Esprit 1-2 2013

ESPRIT esprit

1

1–2 7–8 2009 2013 ZDARMA zdarma

téma

Nikola Čulík: Zatímco tělo odpočívá duše putuje.

ČASOPIS časopis PRO pro VŠECHNY všechny, KTERÝM kterým DUŠEVNÍ duševní STRASTI strasti NEJSOU nejsou LHOSTEJNÉ lhostejné

seminář v senátu STIGMA A DESTIGMATIZACE V ČR jsou duševně nemocní (3) | jde Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Pomoc se získáním práce (2)diskriminováni | Bohnická léčebna v reformách příkladem (3) Stigma, strach,psychiatrické předsudky, odmítání (6)(4) | Zbláznit se může každýkterý (8) se nerozhlíží, odkud přiletí facka (7) Kolem reformy péče to vře | Ivan David – Skeptik, Kanada duševně nemocné respektuje Kapitalismus s námi nepočítá Blog: Kdy je pacient nebezpečný sobě (10) nebo|svému okolí? (10) | Zabil se mi(12) syn (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat pacienty (20) Příběh Petra, který už nesedí skrčený v koutě (15) | Nikola Čulík: Některé kresby měsskoro stály život (16)

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA:

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, naštvalo mě, když jsem v MF Dnes objevil článek, který stavěl do jedné řady nedávnou tragédii ve Frenštátě s útoky schizofreniků. Autorka článku Můj soused zabiják popsala v souvislosti s hrůzným činem Antonína Blažka „obdobné“ problémy s duševně nemocnými sousedy, konkrétně také případ jednačtyřicetileté schizofreničky, která kuchyňským nožem usmrtila devatenáctiměsíční holčičku.

Zmiňovat tuto tragédii v jedné řadě s tím, co se stalo ve Frenštátě pod Radhoštěm, je naprostý nesmysl. Bývalý vězeňský dozorce zřejmě naplánoval vražedný výbuch jako pomstu lidem v domě a celé společnosti, která ho vyhnala na ulici. Podle dostupných informací to byl zahořklý člověk s psychopatologickými rysy, ale věděl, co dělá. Svoji pomstu předem plánoval. Agresivita schizofreniků má zcela jiné příčiny. V akutním stavu reagují impulzivně na psychotické podněty, které jsou součástí jejich bludného světa. Mohou mít například akustické halucinace – hlasy, které jim řeknou „tamhleten člověk je ďábel“ a oni dotyčného napadnou. Mstu v sobě nemají, s tím jsem se za téměř třicet let, co schizofreniky léčím, nikdy nesetkal.

Psychotický pacient reaguje impulzivně na psychotický podnět, neužírá se dlouhodobě nenávistí ke společnosti a neplánuje pomstu. Ve Spojených státech se podle posledních statistik 96 procent těžkých kriminálních činů, jako je vražda, znásilnění, dopustili duševně zdraví lidé. Pouze ve čtyřech procentech se těžkých kriminálních činů dopustili vážně duševně nemocní. Agresivní schizofrenik, pokud se skutečně dopustí násilí, narozdíl od většiny násilníků skutečně neví, co dělá. Reaguje impulzivně třeba na vetřelce z vesmíru nebo ďábla.

Zajímavý je i další statistický údaj: 11 až 12 procent všech amerických schizofreniků zažilo nějakou formu týrání, zneužívání, znásilňování. Jsou častěji oběti agrese, protože ve srovnání s normální populací jsou křehcí, zranitelní. Hodně z nich prošlo šikanou. Otázka je, co bylo dřív, jestli vejce, nebo slepice. Schizofrenici se stávají častěji obětí násilí, ale může to být i tak, že násilí, často právě šikana, nastartuje u slabších, zranitelnějších jedinců schizofrenní proces.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Pomoc se získáním práce

Č

eská asociace pro psychické zdraví zahájila realizaci projektu AKTIVI­ ZACE. Projekt, jehož partnerem je Občanské sdružení Kolumbus, se snaží o navýšení práceschopnosti osob se zdravot­ ním postižením formou dlouhodobého pora­ denství a vzdělávání, které reflektuje nabíd­ ku trhu práce pro OZP (osoby se změněnou pracovní schopností). Součástí projektu je i umístění čtrnácti účastníků na tréninko­ vých pracovních místech s aktivní podporou a dalším tréninkem dovedností. Výsledkem praxe na tréninkových pracovních místech by měla být také úspěšná adaptace na reálné pracovní podmínky.

Cílem projektu financovaného Evrop­ ským sociálním fondem je připravit mi­ nimálně 30 osob se změněnou pracovní

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

schopností ke vstupu na trh práce v hlavním městě Praze. „Věříme, že kombinace vzdě­ lávání, exkurzí k zaměstnavatelům a trénin­ kového zaměstnání s asistencí supervizora je cesta, která hendikepovanému člověku usnadní návrat do běžného života,“ říká ředi­ tel České asociace pro psychické zdraví Mgr. Jan Martínek. Autoři projektu kladou důraz na jednoduchost, pravidelnost, dostupnost aktivit a možnost individuálního přístupu.

Projekt byl zahájen 1. března 2013, datum ukončení realizace projektu je 30. dubna 2014. První aktivitou je výběr a nábor účast­ níků projektu. (Zájemci o projekt najdou více informací na straně devatenáct.) –red–

Struktura projektu Program podpory stojí na čtyřech hlavních aktivitách: 1. JOB KLUB – 12 měsíců, min. 30 podpořených osob, skupinová setkání, individuální poradenství, volný JK. 2. EXKURZE – ÚP ČR, tréninková kavárna, chráněná dílna, NNO, firma, které umožní přímý kontakt s různými typy zaměstnavatelů a rozdílně náročnou pracovní činností, 30 podpořených osob.

3. tři KURZY – „Operátor“, „Organizační a administrativní pracovník“, „Fundraiser“, které nabízejí alternativu ke kurzům rukodělných činností pro OZP a současně mají vazbu na aktuální nabídku na trhu práce v hl.m.Praze, 24 podpořených osob.

4. TRÉNINKOVÁ PRACOVNÍ MÍSTA – celkem 7 úvazků na 6 měsíců, 1 úvazek ČAPZ, 2 úvazky o. s. Kolumbus, 4 úvazky Formica Group, s.r.o., pravidelná a osobní podpora supervizora, další trénink dovedností.

aktuality

Bohnická léčebna jde v reformách příkladem Připravovaná reforma psychiatrické péče by měla přinést významné změny fungování velkých psychiatrických léčeben, které se v současnosti starají o většinu vážně duševně nemocných lidí. PL Bohnice předjímá charakter těchto změn ve svém pilotním programu.

V

edle pavilonů poskytujících lůžko­ vou péči funguje v PL Bohnice od roku 1991 „nízkoprahové“ Cent­ rum krizové intervence a od října minulého roku také Komunitní terénní cent­ rum, které poskytuje služby pacientům po pro­ puštění v jejich přirozeném prostředí. „V rámci této služby mají pacienti například možnost nám kdykoli zavolat, promluvit si, poradit se.

A to jim dodává v prvních dnech po propuš­ tění z léčebny jistotu a pomáhá lépe se znovu začlenit do běžného života,“ popisuje MUDr. Ing. Petr Příhoda, primář Komunitní péče Psychiatrické léčebny Bohnice. „Mimo zlep­ šování lůžkové péče se zaměřujeme také na vytváření nových služeb, které pomáhají paci­ entům ve složité fázi propuštění z hospitaliza­ ce. Pro mnohé z nich je toto období význam­ ně zatěžující. Právě proto vytváříme systém jakéhosi doprovázení tímto procesem,“ uvádí

MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické lé­ čebny Bohnice. Podle něj si už v roce 2009 sta­ novila bohnická léčebna vizi: poskytovat inte­ grovanou psychiatrickou péči v kontrolované kvalitě vedoucí ke spokojenosti pacientů.

Spádovou oblastí PL Bohnice je téměř celá Praha, ale komunitní péči poskytuje v daleko menším regionu, především lidem

3

žijícím na Praze 8. Služba, při které psychi­ atrické sestry navštěvují pacienty v jejich domácím prostředí, je určena především li­ dem s psychotickým onemocněním. Včasnou pomoc jednotlivcům ohroženým psychotic­ kou krizí poskytuje asertivní mobilní tým, kde je vedle psychiatrické sestry také lékař, psycholog a sociální pracovnice. „Působíme na malém kousku Prahy, protože nemáme pocit, že by bylo dobré jet někam dvě hodiny, poskytnout 20 minut službu a vrátit se zpět,“ vysvětluje ředitel Hollý. Teprve nedávno se podle něj podařilo uzavřít se zdravotní pojiš­ ťovnou smlouvy, na základě kterých jsou pro­ pláceny výkony psychiatrických sester. „Na příkladu bohnické léčebny se ukazuje, že po­ zvolná transformace služeb je reálná a v pra­ xi může fungovat. Tyto snahy současného ve­ dení musím ocenit i ve světle toho, že se tak děje za pionýrských podmínek, kdy ještě ne­ jsou zajištěny centrální zdroje financování,“ říká první náměstek ministra zdravotnictví Marek Ženíšek.

–red–

V rámci bohnického Komunitního cetra funguje také stacionář.

Dotace sociálních služeb už pět let klesají

Z

rozpočtu ministerstva práce a sociál­ ních věcí (MPSV) má jít na podporu sociálních služeb o 360 miliónů ko­ run méně než vloni. V letošním roce žádali poskytovatelé sociálních služeb o dotace ve výši 10 miliard korun. Resort podle součas­ ných výsledků dotačního řízení rozdělí pou­ ze 6,05 miliardy korun. „Každý rok počet poskytovatelů služeb narůstá. To je jeden z důvodů, proč jsou dotace pro jednotlivé poskytovatele stále menší a menší,“ říká mi­ nistryně práce a sociálních věcí Ing. Ludmi­ la Müllerová. Nespokojenost poskytovate­ lů s výší schválených dotací podle ní MPSV očekávalo.

O situaci v sociálních službách jednali 18. února s ministryní Millerovou společně se zástupci poskytovatelů sociálních služeb také kraje. „V roce 2008 činila dotace 8,5 miliardy korun, v dalším roce 7,3 miliardy korun, pak 7,8 miliardy a dnes se ta částka

pohybuje kolem šesti miliard korun,“ říká náměstkyně jihočeského hejtmana Mgr. Ivana Stráská. Poskytovatelé sociálních služeb se podle ní dostávají do obrovských problémů, protože současně rostou ceny a zvyšují se náklady jednotlivých služeb. „Systém ročně potřebuje 6,5 miliardy korun, aby přežil,“ tvrdí Ivana Stráská. „Poskytovatelé budou muset omezovat pracovní místa v řádu stovek, snižovat kapacity lůžek, počty poskytovaných hodin terénní péče a podobně,“ uvádí prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Ing. Jiří Horecký. Bez dalších financí by podle něj muselo ukončit činnost asi 250 zařízení a o práci by mohlo přijít až 2400 lidí.

Ministryně Müllerová přislíbila, že bude jednat se zástupci vlády a především ministerstva financí o navýšení prostředků na sociální služby zhruba o půl miliardy korun. „Stejně jako stát by se ale o zařízení pro své

občany měly zajímat kraje a také obce, které získaly nové peníze z loterií a také úpravou rozpočtového určení daní,“ uvádí Ludmila Müllerová. V současnosti podle ní ministerstvo mapuje situaci v jednotlivých krajích a přijímá žádosti o dofinancování služeb, které pak ve spolupráci s kraji vyhodnotí.

Nejbližší jednání o financování sociálních služeb se má uskutečnit v průběhu března.

MPSV však upozorňuje, že zhruba šest miliard korun nejsou jediné finance, které na podporu sociálních služeb stát posílá. Dalších 20 miliard korun bude vyplaceno formou příspěvků na péči lidem, kteří jsou závislí na pomoci jiných osob. Z příspěvku na péči by si měli platit potřebné sociální služby, ale v praxi nebývá příspěvek pro nákup sociálních služeb využíván. „Řekněme si to na rovinu, tyhle prostředky nemohou jít do kapes jenom jako přilepšení na stáří,“ uvádí ministryně Müllerová.

–red–

4

téma: seminář v senátu

Kolem reformy psychiatrické péče to vře Jedenáctého března se uskutečnil v prostorách Senátu seminář nazvaný Reforma psychiatrické péče z pohledu odborníků, pořádaný pod záštitou místopředsedy Senátu Ing. Zdeňka Škromacha.

Většina přednášejících mluvila o neutěšeném stavu psychiatrické péče v ČR. Zástupci ministerstva zdravotnictví nebyli pozváni.

S

přednáškou na semináři vystoupilo více než deset řeční­ ků, převážně vedoucích pracovníků psychiatrických léče­ ben. Poukazovali jak na problémy současné psychiatrické péče, tak na rizika její reformy. I když se seminář výslov­ ně konal v souvislosti s ministerstvem zdravotnictví připravovanou

transformací, do programu se nevešel nikdo z ministerstva ani z oficiální pracovní skupiny k tvorbě Strategie reformy psychiatric­ ké péče. „Rádi bychom se účastnili semináře v Senátu, nebyli jsme pozváni,“ říká první náměstek ministra zdravotnictví PhDr. Marek Ženíšek, PhD. Také ředitel bohnické léčebny MUDr. Martin Hollý se o semináři dozvěděl náhodou. Přitom v ministerské pracovní skupi­ ně, která připravuje strategii reformy, je zástupcem psychiatrických léčeben. „Až v průběhu semináře probíhala telefonická jednání, aby se alespoň do diskuse představení ministerstva dostalo. Nikdo z pra­ covníků ministerstva tam nebyl pozván,“ říká M. Hollý.

