Esprit 7-8 2011

Page 1

esprit

7–8

1

2011 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Henri Rousseau

jak válčí neziskovky

Symbióza a webový portál Lidé mezi lidmi (3) | Věřím, že zákon o dlouhodobé péči přijat bude (4) VIDA si chce vydělávat prodejem zboží (6) | Komunitní péče – požehnání nebo prokletí? (7) Lidé z neziskovek – co dělají a proč (8) | VOR – Vzájemnost, Opora, Radost (10) Baobab třikrát jinak (12) | Pavlova toulavá duše touží po klidu (14) | Michal Hanuš: Nahlédnutí (16)


2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, je druhá polovina září, venku prší a v celém neziskovém sektoru propuká období psaní rozsáhlých žádostí o granty na různá místa státní správy i samosprávy. Nejčastěji na ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo kultury, dále pak na magistráty velkých i menších měst, městské části, atd. Začíná každoroční trochu zoufalá snaha získat finance na chod neziskovek. Ať už se věnují péči o seniory či bezdomovce. Každoročně přiděluje vláda těmto neziskovým organizacím méně a méně peněz. Nechtěl bych být tím úředníkem, který rozhoduje komu dát víc, komu méně a komu třeba nic. A přitom například v oblasti psychiatrie poskytuje tato šedě nenápadná nezisková zóna až 30 procent potřebné péče (zdravotní, sociální, pracovní). Jelikož se české grantové peníze přidělují jen na jeden rok, každým jarem se neziskovky ocitají ve stavu existenční nejistoty. Ve stavu, kdy nelze nic dlouhodobě plánovat, přijímat nové zaměstnance a podobně. Mnoho neziskových organizací tyto každoroční jarní nemoci nepřežilo… Dalším nešvarem je fakt, že přežívající organizace začínají mezi sebou rivalizovat v důsledku toho, že stále tenčí finanční balíček je jenom jeden a musí být rozdělen mezi větší počet organizací neziskového sektoru. Jak tuto situaci vnímá naše rozharašená vláda? Nijak. Strká pštrosí hlavu do písku v přesvědčení, že co nevidí, neexistuje. Těžko odhadnout kolika občanům ČR poskytuje neziskový sektor potřebnou péči, ale určitě se jedná o desítky tisíc lidí. Pokud stávající situace bude trvat i nadále, respektive bude se stále zhoršovat, tak je reálná možnost, že se tato velká množina lidí jednou ocitne bez potřebné pomoci. Co bude dál? Vrátíme se do „mrtvolného bezvětří“ před sametovou revolucí? Snad ne. MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

O psychiatrii 21. století uslyšíte v Emauzích

D

enní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov pořádá 8. až 9. prosince 2011 v pražských Emauzích dvanáctý ročník konference Integrativní přístup v terapii psychóz. Odborníci, kteří se věnují této oblasti a také uživatelé jejich péče, se letos budou věnovat tématu „Psychiatrie 21. století.“ Účast přislíbili například Stanislav Komárek, Václav Bělohradský, Jiří Motl, Beate Albrich, Andrea Scheansová, Michael Vančura a řada dalších osobností. V prvním bloku příspěvků se budou jejich autoři věnovat vývoji projevů psychotické poruchy v čase. „Můžeme zaznamenat proměny projevů psychotických poruch v čase jak z hlediska obsahového, tak i z hlediska obrazu onemocnění,“ říká garant tohoto bloku MUDr. Martin Jarolímek. V minulosti velmi časté religiózní obsahy bludů a halucinací nabývají podle něj v současnosti charakteru technologického, spojeného s kamerami, satelity, internetem atd. „Rovněž se mění i obraz psychotické poruchy, ubývá například schizofrenií katatonních a přibývá schizofrenií paranoidních a onemocnění spojených s poruchami nálad.

Poplatky za konferenci Do konce září 800 Kč/1 den

1000 Kč/2 dny

Od začátku října 1000 Kč/1 den 1500 Kč/2 dny Studenti a důchodci mají 50% slevu. Poplatky zasílejte na účet 43-8996260297/0100, variabilní symbol 2011, do zprávy pro příjemce uveďte své jméno. V tomto bloku se budeme snažit zmapovat tyto změny a položíme si otázku, zda a jaké to má důsledky pro terapeutický přístup k této poruše,“ říká Martin Jarolímek. Navazující blok bude sledovat proměnu pohledu odborníků na psychotické poruchy, které byly dříve pojímány jednoznačně jako nemoc. „Dnes se stále více mluví o epizodách, krizích atd., které jsou někdy spojovány i s příležitostí k životním změnám a dalšímu rozvoji. V tomto bloku se budeme

snažit zaznamenat, jak tato nová perspektiva ovlivňuje terapeutický přístup k onemocnění,“ uvádí garant tohoto bloku MUDr. Michal Vimmer. Poslední blok příspěvků bude věnován otázkám lůžkové a komunitní péče. „Vzájemné představy o ,ideálním‘ fungování a propojování psychiatrických a psychoterapeutických služeb, mohou vytvářet nové podněty, rozšiřovat spolupráci mezi zařízeními a zmenšovat překážky v interdisciplinární komunikaci. Doufáme, že se do diskuse zapojí zástupci všech ‚táborů‘ psychiatrické péče,“ říká garant tohoto bloku MUDr. Petr Příhoda. K aktivnímu vystoupení na konferenci se mohou odborníci i uživatelé péče přihlásit na e-mailu konference@­ondrejov.cz. Přihlášky by měly obsahovat krátký abstrakt příspěvku. Organizátoři žádají o akreditaci ČLK, AKP, ČAS, MPSV, AKS. Konference začíná po oba dny v 9.00 hodin a končí v 18.00 hodin. Na závěr prvního dne konference (ve čtvrtek 8. prosince) je naplánován kulturní a společenský večer. –red–


zprávy z čapz

3

Symbióza a webový portál Lidé mezi lidmi Na začátku příštího roku začne pracovat Informační agentura OZP (osoby se zdravotním postižením), která veřejnosti nabídne zdravotně sociální portál – Lidé mezi lidmi.

V

letošním roce zahájila Česká asociace pro psychické zdraví realizaci projektu „Další vzdělávání zdravotně znevýhodněných v oblasti redakčních prací a public relations a jejich začlenění na trh práce“. Pod tímto trochu delším názvem se skrývá realizační záměr na který ČAPZ získal dotaci z Evropského sociálního fondu v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. V první polovině letošního roku dostalo celkem 48 účastníků kurzu příležitost poznat základy redakční práce a komunikace s veřejností. V září většina z nich úspěšně absolvovala závěrečnou zkoušku. Zhruba polovina absolventů získá v rámci projektu od 1. ledna 2012 zaměstnání v občanském sdružení Dobré místo, které je partnerem projektu Symbióza a bude provozovat nově vzniklou Informační agenturu OZP. Jejich hlavním úkolem bude tvorba a propagace webového portálu Lidé mezi lidmi. V projektu, který získal podporu z ESF, se uvádí: „Webový portál bude komplexně zaměřen na zdravotně-sociální problematiku. V současné době neexistuje srovna-

telný portál, který by poskytoval celkový publicistický pohled na tuto oblast, např. komplexní informace o různých typech handicapů, a současně umožňoval propojování informací, které se dotýkají všech zdravotně postižených lidí. Portál bude poskytovat platformu zdravotně postiženým nejen z řad účastníků projektu, kteří při redakční práci na něm získají odbornou praxi, ale také z jejich mateřských organizací pro zdravotně postižené občany v celé ČR.“ Webové stránky budou mít podle zadání projektu čtyři základní cílové skupiny: Osoby se zdravotním postižením, seniory, dlouhodobě nemocné a pečující rodiny. Zpravodajství a publicistika bude sledovat tato všem skupinám společná témata: Rehabilitace, zaměstnání a finance, sociální služby a zdravotní péče, aktivity skupin a jednotlivců, komunitní péče.

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Terapeutická komunita měla hosty

V

sobotu 24. září proběhl v terapeutické komunitě v Mýtě u Rokycan den otevřených dveří. Společné odpoledne zahájila vedoucí komunity Marion Täubnerová. Seznámila hosty s historií a fungováním komunity. O významu a perspekti-

„Zdravotně postiženým bude umožňovat, aby zveřejňovali své názory, doporučení a komentáře a v neposlední řadě možnost navazování kontaktů. Široká veřejnost získá možnost přístupu k problematice zdravotně postižených a k tématu zdravotně sociální péče prostřednictvím profesionálního publicistického webu. Existující portály a webové stránky zaměřené na zdravotně postižené osoby jsou buď zaměřeny monotematicky, nebo převážně obsahují odkazy a statické informace a nejsou interaktivní. Publicistický web, který by se zabýval problematikou zdravotně postižených a zdravotně sociální péčí napříč rezorty (MZ, MPSV) a napříč různými diagnózami, zatím chybí.“ Webové stránky by měly být hotové do konce října (funkční struktura, naprogramování, grafická podoba). Během kurzu vznikla také řada textů, které vytvoří informační základ či náplň jednotlivých rubrik webového portálu. V listopadu a prosinci budou příští redaktoři a dopisovatelé připravovat aktuální příspěvky, aby se od ledna 2012 mohl web hladce rozběhnout. –red–

vách komunity pro mladé lidi s psychotickým onemocněním pak hovořil prezident České asociace pro psychické zdraví MUDr. Martin Jarolímek. Následující skoro hodinová diskuze se týkala především života a práce současných klientů. Tou dobou se v pro-

Marion Täubnerová a Martin Jarolímek promluvili o perspektivách komunity.

storách bývalé fary pohybovalo asi padesát návštěvníků. Mohli se podívat, jak klienti společně s terapeuty bydlí, kde si vaří, kde stolují a kde pracují. Většina z nich se zúčastnila prohlídky prostor komunity doprovázené podrobnějším výkladem. Přišli nejen lidé ze zdejší obce, ale i z různých neziskových organizací. Pochopitelně nechyběli rodiče klientů a bývalí členové komunity. Dalším bodem programu byly workshopy. Zájemci si měli možnost namalovat tričko, tašku nebo vyrobit náušnice či náhrdelník z fimo korálků. V průběhu celého odpoledne se promítaly ve společenské místnosti fotografie z uplynulého roku společného života. K jednotlivým záběrům poskytovali členové komunity na požádání výklad. Samozřejmě nechybělo občerstvení. Na prodej byly keramické hrnečky, trička, šperky a další věci z dílen klientů. Večer zapálili klienti oheň a společně s hosty si opekli buřty. Večerní posezení u ohně zpříjemňovala hudbou a zpěvem domácí kapela. Hana Šimoníčková


4

rozhovor téma

Věřím, že zákon o dlouhodobé péči přijat bude Pod vedením Mgr. Moniky Válkové vznikla před třemi lety na ministerstvu práce a sociálních věcí skupina odborníků, která se začala zabývat situací v oblasti zdravotně sociální péče. Jejich práce vyústila ve věcný záměr zákona o dlouhodobé péči. Ten by mohl mít velký vliv i na rozvoj komunitní péče určené lidem s duševním onemocněním. Jak jste se dostala k přípravě zákona? Před třemi lety mi pan ministr Nečas, současný premiér, svěřil nelehký úkol, abych se pokusila nastavit systém sociálně zdravotní péče. Šlo o to, abychom propojili aktivity ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva zdravotnictví. V době, kdy jsme spolu jednali o mém nástupu, jednala s panem ministrem také docentka Iva Holmerová, která je předsedkyní geriatrické společnosti. Poslala mu teze ke geriatrické péči a pan ministr mě pověřil, abychom začaly spolupracovat. Dařila se vám spolupráce? Výsledkem byl expertní panel pro zdravotně-sociální péči, který jsem koordinovala, a koncepce, která byla zohledněna v tvorbě věcného návrhu zákona o dlouhodobé péči. Pro tvorbu věcného záměru byl na MPSV a MZd vytvořen společný projektový tým pod vedením Dr. Zajaca. Jeho vznik podporovali i ministři Šimerka, Jurásková a Fili­piová, tedy šéfové obou resortů, zdravotnictví i práce a sociálních věcí. Co od zákona o dlouhodobé péči očekáváte? Očekáváme, že se zlepší dostupnost zdravotní a sociální péče, především v terénu, v ko-

