Esprit 07-08 2012

ESPRIT esprit

7–8 7–8

1

2009 2012 ZDARMA zdarma

Mapa pevnosti Terst z roku 1525

ČASOPIS časopis PRO pro VŠECHNY všechny, KTERÝM kterým DUŠEVNÍ duševní STRASTI strasti NEJSOU nejsou LHOSTEJNÉ lhostejné

TÉMA:

STIGMA A DESTIGMATIZACE jak to chodí v terstu V duševně (3)léto | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) ubrali plyn (5) JakČR sejsou zelenáč stane nemocní zvoníkemdiskriminováni (2) | Letošní Babí (4) | Cyril Höschl: I radikální reformátoři Stigma, odmítání (6)psychotiků | Zbláznit vselůžkovém může každý (8) (12) Inspiracestrach, z Itáliepředsudky, (8) | Komplexní léčba zařízení Kanada duševně nemocné respektuje | Kapitalismus námi nepočítá (12) Nový terénní psychiatrický tým (13) |(10) Co ho čeká, až já tusnebudu?

Bude to hezkej život? (14) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20) Blog: Koho žalovat? (16) | To je úplně jak můj život (17) | Básně Adama Sobotky (18)

Archiv DPS Ondřejov

téma:

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, v souvislosti s připravovanou reformou psychiatrické péče uvažuje ministerstvo zdravotnictví o elektronických náramcích pro psychotiky.

Zavedení elektronických náramků pro domácí vězně či „kriminální živly,“ aby monitorovaly jejich každičký pohyb, možná není úplně bláznivý nápad. Nikdy a nikde jsem se však nesetkal s nápadem použít elektronické náramky u duševně nemocných lidí. K čemu by to mohlo být dobré? Jestliže se člověk pod vlivem psychotického onemocnění dopustí agresivního chování, je to vždy náhlá reakce na nějaký podprahový podnět. Tomu elektronický náramek vskutku nezabrání.

Ministerstvo zřejmě uvažuje o tom, že by bylo možné propustit některé psychiatrické pacienty, u kterých je větší riziko agresivního chování, z ústavní péče a zároveň uklidnit veřejnost, že tito potenciální agresoři jsou neustále monitorováni. Byl by to čirý alibismus. Elektronický náramek neochrání ani dotyčného jedince, ani jeho okolí.

Duševně nemocní lidé, především ti, kteří trpí schizofrenní poruchou, mají kvůli své nemoci velmi často pocit, že jsou sledováni například tajnými službami, nepřáteli z vesmíru atd. a že tyto okolní síly se je snaží neustále ovlivňovat.

Dokážete si představit, co s takto paranoidně rozjitřenou duší udělá elektronický náramek na noze?

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Jak se zelenáč stane zvoníkem Do Terapeutické komunity Mýto se hlásí mladí lidé s psychotickým onemocněním, aby se připravili na samostatnější vykročení do dalšího života. Pokusili jsme se nahlédnout do zákulisí komunity a vyzvědět, čím vším musí nováčci projít a co jim komunita přináší.

S

abina přišla do komunity před měsícem a půl. „Mám schizofrenii a chtěla jsem mezi stejně nemocné lidi. O komunitě jsem se dozvěděla od své psychiatričky,“ říká Sabina. Jejím koníčkem je psaní. „Napsala jsem příběh o hlasech, jak to se mnou je, když slyším hlasy. Píšu na počítači, pak si to vytisknu a dám přečíst kamarádům, mamince. Píšu hlavně pro své blízké,“ vysvětluje Sabina, ale přiznává, že i tak by své příběhy ráda publikovala v nějakém časopise.

V komunitě se cítí dobře, možná také proto, že ze sedmi současných klientů je jediná žena. „Mně to docela vyhovuje, alespoň tu nejsem jako v harému. Já si spíš rozumím s klukama,“ směje se Sabina a dodává, že mezi terapeuty jsou v převaze zase ženy.

Celková kapacita komunity je dvanáct míst, dva pokoje po čtyřech místech pro muže a dva pokoje po dvou místech pro ženy. Aktuální počet klientů se v průběhu roku mění, ale pravidelně je v komunitě

o dost více mužů než žen. „Možná je to tím, že jsou ženy schopnější, spíše se o sebe postarají, umí si třeba uvařit, nebo je to spíš tím, že se víc bojí opustit zázemí domova,“ uvažuje vedoucí komunity Marion Täubnerová. Podle ní se dost často stává, že klienti přijdou do komunity a po krátké době zase zmizí. „Přijdou, protože je k tomu donutí rodiče, jsou tady chvíli a pak chtějí domů, kde je jim lépe. Týká se to holek i chlapů,“ vysvětluje Marion.

Sabina přišla do Mýta z vlastní vůle a počáteční těžkosti ji neodradily. „Jít do komunity jsem si přála hlavně já. Mám úžasné rodiče, hodně mě v tom podporují,“ říká Sabina. Doufá, že v komunitě bude mít příležitost, aby si urovnala v hlavě, co chce od života, a dokázala se dát trochu dohromady. „Začátky byly krušné, dělalo mi problém ráno vstávat, ale teď už to zvládám celkem dobře. Na rozcvičku chodím nerada, nechce se mi po ránu hýbat. Teď jsem se tomu vyhnula, protože se starám o zvířata. Místo

rozcvičky chodím krmit slepice a kočky.

Máme devět slepic a ty za den snesou osm i víc vajíček,“ prozrazuje Sabina.

Zachovej řád a řád zachová tebe Základní povinností člena komunity je dodržování denního řádu. Vstává se v šest třicet a ve tři čtvrtě na sedm je rozcvička. V osm hodin je snídaně a v půl deváté začíná ranní komunita. „Trvá zhruba půl hodiny, řekneme si, jak jsme se vyspali, jak se máme a potom je tam rozdělení provozu, co kdo bude dělat a kdy. Pak je ještě půl hodiny příprava na práci a v půl desáté se všichni scházejí nahoře, kde je poslední přesné rozdělení úkolů a tím už začíná dopolední pracovní činnost, která trvá tři hodiny. Po hodině je pauza na cigaretu a v půl jedné je oběd. U stolu vždycky čekáme, dokud nepřijde ten poslední, potom zvoník popřeje dobrou chuť,“ popisuje Marion.

Dopoledne určení členové komunity vaří, uklízejí, pracují kolem domu nebo na zahradě, opravují poškozené vybavení, třeba rozbitou poličku nebo uvolněnou kliku. Odpoledne přicházejí na řadu různé skupinové programy a volnočasové aktivity, samozřejmě sport (každé úterý sportovní odpoledne), různá tvůrčí činnost jako například výroba keramiky, práce se dřevem, ale také třeba

společenské hry na procvičování kognitivních funkcí. Společný program končí večerní komunitou, kde mají všichni příležitost k ohlédnutí za uplynulým dnem. „V úterý se schází hodnotící skupina (polovina klientů první týden a druhá polovina klientů druhý týden), kde každý klient hodnotí svůj individuální plán za uplynulých čtrnáct dní a stanoví si menší krátkodobé cíle, aby se postupně propracoval k nějakému vysněnému cíli. Třeba, že by chtěl udělat dvacet kliků, a začne tak, že každý den udělá o jeden klik navíc. Někdy to jsou i větší cíle, prostě každý podle toho, co si naplánuje.

Mluvíme také o tom, jak se klient cítí mezi lidmi v komunitě, co se mu daří, nedaří. Důležité je, aby dostal zpětnou vazbu, aby se i ostatní vyjádřili, jestli si tak opravdu stojí, jestli se jeho sebehodnocení neliší od toho, jak to vidí jiní,“ vysvětluje Marion.

Hlavním smyslem terapeutické komunity je podle ní spolubytí s ostatními. „Je třeba naučit se mluvit o tom, jak mi je, že mi třeba něco nesedí, všímat si toho, jak se cítím, co mě ovlivňuje, co to vlastně znamená, že se mám špatně. Ostatní mě vidí a mohou mě upozornit na chování, které v nich může vyvolávat strach nebo pocit odcizení, takže si příště budu moci lépe vysvětlit reakce okolí. Můžu ostatní upozornit, že kdyby se mi udělalo špatně, tak určitě nechci, aby mi někdo šahal na rameno, že to opravdu nemám rád, že mi určitě nemá říkat, hele Pepo, nebo pouštět nějakou agresivní muziku,“ říká Marion.

Rituály

Pobyt v komunitě je rozdělen do čtyř fází.

Nultá fáze, během níž nováčka provází jeden ze zkušenějších klientů (patron), trvá měsíc a končí příjmovým rituálem do první fáze. Také přechody do dalších fází jsou doprovázeny rituály, během nichž si musí klient symbolicky vybojovat právo postoupit výš. Podoba jednotlivých rituálů má být překvapením (je tedy tajná), ale jejich společným prvkem je dřevěné jablíčko, které si nováček s pomocí svého patrona vyřeže během prvního měsíce, aby ho pak mohl pověsit na komunitní strom. „Při rituálech si svoje jablíčko nějak vybojuje, namaluje si ho pokaždé jinou barvu, podle toho, jak zraje.

Nejdříve je zelené, potom žluté a nakonec červené a na konci pobytu se už trhá a dává do košíku. Jablko je podepsané, je na něm datum přijetí za člena komunity a potom datum, kdy odchází,“ popisuje Marion.

Postup do vyšší fáze přináší větší práva, ale i povinnosti. Klienti na začátku pobytu (v nulté a první fázi) pracují uvnitř komunity pod vedením zkušenějších kolegů. Vykonávají spíše pomocné, méně náročné práce. „Zdatnější klienti, kteří postoupili do druhé

3

foto: Jana Stárková

zprávy z čapz

V komunitě se Sabina cítí dobře, možná také proto, že ze sedmi současných klientů je jediná žena.

fáze, už mají vícero zodpovědnosti a mají spíš šéfovské funkce, už se o někoho starají, střídají se ve funkci šéfa kuchyně, úklidu anebo zvoníka, což je vlastně šéf baráku, který koordinuje práci,“ říká Marion Täubnerová.

Klien­ti ve třetí fázi se podle ní už připravují na fungování mimo komunitu (dělají si rekvalifikaci) a zkoušejí práci venku.

Evropské projekty

Česká asociace pro psychické zdraví, která je zřizovatelem komunity, zahájila v letošním roce projekt Pracovní a sociální integrace klientů Terapeutické komunity Mýto.

Projekt financovaný Evropským sociálním fondem umožní zdatnějším klientům, aby si vyzkoušeli zaměstnání na tréninkových pracovních místech vytvořených ve spolupráci s Městským úřadem Mýto. „Je tady potřeba natřít autobusovou zastávku, pomáhat při uklízení odpadků, jsou to práce kolem kostela, donést starším lidem tady v Mýtě oběd nebo posekat zahradu, vlastně cokoliv se naskytne podle uvážení pana místostarosty Kořena,“ říká sociální pracovnice komunity Jana Stárková s tím, že klienti ve třetí fázi budou moci pracovat až na půl úvazku, bude to záležet na nich, podle toho, jak budou práci zvládat. „Klienti v první nebo druhé fázi budou pracovat maximálně dva dny, dopoledne a kousíček odpoledne. Jde o to, aby jejich zapojení do projektu odpovídalo režimu komunity. Klient ve třetí fázi může dělat na čtyři hodiny, nebo si práci rozložit. Jeden den si dá šest hodin a druhý den třeba jen tři hodiny,“ vysvětluje Jana Stárková.

Další evropský projekt (­Profesní růst pracovníků terapeutické komunity

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

– navýšení kvality péče a sociálních služeb) v letošním roce končí. Jeho výsledkem jsou větší zkušenosti a bohatší inspirace celého terapeutického týmu. „Byla jsem týden v Němčicích v komunitě pro drogově závislé a pak v Bohnicích na pavilonu čtyři, v pracovní poradně, kterou navštěvovali pacienti před propuštěním. Je to jakýsi předstupeň naší komunity. Bylo zajímavé vidět, co všechno mohou dělat ještě ne zcela kompenzovaní lidé,“ říká Jana. Vedle kurzů a stáží, které si terapeuti volili individuálně, byl součástí projektu společný vzdělávací program, kterého se účastnil celý tým. „Žádali jsme vyučující, aby své kurzy pojali méně školsky a více tréninkově, se zaměřením na to, co budeme potřebovat v praxi,“ uvádí Marion Täubnerová. Výsledkem podle ní byl velmi flexibilní trénink, který bavil účastníky kurzu i lektory. „Pro mě byla nejzajímavější částí projektu stáž v terapeutické komunitě Sejček pro klienty s duální diagnózou, kteří mají nějaké duševní onemocnění v kombinaci se závislostí. Strávila jsem tam týden jako klient. Prošla jsem i přijímacím rituálem, ponořili mě ve sklepě do studny, kde byly jenom svíčky, bylo to trošku strašidelný, ale fajn. Pracovala jsem s nimi v lese, v kuchyni a odpoledne jsem se účastnila terapeutického programu,“ říká Marion. Podle ní je program pro klienty s duální diagnózou v Sejčku trochu volnější než v jiných terapeutických komunitách pro toxikomany, ale přísnější než v Mýtě, kde někteří klienti mají také duální diagnózu. „U nich je v popředí spíše závislost, ale u nás je v popředí spíše duševní onemocnění,“ vysvětluje Marion.

