Esprit 07-08 2010

ESPRIT

1

7–8

2010 ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

KRIZE

ilustrace: jan Holub

TÉMA:

Za smrt pacienta může pochybení psychiatrické kliniky (3) | Pomoc v krizové situaci (5) Šťastných konců je málo, ale jsou (8) | Po čem touží každý z nás (9) Seznamte se, prosím, i když máte deprese (11) | „I my jsme občané!“ (12) Snažíme se o zlepšení prostředí v psychiatrických léčebnách (14) | Příběh: Šílená (16)

esprit 7-8-10.indd 1

23.8.2010 23:44:19

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, možná v předtuše povodní a vládního seškrtávání rozpočtu se prázdninové dvojčíslo Espritu věnuje různým podobám krize. Co tohle slovo znamená? Odborníci z předmanželských a manželských poraden (mnohdy vlastně rozvodových), znají termín partnerská či manželská krize. Psychologové používají termíny jako krize dospívání, krize středního věku. Psychiatři znají výrazy psychická krize, respektive psychotická krize. A koneckonců asi každý z nás někdy pronesl větu: „Jsem v krizi“.

Ačkoli se všechny výše uvedené krize jeví naprosto odlišně, mají přesto něco významně společného. Slovo krize je řeckého původu a znamenalo výzvu ke změně. Nepropadat se stále hlouběji do depresivních nebo jiných stavů, ale vnímat vzniklou krizovou situaci jako výzvu. Něco jako blikající varovné červené světlo oznamující nebezpečí z ohrožení.

Domnívám se, že bychom se měli vrátit ke kořenům do starého Řecka a vnímat vzniklou krizi (ať hospodářskou či vztahovou) jako znamení, že něco v dosavadním fungování systému či jedince nebylo zcela v pořádku. Že něčeho bylo příliš či naopak něčeho se nedostávalo. A že je tudíž třeba dosavadní fungování změnit, aby se předešlo totálnímu kolapsu (opět ať systému či jedince).

Někdy na zvládnutí krize stačí jedinec či systém sám, většinou však potřebuje pomoc okolí. Na úrovni státní to znamená pomoc okolních států (viz současné Řecko). Na naší osobní rovině potřebujeme ke smysluplnému zvládnutí krizové situace především své bližní, sociální vztahy různého charakteru a někdy i pomoc psycho-odborníka, psychologa či psychiatra.

A tím vyvstávají dvě otázky: a) Je dotyčný jedinec schopen si včas uvědomit svoji situaci a vyhledat adekvátní pomoc? b) Je současný systém psychopomoci připraven nastalou situaci profesionálně zvládnout?

Obávám se, že ani na jednu z těchto otázek nemůžeme odpovědět kladně. A to je hozená rukavice, kterou musíme zvednout ze země…

MUDr. Martin Jarolímek

Nový pilotní projekt

Č

eská asociace pro psychické zdraví připravuje pilotní fázi projektu Ško­ la seznamování. Kurz je určen mla­ dým lidem s psychickými problémy, kteří mají chuť ve svém životě něco změnit, chtějí se učit novým věcem, seznámit se s novými lidmi a třeba si najít partnera. Účastníci kurzu se budou, za pomoci odborných i laických terapeutů, snažit

zlepšovat své komunikační dovednosti s cí­ lem seznámit se s lidmi opačného pohlaví. Úkolem Školy seznamování je také zvýšení přitažlivosti účastníků pro druhé pohlaví.

Odbornou radu i pomoc s úpravou zevnějš­ ku bude nabízet stylistka, k větší sebejistotě a orientaci ve světě napomohou účastníkům odborné přednášky, ale třeba i kurzy tance či vaření. Za pomoci laických terapeutů

budou účastníci objevovat místa, kde se lidé seznamují – navštíví diskotéku, čajovnu, plavecký bazén a různé kulturní akce.

Do Školy seznamování se mohou při­ hlásit muži i ženy ve věku 18–45 let z celé České republiky. Přihlášky přijímá do kon­ ce roku P. Klusáková na telefonním čísle 777 783 166.

–red–

Otevřené dveře do komunity

T

erapeutická komunita, kterou v Mýtě u Rokycan provozuje ČAPZ pořádá 3. září den otevřených dve­ ří. Život a aktivity komunity bude ilustro­ vat prodejní výstava výrobků z místních pracovních dílen, nebo přednes autorské

esprit 7-8-10.indd 2

poezie klientů. Dobrou náladu jistě pod­ poří také opékání a posezení u ohně, roz­ pravy a tanec. Od 14 hodin se na vás budou v Mýtě těšit klienti i terapeuti, kteří na závěr ojedinělé společenské akce připravili „nezbytné“ překvapení.

–red–

23.8.2010 23:44:20

aktuality

Právně nezpůsobilí budou volit

L

idé bez způsobilosti k právním úko­ nům nesmí být paušálně zbaveni volebního práva. To vyplývá z ne­ dávného nálezu Ústavního soudu v Brně.

Současná praxe je taková, že lidé bez právní způsobilosti jsou automaticky zbaveni také volebního práva, což je podle řady nevlád­ ních organizací chyba. Problém se v Česku podle údajů Ligy lidských práv týká asi 25 ti­ síc lidí. Soudy tak budou muset při rozho­ dování o zbavení nebo omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům zvlášť po­ suzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům vo­ leb, a své rozhodnutí pak řádně odůvodnit.

Ústavní soud se konkrétně zabýval případem Jiřího Soldána z Brna, který se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. V souvislosti s kauzou se na Ústavní soud obrátilo 25 mezinárodních nevládních organizací, akademických pracovišť a odborníků, kteří se zabývají právy postižených lidí. Ve společném do­ pise poukázali především na to, že právní úprava není v souladu s mezinárodními smlouvami – zejména s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, jež byla Českou republikou ratifikována v roce 2009. zdroj: aktuálně.cz

Mezinárodní den porozumění koktavosti

K

onference u příležitosti Meziná­ rodního dne porozumění kokta­ vosti proběhne 22.–23. října 2010 v Kongresovém centru Veletrhů Brno. Bude zaměřena na umělecké terapie v logopedii a sociálních službách.

S přednáškami i workshopy vystou­ pí přední odborníci z ČR i ze zahraničí zabývající se narušenou komunikační schopností – koktavostí. Odborníci představí využití muzikoterapie, drama­ terapie u osob s poruchou plynulosti řeči.

V rámci jednotlivých vystoupení je vedle seznámení se s teorií a výzkumy připra­ vena řada praktických ukázek a nácviků prvků kolektivní terapie u osob s poru­ chou plynulosti řeči, především z oblasti dramaterapie a muzikoterapie. Dále se účastníci naučí jednat a pracovat nejen se samotnou osobou postiženou poruchou

komunikace, ale i rodinou klienta, které musí být věnována potřebná pozornost a péče.

Konference i následný program je určen především pro lékaře, klinické logopedy, logopedy ve školství, zdravotnické pracovní­ ky, sociální pracovníky, osoby s poruchami komunikace a jejich rodinné příslušníky, studenty speciální pedagogiky a studenty sociálních studií.

Více informací najdete na www.oslogo.cz

3

Léčebna Kosmonosy dostala akreditaci Psychiatrická léčebna Kosmonosy prošla v květnu 2010 šetřením Spojené akreditač­ ní komise ČR a splnila kritéria pro řízení a kontinuální zvyšování kvality dle Národ­ ních akreditačních standardů. Léčebna tím získala certifikát kvality a bezpečí poskyto­ vaných služeb, který bude muset za 3 roky obhájit, a to za náročnějších podmínek, protože zvyšování kvality není jednorázový proces. Rozhodnutí podrobit se akreditaci padlo v PL Kosmonosy už v roce 2004. Pro­ ces přípravy znamenal důkladné analýzy všech provozů léčebny od kvality péče po provozní řád. Kosmonoská psychiatrie se tak zařadila mezi 41 akreditovaných zaří­ zení.

Zdroj: Zdravotnické noviny

PL Šternberk dlouhodobě nerespektuje práva pacientů Psychiatrická léčebna Šternberk nerespek­ tuje doporučení ombudsmana k nápravě pochybení zjištěných v roce 2008 a znovu v roce 2009. V léčebně například až dosud chybí jasná pravidla pro používání omezo­ vacích prostředků, s některými pacienty je zacházeno nedůstojně a nejsou respekto­ vána jejich práva. Zatímco ostatní léčebny dokázaly obdobná pochybení relativně rychle a bezproblémově odstranit, vedení léčebny Šternberk kritiku i doporučení k nápravě odmítá. Vzhledem k tomu, že k nápravě dosud nedošlo, se zástupkyně ombudsmana rozhodla celou věc zveřejnit jako formu sankce podle zákona o veřejném ochránci práv. Současně se obrátila také na zřizovatele léčebny ministerstvo zdravot­ nictví, aby nápravu konkrétních nedostat­ ků zajistilo.

Zdroj: ochránce.cz

Za smrt pacienta může pochybení psychiatrické kliniky

Č

eská lékařská komora odmítla stíž­ nost přednosty pražské Psychiatrické kliniky prof. MUDr. Jiřího Rabocha, CSc. na neetické jednání MUDr. Martina Jarolímka, který upozornil na pochybení per­ sonálu psychiatrické kliniky v případu zabití pacienta na oddělení se zvýšeným dohledem.

O tragédii, která se odehrála na začátku ledna letošního roku na Psychiatrické klini­ ce, jsme průběžně informovali v minulých číslech Espritu. Případu se od začátku věno­

esprit 7-8-10.indd 3

valo velmi málo pozornosti. Zprávy o něm proběhly některými médii jen velmi okrajově, vždy s konstatováním, že k žádnému pro­ hřešku ze strany psychiatrické kliniky nedo­ šlo a samotné vedení pražské psychiatrické kliniky jakékoli chyby odmítalo.

Doktor Jarolímek na tiskové konferenci Národní rady osob se zdravotním postižením poukázal na „čtyři pochybení“ personálu kliniky, která podle něj vedla ke smrti pacien­ ta, a zdůraznil, že odpovědnost za jeho smrt

nese psychiatrická klinika. Profesor Raboch pak podal stížnost k orgánům České lékařské komory. Revizní komise okresního sdružení lékařů České lékařské komory se po prošetření stížnosti rozhodla nezahájit disciplinární říze­ ní, protože dospěla k závěru, že obviněný lékař je nevinen. V odůvodnění se uvádí, že revizní komise je přesvědčena, „že kdyby byly dodrže­ ny postupy uvedené ve ‚čtyřech chybách‘ uve­ dených v článku MUDr. Martina Jarolímka, nedošlo by k tragické události.“ –red–

23.8.2010 23:44:20

4

aktuality

Cena Olgy Havlové

V

pondělí 7. června se uskutečnilo již šestnácté, slavnostní vyhlášení Ceny Olgy Havlové. Cena Olgy Havlové za rok 2010 byla udělena MUDr. Jiřímu Křížovi, primáři Spinální jednotky při Klinice rehabili­ tace a tělovýchovného lékařství UK 2. LF a FN Motol, který byl vyznamenán za dlouhodobou pomoc paraplegikům v České republice.

Porota letos vybírala ze 17 nominova­ ných mezi kterými byl i Ing. Tomáš Tylich, předseda občanského sdružení Kolumbus.

Ten se více než jedenáct let věnuje péči o du­ ševně nemocné v České republice a angažuje

se v boji za jejich práva, přestože sám od roku 1989 bojuje s těžkou duševní nemocí.

Ing. Tylich byl nadací oceněn za „vynikající realizaci projektu“ v rámci jeho práce pro Kolumbus, kde působí jako pacientský důvěrník, který poskytuje právní a sociální poradenství. Koordinuje také projekt komu­ nitního plánování péče o duševně nemocné nebo projekt Zdravé město poskytující těm­ to lidem sportovní aktivity. V současné době pracuje na přípravě dalších projektů zabýva­ jících se oblastí duševního zdraví.

S nápadem nominovat Tomáše Tylicha na cenu Olgy Havlové, přišla jeho spolu­ pracovnice ing. Martina Přibylová již před dvěma lety. „Když jsem přišla s iniciativou navrhnout někoho z našich lidí na cenu Olgy

Havlové, tak jsem říkala, že to musí být To­ máš,“ říká Martina Přibylová. „Přes své těžké duševní onemocnění má fungující rodinu, vy­ choval dvě děti a navíc se dlouhodobě věnuje péči o podobně postižené spoluobčany.“ Ing. Tylich byl do letošního ročníku no­ minován hned třemi organizacemi, o. s. Ko­ lumbus, Krajskou radou zdravotně postiže­ ných v Olomouci a občanským sdružením Mana z Olomouce.