Mgr. Monika Válková

munitě. Odhadujeme, že v České republice potřebuje dlouhodobou péči asi 300 tisíc lidí. Odhadem lze říci, že asi 5 % potencionálních klientů žije v pobytových zařízeních, tedy v domovech pro seniory, v domovech se zvláštním režimem, v domovech pro zdravotně postižené a jsou také hospitalizováni v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Bude se zákon vztahovat i na psychiatrické léčebny? V psychiatrických léčebnách máme asi deset tisíc lůžek a léčebny také hledají možnosti, jak využít svůj lůžkový fond pro další péči. V lednu letošního roku jsem věcný záměr zákona představovala na Asociaci psychiatrických léčeben v Havlíčkově Brodě a některým ředitelům léčeben se záměr líbí. Podmínkou pro transformaci lůžkového fondu v léčebnách je nutné mít jasně vymezená pravidla financování těchto lůžek. Chtějí, abych je seznámila s novým způsobem hodnocení zdravotních a sociálních potřeb žadatelů v rámci přiznání statusu klienta dlouhodobé péče, kde jedním ze zdrojů je i financování této péče z přiznaného příspěvku na péči (sociální úkony). Pro některé diagnostické skupiny psychiatrických pacientů je dlouhodobá péče vhodná. Ředitelé léčeben mají velký zájem o zapojení do tohoto procesu, aby mohli část kapacit psychiatrické léčebny přetransformovat na tento typ péče. Mám ale pocit, že psychiatrické léčebny se zatím komunitní péči spíše brání. Já nevím, jestli se brání. Nedávno jsem byla na semináři psychiatrických léčeben, kde pan ředitel Hollý z bohnické léčebny představoval ucelený projekt mentálního zdraví. Inspiroval se v Itálii, konkrétně v Terstu, kde začali péči poskytovat ve stacionářích, mají tam chráněné bydlení, mobilní týmy a všechno, co ke komunitní péči patří. Ředitel Hollý je propagátorem myšlenky, že i u nás by se to mohlo tímto způsobem

posunovat. Určité diagnostické skupiny mohou spadnout do dlouhodobé péče. Je to celoevropský trend, i když se samozřejmě vždycky najde někdo, kdo se tomu brání. Ale myšlenka přetransformovat psychiatrickou péči tady už je. A má i podporu ministerstva zdravotnictví. Komunitní péče pro duševně nemocné je zatím velmi málo rozšířená. Jak to vypadá se zdravotně sociální péčí celkově? Pro lidi, kteří žijí na venkově, je tato forma péče nedostupná, ve velkých městech je dostupnost zdravotní a sociální péče na lepší úrovni. Samozřejmě, že hovoříme o terénních a ambulantních službách jako je domácí zdravotní péče, pečovatelská služba a osobní asistence. Ale mimo velká města je dostupnost nižší, někde i žádná. Menší města si zřizují pečovatelskou službu. I malé vesnice nebo obce by se ze zákona měly starat o své potřebné, ale nemají na to často finanční zdroje. Nedostupnost terénní a ambulantní péče ve srovnání s pobytovými službami je nesrovnatelná. Zákon by měl tento aspekt zlepšit a upravit. Dělala jsem vlastní šetření, dívala jsem se na domovy pro seniory versus pečovatelská služba a na léčebny dlouhodobě nemocných versus domácí zdravotní péče. V republice je spousta bílých míst, kde je terénní a ambulantní péče nedostupná. Měly by mít obce povinnost poskytovat zdravotně sociální služby? Obcím to nemůžeme nařídit, je to záležitost samosprávy, ale můžeme podpořit rozvoj služeb v rámci našeho ministerstva, například z ESF. Některé obce se vzájemně sdružují a společně rozvíjejí pečovatelskou službu. Víme, že 77 % lidí, kteří pobírají příspěvek na péči, žije doma. To znamená, že jim sociální úkony poskytují osoby blízké. Když se obce sdruží, počet lidí, kteří mají prostředky na zakoupení sociální služby, bude větší a mohly by tam vzniknout nové pracovní příležitosti a zvýšila by se zaměstnanost v regionu. Jak by to podle vás pomohlo rozvoji komunitních služeb? Ženám pečujícím o staré rodiče bývá přibližně kolem 55 let, později těžko shánějí


rozhovor práci, a tohle je obrovská příležitost, aby našly zaměstnání v sociální oblasti. Musíme se snažit podpořit rodiny, které pečují o svého člena, třeba i formou sdílené péče, aby se jim odlehčilo. Víme, že tito lidé jsou ohroženi syndromem vyhoření, že jsou často sami v invalidních důchodech, takže nedokážou péči o své rodiče zvládnout. Proto chceme připravit kurz pro neformální pečující, kde by se dozvěděli, jak si poradit s lehkými ošetřovatelskými úkony u svých blízkých a přitom se sami nevyčerpali. Když budou mít tito lidé školení, mohou tuto péči poskytovat i někomu jinému. Mimo rodinu. Budou mít základní kvalifikaci. Senioři dnes ale spíše spoléhají na přijetí do domova důchodců. Může se zdát, že je to otázka jejich výběru, ale třeba je to jediná možnost nebo jediná služba, která je u nás hodně rozšířená. Možnost svobodné volby je tady strašně omezená. Když se podíváte na pořadníky v domovech pro seniory, zjistíte, že je celkem asi čtyřicet tisíc žádostí o přijetí. Ale to není validní údaj, protože lidi si dávají žádost do pěti různých zařízení. Bojí se, kdo se o ně bude starat, až budou hodně nemocní. Domnívám se, že domovy pro seniory by vlastně neměly sloužit pro seniory, kteří jsou hodně nemocní. Tyto domovy se mohou přetransformovat na dlouhodobou péči, neboť ji stejně klientům poskytují. Když starý člověk vážně onemocní, většinou jde do nemocnice, kde se o něj postarají. Po přijetí zákona o dlouhodobé péči by to mělo být jinak? Zdravotní péče má tři fáze. Akutní, rehabilitační a dlouhodobou. Dlouhodobá péče je třetí fází v systému. Ale i z této třetí fáze se člověk, pokud nastane nějaký zdravotní problém, vrátí do akutní péče. Problém je spíš v tom, že lidé s chronickými zdravotními problémy jsou hospitalizováni jak na akutních lůžkách v nemocnicích, tak v léčebnách dlouhodobě nemocných, tak i v domovech pro seniory za zcela rozdílných ekonomických podmínek. Klient, který je hospitalizovaný na lůžku v LDN, platí jen regulační poplatek. Stejně nemocný člověk v domově pro seniory má spoluúčast daleko vyšší. Takže jde o to, aby se sjednotily podmínky péče o v zásadě stejně nemocné lidi v různých zařízeních? Ano, ale to jsou lidé umístění v zařízeních. Co těch zbylých 95 %? Když budeme chtít systém změnit z dlouhodobějšího hlediska, tak budeme muset podporovat péči doma, podporovat péči v terénu, aby lidé byli ve vlastním přirozeném prostředí. Nedávno

jsem četla sociologický průzkum, kde se ptali lidí střední generace, jak si představují svoje stáří, jestli se bojí, kdo se o ně postará, až budou staří a jestli by šli do nějakého pobytového zařízení. Všichni se bojí, že budou nemocní, ale nechtějí jít do žádné instituce. Půjde to, aby lidé mohli žít doma, když terénní péče zatím nefunguje? Chceme mít institut komunitní sestry, která by propojovala oba systémy, zdravotní a sociální. Vzala jsem si příklad z první republiky, protože tehdy v obcích pracovaly zdravotně sociální pracovnice, na tu dobu to byla velká systémová změna. V pražské Krči se připravovali sociálně zdravotní pracovníci (starala se o to Masarykova liga), kteří propojovali obec, lékaře, školské zařízení. Byli to čistě terénní pracovníci, všechno se

5

sociální práce plus další komponenty, které na to navazují – například bydlení, zdravotní péče. Kdy myslíte, že se tahle vize začne realizovat? Zákon o dlouhodobé péči má nabýt účinnosti v roce 2013. V současnosti je ale rozvoj komunitní péče téměř v bodě nula. A nemám pocit, že by se obce na poskytování sociálních služeb nějak připravovaly. Dokonce jsem zaslechl názor, že zákon o dlouhodobé péči nebude přijat. Jsem optimista a této vizi věřím, stejně jako věřím, že zákon o dlouhodobé péči přijat bude. Hodně nám pro komunitní péči snad pomůže i schválený zákon o zdravotnic-

Nedávno jsem četla sociologický průzkum, kde se ptali lidí střední generace, jak si představují svoje stáří... Všichni se bojí, že budou nemocní, ale nechtějí jít do žádné instituce.

odehrávalo v komunitě. Obdobně chceme podpořit sociální práci v obcích, kde by sociální pracovnice a komunitní sestra tvořily jeden tým. V případě potřeby by přizvaly další odborníky. Jak si to lze konkrétně představit? Modelový příklad – člověk po úrazu skončí na vozíku, nepůjde do pobytového zařízení a bude doma. My musíme připravit podmínky, aby mohl doma žít, a musíme odstranit všechny bariéry, které mu v tom brání. Tento tým v obci si může přizvat ergoterapeuta, rehabilitačního lékaře, stavebního technika, aby přizpůsobili prostředí. Také dotace z Evropského sociálního fondu bude ministerstvo práce a sociálních věcí společně s ministerstvem pro místní rozvoj směřovat na podporu péče o klienty s disabilitou. Chceme podpořit malometrážní byty, domy s pečovatelskou službou a podobné typy služeb. Takže se chcete postarat o rozvoj komunitní péče? Určitě, to je přesně ono. Zákon o dlouhodobé péči je komunitní způsob ošetřování,

kých službách a změna financování akutní zdravotní péče v zdravotnických zařízeních. Zdravotní pojišťovny by měly financovat tuto péči dle DRG systému (platba za ukončenou diagnózu), který by měla být v každém zdravotnickém zařízení stejný. Mohlo by to přinést i zkrácení hospitalizace klienta. Po zavedení tohoto systému, který má platit od příštího roku, patrně poklesne celkový počet lůžek. I zdravotnická zařízení budou mít možnost využít svůj lůžkový fond ve prospěch dlouhodobé péče a využít tak vybavení kvalifikovaným personálem. Pokládáte za pravděpodobné, že zákon bude přijat i pokud by se změnila politická reprezentace? Na tomto zákoně je v zásadě shoda, která potrvá, i kdyby se změnilo politické spektrum. Není to žádný kontroverzní zákon. Dlouhodobá péče vychází z finančních prostředků, které už v systému jsou, nezvyšuje náklady. Obrací systém směrem k člověku, který žije doma, ve své komunitě. Josef Gabriel


téma: jak válčí neziskovky téma

foto VIDA

6

VIDA si chce vydělávat prodejem zboží

O

bčanské sdružení VIDA už druhý rok zápasí o přežití. Psychiatrických pacientů se nejvíce dotýká omezení činnosti každého z osmi VIDA center (Brno, Jeseník, Kolín, Pardubice, Plzeň, Praha, Rakovník, Ústí nad Labem), která zde fungují jako informačně-poradenská centra pro problematiku duševního zdraví a nemoci.

Návštěvy v léčebnách

„Naše hlavní činnost probíhá v psychiatrických zařízeních. Chodíme do léčeben, do stacionářů, do nemocnic na psychiatrická oddělení přímo za pacienty. To je pro nás nejefektivnější způsob práce,“ říká ředitelka občanského sdružení VIDA Mgr. Jitka Styblíková. VIDA centrum tvoří tým čtyř až deseti lidí – uživatelů psychiatrických služeb, kteří pacientům hospitalizovaným v léčebnách a na psychiatrických odděleních nemocnic poskytují informace, rady a podporu na základě vlastních zkušeností a prožitků. Členové týmu pracují na dohodu o provedení práce nebo na dohodu

„Dříve jsme pomáhali a asistovali u vzniku různých svépomocných skupin. Tento program jsme museli úplně odříznout, nemáme na to peníze, čas, ani energii. Občas se na nás obracejí třeba lidé z Liberce nebo z Chlumce, kde by chtěli, aby vznikla nějaká svépomocná skupina pod hlavičkou VIDA nebo i pod hlavičkou Fokusu a potřebovali by s tím pomoci. Dřív bychom tam přijeli, pomáhali bychom nastavovat pravidla, jeli by se podívat do VIDA center nebo někteří naši pracovníci by přijeli na výměnu zkušeností, ale to jsou věci, které jsme museli zrušit nebo stagnují,“ říká J. Styblíková.

Snažíme se dál

Happening na Václavském náměstí

V posledních letech má VIDA velké finanční problémy. Na zajištění činnosti VIDA center a dalších programů schází ročně půl milionu korun.

