Esprit 5-6 2011

esprit

5–6

1

2011 zdarma

téma:

dlouhodobá péče Přizvání k Misi pro duševní zdraví (3) | Mají v Bohnicích šanci bláznivé sny? (4) Změní se hřiště i pro psychiatrické léčebny? (6) | Věcný záměr zákona o dlouhodobé péči (7) Na co zákon narazí v psychiatrických léčebnách (9) | Komunitní péče za branami léčeben? (11) Jak se pozná schizofrenie (12) | Netlač řeku, teče sama, říkají ve Fokusu (13) | Jmenuji se Míša (14)

Peter Käuflin, z cyklu Smutné obrazy

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, snaha spojit síly rodičovských a pacientských organizací k boji o zlepšení situace v oblasti duševního zdraví se projevovala už v devadesátých letech minulého století. S touto myšlenkou jsme tehdy s MUDr. Janem Pfeiferem zakládali Českou asociaci pro psychické zdraví. ČAPZ sice realizoval a realizuje řadu důležitých projektů, do kterých se pustil mimo jiné proto, aby získal prostředky na prosazování dlouhodobějších cílů, ale jak se nakonec ukázalo, většinu energie a času lidí v ČAPZ pohltila práce na konkrétních dílčích projektech. Z tohoto důvodu jsem zhruba před třemi lety inicioval vznik Ligy pro duševní zdraví, která by mohla pozvednout společný prapor, ale zůstalo jen u pokusu.

Na staré nedořešené otázky, jak zajistit financování, jakou zvolit organizační a právní formu, kdo na sebe vezme úkol stát se viditelným „praporečníkem“ našich dosti nejednotných šiků, jsme bohužel nenašli nové odpovědi.

Navzdory tomu potřeba hájit zájmy vážně duševně nemocných lidí a jejich rodin je tady stále. A v této chvíli, kdy se začínají měnit stará pravidla poskytování zdravotně-sociální péče (viz věcný záměr zákona o dlouhodobé péči), je potřeba silného hlasu ještě naléhavější než dřív.

Z tohoto důvodu se objevila na scéně Mise pro duševní zdraví. U jejího zrodu stála vedle České asociace pro psychické zdraví obecně prospěšná společnost Sympathea a občanské sdružení Kolumbus. Nikdo jiný nemůže oslovit veřejnost a představitele státu autentičtěji než samotní pacienti, lidé, kteří na vlastní kůži zažívají stigmatizaci a diskriminaci spojenou s duševním onemocněním. Nikdo jiný jim v boji za důstojnější život a lepší podmínky zdravotní a sociální péče nemůže pomáhat účinněji než jejich nejbližší rodinní příslušníci. Je známo, že ve všech zemích, kde došlo k reformě psychiatrické péče, měly na tom lví podíl matky vážně duševně nemocných lidí.

V současné době se navzdory nečinnosti Psychiatrické společnosti otevírá nová příležitost k modernizaci a zlidštění našeho zastaralého systému poskytování psychiatrické péče. Tuhle šanci nesmíme propást.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Začne podzimní běh Kurzu zdravého životního stylu

V

úterý 27. září začíná Kurz zdravého životního stylu, který je určen lidem s duševním onemocněním. Kurz pořádaný občanským sdružením Baobab nabízí inspirativní prostor pro realizaci změn vedoucích k ozdravení životního stylu a snížení váhy. Kurz je tematicky rozdělen do tří oblastí zdravého životního stylu – strava, pohyb a aktivní péče o sebe. „V tématu o stravě se klienti dozvědí o zdravých potravinách, způsobu vaření a také sezónní stravě. Toto téma provází návštěva obchodů se zdravou výživou a podle zájmu je spojíme se společným

Tříměsíční kurz zakončí zdravá hostina. obědem,“ říká Milena Šalamounová z občanského sdružení Baobab Pohyb a aktivní péče o sebe jsou tématem druhé poloviny kurzu. „V současné době nabízíme jógu, kalanetiku, automasáž

Projekt vzdělávání terapeutů odstartoval

Č

eská asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) zahájila 1. června letošního roku projekt Profesní růst pracovníků terapeutické komunity – navýšení kvality péče a sociálních služeb. Projekt je určen pro personál pobytové Terapeutické komunity

Mýto u Rokycan. „Cílem projektu je navýšení kvalifikace pracovníků, rozvoj všeobecných i specifických odborných znalostí a dovedností v oblasti psychiatrie, psychoterapie, sociální péče, krizové intervence a dalších oblastech,“ říká ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek. Součástí

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

do-in a posilování problematických partií,“ uvádí M. Šalamounová. Součástí každého setkání je i reflexe cvičení, zhodnocení uplynulého týdne a rozdávání zdravých odměn za splněné úkoly. „Na začátku kurzu dostane každý klient pracovní sešit, který mu zůstává i po jeho skončení. V sešitě jsou nejen daná témata, kterým se věnujeme, ale i mnoho užitečných informací a receptů,“ říká M. Šalamounová.

Klienti mají také možnost účastnit se pětidenního pobytu, kde se mohou naučit zdravě vařit a současně se zrelaxovat pobytem v přírodě.

–red–

projektu je i krátkodobá odborná stáž, jejímž cílem je sdílení dobré praxe. „Hledáme nové přístupy k terapeutickým metodám (v ergoterapii, arteterapii, muzikoterapii, atd.), které by navýšily kvalitu poskytovaných služeb v terapeutické komunitě a současně rozšířily spektrum činností, ze kterých si klient může sestavit svůj krátkodobý a dlouhodobý rehabilitační plán,“ vysvětluje J. Martínek. Projekt potrvá do 30. září 2012.

–red–

aktuality

3

Přizvání k Misi pro duševní zdraví Obecně prospěšná společnost Sympathea, občanské sdružení Kolumbus a Česká asociace pro psychické zdraví zvou ke spolupráci v otevřené pracovní skupině Mise pro duševní zdraví každého, kdo chce svým hlasem přispět ke zlepšení života vážně duševně nemocných lidí v České republice.

D

ovolujeme si oslovit všechny, kdo se chtějí zasadit o lepší životní podmínky a lidštější systém zdravotně-sociální péče především pro osoby s vážným duševním onemocněním. Zapojte se do naší snahy o zviditelnění problémů lidí, kteří trpí vážnou psychickou chorobou.

Mise míří k lidem dobré vůle

O situaci psychiatrických pacientů, o tom jak se cítí, s čím se potýkají, v co doufají i tom, v jakých podmínkách se léčí, má široká veřejnost velmi málo informací. Většina obyčejných lidí nedohlédne za zkreslený a nesmyslně zobecňující obraz „nebezpečných šílenců“, který šíří komerční média a pokleslá filmová produkce.

• Cílem mise je nabídnout veřejnosti skutečný obraz života lidí s psychickým onemocněním.

• Chceme poukazovat na jedinečné osudy často velmi nadaných, citlivých a zranitelných lidí.

• Chceme seznamovat veřejnost se situací rodičů, kteří si dělají starosti o budoucnost svých psychicky nemocných dětí, s úsilím pacientských a rodičovských organizací o zlepšení zdravotně-sociální péče.

• Chceme hledat cesty k odstranění strachu a mlčení kolem všeho, co souvisí s psychickým onemocněním. Strach ze ztráty kontroly nad vlastními duševními schopnostmi je pochopitelný, neinformovanost a předsudky ho však jen posilují.

Co je Mise

Mise pro duševní zdraví je otevřená platforma či hnutí lidí, kteří chtějí přispět ke zlepšení života vážně duševně mocných lidí v České republice.

Setkání účastníků Mise První seminář, kterého s zúčastnilo kolem čtyřiceti lidí (většinou zástupců rodičovských a pacientských organizací), se uskutečnil v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov koncem června. Účastníci se dohodli, že na příštím setkání (předběžně plánovaném na druhou polovinu září) se budou zabývat tématem „co ve zdravotně sociální oblasti nejvíc trápí osoby s vážným duševním onemocněním“. Zveme všechny, kdo mají vážný zájem o spolupráci. Přesné místo a čas konání semináře vám rádi sdělíme ve druhé polovině srpna na e-mailu: jan.f.jaros@seznam.cz.

Mise pro duševní zdraví vznikla jako pracovní skupina, kterou na jaře letošního roku založily Obecně prospěšná společnost Sympathea, občanské sdružení Kolumbus a Česká asociace pro psychické zdraví.

Podíl na Misi má každý, kdo se podle svých možností zapojí do aktivit vedoucích ke zlepšení života vážně duševně mocných lidí v České republice.

Formy práce Mise

Nemůžeme a nechceme vytvářet další organizaci, která by zastupovala zájmy duševně nemocných lidí. Nabízíme jen prostor pro spolupráci jednotlivců i organizací v rámci pracovní skupiny, jejíž administrativní fungování zajišťují zakladatelé Mise.

Za nejpodstatnější úkol považujeme shromažďování svědectví o situaci vážně duševně nemocných lidí. Chceme přispět ke zmapování jejich problémů, problémů rodin pečujících o své nemocné příslušníky a problémů, se kterými se u svých

členů setkávají pacientské a rodičovské organizace.

K aktuálním problémům života lidí s vážným duševním onemocněním chceme pořádat pravidelné semináře. Jejich tématy budou největší „horké brambory“ – tedy ty problémy, které budou účastníci seminářů pokládat za nejnaléhavější.

Příspěvky k dohodnutým tématům a záznam diskuse budou tvořit základ pro zpracování písemných materiálů, které dostanou účastníci Mise k dalšímu využití – například pro jednání se zástupci státní správy a samosprávy.

Témata diskutovaná na seminářích budou publikována v Espritu a od ledna i na připravovaném webovém portálu Lidé mezi lidmi.

O křiklavých případech diskriminace duševně nemocných lidí nebo o neřešení naléhavých potřeb této skupiny lidí ze strany státu, budeme od příštího roku informovat také další média.

Josef Gabriel

4

rozhovor téma

Mají v Bohnicích šanci bláznivé sny?

Psychiatrická léčebna Bohnice se pod vedením ředitele MUDr. ­Martina Hollého připravuje na reformu současné institucionální podoby, na otevření areálu léčebny veřejnosti a na rozšíření služeb o pilotní projekt komunitní péče. Zásadní změny v zajištění péče o chronické psychiatrické pacienty by měl přinést i připravovaný zákon o dlouhodobé péči.

Může být připravovaný zákon o dlouhodobé péči impulzem k zásadním změnám v systému péče o psychiatrické pacienty?

Jestli se někdo nahoře zamyslí nad tím, co s léčebnami? V tom jsem mírně skeptický.

Výdaje na léčebny tvoří v tabulkách tak malou část, že je vlastně nezajímavá. Mluvíme o necelých čtyřech procentech rozpočtu VZP. Pro zdravotnictví nejsou léčebny zásadní problém, i když VZP má pořád tendenci přes kontroly osekávat náš budget. Nevýhodou je, že teď objektivně probíhají úspory na všech frontách. Není možné zvyšovat nároky a je fakt, že každá transformace, která by měla být poctivá, přinese zvýšené náklady. Pokud máme udržovat alespoň stávající úroveň péče, tak na reformu bychom museli do systému přisypat trochu peněz.

Přesto, co by mohl zákon o dlouhodobé péči znamenat pro psychiatrické léčebny?

V září loňského roku proběhla diskuse nad věcným záměrem zákona o dlouhodobé péči v léčebně v Horních Beřkovicích. Členům Asociace psychiatrických léčeben pak prezentovala zákon na přelomu roku Monika Válková, která se věnuje přípravě zákona na ministerstvu práce a sociálních věcí. Z její prezentace jsem nabyl dojmu, že se specifickými potřebami duševně nemocných ve věcném záměru zákona nikdo nezabýval.

MUDr. Martin Hollý, ředitel PL Bohnice

Máme opakovanou zkušenost, že různé verze zákona o sociálních službách vynechávají duševně nemocné, protože ti jsou dobře uklizeni v léčebnách. O zájmy a potřeby seniorů velmi kvalitně pečuje předsedkyně České geriatrické a gerontologické společnosti Iva Holmerová, ale musím říct, že mladý psychotik, který vyžaduje dlouhodobou péči, má diametrálně jiné potřeby než senior, který vyžaduje dlouhodobou péči.

Jsou zástupci psychiatrických léčeben s tvůrci zákona v nějakém kontaktu?

Po prezentaci věcného záměru zákona na zasedání Asociace jsem navázal kontakt s paní magistrou Válkovou a doptával jsem se, jak vlastně proces tvorby zákona probíhá. Začal jsem aktivně komunikovat s některými členy týmu, který se na přípravě toho zákona podílí, a snažil jsem se tam implementovat to, co bychom mohli nazývat potřeby duševně nemocných. Doufám, že zákon dá nějaký legislativní a finanční rámec službám, které by mohly být alternativou dlouhodobé hospitalizační péče. To je to základní.

Je ještě šance něco do zákona prosadit?

