Esprit 05-06 2012

ESPRIT esprit

1

5–6 7–8 2009 2012 ZDARMA zdarma

Bruno Montpied: Le Bonnet d‘âne

ČASOPIS časopis PRO pro VŠECHNY všechny, KTERÝM kterým DUŠEVNÍ duševní STRASTI strasti NEJSOU nejsou LHOSTEJNÉ lhostejné

TÉMA:

STIGMA A DESTIGMATIZACE Podoby péče o duševně nemocné V ČR zjsou duševně nemocní diskriminováni | Mezinárodní seminář destigmatizace (5)(4) Smrt rukou neléčených schizofreniků (3) |(3) S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) léčí klidem a bezpečím (10) Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním (8) | Soteria Kanada duševně nemocné respektuje (10) |ve Kapitalismus námi| Manuela nepočítá a(12) Průběh léčby v Soterii Berne (11) | Blázníš škole? No a!s(13) její bláznivě lidský projekt (15) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20) Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět (17)

Archiv DPS Ondřejov

téma:

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, v tomto čísle Espritu věnujeme pozornost různým podobám péče o duševně nemocné. Nechceme jen kritizovat nedostatky zdejšího systému psychiatrické péče, ale také upozorňovat na inspirativní příklady – domácí i zahraniční.

O projektu Soteria jsem se dozvěděl před desítkami let a už tehdy mě zaujal alternativním přístupem k lidem v akutním psychotickém stavu. Lidská přítomnost a lidský přístup nahrazují pacientům na malém lůžkovém oddělení vysoké dávky léků. Tento projekt reprezentuje především švýcarský profesor Luc Ciompi.

Před pár měsíci přijal prof. Ciompi moje pozvání do Prahy na dvoudenní seminář v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov. Bylo fantastické slyšet 82letého pána nadšeně hovořit o Soteria projektu. Nedávno jsme se s kolegyní vnutili na návštěvu tohoto zařízení v Bernu. V hezkém domku uprostřed zeleně jsme hovořili se členy týmu i s ředitelem, poznali jsme i pacienty procházející psychotickou krizí, hráli s nimi ping pong, uklízeli atd.

Zážitků a podnětných nápadů máme spoustu, ale nejsilněji na mě zapůsobily tři věci: První – na začátku návštěvy Soterie jsme měli problém rozeznat, kdo je pacient a kdo patří do týmu. Druhá – základní tým tvoří psychiatrické sestry, učitelka, psycholog a psychiatři jsou zde respektováni jen jako odborní konzultanti. Třetí – všichni obyvatelé Soteria domu vypadali šťastně.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Skupina pro transformaci systému psychiatrické péče

Z

ačátkem května se z iniciativy Mise pro duševní zdraví poprvé sešla skupina zástupců neziskových organizací a odborníků z oblasti psychiatrické péče, aby projednala možnosti transformace nevyhovujícího systému psychiatrické péče v ČR. Neutěšená situaci v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním vyžaduje podle představitelů pacientských a rodičovských organizací i podle názoru řady odborníků urychlenou transformaci systému psychiatrické péče v České republice. Shodují se na tom jak zástupci sítí komunitních (zdravotních i sociálních) služeb pro lidi s duševním onemocněním, sdružených v organizacích Fokus, Asociace komunitních služeb,

Asociace denních stacionářů a krizových center, tak představitelé pacientských a rodičovských organizací zapojených do svépomocného hnutí Mise pro duševní zdraví (Kolumbus, Sympathea, OSPDN, Česká asociace pro psychické zdraví, Vida, Green Doors, Andělská křídla).

Výsledkem jejich prvního společného jednání, které se uskutečnilo 3. května v Café Theraphy (ve Školské ulici na Praze 1), bylo vytvoření platformy pro transformaci systému psychiatrické péče v ČR. „Především praxe psychiatrických léčeben s velkým podílem chronicky nemocných pacientů je v rozporu se zásadami moderní psychiatrické péče. Řešení vidíme v zahájení procesu deinstitucionalizace, který proběhl

nebo ještě probíhá ve většině západních zemí,“ říká prezident České asociace pro psychické zdraví MUDr. Martin Jarolímek. Česká republika však podle něj (navzdory přijatým mezinárodním závazkům) zahájení transformace dlouhodobě odkládá. „V lednu 2005 se Česká republika zavázala plnit závěry Evropské konference ministrů zdravotnictví k otázkám duševního zdraví v Helsinkách prostřednictvím Akčního plánu duševního zdraví pro Evropu. V roce 2008 na tuto helsinskou deklaraci navázal European Pact for Mental Health and Wellbeing,“ uvádí Martin Jarolímek s tím, že transformační skupina usiluje o co nejrychlejší zahájení procesu deinstitucionalizace, který je v souladu s přijatými dokumenty.

– ga–

Klienti TK Mýto začnou od srpna chodit do práce

Č

eská asociace pro psychické zdraví zahájila v květnu projekt Pracovní a sociální integrace klientů Terapeutické komunity Mýto. Projekt, jehož součástí je i profesionálně vedený motivační a vzdělávací program, umožní devíti mladým lidem s vážným duševním onemocněním, aby si od začátku srpna vyzkoušeli každodenní „chození do práce“. „Samozřejmě nebudou pracovat

osm hodin denně pět dní v týdnu. Klienti budou zaměstnáni pouze na čtvrtinový úvazek, takže jejich zapojení do pracovních aktivit nepřesáhne čas, který je v komunitě vymezen pro pracovní rehabilitaci,“ říká ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek s tím, že vzdělávací a motivační program je jedna součást projektu a zaměstnávání druhá, obě poběží paralelně po dobu osmi měsíců. Vzdělávacího

programu, který je zaměřen především na budoucnost (jak sepsat CV, motivační dopis, jak vystupovat u pohovoru, atd.) se zúčastní všichni klienti terapeutické komunity.

Projekt je financován Evropským sociálním fondem v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Tréninková pracovní místa pro klienty komunity připravuje partner projektu – Městský úřad Mýto.

zprávy z čapz „Pokud bychom chtěli být přesní, tak partner vytvoří devět pracovních pozic, každou v rozsahu čtvrt úvazku. Na nich se budou střídat všichni klienti, kteří budou této práce schopni a jimž to umožní jejich rehabilitační plán. To znamená, že dost pravděpodobně nebude zaměstnáno devět klientů,“ upřesňuje ředitel Martínek.

Půjde především o úklid veřejných prostranství a zahrad, údržbu a úklid budovy městského úřadu, různé pochůzky a pomoc starým a nemocným obyvatelům Mýta

i pomoc s archivací tiskovin na městském úřadu a v místní knihovně. Za odvedenou práci dostanou zaměstnaní klienti zasloužený plat. Peníze na jejich výplaty (po dobu osmi měsíců) jsou zahrnuty do rozpočtu projektu. „Vlivem duševního onemocnění přišla většina klientů o základní pracovní návyky

3

a vůli dodržovat denní režim včetně pracovního. Lidé trpící schizofrenií mají malé sebevědomí a nedostatečnou schopnost reálného sebehodnocení v osobním i pracovním životě,“ uvádí J. Martínek. Zkušenosti a návyky získané na tréninkových pracovních místech by jim měly v budoucnosti pomoci k snazšímu uplatnění na trhu práce.

–red–

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Smrt z rukou neléčených schizofreniků Ve středu 13. června došlo ke dvěma tragickým událostem, při kterých zemřeli tři lidé. V Jablonném nad Orlicí ubil duševně nemocný muž šestiletého chlapce a nedaleko odtud v Králíkách ubodal jiný muž trpící psychotickou poruchou vlastní rodiče. Okolnosti obou případů popsala bulvárním a zavádějícím způsobem významná média.

V

letošním roce už došlo k několika podobným útokům, při nichž umírali lidé. Ve Frýdku-Místku zabila žena trpící schizofrenií rok a půl starou holčičku a pobodala její babičku.

V Otrokovicích zastřelil příslušník zásahové jednotky schizofrenika ozbrojeného sekerou, který se zabarikádoval ve svém pokoji a bránil se nedobrovolné hospitalizaci. Na agresi způsobenou psychickou chorobou a strachem zareagoval policista smrtícími výstřely.

Společným jmenovatelem těchto a nejméně dvou dalších útoků, které naštěstí neskončily smrtí, byl špatný zdravotní stav nedostatečně léčených psychotiků.

O nenapravitelných tragédiích z 13. června informovala média (TV Nova, server iDnes.cz) ve zprávách, které obracejí oprávněné rozhořčení veřejnosti proti „vraždícím schizofrenikům“. Je to zřejmé i z titulků: „Schizofrenici útočili na rodiče lahví, tyčí a bodákem. Přiznali se.“ „Kvůli třem vraždám obvinila policie dva schizofreniky, putovali do vazby“ (iDnes.cz).

Zatímco iDnes.cz označuje útočníky pouze křestním jménem a iniciálou příjmení, TV Nova uvádí plná jména „vrahů“. Namísto hledání příčin tragédie zdůrazňují autoři zpráv morbidní detaily obou strašlivých událostí. Ve zprávě zveřejněné na iDnes.cz se dočteme, že dvaačtyřicetiletý muž zaútočil lahví od piva na svou šestašedesátiletou matku, která hlídala dvě děti. Jedno odvedla pryč, ale „rozlícený agresor popadl asi metr a půl dlouhou dřevěnou tyč a ubil s ní šestiletého

chlapce, kterého žena nestačila odvést. Pak utekl a skryl se v chatce místního koupaliště,“ napsali autoři zprávy.

Drastický obraz vraždících šílenců si neinformovaný čtenář a divák zákonitě promítne na všechny vážně duševně nemocné.

V diskusi k článkům na iDnes.cz se objevil názor, že pokud „není možno všechny schizofreniky držet pod zámkem“ a tím „společnost ochránit před definovanými potenciálními vrahy, bude nutno uzákonit legální možnost tyto osoby střílet.“ Většina diskutujících s tím sice nesouhlasila, ale k tomu, aby si vytvořili civilizovanější názor, jim zveřejněné články potřebné informace nenabídly.

Nenajdou je bohužel ani v článku „Není možné držet všechny schizofreniky

v léčebnách, říkají odborníci“, uveřejněném na iDnes.cz 15. června. Podle citovaného odborníka – viceprezidenta České lékařské komory Zdeňka Mrozka – se riziku podobného útoku nevyhneme nikdy. „Kdybychom měli hospitalizovat preventivně každého, kdo může být potenciálně nebezpečný, bylo by to desetkrát víc lidí, než nyní,“ uvedl Z. Mrozek, jako by jediným řešením bylo zavřít všechny schizofreniky do blázince.

Podobné případy se podle něj ovšem dějí i ve světě, kde je jiný druh péče než u nás (zmiňuje britský komunitní model). Příčinu zvýšeného počtu útoků přitom vidí v tom, že „psychiatričtí pacienti často končí na ulici, kde je pro lékaře téměř nemožné k nim proniknout,“ což právě umí vyřešit komunitní psychiatrická péče, u nás téměř nulová. Jinými slovy v České republice chybí péče o nespolupracující pacienty v terénu. Realitou je pasivní čekání na to, až bezprostředně ohrozí sebe nebo své okolí. To však citovaná média nezmiňuji, natož aby to kritizovala.

Josef Gabriel

Dopis řediteli Novy Organizace rodičů duševně nemocných v České republice (OSPDN, Sympathea a Ondřej) zaslaly řediteli TV Nova Janu Andruškovi dopis, v němž se ohradily proti zkreslenému způsobu informování veřejnosti o událostech z poloviny června, ve kterých figurovali duševně nemocní. „Nedobrovolné hospitalizace duševně nemocných jsou velmi vážným problémem a chybí politická vůle se jimi zabývat (na rozdíl od vyspělejších zemí, kde pro ně existuje zákonná norma). Duševně nemocní, pokud nemají soudné rodinné prostředí, které citlivě sleduje jejich stav, mohou být v atace duševní nemoci sobě a svému okolí nebezpeční. V době ataky duševně nemocní pod vlivem halucinací velmi strádají a trpí, smrtelně je ohrožují neznámé síly, atd. Mluví a jedná za ně jejich těžká nemoc. Ztrácí schopnost sebekontroly, jejich vjemy a činy jsou řízeny nemocí, nikoliv jimi samými.

Rozhodně nejsou zavrženíhodní vrazi, jak by se ze zpráv na Nově mohlo zdát, ale trpícími a ze svého pohledu ohroženými jedinci,“ stojí v dopise, který za uvedené organizace podepsala Mgr. Jana Poljaková.

4

téma: Podoby péče o duševně nemocné téma

S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny Schizofrenie je onemocnění, které z 60 procent postihne jednotlivce a ze 40 procent dopadá na rodinu. Aby rodina situaci zvládla a mohla svému nemocnému příslušníkovi poskytnout potřebnou pomoc a zázemí, musí se v krátké době vyrovnat s množstvím problémů, podobně jako sám nemocný.

