Esprit 1-2 2011

esprit

1

1–2

2011 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Sean Morris: Superlycra

udělej něco pro sebe

Vznikají zákony o dlouhodobé péči a koordinované rehabilitaci (3) | Otevírá se šance na proměnu systému (4) Škola seznamování a Klub osamělých srdcí (7) | Zahrát si divadlo… (9) | Herci Martina Učíka (10) Když má člověk depku (12) | Z deníku Deprese: hovory se smrtí… (13) | Co mohu udělat, když mě drtí deprese (14) Bláznivé umění: Pavel Bucek, Marta Tíkalová, Michal Zemánek (16)

2

zprávy z čapz

Vážení a milí čtenáři, nevím jak vy, ale já se strašně těším na jaro a každý sluneční paprsek vítám jako přilétající vlaštovku tohoto toužebného ročního období.

S přicházejícím jarem jsou naše vnitřní duševní i tělesné pochody více otevřené k prohlubování našich partnerských vztahů nebo navazování nových.

Zdaleka ne všichni mají dostatek příležitostí k seznámení se s novým člověkem opačného pohlaví (životní styl, nedostatek „koníčků“, hektická práce, atd.). A samozřejmě velmi významnou roli v tom hrají naše vlastnosti, jako je vrozená plachost, introvertnost, stud před druhým pohlavím…

A proto ku pomoci všem „osamělcům toužícím po vztahu“ vzniká „Klub osamělých srdcí“ (viz str. 8). Příchozí tam vždy naleznou především lidi. Lidi, kteří mají stejnou potřebu jako vy, s někým se seznámit. Příjemnou atmosféru pomohou vytvořit společenské sbližovací hry, dobrá hudba a případně i tanec.

Nezbývá než zvolat: „Osamělci celého světa spojte se!“ MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Baobab pro zdraví arní běh kurzu zdravého životního stylu (od 15. 3. 2011 do 31. 5. 2011) otevírá občanské sdružení Bao­ bab. Kurz nabízí lidem s duševním onemocněním především podporu při pře­ chodu na zdravý životní styl. Klienti se zde učí jak ozdravit svůj jídelníček, upravit si denní režim, najít si pravidelnou pohybovou aktivitu a další užitečné věci. Kurz obnáší 12 dvouhodinových setkání. „Setkáváme se pravidelně 1× týdně v odpoledních hodinách v Baobabu. První hodinu cvičíme, obvykle je to posilování, kalanetika, jóga a ve druhé se věnujeme tématům týkajícím se zdravého

životního stylu,“ říká Milena Šalomounová z občanského sdružení Baobab. Důležitými tématy jsou například motivace ke změně, sestavení zdravého jídelníčku, pohyb a od­ počinek a také stres. „Velikým přínosem kurzu je, že se pravidelně potkává skupina lidí, kteří řeší podobné otázky, společně sdílí úspěchy i těžkosti,“ vysvětluje Milena Šalomounová. Ke konci kurzu si mohou účastníci své vědomosti a dovednosti prakticky vyzkoušet během pětidenního pobytu v Hostinném u Trutnova. „Hlavně zde zdravě vaříme a chodíme na procházky a výlety,“ říká Milena Šalomounová. Během kurzu, i po jeho skončení mohou klienti chodit na pravidelné pohybové aktivity, které jsou v Baobabu otevřené celý školní rok. Je to cvičení s hudbou, Tai chi, florbal a jóga.

–ga–

Mise pro duševní zdraví

O

bčanské sdružení Kolumbus, obecně prospěšná společnost Sympathea a Česká asociace pro psychické zdraví navrhují vytvoření spo­ lečné iniciativy (Mise pro duševní zdraví) usilující o zlepšení podmínek zdravotní a sociální péče pro osoby s duševním one­ mocněním.

Cílem iniciativy Mise pro duševní zdraví je: • hájit zájmy uživatelů služeb psychiatric­ ké péče a jejich příbuzných při jednáních o změnách systému péče o duševně nemocné v ČR, • ovlivňovat veřejné mínění, zákonodárce, státní správu a samosprávu ve prospěch duševně nemocných lidí, • bojovat proti diskriminaci a stigmatizaci lidí s duševním onemocněním, • podporovat činnost a vznik svépomoc­ ných aktivit uživatelů služeb psychiatric­ ké péče a jejich rodinných příslušníků.

Mise pro duševní zdraví by měla vytvořit platformu, která usnadní výměnu informa­ cí, koordinaci aktivit a společný postup při prosazování potřebných změn v systému zdravotně sociální péče.

Zájemci o účast v pracovní skupině Mise získají další informace na e-mailu: jan.f.jaros@seznam.cz.

–ga–

aktuality

3

Vznikají zákony o dlouhodobé péči a koordinované rehabilitaci „Prvního ledna 2013 bychom chtěli mít zákon o dlouhodobé péči, zákon o koordinované rehabilitaci a vůči těmto dvěma zákonům nově upravený zákon o sociálních službách. Současně by měl existovat i zákon o zdravotních službách.

Tak by měl vypadat výsledek naší koordinované spolupráce s ministerstvem zdravotnictví v legislativní oblasti,“ říká za ministerstvo práce náměstek pro rodinnou a sociální politiku Ing. David Kafka.

M

inisterstvo práce a sociál­ ních věcí ČR (MPSV) startuje reformu sociální­ ho systému. V první fázi plánuje sjednocení výplaty sociálních dávek a připravuje další legislativní změny v oblasti zabezpečení zdravotně postižených lidí a osob v hmotné nouzi, v oblasti práce a zaměstna­ nosti a v oblasti rodinné politiky a péče o děti.

Ministr práce a sociálních věcí Dr. Ing. Jaromír Drábek ohlásil v první třetině ledna zahájení reformních kroků, jejichž cílem je zjednoduše­ ní, zlevnění a zefektivnění sociálního systému.

Má být například zaveden jednotný formulář pro podávání žádostí o všechny dávky, počet dávek například pro zdravotně postižené má být výrazně zredukován, protože dojde k jejich agregaci do větších celků. Jediným výplatním místem se pravděpodobně stanou úřady práce. Většina ohlášených změn by měla nabýt účinnosti od 1. ledna 2012.

Koordinovaná spolupráce ministerstev

Ministerstvo práce počítá se zásadními změnami i v oblasti zdravotně sociální péče a jedná o nich s ministerstvem zdravotnictví.

V návaznosti na připravovaný zákon o zdra­ votních službách, který definuje péči akutní, následnou a dlouhodobou, vznikají na MPSV návrhy zákonů o dlouhodobé péči a koordi­ nované rehabilitaci. „Akutní péče je výsost­ nou působností ministerstva zdravotnictví, zatímco následná péče a dlouhodobá péče, jsou hraniční oblastí mezi rezorty minister­ stva práce a ministerstva zdravotnictví,“

Zákon o koordinované rehabilitaci

Ing. David Kafka, náměstek ministra práce a sociálních věcí

říká D. Kafka. Na ministerstvu práce vznikly v minulosti návrhy právních norem jak pro následnou, tak i dlouhodobou péči. „První, s čím jsem se při příchodu na ministerstvo seznámil, byla rozpracovaná myšlenka dlou­ hodobé péče. Skupina lidí, která se v rámci zdravotně sociálního panelu sešla nad zá­ konem o dlouhodobé péči, odvedla opravdu impozantní práci,“ uvádí D. Kafka. Výstu­ pem práce zdravotně sociálního panelu, který vede Mgr. Monika Válková je diskusní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice, jehož hlavní autorkou je Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD. Měl by se stát podkladem pro chystané změny ve zdravotnickém a sociálním systému.

Zákon o dlouhodobé péči

„V současnosti máme schváleny věcné teze zákona o dlouhodobé péči a pracuje se na dokončení věcného záměru. Do konce března chceme mít hotový věcný záměr zákona,“ uvádí náměstek Kafka. Zákon o dlouhodobé péči by podle něj měl řešit nejen procesní, ale i finanční stránku věci – co bude platit jeden a co druhý rezort. „Typické zařízení dlouhodobé péče je domov pro seniory, ústav sociální péče nebo hospic. Zařízení tohoto typu, která dnes máme v zákoně o sociálních službách, bychom převedli do zákona o dlou­ hodobé péči,“ říká D. Kafka s tím, že pokud by se financování těchto zařízení dostalo do režimu zákona o dlouhodobé péči, bylo by zcela zřejmé, co kdo platí a už by nedocházelo k rozporům. Podle výpočtů Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí totiž zdravotní pojišťovny neproplatí zařízením sociálních služeb ročně léčebné výkony zhruba za čtyři miliardy korun. „Věříme, že po přijetí zákona o dlouhodobé péči dojde k pročištění zamlženého prostoru, který vzbuzuje jenom negativní reakce,“ uvádí D. Kafka

Oblast následné péče, která se v nemocnicích často skrývá za akutní péčí, by měl definovat zákon o koordinované rehabilitaci. „Nechce­ me zasahovat do léčebných procesů, chceme pokrýt oblast následné péče procesní normou, která bude mluvit o koordinaci jednotli­ vých rehabilitačních složek,“ říká D. Kafka a upozorňuje, že vedle léčebné rehabilitace existují také profesní, sociální a kvalifikační rehabilitace jako složky koordinované (dříve komplexní či ucelené) rehabilitace. „Zákon o ucelené rehabilitaci už byl napsán ve formě věcného záměru, ale neprošel vnějším připo­ mínkovým řízením v roce 2007. Čili věcný zá­ měr je poměrně daleko, stačí znova ho projít, aktualizovat a změnit věci, které v něm už být nemohou,“ uvádí náměstek Kafka. Podle něj by k 30. březnu měly být hotovy věcné záměry obou zákonů, tedy zákona o dlouhodobé péči i zákona o koordinované rehabilitaci.