Ocenění získal také šéfredaktor infor­ mačního portálu Helpnet Jaroslav Winter za účinnou spolupráci při informování o pro­ blematice zdravotního postižení. Informač­ ní portál je určen pro osoby se specifickými potřebami, a usnadňuje jim orientaci v pro­ blematice zdravotního postižení.

–red–

Kurz zdravého životního stylu a hubnutí v Baobabu Občanské sdružení Baobab otevírá každý podzim Kurz zdravého životního stylu a hubnutí. Kurz neklade důraz na diety či omezování, ale na osvojování zdravých ži­ votních návyků ve stravování, zvýšení fyzic­ ké aktivity, umění o sebe pečovat a pracovat se stresem. Kurz se skládá z 12 setkání, kde si účastníci vyzkouší jógu a posilování, nebo vyrazí na společný nákup do obchodu zdravé výživy. Začátek nového kurzu bude 27. 9. 2010. Pro zájemce bude ve čtvrtek 23. 9. od 16 hodin informační setkání v učebně Baobabu.

Více informací najdete na www.osbaobab.cz

Fokus slaví 20. narozeniny

jan knýbel: směšný moment

Paralelní zkušenosti

P

aralelní zkušenosti je název projektu, který se uskuteční 13.–18. září 2010 v areálu pražské psychiatrické kliniky Ke Karlovu 11. Mezinárodní putovní projekt reflektuje problém sociálního vyloučení lidí trpících psychickými poruchami skrze současné umění. Cílem projektu je otevření dialogu mezi komunitou lidí s psychickým onemocněním a odbornou i laickou veřejnos­ tí. Paralelní zkušenosti poukáží na fakt, že problém sociálního vyloučení této skupiny občanů je problémem nás všech. Projekt má čtyři samostatné, ale vzájemně úzce prováza­ né části. V první části nazvané Paralelní světy bude instalována výstava výtvarných děl lidí s duševními poruchami s názvem Ztělesnění

esprit 7-8-10.indd 4

duševna. Druhá část Paralelní příběh pomů­ že návštěvníkovi za pomoci audiovizuálních podnětů přiblížit pocity a prožitky lidí posti­ žených schizofrenií prostřednictvím inter­ aktivní projekce filmu Do vlastních rukou.

Během týdenní akce bude v sekci Paralelní zkušenost probíhat také cyklus odborných přednášek pro veřejnost s možností disku­ ze. Program budou provázet také taneční, divadelní a hudební představení. Vystoupí například Lenka Dusilová, Vladimír Mišík, Bohnická divadelní společnost nebo divadel­ ní skupina Ježek a Čížek. Projekt se představí od září 2010 do března 2011 postupně v Pra­ ze, Bratislavě, Vídni a Drážďanech.

Více na www.paralelnizkusenosti.cz

Fokus Praha letos slaví své dvacáté na­ rozeniny. Na zahradní slavnost, která bude 16. září 2010 v Dolákově 24 v Praze, jsou zváni všichni, kdo byli za uplynulých 20 let ve Fokusu Praha a dalších devíti organizacích Fokus po celé republice zaměstnáni nebo přicházeli jako klienti.

Svou účast přislíbila také řada zakladatelů Fokusu.

Součástí programu budou filmy a videa připomínající historii Fokusu. Na stěnu paměti budou moci návštěvníci doplnit své vlastní vzpomínky. Připraveny budou kon­ certy, workshopy, jarmark výrobků z chrá­ něných dílen, sportovní akce a nebude chy­ bět ani dobré občerstvení. Na své si přijdou i děti, pro které jsou připraveny projížďky na koni, pohádkové divadelní představení a dětský koutek.

Podrobný program najdete na www.fokus-praha.cz

23.8.2010 23:44:21

téma: krize má mnoho tváří

5

Pomoc v krizové situaci

R

ůzná období života, různé životní styly, povolání, osudy, vztahy i náhodné (tragické) události mohou vyústit do situací, které označujeme společným slo­ vem – krize. V krizi může být jednotlivec i společnost, ekonomika, kultura, systém hodnot, životní prostředí a v dnešním globálním světě vlastně všichni a všechno.

Zdánlivě neotřesitelné jistoty se najednou otřásají, bašty moci a vlivu se během pár dní rozsypou na prach. Vlastně to tak bylo vždycky, ale lidé se vždycky s obdivuhod­ nou rychlostí zabydlí v nových jistotách a zapomenou, že by se „mohlo něco stát“.

Asi to tak má být. Aby se život mohl roz­ vinout do barev a vůní, potřebujeme pocit bezpečí a pohody. Adaptační mechanismy a životaschopnost člověka jsou bohudíky neuvěřitelné. Přesto v určitých chvílích selhávají. Krize je okamžik zániku starých opor, prázdnoty, bezradnosti, zoufalství, bezmoci. Bez téhle rány do hlavy, po které se nám na čas zatmí, by se v našich životech nic zásadního nezměnilo. Rány osudu jsou však často příliš kruté a někdy definitivní – netroufám si dohadovat se jejich smyslu.

V takových případech může člověku vyjít vstříc leda život sám – ať mu říkáme bůh, transcendence nebo nějak jinak. Ve všech ostatních případech by měl člověku, který se ocitl v krizi, vyjít vstříc jiný člověk, byť je sám křehkou a ohroženou bytostí. –ga–

Krizáč je šance Ve vyhrocené stresové situaci, kterou člověk nedokáže zvládnout sám, nabízejí pomoc krizová centra. U nás je jich bohužel zatím jenom pár. Pokud jste z Prahy a okolí, můžete si v psychické krizi jít lehnout nebo se alespoň poradit do bohnického „krizáče“.

P esprit 7-8-10.indd 5

ro člověka, který se potýká s psychickými problémy, ne­ musí být Psychiatrická léčebna Bohnice až tím posledním místem, kde najde pomoc. Centrum krizové intervence umístěné v areálu léčebny se naopak může stát místem

Silvie Vurcfeldová

první pomoci. „Naše Centrum krizové intervence je nízkopra­ hové zařízení, to znamená, že je snadno dostupné pro každého, funguje 24 hodin denně a nonstop,“ říká primář krizového centra MUDr. Petr Příhoda. Pokud u dveří „krizáče“ v areálu bohnické léčebny zazvoníte ve tři hodiny ráno, otevře vám nejspíš rozespalý lékař nebo psycholog, ale i v tuhle nezvyklou dobu se vám bude na­ plno věnovat. „Když k nám někdo přijde v noci, tak k tomu má pádný důvod,“ konstatuje Petr Příhoda.

Nebojte se Bohnic

Pro pomoc si do „krizáče“ může přijít člověk rovnou z ulice, bez jakéhokoliv doporučení. „Může se na nás obrátit každý, aniž by prošel centrálním příjmem. Naše zařízení funguje v rámci léčeb­ ny, nicméně je na jejím chodu dost nezávislé,“ tvrdí Petr Příhoda.

Zájemci o pomoc krizového centra se nemusejí návštěvy areálu psychiatrické léčebny obávat. Centrum krizové intervence není tím místem, na které záchranka přiváží pacienty v akutním psy­ chotickém stavu k nedobrovolné hospitalizaci. „Někdy se stane, že nám takového člověka přivezou. Jestliže je nebezpečný, ohrožuje sebe nebo své okolí, pošleme ho na centrální příjem, aby mohl být

23.8.2010 23:44:22

6

téma: krize má mnoho tváří

Jan Holub: Břímě

hospitalizován. Ale to se děje málokdy. Většinou záchranka za asi­ stence policie jezdí už rovnou tam,“ říká Petr Příhoda a dodává, že u pacienta se schizofrenií, který doma vyváděl a někoho ohrožoval, je jasné, že jde rovnou na příjem. V některých případech však může přijetí do krizového centra předejít hospitalizaci. „Například lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, mohou jít přes nás. Tady se může ukázat, že s tím člověkem je možné mluvit, že s ním lze udělat kon­ trakt, že stojí o pomoc a je ochoten s námi spolupracovat,“ uvádí Petr Příhoda.

Umístění Centra krizové intervence v areálu psychiatrické léčebny má podle něj své výhody a nevýhody. „Snažíme se dávat najevo, že jsme autonomní zařízení s větší svobodou a otevřeností.

Léčebna je samozřejmě opředena stigmatem, což někoho může odradit. Na druhou stranu jsme součástí psychiatrie, psychologie a psychoterapie poskytované v léčebně. Některé věci tady můžeme zkoušet řešit s větší odvahou, protože máme v léčebně odborné zázemí, které v případě problému můžeme využít,“ vysvětluje Petr Příhoda. Další pražské krizové centrum Riaps tuhle možnost nemá.

Komu centrum slouží

Centrum krizové intervence je určeno lidem, kteří se ocitli v psycho­ sociální tísni (v psychické krizi) a svoji situaci už nejsou schopni zvládnout konstruktivním způsobem. Klienty centra lze podle Petra Příhody rozdělit do třech skupin. Do první patří jinak zcela zdraví

esprit 7-8-10.indd 6

lidé, kteří se dostali do nějakého životního průšvihu a utrpěli velké trauma. „Obracejí se na nás lidé, které třeba náhle opustí partner, nebo někoho ztratí, přijdou o práci, to je teď v době krize aktuální, o majetek, prostě takové jasné příčiny,“ říká Petr Příhoda. U těchto lidí dochází na závažný podnět k tomu, co psychiatři nazývají akutní reakcí na stres nebo poruchou přizpůsobení. Krizová intervence jim pomáhá situaci zvládnout.

Druhou skupinu klientů tvoří lidé, u nichž příčina problému není zcela jednoznačná, ke vzniku potíží vedlo víc nepříznivých okol­ ností. Obvykle se jedná o kumulaci vztahových problémů a stresu. „Nejčastěji to jsou pacienti s úzkostnými nebo depresivními problé­ my a většinou se na nás obracejí po dlouhé době, během níž se s tím snažili vypořádat sami. V momentě, kdy přijdou na to, že už se to dál nedá snášet, vytočí číslo psychiatrické ambulance. Jenže tam jim řeknou, ať přijdou za dva měsíce. To je pro takového člověka rána, protože, když už se k tomu odhodlá, tak chce přijít hned,“ popisuje typickou situaci Petr Příhoda a dodává, že služeb krizového centra mohou využít okamžitě.

Do třetí skupiny podle doktora Příhody spadají lidé, kteří už trpí nějakou duševní poruchou, naučili se ji znát, takže v sobě do­ kážou odhalit, že nastává zhoršení a je třeba rychlý zásah, aby se předešlo třeba hospitalizaci. Patří sem i lidé s vážnějšími problémy, jako je schizofrenie nebo schizoafektivní poruchy. „Chodí k nám hodně lidí ze zařízení, které pacienty dobře školí, jako je Ondřejov, Eset, Fokus. Tady se jim po nějakou dobu dostane intenzivnější

23.8.2010 23:44:24

7

téma: krize má mnoho tváří péče, aby se mohli vrátit do toho zařízení, ze kterého přišli,“ říká Petr Příhoda.

co člověk zvládne, na co mu stačí síly a podle toho rozhodne o dalším postupu.

Nabídka služeb

Stacionář i ambulantní péče

O klienty se v centru stará celý tým odborníků – psychiatr, psy­ cholog, psychoterapeuticky vzdělaná zdravotní sestra, staniční sestra a sociální pracovnice. Při vstupním pohovoru s lékařem nebo psychologem dostane klient nabídku služeb. „Často lidi chodí se zakázkou, že chtějí jen mluvit s lékařem, nebo začít léčbu, takže i to je možné,“ uvádí primář Příhoda. Kterou z nabízených služeb začne klient využívat, záleží na výsledku vstupního pohovoru. „Nejradikálnějším řešením je pobyt v centru. Během hospitaliza­ ce absolvuje klient intenzivní psychoterapeutický program, který se mu snažíme ušít na míru. Lidé s různými životními trabli se účastní skupinové terapie. Pro pacienty se schizofrenií je zase lepší indivi­ duální přístup,“ vysvětluje doktor Příhoda.