… nejsou síly, ani čas

o pracovní činnosti. „Tento systém se nám osvědčil, protože lidi jsou placeni podle toho, kolik hodin odpracují. Když se jim zhorší zdravotní stav, tak nepracují, když jsou v pořádku, tak pracují intenzivněji. Mohou si řídit hodiny a práci podle svého zdravotního stavu,“ říká J. Styblíková. Nejdůležitější podle ní je, aby dohodnuté návštěvy v léčebnách skutečně proběhly, kdo z členů týmu je v danou chvíli zajistí, není rozhodující.

Když nejsou peníze…

V současnosti však i tuto stěžejní činnost musela VIDA částečně utlumit. „Omezili jsme činnost všech osmi VIDA center. Tvoří síť po celé republice, kdybychom zavřeli některé pobočky, tak ta síť ztrácí význam,“ uvádí J. Styblíková. Zkušení a zdravotně kompenzovaní uživatelé služeb, kteří chodí za pacienty na psychiatrická pracoviště, musí mít kvalifikaci sociálního pracovníka. Jejich činnost koordinuje profesionál, který hlídá dodržování pravidel. „Koordinátor si s členy týmu vyměňuje zkušenosti, dělá jim intervizi, která je podobná supervizi běžné u pomáhajících profesí, pracuje s jednotlivými lidmi. Na poradě jednou za měsíc si vždy řeknou, kdo bude mít službu, kdo kam půjde, řeší tam sporné případy, se kterými si členové týmu nevěděli rady,“ popisuje model fungování Jitka Styblíková.

VIDA zatím nezrušila žádný ze svých projektů, ale všechny musela omezit. Vedle VIDA center například program prevence (besedy na školách, informační stánky na veletrzích, akce se zaměřením na širokou veřejnost) nebo program zpětné vazby, kterou by uživatelé služeb mohli poskytovat profesionálům. „Omezili jsme program prevence, nově jsme ho nazvali program pro školy. Lidé s vlastní zkušeností sepisují příběhy a zpracovávají různá témata, která se týkají života s duševním onemocněním. Chodíme pak přednášet zejména na školy, ale také do různých neziskových organizací,“ uvádí J. Styblíková. Nedostatek financí limituje i další programy – činnost mediální skupiny, aktualizaci adresáře služeb pro duševně nemocné v ČR, každoroční průzkum doplatků na léky, které užívají psychiatričtí pacienti. Jednou za rok pořádá VIDA výcvik pro lidi s duševním onemocněním, kde se učí plánovat, psát projekty, vyúčtovat je, napsat závěrečnou zprávu.“ Tyto programy běží v omezené míře, podle toho, kolik máme peněz,“ říká J. Styblíková.

Jak si vydělat na služby

V loňském roce dostala VIDA o 575 000 nižší dotaci než v předchozím roce, v letošním roce o 657 000 nižší dotaci než v roce 2010. „Zkoušíme vymýšlet cesty, jak vydělat peníze. Teď jsme se rozhodli, že zažádáme o živnostenský list na prodej zboží. Vybrali jsme si českou firmu, která má ekologicky šetrné výrobky, pokusíme se je prodávat a uvidíme, jestli z toho budou peníze na naše programy“ vysvětluje J. Styblíková. Všechny programy, které VIDA organizuje, jsou určeny lidem s duševním onemocněním a zároveň v nich lidé s duševním onemocněním pracují. Tentokrát však nejde primárně o to, zapojit duševně nemocné do nějaké užitečné činnosti. „Hlavní cíl je vydělat peníze na provoz našich základních programů,“ říká ředitelka J. Styblíková. –ga–


téma: jak válčí neziskovky

Komunitní péče – požehnání nebo prokletí?

7

Co říkají šéfové neziskovek o současném systému financování

V

e švýcarské Basileji se 24. a 25. září uskutečnil 5. Evropský kongres EUFAMI (mezinárodního sdružení rodin s duševně nemocným) na téma „Komunitní péče – požehnání nebo prokletí?“ Zástupci 44 rodičovských organizací jednali o budoucím rozvoji služeb v psychiatrii na komunitní bázi v Evropě a přijali tzv. Basilejskou deklaraci o komunitní péči. Za Českou republiku se kongresu zúčastnili zástupci obecně prospěšné společnosti Sympathea na čele s její předsedkyní Mgr. Janou Poljakovou.

Z Bazilejské deklarace o komunitní péči

Komunitní péče je takový přístup k duševní nemoci, který podporuje a léčí lidi s psychiatrickým handicapem v domácím prostředí, místo v psychiatrické nemocnici izolované od společnosti. Komunitní péče znamená jednání s lidmi a umožnění jim žít v komunitě tak, že zachovává kontakt s jejich rodinami, přáteli, prací, bere na vědomí a podporuje cíle a přednosti každé osoby a podporuje jejich uzdravení ve vlastním prostředí. Komunitní péče je lidské právo. Pro dosažení toho všeho musí být zaručeno zplnomocnění a sebeurčení lidí s psychiatrickým handicapem. Aby nebyla komunitní péče prokletím, ale požehnáním pro rodinu a společnost jako celek, musí být dosaženo v celé Evropě následujících výsledků: • Formální a neformální podpora pro uživatele péče a pečovatele. • Rovný přístup ke službám komunity v lokalitě, která je v prostředí nemocné osobě vlastní a nejméně omezující. • Redukce stigmatu ovlivňujícího duševní handicap, který představuje těžké břemeno pro rodiny, snižuje přístup ke službám a brání integraci do společnosti, pracovního procesu, bydlení a brání příležitostem k vytvoření vztahů. • Právo výběru pro rodiny, zda přijmout nebo nepřijmout roli pečovatele a jeho skutečné uznání. • Podpora sociálního začlenění. • Pracovat na úzdravě jak pro uživatele péče, tak pečovatele pomocí cenných zkušeností uzdravených duševně nemocných.

Mgr. Dagmar Radvanová Vedoucí sociálních služeb Slunečnice, o.s., Děčín S penězi je to špatné. Hodilo by se více sponzorů. Každoročně předkládáme nové projekty, kdyby alespoň některý vyšel… Nyní nemáme financovánu ani kavárnu ani restauraci. Projekt na kavárnu skončil v dubnu letošního roku. Od května již jede kavárna sama na sebe bez dotací. Na restauraci „Kašmír“ dotace nebyly nikdy. Takže tohle vše je financováno pouze z rozpočtu Slunečnice, o.s. Kašmír se k 31. srpnu zavírá, klienti v tréninku přechází do kavárny. Bez těch peněz to opravdu nejde. Mohlo by se opravdu stát, že na moderní služby (typu Slunečnice, Fokus) nebude a lidé s postižením budou postupně vytlačováni někam na okraj měst, zpět do ústavů. Ing. Zuzana Pěchotová Ředitelka občanského sdružení ŽIVOT 90 – Jihlava Jako každý rok jsme závislí na dotaci MPSV ČR co se týče mezd, protože na mzdy vám žádný sponzor peníze nedá. Na provoz tak vysoké náklady nemáme, ale se mzdami jsme odkázáni na MPSV ČR, kraj Vysočina a město Jihlava. Uvítala bych, aby ze strany ministerstva nastalo systémovější financování mezd, protože první splátku dostáváme až někdy v březnu, ačkoliv žádost se podává již v září. Také si myslím, že současný systém rozdělování peněz od ministerstva práce a sociálních věcí je špatný, ale to už se řeší roky a pořád tu není žádný pozitivní efekt. Ráda bych zdůraznila, že odměny zaměstnanců v sociální sféře jsou katastrofálně nízké. Např. na tísňové péči sestřičky chodí do práce za 9 000 Kč hrubého, osobní asistenti mají 10 500 hrubého, což je mzda, která nedosahuje ani náhodou průměrné mzdy. Moje přání je, abych mohla těmto lidem zvýšit platy alespoň tak, aby se průměrnému výdělku přiblížily, protože je to opravdu hrozné. Sociální sféra v tomto státě je finančně velmi podhodnocena, přitom je to práce, která supluje roli státu v péči o potřebné. Mgr. Jitka Styblíková Ředitelka občanského sdružení VIDA

Michal Hanuš

Každým rokem dostáváme o několik set tisíc méně na dotacích. Netýká se to jenom VIDA center, týká se to i ostatních programů. Půl roku máme minimální provoz, který jsme zatím schopni financovat, neustále utahujeme opasky, ale i tak nám chybí do konce roku 350 tisíc korun, které musíme sehnat. V loňském roce i v prvním půlroce letošního roku jsme hodně intenzivně oslovovali firmy a to v podstatě s nulovým efektem. Říkali nám, že nemají peníze, a když je mají, tak je budou dávat na děti. Naše cílová skupina není populární. Na naší práci není nic, co by firmy mohly někde vystavovat. – red –


8

téma: jak válčí neziskovky téma

Lidé z neziskovek – co dělají a proč Celkem náhodně jsme navštívili tři nestátní neziskové organizace, které poskytují sociální služby. Zajímalo nás, co dělají, jaké řeší problémy a co je motivuje.

MENS SANA – zdravá mysl

V

Ostravě-Porubě vzniklo v roce 1996 pod hlavičkou MENS SANA malé komunitní centrum, které chtělo být alternativou k opavské psychiatrické léčebně. „Centrum psychosociální pomoci založila parta lidí z oboru psychoterapie, psychiatrie a psychologie a lidmi z oboru sociální práce. Tradice, poskytovat sociální služby zůstala dodneška, ale poskytujeme i služby terapeutického rázu,“ říká předsedkyně správní rady Mgr. Jaroslava Seidlová. Vedle širokého spektra sociálních služeb a terapeutických skupin pro vážně duševně nemocné, se MENS SANA okrajově věnuje i jiným skupinám zdravotně handicapovaných lidí – onkologicky nemocným, klientům s roztroušenou sklerózou. Další oblastí jsou preventivní programy pro děti. „Na preventivní programy dochází děti převážně z porubských škol, ale i ze vzdálenějších míst, jsou to děti jak handicapované, tak děti zdravé,“ uvádí J. Seidlová.

Proti stigmatizaci duševně nemocných

Společnost si podle J. Seidlové stále nese jisté předsudky vůči lidem s duševním onemocněním. „K tomu přispívají někdy i média, která prezentují lidi s duševním onemocněním jako lidi nebezpečné svému okolí. Pokud se stane

MENS SANA o. s. poskytuje dlouhodobou podporu lidem při řešení náročných životních situací, psychologické a sociální poradenství, terénní služby, podporu bydlení, sociální rehabilitaci, skupinové terapie, vzdělávací programy, tvůrčí a pohybové programy pro volný čas, arteterapii, muzikoterapii a psychoterapii.

nějaký násilný čin a udělá jej takto postižený člověk, říkají, že to udělal blázen, psychotik, schizofrenik,“ říká J. Seidlová. Situace duševně nemocných lidí je podle ní o to horší, že jejich zdravotní problémy nejsou na první pohled vidět. „Pokud například jedou v dopravním prostředku a je jim špatně nebo jsou nějak v nepohodě, lidé si toho obvykle nevšimnou. Naopak, v případě nějaké psychické ataky si lidé myslí, že takový člověk je opilý. Pokud se nemocný dostane do stavu, že je zmatený, slyší hlasy a chová se neobvykle, tak se lidé spíše odtahují. Pokud je člověk v psychotické krizi, může říkat i nesouvislé věci, nebo může hovořit jazykem, kterému nikdo nerozumí, a tak působí na veřejnost spíše odpudivě a lidé mají tendenci se takovým lidem vyhýbat,“ konstatuje J. Seidlová. Pre-

ventivní programy, které Mens Sana pořádá, přibližují dětem svět duševní nemoci, aby věděly, jak se k lidem s duševním onemocněním chovat.

