Esprit 03-04 2010

ESPRIT

3–4

1

2010 ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

TÉMA:

Pariah

POMOC PRO TĚLO I DUŠI

Odpověď prof. Höschla na výzvu ČAPZ (3) | Šokující zpráva z ministerstva zdravotnictví (4) Komunitní péče od Chebu ke Zlínu (6) | Nejlepší káva v Berouně (10) | Jak dostat želé do krabičky (12) Mám rakovinu... (14) | Krizové linky stále častěji vyhledávají ti, kteří pomáhají (16) Alzheimer ničí duševní schopnosti (17) | Terapie překonává úzkost (18)

esprit 3-4-10.indd 1

20.4.2010 0:39:35

2

zprávy z čapz

Vážení a milí čtenáři, v kontrastu s lehkou jarní náladou věnujeme tohle dvojčíslo Espritu tématům, která jsou takříkajíc těžká.

Komunitní péče – respektive její nedostatek, psychika lidí, kteří zápasí s těžkou chorobou, koncepce psychiatrické péče v České republice…

K poslednímu tématu si dovolím pár poznámek a začnu krátkou reminiscencí vztaženou ke genezi tzv. Koncepce psychiatrické péče v ČR. Již před zlomovým rokem 1989 byly u nás tendence změnit petrifikovaný systém psychiatrické péče, který de facto vycházel ze stále platného Zákona o zdraví z roku 1962. Dokonce vznikl návrh zákona o duševním zdraví (dle anglického modelu), avšak sametová revoluce tyto snahy odvála pryč.

Poté, již v roce 1990 se kolem MUDr. Jana Pfeiffra, ředitele centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, vytvořila skupinka nadšených psychiatrů a jiných lidí pracujících ve zdravotnictví, s cílem sepsat novou koncepci psychiatrické péče. Tito samozvanci získali oficiální statut pracovní skupiny při Psychiatrické společnosti (PS) díky MUDr. Pavlu Baudišovi, který byl členem výboru PS. K vytvoření tohoto dokumentu byla přizvána řada odborníků z různých odvětví psychiatrického oboru. Po několika letech se dílo vydařilo a výsledek byl předložen výboru Psychiatrické společnosti. Nesetkal se však s příliš příznivou odezvou, a tudíž uplynulo opět několik let, než PS přijala tento koncept za „vlastní“.

V roce 2008 byla publikována první revize koncepce psychiatrické péče v ČR. Z mého pohledu se jedná o naprostý hybrid. Na jedné straně je zde konstatována potřebnost všech stávajících psychiatrických zařízení a na druhé straně je popsána i nezbytnost rozvinutí tzv. komunitní péče. Avšak jedině tehdy, když se na ni najde dostatek finančních prostředků. A ty se nenajdou, pokud se neukrojí z jiného krajíce. Takže nic. Detektiv Hercule Poirot by se za takové situace zeptal: Qui bono? Neboli, komu to prospívá? Je zřejmé, že pacientům a jejich blízkým nikoli.

MUDr. Martin Jarolímek

Jarní plánování v Mýtě

O

víkendu 16.–18. dubna se zaměstnanci ČAPZ zúčastnili společného setkání v Terapeutické komunitě Mýto. Kromě seznámení se s nově nastupujícími terapeuty bylo cílem stmelení celého týmu a zlepšení týmové spolupráce. Dílčími cíli byla revize pravidel, kterými se klienti při pobytu v komunitě řídí, a naplánování konkrétních kroků rozvoje terapeutických dílen.

Na základě naší mnohaleté zkušenosti s fungováním tohoto typu zařízení a díky zku-

šenostem, které získala naše nová kolegyně ve Velké Británii, se nám podařilo upravit a tím zjednodušit pravidla života v komunitě. Ve spolupráci s psychiatrem MUDr. ­Martinem Jarolímkem jsme konkretizovali požadavky kladené na zájemce o pobyt v komunitě a zá-

roveň jsme naplánovali potřebné kroky pro zajištění lepší finanční dostupnosti služby.

Těmito kroky se snažíme přispět k odstranění bariér, s nimiž se klienti mohou setkat při přijímání nebo pobytu v komunitě.

Jan Martínek, ředitel ČAPZ

Nová pec podpoří tvořivost klientů

T

erapeutická komunita Mýto otevírá od 1. května novou sklokeramickou dílnu. „Dílna rozšíří nabídku služeb komunity pro své klienty. Dosud mohli pracovat v truhlářské či textilní dílně nebo vyráběli svíčky. S novou dílnou přibudou nové konkurenceschopné výrobky, které se snáze

esprit 3-4-10.indd 2

prodají na trzích či v obchodech se šperky.

To je pro klienty motivující, lépe poznají hodnotu výrobku a vztah práce a peněz, což je přiblíží k běžnému životu,“ říká Jan Martínek, ředitel České asociace pro psychické zdraví (ČAPZ), která terapeutickou komunitu provozuje.

Dílnu povede sklářka z uměleckoprůmyslové sklářské školy Martina Horáková. „Budeme vyrábět šperky, falešné vitráže, ploché mísy. Navíc plánujeme zavést výtvarný kroužek pro širší veřejnost z Mýta, kde komunita sídlí,“ vysvětluje M. Horáková.

–red–

20.4.2010 0:39:36

3

Zprávy z čapz

Odpověď prof. Höschla na výzvu ČAPZ

N

a výzvu České asociace pro psychické zdraví adresované výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP (viz Esprit 1-2/2010, str. 3) odpověděl její místopředseda Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. FRCPsych. Česká asociace pro psychické zdraví vyzvala výbor psychiatrické společnosti, aby urychleně začal pracovat na druhé revizi Koncepce psychiatrické péče, včetně doplnění konkrétních cílů, kroků a jejich načasování; vyvíjel tlak na všechna důležitá místa k její implementaci; vyvíjel silný tlak na MZ, které se zavázalo, že se zástupci jiných resortů vytvoří Koncepci transformace péče o duševně nemocné; začal spolupracovat s Národní radou pro zdravotně postižené, při které vznikla pracovní skupina pro vytvoření zákona na ochranu duševně nemocných a aby vyvíjel systematický tlak na MPSV s cílem vytvoření nové právní normy, umožňující duševně nemocným dosáhnout na sociální dávky.

Odpověď profesora Höschla (zveřejněná na webových stránkách psychiatrické společnosti) sice obsahuje několik pozitivních signálů, ale převažuje snaha obhájit výbor Psychiatrické společnosti a věcnou diskusi převést do osobní roviny – zpochybňováním snah prezidenta ČAPZ MUDr. Martina Jarolímka. „Vaše výzva k ukončení dlouholetého přehlížení potřeb a práv duševně nemocných

lidí a k přípravě promyšlené transformace systému psychiatrické péče v České republice je oprávněná a věříme, že se s ní ztotožňuje nejenom většina z těch, kteří psychiatrickou péči potřebují, ale také těch, kteří ji v naší zemi poskytují. V tomto smyslu je tedy Váš dopis do jisté míry vlamováním do otevřených dveří.

Je to právě výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP, který se koncepcí psychiatrické péče v České republice, včetně jejích revizí, soustavně věnuje a nabízí svou platformu, včetně časopisu a webových stránek, všem, kteří se k tomuto úsilí chtějí aktivně přidat. Tuto možnost má jak Česká asociace pro psychické zdraví, tak i Vy jako její předseda osobně. Výbor Psychiatrické společnosti si není zcela jist, že jste této možnosti ku prospěchu duševně nemocných dostatečně využil,“ píše profesor Höschl a zmiňuje další možnosti na fórech pořádaných Psychiatrickou společností, které měl podle názoru výboru doktor Jarolímek využít k prezentaci svých myšlenek (a nevyužil). „Výbor by rovněž byl uvítal z Vaší strany jakýkoli alternativní návrh, který by mohl dále rozpracovávat či projednávat, což se však bohužel nestalo. Členům výboru rovněž není známo, že by jakoukoli koncepci psychiatrické péče nebo její úpravu navrhla Česká asociace pro psychické zdraví, což je vzhledem k předpokládané náplni činnosti této asociace jistě škoda,“ uvedl prof. Höschl.

K dalším bodům výzvy se výbor Psychiatrické společnosti nevyjádřil, místo toho se vyjadřuje k působení MUDr. Martina Jarolímka a vyjadřuje politování nad tím, že se Česká asociace pro psychické zdraví „prezentuje tak, jako by za své hlavní poslání považovala kritiku činnosti sesterských organizací namísto vlastní aktivity v oblasti péče o duševní zdraví.“ Podle prof. Höschla není jasné, do jaké míry jsou vznesené požadavky vyjádřením osobních obav a postojů MUDr. Martina Jarolímka a do jaké míry reprezentují názor členské základny ČAPZ. V závěru dopisu vyjadřuje prof. Höschl víru, že přes „drobná selhání či neúspěchy“ se MUDr. Jarolímkovi podaří aktivně přispět k uskutečnění jím navrhované revize koncepce psychiatrické péče, a to včetně doplnění konkrétních cílů, kroků a načasování.

O jejich „rozšíření, publicitu a implementaci, budou-li mít podporu psychiatrické obce, se výbor všemi svými silami zasadí,“ slibuje prof. Höschl a pokračuje v mírně ironické parafrázi výzvy: „Rovněž uvítáme Vaši pomoc při vyvíjení silného tlaku na Ministerstvo zdravotnictví ke spolupráci s jinými resorty při vytváření koncepce transformace péče o duševně nemocné. Vaše pomoc bude vítána i při působení na MPSV s cílem vytvořit právní normy umožňující duševně nemocným „dosáhnout na sociální dávky“.

Vítáme tedy nejenom Vaši kritiku, ale zejména Vaši účinnou, konzistentní, soustavnou a aktivní pomoc,“ končí prof. Höschl.

–ga–

Stanovisko ČAPZ k odpovědi prof. Höschla Česká asociace pro psychické zdraví především oceňuje řadu pozitivních signálů obsažených v odpovědi výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP na výzvu k revizi koncepce psychiatrické péče v České republice. Jsme rádi, že z pověření výboru Psychiatrické společnosti odpověděl na naši výzvu právě Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. FRCPsych., kterého si vážíme nejen jako doma i v zahraničí uznávaného odborníka, ale i jako člověka. Než přistoupíme k tématům, která jsou pro duševně nemocné a jejich blízké životně důležitá, musíme odmítnout snahu o přenesení pozornosti z věcné do osobní roviny. Na kritiku reálného stavu věcí nelze odpovídat kritikou jedince, který na problémy upozorňuje. Jako prezident ČAPZ vyjádřil MUDr. Martin Jarolímek samozřejmě názor členské základny. Pacienti a jejich rodiny neexistencí komunitní péče nejvíce trpí. Česká asociace pro psychické zdraví velmi vítá úvodní vyjádření prof. Höschla: „Vaše výzva k ukončení dlouholetého přehlížení potřeb a práv duševně nemocných lidí a k přípravě promyšlené transformace systému psychiatrické péče v České republice je oprávněná a věříme, že se s ní ztotožňuje nejenom většina z těch, kteří psychiatrickou péči potřebují, ale také těch, kteří ji v naší zemi poskytují.“ O tom, že se ze strany ČAPZ nejedná o „vlamování do otevřených dveří,“ svědčí například článek předsedy Psychiatrické společnosti Prof. MUDr. Jiřího

esprit 3-4-10.indd 3

Rabocha, DrSc., „Kam směřuje česká psychiatrie?“ „ Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskytovanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN,“ uvádí v článku předseda Psychiatrické společnosti.

Vyjádření prof. Höschla je prvním zřetelným signálem z výboru Psychiatrické společnosti, že „náš konzervativní, ale dobře fungující systém“ zasluhuje transformaci. První a zatím poslední revize Koncepce psychiatrické péče vycházela z přání zachovat současný petrifikovaný systém poskytování psychiatrické péče.

Akceptování nezměnitelnosti základních komponent systému (především neredukované podoby všech stávajících psychiatrických léčeben) vylučovalo jakékoliv „skokové změny,“ například vznik dostatečně husté sítě komunitních zařízení. Pokud skutečně půjde o vážně míněnou a promyšlenou přípravu transformace systému psychiatrické péče v České republice, velmi rádi využijeme nabízenou možnost spolupráce s Psychiatrickou společností.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Mgr. Jan Martínek, ředitel ČAPZ

20.4.2010 0:39:36

4

aktuality

Šokující zpráva z ministerstva zdravotnictví V případu zabití pacienta na pražské Psychiatrické klinice podle ministerstva zdravotnictví ze strany kliniky k žádnému pochybení nedošlo.