Josef Gabriel

4

aktuality téma

Letošní Babí léto Babí léto je festival, který v roce 1990 jako první otevřel brány bohnické léčebny veřejnosti. Šlo o to, aby se lidé seznámili s prostředím léčebny, něco se dozvěděli a také se ve zdejším parku pobavili.

P

ořadatelé letošního už třiadvacátého ročníku nechtějí slevit z původního plánu a připravili na týden od 10. září velmi pestrý program. Je určen nejen lidem zvenku, ale také těm, kteří právě v léčebně tráví nějaký čas jako pacienti nebo se sem v této roli občas vracejí.

Hlavní program Babího léta 2012 proběhne v sobotu 15. září. Je připravena čtyřicítka různých hudebních a divadelních vystoupení. Cílem pořadatelů je přiblížit areál a léčebnu Bohnice lidem z blízkého okolí, aby sem nepřišli jen na festival, ale aby se sem vraceli. Uvítá je krásný park s pozoruhodnými stromy, statek, kam chodí za koňmi a dalšími zvířaty děti s rodiči. Nejde tu jen o to, aby si sem přišel návštěvník poslechnout oblíbenou kapelu a zas odešel, ale aby získal povědomí o tom, že do tohoto parku může přijít a strávit tu den stejně jako třeba ve Stromovce.

Návštěvníky čekají čtyři hudební scény: Psychostage jako samostatná jednotka DJů, kouzelný ethnojam, hudební scéna PL Bohnice a přátelé, kde polovina účinkujících je z řad zaměstnanců a klientů, John Heaven, Generation Jam, a druhá polovina má přitáhnout fanoušky: Republic of Two, Hm. Jiří Volf z Greendoors pořádá letos nově písničkářskou scénu, kde také účinkují klienti psychiatrie. Dále budou na programu divadelní představení, která pořádá Barbora Adolfová. A také výstava současného výtvarného umění v bývalé prádelně léčebny, prostoru syrovém, který se podle organizátorky Michaely Hečkové k tomuto účelu velice hodí.

Obě dámy jsou z občanského sdružení Tolerdance, které je pořadatelským partnerem léčebny.

Kromě her, prezentací neziskových organizací Prahy 8, komentovaných procházek po parku a statku, otevřených dveří Centrální terapie a dalších lákadel, čeká letos návštěvníky vyhlídkový let vrtulníkem. Ten se nejprve vznese nad léčebnu, zaletí nad bohnické údolí, ke trojskému kanálu a přes Havránku se vrátí do léčebny.

Je to malý čtyřmístný vrtulník Robin R 44, s jakým létá i záchranka. Vyhlídkové lety budou probíhat celý den od 12 do 18 hodin.

Luboš Chlad (na fotografii), jeden z organizátorů festivalu, nezapomíná při plánování programu ani na dětské návštěvníky. Pro děti je připravena edukační hra, při které se seznámí s procesem léčby v PL.

Renáta Bulvová, která pořádá během festivalu autorské čtení poezie, říká: „Je to krásný nápad, proč se nepodívat na léčebnu z jiné perspektivy?“ Festival Babí léto po celých dvacet let pořádalo sdružení Unijazz v čele s Čestmírem Huňátem. Jejich cílem bylo uvádět hudební alternativu a navazovat spojení s lidmi, kteří mají sami zkušenost s duševní nemocí a věnují se kulturní tvorbě. Když Unijazz uzavíral před třemi lety tuto kapitolu své činnosti s tím, že na další ročníky už nemá kapacitu, finance ani dost energie, přihlásil se k pokračování v této tradici za PL Bohnice Luboš Chlad a ve spolupráci s neziskovou organizací Tolerdance navázali v roce 2010 dvacátým prvním ročníkem.

Usměvavý třicátník Luboš Chlad je v současnosti hlavním pořadatelem této akce. Je zaměstnancem psychiatrické léčebny (pracuje zde také jako terapeut v košíkářské dílně). Vedle pořádání Babího léta organizuje na jiném bohnickém festivalu Mezi ploty hudební scénu psychiatrické léčebny a jejích přátel a zajišťuje prezentací výrobků terapeutických dílen na festivalu Habrovka,

na hradě Houska, v Botanické zahradě nebo na vánočních trzích. „Terapeutické dílny Bohnic jsme již prezentovali i na předchozích ročnících už od roku 2002. Okolo Centra krizové intervence jsme prodávali výrobky dílen a pořádali workshopy. Tím se vyprofiloval jakýsi základ, buňka, která byla schopna nést dál festival od roku 2010, a o tenhle základ jsme se opřeli. Věděli jsme, že umíme udělat jednodenní workshopy, prodej, předvádění, že můžeme zapojit lidi, pořádat hry, že budeme umět sehnat kapely, udělat si svůj program,“ vzpomíná Luboš.

Program Babího léta se kromě dospělého publika zaměřuje i na rodiče s dětmi. Pro ně je určena Babí hra. Děti dostanou panáčka Bohouška, který je nemocný a se kterým se vydají na různá místa v léčebně a budou se ho snažit uzdravit. „Na programu je spirituální péče, duchovní rozhovor, arteterapie, ergoterapie, resocializace. Chceme, aby se děti, když přijdou do kostela, zamyslely, proč tam stojí, že je součástí léčby a funguje, jak má,“ uvádí Luboš Chlad.

Michal Kašpar

rozhovor

5

I radikální reformátoři ubrali plyn O názor na reformu systému psychiatrické péče jsme požádali prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc. FRCPsych., ředitele Psychiatrického centra Praha (PCP).

Potřebuje podle Vás systém psychiatrické péče v České republice transformaci?

Předesílám, že na to nemám silný názor, respektive že můj původně vyhraněný názor slábne tím, jak se člověk seznamuje s různými systémy tady i v cizině a s jejich dopady na situaci duševně nemocných. Slábne i s čím dál tím silnějším uvědoměním, že jsou tu silní a poměrně důležití hráči s různými zkušenostmi – na jedné straně velké psychiatrické léčebny, oddělení akutní péče, ambulance a na druhé straně různá netradiční zařízení, která představují pokus o transformaci směrem ke komunitní péči, jako je Fokus a celá řada dalších. Nikoho nemůžeme obvinit z toho, že to myslí špatně a že tu už dneska nemá co dělat, a pro každý názor lze najít argumenty. Jak pro to, že by se transformace dělat neměla, tak pro to, že by se dělat měla.

Je alespoň v něčem jasno?

Především to, že by duševně nemocní měli být i nadále shromažďováni ve velkých léčebnách, abychom jim zde mohli poskytovat péči, se zdá být z celoevropského pohledu již zastaralým názorem. To je dál neudržitelná představa. Jenomže řekneme-li, co s tím, na to už jsou různé názory. Zastánci těch konzervativnějších předpokládají, že by se dnešní kolosální léčebny pouze proměnily v otevřenější moderní diferencované jednotky s různými druhy zařízení uvnitř a s různou úrovní péče. Kdysi se o to v Bohnicích pokoušel Zdeněk Bašný, v současnosti se o to pokouší Martin Hollý, v Jihlavě Zdeňka Drlíková a nakonec řada ředitelů léčeben, kteří si určitou nutnost pokroku plně uvědomují. Na druhou stranu právě „lobby“ ředitelů léčeben se zdá být opticky jakousi brzdou, když jde o to rozhodnout se k nějakému radikálnímu kroku.

Kdo u nás stojí za snahou prosadit nějaký radikální krok? Úsilí o radikální krok představovala skupina mladých „revolucionářů“ po listopadu 1989, kteří se později různě proslavili, jako Honza Pfeifer nebo Ondřej Pěč. Jenže celý transformační proces nabral obrovské zpoždění a postupem let se i jejich původní ostré vědomí obrousilo, často už své úsilí namířené proti setrvačnosti toho molochu do jisté míry vzdali. První zlom nastal ve chvíli, kdy bylo zapotřebí otevřeně si přiznat, že plný přechod na komunitní péči nebude znamenat úsporu peněz, jak reformátoři původně slibovali, ale naopak zvýšené investice. Komunitní péči je potřeba nějak vybudovat a znamená to nejenom omezit počet lůžek v léčebnách, ale také nabídnout místo nich něco jiného, například vytvořit mobilní týmy.

Proč myslíte, že by komunitní péče byla dražší?

Komunitní péče zvyšuje nároky na jednotlivce, proto je také nutné zvýšit odměnu za to, co po nich chceme. Není neustále možné chtít více muziky za méně peněz. Co se v instrumentální medicíně investuje do přístrojů a technologií, to by se v této oblasti mělo investovat do lidí. O tom se nám plátce a politiky nepodařilo dosud plnohodnotně přesvědčit. To je první investice.

Pro lidi, kteří nejsou schopni žít samostatně ve svých domácích podmínkách, bude nutné rozvíjet chráněné prostředí, udržovat byty, dílny, kavárničky, různá další zařízení. To, co je dnes nepříliš systémově financováno různými projekty a programy, zavést systémově, a to by byla obrovská investice.

Další investice by si vyžádala proměna léčeben. Často jsou to rozsáhlá zařízení s velkými pozemky, která nabízejí řadu možností, k čemu by měla sloužit dál. Všichni víme, že se nám nedostává sociálních lůžek, kvalitních zařízení dlouhodobé péče pro staré a opuštěné, pro různě sociálně handicapované lidi, kteří nepotřebují vyloženě psychiatrickou péči, a přesto nemohou bez nějaké pomoci existovat.

Jít tímto směrem, a to už je zase investice, zase nějaký personál, nějaké zařízení. Přitom například bohnická léčebna by potřebovala odhadem jednu až dvě miliardy, aby stav budov odpovídal standardu. S postupem doby ta částka dramaticky narůstá, čím více to odkládáme, tím hůře to bude řešitelné. To je jeden z argumentů proti transformaci, protože není na obzoru nikdo, kdo by to zaplatil.

Není investiční zanedbanost léčeben spíše argumentem pro jejich transformaci? Proč investovat do zastaralého systému?

Investiční zanedbanost léčeben slouží v debatách jako argument pro obě strany. Je pravda, že s tím musíme něco udělat, otázka zní, co je levnější. Jsou tady dvě mohutné alternativy. Jedna možnost je reformovat současný stav, ale vycházet ze současné struktury a jenom se podívat, jestli proporce mezi akutními a chronickými lůžky, mezi péčí ambulantní a lůžkovou, mezi frekvencí denních stacionářů a hospitalizací, je optimální. A také se podívat, jestli je péče dostatečně personálně zajištěna, jestli by se pacientům nemělo věnovat více lidí, což ovšem samo o sobě ještě nezaručuje, že se zlepší kvalita péče. Lékaři mají přirozenou tendenci k lenosti, a když budou mít na oddělení místo padesáti jen pětadvacet pacientů, ještě to neznamená, že s nimi budou víc komunikovat.

Druhá možnost je vydat se skandinávskou či britskou cestou, mít mobilní týmy a domy o čtyřech pěti lůžkách v městských aglomeracích pro ultra krátkodobou krizovou péči a spíše mít sestry, psychoterapeuty a sociální pracovníky, chodit do domácností řešit jednotlivé případy, aplikovat medikaci a sledovat stav klientů v jejich domácím prostředí. Teď, zdá se, jsme na křižovatce, kde se budeme muset rozhodnout (a vlastně se o tom vede skrytá debata), jestli sledovat ten, či onen proud.

Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha, v Grónsku.

rozhovor

J_P_D, flickr.com

6

„Není neustále možné chtít více muziky za méně peněz. Komunitní péče zvyšuje nároky na jednotlivce, proto je také nutné zvýšit odměnu za to, co po nich chceme. Co se v instrumentální medicíně investuje do přístrojů a technologií, to by se v této oblasti mělo investovat do lidí,“ říká Prof. Höschl

Které z těchto dvou možností dáváte větší šanci?

Obávám se, že síly jsou vyrovnané. Na jedné straně jsou reformátoři, mladí psychiatři, psychoterapeuti a různé nevládní organizace a média. Na druhé straně jsou usazené struktury ředitelů nemocnic, starší generace psychiatrů, kteří už jsou zvyklí na určitý systém a pohodlí a vidí ohrožení v tom, že by se to mohlo zásadně změnit.

Tyhle síly jsou v rovnováze a mám pocit, že pokud se nic nestane, tak otázka, kterým směrem se ubírat, ještě dlouho zůstane nerozhodnuta, i když si všichni uvědomují její naléhavost.

Nevidíte to příliš pesimisticky?

Na ministerstvu zdravotnictví jsem už před více než deseti lety zažil řadu nesmírně progresivních trendů, na vedoucích místech byli jednotlivci, kteří tomu fandili, a přesto se nic nestalo. Jen namátkou vzpomínám na lidi z VZP, jako byla Jana Žmolíková, kteří měli o problematiku transformace péče o duševně nemocné aktivní zájem, a dokonce se zúčastňovali progresivních schůzek pořádaných po Evropě. Chci tím říci, že mezi politiky a plátci na jedné straně a poskytovateli a konzumenty péče na druhé straně nebyly neprodyšné bariéry. Docházelo k průnikům lidí, kteří o to měli aktivní zájem, popřávalo se jim sluchu i na nejvyšších místech, jenomže průměrný „poločas života“ ministra zdravotnictví od revoluce je tady osm měsíců, takže když už se s tím málem začalo něco dělat, celá garnitura se a jakákoliv snaha se vždy smetla a začalo se znovu. Přesto tady byli lidi, kteří tu káru tlačili dál a snažili se nezabřednout do starých kolejí, jako třeba Zdeněk Bašný. Ale jak dopadl? Skončil s ředitelováním. Dělal záslužnou práci, ale aby se to proměnilo v systémovou změnu po celé zemi, to se nestalo.