S

chizofrenie nejčastěji vzniká mezi třináctým a devatenáctým rokem, v pubertálním a postpubertálním obdobím, kdy je člověk konfrontován s požadavky reálného světa – studovat, pracovat, vydělávat peníze, mít vztahy, partnera nebo partnerku – a není na to připravený.

Pro rodiče je úder psychické nemoci bleskem z čistého nebe. Ani oni nejsou připraveni na tak zásadní proměnu života svého syna nebo dcery a celé rodiny.

První setkání s nemocí

40 %

60 % nesu já, o zbytek se podělí máma, táta, ségra, babička a jiní.

Rodiče jsou s duševním onemocněním dítěte naplno konfrontováni obvykle až při jeho nedobrovolné hospitalizaci. Často se dozvědí, že jejich dítě je schizofrenik, začnou panikařit, tápat a k tomu někdy dostanou od doktora na oddělení informaci, že se jedná o nevyléčitelné celoživotní onemocnění, ať se rozloučí s tím, že by jejich syn (dcera) mohl vystudovat vysokou školu, a že pravděpodobně nikdy nebude pracovat. To je nejhorší začátek léčby, který nemocného může předurčit k takzvané kariéře psychiatrického pacienta Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 procentech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě – kde personál má strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Rodiče, kteří tam druhý den přijdou, potkávají utlumené pacienty pod vlivem léků, jak se šourají v županech po chodbách.

Při první návštěvě lékař na rodiče zpravidla nemá čas, odkáže je – přijďte za dva tři dny, uvidíme, vypadá to, že se jedná o akutní psychiatrické onemocnění. Za tři dny se rodiče dozvědí, že dcera má schizofrenii – nevyléčitelné, geneticky dané onemocnění, což mnohdy znamená celoživotní užívání léků s vedlejšími účinky. Říkám tomu ­maligní (zhoubná) informace. Jestli jste si mysleli, že vaše dcera bude vynikající právničkou, tak na to zapomeňte.

Nejspíš skončí v částečném nebo plném invalidním důchodu, nikdy už asi nebude pokračovat ve studiu, čekají ji pravidelné kontroly, opakované hospitalizace. Tuhle informaci dostanou rodiče jen tak od mladého, nezkušeného psychiatra, který je sám bezradný a ví jen to, že nejhorší chybou by bylo podcenit diagnózu.

Emočně rozdrásaní rodiče se při neuváženém sdělení diagnózy musí vypořádat s tím, že mají dceru schizofreničku, vyčítají si, že nemoc zavinili, nevědí, co na to řeknou příbuzní, sousedi, známí. Obávají se, že až se nebudou moci starat, jejich dítě skončí v domově důchodců nebo na ulici. Rozhovor s lékařem při první hospitalizaci je uzlový bod, kde se předurčuje osud pacienta i celé rodiny. Od této chvíle už kráčí „schizofrenickou cestou“. Je předurčen k tomu, co sociologové nazývají „kariéra psychiatrického pacienta.“

téma: Podoby péče o duševně nemocné Nedobrovolná hospitalizace

Často se setkávám s podobnými případy, jako je tento: studentka se dostane na příjem psychiatrické léčebny, protože se v zimě snažila přeplavat Vltavu. Přijela sanitka, zabalili ji do deky a se slovy „někam vás odvezeme do tepla“ ji bez dalšího vysvětlování naložili a vysadili v psychiatrické léčebně. V přijímací kanceláři se s ní nikdo o ničem nebavil, vzali jí osobní věci a dali do igelitového pytle, nikdo jí nevysvětlil, kde je, proč tam je, že bude nutné užívat léky a na co ty léky jsou. Následující den přijdou rodiče a vidí svého potomka na posteli. Holka je ztuhlá, protože nevěděla kde je, co je, proč stojí nahá na vyšetřovně, začala kolem sebe mlátit a rozmlátila třeba lékovou skříňku, dostala injekci a vytuhla. Kdyby se bránila ještě víc, tak ji přikurtují k posteli. Šokovaní rodiče jsou na proměnu svého nadějného dítěte v „bezbrannou trosku“ zcela nepřipraveni. Počínající psychotické onemocnění se totiž v 99 procentech vyvíjí plíživě, nenápadně. Mnozí z mých pacientů byli vynikající studenti. Poctivě seděli nad učebnicemi, zatímco jejich kámoši už dávno balili holky a dělali všemožné lotroviny. Byli vzorní žáci, ale v něčem jakoby psychicky nedonošení.

Jsou citlivější, víc zranitelní, proto méně průrazní.

Počínající onemocnění se může projevovat například pouze zhoršenou schopností koncentrace. Hodně se to stává při přechodu na vyšší stupeň školy. Student sedí nad knihou pět hodin, ale zapamatuje si pět řádek. Učení mu neleze do hlavy, neví, proč to dřív šlo a teď to nejde, má v sobě vnitřní napětí a může mít ještě pocity viny vůči rodičům, kteří spoléhají, že z něj bude lékař nebo právník. Dostává špatné známky, rodiče ho mají k tomu, aby chodil do školy, ale jemu se tam nechce. Mohou se přidat další faktory, když manželství rodičů nefunguje optimálně, jsou tam hádky, konflikty, které vyvolávají stres.

Až když mladý člověk zahnaný do úzkých například skočí ze čtvrtého patra, teprve pak na sebe upozorní, že je to vážné. A teprve potom se zahájí léčba, v takovém případě velmi radikální, skoro drastická – nedobrovolná hospitalizace, poprvé sám na jednom pokoji s dvanácti jinými pacienty, z nichž někteří jsou mentálně retardovaní. To není úplně optimální začátek léčby.

Psychické onemocnění je naneštěstí obvykle rozpoznáno pozdě, až když člověk na sebe a na svoji nemoc upozorní nějakým náhlým činem, jako je skok z mostu, nebo napadne někoho na ulici v přesvědčení, že po něm jde ruská mafie. Měl jsem v léčbě jednu věřící dívku, která nahá vešla do kostela, protože byla přesvědčená, že musí přistoupit k Ježíši naprosto očištěná, to znamená bez oděvu.

Situace se bohužel často vyhrotí do té míry, že je nezbytná nedobrovolná hospitalizace, většinou za účasti sanitky, policie, někdy i hasičů, když je nutné vniknout k člověku, který se zavře v bytě, mlátí do zdi, pokřikuje z okna nebo něco zapaluje. Pak přijedou i hasiči s celou parádou, což také není dobré, protože celý barák se dozví, že tam je nějaký jedinec, který tzv. zešílel.

V akutním stavu odvezou mladíka nebo slečnu do léčebny, kde se ocitne na příjmovém pavilonu, kde jsou klasické mříže, případně omezovací prostředky, jako je „kurtování“ a jiné způsoby omezení pohybu. To může v člověku vyvolat další reakce – strach, úzkost, může to posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie, bludy. Dostane silné léky, aby se jeho vnitřní neklid co nejrychleji ztlumil. Tyto léky vyvolávají při velké dávce silné nežádoucí příznaky, které ten člověk na sobě pocítí, pak se tam dostaví rodiče, zjistí, co se s jejich potomkem stalo, začnou se ptát, co se stalo s jejich synátorem, který aspiroval být předním pražským advokátem a najednou je zavřený na pavilónu v psychiatrické léčebně.

Informování rodičů

Na začátku léčení by rodiče měli dostat co nejoptimističtější informaci. Něco se stalo, mělo to psychotické projevy, ale nevíme, zda se

5

jedná o dlouhodobější nebo jednorázové onemocnění. Je možné, že šlo o přechodnou psychotickou poruchu, která se víckrát neobjeví a vaše dcera bude celý život fungovat docela normálně. A kdyby to náhodou byla schizofrenie, je prokázáno, že jedna třetina schizofreniků má velmi velkou možnost na úplně vyléčení. S diagnózou přechodná psychotická porucha má člověk daleko větší šanci v životě, než když dostane nálepku paranoidní schizofrenie. Může z něj být chronický schizofrenní pacient ve vytahané teplákové soupravě, nebo člověk, který funguje v různých sférách života, v rodinné, osobní, pracovní, sociální.

Před více než sto lety jeden z nejvlivnějších psychiatrů Eugen Bleuer dospěl na základě rozsáhlého výzkumu schizofrenních pacientů ke zjištění, kterému říkáme třetinové pravidlo. U jedné třetiny pacientů se toto onemocnění projeví jednou a víckrát ne. U druhé třetiny má tendenci se čas od času navracet, třeba dvakrát třikrát, zanechá nějaké stopy, ale člověk s tím může žít. Pouze u poslední třetiny zraní onemocnění člověka hodně hluboko a vykolejí ho z klasických životních rolí, jako je práce, sociální fungování, osobní vztahy.

Dnes ale máme k dispozici účinné léky, které uzdravení velmi napomáhají, takže pravděpodobnost, že se pacient úplně vyléčí nebo bude alespoň celkem normálně fungovat, je v současnosti daleko vyšší.

Příčiny psychotického onemocnění

Schizofrenie je komplexní onemocnění, které vzniká nešťastnou souhrou psychologických, sociálních a biologických faktorů (důležitou roli zde hrají genetika, porodní komplikace, infekční onemocnění matky v průběhu těhotenství). Hodně záleží na tom, s jakými okolnostmi se člověk setká v raném dětství a v dospívání, do jakého psychologického prostředí se narodí, jak funguje základní rodina, jaké tam panují vztahy. Léčba proto musí odpovídat komplexnímu modelu vzniku schizofrenie. Základem jsou léky, které ovlivní biologickou stránku nemoci, ale nezbytná je také celá řada psychosociálních intervencí.

Léky napomáhají obnovení rovnováhy chemických látek v mozku, ale pořád je tu člověk, který byl dva měsíce hospitalizovaný v „blázinci,“ který přišel o holku, prostě je tu jeho život, který nelze redukovat na výměnu chemických látek. Proto musí nastoupit psychoterapie, která se mu snaží pomoci vyrovnat se s vědomím „já jsem se zbláznil, šel jsem nahatý po Nuselském mostě, vešel jsem do kostela a šel jsem nahatý ke knězi“. To všechno si pacienti pamatují, a když si to naplno uvědomí, jsou to pro ně hodně nepříjemné vzpomínky. V tomto období se nejčastěji pokoušejí o sebevraždu a jednomu z deseti se to naneštěstí podaří.

Odborníci musí pacientům usnadnit zvládnutí situace a nabídnout jim nějaké výkladové modely, aby porozuměli, proč se to asi stalo, a hlavně, co s tím můžou nadále dělat. Dvacetiletá vysokoškolačka se musí vyrovnat třeba také s tím, že ji opustil kluk, že nikdy nedostuduje a my jí musíme pomoci přehodnotit životní cíle.