Pobyt na lůžku

Centrum má k dispozici osm lůžek, čtyři ženská a čtyři mužská. Ně­ kdy jsou zde pouze dva pacienti, jindy je jich sedm. Kritické je období kolem Vánoc, po novém roce počet hospitalizací zase klesá. V celo­ ročním průměru jsou lůžka obsazena přibližně z poloviny. „Padesá­ tiprocentní obložnost se zdá nízká, ale maximální doba pobytu u nás je týden a do té doby se musí rozhodnout, co bude dál. Intenzivní péče o čtyři pacienty v akutním stavu zabere spoustu času,“ říká Petr Příhoda. Na psychiatrickém oddělení, kde je hospitalizováno čtyři­ cet lidí, mají lékaři a zdravotní sestry na pacienty času daleko méně. „Jistě by pro nás bylo ekonomicky výhodné, kdybychom měli pořád osm lidí, ale máme-li je podpořit v léčebném procesu, jak si myslíme, že je to vhodné, umístění na lůžko by mělo zůstat spíš jako poslední možnost,“ uvádí Petr Příhoda. Terapeutický tým se snaží zmapovat,

Součástí centra je stacionář, kde každý všední den během dopoledne probíhá skupinová terapie. Té se mohou účastnit jak hospitalizovaní pacienti, tak klienti, kteří na každodenní psychoterapeutickou sku­ pinu přicházejí z domova. „Na několik týdnů až měsíců můžeme vzít pacienta také do ambulantní péče. Jak psychiatrické, tak psychote­ rapeutické. Záleží na kapacitě lékařů a psychologů. Každý doktor tu má nějaké takové pacienty,“ dodává Petr Příhoda. K jednotlivým lidem se v centru snaží přistupovat individuálně a vycházet vstříc jejich požadavkům, potížím i možnostem. „Doba docházky do sta­ cionáře je jeden měsíc, dvacet návštěv. Ne každý má čas, aby mohl na měsíc vysadit, tak může chodit do stacionáře třeba jednou týdně.

Využíváme i terapeutické dílny, které patří k léčebně, a tak můžeme klientům nabídnout také resocializační aktivity.“

A co dál

Návaznou péči pro své klienty pomáhá „krizáč“ zajistit ve spolupráci s neziskovkami jako je Fokus, Eset Help, Greendoors, Baobab. „Je to jedna z hlavních částí našeho programu.

Máme celkem dobrou mapu služeb v Praze a okolí. Než nás ­pacient opustí, měl by mít jasno, jak bude svůj problém řešit dál a my se mu v tom snažíme pomáhat. S některými problémy, jako jsou traumata, se pacient pravděpodobně vyrovná natolik, že už za tři měsíce nebude potřebovat žádnou pomoc. Během psychoterapií se hodně vztahových věcí nakousne a leccos se vyřeší, ale něco je ještě potřeba dotáhnout. I v případě jednorázové konzultace tady vždycky děláme algoritmus dalšího postupu,“ doplňuje primář Petr Příhoda.

Josef Gabriel

Zkušenosti z linky důvěry 224 214 214 Linka psychopomoci

Jak a v čem vám může pomoci školený pracovník, kterému zavoláte na linku důvěry

V

poslední době na naši Linku psychopomoci volají lidé často také kvůli finančním otázkám.

Nedávno jsem například řešil, co dál s paní v invalidním důchodu, která se dozvěděla, že její syn si na její jméno vypůjčil hromadu peněz. Syn u ní měl trvalé bydliště a dohromady dluží téměř dva miliony. První otázka, která ji napadla: „Opravdu skončím pod mostem?“ Paní je závislá na invalidním důchodu a je ovlivněna zprávami na Nově, kde vidí podobné případy, takže ji to vystraší.

Lidé mívají v souvislosti s financemi strach o holý život, o fyzické záležitosti.

V první chvíli je člověk v šoku, najednou je překvapený, nevěří tomu, myslí si, že to je omyl, zkouší, zda nejde jen o shodu jmen.

Na linku většinou zavolají, až když prvotní

esprit 7-8-10.indd 7

šok mírně opadne. My se pak snažíme nějak uklidnit, ukázat možnosti, jak se dá situace řešit. To lze použít u všech typů krizí ať je příčina jakákoliv.

Specifická situace nastává, když se člo­ věk nepříznivou diagnózu, většinou volají ve fázi šoku, málokdy už potom chtějí něco konkrétního, nějakou poradnu nebo od­ borníka. Jde o to věrohodně s tím člověkem být, nedávat falešné naděje, ale podle jeho subjektivního naladění s ním sdílet jeho ob­ tížnou situaci. Člověk, který je v ohrožení života, někdo po nehodě, nebo žena, která se stala obětí znásilnění, obvykle racionálně neuvažuje.

Především je nutné zamezit akutnímu zhor­ šování situace. Pokud volá bezprostředně po stresující události, musí dostat direktivní instrukce. Stala se dopravní nehoda? „Za­ volejte záchranku!“ „Byla jste znásilněna?

Zavolejte na policii. Jste ještě v parku, kde k tomu došlo? Odejděte někam, kde je víc lidí!“ Je to nutné posuzovat případ od pří­

padu. Kdysi mi volal pán po nějaké nehodě, v telefonu bylo slyšet prostředí dálnice nebo nějaké rušné silnice. Pak se naštěstí ukáza­ lo, že nehoda byla banální, pán byl v šoku, ale neměl újmu na sobě ani autě.

Pomoc po telefonu se liší od krizové intervence tváří v tvář v tom, že terapeut člověka nevidí, nemá celkový obrázek o tom, co se skutečně stalo. Člověk v krizi může situaci popisovat zkresleně.

Velmi často mají volající vztahové pro­ blémy. Tam je možné navrhnout nějaké kon­ krétní řešení, například když jde o vztahy dlouhodobě naprosto nefunkční, kde může být i domácí násilí. Lidé mnohdy vědí, co mají dělat, jak by se měli zachovat, ale nema­ jí sílu to rozetnout.

Ať člověk zavolá s jakýmkoliv problé­ mem, určitě se na lince setká s pochopením.

Budeme se mu snažit pomoci a v případě potřeby mu určitě vyhledáme nějakou odpo­ vídající pomoc.

Lukáš Doleček

23.8.2010 23:44:24

8

téma: krize má mnoho tváří

Šťastných konců je málo, ale jsou Pracovníci na linkách důvěry se ve své profesi dočkají happyendu jen málokdy. Mezi špatné konce neřadí jen tragedie, ale také bezútěšnou samotu, beznaděj, vakuum, stav, který nemá pro volající žádné východisko. Značná část telefonátů se týká vztahů a jejich hroucení kvůli závislostem. Třeba na alkoholu či chorobném hráčství.

V

edoucí terapeut Linky psycho­ pomoci Lukáš Doleček říká, že náročnou práci mají terapeuti na linkách důvěry také s tzv. chro­ nicky volajícími klienty. „U klientů volají­ cích v intervalu jednou za den nebo jednou za týden je vývoj jejich problémů pomalý, někdy žádný. Někdy se tito klienti dostanou do problémů, my jim je pomůžeme vyřešit, ale po nějaké době znovu upadnou do zá­ vislosti, nebo se udobří s člověkem, který je bije. Problém jede nanovo,“ říká Lukáš Do­ leček. Všechny příběhy a jejich aktéři, s ni­ miž jsou terapeuti linky v kontaktu, naštěstí nekončí vždy osobní tragédií nebo bezna­ dějí. Terapeuti se radují z každého posunu k lepšímu a z každého příběhu, který končí jako ten, který jsme nazvali Supermarketové štěstí. Na příběhu Karolíny měli terapeuti možnost sledovat posun od absolutně nesa­ mostatné pacientky zavřené v léčebně, kde

Silvie Vurcfeldová

esprit 7-8-10.indd 8

občas zajde na skupinovou terapii a žije re­ žimem oběd ve 12, večeře v 6, až k normálně fungující ženě s vlastním bydlením, zaměst­ náním a přítelem. Příběhy dalších volajících, které zde ve stručnosti uvádíme, bohužel takhle optimisticky neskončily.

Beznadějná paranoia

Muž mezi 50 až 60 lety žije sám. Má zdravot­ ní postižení, pro které je upoutaný na lůžko a je schopen zajistit si pouze základní úkony.

Občas je paranoidní, má strach, že ho někdo sleduje a chce ho zabít. Hlavní ale je, že cítí beznaděj ze života ve stereotypu. Jeho den je strukturovaný podle návštěv ošetřovatelky a podle doby jídla, které mu přiváží. Nedívá se na televizi, nečte noviny ani knihy. Vlastně jen tak přežívá. Když si pustí rádio, tak je to pro něj svátek, byť má rádio v blízkosti.

V době útoku paranoii má pocit, že z prostoru jeho bytu o něm rádio čerpá informace. Proto

den tráví tím, že kouká z okna, poslouchá zvuky ulice, sleduje provoz aut. Terapeuti lin­ ky mu nabízeli různá řešení, jak být ve větším kontaktu se světem. Třeba prostřednictvím internetu nebo dobrovolníků, kteří by za ním chodili, povídali si s ním a třeba zahráli karty.

On ale všechny možnosti pomoci odmítá a dál žije v beznaději. Jediný kontakt s okolím je přes ošetřující zdravotnický personál a roz­ hovory s terapeuty krizové linky.

Alkoholové manželství

Dlouhodobě volající mladší žena ze sever­ ních Čech se vdala za ideálního muže, který jí byl poté nevěrný. Oba ale chtěli situaci řešit, kromě rad od terapeutů Linky psycho­ pomoci společně navštěvovali manželskou poradnu. Muž poté paralelní vztah ukončil a manželství zachránili. Pak ale propadl závislosti na alkoholu a hazardních hrách.

Poté se manželství definitivně rozpadlo, ale žena stále bojovala o manželův sociální život, snažila se ho také prostřednictvím terapeutů dostat na léčení. Muž však přesto skončil bez prostředků na ulici a žena, která byla do té doby na manželovi závislá, se odstěhovala k rodičům. Během vážné krize překonávala sebevražedné sklony.

Supermarketové štěstí

Když před rokem začala volat na linku pa­ desátiletá paní, říkejme jí třeba Karolína, byla už čtyři měsíce hospitalizována v psy­ chiatrické léčebně, terapeuti její diagnózu neznali a ona jim ji říct nechtěla. Z počátku na Linku volala jednou týdně s potřebou popovídat si o běžném životě v léčebně, ale své konkrétní problémy nechtěla řešit. Jak se s terapeuty Linky navzájem blíže sezna­ movali, pojala k nim důvěru a svěřila se jim se závažnějšími problémy. Rodiče ji v dětství týrali, byla sexuálně zneužívána, fyzicky ji napadal i její bratr, ke kterému se měla po propuštění z léčebny vrátit. Už se tam ale nevrátila. Terapeuti přišli s návrhem požá­ dat pro Karolínu o chráněné bydlení, kam se po několika měsících přestěhovala. Potom si díky přístupu sociálních pracovníků v chráněném bydlení našla práci prodavačky v supermarketu. Společně s novým přítelem si pak pronajali byt. Protože se jí v léčebně zalíbila arteterapie, začala jako dobrovolni­ ce malovat s dětmi v dětském domově. S ná­ vratem do normálního života Karolíniny telefonáty na Linku postupně utichly.

Petra Klusáková

23.8.2010 23:44:25

téma: krize má mnoho tváří

9

Po čem touží každý z nás Psychiatři by neměli uvažovat jen o psychiatrických symptomech svých pacientů, ale také o nich samotných. Duševně nemocný člověk má stejné potřeby jako všichni ostatní. Patří mezi ně i partnerský vztah.

esprit 7-8-10.indd 9

Pohled z roku 1906, DominusVobiscum, Flickr.com

K

lasická psychiatrie má za cíl zbavit pacienta psychiatric­ kých symptomů a tím končí. Léčba psychózy, například bipolární poruchy nebo schizofrenie, u nás začíná na­ sazením léků a v optimálním případě končí vymizením příznaků. O člověka, jeho osobnost a život (včetně partnerských vztahů) se psychiatrie nezajímá.

Abych byl k psychiatrům spravedlivý, donedávna se nedalo dě­ lat o moc víc. V padesátých letech dvacátého století byla objevena klasická neuroleptika. Jsou to léky, které tlumí psychotické projevy, ale zároveň působí tlumivě na organismus pacienta, protože ovliv­ ňují celou šedou kůru mozkovou. Pacienti neměli tolik halucinací a bludů, ale byli pasivní. Necítili potřebu někam chodit, natož pak se s někým seznamovat. Říká se, že po objevu Plegomazinu, prvního neuroleptika účinného na psychózu, pacienti sice byli puštěni z klecí a lůžek, ale jen proto, aby zalezli pod radiátory, protože Plegomazin a podobné léky, snižují tělesnou teplotu. Personál se o ně mnohdy dostatečně nestaral, takže často měli od radiátorů typické spáleniny.