Teď by měl být věcný záměr zákona diskutován ve vládě a měl by procházet nějakou odbornou diskusí. Není času nazbyt, ale ještě není pozdě na to, aby se změnil.

Paralelně s tím běží projekt Optimalizace zdravotní a sociální péče, který je soustředěný na systém, nikoliv na klienty. Podařilo se mi prosadit do pracovní skupiny a začlenit do tohoto projektu léčebnu. Z výsledků má vycházet praktická implementace zákona, jak má vypadat síť nejen lůžkových služeb, ale obecně i zdravotních a sociálních služeb v regionech. Projekt je ve fázi analýzy, pak bude následovat fáze ověřování a nakonec z toho vzejdou nějaké doporučené počty.

Zabývá se přípravou transformace léčeben třeba ministerstvo zdravotnictví nebo Psychiatrická společnost?

Psychiatrická společnost se transformací systému skutečně příliš nezabývá. Ministerstvo v této chvíli není nečinné, jenom zadání nepropadlo tak hluboko, že by se někdo zabýval koncepcí léčeben, ale přemalovávají se lajny na hřišti. Myslím, že je těžké argumentovat proti lidem, kteří změnám nepřejí.

Jistě najdou spoustu rizik, ke kterým mohou změny vést. Pokládám za velmi důležité, že se do současného systému, který je už dlouhou dobu zafixovaný, alespoň rýpne.

Zákon o zdravotní péči máme už padesát let a to je ostuda.

K čemu ale zákon bude, jestli do věcí jenom „rýpne“, ale nevyřeší je?

I když jsem skeptický k tomu, že přijde nějaká koncepční změna se shora, tak si ale myslím, že zákon může vytvořit podmínky a systémové tlaky na to, aby léčebny měly volné ruce k transformaci. Přicházející zdravotnické zákony vytvářejí trochu jiný systém, vymezují jiné hřiště. Například podle návrhu zákona o zdravotní pojišťovně, by měl být byznysem zdravotních pojišťoven také systém nemocenské. Pojišťovna nebude hradit jenom péči, ale také dávky. To je první stupeň k tomu, aby zdravotní pojišťovny převzaly zodpovědnost za dlouhodobou péči, protože nemocenská, pokud člověk nebude efektivně léčen, půjde z jejich kapsy.

Myslím, že i invalidní důchody by měly být pod kontrolou zdravotních pojišťoven.

Vyhovuje to nově nalajnované hřiště vašim plánům v bohnické léčebně?

Mám pocit, že je to paradigmaticky v souladu. Jde o narovnání plateb s reálným stavem, o poctivé přiznání standardu, který jsme a který nejsme schopní zaplatit – možná ne úplně ve shodě s požadavky lidskoprávních organizací. Když vidím realitu našeho balíku peněz, tak vím, že nemůžeme během nejbližších pěti let jít do standardu jednolůžkových pokojů a šesti asistentů na jednoho handicapovaného. Je potřeba si poctivě přiznat, na co máme. A to je taky v souladu s tím, že nějaký standard tady je, i když víme, že není dokonalý, ale odpovídá tomu, co můžeme v této chvíli zajistit.

Jak by se podle vás měla léčebna proměnit?

Změna systému záleží na někom, kdo nás řídí. Jde o to, zda léčebny mají právo přežít do budoucna. Je možná koexistence sociál-

ního ústavu, léčebny a akutní psychiatrické nemocnice? Může léčebna sama provozovat komunitní péči? To jsou otázky, které kladu jak psychiatrické společnosti, tak ministerstvu zdravotnictví. Nikdo mi zatím neodpověděl, ale řekli mi, že jsou to dobré otázky.

Jde také o to, zda je podporována otevřenost areálu. Zřizovatel mi může klidně říct, proč tam pouštíte cizí lidi, když tam někdo něco ukradne nebo se stane něco jiného, třeba se někdo opije a něco rozbije. Proč to nezavřete, je to váš areál. Tuhle otázku také nemáme zodpovězenou, je to trend, kterému se nikdo moc nebrání, ale kdyby mě chtěli popotahovat, tak můžou, protože nemám žádné písemné souhlasné stanovisko. Ministryně Jurásková mi to řekla osobně, ale není na to bumážka.

Do jaké míry zasahuje zřizovatel, tedy ministerstvo, do chodu léčebny?

V zásadě jsou léčebny velmi málo řízené, máme velkou autonomii, ale často vnímám, že autonomii máme jenom z toho důvodu, že se o nás nikdo nechce starat.

Je ještě nějaká zásadní otázka, na kterou byste potřebovali odpověď shora?

Jaká část léčebny by mohla být nezdravotnická, jaká část léčebny by se mohla pronajmout nebo nakonec i prodat. To říkám nerad, nemyslím si, že je to dobré řešení, ale například v Anglii s tím mají zkušenost, rozprodali léčebnu a nakoupili nějaké malé baráky.

Na jakých změnách už pracujete?

Během předloňského roku jsme s jednou renomovanou architektonickou firmou zpracovávali materiál, který měl ověřit možnosti nového využití a revitalizace areálu psychiatrické léčebny v kontextu Prahy 8.

Stali jsme se součástí městské aglomerace, sídliště, která s námi přímo sousedí, mají 35 tisíc obyvatel, což je velikost okresního města. Na jediném volném úseku na severní straně se už staví nová rezidence, už se tam prodávají byty, brzy budeme ze všech stran obkrouženi sídlištěm. Já to však vnímám spíš jako šanci, protože bychom chtěli, aby se z areálu léčebny stal park, ve kterém jsou léčebná zařízení. Rádi bychom naučili lidi z horního sídliště procházet a využívat léčebnu jako komunikační zónu.

Víte jak na to?

Urbanisté nám říkali, můžete dělat PR jaké chcete, můžete psát do všech novin, jak jste otevření, budete-li mít rozteč mezi jednotlivými vchody do areálu delší než 500 metrů, nikdy se vám ho nepodaří otevřít. Proto hledáme způsob, jak celý areál (tajemně

5 archiv Mezi ploty

rozhovor

Současný trend otevřít prostory léčeben veřejnosti zahájil už před dvaceti lety festival Mezi ploty.

obklopený plotem, který je památkově chráněný, takže s ním v téhle chvíli nemůžeme nic dělat), zpřístupnit tak, aby ho všichni vnímali jako identifikovaný areál, ale přitom otevřený lidem.

Nemohla by přílišná otevřenost léčebně také škodit?

I v současném uzavřeném areálu jsou oplocené dvorky, protože v minulosti byla tendence budovat ještě další uzavřené objekty. Při transformaci toho můžeme využít.

Necháme jim jejich autonomii, ale přitom ten areál se může otevřít.

Jak by měla léčebna vypadat po transformaci z hlediska jednotlivých typů péče?

Jedním z možných konceptů je rozdělit léčebnu na tři části. Vpravo do hlavní budovy by byla oddělení, která by se věnovala akutní péči. Tuto akutní část by odděloval průchod z hlavní budovy na nové sídliště od odborného léčebného ústavu a vlevo kolem statku by mohl vzniknout ústav sociální péče. Byl by to holding tří organizací, tří zařízení, která si budou mezi sebou předávat pacienty. Je to jedna z možností. Je možné, že se neukáže jako průchozí. V areálu léčebny máme volný pozemek, kde by bylo možné postavit moderní psychiatrický špitál, ale v zásadě to není hlavní směr našeho uvažování.

Počítáte i s rekonstrukcí jednotlivých pavilónů?

Máme teď novou zkušenost z pavilonu 28. Je to dětské oddělení, kterému se podařilo ve spolupráci se Chantal Poullaine dát nádherný design. Důležité ale je, že i když jsme do rekonstrukce investovali 90 milionů, pořád to ještě není dobře. Současná představa o tom, jak by mělo vypadat akutní oddělení, to je L-systém s krátkými chodbami, s velkým

přehledem o pacientech. To z těch baráků, které byly postaveny před sto lety, nikdo neudělá. Když architekti procházeli naše oddělení a mapovali potenciál k rekonstrukci, zjistili, že pokud by se měly domy ve tvaru T na horní straně areálu dostat do současného standardu, to znamená malé dvojlůžkové pokoje se sociálním zázemím, přijdeme o 40 procent lůžkové kapacity. Takový dům se neuživí, odpisy by byly větší než to, co je možné provozováním lůžek vydělat.

Pokud vím, uvažujete i o poskytování komunitní péče.

Začali jsme spolupracovat s centrem v italském Terstu. Tam byla léčebna pro patnáct set lidí postavená ještě v Rakousku-Uhersku. Před čtyřiceti lety ji začali postupně vyprazdňovat a přesouvat služby do komunity. Po čtyřiceti letech to vypadá celkem funkčně. Byl jsem tam už dvakrát, i abych je podrobil nějakým zvídavým dotazům. Na celý Terst, který má 250 tisíc obyvatel, mají 40 psychiatrických lůžek. To je další možný směr vývoje. Ale nesmíme si plést deinstitucionalizaci s dehospitalizačním trendem.

Nejde jenom o to, osekat lůžka, ale postupně přenést ekonomické a lidské kapacity do komunity.

Připravujete projekt komunitní péče pro Prahu?

V současnosti připravujeme pilotní projekt komunitní péče pro Prahu 8. Nedovedu si představit, že bychom fungovali pro celou Prahu. Dojezdová vzdálenost je po Praze sice jenom dvacet kilometrů, ale časově je to velmi nešťastné. Měli bychom začít, nevím, jestli za měsíc nebo za půl roku, poskytovat vlastními silami komunitní služby pro těžce duševně nemocné, to znamená pro psychotiky a pacienty s bipolární poruchou.

Josef Gabriel

téma: dlouhodobá péče téma

sergis blog, Flickr.com

6

Změní se hřiště i pro psychiatrické léčebny?

Zákon o dlouhodobé péči může mít velký význam pro zajištění péče o osoby, které dlouhodobě trpí vážným duševním onemocněním.

P

sychiatrické léčebny patří mezi odborné léčebné ústavy zřizované ministerstvem zdravotnictví. Ve věcném záměru zákona o dlouhodobé péči (především v tzv. RIA – závěrečné zprávě hodnocení dopadů regulace) se o odborných léčebných ústavech opakovaně hovoří.

Zavedením nového systému dlouhodobé péče má dojít k postupným, ale významným změnám ve statusu skupin dnešních pacientů zdravotnických zařízení a uživatelů sociálních služeb. Změní se také status poskytovatelů dlouhodobé péče a v neposlední řadě dojde ke změnám i ve finančních tocích. „Část pacientů hospitalizovaných v dnešních zdravotnických zařízeních (zejména v léčebnách dlouhodobě nemocných, odborných léčebných ústavech a na ošetřovatelských i akutních lůžkách v lůžkových zařízeních) se stane klienty dlouhodobé péče. Předpokládá se, že novela Zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění navazující na zákon o zdravotních službách předklá-

daný MZ ČR jasně oddělí účel a způsob poskytování následné a dlouhodobé péče.

Zároveň se předpokládá, že tato novela stanoví maximální dobu poskytování následné péče (například 3 měsíce), která může být v oprávněných případech prodloužena, ale po jejím skončení pacient přechází automaticky do režimu dlouhodobé péče,“ uvádějí autoři RIA. Podle nich lze očekávat změnu statusu řady dnešních zdravotnických zařízení a jejich postupnou přeměnu na poskytovatele dlouhodobé péče. „Na rozdíl od dnešního nejasného stavu, kdy zdravotnická zařízení spadající do určité kategorie (např. léčebny dlouhodobě nemocných a odborné léčebné ústavy) poskytují jak dlouhodobou, tak následnou a někdy i akutní péči, dojde k oddělení poskytování těchto druhů péče, ať už mezi zdravotnickými zařízeními nebo uvnitř jednoho zařízení. Zejména dnešní léčebny dlouhodobě nemocných a odborné léčebné ústavy (a některé nemocnice) se tak na základě místní poptávky po následné a dlouhodo-

bé péči a schopnosti získat kvalifikovaný zdravotnický personál rozhodnou, kterou část své lůžkové kapacity věnují poskytování následné péče a kterou část poskytování dlouhodobé péče,“ píší autoři RIA. Jedním z hlavních cílů zákona je podle nich poskytování dlouhodobé péče v přirozeném domácím prostředí. „Předběžné analýzy ukazují, že z osob, které pravděpodobně získají status klienta dlouhodobé péče, 25 až 30 procent potřebuje ústavní služby,“ uvádějí autoři závěrečné zprávy hodnocení dopadů regulace. Zbývajících 70 až 75 procent klientů dlouhodobé péče by tedy mělo využívat ambulantních a terénních služeb ve svém domácím prostředí.

V návrhu řešení věcného záměru zákona se v bodu 1. 3 uvádí: „Dlouhodobá péče je poskytována odbornými pracovníky nejen v přirozeném prostředí, ale také v ambulantních nebo pobytových službách na základě oprávnění k poskytování uvedené péče.

