Esprit 03-04 2012

ESPRIT esprit

1

3–4 7–8 2009 2012 ZDARMA zdarma

Zdena Prokopová: Nasranost

ČASOPIS časopis PRO pro VŠECHNY všechny, KTERÝM kterým DUŠEVNÍ duševní STRASTI strasti NEJSOU nejsou LHOSTEJNÉ lhostejné

téma:

STIGMA zastřelení A DESTIGMATIZACE schizofrenika

V ČR jsou duševně nemocní (3) | Mezinárodní seminářzdraví destigmatizace (5) Terapeutická komunita a její diskriminováni pravidla (2) | Deklarace Mise pro duševní (3) Stigma, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) (5) Smrtelnástrach, selhání péče o duševně nemocné (4) | Těžkooděnec v koupelně Kanada nemocné (10) | Kapitalismus s námi(10) nepočítá (12) terapie hojí rány duše (12) Bolestnéduševně zkušenosti rodičů respektuje (8) | Policista zastřelil schizofrenika | Skupinová Psychoanalýza hlubin duše (14) | Green Doors (17) |Martin Jak lépeMarián komunikovat s pacienty (20) Proč lidé volají – nacesta linkudopsychopomoci (14) | Bláznivé umění: Praus (16)

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA:

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, před dvěma týdny zemřel člověk. Můžete si říci: „No a co? Vždyť na silnicích každodenně umírá spousta lidí.“ Máte pravdu. Jenže tento člověk byl zastřelen. Policií. Po řadu let trpěl vážnou duševní nemocí, avšak bez výraznější pomoci ze strany okolí.

Ale přeci takto handicapovaní lidé mají být společností navýsost chráněni a léčeni! Stále platí, že o úrovni společnosti (respektive státu) vypovídá to, jak se stará o své handicapované občany.

Můžeme se ptát, co by bylo, kdyby těžiště naší psychiatrické péče nebylo postaveno pouze na existenci 20 léčeben a síti psychiatrických ambulancí. Kdyby existovaly další články psychiatrické péče, jako jsou mobilní týmy, krizová centra, denní sanatoria, a systém sociální pomoci byl schopný rychle a pružně reagovat na takovéto případy. Možná by pak duševně nemocný člověk nebyl veřejností vnímán jako nežádoucí element vhodný „na odstřel“.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Terapeutická komunita a její pravidla Pobyt v terapeutické komunitě má klientům pomoci obnovit sociální dovednosti, které vinou nemoci ztratili, a připravit je k pozvolnému začlenění se do společnosti. Aby komunita splnila svoje poslání, musí se klienti i terapeuti řídit poměrně přísnými pravidly.

M

ladým lidem s duševní nemocí, zejména schizofrenií, slouží Terapeutická komunita v Mýtě u Rokycan. Zakladatelem a provozovatelem komunity je Česká asociace pro psychické zdraví. V objektu bývalé fary v Mýtě žije společně s pěti terapeuty až dvanáct mladých mužů a žen s dlouhodobým duševním onemocněním.

V chráněném prostředí se učí samostatnosti, komunikaci a pracovním návykům.

Evropské vzdělávání terapeutů

Během ročního pobytu má klient zajištěnu i psychiatrickou péči, důraz je však kladen na pracovní a sociální terapii (rehabilitaci). Vytvořit promyšlenou cestu návratu k běžným životním povinnostem a návykům a spolu s klienty jí krok za krokem procházet, to je úkolem terapeutického týmu komunity. Členové terapeutického týmu však musí být pro tento úkol patřičně vybaveni jak osobnostními předpoklady, tak i znalostmi. Česká asociace pro psychické zdraví proto zahájila v polovině loňského roku projekt „Profesní růst pracovníků terapeutické komunity – navýšení kvality péče a sociálních služeb“ určený pro zaměstnance Terapeutické komunity Mýto. Každý z terapeutů si díky

podpoře Evropského sociálního fondu mohl vybrat ze široké nabídky kurzů a stáží, které za normálních okolností nejsou právě levné.

Sdílení prostoru, zážitků i myšlenek

„Komunita je léčebným společenstvím. Setkávají se tam lidi, kteří mají podobné životní zkušenosti, v našem případě i diagnózu, žijí spolu, mají společné zážitky a je tam prostor pro sdílení. Samozřejmě tam probíhají i resocializační a pracovní terapie. Už jenom to spolubytí by mělo být něčím léčebným,“ říká vedoucí terapeutické komunity Marion Täubnerová. Život v komunitě má svá pravidla. Na jejich dodržování závisí úspěch společné snahy terapeutů i klientů o naplnění cílů a smyslu pobytu v komunitě. „Je důležité pravidla vysvětlovat, protože všechno má nějaký smysl. V komunitě by například neměly vznikat bližší partnerské a kamarádské vztahy pouze mezi dvěma lidmi, protože pak vytvářejí koalici proti ostatním členům komunity. Jakmile se dva lidé vyloučí ze skupiny a baví se o ostatních bez toho, aby to řekli i ostatním, tak to už – zvláště u duševně nemocných klientů – probouzí paranoidní představy o tom, co tihle dva mají víc než ostatní, o čem si

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

povídají,“ vysvětluje Marion Täubnerová.

Všechno, co se v komunitě děje, by se podle ní mělo vrátit zpátky na komunitu.

Alkohol, agresivita a drogy ne

Důležitým pravidlem je čistota od drog a alkoholu. „Sdílíme názor, že se alkohol a drogy neslučují s léky. Například marihuana může podpořit rozvoj duševního onemocnění. U řady klientů se marihuana podílela na zrodu duševní nemoci nebo ho podpořila,“ říká Marion Täubnerová. Mezi pět základních pravidel života komunity dále patří ovládání agresivity, jak ve slovech, tak i v činech, dodržování režimu komunitního života a respektování rozhodnutí komunity. „U těch pěti pravidel vždycky dodáváme, že jejich porušení je důvodem k vyloučení, ale nemusí to být pokaždé‚ sbal se a odjeď,“ směje se Marion Täubnerová. Komunita je podle ní společenství, které každý závažnější problém projednává společně. „Řeší se to mimořádnou komunitou, na níž se v konkrétním případě domlouváme na dalším postupu,“ uvádí Marion Täubnerová. Právo hlasovat mají na mimořádné komunitě všichni, klienti i terapeuti. „Máme i den regenerace, když je někomu špatně, tak si může zažádat o den volna a nemusí se účastnit programu. Když se to opakuje, tak to zase řeší mimořádné komunity. Vždycky se o tom společně poradíme, aby se něco nedělo jenom v kanceláři,“ říká vedoucí komunity.

–ga–

zprávy z čapz

3

Deklarace Mise pro duševní zdraví ako psychiatričtí pacienti a rodinní příslušníci duševně nemocných lidí máme množství negativních zkušeností s poměry v psychiatrických léčebnách, s nedostatečností ambulantní psychiatrické péče, s absencí psychoterapeutické a komunitní péče, s naprostým nedostatkem vhodného bydlení a sociálních služeb pro schizofreniky, s palčivým problémem nedobrovolných hospitalizací a bezprizorností mnoha lidí s akutním psychotickým onemocněním.

Na základě svých zkušeností a potřeb vážně duševně nemocných požadujeme zásadní proměnu systému psychiatrické péče v České republice.

Systém psychiatrické péče je v České republice postaven na dvou desítkách velkých psychiatrických léčeben a nedostačující síti psychiatrických ambulancí. Psychiatrická péče (ústavní i ambulantní) je jednostranně psychofarmakologicky orientována a neodpovídá současným standardům. Téměř úplně chybí psychoterapeutická a sociální složka péče.

Přežívající úzce medicínský přístup k péči o vážně duševně nemocné je právně napadnutelný. Především praxe psychiatrických léčeben s velkým podílem chronicky nemocných pacientů je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením.

V Úmluvě, která se od února 2010 stala součástí našeho právního řádu, se Česká republika zavázala „podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti“.

V devatenáctém článku Úmluvy je zdůrazněna povinnost státu zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít, a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí“.

Základem moderní péče o vážně duševně nemocné nemohou být opakované nedobrovolné hospitalizace ve stresujícím a stigmatizujícím prostředí psychiatrických léčeben, kde jsou pacienti zbaveni nezávislého způsobu života a možnosti zapojit se do společnosti.

Pirano Bob R, flickr.com

V hnutí Mise pro duševní zdraví se angažují zástupci pacientských a rodičovských organizací, které sdružují osoby s vážným duševním onemocněním a jejich blízké – rodinné příslušníky a přátele.

Základem moderní péče o vážně duševně nemocné nemohou být opakované nedobrovolné hospitalizace ve stresujícím a stigmatizujícím prostředí psychiatrických léčeben.

Nechceme, aby lidé s chronickým duševním onemocněním byli dlouhé měsíce a roky izolováni ve velkých psychiatrických léčebnách, kde pouze přežívají, často jen kvůli absenci jiných možností bydlení a péče.

Požadujeme, aby lidé s vážným duševním onemocněním mohli žít v domácím prostředí a měli zajištěnu moderní psychiatrickou péči včetně nezbytných sociálních služeb v místě svého bydliště. Podle článku devatenáct Úmluvy je stát povinen zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám (…)“.

Komunitní péče pro vážně duševně nemocné je na většině území České republiky nedostupná. Chybí krizová centra, výjezdní týmy, denní sanatoria, chráněné bydlení, služby komunitních (psychiatrických) sester a sociálních pracovníků v terénu. Absence těchto služeb měla v nedávné době tragické důsledky (například zastřelení schizofrenika policistou v Otrokovicích).

Nechceme, aby ze zdravotního pojištění, tedy i z našich peněz, byl do budoucna financován zastaralý a neperspektivní systém psychiatrických léčeben na úkor moderních forem psychiatrické péče.

Potřebná zařízení a služby komunitní péče nelze podle našeho názoru finančně

zajistit bez postupného rušení psychiatrických léčeben v rámci dobře připravené transformace celého systému psychiatrické péče. Žádáme, aby vláda neoddalovala transformaci systému psychiatrické péče a využila příležitosti k získání překlenovací dotace ze strukturálních fondů EU na léta 2014 až 2020.

Mgr. Jana Poljaková, mluvčí Mise pro duševní zdraví

Za Deklarací Mise pro duševní zdraví stojí

• Česká asociace pro psychické zdraví • Kolumbus, o. s.

• Sympathea, o. p. s.

• Andělská křídla, o. s.

• Ondřej Praha, o. s.

• Občanské sdružení pomoci duševně nemocným ČR

• Občanské sdružení Green Doors • Fokus Praha, o. s.

• VIDA, o. s.

4

téma: zastřelení schizofrenika téma

Smrtelná selhání péče o duševně nemocné 5 měsíců, 5 incidentů.

Došlo k totálnímu selhání systému psychiatrické a sociální péče o vážně doševně nemocné.

Jablonec nad Nisou

Dobřany Frýdek Místek

Jakubov u Moravských Budějovic

V

Otrokovicích 29. března 2012 zastřelil policista schizofrenika, který se bránil sekerou proti policejnímu zásahu. Ve Frýdku-Místku 22. ledna 2012 žena trpící schizofrenií ubodala rok a půl starou holčičku a zranila babičku, která ji držela v náručí. V Psychiatrické léčebně Dobřany se v lednu oběsila jedna­padesátiletá pacientka v síťovém lůžku.

Na přelomu let 2011 a 2012 hrozilo v Jablonci nad Nisou umrznutí psychotickému bezdomovci. V obci Jakubov u Moravských Budějovic vyhrožoval schizofrenik občanům, že bude vraždit, a v listopadu 2011 pobodal nožem souseda, který ho napomenul.

Svépomocné hnutí pacientských a rodičovských organizací Mise pro duševní zdraví považuje zmíněné případy za důkaz selhání systému psychiatrické a sociální péče o vážně duševně nemocné občany.

K zastřelení jednačtyřicetiletého muže v Otrokovicích, chronicky duševně nemocného pacienta, který nebral léky, by nemuselo dojít, kdyby měl v domácím prostředí dostatečně zajištěnu zdravotní péči. O tom, že má problémy, vědělo široké okolí. Nemocný pokřikoval z okna na kolemjdoucí, mlátil hasicím přístrojem do zábradlí, vyplavoval sousedy vodou z hydrantu. V bytě, kde žil se svým otcem, měli odpojenu elektřinu i vodu.