Pomoc rodiny a pomoc rodině

Dušení nemoc znamená obrovskou zátěž pro celou rodinu. Schizofrenikům se nejlépe daří v rozvojových zemích, kde funguje systém základní rodiny, rodu nebo kmene, kde psychicky nemocného člověka podrží. Naše společnost má tendenci podržet duševně nemocného jen chvíli. Když se zblázní potřetí, pak už s ním jako se svým plnohodnotným členem nepočítá. Pokud člověka nemocného schizofrenií odepíšou i jeho nejbližší, dopadne to v naprosté většině případů hodně špatně.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že schizofrenie může do života mladého člověka zasáhnout hodně drasticky. Ale i rodina je postižena a musí se vyrovnávat s velmi traumatizujícími zážitky. Duševní onemocnění není břímě jenom pro pacienta, je to břímě pro celou

6

téma Podoby péče o duševně nemocné téma:

rodinu. Může se stát, že někdo z rodinných příslušníků situaci neuOd vzniku prvních příznaků po zahájení adekvátní léčby uplyne průnese, že se objeví nějaký neurotický problém, který je třeba léčit i poměrně jeden rok. To znamená, že po dobu dvanácti měsíců je dotyčný jedáním antidepresiv. dinec čím dál tím víc ovlivňován zpravidla nepříjemnými příznaky schiNa tom, jak se rodina se situací vyrovná, hrozně záleží. Některá zofrenní psychózy, především bludy a halucinacemi. se uzavře před světem, vůbec nechce připustit, že by někdo z jejich Rozvíjející se duševní onemocnění je obtížně rozeznatelné především rodiny mohl onemocnět schizofrenií, trpí pocity viny a studu. Proto ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že schizofrenie vzniká nejčastěji máme na Ondřejově (psychoterapeutické denní sanatorium) psyv období od 13 do 19 let, takže okolí má tendenci nápadnosti v chování choedukativní programy pro rodinné příslušníky, kde jim poskypovažovat za bouřlivější projevy puberty. Druhým důvodem je fakt, že tujeme příslušné informace, máme rodinnou terapii, kde pracujedvě třetiny jedinců v tomto období již má zkušenost s kouřením marime s rodinou, aby rodiče dokázali přijmout, že jejich syn nebo dcera huany neboli „trávy“. O trávě je totiž známo, že zesiluje emoční stav, ve onemocněli, aby dokázali přehodnotit svá očekávání. Rodičům, kterém se člověk nachází. Smutná nálada se proměňuje v depresi, veselá kteří doufali, že jejich dcera bude právnička, říkáme, aby v tom trorozjařenost v tupou euforii. Vyslovené věty přestávají mít logický smysl, chu ustoupili, že bude fajn, když dcera bude „alespoň“ prodavačka asociace se rozvolňují. Tyto stavy bývají často doprovázeny pocity vztav cukrářství. Rodinným příslušníkům – rodičům, partnerům a parthovačnosti, které mohou nabýt až charakteru paranoidních bludů. nerkám, sourozencům – je třeba sdělovat reálné informace o tom, co Kouření marihuany onemocnění znamená, jak se může vyvíjet, co pro uzdravení svého Schizofrenie je multifaktoriální onemocnění. Při jejím vzniku hrají blízkého mohou udělat, jak se k němu mají chovat, atd. svoji roli faktory biologické (přidušení při porodu), genetické a psyS nálepkou schizofrenika a ztrátou perspektivy normálního chosociální (především v raném dětství). Dispozice k onemocnění osobního života (studijního, pracovního, rodinného), zvlášť v době, schizofrenií se skládají v jakousi mozaiku a pak stačí jeden kamínek, kdy člověku není ještě ani dvacet, by se rodina v žádném případě neaby mozaika scvakla a vznikla schizofrenie. Tím posledním kamínměla smířit. Schizofrenie není rakovina v posledním stadiu. Smířekem (spouštěčem) může být právě marihuana. ní rodiny s tím, že jejich nemocný syn nebo dcera nebude žít, ale jen Řada mladých lidí nezůstane u pouhé přežívat jako chronický psychiatrický paciprvní zkušenosti, ale pokračuje v kouření ent, je špatné. Rodiče se nesmí „vyrovnat“ Další psychotická dál. Marihuanu ve formě „jointů“ nebo „špes tím, že jejich dítě nikdy nebude samostatně ků“ konzumují v partě svých rovných, kde fungovat, že nikdy nebude pracovat, mít své krize se už vůbec joint koluje postupně z úst do úst. Pokud tavlastní zájmy, přátele a vztahy. nemusí objevit, ale kovýchto jointů zakoluje více nebo se jedná Další psychotická krize se už vůbec neo tvrdší formu marihuany s větším obsahem musí objevit, ale je potřeba, aby na tom klient je potřeba, aby na THC, emoce, myšlení i chování „huličů“ se s pomocí profesionálů pořádně zapracoval tom klient s pomocí začínají poměrně rychle proměňovat. a celá rodina taky. Potom je šance na uzdraVědecké studie prokazují, že dvacet provení velká. To je významný faktor, který profesionálů a celé cent schizofreniků onemocnělo po dlouhopředurčuje vývoj onemocnění do budoucrodiny pořádně dobém užívání marihuany. Za dlouhodobé na – dát nemocnému naději, když ne na plné užívání marihuany považuji jeden joint denuzdravení, tak alespoň na co největší pozitivzapracoval. ně po řadu měsíců a let. Musím ale upozorní ovlivnění průběhu nemoci. Nemusí skonnit, že ve výjimečných případech může schičit v plném invalidním důchodu, může pracozofrenii odstartovat i jeden joint. Zřejmě je to dáno vyšší dispozicí, vat, ale třeba na zkrácenou pracovní dobu. Nemusí z něj být advokát, která spočívá v abnormalitě cannabioidních receptorů (které máme ale může se vyučit kuchařem. Nevezme si krásnou vysokou blondýnvšichni) u některých jedinců. Jejich mozek je citlivější na THC. Kdo ku, ale najde si přiměřenou partnerku a může mít rodinu. patří do skupiny disponovaných, ovšem nikdo z nás předem neví.

První příznaky onemocnění Zrádné nebezpečí tkví v tom, že počáteční projevy schizofrenie Při včasném rozpoznání mladých lidí, kterým hrozí propuknutí jsou mnohdy velmi podobné projevům lidí silně ovlivněných THC. psychózy, je možné plnému rozvinutí nemoci zabránit. V Denním To vede k tomu, že příznaky rozvíjejícího se duševního onemocnění psycho­terapeutickém sanatoriu Ondřejov se o to všemožně snažíbývají dlouho nerozpoznány. Skutečnost vyjde najevo až když se neme. Když k nám zavolá rodič „mám doma syna, vypadl ze školy nebo mocný jedinec pod vlivem psychotických prožitků (bludů a halucinaz učňáku, je zavřený doma, dal se na vegetariánství nebo vůbec nejí, cí) náhle dopustí nějakého akutního činu, například skoku z okna či s nikým nekomunikuje, brblá si pro sebe, mluví s někým virtuálním, napadení neznámého člověka. Kouření marihuany je častým spouškouří trávu a chová se divně“ je to jasný signál pro náš mobilní krizotěčem schizofrenní psychózy, zvláště u biologicky disponovaných vý tým, aby se s ním pokusil velmi citlivě navázat kontakt a nějak ho jedinců. Kdyby se s THC na své cestě životem nikdy nesetkali, mohli získat pro spolupráci. by žít zcela normální život jako ostatní. „Dcera přestala chodit do školy, celé dny proleží v posteli, Ještě častěji než vznik schizofrenie způsobuje kouření marihuany s námi prakticky nekomunikuje. Nedávno jsme skrz dveře zaslechnávrat akutní fáze tohoto onemocnění – takzvaný relaps. Je to pravli její hlas, jako kdyby s někým hovořila. Je jí sedmnáct a zhruba děpodobně dáno tím, že cesta k propuknutí schizofrenní psychóod patnácti let kouří marihuanu. Co máme dělat?“ S podobnými zy byla už jednou užíváním THC prošlapána. Většina „mlaďochů“ otázkami a se žádostí o pomoc se na náš mobilní krizový tým obranemá kolem sebe kromě blízkých příbuzných jiné lidi než ty, kteří cí čím dál tím víc nešťastných rodičů. Mají strach, že se jejich potopatří do „cannabisové“ party. Jakmile se k nim zase připojí, bezespomek „zbláznil“. Určitých podivností v chování svého dítěte si všimru se dříve či později najde někdo, kdo jim jointa nabídne a dotyčný li již zhruba před rokem, ale v poslední době se příznaky podivného jedinec zpravidla neodolá i přesto, že mu na psychiatrii vysvětlili, jachování zesilují. Po řadu měsíců rodiče vysvětlovali sobě i ostatkým nebezpečím je pro něj marihuana. ním, že jde jen o opožděnou pubertu, ale nyní je zřejmé, že se jedná Lidé, jejichž aktuální život vypadá dosti bezútěšně, to udělao něco vážnějšího. jí proto, aby si navodili dřívější příjemné pocity. Je pravda, že různé

7

smokershighlife, flickr.com

téma: Podoby péče o duševně nemocné

Spousta nemocných kouří trávu a vyhulí si mozek z hlavy. Jeden z deseti schizofreniků skončí život sebevraždou.

výzkumy potvrdily také příznivý vliv THC na lidské zdraví. Někteří autoři tvrdí, že spousta „huličů“ začne kouřit trávu jako formu autoterapie. Cítí v sobě velký tlak, velké napětí a tráva je po nějakou dobu zklidňuje. Pomáhá zkrotit vnitřní neklid – to THC vskutku v krátkodobé perspektivě umí. Avšak v dlouhodobějším časovém úseku se obrátí proti člověku samotnému a nastane relaps neboli návrat schizofrenní psychózy. Tento relaps je zpravidla opět doprovázen hospitalizací, vyššími dávkami léků a kolo neštěstí se otočí o další obrátku.

S každým relapsem a případnou hospitalizací nemocný člověk o něco přichází – o kamarády, o partnerku, o práci… Z mnohaleté zkušenosti vím, že často je zapotřebí dvou až tří rehospitalizací na psychiatrii, než nemocnému mladíkovi „docvakne“ úzké propojení mezi marihuanou a návratem psychózy.

Spousta nemocných přesto dál kouří trávu a jejich blízcí nevědí, zda jim mají užívání marihuany zakazovat, nebo se s tím smířit. Nejdůležitější je, jaký dopad má hulení na konkrétního jedince. Pokud kouření vyvolává psychotické krize a návraty nemoci, tam jsem pro radikální zákaz. Nemocným je třeba zdůrazňovat, že kouření marihuany může vyvolat relaps psychózy, který může vyústit v hospitalizaci. Důležité je vytvořit propojení – dáš si jointa a do dvou měsíců jsi znovu v blázinci.

Komplexní péče chybí

Schizofreniků v posledních letech přibývá. Po staletí jich bylo stabilně jedno procento, teď se to blíží ke dvěma procentům. Pokud k nim připočítáme nemocné s bipolární poruchou a s těžkou poruchy osobnosti – tvoří společně více než čtyři procenta populace. Těžkou duševní nemocí tedy trpí čtyři až pět lidí ze sta. Kde ale jsou? Do psychiatrických zařízení nechodí zdaleka všichni. S těžkým postižením nemohou normálně žít a někde tu vedle nás vegetují. U mnohých je neochota jít na psychiatrii symptomem jejich nemoci. Schizofrenik může být přesvědčen, že je naprosto v pořádku nebo že je třeba Ježíš Kristus. Spousta nemocných kouří trávu a vyhulí si mozek z hlavy.

Jeden z deseti schizofreniků skončí život sebevraždou.

Schizofrenie je přitom nejdražší psychiatrické onemocnění a třetí nejdražší onemocnění vůbec. Nejde jenom o velmi drahé léky, ale

také o další nepřímé náklady. Člověk onemocní už v mládí, většinou ani nenastoupí do práce, netvoří ekonomické hodnoty. V České republice naneštěstí není dostatečně zajištěna návazná péče o psychiatrické pacienty, a tak drahá farmakologická léčba bez psychoterapie a individuálně zajišťované sociální péče, mnohdy naprosto ztrácí efekt.

Jde o to, aby se člověku, který potřebuje pomoc třeba v pracovní oblasti, někdo věnoval, aby mu pomohl zajistit například chráněnou tréninkovou práci nebo normální zaměstnání na částečný úvazek nebo mu jenom ukázal, kde se hledají na internetu pracovní možnosti. Spousta pacientů má obrovské dluhy, nejčastěji jsou to dluhy z toho, že jezdí načerno městskou hromadnou dopravou a nezaplatí pokutu. Za pět, deset let dluh naroste, pak dluží třeba sto tisíc a stále se to navyšuje.

Duševně nemocným lidem, kteří mají tyhle potíže, by mohli pomoci sociální pracovníci. Lze třeba úspěšně argumentovat na dopravním podniku, že dlužník je psychicky nemocný, ale někdo se tomu musí intenzivně věnovat, což stojí čas. Problém je v tom, že zdravotní pojišťovny sociální práci nehradí a dotace z ministerstva práce jsou čím dál tím menší.

Typický příběh schizofrenního pacienta začíná nedobrovolnou hospitalizací. Následují opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně, nejčastěji dvakrát do roka (každá v průměru na čtyři týdny), plný invalidní důchod, závislost na rodičích. Pokud duševně nemocný člověk s rodiči nevychází nebo rodinu nemá, je agresivní, chová se asociálně, končí mnohdy jako bezdomovec. Vypadne ze systému zdravotní i sociální péče a nikdo nemá zákonnou povinnost postarat se o něj. Čím závažnější je psychiatrické onemocnění, tím víc vyžaduje komplexní přístup. Pokud je psychotické onemocnění tak závažné, že prosákne do všech sfér života, pracovní, sociální i osobní, je nutné věnovat pozornost člověku se všemi uvedenými okruhy problémů.

Znamená to mít dostatek času promluvit s ním, naslouchat všemu, co ho trápí, a snažit se mu pomoci. K tomu je ale potřeba, aby fungoval ucelený systém komunitní péče. A ten v Česku nefunguje.

MUDr. Martin Jarolímek

8

téma: Podoby péče o duševně nemocné téma

Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním Psychotické onemocnění se nejčastěji projeví mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem, tedy v době, kdy se mladý člověk připravuje na start do samostatného života. První setkání s vážnou duševní chorobou vlastního dítěte je pro nepřipravené rodiče šok.

D

okud se v rodině nic zvláštního neděje a všechno je alespoň po zdravotní stránce zdánlivě v pořádku, málokdo z rodičů nebo dalších rodinných příslušníků má o duševním onemocnění konkrétnější představu. Rozvíjející se psychická porucha je maskována problémy dospívání.