Pod kterým ministerstvem?

„Zbývá jenom jedno, aby se rozhodlo, jestli zákon o koordinované rehabilitaci bude v gesci ministerstva práce nebo minister­ stva zdravotnictví. Tato otázka zatím není vyjasněná. Gesci zákona o dlouhodobé péči si pan ministr Drábek vzal pod sebe, tak se dohodli s panem ministrem Hegerem, o ko­ ordinované rehabilitaci spolu budou teprve mluvit,“ říká D. Kafka. Ministerstvo práce chce v následujících dvou měsících dopra­ covat věcný záměr zákona o koordinované rehabilitaci do podoby, v níž bude schopen projednání na obou ministerstvech. „Pak požádáme pana ministra Drábka, aby pro­ jednal se svým kolegou v rezortu zdravot­ nictví, kdo by nad tímto zákonem převzal gesci. Není to pro nás kardinální otázka, pro nás je kardinální otázka tu normu dopsat a zavést,“ tvrdí náměstek Kafka.

Na reformu jsou dva roky

Harmonogram legislativních prací bude volnější, než kdyby zákony připravovalo jedno ministerstvo. Na prodiskutování v připomínkovém řízení a další legislativní kroky zbývají ještě dva roky. „Oba zákony by měly vnést jasno a pořádek do financování, hlavně dlouhodobé péče,“ říká D. Kafka.

Josef Gabriel

4

aktuality

iHned.cz

Současná vládní koalice se v programovém prohlášení zavázala k vytvoření uceleného systému zdravotnických a sociálních služeb.

Premiér Petr Nečas se s nevyřešenými problémy ve zdravotně sociální oblasti setkal v předchozí vládě jako ministr práce a sociálních věcí.

Otevírá se šance na proměnu systému Chystaný zákon o dlouhodobé péči by měl napravit letité nedostatky v oblasti zdravotně sociální péče.

Užitek by měl přinést seniorům, zdravotně postiženým a snad i chronickým psychiatrickým pacientům.

M

inisterstvo práce a sociálních věcí (MPSV) při­ pravuje pro jednání s ministerstvem zdravotnictví věcný návrh zákona o dlouhodobé péči. Oba rezorty by se měly dohodnout především na způsobu orga­ nizace a financování dlouhodobé (zdravotně-sociální) péče. Změny by se měly týkat i psychiatrických léčeben a oblasti komunitní péče.

Programové prohlášení vlády

Připravovaný zákon o dlouhodobé péči může být přelomovou normou, v níž se po dvaceti letech různých nesystémových po­ kusů o rozlišení následné péče, doléčovací a rehabilitační péče, ošetřovatelských lůžek a sociálních hospitalizací, snad konečně podaří prosadit systémové řešení. V programovém prohlášení vlády se uvádí, že vláda společně s odborníky „vymezí dlouhodobou zdravotně-sociální péči a navrhne zavedení uceleného systému zdravotnických a sociálních služeb, včetně způsobu financování.“ Tento závazek spolu se zdůrazňovanou „rozpočtovou odpovědností“

vlády zakládají naději, že v neefektivně spravované „zemi nikoho“ na rozhraní zdravotní a sociální péče, dojde v nejbližších letech k zásad­ ním změnám. Změnu přístupu si vynucuje hrozba stárnutí populace a s tím související hrozba nezvládnutelného zvyšování nákladů na zdravotně sociální péči.

Snahy o reformu

Na potřebu systémových změn ve zdravotně sociální oblasti dlou­ hodobě upozorňují především geriatři – lékaři zaměření na péči o nesoběstačné seniory (obvykle ve vysokém věku). Obor geriatrie plní nejen specifické úkoly léčebně preventivní, ale také integrační a metodické při vytváření uceleného systému zdravotních a zdra­ votně sociálních služeb pro seniory. Největší skupinou lidí, kteří současně potřebují zdravotní a sociální péči (vedle chronických psychiatrických pacientů a zdravotně postižených) jsou totiž právě senioři. Předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD. se proto v minulosti opakovaně snažila o vyřešení systémových problémů, které ovlivňují poskyto­ vání komplexní zdravotně sociální péče nejen seniorům, ale i dalším skupinám občanů s omezenou soběstačností. Každá snaha o celkové řešení však posléze narazila na to, že ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí se nedokázaly shodnout na společném postupu.

aktuality Expertní panel

S příchodem nové koaliční vlády se poprvé objevila politická vůle situaci změnit. „Výsledky projednávání návrhu zákona očekávám s mírným optimismem. Zažila jsem už několik mezirezortních ko­ misí, které znovu a znovu opakovaly totéž, ale výsledek zatím nebyl téměř žádný,“ říká Iva Holmerová. Navzdory nepříliš povzbudivým zkušenostem stála v roce 2008 u zrodu expertního panelu pro problematiku zdravotně sociální péče, jehož výstupy se mají stát základem pro diskusi o podobě připravovaného zákona o dlouhodo­ bé péči. Cílem expertního panelu je 1. zpracovat koncepci rozvoje systému zdravotních a sociálních služeb v modelu dlouhodobé péče – „long-term care“, 2. zpracovat důvodovou zprávu k změně legislativy, která bude reflektovat zvýšenou provázanost zdravotní a sociální péče, 3. navrhnout nový způsob financování modelu dlou­ hodobé péče-„long-term care“ v sociálních a zdravotních službách, tak aby byl systém výkonný, ale zároveň efektivní.

Prvním výsledkem práce expertního panelu je Diskusní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice, jehož hlavní autorkou je Iva Holmerová. Tento materiál vydalo MPSV v loňském roce. „Podařilo se nám zmapovat a podrobně popsat jednotlivé typy činností a služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením.

Porovnali jsme odborné, kapacitní i ekonomické parametry těchto služeb se standardy Evropské unie, abychom mohli pro Českou republiku navrhnout přijatelné ekonomické řešení v horizontu roku 2020,“ uvádí I. Holmerová.

Problém léčeben

Největšími zařízeními rezortu ministerstva zdravotnictví, kterých by se měl zákon o dlouhodobé péči týkat, jsou léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) a psychiatrické léčebny. V roce 2008 měly léčeb­ ny pro dlouhodobě nemocné kapacitu 7 194 lůžek a psychiatrické léčebny pro dospělé 9 240 lůžek (zdroj: Zdravotnictví v České repub­ lice 2008 ve statistických údajích, ÚZIS, Praha 2008). Psychiatrické léčebny předstihly LDN nejen v počtu lůžek, ale i v délce hospitaliza­ ce. Průměrná ošetřovací doba v LDN činila zhruba 68 dní, průměr­ ná doba hospitalizace v PL přesáhla 80 dní. „V roce 2002 provedli pracovníci MZ ČR šetření na gerontopsychiatrických odděleních psychiatrických léčeben. Poukázali na skutečnost, že někteří pacien­ ti na těchto odděleních pobývají dlouhodobě: z celkem 1479 pacien­ tů, u kterých byly údaje o délce hospitalizace sledovány (z celkového počtu 1715 pacientů), bylo 855 pacientů hospitalizováno méně než jeden rok, 421 více než jeden rok a méně než pět let a dokonce 203 pacientů bylo na těchto odděleních hospitalizováno více než pět let,“ uvádí v diskusním materiálu Iva Holmerová. Obdobná situace je podle ní i na chronických psychiatrických odděleních. „Z počtu pacientů, kteří setrvávají v psychiatrických odděleních více než jeden rok, lze jasně konstatovat, že tato zařízení, i přesto, že jsou financována ze zdravotního pojištění, poskytují pacientům ústavní služby dlouhodobé péče. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že značná část lůžek má charakter léčebný a doléčovací,“ konstatuje Iva Holmerová.

Deprese a demence

Hospitalizace ze sociálních důvodů v psychiatrických léčebnách však není jediný problém v oblasti péče o osoby s duševním one­ mocněním, který by měl zákon o dlouhodobé péči řešit. V běžných nemocnicích a v zařízeních sociální péče není dostatečně zajištěna psychiatrická péče o další velkou skupinu pacientů, kteří primár­ ně trpí somatickými chorobami (ve vyšším věku často několika současně). Jedná se například o deprese a o Alzheimerovu chorobu, která je nejčastější příčinou demence. Tato onemocnění jsou velmi častá zvláště mezi klienty domovů pro seniory. „Šetření prevalence

5

demence u obyvatel zařízení pro seniory přineslo alarmující zjištění: poruchou kognitivních funkcí v hloubce demence trpí více než 40 % obyvatel standardních oddělení domovů pro seniory, která nejsou nijak přizpůsobena specifickým potřebám lidí s demencí,“ shrnuje I. Holmerová výsledky vlastního výzkumu, do něhož bylo zapojeno 12 domovů pro seniory. Demence podle odhadu postihuje v České republice až 100 tisíc lidí a jen necelá desetina z nich se léčí.

Další problémy

Neuspokojivá je rovněž situace v oblasti péče o pacienty po cévních mozkových příhodách a traumatických poškozeních mozku. Ade­ kvátní rehabilitace a další podpůrné služby jsou zvláště pro seniory téměř nedostupné. Různými nedostatky trpí celá řada dalších oblastí současného systému – péče v domácím prostředí, paliativní péče, posuzování zdravotního stavu žadatelů o příspěvek na péči, atd. „V České republice nemají obce ze zákona naprosto žádnou povinnost vůči svým nejkřehčím občanům,“ uvádí I. Homerová další nevyřešený problém. Totéž platí i pro těžce duševně nemocné občany obcí, vesnic a měst. O to, zda mají kde bydlet nebo zda mají z čeho žít, se jejich domovská obec nemusí zajímat a většinou také nezajímá. Výsledkem je například vysoký počet psychotiků mezi bezdomovci.