Sousedi upozorňovali psychiatra i sociálku, ale bezvýsledně. „Došlo k totálnímu selhání všech relevantních složek systému. Na prvním místě selhal systém zdravotnictví. Po propuštění z psychiatrické léčebny nebyla potenciálně agresivnímu pacientovi zajištěna

Otrokovice

odpovídající následná péče. Ambulantní psychiatr neměl o stavu pacienta, který k němu přestal docházet, žádné informace. Bez povinnosti postarat se o pacienty z určité spádové oblasti, bez komunitní sestry, která by měla povinnost provádět v terénu tzv. depistáž, tedy vyhledávat ‚zhoršené‘ pacienty, potřebné informace ani mít nemohl,“ upozorňuje prezident České asociace pro psychické zdraví MUDr. Martin Jarolímek.

Chybějícím článkem mezi lůžkovým zařízením a ordinací ambulantního psychiatra je psychiatrická sestra. „Ambulantní psychiatr nezajistil pro pacienta návštěvu psychiatrické sestry, aby sledovala a vyhodnocovala zdravotní stav pacienta, pomocí psychoterapeutických postupů udržovala pacienta ve stavu mimo ohrožení jeho života, zajistila psychologickou pomoc rodině, zprostředkovala pomoc v otázkách sociálních a sociálně-právních podle zákona o sociálních službách, a tak pomohla zamezit psychickému napětí v hmotné nouzi, a při vzniku zdravotních komplikací zajistila potřebnou pomoc,“ říká předseda Občanského sdružení pomoci duševně nemocným ČR Ing. Josef Závišek.

Podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků (§ 64) může sestra pro péči v psychiatrii (pod odborným dohledem psychiatra nebo klinického psychologa) v rozsahu své specializované způsobilosti vykonávat činnosti při krizové intervenci, při zajišťování psychologické pomoci rodině a může používat pomocné

psychoterapeutické techniky včetně individuálních psychoterapeutických rozhovorů.

Sledovat a vyhodnocovat stav pacientů z hlediska možnosti vzniku komplikací a náhlých příhod a podílet se na jejich řešení může podle § 54 také všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí a podle § 4 může i všeobecná sestra hodnotit sociál­ní situaci pacienta, identifikovat potřebnost spolupráce sociálního nebo zdravotně-sociálního pracovníka a zprostředkovat pomoc v otázkách sociálních a sociálně-právních. Tyto možnosti dané vyhláškou ministerstva zdravotnictví však nejsou v praxi využívány. „Kdyby byla dodržena ustanovení vyhlášky, lze důvodně předpokládat, že by k zastřelení pacienta nedošlo,“ uvádí J. Závišek.

Průběh zásahu policie v Otrokovicích popsal jeden internetový server: „Vše vyvrcholilo okolo devatenácté hodiny, kdy sousedé zavolali strážníky. Otec nemocného mladíka zrovna nebyl doma. Strážníci poté přivolali policisty a ti speciální jednotku ze Zlína.

Před bytem stála i domovnice Dagmar Válková. „Ve čtvrtek vykřikoval sprostě a křičel, že ho někdo pálí laserem a že ho ohrožují mimozemšťani. Když po zdlouhavém přemlouvání policii vpustil do bytu, zabarikádoval se v jednom pokoji. Policista vykopl dveře a dvakrát vystřelil. Měli odpojenou elektřinu, takže v místnosti nebylo moc vidět,“ popsala domovnice osudné okamžiky.

Zásahem policie v Otrokovicích jsou velmi znepokojeni členové pacientských organizací. „Policista střílel do temné místnosti, neviděl osobu, na kterou střílel. Pacient pustil policii sám do bytu, ale protože se jich bál, tak se zabarikádoval v pokoji, což je dost častá reakce člověka v ohrožení (také další psychiatričtí pacienti mají obdobné zkušenosti). Myslím, že by v obdobných případech měl být přivolán krizový výjezdní tým psychiatrické péče. Pokud bude o postupu proti duševně nemocnému rozhodovat zakuklený, needukovaný policista, tak budou schizofrenici lovnou zvěří,“ myslí si Jan Jaroš, ředitel občanského sdružení Kolumbus, které sdružuje uživatele psychiatrické péče. Množící se případy zanedbání péče o vážně duševně nemocné podle něj svědčí o selhávání psychiatrické péče v ČR. Svépomocné pacientské a rodičovské hnutí Mise pro duševní zdraví proto žádá zásadní proměnu systému zdravotně-sociální péče o vážně duševně nemocné (viz Deklarace Mise pro duševní zdraví). S žádostí o prošetření otrokovického případu se Mise obrací na ministra zdravotnictví doc. MUDr. Leoše Hegera, CSc., na Českou lékařskou komoru a na Veřejného ochránce práv.

Mgr. Jana Poljaková, mluvčí Mise pro duševní zdraví

téma: zastřelení schizofrenika

5

Dave_B_, flickr.com

Těžkooděnec v koupelně

Obdobnou zkušenost jako oběť policejního zásahu v Otrokovicích má i pan L. B. z Prahy. Na jednoho zasahujícího policistu před pár lety zaútočil nožem.

Incident naštěstí přežil. sem tady už 42 let, asi jako ten člověk, co ho nedávno zastřelil policista. Je to zvláštní, pokaždé, když se výjimečně dívám na televizi, dávají tam, že nějaký schizofrenik někoho zabil, někoho ubodal nebo se stalo něco podobného. A teď jsem viděl, že někdo sekerou ohrožoval policistu a ten ho zastřelil. Chtěl jsem o tom vědět něco víc, tak jsem přes google našel článek na idnes, kde popisují, co se stalo. Vůbec není jasné, jestli byl důvod toho člověka takhle sejmout. Mohli s ním vyjednávat, v tu chvíli nikoho neohrožoval, když se zabarikádoval v pokoji. Myslím si, že tam chyběl vyjednavač. Mám pocit, že se dneska investuje do všelijakých technických zařízení, ale do vzdělání, do znalostí psychologie a vyjednávání se podle mě investuje málo. Pak jsem četl vyjádření policejního ředitele Lessyho, který se zastával svých podřízených, že dělali, co mohli.

Onemocněl jsem po maturitě. Dostal jsem se na medicínu, což byl velký průšvih, protože jsem studium nezvládal, začal jsem mít deprese a moje matka byla strašně proti tomu, abych z medicíny odešel. I tak jsem skončil s medicínou velice záhy, moje matka to nebyla schopná přenést přes srdce, tak se mnou asi dva roky skoro nemluvila. Bylo to dost smutný, tak jsem se rozhodl, že zkusím studovat anglistiku na filozofické fakultě. Tam jsem vydržel docela dlouho

a v prváku jsem k tomu ještě dělal topiče. Pracoval jsem v kotelně na lehký topný olej a v té době jsem už začal mít problémy. Psychózy jsou zvláštní, člověk neví, co se přesně děje, a neumí si to všechno vysvětlit. Nechtěli mě tam nechat topit, báli se asi, že jim to tam vyhodím do povětří. Začalo to takhle: Šel jsem k závodní doktorce, protože jsem se třásl, bylo mi špatně, zřejmě to bylo přepracování, možná že jsem dlouho nespal, bylo to v červnu, bylo zkouškový období a v kotelně jsem měl noční služby. Pak mi jeden lektor, podle mě nespravedlivě, nechtěl dát dost důležitý zápočet a já jsem na něho měl vztek, nevěděl jsem, co s tím mám dělat, a začal jsem z toho trochu šílet. Dostal jsem se nakonec k ambulantnímu psychiatrovi a ten do zprávy napsal, že mám schizoidní poruchu osobnosti. Stálo tam, že mohu pracovat jako topič, ale že doporučuje ještě další léčbu. A já jsem to bral jako křivdu. Myslel jsem si, že jsem v pořádku, že psychiatři jsou nějaké staré struktury, bylo to poměrně krátce po revoluci.

Jak jsem se tomu všemu bránil, jak jsem chtěl, abych mohl pracovat a pokračovat ve studiu, tak jsem šel do mánie, ale nějakou dobu poté jsem měl zase těžké deprese.

Můj psychiatr mi řekl, abych pokračoval v anglistice, že mezi anglickými spisovateli byli všelijací blázni a šílenci a že bych se tam docela hodil. Psal jsem ročníkovou esej o Lišákovi Volponovi od Bena Jonsona, je to alžbětinská komedie, příběh o lišákovi, který byl hrozně veselý, ačkoli doba byla krutá. Zajímalo mě to, protože podle mého názoru šlo o zasvěcování lišáka, který žil ve feudalismu, do kapitalistické ekonomie. A já jsem přišel na to, že mě chybí něco jako zasvěcení, nějaká iniciace do dospělosti nebo mužnosti, takhle jsem

6

téma: zastřelení schizofrenika

pojímal svou esej o Volponovi. Protože ta hra je podle mne takový výměnu za menší), v zimě jsem obýval jenom jeden pokoj a kuchyň, iniciační rituál. Chtěl jsem o tom psát diplomku, ale nedostal jsem se takže dva velké pokoje tam byly prázdný, bylo to tam takový pustý, k tomu, protože jsem potkal jednu Američanku, která mi pomotala malinko tam i strašilo, ale normálně jsem tam bydlel, platil jsem náhlavu. Byl jsem poblázněný, dokonce jsem za ní letěl do New Yorku, jem, voda tekla, elektřina svítila, všechno bylo v pořádku až na to, že tam jsem pobíhal asi pět dní, neměl jsem skoro žádný peníze. Myslel jsem měl pocit, že mě tam někdo ohrožuje. Říkal jsem tatínkovi, že jsem, že ji nějak najdu, byla z Kalifornie, ale měla studovat v Bostomám pocit, že mě někdo ozařuje, jestli je něco takového možné, on nu, myslel jsem, že se tam k ní nějak dostanu. Přitom jsem měl pocit, jako fyzik by mi k tomu mohl něco říct. jako by mě hlídali nějací špióni, u téhle nemoci nikdy nevím, co je Jenže pak najednou zazvonila maminka a já jsem jí nechtěl pusrealita a co není, pomáhali mi tam ve studentském centru, bez jejich tit dovnitř, říkal jsem „já chci tady být s tátou“ (my doma říkáme pomoci bych se asi nedostal zpátky domů. s tatínkem), „já jsem tě nezval, nezlob se na mě, rád bych tady byl Pak jsem se vrátil a dva roky jsem pracoval jako recepční směnárteďka s tatínkem“. Nepustil jsem ji dovnitř, za chvíli tam zvonila zány, ale to mně běžel termín, kdy bych měl dokončit školu. Měl jsem chranka a chtěli, abych jim otevřel. Já jsem říkal, že nechci nikam postupovou zkoušku za první tři roky, tak jsem si říkal, alespoň udějet. Ještě předtím jsem říkal tátovi, že bych chtěl jít někam na krizolám tu bakalářskou diplomku. Zavřel jsem se doma a začal jsem si vé centrum, projít se, popovídat si, jestli by měl na mě čas a možná k tomu číst nějaké podklady, taky Stroj času od Wellse, kde se cestose poradit i s nějakým ambulantním doktorem. No jo, ale záchranávatel v čase dostane až někam do budoucnosti, kde už nejsou lidi, už ři zavolali policii. Policajti říkali něco jako „Lojzo, otevři, my se s tenežijí lidé na planetě Zemi a jsou tam jenom nějací krabi s podivnými bou nebudeme bavit, prostě nám otevřeš a basta, nebo ti vyrazíme tykadly a vidí už jenom oranžové slunce, už to není takové sluníčko, dveře“. Říkal jsem jim, že si nenechám vyrazit dveře, že jestli budou jak ho my známe, už je to jen takový červený pokračovat – už začali bouchat do těch trpaslík, který pomalu uhasíná. Dostal jsem dveří – že vyskočím z okna, ať to nedělají. Říkal jsem tatínkovi, se do takových divných představ o konci svěA chtěl jsem mluvit se svým doktorem. Bota a začal jsem i pít a najednou za mnou začali hužel jsem neměl kredit, ne že bych neměl že mám pocit, že mě chodit táta s mámou, i když předtím za mnou peníze, ale prostě mi došel, takže jsem mu někdo ozařuje, jestli nechodili a pak jsem dostal poštou dopis, že se nemohl zavolat, tak volali mého doktora mám dostavit k soudnímu znalci z psychiatrie sami. Říkal, že nemá čas, že má v ordinaje něco takového kvůli posouzení ohledně způsobilosti k právci pacienty, tak jsem chtěl, aby přijel třeba možné, on jako fyzik ním úkonům. nějaký psycholog, chtěl jsem mluvit s nějaByl jsem na ně naštvaný, co to dělají. Otec kým odborníkem a oni říkali „my na tebe by mi k tomu mohl mi říkal, běž na úřad práce, zaregistruj se tam, nemáme čas, my musíme řešit zase jiný něco říct. už jsem vlastně neměl peníze, najdi si práci případy“. a žij jako normální člověk. Tak jsem ho posleMezitím dorazili na dvorek hasiči, pod chl, šel jsem na úřad práce, tam jsem se zaokno, které jsem měl otevřené, že skočím, registroval, ptal jsem se, jestli od nich dostanu nějakou podporu. rozprostřeli nafukovací matraci a já jsem si říkal, to už je hodně blbý.