V

tiskové zprávě, kterou vydalo ministerstvo zdravotnictví k tragickému případu zabití pacienta jiným pacientem na neklidovém oddělení pražské Psychiatrické kliniky, se uvádí, že při výkonu zdravotní péče byl dodržen správný postup. K tomuto závěru došla Ústřední znalecké komise, jejíž zasedání ministerstvo zdravotnictví iniciovalo.

Zní to neuvěřitelně, ale nikdo prý nepochybil…

O tom, co se na psychiatrické klinice v noci z prvního na druhého ledna stalo, jsme informovali v minulém čísle Espritu. Třicetiletý pacient, který byl na kliniku přivezen policií poté co velmi agresivně napadl svého otce. Byl přijat k hospitalizaci a umístěn na osmilůžkový pokoj se zvýšeným dohledem.

Nebyla mu však podána jakákoliv uklidňující medikace. Do izolační místnosti s jedním lůžkem, která byla tou dobou prázdná, agresivní pacient umístěn nebyl. Mezi druhou a třetí hodinou ranní napadl jiného čtyřicetiletého pacienta. Incident se odehrál v koupelně zabezpečené kamerovým systémem

a prosklenou stěnou, která umožňuje kontrolu celého oddělení. Ošetřující personál incident zaznamenal, zasáhl a odvedl oba protagonisty na jejich lůžka. Pak ale ošetřovatel a zdravotní sestra opustili oddělení ve snaze přivolat další pomoc a celé oddělení zůstalo bez dozoru. Když se vrátili zpět, byl čtyřicetiletý pacient udupán k smrti.

Podle ředitelky odboru zdravotních služeb MUDr. Stanislavy Pánové při výkonu zdravotní péče nikdo nepochybil. „Na vzniklou situaci personál reagoval bezprostředně a úmrtí napadeného pacienta nebylo možné zabránit. V případě napadeného i agresora byl režimový postup i farmakoterapie v souladu s platnými standardy,“ stojí ve zprávě ministerstva zdravotnictví.

Odpověď občanskému sdružení Kolumbus

Z pověření ministryně zdravotnictví Dany Juráskové zaslala ředitelka Pánová výkonnému řediteli o. s. Kolumbus Janu Jarošovi vysvětlující dopis. Píše se v něm: „Po seznámení se se zdravotnickými dokumentacemi

Zatím jediný pozitivní výsledek projednávání causy: „ Na základě doporučení Ústřední znalecké komise jsme se rozhodli, že zvláštní pozornost bude věnována především problematice pacientů s rizikem autoagrese a heretoagrese,“ uvádí ministryně zdravotnictví Dana Jurásková.

esprit 3-4-10.indd 4

obou pacientů a obsáhlé diskusi dospěla Ústřední znalecká komise jednomyslně k těmto závěrům: Medikamentózní a režimový postup u napadeného pacienta byl v souladu s platnými standardy diagnostiky a poskytování zdravotní péče u psychických poruch – algoritmus poskytování zdravotní péče u pacientů s agresivním chováním (kapitola omezovací opatření).

V případě agresora byl režimový postup opět v souladu se zásadami platných standardů. Správný postup v případě farmakoterapie zahrnuje jak možnost zvolenou pracovníky Psychiatrické kliniky VFN, tedy vyčkávací, bez akutní léčby, tak i okamžitou sedativní léčbu psychofarmaky. Pacient byl správně umístěn na pokoj se zvýšeným dohledem, kde je k dispozici 24 hodinová monitorace, a to i v prostorách koupelny.

Náhlý rozvoj agresivity u tohoto pacienta byl neobvyklý a nepředvídatelný.

V případě diagnózy, která byla u pacienta stanovena, dochází k takové situaci velmi sporadicky.

Na vzniklou situaci bylo personálem reagováno bezprostředně a úmrtí napadeného pacienta nebylo možno zabránit.

Podle Jana Jaroše jsou uvedené odpovědi pro členy sdružení Kolumbus nedostačující. „Se zástupci dalších pacientských a rodičovských organizací se budeme radit o tom, jaké další kroky podnikneme,“ uvádí Jan Jaroš. Předseda Občanského sdružení rodičů a příbuzných osob s duševní poruchou Ing. Josef Závišek připomíná, že policisté přivezli třicetiletého pacienta na kliniku právě proto, že byl agresivní a ohrožoval svou rodinu. „To nepotřebuje komentář. Vypovídá to o objektivnosti šetření znalecké komise i dopisu MUDr.Pánové. Na základě výše uvedeného lze pochybovat, že klinika zajišťuje potřebné bezpečí ostatních pacientů.

My rodinní příslušníci duševně nemocných jsme právem zneklidněni, jestliže naši blízcí mají být vystaveni riziku zabití při jejich léčbě,“ říká Josef Závišek. Vydaná zpráva o prošetření případu se podle něj stává nevěrohodnou.

–red–

20.4.2010 0:39:36

aktuality

Unikátní přístroj pomůže určit diagnózu

L

ékaři na psychiatrické klinice Ke Karlovu mají nový přístroj, který dokáže zjistit, zda pacient trpí duševní nemocí. Speciální přístroj by měl odhalit už po dvou týdnech, co se v mozku nemocného děje a pomoci při určování diagnózy. Je schopen už během několika minut zhodnotit obrovské množství nasnímaných dat. Nejčastěji jsou na vyšetření posíláni pacienti, u kterých se teprve některý typ duševního onemocnění projevil a je třeba nalézt co nejrychleji správnou léčbu. Přístroj také dokáže odhalit, jestli pacientovi pomáhají naordinované léky.

Zkracuje se tedy doba hledání účinného

medikamentu. Například u depresivních pacientů totiž nesprávně naordinované léky, které nezabírají, mohou vést až k fatálním následkům. Medikamenty zpravidla zaberou až po několika týdnech, někdy i měsících. „Pokud se přijde na to, že léčba neúčinkuje, musí se předepsat jiný léčivý prostředek a zase dlouho čekat než se ukáže, jestli je účinný. Tento přístroj by mohl podstatně zkrátit dobu hledání účinných léků a zrychlit léčbu,“ řekl Marek Šusta z Centra pro neuropsychiatrický výzkum traumatického stresu.

Zdroj: MF Dnes

Kvalita péče v psychiatrických léčebnách očima pacientů

K

oncem března zveřejnilo Ministerstvo zdravotnictví ČR výsledky třetího ročníku projektu „Kvalita Očima Pacientů“, který sleduje kvalitu péče v českých zdravotnických zařízeních prostřednictvím spokojenosti pacientů.

Do hodnocení bylo zapojeno dvanáct psychiatrických léčeben a odpovídalo více než 2 500 pacientů. Hodnocení léčeben se od minulého roku mírně zlepšilo. Příznivěji pacienti zhodnotili například péči po propuštění nebo citovou podporu během léčby. Podle výzkumu se zlepšila i komunikace s pacienty a jejich informovanost o průběhu léčby a další prognóze, i když stále zůstává nejhůře hodnocenou oblastí v psychiatrii.

Podle výzkumu poskytují nadprůměrnou kvalitu péče například psychiatrické léčebny Červený Dvůr, Bílá Voda a Kosmonosy. Nejhůře naopak dopadly léčebny v Horních Beřkovicích a Dobřanech. Na posledním místě skončila pražská Psychiatrická léčebna Bohnice, která podle výsledků poskytuje výrazně podstandardní péči.

Zdravotnická zařízení s nejlepšími výsledky získala certifikát „Spokojený pacient“. Cílem je motivovat zdravotnická zařízení ke zvyšování úrovně zdravotní péče o pacienty a zlepšení orientace veřejnosti v problematice kvality zdravotních služeb. Podle ministryně zdravotnictví Dany Juráskové výsledky výzkumu potvrzují, že opakovaná měření kvality péče vedou ke statisticky prokazatelnému zlepšování

esprit 3-4-10.indd 5

přístupu personálu zdravotnických zařízení k pacientům. Oproti loňskému roku došlo ve zdravotnických zařízeních ke zlepšení hodnocení ve všech kategoriích.

Výsledky hodnocení všech zdravot­ nických zařízení jsou dostupná na webu projektu Kvalita Očima Pacientů, www.hodnoceni­-nemocnic.cz.

Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví ČR

5

Městský soud nařídil ústavní léčbu Městský soud v Praze definitivně rozhodl v případu smrti pacienta na psychiatrické klinice na pražském Karlově. Šestatřicetiletý muž, který v lednu ukopal jiného pacienta k smrti, se bude muset podrobit ústavní léčbě, která ale může být později změněna na ambulantní. Podle znalců totiž trpí závažnou duševní nemocí a nedokáže ovládat své jednání. Personál policistům ohlásil, že při incidentu mezi dvěma pacienty utrpěl třiačtyřicetiletý muž smrtelná poranění.

Zdroj: MF Dnes

7. Česká konference kognitivně behaviorální terapie Psychiatrická léčebna v Kroměříži pořádá od 13. do 15. června 2010 konferenci věnovanou kognitivně behaviorální terapii.

Na spolupráci se podílí Česká společnost kognitivně behaviorální terapie, Česká psychiatrická společnost a Česká psychoterapeutická společnost. Více se dozvíte na plkm.cz.

–red–

Pozvánka na sympozium Pozitivní psychologie V úterý 29. června 2010 se v prostorách Karlovy university v Praze uskuteční sympozium Pozitivní psychologie „Význam silných stránek osobnosti a pozitivních emocí ve výchově, terapii a podnikání“.

Sympozium je určeno široké veřejnosti. Budete mít možnost poslechnout si příspěvky renomovaných českých odborníků, vystoupí například Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý.

Hlavním bodem sympozia bude workshop s americkým psychologem a prezidentem American Psychological Association Prof.

Dr. Martinem Seligmanem, který je zakladatelem a vedoucí osobností pozitivní psychologie.

Tento nový psychologický směr vznikl v roce 2000. Pozitivní psychologie vychází z předpokladu, že je důležité věnovat pozornost podpoře charakterových předností a silných stránek osobnosti, pozitivnímu prožívání a osobní zdatnosti a nezaměřovat se pouze na odstranění nedostatků. Aktuální výsledky vědeckých studií prezentované na posledním kongresu IPPA ukazují na možnosti praktického uplatnění poznatků pozitivní psychologie v poradenství, ekonomii a stále zřetelněji i v psychoterapii. Více informací o sympoziu najdete na seligmaneurope.com.

–red–

20.4.2010 0:39:38

6

péče

Komunitní péče od Chebu ke Zlínu Zdravotně sociální (komunitní) služby jsou ve většině zemí EU běžné. V řadě krajů České republiky však denní stacionáře, krizová centra, chráněná bydlení a další zdravotně sociální služby pro psychiatrické pacienty úplně nebo téměř úplně chybí. „Komunitní péče je soubor služeb, programů a zařízení, jehož cílem je pomoci lidem s duševní poruchou žít co nejvíce v podmínkách běžného života tak, aby mohly být co nejvíce uspokojeny jejich

z­ dravotní, psychologické a sociální potřeby,“ píše se v nedávno revidované Koncepci oboru psychiatrie oficiálně schválené Psychiatrickou společností v prosinci loňského roku. Na většině míst České republiky však lidé s duševní poruchou nemají možnost komunitní služby využívat. Žádné tam totiž nejsou. Pokud existují, jejich kapacita je nedostatečná. „Geografické rozmístění jak denních stacionářů, tak i služeb psychiatrické rehabilitace, je nerovnoměrné. Nejvíce těchto služeb je rozšířeno ve velkých městech a v některých krajích.

Největší nedostatek těchto služeb je například v Karlovarském, Plzeňském a Zlínském,“ uvádí se v koncepci oboru psychiatrie.

Karlovarský kraj začíná od nuly Pomoc určenou výhradně duševně nemocným, jejich příbuzným a přátelům poskytuje v Karlovarském kraji pouze občanské sdružení Západočeský Paprsek. Jeho členy jsou rodinní příslušníci a příbuzní lidí s duševním onemocněním. „Tito lidé vyvíjejí velké úsilí, jak svým rodinným příslušníkům pomoci. Chybí jim však podpora odborníků a neexistuje dostatečná nabídka služeb, na které by se mohli obrátit v případě, kdy jejich blízký potřebuje profesionální pomoc,“ říká Mgr. Jana Pavlíková z odboru kanceláře hejtmana Karlovarského kraje.

Další zdravotně sociální služby v kraji jsou určeny všem občanům nebo všem zdravotně postiženým. Karlovarské občanské sdružení Res vitae provozuje Linku důvěry pro dospělé občany, kteří se ocitli v životní krizi a cítí potřebu odborné pomoci. Ve svém Krizovém centru poskytuje ambulantní služby lidem, jejichž problémy nejsou zvládnutelné telefonickou intervencí a vyžadují osobní kontakt.