Podivné (svéhlavé, samotářské, vyhýbavé, nevstřícné) chování může mít řadu normálních příčin – neúspěchy ve škole, první nešťastná lásky, problémy v partě všelijakých kamarádů, experimentování s alkoholem a jinými drogami. Podezření, že by mohlo jít o něco jiného, vážnějšího, se většinou objeví až současně s propuknutím první velké duševní krize. I když rodiče své dítě milují, zajímají se o to, co dělá a co ho trápí (třeba se o něj i delší dobu báli), první úder nemoci je obvykle překvapí nepřipravené.

Začátky onemocnění

I velmi vážné duševní onemocnění se zpočátku projevuje nenápadně. „Vítek viděl na ulici příliš mnoho červených aut. Nebo seděl u televize a hlasatelka najednou pronesla slovo, které on před vteřinou četl. Byl přesvědčen, že nejde o náhodu, ale že je v tom pro něj skrytý nějaký důležitý vzkaz, který musí dešifrovat. Taky měl pocit, že ho někdo tajně nafilmoval, ukradl a využil jeho geniální nápad,“ říká Jana Poljaková, předsedkyně obecně prospěšné společnosti Sympathea. „Říkal třeba: ‚Teď ti volá! Já jsem věděl, že ti bude volat.‘ Nebo: ‚Pokaždé, když se podívám na hodinky, je na ciferníku právě a jen celá.‘ Ale to si vybavuji až teď zpětně, tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o projev nemoci, protože psychiatr v synovi viděl jen velké ego dospívajícího kluka. Až v jeho osmnácti jsem se dověděla, že se tak začala pomalu projevovat schizofrenie,“ vzpomíná Jana Poljaková.

Učitelé ve škole hodnotili Vítka jako zpupného žáka, který je ignoruje a všechno dělá bezohledně po svém.

Napomínání učitelů ani máminy domluvy nepomáhaly. Vítek na ně nereagoval a vzhledem k tomu, že příčinou byla nemoc, ani reagovat nemohl. „Vedl dlouhé monology v cizí řeči připomínající holandštinu.

Pořád se s někým neskutečným bavil nebo hádal. Nespal. Ve dvě ráno začal luxovat nebo něco přibíjet kladívkem na stěnu. Vršil bizarní pyramidy z nejrůznějších věcí: knih, hraček, kastrolů a jiného nádobí, prožívali jsme období divokých dnů a nocí, kdy už jsem věděla, co za tím vším vězí, jen syn si to vůbec nechtěl připustit,“ uvádí Jana Poljaková. Její syn se dodneška snaží vysvětlit si původ nemoci po svém – přičítá ji následku úrazu hlavy, tvrdí, že mu kamarádi dali do pití drogy… „U Honzy to začalo propuknutím zřetelné ataky. Přišel domů a povídá: ‚Tak a je to jasný.‘ Já na to: ‚Co je jasný?‘ On, že si prý potřebuje nechat píchnout injekci, protože se musí z nějakého důvodu obětovat. Říkám mu: ‚Tobě není dobře, asi potřebuješ pomoc.

Nezajdeme někam?‘ On na to, že asi jo, protože mu jde o život,“ vypráví paní Zuzana, členka obecně prospěšné společnosti Sympathea. „Vypravili jsme se tedy do krizového centra RIAPS v Praze, jenže v čekárně ho klid přešel, když mu nabídli injekci na zklidnění. Začal dělat hrozné scény, že ho chtějí zabít a já se s nimi spolčila proti němu, protože se nepovedl. Vyskočil z okna ordinace a utekl pryč. Lékař mě uklidňoval, že přijde. Tito lidé se prý obvykle vracejí. A on opravdu přišel. Ve dvanáct v noci. Lékaři ho přemluvili, aby se nechal odvézt na kliniku. Svolil pravděpodobně proto, že sám byl příšerně vyděšený z toho, co se mu v hlavě děje,“ uvádí paní Zuzana.

Porozumět tomu, co se stalo

Na začátku onemocnění jsou rodiče vyděšení z toho, co se s jejich dítětem děje. Nemoc se otevřeně projeví až nějakým velmi neobvyklým chováním, po kterém většinou následuje převoz záchrankou na psychiatrii.

Při první návštěvě v psychiatrické léčebně

nebo v jiném lůžkovém psychiatrickém zařízení se rodiče snaží najít lékaře, který by jim o stavu jejich dítěte něco bližšího řekl.

V prvních dnech obvykle marně. „Když se člověk s dítětem ocitne v téhle situaci poprvé, cítí strašný stud a obviňuje sám sebe, přemýšlí o tom, proč se to stalo, říká si, že to určitě nějak zavinil. Chybělo mi ujištění ze strany doktorů, že to tak není.

Nenašla jsem člověka, který by mi řekl: ‚Ne, podívejte se, to se může přihodit a stává se to, rozhodně nehledejte chybu v sobě a spíš se zaměřte na budoucnost, jak se s tím vypořádáte, jak s tím naložíte, protože hledat, jestli je to vaše vina, to je úplný nesmysl.

Tím jenom ztrácíte čas, spíš se připravte na to, jak se bude onemocnění dál vyvíjet, aby cesta vašeho dítěte k uzdravení byla co nejsnadnější.‘ Řekli mi jen, že ještě nemohou stanovit diagnózu, ale nenabídli mi další informace, ani třeba nějakou brožuru,“ říká Jana Poljaková s tím, že stejné zkušenosti mají i další matky ze Sympathey. „Chodíte do špitálu, nevíte, co se děje, bojíte se někoho zeptat a prožíváte strašná muka, protože nevíte, jak se k tomu postavit, neumíte to uchopit. To jsem se naučila až o dva roky později, kdy jsem se účastnila edukace pro rodiče, kterou vedl doktor Jarolímek. Ale já jsem to potřebovala vědět hned při první hospitalizaci,“ zdůrazňuje Jana Poljaková. Naštěstí bydlela v Praze a pro zajištění další rehabilitace dostala kontakt na Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, kde fungoval denní stacionář pro psychotické pacienty. „Doktor Jarolímek mi doporučil rodičovskou skupinu a informoval nás o edukačních programech. Teprve ty mi otevřely oči a pomohly mi pochopit zákonitosti a projevy téhle choroby a hlavně, jak bychom se my rodiče měli k nemocným dětem chovat,“ tvrdí Jana Poljaková.

Lékaři v lůžkových zařízeních by podle ní měli projevovat větší účast. Měli by rodičům pomáhat při hledání informací a měli by jim co nejdřív zprostředkovat kontakt na rodičovské organizace, které mají edukační programy a řadu cenných zkušeností. „Je dobré zúčastnit se akcí v rodičovských skupinách a něco se dozvědět. Bez informací je to mnohem těžší. Ono je to těžké i takhle. Ale alespoň vědí, co je čeká,“ konstatuje předsedkyně Sympathey.

téma: Podoby péče o duševně nemocné Edukaci nepotřebují jen rodinní příslušníci, ale i samotní pacienti. „Hned při první hospitalizaci by se měli dozvědět, co hrozí, když vysadí léky. Většina našich dětí léky vysadila, protože to je šok, najednou z činnosti přejdou do útlumu a jim to samozřejmě vadí.

Je to příšerná změna, z živoucího aktivního člověka se stane spavec, který má k dispozici osm hodin za den, protože jinak ho prášky tak tlumí, že většinu dne prospí. Takže je přestane brát, ale nikdo mu důrazně neřekne, co riskuje. Mělo by se opakovaně zdůrazňovat, že vysadit prášky je hrozně nebezpečné a nepouštět pacienta z léčení dřív, než má ošetřující personál včetně lékařů jistotu, že je mu to jasné. Nevím, jestli to jde. Lékaři se vymlouvají, že to nepoznají, že jim pacient všechno slíbí a stejně to doma udělá jinak.

Ale měli by se o to alespoň pokoušet,“ říká Jana Poljaková.

Co musí rodiče zvládnout

Pokud se podaří odhalit vznikající psychické onemocnění včas, je daleko větší šance, že se nemocný mladý člověk vrátí do normálního života. „U dětí mých kolegyň se to většinou nepovedlo. Začaly se léčit až po těch hrozných mukách, které jsme si museli prožít, kdy jeden utíkal za hranice, druhý do lesa.

O Vítkovi jsem třeba nevěděla čtrnáct dní, kde je,“ vzpomíná předsedkyně Sympathey.

Bylo potřeba mluvit s ním, Znovu se o to pokoušet, uklidňovat ho, když mu najednou bušily do hlavy různé myšlenky a halucinace.

Bez potřebných znalostí o charakteru onemocnění a bez poučení, jak se k duševně nemocnému dítěti chovat v řadě nejrůznějších situací, se rodiče nutně dopouštějí chyb.

Vlastní zkušenosti bývají draze zaplacené. „Stávalo se, že začal ve dvě v noci pouštět hlasitě hudbu. Ještě horší bylo, že chodil po nocích a člověk nevěděl, kde je. Ukradli mu peníze, ztrácel věci, na které dřív býval opatrný, nebo nezaplatil v tramvaji. Jednou se stalo, že v pominutí mysli ukradl knížku,“ vypráví Jana Poljaková. Rodiče, kteří se starají o syna či dceru s vážným duševním onemocněním musí s podobnými věcmi počítat a musí být maximálně trpěliví. „Je důležité, aby člověk mluvil pomalu, zřetelně, jednoduchými větami, aby to mozek duševně nemocného stačil zpracovat. To jsem nevěděla,

zbytečně jsem se s Vítkem přela, což ničemu neprospívalo.“ Vzájemné soužití bylo zpočátku velmi obtížné, protože nevěděla, co její syn „provede.“ „Pro mě bylo nejhorší, že jsem s Vítkem neměla kontakt, protože nestačil zpracovat, na co jsem se ho ptala nebo co jsem mu vysvětlovala. Bylo potřeba mluvit s ním, nenechat se odradit. Znovu se o to pokoušet, uklidňovat ho, když mu najednou bušily do hlavy různé myšlenky a halucinace, byl v nich ztracený a v tu chvíli mě cítil jako nepřítele. Říkáte si, co to vyvádí, a nadáváte mu a přete se s ním, protože tomu nerozumíte. Rodiče by měli být poučení, že tohle k ničemu nevede,“ říká Jana Poljaková. Podle ní by se měli snažit nabídnout svému dítěti klidné zázemí a záchranný bod. „Je důležité, aby měl někde pevný bod v tom šíleném zmatku, který se mu děje v hlavě a v těch šílených mukách, která musí prožívat. Tohle lze zmírnit tím, že s nemocným mluvíme pomalu, říkáme mu, že ho stále máme rádi, že jsme tady pro něho, že je náš syn, naše dcera, že pro nás má největší důležitost. Pořád mu tohle opakovat, aby věděl, kam se obrátit, a získal důvěru, aby věděl, že v těch strašných zmatcích má nějaký bezpečné místo, kam se může uchýlit,“ vysvětluje předsedkyně Sympathey.

– ga–

inzerce

Popluj s námi, napni plachty

9

Občanské sdružení KOLUMBUS vítá spolupráci s dobrovolníky

Milý námořníku, chceš se zapojit? Chceš udělat něco pro druhé?

Rád bys pomáhal někomu ve svém volném čase?

Máš chuť pomáhat lidem s duševním onemocněním?

Chceš obohatit svůj život?

Projekt Popluj s námi, napni plachty je tu pro tebe!

Podmínkou je věk více než 18 let.

Studentům potvrdíme jejich školní praxi.

Kontakt: Barbora Gecová, tel.: 774 279 355, e-mail: barbora.gecova@centrum.cz

www.os-kolumbus.cz

10

téma: Podoby péče o duševně nemocné téma

Soteria léčí klidem a bezpečím Ve dnech 21. a 22. dubna 2012 Prahu navštívil Luc Ciompi, který je mimořádnou osobností komunitní psychiatrie. Společně s Christinou Clare vedl v DPS Ondřejov seminář na téma „Soteria Berne: více než 27 let zkušeností s alternativním přístupem k léčbě schizofrenie“.

V

roce 1971 založil americký psychiatr Loren Mosher v San Franciscu malou terapeutickou komunitu, kde léčil akutní schizofrenii psychologickými prostředky s minimálním užitím medikace. Nazval ji Soteria. V řecké mytologii představuje Soteria jméno bohyně, která zajišťuje ochranu a bezpečí.

V roce 1984 na Mosherovy zkušenosti navázal švýcarský psychiatr Luc Ciompi a založil první evropskou Soterii v Bernu.

Toto zařízení již úspěšně funguje přes 27 let a terapie založená na bezpečném a klidném prostředí se rozšířila do Německa, Skandinávie a dalších částí světa, kde se realizuje v různých podobách.