Nějaká paní říkala „jo, přijďte zase za čtrnáct dní“ a já jsem přišel Táta se zamknul v mém pokoji, v tom, co jsem obýval, a nechtěl s tím za čtrnáct dní a oni mi řekli, že žádné peníze od nich nedostanu, že vůbec nic mít. Křičeli „tak pusť alespoň tátu“ a já jsem říkal „já prostě mám jít na sociálku a já jsem byl naštvaný, protože mi slíbili, že za nemůžu, je tam zamčený, nemůžu“. Volali na něj, jestli nechce vyskočtrnáct dní dostanu peníze, a tak jsem se tam osopil na jejich vedoučit z okna do té nafukovací matrace, odpovídal, že ne, že je v pořádcí, začal jsem na ni křičet asi něco dost nehezkého. Druhý nebo třetí ku, něco tam na ně volal z okna, a já jsem nevěděl, co mám dělat, bylo den na to u mě zazvonili policajti a říkali, že potřebují podat nějaké vidět, že se jim neubráním. Chtě nechtě jim podlehnu. Začalo to tak vysvětlení. nevinně, chtěl jsem se poradit s tátou a teď tohle. Tak jsem se zavřel A já říkám, no tak dobře, tak já si alespoň vyčistím zuby, bylo to v koupelně, měl jsem korán, tak jsem si začal číst súry z koránu, bylo ráno, oni nejdřív že jo, pak že ne a najednou se na mě začali sápat to jediné, čeho jsem se tehdy dokázal chytnout. Už jsem nevěděl, co a dali mi želízka a prostě mě odvezli na služebnu. Tam mě zavřeli do mám dělat. Měl jsem tam připravený nůž, uvažoval jsem o tom, že takový klece, nechali mě v ní čekat, říkali mi, že tam budu do soudspáchám demonstrativní sebevraždu. V tu chvíli tam vlítnul policajt, ného dne, nakonec mě odvezli k mému psychiatrovi, který rozhonějakej těžkooděnec, vlezl tam po žebříku z druhé strany, měl jsem dl, že mě mají převézt do léčebny, a to byla moje první hospitalizace. otevřená okna i do ulice. Vlítnul do koupelny, kterou jsem ani nezaPo druhé jsem šel na policii a řekl, že jsem snědl nějaké lidské maso mykal, říkal jsem si „akorát mi roztřískají dveře“ a mířil na mě pistolí. v čínském jídle, tak mě samozřejmě odvezli na psychiatrii. NejdraJá jsem tam měl připravený nůž, a když jsem viděl, jak na mě míří pismatičtější byla třetí hospitalizace. tolí, tak jsem popadl nůž a začal jsem na něj útočit. Což on mě hned Byl jsem zaměstnaný v turistickém ruchu a přes zimu mě nechazmákl, nalehnul na mě, vykroutil mi nůž. Nestřílelo se. Ptal jsem se li doma, protože mi v zimě nemohli nabídnout práci. Bydlel jsem ho pak, jestli měl tu pistoli nabitou. Řekl, že samozřejmě ano. v Karlíně, bylo tam po povodni dost divný prostředí a já jsem nebral Pak mě odnesli do sanitky, která byla dole u vchodu do baráku. prášky, protože v práci mi říkali, že jsem pomalý, tak jsem se dohodl Byly tam i kamery, snad to natáčela i televize, byli tam policajti, has doktorem, že je nebudu brát. Měl jsem tehdy brát Ziprexu. Tehdy siči. Už si nepamatuju, co se dělo potom. Odvezli mě do Bohnic na jsem byl z práce venku a začal jsem se trošičku rozjíždět, cítil jsem, pavilon dvacet šest. Člověk se dostane do léčebny, má „stíhy“, teprve že se něco děje. Třeba jsem někdy v noci špatně spal a měl jsem popotom to propukne, že je to vlastně ještě horší. Přijde tam mezi lidi, cit, že mě sousedi ozařují nějakými gama paprsky, které prostupují kteří jsou divní, ještě divnější, než je on sám. Při třetí hospitalizaci zdí, protože mě nechtějí v tom bytě. Volal jsem svému tatínkovi, jestli jsem se chtěl dostat z šestadvacítky na neklid, protože mě dost ruby za mnou nepřišel na návštěvu, že bych se s ním chtěl poradit, že šilo, že na šestadvacítce je nepořádek, že si tam každý dělá, co chce. mám nějaké problémy. Tatínek dorazil druhý den a nesl mi nákup, Chtěl jsem odtud mermomocí pryč, protože jsem se na šestadvacítnějaký čaj, buchtu a já jsem měl hroznou radost, že se na mě přišel ce necítil bezpečně. Měli tam požární směrnice, ale dole zamčený podívat. Bydlel jsem ve velkým bytě 3+1 (majitel mi nechtěl dovolit vchod. Tak jsem utrhl kousek záclony, vzal zapalovač a podpálil ho,

téma: zastřelení schizofrenika

terapeutická komunita nebo chráněné bydlení. Nemám asi dost fantazie, abych si představil, že by mohl žít líp, hodnotným životem.

Situace v české psychiatrii je totiž dost zoufalá. Myslím, že nechtěl policistovi ublížit, zřejmě nechtěl, aby ho odvezli do léčebny, protože asi věděl, jak to tam vypadá. Zabarikádoval se v pokoji a sekerou se chtěl bránit. Docela ho chápu. Prostě když mi vlítl do koupelny policista těžkooděnec s pistolí v ruce, tak jsem měl dojem, že musím udělat něco na svou obranu. Co má co dělat policista v mé koupelně?

L. B.

Photomatt28, flickr.com

protože jsem jim chtěl ukázat, že když to někdo podpálí, tak se nedostaneme včas ven. A oni mi akorát řekli, ať takové věci nedělám. Na neklidu je to, myslím, docela pod kontrolou, mají tam dobré vybavení, tam jsem se vždycky cítil bezpečněji než na jiném pavilonu.

Když jsem se dozvěděl, že v Otrokovicích zastřelil policista schizofrenika, měl jsem takový pocit, že už to má za sebou, že už nic nemusí řešit, že je na pravdě boží. Až jsem si připadal cynický. Je to asi i těmi léky, co teď beru. Neumím si představit, že by mohl mít lepší život, že by v Otrokovicích našel potřebné služby, jako je

7

Co může prožívat schizofrenik, který se cítí být pronásledován

R

ovněž já jsem se ve své psychiatrické kariéře cítil být pronásledován, u mě to nebylo pronásledování mimozemšťany jako u otrokovického případu, ale bezpečnostními strukturami napojenými na bývalou StB. I když jsem se už tehdy léčil, prožíval jsem ohromné pocity úzkosti a strachu o svůj život. Třeba za každým trochu luxusnějším autem, které projíždělo v mém okolí, jsem viděl své pronásledovatele.

Chtěl jsem tuto situaci řešit, dokonce jsem navštívil prezidentskou kancelář, protože jsem věřil tehdejšímu prezidentovi Havlovi, že je schopen se s bývalou StB domluvit a oni mi dají pokoj. Protože jsem nebyl okamžitě přijat, tuto iniciativu jsem vzdal.

Úzkosti a strachy mě dohnaly až k tomu, že jsem se pokusil o emigraci z naší republiky prostřednictvím ambasády USA. Bohužel jsem ambasádu navštívil v neděli, kdy neměli úřední hodiny a nemohli se mi věnovat. Řekli mně, abych přišel v pondělí, ale já už na to neměl sílu.

Necítil jsem se bezpečně ani doma, pořád jsem byl ve střehu, čekal jsem každou chvíli útok, nemohl jsem ani spát. Vyhledal jsem proto hospitalizaci na Riapsu. Ubytovali mě na jednom pokoji a já, abych dosáhl pocitu bezpečí, aby mě nikdo v noci nepřepadl, zabarikádoval jsem se na jednom pokoji. Moje válenda byla na straně u okna opřena o radiátor a na druhé straně mezi válendu a vchodové dveře do pokoje jsem

použil dveře od skříně, kterou jsem k tomuto účelu rozmontoval kapesním nožem. Tehdy do pokoje nahlédl ošetřovatel. Když jsem mu slíbil, že to ráno dám zase do původního stavu, odešel ode mě se slovy: „Takový případ jsme tady ještě neměli.“ Na těchto konkrétních případech jsem chtěl dokumentovat, jaké pocity úzkosti a strachu může schizofrenik prožívat, když se cítí pronásledován, a k jakému jednání ho mohou dohnat. Pokud se cítil pronásledován i schizofrenik z Otrokovic, není divu, že když policie vtrhla násilím do jeho zabarikádovaného pokoje, posledního místa jeho alespoň trošku bezpečného azylu, použil na svou obranu sekeru.

Jaroslav Nejdl

8

téma: zastřelení schizofrenika

Bolestné zkušenosti rodičů Péče o chronicky duševně nemocné je zvláště ve chvílích zhoršení jejich psychického stavu pro rodinné příslušníky velmi zátěžová. Mnohdy se dostávají do zoufalé situace a nezbývá jim než na vlastní děti volat policii.

N

a rodičovské organizace jako je Sympathea nebo Občanské sdružení pomoci duševně nemocným ČR se obracejí nešťastní a bezradní rodiče často už dospělých „dětí“ s chronickým duševním onemocněním a žádají o radu a pomoc.

Milena: Čekáme na zázrak

„Mám vážně duševně nemocného syna, ročník 1969. Opakovaně se léčil v Psychiatrické léčebně v Jihlavě z důvodu diagnózy paranoidní schizofrenie. Svoji nemoc v žádném případě neuznává a dobrovolnou léčbu odmítá. Je však agresivní. Například dnes, kdy jsme se mu snažili společně s druhým synem domluvit, aby se léčil, svého bratra Roberta fyzicky napadl,“ píše ing. Josefu Záviškovi, předsedovi občanského sdružení Amicus – Brno, paní Milena S. Zařídit, aby se její syn dostal do léčebny, je pro ni téměř neřešitelný problém. „V okamžiku, kdy volám policii, utíká do lesů a policie přijede, jako už vícekrát, zcela zbytečně. Příslušníci nás s pochopením vyslechnou a řeknou, že stejně nemohou nic dělat, neboť jim to zákon nedovoluje. Stejným způsobem se chovají psychiatři, vyjádří lítost a tím to končí. V tomto začarovaném kruhu se pohybuji již několik let a nyní už vidím jenom jedno východisko, a to ve smrti jednoho z nás. Společnost, která by možnost pomoci mít měla, nemá zákonný nástroj a my trpící se dostáváme do zoufalé beznaděje a čekáme snad na zázrak. Na ten se však obvykle čeká bezvýsledně do smrti,“ uvádí paní Milena.

Její syn není schopen pracovat, má velmi malý příjem, s penězi neumí hospodařit a na domluvy reaguje agresivně. Každé jaro se jeho zdravotní stav zhorší. „Mezi jednotlivými epizodami je s malými úspěchy kompenzován při hospitalizaci v PL v Jihlavě.

Dostat ho tam je však velmi těžké, pro toho, kdo volá lékaře, i riskantní. Z léčebny však opakovaně utíká, lékaři s tím nechtějí mít nic společného a s pocitem, že svoji povinnost splnili dle zákona a k léčbě ho nutit nemohou, ho ze stavu pacientů vyřadí. Tak je to stále dokola a stav se zhoršuje,“ píše paní Milena a ptá se, jak má s tímto zatížením

a beznadějí žít. „Můj život ztrácí smysl, přestože mě syn Robert a jeho děti potřebují. K čemu je však babička s těžkou depresí a neschopná postarat se o sebe?“

Pavla: Profesionálové se často chovají nepříjemně

„Ráda bych se s Vámi podělila o zkušenosti a pochybnosti matky duševně nemocného syna. Z počátku nemoci převažovaly spíše zkušenosti negativní. Určitě to bylo dáno i mým počátečním postojem k nemoci, který lze vyjádřit slovy šok, nedůvěra, strach, lítost, pocit viny, uzavírání se před okolím i nemocí samotnou. Tyto pocity umocňoval i přístup odborníků, u kterých převažoval rutinní odstup, nezájem, nechuť či nedostatek času podat dostatek informací naprosto nepřipraveným rodičům,“ napsala členkám obecně prospěšné společnosti Sympathea paní Pavla. I pro ni je přístup k pomoci při náhlé atace synovy nemoci velký problém, se kterým se obtížně vyrovnává, „Zákon, který nařizuje, že k hospitalizaci může být převezen pouze pacient, který je ohrožen na životě či ohrožuje druhé, mi připadá ve vztahu k charakteru duševního onemocnění naprosto absurdní. Nechce se mi věřit, že by pracovníci záchranné služby nebyli informováni o příznacích a projevech duševního onemocnění, a proto důvod jejich chování (kdy nejsou ochotni přijet k případu náhlé ataky) vidím v jejich nezájmu.