Nedostatečně vyléčení pacienti

Účastníci semináře se shodovali v názoru, že česká psychiatrie ne­ vzkvétá. „Stav psychiatrické péče v České republice je ve všech sek­ torech neutěšený. Ambulantních psychiatrů je málo. Ambulantní

téma: seminář v senátu

5

Z výstavy Život a dílo Nikoly Čulíka ve Staroměstské radnici, 7. 1. 2013, GHMP, foto: Tomáš Souček

Česká psychiatrie nevzkvétá. Stav psychiatrické péče v České republice je ve všech sektorech neutěšený. Vláda, poslanci, senátoři, úředníci de facto nemají o psychiatrické pacienty zájem.

Celá společnost je taková, všechno, co je odlišné – a psychiatrický pacient je odlišný – je stigmatizováno.

psychiatr má na pacienta deset minut. Deset minut stačí na přede­ psání léku. Morbidita narostla za posledních deset let o třicet pro­ cent a v posledních třech letech je nárůst ještě větší. Lůžková péče není dostatečně proplacená. Akutní péče je tlačena zdravotními po­ jišťovnami k velmi rychlému propuštění pacienta. Pacient dosta­ ne léky, potřeboval by psychoterapii, edukaci, ale je rychle odeslán k ambulantnímu lékaři, který na něj má deset minut. Čili se brzy vra­ cí, není dostatečně vyléčený na lůžku ani v ambulanci,“ charakteri­ zoval v úvodu semináře celkovou situaci Prof. MUDr. Ján Praško, přednosta Psychiatrické kliniky FN Olomouc. Podle něj stát výraz­ ně stigmatizuje psychiatrické pacienty. „Vláda, poslanci, senátoři, úředníci de facto nemají o psychiatrické pacienty zájem. Celá spo­ lečnost je taková, všechno, co je odlišné – a psychiatrický pacient je odlišný – je stigmatizováno,“ konstatoval J. Praško. To se podle jeho názoru odráží i ve financování psychiatrické péče. „Psychiatrie je

hrubě podfinancována. V České republice jde na psychiatrickou péči 3,5 procenta z celkových nákladů na zdravotnictví, průměrná evrop­ ská země dává 8 procent, západní země 12 procent. Jsme předpo­ slední před Slovenskem, ale na Slovensku se do toho nezapočítávají peníze na sociální péči. Když to vezmeme v úvahu, jsme absolutně na posledním místě za Bulharskem, Albánií a dalšími zeměmi, uve­ dl profesor Praško. Hrubé podfinancování má podle něj dopad na kvalitu psychiatrické péče. „Zmizela psychoterapie, protože nebyla dostatečně proplacená a nevyplatí se. Dělám už třicet let psychotera­ peutické výcviky. Většina psychiatrů, které jsem vycvičil, nedělá psy­ choterapii, přestože na to mají dovednosti. Za současné situace, kdy mají na pacienta deset minut a vidí ho pětkrát za rok, by psychotera­ pie ani nebyla možná,“ řekl J. Praško.

Chybí koncepce psychiatrické péče

Organizátor semináře, psychiatr a bývalý ministr zdravotnictví MUDr. Ivan David, CSc., se rovněž domnívá, že změna současného stavu je nutná, ale varuje před neuváženou reformou. „Za největ­ ší problém pokládám to, že za péči o osoby s duševními poruchami není nikdo vymahatelně odpovědný. Nikde zákon nikomu neukládá, že má takovou péči poskytovat. Je definováno, za jakých podmínek ji poskytovat lze, je definováno, kdo ji poskytovat může, ale není ře­ čeno, kdo ji poskytovat musí a v jakém rozsahu. To vidím jako velmi zásadní problém a obávám se, že není vůle v tom něco měnit, a je po­ třeba to změnit,“ uvedl I. David. Podle jeho názoru chybí koncepce péče, která má stanovené cíle a popisuje co, kdo, kdy, jak má reali­ zovat a kdo je za to odpovědný. Vytvoření koncepce musí předcházet analýza, která se bude zabývat i duševně nemocnými, kterým není poskytována péče. „Chybně se vychází pouze z deklarované nemoc­ nosti. Vedle toho je skrytá nemocnost a chtěl bych zdůraznit, že nej­ větší pozornost je třeba věnovat nejvíce nemocným a ne těm, kteří péči sami vyhledávají,“ upozornil I. David. Nutnost změny odůvod­ ňuje především nedostatkem peněz. „Péče je podfinancována a fi­ nancování má naprosto chabou strukturu. Je potřeba přidat peněz a zejména některé oblasti financovat daleko podstatněji. Tak jako je to v zahraničí. U nás jde na péči o osoby s duševními poruchami nesrovnatelně méně než v jiných zemích Evropy,“ řekl Ivan David.

Dále podle něj nejsou skoro vůbec naplňovány některé potřeby osob trpících duševní poruchou a ubytovací standard neodpovídá době a času. „Psychiatrické ústavy byly vždycky přeplněny zpravidla na dvojnásobek své původní kapacity. Dnes jsme na takových počtech, jaké byly deklarovány před sto lety. To znamená, že jsme na ubyto­ vacím standardu, jak měl vypadat před sto lety,“ uvedl Ivan David.

Potřebným změnám však má podle něj předcházet vytvoření kon­ cepce a nikoliv reforma, která je důsledkem tlaku nahromaděných problémů.

6

téma: seminář v senátu

V České republice jde na psychiatrickou péči 3,5 procenta z celkových nákladů na zdravotnictví, průměrná evropská země dává 8 procent, západní země 12 procent. jsme absolutně na posledním místě za Bulharskem, Albánií a dalšími zeměmi.

Nedůvěra k připravované reformě

Podle názoru Ivana Davida je připravovaná transformace motivo­ vána dalšími úsporami na již výrazně podfinancované péči. Náměs­ tek M. Ženíšek naopak považuje nedostatečné finanční zajištění psychiatrické péče za jeden z hlavních důvodů k reformě. „Minis­ terstvo zdravotnictví si uvědomuje dlouholetou podfinacovanost psychiatrické péče. Několikrát jsme uváděli, že průměr vynaklá­ daných prostředků na psychiatrickou péči v Evropě je osm pro­ cent z výdajů na zdravotnictví a v naší zemi jsou to pouze tři pro­ centa,“ říká M. Ženíšek s tím, že cílem reformy v žádném případě není psychiatrickou péči zlevnit. Ministerstvo si je podle něj plně vědomo i „absence koncepčního materiálu, který by byl dále reali­ zován v praxi“ a stejně jako Ivan David zdůrazňuje, že jde o celko­ vou koncepci péče o duševně nemocné, nikoliv pouze o koncepci psychiatrické péče, protože zejména selhává péče následná, která má neoddělitelnou sociální složku. „Reformní kroky se nemohou týkat pouze samotné psychiatrické péče. Týká se to i dalších ob­ lastí, a proto hovoříme o celkové koncepci péče o duševní zdra­ ví. Bez shody i s ostatními aktéry nebo ostatními resorty, zejména s ministerstvem práce a sociálních věcí, bez dohody s pojišťovna­ mi, bez dohody s neziskovým sektorem, ale i například se sdruže­ ními pacientů a rodinných příslušníků, by naše práce šla nazmar,“ říká M. Ženíšek s tím, že na přípravě strategického dokumentu se podílejí všichni resortní i mimoresortní aktéři. O nutnosti zajistit ve spolupráci s ministerstvem práce a dalšími partnery soustavnou následnou péči je přesvědčen i Ivan David. „Odborníci rozhod­ ně podporují nabídku sociálních služeb jako chráněného bydlení, chráněného zaměstnávání, stacionářů atd., varují však před uná­ hlenou redukcí lůžkových psychiatrických zařízení. K omezení její­ ho rozsahu může dojít až po vybudování vhodných pobytových slu­ žeb pro osoby, které nepotřebují intenzivní psychiatrickou péči,“ stojí v tiskové zprávě ze semináře.

Neblahé zahraniční zkušenosti

Odpověď na otázku, zda duševně nemocným hrozí, že na reformu nakonec doplatí, bychom podle Ivana Davida měli hledat v histo­ rii zahraničních reforem psychiatrické péče. „Reformy probíhající v USA i v Evropě od šedesátých let 20. století vždy deklarovaly zájem o zkvalitnění péče, ale byly často motivovány snahou ušetřit veřej­ né výdaje, případně dosáhnout na lukrativní nemovitosti. Následně vybudovaná tzv. komunitní péče pak svou kapacitou skoro nikdy ne­ stačí zabezpečit péči zejména o nejvážněji duševně nemocné,“ uvedl I. David. V důsledku toho podle něj vždy došlo k velkému růstu bez­ domovectví duševně nemocných.

Jako příklad nezvládnuté reformy uvádí poválečnou situaci ve Spojených státech, kde reformátoři přišli s myšlenkou zavřít tehdej­ ší diskreditované psychiatrické ústavy (ostudu Ameriky) a nahradit je zařízeními komunitní péče. Této myšlenky se chopil John Fitzge­ rald Kennedy, jehož sestra údajně trpěla duševní chorobou. „Zpráva o stavu psychiatrických ústavů v Americe, kde pacienti během války

hladověli, navrhla zřízení malých léčebných center po padesáti tisí­ cích obyvatel. Velmi podstatné je, že Kennedy nikdy pořádně neřekl, kdo má komunitní centra financovat,“ konstatoval I. David. Tento problém se podle něj opakuje celá desetiletí a vždycky to skončí tím, že komunitní zařízení jsou financována velmi nedostatečně. „Za ně­ kolik let po likvidaci psychiatrických ústavů došlo k tomu, že komu­ nitní centra neměla potřebná materiální a personální vybavení a za­ bývala se poradenstvím v předvídatelných životních událostech,“ uvedl I. David s tím, že po uzavření psychiatrických ústavů v USA se z části nemocných stali bezdomovci a mnozí z nich později skon­ čili ve vězení. „V roce 1987 už sedm procent vězňů tvořili nemocní s psychózami,“ řekl I. David. Deinstucionalizace tak podle něj vede k reinstitucionalizaci v zařízeních daleko méně vhodných pro péči o duševně nemocné (vězení, kláštery, charitativní organizace). „Vý­ znamná část duševně nemocných ve Spojených státech se dostává do vězení asi pětkrát častěji než do psychiatrických zařízení. Část nemocných v Evropě se dostává do ochranné léčby, to jsou zařízení, kam jsou pacienti umisťováni z nařízení soudu. Jsou to v podstatě moderní vězeňská zařízení. Já to nepokládám za adekvátní psychi­ atrickou péči. A to je selhání systému i v západní Evropě,“ uvedl I. David.

Přibudou duševně nemocní bezdomovci?

Kritika reformních záměrů ministerstva zdravotnictví, s níž na se­ mináři nejvýrazněji vystoupil Ivan David, byla podle Marka Ženíška za hranou přijatelného přístupu. Náměstek Ženíšek se ohradil pře­ devším proti podezřením Ivana Davida, že neodpovědně spuště­ ná reforma, motivovaná snahou ušetřit na psychiatrické péči bude zneužita k rozprodání léčeben a vyústí ve zvýšení počtu duševně ne­ mocných bezdomovců. „Některé ty výroky, které na semináři zazněly a byly pak v médiích, že ministerstvo zdravotnictví předpokládá vy­ prázdnění léčeben, že se pacienti ocitnou na ulicích jako bezdomov­ ci, považujeme za naprosto absurdní,“ uvádí Marek Ženíšek. Dokud nebude dobudovaná nějaká alternativa k dnešní klasické péči, nelze podle něj rozhodně hovořit o rušení či přeměně léčeben nebo jejich částí. „To je základní dogma, se kterým ministerstvo zdravotnictví pracuje při tvorbě koncepce. Proto nás nepochopení tohoto proce­ su všechny zaskočilo. Samozřejmě pokud se třeba ukáže v průběhu několika let, že jsou skutečně některá lůžka v léčebnách nadbytečná, protože alternativy v podobě komunitních center budou plnit svůj účel, tak teprve pak je možné vést nějakou debatu o redukci nebo transformaci lůžek,“ říká M. Ženíšek. Poukázal také na to, že strate­ gie reformy psychiatrické péče, na níž pracuje skupina odborníků na ministerstvu, má být hotova až v polovině letošního roku. „Nechápe­ me, proč někteří řečníci kritizovali něco, co ještě neexistuje,“ uvádí M. Ženíšek s tím, že tvorba koncepce péče o duševně nemocné v ČR směřuje k roku 2014, kdy by podle něj měla Česká republika obdržet ze strukturálních fondů EU přibližně šest miliard korun na zahájení transformace.