Při denním stacionáři Farní charita Karlovy Vary mohou chronicky duševně nemocní a jejich blízcí využívat služeb poradenství, osobní asistence či odlehčovacích služeb společně s dalšími skupinami klientů.

Chebské občanské sdružení Chráněné dílny Joker nabízí osobám se zdravotním postižením (mezi nimi i chronicky duševně nemocným) činnosti vedoucí k začlenění do běžného života. Mohou si vyzkoušet práci v sociálně terapeutické dílně, případně najít zaměstnání nebo se zúčastnit vzdělávacích a volnočasových aktivit. Svou šanci však zde může najít maximálně dvacet zdravotně postižených.

Projekt „Duše“

Lidé s chronickým duševním onemocněním se v Karlovarském kraji vysokou měrou podílejí na nezaměstnanosti, bezdomovectví a spotřebě alkoholu. „V současné péči o osoby s duševním onemocněním neexistuje žádná zřetelněji definovaná dlouhodobá politika. Sociální služby jsou nedostatečné (chybí zejména služby pro mladší uživatele) a zdaleka nejsou schopné reagovat na psychická a sociální specifika osob s duševním onemocněním,“ uvádí oficiální zpráva krajského úřadu.

Karlovarský kraj se na základě Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb na období let 2009 – 2013 snaží vytvořit nový model péče o duševně nemocné. Na projekt „Rozvoj péče o osoby s duševním onemoc-

něním na území Karlovarského kraje,“ který zde označují pracovním názvem „Duše“, získal kraj 23,5 milionu korun z Evropského sociálního fondu. Projekt je plánován na dva roky, od ledna 2010 do prosince 2011.

Karlovarský kraj si od projektu „Duše“ slibuje zmapování stavu péče o osoby s duševním onemocněním, jejich potřeb i potřeb jejich rodin, dále vytvoření koncepce plánování a zavádění sociálních služeb a vytvoření modelu pilotních sociálních služeb na území okresu Karlovy Vary. „Je nezbytné nabídnout lidem s duševním onemocněním alternativu k řešení jejich nepříznivé situace (dosud řešené zejména umístěním do zdravotnického ústavního zařízení), a to nabídkou potřebných sociálních služeb poskytovaných v jejich přirozeném prostředí,“ uvádí Jana Pavlíková. Duševní onemocnění je podle ní často provázeno ztrátou zaměstnání, bydlení, mnohdy alkoholismem. „V krajních případech jsou tito lidé hospitalizováni v psychiatrických léčebnách. Systém komunitní péče, který by uměl poskytnout pomoc dle individuálních potřeb těchto lidí v jejich přirozeném prostředí, je v našem kraji zatím nefunkční – nutno dodat, že toto je problém téměř všech krajů,“ tvrdí Jana Pavlíková.

Marcela Mrázková

Kraj Vysočina má co rozvíjet Komunitními službami jsou pokryty všechny bývalé okresy kraje Vysočina. V kraji existuje rovnoměrná síť ambulantních psychiatrů a psychologů, ambulantní pracoviště jsou však trvale přetížená. Krizové služby pro duševně nemocné v kraji zastoupeny nejsou. Ambulantní a terénní sociální služby existují v každém okrese kraje, jejich

esprit 3-4-10.indd 6

kapacita je však nedostačující a to zvláště v okresech Třebíč, Žďár nad Sázavou a Jihlava. „Síť komunitních služeb pro psychiatrické pacienty v kraji Vysočina je zajištěna rovnoměrně, nicméně je kapacitně poddimenzována. Potřeba a poptávka je vyšší, ale zabezpečení sítě je kompromisem mezi potřebami a zdroji k jejich zabezpečení,“ říká

Mgr. Jiří Bína, vedoucí oddělení sociálních služeb kraje Vysočina.

Pobytové služby typu chráněného bydlení existují pouze v pilotním rozsahu na Havlíčkobrodsku, Pelhřimovsku a Jihlavsku.

Kraj však plánuje kapacitu chráněného bydlení výrazně navýšit. „Tento model je nutno ještě ověřit analýzou potřeb uživatelů. Lze

20.4.2010 0:39:38

7

péče předpokládat, že chráněné bydlení je druh péče, která má nižší náklady než péče v domově se zvláštním režimem. Rozšíření této služby může být pro některé klienty domovů se zvláštním režimem vhodnější a levnější alternativou péče,“ uvádí Jiří Bíma.

Teplice Most Chomutov

Čtyři pobočky Fokusu Vysočina

Nejvýznamnější organizací, která působí v kraji Vysočina na poli komunitní psychiatrické péče, je Fokus Vysočina. Nabízí služby, které mají směřovat k obnově sebedůvěry a praktických životních dovedností duševně nemocných. Jde o sociální rehabilitaci, chráněné bydlení, sociálně terapeutické dílny, denní stacionář a osobní asistenci.

Fokus vysočina má pobočky v Havlíčkově Brodě, Pelhřimově, Chotěboři a Hlinsku.

Provozuje celkem sedm chráněných dílen, ve kterých zaměstnává převážně osoby s duševním onemocněním. Například v Havlíčkově Brodě mohou klienti pracovat buď v rukodělné chráněné dílně, kde se například vyrábí keramika, maluje porcelán a batikuje, nebo se mohou zaměstnat v další „chráněné dílně“, která provádí údržbu lesa. Podle Pavla Říčana v loňském roce využívalo služeb pobočky v Havlíčkově Brodě 154 klientů.

Fokus Vysočina organizuje také řadu kulturních akcí určených široké veřejnosti, jako výstavy, přednášky apod. „Většina akcí se soustřeďuje do Týdnů pro duševní zdraví, což je podzimní celorepubliková akce s vazbou na světový den duševního zdraví 10. října,“ uvádí Pavel Říčan. Podrobné informace najdete na fokusvysocina.cz.

Liberec

n

D

Jablonec n. Nisou

Ústí n. Labem

Trutnov

Litom ice Mladá Boleslav Ji n

M lník

Louny

Karlovy Vary

Semily

eská Lípa

Náchod Hradec Králové

Sokolov

Rychnov n. Kn

Jeseník

nou

Nymburk

Kladno

Cheb

Pardubice

Rakovník Praha

Bruntál

Kolín

Opava

Ústí n. Orlicí Šumperk

Beroun

Kutná Hora

Karviná Ostrava

Chrudim

Rokycany Tachov

Benešov

Plze

Svitavy

Havl k v Brod

Olomouc

P bram r n. Sázavou Domažlice

Písek Klatovy

Tábor

Blansko Pelh imov

Prost jov

Jihlava

Vsetín

Krom

Strakonice

Brno

T eb

Frýdek - Místek

Nový Ji n P erov

Vyškov

Jind ich v Hradec

Zlín

Uherské Hradišt

eské Bud jovice Hodonín

Prachatice Znojmo

B eclav

eský Krumlov

VOR Jihlava

Občanské sdružení pro podporu a péči duševně nemocných VOR Jihlava začalo fungovat v roce 1998. Tehdy organizovalo především volnočasové a podpůrné aktivity ve spolupráci s Denním stacionářem Psychiatrické léčebny Jihlava. Od 1. 1. 2007 bylo otevřeno Centrum denních služeb VOR Jihlava v Komenského ulici, kam sdružení přesunulo své aktivity.

V dnešní době poskytuje Centrum tři základní služby – sociální rehabilitaci, odborné sociální poradenství a sociálně terapeutické dílny. „Pilířem sociálních služeb

pro duševně nemocné je sociální rehabilitace,“ říká klinický psycholog a předseda rady sdružení VOR Mgr. Martin Šťastný. Individuálně plánovaná sociální rehabilitace zahrnuje výtvarnou dílnu (malba na sklo, výroba smaltovaných šperků), setkávání klientů v kavárně a filmovém klubu, návštěvy výstav a výlety pro klienty, kteří si sami netroufají. „Doprovázíme klienty také na úřady. Často se setkáváme s tím, že sociální pracovníci nemají ani ponětí o tom, jak funguje člověk s duševní poruchou,“ poznamenává Martin Šťastný.

Eva Vorálková

Zlínský kraj a jeho bílá místa Mapa služeb pro duševně nemocné ve Zlínském kraji, uveřejněná v Adresáři služeb pro lidi s duševním onemocněním v České Republice, který zpracovalo občanské sdružení Vida (vidacentrum.cz) zeje prázdnotou.

Jen na Valašsku jsou vedle sebe zakresleny dva body označující místa, kde se realizují vzdělávací a volnočasové aktivity – Valašské Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm. Nic víc.

Ve Valašském Meziříčí jsou však hned dvě organizace zaměřené na pomoc duševně nemocným – Centrum Amika, které je součástí Charity Valašské Meziříčí, a dobrovolné svépomocné sdružení Meziříčské makovice.

V sousedním Rožnově pod Radhoštěm působí občanské sdružení Iskérka.

Co Vida z Prahy neviděla

Adresář služeb pro lidi s duševním onemocněním v České Republice opomenul dvě organizace působící přímo ve Zlíně. Na bílé mapě služeb ve Zlínském kraji tedy může

esprit 3-4-10.indd 7

být zakreslena třetí tečka s nápisem Zlín.

Funguje zde občanské sdružení Sanity, které si v loňském roce založili příbuzní a přátelé osob s duševním onemocněním a denní centrum pro duševně nemocné Horizont.

Horizont je zařízením obecně prospěšné společnosti Centrum služeb postiženým Zlín. Služby dospělým lidem s duševním onemocněním (především se schizofrenií, bipolární poruchou apod.) poskytuje Horizont Zlín od roku 2002. Analogické služby sociální rehabilitace nabízí také nově otevřená „pobočka“ Horizont Kroměříž. Horizont navíc provozuje čtyři chráněné dílny, ve kterých pracují zdravotně postižení.

V adresáři Vidy chybí také středisko komplexní péče o rodinu, školu a duševní zdraví Luisa, které funguje v Uherském Brodě. Poskytuje služby (skupinové setkávání, rozvoj komunikačních schopností, nácvik sociálních dovedností, soběstačnosti i aktivního trávení volného času, skupino-

vou psychoterapii a pracovní terapii) lidem s chronickým duševním onemocněním, kteří prošli ústavní nebo ambulantní léčbou.

Poslední tečky na mapě služeb ve Zlínském kraji by měly označovat služby pro duševně nemocné ve Vsetíně a v Uherském Hradišti. Nově vzniklé zařízení Camino Centrum sociální rehabilitace Vsetín slouží lidem s dlouhodobým duševním onemocněním. V prostorách centra, které patří Charitě Vsetín, se může účastnit některého z nabízených programů maximálně 14 klientů.

Camino (cesta) poskytuje jak ambulantní, tak terénní služby.

Lidem s psychotickou poruchou, kteří žijí v Uherském Hradišti a blízkém okolí nabízí podporu při začleňování do běžného života centrum sociálních služeb Labyrint, jehož zřizovatelem je Oblastní charita Uherské Hradiště. Terénní i ambulantní sociální rehabilitace může sloužit dvaceti klientům.

Heřman Záhorský

20.4.2010 0:39:38

8

Franco Folini, Flickr.com

blog

Strašidlo komunitní péče Schizofrenici a další vážně duševně nemocní většinou nemají možnost využívat zdravotně sociální služby v místě svého bydliště. Absence komunitní péče zhoršuje efektivitu léčby a snižuje kvalitu života pacientů i jejich spokojenost s poskytovanými zdravotnickými službami. Předseda Psychiatrické společnosti profesor Jiří Raboch to ví, ale…

V

časopise Česká a slovenská psychiatrie vyšel na konci loňského roku článek Budování komunitní psychiatrické péče – některé zkušenosti a doporučení. Pod článkem jsou podepsáni prof. MUDr. Mario Maj, prezident Světové psychiatrické společnosti a prof. Jiří Raboch, který je předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Hlavním autorem tohoto článku (ne-li jediným) je s největší pravděpodobností profesor Raboch. Článek je napsán pro Českou a slovenskou psychiatrii – tedy pro domácí odborné publikum.

Jeho výstavba je polemická. Článek předpokládá existenci jakéhosi „skrytého nepřítele“, který musí být z nejvyšších míst – prezidentem Světové psychiatrické společnosti a předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP – odkázán do patřičných mezí. Bohužel jsou to meze tak úzké, že pro avizované budování komunitní péče v nich nezbývá místo.