Vždy trvají na přítomnosti policie, protože se přece „nebudou s pacientem prát“. Na jedné straně je vystresovaný pacient a neméně vystresovaný rodič a na straně druhé rutinní až lhostejný přístup profesionálů,“ píše paní Pavla. To podle ní platí i při příjmu k hospitalizaci – nemocného, natož rodiče v žádném případě nečeká lidský vysvětlující pohovor v příjemném prostředí, ale šok, protože prostředí a v mnoha případech i chování profesionálů příjemné není.

Jana: Při atace se nestyďte a zařiďte hospitalizaci

„Většina našich členů považuje za největší problém to, že jejich potomek nešel včas na léčení. Je těžké překonat zábrany, když víte, že k tomu, aby bylo dítě hospitalizováno,

potřebujete zavolat jak záchranku, tak policii, ale hlavně potřebujete od psychiatra papír, že je to nutné,“ říká předsedkyně Sympathey Mgr. Jana Polajková. Sbíhají se u ní problémy mnoha matek, jejichž děti trpí chronickým duševním onemocněním, a má i vlastní zkušenosti s péčí o nemocného syna. „Už jenom dostat od psychiatra papír bývá strašlivý problém. Když už ho máte, tak zavoláte na záchranku, tam vám řeknou „no jo, duševně nemocný, my se s ním prát nebudeme, zavolejte policii“. Máte strašné zábrany, to dítě nic neprovedlo a vy máte zavolat polici,“ vysvětluje Jana Poljaková.

Při jedné z nedobrovolných hospitalizací jejího syna přijely k domu dvě sanitky a dvě policejní auta. „Divila jsem se, proč pro jednoho člověka jde takové komando.

Ale obrnila jsem se, je to jedno, nesmím na to hledět, jestli je to ostuda a všichni koukají z okna, prostě dítě musí na léčení, protože to bude čím dál horší, vždyť strašně trpí, tak ať je to zmírněný. Radila bych rodičům, kteří vidí, že jejich dítě není v pořádku, aby se na nic neohlíželi a hospitalizaci zařídili i s tím, že bude ostuda, ale je to jediné řešení, jak syna nebo dceru těch hrozných muk zbavit.

Překonat ostych, zábrany, že vlastně na své dítě volám policii jako na nějakého zločince, opravdu to v sobě překonat a opravdu to zařídit, aby se dostalo na léčení,“ říká Jana Poljaková.

První hospitalizace jejího syna Vítka proběhla před více než deseti lety celkem bez potíží. Dostal se do Psychiatrického centra Praha, po padesáti dnech šel domů s léky, které ho velmi utlumovaly, takže je přestal brát. Hospitalizace se zhruba po půl roce opakovaly. „Odjezdy do Bohnic byly strašně dramatické, dobrovolně tam nikdy nešel, vždycky to bylo s asistencí policie.

Bydlíme v šestém patře, bála jsem se, když pro něj přijedou, že vyskočí z okna. To dítě je nezvladatelné, nereaguje na vaše pokyny, nevíte, co mu vleze do hlavy. Jeden člověk aby ho hlídal a druhý čekal dole na sanitku.

Musel být zamčený balkon, protože jsem se bála, že někdo zazvoní a on skočí z balkonu.

Byla to šílená muka,“ vzpomíná Jana Poljaková.

Ani snaha po domluvě s ambulantním psychiatrem zajistit odvoz vlastními silami (bez záchranky a policie) nevedla ke klidnému průběhu. „Vezli jsme Vítka do Bohnic autem. Předtím nám utekl, vylezl na ohromnou zeď a stál na kraji srázu, ne že by chtěl

9

téma: zastřelení schizofrenika skočit, spíš nás chtěl jen vystrašit. Domlouvali jsme mu s přítelem, aby neskákal, pak si dal říct s tím, že jedeme domů. Když poznal, že jedeme do Bohnic, vyskočil na křižovatce ještě za jízdy z auta. Přítel vyskočil za ním, Vítek ho srazil na vozovku, právě přijížděl autobus, který jen tak tak zabrzdil, aby je nepřejel. Přítel se snažil Vítka udržet, aby neutekl a měli jsme obrovské štěstí, protože shodou okolností jela okolo sanitka do Bohnic. Saniťák zastavil, pomohl Vítka zpacifikovat a posadit do sanitky. Jela jsem s ním, Vítek byl na mě samozřejmě hrozně sprostý, ale prostě seděl v sanitce, která byla pevně zavřená, a jeli jsme do Bohnic. Saniťák říkal „nemusíte mi nic vysvětlovat, já mám bráchu schizofrenika“.

Přijetí do psychiatrické léčebny ovšem není žádný happyend. „Doufám, že teď už to není tak tristní, jako to bylo před deseti lety.

Dostal se na neklid a tam to bylo příšerné, pokoje po mnoha lidech, jenom je oblbovali práškama, syn tam omdlel, spadl omámený na dlažbu. Doufám, že tam nastolili nějaký režim, aby to nebyly jenom prášky, ale i nějaká rehabilitace, psychologické rozmluvy a hrátky, aby to nebylo v podstatě jenom uspávání,“ říká Jana Poljaková. Přitom dostat člověka na léčení byly podle ní strašné nervy, pokud se to vůbec povedlo. „Několikrát se nám to nepovedlo. Záchranáři nám ho nechtěli vůbec odvézt, říkali „je normální, co chcete“. Schizofrenik je totiž schopen chovat se na krátký čas tak, jako by byl v pořádku. I při příjmu, když nepodepsal dobrovolný vstup, ho nezkušený doktor v Bohnicích pustil. Nevěřil nám rodičům, viděl, že kluk reaguje naprosto normálně. Lékař by si na posouzení takové věci měl nechat delší čas, ne pět minut nebo čtvrt hodiny, protože takový člověk dlouho nevydrží předstírat, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. Mám zkušenost, že vydrží tak čtvrt hodiny, ale pak už upadá do toho svého stavu a projeví se to. Jako profesionálové by to měli vědět,“ říká Jana Poljaková.

Blanka: Edukaci jsme uvítali, nevědomost je strašná

„Syn přijel odněkud z víkendu stráveného s vrstevníky, v noci, asi v půl desáté. Zrovna jsme koukali na televizi a on začal mluvit v tom duchu, že slova v televizi jsou určená jemu,“ říká další členka obecně prospěšné společnosti Sympathea paní Blanka. „Byli jsme v šoku (nejen já s manželem, ale i náš syn) a po domluvě s ním jsme ještě v noci, tedy kolem desáté, přijeli do Bohnic. Zde jsme zažili další šok – přestože jsme ho přivezli my rodiče a dobrovolně, nikdo se s námi nebavil. Ale vůbec! A rovnou si tam syna nechali,“ vzpomíná na hospitalizaci

esprit.indd 1

Dostal se na neklid a tam to bylo příšerné, pokoje po mnoha lidech, jenom je oblbovali práškama, syn tam omdlel, spadl omámený na dlažbu.

paní Blanka. Podle ní, to byl šok i pro jejího syna. „Byl přesvědčen, že jsme ho zradili a nechali ho v ‚blázinci‘ samotného a bez jakýchkoliv informací! Tato první noc byla pro něj dlouhodobě noční můrou a je jí možná i dnes. V počátcích jeho hospitalizace, kdy byl utlumen sedativy a naštěstí už neměl bludy, to byl jeden velký problém.

Pociťoval k nám, a speciálně ke mně, otevřené nepřátelství. Zakazoval mi za ním chodit a odmítal se mnou mluvit. Bylo to hrozné! Přesto jsme to s manželem nevzdávali a denně za synem chodili a velice trpělivě s ním mluvili. Byl hospitalizován dva měsíce a teprve ke konci druhého byl ochoten slyšet, že jsme za jeho (i naší) neinformovanost opravdu nemohli. Propustili ho na počátku prázdnin, “ uvádí paní Blanka s tím, že v tomto období, kdy vlastně nic moc nefunguje, kdy i ti přátelé, kteří za ním chodili, odjížděli na dovolené, to bylo pro jejího syna zvlášť těžké.

„Uvědomil si, že je opravdu nemocen a že jeho slibně se vyvíjející životní i profesní dráha je najednou v troskách a zdálo se mu, že nestojí za to žít. Mluvil v tom smyslu i s námi a my se opravdu báli jet třeba k přátelům na kávu, natož někam dál. Po uplynutí čtrnácti dní, když jsem opravdu byla sama zoufalá, jsem zatelefonovala do Bohnic a mluvila s jeho posledním ošetřujícím lékařem, abych se víceméně poradila co dál.

Dověděla jsem se, že neví, že se stěhuje a má zcela jiné starosti. To byl další šok,“ říká paní Blanka.

Bez vysvětlení a pomoci odborníků se rodina snažila přežít zbytek prázdnin. „Nedočkavě jsme čekali na září, kdy synovi začínal denní stacionář a nám šestitýdenní edukace pro rodiče.

Byly to vlastně pro něj i pro nás první informace o onemocnění našeho syna. Edukaci jsme opravdu uvítali, protože situace, kdy nevíte, co je s vaším dítětem, a zda (a jak) mu můžete pomoci, je opravdu hrozná,“ zdůrazňuje paní Blanka.

Pravidelné návštěvy Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov podle ní synovi velmi pomohly. „Dokonce natolik, že s pomocí léků mohl posléze nastoupit na zkrácený úvazek do zaměstnání. V práci na něj bohužel začali klást větší požadavky, než byl schopen psychicky zvládnout a nemoc se mu znovu rozjela. Natolik, že dlouhodobé onemocnění jej dovedlo do invalidního důchodu. Ten je opravdu nevysoký – šest tisíc korun. Neumíme si představit, že by se svým důchodem mohl bez nás normálně fungovat – platit nájem, stravu, telefon,“ říká paní Blanka.

–red–

inzerce

www.portal.cz

Donald Kalsched

VnitƎní svĢt traumatu Autor se zabývá obrazy, jež se objevují ve snech a fantaziích lidí, kteƎí prošli traumaƟckými okolnostmi. Poukazuje na skuteēnost, že právĢ obrazy, které mĢly zprvu ochranný charakter, se mohou stát destrukƟvními. Autor pracuje s bohatým klinickým materiálem, vĢnuje pozornost problémƽm závislosƟ, psychosomaƟckých poruch a disociace a pƎístupu k nim. brož., 344 s., 449 Kē Žádejte v knihkupectvích nebo objednávejte: Portál, s. r. o., tel. 283 028 203, e-mail: obchod@portal.cz Knihkupectví Portál: Praha 1, JindƎišská 30; Praha 8, Klapkova 2; Brno, Dominikánské nám. 8

6.10.2011 12:57:15

10

blog

Policista zastřelil schizofrenika

R

eportérka při tom televizním divákům sděluje, že dvaačtyřicetiletý duševně nemocný muž bydlel v panelákovém bytě se svým otcem. Již delší dobu před smrtícím policejním zásahem pořvával z okna nadávky na kolemjdoucí, případně na ně házel drobné předměty. V bytě byla z důvodu neplacení vypnuta voda i elektřina a nemocný muž opakovaně vodou z hydrantu vyplavoval sousedy. Dle sousedů se takto choval vždy, když „nebral ta své léky“. Posléze někdo zavolal policii. Duševně nemocný začal policistu ohrožovat sekyrou a byl na místě zastřelen.

Po téměř třiceti letech práce s psychotickými pacienty si troufám odhadnout, jaké byly další okolnosti tohoto případu. Muž, bydlící se svým otcem ve středně velkém moravském městě, byl nejspíš pro vážnou duševní poruchu několikrát hospitalizován v psychiatrickém lůžkovém zařízení, nejspíš v psychiatrické léčebně. Po ukončení hospitalizace byl vždy předán do péče nějakého ambulantního psychiatra ve městě či okolí. Docházel tam na ambulantní kontroly jedenkrát měsíčně. V přeplněné čekárně pokaždé čekal několik hodin, než mu psychiatr poskytl desetiminutovou „audienci“ spojenou s předpisem léků – neuroleptik.