Přestavět základy

Tvůrci návrhu zákona o dlouhodobé péči mají nelehký úkol – vytvo­ řit moderní normu odpovídající požadavkům Evropské unie a narou­ bovat ji na dnešní realitu v oblasti zdravotně sociální péče. Ta stojí na všelijak poslepovaných základech původně rakousko-uherského, později komunistického a v posledních dvaceti letech „ranně kapi­ talistického“ systému péče o seniory, zdravotně postižené a dlouho­ době nemocné občany. Základy tohoto systému jsou z části skutečně zakopány v zemi. Stojí na nich staleté budovy velkých psychiat­ rických léčeben i novější budovy léčeben dlouhodobě nemocných, domovů pro seniory a ústavů sociální péče. Instituce, které z nich vyrůstají, mají za úkol postarat se o co největší množství lidí s co nejnižšími náklady. Skutečnou cenou za toto řešení je nízká kvalita péče, přehlížení potřeb pacientů nebo klientů, bílá místa na mapě služeb a špatné svědomí celé společnosti, která šetří na těch nejslab­ ších. Vytvořit prostor pro důstojný život lidí, kteří nejsou soběstační v naplňování svých základních potřeb, vyžaduje přesunutí těžiště péče z velkých institucí do jejich domácího prostředí a menších komunitních zařízení v místě bydliště. To se neobejde bez překopání všeho, na co jsme byli dosud zvyklí.

Příležitost ke změně

Návrh zákona o dlouhodobé péči chce ministerstvo práce poslat k připomínkovému řízení na konci března a počítá s tím, že diskuse o jeho podobě bude probíhat kontinuálně zhruba po dobu dvou let. S rychlým a bezproblémovým projednáním připomínek MPSV nepočítá. Změna zavedených poměrů totiž předpokládá změnu základního přístupu organizátorů a poskytovatelů péče či služeb, veřejnosti i samotných pacientů a klientů. Pokud se však do nového zákona podaří zakotvit principy navrhované v rámci diskusního panelu, je reálné, že se posléze promění k lepšímu i současný systém péče o psychiatrické pacienty. O prosazení reformy dlouhodobé péče se už řadu let snaží geriatrická společnost na čele s předsedkyní Ivou Holmerovou. Snaží se vyjednat důstojnější a ekonomicky efektivněj­ ší systém péče především pro seniory. Psychiatrická společnost za­ tím s žádnou vlastní iniciativou nepřišla. Hrozí tak velké nebezpečí, že šance na zlepšení systému péče také pro chronické psychiatrické pacienty zůstane nevyužita.

Josef Gabriel

6

aktuality

INSPO 2011

V sobotu 19. 3. se v Kongresovém centru Praha uskuteční 11. ročník konference INSPO (Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami). Dopolední program bude tradičně věnován přednáškám o nových technologiích. Dozvíte se například o monitoringu zdravotních funkcí a asistenci na dálku, o nových možnostech digitální televize nebo o sledování očních pohybů pro diagnostiku dyslexie. Odpolední program bude stejně jako vloni rozdělen do tří sekcí. První se zaměří na zpřístupnění webu, druhá na využití informačních technologií při vzdělávání a zaměstnávání osob se zdravotním postižením a třetí na informační a komunikační technologie (ICT) pro neslyšící uživatele. Prezentovat se tu mohou organizace nabízející služby pro osoby se zdravotním postižením, a kromě toho budou v předsálí předváděny různé pomůcky pro osoby se zdravotním postižením.

Zdroj: www. helpnet.cz

Konference Péče o osoby s duševní poruchou v ČR

V úterý 8. 3. se v Senátu Parlamentu ČR konala konference s názvem Péče o osoby s duševní poruchou v ČR vzhledem k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením. Hlavními tématy byly opatrovnictví, nedobrovolná hospitalizace a informovaný souhlas. Cílem konference bylo vyvolat diskusi k založení společné platformy všech zájmových skupin a organizací. Konferenci pořádal Senát Parlamentu ČR a Národní rada osob se zdravotním postižením. Partnery konference bylo občanské sdružení KOLUMBUS a Česká asociace pro psychické zdraví. Více informací o programu najdete v aktualitách na www.capz.cz

Budeme moci věřit posudkovým lékařům?

Č

eská televize odvysílala v polovině února reportáž o člověku, kterému je státem odpírán invalidní důchod, ačkoli na něj má nepochybně nárok. Před­ seda Národní rady pro zdravotně postižené ČR Václav Krása v souvislosti s tímto přípa­ dem upozorňuje, že se nejedná o ojedinělý případ. V otevřeném dopise ministrovi práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi upozorňuje na bezmocnost člověka proti rozhodnutí posudkového lékaře, respektive posudkové komisi MPSV ČR, a to i v přípa­ dě, kdy je stanovisko posudkového lékaře

Art Brut v Ústí nad Labem

V

ernisáž výstavy s názvem Svět umění za okny, která představuje tvorbu umělců samouků, proběhla ve čtvrtek 3. 2. v Ústí nad Labem. Smys­ lem tohoto projektu bylo přiblížit lidem svět duševně nemocných. Na výstavě byly k vidění nejen obrazy, ale také fotografie či básně. Mezi vystavujícími jsme mohli vidět uznávaného umělce Zdeňka Koška a ně­ které z jeho nejznámějších prací, které mají podobu zvláštních meteorologických map s osobními záznamy. Výstavu uspořádalo občanské sdružení Kolumbus ve spolupráci s městem Ústí nad Labem, které poskytlo prostory svého infocentra. Zdroj: Mf Dnes

Zdeněk Košek Jak se dělá počasí

Veletrh neziskovek

NGO Market 2011. 12. veletrh neziskových organizací se 29. 4. 2011 uskuteční v Národní technické knihovně na Praze 6. Již tradičně zde neziskové organizace představí své aktivity veřejnosti, potenciálním klientům, dobrovolníkům i dárcům. Chybět nebude doprovodný program veletrhu v podobě diskusí, přednášek a workshopů. Vedle akcí určených veřejnosti budou součástí programu také odborně zaměřené workshopy z oblasti PR, fundraisingu, vedení dobrovolníků a mnoha dalších. Připraven je také speciální program pro školy a dětský koutek.

Zdroj: forum 2000

v rozporu s názory příslušných odborných lékařů. Václav Krása je přesvědčen, že situace v oblasti posudkové služby vyžaduje komplexní řešení, s využitím zkušeností z okolních zemí, například Rakouska, Slo­ vinska nebo Německa. Systém posuzování v těchto zemích zajišťuje podstatně větší míru objektivity než stávající systém v České republice, neboť je založen na týmovém posuzování zdravotního stavu několika odborníky a ne na posouzení jednoho po­ sudkového lékaře.

Zdroj: www.nrzp.cz

Mentálně postižení se stali herci

V

lednu měl premiéru nový film „Ni­ kola – tenkrát na Koločavě“, který je výjimečný svým hereckým obsaze­ ním. Hlavními hrdiny pohádkového thrilleru jsou totiž klienti ústavů sociální péče ze čtyř evropských zemí. Padesátiminutový snímek natočený za pouhých dvanáct dní je dalším výsledkem dlouhodobé spolupráce kraje Vysočina se zahraničními regiony. Do kin by se měl dostat po mezinárodním filmovém festivalu Mental Power – Prague Film Fes­ tival, který se uskuteční v červnu letošního

roku. Festival uvádí filmy, ve kterých hrají výhradně lidé s mentálním a kombinovaným postižením. Filmové exteriéry se natáčely na sedmi místech nejen v České republice, ale především v Zakarpatské oblasti Ukrajiny pod vedením režiséra a producenta Jiřího Svobody. Na natáčení se podílelo několik desítek herců z ČR, Polska, Slovenska a Ukrajiny. Nejvýraznějším článkem projektu je Ústav sociální péče Těchobuz na Vysočině, jehož ředitelka Simona Tomanová je garan­ tem natáčení.

–le–

téma: udělej něco pro sebe

7

Škola seznamování a Klub osamělých srdcí První skupina účastníků Školy seznamování se potkala v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov v polovině listopadu 2010. Čtyřměsíční kurz měl mladým mužům a ženám poskytnout informace a komunikační dovednosti k snadnějšímu navázání partnerského vztahu. A také pomoci s odpovědí na otázku, co dál…

Z

ahajovací běh Školy seznamování pro mladé lidi s du­ ševním onemocněním (ale i pro ty, kdo „jenom“ trpí osamělostí) se v závěru února chýlí ke konci. První část kurzu měla charakter skupinové terapie. Každé pondělí se scházela „sebepoznávací skupina“, společná pro kluky i děvčata. Šlo o to vzájemně se lépe poznat a s pomocí ostatních (pod vedením te­ rapeutů Mgr. Andrey Scheansové a MUDr. Martina Jarolímka) také hlouběji nahlédnout do vlastní duše. „Začínali jsme se čtrnácti lidmi a teď aktivně chodí deset. Dva odešli na začátku, jeden chlapec byl z daleka a měl nějaké pracovní komplikace, takže jsme se domluvili, že bychom ho zařadili do dalšího kurzu. Jedna slečna poslední měsíc nechodí a na pokusy o navázání kontaktu nereaguje, takže o ní nic nevíme. Možná má zdravotní problémy, nebo to na ni bylo hodně,“ říká Andrea Scheansová.

Scheansová. Dívka mu napsala, že je fajn jako kamarád, ale že její city nejsou tak silné, aby s ním měla partnerský vztah. „Řekli jsme mu, že my všichni, i pan doktor a já jsme zažili odmítnutí, dokonce, že jsme byli opakovaně odmítáni, že to je něco běžného. Naopak, najít někoho, s kým si budu rozumět, je obtížné.“

Rychlé rande

Náplní další sebepoznávací skupiny byla příprava na setkání typu rychlé rande, které je populární v Americe a také u nás se už začíná prosazovat. Jde o seznamovací setkání, kterého se v pří­ jemném prostředí účastní dvě skupiny nezadaných kluků a dívek.