Ciompi Mosherův terapeutický přístup dále rozvinul a částečně ho modifikoval dle konceptu afektivní logiky. Malý rozdíl mezi Mosherovým a svým přístupem Ciompi vnímá také v postoji k farmakoterapii. Zatímco Mosher byl svým srdcem antipsychiatr a farmaka volil jen v nejzazším případě, Ciompi se nikdy nestavěl odmítavě k využití farmakoterapie. Ovšem vzhledem k důrazu na terapii prostředím, využíval výrazně nižší dávky než je zvykem v nemocniční péči.

Koncept afektivní logiky

Ciompi hovoří o „emocionálních základech myšlení“, které jsou podle něho zjevné jako „afektivně-kognitivní dynamismy“. Termín afektivní logika má dvojí význam: je jím míněna jak logika afektů, tak také afektivita logiky. Základním postulátem Ciompiho teorie je tvrzení, že každá aktivita má vedle kognitivních také emocionální komponenty. Zjednodušeně to lze ilustrovat výrokem „popálené děti se bojí ohně“, kde je s kognitivním obsahem „oheň“ asociována emoce strachu. To je základem „zkušeností generovaných afektivně-kognitivních vztažných systémů“. Tyto programy cítění, myšlení i jednání se týkají všech oblastí života a vytvářejí základní stavební kameny psyché.

Podle Ciompiho afekty organizují a integrují myšlení. Mezi hlavní funkce afektů patří, že jsou rozhodujícími nosiči energie či „motory“ veškeré kognitivní dynamiky a neustále určují zaměření pozornosti. Svou

Kdo je Luc Ciompi?

Prof. Dr. med. emeritus, Dr. h.c. Luc Ciompi (*1929) je významným švýcarským psychiatrem a psychoterapeutem. Proslavil se prosazováním integrativního (psycho-socio-biologického) přístupu k duševnímu onemocnění a budováním komunitních systémů péče v oblasti rehabilitace a krizové intervence. Je autorem konceptu afektivní logiky. Působil jako ředitel sociopsychiatrické univerzitní kliniky v Bernu a spoluvedoucí katedry psychiatrie. Založil terapeutickou komunitu „Soteria Berne“. Napsal 15 knih a více než 250 odborných článků. Získal různá vědecká ocenění.

teorii Ciompi podrobně vysvětluje v knize Emocionální základy myšlení (1997). Pro vypuknutí a další rozvoj schizofrenie hraje zásadní roli silně narůstající emoční napětí.

Z toho důvodu by se měla terapie zaměřit na navozování neustálého uvolňování emocí, kterého se nedosahuje především neuroleptiky, ale empatickým přístupem k fantaziím a emocím během akutní psychotické epizody.

principy terapeutického přístupu Ciompi pojmenoval osm základních principů pro úspěšnou léčbu schizofrenie: 1. Malé, otevřené, normální, téměř rodinné prostředí.

2. Zklidňující terapeutický přístup.

3. Speciální výběr personálu.

4. Stejné informace pro klienty, personál a rodinu.

5. Terapeutické spojenectví s rodinou.

6. Vypracování realistických cílů a očekávání.

7. Přístup zaměřený na podávání nízkých dávek medikace.

8. Systematická následná péče a prevence relapsu.

Afektivní logika má dle Ciompiho jasné důsledky pro terapeutický přístup ke schizofrenii. Základní pravidlo zní: Dělat vše, co snižuje emoční napětí! A zároveň: Vyhýbat se všemu, co emoční napětí zvyšuje!

Ciompiho výzkumné studie

Luc Ciompi uvedl na semináři výsledky svých výzkumů z 80. let, které realizoval se svým blízkým kolegou, také významným švýcarským psychiatrem a psychoterapeutem Christianem Müllerem. Popsal osm různých variant dlouhodobého vývoje schizofrenie u skupiny 228 osob, která byla sledována v průměru téměř 37 let. Co se týče dlouhodobých výsledků léčby, Ciompi s Müllerem zaznamenali plné uzdravení u 20 až 30 procent osob, slabší doznívající symptomy u 30 až 40 procent osob a vážnou chronicitu nemoci u 30 až 35 procent osob.

Dlouhodobý vývoj schizofrenie lze podle Ciompiho rozdělit do tří fází. V první fázi biologické faktory ve vzájemném působení s psychosociálními faktory určují tzv. premorbidní vulnerabilitu osobnosti. Ciompi používá v tomto ohledu metaforu tenké kůže, která silně cítí vnější podněty. Ve druhé fázi působí stresující životní události. Důsledkem této nadměrné vnímavosti a působení stresorů dochází k akutní psychotické dekompenzaci.

Třetí fází je pak dlouhodobý vývoj schizofrenie, který může směřovat k plnému uzdravení, částečnému uzdravení nebo chronicitě.

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

téma: Podoby péče o duševně nemocné

11

Průběh léčby v Soterii Berne Christina Clare ve svém vystoupení na pražském semináři podrobně popsala terapeutický proces a hovořila o provozních a praktických otázkách léčebné komunity v Soterii Berne.

C

hristina Clare je zástupkyní ředitele Soteria Berne (má pedagogické vzdělání a především osobní předpoklady pro práci v Soterii). Terapeutický proces má podle ní čtyři základní fáze: zklidnění, opětovné zapojení do běžné reality, opětovné zapojení do vnějšího života a následnou péči.

Luc Ciompi: „Soteria má podobné účinky jako neuroleptika, ale bez nežádoucích vedlejších efektů!“

Zklidnění v soft room

Když klient přichází do Soterie, podstupuje nejprve přijímací pohovor s lékařem. Již u tohoto pohovoru je přítomný terapeut, který klienta bude provázet akutní fází psychózy. Po pohovoru terapeut klienta odvádí do soft roomu. Soft room slouží pro zklidnění stavu akutní psychózy. Po přijetí do Soterie tedy zpravidla nedochází k žádnému kontaktu s ostatními klienty a nově příchozímu nejsou ještě ukázány ostatní místnosti.

Soft room je velká a světlá místnost nacházející se v prvním patře Soterie, na méně frekventovaném místě, ale zároveň není nijak z domu vyčleněná. Nábytku je tam málo, jen dvě postele a malý nízký stolek na jídlo a několik polštářů. Je to tichá místnost s co nejmenším možným počtem podnětů. Terapeutická podpora probíhá nonstop péčí také v noci, z toho důvodu tam jsou dvě postele. Postupně se péče uvolňuje a jsou možné krátké návštěvy na zahradě nebo procházky.

Vzhledem k tomu, že Soteria je otevřeným domem, musí terapeutický tým dobře odhadovat míru rizika. Terapeuti jsou připraveni vynakládat hodně sil. Nicméně se vždy nepodaří odstranit nebezpečné situace, které jsou zpravidla vyvolány imperativními hlasy. V tom případě se vyjednává okamžitý překlad na uzavřené psychiatrické oddělení, k čemuž naštěstí dochází velmi zřídka (jednou až dvakrát ročně).

Ve srovnání s počátkem fungování Soterie je v posledních letech během první fáze využívána medikace ve větších dávkách, aby se lidé dostali z psychózy co nejrychleji, jak je to možné. Dávky jsou několikrát týdně přehodnocovány.

Jak vlastně probíhá terapeutická podpora v soft roomu? Je to velmi individuální a silně ovlivněné stavem, v kterém se klient nachází. Terapeut je velmi pozorný,

navozuje klid a bezpečí prostřednictvím své vnímavosti. Někdy lze jen společně sedět a nelze ani vést rozhovor. Nebo terapeut celé hodiny poslouchá. Jedním z tišících prvků může být společné popíjení čaje. Vítanou změnou bývá doba jídla. Procházet akutní psychotickou epizodou s klientem vyžaduje ze strany terapeuta spoustu intuice.

Velmi důležitá je autenticita terapeuta. Pokud je unavený, lepší je to neskrývat, protože klient stejně cítí, když terapeut není plně přítomný. Pokud si terapeut v něčem není jistý nebo situaci vnímá jako nebezpečnou, může se vyměnit s kolegou, který je s ním ve službě, případně i jiným členem terapeutického týmu, nebo zavolá lékaře Soterie. Klade se důraz na to být plně s klientem a jeho situací, ale udržet si zároveň nadhled a určitý odstup mezi sebou a klientem. O tom se v týmu pravidelně diskutuje.

Je působivé, nakolik si klienti pamatují podrobnosti, kdy s terapeutem sdíleli stav akutní psychózy v soft roomu, a jak silně je terapeut dokáže ovlivnit. Ačkoliv terapeut převážně sleduje potřeby klienta a následuje je, občas terapeut musí převzít vedení a dát jasné pokyny ve prospěch klienta (například, když je klient rozrušený a chtěl by odejít). Během pobytu v soft roomu je celkově usměrňován kontakt s vnějším prostředím, zakazuje se používat telefon a počítač, aby se klient chránil od silných podnětů.

V soft roomu plyne čas jinak než ve vnějším světě. Terapeut může mít pocit, že čas utíká velmi pomalu a může to být pro něho unavující, ale klient toho zpravidla zažívá během krátkého časového úseku hodně.

Jednou Christina provázela klienta, který téměř nehovořil. Hodiny pro ni plynuly velmi pomalu. Na konci dne se klienta zeptala, jak společně strávený čas prožíval on. On jí odpověděl, že to uteklo moc rychle.

Terapeut s klientem zažívá intenzivní okamžiky, ale je důležité, aby ráno z této situace dokázal plně vystoupit a přeladit se na svůj život mimo Soterii. V průběhu akutní fáze psychózy je důležité, aby terapeutický tým zůstával v kontaktu s rodinou klienta, ale kontakty se udržují jen krátké.

Opětovné zapojení do běžné reality

Po nějakém čase terapeut klienta směruje k tomu, aby se společně zabývali běžnými každodenními činnostmi, aby se v psychotickém nepořádku začal nacházet nějaký řád.

Děje se tak plánováním dne, kde je určený čas pro práci, například úklid místnosti, a také pro volný čas a zábavu, v kterém klient s terapeutem hraje třeba společenské hry.

Po první intenzivní fázi v soft roomu se klient postupně stále více dostává do kontaktu se skupinou, chodí na krátké procházky a postupně se začleňuje do každodenního života. Může společně s terapeutem péct

12

téma Podoby péče o duševně nemocné téma:

V Soterii není kuchař, zahradník ani uklízečka, takže tyto pracovní činnosti vykonávají terapeuti společně s klienty.

chléb nebo prát oblečení. Později se klient může přestěhovat do jednoho z pokojů pro stabilizovanější stav a individuální péče se rozvolňuje. Nyní se už klient může zapojovat do prvních samostatných činností.

Ostatní klienti bývají vůči tomu, kdo je v soft roomu, velmi ohleduplní a ochotně se omezí v tom, aby například v kuchyni neposlouchali hudbu nebo nenechávali hrát v obývacím pokoji televizi. V Soterii není kuchař, zahradník ani uklízečka, takže tyto pracovní činnosti vykonávají terapeuti společně s klienty.

Opětovné zapojení do vnějšího života (mimo Soterii)

Soteria se nachází ve frekventované části města Bern. Klienti chodí dvakrát denně nakupovat, někdy v doprovodu terapeuta, někdy samostatně a vaří s asistencí terapeuta pro 15 lidí. Zvládat každodenní potřeby samozřejmě není pro klienty snadné. Mohou být stále rozrušováni svými psychotickými prožitky nebo se mohou obávat zabývat se svou budoucností, takže pro ně bývá obtížné se soustředit na jednoduché úkoly, jako je vaření a úklid.

Běžný každodenní život vede k tomu, že hodně hovorů vzniká u stolu v kuchyni, nebo když se jde společně na procházku.

V tom všem je zásadní, že se jedná o vzájemné sdílení lidí s podobnou zkušeností, kteří jsou si ve skupině rovní. Dochází k zaujatým rozhovorům, společnému zapojení do činností nebo jen půvabným setkáním. Zapojit se do skupinových činností je povinné, jsou na programu každý všední den. Zahrnují vaření, sport, úklid, zahradničení, různé tvořivé aktivity, hraní společenských her a chození na procházky.

V této fázi se odehrávají první rozhovory s rodinou a klienty. Terapeut při rodinných setkáních seznamuje s pojetím zátěže a vulnerability (zranitelnosti) a věnuje se prevenci

relapsu. Klienti, kteří zneužívali marihuanu, začínají skupinová sezení jedenkrát týdně s jinými uživateli cannabis. Když je klient přijímán do Soterie, zavazuje se k tomu, že přestane užívat cannabis a jiné návykové látky a terapeutický tým to sleduje.