Teprve před 15 lety nastala éra „atypických neuroleptik“, jako je třeba Zyprexa nebo Risperidon, které vedle toho, že odstraňují pří­ znaky nemoci, pacienta také aktivizují. Nemocní, kteří se do té doby léčili klasickými neuroleptiky, začali po jejich podání procitat, vní­ mat okolní svět. Ukázalo se však, že mnohdy na to nebyli připraveni.

Jeden sedmačtyřicetiletý pacient, který dlouhodobě užíval kla­ sické neuroleptikum, mě požádal, abych mu nasadil lék ze skupiny atypických neuroleptik. Za dva měsíce přišel, že „už na to nemá“.

Najednou začal cítit potřebu navazovat kontakty se ženami, které potkával na ulici, ale po dvacetileté psychiatrické kariéře s plným invalidním důchodem tuhle výzvu (nový lék) sám odmítl.

Schizofrenie nejčastěji propuká mezi třináctým a devatenáctým rokem. Nemocní mladí lidé (vlastně kluci a holky v pubertě) mají stejné potřeby jako jejich vrstevníci, ale bez pomoci odborníků a okolí (rodiny, přátel, společnosti) je nemohou naplnit. Chtějí se zařadit mezi ostatní, pracovat, mít někoho blízkého. Moderní léky jim sice dávají velkou šanci na uzdravení a návrat do normálního života, ale společnost ani odborníci na to zatím nejsou připraveni.

Farmakoterapie, ambulantní psychiatrická léčba (jednou měsíčně deset minut) nebo hospitalizace, celoživotní nálepka schizofrenik a případně invalidní důchod, to je většinou vše, co je lidem trpícím psychózou nabízeno.

Na začátku onemocnění, při první psychotické krizi, by měl ­pacient (a také rodiče a další blízcí) dostat od lékaře co nejoptimistič­ tější (avšak realistickou) informaci – že ani případné onemocnění není celoživotní, že nemusí brát celý život léky a snášet vedlejší příznaky, že mají velkou šanci na uzdravení, že je možné, aby dostudovali, našli si zaměstnání a partnera. Bohužel se velmi často od psychiatra dozvědí pravý opak. Přitom u jedné třetiny pacientů nakonec dojde k úplnému uzdravení a u další třetiny alespoň k částečné úzdravě, kdy člověk na­ venek působí normálně, i když podle potřeby bere malé množství léků.

Schizofrenie narušuje fungování člověka v mnoha rovinách – so­ ciální, pracovní, vztahové – jak vůči rodičům, tak vůči svým vrstev­

Česká asociace pro psychické zdraví a Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov připravují pro mladé lidi s psychózou projekt nazvaný Škola seznamování, který jim nabídne příležitost ke zlepšení komunikačních dovedností a zvýší jejich šance k navázání a udržení partnerského vztahu.Terapeutický program, který Škola seznamování nabízí, není ani zbytečností, ani luxusní třešničkou na dortu.

níkům, včetně intimní partnerské oblasti. Duševně nemocní proto potřebují komplexní péči. Nejde jen o léčbu základního onemocnění (farmakoterapii), ale také o pomoc v ostatních oblastech. V průběhu uzdravování postupně klesá význam podávání léků, naopak stoupá význam individuální a skupinové psychoterapie a dalších forem psychosociální rehabilitace. Jde například o nácvik kognitivních funkcí, zlepšení koncentrace, pozornosti, paměti, orientace v novém prostředí a dalších schopností, které byly psychózou a působením léků výrazně oslabeny.

Do sociální rehabilitace spadá i vylepšování komunikačních do­ vedností a získání schopnosti navázat a udržet si partnerský vztah.

Pro duševně nemocného člověka to bývá velmi obtížný úkol, i když prošel komplexní léčbou a jeho kognitivní funkce se vracejí k normá­ lu. Individuální a skupinová terapie mu pomohou vnitřně zpracovat, co se s ním vlastně stalo. Člověk, který je stále ve víru halucinací a bludů, neuvažuje o partnerských vztazích. Nácviku komunikač­ ních dovedností se ale mohou účastnit i lidé, kteří nejsou ještě zcela uzdraveni a mají třeba zbytkové halucinace. Důležité je, že mají chuť se s někým seznámit. Mít aspoň kamarády, patřit do nějaké party, mít partnerku nebo partnera a případně i založit rodinu.

23.8.2010 23:44:26

10

téma: krize má mnoho tváří

Většinu mladých lidí, kteří za sebou mají akutní fázi duševního onemocnění, dělí od těchto cílů mnoho bariér. Některé vznikaly už v dětství. Valná většina mých budoucích pacientů měla trojku z tělo­ cviku. Obvykle jsou totiž psychomotoricky méně obratní, než ostatní.

Většina z kluků, kteří prošli mou ordinací, byli vzorní žáci v prvních lavicích. Nedělali žádné lotroviny, neběhali po ulicích, nehráli fotbá­ lek, drželi se máminy sukně. Osmdesát procent z nich neumí plavat, možná proto, že je příliš ochranitelská matka nepouštěla s ostatními na koupaliště nebo k řece. Jejich vývoj se tedy trochu lišil od vývoje vrstevníků, byli něčím nápadní už před propuknutím nemoci.

Kvůli své odlišnosti spousta z nich (v literatuře se uvádí kolem čtyřiceti procent) zažila různé formy šikany a psychického zneuží­ vání už ve školce a ve škole. Hodně často v anamnéze figuruje rozvod rodičů, nebo stěhování, vykořenění ze základního teritoria. Rozvody a dlouhodobé konflikty rodičů, jsou tam skoro vždycky.

Když takzvaná „hyperprotektivní matka“ dítěti nic neumožní, protože se o ně bojí (možná si tak nahrazuje něco, co chybí jí), je to z její strany forma manipulace, jemného psychického zneužívání. Člověk se pak nemůže normálně vyvíjet, což je typické pro většinu mých pacientů. Jejich vývoj byl zpomalen, jsou jako by přibrzděni.

Spolužáci už chodí do tanečních, blbnou s holkama a chodí do hos­ pody, oni tohle většinou nedělají. Jsou opožděnější, ne na úrovni intelektu, ale v oblasti sociální. Pod vlivem dalších nepříznivých fak­ torů se u tohohle poslušného, vzorného studenta, který má akorát trojky z tělocviku, může rozvinout psychóza.

špatná“ a tak si vytvořila druhou, fiktivní Zuzanu, která byla dobrá, úspěšná a patřila do té virtuální party. Čím dál víc ale cítila, že ta druhá Zuzana do ní vstupuje, aby ji zevnitř nějak požírala, aby vypa­ dala jako skutečná Zuzana a nakonec ji nahradila.

Průměrná délka neléčeného období (tj. období od vzniku prvních psychotických příznaků po zahájení jejich léčby) je jeden rok, ale může to být i několik let. V této fázi se z původní malé jinakosti postupně stává větší odlišnost a mizí kontakt s realitou. Jak se psychóza rozvíjí, člověk se čím dál víc vzdaluje reálnému světu. Narůstá v něm tlak jako v papiňáku, ale okolí to obvykle nevnímá. Pak stačí malý spouštěč a dostaví se přechodná psychotická krize, během níž se člověk už úplně ztratí ve svém vnitřním světě. Léčba často začíná až když mladý muž nebo dívka pod vlivem akutních bludů či halucinací něco provede – snaží se přeplavat Vltavu, vyskočí z okna, zmlátí rodiče.

Po takovém excesu se ocitnou na psychiatrickém lůžku a už jsou v dalším soukolí, které je začne masírovat. K odlišnému a opoždě­ nému vývoji jejich osobnosti se přidá pobyt na psychiatrii, během něhož třeba na dva měsíce vypadnou z normálního života.

Pro většinu psychiatrů končí schizofrenní ataka takzvanou remi­ sí – obdobím klidu, kdy vlivem léků a případné hospitalizace odezní akutní psychotické příznaky. Avšak u sedmdesáti až osmdesáti procent případů dochází v období remise k depresivnímu propadu.

Podle mého názoru je to ještě součástí ataky. V tomto období se pacienti nejčastěji pokoušejí o sebevraždu a potřebují možná daleko víc pozornosti než v akutní fázi. Člověk a jeho blízcí se musí vyrovnat s tím, co se stalo. Rodiče i jejich nemocný syn či dcera musí přehod­ notit své ambice a plány, což je velmi složitý proces.

Ztraceni ve vlastním nitru

Jedna pacientka, říkejme jí Zuzana, byla jiná než její kamarádky.

Začalo to už na základní škole, nezapadla mezi ostatní, spolužáci ji nebrali. Zuzana si na obranu vytvořila fiktivní svět svých vlastních kamarádů. Vymyslela si virtuální skupinu asi dvaceti lidí, kterou vedl jakýsi Martin, a s těmi si vystačila, nepotřebovala kamarádky, které se jí posmívaly. O přestávce nešla s holkama na dvůr, ale zů­ stala v lavici a prožívala svůj fiktivní svět. Tím se od nich ještě víc vzdalovala a provokovala ostatní. Bludný kruh se roztáčel čím dál víc. Zlom nastal v době, kdy jí bylo osmnáct. Její virtuální přátelé se začali obracet proti ní, začali na ní útočit a dotýkat se jí, působili jí bolest. Zuzana přitom trpěla sebeobviňováním, cítila se jako „ta

TrixOr, Flickr.com

Psychóza komplikuje partnerské vztahy

Valná většina mých budoucích pacientů měla trojku z tělocviku.

Byli vzorní žáci v prvních lavicích. Nedělali žádné lotroviny, neběhali po ulicích, nehráli fotbálek, drželi se máminy sukně. Osmdesát procent z nich neumí plavat a kvůli své odlišnosti skoro polovina zažila různé formy šikany a psychického zneužívání už ve školce a ve škole.

esprit 7-8-10.indd 10

„Narovnávací“ období je většinou zdlouhavé, nekolikaměsíční.

Nemocný se začleňuje zpátky do normálního života, bere léky s ved­ lejšími účinky. Většina mých pacientů a pacientek trpí osamělostí, nemají partnerské vztahy. Diagnóza a léky ještě víc zpomalují jejich psychosociální a sexuální vývoj. Dostali černou nálepku schizofre­ nik, schizofrenička a dostali psychofarmaka, které často způsobují poruchy sexuálních funkcí. U kluků především poruchy erekce a eja­ kulace, holky přestanou menstruovat a mají laktaci, i když nejsou gravidní. Dívka, která nemenstruuje, si připadá méněcenná. Obdob­ ně je to u kluků při potížích s erekcí. Tyto problémy jsou subjektivně nepříjemné a proces seznamování a naplňování partnerského vzta­ hu dost komplikují. Často se mnou řeší, když už se s někým seznámí, kdy mají říct partnerce, nebo partnerovi, že se léčí nebo léčili na psychiatrii nebo že užívají léky.

Většina mých pacientů touží po partnerském vztahu, stejně jako jejich vrstevníci. Řada z nich se však v důsledku opožděného vývoje setkává s dalšími komplikacemi – například s tím, že je druhé pohla­ ví nepřitahuje tak, jak si myslí, že by je mělo přitahovat. Začínají se bát, zda nejsou homosexuálně orientovaní. Na to se nabalí sebeob­ viňování typu: „Jsem gay. Co by tomu řekli rodiče“. Jeden kluk tak nakonec dospěl až k sebevraždě, přitom jeho závěr byl nepravdivý. Šlo jen o psychosexuální nediferencovanost, která se v budoucnosti mohla změnit. Česká asociace pro psychické zdraví a Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov připravují pro mladé lidi s psychózou pro­ jekt nazvaný Škola seznamování, který jim nabídne příležitost ke zlepšení komunikačních dovedností a zvýší jejich šance k navázání a udržení partnerského vztahu. Terapeutický program, který Škola seznamování nabízí, není ani zbytečností, ani luxusní třešničkou na dortu. Je logickým završením nezbytné sociální rehabilitace pro psychiatrické pacienty, která jim může pomoci k naplnění jedné z nejzákladnějších lidských potřeb.