Postupně se jeden druhému představují, každý o sobě tři až pět minut hovoří a na závěr si každý poznamená, zda stojí o předání kontaktu, nebo ne. Pak se páni posunou o jednu židli nebo o jeden stůl dál a představování pokračuje. Pro tuhle příležitost k nalezení vzájemně si sympatické dvojice si účastníci Školy seznamování nacvičovali tříminutovou představovací řeč. Ukázalo se, že pře­ kážky úspěšné prezentace mohou být různé. „Máme tam dívku, která je hrozně upovídaná a zahltí vás přívalem slov, ve kterém se člověk ztratí. Nemá problém s tím, že by byla nesmělá, naopak se musí učit ovládat svoji upovídanost,“ říká Andrea Scheansová a dodává, že u téhle dívky byl problém, aby se během tříminutové prezentace držela důležitých věcí. U jiné dívky se naopak projevo­

Láska a zklamání

Program kurzu mohl být pro některé z účastníků celkem nároč­ ný – ať už v oblasti navazování kontaktů nebo kvůli práci na sobě.

Záleželo samozřejmě na předpokladech každého jednotlivce, ale také na jeho momentální situaci. „V průběhu kurzu jeden účast­ ník navázal kontakt s dívkou přes internet a prožíval fázi velkého optimismu a sbližování, ale potom bohužel následovalo zklamání, které ho zasáhlo opravdu hodně hluboce. Myslím, že bylo dobré, že si to mohl odžít v průběhu Školy seznamování,“ uvádí Andrea Scheansová. Ačkoli při nácviku tzv. zpětné vazby, kdy si mohl vyzkoušet, jak na něj reagují ostatní členové skupiny, byl z chlapců v podstatě nejúspěšnější, ve chvíli, kdy zažil odmítnutí, okamžitě sklouznul do pocitu naprosté devalvace sama sebe. „Říkal, že nikdy nikoho nenajde, protože je neschopný, ošklivý, ne dost bohatý a je nudný. Přitom netrpí závažnou duševní nemocí, má zaměstnání, je sympatický, nemá žádný handicap ani duševního ani tělesného rázu a myslím, že má všechny předpoklady, aby si partnerku našel,“ říká Andrea Scheansová. Podle ní spočíval jeho problém ve velmi nízkém sebehodnocení a ve frustraci z neúspěchu.

Jak se vyrovnat s odmítnutím

Úkolem Školy seznamování bylo připravit mladé lidi, kteří se odváž­ ně pustili do hledání vztahu, i na podobné situace a případně pomoci s jejich zvládnutím. „Tenhle kluk přišel na skupinu s intenzivním pocitem, že je pro ostatní nepřijatelný, ale od všech se dozvěděl, že to tak vůbec není. Myslím, že pro něj v té chvíli bylo nejdůležitější, že na to není sám, že měl své zklamání s kým sdílet,“ popisuje Andrea

Nácviku čtyř latinsko amerických tanců věnovali účastníci Školy seznamování jedno sobotní odpoledne v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov.

8

téma: udělej něco pro sebe téma

vala velká nesmělost. „Někteří chlapci měli problém se správným strukturováním hovoru. Jeden z nich se chtěl představit a řekl: ,Trpím paranoidní nemocí.‘ Proto se učíme, co je vhodné říct na začátku rozhovoru a co se sděluje až později, co není potřeba na sebe vysypat v první minutě. Jiný se chtěl seznámit s dívkou v me­ tru tak, že začne rozebírat politickou situaci,“ směje se Andrea Scheansová.

Přiměřený přístup

Pro účastníky kurzu s vážným duševním onemocněním bylo obtíž­ nější odhadnout, jaké chování je v dané chvíli vhodné. „Účastníci, kteří měli problémy neurotického rázu, například dívka se sociální fobií nebo chlapec trpící úzkostí a depresemi, dokáží celkem dobře a přiměřeně reagovat. U nich je problémem jen nejistota. Složitější to mají lidé, kteří trpí psychotickým onemocněním,“ říká Andrea Scheansová a dodává, že kvůli své nemoci obtížně hledají přiměřený přístup k lidem, s nimiž se chtějí sblížit. „Také mluvíme o fyzickém kontaktu. Jak dodržovat vhodnou vzdálenost a nebýt naléhaví, ale zase nebýt příliš zdráhaví. Třeba chlapec, který jede v metru a líbí se mu tam nějaká dívka, musí počítat s tím, že má omezený čas, protože ta dívka může kdykoli vystoupit. Pokud ji chce oslovit, tak musí jed­ nat rychle, aby neprošvihl ten správný okamžik, ale také přiměřeně situaci, aby vznikla nějaká šance,“ vysvětluje Andrea Scheansová.

Tanec v Lucerně

Po teoretičtější první polovině kurzu došlo po novém roce i na praktičtější nácvik komunikačních dovedností v terénu. „V únoru začala jedna polovina skupiny vařit se šéfkuchařem a hned za týden byly základy společenského tance. Zítra mám vaření s druhou půlkou skupiny a potom máme péči o zevnějšek a společenskou etiketu,“ říká Andrea Scheansová. Na tancování přišlo jen šest z obvyklých deseti účastníků. „Pan doktor si myslel, že by to mohlo souviset s tím, že je tanec uvádí do rozpaků. Já myslím, že to bylo tím, že se nám teď hod­ ně nahustily víkendové aktivity,“ říká Andrea Scheansová. V příštím běhu Školy seznamování se to podle ní zlepší – víkendové návštěvy míst, kde se lidé obvykle potkávají a seznamují, začnou už paralelně s pondělními schůzkami v první části kurzu. „V lednu jsme byli v hu­ debním klubu Limonádový Joe, v neagresivním příjemném prostředí s československou diskotékou, ve kterém se snadno orientovali,“ uvá­

dí Andrea Scheansová. I když většina kluků i dívek se původně tančit zdráhala, po chvíli se uvolnili a tančili. „Potom jsme byli v Lucerna Music Baru, tam už byli odvážnější, ale zase tam byly třeba strobo­ skopy (ostrá světla na tanečním parketu) a bylo náročnější se v tomto prostoru zorientovat,“ říká Andrea Scheansová.

Navázat partnerský vztah

V části Školy seznamování věnované intimitě se místo původně plánované přednášky rozvinula diskuse o znalostech a zkušenostech z této oblasti. „Ukázalo se, že nestojí o jednorázové sexuální zkuše­ nosti, všichni přicházejí s tím, že chtějí partnerský vztah. Přehrávali jsme i situace odmítání, aby se v touze navázat partnerský vztah nenechali nějakým způsobem zneužít. Učí se, aby neměli obavy od­ mítnout nějakou fázi sbližování, která jim je ještě nepříjemná, hlav­ ně u dívek. U chlapců by to zase mohlo být tak, že by je dívky mohly zneužít k tomu, aby jim koupili něco k pití. Učí se složit kompliment, umět oslovit a navazovat kontakty, ale i dokázat kontakt odmítnout,“ říká Andrea Scheansová. Zhruba polovina účastníků prvního kurzu Školy seznamování může podle doktorky Scheansové navázat per­ spektivní vztah i se zdravým partnerem. „Pro polovinu je výhodnější najít si partnera s podobnou psychiatrickou zkušeností. I oni sami to tak cítí. Dva lidé s duševním onemocněním si spolu mohou lépe porozumět, ale také nesou větší zátěž. Nepohoda jednoho může rozhodit i toho druhého. Zvlášť když se rozhodnou založit rodinu, měli by být v kontaktu s odborníkem. Měli by vědět o antikoncepci, co znamená rodičovství, aby se nedostali do problémů, které by nezvládli,“ upozorňuje Andrea Scheansová.

Klub osamělých srdcí

Pro absolventy Školy seznamování, ale nejen pro ně, připravují An­ drea Scheansová a Martin Jarolímek další aktivitu – Klub osamělých srdcí. „Zájemci z Prahy mohou od 2. dubna přijít každou první so­ botu v měsíci v 19 hodin do kavárny hotelu Gradient v Klánově ulici.

Klub osamělých srdcí, který tu začíná, je určen pro psychiatrické pacienty ale také pro každého, kdo se cítí osaměle,“ říká Martin Jaro­ límek s tím, že klub nabízí příležitost k setkávání jak pro „osamělce“, kteří hledají partnerský vztah, tak pro ty, kdo stojí o poznání nových kamarádů nebo se přijdou jen tak pobavit.

Josef Gabriel

Ve zbraslavském baru Atlas probíhal nácvik vaření.

Pod vedením šéfkuchaře Karla vznikla dvě celá menu: kuřecí kapsa a vepřový steak na pepři. Samozřejmě s předkrmem a dezertem. První jídlo účastníci kurzu zkonzumovali na místě, druhé si odnesli domů.

téma: udělej něco pro sebe

9

L

idé, kteří se léčili s nějakým du­ ševním onemocněním, prav­ děpodobně alespoň slyšeli o dramaterapii. Jde o jednu z arteterapeutických technik, která s pou­ žitím dramatických (divadelních) postupů pomáhá upravit psychické poruchy, sociální vztahy, důsledky tělesného nebo mentálního postižení. Dramaterapie však není jen úzce zaměřená terapeutická metoda. Využívá se i při vzdělávání vrcholových manažerů nebo v předškolní výchově. Slouží totiž také k podpoře duševní i fyzické integrace, rozvoji slovní i mimoslovní komunikace a podněcuje osobnostní růst. Užitečná může být vlastně každému.