Začátek článku vyznívá nadějně. „Proces přesunu psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunitní péče probíhá ve více evropských zemích. Světová i česká psychiatrická společnost podporují tento přesun za předpokladu, že povede ke zlepšení efektivity léčby, vyšší kvalitě života a spokojenosti pacientů s poskytovanými službami,“ píše prof. Raboch. Uvedených cílů podle něj může dosáhnout pouze „přiměřená deinstitucionalizace“. Namísto její podrobnější charakteristiky však na čtenáře v další větě zahrozí vztyčený ukazováček. „Deinstitucionalizace není sama o sobě cílem, který naplňuje pouze ideologické pozice, a zavření psychiatrických léčeben není samo o sobě úspěchem (…) komunitní péče není sama o sobě léčbou

esprit 3-4-10.indd 8

ani není zázračným prostředkem, který zlepší výsledky léčby automaticky,“ poučuje nás předseda Psychiatrické společnosti. Pokud považoval za nutné „klepnout přes prsty“ naivní zastánce divoké deinstitucionalizace, pak tady zřejmě nějací takoví lidé jsou a zřejmě představují hrozbu pro duševně nemocné i pro zaměstnance psychiatrických léčeben. Ve skutečnosti však nikdo takový neexistuje.

Nevím, kdo z čtenářů České a slovenské psychiatrie si myslí, že deinstitucionalizace je sama o sobě cílem. Neznám psychiatra, který by pokládal za úspěch samotné zavření psychiatrických léčeben.

Nevím o nikom, kdo by komunitní péči pokládal za zázračný prostředek, který automaticky zlepší výsledky léčby. Obraz nezodpo-

Diskuse Monika Pacient ve velké nejmenované psychiatrické léčebně je 140 km od domova, staří rodiče nejsou již fyzicky schopni ho pro velkou vzdálenost navštěvovat.

Je sám, na pospas léčebným metodám, o kterých není řádně informován, soudní svévoli, která se hodí do krámu lékařům v léčebně. Už tři měsíce na uzavřeném oddělení, bez vycházek. Neagresivní, pouze díky nemoci zmatený člověk. Až se vrátí domů, bude zas jako zvíře na porážku chodit jednou měsíčně na 5 minut k ambulantnímu psychiatrovi na udržovací injekci a pro recept, a bude na pospas tvrdé životní realitě, bez psychoterapie, bez komunitní léčby, s minimálním invalidním důchodem, bez možnosti najít si se svým postižením práci. Podle statistiky 10 procent pacientů se schizofrenií páchá sebevraždu. Proč? Vždyť nemocný je taky člověk!

Jedlúa Já chápu, že Vás ten článek nadzvedl, ale nepřeceňujte, prosím, jeho vliv.

Slovutní páni profesoři v tlustých knihách zmiňovaní potřebují občas publikovat článek. Až budete komunitní centrum následné psychiatrické péče budovat, v žádostech o peníze a granty můžete klidně citovat ty věty (a části vět), co se Vám budou hodit. Ten, kdo bude Vaše žádosti posuzovat, rozhodně celkové vyznění textu nebude (naštěstí) znát.

20.4.2010 0:39:39

blog vědného, ideologicky motivovaného extrémisty, který si plete léčbu s komunitní péčí a bez ohledu na zájmy pacientů usiluje o zrušení psychiatrických léčeben, profesor Raboch vytvořil účelově. Slouží mu jako strašák.

V článku nazvaném Budování komunitní psychiatrické péče – některé zkušenosti a doporučení překvapivě není zmíněna současná situace v oblasti komunitní péče u nás, ani historie jejího vývoje.

Bylo by totiž třeba přiznat, že v České republice zatím k žádnému pokusu o deinstitucionalizaci nedošlo, a že u nás komunitní zařízení až na pár výjimek prakticky neexistují. Realitou je systém psychiatrické péče opřený o 21 velkých psychiatrických léčeben doplněný sítí psychiatrických ambulancí. Ambulantní psychiatr odbaví za den zhruba třicet pacientů, na každého z nich má v průměru deset minut. Přesouvání zdravotně sociální péče do komunity, blíž k místům jejich každodenního života, zatím nezačalo a pravděpodobně hned tak nezačne.

Profesor Raboch to v závěru článku píše celkem jasně: „Chceme rozšíření komunitních služeb i v naší zemi. Avšak bez jasné politické podpory, dostatečných finančních zdrojů, spolupráce všech zainteresovaných stran, profesionálního přístupu na všech úrovních i přiměřeného entuziasmu se kvalita poskytované péče a kvalita života osob s duševní poruchou dále nezlepší.“ Tečka a za ní (ke smůle duševně nemocných lidí v České republice) následují už jen podpisy prezidenta Světové psychiatrické společnosti a předsedy Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Zkušenosti a doporučení čerpané z evropských zemí, kde se o rozvíjení komunitní péče už několik desetiletí pokoušejí, se (opět překvapivě) netýkají toho, jak získat jasnou politickou podporu a dostatečné finanční zdroje, jak zorganizovat spolupráci všech zainteresovaných stran, jak zajistit profesionální přístup na všech úrovních a případně i jak probudit „přiměřený entuziasmus“ pro „přiměřenou deinstitucionalizaci“ v podmínkách České republiky. Místo toho jsou v článku vyjmenována úskalí, na která může rozvoj komunitní péče narazit. O pozitivních zkušenostech ze zahraničí ani slovo.

Co věta, to závora přes cestu: „Komunitní péče není levným řešením.“ (Není, stejně jako zajištění provozu velkých psychiatrických léčeben, ale zvyšuje kvalitu poskytované péče a kvalitu života osob s duševní poruchou.) „Vyžaduje silnou a trvalou politickou a administrativní podporu a přiměřené investice do staveb, personálu, jeho školení a další infrastruktury.“ (Ano, obdobně jako přechod od středověkého modelu léčby k moderní medicíně.) Takhle bychom mohli pokračovat větu po větě.

Poslední příklad: „Empatie a nadšení jsou důležité, ale duševní poruchy se neléčí empatií a nadšením,“ vzkazuje profesor Raboch všem, kdo by to snad nevěděli nebo chtěli pominout klíčovou roli kvalitní léčby duševních onemocnění. Tu u nás mohou poskytovat pouze vyškolení lékaři. V zahraničí se však v oblasti komunitní péče velmi angažují také sociální pracovníci. „Povědomí o tom, že u osob s vážnými duševními poruchami je zvýšená pravděpodobnost výskytu i vážných tělesných chorob, musí být zřejmá všem profesionálům pracujícím v komunitních službách.

Skutečnost, že tito profesionálové nejsou vyškoleni ani motivováni se zabývat tělesnými problémy a že komunitní centra jsou často bez spojení s nemocniční péčí, nesmí být příčinou toho, abychom připustili zhoršování tělesného zdraví našich pacientů,“ píše profesor Raboch. A je tu další strašák!

S řadou tvrzení by bylo možné souhlasit, kdyby ovšem nebyla záměrně zasazena do zkreslující perspektivy. V článku jsou například zmiňovány poznatky, které byly získány během posledních třiceti let „v Itálii a v dalších evropských zemích, ve kterých se především odehrál rozvoj komunitní péče“. Nelze než souhlasit s tím, že „je povinností Světové psychiatrické společnosti i české psychiatrické spo-

esprit 3-4-10.indd 9

9

lečnosti zajistit, aby tyto zkušenosti byly využity i v dalších zemích, jako je i Česká republika“.

Problém je však v tom, že uvedeným vyjádřením předcházela tato věta: „Komunitní péče, ve které víc než 50 procent pacientů propuštěných z psychiatrického oddělení všeobecné nemocnice se přestane léčit během jednoho roku, jak tomu bylo v některých italských regionech, nemůže být považována za efektivní.“ Poznatky o rozvoji komunitní péče v Evropě byly tímto způsobem zredukovány na unáhlenou deinstitucionalizaci v Itálii před třiceti lety, z níž se už opravdu všichni dávno poučili. Především v samotné Itálii. V současnosti například v Terstu existuje pravděpodobně vůbec nejlepší systém psychiatrické péče (lůžkové a komunitní) na světě.

V zemi, jako je Česká republika, kde je psychiatrická léčba zakonzervována mezi zdmi rakousko-uherských ústavů, může mít vypíchnutí paralely s Itálií jediný smysl – raději žádnou deinstitucionalizaci.

MUDr. Martin Jarolímek http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v Praze, vystudoval medicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie.

Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR. inzerce

Artedílna — Terapie uměním Srdečně Vás zveme do prostor naší artedílny.

Přijďte objevit svůj výtvarný potenciál a příjemně se odreagovat. Nemusíte se ničeho bát! Sezení jsou zdarma a není podmínkou, abyste uměli malovat.

Setkání probíhají každý pátek od 14 do 16 hod v prostorách klubovny Mostů ve Fokusu Praha o. s., Dolákova 24, 180 00 Praha 8-Bohnice.

Skupina je otevřená, kapacita je ovšem omezená.

V případě Vašeho zájmu prosím kontaktujte Terezu Kučerovou na tel. č.: 774 279 366 nebo rovnou přijďte.

nový projekt o. s. Kolumbus

20.4.2010 0:39:41

10

reportáž

Nejlepší káva v Berouně Lomikámen je nenápadná rostlinka schopná vzdorovat drsnému horskému podnebí a skalnatému podloží. Jméno této houževnaté rostlinky dostalo občanské sdružení, které pomáhá lidem s duševním onemocněním. Přes tvrdé podmínky a skromné prostředky se zakladatelům Lomikamenu podařilo v Berouně pevně zakořenit.

Lidem s psychickými problémy poskytuje občanské sdružení Lomikámen služby zaměřené na získávání pracovních a sociálních dovedností. Snaží se také o osvětu v oblasti duševního zdraví prostřednictvím kulturně-vzdělávacích akcí. Krom toho vaří nejlepší kávu v Berouně.

ložení Lomikamenu bylo zastavení provozu berounských kasáren a plánované využití velké části areálu pro veřejně prospěšné účely.

V roce 2003 jim byl do objektu umožněn přístup, rekonstruovat prostory však nemohli do té doby, než objekt bude převeden ze státu do majetku města. Průtahy s převodem a další komplikace měly dopad na možnost zajištění financování. Realizace projektů se stále oddalovala, nic nebylo jisté, nebyly peníze na placení zaměstnanců.

Všichni pracovali dobrovolně. „Počáteční nadšení nás opouštělo, lidé, kteří byli ochotní do toho jít s námi, postupně odpadali. Nakonec nás zůstalo jen pár, vlastně jen ti, kteří byli zaměřeni na sociální oblast. Plány se razantně ztenčily, rozhodli jsme se tedy, že své síly soustředíme jen na oblast sociální, a to na podporu lidí s psychickými problémy a duševním onemocněním,“ popisuje těžké začátky Martina Pokorná.

Tohle je Jiná káva

Re-start

Tréninková kavárna Jiná káva nabízí návštěvníkům příjemné posezení s výbornou férovou kávou v nekuřáckém prostředí. Nabízí také zajímavé menu. „Dlouho jsme přemýšleli, co budeme nabízet. Chtěli jsme něco jiného, než je v Berouně běžně dostupné. Nakonec jsme zvolili vegetariánskou kuchyni,“ říká vedoucí kavárny a jedna ze zakladatelek sdružení Martina Pokorná. V době, kdy Jiná káva vznikla, v Berouně vegetariánská restaurace nebyla. „Snažíme se kavárnu provozovat co nejprofesionálněji, takže se stále vzděláváme. Absolvovala jsem barmanský kurz a kurz na přípravu kávy, kde jsem pochopila jak připravit kávu chutnější, ale i zdravější. Na jednom gastronomickém serveru byla naše káva dokonce vyhodnocena jako nejlepší v Berouně, takže to nás moc potěšilo,“ usmívá se Martina Pokorná. Při přípravě kávy a horké čokolády se tu používají výhradně Fair Trade suroviny, tedy ty, které jsou od pěstitelů vykupovány za „spravedlivou“ cenu. „Snažíme se přinášet různé zajímavosti, třeba kořeněná káva, nebo kávy ochucené alkoholem. Naší specialitou je káva bez vody jen s vínem a vodkou,“ chlubí se paní vedoucí. Někteří návštěvníci ani neví, že je obsluhují lidé s psychickými problémy. „Na lístku je to sice napsáno, ale ne nějak důrazně. Nechceme, aby zákazníci k našemu personálu byli moc ohleduplní, učili by se, že když udělají chybu, nic se nestane. Potom by mohli mít v běžném zaměstnání problémy,“ konstatuje Martina Pokorná.

Na sociálně-terapeutickou dílnu Jiná káva navazuje projekt Restart. Klienti, kteří se při službě v bývalých kasárnách už dostatečně

Takhle prázdno je v Jiné kávě snad jen v noci a časně ráno...