V této fázi léčby se rozebírají různé životní oblasti klienta, jako jsou mezilidské vztahy, práce a existenční zajištění, a v případě nutnosti terapeutický tým klientovi pomáhá v potřebných opatřeních. Už od počátku léčebného procesu terapeutický tým podporuje osobní zodpovědnost klienta za své uzdravení. Klient je zapojen do rozhodování, může si sám objevovat, co je schopen zvládnout. Zatímco klient stále ještě bydlí v Soterii, má možnost vracet se postupně do zaměstnání nebo studovat. V takových případech terapeutický tým jedná se zaměstnavatelem a školou.

Následná péče

Pečlivě se plánuje, kdy má klient Soterii opustit, a pokud je třeba, terapeutický tým pomáhá klientovi s hledáním bydlení, ambulantních služeb nebo vypracováním denního plánu.

Zplnomocňování klienta za průběh jeho léčby je v Soterii důležitým prvkem. Zkušení členové terapeutického týmu zaznamenávají, že klienti jsou nyní samostatnější ve vyrovnávání se se svou nemocí, než byli ti před 10 lety. Může to souviset rovněž s moderními způsoby komunikace, kdy se mladí lidé k sobě více vztahují a podporují jeden druhého, což jim umožňuje mít také kritický pohled. Skupina bývalých klientů vytvořila neformální skupinu, která se občas schází.

Podporují se navzájem, ale také si spolu užijí spoustu legrace.

Atmosféra v Soterii Bern

Prostředí v Soterii Bern není nemocniční.

Je tu mnoho drobností, které napomáhají

tomu, aby se klient cítil pohodlně a v klidu.

Není tu oddělená vyšetřovna lékaře ani žádný oddělený prostor pro zdravotní sestry. Je tu multifunkční místnost, která slouží přes noc jako ložnice pro terapeuta a přes den jako místnost pro rozhovory lékařů s klienty, rozhovory se členy rodiny a slouží rovněž pro týdenní porady týmu.

Lékárna se nachází v obývacím pokoji a není žádný předem určený čas k vydávání léků. Klienti si sami říkají o své léky terapeutovi. Je tu kancelář, v které pracuje manažer Soterie. Dveře jsou skleněné a nezamykají se, což dokládá, že vše je klientům otevřené a přístupné. Nábytek je moderní. Soteria má hodně prostoru pro tvořivost, lze se oddávat hudbě, buď ji poslouchat, nebo hrát na klavír a kytaru či malovat.

Alternativa nemocniční péče

Soterie (či jí podobné domy) jsou v současné době zřízeny ve Švédsku, Finsku, Německu, Švýcarsku, Maďarsku a dalších zemích. Výzkumné studie, které porovnávaly výsledky Soterie Bern s konvenčními léčebnými metodami, ukázaly, že po dvou letech sledování dosáhla Soteria Berne s mnohem nižší mírou užití medikace přinejmenším objektivně stejných a subjektivně částečně lepších výsledků. Navíc se léčba psychotických poruch v takovémto prostředí ukazuje být při nejmenším o 10 až 20 procent levnější než v psychiatrických institucích. Náklady se snižují vlivem multidisciplinárního týmu a skutečnosti, že veškeré domácí práce jsou součástí terapeutického programu a vykonávány členy terapeutické komunity. Tento léčebný přístup může pak také oslabovat stále převažující představu o upadající a chronifikující osobnosti člověka s psychotickou zkušeností, který se stává břemenem systému zdravotních služeb.

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

téma: Podoby péče o duševně nemocné

13

Blázníš ve škole? No a!

Jsme na jednom pražském gymnáziu a jdeme se podívat do jedné z jeho tříd.

Ta je dnes uspořádaná jinak, ne zrovna slavnostně, i když o kus dál se konají maturitní písemky. Tady je nálada uvolněná a studenti jsou docela zvědaví.

N

evím, co nás vlastně dnes čeká, ale těším se, že se něco dozvím o duševních nemocech,“ říká Dáša, drobná sedm­náctiletá brunetka. Do třídy, kde jsou židle uspořádány v kruhu, dnes přišel tým projektu Blázníš? No a! z neziskové organizace Fokus Praha.

lékařů a léků a třetině se bude nemoc periodicky vracet. Není to jednoduchá debata, ale jak dopoledne ubíhá, přítomní se stále víc uvolňují a přinášejí do společného prostoru své představy, znalosti, zkušenosti i fakta. Mozaiku duševní nemoci a zdraví skládají s rostoucí jistotou.

Znám jednoho blázna

Prevence na školách

Diskusi se studenty dnes vede moderátorka Jana Hronková. Rozmlouvá s mladými o duši, bláznění a různých aspektech života. Společně s ní se studenti dotýkají pojmu krize, jež může potkat každého z nich. „Známe jednoho blázna, potkáváme ho na Palmovce,“ říkají studenti. „Pokřikuje na lidi sprostá slova, což je dost nepříjemné, ale nikomu nic neudělal, vlastně je možná docela neškodný.“ Jak se mladí dostávají hloub do problematiky duševního zdraví, zpozorňují, stále víc začínají mít pocit, že se jich to téma také týká. Štíhlá blondýnka Marta uvažuje: „Moje teta se léčí se schizofrenií, mám pocit, že teď jí budu víc rozumět.“

Co všechno duši hrozí

Schizofrenie, bipolární (maniodepresivní) porucha, úzkosti, fobie, to jsou témata, se kterými se studenti běžně nesetkávají. Určitější představu mají jen ti, co chodí na psychologický seminář. Tipují, že ze schizofrenie se nedá vyléčit. Jana jim vykládá, že zhruba třetina pacientů se vyléčí úplně, třetina svou nemoc zvládne za stálé pomoci

Jana Hronková, která se k projektu Blázníš? No a! připojila před čtyřmi lety, připomíná, proč Fokus s osvětou na středních školách začal: „V roce 2005 nás oslovili partneři z německé organizace Irrsinig Menschlich a my jsme začali budovat vlastní tým. Náš projekt zprvu kladl velký důraz na destigmatizaci duševně nemocných, aby na ně mladí lidé nepohlíželi podle vžitých stereotypů. Dnes se idea projektu posouvá přímo k prevenci. Současná psychiatrie si všímá faktu, že řada nemocí začíná v dospívání svými prvními příznaky, v době, kdy mladí lidé prožívají první zátěžové situace v roli dospělých – první lásky a zklamání, vysoké nároky studia, maturitu a přestup na vysokou školu, odpoutávání se od původní rodiny. Strach z neúspěchu, nejistotu, kam směřuji a co si v životě vybrat, hledání citové rovnováhy mohou řešit vypjatými variantami – sebe destruktivními tendencemi, stáhnutím se do deprese, nebo naopak vytěsněním a hromaděním problémů, které nejsou schopni řešit. To vše může být podhoubím, na které postupně snadno nasedne psychická nemoc. My s nimi hledáme způsoby, jak je možné o své duševní zdraví pečovat.“

14

téma: Podoby péče o duševně nemocné téma

Jak pomůžeš kamarádovi?

Setkání se studenty má v sobě řadu interaktivních prvků, moderátorka se snaží zjistit, co žáci o problematice vědí, klade jim otázky, jako například: „Jak byste se postarali o kamaráda v nouzi, když máte dojem, že není psychicky v pořádku?“ Odpovědi nejsou vždycky jednoznačné, vždyť mladí ještě nemají mnoho zkušeností. „Pozvala bych ho dál, nabídla mu něco k pití, nechala bych na něm, jestli chce mluvit o tom, co ho trápí a zkusili bychom spolu najít nějaké řešení,“ říká Míša. Ostatní s ní souhlasí, možná cítí, že by se do takové situace mohli sami dostat. „Nevíš, jak na tom je, možná budeš muset zavolat sanitku,“ namítá Karel. Nikdo nemá patent na pravdu.

Moderátorka ještě studentům navrhne kontaktovat linku důvěry nebo nějaké z krizových center.

A co experti?

Program trvá celé dopoledne a na návštěvě ve třídě jsou ještě další osoby – „experti na vlastní zkušenost“. Jsou to lidé, kteří sami zažili duševní nemoc a mohou se o tuto zkušenost se studenty rozdělit. „Zajímá mě, jak mladí uvažují. Formou různých her dokážou vstřebat spoustu informací,“ říká čerstvý čtyřicátník Martin. S mírným úsměvem poslouchá názory studentů a na jejich někdy neuvážené soudy reaguje svým životním příběhem. Vypráví o vlastním někdy až příliš lehkomyslném mládí, o střídání děvčat, studiu v zahraničí,

závislosti na počítači, probdělých nocích a hlavně dlouhodobé koketérii s drogami. To, že před patnácti lety onemocněl schizofrenií, má podle něj na svědomí marihuana. Studenti říkají, že jeho osobní příběh je přesvědčivější než kázání učitelů, že drogy jsou špatné. Pro Martina je tohle setkání velmi významné, nechce být se svým příběhem sám: „Když do toho jdu, tak i s tím rizikem, že budu nepochopen, musím to obhájit i sám před sebou, najít smysl v tom počínání, troufnout si konfrontovat svůj životní příběh s pohledem člověka, který nikdy nic takového nezažil. Pokusit se tu situaci vyhrát, i když to třeba v životě nebylo samé vítězství.“ Studenti jsou za životní příběhy expertů vděčni, na konci setkání jim vyjadřují sympatie a obdiv. „Pro nás je důležité, aby si žáci odnesli to, že je možné duševní nemoc překonat. A právě v tom mají experti zvláštní úlohu. Rádi bychom rozšířili náš tým o nové experty na vlastní zkušenost. Hledáme mladší lidi se zkušeností s duševní nemocí, kteří mají chuť se podílet na takovémhle projektu, mluvit o sobě, sdílet zkušenosti a zároveň se cítí být dostatečně pevní a zakořenění v životě, stabilizovaní ve své nemoci. Kteří mají chuť se podívat na své zkušenosti z jiných úhlů pohledu,“ říká Jana Hronková. S průběhem dnešního setkání je spokojená. Děkuje studentům a předává jim letáčky s kontakty na různá zařízení pomáhající v oblasti psychického zdraví.

Michal Kašpar

Blázníš? No a! v kostce

Jana Hronková v roli moderátora nabízí informační materiály.

Studenti dostali za úkol vyjádřit různými způsoby vlastní duši.

Realizátor projektu Fokus Praha, o. s. se podporou a začleňováním lidí s duševním onemocněním do společnosti zabývá již od roku 1992. Člověk s duševním onemocněním, který projde hospitalizací, se ocitá ve společnosti jako „ten z jiného světa.“ Příčinou bývá izolace, do které ho nemoc často uvádí, a také přetrvávající tabu, které je spjato s psychiatrií a duševní jinakostí, „nenormalitou“.

Projekt Blázníš? No a! ukazuje, že je možný i zcela jiný přístup. Jeho cílem je zvýšit citlivost k tématu duševního zdraví a nemoci mezi středoškolskými studenty ve věku 15–20 let a přispět k většímu respektu k lidem, kteří prošli zkušeností s duševním onemocněním. Projekt obrací pozornost škol i samotných dospívajících k duševnímu zdraví jako nedílné součásti celkového zdraví (viz slogan WHO: Není zdraví bez duševního zdraví).

Jeden projektový den se studenty trvá celý den, tedy 6–7 vyučovacích hodin. Účastní se jej jedna třída/průřezová skupina (cca 25– 30 žáků) a náš tým, složený z moderátora dne (psychiatr, psycholog či sociální pracovník) a z 1–3 lidí s osobní zkušeností s duševním onemocněním, tzv. expertů na vlastní zkušenost.

V programu jsou využity moderní interaktivní pedagogické metody zaměřené na aktivní roli studenta: tvůrčí hry, dramatizace, otevřená diskuse, reflexe a sebereflexe. Účast v projektu může mít přínos pro celý kolektiv třídy, může přispět k otevírání témat, která jsou ve třídě tabu, k uvolnění vztahů mezi učiteli a studenty. Neobvyklý skupinový zážitek má pro studenty značný osobní přínos. Nejen experti, ale i studenti při něm odhalují své nitro, přinášejí svoje zážitky, zkušenosti a postoje.

Pokud máte zájem o bližší informace, můžete se podívat na stránky www.blaznis-no-a.cz nebo napsat koordinátorce projektu Mgr. Barboře Hrdličkové na: bna@fokus-praha.cz.

rozhovor

15

Manuela a její bláznivě lidský projekt Manuela Richter-Werling je zakladatelkou sdružení Irrsinig Menschlich (bláznivě lidský), které sídlí v německém Lipsku a má za cíl seznamovat žáky s problematikou duševního zdraví. Od roku 2000 organizuje po celém Německu takzvané školské dny pod názvem Verrückt? Na und!