Kde se můžete setkat s dramaterapií

Příležitost zapojit se do terapeutických akti­ vit se zaměřením na dramatickou improvi­ zaci se obvykle naskýtá v různých zdravotně sociálních pobytových zařízeních, jako jsou například psychiatrické léčebny. Nabídka dramaterapie se objevuje i v některých za­ řízeních komunitní péče a také v institucích zaměřených na znevýhodněné a ohrožené skupiny lidí. O využívání dramaterapeutic­ kých metod se snaží například terapeutické komunity pro drogově závislé. Na osoby s duševním onemocněním se zaměřuje třeba studio Extraart v pražském Fokusu.

Oč tu běží

Dramaterapie může mít pochopitelně různou podobu podle toho, jaká specifická metoda se za tímto slovem skrývá. Může se jednat o psychodrama, kde jde o proniknutí k pacientovým vlastním traumatickým zážitkům, nebo o sociodrama, které se zaměřuje na hraní rolí v širší skupině, k níž pacient patří. Může jít také o psychogym­ nastiku, při níž herci vyjadřují různé pocity a vztahy beze slov, jen pomocí pantomi­

Briana Raucci, Flickr.com

Většina z nás si asi stěží dovede představit, že vystoupí na jeviště před zraky diváků a začne nahlas něco recitovat. Zvlášť pokud patří mezi ostýchavé trémisty. Jenže hraní divadla může být terapií právě pro senzitivní a nesmělé jedince, kteří zápasí s psychickými problémy.

Bohnická Divadelní Společnost

Zahrát si divadlo…

Novinář a spisovatel Martin Komárek napsal pro Bohnickou divadelní společnost původní hru Starý nácek o slavném norském spisovateli Knutu Hamsunovi, který ke konci života otevřeně sympatizoval s Hitlerem. Geniálního autora, který až do své smrti ve věku 92 let hájil nacismus, ztvárnil známý herec David Matásek. Režisér Martin Učík hledal společně s autorem hry a herci odpověď na otázku proč.

my. Nejblíže k divadlu chápanému jako umění má teatroterapie. Škála možných podob léčení divadlem začíná u dramati­ zace vlastních pocitů a problémů a končí u regulérního divadelního představení třeba Shakespearova Hamleta.

Kdo a co hraje

Dlouhou tradici mají divadelní vystoupe­ ní neslyšících. Divadlo Neslyším uvedlo koncem minulého roku v Huse na provázku premiéru představení Největší poklad.

S premiérou nové autorské hry Experti se před Vánocemi představilo také divadlo Ježek a Čížek, které spolupracuje hlavně s bezdomovci. Divadlo hrají i klientky občanského sdružení Rozkoš bez rizika.

V listopadu vystoupil jejich divadelní soubor Rozkoš s původní tragikomedií Stařeny opět na scéně. Největší ohlas však měla hra Starý nácek, kterou letos v únoru zatím naposled reprizovala Bohnická divadelní společnost Martina Učíka. Členové bohnického soubo­ ru v ní účinkují vedle profesionálních herců.

Představení se hrálo v tzv. experimentálním prostoru NoD Roxy, což, jak poznamenal jeden recenzent, není žádný divadelní svatostánek. Čas od času poskytnou prostor pro vystoupení některé alternativní diva­ delní skupiny i velká „kamenná“ divadla.

Dokonce i Národní divadlo.

Jak začít?

Kolem dramaterapie vznikla v posledních desetiletích celá věda. Pouhé psaní o tom, jak tento druh terapie a současně umělecké

činnosti může být lidem užitečný a jakých nejrůznějších forem nabývá, však nové herce do zkušebny a na jeviště nepřivede. Musí se najít člověk (terapeut, divadelník), který i nesmělé a ostýchavé zájemce přesvědčí vlastním příkladem, a nad to zařídí spoustu dalších věcí, bez nichž se hrát nedá. Pokud máte o divadlo zájem a objevíte výzvu (po­ dobnou, jako Herecká přípravka na této stra­ ně), která nabízí možnost zapojit se do práce divadelního souboru, neváhejte. Otevře se vám šance poznat nový svět, nové zajímavé lidi a něco důležitého pro sebe udělat.

HERECKÁ PŘÍPRAVKA V rámci činnosti Bohnické divadelní společnosti o. s. pořádáme hereckou přípravku. Vstup je volný pro všechny vážné zájemce a zdarma. Výuku vede herec a režisér s 30 letou divadelní praxí. Vhodné i pro úplné stydliv­ ky a začátečníky. Terapie divadlem! Po­ žadujeme opravdový zájem o studium!

Vaše vlastní výsledky a váš trvalý zájem vám umožní ve skupině uspět a stát se členem divadelního souboru. Připravu­ jeme nové divadelní projekty! Vhodné pro obyčejné lidi, ztroskotance a bezdo­ movce… (Kurz je zdarma) Kontakt Martin Učík, mobil: 777 648 402, e-mail: ucik.martin@post.cz

10

téma: udělej něco pro sebe téma

Herci Martina Učíka Bohnická divadelní společnost je už přes dvacet let spojena se jménem svého zakladatele, herce, terapeuta, scénáristy a režiséra Martina Učíka. Jeho posledním velkým úspěchem je ponurá groteska Starý nácek.

Hlavní postavu, geniálního norského spisovatele Knuta Hamsuna, který se ve stáří zapletl s Hitlerem, ztvárnil známý herec David Matásek. Vedle něj si pod režijním vedením Martina Učíka zahráli neprofesionálové z Bohnické divadelní společnosti.

Jak se vám daří skloubit profesionální herce s jejich amatérskými kolegy? Nebo snad nejste amatéři?

Vždycky jsem říkal, že nejsme amatéři, my jsme alternativní, expe­ rimentální soubor, který pracuje v divadle velmi speciální metodou.

Jde o propojení profesionálů a psychiatrických pacientů a to je druh divadla, které je nezařaditelné. Není zcela profesionální, ale ani amatérské. Má evidentní terapeutický přínos, ač nepoužíváme žádné speciální terapeutické metody. Používáme médium divadla a ono to funguje.

Stačí jim zkušenosti a síly i na náročnější představení?

Někteří moji herci s námi jsou více než deset let. Podařilo se to, o co jsem od začátku usiloval, propojit v nějakém divadelním tvaru profesionály s cvičenými neprofesionály, kteří mají z divadla už velké zkušenosti. Nikdy z nich profesionálové nebudou, ani o to nejde, ale obohatí jim to život a dostávají honorář. Musejí se chovat profesio­ nálně, chodit na zkoušky a samozřejmě musí dorazit na představení.

Zkrátka musí se také starat o to, aby si svůj psychický stav vyladili natolik, aby mohli hrát.

herec, režisér, scénárista, terapeut a zakladatel Bohnické divadelní společnosti Martin Učík

Je tahle spolupráce zajímavá i pro profesionální herce?

Zažijí při tom dost legračních situací. To je může pobavit, můžou to vyprávět, dát k lepšímu, co se stalo, když hráli s „blázny“. Pro každého tvůrčího člověka je jakási vyšinutost, zvláštnost vlastně studijní materiál. Jsou velmi tolerantní. Třeba David Matásek se na zkouškách chová noblesně, i když se stane, že udělají něco, co se nedělá. Tak to s grácií okomentuje, zlehčí to a nic se neděje. Pod Bohnickou hrála už i řada jiných herců, někteří považovali za čest, zahrát si s námi.

Jak jste s Bohnickou divadelní společností začínal?

Byl jsem deset let terapeutem v Psychiatrické léčebně Bohnice.

Přišel jsem v roce 1990 a rok na to vznikla Bohnická divadelní společnost. Pracovali jsme s lidmi na pavilonech. Vždycky jsem objel léčebnu a vyzvedl jsem si herce. Někteří měli možnost vycházet jen s doprovodem, takže jsem je měl pod patronátem, ale část pacientů k nám docházela dál i po skončení hospitalizace. Scházeli jsme se dvakrát týdně v Divadle za plotem, které je v areálu léčebny, ale po­ řád jsme se snažili, abychom pacienty dostávali spíš ven. V roce1993 jsem se stal členem Divadla Komedie, takže jsem paralelně dělal dvě práce. Profesionální hereckou v divadle Komedie a dramaturgickorežijní a koncepční v tomto projektu. Bohnická pak hrála pravidelně v Komedii, protože jsem to tam zařídil, takže se to občas propojo­ valo. V Komedii jsem byl osm let a pak magistrát vypsal výběrové řízení a dostala to jiná parta.

Nelitoval jste někdy, že víc nepracujete s profesionály v běžných divadlech?

Vždycky je něco za něco. Někdy je to těžké, někdy si zoufám, když vidím, že herci málo trénují a ten efekt není takový, jaký by měl být.

Na druhou stranu, když mě můj kamarád psychiatr Petr Rákoš k téhle práci přemlouval, a přemlouvat mě musel, protože jsem se bál psychiatrie jako každý jiný, tak říkal: „Hele budeš tady první, budeš absolutní jednička. To tady ještě nikdo takovým způsobem neudělal.

Tím propojením divadla a psychiatrie se staneš průkopníkem.“ To velice zahrálo na moji ješitnost. Říkal jsem si, že být v něčem úplně první není špatné. Časem mi ale skutečně začala chybět režie s pro­ fesionály. Splnil jsem si to až posledním představením Starý nácek.

Pracujete během zkoušení s celým souborem, nebo se věnujete každému herci zvlášť?