Lomikámen se uchytil v kasárnách

Záměr založit tréninkovou kavárnu vznikl už na samém začátku existence Lomikamenu v roce 2001. Na jeho realizaci se však dostalo až v roce 2005, kdy pro ni město poskytlo vhodné prostory v areálu bývalých kasáren. Na místech, kde v minulosti dupali vojáci v kanadách, se dnes pořádají různé kulturní akce. Každý měsíc můžete vidět jinou výstavu, v současné době jsou to fotografie s tématikou partnerství a rozdílných kultur. Promítají se tu filmy. Můžete přijít na koncert nebo přednášku. Především však kavárna poskytuje přechodné zaměstnání klientům s duševním onemocněním. Učí se znovu pravidelně chodit do práce, komunikovat s lidmi nebo si třeba najít nové přátele.

Lomikámen založila skupinka přátel, kteří se už před tím angažovali v různých veřejně prospěšných činnostech, a chtěli společně realizovat své představy a sny o rozvoji berounského regionu. Spolu s odborníky, se kterými se spojili, se chtěli věnovat hned několika oblastem – sociální, občanské, ekologické a kulturní. Popudem k za-

esprit 3-4-10.indd 10

... jakmile nastoupí milý personál...

... přijdou i hosté. Ale nejen proto, že je v kavárně na co koukat...

20.4.2010 0:39:42

reportáž

11

... je zde také dobré pití a hlavně dobrý kulturní program. V Jiném kafi třeba zahrála kapela Ty syčáci, objevil se i Jáchym Topol a mnozí další. ostříleli, mohou zkusit zaměstnání na běžném pracovním trhu – zatím na jeden rok u některé ze společností, které s Lomikamenem spolupracují. „Jsou stále naši zaměstnanci, ale pracují v běžném provozu těchto firem,“ vysvětluje Martina Pokorná. Jedná se o sociální rehabilitaci, která už nutí klienty k větší samostatnosti a odpovědnosti. Zaměřuje se na podporu v pracovní oblasti, plánování volného času a samostatného bydlení. „V současné době pracují dva klienti v obchodě s dárkovým zbožím, další dva jako pomocní kuchaři v restauracích. K dispozici je místo pomocného pracovníka v bistru, nebo hlídání expozice v městské galerii v Berouně. Nově bude jeden klient pracovat jako pomocný školník,“ říká Martina Pokorná. Každý klient má svého klíčového pracovníka, který s ním ze začátku na pracoviště dochází a v případě potřeby mu pomáhá. Společně také průběžně plánují cíle, kterých chce klient během terapie dosáhnout.

Pravidelně se scházejí, aby zhodnotili, co se daří a co ne a zjistili, na co je potřeba se zaměřit. Postupně se konzultace omezují. „Třeba po půl roce rehabilitace se vidí třeba už jen jednou za měsíc. Nabízíme také vzdělávání pro uchazeče o zaměstnání. To probíhá individuálně. Učí se, jak napsat životopis, jak se připravit na pohovor, který si můžou i vyzkoušet. Také se dozví jak a kde vůbec práci najít, vyznat se v inzerátech,“ uvádí Martina Pokorná.

S pomocí do života

Re-start je zaměřen také na podporu volného času. „Pomáháme klientům vyhledat a kontaktovat aktivity, které jsou dostupné v okolí jejich bydliště. Když je potřeba, tak je tam i doprovodíme,“ říká Martina Pokorná. Hlavním cílem je, aby využívali to, co je běžně k dispozici. „Nechceme sdružovat jenom lidi, kteří mají psychické problémy, aby se neutvářela nějaká uzavřená komunita. Naopak chceme, aby se co nejvíc začlenili do běžného života a společnosti.

Pomáháme jim, aby zvládli po praktické stránce i samostatné bydlení. Aby věděli jak si sami uvařit, pomáháme jim naplánovat finance tak, aby jim vyšli na celý měsíc,“ vysvětluje Martina Pokorná. Lomikámen zaměstnává jednoho terénního pracovníka, který chodí za klienty na jejich pracoviště, a zároveň zajišťuje terénní práci v bydlišti. „Rádi vycházíme vstříc všem aktivitám a snahám našich klientů, pokud je to v našich možnostech. Když má někdo zájem třeba o rekvalifikační kurzy, tak jim je pomůžeme vyhledat a přihlásit se,“ konstatuje Martina Pokorná. Klienti jsou se službami spokojeni. „Organizace nám dokonce platí zdravotní a sociální pojištění. Je

Kontaktujte nás kontaktní osoba: Bc. Klára Nová, telefon: 776 484 955, 311 510 651, e-mail: klara.nova@lomikamen.cz

esprit 3-4-10.indd 11

kontaktní dny: úterý 9:00–11:00, 14:00–16:00

příjemné, že se o to nemusíme starat,“ pochvaluje si jedna z klientek Lomikamenu.

Pokud má někdo zájem pracovat v socio-terapeutické dílně Jiná káva, nebo využít služby Re-start, musí se obrátit na kontaktního pracovníka, který zjistí, jestli zájemce spadá do cílové skupiny. Zájemce dostane dotazník, který musí vyplnit jeho ošetřující lékař, potom ho zájemce vrátí kontaktnímu pracovníkovi. „Náš klient nemusí mít přímo stanovenou diagnózu, ale můžou to být i sekundární psychické problémy. Je pro nás důležité, aby bylo jasné, že své problémy řeší, ať už s psychiatrem, psychologem, nebo psychoterapeutem, od kterého vyžadujeme souhlas, že je pro jeho pacienta naše služba vhodná. My nejsme jediní, kdo mu pomáhá, ale jsme až ten navazující článek pomoci,“ říká Martina Pokorná s tím, že překážkou pro využívání služeb Lomikamenu jsou závislosti a středně těžké mentální postižení. Terapie končí, když se klientovi podaří dosáhnout cílů, které si určil. Ideální je, když si najde pracovní místo.

Magdalena Martínková inzerce

Kurz práce na počítači pro uživatele psychiatrické péče Občanské sdružení KOLUMBUS Vás zve na kurz práce na počítači. Termíny konání závisí na individuální domluvě mezi účastníkem kurzu a lektorem.

Kurz sestává z 12 vyučovacích hodin a je zcela bezplatný.

Místo konání: Počítačová učebna o. s. KOLUMBUS Na Moráni 7, Praha 2, učebna se nachází v 1. PP (stanice metra Karlovo náměstí, východ Palackého nám.)

Další informace na tel. č.: 774 279 364, 774 279 351

Počítačový kurs podpořili:

20.4.2010 0:39:43

12

Názor zkušenosti

bixentro, Flickr.com

Jak dostat želé do krabičky

Na střední jsme s kamarády často zatahovali školu.

Chodili jsme do hospody na fotbálek a přitom docela hodně kouřili jointy. V té době to dělal každý a bylo to fajn, tak jsem to dělal také. Na přednáškách o drogách nám ve škole říkali, abychom si dali pozor na závislost, ale nikdo nám neřekl, že užívání drog může spustit duševní onemocnění. Měl jsem z přednášek zafixovaný, že pokud se na droze nestanu závislý, tak o nic nejde. Kdybych věděl, že existuje tak velké riziko vzniku duševní nemoci, nikdy bych do toho nešel.

P

o maturitě, kterou jsem úspěšně udělal, i když jsem se na ní učil jen asi tři dny předem, byla pomaturitní párty. V té době jsme s kamarády kromě hulení sem tam šňupali taky koks. To bylo vlastně jediný, co jsme zkusili. Ale na pomaturitní večírek přišel kamarád a přinesl LSD. Tuhle látku jsem před tím nikdy neměl. Hulení s trochou koksu mi nedělalo žádný problém, a jak jsem byl rozjetej, tak jsem si dal. Byla to jenom půlka papíru, ale i tak LSD spustilo reakci, která vyvolala schizofrenii.

Na první tři týdny si přesně nevzpomínám. Pamatuju si jenom na pomaturitní párty a potom mám okno. Nějaký lidi říkali, že jsem byl v pořádku, že jsem jednal úplně normálně a pak jsem se „zbláznil“, prostě mě to najednou sejmulo. Měl jsem dobrou kamarádku Kláru, která za mnou ještě s jedním mým kamarádem přijela. Tím, že mě tenkrát navštívili doma, dostali v mém fantazijním světě každý svou roli a celou dobu mě pak nemocí provázeli až do té chvíle, než jsem

esprit 3-4-10.indd 12

si uvědomil, že to, co se kolem mě děje, způsobuje moje nemoc. Pamatuju si třeba, že jsem chodil po Praze a myslel si, že se mnou Klára a ten kamarád komunikují prostřednictvím myšlenek lidí kolem. To jsem ještě nevěděl, že to jsou hlasy, ale myslel jsem si, že jsem součástí nějakého spiknutí nebo party, kterou nesmím prozradit. Navenek jsem se choval úplně normálně, abych nedal nic znát. Ani moje rodina na začátku nepoznala, že se mnou není všechno můj byt je ráj a já v pořádku.

Potom se stala docela jsem z něho nahý vtipná věc, kterou se vlastně vyhnán jako Adam všechno provalilo. Byl jsem doma, náhodou se mi dostala a Eva... Vyšel jsem do ruky Bible a najednou jsem nahý z bytu a šel cítil hroznou potřebu něco si z ní přečíst. Vybral jsem za sousedkou. si kapitolu o vyhnání z ráje a potom – nevím jak, se mi to v mozku pomíchalo, prostě jsem z toho vyrozuměl, že mám prožít něco podobného, že můj byt je ráj a já jsem z něho nahý vyhnán jako Adam a Eva. Vyšel jsem nahý z bytu a šel za sousedkou. Ta pochopila, že se mnou něco děje. Chtěla mě odvést za mojí mámou, ale máma byla v tu dobu někde za oceánem, tak mě dovedla k babičce a dědovi.

Ti se nikdy s duševní nemocí nesetkali a nevěděli co se mnou. Tak mě prostě zamkli v bytě, abych nikam neutekl a nedělal neplechu. Jenomže tehdy se na jejich baráku dělala oprava fasády, takže tam bylo lešení. Oblíkl jsem se a utekl po něm. Jel jsem za Klárou, která bydlela za Prahou. Byl jsem přesvědčený, že se za ní musím nějak dostat a o všem si s ní promluvit. Po cestě jsem vyváděl různý lumpárny, za které jsem se potom omlouval.

Například jsem přišel do jednoho nonstopu na I. P. Pavlova a měl jsem u sebe jen padesát korun. Myslel jsem si, že všichni lidi okolo jsou Klára a můj kamarád, tak jsem po servírce vyžadoval nějaký pití zadarmo. Když mi ho nechtěla dát, hodil jsem po ní popelník, ale naštěstí netrefil. Žil jsem prostě v úplně jiný realitě.

Nakonec jsem došel do vesnice, kde Klára bydlela, ale nebyla doma. Musel jsem jít zpátky do Prahy, ale bylo už pozdě večer, tak jsem přespal venku v polích. Ráno jsem došel k nějakému motorestu, tam mi dovolili si zavolat. Museli na mně vidět, že jsem úplně zmatenej. Přijela pro mě sestra a Klára.

Z první etapy nemoci si ještě pamatuju, že sedím na psychiatrické klinice Ke Karlovu a někomu vyprávím o tom, jak jsem se potýkal s drogama. O tom, co se mi honí hlavou, se jinak se mnou vůbec nikdo nebavil. Asi po třech dnech za mnou přišla babička a přinesla mi hygienické potřeby, taky věci na holení a žiletky. Byl jsem přesvědčený, že se musím zbavit všech svých strachů. Největší strach, jsem měl ze smrti, a myslel jsem si, že i tenhle strach musím porazit, tak jsem vzal žiletku a podřezal jsem si žíly. Naštěstí si mě včas všimli.

Potom si pamatuju jenom světla z operačního stolu, anestetika – výpadek – a pak jsem se probudil přivázaný k posteli na samotce. To byla moje první hospitalizace.

Po měsíci jsem se dostal ven. Vrátil jsem se do svého bytu. Když se máma dozvěděla, co všechno jsem zkoušel, byla na mě první rok a půl hrozně naštvaná. Nechala mě bydlet samotného, abych si to všechno srovnal. Nemohl jsem s ní bydlet, i kdyby to chtěla. Hrozně jsem kolem sebe kopal, všechny odstrkával, všechno jsem chtěl dělat

20.4.2010 0:39:44

zkušenosti sám. Svůj problém jsem si způsobil sám, tak jsem to nemohl nikomu vyčítat, ani světu ani Bohu, jestli je. Vyčítal jsem to jen sám sobě, což mi na druhou stranu dalo motor, abych mohl s nemocí bojovat.