Josef Gabriel

7 foto: archiv I. Davida

rozhovor

Skeptik, který se nerozhlíží, odkud přiletí facka Ivan David je psychiatr, politik (ČSSD) a náměstek pro vědu, výzkum a vzdělávání v PL Bohnice.

V minulosti stál v čele ministerstva zdravotnictví i bohnické léčebny. Zajímalo nás, co si myslí o připravované reformě psychiatrické péče v ČR. Jak se díváte na reformní plány v oblasti péče o duševně nemocné?

Dívám se na ně s nedůvěrou, protože se dlouhodobě zabývám vývojem psychiatrické péče v jiných zemích, zejména v západní Ev­ ropě a ve Spojených státech, a vím, že často dobře zamýšlené reformy dopadly tragicky.

Příčinou bylo nekvalifikované rozhodová­ ní. Jeden typ péče se zrušil nebo zásadním způsobem změnil, aniž se počítalo s tím, že některé kategorie pacientů pak nebudou mít adekvátní péči.

Myslíte, že to hrozí i u nás?

U nás to nedopadne tak dobře, abychom měli problémy jako v Dánsku a v Nizozemí, u nás budou obrovské problémy, jako mají v Maďarsku. Z úsporných důvodů se ruší tradiční formy péče, aniž by byly vybudová­ ny nové, které by je reálně nahrazovaly. Zá­ jem developerů o nemovitosti často vede ke zrušení ať už části budov nebo areálů, které jsou pak využity pro účely komerční. Paci­ enti jsou odkázáni na komunitní péči, která měla být vybudována, ale není. Takže to vede k rostoucímu bezdomovectví. To je jeden z nejhorších důsledků neuvážených reforem psychiatrické péče. Bezdomovectví zcela nepochybně stoupá nejen ve Spojených stá­ tech, ale i v západní Evropě. Přes všechna ujištění to nebylo vyřešeno.

Lze redukovat léčebny, aniž by pacienty přebrala zařízení komunitní péče?

Jde o to, zda komunitní péče bude skuteč­ ně schopna tyto lidi přebrat. Těžce psycho­ tického bezdomovce je velmi těžké udržet v zařízeních komunitní péče. Proto v různých zemích vznikala tzv. komunitní zařízení pro zajištění celodenní péče, která se vůbec neliší od pavilonu klasické psychiatrické nemocni­ ce. Rozdíl je jenom v tom, že nemocnice má dostatečně zajištěné financování.

Pokládáte za reálné, aby došlo k rušení léčeben z komerčních důvodů?

Současný pražský magistrát zredukoval ko­ munitní služby asi o pět procent. Příští rok bude v Praze zrušená linka důvěry a bude zru­ šen i RIAPS. Ze strany magistrátu se mluví o podpoře komunitní péče a přitom samotný magistrát tuto péči ruší. Někteří zastupite­ lé by chtěli dostat do své správy Psychiatric­ kou léčebnu v Bohnicích. Nejde jim o zajiště­ ní péče pro duševně nemocné, jediný zájem, který mají, jsou pozemky a budovy. Jakmile by je převedli do svého majetku, provedou analýzu s předem jasným závěrem, že deset pavilonů je nepotřebných. Pacienty umístí do nějakých komunitních zařízení, která se pak zavřou a příslušné nemovitosti budou pro­ dány developerovi. Takhle to vypadá v pod­ mínkách východní Evropy. V podmínkách

západní Evropy na sebe někdo převezme od­ povědnost a je možno dosáhnout vybudování jiných zařízení. Ale v podmínkách východní Evropy to tak nebývá.

To, co říkáte, je asi nejhorší možný scénář.

To je realistický scénář. Já nejsem optimista, protože optimista je blbec, který se domní­ vá, že se věci budou vyvíjet příznivým způ­ sobem, ačkoliv pro to není žádný důvod. Já jsem skeptik a mám velké pochybnosti, které jsou důsledkem vědomosti o vývoji v jiných zemích. A nevidím žádný důvod se domní­ vat, že v tomto případě to bude jinak. V Čes­ ké republice jsou věci spíše horší, ještě více se tady tuneluje než v jiných zemích, napros­ to beztrestně, nenávratně a přitom se seškr­ távají sociální služby.

Jste skeptický, i pokud jde o šest miliard korun, které chce ministerstvo zdravotnictví získat z Evropské unie na transformaci psychiatrické péče?

Jestli někdo operuje s tím, že do České Re­ publiky přijdou nějaké miliardy, které trans­ formaci vyřeší, tak za prvé z těch miliard si budou chtít uloupnout ti, kteří budou u válu, a jejich kamarádi. Za druhé budou vybudo­ vána zařízení, která u nás nemají žádnou ob­ dobu a budou financována potud, pokud ev­ ropské peníze nedojdou. A navíc se to bude

8

rozhovor

brát jako záminka pro zrušení dosavadních služeb se záměrem získat nemovitosti, čili naprosto pochybuji o tomto procesu. Příle­ žitost získat těch šest miliard na transforma­ ci – to je ten příslovečný holub na střeše. Já bych rád věděl, kde je, jestli existuje. Opako­ vaně jsme svědky toho, že se mluví o hypo­ tetických penězích. Objeví se hypotetické zdroje, které reálně neexistují, pak se jimi operuje. Je to manipulativní jednání.

Zahájení reformy je zřejmě podmíněno tím, že se tyto peníze v Bruselu vyjednají.

To je naprosto nepřijatelný přístup. Je potře­ ba mít reálnou koncepci, nikoliv připravovat reformu na základě toho, že přijdou nějaké peníze. Je potřeba vytvořit koncepci, kterou bude možné financovat, ať už přijdou zvenčí peníze nebo ne. Protože jinak se jakoby vy­ tvoří reforma, pak přijdou peníze, pak pení­ ze dojdou a je konec. Tak to vypadalo v řadě východoevropských zemí. Přijeli tam experti ze Západu, řekli, co mají dělat, pak odjeli, pak projekt skončil a skončilo i to psychiat­ rické zařízení. Lidé skončili na ulici. Taková reforma, jak víme, se dělá ve dvou krocích.

Nejdřív se zruší psychiatrické ústavy s tím, že pak přijdou peníze. Jenže peníze nepři­ jdou a psychiatrické ústavy zůstanou zruše­ ny a pacienti jsou na ulici jako například ve Spojených státech. Nebo se zruší psychiat­ rické léčebny jako v Itálii a pak se to desítky let dolaďuje. Pacienti se ocitnou v zařízeních daleko méně vhodných, než byly ty původní léčebny, a už se o tom jaksi nemluví.

Ale tyto negativní zkušenosti jsou staré už čtyřicet let.

Je potřeba se k tomu postavit vzhledem k těm zkušenostem, ale to se neděje. Prostě se ignorují, bagatelizují. Dokonce i v tak zva­ né „deklaraci“ jsem se dočetl, že psychiatric­ ké ústavy v západní Evropě již neexistují, což není pravda. Řadu z nich jsem viděl, navštívíl jsem je. Demagogické je i používání termínu „velkokapacitní“, aby si lidi hned představili vepřín, výkrmnu, velkokapacitní drůbežár­ nu. To je ideologická manipulace. Praha se svými obyvateli je také velkokapacitní. Když si sednete v obýváku k televizi, tak tam mili­ ón obyvatel nesedí s vámi, jste tam sám. Ve­ likost toho zařízení není důležitá, důležité je, v jakých podmínkách bezprostředně je ten pacient. Jestli má jednolůžkový pokoj nebo desetilůžkový. O léčebně, která bude mít de­ setilůžkové pokoje, můžeme říkat, že je malá tedy dobrá. Je to naprostý nesmysl.

Nemají to pacienti do psychiatrických léčeben daleko?

Pokud jsou to ambulantní pacienti, tak není důvod, aby tam dojížděli. Ambulantní

péči mají mít zajištěnou a lůžková péče nemůže být u každého baráku. V každém okresním městě nemůže být kardiocent­ rum a zrovna tak nemůže být všude kom­ plexně vybavené psychiatrické zařízení.

Pokud má být komplexní, tak musí mít do­ statečný spád, aby mohlo fungovat. V za­ řízení s malým počtem pacientů nemůžete vytvořit společný program, protože každý pacient je jiný. Viděl jsem řadu psychiatric­ kých oddělení, kde to takhle přesně vypa­ dá. Kde je jeden nemocný schizofrenií, dva dementní, jedna hysterická žena, jeden pa­ cient, u kterého se neví,co má za chorobu, protože s nikým nekomunikuje. Aby bylo možné pacienty třídit podle toho, jaké mají léčebné a ošetřovatelské nároky, tak jich musí být dost.

Menší komunitní zařízení nemohou fungovat kvalitně?

Menší zařízení můžou fungovat tak, jak by měla, ale pouze pro jednu kategorii nemoc­ ných. Že tam budou léčit třeba jen psycho­ tiky, nebo jenom neurotiky, nebo jenom demence. Aby to k něčemu vypadalo, není možné mít na jednom oddělení pacienty s nejrůznějšími poruchami. Protože manický pacient bude dloubat kolenem do dementní­ ho dědečka, je to prostě absurdní. Nehledě na to, že pojem komunita je ideologicky zatí­ žený. Já hovořím o péči, která je blízká paci­ entovi. Ta samozřejmě má mít různé podoby.

Aby mohly být služby v regionech efektivně financovány, personálně vybaveny, tak musí být definováno, jaké mají funkce. Pokud jsou věci dělány jaksi nahodile, nesystémově, do­ chází k neefektivitě, což je pro tenhle typ slu­ žeb v zahraničí naprosto typické.

Systémové řešení by podle vás tedy vypadalo tak, že zůstane zachována síť psychiatrických léčeben a doplní ji promyšlený systém péče blízké pacientovi? Řekněme, že ano. Ale když o tom takhle ho­ voříte, vycházíte ze situace, která má něja­ kou historii. Z té nelze vycházet. Je potřeba vycházet z toho, jaké potřeby mají nemocní, ne z toho, jak služby vypadají teď, co zruší­ me a co nezrušíme. Máme tady psychotické pacienty, kteří vyžadují intenzivní ošetřova­ telskou medicínskou péči. Pro ty musí být zajištěna péče v lůžkovém zařízení. Nelze očekávat, že budou dobře léčeni ambulantní péčí. Pak máme pacienty, u kterých převládá ošetřovatelská služba například s demen­ cemi, a tam zase není nutné, aby se třikrát denně dělala vizita. Prostě je potřeba vychá­ zet z potřeb všech pacientů a pak racionálně seskupit různé způsoby péče a k tomu využít i dosavadní areály a budovy.

Redukci léčeben tedy nepokládáte za nezbytnou?

Pokud by se například Psychiatrická léčebna v Bohnicích zrekonstruovala, což si myslím, že je třeba, tak se v každém případě její lůž­ ková kapacita zmenší, aniž by přestaly být využívány budovy. Prostě z toho důvodu, že na místo osmilůžkového pokoje lze udělat ne čtyři dvoulůžkové pokoje, ale jen dva dvou­ lůžkové s příslušenstvím. Je potřeba, aby tady byly i výtahy, spousta zázemí pro per­ sonál a větší prostory pro pacienty. Když se podíváte na nová psychiatrická lůžková zaří­ zení v západní Evropě, třeba v Nizozemí, na stejný počet pacientů mají třikrát větší plo­ chu. Tady by to muselo vypadat stejně. Nejde o to brát léčebně budovy, ale uspořádat je ta­ kovým způsobem, aby pro pacienty byl pobyt příznivější.

Připravovaná reforma ovšem předpokládá, že péče půjde za pacienty do komunity.

Komunitní zařízení se starají o ty pacienty, kteří sami vyvíjejí iniciativu a péči hleda­ jí. Zatímco těm, kteří ji nehledají, se péče nedostane. Za pacienty, kteří jsou doma, je správné chodit. Pokud to potřebují. Ale po­ kud potřebují intenzivní péči, je to neefek­ tivní a dostane se jen na zlomek těch, kteří to potřebují. Hlavní problém, který zatím nikdo neřeší, jsou ti nejvíce nemocní pacienti, kte­ ří vypadli z lůžkové péče. Tedy bezdomovci.

Těch je v ČR několik tisíc. Počet duševně psy­ chotických bezdomovců je vyšší, než je jejich počet v léčebnách v České republice. Měla by se o ně vesměs starat sociální pobytová zaří­ zení, která neexistují. O psychotické bezdo­ movce nemá vůbec nikdo zájem, nechávají je umřít na ulici, jsou nejspíš vinni tím, že trpí psychózou, a proto je zřejmě potřeba nechat je zemřít.

Posun do komunity by měl znamenat rozvoj zdravotně-sociální péče, tedy že se vytvoří zázemí, aby bylo postaráno také o tyhle lidi.

To by bylo hezké, kde máte zajištěno finan­ cování?

Změna systému péče, na kterou by měly přijít z Evropské unie ty miliardy…

Změna systému to nevyřeší. Chtějí ušetřit zru­ šením ústavů. Pacienti zůstanou na ulici a ti, kteří nechtějí zemřít hlady, se začnou živit kri­ minalitou. V Evropě se posunou do ochranné léčby a ve Spojených státech do vězení. Takto to dnes funguje a v ČR to nebude jiné.