Na transformaci psychiatrické péče by mohly přijít peníze ze strukturálních fondů Evropské unie. Vidíte v tom šanci?

Tento první krok je sice nadějný, ale hned další kroky jsou s velkým otazníkem. Obávám se, že evropská představa o tom, jak má vypadat transformace psychiatrické péče a co by se s těmi penězi mělo udělat, je úplně, ale úplně jiná než představa české psychiatrické komunity. Podle evropské představy jde o to radikálně změnit dosavadní systém a obrátit ho směrem ke komunitní péči. Podle zdejší představy by se měly opravit fasády léčeben a trošku vylepšit vnitřní prostředí jinak starého systému. Jestli se ukáže, že má obava je

oprávněná, povede to ke krachu celého projektu, stejně jako v případě norských fondů. Mluvil jsem s Norem, co to má z jejich strany na starosti. Říkal, že kdosi od nich přišel v Čechách někam do léčebny a viděl zrenovovanou nějakou kapličku, na které bylo napsáno, že děkují norským fondům. To pro něj byla poslední kapka. Navrhl zakázat další přísun peněz do Česka.

Ale doba se mění, už se příliš dlouho nic neděje a obhájcům současného stavu chybí argumenty. Nepřináší výhled na evropské peníze větší šanci než v minulosti?

To je dost dobře možné, ale nejsem to schopen posoudit. Obávám se, že zpoždění nebo nicnedělání v této věci a nedorozumění s evropskými reformami není vůbec věcí argumentů, ale věcí setrvačnosti, nedostatku energie a systémových nástrojů, co s tím udělat. Že se věci mají tak, jak se mají, to není důsledek nějaké argumentace. Jak říkal Churchill: k tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic.

Připomíná mi to situaci na konci osmdesátých let. Sice se mluvilo o perestrojce, ale do revoluce se nic nedělo, až pak přišel zlom.

Je to do určité míry analogické, ale byl bych opatrnější a to souvisí s tím, co jsem na začátku řekl, že můj proreformní názor není zdaleka tak silný jako před patnácti dvaceti lety.

Proč se váš původní proreformní názor oslabil?

Zprávy o tom, jaký dopad měla například radikální reforma v Itálii, nejsou úplně jednoznačné. A hodně to závisí na tom, s kým mluvíte. Nadšení pro transformaci se střídá s kritikou tak v poměru tři ku jedné. Kritici říkají, že hospitalizace se v maskované podobě přesunula do soukromých sanatorií, že péče v mnoha aspektech selhává, že stará nemocniční péče, jaká stále existuje nejen u nás, ale třeba i v Německu nebo v Belgii, má vlastně lepší výsledky. A teď strašně záleží na tom, jak definujete výsledek, jaké indikátory použijete, to všechno už může být předmětem diskuse. A já nejsem pod vlivem jednoznačné ideologie natolik, abych do toho bušil z jedné strany a neposlouchal argumenty druhé strany. Řešení není jednoduché, a i kdybychom tu změnu nakrásně protlačili, nemusí to být za každých okolností úplně dobře.

rozhovor A pak se mohou ozvat kritici: vidíte, my jsme to říkali! Tohle nebezpečí tady je. Myslím, že protagonisté reformy si to uvědomují, proto ubrali plyn v naléhavosti, s jakou to prosazují.

Přesun péče z velkých psychiatrických léčeben do terénu by ale určitě přinesl změnu k lepšímu. U lidí s těžkým duševním onemocněním by se nemuselo čekat, až se znovu zblázní a budou nedobrovolně hospitalizováni, ale někdo by se jim věnoval už dřív.

V tom si rozumíme, já jsem srdcem na téhle straně, jenom chci vysvětlit, proč už nejsem tak radikální. Aby se s léčbou nečekalo až na hospitalizaci, to je dobrý argument. Ale v takovém Norsku, které je ukázkou transformované psychiatrie, je nedobrovolných hospitalizací třikrát víc než u nás.

Dá se to nějak vysvětlit?

Dá se to vysvětlit tak, že pro ně to byl jediný způsob, jak lidi dostat k hospitalizaci. Prostě určité procento pacientů hospitalizaci potřebuje. To je málo platné. A pokud se zeptáte pacientů, jak by podle nich měla péče vypadat, zdaleka ne všichni by preferovali komunitní péči. Zejména to platí o jejich příbuzných. Mít duševně nemocného člověka doma je hodně obtížné, tak jsou celí šťastní, že ho mohou strčit do léčebny a mají chvíli pokoj. Buďme upřímní. A navíc jsou pacienti, kteří si na snadnost žití v závislosti na instituci tak zvyknou, že by jim přechod na komunitní péči ublížil asi jako zvířatům v zoologické zahradě, kdyby je někdo vypustil do volné přírody. Dvě třetiny z nich zahynou. A tohle je třeba brát v úvahu. Kdysi jsme si do PCP vzali chronického pacienta, který měl za sebou dvacet pět let hospitalizace. Profesor Hanzlíček se chtěl podívat, jestli lze takhle zamrzlou chronickou psychózu nějak rozhýbat. Když jsem onoho pacienta chtěl propustit (byl to jen pokus), vyděsil se a dělal všechno pro to, aby tu mohl zůstat. Vyděsilo ho, že by měl vyjít za bránu.

Ale při propuštění z vězení by to bylo podobné…

Já to nepoužívám jako argument proti transformaci. Chci jen ukázat, že debata za prvé není jednoduchá, za druhé, že obě strany mají určité argumenty, kterým je třeba naslouchat, a také vysvětlit, proč má revoluční nadšení ve prospěch transformace obroušené hrany.

Není to nakonec dobře, že původně ostré hrany už jsou obroušené? Viděl byste šanci, že se zastánci obou proudů nějak domluví?

Viděl bych tu šanci, kdyby na nejvyšší úrovni vzniklo rozhodnutí alokovat do oblasti duševního zdraví významnou investici a podmínit ji transformací. Dostanete 15 miliard navíc, ale až mi přinesete na stůl, co s tím uděláte. A když usoudíme spolu s experty, kteří rozumějí systému péče (a po Evropě takoví lidé jsou), že to má hlavu a patu, tak pak vám ty peníze dáme. Ruka páně se musí otevřít, jinak tu nikdo žádnou transformaci neudělá.

Právě teď se ale zdá, že na transformaci psychiatrie bude možné využít miliardy z evropských strukturálních fondů.

Blížíme se ke shodě na tom, že podmínkou jakékoliv transformace je, že se do toho dají velké peníze. Ale moje obava, že tyto peníze můžou být následně předmětem velkého sporu, stále trvá. Představa o tom, na co by se měly využít, je opravdu velice různá.

Myslíte, že od ředitelů léčeben se nedá čekat konstruktivní přístup?

Dá, jenže představy o tom, jak by se mělo pomoci léčebnám, jsou opravdu odlišné. Když to hodně zjednoduším, tak představa ředitele léčebny je, že by se za to měl natřít plot a koupit nový nábytek. A nové

7

matrace, protože staré už jsou promočené. Ale tato představa, i když to vulgarizuji, je v jakékoliv podobě naprosto neslučitelná s představou lidí, kteří v Evropě finanční prostředky alokují. Ten Nor mi vyloženě řekl, vy Češi si představujete, že transformace psychiatrické péče je nákup nového nábytku. Co jsem mu měl na to říci?

Podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením by lidé neměli být nuceni k životu v ústavech, byť krásně opravených.

Jsme zase na začátku diskuse. Jsme na křižovatce, rozhodujeme se mezi reformou starého, nebo vytvoření nového systému poskytování péče o duševní zdraví. Zatím je to 1:1. K možnosti radikální změny jsem poměrně skeptický, protože by to vyžadovalo velkou investici a dlouhodobý program udržitelnosti, plus samozřejmě tady hrají roli psychologické aspekty lidí, kteří jsou na určitý způsob práce a uspořádání zvyklí a velmi nekomfortně by nesli, kdyby se to radikálně změnilo. Je třeba si to uvědomit a vyložit karty na stůl. Že se bude překonávat spousta nepříznivých faktorů nejenom hmotné a organizační povahy, ale i psychologických a kulturních představ.

A pak musíme mít na paměti, že je velká část lidí, kteří ústavní péči jednak potřebují a jednak opravdu chtějí, cítí se v ní bezpečněji než v přirozených podmínkách, které jsou pro ně příliš náročné, nesrozumitelné, plné různých nebezpečenství.

Jak by vypadala transformace, kdyby to bylo pouze na vás?

Kdyby to bylo jen na mně, zvážil bych, jaké parametry má v Evropě systém, do kterého bychom se překlopili. Znovu bych se podíval na to, co udělala třicetiletá zkušenost v Itálii, podíval bych se na to, jak je dostupná a kvalitní psychiatrická péče v bohatých a do určité míry srovnatelných zemích, jako je Kanada, Irsko, Skandinávie, Dánsko, a rozhodně bych se snažil nevylít s vaničkou dítě. Mladší a střední generaci bych poslal do ciziny na rok na výcvik, aby si ten systém mohli ohmatat, aby si zažili, jak funguje. A to je další bod, proč bychom na to potřebovali peníze. Ano, komunitní péče, mobilní týmy, zaangažování všech, kteří s tím mají zkušenost. S lidmi, kteří by se sem vraceli a věděli o čem to je, bychom tady znovu začínali od podlahy se všemi porodními bolestmi. Takže bych byl trpělivý a dal bych na to klidně pět deset let a během těch pěti deseti let bych ten systém zavedl a spustil. Ta nejlepší nemocniční a léčebenská zařízení bych ve velmi zmenšené míře zrenovoval, zreformoval a zanechal pro skupinu pacientů, kteří vždycky budou potřebovat ústavní péči, i kdyby to bylo jen z forenzních důvodů, z důvodů nemožnosti soužití v komunitě. A hlavně bych do systému alokoval mnohem více peněz, nežli tam je.

Co by měla transformace přinést pacientům?

To je různé. Jsou pacienti, kteří potřebují více jistoty, a naopak, jsou pacienti, kteří potřebují více autonomie. Nový systém by poskytoval mnohem více autonomie. Zůstanete ve svém, jste rovnocenným partnerem personálu v tom smyslu, že personál je vaším konzultantem, poradcem, pomáhá vám a nebuzeruje vás. Ale jsou lidi, kteří potřebují buzerovat, to si přiznejme, jsou lidi, kteří chtějí, aby pan doktor rozhodl, protože oni sami nevědí, jsou nerozhodní. Pro určité procento pacientů je současný systém moc restriktivní, chtěli by být doma, chtěli by si o svých věcech rozhodovat sami, mít svoje zázemí, své soukromí. Ale i v novém systému budou pacienti, kteří by chtěli být v nějakých institucích, chtěli by mít nějakou autoritu, která jim pomůže s řešením života. Čili teď je systém více méně autoritativní a jeho změna by poskytla více autonomie; alternativní systém je více autonomní a měl by zachovat určitou míru ochranářství pro ty, kteří ho bytostně potřebují.

Josef Gabriel

8

téma: jak to chodí v terstu téma

Inspirace z Itálie V listopadu minulého roku jsem s krizovým týmem DPS Ondřejov navštívila Centrum duševního zdraví v italském Terstu. Těch několik dní bylo velmi inspirujících, a tak bych se o své poznatky ráda zde podělila…

C

entrum duševního zdraví v Terstu představuje systém komunitní péče, který se vyvinul z prvotních zkušeností Franca Basaglii a jeho spolupracovníků s deinstitucionalizací v 70. letech 20. století. Již mnoho let je považováno za jedno ze světově nejpokrokovějších veřejných systémů péče o duševní zdraví. Centrum duševního zdraví tvoří součást Systému zdravotní péče v Terstu zvaného Triestina, který byl v devadesátých letech zcela přeorganizován s cílem poskytnout nejvíce zdrojů a nabídek zdravotnických služeb přímo v komunitě a nahradit péči centralizovanou v nemocnicích.

V revoluci je pravda!

Naše dvoudenní stáž začíná návštěvou správního orgánu Centra.