Poskytování dlouhodobé péče v přirozené komunitě klienta je považováno za nejvhodnější způsob podpory a péče.“ V bodu 3. 9 se dále uvádí, že „zdravotní pojišťovna je povinna zajistit dostupnost dlouhodobé péče formou domácí, ambulantní nebo ústavní ošetřovatelské péče prostřednictvím smluvních poskytovatelů.“ Z citovaných pasáží vyplývá, že podle věcného záměru zákona o dlouhodobé péči by zdravotní pojišťovny měly preferovat dostupnou domácí a ambulantní formu ošetřovatelské péče.

Ta by se měla vztahovat nejen na seniory, ale i na dlouhodobě nemocné psychiatrické pacienty.

–red–

téma: dlouhodobá péče

7

Věcný záměr zákona o dlouhodobé péči Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnily věcný záměr zákona o dlouhodobé péči spolu se závěrečnou zprávou hodnocení dopadů regulace (tzv. RIA). Přinášíme čtenářům Espritu nejdůležitější pasáže z tohoto materiálu.

S

oučasná vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala přijmout reformní opatření vedoucí k modernizaci zdravotnického systému a k rozvoji péče o seniory a osoby se zdravotním postižením v jejich domácím prostředí.

Současně se zavázala vymezit společně s odborníky dlouhodobou zdravotně-sociální péči a navrhnout zavedení uceleného systému zdravotních a sociálních služeb, včetně způsobu jejich financování.

Za stejné peníze nově a efektivněji

Cílem návrhu věcného záměru zákona je zajistit v rámci objemu dnes vynakládaných veřejných prostředků dostupnou a kvalitní dlouhodobou péči, poskytovanou efektivním způsobem v domácím i institucionálním prostředí. „K tomu je třeba navrhnout dlouhodobě udržitelný způsob financování a vytvořit podmínky pro to, aby dlouhodobou péči potřebovalo co nejméně lidí. Do systému zajištění dlouhodobé péče musí být více zainteresováni stávající či potenciální klienti a jejich rodinní příslušníci,“ uvádějí autoři závěrečné zprávy hodnocení regulace – RIA.

Co je dlouhodobá péče

Podle vymezení OECD je dlouhodobá péče (long term care) poskytována lidem, jejichž soběstačnost je dlouhodobě omezena a jejichž schopnost vykonávat každodenní sebeobslužné aktivity je snížena.

Jsou tedy závislí na cizí pomoci: potřebují pomoc a péči při každodenních aktivitách i v péči o svou domácnost pro zajištění důstojného života. „Specifikem této péče je potřeba pomoci při zajištění soběstačnosti z důvodu zdravotních problémů. Jedná se obvykle o osoby chronicky nemocné, které jsou často hospitalizovány, kde již neprobíhá akutní péče, ale obvykle péče pouze ošetřovatelská a paliativní. Tyto osoby potřebují převážně ošetřovatelskou péči s vysokým podílem preventivně rehabilitační péče. Pro definici dlouhodobé péče je klíčová právě potřeba zkombinovat významné množství zdravotní a sociální péče,“ píší autoři RIA. Služby dlouhodobé péče podle nich potřebují lidé, kteří mají omezenou soběstačnost zejména v základních sebeobslužných aktivitách a tento stav je setrvalý. „Může být způsoben jak chronickými onemocněními, tak může být důsledkem zdravotního postižení, ať již tělesného nebo duševního. Většina těch, kteří potřebují služby dlouhodobé péče, jsou lidé vyššího věku. Patří k nim ale i osoby, které v důsledku vrozených postižení nebo úrazů či nemocí získaných v raném věku, potřebují dlouhodobou péči po většinu svého života,“ uvádějí autoři RIA.

Neudržitelné financování dlouhodobé péče

Již dnes potřebuje v České republice dlouhodobou péči přibližně 170 000 osob. V důsledku stárnutí obyvatelstva bude jejich počet

narůstat. „Finančně dnes dlouhodobá péče stojí veřejné rozpočty zhruba jedno procento HDP (bez zahrnutí neplacené neformální péče poskytované v rodinách). Tento objem podle modelací naroste o 20 procent každých deset let. Dnešní organizace a financování je nesystémově rozdrobeno mezi resorty MZ a MPSV, kraje, obce a zdravotní pojišťovny, což vede k významným nerovnostem mezi srovnatelnými klienty zdravotnických a sociálních zařízení, nedostatečnému zajištění kvality a dostupnosti, neefektivnímu poskytování a k vysokým transakčním nákladům. Dnešní průběžné financování z daní a ze zdravotního pojištění je z důvodu stárnutí obyvatelstva neudržitelné,“ konstatují autoři RIA. Odhad celkových veřejných nákladů, které lze spojovat s dlouhodobou péčí, se podle nich pohybuje okolo 30 miliard korun. „Do tohoto odhadu nejsou započítány náklady na veškerou péči poskytovanou v rámci rodin nebo komunit osobami blízkými nebo jinými (kvalifikovaný odhad uvádí až 200 000 přepočtených úvazků blízkých osob),“ přiznávají autoři RIA.

Rozdílné platby ve zdravotnických a sociálních zařízeních

Profesionální služby v oblasti dlouhodobé péče poskytované jednak zdravotníky, jednak sociálními pracovníky (z resortu MPSV) mezi sebou nejsou koordinované, což podle autorů RIA vede k významným nerovnostem mezi srovnatelnými klienty zdravotnických a sociálních zařízení. „Navíc finanční spoluúčast občana v případě pobytové péče se významně liší podle toho, zda je občan s obdobnými potřebami pacientem zdravotnického zařízení poskytujícího lůžkové zdravotní služby nebo klientem zařízení poskytujícího pobytové sociální služby. V případě pobytu v zařízení poskytujícím pobytové sociální služby se klient (do výše dané

Čeho má být prostřednictvím nové právní úpravy dosaženo • Jasné vymezení oblasti dlouhodobé péče, zdravotních a sociálních služeb poskytovaných v jejím rámci, nároků klientů, požadavků na personální a věcné vybavení poskytovatelů a financování dlouhodobé péče.

• Překlenutí segmentace a překážek mezi službami zdravotní a sociální péče.

• Zajištění optimálního způsobu poskytování dlouhodobé péče podle individuálních potřeb klienta a provázanost jejích různých forem.

• Vytvoření nových profesí v dlouhodobé péči a podpora potřebného počtu kvalifikovaných pracovníků pro tyto služby.

• Zvýšení efektivity a kvality služeb.

• Podpora poskytování dlouhodobé péče v přirozeném prostředí.

téma: dlouhodobá péče téma

foto uzi

8

Předností navrhovaného řešení má být také zvýšení efektivnosti využití stávajících zdrojů financování, stimulace růstu efektivity navazujícího zdravotnického a sociálního systému, podpora vzniku nových profesí v komunitní péči, rozvoj terénních a ambulantních služeb a péče, zvýšení zaměstnanosti v konkrétním regionu a rozvoj pracovních pozic v terénních a ambulantních službách. Nová právní úprava by měla vést k podpoře vzniku nového typu lůžkové péče, zaměřené na zdravotně sociální potřeby klienta, k podpoře tzv. „sdílené péče,“ kdy stát podporuje stanovenou sociální politikou kombinaci formální a neformální péče ve snaze udržet osoby se sníženou soběstačností závislé na cizí pomoci v jejich přirozeném prostředí.

Slabé stránky navrhovaného řešení a rizika s ním spojená podle autorů RIA spočívají v možném problematickém implementování nových postupů do stávajících systémů péče. Problémy by mohla přinést i nutnost zajištění koordinace zdravotní a sociální péče.

Pokud by systémové změny uvnitř obou rezortů neproběhly hladce, mohlo by to vést k dočasnému lokálnímu zhoršení dostupnosti péče.

Kudy cesta nevede Budou mít po přijetí nového zákona stejný důvod k radosti i dlouho­ době nemocní psychiatričtí pacienti a jejich rodiny?

zákonem) podílí na úhradě stravy a ubytování ve výši maximálně 330 Kč denně za hotelové služby a v průměru cca 150 Kč denně za sociální péči (z příspěvku na péči), zatímco při hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení hradí pouze regulační poplatek ve výši 60 (100) Kč denně,“ upozorňují autoři RIA s tím, že ve zdravotnických zařízeních je hospitalizována řada pacientů, kterým je de facto poskytována dlouhodobá péče.

Tento stav podle nich vede ke zvýšeným výdajům zdravotních pojišťoven – pacienti hospitalizovaní dlouhodobě ve zdravotnických zařízeních nedostávají příspěvek na péči ani neplatí zdravotnickému zařízení příspěvek na stravu a ubytování. „Mimo to jsou většinou hospitalizováni na lůžkách akutní nebo následné péče, jejichž personální zajištění je ve smyslu kvalifikace personálu zbytečně vysoké. Na druhé straně se zdravotní pojišťovny zatěžované těmito výdaji brání plně proplácet potřebnou zdravotní péči poskytovanou v zařízeních pobytových sociálních služeb,“ uvádějí autoři RIA.

Co hrozí, když se nestane nic

Pokud stát nepřistoupí k reformě v oblasti dlouhodobé péče, naroste podle autorů RIA tlak na veřejné rozpočty na úhradu potřebné péče. Nedostatek finančních prostředků povede ke snížení úrovně poskytování zdravotně sociálních služeb. To bude mít důsledek v nárůstu hospitalizací, které povedou k dalšímu přetrvávání klientů v zdravotnických zařízeních,a tím k neúčelnému vynakládání prostředků z veřejného zdravotního pojištění a k nevhodnému způsobu poskytování dlouhodobé péče. Výsledkem bude neschopnost zajistit odpovídající služby stále většímu počtu lidí, kteří je v důsledku stárnutí obyvatelstva budou potřebovat.

Co si od nové právní úpravy slibují její autoři

„Bude vytvořen systém dlouhodobé péče integrálně navazující na zdravotní a sociální služby podle zvláštních právních předpisů s efektivním využitím stávajících kapacit v systému zdravotnictví a sociálních služeb,“ uvádějí autoři RIA s tím, že tak dojde k optimalizaci a sjednocení poskytování dlouhodobé péče, včasnému poskytnutí podpory potřebným obyvatelům v místě jejich přirozeného prostředí a k významnému zvýšení dostupnosti dlouhodobé péče.

Nulová varianta – ponechání současného stavu, je dlouhodobě neudržitelná již na základě faktu stárnutí obyvatelstva. „Existující poskytování dlouhodobé péče rozdrobené mezi resorty MPSV ČR a MZ ČR je nevhodné z hlediska dostupnosti a kvality služeb pro klienty, z hlediska ekvity a transparentnosti i z hlediska efektivity vynakládaných veřejných prostředků,“ uvádějí autoři RIA. Systém, který je již dnes významně nefunkční, podle nich nemůže obstát v situaci, kdy dlouhodobou péči bude z důvodu stárnutí obyvatelstva potřebovat významně větší počet obyvatel. „Stávající systém nedisponuje kapacitami ani finančními zdroji k zajištění potřebné péče,“ tvrdí autoři RIA. Vyřešení současných problémů neslibuje ani koncepce dlouhodobé péče, která by spoléhala pouze na kapacitu registrovaných sociálních služeb ve smyslu zákona o sociálních službách. „Tato varianta nezohledňuje provázanost zdravotní a sociální komponenty dlouhodobé péče. Není řešitelná bez koordinace poskytování zdravotních a sociálních služeb. Navíc masivní investice potřebné k vybudování kapacit v rámci systému sociálních služeb nejsou k dispozici ve státním rozpočtu ani v dalších veřejných rozpočtech.

Tento finanční problém se netýká jen investičních, ale i provozních prostředků,“ upozorňují autoři RIA. Podle nich, i kdyby bylo možno tyto prostředky získat, pokračovalo by nadále neefektivní a nekvalitní, ale vysoce nákladné poskytování dlouhodobé péče ve zdravotnických zařízeních. „Tato forma poskytování péče nezohledňuje sociální potřeby klientů a vede k zatěžování systému veřejného zdravotního pojištění, neschopnosti zaplatit potřebnou akutní péči a ke vzrůstajícím požadavkům na státní rozpočet. Navíc pokračující oddělené poskytování služeb dlouhodobé péče v systému sociálním a zdravotním za významně jiných finančních podmínek pro klienty se stejnými potřebami, ale pobývajícími v různých institucích, je v zásadním rozporu s principem ekvity,“ konstatují autoři RIA.