Jsou na stole i jiné možnosti?

To je scénář, který je na stole všude, a u nás to nemá být jinak. Hledáme-li pozitivní příklad,

rozhovor pravděpodobně bychom ho našli v Terstu, ale pak je potřeba přenést sem z Terstu všechno.

Myslíte, že by se model fungující v Terstu mohl uplatnit i u nás?

Samozřejmě by to bylo možné realizovat, po­ kud by se toho tady hodně změnilo. Jenže není vůle toho mnoho změnit. Mimo jiné by terst­ ský model péče byl asi třikrát dražší. Přepočí­ tal jsem to na Prahu, stálo by to třikrát víc pe­ něz. Připomíná mi to židovský vtip o tom, jak si Arabové vaří šoulet. Nemají husí maso, tak tam dají skopové. Nemají kroupy, tak použijí rýži. Pustí se do jídla a jeden z nich říká: „Tak nevím, co ti židi na tom šouletu mají.“ Co zásadního by se u nás muselo změnit?

To nejpodstatnější je, že veřejná správa, která rozhoduje o financování, by na sebe musela vzít povinnost postarat se o všechny, kteří to potřebují. Veřejní činitelé mají zatím pocit, že když se jim zachce, mohli by dát trochu pe­ něz těm organizacím, které se podle vlastního uvážení postarají o některé potřebné. V Ters­ tu se starají o všechny, kteří žijí ve spádovém území, tady ne. To je nejzásadnější rozdíl.

Deklarace platformy pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním požaduje, aby se obnovila povinnost postarat se o nemocné v určitém spádovém území.

Je to právě jen deklarace. Je velký rozdíl mezi představami lidí a tím, jak to v politice ve skutečnosti funguje. Nejdřív musí být záko­ nem uložená povinnost a ta u nás neexistu­ je. Lidi přijdou a řeknou, my potřebujeme to a to. Úřad odpoví, já to nemohu financovat, mně to zákon neukládá. Je třeba se uvědo­ mit, že veřejná správa může financovat pou­ ze to, co ji zákon ukládá. Aby veřejná sprá­ va něco mohla a současně musela, pak jí to musí být zákonem uloženo.

9

Chtějí ušetřit zrušením ústavů. Pacienti zůstanou na ulici a ti, kteří nechtějí zemřít hlady, se začnou živit kriminalitou.

V Evropě se posunou do ochranné léčby a ve Spojených státech do vězení. je dosažení solidarity společnosti a tato soli­ darita se musí týkat všech členů společnosti.

U nás neustále solidarita společnosti klesá.

Mimochodem když jsem byl před dvaceti lety v Londýně, tak jsem tam viděl spoustu bez­ domovců, někteří zjevně trpěli psychózou.

Po ulicích chodilo spoustu lidí žluté a čer­ né pleti. Mezi bezdomovci se nevyskytovali.

Prostě komunita přistěhovalců žluté a černé pleti se o své lidi stará daleko lépe než rozpa­ dající se společnost bílých protestantů. Spo­ lečnost musí dospět k větší kohezi, k větší so­ lidaritě. V řadě společností, které jsou chudší než my, to tak je. Nenechají padnout svoje členy, přestože všichni mají sotva co jíst. So­ lidarita není komunistické heslo, je to heslo osvícenství. Teď se vracíme před osvícenství, ke společnosti, která poskytuje pouze nená­ rokovou charitativní péči. Prostě někdo vám milodar dá a někdo nedá.

Vidíte možnost politické změny?

Vidím nejenom možnost, ale i nutnost poli­ tické změny, protože situace se mění k horší­ mu a to dokonce dramaticky. Dochází k pro­ gresivnímu zadlužování klientů a škrtání zdrojů. Na prvním místě se škrtají zdroje pro sociální oblast. Zdravotní zdroje se neškrta­ jí jenom proto, že jsou v odděleném režimu zdravotního pojištění a vybírají se zvlášť.

Kdyby byly součástí státního rozpočtu, tak jsou rovněž seškrtány.

Jaké kroky by musely nastat, aby došlo k reformě podle vašich představ?

Současný prezident hovořil o tom, že je po­ třeba investovat. Není třeba investovat jenom do průmyslu, ale i do lidí. Ne v zájmu zisku, v zájmu solidarity. Protože společnost, která je nesolidární, která se nestará o své členy, ne­ funguje a spěje k zániku. V tradiční společ­ nosti lidé s těmi nejzávažnějšími duševními poruchami končili jako Viktorka v Babičce od Boženy Němcové. Toulali se po lesích a někdo jim občas nechal kousek jídla. A dneska takhle končí i lidé, kteří by se v té tradiční společnos­ ti udrželi. Jedním z důvodů je, že ubývá nená­ ročných prací pro ty lidi, kteří nejsou schopni dělat náročnou práci. Proto je nutné systema­ ticky podporovat příležitosti k jednoduchému uplatnění. Psychotici v rozvojových zemích jsou na tom lépe, protože se jich více uplatní v zaměstnání než v Evropě. V Indii schizofre­ nik sedí na tržišti, před sebou má rozložené nějaké zboží, sedí u toho celý den a tím z jejich hlediska pracuje. Taková příležitost v Evropě vůbec není. Tady je schizofrenik závislý na so­ ciálních dávkách.

V čem by podle vás měla politická změna spočívat?

Já nejsem z těch, kteří by se v politice rozhlí­ želi, odkud letí facka. Já jsem politik proto, abych řekl, co je třeba udělat, a hledal cesty, jak to udělat. Z mého hlediska nejpotřebnější

Věříte v možnost přijetí legislativy, která by zakotvila povinnost společnosti postarat se o všechny vážně duševně nemocné lidi?

Za současných podmínek si takovou změ­ nu ani nelze představit. To je revoluce. Chtít

od státu, aby přijal povinnosti a plnil je, to je něco, co už tady dvacet let chybí. A já mys­ lím, že to tady být musí. Znamená to vrátit státu nějakou úlohu. To je naprosto zásadní změna. Stát u nás nemá úlohu. Veřejná sprá­ va se zabývá rozdáváním veřejných peněz soukromým firmám.

Vidíte naději v novém panu prezidentovi?

Já vidím v novém panu prezidentovi vět­ ší naději než v tom předchozím. O jak moc větší bude, to se uvidí. Podstatné je, že do značné míry takovou vůli má. Půjde o to, nakolik se podaří vytvořit podmínky, aby tuto vůli mohl uplatnit. Každý politik ví, že může dělat jenom něco, za určitou hrani­ ci už nemůže. To, že z titulu prezidentské funkce nevyplývají téměř žádné pravomoci, je pravda, ale to neznamená, že nemůže mít takovou neformální autoritu, která mu ve skutečnosti umožní prosadit mnohem více.

V této souvislosti rád připomínám pozoru­ hodnou postavu Mahátma Gándhího, kte­ rý až na nějaké velmi krátké období neměl žádnou funkci. Přesto nebylo v Indii mož­ né, aby se cokoliv důležitého stalo, aniž by to schválil. Čili neformální autorita někdy může být více než autorita formální, kterou má neschopný člověk. Uvidíme nakolik má prezident vůli a schopnosti a nakolik se po­ daří vytvořit podmínky, které by umožňova­ ly něco změnit, aby se společnost posunula směrem k solidaritě.

Do jaké míry je připravena postavit se za tuto revoluční změnu ČSSD? Takto položená otázka nedává smysl. Proto­ že politické strany nemyslí, myslí funkci­ onáři. Politické strany nemají vůli, tu mají funkcionáři. Otázka zní, jestli příslušní funk­ cionáři budou mít dostatek prostoru a vůle, aby to udělali. A to já v tuto chvíli nevím. Řada funkcionářů v sociální demokracii to bere tak, že když půjde ODS od válu, tak na­ stoupí na jejich místo a budou dělat to samé.

Tedy že budou rozdělovat veřejné peníze sou­ kromým firmám. Možná jiným soukromým firmám. Možná více peněz, možná méně. Ale nechtějí z principu žádnou změnu. Ale jsou i funkcionáři, kteří takovou změnu chtějí.

Je otázka, na kolik budou mít příležitost ji uplatnit.

Josef Gabriel

10

blog

Kdy je pacient nebezpečný sobě nebo svému okolí?

Po dobu sjezdu komunistické strany (nebo když měl přijet Brežněv) bývali psychiatričtí pacienti, kteří by mohli působit rozruch, nedobrovolně zavíráni do psychiatrických léčeben. Nedobrovolná hospitalizace je ze zcela jiných důvodů velkým problémem i dnes.

P

odle současné legislativy lze pacienta bez jeho souhlasu hospitalizovat, jen pokud „ohrožuje bezprostředně a zá­ važným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky du­ ševní poruchy“.

Háček je v tom, co to závažné a bezprostřední ohrožení sebe nebo svého okolí vlastně znamená. Psychiatři, kteří se střídají na příjmo­ vém oddělení psychiatrické léčebny, si to vykládají různě. Několikrát se mi stalo, že jsem pacienta odeslal do Psychiatrické léčebny v Boh­ nicích, ale tam ho nepřijali, přestože to podle mého názoru byla jedi­ ná možnost, jak toho člověka a jeho okolí ochránit.

Léčil jsem například jednu pětadvacetiletou dívku, říkejme jí Dita, která dříve byla velmi úspěšná v modelingu a především v navr­ hování a šití kostýmů. Pracovala například i pro Lucii Bílou. Zhruba před rokem toho zanechala, protože objevila nějakou vesmírnou čás­ tici, která zachrání celé lidstvo. Zanořila se do sítě bludných úvah, naprosto ztratila kontakt s realitou, přišla o všechny kamarády a ka­ marádky, neměla žádný příjem a dnem i nocí se věnovala své kosmic­ ké částici. Přežívala díky péči mámy a babičky, které se o ni staraly, ale vzdalování se od reálného světa se stále zhoršovalo. Z objektivní­ ho pohledu nebyla nebezpečná sobě nebo svému okolí, tiše se v pod­ kroví zabývala kosmickou částicí.

Máma téhle dívky se obrátila na výjezdovou službu našeho den­ ního sanatoria, že neví jak dál. Dita působila navenek normálním dojmem, byla krásně oblečená, ale po pěti minutách začala hovořit o kosmické částici. Předložila nám objemné desky s mnoha nákresy, které zachycovaly bludný, bláznivý svět, ve kterém propojovala Ježí­ še Krista, mayskou kulturu, Mendělejevovu tabulku prvků a všech­ no možné do vzorce kosmické částice, která všechny zachrání, a ještě na tom Dita vydělá obrovské peníze. Kontaktovala řadu odborníků

včetně astronoma Jiřího Grygara, samozřejmě nikde neuspěla, ale o ničem jiném nechtěla mluvit.

Snažil jsem se ji nenásilně, jemně přesvědčit, že by možná mohla začít něco užívat, nějaký lék, který by jí pomohl, aby mohla lépe kon­ centrovat své myšlení na tenhle úkol, který si předsevzala, ale jakou­ koliv pomoc odmítala. Jezdili jsme za ní se sociálním pracovníkem opakovaně, při poslední návštěvě bylo vidět, že je potřeba situaci ně­ jak řešit. Stála před námi mladá krásná holka bez jakéhokoliv finanč­ ního příjmu, závislá na rodičích, bez jakýchkoliv kamarádů, kamará­ dek, uzavřená do bludného světa jakési kosmické částice.

Předložil jsem jí nabídku: buďto si vezme lék a bude ho pod má­ minou kontrolou pravidelně užívat nebo si jednou měsíčně nechá píchnout depotní injekci, která jí pomůže, aby mohla koncentrovat své myšlení na to, co si předsevzala, nebo přichází v úvahu jenom ne­ dobrovolná hospitalizace. Řekl jsem Ditě na rovinu, že má psychic­ ký problém, se kterým je možno pomoci, a že jsem složil lékařskou přísahu, že takhle budu pomáhat. Dita první dvě možnosti odmítla, řekl jsem OK, vzal telefon a zavolal záchranku. Naložili jí, odvezli do bohnické léčebny, ale z té byla druhý den propuštěna s odůvod­ něním, že není nebezpečná sobě nebo svému okolí. I když, jak víme, ohrožuje dlouhodobě svůj život, svoji budoucnost a existenci.

Od té doby se s námi nekontaktuje, podala na mě trestní oznáme­ ní a ve svém bludu jede pořád dál. Její máma se z toho psychicky se­ sypala a v současnosti k nám každý týden dochází na terapii.

Nejhorší a tragický případ se týkal pacienta s bipolární poruchou, který byl jedním ze společníků velké firmy a během jednoho měsíce (v manické fázi svého onemocnění) rozfofroval několik miliónů. Je otáz­ kou výkladu, jestli bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí. Podle mě ano a ohrožoval i existenci firmy. Tak jsem ho nechal nedobrovolně hospitalizovat. Pobyl tam týden a pak zástupce pří­ slušného soudu, který podle zákona musí posoudit, jestli si nedobrovol­ ně hospitalizovaný člověk zaslouží detenci ve zdravotnickém zařízení, rozhodl o jeho propuštění. Byl propuštěn a záhy ho někdo na ulici za­ střelil. Můžu se jenom domnívat, že dál manipuloval s penězi firmy a že za jeho smrtí jsou zbylí společníci. Takže nakonec došlo nejenom k ohro­ žení zdraví, ale i ke ztrátě života třicetiletého pacienta.