Reakce návštěvníků blogu Maximus Policisté se chovali naprosto správně, chválím je za to!

Když někdo vezme na policistu sekeru, ať je nemocný nebo zdravý, tak je třeba, aby policista použil zbraň, má na to plné právo, či dokonce je to nutné, aby si zachránil své zdraví nebo dokonce život. Nějaké pindy od psychiatra si nechme na jindy!

TomášL Osobně bych toho policistu nevinil. Stresová situace, když někdo na Vás vyběhne se sekerou, dělá svoje… Ale jinak zajímavý pohled na událost. resl Proč, proč, proč nebyl zlikvidován střelou do nohy, svázán, injekcí, proč? Nikdo nám odpověď nedá, policie teprve ne.

Lidský život, co to je? Jako v Rusku. Policista má být postaven mimo službu a zažalován pozůstalými. Jedině když bude odsouzen, tak si snad dají čeští „odvážní“ kovbojové příště pozor a jejich choré mozky si nebudou své frustrace vylévat na nemocných. Copak policajti nejsou schopni zlikvidovat jednoho člověka bez střelné zbraně? Média by měla řvát a hlavně se ptát, ptát.

UmKab Policajt, kterej si neporadí s maníkem se sekerou jinak než střílením, nemá u policie co dělat. Normálně bych mu napařil zabití z nedbalosti.

Helena Pane doktore, mluvíte mi z duše. Ambulantní psychiatrická péče je u nás strašná. Ambulantní psychiatři by nejraději dělali

Pacientovi byla před lety sdělena psychiatrická diagnóza. Nebyla mu však vysvětlena v celém kontextu jeho života a tak pro něj byla nepřijatelná. Nebyla mu dostatečně vysvětlena ani nutnost užívání psychofarmak s jejich vedlejšími nežádoucími účinky. Bral je vždy pouze dva až tři měsíce a pak si je vysadil. Ještě několikrát si zašel k lékaři pro recept, léky si však již nevyzvedl a posléze k němu přestal chodit úplně. Bez léků začaly jeho vnitřní svět opět zaplavovat úzkosti, paranoidní obavy, záchvaty nekontrolovatelného vzteku, halucinatorní vnímání silně nepříjemných „hlasů“.

Pro zhoršení pozornosti nikdy nedokončil střední školu. Pro svou citovou uzavřenost nikdy neměl přemíru kamarádů a vlivem nemoci i o ty nemnohé přišel. Žil bez matky, možná mu zemřela v době dospívání. Partnerský vztah tento hypersenzitivní podivínský člověk nikdy nenavázal. Jako neschopnému práce mu byl přidělen plný invalidní důchod. Ocitl se v životě sám pouze se svým otcem, který zajišťoval základní potraviny. Ven vycházel jen sporadicky, aby si obstaral nezbytné cigarety. Kouřit se naučil v léčebně.

Přežíval v bytě pod vlivem neléčených paranoidních bludů a halucinací, v pocitu neustálého ohrožení ze strany okolí. Takže se tomuto

drahou psychoterapii pro bohaté… Chudí a zanedbaní psychotici je nezajímají, čest výjimkám! Kdyby aspoň měli sestry, které by se aspoň trochu zajímaly, co se s pacienty děje, zda berou léky, zda nejsou dekompenzovaní atd. Pokud duševně nemocní nemají dobrou rodinu, která se stará, tak Bůh s nimi… Další průšvih je, že se Vašim kolegům (někteří z nich se velmi „proslavili“ v politice), podařilo opravdu úspěšně „transformovat“, tj. rozbít, systém protialkoholní péče. To je taky dílo, výsledky jsou patrny všude.

Občan Pane doktore, situace se má tak, že jeden sociální pracovník průměrně spravuje agendu cca 1400 klientů. Často se jedná o lidi ve zcela bezvýchodné situaci, v jaké byli ti dva nešťastníci. Pokud má jeden člověk v agendě 1400 „živých“ případů, je zcela vyloučeno, aby se jim mohl jakkoli věnovat kromě základních administrativních činností. Vezměme to zcela pragmaticky: pracovní den má 480 minut. Na jednoho klienta má tedy při 180 pracovních hodinách maximálně 7,5 minuty měsíčně! „Pojišťovenští“ psychiatři na tom při nárůstu psychických onemocnění spojených se současnou ekonomickou situací nebudou o moc lépe. A na privátní lékaře nemají nezaměstnaní, sociálně ohrožení a skutečně nemocní lidé peníze. Takže se předepisují pilule jak na běžícím pásu a „pacanům“ je jasně dáváno na srozuměnou, že mají být za ty pilule sakra rádi („zadáčo“ nejsou, např. za Neurol se doplácí 65 korun za jedno balení) No, a protože naši sociopatičtí, kybersadističtí deformátoři usoudili, že máme zbytečně moc ústavů a nemocnic vč. blázinců, budou lovy na duševně nemocné přibývat. Teď to jsou zcela ojedinělé případy (tomu policistovi se nedivím) a střílejí policisté. Při trvajícím úbytku policistů však lidem brzy nezbude nic jiného než se ozbrojit a „řešit“ vše svépomocí a na místě. Proč si myslíte, že se v USA tolik střílí? A proč myslíte, že střelci jsou často lidé buď

blog „zlému světu“ mstil občasnými nenávistnými výkřiky z okna a dětinským vyplavováním sousedů, kteří mu v jeho mysli škodili mnohonásobně hůře. Ti si mezi sebou opakovaně stěžovali na obtížné soužití s takovýmto sousedem. Jednoho dne si řekli, že je toho už dost, a případ oznámili na policii.

Když dorazili příslušníci policie, paranoidní představy nemocného muže protrhly hráze. Chování policistů přesně zapadlo do jeho bludného systému plného útočníků z vesmíru, agresorů vypalujících mu mozek. V ohrožení vzal do ruky sekyru a začal se s ní ohánět. Mladý příslušník policie dál nečekal a dvěma výstřely ho zabil.

V tomto (a bohužel nejenom v tomto) případě došlo k totálnímu selhání všech relevantních složek systému. Na prvním místě selhal systém zdravotnictví. Po propuštění z psychiatrické léčebny nebyla potenciálně agresivnímu pacientovi zajištěna odpovídající následná péče. Ambulantní psychiatr neměl o stavu pacienta, který k němu přestal docházet, žádné informace. Bez povinnosti postarat se o pacienty z určité spádové oblasti, bez komunitní sestry, která by měla povinnost provádět v terénu tzv. depistáž, tedy vyhledávat „zhoršené“ pacienty, potřebné informace ani mít nemohl.

Absence výjezdního krizového týmu, který může v podobných případech kvalifikovaně zasáhnout, je další bílé místo v systému českého zdravotnictví, přesněji v systému psychiatrické péče.

Duševně nemocného, dvaačtyřicetiletého muže to stálo život.

11

Selhal i policejní systém. K zásahu měla být přizvána na pomoc alespoň záchranná služba, která by aplikací injekce mohla zabití muže předejít. Když už musela policie střílet, tak proč přímo smrtelně?

Bezpochyby došlo i k selhání sociálního systému. Situace stárnoucího otce žijícího v bytě s vypnutou vodou, elektřinou a s nemocným synem, který vyvolává konflikty s okolím, neměla ujít pozornosti sociálních pracovníků. Jak se mohlo stát, že bez povšimnutí a patřičné reakce propadli okem sociální sítě? Řadu těchto selhání dovršilo selhání médií, která informovala veřejnost o tom, že těžký schizofrenik ohrožoval policistu sekerou, a byl tedy (logicky) zastřelen.

MUDr. Martin Jarolímek

http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v P raze, vystudoval medicínu na 1. LF UK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie.

Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin.

Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR .

zoufalí nebo duševně vyšinutí? Už dvakrát masakrovali své kolegy šikanovaní studenti, nedávno zastřelila své autistické dítě i sebe žena, která prostě neunesla šílenou situaci, v níž zůstala úplně sama a bez pomoci, často střílejí propuštění lidé na své bývalé kolegy a šéfy.

Vítejte v reálném kapitalismu, pane doktore…

poněkud dramatické, ale obešlo se to bez střelby. V některých případech onemocnění nevede k degradaci osobnosti. Znám ženu, zpočátku velice agresivní, která si však uchovala schopnost pracovat díky znalosti několika oborů a 10 jazyků. Jsou známy případy, že onemocnění samovolně odezní, jeden schizofrenik získal Nobelovu cenu.

Šašek z Jihlavy Helena > Popsala jste to přesně, není co dodat.

Resl > Máte pravdu, byla to vražda. Možná byl policista nezkušený, špatně vycvičený, prchlivý nebo se bál o život. Teď s tím bude muset žít. Ale hlavní vina je na institucích. Ty měli předejít tragédii.

Maximus > Zde s vámi nemohu souhlasit. Navíc nikdo z nás nemůže s určitostí říct, že mu v této těžké době souběhem několika okolností najednou „nehrábne“. Sousedy takhle nemocného člověka chápu a lituji je. Možná se snažili úřady včas upozornit, to nevíme. Každopádně to nebyl zločinec, ale velmi nešťastný, nemocný člověk. Společnost, která není schopna pomoct lidem v těžké nouzi, si koleduje o těžké následky. Úplně mi to zkazilo náladu, a tak dobře dnešní den začal!

Silvie Resl > Vy jste mě tedy pořádně nadzdvihl. Kdyby proti tomu rozzuřenému schizofrenikovi stál váš syn, ráda bych si přečetla, co byste tady napsal. Vy asi nevíte, čeho je takový pacient v rozrušení schopen. Nedávno byl v TV publicistický pořad o jiném schizofrenikovi, který napadá a surově bije svou matku, která se ho bojí, stejně jako prarodiče.

Pokud někdo selhal, tak stát, jenž měl už dávno toho těžce psychicky nemocného izolovat od okolí. Nebýt toho zásahu policisty, tak sousedé dodnes musí trpět excesy tohoto nesnesitelného muže. Proti duševně nemocným, kteří obtěžují ostatní, není v postatě obrany, leda nějaká bezzubá přestupková řízení. Ono „jen takové opakované vyplavování bytu není rozhodně nic příjemného, chtěla bych vás vidět na jejich místě.

A poznámka pana Jarolímka o tom, že pacientovi dostatečně „nevysvětlili“, jak musí užívat léky a jaké jejich neužívání může mít důsledky, je také jenom plkem. Kdyby mu to lékaři vysvětlili, určitě by je spořádaně polykal. Stejně jako sexuální agresoři, které stejní psychiatři propouštějí z ústavů, jako „vyléčené“, aby ihned poté za branou léčebny zavraždili nějakou další dívku. Už je mi z té obhajoby duševně nemocných blivno.

Zdraví lidé mají také svá práva a ten policista nejspíš reagoval ve stresu a zaskočen. Měl právo chránit svůj život a odsouzen by být v žádném případě neměl. Nejspíš se uleví i otci toho schizofrenika, který konečně bude žít bez neustálého strachu o život.

Ivan Sommer Lékař by asi měl užít depotní injekční formu léčby místo tablet.

Typickým příznakem psychických onemocnění je odmítání léčby vůbec, popřípadě pacient postupně přestane užívat tablety, které mohou mít nepříjemné vedlejší účinky. Depotní léky jsou dražší než tablety, a tak se šetří.

Policejní systém selhal, protože výcvik policisty musí zahrnovat i možnost setkání s agresivním duševně nemocným. Z upozornění obyvatel z okolí na chování muže, že nebral léky, bylo možné tuto situaci předpokládat.

Nejsem lékař, ale zažil jsem několik případů agresivního jednání duševně nemocného, které jsem musel řešit. Bylo to

12

rozhovor

Skupinová terapie hojí rány duše Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov otevírá na jaře neurotický stacionář. Jde o terapeutický program pro pacienty, kteří mají neurotické – úzkostné, obsedantní, depresivní a psychosomatické problémy. Uzavřenou terapeutickou skupinu povede psycholožka Mgr. Renáta Hegedüšová. Zeptali jsme se jí na nejčastější neurotické problémy, k jejichž řešení by mohla skupinová terapie přispět.

Proč otevíráte terapeutickou skupinu pro klienty s neurotickými poruchami?