Záleží na tom, kolik jich přijde. Nejvíc chodilo kolem patnácti lidí, to bylo fajn, ale zase nebyl čas na individuální práci. Byly tam velké rozdíly mezi pohybovými schopnostmi, intelektem, pamětí – naučit se a interpretovat text. Podle toho musely vypadat zkoušky. Snažil jsem se, aby byly pestré zábavné, aby se témata střídala, aby udrželi

téma: udělej něco pro sebe pozornost a zapojili se. Měli jsme tam jednoho herce Jiříčka, který měl velmi vážnou schizofrenní poruchu. Projevovalo se to tím, že občas začal nekontrolovatelně křičet, nebo se bil do hlavy, schválně padal ze židle a tak. Musím říct, že to bylo dost těžké. Říkal jsem si, že by nebylo špatné udělat činnost dvoustupňovou, abych se mohl zabývat i Jiříkem, kterého jsem měl hrozně rád. Byl v léčebně celoži­ votně a hrozně si toho vážil, že mohl do divadla chodit.

Máte nějakou konkrétní představu jak na to?

Ideální by bylo udělat hereckou školu, kde by lidé trénovali a něco se o divadle dozvěděli. Už jsem jeden takový turnus udělal u Ježka a Čížka a moc mě to bavilo a myslím, že by se to mělo zase zopako­ vat. Druhý stupínek by bylo už účinkování v projektech, aby do nich vstupovali už trochu poučení o technice. Pak bych měl možnost jim říkat: musíš trénovat to a to a pak si zahraješ. S hraním byla spojena vždycky velká zábava, častokrát jsme jezdili na výlety, dostali se s námi i do zahraničí. V době, kdy jsme je poznali, neměli někteří ani občanku, protože byli celoživotně v ústavu a nepotřebovali ji. Zaři­ zovali jsme s nimi pasy. Byli jsme v Belgii, na Slovensku, několikrát v Polsku a v Německu, takže možnosti se jim otvíraly i takhle.

Střídali se herci, nebo chodil stálý okruh zájemců?

Bohnickou divadelní společností prošly mraky lidí. Po zaléčení, když se jejich stav upravil a začali chodit do práce a začaly jim fungovat sociální a rodinné vztahy, tak zájem třeba opadal, ale zase se vraceli.

Když se něco stalo v rodině, nebo měli zase ataku nemoci. Průběžně jsme obnovovali soubor a dokonce jsme si pak z toho dělali legraci, protože když někdo přestal chodit, tak se hned otevřely dveře a přišel někdo jiný. Bylo to někdy až neuvěřitelné. Stávalo se, že někdo přišel a druhý den už hrál. Někdy to byl fofr.

Pomohlo někomu z vaší skupiny divadlo výrazně?

Vzpomínám si na dva nebo tři neuvěřitelné případy. Jeden je Jarda, který už přestal hrát, ale v rámci své osobní emancipace. Muselo to skončit roztržkou, protože byl na mě velmi navázaný a musel se od­ poutat. Hrozně toužil být hercem, ale dlouho, asi dva nebo tři roky, se neodvažoval přijít na zkoušky. Pak přišel a bylo vidět, že to s ním mocně zacloumalo. Jeho ošetřující lékařka mi po několika letech, co jsem s ním pracoval, řekla, že jsme mu pomohli k přestavbě osob­ nosti. Před tím byl tak stresovaný, že když na sezeních zvedla ruku, hned letěl do kouta, protože se bál, že dostane ránu. Jeho problém byl, že pořád bydlel u rodičů. Teď po těch letech si našel podnájem, pracuje v nějakém chráněném programu a našel si přítelkyni. Kluk, který před tím nikdy o holku nezavadil, má teď stálou partnerku. inzerce

11

Takže takové tři věci, které potřebuje člověk ke zdraví. Mít kde bydlet, nebydlet s maminkou, postavit se na vlastí nohy, pracovat a najít si vztah.

A ten další případ?

Pacientka Jana, která se léčila z těžkých depresí a už bohužel nežije.

Dokonce dostávala i elektrošoky a ráda je podstupovala, protože jí pak bylo lépe. Také dlouho váhala, byla uzavřená, ale v jedné hře jsme zkoušeli tango a přes ten tanec se uvolnila, a pak s námi několik let byla. O ní mi jedna terapeutka řekla: „To je fantastický, co jste s tou Janou udělali. Byla tak uzavřená, že nebyla vůbec schopná komuniko­ vat a vy jste ji úplně otevřeli.“ To divadlo, to médium ji otevřelo.

V čem je tahle zvláštní moc divadla?

Neděláme dramaterapii v lékařském smyslu, kdy se přehrávají traumatizující situace a člověk se je v rámci dramaterapie pokouší řešit. My děláme divadlo. Divadlo má v sobě několik složek, které všechny můžou dostat člověka do zvláštního stavu. Působí na něj literatura, hudba, tanec, jevištní pohyb, světla, výtvarná stránka.

To jsou všechno věci, které mají na člověka obrovský vliv, zvlášť když si představíte někoho, kdo se pořád pohyboval po nějakých pavilonech, kde je strašidelné být deset minut. Ale v divadle musí být obsaženy všechny složky, které jsem vyjmenoval, aby to mělo kouzlo. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, jak tajemné a vlastně dobrodružné je, když člověk čeká v portále na začátek představení, sedí tam publikum a sál potemní. A na závěr mu zatleskají, takže okamžitě vidí reakci – ano, dobře jsi pracoval, něco ses naučil, je to veliké vítězství a lidé to ohodnotí.

Co když se práce příliš nedaří?

Divadelní soubor je komunita, která si brzy sama začne určovat regule fungování. Člověk ví, že mu někdo uvaří kafe, přinese jídlo, že si může postěžovat, ale zároveň ví, že by se měl chovat tak, jak to od něj komunita očekává. Když někdo něco zanedbává, nepřijde na zkoušku, přijde pozdě na představení, tak se na něj všichni vrhnou a začnou mu nadávat, protože to kazí společné dílo. Samozřejmě se vždycky najde aspoň jeden asociál, který vidí především vlastní výhody, ale dostává to tvrdě najevo. Zrovna Jardu jsem jednou požádal, aby se staral o olej do petrolejových lamp a on mi řekl: „No moment, já tu mám skoro hlavní roli, tak přeci nebudu shánět něja­ ký olej.“ Řekli mu: „Hele, Jardo, že se nestydíš, ty hajzle, to si myslíš, že Martin, který to tady režíruje a ještě shání rekvizity a běhá kolem toho…“ No ten dostal.

Josef Gabriel

12

zkušenosti téma

Když má člověk depku

O

kruh lidí, které máme rádi, obvykle omezujeme na vlastní rodinu a přátele. Ale jak je tomu v zaměstnání? Ti šťastnější z nás najdou i tam kolegy, kteří jim přirostou k srdci a budiž jim to přáno. Mně se to, bohužel zatím nepodařilo. Možná je to tím, že potřebuji čas, než se někde rozkoukám a potom už je pozdě, ukázat kolegům svoji pravou tvář. Jak mají poznat, že s nimi chci být přítel? Pracuji ve firmě, kde se důraz klade na výkon. A na lidech je to znát. Ráno vidíte uvzdychané človíčky, kteří se postaví ke svému stroji a makají a makají…. Dvakrát ročně se sejdou v hospodě, ředitel tomu říká tmelení. Ale jindy, v průběhu roku, nenajdou čas na zasmání, leda že si utahují jeden z druhého. Tak rozpouštějí stres.

Jeden o druhém toho moc nevědí, baví se o neutrálních věcech. Třeba o počasí. A dny

plynou jeden za druhým. A my tu máme další Vánoce a nic se nezměnilo. Makat, makat, makat.

Vstávat do práce s nechutí je nejhorší, co se může člověku stát. Proč věci nejsou tak, jak si je pohádkově vysnívám? Proč se lidi na sebe mračí? Proč se pomlouvají? Proč si závidí? Proč? Žila jsem dlouho zavřená ve světě fantazií a ještě teď mě realita drtí.

Všichni jsme svým způsobem zavřeni ve vlastním světě a o ten se nechceme dělit. I já se pomalu ale jistě podobám svým kolegům.

Nikdo o mně nechce nic vědět, tak o sobě nemluvím. Utahují si ze mě? Nejsem první ani poslední. Srdce, zchladni! Hledám si novou práci. Je to útěk? Vím, že i tam to bude stejné. Protože problém není v lidech, ale ve mně.

Když má člověk depku, chodí ulicemi a všichni okolo se mu zdají být šťastní.

Nechápe, kde se v lidech bere ta síla, aby se usmívali. Nevidí, že i oni mají svoje problé­ my. On jim čistě závidí.

Když má člověk depku, každá i sebe­ menší povinnost v zaměstnání i doma ho vede k totální nechuti něco udělat. Všech­ no v něm křičí „ne!“ Nechce se hýbat, přemýšlet, mluvit, řešit, být.

Když má člověk depku, jedinou útěchou mu je postel. Tam uléhá, aby se vzdálil od světa, který na něj tlačí. Řekne si: jen pár minut si poležím, jen to ze sebe setřesu a jsou z toho dvě hodiny, u někoho i celý den.

V posteli se převaluje a trápí vzpomínkami na špatné věci, sebeodsuzováním, myšlen­ kami na černou a beznadějnou budoucnost.

Když má člověk depku, lidé mu připadají zlí a bezcitní. On sám si připadá slabý a zra­ nitelný. V mezilidských vztazích se vyskytuje stále více problémů, bývá podrážděný a to se

Steve Snodgrass, Flickr.com

zkušenosti ostatním nelíbí. V čím větším napětí člověk je, tím víc se objevují konflikty, člověk se cítí unavený a dostává se tak do bludného kruhu.