To nepsal náš doktor Jarolímek Reakce čtenářů na minulý příspěvek k nedobrovolným hospitalizacím byly bouřlivé, jako bych chtěl každého pacienta sbalit a zavřít do blázince.

P

řes třicet let se snažím (a je to také filosofie Denního psy­ choterapeutického sanatoria Ondřejov) předcházet hos­ pitalizaci psychotických pacientů. Ať dobrovolné nebo ne­ dobrovolné. Nedobrovolná hospitalizace by jednoznačně

měla být ultimum refugium – poslední útočiště, opravdu to úplně poslední řešení.

V minulém příspěvku jsem psal o Ditě. Jméno je fiktivní a také popsaný příběh se v jednom bodě liší od reality. Šlo mi o to ukázat typickou situaci při nedobrovolné hospitalizaci pacienta, který zdánlivě nikoho neohrožuje, ale stále hlouběji se propadá do své nemoci a postupně si ničí život. Dita žila v bludné před­ stavě, že objevila kosmickou částici, která zachrání celé lidstvo a přinese jí hromadu peněz. Ničím jiným se nezabývala, ztratila

blog všechny kamarády, stala se zcela závislou na péči své matky a ba­ bičky.

Popsal jsem marnou snahu přesvědčit Ditu o nutnosti léčby a na­ konec i přivolání záchranky a její nedobrovolnou hospitalizaci v boh­ nické léčebně. Nesouhlas s mým rozhodnutím vyjádřil jeden disku­ tující například takto: „Nikoho neohrožovala, ani sebe, jen žije ve svých snech, které jak přijdou, tak odejdou. Vy jste ji násilím nechal převézt do Bohnic, protože vaše myšlení je jiné a chcete ho násilím natlouci do cizí osoby. Ona za vámi taky nechodí a nepřesvědču­ je vás, že nerozumíte vesmíru,“ napsal jeden autor. „Nedobrovolná hospitalizace je delikátní nástroj, neboť náležitě zneužitelný. (…) Hy­ potetické škody způsobené předpokládaným jednáním jedince (…) nejsou a ani nemohou být dostatečným důvodem k nedobrovolné hospitalizaci,“ napsal další.

V diskusi zareagoval i jeden z mých bývalých pacientů: „Tohle bych od pana doktora nečekal. Myslel jsem si, že je zastánce nor­ málního slušného přístupu k nemocnému. (…) To není náš oblíbe­ ný doktor Jarolímek. On není násilník, který někoho podvede a sbalí ho do léčebny. To on by nikdy neudělal. Ke mně se v sanatoriu nikdy takhle ošklivě nechoval.“ Další z reagujících se ptá, proč jsem Ditě nenabídl jiné možnosti než psychofarmaka a hospitalizaci – napří­ klad prý mohla chodit do denního stacionáře a vyzkoušet nějakou vhodnou terapii. „Myslím, že možnosti existují, ale to by se jí prostě někdo musel věnovat, což stojí víc úsilí a času než ji prostě zavřít,“ napsal tento autor.

Po celou dobu existence ondřejovského sanatoria se mermomocí snažíme hospitalizacím předcházet a děláme všechno možné, aby­ chom pacienty získali pro jinou formu léčby. Založil jsem mobilní krizový tým, který operuje v terénu a který ve stovkách případů pře­ dešel hospitalizaci pacientů. Krizový mobilní tým jezdí za tím člově­ kem, spolupracuje s jeho rodinou, rodiči, sourozenci, nabízí služby denního sanatoria, hledá možnosti, jak nemocnému ušít potřebnou terapii na míru.

Někdy se samozřejmě stane, poté, co byly vyčerpány všechny ostatní možnosti, že situace vyžaduje nedobrovolnou hospitalizaci.

Tak to bylo i v případě mladé ženy, kterou jsem nazval Dita. Posuďte sami, zda je nebo není její život v ohrožení, zda jsme se snažili nebo nesnažili udělat všechno možné, nakonec včetně nedobrovolné hos­ pitalizace, abychom jí pomohli.

Mohlo by se zdát, že mladá krásná holka, která se upnula ke své vizi, nepracuje a jen tak si hloubá o své vesmírné částici, patří mezi neškodné podivíny, jakých je spousta. Pár jich znám, například jed­ noho inženýra, který věří v Matrix, ale byl schopen si nově zrekon­ struovat byt, teď si nachází zaměstnání. Neberu mu jeho představy a nikam ho neodesílám. Řada jiných je na úřadu práce, třeba pobí­ rají dávky, ale jsou schopni nějak fungovat. Dita nemá nic, stala se naprosto závislou na mámě, na babičce, nemá žádný příjem. Kdyby její otec byl milionář a nebyl by žádný problém, aby se nadosmrti za­ bývala svou vesmírnou částicí, tak by to možná byla jiná situace. Ale rodiče jsou rozvedeni, Ditin táta mi telefonoval každý týden, měl o ni strach a prosil o pomoc.

Snažil jsem se Ditu nasměrovat k tomu, co bylo v jejím životě po­ zitivní, co se jí dařilo, a propojit to s psychiatrickým světem – bývala velmi úspěšná v modelingu a v navrhování a šití šatů pro celebrity.

Tak jsme spolu vymysleli módní přehlídku šatů pro dívky trpící schi­ zofrenií, že by navrhovala šaty, někdo jiný by je šil, já bych vytipoval pacientky a na nějakém noblesním místě bychom udělali módní pře­ hlídku, kde by se šaty zároveň prodávaly. A zisk by šel částečně Ditě a částečně na nějaké bohulibé účely.

Vymýšleli jsme také kalendář, kde by pacientky předváděly mode­ ly, které Dita navrhla. Také jsem ji podporoval v tom, aby dokončila svoje starší realizovatelné plány. Měla například zpracovaný projekt

11

Dita žila v bludné představě, že objevila kosmickou částici, která zachrání celé lidstvo a přinese jí hromadu peněz. na šití kalhot a šál z ohebných skleněných vláken, která by různě od­ rážela světlo. Zkoušela sehnat skláře v Preciose, ale už to nedotáh­ la do konce. Znovu se plně pohroužila do svého psychotického světa a všechny tyhle plány hodila za hlavu.

Několik dalších týdnů, možná dva tři měsíce, udržoval náš kri­ zový tým kontakt s její mámou, babičkou, tátou a zkoušeli jsme Ditě nabízet různá řešení. Jenže když je někdo v psychotické bub­ lině, je přesvědčen, že je naprosto zdráv a navrch, že je geniální vynálezce, tak nepřistoupí na to, že by měl docházet i do nějaké­ ho zdravotnického zařízení a podstupovat nějakou terapii, povídat si s psychiatrem nebo jiným odborníkem. Vyvinuli jsme skutečně maxi­mální úsilí jí pomoci, ale nakonec jsme zjistili, že prostě na nic nepřistoupí. Čím dál víc se nořila do svého virtuálního světa, žila v předsta­ vě, že bude dělat nějakou přednášku, což byla naprostá chiméra.

Přerušila jakékoliv sociální kontakty. Ocitla se v naprosté závislos­ ti na svých nejbližších, ale přitom to vědomě nepřijímá. Konzumuje jejich péči a nemluví o ničem jiném než o vesmírné částici a dostává se s tak s nimi do neustálých konfliktů. Sice ji podporovali, ale byli z toho nešťastní, protože viděli, jak se během těch dvou let propadá hlouběji a hlouběji. Obávali se, že kdyby přestali fungovat, ocitla by se na ulici, kde by byl její život ohrožený.

V poslední době odcházela v noci z domu a prodávala se, aby měla peníze a mohla si koupit například glóbus. Máma i babička se z toho hroutí, opakovaně nás prosí o pomoc. To znamená, že její nej­ bližší okolí je ohroženo a selhává. Máma začala mít psychické pro­ blémy a sama chodí do krizového oddělení na terapii. Dita naopak s krizovým oddělením přerušila styky, odmítala všechny nabídky, třeba i jen na setkání v kavárně, rozesílala jenom maily s přednáš­ kou o vesmírné částici. Nakonec jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. Jeli jsme k ní a já jsem jí řekl: „Máma má o vás strach, ostatní mají o vás strach, já mám o vás strach, je potřeba hold něco změnit.

Máte tři možnosti. Tablety, injekce anebo hospitalizace.“ Dita se z psychiatrické léčebny vrátila po třech týdnech (nebyla propuštěna hned druhý den, jak jsem psal v předchozím pozměně­ ném příběhu – to se stalo v případě jiné pacientky, ale výsledek byl stejný), nebrala léky a dál jela ve svém bludu. V léčebně ji doporuči­ li ambulantního psychiatra, ale nikdy k němu nedorazila. V součas­ nosti nebydlí doma s mámou a babičkou, bydlení ji poskytlo jakési sdružení, které se zabývá paranormálními jevy. Rodina neví, kde bydlí.

MUDr. Martin Jarolímek

http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v P raze, vystudoval medicínu na 1. LF UK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví.

Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR .

zkušenosti

Nikola Čulík: Libyjská rebelové síla libyjská vojáků na vykuchat, 2011, 21 × 30 cm, tužka na papíře

12

Zabil se mi syn Jsem matka, jejíž syn se půl roku psychiatricky léčil po pokusu o sebevraždu a nakonec ji opravdu spáchal.

Stalo se to 21. září 2012. Nevím, zda to k něčemu bude, ale cítím, že potřebuji vyjádřit to, co jsem nedokázala během života svého syna. Z vlastní zkušenosti vím, že dobrých, kvalitních pedopsychologů a pedopsychiatrů je málo. Třeba můj dopis přispěje k tomu, aby jich bylo víc a hlavně aby se lidé nebáli hledat u těchto odborníků pomoc.

K

dyž se v naší republice řekne psychiatrie, každý hned vidí cvoky, blázny, méněcenné hloupé děti, a to je velký pro­ blém. Prostě mají člověka za blázna, hned ho zaškatulku­ jí a odosuvají stranou. Nedělají to jen dospělí, ale i děti, které tomu nerozumí a opakují to, co slyší v rodině. O to hůř, když bydlíte na malém městě. Měla jsem strach, že pokud navštívíme psychiatra, bude ostuda a dítě bude mít v kolektivu problémy. V tu chvíli si neuvědomíte, že problémy stejně nastanou. Jako máma ho chcete chránit. Nyní si dělám výčitky, že jsem včas nezačala hledat ještě další pomoc, právě z toho důvodu, aby syn byl ušetřený posmě­ chu. Snad teď moje zkušenost přispěje k tomu, aby se hledalo řešení a předešlo se dalším podobným případům, aby další mámy a táto­ vé nemuseli koukat do hrobu svého dítěte. Mám sice ještě tři děti, ale prstů máte také tolik, kolik vám jich narostlo, a kdybyste o jeden

přišli, bude vám scházet. Tak je to i s dětmi. Zlobí nás, štvou, ale máme je rádi a dali bychom za ně všechno na světě.

Ondra se narodil jako třetí dítě v rodině. Sice jsme si po dvou sy­ nech přáli holčičku, ale každá máma je nejšťastnější člověk na světě, když dítě porodí. Bohužel hned v porodnici byly problémy. Syn ne­ chtěl pít, měl silnou žloutenku, musel být pod světlem. O týden jsme si pobyt prodloužili. V šesti týdnech jsem si všimla, že není něco v po­ řádku s očima. Po vyšetření na očním oddělení v Jindřichově Hradci mi pan primář sdělil špatnou zprávu. Syn nebude vidět na jedno oko.

Nedovyvinula se mu sítnice a oko bude stále menší než to druhé.

V pěti měsících přišla další rána. Šli jsme na kontrolu kyčlí a or­ toped zjistil luxaci třetího stupně. Následovala léčba na Bulovce a po dvanácti týdnech dostal Ondra na šest měsíců třmínky. O nějaké psy­ chologické podpoře rodiny, radě a pomoci to tehdy nebylo. Na vše jsme byli sami. Začala jsem syna chránit před úrazem i před lidmi.

Vyzvídali, co má s okem.

Když byly Ondráškovi čtyři roky, lezl za bráškama na půdu a asi kvůli tomu špatnému vidění spadl ze čtyř metrů na zem, na beton.

Dostal silný otřes mozku, byl tři hodiny v bezvědomí. Následovala hospitalizace v pražském Motole. Během vyšetření se navíc zjistilo, že nemá jednu ledvinu. Zachránili ho a při propuštění jsme dosta­ li doporučení k neurologovi. U toho jsme byli pouze jednou. Sdělil nám, že následkem úrazu bude mít syn ADHD a nebo také ne, mož­ ná je jenom zlobivý. V té době jsem nemohla najít práci, proto jsem začala jezdit jako pečovatelka do jedné rakouské rodiny. Bylo to ná­ ročné, ale Ondru jsem si občas mohla vozit s sebou.

zkušenosti

žádný pracovník pedagogické poradny nebo speciálního pedagogického centra nemá skutečné zkušenosti a znalosti z oboru pedopsychiatrie.