Kudy z problémů

Návrh řešení, které přináší věcný záměr zákona o dlouhodobé péči, podle závěrečné zprávy RIA na rozdíl od předchozích variant reflektuje přirozený zdravotně-sociální charakter dlouhodobé péče, vytváří transparentní a provázaný systém jejího poskytování a financování, který je schopen zareagovat na vzrůstající potřebu této péče v důsledku stárnutí obyvatelstva. „Vytváří jednotné prostředí pro poskytování dlouhodobé péče, stanoví jasně způsob posuzování potřeby této péče a vytváří podmínky pro poskytnutí služeb ekonomicky nejvýhodnějším způsobem, tedy pokud je to možné v domácím prostředí klienta při zapojení rodinných příslušníků,“ uvádějí autoři RIA. –ga–

téma: dlouhodobá péče

9

Na co zákon narazí v psychiatrických léčebnách marfis 75, Flickr.com

Připravovaný zákon o dlouhodobé péči by se měl dotknout i psychiatrických léčeben. Od ledna 2013 by měla platit nová pravidla pro poskytování dlouhodobé péče i pro chronické psychiatrické pacienty. Pokusili jsme se zmapovat, jaké oblasti problémů by měl zákon v psychiatrických léčebnách do budoucna ošetřit.

D

louhodobou péči potřebují lidé, kteří mají sníženou schopnost postarat se o své základní životní potřeby.

Nejčastěji jsou to nemocní senioři, ale patří sem i mladí lidé s vážnou psychiatrickou diagnózou. Mnozí z nich po opakovaných hospitalizacích a ztrátě kontaktu s každodenním životem, končí v psychiatrických léčebnách jako „nepropustitelní ze sociálních důvodů“. Za selháváním v běžném životě je ovšem těžké a již nezvratné postižení psychiky duševní poruchou, které navíc vyžaduje trvalou léčbu psychofarmaky k zabránění vzplanutí psychózy.

Specifika psychiatrie

„Psychiatrie psychóz léčí obvykle chronické pacienty a je v nákladech na jednoho nemocného třetím nejdražším medicínským oborem za onkologií a kardiovaskulárními onemocněními. Celkové náklady na obor psychiatrie ale činí v České republice pouze asi 3 až 4 procenta ze všech nákladů na zdravotní péči. Hůře než Česká republika je na tom ze sledovaných zemí už jen Slovensko. Ve Velké Britániii vydávají na psychiatrickou péči kolem 12 procent ze zdravotnických financí (Mental Health Economics European Network, 2004).

Psychiatrie má třetí nejpočetnější invaliditu, s čímž souvisejí sekundární náklady jak na nově přiznanou, tak na dlouhodobou invaliditu. Průměrná doba hospitalizace na akutních odděleních je 12,4 dnů, v psychiatrických léčebnách je to 81 dnů. V délce hospitalizace jsme úplně mimo rank ostatních medicínských oborů,“ říká ředitel PL Bohnice MUDr. Martin Hollý.

Psychiatrie má podle něj těžkou pozici i v medicíně, protože se některými základními parametry liší od ostatních oborů. „Nemáme k dispozici žádnou prakticky používanou tzv. tvrdou diagnostiku, nedokážeme zrentgenovat, nějak změřit nebo otestovat člověka, který je v roli pacienta, a říct: to je schizofrenie, to je bipolární porucha,“ vysvětluje M. Hollý. Výzkum jde podle něj sice značně dopředu, ale ještě nic není aplikováno v praxi tak, aby psychiatři mohli pojišťovně říct, tohle je jasná diagnóza, protože tato a tato vyšetření vyšla tak a tak. „Vždy je tam vsunutý subjektivní pohled lékaře, a proto je to často zpochybňováno,“ tvrdí M. Hollý.

Zpochybňování psychiatrie jako medicínského oboru, zpochybňování adekvátnosti stanovených diagnóz a efektivity jejich terapie a tedy zpochybňování potřeby investovat do psychiatrické péče víc peněz (je to vůbec k něčemu?), to všechno vede k upozadění psychiatrie v systému zdravotní péče. Navíc vznikající zákon o dlouhodobé péči iniciovala Česká geriatrická a gerontologická společnost, která hájí zájmy a potřeby seniorů, zatímco Psychiatrická společnost nevyvíjela v tomto směru žádnou aktivitu.

V psychiatrii je všechno v pohybu. Některé problémy se však vracejí stále dokola.

Jsme bašta ústavnictví

Česká psychiatrie je podle ředitele Hollého jednoznačně poznamenaná dědictvím velkých ústavů. „Česká republika je jedna z mála bašt ústavnictví v Evropě. Když si vezmeme strukturu lůžek, tak je to přes devět tisíc (9 200) lůžek v léčebnách, jenom zhruba 1 400 lůžek je v nemocnicích. Přitom jedním z trendů moderní psychiatrie jsou malá příjmová oddělení, kde bude krátká doba hospitalizace, a většina péče pak bude probíhat v ambulanci, eventuálně v komplexních zařízeních,“ říká M. Hollý.

Polovina z uvedených 9 200 lůžek je podle něj ve čtyřech léčebnách a druhá polovina v dalších osmi léčebnách. „Máme čtyři léčebny, které mají nad tisíc lůžek: Opava, Kroměříž, Dobřany a Bohnice. Říkám, že jsem ředitelem největší léčebny v České republice a možná i ve střední Evropě a nejsem na to hrdý,“ konstatuje M. Hollý. Bohnická léčebna je s 1 250 lůžky třetím největším lůžkovým zdravotnickým zařízením v Praze.

K velkým léčebnám patří i Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod, která má v současnosti 750 lůžek. Před 20 lety zde bylo 1 530 lůžek. „Vzhledem k tomu, že v našem regionu je dost péče v terénu, nemáme tolik příjmů jako třeba v Bohnicích nebo v léčebně v Opavě. Tam mají pět až sedm tisíc příjmů ročně, my tady máme každý rok okolo dvou a půl tisíce příjmů,“ říká zástupce ře-

10

téma: dlouhodobá péče téma

ditele léčebny v Havlíčkově Brodě a primář gerontopsychiatrického oddělení MUDr. Jiří Konrád.

Dědictví velkých ústavů, které pečují o naprostou většinu chronických psychiatrických pacientů, bude při snaze o změnu systému dlouhodobé péče pro chronické psychiatrické pacienty tím hlavním problémem.

„Hektarové výnosy“ v léčebnách

Léčebny jsou sice příspěvkové organizace státu, ale naprostá většina výnosů, celých 98 procent, jsou platby zdravotních pojišťoven za poskytnuté zdravotní služby. „Čím víc přijímáme, tím víc dostáváme zaplaceno, funguje to podobně jako hektarové výnosy. Takže vysoká obložnost je ekonomickou nutností. Je to v úplné kontradikci se vším, co cítíme, že by bylo dobré – zkracovat hospitaNa to, abychom lizace, atd., říká M. Hollý.

Všechny léčebny však podle z Bohnic udělali něj mají upřímnou snahu moderní, hezky nemít lidi dlouho hospitalizované. „Nemyslím, že by si vypadající některá z léčeben lidi schraústav, bychom ňovala. Na našem příjmu je takový přetlak, že nemusíme potřebovali dvě zbytečně natahovat hospitamiliardy korun. lizace. Spíš lidi tlačíme ven, abychom měli prostor pro ty ostatní,“ tvrdí M. Hollý.

Přechod na nový systém organizace a financování dlouhodobé péče je příležitostí ke změně celého systému financování psychiatrických léčeben. Z jednoho pytle peněz je zde financována akutní psychiatrická péče, následná (léčebenská) péče a sociální péče.

Akutní a dlouhodobé hospitalizace

„V Bohnicích ročně vyšetříme zhruba 8 000 pacientů, kteří přijdou na příjem, z toho 6 500 přijmeme na lůžko,“ uvádí M. Hollý a dodává, že z tohoto počtu je 5 500 pacientů prvně přijatých v daném roce. „Je evidentní, že je v léčebnách poskytována akutní péče. Spočítali jsme, že celorepublikově se v léčebnách nachází asi 2 700 lůžek akutní péče. Také jsme si spočítali, že v celé republice máme asi 2 800 pacientů, kteří jsou v léčebnách hospitalizováni víc než rok, kde se dá předpokládat, že už hraje roli sociální složka. Když si porovnáme tato čísla, vidíme, že máme 2 700 akutních lůžek, která jsou pro nás drahá a která by v léčebnách být neměla, a že máme přibližně stejný počet sociálně hospitalizovaných,“ vysvětluje ředitel Hollý. Pro stát je to podle něj velmi jednoduché – drahá akutní lůžka, na kterých léčebny prodělávají, jsou přibližně vykompenzována levnými lůžky, na kterých leží lidé hospitalizovaní spíše ze sociálních důvodů. „Když to trošku zjednoduším, za každého pacienta dostaneme od pojišťovny zhruba stejně. Platby za různá lůžka se liší ve stokorunách, dělá to možná deset procent,“ říká M. Hollý.

Obdobně to funguje i v Havlíčkově Brodě. „Je pravda, že chronická oddělení s dlouhodobě hospitalizovanými mají vyšší výnosy než náklady, ale akutní přijímací oddělení jsou zase ekonomicky v mínusu, takže se to sumárně jakž takž srovná,“ říká J. Konrád.

Co vlastně hradí zdravotní pojišťovny

Financování léčeben je velký kompromis založený na tiché dohodě, kterou ovšem zdravotní pojišťovny čas od času porušují. „Léčebna má trochu problém, že jí zdravotní pojišťovny hradí ošetřovací den paušálem jako následnou péči a přitom vykonáváme akutní péči,“ konstatuje J. Konrád. Podle něj byly pro poskytování akutní péče stanoveny vyšší požadavky na personální vybavení, které léčebny

„papírově“ nesplňují, ale akutní pacienty stejně přijímají, protože psychiatrických oddělení nemocnic je málo a často jsou vybavena personálně hůř než léčebna. „Dostatek doktorů mají jen kliniky, ale ty zas nejsou vybaveny středním a pomocným zdravotnickým personálem na akutní bouřlivé stavy s agresivitou, tak tyhle pacienty stejně posílají k nám, protože středního zdravotnického personálu máme dost,“ popisuje zavedenou praxi primář Konrád.

Na druhou stranu jsou v léčebně pacienti, jejichž pobyt na lůžku je rovněž placen paušálem jako následná péče, ale důvody pro jejich pobyt v léčebně jsou částečně i sociální. „Zdravotním pojišťovnám se to nelíbí a snaží se tyhle peníze nějak vydobýt. Zvlášť když pojišťovnám docházejí finance, to už se periodicky několikrát zopakovalo, tak vyvíjejí aktivitu v tomhle směru,“ říká J. Konrád.

Kobercové bombardování

Pro stát je podle ředitele Hollého nediferencovaný systém financování léčeben velmi jednoduchý. „Pacienta odvezou do Bohnic nebo do jiné spádové léčebny a tam proběhne celý terapeutický proces.

Až pak přijde pojišťovna, která říká, že bychom neměli mít lidi, u kterých je sociální problematika významná a škrtají nám peníze. Třeba přijdou na kontrolu, prozkoumají dokumentaci pacienta v roce 2008 a řeknou: tento půlrok neproplácíme. V letošním roce začali kobercové bombardování po všech léčebnách. Opavě vzali osm miliónů, v Jihlavě čtyři milióny, což je v našich rozpočtech významná část,“ uvádí M. Hollý.

O systémovější řešení než jsou finanční sankce se ministerstva zdravotnictví a práce pokusila zavedením institutu zdravotně sociálního lůžka, které však v praxi nikdo nevyužívá. „Měli bychom pacienta, který do 6. května ležel na pokoji č. 2 za šedesátikorunový regulační poplatek, přeložit 7. května na vedlejší pokoj č. 3, kde bude platit sociální lůžko (jako v sociálním ústavu) ve stejném standardu, protože lepší standard nemáme a zůstane mu jen 15 procent z jeho invalidního důchodu. Pro nás by to znamenalo, že velmi pravděpodobně nedosáhneme příjmů, které známe ze zdravotního pojištění, což by vedlo jenom k zhoršení kvality plošných standardů, protože nebudeme mít ani na údržbu, kterou děláme,“ říká M. Hollý.

Investice do areálu a budoucnosti

Od začátku roku 2013, kdy má zákon o dlouhodobé péči nabýt účinnosti, připravuje podle ředitele Hollého zdravotní pojišťovna změny v pravidlech financování léčeben. Problém investiční zanedbanosti léčeben to ale nevyřeší. „Na to, abychom z Bohnic udělali moderní, hezky vypadající ústav, bychom potřebovali dvě miliardy korun.

Oprava jednoho oddělení stojí padesát až sto miliónů, a máme jich třicet. Od revoluce jsme zrekonstruovali kompletně čtyři oddělení,“ uvádí M. Hollý.

Léčebny jsou sice příspěvkové organizace státu, ale v letech 2000 až 2008 podle něj ministerstvo zdravotnictví investovalo do všech léčeben v republice pouze 600 miliónů korun. „Peníze od pojišťoven bychom neměli a nesmíme využívat na investice, na obnovu areálu, protože jsou to peníze ze zdravotního pojištění, které mají jít v první řadě za pacientem,“ říká M. Hollý s tím, že nedostatek peněz v léčebnách není otázka posledních roků ani porevolučního období, ale minimálně posledních šedesáti let. „Na psychiatrii nejdou peníze možná od doby, kdy přišla psychofarmaka a vznikla naděje, že lidi, které máme v ústavech, vyléčíme a půjdou domů. Ve finanční tísni by vnitřní systém péče optimalizován na to, aby byl levný, ne na to, aby respektoval člověka, abychom vyhověli požadavkům všech pacientů,“ uvádí ředitel Hollý. Přelití peněz podle něj může přinést pouze postupná proměna léčeben na zařízení modernějšího typu, která budou odpovídat současným požadavkům – tak, aby změnou neutrpěli pacienti, jejich rodiny ani zdravotníci.