Co říkají klienti

Jiřina: Do Mens Sany chodím asi deset let. Pomáhá mi ve všem, co se týká mé nemoci i mých zájmů, pěstuji zde různé koníčky, chodím na terapie, například na arteterapii, hraji na flétnu. Jeden čas jsem chodila i do múzické školy na zpěv. Aktivit je tady přehršel. Hlavně mi Mens Sana pomáhá se školou. Studuji pátý rok na střední škole sociální obor asistent pedagoga, je to formou dálkového studia na pět let. Děvčata mi pomáhají se seminárkami, také s nějakým doučováním a další pomoc. Škola je pro mne další formou seberealizace. Mens Sana je pro mě taková druhá rodina. Zuzka: Chodím do Mens Sany na arteterapii. Dává mi klid. Doma se nedovedu vždy odpoutat od starostí a myšlenek a zde se dokážu lépe uvolnit a vyjádřit i k danému tématu. Je zde příjemná atmosféra, vstřícní lidé. Dokážu se vykreslit ze svých pocitů, smutků a starostí. Mohu říct, že arteterapie je pro mne formou duševní hygieny. Blanka Rousová

Slunečnice pomáhá na cestě do světa

L

idé s mentálním, tělesným postižením nebo s kombinovanými vadami, kteří využívají služeb děčínského občanského sdružení Slunečnice, nejsou tolik zatížení stigmatizací jako lidé s duševním onemocněním. Veřejnost vnímá a chápe, že každý z uvedených druhů zdravotního postižení člověka velmi zatěžuje a komplikuje mu život v situacích, které zdravý jedinec bez problémů zvládá. I když se klienti Slunečnice nemusí vypořádávat s tak masivními

předsudky a strachem, jako duševně nemocní, také jejich začlenění do života společnosti stojí v cestě bariéry, třebaže jiného charakteru. Vstřícnější přístup veřejnosti, pochopení a soucit na jejich překonání nestačí.

Rehabilitace a dílny

Nesoběstačnost v každodenním životě a úbytek pracovních schopností, které přináší mentální nebo tělesný handicap,

lze překonávat s pomocí speciálních rehabilitačních programů a ochotných lidí. Bc. Pavla Martínková pracuje jako odborná asistentka s klienty v programu sociální rehabilitace. Další dovednosti je učí v sociálně terapeutických dílnách. „Celý týden mám rozdělený, každý den s klienty děláme jinou činnost. Učí se pracovat. V pondělí je to tvůrčí a zdravotní ergoterapie – musí procvičit prsty a jemnou motoriku. Pak si vytvoří třeba nějaké drobnější výrobky –


téma: jak válčí neziskovky záložky do knížek, bambule – něco, z čeho mají radost a co je podněcuje a dodává chuť do práce,“ vysvětluje P. Martínková. V sociálně terapeutické dílně se učí například vyrábět svíčky z včelího vosku a současně si procvičují spoustu dalších sociálních dovedností. „V úterý mají na výběr z pěti různých možností – sami si vyberou, co ten den chtějí dělat. Na středu nám vychází dekorace, malujeme na sklo, dekorujeme květináče ubrouskovou technikou. Ve čtvrtek pracujeme s papírem, batikujeme, vyrábíme ruční papír, tvoříme výrobky z papíru, přáníčka k různým příležitostem,“ říká P. Martínková.

Pracovní uplatnění

Vedle kreativních dílem se mohou klienti zapojit do dlouhodobého pracovního tréninku v kavárně-palačinkárně Na cestě (na Děčínském zámku) a ve vegetariánské restauraci Kašmír. „Když klienti zvládnou v dílnách základní pracovní návyky, přecházejí do tréninku naší kavárny „Na cestě“. Za pomoci asistentů se učí ve čtyřech stupních.

Slunečnice, o. s., je organizace s dvanáctiletou tradicí v poskytování služeb lidem s mentálním a zdravotním postižením. Usiluje o integraci osob s postižením do běžného života a pomáhá jim při zajišťování důstojných životních podmínek. Stěžejními aktivitami jsou registrované sociální služby „sociální rehabilitace“ a „sociálně terapeutické dílny.“ Vedle stálých pracovníků využívá také externistů a dobrovolníků.

V prvním stupni tréninku začínají s úklidem pracovních prostorů kavárny, ve druhém pak kavárnu připravují na provoz, ve třetím stupni již například zvládají zapisování objednávek a obsluhu hostů. V posledním stupni tréninku již jde o samostatnou přípravu nápojů. Pokud klient zvládne všechny stupně tréninku, získá pracovní návyky a dovednosti, jež mu pomohou otevřít cestu na trh práce. V tomto směru úzce spolupracujeme s Agenturou Osmý den,“

9

uvádí vedoucí oddělení sociální rehabilitace Mgr. Dagmar Radvanová. Na provozování kavárny a restaurace nemá v současnosti Slunečnice dostatek financí. „Kašmír se k 31. srpnu zavírá, klienti v tréninku přechází do kavárny. S penězi je to špatné. Hodilo by se více sponzorů. Každoročně předkládáme nové projekty s nadějí, že alespoň některý vyjde,“ říká D. Radvanová.

Dobrovolníci

Slunečnice zajišťuje také akreditovanou dobrovolnickou službu. Dobrovolníci pomáhají klientům s volnočasovými aktivitami. Dobrovolník na několik hodin týdně funguje jako kamarád člověka s postižením, tráví s ním volný čas. Radek Hend­ rych, student Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se už třetím rokem věnuje postiženému Honzíkovi. „Dělám to rád, sám si rád pročistím hlavu na procházce nebo relaxujeme v bazénu. Honza potřebuje nenásilný fyzický pohyb,“ říká Radek. Lenka Krčilová

Iskérka – sedmikráska, jiskřička, plamínek

H

istorie Iskérky začala v roce 2003, kdy skupina lidí z občanského sdružení Zdravý Rožnov iniciovala vznik Sociálního centra denních aktivit na podporu dlouhodobě duševně nemocných. O čtyři roky později vzniklo samostatné občanské sdružení Iskérka. Jeho činnost se postupně rozvíjela, přibývaly další projekty a služby. Důležitým mezníkem je zahájení spolupráce s holandskou Nadací De Boei v roce 2009. Výsledkem spolupráce jsou dva mezinárodní projekty. První ověřuje možnosti fungování sociální firmy, druhý se zabývá problematikou zaměstnávání osob s dlouhodobou duševní nemocí.

Inspirace z Nizozemí

Holanďané inspirovali Iskérku také k založení čtyřčlenné Rady uživatelů, která v Nizozemsku funguje v každé neziskové organizaci. Rada uživatelů je poradním orgánem managementu neziskové organizace a funguje jako zpětná vazba nejen pro pracovníky této neziskovky, ale také pro sociální odbory města a kraje. „Prvními pozitivními výsledky jsou velmi příjemné vztahy jednotlivých pracovníků, ale i uživatelů různých organizací. To je asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, protože je to skvělá atmosféra, když se setkáme. A z takových

Iskérka z Rožnova pod Radhoštěm se věnuje dospělým lidem, kteří se dostali do psychické krize vlivem své životní situace, zdravotního stavu, dlouhodobé absence zaměstnání a sociální izolace. Nabízí sociální rehabilitaci, která pomáhá uživatelům, aby znovu nalezli vlastní síly k naplnění života v oblasti vztahů, zájmů a práce. těch hmatatelnějších a konkrétnějších věcí je to, že jsme založili Radu uživatelů, také, že máme zaměstnány dva expertní klienty. Důležitý je i projekt „Uzdrav se sám“, který se začíná předávat do České Republiky. Jsou již přeloženy manuály. Zbývá ještě přeložit manuál pro vedoucího. Myslím si, že do konce roku 2011 budeme schopni projekt „Uzdrav se sám“ rozjet i v Iskérce,“ říká koordinátorka Blanka Mikolajková.

Pryč od negativních myšlenek

Nejdůležitějším projektem Iskérky je služba sociální rehabilitace spolufinancovaná z Evropského sociálního fondu. Pracují zde ergoterapeutické dílny – rukodílna, šicí dílna, tiskařská dílna a cvičná kuchyň. „Ze své vlastní zkušenosti vím, že aktivní činnost, jakéhokoliv zapojení se do ručních prací je to,

co člověka odvádí od negativních myšlenek. Myslím si, že tvořivá činnost může člověku jen a jen pomoci,“ říká paní Vlasta, která dlouhodobě pracuje v rukodílně. Klienti využívají také různé aktivizační programy, třeba angličtinu pro začátečníky a pokročilé, práce na počítači, trénink paměti, muzikoterapii a tanec. K pohybovým aktivitám v Iskérce patří navíc jóga, ­ping-pong, plavání, cvičení na balónech a kondiční cvičení. „Ping-pong mně moc baví, začal jsem ho hrát pravidelně už před sedmi lety. Je to sport, kde se sice moc energie nevydá, ale je to pro mě takový relax, když si člověk zapinká,“ přiznává třiceti pětiletý uživatel Radim. Možností je zde ale daleko víc – od vycházek a výletů, až po skupinové psychoterapie pod vedením klinického psychologa. „Chodím do Iskérky z toho důvodu, že se dostanu do společnosti příjemných lidí, účastním se tak společenského života, neuchyluji se do samoty. Mám tady hodně přátel. Jsem tady ráda a je mi tu dobře. Pomáhá mi to hlavně zvládat deprese. Často trpím depresemi a tady, když jsem mezi lidmi a když můžu něco dělat, tak mi to hodně pomáhá. Je mi tak po zdravotní stránce daleko lépe. Iskérka pomáhá nejen mně, ale také ostatním klientům,“ říká i za ostatní uživatele Jana. Dana Mičolová


10

téma: jak válčí neziskovky téma

Co potřebují duševně nemocní Lenka Vaňhová pracuje v Občanském sdružení VOR Jihlava jako sociální pracovnice od roku 2007. V současné době je zde vedoucí chráněného bydlení. VOR chce pomáhat lidem s duševní nemocí žít plný a samostatný život. S uskutečňováním tohoto poslání má Lenka Vaňhová řadu zkušeností. Jak se vám tahle práce líbí, a co naopak nemáte ráda? Líbí se mi, že to je práce s lidmi, co člověk, to jiný příběh. Každý klient potřebuje specifický přístup, má jiný problém, musím se umět přizpůsobit jeho potřebám. Nelíbí se mi, když se někdy cítím bezradná. Když vidím, kde je problém a jak by se to dalo řešit, ale klient nechce, a já ho nemohu z nějakých důvodů do něčeho tlačit. Má VOR jako komunitní zařízení jiný přístup ke klientům než psychiatrická léčebna? V léčebně vidím spoustu dobrých věcí, ale i špatných. Například se mi nelíbí režim zdravotnického zařízení, co tam panuje, asi nejsou konkrétnímu pacientovi tak blízko, jako v sociálních službách. Na druhé straně tam více pečují o člověka celkově. Hodně se tam v týmu o pacientovi diskutuje a je snaha zapojit do péče o pacienta i jeho rodinu. Když jde třeba na vycházku, zpětně se rodinných příslušníků ptají, jestli ten dotyčný opravdu venku fungoval tak, jak sám říká. Vám tahle zpětná vazba chybí? Musíme se spoléhat na to, co nám klient sám řekne. Pak se stává, že různé okolnosti

Lenka Vaňhová

v klien­tově životě neznáme dostatečně dobře. Můžeme mít zkreslené informace. Tady je ovšem klient sám za sebe. To je rozdíl mezi léčebnou a sociálními službami. V léčebně se mi také nelíbí míchání lidí s různými diagnózami na jednom oddělení. Pokud se například někdo s neurotickými potížemi dostane na přijímač mezi rozjeté psychotiky, určitě tam zažije krušné chvíle. Když jsem byla v léčebně na stáži, jednu takovou paní jsem tam poznala. Myslím si, že si nakonec našla způsob, jak to tam protrpět a myslet si svoje, takže se dostala docela brzy ven. Ale kdyby se tomu člověk nebránil, a to by se určitě mohlo stát, tak ho tam sejmou. Je podle vás laická veřejnost dostatečně informovaná o problémech lidí s duševní nemocí? Myslím si, že určitě není. Nedávno jsem dělala pro vyšší odbornou školu sociální projekt „Rodina v životě duševně nemocných lidí“ a opět jsem na to narazila. Rodiny duševně nemocných nemají zas až takovou potřebu

Každý klient potřebuje specifický přístup, má jiný problém. musím se umět přizpůsobit jeho potřebám. se zajímat, kam ten člověk vlastně dochází. Myslím, že to je trochu vytěsnění nemoci. Vědí, že je nemocný, bere léky, doma nějak funguje a to jim většinou stačí. Většina lidí vůbec neví, že něco takového jako VOR v Jihlavě existuje. Myslím si, že kdyby šlo o tělesně handicapované nebo důchodce, určitě by věděli, co by se v takovém zařízení mohlo dít. Ale jakmile se to týká duševně nemocných, nemají vůbec žádnou představu. Ukázal projekt ještě něco důležitého? Především, že není informovanost. Pro VOR to znamená otevřít se víc veřejnosti, ale tak, abychom neohrozili naše klienty. Ti sem chodí proto, že se tady cítí bezpečně a mají tu klidné prostředí. Jestli si však veřejnost bude myslet, že duševně nemocný znamená být nebezpečný psychopat, který vraždí děti a znásilňuje ženy, tak to bude pro naše klienty horší, než když sem veřejnost nedostaneme.