Po roce jsem sehnala místo vychovatelky u postižených dětí. Po­ máhalo mi to i vyrovnat se psychicky se synovými problémy. Ve srov­ nání s dětmi, které jsem měla ve třídě, nebyl Ondra žádný případ.

V té době jsem absolvovala týdenní pobyt u postižených dětí v Nizo­ zemí. Dozvěděla jsem se, že tam hned po narození dítěte, pokud je nějaký problém, spolupracuje s rodinou psycholog. Rozhodla jsem se, že si zvýším kvalifikaci na Jihočeské univerzitě v oboru sociál­ ní práce. Je pravda, že to bylo časově náročné. Na rodinu jsme měla méně času. I na Ondru, ale nějak jsme vše přizpůsobili.

Po nástupu do školy začaly menší problémy. Syn se učil dobře, moc ho bavily encyklopedie, ale stížnosti byly na to, že neudrží po­ zornost, že stále chodí a občas si vybíjí vztek třeba tím, že roztrhá sešit. Brala jsem to jako součást ADHD. Zařídila jsem pro něho ná­ vštěvu ve speciální psychologické poradně pro zrakově postižené.

Měl individuální plán, byl integrovaný, ale já netušila, že mu to vadí.

Nikdy se mi s tím nesvěřil.

Dokud byl na prvním stupni, vše bylo v normě. Učitelka ho brala i přes problém s pozorností, jiné výchovné problémy neměl. V psy­ chologické poradně mu dělali testy, řekli, že je inteligentní, celkem nic jsme neřešili. Ondra přešel na druhý stupeň a mezitím se nám narodila dcera. V šesté třídě se ještě zdálo, že bude všechno v pořád­ ku. Uvědomovala jsem si, že na dceru trochu žárlí, občas dupal – měl výpadky vzteku, ale sám na sebe. Víc jsem ho hlídala, nesvěřovala jsem mu tolik povinností, jako měli starší synové.

Věděla jsem, že má ve třídě problém s kolektivem, ráno mu býva­ lo špatně, nejednou jsem ho vzhledem k tomu nechala doma. Chtě­ la jsem ho z toho kolektivu vyjmout a svěřila jsem se třídní učitelce s pocitem, že je šikanován. Řekla mi, že ve třídě se v žádném případě nic neděje. Poté jsem jí i řekla, že ho chci dát na víceleté gymnázium.

V tu chvíli začal nosit horší známky a začaly problémy, které vyvrcho­ lily v pololetí sedmé třídy. Cestou na stadion, kde měli tělocvik, hodili s kamarádem do kanálu zapálené bouchací provázky. Měla z toho být dvojka z chování. Dostával poznámky, myslím, že i dost neoprávně­ ně, třídní učitelka ho před celou třídou označila za podvodníka a lháře.

A já jsem v tu dobu pokračovala v magisterském studiu. Napětí doma, napětí ve škole. Začala jsem jednat s výchovnou poradkyní, která mi řekla, že si myslí, že Ondra zažívá šikanování. To jsem si myslela i já, ale třídní učitelka to nechtěla přiznat a stále byl špatný jen on.

V pololetí Ondra přestoupil do jiné školy, kde se všechno uklidni­ lo. Noví učitelé pokládali Ondru za jednoho z lepších žáků. Nane­ štěstí pak polovina dětí odešla na gymnázia a Ondra si sám stěžoval, že ve zbytku třídy jsou někteří spolužáci s hroznými problémy, což potvrzovala i třídní učitelka. Od ledna roku 2012 se začal horšit ve známkách, ale já to přisuzovala tomu, že ve třídě nemá tahouny.

V březnu jsme slavili Ondrovy narozeniny. Upekla jsem mu dort – počítač. Bylo divné, že ho to ani nepotěšilo. Teprve zpětně, bo­ hužel pozdě, jsem si uvědomila jeho deprese. Druhý den večer, bylo mu právě 16 let, mi přišel říct, že ho bolela hlava a že snědl víc para­ lenů. Na otázku, proč to udělal, mi řekl, že mu hlasy napovídají, že má udělat něco špatného a že má strach, že něco špatného udělá. Vo­ lala jsem záchranku, šlo o úmyslné předávkování, snědl asi 40 tablet.

V Českých Budějovicích ho zachránili, teprve tam jsem se do­ zvěděla, že se svěřil s ubližováním od spolužáků, s tím, že si sám

13

Názor odborníka

Vyhledejte pomoc pedopsychiatra!

Celá tragická událost je velice nešťastná a v rodině se ještě dlouho budou ptát sami sebe: „Co jsme mohli udělat jinak?…

Co jsme měli udělat jinak?… Šlo to vše udělat lépe?“ Tento nešťastný případ v plné nahotě ukazuje špatnou dostupnost pedo­psychiatrie v ČR, ale také nesrovnalosti a nejasnosti, které rodičům nebo i samotným pacientům brání, aby se obrátili na pedopsychiatra.

Duševní problémy, tedy duševní poruchy obecně, a tím i obor psychiatrie vyvolává mezi lidmi strach, odmítání, bagatelizaci.

Stigma psychiatrie, pedopsychiatrie zvlášť, je jednou z hlavních příčin příliš dlouhé doby, než se dítě dostane k pedopsychiatrovi. Rodičům v tom brání obecné společenské mínění, ale často i nekompetentní jednání pracovníků mimo pedopsychiatrii. Jen málo lékařů pro děti a dorost má odvahu říct rodičům, aby vyhledali s dítětem pedopsychiatra. Nelze se pak divit, že v pedagogických poradnách nebo ve speciálních pedagogických centrech mají často stejně falešný postoj speciální pedagogové, nebo poradenští psychologové. Pro vysvětlení – žádný pracovník pedagogické poradny nebo speciálního pedagogického centra nemá skutečné zkušenosti a znalosti z oboru pedopsychiatrie. Nemá tedy ani kompetence a znalosti potřebné k diagnostice nebo léčbě duševních poruch dětí a adolescentů. Stejně tak jako nemají kompetence stanovovat diagnózy a léčit kupř. epilepsii, cukrovku, nahluchlost… Do „diagnostiky“ duševních poruch se zapojují nekvalifikovaní lidé a zavádějí rodiče svými „terapiemi“ na falešnou cestu. Rodičům dětí docházejících do těchto pedagogických center často nejsou podávány relevantní informace o možnosti regulérně dítě léčit u pedopsychiatra. Jako příklad lze uvést třeba velmi podceňované „prosté ADHD“. Přitom u ADHD se deprese a úzkost vyskytují téměř ve 40 procentech případů.

Proto je častým jevem, že děti a adolescenti s duševními problémy jsou „léčeni“ v různých centrech, poradnách a k pedo­psychiatrovi se dostávají s obrovskou prodlevou, často až po letech. Jejich stav je pak velmi často závažný. Může být trvale narušen vývoj osobnosti dítěte, zablokováno jeho další vzdělávání. V některých případech tyto závažné stavy vedou dítě až k sebevraždě. Mezinárodní výzkumy upozorňují, že sebevražda adolescentů je třetí nejčastější příčinou úmrtí!

Sebevražedné chování může, ale nemusí souviset s depresí, je to pro adolescenci typické. Zachránění pacienti po sebevraždě uváděli, že „už nedokázali unést to, co se jim v dané chvíli zdálo nesnesitelné“. U dětí je nutno vždy myslet na to, že sebe­ vražedné myšlenky jsou apelativní složkou – „voláním o pomoc“. Pedopsychiatr také vždy pátrá po šikaně a řeší ji.

Doporučuji proto všem rodičů, aby se nebáli a včas vyhledali pedopsychiatrickou pomoc pro své děti dřív, než dojde pseudoradami, pseudodiagnózami a pseudoterapiemi k nezvratnému poškození vývoje dítěte tak, že bude trpět i v dospělosti, nebo než dojde k nejhoršímu. Doporučuji rodičům přemýšlet nad stavem svých děti, poznat je, hledat pro ně pomoc tam, kde to skutečně umí. Pedopsychiatrie dnes umí úspěšně léčit množství duševních poruch od předškolního věku. K terapii se ale dítě musí dostat včas. Během dlouhodobé léčby je poté velmi důležitá spolupráce rodičů. Významnou složkou v psychiatrické léčbě dětí a adolescentů je ale také škola, kantoři, kolektiv třídy. Duševním poruchám rozumí, rozpozná je a umí je léčit lékař – dětský a dorostový psychiatr.

MUDr. Jaroslav Matýs

zkušenosti

Nikola Čulík: Řeka je tvor, hýbe se a dýchá, 2011, 21 × 30 cm, tužka na papíře

14

ubližoval a že trpěl velkými depresemi. Paní doktorka pro něj vybrala psychiatrickou kliniku v Plzni Lochotíně. Tam byl do začátku červ­ na, bral léky a zdálo se, že je vyhráno. Ještě začátkem prázdnin jsem byla šťastná, měla jsem dojem, že si náramně rozumíme. Druzí dva chlapci jsou už větší, moc si se mnou nepovídají, dělala jsem si iluze, že Ondra mi všechno vynahradí. Během prázdnin hlídal sestru, byli doma, chtěl jet na dovolenou, ale musela jsem mu vysvětlit, že to z fi­ nančních důvodů nejde.

Doporučili nám ambulantní psychiatričku z Písku. V červenci snížila Ondrovi dávku léků, měli jsme přijet na kontrolu začátkem září. Jel tam s ním manžel, všechno bylo údajně v pořádku. Syn na­ stoupil na novou školu, ale já jsem začala mít divné pocity. Chtěla jsem s ním mluvit, ale odpověděl mi, že teď mi nechce nic říkat a že mu stejně nerozumíme. Pak mu zemřel spolužák na meningitidu.

Začal o tom mluvit a já mu vysvětlovala, že mám strach, aby něco ne­ udělal. Slíbil, že bude v pořádku. Odjel na adaptační pobyt a já mu ve stavu divných pocitů prohlédla tašku a zjistila, že má v tašce provaz.

Protože mi již dříve řekl, že se chtěl původně oběsit, volala jsem paní doktorce. Řekla mi, že jede na školení, ať zavolám v pondělí, že se do­ mluvíme. Syn odpoledne přijel, řekla jsem mu, že jsem našla v tašce provaz, odpověděl mi, že se chtěl učit uzlovačku a že nic neudělá.

Ráno se mu nechtělo vstávat, přímo jsem ho do školy tlačila, ješ­ tě jsem mu dávala do ruky svačinu. Měla jsem dovolenou, odvedla jsem dceru a v tu chvíli mi volala třídní učitelka, že Ondra nepřišel do školy a jestli o tom vím, že na pobytu byl náměsíčný, že mluvil, cho­ dil, bouchal hlavou do zdi a nevěděl o tom. Vyděsil spolužáky. Jinak že problémy neměl, naopak, že perfektně zvládal vědomostní úkoly.

V tu chvíli jsem věděla, že je zle a že už ho neuvidím. Vyvolali jsme pátrání, manžel ho identifikoval. Rybář ho našel oběšeného v místě, které Ondra znal. Chodil tam se psem. Lékařce jsem už jen zavolala, že její pomoc nepotřebujeme. Mé předtuchy se vyplnily.

Až teď vidím, kde jsem udělala chyby a co by bylo potřeba změnit, aby nedocházelo k podobným případům. Když si pročítám zpětně zprávy z návštěv u odborníků, dávám vinu nejen sobě. Myslím si, že přístup psychologů nebyl dostatečně kvalitní a že se jim nepodařilo najít správné řešení, které by možná zachránilo život mého syna. Pří­ stup jednotlivých odborníků k pacientům volá po změně. Vždyť tolik dětských sebevražd přece nikdy nebylo. Proč si děti musí sahat na

život ještě před tím, než poznaly krásy života? Jako máma, které se tato věc stala, vidím, co je třeba udělat, aby jiní nebyli nešťastní. Pro­ to píši v krátkých bodech, co si myslím, že by se mělo změnit.

Jedním z velmi těžkých, ale důležitých úkolů je, aby psychiatrie a psychologie byly ve vědomí lidí na stejné úrovni, jako jsou jiné me­ dicínské obory, aby na psychiatrii chodili stejně jako třeba na chirur­ gii a nebáli se o tom mluvit. Změnit se musí i přístup zaměstnavate­ lů. Jakmile se někdo léčí na psychiatrii, už má kolikrát problémy.

Na školách se stále častěji objevuje šikana. Dítě se bojí svěřit uči­ teli, rodiče nechce zatěžovat. Existují linky bezpečí, ale děti by si ra­ ději popovídaly s někým, ke komu mají důvěru. Pomohlo by, kdyby se na školách vyskytovali třeba jen jednou do měsíce šikovní psycho­ logové (nikoliv zaměstnanci školy), za kterými by měly děti možnost zajít a popovídat si. Tak by bylo možné předejít šikaně, odhalit depre­ se, rodinné problémy, týrání a podobně. I dítě, které šikanuje ostatní, má problémy. Proč to dělá? To nikoho nezajímá. Škola to řeší důtkou nebo sníženou známkou z chování.

Syn měl problémy, dvakrát ročně jsme se objedávali do SPC, dnes vidím, že je to málo. Při návštěvách psal syn stále testy. Ale individu­ ální, kamarádštější přístup, aby dítě získalo důvěru a mohlo se svěřit, ten mi při zpětném pohledu chybí.