–ga–

téma: dlouhodobá péče

11

Komunitní péče za branami léčeben?

Perspektiva rozvoje komunitní péče vypadá jinak z Havlíčkova Brodu a jinak z Prahy.

P

ro přesunutí těžiště dlouhodobé péče do domácího prostředí hovoří především ekonomické důvody. Stát nebude mít peníze na postavení a fungování pobytových zařízení pro narůstající počet seniorů, kteří se neobejdou bez cizí pomoci. Pravděpodobně nebude mít ani miliardy potřebné na rekonstrukci areálů psychiatrických léčeben, které u nás zajišťují většinu lůžkové psychiatrické péče.

Vysunutí části péče o vážně duševně nemocné z léčeben do komunity je z tohoto hlediska logický krok (navíc jde o celoevropský trend moderní psychiatrické péče). Je však v našich podmínkách takový krok reálný?

Spolupráce s neziskovkami

Psychiatrické léčebny samozřejmě spolupracují s různými organizacemi poskytujícími komunitní péči, ale aby ji samy poskytovaly, to zatím běžné není. Pacientům propuštěným z psychiatrických léčeben pomáhají v terénu pouze neziskovky, které jsou financovány z grantů nikoliv z rozpočtu léčeben.

Například jihlavská léčebna spolupracuje s občanským sdružením VOR, které vzniklo díky pilotnímu projektu Matra II zaštítěnému holandským ministerstvem zahraničních věcí. Holanďané se v první vlně (Matra I) snažili podporovat neziskové organizace, ve druhé vlně se rozhodli podpořit psychiatrické léčebny. V roce 1998 vznikl denní stacionář při psychiatrické léčebně v Jihlavě, kde v rámci projektu vybudovali například arteterapeutickou a keramickou dílnu. „Tak vzniklo i občanské sdružení VOR, které mělo být jakousi nadstavbou léčebenské a stacionární péče,“ říká Mgr. Martin Šťastný, psycholog, který patřil mezi zakladatele VORu. „Je ještě hodně lidí, kteří pomoc potřebují, ale zůstávají doma a jsou izolovaní. Věnují se své nemoci, mají problémy, které by se daly vyřešit terénní podporou. Jsme schopni s nimi navázat spolupráci a po dohodě s nimi je i navštívit doma. Tohle je jednoznačně směr, na kterém teď pracujeme, abychom si ujasnili, jakým způsobem dál služby poskytovat, respektive rozšířit,“ vysvětluje M. Šťastný.

První vlaštovka

Bohnická léčebna by měla v nejbližší době odstartovat pilotní projekt komunitní péče

pro Prahu 8. „Měli bychom poskytovat vlastními silami výjezdovou službu. V jednom z pavilonů vznikne krizové oddělení pro krátkodobé hospitalizace pacientů z Prahy 8. Budeme si ověřovat, jak je můžeme provázet na cestě k propuštění, jak jim můžeme poskytovat servis v jejich přirozeném prostředí,“ uvádí ředitel bohnické léčebny MUDr. ­Martin Hollý. Pro pilotní projekt má už písemně podporu ministerstva zdravotnictví. „Psychiatrie do komunity – to je jednoznačný trend, je to evropský trend, myslím, že je tak silný, že v České republice nemůžeme být jinde,“ tvrdí M. Hollý.

Terst: směr Evropa

Bohnická léčebna se inspiruje příkladem italského Terstu, kde původní velkou psychiatrickou léčebnu během čtyřiceti let nahradil dobře organizovaný systém komunitní péče. „Na 256 tisíc obyvatel má Terst čtyři krizová centra po šesti až osmi lůžkách, kde probíhají také nedobrovolné hospitalizace.

Ta lůžka nejsou žádné vysoké kvality, jsou to železné postele, železné skříně a zamřížovaná okna. Protože klienti tam nejdou bydlet, jdou se tam léčit na pár dnů nebo na dva týdny,“ uvádí M. Hollý.

Světová zdravotnická organizace, která jednoznačně podporuje přesun péče z velkých institucí do menších komunitních zařízení, zřídila v Terstu poradenské a tréninkové centrum. Ředitel bohnické léčebny ho navštívil letos už podruhé. „V Terstu za relativně málo peněz poskytují péči, která je funkční,“ říká M. Hollý. Podle něj krizová centra zachytí většinu lidí, kteří trpí nějakou duševní nemocí, ale je důležité vědět, že definice psychiatrického pacienta je v Terstu jiná než u nás. „Lidé, kteří jsou standardně na lůžku, kteří mají změněný stav vědomí, kteří jsou po těžkých úrazech mozku, kteří jsou v alkoholickém deliriu, nejsou v Terstu pacienty psychiatrie – pečují o ně na somatických odděleních, kde psychiatr pouze poskytuje konziliární službu. U nás máme na psychiatrických odděleních mnoho pacientů s psychickou symptomatikou, kteří jsou ve vážném tělesném stavu. Což znamená, že se nemůžeme zbavit tolika lůžek jako v Terstu,“ upozorňuje M. Hollý.

Nejsou lidi a peníze

Na změnu systému poskytování psychiatrické péče, kterou by měl přinést zákon o dlouhodobé péči, není Česká republika při-

pravena. Zástupce ředitele léčebny v Havlíčkově Brodě a primář gerontopsychiatrického oddělení MUDr. Jiří Konrád nevidí pro rozvoj komunitní péče dva základní předpoklady: lidi a peníze. „Teoreticky se prosazuje, že péče by měla být u pacienta, psychiatrická oddělení by jim měla být blíž, čili v okresních nemocnicích, nemluvě o mobilních týmech a dalších službách, ale na to vůbec není personál. V současné době v našem spádovém území, které zahrnuje zhruba bývalý Východočeský kraj a část Středočeského kraje, asi milión sto tisíc obyvatel, je několik lůžkových psychiatrických oddělení, která velmi trpí nedostatkem lékařů. V Novém městě nad Metují na jednom z psychiatrických oddělení zůstala jen primářka, sloužit tam chodí externisti, a teď tam snad nemá ani sekundáře. Měla tam dvě kolegyně, jedna šla na mateřskou, druhá odešla jinam, a to je periodický problém,“ říká J. Konrád.

Komunitní služby jsou podle něj velmi nákladné a navíc je tato forma péče vhodná pouze pro malou část klientely léčeben. „Představa, že by se léčebny umenšily a část peněz by se použila na tohle, je podle mě nesmyslná. Protože léčebny se už umenšily, my tady máme polovinu lůžek než před dvaceti lety, tady bylo 1 530 lůžek, teď jich máme 750,“ uvádí J. Konrád. Většina těchto pacientů podle něj potřebuje lůžkovou péči a tu ani psychiatrická oddělení nemocnic nejsou v současnosti schopná zajistit.

Komu komunitní péče?

„Plošně nastavený systém nás neustále bude saturovat dalšími a dalšími klienty, u kterých si nedokážu představit alternativu hospitalizace. Nedokážu si představit, že bychom o člověka, který má zlomenou nohu a je v deliriu nebo je psychotický, pečovali jinde než na akutním lůžku,“ říká M. Hollý s tím, že komunitní péče je podle definice nelůžková a nemůže komplexně nahradit péči poskytovanou v psychiatrických léčebnách. „Po úžasných zážitcích z Terstu jsem si uvědomil, že to může fungovat, jen když je hranice mezi somatickou medicínou a psychiatrií posunutá. Respektive to, co funguje v Terstu, je pro část naší klientely. Není to pro 1 300 pacientů, kteří jsou v léčebně,“ konstatuje M. Hollý.

Pilotní projekt komunitní péče pro Prahu 8 bude zaměřen pouze na lidi s opakujícím se psychotickým onemocněním, ne na pacienty, kteří mají organické poruchy nebo jsou vážně tělesně nemocní.

–ga–

péče

Jak se pozná schizofrenie Skupina odborníků, kteří se zabývají léčbou psychóz, vytvořila za podpory firmy Eli Lilly program Preduka nabízející přehledné seznámení s příčinami, projevy a léčbou psychotických onemocnění. Čtenářům Espritu tentokrát přinášíme alespoň základní informace o příznacích a příčinách psychózy. Více najdete na internetových stránkách www.lilly.cz.

T

rpět psychózou znamená ztratit do jisté míry kontakt se skutečností. Psychózy, o nichž bude řeč, začínají obvykle v mladém věku. Jejich společnou příčinou je porucha přenosu dopaminu. Dopamin je nervový přenašeč, který zprostředkovává výměnu informací mezi nervovými buňkami. Zmnoží-li se dopamin, určité systémy v mozku začnou nadměrně fungovat, zatímco jiné systémy se naopak utlumí a výsledkem jsou příznaky psychózy.

Schizofrenie je psychóza, při níž se vyskytuje řada příznaků, a proto ji lze použít v dalším výkladu jako model. Schizofrenii mohou lékaři rozpoznat podle tzv. pozitivních příznaků – to jsou bludy, halucinace, dezorganizované myšlení a chování, ztráta kontaktu se skutečností, ztráta náhledu; dále podle tzv. negativních příznaků – patří k nim apatie, ztráta zájmů a iniciativy, snížení komunikace. U schizofrenie se mohou vyskytovat také tzv. kognitivní příznaky – zhoršená pozornost a poruchy paměti.

Bludy a halucinace

Halucinace jsou vjemy, které vznikají v mozku a jsou způsobeny nemocí. Mohou být sluchové (hlasy), zrakové (vidiny), čichové a dotekové. Halucinace se dají nazvat „šálením smyslů“. Jsou to intenzivní vjemy, které mohou ovlivňovat chování nemocného, který si například pak s hlasy povídá. Halucinace mohou být pro pacienta i nebezpečné, protože někdy nemocnému přikazují, co má dělat, a on se někdy zachová tak, jak by se v plném zdraví nezachoval.

Bludy jsou mylná přesvědčení, která vznikají v důsledku choroby. Bludné přesvědčení je pevné, pro nemocného je realitou, i když ho ostatní nesdílejí a existují doklady, že to

nemůže být pravda. Bludy vznikají v důsledku nemoci. Nemocný může být chorobně vztahovačný – myslí si, že si ostatní o něm povídají, dívají se na něj, mluví se o něm v televizi, píše se v novinách, atd. Výsledkem jsou nepříjemné pocity ohrožení a paranoidní stavy. Někdy se nemocný domnívá, že má nadpřirozené schopnosti, například umí řídit počasí. Bludy jsou nevývratné a mohou budit velikou úzkost. I pod vlivem bludů se může nemocný chovat tak, jak by se jinak nechoval.

Nemoc není nevychovanost

Ztráta energie, ztráta schopnosti radovat se, apatie, neschopnost prožívat emoce, vyhýbání se ostatním – všechny tyto příznaky mohou připomínat lenost a neochotu se přizpůsobit. Jde však o projevy nemoci, které nejdou ovlivnit „silou vůle“. Nemocný se například nemyje, nepřevléká, straní se ostatních, protože nemá zájem anebo se mu nedaří komunikovat. Příznakem onemocnění je i dezorganizované chování – „klackovité projevy“, ztráta kontroly nad skutečností, ztráta náhledu. „Klackovitě“ se nemocný nechová naschvál, jde o projev nemoci.

U schizofrenie mohou být dočasně porušeny poznávací (kognitivní) funkce, mezi něž patří paměť, soustředěnost, schopnost udržet pozornost. Výsledkem je zhoršení celkového „mentálního výkonu“. Nemocný si například stěžuje, že se nesoustředí na učení a hůře si pamatuje. Schizofrenii mohou provázet i depresivní příznaky.

Prohloubí-li se beznaděj a sebevražedné myšlenky, je třeba ihned vyhledat lékaře.

Dopamin a limbický systém

Řadu různorodých psychiatrických onemocnění souhrnně nazýváme psychózami, neboť je jim vlastní narušení kontaktu s realitou,

které je způsobeno porušenou funkcí dopaminu. Připomeňme si, že dopamin je nervový přenašeč, který zprostředkuje výměnu informací mezi nervovými buňkami. Výměna informací je jeden z mnoha chemických procesů, které neustále v našem těle probíhají.

Dopamin je vyráběn buňkami sídlícími ve středním mozku. Zakončení těchto buněk, ze kterého je dopamin uvolňován, je rozprostřeno prakticky v celém mozku. Je to dokonalý systém. Nás v této chvíli zajímá jenom jedna část těchto zakončení, která vede do struktur, kterým říkáme souhrnně limbický systém.