Vcházíme do parku San Giovanni, který je architektonicky podobný naší psychiatrické léčebně v Bohnicích. Mezi klidnou zelení ční několik mohutných budov, některé se zamřížovanými okny. Zároveň je tu však několik nově vystavených menších budov, zjevně moderně zařízených. Když hledáme cestu do parku San Giovanni, ptáme se několika starších lidí na ulici, jsou vřelí a jasně gestikulují, kudy máme pokračovat. A my přemýšlíme, zdali někteří z nich jsou bývalí chroničtí pacienti léčebny, kteří dnes za dostatečné komunitní péče mohou spokojeně žít mimo prostředí velké psychiatrické instituce…

Vjíždíme do parku San Giovanni a dále pokračujeme dle ukazatelů k budově ředitelství. Na vnější zdi jedné z původních budov křičí červený nápis: „V revoluci je pravda!“ Před hlavní budovou stojí socha koně, který je symbolem zdejší psychiatrické revoluce. Na terase budovy z druhé strany je vystaveno síťové lůžko. Vcházíme dovnitř budovy, chodby jsou barevně vymalované, všude zasklené fotografie dokumentující zdejší proces deinstitucionalizace. Mnoho fotek Franca Basagliy a fotek zachycujících původní prostředí psychiatrické léčebny, momentky života pacientů v léčebně.

Systém péče o duševní zdraví v Terstu6+

Od roku 1998 se Systém zdravotní péče v Terstu dělí na šest oblastí, kde je poskytována zdravotní péče. Jsou tu tři centra (Centrum duševního zdraví, Centrum drogových závislostí a Centrum prevence) a tři mezioblastní střediska (Kardiovaskulární středisko, Středisko sociální onkologie a 118 jednotek pohotovostní služby). Toto nové rozdělení služeb vyžaduje, aby služby vzájemně dobře spolupracovaly a využívaly multidisciplinární týmy.

Centrum duševního zdraví v Terstu bylo založeno v roce 1981 a od té doby se stále vyvíjí. Jeho cíle jsou vymezeny následovně: • Centrum je zodpovědné za prevenci, diagnostiku, péči a rehabilitaci v oblasti psychiatrie a za řízení služeb zaměřených na ochranu duševního zdraví místní komunity; • Centrum by mělo pracovat na snížení jakékoli formy diskriminace, stigmatizace a vyloučení osob s duševní poruchou a mělo

Franco Basaglia, zakladatel Centra duševního zdraví v Terstu.

by aktivně podněcovat plná a kompletní občanská práva těchto osob.

• Centrum zaručuje, že služby duševního zdraví a jednotky fungující v rámci systému zdravotní péče tvoří samostatně a jednotně fungující soustavu; dále má centrum zajistit, aby nedocházelo k fragmentaci nebo nedostatečnosti jeho působení, zajišťovat úzkou spolupráci mezi jeho vlastními službami a dalšími službami systému zdravotní péče ve spolupráci s místní komunitou a jejími institucemi.

Omezující prostředky? Ne.

Vítá nás Irini Karavalaki, profesí zdravotní sestra, která garantuje odborné stáže. Se zaujetím nám vypráví o historii a mimořádné osobnosti Franca Basagliy. Jako další historický relikt nám předvádí ústavní okna bez klik, a tedy bez možnosti je svobodně otevřít.

Celá budova ředitelství působí dojmem muzea psychiatrické léčebny předminulého století. Následně přichází ředitel centra Giuseppe di Acqua, který její informace doplňuje. Zdůrazňuje, že u nich neexistuje výraz „pacient“, hovoří pouze o občanovi s duševní poruchou. Svým tvrzením, že za žádných okolností nepoužívají omezující prostředky, v nás probouzí mnoho otázek. Na různé příklady obtížně zvládnutelných situací odpovídá, že se rozrušenému jedinci věnuje někdo z jejich terapeutického týmu zkrátka tak dlouho, dokud se mu nepodaří navázat kontakt. Provází, naslouchá, snaží se vyjednávat. Vyprávění dr. Acquy i paní Karavalaki svědčí o důsledném uplatňování filosofie deinstitucionalizace a my přemýšlíme, jak lze tyto ideály naplnit v běžné praxi u nás. Zdá se, že v Terstu cesta vedla přes charismatického vůdce Franca Basagliu k dostatku personálu a finančních zdrojů.

téma: jak to chodí v terstu Řízení centra duševního zdraví

Centrum duševního zdraví v Terstu má správní orgán, který zodpovídá za cíle, plánování, vedení a prověřování služeb a zásahů centra.

Konkrétně je správní orgán zodpovědný za: • rozvíjení terapeutických, rehabilitačních a preventivních aktivit naplňujících cíle centra; • vytváří a prověřuje klinicko-diagnostické a terapeuticko-rehabilitační cíle a aktivity; • motivuje a hodnotí pracovní tým prostřednictvím výcviků a vytvářením podpůrné a tvůrčí atmosféry; • řídí finanční rozpočet; • koordinuje, podporuje a zajišťuje cíle vedoucím různých oddělení a služeb; • spolupracuje se Systémem zdravotní péče při plánování a zavádění různých forem a modelů integrace s dalšími veřejnými složkami a soukromými subjekty.

Správní orgán se skládá z následujících úřadů a pracovních skupin: • Oddělení ošetřovatelství – řídí, koordinuje a podporuje zájmy ošetřovatelského personálu a účastní se vyjednávání s vedením ohledně pracovních úkolů, skladby personálu a rozdělení lidských zdrojů obecně. Dochází zde k realizaci různých výcvikových programů a stáží.

• Oddělení finančního rozpočtu a plánování, administrativy a koordinace provozu – shromažďuje data z různých středisek ohledně jejich výdajů a přiděluje těmto střediskům finanční zdroje v souladu s rozhodnutím správního orgánu, dále připravuje potřebnou úřední dokumentaci.

• Oddělení zpracovávání dat – shromažďuje a zpracovává data a archivuje epidemiologická data pro potřeby instituce.

• Rada technické koordinace – poradní orgán, který se skládá z ředitele Centra duševního zdraví a vedoucích jednotlivých oddělení.

• Účastnická rada – skládá se ze zástupců uživatelů služeb, jejich rodin, dobrovolnických organizací a Centra duševního zdraví.

Spolky a sociální firmy

Dozvídáme se o mnoha různých asociacích hlásících se k Centru duševního zdraví. Opatrně nahlížíme prosklenými dveřmi na nácvik divadelního spolku, který se svými představeními cestuje po celé zemi. Je tu mnoho svépomocných skupin, ženský spolek, sdružení rodinných příslušníků, sportovní klub, klub pro dospívající, pobytová socioterapeutická komunita atd.

Odpoledne se přesouváme na oddělení rehabilitace. Seznamujeme se s mnoha sociálními firmami, kde lidé s duševní poruchou nacházejí možnost pracovního uplatnění za finanční ohodnocení, které jim stačí na pokrytí běžných existenčních potřeb. Dokud je člověk ještě rozrušený, sociální firmy mu poskytují možnost pracovní rehabilitace, kdy ještě nedostává plat za svou práci, ale získává sociální dávku. Poté, co je zacvičen a stíhá pracovní tempo ostatních, získává v dané firmě pracovní místo a odpovídající plat. Nahlížíme do sociální firmy, která provozuje v Terstu rádio (Fragola).

Pozastavujeme se v textilní dílně Lister, kde se vyrábí rukavice, čepice, látkové tašky, šaty atd. Odpočíváme a chutně obědváme v další sociální firmě – místní restauraci. Obdivujeme úhledná políčka zeleniny a záhony krásných růží zahrádkářské firmy. A potkáváme uklízecí čety z jiné sociální firmy.

Organizační struktura Centra duševního zdraví

Vedle personálního rozdělení se Centrum duševního zdraví skládá z následujících provozních jednotek: • 4 komunitní střediska duševního zdraví: jsou otevřena 24 hodin denně 7 dní v týdnu, spádovou oblast mají asi 60 000 obyvatel

9

a kapacitu 6–8 lůžek (patří sem i výzkumné komunitní středisko řízené univerzitní psychiatrickou klinikou, které má 4 lůžka a spádovou oblast 11 500 obyvatel). Komunitní střediska jsou vstupním prvkem v systému péče o duševní zdraví a fungují jako hlavní místa koordinace aktivit a plánování služeb a intervence.

Komunitní střediska se vyvinula z pěti původních pracovních skupin, které se utvořily během období deinstitucionalizace v sedmdesátých letech a současně pokrývají stejné území jako odpovídající 4 oblasti zdravotní péče.

• Psychiatrické diagnostické a léčebné oddělení: je situované ve všeobecné nemocnici a má kapacitu 6 lůžek. Úzce spolupracuje s pohotovostní službou nemocnice, aby mohlo ošetřit a rozpoznat akutní psychiatrické případy. Po prvotní intervenci případy předává příslušným komunitním střediskům.

• Rehabilitační služby a podpora bydlení: sídlí v parku San Giovanni a v úzké spolupráci s komunitními středisky sledují a koordinují jednotlivé rehabilitační aktivity, mezi které patří podpora bydlení (řízená přímo nebo prostřednictvím sociálních firem typu A a asociací), individuální plány (osobní rehabilitačně terapeutický plán a rozpočet na zdravotní péči pro uživatele), střediska denních aktivit (ve spolupráci s tréninkovými společnostmi) a pracovní programy a zaměstnání (ve spolupráci se sociálními firmami typu B).

• Univerzitní psychiatrická klinika: nachází se v parku San Giovanni a slouží univerzitnímu vzdělávání v psychiatrii, dále poskytuje podporu a pomoc pro didaktické a výzkumné účely. Má celkem 10 lůžek, z nichž 4 slouží komunitní péči.

Komunitní středisko Maddalena

Druhý den nás čeká návštěva komunitního střediska Maddalena. Před vchodem postávají klienti pokuřující cigarety, s úsměvem nás zdraví. Vedoucí střediska nás seznamuje s pestrým denním

Lidské, organizační a ekonomické zdroje Centra duševního zdraví v Terstu Centrum duševního zdraví má celkem 248 zaměstnanců s tímto rozložením: 28 psychiatrů (včetně 4 univerzitních pracovníků), 9 psychologů, 9 vedoucích ošetřovatelských pracovníků, 141 zdravotních sester/ošetřovatelů, 9 sociálních pracovníků, 27 sociálních či zdravotnických pracovníků na telefonních linkách, 9 sociálně rehabilitačních terapeutů a 17 administrativních pracovníků. Dále tu je také 20–40 členů sociálních firem a zaučujících v chráněných bydleních a jiných podobných rehabilitačních programech. Navíc se v Centru pohybuje mnoho stážujících odborníků, zejména lékařů.

Centrum duševního zdraví využívá služby sociálních firem (prádelna, jídelna, úklid, zahradnické služby, doprava).

Každé komunitní středisko má jídelnu pro klienty a hosty buď přímo ve středisku, nebo v sousedící restauraci. Středisko má k dispozici v průměru čtyři auta (centrum jich má celkem 25), které se využívají pro krizovou intervenci, návštěvy u klientů doma, rekreační aktivity a k doprovodu klientů do různých institucí.

V roce 2005 mělo centrum celkový rozpočet 16 057 739 euro, z čehož 734 182 euro bylo určeno nezdravotnickým účelům (např. granty na pracovní rehabilitaci, dotace na společenské začlenění, volnočasové a vzdělávací aktivity a příspěvky sociálním firmám a svépomocným organizacím).

10

téma: jak to chodí v terstu téma

programem nabízejícím podpůrné terapeutické skupiny a různé zájmové aktivity. Jednotlivé místnosti – ať již terapeutická místnost, denní místnost s rádiem či televizí nebo pokoje s lůžkem pro přechodně ubytované – působí útulně. Pokoje jsou zásadně jednolůžkové, v den naší návštěvy jsou zaplněné jen dva. Personál zdaleka netrápí, zdali mají plnou obložnost, na finanční zdroje to nemá vliv.

(Finanční rozpočet je odvozen od počtu všech obyvatel v jejich spádové oblasti, nepotřebují své úkony vykazovat zdravotní pojišťovně.)

Klienti, kteří jsou ve středisku přechodně ubytovaní, setrvávají v průměru týden – jakmile je to jen trochu možné, vracejí se do svého domova. Mají-li chuť, zapojí se do denních programů střediska, ale zároveň mohou odpočívat na denní místnosti, chodbě či pokoji.

Oživujícím prvkem pro ně bývá, že nejsou vyloučeni ze společenského kontaktu a na chodbách potkávají klienty, kteří přicházejí ze svého domova. Za takových okolností se jejich přechodné lůžko ve středisku stává jen místem odpočinku a načerpání sil a není zúzkost­ňujícím skladištěm „nemocných“. Přes noc zůstává s přechodně ubytovanými jeden zdravotnický pracovník (v případě nutnosti přivolat lékaře je jim k dispozici služba psychiatrického oddělení všeobecné nemocnice).

Ambulantní klienti do střediska docházejí za účelem pravidelného (i každodenního) vydávání léků, terapeutických a zájmových aktivit, ale také jen kvůli společenskému kontaktu. Pokud klienti nahlásí svou docházku, společně obědvají. Na dotaz, jak personál zvládá krizové situace, se dozvídáme, že jednotkou intenzivní péče pro ně bývá kuchyňka. Rozrušeného klienta vybízejí, aby si dal kávu, čaj nebo sendvič a občerstvením se přeladil a zklidnil. Při poslední krizové situaci prý klientovi vmíchali zklidňující medikaci do kávy. V žádném případě se krizové situace neřeší násilnou medikací či transportem mimo středisko. Veškeré úsilí je směrováno k tomu, aby se klienti cítili v bezpečí a nebyla narušena důvěra v personál.