(Blázníš? No a!). Prostřednictvím diskusí a her upozorňuje mladé lidi na to, že duši je třeba chránit, protože může i onemocnět. Setkali jsme se při supervizi školského projektu Blázníš? No a! pořádaného Fokusem Praha.

Jak to vůbec celé začalo?

V Lipsku na univerzitní psychiatrické klinice působil jeden profesor, který se zabýval výzkumem stigmatizace duševně nemocných lidí. O tom existuje spousta výzkumů hlavně ve Spojených státech a Kanadě, a on byl jeden z mála německých vědců, kteří této oblasti věnovali pozornost. Já jsem tehdy ještě působila v rozhlase Mitteldeutsches Rundfunk, kolega mi vyprávěl, že jeho žena pracuje na klinice a že hledají novinářku, která by měla chuť podílet se na PR v oblasti psychiatrie a vytvořit něco pro mladistvé a žáky.

Měli jste při tvorbě projektu na co navazovat?

Na mezinárodní úrovni jsme objevili jen dvě země, kde se už o něco podobného pokoušeli, a sice v Austrálii a v Kanadě. Nešlo o školské projekty, dělali výzkum pro vědecké účely, ale jejich výsledky pro nás byly velmi poučné. V Kanadě posílali do školních tříd lékaře, aby dětem vyprávěli o schizofrenii.

To jim nahnalo velký strach, žáci v reakcích psali, že už nemají nikdy chodit. V Austrálii naopak posílali do tříd lidi, kteří měli vlastní zkušenosti se schizofrenií. Školáci je přijali daleko lépe, říkali, že mají určitě přijít ještě jednou, že to bylo hrozně zajímavé a užitečné pro život. Téhle myšlenky jsme se chopili a vyvinuli školský projekt. I tak jsme se trochu báli, že to žáky nebude zajímat, ale řekli jsme si, že to alespoň vyzkoušíme.

Byly začátky těžké?

Těžké tehdy bylo především najít experta na vlastní zkušenost, ale pak se náhodou objevil mladý muž, který říkal, že byl posledních deset let ve všech možných léčebných zařízeních a že v podstatě neumí dělat nic jiného než vykládat, žvanit, a že to dělá rád.

Byl to Sven Ramos, náš úplně první expert na vlastní zkušenost. Měl zkušenost s psychózami a s drogami, nikdo netuší, co bylo dřív. Přesvědčila jsem ho, aby mě doprovodil do jedné třídy. Souhlasil nejspíš proto, že

se nudil. Tak řekl, dobrá, já s tebou půjdu, aspoň bude nějaká změna.

Zorganizovali jsme školský den ve třídě na jednom lipském gymnáziu. A tím to začalo. Už si na to, jak to tehdy probíhalo, moc nevzpomínám, ale žáci říkali, že to bylo absolutně skvělé. Povzbuzovali nás, že v tom máme pokračovat, že je strašně důležité, aby o duševním zdraví něco věděli.

S čím za studenty do škol přicházíte, jak se vám daří je zaujmout?

Pro mladé lidi je důležité, aby se dozvěděli, že se to může stát každému. Nemoc si člověk nevybírá. Nikdo také nenese vinu za to, že psychicky onemocní, i když si to veřejnost často myslí. Vždycky zdůrazňujeme, že duševní onemocnění není téma, o kterém by se nesmělo mluvit, že přiznat se k psychickým problémům není slabost. Naopak, že k tomu, aby člověk o svých problémech mluvil a řekl si o pomoc, je potřebná síla. Žáci tráví ve škole spoustu času a pro jejich psychické zdraví je důležité i klima ve třídě. Proto se vždycky ptáme, jestli je ve škole někdo, na koho se studenti mohou obrátit, když se octnou v nouzi. Takový člověk ve škole často chybí. Právě prostřednictvím školského projektu jsme dosáhli toho, že se stále víc učitelů nebo i rodičů začalo zamýšlet nad tím, že u nich na škole nikdo takový není a že je potřeba s tím něco dělat. Skoro na každé škole dochází k sebevraždám. Potom vidí všichni, že to je velký problém a říkají, že to vlastně už dávno nějak cítili. V našem projektu se proto snažíme povzbudit učitele k větší vnímavosti, aby – když se ve třídě něco stane – člověka tak rychle neodsoudili a neužívali nějaká znevažující nebo zlá slova. Aby žáci neztráceli odvahu mluvit o svých problémech.

Jakou roli mají v projektu lidé, kteří sami prošli zkušeností s psychickým onemocněním, tedy – jak vy říkáte – experti na vlastní zkušenost?

Zapojení expertů na vlastní zkušenost je hlavní příčinou toho, že má projekt takový úspěch. Nezávisí to tolik na moderátorech projektu, na tom, co mladým vyprávějí, protože důležité je to, co jim předávají experti. Ať vyprávějí o velmi těžkých věcech, které souvisí s duševním onemocněním, nebo o tom, co jim pomohlo. Pokládáme za úspěch, jestliže tím mladé lidi povzbudí, dodají jim odvahy k tomu, aby vzali svůj život do vlastních rukou. Protože život je takové kinder vajíčko s překvapením, člověk neví, co uvnitř najde. Přejeme si, aby bylo všechno v pořádku, všechno dobré, ale tak je tomu jen u minima lidí. Studentům vždycky hodně imponuje, když slyší, že krize mohou člověka posílit. Čím mohou příběhy expertů děti a dospívající zasáhnout?

V každé třídě je skupina žáků, pro které je to setkání čistě informativní, to je dobré.

Ale v každé třídě jsou zároveň i žáci, kteří už o svém životě hodně přemýšlejí a říkají si: „Chci tenhle život, nebo je tak těžký, že už ho nechci? Nejsem pro ostatní vlastně jenom zátěž, neměl bych ze života zmizet?“ V každé třídě zaručeně jeden, dva takoví lidé jsou, to prostě patří k pubertě. V každé třídě máme také žáky, kteří už měli nějakou psychickou nemoc nebo mají třeba psychicky nemocné rodiče, přičemž to není nic, o čem by se ve škole mluvilo. Přinejmenším v Německu to tak je. Ani učitelé o tom v podstatě nevědí. Pro tyhle žáky je to ohromná vzpruha, ohromné posílení, i když to neřeknou tak

Manuela Richter-Werling

16

rozhovor

otevřeně. Najdou spojence – nejsem v tom sám, je spousta lidí, kteří jsou na tom stejně.

Pro takové lidi je to taková energie nebo šťáva do života. To moderátoři tak dobře předat nedokážou, toho mohou dosáhnout jen lidé z masa a krve, kterých se to přímo týká.

Co účast v projektu přináší expertům?

Někteří dokonce říkají, že vždycky, když se zase začnou dostávat do krize, je nejlepší jít na školský den a zase se uzdraví. Protože tam cítí, že je druzí potřebují, nemohou se jen tak stáhnout do své ulity. Někteří z nich, hlavně mladší účastníci projektu, našli odvahu pustit se do studia nebo se vrátit do školy.

Po dvou třech letech školského projektu se cítili už natolik silní a nabyli zase takového sebevědomí, že pro ně začala nová životní etapa. A to je to nejlepší, co se může stát.

Takže je fungování v projektu může i posílit?

Někdy si říkám, ale to je jen můj osobní názor, že dovednosti, které si člověk ve školském projektu procvičí, jsou velice přirozené. Při rehabilitaci se to dělá jaksi uměle, trénuje se tam komunikace, chování ve skupině atd. Ve třídě jde všechno ráz naráz, expert vůbec nemá čas, aby o tom přemýšlel, studenti jednoduše čekají na jeho odpověď.

Stalo se někdy, že by někdo z expertů nevydržel v klidu během školského dne?

Vždycky říkáme, že by se členové týmu měli spolu dobře seznámit, dobře se poznat. Také jsem měla partnery v týmu, kteří museli školský projekt opustit. Když kolegyně nemohla ve třídě vydržet, tak se dalo říct, že ji zrovna někdo naléhavě volá. Ale ještě jsem nezažila, že by se někdo zhroutil.

Hlídáme si to, dopředu si ujasníme, jaká témata by neměla přijít na řadu, aby moderátor mohl experta chránit. Když si všimnu, že se mého experta na něco zeptali a on se dostává k něčemu, o čem vlastně vůbec nechtěl mluvit, dá se udělat oslí můstek třeba za pomoci vtipu, a tak ho ochránit. Ale funguje to i naopak. Experti mají u sebe slunečnici, a pokud moc mluvím, tak mi s ní zamávají.

Jak se vám podařilo prosadit v celoněmeckém měřítku?

V celém Německu máme zhruba 46 nebo 47 skupin. Každý rok se přidávají další.

V podstatě jsme začínali úplně od píky, nic podobného neexistovalo, byli jsme jediní. Nemohli jsme se nikoho zeptat, jestli to děláme správně, zkrátka jsme to dělali.

Je to totiž úplně jednoduchá věc, nic, nač bychom potřebovali techniku, peníze. Dá se to klidně dělat i v pralese, bez proudu,

máme více zkušeností a víme, že psychické zdraví znamená zvládat dobře svůj život se vším, co mě potká, se vším dobrým i špatným. potřebujeme jen lidi s nasazením, to je nejdůležitější.

Bez finanční podpory by to přesto asi nešlo.

O tom, že je to dobré, jsme později přesvědčili lidi ze známé německé nadace Aktion Mensch. To je velká, velice stará nadace, která působila už v Západním Německu, svou činnost zaměřuje na handicapované.

Aktion Mensch pak po dobu tří let od roku 2005 do roku 2008 podporovala zakládání a budování nových skupin a to, abych mohla pořádat workshopy. To skončilo v roce 2008, ale proces dál pokračuje, protože ty skupiny jsou natolik motivované, že to platí samy.

Je o váš projekt zájem i v současnosti?

V Německu nám volá stále více škol a my vůbec tolik skupin nemáme. Zajímají se o to kvůli psychickému zdraví žáků, ale důležité je i téma psychického zdraví učitelů.

Základem pro to, aby škola byla dobrá, je psychické zdraví všech, kteří se do výuky ve škole zapojují. Říkáme žákům, že psychické zdraví je bohatství. O takové bohatství člověk pečuje a dbá. Snažíme se přijít na to, co je možné udělat přímo ve třídě, aby se nám dobře dařilo psychicky i fyzicky, protože to se nedá oddělit. Jde také o to, jaké vztahy mezi sebou máme, co potřebujeme jako jednotlivci a co všichni dohromady.

Vyvíjel se během projektu nějak i váš vlastní přístup?

Za těch deset let, co děláme školský projekt, čím dál víc vycházíme z toho, co chtějí a potřebují žáci. Jak se daří jim samotným, a tohle je v každé třídě jinak. Zajímá nás jejich život, protože náš tým tvoří dospělí a do třídy přicházíme s tím, že jim chceme předat něco do života. Pokud bychom se o ně nezajímali, šlo by to jen ztěžka. Už jsme také zralejší, máme více zkušeností a víme, že psychické zdraví znamená zvládat dobře svůj život se vším, co mě potká, se vším dobrým i špatným.

Vzpomněla byste si na nějaký konkrétní příklad, na školu jejíž žáci vaši pomoc skutečně potřebovali?

Začátkem října 2011 jste se školským projektem navštívili jednu třídu v německém Gelsenkirchenu. Městě známém především jako sídlo bundesligového klubu Schalke 04. Navštívenou školou bylo učiliště a žáci měli před sebou závěrečné zkoušky. Měli jsme tam žáky patnácti různých národností, jen asi pět s německými kořeny, zbytek Turci, Rusové, děti ze všech možných zemí. Ze začátku nevěděli, oč jde a já jsem se jich v žertu zeptala, o čem by to naše setkání mělo být, kdyby bylo po jejich. Máme tady celý den, spoustu času, řekněte si. Řekli, že má jít o jejich budoucnost, že pro ně je těžké myslet na budoucnost.

Proč to pro ně bylo těžké?

Během úvodní hry, kterou vždycky hrajeme, začala zaznívat témata jako stres s rodiči, doma mě bijí, problémy doma s alkoholem…

Mluvili o tlaku, kterému jsou vystaveni, aby zvládli školu. O tom, že je těžké držet se nějakého režimu, být už brzy ráno ve škole. Pro všechny je to těžké a spousta z nich už měla za sebou nějakou terapii, i výchovnou. Chtěli vědět, jak by mohli dokázat za rok úspěšně absolvovat školu. Kdyby to nezvládli, mělo by to samozřejmě dopad i na jejich duši. Říkali: „Když neudělám školu, můžu se propadnout do depresí, už nenajdu práci, nebudu si moci založit rodinu, nebudu mít kamarády, nebudu moci nikoho pozvat na diskotéku, protože nebudu mít peníze.