Na psychiatrické klinice jsem byla s přístupem pana doktora velmi spokojená, ale vadily mi společné skupinky. Jsem spíše introvert a ne­ rada před neznámými lidmi sdílím svá trápení a své pocity. V tomto případě jsme nedokázali asi právě vyjádřit to, co mě se synem trápilo a na co bych třeba upozornila mezi čtyřma očima. To mi nakonec tro­ chu naznačil i syn, že by víc potřeboval individuální přístup.

Dále schází intenzivní terapie, která by dětem pomáhala vyrovnat se s trápením a učila zvládat krizové situace. Možná to někde je, ale bohužel ne v naší blízkosti. Přesto, že jsem hledala, odborníka pro dítě jsem nenašla.

Myšlenky na to, co jsem mohla dělat a neudělala, se mi stále vra­ cení. Zpětně už život synovi nevrátím a nezměním to, co se udělalo špatně. Důležité je snažit se ze všech sil zabránit tomu, aby si další děti nebraly život a nebyli nešťastní další rodiče. Syn ani nenechal dopis na rozloučenou. Nevím, co bylo konečnou příčinou. Den před tím jsem mu dala poslední pusu, svačinu, kterou jsem mu v ten osud­ ný den podala do ruky, už ani nesnědl.

Lada Haplová

příběh

15

Příběh Petra, který už nesedí skrčený v koutě Sedmadvacetiletý Petr, svobodný a bezdětný muž, zápasí s psychotickým onemocněním. Bydlí v domácnosti s matkou. Byl opakovaně hospitalizován, protože nedodržoval léčbu a jeho stav se pokaždé dramaticky zhoršil.

P

etr vystudoval střední školu a poté vystřídal řadu profesí. Od dělnic­ kých až po práci na počítači. Po­ slední dva roky byl v invalidním důchodu pro schizofrenii. Petr byl poprvé hospitalizován pro psychózu v roce 2008 a v průběhu následujících tří let ještě čtyři­ krát.

Jeho stav byl vážný. Střídaly se u něho agresivní, depresivní a paranoidní (vztaho­ vačné) nálady. Nepracoval, byl zanedbaný a bez chuti cokoli podnikat nebo se o sebe postarat. Měl vážné konflikty s matkou, kte­ rou podezíral, že mu chce ublížit, a dokonce ji i několikrát fyzicky napadl.

Postupně začal zneužívat i marihuanu a alkohol. Doma bral peníze i elektroniku, aby získal na drogy peníze. Mimo rodinu se téměř s nikým nestýkal, jen s bezdomov­ ci a s lidmi závislými na drogách. Od lékařů dostával Petr řadu léků na psychózu – anti­ psychotik, ale žádné nebral tak, jak měl. Uží­ val je maximálně jedenkrát týdně, takže mu nemohly pomoci. Odmítal také docházet na injekce dlouhodobě působících (depotních) antipsychotik.

Jeho situace vypadala beznadějně, nebyl schopen se o sebe postarat a maminka péči o něho nezvládala.

Cesta k jinému životu

Začátkem roku 2012 Petr změnil bydliš­ tě a psychiatra. Byl v té době podvyživený, paranoidní a měl nepříjemné halucinace.

Pod intenzivním dohledem matky začal brát alespoň dočasně tablety antipsycho­ tik, a jakmile se jeho stav trochu zlepšil, dohodl se s lékařem, že přejde na depotní formu svého léku. Depotní injekce zajis­ tily, že Petr skutečně dostal – snad popr­ vé v životě – účinnou a déletrvající léčbu.

Díky depotním injekcím se jeho stav rychle a výrazně zlepšil. Začal komunikovat s lé­ kařem a se svým okolím. Zásadně se zlep­ šily jeho vztahy v rodině a navázal znovu blízký vztah s matkou. Přestal brát drogy, začal se o sebe starat a doslova se vrá­ til do života. Našel si zaměstnání (pracu­ je u strojů v truhlárně) a začal si vydělávat

Depotní injekce umožňují dlouhodobě udržet hladinu léčiva v těle a pomáhají tak řešit problém pravidelného braní léků.

vlastní peníze, což mu výrazně zvedlo se­ bevědomí. Osamostatnil se, našel si nové přátele a dokonce i přítelkyni, s níž má hezký vztah.

Během jednoho roku se tedy Petrovi zcela změnil život. Na depotní injekci do­ chází Petr jednou za čtyři týdny. Čas v če­ kárně tráví s matkou povídáním, četbou časopisu anebo rozhovory s psycholožkou.

Přestože Petr stále ještě nemá úplnou dů­ věru k lékům, uvědomuje si, že ho depotní injekce vrátily do života. Bere je tedy jako „nutné zlo“, které mu umožňuje fungovat a žít samostatně. „Na injekce jsem si zvy­ kl. Je to lepší než denně myslet na prášky,“ říká Petr.

Obrat k lepšímu

Zlepšení Petrova stavu překvapilo i lékaře. „Ačkoliv jsme od léčby po předchozích zku­ šenostech s Petrem neměli přílišná očeká­ vání, byli jsme po devíti měsících léčby vel­ mi příjemně překvapeni. Máme nyní před sebou sympatického mladého muže, se kterým se dá rozumně mluvit, který dochá­ zí pravidelně na terapii, vypráví nám o své

práci a o vztahu se svou dívkou. Máme po­ cit, že je na svůj součastný život právem hrdý,“ tvrdí Petrův lékař. Matka je šťastná, že se z Petra znovu stal veselý a vstřícný kluk. „Mého syna v minulosti trápily depre­ se, nedůvěra k lidem, bojácnost, agresivi­ ta, nezájem o jakoukoliv činnost. Většinu času trávil v léčebně nebo doma pod vlivem alkoholu. Sedával skrčený v koutě, chránil si hlavu a jen opakoval: ‚Neubližujte mi!

Neubližujte mi!‘ O okolní svět a o rodinu se nezajímal,“ vzpomíná matka. Léky nechtěl brát, protože se po nich cítil unavený. Ale bez nich to s ním bylo čím dál horší. S de­ potními injekcemi je teď spokojený. „Hod­ ně se změnil. Je teď jako kdysi – veselý a vstřícný kluk. Nemusím se už bát, co mi kdy doma ukradne. Naopak mi teď finanč­ ně pomáhá. Mám z něj velkou radost,“ říká Petrova máma.

Zpracováno dle skutečného příběhu pacienta.

Námět poskytnul: Prim. MUDr. Miroslav Novotný, Centrum duševního zdraví Jeseník.

Eli Lilly CR, s.r.o., Pobrežní 12, 186 00 Praha 8 CZZYA00098a

bláznivé umění

foto: Stanislav Šumbera

16

Některé kresby mě skoro stály život Nikola Čulík (30 let) absolvoval Akademii výtvarných umění, věnuje se kresbě. V lednu a únoru letošního roku proběhla jeho výstava Život a dílo v Galerii hlavního města Prahy na Staroměstské radnici. Klíčovým projektem výstavy byl cyklus tužkových kreseb s názvem Román, kterej sem napsal. V současnosti vystavuje v Drážďanech. Nikola se léčí ze schizofrenie. V rozhovoru přibližuje, jak je to s radostí z tvoření při těžké psychické nemoci.

Kdy jsi začal intenzivně tvořit?

Na gymplu. Člověk se tak různě rozjíždí a já jsem začal získávat první zkušenosti s různý­ mi látkami. Od alkoholu po LSD. Měl jsem možná ideální představy, že skrz užívání té­ hle látky jsem na dobré cestě, že je to klíč...

Nikdy jsem se nepovažoval za feťáka, ale divil jsem se tomu, že lidé okolo nepoužíva­ jí podobné prostředky, aby se dozvěděli víc o tom, co se na tomhle světě děje.

A byl to pro tebe skutečně klíč k tvořivosti?

Já jsem tomu naprosto propadl, zaujalo mě to natolik, že jsem tuhle látku užíval velice často, a to navíc ve věku, kdy jsem byl prakticky ještě dítě, bylo mi patnáct let, to ještě psychika není systematizovaná. Začal jsem pohrdlivě vní­ mat faleš a masky světa okolo sebe, měl jsem pocit, že je to všechno hra a že je ještě něco pod tím, že to vše je jakési zvláštní divadlo. Asi po dvou měsících jsem zjistil, že tu hru a fa­ lešnost, masku nebo divadlo hraju především já sám. Tomu se říká „bad trip“. Byla to drs­ ná zkušenost, kdy jsem se dostal do takových stavů, které se pro člověka neznalého těchhle tvrdších látek nedají k ničemu přirovnat.

Z toho posledního tripu v roce 1999 jsem se už nevrátil. Předtím jsem se vždycky probudil a skoro i zapomněl, co bylo včera, ale tehdy

jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem na tripu dál. Sice ne už v takové míře, ale v tom světě jsem už zůstal nějak zakletý nebo uvězněný.

Co to s tebou udělalo?

Rozvinula se u mě potřeba kreativity. Od šestnáctého roku života jsem ze sebe začal chrlit prakticky nekonečné inspirativní prou­ dy obrazů. Měly různou formu, nebyl jsem ještě nijak vyhraněný, nicméně už tehdy jsem měl svůj rukopis. Začal jsem k umění přistu­ povat hodně poctivě, pracoval jsem na své technice a například kopíroval staré mistry. Četl jsem knihy citátů, začaly mě zajímat jed­ noduché glosy filozofického charakteru, těmi jsem kresby doplňoval. Kreslil jsem tenkou černou fixou a vybarvoval. Tohohle rukopisu jsem se držel delší dobu, ale nakonec jsem ho opustil. Měl jsem dojem, že je vyčerpaný.

A ten „bad trip“? Mělo to nějaké pokračování?

V šestnácti jsem kontaktoval Drop In. Posla­ li mě k jednomu doktorovi v Thomayerově nemocnici a já jsem se toho úplně vyděsil, že budu v nemocnici a že se to všichni dozvědí, že budu potrestán a nebudu chodit do školy.

Celých pět let jsem doufal, že se to samo vy­ řeší, že ty schizofrenní stavy nějak pominou,

ale právě naopak, začaly se na to nabalovat další problémy. Nebyl jsem se schopen na­ plno sociálně integrovat, nebo tu byla vůbec tíže prožívání, celé ty roky jsem silou vůle táhl své tělo a svou duši, až mi došly síly, zhroutil jsem se a pokusil se o sebevraždu.

Od těch jednadvaceti let mám kontakt s psy­ chiatrií. Byl jsem poprvé hospitalizován.

Myslíš, že tvá osobnost díky psychickým potížím nějak vyzrála?

To zavání až nějakou esoterií nebo monu­ mentálními prohlášeními, že utrpením se člověk prohlubuje, což je asi pravda, a člověk se dostává do takových stavů a hlubin, kam se běžně nedostane. A pokud se mu podaří seskládat a podat o tom zprávu, tak ta zpráva samozřejmě nebude povrchní.

Jak se ti podařilo absolvovat AVU? Mám-li být upřímný, akademie není běžná škola, platí tam jiná pravidla než u klasic­ kých vysokých škol, jako je ekonomka, práva nebo elektrofakulta, kde se do prvního roční­ ku přijme tisíc lidí a na konci prváku se jich pět set vyhodí, až se jich zhruba tři sta do­ hrabe k diplomce. Na AVU je to naopak, tam je extrémně náročné se dostat, síto přijetí je velmi husté, ale není to nemožné, když tím

bláznivé umění člověk žije a věří tomu, tak se mu to dřív nebo později podaří. Existují ale i výjimky. Jan Zr­ zavý, dnes z odstupu eso české výtvarné scé­ ny 20. století, a u přijímaček s ním vymetli asi čtyřikrát a nikdy se na akademii nedostal.

No, tak já jsem tím sítem prošel. Dnes jsou tam podmínky takové, že pokud člověk sám neodejde, nesetkal jsem se s tím, že by od­ tamtud někoho vyrazili. Může se stát, že ně­ komu dojde dech, třeba ve druháku...

se bránit naprosto prozaickým pracovním zkušenostem, a co ke mně přišlo, to jsem vzal. Zjišťuji, že je potřeba, abych intelektu­ ální, citové nebo vzdušné záležitosti vyvažo­ val něčím fyzickým, syrovým, v dobrém slova smyslu přízemním, něčím, co člověka oboha­ tí a dá mu to impuls do další výtvarné práce.

Proč nejít do supermarketu rovnat do regálů, proč nesázet stromy? Ostatně už jenom kvůli tomu, že už nemám žádné peníze.

Tobě ale dech nedošel…

No ano, jenže mně nedošel dech doteď, i když musím přiznat, že jsem během studií zažil několik tvůrčích krizí a vyhoření. To hodně souviselo s tím, že když žijete v reál­ ném světě a máte reálné povinnosti, je pro vás tvoření svátkem. Na akademii se můžete věnovat jen tvorbě. V prváku to bylo úžasné Fakt, že jsem na té škole, to byl můj sen. Já jsem se tak těšil do ateliéru, že jsem ze za­ stávky běžel, abych už tam byl. Ale asi po půl roce se mi stalo, že jsem z hlediska tvorby opravdu vyhořel. Myslím, že jsem tam měl asi dvě nebo tři takovéhle etapy a setkal jsem se s tím vlastně poprvé. Dřív jsem ani nevní­ mal, že jsou období, kdy netvořím. Na škole, kde neděláte nic jiného, to vnímáte o to víc.