Limbický systém má na starosti mnohé funkce. Umožňuje nám prožívat emoce. Umožňuje nám ukládat události do paměti. Pro nás je ale nejdůležitější další úloha limbického systému. Umožňuje nám připsat význam věcem, které skutečně významné jsou.

Dopamin utržený ze řetězu

Představme si limbický systém jako pás, na kterém běží události, které prožíváme.

Některé jsou banální a nezasluhují si naši pozornost (např. kolik červených aut jsem potkal cestou do práce). Jiné důležité jsou (na určitém přechodu mě málem přejelo auto, musím si na toto místo dát pozor).

Právě důležitou událost označí dopamin v limbickém systému za skutečně důležitou.

Takto dopaminem označkovaná důležitá událost je pak speciálně ukládána do paměti. Jak to ale vypadá ve chvíli, kdy se při psychóze utrhne dopamin ze řetězu? Pokud se hladina dopaminu v limbickém systému zvýší, začne zcela náhodně připisovat speciální význam věcem, které si to vůbec nezasluhují. Hromadou těchto dopaminem chybně označených, jakoby důležitých, událostí je mozek zahlcený a automaticky si s tím poradí po svém – ve snaze vysvětlit si tyto události je začne porůznu spojovat do různých a často nelogických konstrukcí, které nemocný pokládá za realitu. Tak vznikají bludy. Trochu složitějším mechanismem vznikají i halucinace a ostatní příznaky, které se objevují u psychóz.

–red–

Brad King, Flickr.com

12

Člověk třeba při procházce městem může zcela náhodně připisovat speciální význam věcem, které spolu naprosto nesouvisejí, jako jsou dopravní značky, barva auta, nápisy nastříkané sprejery nebo heslo na billboardu. Začne mít například dojem, že nějaká vnější síla naaranžovala vše na ulici proto, aby ho testovala nebo mu předala nějakou šifrovanou zprávu. Tento stav se nazývá psychóza.

reportáž

Netlač řeku, teče sama, říkají ve Fokusu Slovo „fokus“ nemají v názvu jen prodejny optiky, ale také nejznámější síť organizací zajišťující následnou sociální péči pro klienty s duševním onemocněním. První Fokus vznikl před dvaceti lety v Praze. Od roku 2006 funguje Fokus také v Českých Budějovicích.

N

ěkteří lidé sem přicházejí pro brýle,“ směje se Eva, jedna ze stálých klientek občanského sdružení Fokus České Budějovice. Evě a mnoha dalším lidem, kteří trpí vážným duševním onemocněním (především schizofrenií a afektivními poruchami) nabízí budějovický Fokus prostor pro vzájemné setkávání a příležitost k mnoha různorodým aktivitám. „Máme ve své evidenci 150 klientů. Většina z nich do centra dochází. Pracujeme i s lidmi, kteří z nějakého důvodu potřebují pomoc poskytovanou doma. Chodíme také za pacienty na psychiatrii do nemocnice a do léčeben,“ říká ředitelka Zdeňka Kuviková. Nemocnice působí na všechny bez rozdílu skličujícím dojmem. Pacienti na psychiatrickém oddělení i v léčebně jsou proto rádi, když je někdo z Fokusu navštíví. „V nemocnici jsem byl v roce 1998 dva měsíce, nelíbilo se mi tam, byl jsem odříznut od rodiny. Potom už jsem tam nikdy nebyl. I když mi bylo hodně špatně. Od té doby funguji sám jen s ambulantní péčí,“ vypráví pan Zdeněk, jeden z klientů.

Sociálně terapeutická dílna a sociální rehabilitace

Klienti mají nejrůznější zájmy. Vyjít jim vstříc, skloubit vše dohromady, vytvořit program na celý měsíc dopředu a pružně ho obměňovat, není vždy nejjednodušší.

V budějovickém Fokusu pracuje sociálně terapeutická dílna, kde klienti vyrábějí ve vyčleněných prostorách tzv. Tiffany techniku. Tiffany technika nabízí zkušenost se skleněnými vitrážemi a se sklem vůbec.

Má své vlastní jméno – Kočka. Ke všem výrobkům, které zde vznikají, přidávají balicí papír s potiskem kočky. I prostory

určené pro vzájemné setkávaní se čas od času promění v rukodělnou dílnu – vyrábí se zde keramika, mozaiky, výrobky ozdobené drátky či ubrouskovou technikou.

Fokus nabízí svým klientům také různé sportovní a výletní akce. Vícedenní pobyty v přírodě byly zatím na základnách ve Zlaté Koruně a Nových Hradech. Letos se dokonce vyráží i na vodu. Oblibu si našel literární klub, další aktivitou jsou tzv. Piliny – otevřená skupina pro sebepoznání. Klienti se mohou zdokonalit ve vaření, ovládání cizích jazyků, využívání počítačů a mnoha dalších věcech. „Někdo se snadno seznamuje, je

I tady se Fokus snaží nabídnout řešení.

Například již zmiňovaná příležitost naučit se něco uvařit klientům pomáhá získat jistotu, že budoucí samostatný život zvládnou.

Další nabídkou je chráněný byt nedaleko sídla Fokusu, kde mohou určitý čas fungovat zcela nezávisle na okolí. Dokonce zde už jednou zažili svatbu klientů.

Obrana proti předsudkům

Duševní onemocnění je stále vnímáno jako cosi nepatřičného a k posměchu pak není daleko. „Kolem psychických nemocí existuje bohužel spousta mýtů. Lidé si běžně myslí, že psychicky nemocní oplývají malou inteligencí. Nebo že jsou to masoví vrazi, ze kterých jde strach,“ uvádí Z. Kuviková.

Podle ní za to mohou také média, která raději informují o tom, že psychicky nemocný někoho zabil, než že něco vytvořil, ačkoliv procento skutečně nebezpečných psychicky nemocných lidí je velmi nízké. „Proti předsudkům veřejnosti bojujeme svou činností.

Snažíme se ukázat, že tito lidé jsou schopni vytvořit úžasné věci. Zároveň se snažíme je zapojit do běžného života,“ říká ředitelka.

Fokus dělají lidé

Prosluněná řeka odplaví spoustu starostí a smutků. komunikativní a ve skupině si rychle najde své místo. Roli v tom hraje i pracovník, který může novému klientovi pomoci překonat ostych. Jsou však i klienti, kterým skupinové aktivity nevyhovují a dávají přednost individuální spolupráci s pracovníkem,“ uvádí ředitelka Kuviková.

Ve Fokusu vychází i časopis – Fokusoviny, který v současné době vedou sami klienti. Čtenáři ho chválí, i když pro klienty není vždy snadné dodat včas slíbené příspěvky a práci redaktorů stěžuje i potřeba souhlasu s použitím fotografií. Řada klientů se totiž obává svého spojení s psychickým onemocněním.

Partnerský život a bydlení

Psychicky nemocní lidé složitě hledají partnery. Potencionální partneři mívají strach navázat kontakt s člověkem, který trpí duševním onemocněním, obávají se reakce okolí. Navíc sami nemocní se často bojí někoho si hledat. Jsou tedy osamělí a pečují o ně rodiče.

13

Paní ředitelku motivovalo k práci v sociální oblasti narození nevidomé dcery. „Musíte to přijmout,“ odpovídá na otázku, jaký měla recept na život s handicapovaným dítětem. „Snažíme se naučit ji dostatečné soběstačnosti, aby nás jednou vůbec nepotřebovala,“ vysvětluje ředitelka Kuviková. Ve Fokusu panuje i díky jejímu příkladu hezká, domácká atmosféra. Všichni, kteří tam docházejí, viditelně pookřívají. „Důležité je nezabývat se moc nepodstatnými záležitostmi, jít k podstatě věci, dělat svoji práci dobře, být empatická vůči okolí,“ prozrazuje své krédo Zdeňka Kuviková.

Na nástěnce mě zaujalo heslo: „Netlač řeku, teče sama.“ I díky tomuto přístupu se lidé do Fokusu rádi vracejí. Mohou zde zapomenout na zbytečné obavy a sdílet své radosti i starosti s ostatními. Každý klient má svého klíčového pracovníka. Schází se s ním ke konzultacím a společně sestavují tzv. individuální plán. Svému klíčovému pracovníkovi klienti řeknou, jakou mají představu o dalším životě a jakou pomoc od Fokusu potřebují. „Kvalita služeb je dost dobrá,“ říká pan Karel, jeden z klientů. „Souhlasím. Protože lidé musí mít pocit, že musí se sebou něco dělat, že někam patří, někam mohou chodit,“ připojuje se pan Zdeněk. Na kvalitu služeb si klienti mohou stěžovat jak zcela anonymně tak otevřeně.

Opravdu závažnou stížnost tu ještě řešit nemuseli.

Jitka Stojanová

Příběh téma Peter Käuflin, Flickr.com, z cyklu Smutné obrazy

14

Jmenuji se Míša

N

arodila jsem se ve městě zvaném Aš, kde dodnes žiji spolu s mamkou. Máme dům na okraji města s velkou zahradou a přírodou kolem. Jako malá jsem blbla s bráchy. Chodili jsme do bažin, do lesa stavět bunkry, lezli po stromech, prali se. To mi vydrželo tak do deseti let. Do té doby jsem měla jen jednu kamarádku Kláru. Mamka jí moc v lásce neměla a tak buď ona nemohla ke mně nebo já k ní. Venku jsme spolu mohly být, ale i to se rodičům nelíbilo.

Do školky se mi chodit nechtělo, brečela jsem, když jsem tam musela jít. Hrála jsem si zásadně sama s hračkami. Zato do první třídy jsem se moc těšila. To jsem ale netušila, co mě tam čeká. Jelikož jsem se narodila s oční vadou – šilháním. Musela jsem od narození nosit brýle. Posadili mě do lavice vedle nejzlobivějšího kluka. Neustále do mě strkal, bral mi věci a házel s nimi. Posmíval se mým popelníkům na očích. Vlastně nejen on. Téměř všichni. Zkrátka ve škole jsem nezapadla mezi ostatní. Z tělocviku jsem měla vždy čtyřky – narušená motorika. To byla pro ostatní sranda, když se například přeskakovala koza a já jí musela podlézt a třikrát dokola oběhnout Byla jsem

vzornou žákyní, co seděla vždy v první lavici. Nedělala jsem žádný blbiny. Držela jsem se máminy sukně. Můj vývoj se od ostatních lišil.

Byla jsem jiná než ostatní. Bohužel kvůli mé odlišnosti jsem zažila šikanu v plné parádě ze strany žáků i učitelů. Moji vrstevníci chodili do tanečních, blbli s holkami, první lásky, chodili se bavit, do hospody a já v tomhle směru byla dost pozadu a nevyhledávala to.

Moje sebevědomí se dostalo až na bod mrazu – nic nedokážu.

Jsem nula. Všechno pokazím. Jsem neschopná a k ničemu. Každým dnem jsem s velkou nechutí vstávala ráno do školy s obavou, co se zase bude dít. Co pokazím. Ztrapním se. Udělám si ostudu.

Nedovedla jsem si představit, že bych byla vyvolaná před tabuli.

Každý den jsem se těšila, až škola skončí a já půjdu domů, zavřít se do pokoje. Mít klid.

Na základní škole jsem od první třídy až do deváté nenašla žádné kamarádky. Cítila jsem se osaměle. Mezi lidmi tak sama. Přestala jsem komunikovat s kamarádkou Klárou a čas jsem trávila na internetu zamčená v pokoji. V osmé třídě jsem už přestala být obětí šikany, ale šrámy na duši mi už zůstaly. Byla jsem jak zombie. Tělo bez duše a duše bez těla. Nějak jsem přežívala den za dnem.

Teď se vrátím do období, kdy mi bylo 10 až 16 let. Psal se rok 1996. To jsem dostala první počítač za 45 tisíc a s možností připojení k internetu se mi změnil život. Bylo to v období šikany na škole a virtuální realita mě držela před totálním zhroucením. Trávila jsem na PC dny i noci. Rodiče za mě byli rádi. Přece, kdo si hraje,

Příběh tak nezlobí. A já si hrála na PC. Byli moc rádi, že nekouřím, nepiju, nefetuju, nesexuju (to mi zůstalo dodnes). Byla jsem ta tichounká, plachá, hodná holčička, co poslouchala své rodiče na slovo. Zatímco bráchové byli pravý opak. Užívali si života se vším všudy a já se trápila doma ve svém pokoji. Nikomu jsem o mém trápení neřekla, hezky pěkně jsem to v sobě dusila. Základku jsem dokončila s odřenýma ušima. Přestala jsem se totiž učit. Nemohla jsem se soustředit a byla unavená, zničená vším kolem. Hádky doma mezi rodiči, osamělost, nepochopení, výčitky.