MUDr. Martin Jarolímek

23.8.2010 23:44:26

téma: krize má mnoho tváří

11

Seznamte se, prosím, i když máte deprese

P

otřeba najít si partnera je u lidí s psychickými problémy úplně stejná jako u mladých, zdravých lidí. Pro každého je seznamování s novými lidmi určitý problém a pro duševně nemocné zvlášť. „Psychické obtíže jako je deprese, nízké sebevědomí, uzavření se do vlastního světa nebo psychosexuální ne­ zralost vedou k tomu, že duševně nemocní zůstávají dlouhodobě osamoceni,“ říká pre­ zident České asociace pro psychické zdraví Martin Jarolímek a dodává, že tito lidé jsou velmi závislí na základní rodině, nenavště­ vují místa, kde by se mohli seznámit s part­ nerem opačného pohlaví. Často nemají koníčky, volný čas tráví sami doma, většinou jsou nesportovní a nevyhledávají aktivity, kde by byli v kontaktu s dalšími lidmi. Ne­ mají mnoho příležitostí potkat se s novými lidmi a navázat partnerský vztah. Chybí jim také dostatečné komunikační dovednosti a znalosti o vztazích mezi muži a ženami.

Vítr z plachet berou léky i genetická zátěž

„Další komplikací je užívání psychofarmak, která jim sice pomáhají s projevy nemoci, ale jsou spojena i s nežádoucími účinky, kte­ ré mohou vést ke ztrátě sexuálních funkcí.

K vedlejším účinkům patří navíc snížení ko­ gnitivních funkcí, únava, celková pasivita,“ vypočítává Jarolímek další projevy mířící k osamělosti.

Zábrany a stud přináší lidem s duševní krizí také vědomí, že jsou psychiatrickými pacienty. Možné zklamání při navazování nového vztahu jim mnohdy nedovolí takové riziko vůbec podstoupit. „Lékaři často na­ víc nešetrně zdůrazňují genetické zatížení

esprit 7-8-10.indd 11

michaelb1, Flickr.com

Jedním ze zásadních problémů, které lidi s psychickou poruchou trápí je osamělost. Velká závislost na rodině, absence koníčků a nedostatek komunikačních dovedností vedou k odloučení od vrstevníků, přátel i potenciálních partnerů.

To se snaží změnit projekt Škola seznamování, který v průběhu podzimu rozběhne Česká asociace pro psychické zdraví.

Hlavním cílem Školy seznamování nebude seznamovat přihlášené účastníky mezi sebou.

eventuálních potomků, což také vede k ještě větší pasivitě v hledání partnera,“ dodává Jarolímek. Nelze také opomenout sexuální stránku vztahů. Duševně nemocní, stejně jako ostatní, touží i po intimních vztazích.

Nenaplnění této potřeby působí frustraci a ta vede k ještě většímu vnitřnímu napětí, které opět zhoršuje jejich zdravotní stav.

To bude tanec…

Pilotní projekt až do podzimu stále nabírá budoucí účastníky. „Může se přihlásit kdokoli mezi 18 a 45 lety, kdo má chuť se s někým seznámit, cítí se ztracený v navazo­ vání vztahů, ve volném čase se nudí a někdy si říká, že by bylo fajn prožívat lásku, mít někoho vedle sebe, radovat se ze života a být šťastný,“ říká koordinátorka projektu Lada Háková, která zároveň pracuje v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov.

A jak bude v praxi kurz seznamování probíhat? Hlavním cílem nebude seznamovat přihlášené účastníky mezi sebou. Každý se bude sám, za pomoci odborných i laických terapeutů, snažit zlepšovat své komunikační dovednosti s cílem seznámit se s lidmi opač­ ného pohlaví. Úkolem kurzu CMYKje také zvýšení přitažlivosti účastníků pro druhé pohlaví.

Odbornou radu i pomoc s úpravou zevnějšku bude nabízet stylistka, kadeřnice, kosme­ tička. K větší sebejistotě a orientaci ve světě napomohou účastníkům jednak odborné přednášky (tématem budou předmanželské, RGB manželské a pomanželské vztahy, intimita

a sexualita ve vztazích lidí s duševní nemocí, nebo rodičovství a duševní nemoc), ale třeba i kurzy tance či vaření. Za pomoci laických te­ rapeutů budou účastníci objevovat místa, kde se lidé seznamují – navštíví diskotéku, čajov­ nu, plavecký bazén a různé kulturní akce.

Kam to povede?

Všechny aktivity směřují ke zvyšování sebe­ vědomí a získávání odvahy k tomu, aby se lidé z kurzu pokoušeli seznámit a navštěvovali místa, kde k tomu budou mít příležitost. Po absolvování kurzu se budou lépe orientovat v partnerských vztazích, najdou si vyhovující trávení volného času, budou mít větší šance se s někým seznámit a udržet si partnerský vztah. Nalezení partnera a nových přátel vede u lidí s psychickou poruchou, stejně jako u ostatních, ke zkvalitnění osobního života a k celkové spokojenosti. Duševní zdraví u nich totiž neznamená jen život bez projevů nemoci, ale zdravý způsob života zahrnující právě partnerské vztahy.

–klu–

škola seznamování Chcete se přihlásit do Školy seznamo­ vání? Ozvěte se Petře Klusákové na 777 783 166.

23.8.2010 23:44:27

12

téma: krize má mnoho tváří

I my jsme občané!

Pro občany s bariérami v komunikaci může být vyplnění žádosti, na které závisí kvalita jejich dalšího života, neřešitelný problém. Úředníci na Praze 8 to už vědí.

Ch

ození po úřadech, vyplňování nejrůznějších dotazníků a vyjednávání s úředníky nemá rád pravděpodobně nikdo z nás. Spěch, stres a po­ drážděné reakce na obou stranách přepážky jsou celkem běžnými jevy. Lidé, kteří mají v důsledku mentálního posti­ žení, duševního onemocnění, stáří nebo demence vážné potíže v ko­ munikaci, se však na úřadech cítí jako v singapurské džungli. „Velmi často nerozumí složité úřednické řeči, formulářům, které jim úřed­ níci předkládají, neumí je vyplnit, nevyznají se v nich, jsou zmatení z přemíry informací, která se na ně valí. Nevyznají se v informačních tabulích na úřadech, jsou ztraceni v množství nesrozumitelných pokynů a propadají úzkosti nebo panice. Velmi obtížně se orientují tam, kde je potřeba zmáčknout nějaké tlačítko, aby se člověk dostal do fronty. Velice negativně na ně působí, když se úředník zamračí a řekne: ,to přece ví každý‘ nebo ,vy neumíte číst?‘, což se bohužel na úřadech často stává,“ říká Mgr. Jaroslav Keller, který se za Fokus Praha účastnil projektu „I my jsme občané!“. Cílem tohoto projektu bylo poskytnout úředníkům (zaměstnancům veřejné správy) mož­ nost nahlédnout do postavení a pocitů lidí, kteří k nim přicházejí s vnitřními bariérami ztěžujícími komunikaci.

Školení pro úředníky

Na realizaci projektu „I my jsme občané!“ se podílely tři organizace: Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České repub­ lice, Česká alzheimerovská společnost, která pracuje s lidmi s de­

Fakta Projekt „I my jsme občané!“ připravilo občanské sdružení Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice ve spolupráci s Českou alzheimerovskou společ­ ností a občanským sdružením Fokus Praha. Projekt podpořil grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu pro­ střednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.

esprit 7-8-10.indd 12

mencí a občanské sdružení Fokus Praha. Zástupci těchto organizací uspořádali pro pracovníky pražských úřadů dva bloky jednodenních školení, kde měli příležitost dozvědět se něco o schopnostech a potře­ bách lidí s mentálním postižením, s duševním onemocněním, seniorů a lidí s demencí, o tom, na co při vzájemné komunikaci dávat pozor. „Velká většina úředníků, kteří absolvovali školení, si nedovedla před­ stavit, co cítí a prožívá například člověk s duševním onemocněním.

Když se s těmito lidmi setkali a mohli s nimi mluvit, tak se jim otevřel nový svět,“ tvrdí Jaroslav Keller. Součástí projektu byl také výzkum, který zahrnoval rozhovory s lidmi, kteří trpí bariérami v komunikaci, i dotazníkové šetření mezi zaměstnanci úřadů na Praze 8. „Ptali jsme se jednak uživatelů služeb s čím se ve styku s úřady nebo orgány policie potýkají, jaké mají nejenom nepříjemné, ale i příjemné zkuše­ nosti, abychom si celou situaci zmapovali. Stejně tak jsme prováděli dotazování mezi úředníky, abychom se dozvěděli, s jakými problémy se v kontaktu s našimi cílovými skupinami potýkají úředníci,“ uvádí Jaroslav Keller.

Co mohou bariéry v komunikaci způsobit

„Neinformovaný úředník, nebo úředník, který momentálně nemusí mít dobrou náladu, může člověka s duševním onemocněním nebo s mentálním postižením odmítnout obsloužit třeba se slovy: ,když nevíte, co chcete, tak si to běžte nejdřív rozmyslet‘. To samozřejmě takového člověka odradí a už nemusí na úřad jít. Tím pádem může přijít o nějaké důležité dávky, o příspěvek na bydlení, o příspěvek v hmotné nouzi, nebo si jenom nedokáže vyřídit třeba nový občanský průkaz nebo pas,“ popisuje Jaroslav Keller zkušenosti mnoha klientů pražského Fokusu. „Setkali jsme se s paní Zdenou, která byla na jedné městské části žadatelkou o sociální byt. Vždycky, když úředníci něco chtěli, zpanikařila, a buď se stáhla do deprese, nebo byla slovně agre­ sivní. Pokaždé ji vyhodili, jednou na ni dokonce pozvali ochranku. Při­ tom jí stačilo pomaličku jedno po druhém vysvětlit, nespěchat na ni, trochu ten rozhovor strukturovat, napsat jí třeba, co všechno k žádosti potřebuje, a situace byla hned jiná,“ uvádí Jaroslav Keller. V tomto i následujícím případě pomohla situaci vyřešit sociální pracovnice Fokusu: „Paní Zdena celá léta chodila na úřady a oni ji tam vedli jako kverulantku, která si neustále na něco stěžuje nebo křičí, a vůbec nevěděli, že má problémy s duševním onemocněním a vůbec si nedo­ vede se situacemi na úřadech poradit. Až když náhodou potkala naše sociální pracovníky, tak se celá věc vysvětlila. Byly to tři roky, kdy se marně snažila úředníky přesvědčit,“ vypráví Jaroslav Keller.

Slovo úřad probouzí úzkost

Sociální pracovníci pražského Fokusu pomáhají svým klientům vypl­ nit dotazníky a orientovat se na tabulích, řeknou jim, jaké tlačítko mají zmáčknout, popřípadě úředníkovi vysvětlí, že ten člověk potřebuje určitou pomoc, trpělivost a že nějaké arogantní uspěchané jednání by

23.8.2010 23:44:28

13

foto: I my jsme občané!

téma: krize má mnoho tváří

Lidé s potížemi v komunikaci mohou někdy působit zmateně, nepřístupně, pasivně nebo reagují nepřiměřeně situaci. Často se nedokážou jasně a pohotově vyjadřovat, formulovat své potřeby a většina úředníků je nedokáže vhodně podpořit.

celou věc ještě zhoršilo. „Je tam vždycky hrozně moc lidí a jenom jed­ no otevřený okýnko. Dlouho to trvá a lidi jsou nervózní. Někdy se ne­ vyznám v těch tlačítkách a musím rychle něco zmáčknout, protože za mnou ostatní lidi čekají,“ popsala svoje pocity Jana, paní s mentálním postižením. „Velmi často se stává, že tito lidé zpanikaří a odejdou. Sa­ motné slovo úřad při vyslovení vzbuzuje v našich klientech úzkost. Ale myslím, že to je věc, která se týká mnoha lidí, nejenom klientů, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním,“ říká Jaroslav Keller.

Ponižování a zesměšňování

Objevily se i případy, kdy si úředníci z lidí trpících komunikačními ba­ riérami dokonce dělali legraci nebo jim nadávali. „Duševně nemocný pán, který ztratil klíče a dostal se kvůli tomu do stavu panické úzkosti, byl odveden hlídkou městské policie na vyšetřovnu, kde si z něj dělali legraci: ,Seš nějakej Lojza nebo co, že nevíš, co chceš říct?‘ V úzkosti a panice se nebyl schopen bránit, i když to byl pán se středoškolským vzděláním a zesměšňování se ho velice dotklo,“ říká Jaroslav Keller.

S ponižováním a zesměšňováním se ovšem senioři i lidé s mentálním nebo duševním onemocněním potkávali i jinde. „Když jsem odešel od toho okýnka (na poště), slyšel jsem, jak ta paní huláká: ,co to bylo za magora?!‘, že prý to už dlouho nezažila,“ řekl v rozhovoru s realizátory projektu pan Václav, který má mentální postižení.