Jak lze čerpat služby Centra duševního zdraví

Aby jedinec mohl využívat služby zdravotní péče v Terstu, nejsou třeba žádné zvláštní procedury. Kontaktovat příslušné středisko komunitní péče může přímo ta osoba, která péči potřebuje, či to může udělat třetí strana (partner, člen rodiny, příbuzný, přítel, soused).

Každá intervence se provádí s velkým důrazem na získání důvěry a zachování soukromí klienta. Pokud požadavek přichází od třetí strany, je vynaloženo veškeré úsilí na to, aby klient nacházející se v krizi požádal o pomoc sám a aby se vytvořil potřebný vztah důvěry již od prvního setkání (jsou povzbuzováni členové rodiny i kontaktován praktický lékař, aby hledali cestu, jak klienta přesvědčit, aby nabízenou pomoc přijal).

Kontakt s komunitním střediskem může probíhat následovně: • během provozní doby komunitního střediska může kdokoli přijít a požádat o konzultaci či podpůrné terapeutické sezení; • někdo z členů terapeutického týmu může klienta navštívit doma, ať již v situaci krize či stabilizace; • je možné konzultaci či podpůrné terapeutické sezení domluvit po telefonu; • prostřednictvím doporučení praktickým lékařem.

Prvotní kontakt se může odehrávat mimo prostory komunitního střediska: na oddělení všeobecné zdravotní péče, doma, v jiných organizacích či institucích. Psychiatrickým oddělením v nemocnici procházejí pouze ty osoby, které byly přijaty pohotovostní službou všeobecné nemocnice v případě nutné intenzivní péče či krize.

Nejsou tu žádné pořadníky a první konzultace se zpravidla uskuteční během 24 hodin od vzneseného požadavku. Požadavek je

přijat pracovníky na telefonní lince v recepci komunitního střediska, kteří nejprve konzultují s psychiatrem a psychologem a následně požadavek předávají k připravení intervence dalším členům týmu (ošetřovatelé, sociální pracovníci).

Jednotlivé problémy klientů se vyhodnocují na základě povahy jejich projevu při prvním sezení a na základě toho se zvažuje podoba a intenzita terapeutické práce s klientem. Sestavený terapeutický program vždy odpovídá konkrétním potřebám a problémům, které klient popisuje, tým se vyhýbá standardizovaným reakcím a snaží se co nejvíce respektovat jedinečné potřeby klienta.

Psychiatrické oddělení v nemocnici

Posledním místem naší návštěvy je psychiatrické oddělení, které tvoří součást všeobecné nemocnice. I zde, kde se vypořádávají s těmi nejakutnějšími případy, nejsou žádné dveře zamčené. Opět ani zde není k vidění bílý plášť. Vedoucí lékařka je dáma v letech, blízká spolupracovnice Franca Basagliy, na kterého vřele vzpomíná. Po oddělení, které má pouze 6 lůžek v převážně jednolůžkových a maximálně dvoulůžkových pokojích, se prochází v elegantních obepnutých šatech a lodičkách. Kromě ní se nám věnuje statný muž, profesí sociální pracovník, který také zdůrazňuje, že základním nástrojem jejich intervence je lidský přístup a odložení bílého pláště. Dozvídáme se, že sem bývají přijímány osoby, pokud je třeba provést diagnostiku. Rovněž, pokud dojde ke krizové situaci během noci, je klient přijat na toto psychiatrické oddělení, protože komunitní střediska přijímají pouze ve dne. Zpravidla tu však jedinec zůstává několik dní, nejdéle asi týden. Každé ráno na oddělení telefonují pracovníci jednotlivých komunitních středisek s dotazem, zda byl hospitalizován někdo z jejich spádové oblasti. Pokud ano, přicházejí na oddělení navázat s ním kontakt a nejčastěji si ho odvádějí do příslušného střediska.

Když se znovu ptám na to, jak zvládají opravdu silně rozrušené a potenciálně nebezpečné jedince, sociální pracovník psychiatrického oddělení zdůrazňuje, že ve skutečně vyhrocené situaci pomůže pouhá přítomnost policisty, kterého si za takových okolností mohou přivolat. V žádném případě však nedojde k omezení pohybu klienta či násilné medikaci. Nakonec se však přeci jen dozvídám zásadní odpověď. Pokud jedinec spáchá trestný čin ve smyslu fyzického napadení jiných osob, poté je směrován do léčebného zařízení vězeňského systému. Zároveň se sem nedostávají osoby se závislostí na návykových látkách.

Vše, co jsem viděla, bylo pro mne velmi působivé, tak dokonale fungující. A tak jsem se často ptala, jaká je situace v jiných regionech Itálie. Odpověď jsem dostala poměrně přízemní. Ano, všude po Itálii každý psychiatr zná Franca Basagliu a hlásí se k jeho principům léčby, ale realita bývá jiná než vzletná slova. V jiných regionech i dnes mohou přetrvávat omezující prostředky v psychiatrických zařízeních, k dispozici jsou nižší finanční zdroje a s tím i méně personálu. Takže Terst se i v Itálii vyjímá…

Jak to všechno začalo

Franco Basaglia se narodil 11. března 1924 v Benátkách (†1980).

Při studiu medicíny na univerzitě v Padově (1949) se rozhodl specializovat na psychiatrii a svou pracovní dráhu začal jako univerzitní profesor. Oslovily ho filosofické myšlenky K. Jasperse a L. Binswangera, které ho vedly přes studium fenomenologie a existencialismu (E. Husserl, M. Heidegger, J.-P. Sartre) až k dílům sociologů kritizujících psychiatrické instituce (E. Goffman, M. Foucault).

Působení Franca Basagliy lze rozdělit zhruba do tří období: 1. Období na univerzitě, kdy v roli univerzitního profesora začal vyjadřovat kritiku psychiatrie jako vědy, která má člověka léčit a osvobozovat, ale ve skutečnosti ho ničí.

téma: jak to chodí v terstu

11

budou se odborníci stále považovat za tu stranu, která má konečnou zodpovědnost, a pacienti budou nadále považovat své možnosti a svobodu za závisející na vůli lékaře.

Basaglia a jeho následovníci se domnívali, že psychiatrie byla využívána jako vědecká opora pro sociální kontrolu existujícího společenského zřízení. Z toho vyplývající standardy deviace a normality přinášely represivní postoje vůči nežádoucím sociálním skupinám. Tento nemedicínský přístup poukázal na roli psychiatrické léčebny při kontrole a medikalizaci deviantního chování a společenských problémů.

Osvobození psychiatrie rozvázání pout pacientů

„Duševní nemoc není důvodem a příčinou, ale nutným a přirozeným důsledkem procesů mocenské dynamiky vylučování, které se potenciálně a reálně vyskytují ve všech sociálních institucích.“ Franco Basaglia 2. Období popření instituce, které odpovídá době jeho klinického působení ve slovinské Gorizii (1962–68).

3. Období deinstitucionalizace, které se překrývá s jeho zakládáním Centra duševního zdraví v Terstu (1971–1979).

Když Basaglia přijel do Gorizie, zhrozil se nad tím, co viděl jako běžnou institucionální péči. Mnozí pacienti leželi nazí a bezmocní ve svých exkrementech a všude zamčené dveře jen částečně tlumily jejich křik a pláč. Reakcí instituce na lidské utrpení bylo tělesné zneužívání, svěrací kazajky, ledové zábaly, kurtování, elektrošoky a insulinové šoky, aby „se ztišila“ melancholie a děs a potlačil se neklid a úzkost.

V roce 1961 začal Basaglia v Ústavu pro duševně nemocné v Gorizii zakazovat svazování pacientů v postelích. Rovněž zrušil veškeré formy izolace. Tento jeho počin zahájil nesmírnou diskusi v rovině teorie i klinické praxe po celé Itálii, která nakonec vyústila ve vydání návrhu zákona o národní reformě psychiatrie v roce 1978.

Tento zákon stanovil postupné, ale zásadní zavírání a proměňování psychiatrických léčeben v celé Itálii.

Basaglia tvrdil, že mnoho z notoricky známých stereotypů šílenství je ve skutečnosti důsledkem institucionálního prostředí a nikoli skutečným nebezpečím, které měly ústavní zdi izolovat. Psychiatrickou léčebnu považoval za despotickou totalitní instituci, v které se používají tresty a vězeňské principy, aby vymýtily veškerý vnitřní obsah, přičemž pacienti, lékaři a zdravotní sestry jsou všichni (ovšem v různé míře) podřízeni stejnému procesu insitucionalizace.

Basaglia rozpoznal, že mnoho rysů jeho pacientů, které byly považovány za symptomy duševní poruchy, např. slovní salát, prázdné pohledy, nutkavá gesta a pohyby, začaly mizet, když opouštěli prostředí ústavu. Na základě těchto pozorování Basaglia vyvodil, že nemůžeme vědět, co je duševní poruchou a jak jedince skutečně omezuje, dokud se personál i pacienti neoprostí od předsudků a postojů ústavní kultury. Basaglia se obával, že pokud nedojde k naprostému zrušení ústavů, budou odborníci na duševní zdraví nevědomky znovu vytvářet ústavní prostředí v komunitních zařízeních. Pokud bude stále možné jedince hospitalizovat proti jeho vůli,

Na prvním kongresu sociální psychiatrie, který se konal v roce 1964 v Londýně, Basaglia formuloval předpoklady pro osvobození psychiatrie: 1. Tlak na státní správu, která léčebny řídí, aby také přijala zodpovědnost za dosavadní situaci.

2. Posilování uvědomění a společné zodpovědnosti na straně lékařů, kteří tuto situaci přijali a udržovali.

3. Používání farmakoterapie jiným způsobem než v institucích a rozvázání „pout“ pacientům.

4. Pokus o reedukaci zdravotnického personálu – teoretickou i lidskou (toho se ještě zdaleka nepodařilo dosáhnout).

5. Udržování – co nejvíc je to možné – vazeb pacienta s okolním světem (rodina, přátelé, zájmy).

6. Otevření dveří a začátek života dle principu otevřených dveří.

7. Vytvoření předpokladů pro denní komunitní střediska, které by měly začít co nejdříve fungovat.

V roce 1968 Basaglia vydal knihu Popření instituce (angl. „The Institution Denied“), která nejen popisuje transformaci v Gorizii, ale také přináší diskusi o institucionalismu v dalších oblastech, jako jsou továrny, univerzity a školy.

K deinstitucionaliaci musíme nalézt Basagliu…

Během návštěvy v Terstu jsem při rozhovorech s tamními odborníky (především dr. Acquou) pochopila, že transformace se podařila vlivem konstelace několika faktorů. Jednak hrála roli osobní zkušenost Franca Basagliy, neboť po svém působení na univerzitě strávil z politických důvodů nějaký čas ve vězení a zakusil roli institucionalizovaného na vlastní kůži. Dále tu byl jeho zájem o společnost a jeho dovednost politicky jednat. Po návratu z vězení dokázal své prožitky z vězení propojit se svým lékařským vzděláním, pustit se do klinické praxe a médiím zveřejnit, co psychiatrické instituce mohou skrývat uvnitř. K tomu bylo nepochybně třeba také spousta odvahy. Úspěch ovšem sklidil mimo jiné vlivem příznivého společenského klimatu 70. let, které byly obdobím politických změn v Itálii.

Basaglia tehdy měl podporu významného politika, který ho dokonce z Gorizie do Terstu osobně pozval, aby transformaci léčebny vedl.

A tak si říkám, chtělo by to Franca Basagliu u nás v Praze. Snad ho někde máme, možná jich máme i více, ale mají chuť a odvahu spojit síly dohromady?

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

Kontakt Dipartamento di Salute Mentale di Trieste Parco di San Giovanni Via Weiss 5 – 34100 Trieste www.triestesalutementale.it

12

péče téma

Komplexní léčba psychotiků v lůžkovém zařízení

V

obecných rozpravách se odborná i laická část zastoupená příbuznými, kteří pečují o psychotiky, shoduje v tom, že u duševně nemocných (DN) pacientů nelze oddělit zdravotní a sociální služby. V Česku se zásada komplexního přístupu léčby v lůžkových zařízeních v praxi nenaplňuje tak, aby byla v souladu s platnou legislativou a zároveň splnila očekávané výsledky léčby.

Psychosociální intervence v lůžkových zařízeních především postrádá potřebné výstupy při propouštění pacientů do domácí péče v rozsahu požadavků zákona o zdravotních službách (Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách – ZoZS), zákona o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách – ZoSS) a příslušných vyhlášek vydaných k těmto zákonům (ZoZS – Vyhl. č. 99/2012 o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb; ZoZS – Vyhl. č. 55/2011 o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků; ZoSS – Vyhl. č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách).

ZoZS v § 47 odst. 2 stanoví: Pokud není pacient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen obejít se bez pomoci další osoby, může být propuštěn z jednodenní nebo lůžkové péče až po předchozím včasném vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Má-li být propuštěn pacient, u něhož není zajištěna další péče, poskytovatel o tom včas informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností, příslušný podle adresy místa trvalého pobytu pacienta, a má-li pacient trvalý pobyt na území hlavního města Prahy, informuje Magistrát hlavního města Prahy; obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závažnou sociální problematikou v rodině.