Po návratu z kliniky jsem ještě žil ve svém fantazijním světě, pořád jsem si neuvědomoval, že se jedná o nemoc. Půl roku jsem vlastně nic nedělal, budil se ve dvanáct a jel třeba k babičce a pak zase domů. Přestal jsem se stýkat se všema lidma, protože jsem měl strašný úzkosti a prostě to nebylo možný. Vyjít na veřejnost to bylo největší utrpení, nemohl jsem si zajít ani do krámu. Tak jsem trávil většinu času doma. Seděl jsem na balkoně, poslouchal Erica Claptona a kouřil čtyřicet cigár denně.

Pak se stala věc, na kterou vůbec nejsem pyšnej. Měl jsem kamarádku, která byla v té době na pervitinu. Když viděla, v jakém jsem stavu, že trpím a nikdo mi s tím moc nepomáhá, tak mi nabídla, abych to zkusil. Poprvé a naposled jsem měl perník. Následovala toxická psychóza, která moji nemoc umocnila a následovala druhá hospitalizace na psychiatrické klinice Ke Karlovu.

Podruhé to už nebylo takové utrpení. Když člověk zažije nějaké těžké psycho, bere pak všechno s větším nadhledem. Organizovali jsme tam s klukama třeba turnaje v ping pongu nebo v šachu. To byla hrozná sranda. Nebo jsme se s jedním pacientem vsadili, že když sní obrovskou mísu krupicové kaše, která byla k obědu, dostane dvacet cigár. A fakt všechno snědl. Na psychiatrii to funguje jako ve vězení.

Jsou tam dva druhy lidí – ti, kteří mají vycházky a ti, co vycházky nemají, ti, co mají peníze a ti, kteří je nemají. Bohatství se tam samozřejmě měří v cigaretách. Bez cigaret by tam lidi vůbec nemohli žít, takže dvacet cigár je velký jmění.

Asi po čtyřech týdnech mě pustili domů. Mezitím se do mého bytu nastěhoval jeden můj dobrej kamarád – Honzík, protože zrovna neměl kde bydlet. Mám docela velký byt, tak mu ségra nabídla, že tam může bydlet. Od té doby jsem svůj životní prostor sdílel s ním.

Potřeboval jsem někoho, kdo by si se mnou o všem promluvil, v tom mi hodně pomohl. Na rozdíl od mé rodiny bral všechno, co jsem mu říkal bez emocí, rozumně. V téhle chvíli je pro člověka hrozně důležitý, aby mohl mluvit o tom, co se mu honí hlavou, o pseudosvětě, ve kterém žije a to mi Honzík umožnil. Probíral se mnou mé fantazijní teorie a já postupně zjišťoval, že to nesedí a že by to mohlo být i jinak.

Začal jsem si uvědomovat, že to co se děje, je nemoc. To je podle mě první hrozně důležitý krok k uzdravení. Bydleli jsme spolu asi rok a hodně mi tohle období ulehčil.

Mezi tím jsem se snažil najít nějakého odborníka. Zkoušel jsem různý doktory. Chodil jsem k jednomu starému psychiatrovi, který byl hrozně hodný. Moc mi pomohl tím, že mě nabádal, abych bral léky pravidelně, což je taky hodně důležitý. Ale potřeboval jsem někoho agresivnějšího, někoho, kdo se podívá na jádro věci.

Potom jsem dostal kontakt na primáře Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Zavolal jsem mu a začal k němu chodit. První věc, se kterou mi pomohl, byla možnost poznat, co je nemoc a odlišit ji od reality. Uvědomit si, že je to jen pokřivené zrcadlo mysli člověka osvobodí. Ze začátku jsem si myslel, že hlasy, které slyším, jsou buď lidi, Bůh, nebo třeba ďábel. Když tomu člověk uvěří, hlasy se tím stávají aktivnější, o něčem ho přesvědčují.

Snaží se vytvořit iluzi, že jsou někdo. Útočí na slabá místa. U mne jsou to drogy nebo strach z ďábla. Ty hlasy vznikají ze šumu, nebo se prostě rodí v hlavě. Vždycky je to nějaká větička, která zasáhne to slabé místo. Člověk nad tím začne přemýšlet a rozebírat. Pak se to začne nabalovat, asociovat. Je to jako sněhová koule, když už se valí, musíte někam utéct. Jednou mě hlasy přesvědčily, že jsem zrůda a fakt jsem tomu věřil. Nebo najednou slyším: „ty víš, že mám velkou moc“. Nevím, jestli to někdo řekl, třeba ne. Spojil jsem si to s ďáblem a byl úplně rozhozený. Teď pracuju na tom, aby tahle slabá místa pro mě nebyla tabu. Abych se jich nebál. Časem

esprit 3-4-10.indd 13

13

bych rád dokázal nemít žádná tabu. Mít všechno tak zanalyzovaný a rozebraný, že bych tomu hlasu prostě řekl „kašlu na tebe“, nebo něco podobného.

Chci se naučit nemoc dokonale znát, všechny její verze, všechny stavy. Představuju si nemoc jako nějaké želé. Tím, že ji analyzuju a mluvím o ní, jako bych ji uzavíral do malé krabičky. Sice úplně nezmizí, ale mám ji pod kontrolou. Učím se s ní nějakým způsobem žít tak, aby mě v ničem nelimitovala. Je ale důležité vědět, že po čase, když jsem ve špatném rozpoložení, se nemoc může z krabičky zase vyvalit a člověka to sejme. Já vždycky utíkám na chatu. Tam jsem týden nebo dva, všechno si srovnám, pak se vrátím zpátky a zase bojuju. Je super mít takové místo, kde se člověk naučí držet si nemoc od těla. Člověk si taky musí věřit. Být si jistý sám sebou, vědět kdo je. Jakmile má čistý štít, tak ho hlasy na nic nedostanou, nemůžou ho zatlačit do úzkých. Podle mě se s nemocí dá pracovat víc, než si lidi myslí.

Občas mě napadne myšlenka, která by mě napadnout neměla. Když si to ale uvědomím a akceptuju, že mě napadla, a postavím se k ní jako chlap, tak už mi žádné nebezpečí nehrozí. Když mě to naposledy sejmulo, už to nebylo tak hrozný, protože jsem nemoci nedovolil, aby mne zbavila sebekontroly.

Máma už je s mojí nemocí smířená. Hodně se o ni zajímá. Když mám nějaký větší problém, vždycky jí zavolám a rozebereme to spolu, takže je mi vyloženě oporou. Děda ani ségra mě neberou jako nemocného člověka. I moji přátelé se ke mně staví, jako kdybych byl úplně zdravý. Necítím žádné stigma. Mám pět, šest hodně dobrých přátel. Můžu jim zavolat vždycky, když potřebuju.

Petr inzerce

Symposium Positive Psychology 29. June 2010

Charles University Praha with Prof. Dr. Martin Seligman keynotespeakers

program

Prices

Prof. PhDr. Prof. PhDr. PhDr. Alena Prof. PhDr.

Jaro Køivohlavý Vladimír Smékal Slezácková, Ph.D. Jiøí Mareš

09.00: Zahájení 09.15 – 9.45 : PhDr. Alena Slezácková, PhD. 09.45 – 10.15 : Prof. PhDr. Jaro Køivohlavý 10.15 – 10.45 : Pøestávka 10.45 – 11.45 : Prof. PhDr. Vladimír Smékal 11.45 – 12.15 : Prof. PhDr. Jiøí Mareš 12.00 – 12.45 : Diskuze 12.45 – 14.00 : Pøestávka na obìd 14.00: Workshop Prof. Dr. Martina Seligmana 18.00: Konec sympozia 160€ regular price 80€ for Students for special prices and subventions contact us under: regpraha@seligmaneurope.com or +43 6764951687 or visit http://cz.seligmaneurope.com

20.4.2010 0:39:44

14

téma – pomoc pro tělo i duši

lornagrl, Flickr.com

Mám rakovinu...

V občanském sdružení Alen Praha se scházejí ženy, které se utkaly s rakovinou. Jejich příběhy (sebrané v knížce Ztráty a nálezy) svědčí o velké odvaze a statečnosti. Velmi často objevily první známky rakoviny při mamografickém vyšetření (měly odvahu jít na preventivní prohlídku) a statečně bojovaly s fyzickými i psychickými důsledky nemoci a také léčby.

O

nkologická léčba obvykle znamená operaci (odstranění části nebo celého prsu), chemoterapii, ozařování. Ženy, které prošly touto zkušeností, zaplatily své rozhodnutí žít fyzickou a duševní bolestí. Ve svých příbězích vyprávějí také o tom, co získaly – nový, aktivnější, bohatší a hlubší život. Mnoho z nich se po uzdravení pokouší pomáhat obdobně zkoušeným ženám ve svépomocných pacientských organizacích jako je Alen nebo Mamma HELP.

Jeden (příběh) za všechny

O tom, co je potkalo a jak se svým onemocněním zápasily, psaly bývalé i současné onkologické pacientky především proto, aby podpo-

esprit 3-4-10.indd 14

řily ženy, které zažívají stejný šok, jaký každá z autorek prožívala na vlastní kůži. Paní Antonie K. napsala svůj příběh v roce 2007. „Je mi 49, dlouho jsem rozvedená, mám jednu dceru, maminka umřela onemocněním rakovinou prsu. Začalo to před šesti lety, když jsem šla, již poněkolikáté, na vyšetření prsu mamografem. Brala jsem to jako formální návštěvu, jen abych učinila povinnosti zadost.

Za pár dnů po vyšetření jsem byla telefonicky pozvaná na doplňující sono vyšetření. V tu chvíli jsem začala mít tušení, že je zle. Jediná informace, kterou jsem získala od lékaře, byla „Něco tam je, musí to ven, termín operace máte za čtrnáct dní, zařiďte si předoperační vyšetření, na shledanou“. Ale jak těch čtrnáct dní přežít a nezbláznit se, takovou informaci už mi nepodal…

A už jsem na sále, nervy v háji. Ještě tady se dozvídám, že nádor je zhoubný a operace bude pokračovat odebráním celého prsu. Je to pro mě jak rána palicí do hlavy, zásluhou narkózy usínám a probírám se až večer. Vzpomínám si. Mám rakovinu prsu.

Je mi špatně po narkóze, všechno mě bolí, museli mi totiž odebrat i uzliny v podpaží. A nekonečná noc – chce se mi zvracet – budu žít? Zvracím – a co dcera, už to ví? Je mi špatně – co mě čeká? Já nechci… A tak pořád dokola.

Po fyzické stránce je mi kupodivu druhý den nepatrně lépe a další den zase trošku. Ale psychika? V hlavě je jen samá hrůza a hlavně

20.4.2010 0:39:45

téma – pomoc pro tělo i duši strach, nic jiného se tam ani vejít nemůže. Vlastně přeci jen ještě tohle: ,Co bude dál? Vždyť já chci žít´.

A zároveň lituji sama sebe, co mě potkalo, proč mě a ne někoho jiného. Taky se mi zdá, že mě nikdo nelituje nebo nějak málo, vždyť bych měla být středem pozornosti. Anebo ne, dejte mi všichni pokoj, už tu ale nějak dlouho nikdo nebyl…

Au, zase převaz, bolí to… Tělo se dalo dohromady a já jdu poprvé na onkologii. Veze mě tam autem kamarád, sama to ještě nezvládnu.

A onkologickou čekárnu zase nezvládá on, čeká v autě a tváří se, že ty slzy nejsou jeho.

A co doktor? Všechno špatně, čeká mě hned další operace, důslednější. Jediná útěcha je, že se bude operovat ve spolupráci s plastickým chirurgem, který mi odebere druhý prs a nově vzniklý hrudník připraví na další plastický zákrok (měla jsem velikost pět).

Tak teď chodím po doktorech, pořád se svlíkám, oblíkám, předvádím svou ,zmrzačenou krásu´, fotí si mě, pak po mně kreslí, už se ani nestydím, to už přece nejsem já.

Druhá operace a znovu je mi špatně, a zase se vracím a zase všechno bolí. Sláva, žádná chemoterapie, ozařování, jen dlouhodobé užívání léků, lázně a doma v klidu. Jo v klidu! Dcera se bude vdávat!

A co na to všechno vlastně říká přítel? Nic. Protože už není, neunesl moji nemoc psychicky, chudák. A zase se lituji, protože já ji unést musím a to není fér, že jo. Aspoň že mi zůstal kamarád. Už se těším do práce, nemůžu se dočkat, snad jim taky chybím.

