001, e-mail: karolina.vanek@gmail.com