Najednou zjistíte, že dva měsíce neděláte nic jiného, než že koukáte do zdi.

Jak jsi došel ke koncepci poslední výstavy na Staroměstské radnici?

Původně jsem nechtěl na radnici prezentovat kresby z doby studií. Chtěl jsem vystavit své práce novější a otázka byla, jak zaplnit pro­ stor prací, kterou jsem udělal za jeden rok.

Cyklus černobílých tužkových kreseb Román, kterej sem napsal byl můj první záchyt­ ný bod. Vzniklo jich tolik, že by se tam ani nevešly. Poslední kapitola románu se jmenu­ je Láska.

Byl jsi z toho v depresi?

Byla to dobrá zkušenost pro budoucnost, protože jsem si uvědomil, že je třeba přijímat stejně jako něco ze sebe vydávat. Přestal jsem

Láska, to je naděje nebo realita?

Asi v září loňského roku vznikla poslední kresba, která jediná tvoří kapitolu s názvem Láska. Ta kresba je mimochodem zajímavá tím, že jiné jsem dělal poměrně rychle, praco­ val jsem na nich dvacet minut, hodinu. Na té poslední jsem pracoval týden. Není to poznat, ale dělal jsem na ní nejdéle ve svém životě. Já myslím, že mě to napadlo v mánii: kapito­ la osmá Láska, už nevím proč... Ta kresba se nejmenuje Láska, ale Hledal sem všude a našel Tebe. Je tam k tomu komiksová bublinka,

Nikola Čulík: Hledal sem všude a našel Tebe.

17

kde panelák říká: SAMOZŘEJMĚ ŽE SVĚT STVOŘIL BŮH, KDO JINEJ? Jsou tam tři archetypální bytosti, které troubí, a žena, kte­ rá se řítí do propasti a kanou z ní slzy na síd­ liště. Vlastně sám nechápu celý obsah té kres­ by. Vznikla naprosto automaticky.

Co dalšího vystavuješ?

Druhá linie vznikla vloni v létě. Začal jsem chodit do města a do přírody, do hospody s akvarelovým skicákem a chtěl jsem dělat normální studie. Nejdřív jsem je chtěl dělat barevně, ale po nějakých prvních dvou strán­ kách jsem intuitivně začal používat červenou barvu. Přistupuji k tomu pečlivě, chtěl jsem si prohloubit techniku. Kreslím to, co vidím, studuji realitu, zkouším malovat prostor.

Zvládnout prostor, zvládnout zkratky… Na­ jednou se ukázalo, že pracuji jakoby na dvou frontách, těch skicáků jsem pomaloval pět.

To byl další materiál pro výstavu.

Jaká byla třetí koncepční linie?

V září loňského roku přišel impuls, který byl hodně živelný, jakési vnuknutí. Jel jsem do Kutné Hory na výstavu Jagellonců a vstoupil jsem tam a během pěti minut mi začalo hučet v hlavě, a tak jsem zdrhnul a v takovém po­ losnu jsem chodil po městě a z hlavy jsem si kreslil mapu výstavy a během těch dvou hodin jsem vytvořil do notýsku ucelenou koncepci.

Změnila se, neboť jsem se rozhodl, že po­ užiji i starší práce, tím se to přiblížilo i tomu názvu Život a dílo. Pointou téhle třetí fáze bylo, že jsem se tam snažil propojit několik

bláznivé umění

foto: Stanislav Šumbera

18

Nikola Čulík na vernisáži výstavy Život a dílo v Galerii hlavního města Prahy.

různých fenoménů: otázku peněz, otázku „čistokrevného umění“, otázku komerčního umění, problematiku kýče... Teď mám pocit, jako bych si už na to nedokázal vzpomenout, jako by to už ve mně nebylo živé. Z toho vše­ ho však ten konečný tvar výstavy vytryskl.

Zatímco do té doby jsem měl zkušenosti jen s psychickými potížemi depresivního cha­ rakteru, okolo září října 2012 se u mě poprvé v životě rozjela těžká mánie.

Jak se to projevovalo?

Svůj poměrně velký byt jsem začal poma­ lovávat různými rovnicemi, grafy a nákre­ sy, šest nocí jsem nemohl spát, až ten sedmý den jsem byl úplně vyřízený a de facto jsem u sebe doma vytvořil skicu své výstavy na Staroměstské radnici. Když se člověk dosta­ ne do toho manického stavu, tak ten první druhý den mu mozek skutečně frčí na sto padesát procent, takže když máte IQ 120, tak vám to najednou frčí na úrovni geniali­ ty, ovšem když sedm dnů a nocí nespíte, tak už jen z prostého důvodu, že jste unavení, máte IQ tak 20, možná menší než pes. Tu sedmou noc jsem začal bloudit ve svém vlast­ ním bytě, nebyl jsem schopný třeba zavřít skříňku. Pokoušel jsem se o to patnáct mi­ nut a nedošlo mi, že je tam vzpříčený hrnec, zoufale jsem do toho kopnul, vůbec jsem to nepochopil. Skrze rovnice, které jsem počí­ tal po těch zdech, jsem dostal pocit, že se mi rozzářilo celé tělo, že svítím, jsem celý bílý nebo prozářený a ze všech těch úvah, co jsem po bytě maloval, po všech konceptech, které jsem se snažil vymyslet, mi na konci té rov­ nice vyšlo, že jsem Ježíš Kristus. Říkal jsem si, to mám na tu radnici přijít v sandálech

a bílém rouchu? Přece jenom jsem neztratil úplně soudnost, nešel jsem na Anděl hlásat Pravdu s velkým P, ale rychle jsem běžel za svým psychiatrem. Snažili jsme se to ještě vyžehlit nějakými uklidňováky, ale znovu jsem se rozjel a skončil hospitalizovaný.

Podepsala se tahle mánie nějak na přípravě výstavy?

Vystavil jsem svou mikrovlnnou troubu ve formě koncentráku, na ústředním topení tam visel můj župan se symbolem SS a há­ kovým křížem. Vím, že to může působit pro­ vokativním dojmem nebo až nebezpečně, na druhou stranu myslím, že to není žádná avantgarda, jak se vyjádřila jedna novinářka na vernisáži. To, že se v umění objeví hákový kříž, není nic nového. Ten župan odkazuje na můj pobyt na psychiatrii, na neklidu, kde jsem strávil prvních pět dnů, je to odkaz na můj osobní mýtus, můj život, který je součás­ tí názvu výstavy. Do blázince jsem se dostavil sice psychicky rozsekaný, ale dobře ustroje­ ný a z nějakého důvodu mi vyhodili ponožky.

Dožadoval jsem se tři dny, aby mi dali aspoň nějaké erární, protože jsem háklivý na angí­ ny a říkal jsem si, tak tady v tom pekle ještě dostat angínu, to by byl průser. Z nějakého důvodu, který doteď nechápu, mi nevyho­ věli. Třetí den mi byla taková zima, že jsem si na záchodě udělal ponožky z hajzlpapíru a v nich jsem strčil nohy do pantoflí. Začal jsem mít poetické představy, nějak se mi to spojilo a já si začal připadat jak esesák u Sta­ lingradu, kdy už je tam nezvládali letecky zá­ sobovat a oni mrzli obklíčeni ze všech stran.

Tak jsem si na erární zelené kalhoty, které mi dali, nakreslil SS a hákový kříž a šel jsem

se s tím ukázat na sesternu. To se jim dost nelíbilo. To mě překvapilo. Uvědomil jsem si, že ani v blázinci se člověk nemůže chovat jako blázen. Uvědomil jsem si, že jediné mís­ to, kde se můžu chovat takhle „přirozeně“, i když vím, že je to na hraně, je u mě doma nebo v galerii.

Na výstavě se objevily i tvoje básně. Proč?

V psaní se necítím tak jistě jako v kresbě, ale přesto mě vtahuje. Jak jsem v září začal psát, tak z toho vznikla několikastránková sklad­ ba, která souvisela s rozjetím mé mánie. Na­ jednou se mi otevřel neskutečný průzor in­ spirace, té tvůrčí energie bylo tolik, že mi to úplně rozšrotovalo hlavu a první dvě stránky tohoto automatického textu psaného na stro­ ji tekly jedním proudem. U třetí stránky se tam zničehonic začal dostávat rytmus a zača­ lo se to samo od sebe veršovat. Pak mi z toho hráblo a skončil jsem v Bohnicích. Nicméně někdy okolo Vánoc se ty básně ke mně vráti­ ly a začaly mít přesně podobu mých kreseb v tom smyslu, že kresby tvořím tak, že mám jednoduše vnuknutí, jdu z koupelny do obý­ váku a najednou mám v hlavě kresbu a jen ji nakreslím. Teď se mi to začalo stávat i s bás­ němi, najednou se mi narodí dva řádky, třetí, čtvrtý, pak si k tomu sednu, zbytek se doplní sám a je to hotové na jeden zátah.

Jak je na tom finančně člověk, který úspěšně vystavuje v centru Prahy?

Blbě, mám poslední tři tisíce korun a ne­ vím, co budu dělat za týden. Má mi přijít de­ set tisíc za ilustrace. Budu teď muset hledat nějakou brigádu. V pozvánce jsem napsal, že výstava je prodejní, ale byla to samozřej­ mě ironie, většina těch věcí ani koupit nejde.

Před vernisáží na tiskovce byl šílený kupec, který si chtěl hned koupit nějaké kresby a od­ nést si je, že mi dá prachy a já mu říkám: „Co blázníte? Vždyť ještě nezačala výstava, to mi tu musíte nechat!“ Odvolával se na mou pro­ fesorku Svobodovou, tak jsem mu to půjčil, vzal si asi třicet kreseb do hospody, že si je prohlédne. Slíbil mi, že je přinese na pátou hodinu, přišel až v půl šesté. Řekl jsem mu, ať je tam okamžitě dá, on mi říkal, že už má nějaké vybrané, že je má stranou. Tak jsem mu řekl: „Sakra, to tam musíte dát všech­ no!“ Říkal, že se ozve, zatím se neozval.

Jak si svých kreseb ceníš?

Je pro mě těžké převést hodnotu mých kre­ seb na peníze. Byl jsem osmkrát v blázinci.

To, že jsem se dožil třicítky, je pro mě zázrak.

Některé kresby mě skoro stály život. Má vám za takovou kresbu dát někdo do ruky dvě stě korun nebo kufřík s pěti sty tisíci? Přeháním, ale jakou to má hodnotu?

Michal Kašpar

inzerce

19

Vzdělávejte se

potykejte si s pražskými

zaměstnavateli

usaďte se na trhu práce

rozpohybujte

své ambice…

Pro 14 absolventů kurzů zajistíme pracovní místa na pozicích

operátor/ka

asistent/ka fundraiser/ka Jste z Prahy? Jste osoba se zdravotním postižením?

Dokončil/a jste středoškolské vzdělání s maturitou?

Máte základy práce s PC a internetem? Nebojíte se komunikovat po telefonu, po e-mailu ani z očí do očí? Chcete najít uplatnění na trhu práce nebo svému stávajícímu zaměstnavateli nabídnout nové znalosti a dovednosti? Chcete následujících 12 měsíců věnovat sami sobě a najít tak stabilní místo ve své komunitě i na trhu práce? Pak čtěte dál…

– job klub v rozsahu 6 hodin týdně pod vedením kouče a lektora s cílem navést vás na správnou cestu na trh práce – exkurze k pražským zaměstnavatelům, zejména k těm, kteří zaměstnávají osoby s různým typem postižení – jeden ze tří dvouměsíčních kurzů „Operátor/ka call centra“, „Fund­ raiser/ka“ či „Asistent/ka“ Všechny aktivity tvoří jeden celek a jsou vzájemně propojené. Začínáme 1. 5. 2013 a končíme 30. 4. 2014. Naším cílem je umístit na trhu práce všech 30 účastníků projektu.

Česká asociace pro psychické zdraví ve spolupráci s Občanským sdružením Kolumbus realizuje projekt financovaný Evropským sociálním fondem „AKTIVIZACE osob se zdravotním postižením na trhu práce – Praha“, v rámci kterého nabízí 30 kandidátům tyto aktivity:

Jak se přihlásit Zašlete svůj životopis a motivační dopis do 15. 4. 2013 na e-mail info@capz.cz. Do předmětu e-mailu napište „OPPA – Aktivizace“. Úspěšným uchazečům pošleme pozvánku k osobnímu pohovoru do 19. 4. 2013.

Těšíme se na setkání s vámi.

česká asociace pro psychické zdraví

esprit

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné Ročník XVII, číslo 1–2 Vychází: 27. 3. 2013 Cena výtisku: Zdarma MK ČR 13874, ISSN 1214-2123

vydavatel

Česká asociace pro psychické zdraví Vladislavova 12, Praha 1, 110 00 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz Josef Gabriel Kamila Heinzová grafik: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Více informací na www.capz.cz www.os-kolumbus.org

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

šéfredaktor: Korektorka:

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.

20