Je to hodně frekventovaná problematika. Mnoho lidí má vztahové a komunikační problémy, podléhá různým neurotickým mechanismům. Skupinová terapie se tady velmi osvědčuje. Není samozřejmě určena lidem, kteří trpí těžkou nezvladatelnou psychopatologií.

Neurotik ale bohužel často trpí obtížemi celý život, aniž by kdy navštívil psychoterapeuta.

Máte představu, jak velká část populace trpí neurotickými problémy?

V určitých fázích života se do neurotických obtíží dostaneme všichni. Například když se nám dlouhodobě děje něco stresového, nezvládáme to, najednou si všimneme, že se třeseme, že neovládáme myšlenky, začneme špatně spát, to bývá první příznak. Je to velmi časté a můžeme se bavit jenom o míře, v jaké mě to obtěžuje nebo mi to zasahuje do běžného života. Neuroticky občas reagujeme všichni.

Někdo to má jako převládající typ reakce celoživotně a už cítí, že ho to tak obtěžuje, že s tím musí něco dělat.

Tihle lidé by si zasloužili terapii?

Neurózu zařaditelnou do nějaké diagnózy má třicet až čtyřicet procent populace. Je toho poměrně hodně. To můžete vidět i ve svém životě, že jste někdy tak vystresovaný, že už by to klidně na přechodnou terapii bylo.

foto: Jan Rasch

To byste pak mohli léčit skoro každého.

Kdybychom šli podle mezinárodní klasifikace nemocí, tak bychom našli kritéria, která člověk musí splňovat, aby byl diagnostikován.

Mgr. Renáta Hegedüšová

Ale já si myslím, že takovou terapii by mohl absolvovat každý, a každý by z toho vytěžil, protože tady se to pořád zanedbává.

Jak člověk pozná, že už potřebuje léčbu?

Nemusíme to nazývat léčba, můžeme to nazvat psychohygienickým opatřením. Prostě není od věci trochu se zastavit a podívat se na vlastní život a začít na sobě intenzivně pracovat. Hledat pomoc by člověk měl, když vidí, že opakovaně selhává, že je mu dlouhodobě blbě. Chodí do práce, zvládá povinnosti, ale cítí se špatně a opakovaně nabíhá do svých stejných mechanizmů, dělá stále tytéž chyby.

Na co si lidé nejčastěji stěžují?

Společným jmenovatelem všech neurotických obtíží je úzkost, popřípadě strach. Situací, ve kterých jsou lidé úzkostní, které nezvládají nebo ve kterých selhávají, může být celá řada. Člověk selhává v práci, selhává doma, nebo má obtíže v obou těchto oblastech. Na rozdíl od psychotika si neurotik uvědomuje, že nositelem obtíží je on sám, že v něčem je natolik nedostatečný, natolik deficitní, že tam selhává. Lidé s poruchou osobnosti si to neuvědomují, cítí se špatně, ale viní z toho okolí. Neurotik z toho viní primárně sebe. Může to mít i docela dobře pojmenováno. Tito lidé mívají často snížené sebevědomí, sebehodnocení, zhoršené komunikační schopnosti, asertivitu, nejsou schopni autentického projevu, opakují pořád dokola stejné mechanizmy, tím pádem selhávají, tím pádem je jim zle. Ruku v ruce s tím samozřejmě jde křehčí struktura osobnosti, jsou to lidé přecitlivělí, jsou zranitelnější a i to je potřeba trochu zpevňovat.

O co se ve skupinové terapii jedná? Jak člověku terapie pomáhá?

Klient vstoupí do uzavřené skupiny, což je důležitý fenomén. Ve skupině se postupně buduje důvěra, postupně se budují vztahy, postupně tam vzniká skupinová dynamika, skupinová koheze a pak se tam začnou dít věci, které se pravidelně opakují a byly už stokrát popsány.

Co se tam děje?

Cílem jak individuální, tak skupinové terapie je pomoci člověku, aby si uvědomil, kde selhává, kde dělá chybu, a přestal to opakovat. Některé věci není člověk sám schopen nahlédnout, protože je do svého problému emočně ponořený. Pomůže mu, když dostane zpětnou vazbu od někoho, kdo v tom není emočně zaangažovaný, a může mu poskytnout jiný úhel pohledu. V individuální terapii je to jenom pohled terapeuta, tedy jednostranný pohled člověka, který je vzdělaný v oboru. Ve skupině, což je výhoda, dostane víc zpětných vazeb a i od lidí, kteří často uvažují selským rozumem a zároveň mají obdobné problémy. Jeden klient třeba mluví o své matce a jinému to bude velmi připomínat nějakou jeho podobnou situaci, podobný konfliktní zážitek. A ten se tím také zpracovává, i když se v tu chvíli mluví o někom jiném. Takže tam působí zejména skupinová dynamika, soudržnost uvnitř skupiny, vztahy, postupné budování důvěry. Lidi pak začnou mluvit i o intimnějších problémech, mohou si v bezpečném prostředí vyzkoušet věci nebo komunikační situace, ve kterých v běžném civilním životě selhávají, mohou si nacvičovat třeba rozhovory s nepříjemnými lidmi.

Stačí to na vyřešení problémů?

Někdy lidem stačí, když jenom řeknou na skupině, co je trápí, dostanou pár postřehů a začnou se dít věci úplně jinak. Pomůže jim

rozhovor

13

to vystoupit z vlastní rigidity a začnou měnit svůj život. Krom toho ve skupině nepracujeme jenom s psychikou, ale klademe důraz i na práci s tělem. Neurotici mají i psychosomatické obtíže, stres se jim někde ukládá, mají bolesti zad, bolí je břicho, mají průjmy, slabosti svalů, napětí, brnění, krční páteř je bolí, hlava je bolí. Chceme ošetřit i tohle, a proto jsme do programu zařadili i autogenní trénink, kdy přes uvolňování svalového napětí dochází i k uvolnění psychickému.

Budeme pracovat i s taneční terapií, takže je to takový celostní model. Respektujeme to, že tělo je propojené, že je to jednota duše i těla.

protože začne otvírat témata, která nejsou ošetřená, která jsou bolavá. Ale je to investice, která se rozhodně vyplatí. Já sama mám se skupinovou terapií velmi dobrou zkušenost. Jako čerstvě vystudovaný psycholog jsem v roli pacienta absolvovala během léta souvislý osmitýdenní kurz, který pořádalo Denní sanatorium Horní Palata.

Je to už dvacet let a dodnes z toho čerpám, takový to byl zážitek.

S kolika klienty ve skupině pracujete?

Optimální velikost skupiny je deset lidí. Někteří odpadnou, minimálně dva tři, ale i s šesti se dá pokračovat. Maximum je dvanáct. Dá se začít s deseti s tím, že někdo odpadne. Je potřebná vyváženost pohlaví, nemůže to být jenom ženská skupina.

A co se stane, když se najednou objeví všechny problémy, které se lidé snažili nevidět? Je to zvládnutelné?

Je. Samozřejmě nemůžete mít ve skupině člověka, který je úplně na dně a potřebuje hospitalizaci. To by bylo nezvladatelné. Mluvíme o lidech, kteří relativně drží a budou řešit nějaké dílčí problémy.

Lidé, kteří skupinu vedou, musí mít výcvik a dostatečné zkušenosti, aby klientům vytvořili bezpečné prostředí a zaručili jim, že i když půjdou do těžkých a bolavých témat, že jim neublíží a že je dokážou ošetřit. Samozřejmě nezaručíme, že jim přechodně nebude hůř, protože i tady platí, že to, co se hojí, z počátku bolí.

Aby tam byl alespoň jeden chlap?

To víc. Paradoxně teď se mi hlásí hlavně chlapi. Obvykle bývá převaha žen a tentokrát je víc mužů.

Jsou neurotické problémy výsledkem současného způsobu života nebo je lidé měli i v dřívějších dobách?

Bylo to tady vždycky. Dřív si lidé víc povídali, víc se potkávali, určitě to byla doba míň uspěchaná, ale byla témata, o kterých se nemluvilo.

Narozdíl od současné doby některá témata byla tabuizována. Byly rodinné rituály, ale o některých věcech se nesmělo mluvit. Každá doba má něco jiného, co lidi neurotizuje. Dnes můžeme být neurotičtí z jiných věcí,než jsou potlačená traumata v dětství, kterými se zabýval Freud v souvislosti s hysterickou neurózou.

Jaké jsou příčiny neuróz v dnešní době?

Je zde obrovská orientace na výkon. Obstojí jenom ten, kdo něčeho dosáhne, což může být strašně stresující. Úspěšnost se tady měří penězi, jsem úspěšný podle toho, kolik vydělám a jak se dokážu prosadit ve společnosti. To jsou věci, které mohou zvětšovat vnitřní napětí, zvlášť když se k tomu přidají ještě osobnostní charakteristiky – křehkost, přecitlivělost, třeba horší výchova. Problémem je vzdalování se ze vztahů, narůstání sociální osamělosti. Velký nešvar vidím ve způsobu komunikace. Nejdeme si spolu sednout, abychom si popovídali, ale potkáváme se jen na různých sociálních portálech, píšeme všechno v e-mailech nebo esemeskách. Může to vést k izolaci, která se pak odráží ve velké osamělosti, kterou lidé prožívají.

Co jako terapeuti můžete lidem nabídnout, co jim poradíte?

Je to hodně individuální. Jako je svět velmi barevný, tak i každý člověk má jinou potřebu. Myslím, že je důležité nabídnout mu pro začátek nějaké sdílení a podívat se s ním právě do toho jeho světa. Lidé často nevědí, že ta otázka je jednoduchá – zjistit, co potřebují. Jde o to, aby si každý začal uvědomovat, co potřebuje, co mu chybí. Pro co si jdu, pro co si chci jít, co mi schází? Člověk ví, že je mu špatně, to na sobě cítí i podle signálů těla, ale často neví, proč je mu špatně, co vlastně má a nechce, co musí a nechce, co by chtěl a nemůže, co potřebuje a co mu chybí. Někdy stačí tohle zjistit, chce to vlastně jen člověka nasměrovat. A pak už je to individuální. Může například zjistit, vždyť já se dusím ve své práci. Nebo – vždyť já zavírám oči před tím, jak jsem nespokojený nebo nespokojená ve vztahu. Takže se snažím nabídnout klientům prostor ke sdílení a snažíme se společně tohle definovat.

Je možné nabídnout takový prostor i ve skupině?

Myslím, že určitě. Je to dost náročné časově i psychicky, protože když to člověk dělá poctivě, tak se jeho stav může přechodně zhoršit,

Co když v sobě klienti otevřou nějakou Pandořinu skříňku?

Když do toho jdou poctivě, tak ji otevřou.

Čím můžete proces hojení psychických ran podpořit?

V rámci stacionáře budeme mít tři dny v týdnu dynamickou verbální skupinu, kde proběhne hlavní část práce. K dotažení a jakoby uhlazení pak zapracuje s tělem. Při autogenním tréninku budeme používat Schulzovu metodu. Nejprve se dají končetiny do tíhy, pak se tam vsugeruje pocit tepla, dochází ke srovnání dechu, tepové frekvence, uvolnění svalstva. Je to i krásný způsob pro lidi, kteří nemohou usnout. Tělo relaxuje a pacient se za deset týdnů autogenní trénink naučí sám. Jednou týdně proběhne taneční terapie. Není to výuka tance, ale práce s tělem, vyjadřování emocí přes hudbu. A jednou za čtrnáct dní bude arteterapie. Povede ji moje kolegyně, která bude dělat autogenní trénink.

Skrývá v sobě práce v terapeutické skupině ještě nějaká rizika?

Když s někým trávím hodně času a postupně mluvím i o intimních věcech, tak to svádí k navazování vztahů. Před tím varujeme vždycky na začátku, je to dost velké riziko. Pokud během skupinové terapie vznikne důvěrnější vztah muž–žena, tak jeden nebo druhý musí přestat ve skupině účinkovat. K někomu, komu říkám důvěrné věci, si postupně začnu vztah budovat. Ale jsme spolu pouze tady a teď a byl by to jen náhradní vztah, rozhodně to není ten vztah, který vzniká v běžném životě. Jsou to přenosové vztahy, jako se to stává v individuální terapii. Klient se zamiluje do svého terapeuta a neuvědomuje si, že se zamiloval pouze do zástupné osoby. Máme zkušenost, že klienti mají tendenci scházet se i po ukončení skupiny. Protože jim ta skupina chybí. A taky máme zkušenost, že to potom zanikne rychle, že se sejdou dvakrát třikrát a pak se vrátí do života.