Když má člověk depku, nemůže se ani dívat na televizi, aniž by v duchu nepronášel hodnotící soudy. Jak to ta herečka zahrála blbě, jak někdo napsal hezky scénář, ale samotný příběh si neužije. Totéž se týká četby. Myšlenky mu zabíhají do jeho pro­ blémů a úleva a relaxace nikde. Neužije si ani hudbu. Ta mu připomíná chvíle, kdy mu bylo dobře a po těch smutní nebo chvíle, kdy už se dobře necítil a to prohlubuje jeho de­ presi. Protože nezná cestu, jak z toho kruhu beznaděje vystoupit.

Chvíli si myslím, že je to náruč smrti, hrůzná a přesto lákavá a říkám si: „Pojď, Jsme tu jen samy dvě, rozdáme si to!“

Když má člověk depku, potřebuje pomoc. Někomu pomohou léky, jiný se snaží dostat se z toho vlastními silami. Hodně

13

záleží na blízkém okolí. Když ale človíček zabředne do negativismu, bývá pro nejbližší těžké být mu oporou. Trpělivost jednou dojde každému. Kudy se tedy dostat z pro­ blémů, když už ani oni nechtějí poslouchat stesky a nářky, které v něm sídlí?

Přečtěte si knížku, zaposlouchejte se do hudby, dejte si vanu, zapalte vonnou svíčku.

A i když vám celý svět připadne nepřátelský, i když sami sebe podceňujete a litujete, užij­ te si svoji chvilku odpočinku, vstřebávejte tu atmosféru.

Držím palce všem, kteří se z depky chtějí dostat. Nezoufejte a věřte, bude líp!

Irena Prokopová

Z deníku Deprese: hovory se smrtí…

Tento text jsem napsala před několika lety v těžké depresi, těsně před tím, než jsem se definitivně zhroutila. Když se cítím špatně, mívám tendence, se ze svých pocitů „vypsat“, někdy to pomůže, někdy je už pozdě.

Drtivou většinu takovýchto textů likviduji, tentokrát jsem se rozhodla jinak. Všimla jsem si, že slovo „deprese“ jsem v textu nepoužila ani jednou a přitom je jí celý prosycen. Endogenní deprese je strašlivý stín, který visí nad mým životem. Někdy se přiblíží a pohltí mě, někdy jen vyčkává kdesi v záloze. Možná, že mé zápisky pomohou lidem, kteří touto nemocí netrpí, víc pochopit lidi jako jsem já. Byla bych ráda…

M

á bolest, úzkost a beznaděj je to jediné skutečné a už té­ měř jediné, co ještě dokážu vnímat. Dcera na mě mluví, cosi chce s panenkou, posílám jí do dětského pokoje a ona odchází. Ležím schoulená pod dekou, ale ani to nepomáhá. Dělám, co mohu, aby nevěděla, jak se cítím. Je příliš brzo na to, aby poznala všechnu tu špínu, která ji čeká. Obě děti se do ní zřítí s děsivou jistotou, že jdou vstříc něčemu úžasnému, co je kdesi dál v životě čeká. Je mi jich tolik, tolik líto. Miluju je, ale netuším, jak je toho uchránit, co jim dát, aby to bylo dost, abych dokázala ušetřit bolesti jejich čistá srdce…

Chemie mi otupuje smysly. Kéž bych mohla spát, ale nedokážu mít ani zavřené oči, celé hodiny nejsem ani vzhůru, ani ne­ spím. Připadám si, jako bych se brodila po krk vodou a i ten zbytek vzduchu okolo mě nějak zhoustl, že se jen těžko dá natáhnout do plic – ale bolest srdce neotupí. Nevinně vražedné pilulky mi berou schopnost se bránit, jako by mi strhávaly z těla poslední cáry šatů a já zůstala nahá, schoulená a bez­ branná. Bolest vyvstává z popela, nedotčená

plameny jako střepy staré tisíc let, jen trochu očouzené. Sedativa vystavěla průhledné stěny mezi mnou a okolním světem, ale nedokázala postavit zeď mezi mě a bolest.

Zůstaly jsme spolu ve skleněném akváriu jen já a ona a teď se mi dívá do očí. Už se nebo­ jím, předstírám, že tu není, mám v tom cvik, ale bolest se nedá oklamat, natahuje studené pařáty a láká mě k sobě. Chvíli si myslím, že je to náruč smrti, temná, hrůzná a přesto lá­ kavá a říkám si: „Pojď! Co mi můžeš udělat?

Jsme tu jen samy dvě, rozdáme si to!“ Jenže ona se jen chechtá. „To by se ti líbilo! Ne­ jsem jen tak nějaká blbá smrt. Já jsem tvoje smrt, přece mě znáš už tak dlouho. Mám ti vyjmenovat, kolikrát jsi mě potkala tak blízko, že ses mě dotýkala prsty? Vzpomí­ náš? Já jsem ty! Všechny tvé zklamané staré touhy, ideály a lásky i bolesti, o kterých se snažíš předstírat, že nikdy neexistovaly? Mě neobelžeš. Víš, já nikdy úplně neodejdu. Já jediná tě nikdy neopustím!“ říká přesvěd­ čivě a já jí věřím. Zkouším se ještě bránit. „Co už je mi dneska do starých ran, bolestí a zklamání? Mé blízké, co se jich týkala, už dávno pohltila dvířka kremační pece!“ A ta

obluda hýká smíchy. „Nedělej blbou, ty nej­ líp víš, že nikdo nezmizí úplně, jejich obrazy, dotyky a city máš v duši! Vím, že s nimi ně­ kdy mluvíš a někdy tě lákají k sobě! Proč se ještě bráníš? Nabízím ti přece všechno, po čem toužíš. Konejšivou náruč, klid a mír…

Jen já jsem tvá jediná jistota.“ Nesmím zavřít oči, kdykoli to udělám, vidím v představě rudé cákance od krve na bílých obkladačkách v koupelně, nedokážu myslet na nic jiného, nedokážu už myslet vůbec… „Vím, že ti stejně neuteču, proč mě teda nenecháš ještě pár okamžiků hledat? Chci vědět, jestli existuje něco, pro co stálo za to tady vůbec být, jaký to všechno mělo smysl.

Přece musí existovat něco, čemu se dá vě­ řit!“ Smrt si může dovolit být shovívavá…

Vím, že i pro mě je věčná jen moje smrt, zase se vrátí a bude chtít, abych přestala hledat, toužit, snít, cokoli cítit a odešla s ní.

Abych se vzdala naděje, že naleznu něco, co přesahuje lidský řád, co je silnější než ona, něco, co může přečkat plameny a vstát z popela. Možná tuší, že bych to mohla najít a proto mě tak trápí. Už nevím, jestli chci ještě hledat a bojovat, už nemám sílu pohnout stéblem trávy. Trestá mě za to, že jsem vůbec něco takového chtěla hledat. Jak bych mohla najít cestu k ostatním, ke všemu ostatnímu? Přijmout cizí bytost znamená vzdát se svobody a stát se zranitelným. Jen ten koho miluješ, ti může ublížit. Kde je potom hranice našich činů? Kde je řád, ke kterému se můžeme utíkat, kde hledat lásku a důvěru, kde získáme odpuštění? Soudit se můžeme sami…

Eva

14

rozhovor téma

Co mohu udělat, když mě drtí deprese Ačkoliv deprese je dnes již poměrně známé onemocnění, mezi lidmi o něm stále přetrvává řada mýtů. O tom, co ve skutečnosti všechno tato nemoc dokáže, jsme hovořili s MUDr. Vilmou Knetlovou, psychiatričkou z Jihlavy.

Bývá deprese doprovázena i tělesnými příznaky?

Nemocný je unavený a odpočinek nepo­ může. Nechutná mu jíst, nebo se naopak přejídá. V této situaci se někdy dotyčný ocitá u somatického lékaře z důvodu extrémně rychlého zhubnutí. Vždy je nutné vyloučit somatické onemocnění jako je například anémie nebo porucha štítné žlázy. Dalším tělesným příznakem je nespavost, neklidný, přerušovaný spánek. Brzy se ráno probudí a už neusne.

Jak může laik poznat u někoho blízkého, že se už se nejedná o běžný splín a smutek, ale o depresi?

Dá se to poznat podle toho, že dotyčný člověk se hodně povahově změní. Delší dobu je na něm vidět smutek, nemá o nic zájem, nic ho nebaví, polehává, v noci nespí. Ztrácí zájem o sex, čehož si pochopitelně partner

psychiatrička MUDr. Vilma Knetlová

Ashley Rose, Flickr.com

Co to deprese vlastně je? Jaké jsou její příznaky?

Deprese je charakteristická poruchou nálady. Ta bývá hodně smutná, většinou bez příčiny, ale může být nastartovaná něja­ kou smutnou událostí. Tento smutek trvá déle než 14 dní a je doprovázen typickými depresivními příznaky, mezi které patří neschopnost se radovat, nerozhodnost, nezájem o věci, které nás dříve těšily a bavi­ ly, neschopnost pracovat, soustředit se na práci nebo na jakoukoli činnost, postrádání jejího smyslu, zpomalení pohybů a myšlení, pocity viny, nezájem o sex a myšlenky na smrt a sebevraždu. V extrémních případech mohou být pro nemocného nepřekona­ telnou překážkou běžné denní úkony jako vstát z postele, vyčistit si zuby, obléci se…

To, co člověk dříve běžně zvládal, mu náhle připadá neobyčejně těžké.

Těžká deprese je život ohrožující onemocnění. V Evropské unii každý rok spáchají sebevraždu tisíce lidí právě kvůli depresi. Na rozvoji tohoto onemocnění se podílí také anonymita velkých průmyslových měst a narůstající tlak života v moderní společnosti.

všimne. Deprese je relativně častá nemoc.

U nás se odhaduje, že asi 17 procent z celé populace během života onemocní depresí a zhruba šest až sedm procent je v tuto chvíli aktuálně nemocných.