Co podle vašeho názoru vlastně duševně nemocní potřebují? Potřebují, aby se jich člověk zeptal na jejich názor. Určitě potřebují takové místo, jako je VOR. Slýchám od našich klientů: „Doma se cítím dobře, tady se cítím dobře,“ ale co je mezi tím, otevřené nechráněné prostředí, to jim často dělá potíže. Taky si myslím, že potřebují, aby někdo naslouchal jejich problémům, aby se někdo zajímal, co vlastně chtějí. Zdá se mi, že u nich probíhá i vnitřní stigmatizace. Bojí se toho, co si o nich myslí veřejnost. A dokud bude veřejnost neinformovaná, budou mít oprávněné obavy. Co byste si sama přála jako profesionál? Chtěla bych být svá, na nic si nehrát, dělat všechno s takovou lehkostí a pokorou k této práci. Někdy mám obavy, že se mi to nedaří. Musím sebekriticky přiznat, že se stane, že mi některý klient nesedne a potom musím něco hrát a není to ono. Ale ani lékař si nesedne s každým pacientem… Jaké máte plány do budoucna? Chtěla bych rozjet časopis tady ve VORu. Zpočátku by měl vycházet asi čtvrtletně a ráda bych do jeho tvorby zapojila klienty. Chci, aby to byl jejich časopis, aby tam bylo co je zajímá, aby to nebylo psané jen odbornou rukou. Můj sen je, aby se tenhle časopis prosadil i směrem k veřejnosti. Např. by mohl být k dispozici v čekárnách ordinací, nebo i ve školách. Určitě se budu snažit, aby to byl časopis z pohledu klientů. Od září bych chtěla začít sbírat materiály a možná už v listopadu by mělo vyjít první číslo. Myslím, že je škoda, že na internetových stránkách VORu není chat, protože tam by se dalo získat dost informací o tom, co lidi zajímá. Co dalšího by se dalo ve VORu napravovat? Myslím si, že klienti mají velký potenciál na různé věci, které by se zrealizovat daly, ale my si třeba myslíme, že ne. Mám pocit, že nám někdy dost věcí neříkají. Pak práce běží v takových zaběhlých kolejích. Nevyužívají například schránku důvěry, možná mají obavy, že bychom pátrali, kdo to napsal. Že by to byl hrozný průšvih. Vůbec to neberou pozitivně, že nám tak mohou sdělit názor na naši práci. Je to hrozná škoda. Eva Vorálková


téma: jak válčí neziskovky

11

Vzájemnost, opora, radost VOR je občanské sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné lidi. Tři pevně svázané pilíře – vzájemnost, opora a radost (VOR) pomáhají stovkám klientů udržet se „nad vodou“.

V

dnešní době, kdy vzrůstá počet lidí s duševním onemocněním, je důležité, aby na lékařskou péči navazovala péče následná – komunitní. Proto jsou potřebné organizace, které duševně nemocným lidem pomohou zvládat běžný život a řešit jejich problémy. Jednou z takových organizací je občanské sdružení. VOR Jihlava.

Holandský příklad a peníze

Občanské sdružení VOR založili profesio­ nálové pracující na poli péče o duševní zdraví z potřeby doplnit chybějící články služeb v péči o duševně nemocné. Historie sdružení je přibližně třináctiletá. Na počátku, v roce 1998, byl pilotní projekt Matra, který financovalo holandské ministerstvo zahraničních věcí. V první vlně se Holanďané snažili podporovat neziskové organizace, ve druhé vlně se rozhodli podpořit psychiatrické léčebny. „Tehdy vznikl denní stacionář při psychiatrické léčebně v Jihlavě, kde v rámci projektu vybudovali například arteterapeutickou dílnu a keramickou dílnu. Tak vzniklo i občanské sdružení VOR, které mělo být jakousi nadstavbou léčebenské a stacionární péče,“ říká Mgr. Martin Šťastný, psycholog, který patřil mezi zakladatele VORu a od počátku v něm pracuje. „Veškeré aktivity tohoto sdružení jsme zabezpečovali zpočátku dobrovolnicky. V rámci projektu jsme měli možnost účastnit se stáží v Holandsku, kde komplexní péče o duševně nemocné opravdu dobře funguje,“ chválí M. Šťastný.

Vznik komunitního centra

V roce 2000 začali zástupci o.s. VOR jednat s Městským úřadem v Jihlavě o nějakém objektu, kde by mohli zřídit centrum denních aktivit. Město jim vyšlo vstříc a za 100 000 korun odprodalo občanskému sdružení VOR zchátralou budovu poblíž centra města. Brzy se podařilo sehnat další finanční prostředky, původní objekt byl zdemolován a započala výstavba nového komunitního centra. „Financování pak probíhalo přes různé projekty, především to byl SROP – společný regionální operační program ze Strukturálních fondů Evropské

unie. Podařilo se nám získat také různé dárce, například z řad farmaceutických firem. V roce 2006 proběhla kolaudace a v následujícím roce mohl VOR začít reálně fungovat,“ uvádí M. Šťastný. Na financování provozu se podle něj nejvíce podílí MPSV, krajský úřad a město Jihlava.

Jaké služby VOR nabízí

Cílem občanského sdružení je vytvářet prostor pro vznik nových chybějících druhů péče na pomezí sociální a zdravotní oblasti, které v současné době stát nezřizuje ani negarantuje. VOR poskytuje především sociální rehabilitaci, jejímž posláním je podporovat a zvyšovat soběstačnost a samostatnost duševně nemocných lidí. Navazující pracovní rehabilitace pak může zvýšit jejich šance na trhu práce. Další službou je chráněné bydlení pro duševně nemocné lidi, které má zvyšovat jejich soběstačnost, aby po ukončení pobytu mohli samostatně bydlet v přirozeném prostředí. Krizová poradna a terapeutická skupina sociálních dovedností, které vede Martin Šťastný, umožňují klientům mluvit o sobě a svých problémech, poskytují jim podporu a povzbuzují je k aktivnímu způsobu života. „Terapeutická skupina pomáhá klientům získat sociální dovednosti, vyzkoušet si třeba asertivní komunikaci. Snažíme se přemýšlet o určitém problému, jak k němu přistoupit, jak získat nějakou podporu a řešení. Důležitá je také zpětná vazba, jestli se tomu člověku podařilo obstát,“ říká M. Šťastný.

Kavárana a kreativní dílna

VOR nabízí pracovní rehabilitaci formou chráněného pracoviště v kavárně, při úklidu a v recepci. Uživatelé služeb se během pracovní rehabilitace zdokonalují ve svých dovednostech a upevňují si pracovní návyky. Zvyšuje se tím jejich šance uplatnit se na trhu práce nebo nalézt jinou smysluplnou, pravidelnou činnost. „Práce v kavárně mě baví. Setkávám se tu s lidmi, mohu si popovídat, naučila jsem se pracovat s kávovary a obsluhovat zákazníky. Také chodím do kreativní dílny, kde vyrábíme výrobky pomocí různých výtvarných technik. Nedávno jsme pletli misky z PEDIGU, malujeme

obrázky na tašky, vyrábíme bižuterii z FIMA nebo využíváme ubrouskovou techniku,“ říká Eva, pravidelná návštěvnice VORu. Výrobky z kreativní dílny se prodávají jak v kavárně, tak na různých charitativních akcích, například během Týdnu duševního zdraví. „Ráda bych si mezi klienty našla šikovné lidi, kteří by mohli třeba jednou týdně chodit do dílny pracovat na výrobcích, které jdou na prodej, abychom jejich práci mohli i finančně ohodnotit,“ uvádí vedoucí kreativní dílny Renata Nápravníková. Práce v kreativní dílně podle ní přináší klientům radost, smysluplné vyplnění volného času, nové poznatky, zručnost a v neposlední řadě také sociální kontakty.

Jak jde život v komunitním centru

Každou první středu v měsíci mají klienti v kavárně informační setkání, na kterém se dozvědí o akcích pořádaných v daném měsíci. Na každý týden je naplánována jedna akce, která se uskuteční mimo centrum. Zájemci chodí na různé výstavy, představení a koncerty, které zrovna v Jihlavě probíhají. Jednou týdně je v centru denních aktivit filmový klub. VOR nabízí také možnost využití internetu, pořádá počítačové kurzy pro začátečníky nebo kurz angličtiny. V minulosti mohli klienti v centru cvičit i kalanetiku. Od září bude opět fungovat kurz orientálních tanců. „Oblíbené jsou různé výlety nebo zájezdy do Prahy, například na muzikály nebo do divadla,“ říká za většinu klientů paní Eva.

Je ještě hodně lidí, kteří pomoc potřebují

Klienti zpravidla přicházejí do VORu na doporučení svého lékaře. Pracovníci centra se proto snaží aktivně nabízet služby psychiatrům a jejich pacientům. Část klientely přichází i z psychiatrické léčebny. Pracovníci VORu chodí na oddělení léčebny a vytipovaným pacientům nabízejí spolupráci s centrem. „Je ještě hodně lidí, kteří pomoc potřebují, ale zůstávají doma a jsou izolovaní. Věnují se své nemoci, mají problémy, které by se daly vyřešit terénní podporou. Jsme schopni s nimi navázat spolupráci a po dohodě s nimi je i navštívit doma. Tohle je jednoznačně směr, na kterém teď pracujeme, abychom si ujasnili, jakým způsobem dál služby poskytovat, respektive rozšířit,“ vysvětluje M. Šťastný. Hana Korbičková


12

zkušenosti

Baobab třikrát jinak Občanské sdružení Baobab bylo založeno v Praze na Pankráci před čtrnácti lety. Vlajkovou lodí byl už tehdy výtvarný ateliér. Postupně přibývaly další aktivity šité na míru lidí, kteří se vyrovnávají s důsledky psychotického onemocnění.

D

o ateliéru občanského sdružení Baobab už chodím přes deset let. Je to pro mě prostředí důvěrně známé, plné barev a známých vůní. Znám pach tavné lepicí pistole, vůni progresek i voskovek, poznal jsem tu pach glycerínu, ze kterého jsme odlévali mýdla. V poličkách jsou vystaveny obrázky, které tu lidé vytvořili, na plechové skříni visí ozdobné magnetky, v prostoru se vznášejí pestré mandaly, zavěšené na tenkých provázcích. Stoly jsou dnes rozestavěny jinak, do širokého prázdného obdélníku, aby se sem vešlo více lidí. Začalo jich sem chodit hodně od té doby, co výtvarný ateliér vede usměvavá dívka drobné postavy, pětadvacetiletá Bára Szmeková. Z počítače za zástěnou se line veselá hudba a každý, kdo sem dnes přišel, má před sebou rozpracované nějaké dílko. Bára na otázku, kdo sem může chodit, odpovídá: „Jsou to všechno lidé s duševním onemocněním starší osmnácti let, dříve to bylo vymezené jen pro lidi z okruhu psychotických onemocnění a dnes jsou tu i lidé s poruchou osobnosti a myslím, že je to v pořádku, že to zažité ohraničení pomalu rozpouštíme. Kdokoli má zkušenost s duševním onemocněním a potřebuje být mezi lidmi a nabrat zpátky síly, má tu místo.“