Josef Gabriel

Neurotický stacionář Stacionář pro pacienty s neurotickými, depresivními a psychosomatickými obtížemi byl v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov zahájen 23. dubna 2012. Terapeutická skupina se bude scházet po dobu deseti týdnů. Stacionář bude probíhat v pondělí, úterý a čtvrtek v době od 17 do 20 hodin, aby ho mohli navštěvovat i lidé, kteří mají zaměstnání. Další běh stacionáře začne 10. září 2012.

14

zkušenosti téma

Proč lidé volají na linku psychopomoci Partnerské problémy, osobní krize, sociálně-právní záležitosti a současně potřeba mluvit s někým, kdo naslouchá a pomůže najít řešení – to jsou nejčastější důvody volání na Linku psychopomoci České asociace pro psychické zdraví.

Z

horšující se životní podmínky přinášejí rostoucímu počtu lidí finanční problémy, s nimiž si nevědí rady. „Pozorujeme pozvolný nárůst kontaktů s dluhovým tématem. Lidé volají kvůli exekucím, neschopnosti dostát závazkům, neschopnosti udržet dosavadní životní standard. Vedle bezprostřední existenční tísně jsou důvodem volání obavy z deregulace nájemného nebo dopadů chystané a probíhající sociální reformy. Je to zvlášť patrné u seniorů, často se ptají, co jsou seriózní zprávy a co jen mediální fámy,“ říká vedoucí Linky psychopomoci Lukáš Doleček. Uvedená témata podle něj sice nejsou nejčastějšími náměty rozhovorů s „linkaři,“ ale jejich nárůst si zaslouží pozornost, protože v minulosti se prakticky vůbec neobjevovala. „Zaznamenali jsme též množství dotazů na existenci nějaké bezplatné linky, bezplatných právních služeb,“ uvádí L. Doleček. Lidé se stále více snaží využívat alternativní cesty komunikace, jako je například chat, psaní SMS zpráv, což podle jeho názoru může být způsobeno i tím, že hledají bezplatnou pomoc.

Nejčastější typy problémů

V hovorech na lince psychopomoci stále mírně převažují vztahové záležitosti. „Jedná se hlavně o partnerské a rodinné problémy, které řeší zhruba 65 procent volajících, ale objevují se i témata vtahů k dalším lidem – lékaři, psychiatrovi, terapeutovi, nadřízeným, sousedům. Dalším frekventovaným tématem jsou otázky nacházení sebe sama, smyslu, osobní krize, hledání vlastní cesty.

Narůstá však i počet volajících se sebevražednými úmysly,“ tvrdí L. Doleček. Na pomyslném třetím místě jsou podle něj již zmiňované sociálně-právní záležitosti – dluhy, dávky, služby. Pracovníci linky pomáhají s vyhledáváním kontaktů na lékaře, terapeuty, sociální pracovníka atd. „Zajímavý je nárůst požadavků na poskytnutí referencí o kvalitě a erudici odborníků, na které klienty odkazujeme,“ říká Lukáš Doleček.

Co může pomoci v krizi?

Základním úkolem pracovníků linky je dát lidem, kteří zavolají, prostor, vyslechnout je

a poskytnout jim podporu. „Důležité je, že volající vůbec vyslechneme. Mnohdy si stěžují na úřady a další instituce, že je odmítnou, aniž by byli vyslechnuti a pochopeni,“ konstatuje L. Doleček. „Linkaři“ se proto snaží o empatický přístup, o pochopení jádra problému, se kterým se na ně volající obrací, a o nabídku adekvátní pomoci. „V případě krizové situace poskytujeme ‚první pomoc‘, snažíme se volajícího uklidnit, nabídnout mu další možnosti řešení a poskytnout alternativní pohled na problém nebo alternativní vysvětlení situace s cílem motivovat volajícího člověka k aktivitě, k tomu, aby se pokusil změnit situaci vlastními silami,“ vysvětluje vedoucí linky. V závažných případech pracovníci linky poskytují kontakty na další odborníky a instituce, často krizová centra, lékaře, sociální služby.

U vztahových záležitostí odkazují na různé poradny.

Pomoc podle potřeb volajícího

„Neméně podstatným prvkem je s volajícím ‚pouze být‘ a sdílet s ním jeho situaci,“ říká L. Doleček. Podle statistických záznamů se problém v 70 procentech případů týká přímo volajícího. Ve 30 procentech jsou „nositeli problému“ blízké osoby.

Mladí lidé do 20 let využívají ke komunikaci s linkou především chat (na kterém obecně v poměru 10 : 90 dominují ženy). Služeb Linky psychopomoci využívají hlavně lidé v mladším středním věku do 40 let a senioři ve věku nad 65 let. Volající lidé mohou mít samozřejmě různé potřeby – od toho, aby se jenom někomu svěřili, přes ověření si, zda situaci dobře posuzují, hledání alternativních cest řešení, až po potvrzení správnosti předem zvoleného postupu. „Samozřejmě poskytujeme i sociálně-právní poradenství, často zaměřené na dluhovou problematiku, nároky na dávky, orientaci v nabídce sociálních služeb. Poslední dobou často poskytujeme kontakty na různé poradny, například manželské, občanské, poradny pro lidi trpící závislostí, dále na stacionáře a komunity jak pro lidi trpící závislostí, tak pro klienty s duševním onemocněním,“ uvádí Lukáš Doleček.

Pomoc lidem s duševní nemocí

Lidé trpící psychotickým onemocněním podle Lukáše Dolečka nejčastěji linku považují za bezpečný prostor (snad spojence, někoho, kdo jim bez předsudků naslouchá), kde mohou hovořit o čemkoli. „V menší míře linku kontaktují jako bod první pomoci před atakou. Často se objevuje tématika vztahů – méně k rodině, více k lékařům, sociálním pracovníkům, úředníkům, sousedům, vrstevníkům ze školy, různým institucím,“ říká L. Doleček.

Blízcí duševně nemocných lidí volají, aby se poradili, jak s nemocným členem rodiny mluvit, jednat, jak k němu celkově přistupovat, zda existuje naděje na vyléčení. Rodiče často volají při podezření, že jejich dítě může trpět duševním onemocněním, a chtějí slyšet vyvrácení nebo potvrzení svých obav. „Občas volající i blízcí psychotiků, kteří vyhledávají neutrální prostor k ventilaci. Příčinou bývá náročnost soužití s blízkými, potřeba oddechu a podobně,“ uvádí vedoucí linky.

Příležitost ke konverzaci v bezpečném prostoru využívají i lidé s neurotickými potížemi. „Obvykle se jedná o řešení něčeho konkrétního, nějakých fobií, úzkostí, neschopnosti reagovat na požadavky okolí, zaměstnavatele, rodiny, zakotvenosti v životě a v prostředí. Často řešíme praktické záležitosti týkajících se zdánlivých drobností. Například jak postupovat v konverzaci s nějakým člověkem, zda se rozhodnout pro tohle nebo pro něco jiného. Mnohdy se objevuje téma nepochopení ze strany okolí a otázka, jak jim to vysvětlit. Často „linkaři“ uklidňují volající v krizových situacích strachu a paniky,“ říká Lukáš Doleček s tím, že příbuzní lidí s neurotickými potížemi potřebují spíše informace, jak se svými blízkými komunikovat, řešit specifické situace a podobně.

Josef Gabriel

Link a psychopomoci Jsme tu pro vás každý všední den od 9 do 21 hodin. tel.: 224 214 214 mobil: 777 783 146 e-mail: psychopomoc@capz.cz Nabízíme také chatové poradenství. pondělí od 10 do 13 hod. středa od 15 do 18 hod. pátek od 10 do 13 hod. www.elinka.iporadna.cz

• • •

příběh

Kde vzít naději? sem rozvedená a mám tři děti. Děti byly vychované tak, aby byly samostatné, zodpovědné a slušné. Když bylo nejmladšímu synovi 18 let a odmaturoval, měla jsem pocit, že má výchovná úloha byla zdárně ukončena. Dcera dostala byt a přestěhovala se. Předpokládala jsem, že děti jsou vyzrálé a připravené na samostatný život. Ale dcera tu změnu úplně nezvládla a začala reagovat jinak, než jsem předpokládala. A tady zpětně vidím čas propuknutí onemocnění.

Zanechala nástavbového studia, nastoupila do práce a sama se obrátila na krizové centrum, protože si nevěděla rady sama se sebou a s problémy, které ji zaskočily. Psychologická podpora pomohla. Život šel zase normálně dál. Po roce odjela na rok do Ameriky. Vrátila se jiná. Zamlklá, bez radosti a občas předvedla nepochopitelnou scénu.

Ze začátku jsem problémy připisovala doznívající pubertě, k velké změně po roce žití v novém prostředí. Po dalším půlroce zanechala práce a začalo nekonečné desetileté trápení. Namalovala velký rozervaný obličej na zeď ve svém pokoji a já tomu nerozuměla, jen jsem cítila úzkost.

Obrátila jsem se na její psychology v krizovém centru. Ti nás vyslechli a oznámili, že dítě je senzibil a ať mu dáme pokoj, a já ať už konečně odříznu pupeční šňůru a nechám ho žít podle jeho představ. To byl pro mě šok, protože jsem cítila, že není možné, aby se člověk, kterého znám 22 let jako milou a příjemnou bytost, změnil v krátké době k nepoznání. Neměla jsem s takovou situací žádné zkušenosti, a proto jsem brala výroky odborníků krizového centra za důvod k zamyšlení nad sebou a nepodnikla jsem bohužel žádné další kroky. Vždyť odborníci nic neshledali, tak chyba musí být na mé straně.

Dcera se uzavřela do svého bytu, nechodila do práce, minimálně vycházela a tvořila papírové sochy. Její přátelé mi začali telefonovat, že s dcerou se děje nějaká veliká změna a že trpí stihomamem.

Informovala jsem psychology z krizového centra a ti zavolali dceři a řekli jí, co její přátelé o ní tvrdí. Jestli hned nepřijde k psychologovi, tak jí odvezou násilím do blázince. Dcera zrušila telefon, aby jí nikdo neobtěžoval. Začala si vymýšlet spoustu

Turinboy, flickr.com

Ráda bych vás seznámila s problémy, se kterými jsem se já a moje rodina musela utkávat, když u mé dcery propukla schizofrenie.

Dcera se uzavřela do svého bytu, nechodila do práce, minimálně vycházela a tvořila papírové sochy.

problémů, jako důvod proč nemůže pracovat. Mé děti byly vychovány tak, že věděly, že pečení holubi nelétají sami do huby. Proto i nezodpovědný přístup k práci byl pro mne příznak něčeho nedobrého. Komunikace s dcerou byla čím dál obtížnější. Chvíli byla normální, občas se smála a jako by s někým komunikovala, vynášela scestná moudra a každou chvíli chytala něco imaginárního ze vzduchu. Kamkoliv jsem se obrátila, abych se poradila, tak mi bylo řečeno, že bez osoby, které se to týká, se nebudou se mnou bavit. Byl to začarovaný kruh.

Dodržovala jsem stále rodinné rituály a setkání, na něž jsem zvala všechny členy rodiny. Je to moje dítě a není možné ho vystrnadit z našeho středu, i když mu nerozumím. Ale v její přítomnosti byli všichni v napětí, aby nebyli příčinou slovního napadání nebo nečekaného odchodu. Bylo to jak zhuštěný vzduch. Chvílemi mi jí bylo líto, ale byly i chvíle, kdy jsem ji nenáviděla. Protože se jednalo o právně dospělého, veškeré výdaje jsem za ní musela hradit. Platila jsem nájem, oblečení, jídlo atd. Za to mě častovala nadávkami opovržením. Musela jsem

15

mít několik zaměstnání. Hledala jsem v sobě nebo ve výchově viníka. Její přátelé od ní postupně odpadali, protože nerozuměli kritice ani komunikaci. Bývalo to dítě s velkým vkusem, umem a kreativitou. Najednou to byl obtížný člověk, který začal ničit své prostředí, každému radil nesmysly, rozdával své věci, nebyl schopen se zabezpečit. Občas přede mnou utíkala, jako by viděla přízrak.

Chvílemi se snažila pracovat, ale jen krátce, protože zaměstnavatelé nechápali její rituály a nesmyslné reakce. Já jsem chodila k psychologovi, protože jsem začala mít problémy se spaním, trávením a bylo ve mně hodně strachů. Moc mi to pomáhalo, ale problém s dcerou zůstával. Její nemoc se stále zhoršovala. Až to došlo do stavu, kdy s námi moc nekomunikovala, ale psala nesmyslné dopisy. Naštěstí vzniklo nové krizové centrum, kde bylo možno se jít poradit i bez nemocného.