Pár měsíců v práci a opět nastává kolotoč – pár narkóz na plastické chirurgii a mám prsa, velikost dvě, prý celkem pěkná, ale mě to moc nebere, nejsou moje. Alespoň už nemusím nosit výplň podprsenky a snad i přestanou bolet záda. Teď už jen pravidelné kontroly na onkologii, v současné době dvakrát do roka. A já se cítím srovnaná, všechno je za mnou a věřím, že mě ještě spousta pěkných věcí čeká.

Už mi není hloupé říct, co si myslím, co chci a co nechci, jestli mám náladu nebo ne, prostě jsem tu a žiju akčněji než předtím.

Našla jsem si prima mužského, kterému nevadí, že mám hrudník a břicho plné jizev.

Po dvaceti letech jsem začala v zimě jezdit na běžky a k moři, v létě na kole a na hory, dělám jen to, co mě baví (myslím, že si to zcela určitě zasloužím). Mám dvě krásné malé vnučky a doufám, že je ještě dlouho nebudu muset opustit.“

Z mínusu plus

Paní Antonie vyhrála svůj boj na celé čáře. Dokázala překonat překážky, které jsou pro zdravého člověka nepředstavitelné a dokázala se přes ně přenést s noblesou a humorem. Z mínusu vytvořila plus ve vlastním životě i ve vztahu k jiným lidem. „V současné době ve mně dozrálo rozhodnutí být nějak prospěšná, pomoci ženám, které s touto potvorou teprve bojují. Navštívila jsem místní centrum Mamma HELP, které nabízí podporu ženám (a jejich blízkým), které bojují s touto nemocí. Nabídla jsem jim svou pomoc,“ uvádí ve svém dopisu s tím, že umí naslouchat lidem a jejich steskům. „V mém okolí je několik žen, které jsou v tomto boji na počátku. Vědí, že se kdykoliv můžou ke mně přijít vypovídat, klidně se v noci po telefonu vybrečet.“ Možnost vypovídat se je podle jejích vlastních zkušeností to, co lidem v podobné krizové situaci chybí. „Rodinu jsem nechtěla zatěžovat – stejně to vždycky skončilo pláčem, který jsem schovávala pod polštář, přítelkyně vás vyslechne jednou, ale to je pro vás málo – a nakonec má dost svých vlastních starostí i bez vás. Doktora zajímá jen to, co bolí – a taky nemá čas. A zdravotní sestry? Mají svého trápení dost i bez vašich stesků.“

Zkušenosti z Alen

Příběhy onkologických pacientek jsou v mnohém podobné, ale řadě důležitých detailů se pochopitelně liší. Některé mají s lékaři od chvíle,

esprit 3-4-10.indd 15

15

kdy se objevilo první podezření na zhoubný nádor až po ukončení terapie, ty nejlepší zkušenosti, jiné narazily na profesionální lhostejnost a necitlivý přístup. Shodují se především v tom, že bez podpory svých nejbližších by situaci nezvládly. Pomoc zvenčí našly daleko častěji u žen z pacientských organizací, které prošly obdobnou zkušeností, než u zdravotníků – lékařů, zdravotních sester a také psychologů. „Moc jich není, které by vůbec řekly, že byly u psychologa. Myslím, že ještě pořád přetrvává takové to ,chodíš k psychologovi, jsi cvok´.

Myslím, že se za to stydí,“ říká předsedkyně sdružení Alen Praha Daniela Kelišová. Podle ní může při první hospitalizaci s onkologickým onemocněním velmi pomoci kontakt se stejně nemocným člověkem. „Je výborný už jenom, když je s vámi na pokoji pacientka, která má stejnou diagnózu. To je veliké plus, protože si povídají. Když je ale vedle někdo se žlučníkem nebo křečovými žilami a vy máte rakovinu, tak si říká ,proč s tím vůbec chodí k doktorovi, co budu dělat já a jestli to vůbec přežiju´. Když je tam někdo se stejnou diagnózou, tak vidíte, že v tom nejste sama,“ vysvětluje Daniela Kelišová. Pacientkám jsou obvykle blíž zdravotní sestry než lékaři. „Před doktorem máme jako pacienti pořád nějaký respekt. ,On je pán bůh, on mě A už jsem na sále, zachrání.´ Sestře se pacienti přeci jenom více otevřou. nervy v háji. Ještě Proto by sestry měly mít víc tady se dozvídám, času sednout si třeba k posteli a říct ,paní neplačte´ že nádor je a trochu si s ní promluvit,“ zhoubný a operace konstatuje Daniela Kelišová.

Podle její zkušenosti lékař bude pokračovat spíš mluví s pacientkou odebráním celého o tom, co kde uřízne a jaké jí dá léky. „Ženy si víc popoprsu. Je to pro mě vídají se zdravotní sestrou, jak rána palicí do když je tedy odbornice a je jasné, že tomu rozumí, že nehlavy... vidí onkologického pacienta poprvé,“ upřesňuje Daniela Kelišová. Psychickou podporu podle ní onkologické pacientky nejvíce potřebují po sdělení diagnózy. „To je nejhorší, protože každý se v tu ránu bojí. I když už doktoři říkají, že se nemoc dá vyléčit, prodloužit život. Stejně se každý bojí, že umře. Člověk si to srovnává v hlavě, proč onemocněl, různá obviňování.

Jdeme do divadla

Těžké je to i potom, když probíhá léčba. K všemožným fyzickým potížím se přidává i psychika: „Vydržím to? Budu zase zdravá a vést normální život? Člověku je opravdu zle, že si nepodá ani hrnek čaje.

Když jste úplně na dně, tak se těžko věří, že se z toho člověk vyhrabe, ale psychicky je to nejhorší na začátku,“ říká Daniela Kelišová. Podle ní si zhruba tři čtvrtiny žen projdou obdobím, kdy jsou paralyzovány, sedí doma a nikam nechodí. „Prožila jsem to také. Hlavně před tím, než jsem šla na operaci. Byly to asi tři neděle předoperačních vyšetření a ověřování. Měla jsem v práci kolegyni, která už něco podobného zažila. Pomáhalo mi hlavně, že se mnou mluvila. ,Vydržíš, jsi silná, jsi ještě mladá, zvládneš to. Podívej se na mě, já už to mám čtyři roky za sebou a zas chodím do práce.´ Řekla mi ,jdeme do divadla, koukej se oblíknout, jdeme k holiči´. To mě drželo. Pak když jsem byla po operaci, tak mi vzkázala, že ve středu přijde, ať si koukám umýt hlavu, ať jsem v posteli pěkně oblečená. Řekla takhle tvrdě a já jsem opravdu šla a rukou, kterou člověk skoro ani nezvedne, jsem si umyla hlavu, učesala jsem se, vzala jsem si čistou košili a čekala jsem na její návštěvu,“ vzpomíná Daniela Kelišová.

Josef Gabriel

20.4.2010 0:39:45

16

téma – pomoc pro tělo i duši

Krizové linky stále častěji vyhledávají ti, kteří pomáhají Máte pocit, že vás někdo sleduje? Právě jste se od lékaře dozvěděli, že jste vy nebo váš blízký těžce nemocný? Pečujete v zaměstnání o nemocné či staré a dochází vám duševní síly? Máte takového člověka v domácí péči a nevíte si rady? Nebo máte jen depku? Zvedněte telefon a nechte se „opečovat“ terapeutem.

K

rizové linky a hlavně její zaměstnanci mají čas a především praxi a dovedou naslouchat nebo poradit téměř s jakoukoli závažnou situací, která pro nás vypadá neřešitelná. „Volají lidé v akutní psychické, partnerské, finanční krizi, lidé, kteří se právě dozvěděli závažnou, třeba onkologickou diagnózu a potřebují načerpat energii k řešení situace. Poskytujeme kontakty na psychology nebo lékaře, když psychické problémy přecházejí do somatických obtíží,“ říká terapeut Lukáš Doleček z Linky psychopomoci, kterou provozuje Česká asociace pro duševní zdraví. Radu terapeutů linky ale stále častěji vyhledávají také zaměstnanci pomáhajících profesí.

Volají zaměstnanci hospiců, nemocnic, léčeben pro dlouhodoběnemocné (LDN), kteří bývají při náročné práci v každodenním kontaktu se smrtí .vystaveni psychickému tlaku. „Lidé z hospiců mohou

Muži nebo ženy? Častěji na krizové linky volají ženy (asi v 60 procentech). Ženy vyhledávají pomoc v dlouhodobé krizi, převládají ve ventilačních rozhovorech, často volají dlouhodobě. Muži většinou zavolají pro informaci, bývají v akutní krizi a nebo jsou závislí.

esprit 3-4-10.indd 16

být mírně vyhořelí. Řeší, jestli dál v práci pokračovat, zda si vzít alespoň dovolenou, nebo jít v náročné chvíli na neschopenku.

Volajícím z LDN, nemocnic zase chybí něco jako supervize, promluvit si s někým o léčbě konkrétního pacienta, doporučujeme pak odborníka, psychologa,“ doplňuje L. Doleček.

Bludy lidem nevyvracím

I když by měli terapeuti frekvenci podpůrných rozhovorů postupně snižovat až klient už nezavolá, řada lidí volá o pomoc až chronicky často. Jde především o osoby s psychickým onemocněním. Telefonovat si s člověkem, který je cele ovládán svými představami, je pro terapeuty tvrdý oříšek. „Takový rozhovor je obtížný a dost jednostranný. Když na vás někdo začne chrlit, že se právě otevřela transdimenzální brána, ufoni útočí a volající s nimi bojuje, tak se do takového monologu těžko vstupuje a navazuje funkční kontakt. Snahy o racionální dialog jsou marné,“ doplňuje L.Doleček.

Jak postupovat v případě, že člověk není tolik do bludů ponořený, neurazit ho, ale dát najevo, že jeho bludy nejsou reálné? „Při rozhovorech se snažím bludy nepotlačovat, nevymlouvat je. Pokud je jen trochu možné s klientem komunikovat, tak mu nabízím jiné možnosti. Pokud si myslí, že ho někdo sleduje nebo odposlouchává, když během našeho rozhovoru pípne v telefonu, nabízím mu možnost, že jde třeba o poruchu,“ vysvětluje L. Doleček. Právě těmto klientům často velmi záleží na anonymnitě a udržení rozhovorů v tajnosti. „Ptají se, jestli je linka důvěrná, ujišťují se, jestli informaci neřekneme konkrétnímu lékaři, jestli je nenahráváme. Samozřejmně je vše tajemnství. Ale snažím se motivovat zvlášť děti, aby svůj problém řekly doma nebo výchovnému poradci, psychologovi, předám jim na ně kontakty,“ poukazuje L. Doleček na křehkou hranici mezi pomocí

Co je supervize?

Původně byla běžnou součástí poradenství, psychoterapie a sociální práce.

V posledních letech je stále více žádána a oceňována i v dalších oblastech práce s lidmi - pomáhajících profesích, medicíně, školství, výchově, managementu, pracovních týmech, organizacích. Slovo supervize může vyvolávat představu jakési vyšší kontroly, hodnocení, jde ale spíš o bezpečnou, laskavou a obohacující zkušenost. Supervizor má být průvodcem, který pomáhá supervidovanému jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat a reflektovat vlastní práci a vztahy, nacházet nová řešení problematických situací. Cílem supervize tak může být vyšší uspokojení z práce, zvýšení její kvality a efektivity, prevence profesního vyhoření. Je prokázáno, že prostřednictvím „dominového efektu“ může být dobrá supervize prospěšná nejen supervidovanému, ale především jeho klientům, žákům, zaměstnancům. zdroj www.supervize.eu a nutností udržet problémy svého klienta pod pokličkou.

Ne vždycky to jde snadno

Stejně jako například léčba v terapeutických komunitách, ani rozhovor na lince nemůže probíhat, pokud je člověk pod vlivem alkoholu nebo drog. Takový rozhovor bývá ukončen hned, jak je to možné. Překážkou rozhovoru je také slovní agresivita: „Stává se to, většinou už od začátku hovoru létají nadávky a výrazné zvuky jako třeba údery kladivem do železa. Pak upozorním na to, že takhle nemůžeme vést rozhovor a ukončím ho.

Na některá zavolání terapeut naopak netrpělivě čeká. „Po rozhovoru s člověkem v akutní krizi jsme rádi za každý další kontakt. To se pak na další zavolání těším. Nemusí jít ani o dobré zprávy, už samotný kontakt je potvrzením toho, že předchozí hovor fungoval. Pak mám samozřejmě radost, že krize nevyvrcholila v tragédii,“ poukazuje na pozitivní aspekty své práce L. Doleček.

Petra Klusáková

20.4.2010 0:39:45

téma – pomoc pro tělo i duši

17

Alzheimer ničí duševní schopnosti V současnosti žije v České republice přibližně 105 tisíc lidí s demencí. V roce 2008 žilo v Evropské unii více než šest milionů takto postižených lidí. Ve skupině 65letých se demence objevuje zhruba u dvou až tří procent lidí.