Příjemné malování s usměvavou dívkou

Nejedná se tu o chráněnou dílnu, ale o příjemný způsob, jak trávit volný čas. V pondělí se tu maluje na volné téma, v úterý probíhá v měsíčních cyklech společná práce ve zvolené technice a středy jsou volné ve všech směrech, dokončují se tu práce z úterka, maluje se a kreslí, a když si někdo vzpomene, že před dvěma měsíci ho bavila jiná technika, může se k ní klidně vrátit. „Je fajn vymýšlet, jak se dá volný čas zaplnit, co všechno se v něm dá dělat, moci s lidmi objevovat, že volný čas existuje a dá se využít. Každý den přináší nové věci, na kterých se člověk může učit a které jsou stále novou výzvou,“ říká Bára. Nejvíce si Bára cení partnerského vztahu, který s duševně nemocnými lidmi navazuje a který ve své dosavadní praxi nepoznala. Do svého příchodu do sdružení Baobab se starala o autistické děti a teď jsou okolo ní v ateliéru lidé dospělí, z nichž každý, podle jejích slov, „moc dobře ví, co potřebuje a na nás je, abychom mu dali bezpečný prostor, aby mohl říct: ano, já bych chtěl dělat tohle.“ Bezplatné navštěvování výtvarného ateliéru, který je otevřen tři odpoledne v týdnu, je pro řadu lidí nedílnou součástí jejich týdenních aktivit. Martin (37 let) chodí dopoledne do chráněného zaměstnání, ale potěšení nachází tady v ateliéru, „Rád chodím mezi lidi. Člověk tady může líp komunikovat. Malování mi nic moc neříká, ale baví mě lepení, které tu dělám. Lepím teď model hradu, předtím jsem z papíru slepoval model škodovky ze starého ábíčka,“ říká Martin, který je ve svém počínání velmi precizní, ale nechybí mu ani fantazie. Do ateliéru už dochází přes dva roky. Tereza (24 let) už sem chodí čtyři roky a poznala i Bářinu předchůdkyni Jarmilu. Tehdy tu několik týdnů vedla sama „korálkářskou

dílnu“, vzpomíná: „Bylo strašně příjemné, když jsem tady mohla velet. Pořád jsem lítala kolem stolu, takže jsem toho málo stihla udělat sama. Ale líbilo se mi to.“ Tehdy tu všichni navlékali různé korálky na vlasce, dráty a pružné gumičky, ze kterých je Tereza učila vyrábět i několikařadé náramky. „Ještě pořád se tím doma zabývám a náramky prodávám,“ dodává Tereza. S Martinem se shodují na tom, že sem chodí hlavně kvůli dobré partě a oba by uvítali, kdyby měl ateliér delší otvírací dobu. Bára se rozhodla zpestřit program ateliéru o takzvané výlety za inspirací. Navštěvuje s lidmi z ateliéru výstavy, chodí na výlety do přírody, k vodě, do botanické zahrady, do města. Krásná byla návštěva malostranské mostecké věže s výhledem na Karlův most. Mnozí pak čerpají ze vzpomínek na navštívená místa inspiraci ke tvorbě, jiní se alespoň dozvědí, kam všude se dá v Praze a okolí jít a přitom neutrácet velké peníze. Kromě prezentace výrobků ateliéru na trzích je tu ještě možnost výstav v Café Na půl cesty, kavárně, která stojí jen pár kroků od sídla ateliéru. O vernisáži výstavy jedné malířky z ateliéru, Ivy, Bára vypráví: „Je tam zapojený mikrofon, přivítám lidi, dám slovo autorovi, autor se strašně potí, protože musí něco říct o sobě, o výstavě, cokoli, co chce hostům sdělit. Naposledy tam zazněly verše a písně. Autorka Iva tam měla dvě kamarádky, které zahrály a zazpívaly, její kamarád Martin tam odrecitoval vlastní verše, se svými verši vystoupila i jedna dívka, která nebyla v oficiálním programu, ale tu možnost dostala, tak proč ne? Měli jsme chuť ji slyšet, ona měla chuť nám to říct. Iva už ví, jak to chodí a koho si pozvat, proto to bylo tak pestré.“

Kurs zdravého životního stylu

V úterý po skončení ateliéru ve stejné budově, na stejném patře, v jiné prostorné místnosti s řadou oken natahují čtyři dámy na podlahu karimatky a pod vedením půvabné tmavovlasé ženy se dávají do cvičení. Lektorka kursu zdravého životního stylu Milena Šalomounová (37 let), které všichni říkají Míla, v rozhovoru upřesňuje: „Teď je v nabídce cvičení jóga, kalanetika, sestava posilovacích cvičení, masáže do in a harmonizační orgánová sestava, na konci je vždy relaxace.“ Cvičí se vždy hodinu jedna z nabízených sestav a po krátké přestávce přijde čas na druhou, „povídací“ část. Během druhé části se účastníci (i muži, vím to z vlastní zkušenosti) seznamují s tím, co znamená zdravý životní styl, jsou motivováni ke změně jídelníčku a stravovacích návyků. Většina si jich přeje zhubnout. Problémem u duševně nemocných jsou totiž nežádoucí účinky léků, po řadě z nich se přibývá na váze. Otupělost a nezájem, který pramení z nemoci i z utlumující medikace, zase vede k malé pohybové aktivitě. A tady dostávají lidé, kterým nejsou jejich váha ani způsob života lhostejné, informace o tom, jak s tím bojovat. Píší si záznamy o tom, kolik čeho a v kterou denní dobu v uplynulém týdnu snědli a vypili a seznamují se s pojmem „vyvážený talíř“. Jsou povzbuzováni k tomu, aby do svého jídelníčku zařazovali obiloviny, luštěniny a zeleninu, orientují se v tom, kdy je sezona které zeleniny a ovoce, tak, aby jedli zdravě. Po zdravém jídelníčku a pohybové aktivitě je třetím pilířem kursu sebevědomí nebo, jak říká Míla, sebepřijetí: „Téma zní: sám sobě kamarádem, kamarádkou, kdy se zabýváme tím, jak se vidíme, jak se na sebe díváme, jak nás vidí okolí, a pozorujeme rozdíly. Pak si povídáme o pomocnících a „škodičích“, kdo má v našem okolí pro nás tyhle role a co od těch lidí potřebujeme. Učíme se říkat si o to, co zrovna potřebujeme. Říct


zkušenosti

13

Mandaly v ateliéru Baobabu.

si o pomoc. Hodně lidí zajídá stres a hodně nabírá. Ptáme se, jestli se o sebe staráme, myslíme na sebe, dopřáváme si věci, které jsou nám příjemné?“ Míla vysvětluje, jak se má na sebe člověk podívat s patřičným sebepřijetím: „Když se nemám ráda a nejsem se sebou spokojena, zablokuji se a tělo je v napětí a hubnutí jde daleko hůř. Přijmu-li se taková, jaká jsem, tak co? No tak mám tady faldíček, ale já ho mám ráda a on třeba někdy zmizí, v těle se něco povolí a najednou to jde, člověk má víc energie, má i více energie věci měnit.“ Za poslední proběhlý kurs na jaře 2011 hovoří fakta: všem účastnicím se podařilo pár kilo shodit. Alena (31 let) shodila během tří měsíců kursu čtyři kila, přála si sice víc, ale nespokojená není: „Snažím se o zdravější životní styl, skoro jsem přestala jíst maso, přišlo to tak samo, přestala jsem na něj mít chuť. Bohužel si z kursu všechno nepamatuji, hlavně informace o potravinách a nové recepty. Ale začala jsem si sama vařit a začalo mě to bavit.“ Alenu ze cvičení nejvíc baví posilování, protože věří, že se po něm nejlépe hubne, a jóga. „Jóga je relaxační, zklidňuje mysl. Chodím teď do Baobabu ještě zvlášť na cvičení jógy ve středu,“ dodává Alena. Pro sedmatřicetiletou Janu měl kurs ještě jednu přednost: „Je to jeden den v týdnu, který je jen můj a který potřebuji,“ říká Jana, která kurs letos na jaře absolvovala podruhé, „navíc jsem zhubla tři kila a našla si skvělou kamarádku. Jsem maximálně spokojená.“ Obě mladé ženy si nejvíc pochvalují pětidenní pobyt v Hostinném v Podkrkonoší, kam s kursem zdravého životního stylu odjely. Na programu totiž bylo kromě výletů a ranních rozcviček také zdravé vaření. Míla se v tom vyzná, má spoustu osvědčených i nových receptů a v kuchyni se pohybuje s naprostou jistotou. I když kromě lektorování kursu dělá v Baobabu administrativní práci, je původním povoláním kuchařka. Takže kromě teorie zdravého talíře přispěje i praktickou radou a jídla, která vytváří, jsou velmi chutná. Jana i Alena se těší, že na příští pobyt pojedou zas.

Skutečně nezávislé bydlení

Vedle výtvarného ateliéru začal Baobab už v počátcích své existence pořádat rekondiční pobyty v přírodě a brzy mohl některým klientům poskytnout i „chráněné byty“. Díky této aktivitě dnes Baobab nabízí šestnácti zájemcům z řad duševně nemocných v programu Podpora nezávislého bydlení roční pobyt v celkem sedmi bytech. Vedoucí pražské pobočky Baobabu Petra Šedivá uvádí: „Je to jediná naše pobytová služba, myslím, že je tam zároveň nejintenzivnější spo-

lupráce s klienty. V této službě je i nejvíce pracovníků. Jsou tam tři pracovníci, kteří se mohou navzájem zastoupit. Na rozdíl od jiných organizací, nabízejících v Praze takovou službu má tato nejnižší míru podpory pro klienty. Na chráněném bydlení jinde je buď stále někdo přítomen, nebo tam chodí každé ráno či se tam někdo objeví třikrát, čtyřikrát týdně. U nás, pokud klient něco obzvlášť nepotřebuje, schází se s pracovníkem jednou týdně, buď v bytě, nebo u nás v kanceláři. K němu do bytu se pracovník dostane třeba jednou za měsíc, podívá se, jak se mu žije, jde tu opravdu o podporu nezávislého bydlení. Problém může nastat, jestliže klient potřebuje větší míru podpory, nerozhodne se na začátku zcela správně, když mu vysvětlujeme, jak tato služba funguje. My mu větší míru podpory sice chceme dát, ale naše kapacity na to nestačí. Dalším problémem může být náhlé klientovo zhoršení zdravotního stavu, snažíme se to s ním zvládnout a ustát bez hospitalizace, ale máme málo pracovníků, a tak naše kapacita neumožňuje mít dva nebo tři klienty se zhoršeným zdravotním stavem.“ Nabídka služeb se během let stále rozšiřovala, takže dnes Bao­ bab poskytuje například službu Case management, to znamená provázení člověka v obtížných životních situacích, nebo program Student, který se soustředí na podporu těch, kteří studují, rádi by začali nebo se vracejí ke studiu, dále kursy cizích jazyků, práce na počítači, cvičení jógy, tai-či, pořádání výletů a další volnočasové aktivity. Široký záběr potvrzuje i Petra Šedivá: „Baobab je výjimečný v tom, že na to, jak je malý, má obrovské spektrum, kam zasahuje. Zabývá se různými oblastmi lidského života: ateliér slouží k aktivizaci a trávení volného času, bydlení je o tom, jak být samostatný a umět si obsloužit domácnost, student je o tom, jak dostudovat nebo třeba i přestat studovat, case management o tom, jak si vyřešit svoje sociální problémy a dluhy a jak navázat vztahy s jinými lidmi, dále vzdělávání, vzdělávací kursy a pravidelné volnočasové aktivity. V loňském roce jsme otevřeli pobočku na Kladně, tam se zase soustředíme na zaměstnávání. Spektrum lidských potřeb máme docela hodně pokryté. V tom myslím, že jsme opravdu dobří, na to, jak malí jsme. Nevím, jestli jsme v tom výjimeční, ale jsou u nás velice milí pracovníci, kteří se hodně orientují na to, aby se každému člověku, který s námi spolupracuje, u nás líbilo, aby mu to k něčemu bylo. Máme klienty rádi, a v tom jsme dobří.“ Michal Kašpar


14

Příběh téma

Pavlova toulavá duše touží po klidu Michal Hanuš

Pavlovi je 38 let. V životě poznal hodně trápení, několik let neměl vlastní bydlení, lékaři dlouho nedokázali rozpoznat, že potřebuje jejich pomoc.