Krizové centrum pomohlo. Dcera byla v nemocnici a nemoc měla konečně oficiální název – schizofrenie. Příbuzní nemocného nesou psychickou, fyzickou i zvýšenou ekonomickou zátěž. Duševně nemocným, zvlášť v akutním stavu, nezáleží na tom, zda mají na nájem i ostatní povinné platby. Kdybych se nepostarala, tak by dcera byla několikrát bezdomovcem.

Dcera prodělala ještě jednu ataku a dnes je ve velmi dobrém stavu. Má lékařku, která jí velmi vyhovuje. Je citlivá, vnímavá a komunikativní. Na dceři je znát veliká změna.

Začíná si znovu vytvářet život. Je to velmi těžké, ale ona je veliký bojovník a určitě to zvládne. Má už náhled na svoji nemoc a nechce být už nikdy nemocná. Raději bude brát léky celý život, jen aby mohla žít normálně. Prosí nás o rychlou a účinnou pomoc v případě zjištění nového náznaku vypuknutí nemoci. Mám možnost s ní hovořit o jejích pocitech v době akutního stavu. Nejsou to příjemné pocity. Přiznala se, že chtěla několikrát spáchat sebevraždu, protože jí bludy a halucinace velmi zmáhaly.

Pro rodiče duševně nemocných je velké trauma, když zahájení léčby není dost rychlé a účinné. Strašně se bojí, aby se nic špatného nestalo. Co bude s jejich potomkem, až oni nebudou? Jsou nemocnice, jsou ambulantní lékaři, je možnost chráněného bydlení, jsou sociální pracovníci, jsou chráněné dílny, ale není vytvořen účinný komplexní systém. Bez pomoci a podpory rodiny psychicky nemocný v akutním stavu nemůže přežít. Změna přístupu zdravotníků k nemocnému a k rodině je nutná. Že by to mohlo jít, vidím u lékařky, která má moji dceru nyní v péči. Dala jí naději a dcera je dnes v pořádku.

Eva

16

bláznivé umění

Svědectví o M. M. Prausovi

P

ůsobí na mě jako starý mládenec. Ke svému okolí bývá štědrý, a to i přes to, že sám má málo. Je to můj bývalý kolega z práce, byl jsem u něj i na návštěvě, byt má pěkný a v osobním vlastnictví, což považuji pro jeho klid za důležité. Už víc než dva roky je zdravotně stabilizovaný. V poslední mánii přestal brát léky a v touze po penězích rozprodal všechny dveře v bytě. Nyní už zase dveře má, ale i díky tomu, že si vzal půjčku. Je to přítel, nerad vidím, když špatně hospodaří, jenže svéprávný je a zas tak nezodpovědně se nezachoval, půjčkou splatil dvě

menší půjčky, koupil si ty dveře. Se spánkovým režimem opravdu bojuje, kolikrát dva dny nespí a pak to zas dohání. Alkoholu se nevyhýbá, ale spíš bych v něm viděl příležitostného konzumenta než alkoholika. Tyhle básně stvořil jednorázově, nelze předvídat, zda ještě někdy něco napíše. Vzhledem ke své časté hospitalizaci zná hodně lidí z naší cílové skupiny. Celkově je empatický. Nemoc ho tolikrát srazila na kolena, že honba za úspěchem a majetkem mu přijde směšná. Žije dneškem.

Michal Stránský

Martin Marián Praus o sobě

N

arodil jsem se v Lounech roku 1965, sedmnáctého února.

V krásném domku s velkou zahradou, kde jsme chovali králíky a slepice, jsem žil do svých sedmi let. Poté jsme se stěhovali na Liberecko, kde jsem dodnes. To ale neznamená, že později jsme se nestěhovali, ale jak říkám, pouze v rámci Libereckého kraje. Vystřídal jsem tudíž tři základní školy, gymnázium, ze kterého jsem se na poslední ročník dostal na studium jazyků v Jevíčku. Jevíčko (Gewitz, jak jsme ho pojmenovali my němčináři) je u Moravské Třebové. Na život na internátě vzpomínám velmi rád, trochu to kazí moje prvotní zkušenost s propadem do deprese, ze které jsem se po maturitě vylízával horko těžko.

Do Polska, kam jsem se vydal studovat navigaci v mořeplavbě, jsem ale odjížděl už s čistou hlavou. První rok jsem byl na štíru s polštinou, naštěstí nás nechali, abychom se rozkoukali. Už v prvním ročníku jsem se zúčastnil dobrovolně plavby, loď jsme mezi sebou pojmenovali Zvratka, dost se houpala. Prodělal jsem i plavbu na plachetnici, ale nejdelší praxi jsem měl ve čtvrtém ročníku na české nákladní lodi Praha. Výkyvy nálad se u mě prohlubovaly, přeháněl jsem to s kouřením, byl jsem hubený a neduživý. Krom jednoho platonického vztahu jsem neměl žádné děvče. Převáželi jsme různé materiály pro průmysl mezi Polskem, Velkou Británií, Norskem. Nejdelší plavba však byla až do Indie, s mezipřistáním v Saudské Arábii. Jenže pro Araby jsme byli nevěřící, nepustili nás na břeh. V Indii si vzpomínám, že jsem se ptal místního prodavače, zda kouří, zda by mě dal banány za cigarety. Usmál se, sdělil mi, že nekouří, ale kvůli mně asi

Nemoc ho tolikrát srazila na kolena, že honba za úspěchem a majetkem mu přijde směšná. Žije dneškem.

začne. Také nás varovali, abychom nepili zdejší vodu, proto jsme si v kavárně objednali šťávu z ovoce, jenže než to vymačkali, ochotně nám donesli sklenku vody. Jen jsem smočil rty, přesto mě průjem neminul. Studium jsem zdárně dokončil i přes neléčené deprese.

Po návratu domů rodiče rozpoznali, že se chovám jinak, dost jsem pil, trpěl nespavostí. Šel jsem na psychiatrii prokázat se, že nejsem žádný blázen, jenže už jsem neměl věci pod kontrolou, domníval jsem se, že mě pronásleduje tajná policie, byl jsem poprvé hospitalizován. Přes vysokoškolské vzdělání jsem se uplatňoval jako kopáč apod.

Doma mi bylo těsno, na čas jsem se ocitnul v Praze, kde jsem u svého prvního děvčete v jejím domě skočil ze třetího patra. Nějaký vnitřní hlas mi radil, abych skočil, nechápal jsem, že nemusím poslechnout, pokřižoval jsem se a skočil. Následkem byla puklá lebka a zlámané kosti. Později jsem skákal ještě v Liberci, anděl strážný stál při mně i po druhý. Po návratu z Bohnic jsem v Liberci

potkal Michaelu Petiškovou, na kterou s láskou vzpomínám, ta založila mimo jiné Fokus v Liberci. Za posledních 23 let jsem byl více než dvacet pětkrát hospitalizován.

V mániích jsem kolikrát odmítal přijmout léky, měnil se mi způsob uvažování, ptal jsem, co je pravda, co není pravda. Zdánlivě nesourodé poznatky jsem kombinoval a měl všelijaké bludy, v mánii jsem byl například Ježíš, v depresi pro změnu Satan atd.

Rok a dva měsíce pracuji ve Fokusu, což je mé nejdelší období bez hospitalizace a v klidu za pěknou řádku let. V „Myklubu“ působím jako spoluorganizátor, dvakrát týdně se schází převážně psychotici a tráví zde své volné chvíle. Pořádáme i výlety do nedalekého Polska a Německa, aspoň jsou mi mé znalosti jazyků k něčemu dobré; mnozí si myslí, jak hovořím plynule, ale chudák rodilý mluvčí. Ve Fokusu vykonávám ještě nákupčího, nyní takhle funguji, ale větší zodpovědnost bych asi neunesl, nejtěžší je pro mě dodržovat spánkový režim.

MMP

bláznivé umění

17

Od nuly do nekonečna 0) Šeptám ti do ouška, Jsi sladká, slaďoučká ...

Tys také sladký, můj milovaný … jako ten cukr – rafinovaný…

1) SEM POVĚRČIVEJ Když je třináctýho a k tomu eště pátek, neodjistím pro jistotu ani jednu z pivních zátek.

Totiž, když je pátek třináctýho, jdu radši do hospody na točený pívo.

2) Potkal jsem v parku utahanou Johanku z Arku. Šla z nákupu, nesla sýr a tatarku.

Na brambory jí už nezbylo.

Tím víc se bála svýho hladovýho starýho, co ji poslal hlavně pro pívo.

Láska prochází žaludkem. Ale už to není tak jako dřív, kdy, když měla peníze, unesla jídlo i basu piv.

3) Napíšu ti eSeMeSku, jak jsem málem uhnul blesku.

Ale neměj obavy, klovnul mě jen do hlavy.

Ještě štěstí, že mám lysinku na správném místě, jsem tedy bleskuvzdorný, teď to vím jistě.

4) JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK S ledovým klidem piju ledovou kávu.

S ledovým klidem si ji leju do rukávu.

Tak piju s klidem Eis-kafe.

Hlavně, že moje stará už neblafe.

5) Co nevím, nechám koňovi.

On vše za mě zodpoví.

Proč jsem vypil metr piv?

Kolik tlačenky jsem v knajpě spliv?

A kolik keců mě to doma stálo?

Inu, nebylo jich málo.

Zdena Prokopová: V bazénu

6) Vona ta kozí nostra se s ničím nemaže a jde na to zvostra.

Když se namíchne, někoho píchne, někoho střelí...

Pak se rychle zdejchne...

A v neděli jde ke zpovědi.

7) Mít ptáčka v kleci, to je smůla a vůbec hroznej pech.

Najednou jsi nula a je tím pádem i po záletech.

Zbude ti jen zobat z ruky...

Mít ptáčka v kleci je prostě krutý.

8) Schíza je mrcha, radost vyprchá, to je známá věc.

Jak si počít v nouzi, když se schíza vzpouzí, když hlodá jak kůrovec ?

No, na to je tu moderní věda a spousta hezkých holek – nestoudných až běda.

18

bláznivé umění

9) Nastaly finanční trable, páč nejsem žádnej zámožnej hrabě.

Tak jsem prodal jednu z tvých sedmi pih a koupil si tvůj dívčí smích.

10) Vylezl jsem na strom, usnul jsem a spad.

Takže už je po mně, totiž po mym těle – je to holej fakt.

Moc jsem toho za života nestih.

Vypil pár piv..., pomiloval pár děvčat..., došlo i na souboje v pěstích.

Až se znova narodim, zas polezu na stromy.

Ale nikdy už si před tím nedám deset jedenáctek...

11) Ku podivu, ku podivu, nemám nic proti módním přelivům.

Nejradši mám ale holky tmavovlasé blondýny jsou pro mě pasé.

12) Skládal jsem fůru uhlí pro jednu fůrii – totiž moji tchýni.

Svaly mi v železo ztuhly a cukaly mi nervy, když mi za tu fušku dala jen dvě vepřový konzervy.

13) Pro kavalíra Honzu nechám odlít sochu z bronzu.

Bude to busta, a dost hustá, Evy pramáti, co jí Adam namlátil.

Chtěla kytku k eMDéŽet napověděl jí to had.

Tak si dal Adam záležet, ať má Eva na co vzpomínat.

Ten památný den bude těžké v kovu vystihnout.

Ale až to vyjde, dá si Honza bacha na chomout.

14) Když se básník zasní, vymyslí spoustu pěknejch básní.

Tak třeba: Kde je chleba? V krámě leda.

Nebo třeba: Jedna paní pejska hledá, co slyší na jméno Eda. Našlo by se jich z básníkovy hlavy ještě víc.

Teď ale spí. Prosíme nebudit!

Zdena Prokopová: Vyznávám ti lásku

inzerce

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?

Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?

Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?

Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?

Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Pokud máte zájem o zasílání Espritu zdarma, stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

12 20

objednací lístek

19

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVI, číslo 3–4 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Bc. Kamila Heinzová grafik: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Pomůžeme ti l ink a p s ychop omoci

224 214 214

psychopomoc@capz.cz, mobil: 777 783 146 Podpora v psychické krizi.

Pomoc při orientaci v nepříjemné situaci.

Informace, které vám pomohou najít východisko.

Kontakty na odborníky a zařízení z oblasti problematiky psychického zdraví.

Kvalifikované odpovědi na otázky z oboru psychologie a psychiatrie.

Každý všední den od 9 do 21 hodin.

Projekt zajišťuje Česká asociace pro psychické zdraví, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4, tel. 224 212 656, info@capz.cz, www.capz.cz