V tom případě už ani nepotřebuji žít.“ Tím jsme se dostali hluboko do tématu. A pak jsme mluvili o nejrůznějších možnostech a zdrojích, jak být silnější. Co potřebuješ, aby ti to dodalo energii, abys nastávající rok zvládl, co je pro tebe takový benzín? To je jedno z nejdůležitějších témat v rámci projektu „Blázníš? No a?!“ K čemu jim vaše otázky pomohly?

Kladli jsme žákům jiné otázky než učitelé. Říkali, že pro své psychické zdraví potřebují uznání, chválu. A od koho? Mohou, ale nemusí to být rodiče, mohou to být učitelé. Říkají, že by se chtěli ve škole zlepšit. Ptáme se, jak toho mohou dosáhnout, mohou začít přemýšlet, že na to potřebují svého nejlepšího kamaráda nebo učitele. Často nevědí, jak mohou zůstat psychicky zdraví, co k tomu potřebují. Možná pomohou rodiče, ale pokud rodiče selžou, může je nahradit babička nebo sestra, učitel nebo lékař. Chceme vždycky přesně vědět, jak se toho mohou dobrat. Nejen v obecné rovině, ale přímo. Často to bývá poprvé, co o něčem takovém přemýšlí, protože se jich na to ještě nikdo nikdy nezeptal.

Michal Kašpar

17 RayMorris1, flickr.com

příběh

Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět S Honzou Botlíkem jsem se sešel v areálu střešovické Vojenské nemocnice, na balkóně zamřížované kuřárny lůžkového oddělení tamní psychiatrie. Popel z cigaret jsme odklepávali do černého popelníku s povzbudivým nápisem pohřební služba. Počasí bylo docela nepříznivé, takové podivné ochlazení na přelomu března a dubna. O to příjemnější bylo poslouchat jeho vzpomínky na Afriku...

Zajímalo mě, jak se vůbec do Afriky dostal. „Jel jsem tam v roce 2009 pomáhat organizovat zápas Amfory (fotbalový tým slavných osobností) s týmem vězňů z věznice v Mombase. To mi zabralo čtrnáct dní. Po těch čtrnácti dnech se mi tam hrozně líbilo, tak jsem si řekl, že tam zůstanu další tři měsíce,“ říká Honza. Zájezd klubu celebrit Amfora, tvořený hvězdami českého showbyznsu na čele s Helenou Vondráčkovou, tehdy zvítězil nad vězeňským fotbalovým klubem 1:0. Diváky spolu s vězni byli i členové keňského parlamentu.

Na pobyt v Mobase, druhém největším Keňském městě, které leží na břehu Indického oceánu, i na výlety do vnitrozemí,

padly všechny Honzovy úspory. „Protože se mi tam tak líbilo a furt jsme něco vymýšleli, utratil jsem nakonec všechno, co jsem měl našetřený. Taky jsme byli několikrát na safari, byli jsme se podívat i do Ugandy, do hlavního města – do Kampaly. Hodně jsme cestovali a vrchol toho byla návštěva Samburů. To byl nejhezčí výlet vůbec,“ tvrdí Honza.

Samburové

„Samburové jsou jedním z posledních civilizačně nezasaženejch národů. V Mombase jsem se seznámil s jedním Samburem. Když jsem se od něj dozvěděl, jak žijou, tak jsem měl hroznou chuť se podívat do tý vesnice.

Trvalo to asi dva měsíce, co jsem chodil každej tejden za tím Samburem a ptal jsem se ho, jestli mě vezme sebou do vesnice a představí mě šamanovi, kterej se v tý řeči řekne ilojbonok. Ale vždycky mě odbyl s tím, že nejsem připravenej, že nejsem připravenej, že nejsem připravenej,“ vypráví Honza.

Až jednoho dne za ním jeho známý Sambur přišel domů a řekl, že mohou okamžitě vyrazit na asi dva a půl dne dlouhou cestu přes celou Keňu do oblasti Samburu Land. „To je nedotčená oblast, kde žijou hlavně dva kmeny, kmen Turkana a kmen Samburu. Samburu jsou v podstatě Masajové. Protože Masajové a Samburové jsou něco jako Češi a Slováci, akorát Masajové žijou pod

18

příběh

rovníkem a Samburové žijou nad rovníkem.

Masajové krom toho chovaj krávy, kdežto Samburové chovaj kozy, to je další takovej rozdíl,“ říká Honza. Cestou se od svého průvodce dozvěděl, že shodou okolností bydlí přímo u posvátného místa všech Samburů, které se nazývá Cossi Cossi, a je to vlastně hora Sauth Orr, vysoká asi dva tisíce metrů. Je to jediná hora v oblasti. Samburové mají pod vrcholem hory poutní místo, kde se scházejí k různým rituálům.

Šaman

Druhý den ráno, poté co přespal ve vesnici Samburů, se Honza jednoho z rituálů zúčastnil. „V té době bylo období velkého sucha. V podstatě bylo všechno jak vypálený.

Jen u hory Sauth Orr je něco jako oáza, protože z ní tryskají řeky. Tak jsme vystupovali džunglí nahoru a cestou jsme potkávali různý mladíky. V určitým věku se každý kluk musí dostat do divočiny a postarat se o sebe sám. Je to něco jako naše škola. Až k večeru jsme se dostali na to obětiště, který je zhruba 200 metrů pod vrcholem. A tam už seděl od pohledu úplně normální černoch, akorát jsem se dozvěděl, že je to ten šaman,“

Zasvěcení

„První, co udělali, že šli obětovat kozu, toho jsem se účastnit nesměl. Takže jsem jenom z dálky viděl, že jí podřízli hrdlo a pili její krev. Což je vlastně typickej znak, jak jsem si potom přečetl. Stáhli ji z kůže a začali připravovat nad ohněm jídlo. Přitom se mě šaman zeptal, jestli chci být zasvěcen do tajů. Řekl jenom zasvěcenej do tajů, neřekl jakých, čeho by se to mělo týkat. Tak jsem ze zvědavosti souhlasil, že to chci absolvovat.

Přinesl nějakej takovej měch, ve kterým měl zkvašený kozí mléko smíchaný s krví a do takový nádoby, která byla nad ohněm, naházel ještě nějaký bylinky. A pak jsme se napili, každej měl vypít asi půl litru a začalo zasvěcení. Nejdřív šaman odříkával modlitby. Za chvíli jsem začal cítit, že se mi točí hlava, jak kdybych byl opilej z toho zkvašenýho mléka, on je to vlastně alkohol. Potom jsme skákali kolem ohně dva nízký skoky a jeden vysokej a do toho jsme zpívali en ngajaj ianjeli en ngajaj na sipa. Dodnes nevím, co to znamená, ale ten zpěv vycházel akorát na ty tři skoky. A takhle po deseti minutách skákání jsem najednou ucejtil jakoby takovej zvláštní stav a upadl jsem do transu, jak se říká, bylo to něco jako epileptickej záchvat. Najednou jsem spadl na zem a viděl jsem svý vlastní tělo z vejšky, jak se celý klepe. A nemohl jsem se do něj vrátit. Bylo pro mě nedostupný. Jakoby moje duše nebo můj duch vystoupil z těla. Po tomhle stavu, kdy jsem se nemohl vrátit do těla, jsem najednou vzletěl

proces, kdy se člověk dostane do transu, se tam dělá účelně, aby lidi pochopili nějaký souvislosti. tady u nás se tomu říká nemoc. Takže si může každej vybrat, co si o tom myslet. úplně nahoru od toho těla a viděl jsem všude kolem nádheru toho místa. Hrozně citlivě jsem vnímal každej strom, každej trs trávy, úplně jsem cejtil, jak je všechno oduševnělý,“ vzpomíná Honza. Jak dlouho to trvalo, než se do svého těla vrátil, nedokáže přesně odhadnout. „Měl jsem pár minut výpadek, kdy si vůbec nic nepamatuju. Vybavuju si, že už pak sedím u ohně a jím to kozí maso. Mezitím se ta koza udělala, takže těžko říct, jak dlouho to mohlo trvat, já myslím, že to klidně mohlo trvat hodinu. A tím ten zasvěcovací rituál vlastně skončil,“ říká Honza.

Fotbalový turnaj

Honzův pobyt v Keni však tímto nevšedním zážitkem neskončil. „Ještě jsem uspořádal původně jen malej fotbalovej turnaj, ze kterého se nakonec stala velká událost. Hřiště byla planina, tyčky jsme udělali z poražených palem a břevno bylo z lana, rybářské sítě byly síť. Přihlásilo se deset týmů z různých kmenů, který jsou třeba i znepřátelený, hrálo se tři dny a na finále přišlo skoro pět set lidí. Všechno proběhlo v duchu fair play.

V té době jsem byl maximálně šťastnej a nic mi nechybělo, snad až na to, že můj tým vypadl v semifinále na penalty. I když už se objevily hlasy, nebyl to žádnej problém,“ tvrdí Honza.

Návrat

Po příletu do Česka se mnoho nezměnilo. „Všechno bylo v pohodě, prodával jsem po kamarádech náramky, který vyráběj Samburové, předváděl jsem ten zasvěcovací tanec a pořád jsem byl moc šťastnej.

Ale málo jsem spal a měl jsem pořád hlasy.

Byl jsem přesvědčenej, že jsou to duchové nebo přímo Ngaj, samburský bůh. Vlastně jediný poselství, který jsem měl přinést světu, bylo, že ten národ Samburů chce zůstat

samostatnej. Asi tři a půl měsíce po příjezdu jsem najednou s pár korunami vyrazil do Prahy, chodil jsem bosej, nevím proč, ale že mi to asi tak řekly hlasy. A dostal jsem se až někam k Písku, kde jsem byl v zahradě nějakýho chlapa, tak mě sebrali policajti a odvezli nejdřív do vězení a potom mě odvezli do Bohnic na neklid, kde mi řekli, že právě prodělávám psychózu a že je třeba se z toho léčit,“ vypráví Hozna.

Západní medicína

Podle něj je zvláštní, že tomu, co v Africe považují za osvícení, říkáme u nás nemoc. „Ten proces, kdy se člověk dostane do transu, se tam dělá účelně, aby lidi pochopili nějaký souvislosti, a tady u nás se říká, že je to nemoc. Takže si může každej vybrat, co si o tom myslet. Někdo si myslí, že to je nemoc, a někdo si může myslet, že je to nějaká vlastnost, která je nadpřirozená,“ říká Honza.

Moderní medicína je tady podle něj sto let a v Africe si předávají zkušenosti ze šamana na šamana tisíc let. „Mám pocit, že psychiatrie má pořád strašný mezery, že se o mozku nebo o tom, jak funguje, málo ví. Vůbec to přesvědčení, že všechny duševní stavy začínají v mozku... Když si vezmeš ostatní náboženství, tak ty mají duši v těle. Mozek je pro ně něco nepodstatnýho, jako u starejch Egypťanů, když uchovávali všechny orgány těla a mozek vyhazovali jako nepotřebnej.

Takže to přesvědčení, že všechny duševní stavy vycházej z mozku, je vlastně dost sporný,“ tvrdí Honza.

Blázinec

„Když mě propustili z Bohnic, měl jsem pocit, že mi léky škodí, tak jsem je přestal brát.

Kouřil jsem trávu a brzy přišla druhá psychotická ataka. To mi připadalo, že si mě šamani vyvolili, abych zachránil svět. Ale asi to byla jen ta tráva. Znovu jsem skončil v Bohnicích na neklidu a pak v PCP (Psychiatrické centrum Praha). Od té doby jsem byl ještě čtyřikrát v nemocnici kvůli depresím.

Na PCP mi dávali elektrošoky, nejdřív čtrnáct a pak ještě devět. Za poslední rok jsem byl víc v blázinci než doma,“ přiznává Honza. Po elektrošocích částečně ztratil paměť, ale na Afriku si pamatuje. Koupil si tam malej pozemek a rád by se tam jednou vrátil. „Kdybych se dostal zpátky do Afriky, tak řeknu tomu šamanovi, že mám problémy s mozkem a ať s tím zkusí něco udělat.

A kdybych měl peníze, tak se tam rozjedu hned. Ta brutální medikace, kterou mi nasadili, je stejně jen berlička a možná mě navíc hází do deprese. Tak teď zkouším každej den meditovat a myslím si, že si člověk nakonec musí pomoct sám,“ říká Honza.

Tomáš Vaněk

inzerce

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?

Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?

Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?

Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?

Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Pokud máte zájem o zasílání Espritu zdarma, stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

12 20

objednací lístek

19

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVI, číslo 5–6 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Mgr. Kamila Heinzová grafik: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Arte klub Hodkovičky Kdy Pondělí až pátek od 10 do 17 hodin

kde v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov, Klánova 300/62, Praha 4-Hodkovičky Co v ýtvarné aktivity, posezení, občerstvení

Kdo terapeutky Hank a a Pavla, k aždý, kdo si přijde pro inspiraci více info www.ondrejov.cz