Když přišlo na nějakou práci doma a kolem baráku, tak to byl teror. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Tak se nebylo čemu divit, když jsem poprvé do ruky vzala hrábě a nevěděla, jak je uchytit a hrabat posekanou trávu. Trvalo mi to strašně dlouho a tak táta nezapomenul podotknout ironicky, jestli by to nešlo pomaleji a jasně mi dával najevo, jak jsem neschopná. Jak nic neumím. Sám by si to udělal lépe. Napadá mě další situace, kdy jsem si před tátou ukrojila trochu křivě chleba a on mě za to vynadal, že ho neumím krájet rovně a prohlásil. „Kdo neumí krájet chleba, tak ho ani nemá jíst.“ Takových momentů v životě bylo tolik, že jsem z táty dostala velký strach a z práce také. Došlo to tak daleko, že jsem se mu začala vyhýbat. Kdykoliv jsem měla před ním pracovat, tak jsem se rozklepala. Hrála jsem si na hrdinku a dělala jsem jako, že mi to jeho chování nevadí. Slyšet od něj chválu, tak to byste chtěli moc.

Ze školy jsem rovnou šla do svého pokoje a z něj vycházela, jen když to bylo nezbytně nutné (toaleta, jídlo). Tím pádem jsem nešla přes obývák, neviděla se s tátou, nepozdravili jsme se za celý den, týden, měsíc. Jestli jsem se s rodiči sešla u stolu, tak to bylo jen jednou do roka a to na Vánoce.

Dovršila jsem mých 16 let a ukončila základní vzdělání. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsem školu opustila. Bylo to jako vysvobození. Následovaly dva měsíce prázdnin, které jsem strávila sama mezi čtyřmi zdmi ve svém pokoji. Ven jsem nechodila, kamarádky už od základky jsem neměla, s rodiči jsem nekomunikovala. Chodili do práce, tak nebyl čas ani nálada a ani zájem z mé strany. Jediným spojením se světem byl ten internet a chat. To už mamka nebyla tak spokojená, že si hraji a nezlobím. Už v tom viděla závislost a odloučit mě od PC bylo téměř nemožné. Začala mi ten počítač vyčítat a proklínat. Litovala dne, kdy mi ho koupili.

Na střední školu (textilní průmyslovka) jsem šla s tím, že lidé jsou zlí, nedá se jim důvěřovat. Neměla jsem potřebu hledat kamarádky, protože v minulosti se mi jen posmívaly a pomlouvaly mě. Přes pole a les jsem chodila do školy, jen abych se lidem ve městě vyhnula.

Mám i takový problém, že nepoznávám lidské tváře. Nejsem schopná například poznat ve městě mojí mamku nebo kohokoliv známého.

Z tohoto důvodu jsem nezdravila lidi, zkrátka jsem je nepoznávala a oni si pak stěžovali u mých rodičů, že je nezdravím a já to doma nedokázala nikdy vysvětlit. Tak další průser a vlna nadávek.

Ztratila jsem úplnou důvěru v lidi. Už jsem se nepokoušela navazovat kamarádské vztahy ani na internetu. Rychle jsem zapomněla, co znamená chat. Nečetla jsem noviny, nesledovala televizi, neposlouchala rádio. Uzavřela jsem se totálně do sebe a izolovala před lidmi. Doma jsem nevydala ani hlásku. Den jsem trávila v posteli snažíc se ten den zaspat. Totální rezignace na život. Nezajímala mě móda, chodila jsem ve vytahaných hadrech, které jsem měla i deset let doma. Nečistila jsem si ani zuby. Zkrátka jsem o sebe přestala pečovat. Byla jsem tak nešťastná a zoufalá zároveň. Moc jsem si přála jednoho dne usnout a už se neprobudit.

No, život šel dál. Na konci školního roku mi jeden učitel řekl, že se příští rok otevírá nový obor zaměřený na počítače, tak jsem se o to začala zajímat. Další rok se nový obor otevřel, tak jsem tam přestoupila. Byla jsem jediná holka mezi samými kluky a zase v pr-

15

Ztratila jsem úplnou důvěru v lidi. Už jsem se nepokoušela navazovat kamarádské vztahy ani na internetu. váku. Žila jsem si ve svém vnitřním světě. Měla jsem velké problémy s učením. Najednou byl nehorázný problém zapamatovat si látku do školy. Udržet pozornost a soustředit se. Vymyslela jsem způsob, jak si školu usnadnit – taháky. Vedla jsem si je až do čtvrťáku a nikdo na ně nepřišel. Kdybych se tu látku měla naučit, tak bych to ani nedala.

Vlastně, učila jsem se hlavně angličtinu. Nějak mi začínalo zase být všechno jedno, byl problém ráno vstát a jít do školy, každý den jsem slýchávala, jak jsem nemožná a hlavně líná. Moje motivace a vůle byly oslabeny a paměť stávkovala. Když už jsem se donutila do učení, tak mi to do té palice nelezlo. Nakonec jsem odmaturovala se samými čtyřkami kromě informatiky.

Ve čtvrtém ročníku školy jsem se poprvé ocitla na psychiatrickém oddělení. Bylo mi devatenáct let. Předtím jsem rok docházela k psychologovi, který mi vůbec nepomohl. Byla jsem z toho úplně vykulená a plachá. Naštěstí jsem se dostala na psychoterapeutické oddělení, které se zrovna otevíralo, a já jsem byla mezi prvními, co tam přišli. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Chtěla jsem jen pomoc z toho utrpení, které jsem zažívala. Najednou jsem byla mezi lidmi a já do té doby byla zvyklá žít v ústraní. Bylo to tam na šest týdnů. Program od rána až do odpoledne. Najednou jsem se tam začala cítit dobře.

Poznala jsem bezva lidičky. Také jsem poznala poprvé v životě, co je to panická ataka. Poprvé jsem mluvila s psychiatrem. Nebyla jsem schopna slov. Jen jsem kývala a kroutila hlavou. Od té doby jsem začala užívat psychofarmaka. Na skupinových terapiích jsem jenom v kruhu seděla s hlavou svěšenou a zrakem upřeným na koberec a dostat ze mě větu nebo nějaké slovo bylo nemožné. Dalo by se říct, že těch šest týdnů jsem to tam jen odseděla. Na arteterapii jsem věčně měla čistý papír, jelikož jsem se bála a styděla něco namalovat.

Když už jsem něco vytvořila, tak jenom tužkou a byl to obrázek o velikosti 1 × 1 cm. Všechny obrázky byly prťavý a tenounce nakreslený, že to ani nebylo vidět. Když mě propouštěli, tak v propouštěcí zprávě bylo napsáno: úzkostně depresivní porucha. Konečně jsem dokázala pojmenovat moje potíže. Přesto, i když jsem byla tak pasivní, mi tento pobyt hodně dal. Byla jsem to zase já a schopná dokončit školu.

Co následovalo dál, to už nemůžu říct do detailu. Jediné, co vím, že jsem se po maturitě psychicky znova totálně zhroutila (Nevím, co bylo příčinou. Nepamatuji si). Nebyla jsem schopná vstát z postele.

Prostě děs. Deprese jako hrom. Rodiče mě odvezli opět do nemocnice na psychiatrii a tam už si mě nechali. Tentokrát na uzavřeném oddělení. Změna medikace, která nezabírala. Chtěla jsem skončit se svým životem. Lékaři se mi snažili pomoci, tak za mnou přišli s tím, že je tu šance na uzdravení – elektrošoky (ECT). Nic jsem o téhle metodě nevěděla. Trpěla jsem, a když mi řekli, že je šance se uzdravit, tak jsem bez váhání s elektrošoky souhlasila. Dostala jsem jich deset a můj život začal být zase veselejší. Plánovala jsem si, co budu dělat dál a těšila se domu na kocourka Vikyho, rodiče a můj pokojík. Bohužel vedlejší účinek ECT je výpadek paměti, který u mě byl veliký. Asi 2–3 měsíce nazpět a část pobytu v nemocnici si dodnes nepamatuji. Doma jsem hledala kocourka, a když ho nemohla najít, tak jsem se po měsíci opatrně zeptala mamky, kde je a ona se divila, že si to nepamatuji. Zabil ho sousedův kocour. Takže je i možný, že si nepamatuji, co předcházelo k tomu, že jsem spadla do těžkých depresí.

16

Příběh téma

Byla jsem jako vyměněný člověk. Poprvé jsem se po mnoha letech utrpení cítila docela dobře. Bylo to na mě i vidět. Měla jsem radost ze života. Dokonce jsem si psala a volala s kamarádkami, které jsem si našla první rok na tom psychoterapeutickém pobytu. Teď se vídám jen s jednou z nich (Jarkou). Je to kamarádka s velkým K. Ta mě hodně podržela a pomohla. Každý týden si voláme a občas zajedu na kafe. Dalo by se říct, že je to moje druhá mamka. Je jí 58 let. Uběhlo pár týdnů až měsíců a vše se vrátilo do starých kolejí, apatická jsem ležela v posteli. Nic mě nebavilo, netěšilo. Bylo mi všechno jedno i to, že jsem chodila spát oblečená. Vůbec jsem se nepřevlékala, nemyla, nekomunikovala. Nebyla jsem schopná se o sebe postarat. Doma jsem slýchávala, že jsem jen líná. Což mi moc nepřidalo, ba naopak.

Tak následovala další hospitalizace, potom zlepšení, za pár týdnů zhoršení a tak dokola pár let, až mi doktor řekl, že by pro mě bylo nejlepší mít ID. Já na něj vyvalila oči, co si to představuje mi říkat.

Důchod ve 22 letech? To snad ne. Řekla jsem to kamarádce a ta, ať to vezmu, že mi to pomůže. Přiznali mi ho a tak jsem dva roky v ID. Ještě jsem se s tím moc nesmířila. Raději bych byla zdravá a pracovala.

Za těch pět let, co se léčím u psychiatra, jsem byla třináctkrát hospitalizovaná na psychiatrii. Moje diagnóza se vyvíjela, až dostala konečnou podobu schizofrenie. Letos v lednu jsem se ocitla nedobrovolně v léčebně Dobřany a tam mi dělali psychologické vyšetření dva měsíce, celkem podrobné a já tajně doufala, že se ta schizofrenie nepotvrdí. No, potvrdila se. Já si jí nepřipouštím, ale léky poctivě zobu. Do všeho se nutím a snažím se bojovat. Stojí mě to dost sil. Kdo ví, jakým směrem se můj život bude dál vyvíjet. Poslední úprava léků mi asi sedla, jelikož se už necítím tak depresivní. Zato mám problém, že jakoby neprožívám emoce jako radost, lásku, vztek, smutek.

Doma se atmosféra taky zklidnila. Rodiče přijali fakt, že jsem duševně nemocná a tak mi už nic nevyčítají a nenadávají. Táta je ke mně hrozně milý a hodný. Když mám dělat nějakou práci, tak už to nekomentuje a nevadí, že mi to trvá strašně dlouho. To samé i mamka. Ta se mnou začala komunikovat a zajímat se o mě. Je též hodná.

Nejhezčí vzpomínky mám na psychiatrii. Vídám se s kamarádkou Jarkou, jak už jsem se zmiňovala a nějak žiji.

Napsáno 22. 6. 2011 Míša, 24 let

Pavlína každý den bojuje o svůj „obyčejný“ život

T

řicetiletá sympatická blondýnka Pavlína je schizofrenička. Nemoc u ní propukla v době, kdy zemřela její matka.

To bylo Pavlíně 17 let. V té době Pavlína chodila na učiliště a asi rok po smrti její matky se u ní poprvé objevily sluchové halucinace – hlasy. „Zpočátku jsem si říkala, že to nic není, že to je v pohodě, že to přejde. Jenže se to rozjelo čím dál tím víc a víc, až ty hlasy začaly být intenzivní,“ popisuje Pavlína začátek své nemoci. Pak už ji sluchové halucinace začaly zcela ovládat. Nařizovaly jí, co má dělat, nadávaly jí a začala si myslet, že ji pronásleduje policie. „Říkala jsem různé nesmysly. Mám sestru, se kterou nemám dobrý vztah, ale v té době mi pomohla. Naznala, že se něco vážného děje a zajistila mi odbornou pomoc. Sehnala u nás na vesnici jednu paní, která mě odvezla k doktorce,“ pokračuje Pavlína. Lékařka se nejprve snažila zjistit, jestli Pavlína neexperimentovala s drogami, což nedělala. Pavlína se nejdříve na doporučení lékařky na pár dní přestěhovala k babičce, aby jí domácí prostředí nepřipomínalo rodinnou tragédii a navíc tam žila sama. Samotná změna prostředí a léky však nepomohly a byla nutná léčba v psychiatrické léčebně.

Tam byla Pavlína hospitalizována zhruba měsíc, pak byla propuštěna s diagnózou schizofrenie.

Jenže po propuštění se její stav opět zhoršoval a po návratu domů se její nemoc znovu rozjela v plné síle. Ocitla se znovu na začátku.