L

ékaři dodnes nemají jasno, co Pavlovi vlastně je. Naštěstí pro něj uznali, že trpí psychickým onemocněním a tak se dostal do invalidního důchodu. V posledních letech už totiž jeho snahu pracovat nemůžeme označit za úspěšnou. Sám k tomu říká: „Vždycky jsem měl problémy, vždycky mi brzy doporučili, abych odešel. Ne že bych tu práci nějak nestíhal, ale asi to na mně bylo poznat. Byly to už ale jen zoufalé pokusy, abych měl na jídlo.“

Programátor v pivovaru

Nebylo tomu tak vždy, i když měl Pavel psychické problémy už v devatenácti letech, zažil ve svém životě mnoho pracovních úspěchů. Pracoval jako programátor pro řadu firem a na dlouho se stalo jeho oborem pivovarnictví. „Dělal jsem programátora řídicích systémů,“ vzpomíná, „v pivovaru ovládají provoz z obrazovky počítače, dříve to třeba oběhli, ručně pootvírali různé kohouty a zapnuli motory. Teď je to zautomatizované tak, že až se napustí určité množství tekutiny do kotle, ventil se sám uzavře. Má práce ulehčuje práci sládkovi, který vaří pivo, všechny informace z různých teploměrů, tlakoměrů a snímačů má staženy na jeden monitor. Když se něco děje, vidí hned, kde to je. Když potřebuje pivo přečerpat z jedné nádoby do jiné, zapne čerpadlo v počítači.“

Nemohl se hnout

S Pavlem jsem se potkal v ateliéru v Baobabu. Toto občanské sdružení umožňuje lidem se zkušeností s duševní chorobou se setkávat a na jednom místě třikrát týdně výtvarně tvořit. Zaujal mě svou poctivou precizností a také tím, že si všímá ostatních a snaží se jim pomáhat. Sám také ocenil, když mu kamarádka v jeho dvaceti šesti letech pomohla a poprvé mu zajistila psychiatrickou péči. „Stávalo se mi, že jsem se nemohl hnout z místa, hlídal jsem cestu tam a zpátky a zůstával jsem třeba na nádraží a nebyl jsem schopný nikam jít i několik hodin. Pak se to i prodlužovalo, většinou to trvalo tak jeden den. Jednou se mi stalo, že jsem byl na jednom místě tři dny. Neměl jsem tehdy svoje bydlení a přespával jsem všude, kde se dalo, asi nejhorší stav byl, když jeden kamarád na týden odjížděl a řekl mi, že než přijede, můžu být u něho v bytě. Přišel jsem tam, bylo mi zle, lehl jsem si a nebyl jsem schopen vůbec vstát ani nikam jít. Skončilo to tak, že mi povolily ztuhlé ruce a vyplazil jsem se ke dveřím. Než jsem se k nim dostal, uvolnilo se mi celé tělo, a já vyšel ven. Přišel jsem tam v pondělí a teprve ve středu jsem se dostal ven, vlastně jsem ani nespal.“

Pivovarnické vandrování

Je zvláštní, že se Pavel při takovýchto potížích dokázal věnovat práci, to se ale musíme vrátit do roku 1996, kdy poprvé pracoval pro pivovary, nejprve Eggenberg v Českém Krumlově a Bernard v Humpolci. „Ve firmě zjistili, že se učím soukromě anglicky a poslali mě na pivovarnický veletrh do Norimberka. Angličtina tehdy ještě nebyla běžná, firma měla možnost tam poprvé vystavovat, tak jsem tam byl na stánku a podařilo se mi dohodnout zakázky na minipivovary, kte-

ré se pak stavěly v Rakousku, Německu, Švýcarsku a v Moskvě. Po návratu jsem jel dělat první minipivovar do Lince,“ říká Pavel. Půl roku poté pracoval v Čechách v Plzeňském Prazdroji v takzvaném Výzkumném minipivovaru, který programoval. Vyvíjeli tam pivo Frisco s jablečnou chutí.

Na Ukrajinu a do Litvy

Kromě angličtiny umí Pavel i rusky, ukrajinsky, německy a začal se učit italsky. Kvůli své neslyšící neteři se ovšem naučil i znakovou řeč. Když skončil v Prazdroji, dostal Pavel poprvé větší práci na východ od našich hranic. Firma, ve které pracoval, dostala zakázku na Ukrajině. „Každý to odmítal, že tam nepojede, tak mi to na začátku roku 1998 nabídli. Já jsem v té době neměl žádné bydlení, a když mě poslali do nějakého pivovaru, tak jsem tam bydlení měl zařízené. Říkal jsem si: mám se tady někde toulat? Tak jsem tu Ukrajinu vzal,“ vypráví Pavel. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony. Ve firmě Pavlovi řekli, že ho vším vybaví, ale pak už s ním nebudou mít žádný kontakt. „Musel jsem si tedy poradit sám. To byla má první velká zahraniční cesta – do Lvova. Ze začátku jsem měl trochu strach, ale pak se mi tam docela líbilo. Město a architektura jsou evropské, bylo to součástí Rakouska,“ vysvětluje Pavel. V Litvě to podle něj bylo hezké. „Čechy tam mají rádi, v restauraci si můžeš dát knedlozelo-vepřo. Viděl jsem asi dvě hospody s názvem U Švejka. Co je české, to považovali za dobré. Tam to bylo moc pěkné, pracoval jsem v pivovaru Ragutis, který koupil Plzeňský Prazdroj. Celou budovu srovnali se zemí a vystavěli pivovar moderní, hezky prosklený. Bylo tam plno lidí z Plzeňského Prazdroje a já je tam víc poznal. Přejížděl jsem pracovně mezi Ukrajinou a Litvou,“ vzpomíná Pavel.

Na psychiatrii

Po návratu ale Pavel cítil, že už si se svými problémy neporadí sám. Potřeboval psychiatrickou péči, když se však snažil o doporučení od


Příběh obvodního lékaře, proběhlo to takhle: „Když jsem přijel ke svému obvodnímu lékaři s tím, že potřebuji razítko, říkal mi: ,Kam to chcete jít? Rozmyslete si to dobře. To se vám zanese, budete to mít v papírech‘. Říkám mu: ,Já to prostě potřebuju, je mi zle.‘ Tak mi to nakonec dal,“ říká Pavel. V roce 1999 mu dobrá kamarádka, tehdy studentka farmaceutické fakulty v Hradci Králové, poprvé v životě pomohla odpočinout si a léčit se v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Nedostal se tam běžným způsobem, i když jaký způsob je vlastně u duševně nemocných běžný? Měla známého psychiatra, který Pavlovo přijetí doporučil. „V Kroměříži jsem poprvé slyšel slovo neuróza. Neměl jsem o těchhle věcech ponětí. Při mém současném léčení jsme se s doktorem neshodli na tom, zda to, co mám, jsou hlasy nebo obsedantní myšlenky. Naznačuje mi, že jsou to hlasy, já to nepřijímám. Stalo se mi to i nedávno na procházce s lidmi z Baobabu v lese, říkalo mi to: ‚tudy nesmíš, musíš tudy.‘ Ale já jsem to prostě

15

neposlouchal a šel jsem tak, jako všichni.“ Musím dodat, že Pavel nás tehdy vedl a šlo mu to skvěle.

Na Sibiř

Ještě v léčebně v Kroměříži za Pavlem přišel psychoterapeut a odevzdal mu lísteček s kontaktem na společnost Siemens, a tak zase změnil bydliště. Na rok odjel do německého Karlsruhe, kde programoval systémy pro ropné rafinérie. Vyřešil tak problém s bydlením. Za vydělané peníze si koupil v Praze byt. Sehnat zaměstnání po návratu však bylo zas těžké, proto vzal zavděk nabídkou na práci pro pivovar v Rusku, na Sibiři. Cesta na tenhle konec světa byla dramatická (viz Pavlovo vyprávění Skrz zaplavenou tajgu). Svou práci v pivovaru na Sibiři Pavel dokončil a šťastně se vrátil domů. Po tomhle zážitku už ale cestovat nechce. Letos se mu podařilo poprvé v životě mít vlastního psychiatra a je rád, že může pomáhat sobě i druhým. Michal Kašpar

Skrz zaplavenou tajgu

T

o bylo v květnu 2001. Dostal jsem papír, kde jsem měl popsanou cestu, jak se tam dostanu. Sbalil jsem tašku, jel jsem na letiště, kde jsem měl zamluvenou letenku, vyzvedl ji a letěl jsem do Moskvy. Vyšel jsem z letištní haly ven, tam čekal taxikář s mým jménem. Těch taxikářů s cedulemi tam bylo hodně, musel jsem najít své jméno v azbuce. Vezl mě z Šeremetěva na Vnukovo, platil jsem 42 dolarů. Z jednoho letiště na druhé jsme jeli hodinu a půl. Letenku jsem měl zamluvenou a po několika hodinách letělo letadlo na Sibiř do města Novokuzněck, asi 6 000 km od Prahy. Byl jsem v části, kde nedaleko byly hranice s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem. Přiletěl jsem a vystoupil z letadla na velký čtverec asfaltu, kolem byly vidět stromy tajgy, přes ně dál vidět nebylo. Tašku jsem si vyzvedl v dřevěné boudě. Mělo tam na mě čekat auto se šoférem, který mě odveze do pivovaru vzdáleného ještě asi sto kilometrů. Pobíhal jsem tam, ale všichni lidé, kteří vystoupili z letadla, se rozprchli, letiště se vylidnilo, letadlo odstartovalo a odletělo pryč a já nevěděl, co se děje. Přiběhla nějaká paní a ptala se mě na jméno. Oznámila mi, že hlásili mé jméno, abych se dostavil k okénku. Běžel jsem tam, sdělili mi, že auto nemůže přijet, protože jsou všude okolo povodně. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám běžet. Poradili mi, abych šel po pěšince přes louku dál do lesa, pořád, až narazím na hotel, kde se můžu ubytovat, spát. Nezbývalo mi nic jiného než jít. Navíc hrozně pršelo. Měl jsem tašku a notebook, vozil jsem s sebou jen to nejnutnější, abych to neměl těžké. Cestou jsem nepotkával žádné lidi. Došel jsem k rozestavěné budově, vlezl jsem dovnitř. Připadalo mi to tam strašidelné.

Potkal jsem tam zase nějakou paní a ptal se jí, jestli můžu přespat. Dal jsem jí dvě stě rublů, poslala mě po schodech až nahoru. Nic tam nefungovalo, vše bylo vypnuté kvůli povodním. Nahoře byla postel, tak jsem si tam lehl. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ztratil jsem pojem o čase, svou roli sehrál i šestihodinový časový posun, když u nás byly tři hodiny ráno, tak tam bylo devět hodin dopoledne.

Vůbec jsem nevěděl, kam běžíme, kolem nás divočina. Měl jsem hrozný strach, tak jsem se ptal, jestli tam žijí nějaká zvířata.

Spal jsem a najednou mě někdo probudil, nade mnou stál mladý kluk, voják, a říkal, že ho poslali, aby mě odtamtud dostal. Byl jsem rozespalý, on popadl mou tašku, já notebook a běžel jsem za ním. Řekl mi, že byl pro mě vyslán pivovarem a že právě skončil službu v Čečensku. Vyšli jsme ven a on říká, že musíme dál běžet zas do té tajgy. Já jsem jen utíkal za ním. Vůbec jsem nevěděl, kam běžíme, kolem nás divočina, občas se objevila travnatá mýtina bez stromů, byly tam vyšlapané pěšinky, takže tamtudy asi někdo chodil. Měl jsem hrozný strach, tak jsem se ho ptal, jestli tam žijí nějaká zvířata. On mi odpovídal, že teď jsou povodně, že žádné zvíře nezaútočí, že se budou všechna snažit zachránit.

Stále pršelo a my běželi lesem, pak se objevila vesnička, ta už byla také prázdná. Pak jsme přiběhli na takovou širokou lesní cestu a po ní jel autobus, jaký u nás jezdíval v padesátých letech s jedněmi dveřmi. Když jel kolem nás, otevřel dveře, ani nezastavil, voják mi řekl: „Pojď, musíme to stihnout naskočit.“ Odněkud vyběhla starší paní, taková babka, tak kolem osmdesáti, rozeběhla se a skočila do něj, on jen zpomalil. Takhle sbíral lidi a odvážel je pryč, evakuoval. Odvezl nás jinam, odkud jsme šli pěšky k vlaku. Já jsem se přepnul do jiného zvláštního stavu, že už jsem nic nevnímal, jenom náš běh, nevěděl jsem, kde jsem, co se děje. Na Sibiři žádný mobilní signál ani jiné spojení se světem nebyly. Po nějakém čase jsme se dostali do jednoho města, kde bylo nádraží a připravený vlak. Všichni lidé z města se do něj snažili dostat. I my jsme se tam dostali, vyjeli jsme z nádraží a po cestě jsem uviděl tu vodu. Město bylo zatopené, viděl jsem jen špičky střech. Železnice byla vyvýšená na svazích hor. Vody bylo tolik, že připomínala moře, kolem dokola jen voda, přes kterou se nedalo dohlédnout, a tvořily se na ní hrozné vlny. Potom vlak zastavil, nikdo nevěděl, co se děje, voda dosahovala ke kolejím a vlny narážely do vlaku, postříkaly okna a ozval se jekot cestujících. Nikdo nevěděl, jestli vlak spadne nebo dojede. Zastavovalo se kvůli přejetí mostu, na most navezli nejprve vagóny s uhlím, čekali, až se přeženou největší vlny, aby most vydržel. Když nastal větší klid, most jsme přejeli a oni jej znovu zatížili. Takhle jsme přejížděli několik mostů. Byla to obrovská masa vody. Povodeň byla způsobena táním na Sibiři a klimatickými změnami. Právě začínalo jaro, byl květen.“ Pavel


16

bláznivé umění

Michal Hanuš Nahlédnutí Michal Hanuš v současnosti žije v Terapeutické komunitě Mýto. Básně Narovnané rozmotání, Zrcadlo bez skla a Zdravé zdravení napsal během pobytu na psychiatrické klinice Ke Karlovu při atace

psychózy. „Hledal jsem v nich sám sebe a pokoušel jsem se různými způsoby ,šifrovat‘. Povšimněte si, prosím, že poslední slova každého verše mají také dávat ,skrytý‘ význam,“ upozorňuje Michal Hanuš.