Jestliže není propouštěnému pacientovi zajištěna další péče, má lůžkové zařízení povinnost tuto skutečnost oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu pacienta. Pro obec s rozšířenou působností nastává povinnost postupu podle § 92 písm. c) ZOSS: na základě oznámení poskytovatele zdravotních služeb zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení služby sociální péče a zprostředkovává

možnost jejich poskytnutí; v případě, že nelze služby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení je osoba umístěna, Souhlasíme-li, že u duševně nemocných nelze oddělit zdravotní a sociální služby, pak je povinnost lůžkového zařízení ještě před propuštěním pacienta zjistit, které služby bude potřebovat i podle ZoSS. Ty jsou podrobně uvedeny v příloze č. 1 vyhl. k tomuto zákonu. Jde o deset základních životních potřeb, ze kterých je nutno určit, které pacient nezvládá nebo zvládá jen z části a potřebuje k jejich zvládnutí pomoc druhé osoby, u psychotiků dohled: a) Mobilita Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. b) Orientace Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat. c) Komunikace Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. d) Stravování Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. e) Oblékání a obouvání Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je

schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. f) Tělesná hygiena Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. g) Výkon fyziologické potřeby Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. h) Péče o zdraví Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky, pomůcky. i) Osobní aktivity Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. j) Péče o domácnost Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, obsluhovat topení a udržovat pořádek.

Pro stanovení vyjmenovaných základních životních potřeb je důležitý § 2a vyhlášky: Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

péče Pokud lůžkové zařizení pro DN nesplní povinnost stanovit potřebnou pomoc podle zákona o sociálních službách, má to velmi vážné následky na zajištění sociálních potřeb DN: a) schází podklady pro stanovení stupně závislosti k žádosti o příspěvek na péči podle ZoSS; b) nejsou podklady pro požadavky komunitního plánování služeb (chráněné bydlení, domovy se zvláštním režimem a odlehčovací služby pro pečující).

Absence psychosociální intervence v rozsahu popsaných výstupů způsobuje nejen újmu sociálních potřeb DN, ale i zbytečně opakovanou hospitalizaci a tím zvýšené náklady na léčbu a další trauma pro nemocného i jeho rodinu. Současný stav a jeho

následky popisuje jeden z našich předních odborníků Prof. MUDr. Ján Praško (Čes. a slov. Psychiatrie č. 2/2010): „Vysoký tlak na lůžka a tlak na to, aby hospitalizace byla co nejkratší, omezují psychoterapeutickou aktivitu v nemocnicích. Ani během hospitalizace, ani v ambulanci nemá na psychoedukaci ani psychoterapii nikdo moc čas.

Vzápětí pacient kolabuje a je znovu krátce hospitalizován. Mnoho pacientů se frekventovaně točí mezi psychiatrickou hospitalizací a domovem. Fenomén ‚rotujícího pacienta‘ nepřináší našemu oboru zrovna nejlepší pověst.“ Psychiatričtí odborníci v Česku jakoby si nechtěli uvědomit, že sebelépe aplikovaná

13

farmakoterapie bez důsledné psychosociální intervence s požadovanými popsanými výstupy psychotiky neléčí. Naše odborné časopisy jsou zaplňovány studiemi z ČR i ze zahraničí o výsledcích aplikace farmakoterapie. Schází však odborné studie i zkušenosti vyspělých států, jak má vypadat psychosociální intervence, co je nutné od ní očekávat především u následné lůžkové péče. Je to základní předpoklad, aby i v Česku došlo k reformě psychiatrie a česká psychiatrie se zařadila v léčbě duševně nemocných na úroveň vyspělých států.

Ing. Josef Závišek Občanské sdružení pomoci duševně nemocným, www.spdn-cr.org.

Nový terénní psychiatrický tým

N

a psychiatrickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze začal letos v červnu pracovat terénní psychiatrický tým, který poskytuje zdravotní služby pacientům s duševním onemocněním v jejich přirozeném prostředí. Tým se skládá ze specializovaných psychiatrických sester, které úzce spolupracují s ambulantním psychiatrem pacienta a s ostatními složkami zdravotní i sociální péče pro duševně nemocné. „Součástí týmu jsou také zkušení sociální pracovníci z FOKUS Praha – Komunitního tým Sever-Západ. Multidisciplinární tým úzce spolupracuje s pacienty a podporuje je jak v oblasti zdravotní, tak sociální péče. Tým úzce kooperuje také s agenturami domácí péče na Praze 6 a může tak zajistit i další zdravotnické služby v domácím prostředí pacienta,“ říká Mgr. Tomáš Petr, který pracuje jako vrchní sestra psychiatrického oddělení a současně je předsedou Psychiatrické sekce České asociace sester (ČAS).

Důležitým předpokladem pro terénní práci psychiatrických sester bylo zavedení dvou nových výkonů pro psychiatrické sestry. „Psychiatrické sekci ČAS se podařilo do Sazebníku výkonů pro rok 2010 prosadit dva nové výkony pro psychiatrické sestry: edukace psychiatrickou sestrou a reedukace psychiatrickou sestrou. Oba výkony mohou vykazovat psychiatrické sestry, které mají specializaci v ošetřovatelské péči o duševní zdraví,“ uvádí Tomáš Petr.

Služby týmu v terénu

Terénní psychiatrický tým poskytuje případové vedení psychiatrickým pacientům,

individuální rehabilitaci, speciální edukaci a krizovou intervenci. Hlavní náplní činnosti psychiatrického krizového týmu jsou následující aktivity: • posouzení stavu pacienta v jeho přirozeném prostředí; • zpracování rehabilitačního a krizového plánu a jejich pravidelné revize; • konzultace případu v multidisciplinárním týmu; • podpora pacientů při užívání perorální medikace; • aplikace postupů na zvládání stresu nebo krize; • trénink komunikačních dovedností • techniky zaměřené na zvládání běžných situací; • péče o somatický stav pacienta; • psychoedukace pacienta a jeho blízkých.

Terénní psychiatrická sestra ve své roli případového vedoucího (case managera) koordinuje další potřebné služby pro pacienta a tím zlepšuje spolupráci lůžkových, ambulantních, intermediárních a mezirezortních služeb.

a odešle je na adresu ÚVN. Individuální případ pacienta je vhodné předem telefonicky zkonzultovat.

Jak tým pracuje?

Na základě indikace ambulantního psychiatra navštíví psychiatrická sestra pacienta v jeho domácím prostředí. „Zhodnotí jeho celkovou situaci a navrhne individuální psychiatrický rehabilitační plán, který předkládá ambulantnímu psychiatrovi ke schválení. Společně se dohodnou na frekvenci pravidelných návštěv u pacienta. Návštěvy mohou být jednou až třikrát týdně v závislosti na jeho zdravotním stavu,“ uvádí Tomáš Petr. Stanovený plán je konzultován v multidisciplinárním týmu a minimálně jedenkrát měsíčně revidován. „V případě dekompenzace zdravotního stavu pacienta může psychiatr indikovat krizovou intervenci, kdy může psychiatrická sestra pracovat s pacientem v jeho domácím prostředí mnohem intenzivněji a může ho navštěvovat až třikrát denně,“ říká Tomáš Petr.

–red–

Komu jsou služby určeny?

Činnost terénního psychiatrického týmu je určena pacientům s psychotickým onemocněním, pacientům s afektivními poruchami a pacientům s obsedantně-kompulsivní poruchou. Terénní psychiatrický tým ÚVN poskytuje služby pouze pacientům, kteří bydlí v Praze 6. Služby může indikovat ambulantní psychiatr, který napíše žádanku nebo doporučení s požadavkem a razítkem

Kontakty ÚVN, Psychiatrické oddělení, U Vojenské nemocnice 1200, Praha 6, 169 02 Mgr. Tomáš Petr tel: 774947706, tomas.petr@uvn.cz

14

příběh

Co ho čeká, až já tu nebudu?

Bude to hezkej život?

Můj syn Petr onemocněl v pátém ročníku vysoké školy. Studoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přijel domů a stěžoval si, že má určitě rakovinu. Říkala jsem mu: „Péťane, co s tím uděláme, běž na vyšetření krve, z toho se to pozná,“ ale to se mu nechtělo, nenechal se přesvědčit. Asi cítil, že se něco děje. eště přijel domů na prázdniny, byla jakž takž pohoda, i když byl trochu roztržitý, prostě už to nebyl Petr, kterého jsme znali.

Pak přijel před Vánocemi na své narozeniny, chtěli jsme mu dát nějaké peníze, ale říkal, že žádné nechce, že se od rodiny odtrhne a bude žít sám. Říkali jsme mu: „Vezmi si je, to nejsou naše peníze, to jsou tvoje dětské přídavky.“ Nakonec si je vzal a odvezl si i štrůdl, který jsme mu napekli, také lovecký salám a sýry, co jsme měli připravené.

V té době chodil s holčinou, která tohle doma neměla a říkala Petrovi, že na něm rodina visí. Přídavky za tu dobu, co u nás nebyl, dělaly sedm tisíc korun. Začal je používat na zaplacení taxíků, začal se toulat po celé Moravě a holčina se s ním rozešla. Petr to těžce nesl, ale jestli tohle byla ta příčina, která spustila onemocnění, to nevím.

Na Vánoce nepřijel, jen napsal, že bude žít sám a že si bude vydělávat, a pak poslal balík, ale tak nedokonale zabalený, že z něj vypadávaly věci. I když jsem zdravotní sestra a pracovala jsem devět let na psychiatrii, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o duševní onemocnění. Říkali jsme si, dobře, je mu 25 let, chce to zkusit sám. Volala jsem mu, snažila jsem se s ním domluvit, že budeme posílat alespoň dětské přídavky. Petr to odmítl a začal pracovat na noční směny v jednom brněnském baru, aby si vydělal peníze.

Domů přijel až na Velikonoce, ale nejdřív šel za babičkou a za dědou. Babička pak volala: „Petr jde domů, nechte ho být, pláče, byl úplně rozhozený.“ Chtěli jsme si s ním pohovořit o tom, co ho trápí, ale choval se jako puberťák, třeba se šťoural v uších, snad aby něco vyprovokoval, zdržel se jen dvě hodiny a odjel do Brna. Zhruba za měsíc nám pak přišla zpráva, že je hospitalizovaný v Kroměříži.

Tahle zpráva přišla 25. května 1995, pamatuji si to jako dnes.

Peťa je v nemocnici.

Zjistila jsem si číslo a hned jsem tam volala, ale byly čtyři odpoledne, ozval se mi jen záznamník. Druhý den jsem se dovolala, mluvila jsem s nějakou paní doktorkou, říkala, že ho tam přivezli policajti. Ptala jsem se, jestli můžeme přijet na návštěvu, a dokonce mi ho dali i k telefonu. Snažila jsem se ho povzbudit a hned jsme za ním jeli. Byl na uzavřeném oddělení. Pro mě a pro manžela to byl šílený šok. Když zavřu oči, tak ho stále vidím, jak tam stojí v teplácích a vidím jeho modré oči, jak se na mě dívají.

Mohli jsme si ho vzít ven a Petr nám vyprávěl, jak v tom rozhozeném stavu jezdil po Moravě, jak se tam seznámil s nějakým panem Krásným, to byl duševně nemocný muž kolem 65 let, kterému Petr velmi věřil. Dříve pracoval na poště a říkal Petrovi, aby se vykašlal

na studium, aby šel dělat pošťáka. Strávil s ním Vánoce a na Štědrý den šli na večeři do Armády spásy. Pro Petra to byl učitel, který mu pomůže, hrozně se ho držel.

Potom jsme šli s manželem za panem primářem a ten nám řekl, že náš syn je na 97 procent duševně nemocný. V té chvíli, když jsme tam s ním stáli, jsem tomu nemohla uvěřit. „Prosím vás pěkně, neříkejte to! Prostě to není možné.“ Manžel mlčel, neříkal vůbec nic. Šla jsem se zeptat paní doktorky, kdy by mohli Petra propustit, manžel s ním stál venku a řekl, že si Petra vezme domů. Vůbec to nepřijal. Řekli nám, že Petr podepsal dobrovolnou hospitalizaci, že si ho vzít domu nemůžeme. Tak jsme za ním jezdili každý týden, vždycky v sobotu a neděli jsme tam s ním byli a později, když ho už pouštěli na propustku, jsme si ho vždycky v pátek odvezli domů. Jenže to nepřijel Petr, to přijel cizí člověk. Nechtěl si ani sednout na židli. Říkám: „Peťane, vždyť seš doma.“ Až po chvíli si sedl na okraj židle, byla v něm strašná úzkost.

Za tři měsíce ho pustili, dokončil školu, měl promoci, získal titul magistra v oboru psychologie. Po první atace se totiž Petr docela srovnal, během následujícího roku neměl žádnou ataku, našel si ambulantní lékařku, která mu pomáhala a povzbuzovala ho, aby napsal diplomovou práci a dokončil studia. V září nastoupil jako personální psycholog do Chemopetrolu Kralupy a do dubna tam vcelku úspěšně fungoval, přestože to byla hodně stresující práce. Když přijel domů, vyprávěl o svých klientech a o tom, jak se jim snaží pomoci. Ale v dubnu přijel úplně zoufalý, měl strašné úzkosti, jeli jsme za paní doktorkou, dostal neschopenku a byl tři měsíce doma. Sice nastoupil zpátky do Kralup, ale pak mu k prvnímu říjnu dali výpověď pro nadbytečnost. Od té doby pak Petr sháněl zaměstnání, zúčastnil se spousty konkurzů, ale sehnat práci se mu nepodařilo.