Potíže mají i úředníci

Zaměstnanci úřadů obecně považují lidi s mentálním postižením, s duševním onemocněním a seniory s demencí za „problematičtější“ skupiny obyvatel. Měli pocit, že s těmito lidmi je těžká domluva, že své problémy neřeší včas a jsou nespolehliví. „Tito lidé nemají standardní všeobecný přehled, je pro ně těžké získávat informace, určité poža­ davky k úředním postupům ze strany úřadů jsou pro ně špatně srozu­ mitelné. Jsou zpravidla bezradní a neschopní vyjádřit důvod návštěvy úřadu, následně ani pochopit a doložit potřebné doklady,“ vyjádřila svůj názor pracovnice městského úřadu. Jaké komunikační bariéry

esprit 7-8-10.indd 13

vznikají mezi lidmi, kteří si přicházejí na úřady něco vyřídit, a zaměst­ nanci těchto úřadů, shrnuli autoři projektu v publikaci I my jsme obča­ né! Tato publikace je určena především pracovníkům veřejné správy.

Kromě identifikace problémů v ní najdou i praktická doporučení, jak se s problémovými situacemi vypořádat. Klienti se nejčastěji potýkali se špatnou orientací na úřadech, s dlouhým čekáním a průtahy při vyřizování problémů, nepřiměřeným způsobem informování a s ne­ dostatečnou vstřícností ze strany úředníků. Výsledky výzkumu na druhou stranu ukázaly, že mnoho úředníků se opravdu snaží lidem vy­ hovět, chovají se k nim s respektem a jsou příjemní. Někteří úředníci byli kritičtí i k nízké empatii až aroganci svých kolegů a uvědomovali si, že vzájemnou komunikaci ztěžuje i jejich velké pracovní vytížení, nedostatek času, příliš mnoho lidí v jedné kanceláři, nepřipravenost na setkání s člověkem, který má potíže v oblasti komunikace.

Školení pomohlo

„V závěru jsme se klientů ptali, jestli se někde na úřadech změnila situace poté, co někteří úředníci byli proškoleni. A skutečně v několi­ ka případech, protože projekt skončil teprve nedávno, měli pocit, že jim úředníci víc rozumí,“ uvádí Jaroslav Keller. Možná větší vliv než přednášky odborníků na ně mělo setkání s lidmi, kteří na úřadech obtížně komunikují. „Když vám schizofrenik vypráví, co se s ním děje během ataky nemoci, tak vám to otevře oči. Úředníci se ptali, co je to za nemoc, jak ji ten člověk prožívá, čím se trápí a pochopili, že tito lidé mají stejné potřeby, stejné emoce, stejné touhy jako oni a ztratili celou řadu předsudků.“ Josef Gabriel podpořili

23.8.2010 23:44:29

14

rozhovor

Snažíme se o zlepšení prostředí v psychiatrických léčebnách Předseda občanského sdružení Kolumbus Ing. Tomáš Tylich byl v letošním ročníku Ceny Olgy Havlové oceněn za „vynikající realizaci projektu“.

Za jaký projekt jste ocenění získal?

Bylo to ocenění za více projektů, ne jenom za projekt pacientských důvěrníků, na kterém jsme v občanském sdružení Kolumbus praco­ vali všichni. V Olomouci, kde bydlím, se angažuji v oblasti komunit­ ního plánování. Účastní se ho také uživatelé služeb, kteří zastupují různé skupiny zdravotně postižených občanů a je tu poměrně rychlá šance dostat určité potřebné věci do reálu. Za Kolumbus koordinuji komunitní plánování také v dalších městech. V rámci projektu Zdra­ vé město Olomouc jsem se podílel na organizaci sportovních aktivit pro duševně postižené. Byl o to velký zájem, ale bohužel jsme na dal­ ší rok nedostali peníze. Pokračujeme v tom, ale v menším rozsahu.

Ve kterých dalších městech se Kolumbus účastní komunitního plánování?

Olomouc, Brno, Pardubice, Liberec, Litomyšl, Roudnice n. L., Pra­ ha 10. Snažíme se také připomínkovat komunitní plány v menších městech, kde v komunitních týmech nemají zástupce skupiny dušev­ ně nemocných, jsou zahrnuti pod zdravotně postižené. Pro skupinu duševně nemocných se tam pak dělá méně. Proto se snažíme své zkušenosti v rámci dobré praxe, předávat do jiných míst.

Co se vám v rámci komunitního plánování podařilo prosadit pro duševně nemocné?

Největší přehled mám přes Olomouc, kde se podařilo během nece­ lých tří let komunitního plánování zajistit bydlení pro sedm lidí s du­ ševní nemocí. Já to chápu jako významný krok, i z hlediska krátkosti doby, za kterou se to povedlo a také, že se to vůbec hnulo. Když si vezmete, že Olomouc má v současné době něco přes 100 000 obyva­ tel a bylo zde pouze pět míst nácvikového bydlení, které provozovala Charita sv. Vincence z Pauly a jinak nic, tak to byla malá tragédie.

Co byste ještě rádi prosadili do komunitních plánů kromě chráněného bydlení?

Naším cílem je také rozšíření pracovních možností. V Olomouci nedávno vznikla tři pracovní místa v internetovém obchodě, kde se budou prodávat výrobky z chráněných dílen. Jinak je zde pouze jedna tréninková kavárna pro duševně nemocné. Další věc, kterou se budeme snažit prosazovat do komunitního plánování, je podpora

Tomáš Tylich

esprit 7-8-10.indd 14

volnočasových aktivit, protože je potřeba zaktivizovat duševně ne­ mocné, aby se trošičku bili za svá práva.

Máte pocit, že práva duševně nemocných jsou opomíjena?

Mám ten pocit. Nemám nic proti tělesně postiženým, ale jednoznačně jsou ve společnosti lépe vidět. Duševně nemocný člověk se mnohdy ne­ dokáže prosadit a neumí být tak zdravě drzý až někdy i agresivní. Proto jsem hlasoval proti tomu, aby se peníze rozdělovaly rovnou na zasedání duševně nemocných s dalšími zástupci provozovatelů služeb. Hájil jsem názor, že lidé s duševním onemocněním by byli v tomhle poškozováni.

Jaké peníze by se rozdělovaly a kdo by o tom měl podle vás rozhodovat?

Peníze na projekty pro skupinu občanů s duševním onemocněním.

Hlasoval jsem pro to, aby se tyto prostředky rozdělovaly na magis­ trátu a na kraji. Právě z toho důvodu, že jsem si nedovedl představit, že bych při rozhodování o tom, kolik dostanou jednotlivé skupiny, například senioři, mentálně postižení, drogově závislí, dostatečně dokázal uhájit zájmy duševně nemocných.

Cítíte napětí mezi jednotlivými skupinami zdravotně postižených lidí?

Na krajské radě zdravotně postižených v Olomouci, kde je předseda vozíčkář pan Langer jsem říkal, že by mezi námi neměla být konkuren­ ce, ale měli bychom spolupracovat a své zkušenosti si předávat, a tak to taky v olomoucké radě funguje. Hodně si cením, že v té radě jsem, hodně jsem se tam naučil. My duševně nemocní se chceme také zapojit do většinové společnosti a tím pádem se musíme naučit se svou nemo­ cí žít. Když jsem jel vlakem sem, tak jsem přemýšlel – stydí se někdo za to, že má rakovinu? Nestydí, tak proč bych se měl já stydět za to, že mám duševní nemoc. Bohužel ale stigmatizace ve společnosti stále je a kde kdo si myslí, že duševně nemocný člověk chodí na kontrolu k psychiatrovi s mačetou. To je ta nechvalná činnost médií. V dobrém o nás píší málokdy, ale čekají, až se stane nějaký průšvih.

Jak vznikl projekt pacientských důvěrníků?

Byl to nápad magistry Rybové, která po své roční stáži v USA podala pilotní projekt na pacientské důvěrníky. Jako zakládající členové ob­ čanského sdružení Kolumbus jsme se proškolili na pacientské důvěr­ níky a začali jsme docházet do léčeben, kde poskytujeme podporu pacientům, snažíme se o zlepšení prostředí v léčebnách a o ulehčení života v nich. Absolvovali jsme hodně školení, docházeli jsme do advokátních poraden, učili jsme se jak komunikovat s lidmi, co na­ příklad dělat, když je klient agresivní atd. Projekt trvá možná více než šest let. Zatím se nám na něj daří získávat peníze. Byla by škoda, kdyby musel skončit kvůli nedostatku financí.

V čem je práce důvěrníků pro lidi v léčebnách cenná?

Nabízí jim něco, co v léčebnách není. Činnost pacientského důvěr­ níka je hodně ovlivněná také tím, jakým způsobem k tomu kdo při­ stupuje. Každý člověk do toho vkládá kus své osobnosti a každý má trochu jiný styl. Pacienti v léčebně jsou rádi, že tam za nimi někdo

23.8.2010 23:44:30

rozhovor přijde, podpoří je, popřípadě jim pomůžeme v nějakých drobných právních věcech, nebo zprostředkovat právní nebo sociální služby.

Myslíte, že vám ti lidé věří třeba více než personálu? Že máte lepší pozici?

Když jsem přišel do léčebny, vždycky jsem zdůraznil, že jsem také pacient, jako oni. Předáváme lidem vlastní zkušenost, a to si myslím, že je právě na tom projektu to nejcennější. Sbíráme další zkušenosti tou prací a můžeme radit i v oblasti osobních dluhů apod.

Jak konkrétně návštěva probíhá?

Obvykle na úvod řeknu pár slov o občanském sdružení Kolumbus a po­ tom mám přednášku asi na 15 až 20 minut. U pacientů, kteří berou vyšší dávky léků je pozornost omezena. Buď na problémy reagujeme rovnou, nebo klientovi řeknu, že do příští návštěvy zjistím, co je potřeba. Každý důvěrník do toho vkládá něco svého. Myslím, že děvčata, která chodí do Bohnic, to dělají více neformálně, že jsou pacientům blíž. Záleží to na každém důvěrníkovi. Školeni jsme všichni stejně. Děláme právní pora­ denství a naši právníci jsou v běžných právních věcech schopni poradit.

Jsou pacientští důvěrníci schopni zprostředkovat pacientovi právníka?

Jsme toho schopni. Když chce klient právníka, tak si ho ale musí za­ platit. Ještě existují organizace jako třeba Pro bono, které poskytují právní poradenství bezplatně. Studenti práv z University Palackého v Olomouci poskytují poradenství a mají podporu pedagogů, kteří jim ve složitějších situacích pomohou. S nimi taky spolupracujeme.

Jak vás přijímají v léčebnách? Myslím vedení léčebny, personál.

V každé léčebně je to jinak. Záleží i na přístupu vedení. Někdy je to o lidech. Jsou lidé, kteří nás tam neradi vidí a lidé kteří nás podporu­ jí. Někde vás sestra přivede na návštěvnu a někde vás v zimě posadí na chodbu, kde táhne, i když víte, že o deset metrů dál je vybavená teploučká návštěvní místnost. Důležité je, že služba pacientských důvěrníků přispívá k uzdravení pacientů. Bereme to jako naši práci, takže někdy by si člověk řekl, že se zrovna dneska necítí dobře, ale ví, že ho klienti čekají, tak má určitou povinnost.

S jakými problémy se na vás klienti nejvíce obracejí?

Nejvíce je tíží to, že v našem systému není domov důchodců, kde by přijímali pacienty s psychiatrickou diagnózou a pacient je kolikrát roky a roky v léčebně a mohl by být v domově důchodců, kde je volnější režim. Klienti mají často problémy se zajištěním bydlení, řeší dluhy, zajímají se o to, jestli mohou pracovat. Také je zajímají otázky kolem způsobilosti k právním úkonům, podepsání reversu a dobrovolné nebo nedobrovolné hospitalizace. Na základní věci dokážeme odpovědět sami, na to jsme školeni. V oblasti reversu se snažíme pacienty odkázat na to, že revers se podává lékaři a radíme jim, aby se nebránili tomu, že rozhodne lékař. Ten by měl být natolik fundovaný, aby rozhodl správně.

Neexistuje přesto určité napětí mezi personálem, lékaři a dobrovolníky?

Může na tom něco být. Někde nás chtějí méně někde více. Je to brusle­ ní na tenkém ledě. Myslím, že kdyby ředitel léčebny nechtěl, abychom do léčebny docházeli, tak bychom se těžko prosazovali. Člověk, který chodí do léčebny jako dobrovolník, se musí chovat tak, aby proti sobě nepopudil vedení, i když doba už uzrála natolik, že i ředitelé vědí, že kdyby nás vykázali z léčeben, že by se na ně vrhl bulvární tisk…

Pokud jde o léčebny, co myslíte, že je jejich největší problém?