Pavlína se toulala po nocích, hlasy zcela ovlivňovaly její jednání. Na nátlak babičky se tedy Pavlína opět obrátila na svou lékařku, která jí změnila medikaci, a pak se pomalu hlasy začaly ztrácet. „Pořád jsem je měla, ale už to nebylo tak silné. Objevovaly se jen občas, ne pořád ve dne v noci,“ vysvětluje Pavlína. Od té doby je stále sledována v psychiatrické ambulanci, sluchové halucinace prý občas mívá. „Například po chřipce, nebo když mi z nějakého důvodu není dobře, tak se mi to stává,“ přiznává. Už ví, o co jde, a svým způsobem se s nimi naučila žít. Na otázku, zda ji nemoc změnila, odpovídá

kladně. „Dřív, když jsem byla pod vlivem hlasů, tak jsem byla až agresivní, taková vzteklá. Když mi je dobře, nejsem taková prudká,“ uvažuje.

Pavlína v současné době bydlí v chráněném bytě a nemůže si tenhle azyl vynachválit. „Bydlím tady už asi rok a půl a jsem tady moc spokojená,“ básní. Často ji také můžeme vidět v centru denních služeb pro psychiatrické pacienty, jehož součástí je kromě zmíněného chráněného bydlení i kavárna a výtvarná dílna. Právě tam Pavlína ráda chodí, komunikuje s ostatními klienty a vytváří různé výtvarné předměty, její slabostí jsou neobvyklé šperky.

Mezi její záliby dále patří hra na sopránovou zobcovou flétnu. Říká, že má ráda zvířata, obzvlášť psy. „Také ráda zpívám, i když s tím zpěvem je to horší než s hraním, protože hlas nemám úplně takový, jaký by měl být,“ přiznává a dodává, že mezi její koníčky patří i vaření. Na ručních pracích ji prý nejvíce baví skutečnost, že svůj výtvor může pak někomu darovat. „Třeba svému příteli Martinovi,“ vypráví s nadšením. S Martinem chodí už rok, za pár dní oslaví své první výročí.

Když se zeptám koho má na světě nejraději, odpověď přichází bez váhání. „Je to můj přítel Martin. Já říkám, že to je nejlepší chlap na světě a jsem moc ráda, že jsme se našli. Máme spolu báječný vztah. I když někdy mezi námi proběhne i výměna názorů. Ale bez toho to asi nejde. Zatím jsme se nakonec vždycky dohodli. Dokážu i ustoupit a přiklonit se k Martinovu názoru, protože vím, že on dělá všechno pro to, abych já byla šťastná,“ vysvětluje. Pavlínino největší životní přání je mít vlastní bydlení a moc by si také přála, aby tam žili s přítelem společně. Na otázku, zda by chtěla ve svém životě něco změnit, odpovídá, že by si přála být zdravá, ale to se jí prý asi nesplní. „Ale momentálně se cítím šťastná. Líbí se mi bydlet tady v chráněném bydlení a skutečnost, že mám Martina… Myslím, že bych to nevyměnila za nic na světě.“ –le–

bláznivé umění

Dina Kavanová Konec iluzí Motýl Bývala jsem motýlem v zahradě pestrých květů.

Teď balancuji seč se dá na rozhraní dvou světů.

Květy už dávno odkvetly a mráz zlámal mi křídla, však nevzdávám se nadějí, že budu znova lítat.

Puchýře po lítém boji Představ si. Představ si, že na jeden den jsi Bohem. Se vším všudy, se vším, co k tomu náleží.

Hlásáš lásku a mír, svobodu a volnost a ono ti to vychází. Na chvíli. Na chvíli jsi Bohem, se vším, co k tomu náleží.

Oslovuješ lidi v ulicích, dáváš jim část své lásky, víš, že je zachráníš a dáváš jim to najevo. Někteří tomu věří, doopravdy věří tomu, že na ně přeskočí jiskřička, přesně taková, jakou nyní planou tvé oči. Jiní tě neberou vážně, ale tobě to nevadí, víš, že tvá slova se brzy naplní a ti, co nevěřili, uvěří. Že tě vezmou vážně, uvidí, žes měl pravdu a budou se kát. Na soše hlásáš svůj manifest lásky, manifest milujících mužů a milujících žen.

Vtom se ti však před očima mihne blesk, ne takový, jako za bouřky, ale mnohem, mnohem jasnější. Na chvíli tě oslepí a ty vidíš, vidíš všechno. Nedokázal jsi to, vyšší moc tě potrestá, žes zkoušel dosáhnout na nejvyšší trůn, trůn Boha. Zabijí tě, už teď tě sledují, jdou po tobě. Zabijí všechny, co jsou s tebou. Blesky se míhají a ty nevíš, kdo jsi, ztrácíš pojem o čase a orientaci v prostoru. Ani nevíš jak, dostaneš se ze sochy dolů. Náhle jsi ničím, hned po tom, cos byl Nejvyšším z nejvyšších.

Utíkáš. Prostor se mění v prázdnotu, v kalné bahno a ty utíkáš před svými pronásledovateli, avšak síly tě opouští a strach ti svazuje nohy.

Bojíš se, tak, jako se jiní bát nedokáží. Zabijí. Zabijí. Tebe i všechny, co tam s tebou byli. Zapříčiní konec světa, kvůli tomu, žes selhal.

Konec světa. Ano. Konec. Boj o čas a o život na hranici smrti. Na tváři se ti odráží modré světlo a v hlavě ti hučí. Ztratil ses a jiskra ve tvých očích se změnila ve vatru spalující tvé tělo na popel. Nesmíš jim dát šanci, musíš to ukončit dřív, stejně nemáš šanci se skrýt, sledují tě a vypátrat tě mohou naprosto všude. Proto je lepší se vypařit.

Ty vlídné hlasy okolo jsou jen fikce, hra, iluze. Abys zůstal a oni si ušetřili energii, kterou by jinak věnovali boji. Ale ne. Nebude. Žádný boj. Konec, konec světa, konec tebe. Pak už těm okolo nic neudělají, potrestáš se přece sám.

Proč tě drží ty pevné paže? Kam tě vedou? Nechceš to vědět, chceš zhasnout všechna ta děsivá světla, chceš odejít pryč, do věčné tmy.

Zavřeš oči a necháš se vést, kdo ví, jaká síla pohání tvé nohy obtěžkané strachem. Slyšíš slova míchající se s hlasy ve tvé hlavě, ale ta slova jsou příjemná a ty bys tak rád znovu zažehl plamen života ve své duši.

Poddáváš se jim, nevědomě, protože jsi stále ještě pryč. Řeka. Vzpomínáš na řeku a rozmlžené střípky vzpomínek na ráj naplňují tvé oči slzami. Držíš se těch spásných rukou a jdeš bos, bolest ti nic neříká.

Jen aby neměli stopu a nedostali tě před cílem.

Tvé nohy omývá proud chladné řeky, ležíš, a bleděmodrý kouř vzlíná z tvých úst. Jsi u cíle. Tady už tě nemohou dostat, jen se dostat pryč, navěky tady zůstat nemůžeš.

A zas tě vedou, dál a dál, do nekonečných dálav, nemáš ani potuchy kam. I když se ti mysl pomalu bystří, ještě stále nevidíš tu pravou stezku. Paměť ožívá a ty jdeš, bez opory, i když se musíš pořád držet těch, co tam byli s tebou, protože jsi unaven z toho předlouhého boje.

Pomaličku docházíš do cíle, je tam tma, dobře. Tma, moc černé, to je dobře. Propadáš se do říše snů, do područí královny Mab. Tady jsi v bezpečí.

Nemůžeš být Bohem, když se koukáš na ruce plné puchýřů. Jsou tam po lítém boji. Po boji se samotným Bohem, jenž je polovinou tvé mysli.

17

18

bláznivé umění

Hana Korbičková Můj osobní psycholog „Mám starosti a je mi smutno,“ svěřila jsem se mu. Neodpověděl. Jen se na mne chápavě díval, přivřel oči a vzdychl si. Pohladila jsem ho.

Jeho blízkost mi dělá dobře. Přivinul se ke mně a začal vrnět. Poprvé jsme se viděli před dvěma lety a už tehdy jsem věděla, že se stane součástí mého života. Hladím ho po zádech, prohrábnu mu konečky prstů krátký zrzavý trávník na temeni hlavy, drbu ho za ušima. Vysloveně si to užívá. Tahle terapie působí blahodárně i na mě. Hned je mi líp. Zavřel oči a já vím, že se mnou soucítí. Za chvíli vstanu a jdu vařit. Jde se mnou. Sedne si na židli doprostřed kuchyně a bedlivě mě sleduje. Dřív jsem svoje problémy probírala jenom s manželem. Teď si o nich můžu povídat i se svým osobním psychologem. Ke kávě mám ráda něco sladkého, ale on by si dal spíš maso. Neodmítnu a nabídnu mu kus šunky.

Ještě si musím umýt vlasy, uvědomím si. V koupelně se nakloním nad vanu a sprchuju si vlasy proudem vody. Přidám šampon a jemně si je promnu. Stojí vedle mne a dívá se, jak na dně vany ubíhají bublinky.

Potom si zapneme televizi. Lehne si mi na klín, ví, že ho budu celou dobu vískat. Opravdu mi rozumí jako málokdo. Je empatický a můžu

se mu svěřit úplně se vším. Jeho terapeutickým schopnostem důvěřuje celá rodina. I manžel. Chápe, že mám pro svého osobního psychologa tak trochu slabost. Jsem ráda, že na něj nežárlí, i když… Znáte to.

Občas mě vidí, že ho pohladím. Ale já prostě potřebuju dávat svoje city najevo! Samozřejmě, že manžel je na prvním místě, i když se mi terapeut líbí. Ani mi nevadí, že je zrzek. On si s tím také hlavu neláme.

Rozhodně z toho nemá žádné mindráky jako někdo. Pochopitelně nechci, aby kvůli němu nastal v naší rodině rozkol. Někdy mám ale pocit, že to můj psycholog nerespektuje a dělá si na mne přílišné nároky.

Je prostě na ženské. Jak přijde ze školy starší dcera, hned za ní běží.

Jasně, je odpočinutý, tak je teď ve svém živlu. Přichází mladší dcera, zavolá na něj a on zas hned za ní. Vrací se manžel z práce. Obejmeme se. Dám mu svačinu a povídáme si. Pak si jdeme chvíli lehnout.

Položím mu hlavu na rameno. Přidají se k nám i obě dcery a také můj osobní psycholog. Přijde a drcne manžela do brady. Mokrým čumákem se dotkne jeho tváře. Nakonec jsme na manželské posteli všichni.

Celá rodina a náš kocour. Terapie je u konce. Jsem šťastná.

Michal Zemánek Co se mi přihodilo Stalo se Co se mi všechno přihodilo?

Zkazil se mi počítač.

Zkazil se mi vysavač.

Roztrhl se mi nový ruksak těsně před odjezdem na dovolenou.

Zkazila se mi lampička v mém pokoji, při které jsem zvyklý číst pro dobrou náladu básně Jiřího Žáčka.

Ukradli nám popelnici.

Onemocněl jsem chřipkou.

A já se ptám všech, co bude dál?

Ale pro mě řešitelný problém není žádný problém.

Svině Valí se dvě svině v Číně.

Hrají si dvě svině v Číně.

Pomlouvají se tři svině v Číně nebo jsou někde tady z blízka, ale to je jedno.

Blbosti V novinách jsou samé blbosti.

V rozhlase jsou samé blbosti.

V televizi jsou samé blbosti.

Hlavně že ty hovoříš tak inteligentně.

inzerce

19

klub samělých srdcí o Všem osamělcům!

Cítíte se osamělý(á)? Chcete si s někým jen tak nezávazně popovídat a nevíte s kým? Toužíte se s někým blíže seznámit?

Pokud ano, Klub osamělých srdcí je tu pro vás!

Setkání se koná vždy první sobotu v měsíci od 19 hodin, v kavárně hotelu Gradient (naproti sanatoriu Ondřejov), Klánova 61, Praha 4-Hodkovičky

samělci, nezdráhejte se přijít pobavit! těšíme se na vás!

Spojení ze stanice metra C Kačerov, bus 170, 203 do zastávky Vavřenova ze stanice metra C Budějovická, bus 121 do zastávky Filosofská

Co v našem klubu najdete Přátelskou atmosféru, nejrůznější „psychohrátky“ vedené dvojicí zkušených psychoterapeutů a živou či reprodukovanou hudbu různých žánrů (pop, rock, electrohouse atd.) Cílem je se uvolnit, pobavit, s někým sympatickým se seznámit a malinko poznat i sám sebe.

Termíny setkání v roce 2011 6. srpna, 3. září, 1. října, 5. listopadu, 3. prosince Vstupné je 50 Kč MUDr. Martin Jarolímek; Andrea Scheansová, Ph.D.; Lada Háková Pro případné dotazy či upřesnění kulturního programu volejte 777 783 166.

11 20

objednací lístek Do konce roku 2011 Vám budeme Esprit zasílat zdarma.

Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky.

Adresa pro zaslání

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XV, číslo 5–6 Cena výtisku: zdarma Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz Redakce

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?

Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?

Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?

Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?

Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.