Mezitím jsme Petra vozili do Brna k paní doktorce. Rozuměli si, Petr si na ni zvykl, paní doktorka říkala, že se to dá zvládnout a dost ho přemlouvala, aby bral depotní injekce, jenže on je těžce snášel.

Přestal je brát, byl bez práce a kolem Velikonoc už se to všechno nějak sesypalo, měsíc nejedl, držel hladovku, jenom pil. Byl hospitalizovaný u nás v Táboře v nemocnici, kde ho pan primář nechal pět neděl.

Byli jsme z toho úplně nešťastní a zoufalí, tak jsme mu zařídili přijetí do Vojenské nemocnice v Praze, kde mu nasadili Zyprexu, jenže jeho váha pak šla geometrickou řadou nahoru. Ve Vojenské nemocnici nám řekli, že potřebuje následnou péči, protože v Táboře nic takového není, tak jezdil do Prahy na Ondřejov a všechno se to začalo opakovat. Prostě pak měl tyhle léky každý rok. Zhruba jednou za rok začne číst hodně bibli. Doktoři z Vojenské nemocnice říkali, že jakmile začne číst bibli, už se něco děje a už bychom měli dávat pozor.

Petr žije s nemocí skoro již 16 let. Bydlí s námi doma a ví, že u nás má zázemí, že jsme kdykoliv připraveni mu nějak pomoci, ale vedlejší účinky léků, hlavně obezita, udělaly své. V současnosti se Petrovi už skoro nic nechce. Za těch 16 let byl hospitalizován nejméně patnáctkrát. Ataka má rychlý nástup a je rozpoznatelná, i když ne tak snadno jako dřív, kdy stačilo, abychom si všimli, že extrémně studuje bibli. Petr se teď věnuje křesťanství trvale, chodí do

příběh

15

kostela, modlí se, dodržuje svátky, čte bibli. odvezeme. „Tedy Peťane, my tě odvezeme, Na to jsme si už zvykli, prostě to považujeale musíš si uvědomit, že jsme převzali vešme za jeho koníček. Zajímá se o křesťanství, kerou zodpovědnost, že tu cestu musíš vymá o tom spoustu knih, já mu je kupuji k Vádržet.“ Řekl, že jo, tak jsme se ještě stavili nocům, protože si říkám, že nemá smysl jít na kafe a dortíček. Jenže pak mi říká „mamproti něčemu, co má rád. ko, já musím odejít, musím se jít zabít, proPokud je Petr v pohodě, říkáme si, ať se tože jsem špatnej člověk a škodím lidem,“ má dobře, dokud to jde, protože těžkostí si a už nám začal utíkat z auta. „Ale Peťane, to užil dost. Máme heslo díky za každé ráno, nemůžeš udělat, protože to bychom měli nekdy přijde a směje se na nás. Doma hrajepříjemnost my s taťkou, to přeci nejde.“ Tak Petr strašně touží me na kytaru, když je Petr v pohodě, zajde si naštěstí sedl nazpátek, protože když si si s manželem na pivo. Naše dcera Pavla ho něco usmyslí, tak ho nikdo nezastaví. být samostatný a žít občas někam vytáhne, třeba teď na čarodějAtaka obvykle přišla proto, že nebral normální život. Mít nice ho pozvala k sobě na chatu. Petr tam léky. Prostě oznámil svému psychiatrovi, že má svůj pokoj, kde má počítač a televizi nebude léky brát a do čtrnácti dnů nebo do rodinu, partnerku, a může si tam dělat, co chce. Myslím, že se třech neděl nastoupila ataka. Ale naposledy normálně chodit do tam necítí špatně. Když byl mladší, jezdili léky bral a přesto ataka přišla. Pan primář jsme za ním i s Pavlou, věděla, že je nemocv Jihlavě tvrdí, že se to zopakuje, ale posledpráce, i když teď říká, ný. Petr byl hodně společenský, měl hodně ní dva roky se Petr drží. Bere léky a já na to že by na to neměl. kamarádů, ale ti zmizeli, zůstal jen jeden, nenápadně dohlížím. Dlouhou dobu jsem si Libor, který za ním také jezdil do léčeben, myslela, že jsem neschopný člověk, že mu navštěvoval ho, volal mu. Jednou do měsíce nedokážu vysvětlit, že léky jsou nutné, že spolu někam večer vyrazí, teď byli na nějakém koncertu v Táboře. prostě není možné, aby je nebral. Až na setkání rodičů ze SympaPrvní období po návratu z Kroměříže bylo ale hodně bouřlivé. they jsem zjistila, že naše nemocné děti jsou na tom všechny stejně, Petr chodil po sídlišti a vyzýval lidi, aby se zachránili, že bude kože vůbec nechtějí brát léky. nec světa. Před domem máme kopec porostlý trávou, Petr si tam Petr strašně touží být samostatný a žít normální život. Mít rodiklekal a tohle na lidi volal. Dívala jsem se na něj z okna a bylo mi nu, partnerku, normálně chodit do práce, i když teď říká, že by na strašně. Někdo křičel: „Podívejte se na toho blázna,“ a Pavla, kteto neměl. Myslím, že zlom nastal, když začal brát Ziprexu a strašně rá šla ze školy a slyšela to, řekla: „To není žádnej blázen, to je můj se spravil. Duševně nemocného a silného člověka nikdo nikde nezabrácha.“ Šla a začala si klekat s Petrem, jako že to je nějaká recese městná. nebo sázka.

Když jsem mu říkala: „Petře, nebude zbytí, budeš mít invalidní Volala jsem manželovi, ať okamžitě přijede, protože když Petr důchod,“ plakal a říkal: „Vždyť budu úplně méněcenný, já to nechci, přišel domů z toho klekání, tak chtěl skočit z okna a já už jsem to já to ještě zkusím.“ také chtěla řešit skokem z okna, bylo to strašný. Volala jsem také Jeho přání žít normální život bohužel zneužil podvodník. Petr záchranku, ale řekli mi, jestli si myslím, že se s ním budou prát. totiž vyhledává starší lidi a považuje je za své učitele. Před časem A že nepřijedou. Naštěstí přijel manžel a řekl: „Tak Péťo, pojď, mi narazil právě na takového pána, který tvrdil, že je léčitel a že ho tě odvezeme do kostela.“ Protože hospitalizace v žádném případě. může vyléčit, ale že je důležité, aby se osamostatnil a že mu sežene Nakonec jsme to vyřešili tak, jak nám říkal pan primář, že to chce byt. Říkala jsem Petrovi, že se mi to vůbec nelíbí a že raději zkusíme demonstraci síly. Manžel pozval kamarády a řekl: „Nedá se, Petře, sehnat byt obálkovou metodou, aby mohl bydlet sám. Jenže pán ho nic dělat, musíš na psychiatrii do Tábora.“ Myslím, že někdy je nutčasem přemluvil, že obálková metoda je zdlouhavá, prý když si sená i nedobrovolná hospitalizace, protože když je nemocný člověk žene 54 000 korun, že mu byt zajistí. Petr si je půjčil od kamaráda, v akutním stavu, tak se na veřejnosti strašně znemožní. neřekl mi to a chlap z něho tahal další peníze, celkem to dělá asi 104 Naposledy přišel nástup ataky v roce 2010. Věděli jsme, že je tisíce. Soud jsme sice vyhráli, ale pán nám to nejspíš nikdy nesplatí.

Petrovi špatně, byl neklidný a měl příšerné úzkosti. S paní doktorVím, že by bylo nutné zbavit Petra svéprávnosti, ale na to nemáme kou jsem se dohodla, že mu večer píchnu injekci. Injekce zabrala, ale sílu. Když jsme mu to řekli, měl slzy v očích: „Mamko, to mi neudědruhý den ráno jsme s manželem museli oba do práce. Když je Petr láte.“ „Ne Petře, neuděláme.“ opravdu špatnej, tak se u něj s manželem střídáme, ale tentokrát to Akorát mi dělá starost, co bude, až já nebudu. Říkala jsem nešlo. Vracíme se domů a Petr tam vyl, znělo to úplně jako když plápanu doktorovi, že Petr potřebuje pomoc a on mi na to řekl, že če pes. „Já to nevydržím.“ Nedokázal říci, co mu je, ale měl tak příPetr je hyperprotektivní pacient, že ho nadměrně bráním. Nevím, šerné bolesti nebo úzkosti, že si kroutil ruce. možná je to pravda, ale pro mě je těžké chovat se jinak. Prostě PeDostat ho do nemocnice, to je nad lidské síly. Musela bych zatrovi vyperu, uvařím, ale že bych říkala, támhle nepůjdeš nebo volat policii a tak já to opravdu nechci řešit. Petr už nemůže být vezmi si tuhle košili nebo tamtu, to ne. Nanejvýš řeknu: „Peťane hospitalizován v Táboře, protože má 130 kg, je silný, nikdo neví, co nevím, ta košile ti hodně kouká,“ ale stejně si myslím, že to Petr v akutním stavu udělá, a na psychiatrickém oddělení se jeho hospiprokoukl. talizace bojí. Jednou ho tam přijali a za hodinu zavolali, že ho musí Asi je to špatně, ale ať se má Petr dobře, dokud to jde, dokud my přeložit do Jihlavy. Petr si to asi rozmyslel, že nechce být dobrovolně jsme na světě, protože co ho čeká, až já nebudu? Kdo mi na to odpohospitalizovaný a nejspíš se bránil, takže vždycky k převozu volají ví, co ho čeká? A bude to hezkej život? Jediné, co můžu, je snažit se policii, aby tomu předešli. hledat nějaké cesty, aby to pokud možno šlo. Myslím si, že by Petr To je strašný, na nemocného člověka volat policajty. Já to prosmohl bydlet sám v nějakém penzionu a Vánoce, Velikonoce by mohl tě nemůžu vydejchat, raději to řešíme domluvou. „Péťo, nedá se nic trávit u sestry s neteří, ale vůbec bych si nepřála, aby s nimi žil. To dělat, zvládneme to do Jihlavy sami. Zavolám na psychiatrii a oni vydrží jen rodiče, nikdo jiný než matka s otcem k němu nemají tak se na nás připraví.“ Tak jsme se s manželem dohodli, že tam Petra hluboký vztah.

Jiřina

16

blog

Koho žalovat? „Omluvu vražedkyně, která se léčí v psychiatrické léčebně, rodina nepřijala,“ hlásá další novinový článek vyvolávající silné negativní emoce vůči „schizofrenikům“.

A

no, stalo se, bohužel. V lednu jednačtyřicetiletá Monika K. zabila devatenáctiměsíční Andreu K. Soudní znalci jednoznačně prokázali u Moniky K. těžké psychické onemocnění, schizofrenní poruchu. Pod vlivem příznaků této nemoci (halucinace a bludy) se dopustila tohoto strašného skutku, a tudíž jí byla nařízena ochranná ústavní psychiatrická léčba.

Přesto rodiče zabité dcery podali na Moniku K. trestní oznámení. Možná ani netuší, že duševně nemocná Monika K. může strávit v zařízení zajišťujícím ochrannou ústavní psychiatrickou léčbu klidně 10 až 15 let. Doba detence není ničím omezena. Záleží jen na rozhodnutí primáře oddělení, zda je již schopna propuštění. Kdyby nebyla uznána duševně nemocnou a byla normálně souzena, odseděla by si ve vězení pravděpodobně jen pár let.

Nejvíce mě popudil pojem „vražedkyně“. Tato žena neúmyslně pod vlivem své duševní nemoci zabila druhou osobu. Schizofrenní porucha se vyskytuje u jednoho člověka ze sta a nikdo z nás není před ní ochráněn. Dostavuje se nezvaná, nechtěná a možná i proto je tolik ve svých projevech tak destruktivní. Projevuje se zpravidla v různě dlouhých psychotických epizodách, po jejichž odeznění je

Diskuse Jan Holubář Nepochybuji o tom, že paní Monika o svém stavu věděla a byla si vědoma, co může provést. Nikde se nemluví o tom, jestli měla brát na útlum agresivity léky. Řada schizofreniků se těchto skutků dopouští v důsledku nedodržování léčebného režimu. O tom v příspěvku není ani slovo. Skutečně se nedivím nešťastným rodičům. Lze souhlasit s tím, že stát selhal. Ale to není rozhodně poprvé, kdy jeho selhání mělo takovéto fatální následky. dnes bez Myslíte, že každý schizofrenik/čka je ochoten jít k psychiatrovi, když už rodina zjistí, že jeho sluchové bludy a později vidiny, jsou chorobné?

Jakpak byste ho tam dostali? Když už po velkém přemlouvání, tak výsledkem je předpis tablet, které nemocný odmítne brát s tím, že lékařka je ku.., která ho chce zabít a je spolčena s těmi chlapy a s policajty (StB), kteří ji sledují na každém kroku. Protože intelekt je nepoškozen (nemoc propukla až v 60 letech), nemocná sleduje veřejné dění, čte, má velmi dobrou paměť, obstará se naprosto samostatně, snažíte se ji přesvědčit logickými argumenty, že jde o nemoc, že o její osobu nemůže mít zájem policie, protože nic neví, nic protizákonného nekoná. V tu chvíli nemocná vypne sluch, přestane vás poslouchat, pak řekne: ty mi taky nevěříš, vy mně chcete otrávit, já žádné tablety brát nebudu, já bych je neviděla (ty chlapy, kteří ji osvětlují).