Osobně si myslím, že léčebny jsou nutné, ale že by měla vznikat i jiná zařízení. Nejsem přítelem razantních změn, ale myslím, že určitý

esprit 7-8-10.indd 15

15

pokrok v léčbě nastal v tom, že dříve nebylo myslitelné, aby člověk měnil léky a nešel si na dva tři měsíce lehnout do léčebny, ale dnes když už má lékař navázaný s pacientem dobrý kontakt, tak je možné změnu léků provést ambulantně.

Takže vás v léčebnách už nic dalšího netrápí? Řešíme ještě jeden problém a to je nečinnost v rámci možností na uzavřených odděleních. V některých městech na uzavřená oddělení chodíme, dříve jsem chodil i já, ale bylo to psychicky náročné. Ti paci­ enti byli kolikrát ve stavu, že nebyli schopni vnímat a na návštěvu nám často přivedli člověka, kterého vybral personál. Když jsem tam začal docházet, tak vodili klienty, kteří opakovali do kola jedno a to samé, byli to hodně nemocní lidé, kterým jsme my jako laici nemohli pomoci, tak jsme tu zakázku na uzavřených odděleních museli odmítnout.

Myslíte, že vám naschvál dávali lidi, pro které to nemohlo být prospěšné?

Já jsem měl podezření, že jo, že to bylo takové oťukávání.

Kdyby se to podařilo dobře zorganizovat, myslíte si, že by návštěva na uzavřených odděleních byla užitečná, potřebná?

Byla by potřebná, ale tam lidi ráno vzbudí, dají jim léky a čekají na oběd. Po obědě je pustí na pokoje a potom zase čekají do večeře. Ně­ kde mají výtvarné nebo pracovní aktivity, ale ne všude. Když se zdra­ vější člověk dostane z jakýchkoli důvodů na uzavřené oddělení, tak je to pro něho náročné. Od rána do večera nemá do čeho píchnout.

Myslíte, že těmto lidem by mohly vaše služby zlepšit situaci?

Kdyby se to vyjednalo s vedením?

Myslím, že by to spíš chtělo tlačit přes transformaci české psychi­ atrie. Možná by mohla nastat určitá změna při tlaku zdola, ale já osobně tomu ze zkušenosti moc nevěřím, protože je to takový vagon na kolejích, který jede v určitém režimu. Myslím, že léčebna domá­ cí prostředí nahradit nedokáže, ale jsou léčebny, které se snaží jít cestou údržby budov, snižování počtu lidí na pokoji, udělat u budov zahrady, kam mohou i ty „ležáky“ vyvést na vzduch a je to celkově přijatelnější. Záleží hodně na řediteli, jaké má schopnosti. Myslím, že například šternberský ředitel umí shánět peníze a léčebna vypadá pěkně. Ale ta není tak velká. Větší je třeba Opava a tam se mi zdá, jako by se člověk v tom velkém komplexu ztrácel.

Souhlasíte s argumentem, že léčebny jsou příliš velké?

Záleží na personálu, jak s ním ředitel pracuje. Je vidět, že v Opavě mají zájem, aby poskytovali co nejlepší služby. Když jsem tam měl přednášku (jezdím tam jednou za tři měsíce, vím, že je to málo, ale je to pro mě dosti daleko), přišly režimová sestra, sociální sestra, dokonce pan primář se přišel podívat. Bylo to takové živější, protože personál se zapojil. Bylo vidět, že mají opravdu zájem zlepšovat služby.

Je nějaká léčebna kam vaše dobrovolníky nepouštějí?

Není taková, kam by nás nepouštěli vůbec.

Vznikají nějaké problémy i na straně důvěrníků?

Měli jsme problém s jedním důvěrníkem v Liberci. Zjistili jsme, že musíme upravit náš etický kodex důvěrníka. Když je pacientský dů­ věrník v atace, tak by do léčebny neměl chodit, protože může nadělat více škody než užitku. Je problém, že ne vždy to důvěrník během ataky respektuje, a druhá věc je, jakým způsobem mu to říci, aby se mu neublížilo. Je vidět, že tento problém máme a musíme na něm pracovat.

Josef Gabriel

23.8.2010 23:44:30

16

příběh

Šílená

O

d šestnácti let se léčím na schi­ zofrenii. Po deseti letech léčby jsem dostala třetí ataku. Byla zatím poslední a nejhorší. Stres, přepracování, zřejmě ne úplně dobrá změna antipsychotik…

V pondělí ráno jsem si zavolala z telefonní budky taxi, sbalila všechny věci a vyrazila do Prahy. V té době jsem byla přesvědčená, že se mi podaří dojet za mým kamarádem Petrem až na západ Evropy. Seděla jsem v autě, jeli jsme po dálnici a v rychlém proudu myšlenek jsem se snažila namyslet si, co vlastně hod­ lám dělat. Zastavili jsme v jednom malém městě, já si vyzvedla peníze z bankomatu a dala taxikáři zálohu. Stmívalo se, začínalo pršet a my přijeli do Prahy. Stále jsem se chtěla nějakým způsobem dostat za Petrem, nejlépe autem, ve kterém jsem měla věci a s taxikářem, kterému jsem důvěřovala.

Zastavili jsme na Václavském náměstí a můj pan taxikář řekl, že dál nejede. Nemá potřebné doklady a do zahraničí prostě ne­ může. Zkoušel se dohodnout s pražským ko­ legou, ale mně stále něco říkalo, abych z auta nevystupovala. Nakonec jsme se dohodli, že v Praze přespím, on mi vrátí peníze, prozatím si nechá všechny moje věci a vrátí se s nimi do města, kde jsem bydlela a do taxíku nastoupi­ la. Jeli jsme zrovna kolem hotelu Panorama. Řekla jsem, že přespím třeba tady. Vystoupila jsem jen s kabelkou, kde jsem měla peněžen­ ku, doklady a růženec.

Potvrdilo se, že v hotelech nepracují žád­ ní hloupí a bezcitní lidé. Když jsem zaplatila, předložila občanku a viděli, jak vypadám (v té době jsem už hubla a svým vzhledem se přibližovala feťačce), do ubytovacího poukazu mi napsali „Individuální host“.

Poprvé v životě jsem spala v takovém hotelu!

Samozřejmě, že pokoj se neotvíral klíčem, ale kartou. Takže jsem musela sjet výtahem na recepci a požádat personál, aby mi pokoj někdo otevřel.

Byla jsem, jak jinak, příjemně překvape­ ná. Krásná koupelna, dvě postele, minibar…

Takže jsem si užívala noc a kromě jiného psa­ la dopisy s hlavičkou hotelu Panorama Praha.

Jeden své tetě a ten jediný jsem skutečně dru­ hý den poslala. Stálo v něm, že se mám jako nikdy v životě a že jsem spokojená.

To jsem ale samozřejmě ani v nejmen­ ším netušila, že už mám opravdu pořádně rozběhlou ataku schizofrenie, slyším hlasy, o kterých jsem tehdy nevěděla, že nejsou skutečné, mám halucinace a žiji v bludech.

esprit 7-8-10.indd 16

Druhý z dopisů adresovaný Petrovi jsem ráno při snídani dala slečně, která mě obsluhovala.

Vyplývalo z něj, co hodlám udělat – přijet za ním. Seděla jsem u stolu, vybírala si z pestré nabídky jídel a venku pršelo. Říkala jsem si, že se Praha se mnou loučí. Byla jsem rozhod­ nuta se sem už nikdy nevrátit. Vychutnávala jsem si pocity, které už nikdy nezažiji. Po sní­ dani jsem se procházela po luxusním hotelu a byla přesvědčená, že se prostě jen tak na pas pomocí svého tehdy silně sebevědomého cho­ vání dostanu letadlem do kýženého města.

Rozloučila jsem se na recepci, vzala si občanku a odešla. Napadlo mě zavolat taxikáři (měla jsem jeho vizitku). Řekl mi, že věci jsou u něj a až se vrátím a zaplatím mu, vrátí mi je. Samozřejmě, že mé chování nemělo logiku, ale copak schizofrenie ji má? Pak jsem s úžasným pocitem svobody a volnosti vyrazila do Prahy. Uvědomovala jsem si ovšem, že mám silnou chřipku a že bych ji měla někde v penzionu nebo levněj­ ším hotelu, vyležet. Nakonec jsem si alespoň nakoupila Acylpyrin a Neoangin a šla na metro (tím jsem samozřejmě po celou dobu

Nikomu jsem nedůvěřovala. Pak jsem nasedla na vlak a jela jednu zastávku.

Když jsem vystoupila, nasedla jsem znovu do vlaku jedoucího nazpět. pobytu v Praze jezdila zadarmo). Jela jsem někam do centra a sedla si do první inter­ netové kavárny, na kterou jsem narazila.

Petrovi jsem poslala e-mail, kde jsem psala, že ho zdravím z Prahy a ptala se ho, jak se mu daří. Něco v podvědomí mi opět říkalo, abych se nerozepisovala a hlavně mu nepsa­ la, že jedu za ním.

Znovu jsem se procházela středem Pra­ hy, až jsem se ocitla u premonstrátského kláštera, nedaleko Pražského hradu, sedla si v jeho zahradách, svačila a hodně přemýšle­ la. Bludné a reálné myšlenky se mi střídaly v hlavě. Vzpomínala jsem na své dětství, bez lítosti se loučila se svým dosavadním životem a věřila, že mě čeká něco krásného a lepšího. Bloumáním po klášterní zahradě a jejím okolí jsem strávila zbytek dne. Na­ stal večer a problém, kde budu spát. Seděla jsem před klášterem a nadávala na všechny a všechno. Shodou okolností šel dovnitř jeden z premonstrátů a řekl mi: „Počkejte

zde na mě, já se hned vrátím“. Skutečně přišel a snažil se komunikovat, ale já jsem mu odpovídala jen minimálně. Pamatuji si z toho, že jsem si uvědomovala, že nevím, jestli mu mohu vůbec věřit. Procházeli jsme se Prahou, on něco povídal, až jsme přišli do ženského kláštera. Přišly dvě řádové sestry, zřejmě s ním o mně mluvily… Nakonec mi daly jízdenku na tramvaj. Páter Lohel (jak se tento premonstrátský kněz jmenoval) mě zavedl do jedné restaurace ve středu města, řekl mi, že teď jde na přednášku a posléze se s přáteli vrátí. Jen jsem zaslechla, jak říká číšníkovi: „Postarejte se o ni“ a odešel.

Objednala jsem si pizzu a kolu s ledem.

Byla jsem hrozně unavená a neměla jsem ani sílu moc toho sníst. Chtěla jsem zaplatit, ale vrchní mi všechny peníze vrátil do peněžen­ ky a já odešla na tramvaj číslo devět. Stále jsem si opakovala číslo tramvaje a jméno hotelu, který mi doporučil páter Lohel. Měla jsem pocit, že všichni kolem mě se o mně baví a radí mi, co mám dělat, nebo to byly hlasy? Kdo ví. Seděla jsem v tramvaji, v hla­ vě, když bych to měla popsat jedním slovem, jsem měla šílenství a dojela na konečnou.

Byla tma a já měla velký strach. Potkala jsem dva městské strážníky a zeptala se jich na hotel, kde jsem chtěla přespat. Naštěstí byli ochotní a doprovodili mě k němu.

Další hotel, další recepce, podstatně horší, ale také podstatně levnější. Neměla jsem hotovost a ven jsem se bála. Slíbila jsem, že zaplatím ráno a nechala na recepci občanku. Našla jsem pokoj, rychle se ospr­ chovala a ulehla jsem. Vzala jsem si dvě deky a cítila, jak se potím, protože mě chřipka samozřejmě ještě nepřešla. I přesto, že jsem už třetí den nebrala antipsychotika, se mi po­ dařilo usnout. Někdy k ránu jsem se vzbudila a uslyšela zvenku strašlivý ženský výkřik.

Pomyslela jsem si, že teď určitě někoho zná­ silnili a můj strach se znásobil. Rychle jsem se potmě (měla jsem pocit, že mě někdo sleduje) oblékla, vzala tašku a odešla na recepci. Ještě potmě jsem doběhla k nejbližšímu bankoma­ tu, vyzvedla peníze, zaplatila a sedla si u re­ cepce, kde byl muž z hotelové ostrahy a ještě nějací dva muži. Dala jsem se s nimi do řeči. Řekla jsem muži z ochranky o výkřiku, který jsem slyšela a zeptala se, jestli někoho v noci neznásilnili. Zachoval se jako opravdový profesionál. Nehnul ani brvou, jen si něco za­ pisoval a myslím, že se mě i na pár věcí zeptal.