Počet nemocných se však každých pět let zdvojnásobuje. Ve skupině seniorů nad 85 let trpí demencí třetina až polovina populace. Alzheimerovu chorobu lze léky na pár let „pozastavit“, ne však vyléčit. O to důležitější je, aby rodina nemocného seniora měla dostatečnou podporu odborníků a dokázala zvládnout péči, která je s postupující demencí stále náročnější.

K

První příznaky bývají nenápadné

Už třicet měsíců před tím, než bývá diagnostikována demence, se objevují příznaky, které nás měly varovat. V drtivé většině případů bývají mylně chápány jako normální projevy stáří. Pokud však starý člověk zapomíná jména, nezvládá běžné denní činnosti, mění se povahově, začíná být podezřívavý a nepřátelský, vyčítá svému okolí domnělé křivdy nebo se začne stahovat do sebe, trpí depresemi, vykonává neobvyklé a pro okolí nepochopitelné činnosti, jedná se o závažné signály počínajícího onemocnění.

Počínající demenci není snadné odhalit.

Důležitým signálem bývá chybné vyhodnocování informací. Pacienti ztrácejí náhled na

esprit 3-4-10.indd 17

Péče v domácím prostředí je nejšetrnější

Susan NYC, Flickr.com

aždý z nás se občas vrací z obchodu bez mléka, které měl koupit, odchází do práce bez mobilu, který nutně potřebuje, chce zamknout byt a neví, kam dal klíče… Pokud však člověk nenajde vlastní byt, ve kterém žije třicet let, pantofle odkládá do ledničky a nepoznává vlastní děti, přestává každá legrace. Pravděpodobně trpí Alzheimerovou chorobou.

Hlavním příznakem je porucha paměti.

Na počátku onemocnění bývá člověk zapomětlivý, stále něco hledá, dává věci na nesprávná místa. Alzheimerova nemoc je závažné neurodegenerativní onemocnění mozku, při kterém dochází k poškození a zániku mozkových buněk. Současně v mozkové tkáni ubývá acetylcholin – látka, která zajišťuje přenos informací mezi mozkovými buňkami. Při jeho nedostatku ztrácí buňky schopnost vzájemně si vyměňovat informace. Počínající Alzheimerovou choroba se projevuje postupným zhoršováním paměťových a rozumových schopností – u nemocného člověka se začíná rozvíjet demence, která zahrnuje poruchu kognitivních funkcí, změny chování a poruchy soběstačnosti.

tak vznikají velmi náročné situace, které ani nejbližší příbuzní nedokážou vždy zvládnout s klidem a laskavostí, jak si předsevzali. Každý, kdo se stará o člověka trpícího demencí, je nakonec frustrován, protože se snaží podle svého nejlepšího vědomí a je za to odměňován tím, že se mu pacient horší a horší. Při dlouhodobé péči o zmateného a bloudícího seniora hrozí nejzatíženějším členům rodiny vyhoření. Pečující příbuzní „nasazení“ v první linii přesto hovoří o poskytování péče jako o něčem samozřejmém a to buď ve smyslu povinnosti, že každé dítě má povinnost postarat se o své rodiče nebo že pečovat o rodiče je přirozená součást života. Někdy je motivem očekávání, že stejně se k nim v budoucnosti zachovají i jejich děti.

skutečnost, že probíhající změny jsou zapříčiněny nemocí. Projevy počínající demence bývají omlouvány samotným postiženým jako důsledek pracovního přetížení nebo nespokojenosti v soukromém životě. Pokud se nenajde nějaká další záminka k návštěvě lékaře, bývá velmi těžké dojednat první vyšetření. Často však ani odborník při pečlivém vyšetření neznámého pacienta nepojme podezření. Schopnost pacienta vytvořit v ordinaci praktického lékaře zdánlivě ,dobrý dojem´ přetrvává podle zkušeností mnoha příbuzných ještě v době, kdy už churavějící za jiných okolností zřetelně selhává.

Další osud nemocného člověka velmi záleží na tom, zda jeho blízcí budou ochotni a schopni se o něj postarat. Ve většině případů je hlavní pečující osobou žena, která se vzdá vlastního zaměstnání, aby se postarala o blízkého člověka. Do péče se v různé míře zapojují i další členové domácnosti – pokud vztahy v rodině nejsou na bodu mrazu a dovolí jim to čas a zdravotní stav. Hlavním cílem většiny pečujících rodin je udržet seniora doma dokud je to jen možné. I když nemocný člověk přestává rozumět významu slov, stále vnímá atmosféru kolem sebe, reaguje na výraz tváře pečujícího člověka i na tón jeho hlasu. Nálada nemocného zrcadlí emoce, které kolem sebe cítí. Nejlíp je mu pochopitelně v domácím prostředí, ke kterému ho vážou vzpomínky a v přítomnosti lidí, kteří ho mají rádi.

Nemoc se postupně zhoršuje

Boj s demencí je prioritou EU

V pokročilém stadiu Alzheimerovy choroby přestávají nemocní poznávat i své nejbližší a orientovat se v okolním světě. V jejich paměti ožívají vzpomínky z mládí, ale na to, co se odehrálo před chvílí, si nevzpomínají.

S rozvojem nemoci ubývá činností, které je nemocný schopen zvládnout sám, bez cizí pomoci. Poruchy paměti mohou vést k tomu, že zapomene zavřít plyn, nechá puštěnou vodu a podobně. Nemocný člověk postupně ztrácí schopnost komunikovat, často z úzkosti nebo z neporozumění situaci bloudí, odmítá spolupracovat, křičí, je agresivní.

Příznaky Alzheimerovy choroby se však i při nejlepší péči neustále zhoršují. Zákonitě

V poslední době se alespoň na celoevropské úrovni věnuje problematice demencí zvýšená pozornost. Za francouzského předsednictví EU v roce 2008 se Alzheimerova choroba stala evropskou prioritou. Odborníci se shodují na tom, že potřeby seniorů trpících demencí může nejlépe uspokojit dostatečně diferencovaná nabídka služeb komunitní péče. S touto podporou mohou rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, zvládat péči bez přílišného stresu a obětování vlastního zdraví.

V České republice však zatím koordinované poskytování zdravotních a sociálních služeb v místě bydliště většinou chybí.

Josef Gabriel

20.4.2010 0:39:46

18

rozhovor

Terapie překonává úzkost Zhoubné novotvary patří k nejzávažnějším onemocněním, jsou na druhém místě v příčinách úmrtnosti. O tom, jak je těžké vyrovnat se s tímto závažným onemocněním a nejen o tom, jsme si povídali s Mgr. Marií Zemanovou, psychoterapeutkou a psychoanalytičkou působící v Praze.

Klienti se na vás obracejí s různými problémy. Dá se nějak vystihnout, v čem spočívají?

Většinou se jedná o různé podoby existenciální krize. Onkologické onemocnění, které je většinou lidí považováno za smrtelné, nás vystavuje nutnosti konfrontovat se s faktem vlastní smrtelnosti. To je realita, kterou si velmi neradi pouštíme do vědomí. Žijeme v iluzi jakéhosi bezčasí a o smrti mluvíme z bezpečné vzdálenosti jako o něčem, co nás čeká a nemine. To se ale v realitě diagnostikovaného zhoubného nádoru mění v úzkost, která může klienta paralyzovat. Jako terapeut pak s klientem pracuji zejména na tom, aby se aktivně podílel na léčbě, kterou medicína nabízí a která je velmi často úspěšná. Klient se potřebuje přiměřeně adaptovat na změny, které nemoc a její léčba přináší. Léčba zhoubného nádoru je často běh na dlouhou trať. Terapeut může být na té cestě dobrým průvodcem.

Prochází duševní stav onkologického pacienta nějakými fázemi?

Ano, jde o chronicky známé fáze prožívání onkologického onemocnění, které popisovala paní Elisabeth Kúbler-Rossová – šok, popření, vztek, deprese, smlouvání, akceptace.

Je třeba ale zdůraznit, že jsou to prožitky, které se týkají všech závažných životních situací, ne jen onkologického onemocnění.

Také nebývají seřazeny tak chronologicky za sebou, jak je cituji. Občas některá fáze chybí. Zkrátka prožitek této situace je individuální a je třeba brát výše uvedené jen jako rámec, ve kterém se často pohybujeme, ale neplatí pro všechny stejně.

A co rodinní příslušníci?

Ti jsou na tom podobně jako pacient. Také se adaptují na změnu a také prožívají výše uvedené pocity. Hodně záleží na zvyklostech rodiny, jak jsou spolu, jak komunikují.

V jaké fázi je partnerský vztah. Pokud jsou v rodině děti, jak jsou velké. Je to velmi rozmanité.

ODBĚRATEL: Do konce roku 2010 Vám budeme Esprit zasílat zdarma.

Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky.

10 20

objednací lístek

Mgr. Marie Zemanová

Adresa pro zaslání Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

esprit 3-4-10.indd 18

Jak mohou pomoci přátelé a nejbližší rodina?

V rodině považuji za optimální otevřenou komunikaci, sdílení společné starosti. Často se setkávám s tím, že si lidé neřeknou, co prožívají, protože se nechtějí „zranit“. Pak ale s tou nevyslovenou starostí, strachem, úzkostí zůstává každý sám. Jsme přesvědčena, že sdílení vede k úlevě a uvolnění. Za nejméně vhodné považuji „dobré rady“ ve stylu: „nemysli na to“ nebo „mysli pozitivně“.

Co představuje největší problém v boji proti rakovině?

V boji proti rakovině je nejdůležitější prevence. O prevenci mluvím ve smyslu časného záchytu onemocnění. Čím je časnější záchyt, tím lepší je prognóza. Pro ženy by mělo být naprostou samozřejmostí samovyšetření a pravidelné návštěvy u gynekologa.

Kam se mohou obrátit ženy s tímto onemocněním a co byste doporučila těm ženám, které si samovyšetřením najdou bulku v prsu a bojí se jít k lékaři?

Samozřejmě existují centra, která se specializují na léčbu zhoubných nádorů prsu, informace o tom klientky získají u svého praktického lékaře či gynekologa. V rámci svého regionu jistě mohou vyhledat pomoc psychologa či psychiatra. Pokud je žena příliš paralyzována strachem, může vyhledat pomoc odborníka – psychologa. Může také napomoci kontakt s už zmíněným Mamma HELP centrem, kde provozují bezplatnou telefonickou linku. Klientka může hovořit přímo s ženou, která podobné onemocnění prodělala a uzdravila se. Takový rozhovor ji může povzbudit k návštěvě lékaře.

Irena Prokopová

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIV, číslo 3–4 Cena výtisku: zdarma Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Tel./fax: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com Redakce

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel redaktorky: M agdalena Martínková,

Petra Klusáková korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml.

Tisk: Ahomi, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

20.4.2010 0:39:46

19

esprit 3-4-10.indd 19

20.4.2010 0:39:47

20

PROBLÉMY, KTERÉ NELZE VYŘEŠIT, NEEXISTUJÍ…

• již mnoho let jsme profesionálním partnerem pro nakládání se zdravotnickými a dalšími druhy odpadů • nabízíme komplexní řešení pro veškerá zdravotnická zařízení • jsme váš spolehlivý partner, kdykoliv potřebujete • působíme po celé ČR AVE CZ Odpadové hospodářství s.r.o.

Pražská 1321/38a 102 00 Praha 10 T: +420 296 339 999 avecz@avecz.cz AVE je evropsky uznávaným odborníkem v oblasti odpadového hospodářství a dceřinou společností rakouského energetického koncernu Energie AG Oberösterreich.

esprit 3-4-10.indd 20

5XPEXUN ýHVNi /tSD

ÒVWt QDG /DEHP /LWYtQRY äDWHF 1HMGHN .DUORY\ 9DU\

âWČWt

0ãHQR %HQiWN\ QDG -L]HURX /\Vi QDG /DEHP 3DUGXELFH 'DãLFH /LEHQLFH .XWQi +RUD ýiVODY 1DVDYUN\ -tORYp

3UDKD

.ROtQ

+RĜRYLFH

3O]HĖ

0RKHOQLFH

2VWUDYD

6WXGpQND 2ORPRXF

)UêGODQW QDG 2VWUDYLFt )UHQãWiW SRG 5DGKRãWČP

.ODWRY\

-LQGĜLFKĤY +UDGHF

7ĜHEtþ

%UQR

ýHVNp %XGČMRYLFH %ĜHFODY

Volejte zdarma 800 118 800

Čisté životní prostředí. Čistá budoucnost. www.avecz.cz

20.4.2010 0:39:48