Narovnané rozmotání Sval jak máta; citron by prosila, bývá novina i neznámé kotě. Zde dar duší; básničkou věřící, platíš basou pro kopretiny jí sníce.

Zdravé zdravení Pak za mříží; zvláštní jak pohlíží okem svým, kajícně mžikne. Copak asi má za lubem načapaná, celý komu se ptáček líbit chce?

Pilník se zhoupne; žertík si tropila, postavila se a to sedává i v koutě. Tady zdar duší hrudník píšící, platí básníři morálním při mléce.

Vlkem z kouta; věta i tak přihořívá z kamen, voda Ti vznikne. Jakpak zdá se předem narovnaná, hrana jiná kočičkám, líný pse!

Karta pod pilinky; bříškem vysmátá, pracuje pohled, k ústům splaví. Kam povolí obě; oběti si hrají, látky pootevřené podlaží na pomník.

Zadání jsou jasná; pohladím pírkem, delším křídlem poté svádí rým. Kampak dohodí zrakem přes pléna, kreslíc nožem zahrad i tvořitel.

Hlasem i snítko; děkovné zapomněla, prospal medvěd za kamaráda snění. Co zastaví prospalí; nosí záda i zrají, hrátky bez kapesníků vlasem i za chodník.

Tuk po ruce; vítání smítkem vtírá ranám, čistící i; já vím. Asi i započítá talíř do věna, krojíc balzám, Michal jest spasitel.

Zrcadlo beze skla Nicotnost po hraně; ostří tupé zabodává se pažbou hned vedle. Předtím přede jak kořalka hluboká, do dna špuntem shlížejíce dumavě.

Útěcha Útěcha… Kde ji hledáš? Muž, dítě, samota? Bez pocitu viny? V kostele, když… Nikdy… Neříkej nikdy! Tak mluv!!!

Prst tam udeří; slovo skoupé, znamení do dřeva až po támhle. Vás netrápit, slyšina soudobá, z výšin krokem pavím houpavě. Všichni se rozlili; pokojem dál, znecitliví další jazyk v okolí. Dál zas pátrá, nemá se bát, čeho, sprosté špíny nějakých komárů? Váhy jen zaváží; všechny mám, jako se před článkem z odvahy zaráží každý; ba pak nesmí vykat, ale nejsmělejší já služebník všech králů.


bláznivé umění Slunce tě pálí do očí Slunce mě pálí do očí… myšlenka hlavou proběhne, že je ten svět krásný. Mravenec v běhu si poskočí, kolem mě jak blesk se mihne a zas píšu básničky vzácný. Světlo, ačkoliv za dne se otočí, měsícem v noci si posteskne. Každý jdeme dokola za sny… Máte život jako já – jepičí? Ticho je prázdné, když ulehne a hluk jako řeka bortí všechny zdi.

Je mi smutno Je mi smutno, cítím se, jak kámen hozený do vody… Taky jen jednou hlesl, než na dno pak jednoduše klesl.

17

S Tebou Sama sebou? Nebo tou tmou? Zimou? Či nocí krásnou? Předtím, než usnou. Uteču, snad schovám se… Určitě? Mezi stromy nezáleží na kráse… Určitě, i bez toho floka v kapse! Přidáš se? Půjdu na večerní procházku. Nechci běhat už po lese. Když vím, že bez Tebe neznám se…

Michal Hanuš

Necítím teplo, proč nemají řád v mé hlavě úvahy…? Každá špatná myšlenka znamená „proč“? Tak jdi už a do vody skoč!


18

bláznivé umění

Blanka Rousová Živá a mrtvá voda Panika Ten den byl pro mne utrpením. Měl jenom dvě barvy černou a bílou. Černá jako obrovský mrak překrývala všechno ostatní. Nebe bylo kalné a sypal se hustý, oči oslepující sníh. Pro tupou bolest jsem nevnímala nic, ani chlad, ani námahu, s níž jsem se brodila navátým sněhem. Šílený strach pronikal do mé hlavy. Hlodal a naleptával můj mozek jako kyselina. Vypálil obrovské černé díry plné strachu a hrůzy. Hrůzy, která mě přepadla při pohledu na ošklivé nebe, na padající sníh, na projíždějící tramvaj a holé stromy. Nechtěla jsem umřít jako kdysi, naopak. Pocítila jsem takovou touhu žít, až mě to zabolelo v duši. Touhu a strach zároveň. Touhu po životě a strach, že je to dnes naposled, co vidím bílý den a svou malou dcerku a padající sníh… Cesta domů byla nekonečná. Pouhé dvě hodiny trvaly dny a měsíce. Jen zvony z kostela hlásily pravé poledne. Strach mi drásal nitro, svíral své pařáty kolem hrdla. Slabost mě donutila klečet na kolenou s hlavou v dlaních. Muka mi vháněla další a další slzy do očí. Už jsem nevnímala nic než černou prázdnotu a tupou bolest v duši. Stvůry, které dnes ovládly mé nemohoucí tělo i mysl, se mi drze vysmívaly a slavily svůj triumf. Dnes tedy zvítězily a porážka byla drtivá.

Režná košile Podívejte jak jsem bohatá. Nemám nic než režnou košili. A přesto mám víc než kdokoliv jiný. Na tváři úsměv hřejivý, nic mě nestojí a druhým dodá síly. Očima prohlédnu celý svět. Vidím ráno slunce vstávat, květiny růst, děti v parku si hrát. Cítím vůni větru co se mezi kapkami deště zatočí. Cítím vůni domova hřejivý klín bezpečí. Všude kolem slyším ptáky zpívat a vodu téct, děti radostí si výskat. Upracovanýma rukama hladím kůru stromů. Dotýkám se tváří, dotýkám se srdcí. I když nemám nic než režnou košili, přesto jsem bohatší než leckterý král.

Vzpomeň si Vzpomeň si větévko na dobu, kdy jsi ze země sála vodu živou. Vzpomeň si, jak stoupala vzhůru od kořenů a napájela tvé listy. Vzpomeň si větévko pokroucená a seschlá stářím na dobu své mladosti, kdy jsi jako zelený strom ve svém stínu dopřávala odpočinek ptákům a milencům znaveným láskou.


INZERCE

19

INZERCE inzerce

19

Klub Klub samělých samělých S rdcí Srdcí S rdcí Srdcí o o Všem osamělcům! Všem osamělcům!

Cítítesise osamělý(á)? si s někým jen tak nezávazně Cítíte se osamělý(á)? Chcete s někým jen takChcete nezávazně popovídat a nevíte s kým? se s někým blíže seznámit? popovídat a nevíte s kým? Toužíte se s někým blíže Toužíte seznámit? Pokud ano,jeKlub osamělých srdcí je tu pro vás! Pokud ano, Klub osamělých srdcí tu pro vás!

Setkání sevkoná vždy sobotu v měsícihotelu od 19 hodin, v kavárně hotelu Setkání se koná vždy první sobotu měsíci odprvní 19 hodin, v kavárně Gradient (naproti sanatoriu Ondřejov), Klánova 61, Praha 4-Hodkovičky Gradient (naproti sanatoriu Ondřejov), Klánova 61, Praha 4-Hodkovičky Spojení Spojení ze stanice metra bus 170, 203 do zastávky Vavřenova ze stanice metra C Kačerov, bus 170, 203 CdoKačerov, zastávky Vavřenova ze stanice C Budějovická, bus 121 do zastávky Filosofská ze stanice metra C Budějovická, busmetra 121 do zastávky Filosofská

samělci, samělci, nezdráhejte ezdráhejte se přijít se přijít pobavit! pobavit! těšíme setěšíme se na vás! na vás!

Co v našem klubu najdete Co v našem klubu najdete Přátelskou„psychohrátky“ atmosféru, nejrůznější „psychohrátky“ Přátelskou atmosféru, nejrůznější vedené dvojicí zkušenýchvedené dvojicí zkušených a živou čirůzných reprodukovanou hudbu psychoterapeutů a živoupsychoterapeutů či reprodukovanou hudbu žánrů (pop, rock,různých žánrů (pop, rock, atd.) Cílem je se uvolnit, pobavit,ses někým sympatickým se electrohouse atd.) Cílemelectrohouse je se uvolnit, pobavit, s někým sympatickým seznámit a malinko poznat i sám sebe. seznámit a malinko poznat i sám sebe. Termíny setkání v roce Termíny 2011 setkání v roce 2011 3. září, 1. října, 5. listopadu, 3. prosince 6. srpna, 3. září, 1. října, 6. 5. srpna, listopadu, 3. prosince Vstupné je 50 Kč Vstupné je 50 Kč Martin Jarolímek; Andrea Ph.D.; Lada Háková MUDr. Martin Jarolímek;MUDr. Andrea Scheansová, Ph.D.; LadaScheansová, Háková Pro případné dotazyprogramu či upřesnění kulturního programu Pro případné dotazy či upřesnění kulturního volejte 777 783 166. volejte 777 783 166.

Do konce roku zasílat 2011 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. u 2011 Vám budeme Esprit zdarma. když lístek vyplníte tento objednací lístek aa zašlete zašlete jej na adresu: yplníte tentoStačí, objednací a zašlete jej na adresu: 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky. ova 300/62, ČAPZ, 147 00 Klánova Praha 4-Hodkovičky.

O ZASLÁNÍ ADRESA Adresa PRO pro ZASLÁNÍ zaslání

pro všechny, kterým ESPRIT duševní strasti nejsou lhostejné esprit Časopis

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

11 20

11 20

objednací ednací lístek lístek

ESPRIT

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopiszdraví České asociace pro psychické zdraví Časopis České asociace pro psychické Ročník XV, číslo 5–6 Ročník XV, číslo 5–6 7–8 Cena výtisku: zdarma Cena výtisku: zdarma Kontaktní adresa Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz

Redakce Jméno aa příjmení:.........................................................Titul:................................................ příjmení: ........................................................Titul: ............................................... mení: ........................................................Titul: ...............................................

Redakce

ŠÉFREDAKTOR: ŠÉFREDAKTOR: Mgr. Josef Gabriel šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel KOREKTORKA: KOREKTORKA: Marcela Mojžíšová Korektorka: Marcela Mojžíšová Obec: ...........................................................................PSČ: ................................................ ................................................................PSČ: ................................................ ..........................................................................PSČ:................................................. ART DIRECTOR: Josef Gabriel ml.ART Art DIRECTOR: director: Josef Gabriel ml. Ulice: ................................................................................................................................... ........................................................................................................................ .................................................................................................................................. TISK: TISK: Tiskárna PRATR, a. s. Tisk: Tiskárna PRATR, Pratr, a. s.

uveďte telefon: .............................................e-mail:. ............................................e-mail: ............................................. ďte telefon:Případně ............................................e-mail: ............................................. ............................................. Redakce si vyhrazuje právo krácení aa úpravy úpravy Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy

si můžete také na e-mailu: esprit@capz.cz ete objednatEsprit také na e-mailu:objednat esprit@capz.cz

ATNÉ

PŘEDPLATNÉ předplatné

příspěvků který nezmění jejich smysl. příspěvků způsobem, který nezmění jejichzpůsobem, smysl. Nevyžádané Nevyžádané materiály nevracíme. Názory materiály nevracíme. Názory článcích se nemusí shodovat autorů uveřejněné v článcích seautorů nemusíuveřejněné shodovat vv článcích ss názory názoryaČAPZ. články s názory ČAPZ. Své názory, připomínky článkySvé názory, připomínky aa články nejlépe e-mailem nebo na adresu zasílejte nejlépe e-mailem nebozasílejte na adresu redakce. redakce.

Podle svých můžetespojených přispět nas pokrytí nákladů spojených ss vydáváním vydáváním Espritu. možností můžete přispět namožností pokrytí nákladů vydáváním Espritu. Časopis Esprit vychází za fifinanční nanční podpory Časopis Esprit vychází za finanční podpory Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. ena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Úřadu vlády České republiky Úřadu vlády České republiky

jakoukoli fifinanční nanční pomoc předem děkujeme. finanční pomoc Za předem děkujeme.

Úřadu vlády České republiky


Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích? Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit? Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to? Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity? Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností. Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí. Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč. Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.