Pak řekl, že se jde podívat na onu postiženou.

Vrátil se, povídali jsme si, mluvil o svém sy­ novi, na kterého, jak jsem správně pochopila, byl patřičně hrdý a nakonec řekl, že s nějakou žábou začíná nový život.

Vzala jsem si první taxi, které jsem uviděla a nechala se odvést k premonstrát­ skému klášteru. S taxikářem jsme se dali

23.8.2010 23:44:30

příběh

do družného hovoru, možná byl rád, že si s ním někdo popovídal, nevím, ale nechtěl ani korunu. Čekala jsem před klášterem, až se objevil jeden řádový bratr. Usadil mě do salónku a řekl, že na pátera Lohela mohu počkat tady. Znovu jsem opravdu vychutná­ vala pohodu okamžiku. Bylo ráno, svítalo, modrá obloha. Viděla jsem do rajské zahra­ dy a pamatuji si, že se mi tam moc líbilo.

Udělala jsem si pořádek v tašce, vyházela do koše papírové kapesníčky a jiné zbyteč­ nosti a ulehla na malý gauč. Přikryla jsem se bundou, protože mi byla zima a udělala si pohodlí. Pak se objevil páter Lohel. Rychle jsem doslova vyskočila a on jen povídal: „Tady nemůžete být“. Odešla jsem, ale velice nerada. Pak jsem se opět celý den doslova potulovala po Praze a byl tu, tentokrát už

esprit 7-8-10.indd 17

třetí večer. To jsem ještě netušila, že mě čeká noc hrůzy.

Byla jsem bez peněz a měla strach. Zkou­ šela jsem volat na záchranku a policii, ale nikde nebyli ani trochu vstřícní. Dostala jsem se na jakési sídliště na okraji Prahy, ptala se lidí po azylovém domě, hledala jsem jednodu­ še pomoc… Byla zima a já jsem byla hrozně unavená. Najednou zastavilo taxi. Taxikář mi řekl, že mohu nastoupit. Vykládala jsem mu něco o sobě a on mi řekl, že u něj mohu zůstat, ovšem pokud se s ním vyspím. Bylo mi příšerně. Zastavoval před nočními kluby, zajel i někam za Prahu. Jeho „nabídku“ jsem odmítla. Nakonec mě vysadil u Masarykova nádraží a řekl: „Tady se takoví vyskytují“.

Posedávala jsem po lavičkách v nádraž­ ní hale a klepala se zimou. Bylo tam malé

17

občerstvení, pamatuji si, že tam prodával mladý muž. Dal mi zadarmo kávu. Stála jsem s ní u stolku a hájila si své území.

Nikomu jsem nedůvěřovala. Pak jsem na­ sedla na vlak a jela jednu zastávku. Nevím už, kde to bylo, ale když jsem vystoupila, nasedla jsem znovu do vlaku jedoucího nazpět. V něm jsem už zůstala, jen jsem slyšela neskutečný hlas: „Tento vlak musí jet do Říma“. Lehla jsem si na sedadla a dě­ lala, že spím.

Druhá zastávka byla v Pečkách, to už pro mě přišli policisté a odvezli mě na místní stanici. Usadili mě na židli, zavřeli zamřížo­ vané dveře a vzali si mou tašku. Tušila jsem, že mi prohlíží věci a zjišťují, co jsem vlastně zač. Pak pro mě přijela sanitka a odvezli mě na příjem havlíčkobrodské nemocnice.

Tentokrát mi pomohlo moje sebevědomí a jistota, že mám všechny doklady v pořád­ ku (s mojí psychikou už to bylo podstatně horší). Lékař, který měl službu, mě pro­ pustil a zeptal se, jestli mám nějaké peníze.

Přiznala jsem, že ne. Dal mi pár drobných.

Přijeli opět policisté, vyloženě se už se mnou „nepárali“, zavřeli mě do auta a vysadili u nádraží v Kolíně.

Kolín. Nikdy v životě jsem tam nebyla.

Nic a nikoho neznala. Ve stánku jsem si za darované peníze koupila bagetu a vodu.

Nevím proč, ale jedné paní jsem se zeptala, jestli je zde klášter. Přikývla a ochotně mi ukázala cestu. Ptala jsem se na jméno řá­ dové sestry, na kterou se mohu obrátil. Za­ zvonila jsem u vrat a ptala se na sestru Janu.

Z domácího telefonu se ozval ženský hlas: „Dveře kláštera jsou vždy dokořán“. Sestra Jana mě nedůvěřivě přivítala a sdělila, že zde si bohužel vyprat oblečení a odpočinout nemůžu. Dodala jsem si odvahy a obešla klášterní budovu. Jak jsem se později do­ zvěděla, byl tam noviciát Tovaryšstva Ježí­ šova. Zazvonila jsem. Nepamatuji si, kdo mi otevřel, ale vím, že mi donesli polévku a chléb. Přišel tam za mnou mladý budoucí řádový kněz Tomáš. Vím, že mě držel za ruku a uklidňoval. Snažil se mi pomoci.

Bylo tam ještě pár jeho kamarádů, kteří ale k noviciátu nepatřili. Přesně si pamatuji, že se mi snažili nějak pomoci. Nakonec jsem jim utekla někam do města.

A byl tu opět večer a poslední noc mého cestování. Prochodila jsem snad půl Kolína, jezdila autobusem a skončila na vlakovém nádraží. Odtud mne odvezla policie. Posadi­ li mě na lavici, vzali si moje věci a já vnímala, jak se ke mně vlídně chovají. Jak jsem se pak dozvěděla volali policistům do města, kde bydlel můj bratr. Ten pro mě přijel a zavezl do psychiatrické léčebny. Ale to už je začá­ tek jiné kapitoly…

Magda Nováková

23.8.2010 23:44:32

18

bláznivé umění

Luboš Plný

Bez názvu Pryč z toho chaosu a nemít psychózu, psychiatr uvažuje tak, pacient zase onak, každý ví kdo je, ale nikdo neví, co bude.

Jitka Rozporková

Čtvrtá báseň z Bohnic Brečím v sobě V této prapodivné době Proč ve své vzorné ochotě Mařím svůj život v robotě Ve hříšném pokolení Jsem přece tady pro stvoření Jen v sobě najdu přítele Ať je to smutné nebo veselé Nechci umírat mladá Já mám svůj život ráda Přes sebevraždu „jsem“ Zde v objetí vesmíru Ušij mi rubáš na míru A v klidu po hře osudu „jdem“ Srdce v srdci v ruce ruka Už žádná lidská muka

Jsem bílá Jsem bílá vrána z šedého města, jsem bílá vrána z bílého města, jsem bílá kočka s korunou z trní, jsem bílá kočka, předu a vrním.

Jsem bílá ovce z velkého stáda, jsem bílá ovce, rvu se a hádám, jsem bílá oběť na talíři, jsem bílá oběť na pranýři.

Bramborka

Viera Zviera

esprit 7-8-10.indd 18

23.8.2010 23:44:33

inzerCe

19

Poplatky za konferenci: do konce září 800 Kč/1 den, 1000 Kč/2 dny, od začátku října 1000 Kč/1 den, 1500 Kč/2 dny. Studenti a důchodci mají 50% slevu.

Denní psychoterapeutické sanatorium a Česká asociace pro psychické zdraví pořádají

11.–12. listopadu 2010 v klášteře Emauzy

11. ročník konference Integrativní přístup v terapii psychóz

Poplatek za konferenci uhraďte, prosím na účet 670100-2207581905/6210 (mBank).

Do zprávy pro příjemce prosím napište jméno/a účastníka/ů Přihlášky k aktivní účasti zasílejte prosím nejpozději do konce srpna. Žádáme o akreditaci LK, AKP, ČAS, MPSV, AKS. 11. 11. 2010 bude zajištěn večerní společenský a kulturní program. Ubytování nezajišťujeme. Je možné nouzově přespat ve spacácích v DPS „Ondřejov“ v Hodkovičkách.

Přihlášky posílejte a další informace žádejte na konference@ondrejov.cz www.ondrejov.cz/vzdelavani

Letošní ročník bude na téma:

Foto: Dirtyfeet, Flickr.com

Průvodce psychotickou atakou aneb Jak zdárně projít tam a zase zpátky

odBěRatel: do konce roku 2010 vám budeme esprit zasílat zdarma. stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 142 00 Praha 4-Hodkovičky.

10 20

objednací lístek ADRESA PRO ZASLÁNÍ

Jméno a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: ..........................................................................PsČ: ................................................ ulice: ..................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: ............................................e-mail:............................................. esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

PŘEDPLATNÉ Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním espritu. orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČaPz: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské dms ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. cena jedné dms je 30 kč, ČaPz získá 27 kč. za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

esprit 7-8-10.indd 19

ESPRIT

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

mk ČR 13874, Issn 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIv, číslo 7–8 cena výtisku: zdarma Kontaktní adresa klánova 300/62, 142 00 Praha 4-Hodkovičky tel.: 224 212 656, e-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com Redakce

ŠÉFRedaktoR: mgr. josef Gabriel RedaktoRky: magdalena martínková,

Petra klusáková koRektoRka: marcela mojžíšová aRt dIRectoR: josef Gabriel ml.

TiSk: aHomI, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. nevyžádané materiály nevracíme. názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČaPz. své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

23.8.2010 23:44:37

20

> Jak komunikovat s lidmi

s potížemi v komunikaci

2 3 4 5 6

Ovċĝte si, jestli Vás klienti dobĝe vidí a slyší. óeknċte, co se bude dít.

Postupujte po malých krocích a snažte se vše vysvċtlovat.

NezapomeĘte, že to jsou dospċlí lidé. UrĈitċ je potċší, když je budete oslovovat „paní/pane“ a pĝíjmením, popĝ. titulem.

Mluvte v první ĝadċ s nimi, oni jsou Vašimi partnery v jednání. Jejich prħvodci je mají podporovat, ne za nċ vše vyĝizovat.

Podpoĝte klienty v tom, aby vċci zvládali sami. Nċkteĝí si dokážou poradit i se složitým formuláĝem, jiní budou potĝebovat Vaši pomoc.

Tento plakát vznikl v rámci projektu „I my jsme obĈané!“ Pĝístup k právħm lidí s bariérami v komunikaci na úĝadech, na kterém spolupracovaly organizace SpoleĈnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ßeské republice, o.s., Fokus Praha o.s. a ßeská alzheimerovská spoleĈnost.

plakat-desatero-a.indd 1

esprit 7-8-10.indd 20

7 8 9 110 0 11 12

Pĝizpħsobte se tempu klientħ, budou se pak lépe soustĝedit.

Dostatek Ĉasu a trpċlivost jsou pro úspċšné jednání dħležité.

Mluvte srozumitelnċ a pomalu.

Nepoužívejte cizí slova ani dlouhá souvċtí. Vše, co je možné, názornċ ukažte.

ZbyteĈnċ klienty nezahlcujte informacemi. Ménċ mħže být i více!

Vyhnċte se ironii a dvojsmyslħm – mohou vést ke zbyteĈným nedorozumċním.

113 3 14 15

Nechte klienty si informace zapsat, když budou potĝebovat.

Nċkteĝí budou potĝebovat Vaši pomoc. Pokud si klient nċco zapisuje, je lepší na nċj pĝi tom nemluvit.

Respektujte pĝání a volbu klientħ. O dħsledcích volby je informujte.

V pĝípadċ, že rozhovor nevede k žádoucímu výsledku, odložte jej na jindy.

Soustĝeĉte se na ĝešení jednoho problému, neodbíhejte od tématu. Sledování více témat najednou mħže být obtížné.

Prħbċžnċ si ovċĝujte, jestli Vám klienti dobĝe rozumċli.

Pokud je to možné, taktnċ je vyzvċte, aby popsali, jak Vám porozumċli.

…

Ale pozor, každý Ĉlovċk je jiný a každý potĝebuje trochu jiný zpħsob jednání. Dħležité je vzájemnċ si porozumċt a jednat s respektem.

ilustrace © Jiĝí Slíva / gracký design © Helena Neubertová

1

Podejte klientħm pĝi pĝedstavování ruku – pokud je to možné a obċma stranám pĝíjemné.

Podpoĝeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci FinanĈního mechanismu EHP a Norského nanĈního mechanismu prostĝednictvím Nadace rozvoje obĈanské spoleĈnosti.

24.5.2010 20:25:06

23.8.2010 23:44:37