Je vzhůru celé noci, stojí u okna a všude vidí ty chlapy, kteří jsou za plotem (na argument, že ve sněhu nejsou stopy nereaguje nijak), tři jsou na střeše protějšího domu (komíny), budí ze

dotyčný člověk „normální“. To znamená, že si i uvědomuje vše, čeho se v odeznělé psychotické epizodě dopustil. Asi právě proto každý desátý člověk s touto nemocí ukončí svůj život sebevraždou.

Co víme o tom, co tato „vražedkyně“ zažívala před tím, než spáchala svůj čin? Jaké obrovské úzkosti a strachy pociťovala? Zkuste si vybavit obsahy svých vlastních snů. Pocity létání a pádů. Pocity ohrožení, pronásledování, ze kterých se probouzíte s přetrvávající úzkostí a celí zpocení. Tak tyto „sny“ zažívají schizofrenní pacienti v reálu. Oni je žijí. A podle toho se pak chovají. Nemohou za to!

Rodina zabité A. K. je tím, co se stalo, poznamenána na celý život. Ale co Monika K.? Domníváme se snad, že to, čeho se dopustila v „pomatení smyslů“, ji nijak nepoznamenalo? A s jakými pocity viny se musí nyní vyrovnávat? Rodina její omluvu nepřijala. Rodiče zabité Andrejky podali na Moniku K. trestní oznámení. „Víme, že Monika je nemocná, ale jde nám o to, aby se už nikdy nic podobného nestalo,“ uvedla matka Andrejky. Pak by ale měli raději žalovat Českou republiku, která nechává nepřizpůsobivé, těžce duševně nemocné lidi žít bez zajištění lékařské péče.

MUDr. Martin Jarolímek

http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v P raze, vystudoval medicínu na 1. LF UK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie.

Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin.

Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR .

spánku staré a nemocné rodinné příslušníky a dohání je k infarktu a posléze k smrti, protože vyžaduje, aby zakročili, chce aby zavolali policii, protože jí sleduje StB! (události před 40 lety).

Ze smrti manžela viní ty, kteří ji pronásledují, též ze smrti všech známých, kteří umírají, protože jsou staří a nemocní.

Postupně se nemoc zhoršuje, žádné léky nebere, ale vyžaduje, aby jí rodina navštěvovala a vypráví vnukům, jak je osvětlována a ukazuje jim svítící lasery. Začne putovat po příbuzných, které nikdy nenavštěvovala a tajuplně dává na vědomí, že ona ví, jak to chodí se smrtí jejich příbuzných, jede dokonce do ciziny a sleduje, zda jí StB sleduje i tam – samozřejmě ano, i na motorkách a ve vlaku – zejména muži od 15 do 80 let. Začne jim významně říkat – no jen se dívej, já to vím. Chystá se, že někomu dá facku (napadá mne, jestli náš ministr chudák v tom taky nejede).

Přitom se chová pro nezasvěcené zcela normálně, obléká se, nakupuje, vaří, pere, vyšívá pracné obrazy křížkovým stehem, čte noviny. Ale zasvěcená rodina má strach, co se stane, jestli neublíží dětem, které za ní přijdou (a to už vůbec neznáme případy, jako je Monika vražedkyně nebo vrah rodičů v Českých Budějovicích), jen víme, že je nepředvídatelná. Není pomoci, jí ani nám.

Možná řeknete, měli jste ji dát do péče psychiatrického oddělení. Dovedete si představit, jak tuto ženu – mou matku – vlečete násilím do nemocnice, a co? Injekce? Utlumit? Zblbnout? Nakonec jde o člověka, který je až na ty bludy zdráv a tak nezbude než čekat, jestli někoho napadne, někde udělá ostudu, někdo si bude stěžovat. Dopadlo to docela dobře.

Matka zemřela v 80 letech na mozkovou mrtvici, v nemocnici jí dali v noci, kdy byla neklidná, injekci a dostala embolii, tak jak předvídala celých 20 let, že tak lékaři odstraňují nemocné. Tak nevím.

bláznivé umění

To je úplně jak můj život V hale Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov se každé úterý před osmnáctou hodinou scházejí účastníci divadelní dílny, kterou vede herec a režisér Martin Učík, zakladatel a dlouholetý umělecký šéf „Bohnické divadelní společnosti“. Zajímalo nás, co dílna (zdarma) svým členům nabízí.

S jakým cílem jste se pustil do „nového podniku“?

Divadelní dílna Ondřejov je mým pokračování v divadelní a terapeutické práci. Chtěli bychom přitáhnout nové lidi, kteří by si občas rádi zahráli třeba pouliční divadlo. Dílna je otevřena všem, které zajímá herecká technika, ať už mají s hraním divadla předchozí zkušenost, nebo ne. Pokud projeví vytrvalý zájem, nabízíme veřejná účinkování v divadelním souboru v Praze, po celé republice i v zahraničí.

Co může dílna svým členům nabídnout?

Každopádně můžeme nabídnout, že po jistý čas zažijí něco zvláštního, nevídaného, co je může vytrhnout z jejich trápení. Divadelní zážitek určitě stojí za to, umožňuje člověku, aby vystoupil ze sebe sama a vstoupil do role a zažil úplně jinou skutečnost – odosobněnou a zároveň velmi fyzickou. Člověk nepřestává existovat, je ve hře se svým tělem, se svojí myslí, ale pokud se to povede a vžije se do role, zažívá změněný stav. Po zkoušce je na hercích vidět, že odcházejí v dobrém rozmaru, v daleko lepší náladě než přišli. Snažíme se dělat i hereckou techniku, která má relaxační účinek, zbavuje tělo křečovitosti, a když se člověk uvolní fyzicky, potom se snáze uvolní i duše.

věci, které dělají problémy i v civilním životě. Ať si jde zažádat o práci nebo chce někoho sbalit, když přitom začne mečet, tak má prostě smůlu.

V mnoha případech, a zvlášť u psychiatrických pacientů, dochází vlivem některých léků ke strnulosti hrudníku a dýchání. Neumějí se nadechnout, nejsou slyšet, není jim rozumět, drmolí, aby rychle všechno řekli, a to jsou věci, které se snažíme vylepšit.

Správné dýchání je nutné trénovat i doma, když netrénují, tak s nimi nic neudělám.

A když přijdou a řeknou, že trénovali a chtějí vědět, jestli už jim to jde lépe, tak mám radost. Něco sami pro sebe udělali.

Dýchání je důležitým tématem i různých duchovních nauk.

Ne nadarmo se říká, dech je život a život je dech. Jóga je na tom vyloženě postavená.

Já se zabývám dýcháním spíš z hereckého nebo divadelního hlediska, snažím se lidem vysvětlit, že je důležité, aby dýchali celým tělem, celým hrudníkem, ale včetně břicha. To v józe platí také, člověk se nadechuje do bránice, do stran, do hrudníku, pod rameny jsou plicní laloky a ty mají potom více dechu, člověk se nedusí, zklidní se. Mělo by mu být lépe.

17

Hraje v ozdravném působení divadla nebo herectví nějakou roli také příběh, to o čem představení je?

Určitě ano. Snažím se volit ke zpracování zajímavá témata, samozřejmě tak, aby to nebylo nad síly herců. Když už máme téma, jsou tam nějaké dramatické scény, tak na nich si ukazujeme paralely do života. Ukazujeme si, co všechno člověk může zažít a že není všechno dáno dopředu, že když se člověk nedá a dokáže se vzbouřit, může něčeho dosáhnout. Kdysi dávno jsem založil maňáskové divadlo, protože náš soubor dostával nabídky hrát někde na ulici, v parcích, na nějakých slavnostech, festivalech. Říkal jsem si, že musíme nastudovat nějaké představení, které bude vhodné na ulici a téma mně poskytla naše herečka – pacientka, která jednou prohlásila: „To je strašný, moje matka je blázen a v blázinci jsem zavřená já.“ Jaký příběh jste na toto téma vytvořil?

Je chlapeček, jmenuje se František a ten je smutný, nemá kamarády, takže večer kouká na hvězdy a představuje si, že přiletí ufoni a budou s ním kamarádit. Jenže má doma hysterickou maminku, která o něj z lásky přehnaně pečuje, nutí chlapečka jíst polévku, a když ji nechce, tak ho v ní koupe a dělá mu hrozné věci. Nakonec usoudí, že František je nemocný, musí k doktorovi a ten ho pošle do blázince. Tam je šílený lékař, který má bludy a ošetřovatel, který Františka honí s injekcemi a chce ho tam stále zavírat. Nakonec přiletí ufoni a Františka vysvobodí a letí s ním na Mars. Maminka za ním volá, ať si tedy letí, ale ať se nezapomene vrátit na večeři. Hráli jsme to v Bohnicích pro jeden chronický pavilon, pacienti se tomu hrozně smáli a jeden z nich, co stál vedle mě, říkal: „To je o mně, to je úplně jak můj život.“ Josef Gabriel

Jak si může zájemce o hraní divadla poradit s trémou?

Nervozita a tréma způsobují, že člověk zapomíná dýchat, začne se dusit, začne být strnulý, sevřený. Tréma nás diskvalifikuje jak na jevišti, tak i v životě. Když mám trému z nějaké situace, kterou musím vyřešit a bojím se, je dobré se pořádně vydýchat, trošku mozek zásobit kyslíkem a pak tu situaci lépe zvládnu.

Je pro herce dýchání důležité?

Dýchání je velmi důležité pro to, aby člověk správně mluvil. Když správně mluví, uvolněně a se správnou rezonancí a se správným dechem, tak je pak jeho mluvený projev lidem příjemný. Dýchání je třeba se učit, protože nedýcháme správně. Dýcháme povrchně, neumíme se dostatečně nadechnout, člověk pak mluví zajíkavým způsobem nebo nepřirozeně vysoko nebo mečivě. A to jsou

Martin Ujčík a jeho soubor měli v Bohnické léčebně velký úspěch se s vým maňáskovým divadlem o Františkovi a jeho „bláznivé“ matce.

18

bláznivé umění

Adam Sobotka Ruka píše prstem nápisy po zdech Naděje v temnotě

Zpověď filantropické duše

Kamkoliv se pohroužím mimo vlastní obzory duše, zjišťuji pokaždé, že nežiji v té správné době... v tom správném světě...

Pohřbívám lásku a lidské city ve jménu lásky světů neznámých křísím melancholii v zájmu štěstí měním realitu svými smysly na úkor patrných

Polykám vyschlý hořký dech, zatímco ruka ochablá píše prstem nápisy po zdech slova Izajáše Proroka...

Dávný sen, dávné bytí v neposkvrněném soužití lidí, zvířat a květin stále před sebou vidím, stále se z mysli nevytrácí.

Kde jsou ženy a děti zajaté a bez pomoci?

Proč stále musím žít v té bezmoci – křehkosti, nevidět a neslyšet křik na Svaté hoře, kde plápolající plamen ohně stravují vzpomínky nezkušených, neučených dcer siónských?

Všude temnota a chlad... nevázané ruce bez melodie srdce zpěvů a obžalovala – jen kdo s pokorou zraněn odhodí špínu před Křížem, dosáhl míru a blaha... zářit může světlem dál.

Děkuji, Milovaný, žes ušetřil tělo i cit od hříchu – že dál mohu vyjít očištěn v lásce Tvé do nových týdnů a solí země nadále být.

Nejím maso nepiju tvrdý vyhýbám se chemii a konopí neberu drogy a nespím tančím a mám zjevení roním slzy vzývám neznámé bytosti už vidím dimenze hudby na úkor strnulých Vzývám neznámé síly tančím a líbám děti miluji lidi a sexem nežiji v pravdu a lež nevěřím

U soudu nad zločincem Kráčí k tobě vstřícně, s květinou ve vlasech, a s nastavenou náručí, která nabízí obrovskou lásku, prostřednictvím písně, kterou zpívá mladistvým, sytým dívčím hláskem uplakané víly, prožívající rajskou strast plnou křehkosti radovánek, plnou křehké extáze citů a naplněných ideálů solidarity všech lidí na světě, rozkoše z pohlazení po tváři, soucitnou energií, dlaně a humoru, který silně dusí všechny bránice v hrudi – až vyvolává z toho hutný pláč!!

Je to Ježíš Kristus...

inzerce

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?

Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?

Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?

Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?

Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Pokud máte zájem o zasílání Espritu zdarma, stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

12 20

objednací lístek

19

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVI, číslo 7–8 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Mgr. Kamila Heinzová grafik: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Arte klub Hodkovičky Kdy Pondělí až pátek od 10 do 17 hodin

kde v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov, Klánova 300/62, Praha 4-Hodkovičky Co v ýtvarné aktivity, posezení, občerstvení

Kdo terapeutky Hank a a Pavla, k aždý, kdo si přijde pro inspiraci více info www.ondrejov.cz