Někdy je nemocný člověk tak nešťastný, že uvažuje o sebevraždě. Zdá se mu, že jeho život nemá žádný smysl, že už to lepší nikdy nebude a je lepší se vším skoncovat.

Jsou takové stavy skutečně životu nebezpečné?

Sebevražda je smrtelná komplikace deprese. Může se stát, že se sebevražedné myšlenky objeví i přes optimální spolupráci s psychiatrem v rámci zhoršení stavu. Obec­

ně platí, že o sebevraždu se častěji pokusí žena než muž, ale zase je častěji zachrání, protože volí méně razantní metody jako je například otrava medikamenty. Muži volí razantnější sebevražedné metody. Oběsí se, zastřelí, někam najedou autem a podobně, což dopadá špatně.

Lidé v depresi poměrně často na smrt a sebevraždu myslí, ale mají třeba strach se s tím někomu svěřit, bojí se, že skončí zavření na psychiatrii. Kdy se dají takovéto stavy zvládat ambulantně a kdy už je nutná hospitalizace?

To je velmi těžká otázka. Takového člověka by měl posoudit psychiatr a i pro

rozhovor něho je to velmi těžké. Je to jiné, pokud jde o relativně cizího člověka, nebo o pacien­ ta, kterého má lékař v dlouhodobé péči a je mezi nimi vzájemná důvěra. Myslím, že člověk, který plánuje sebevraždu, by měl být hospitalizován. Hospitalizace je nejúčinnější možností jak co nejdříve dosáhnout úlevy od potíží a zásadně snížit riziko sebevraždy. Pro lékaře je velmi těžké se v tomto rozhodovat, protože když to pacient udělá, a lékař měl podezření, riskl to a bylo to špatně, tak to s ním už vždycky bude.

Existuje nějaké kriterium, podle kterého lékař pozná, kdy je možné léčit pacienta s depresí ambulantně a kdy už je nutná hospitalizace?

Jednoznačné kritérium je nebezpečí sebe­ vraždy. Ve všech ostatních případech je to v podstatě otázka domluvy s pacientem.

Záleží, jestli člověk žije sám, nebo jestli má zázemí a na dalších faktorech. Dobré je, když se podaří mezi lékařem a pacientem vybudovat vztah důvěry, což koneckonců platí ve všech medicínských oborech.

Mezi laiky existuje názor, že když někdo mluví o sebevraždě, tak to určitě neudělá, že jen tak vyhrožuje…

To vůbec není pravda. U některých lidí, kteří jsou povahou manipulativní, to tak může být, ale to jsou výjimky, obecně je spíše opak pravdou. Některé dokonané sebevraždy jsou vlastně nepodařeným sebevražedným pokusem. Každý člověk, který o sebevraždě mluví, by měl být psychiatricky vyšetřen.

Druhá pověra je ta, že se nemocného na sebevražedné myšlenky nemáme ptát, aby ho to pak nenapadlo. Takové myšlenky niko­ mu vnuknout nemůžete. Naopak pomáhá, když člověk může s někým mluvit o svých sebevražedných myšlenkách, o tom, jak se mu věci zdají beznadějné. Je dobré dát na­ jevo, že chápeme, že mu musí být velmi zle, když ho něco takového napadá. Větší riziko sebevraždy je tam, kde to v rodině už někdo udělal, příklad hraje velkou roli.

Jaké jsou možnosti léčby deprese?

Deprese je při včasné diagnóze dobře léči­ telná nemoc. V ideálním případě nastupuje léčba jak léky, tak psychoterapií. Psychote­ rapeutů však zdaleka není k dispozici tolik, kolik by bylo potřeba. Navíc psychoterapii často nehradí pojišťovna a je to běh na dlouhou trať. Pokud se jedná o středně těžkou nebo těžkou depresi psychoterapie samotná nestačí. Na prvním místě je léčba antidepresivy, která je dostupná pro všech­ ny, a doplňkově psychoterapie. Spoustě lidí pomůže samotná léčba antidepresivy,

protože odstraní příznaky a pomůže zmo­ bilizovat síly. I lehčí deprese se v zásadě léčí léky, protože je tu vždy riziko, že se stav bude zhoršovat a pacient si něco udělá.

Za jak dlouho po zahájení léčby nastává zlepšení stavu?

Chtěla bych zdůraznit, že neexistuje léčba, která by zabrala hned. I u antidepresiv s relativně rychlým nástupem účinku to je minimálně 14 dní, spíše několik týdnů, než nastane mírné zlepšení. V tomto momentě je důležitě s užíváním léků nepřestávat a vydržet. Stav by se měl zlepšovat pomalu až do momentu, kdy se bude pacient cítit tak jako před onemocněním. Zásadní je také nevysazovat léčbu předčasně, mini­ málně půl roku až rok po vymizení přízna­ ků by měl v užívání antidepresiv pokračo­ vat, a pak je teprve možné uvažovat o jejich postupném vysazování v řádu týdnů až měsíců. Často se stává, že v momentě, kdy je člověku dobře léky vysadí, čímž si způsobí návrat příznaků a deprese může přecházet do chronického stavu.

Lidé s depresí se často setkávají ve svém okolí s názory, že deprese je povahová slabost, neschopnost řešit problémy.

Jsou nabádáni, aby se vzchopili, aby se přemohli…

Představa, že se dá deprese zvládnout silnou vůlí, je nesmysl. Je to stejné, jako byste se pokoušeli silnou vůlí přemoci zlomenou nohu, nebo cukrovku. Tento názor lidem s depresí velmi ubližuje. Dnes se ví, že deprese je jednoznačně biologické onemoc­ nění související s nerovnováhou chemických látek v mozku. S povahovými vlastnostmi to nemá nic společného.

Jak by tedy měli příbuzní k nemocnému přistupovat?

Je důležité, aby byli vnímaví k příznakům signalizujícím depresi. Velmi svému blíz­ kému také pomohou tím, že ho přesvědčí, aby šel k lékaři. Vždycky to nemusí být psychiatr. U lehčích stavů stačí i praktický lékař a je jich spousta šikovných, kteří umí deprese léčit dobře. Je ovšem pravda a je to škoda, že někteří praktičtí lékaři se o tuto problematiku příliš nezajímají. Když se začne s léčbou včas a není to kompliko­ vaná deprese, může léčba u praktického lékaře stačit. Co si budeme namlouvat, stále existuje cejch psychiatrického pacienta.

Nemocní by ze svého okolí měli cítit oporu.

Věřme jim, že se momentálně cítí špatně a zároveň je přesvědčujme, že léčbou se jejich stav zlepší. Je důležité je ubezpečovat, že nám na nich záleží, že je máme pořád stej­ ně rádi a že jsme ochotni jim jakkoli pomoci.

15

Rodina nemocných to také často nemá jednoduché, ideální je aby i rodina spolu­ pracovala s lékařem. Lékař sám bez svolení pacienta nemůže o jeho osobě poskytovat informace, ale v zákoně se nic neříká o tom, že by příbuzným nemohl naslouchat on sám a využít to ve prospěch pacienta. Nejlépe také se souhlasem pacienta.

Dá se návratu deprese nějakým způsobem předcházet?

Znamená to dodržovat pokyny lékaře a ne­ vysazovat předčasně léčbu. Nezneužívat návykové látky, protože ty skoro všechny mohou depresi vyvolat anebo zhoršit včetně alkoholu. Naučit se včas rozpoznat varovné příznaky navracející se nemoci. Mít vypra­ covaný krizový plán pro tento případ. Kon­ taktovat co nejdříve ošetřujícího psy­chiatra a domluvit se s ním na úpravě medikace a hodnocení stavu. Důležité je nevnímat návrat nemoci jako konec všech snah nebo selhání, ale jako známku přetrvávající zrani­ telnosti a jako problém, se kterým je nutné se co nejdříve vyrovnat.

Eva Vorálková

inzerce

Máte ve svém okolí kvalitního poskytovatele sociálních služeb nebo jste úspĈšnĈ prošli inspekcí?

Neváhejte a nominujte toto zaĖízení na Cenu kvality v jedné z následujících kategorií!

1. Poskytovatelé sociálních služeb pro seniory 2. Poskytovatelé sociálních služeb pro dĈti 3. Poskytovatelé sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením 4. Poskytovatelé sociálních služeb pro osoby ohrožené sociálním vylouĀením KromĈ kvalitních poskytovatelĠ sociálních služeb hledáme mezi vámi také Osobnost roku a kandidáta/ku na Cenu sympatie.

UzávĈrka nominací je 31. bĖezna 2011 NOMINUJTE na www.osetrovatelskapece.cz, kde naleznete i více informací.

ce_Diagnoza2.indd 1

21.2.2011 16:52:3

16

bláznivé umění

Pavel Bucek Té, která mi uvízla v srdci Pavel Bucek se od roku 1998 léčí se schizoafektivní poruchou a dochází do Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov na různé terapeutické skupiny (Škola seznamování, Maskal, Velký denní program). Minulý rok prožil mnoho smutného, ale

Sněženka Jsi první i poslední polibek, jsi rudá růže, co mi nepatří, jsi sněžná víla, co mi uvízla v srdci.

Já jsem jen Volšoveček co si zpívá pod vrbou.

Jsi Zlatovláska, které upadl vlas do mého srdce.

Miluji tvůj úsměv, je půvabnější než první jarní sněženky, které ti přivezu z krkonošských svahů.

Jsi nejkrásnější sněženka, roztaj prosím, prosím!

i šťastného, vrací se do života, studuje a píše. V poslední době v sobě totiž objevil literární talent. „Psaní mě naplňuje radostí, při psaní zapomínám na starosti všedního života,“ říká Pavel Bucek.

My little sister Jedeme po stejné koleji a ty jsi vlak, který má náskok.

Ty nevidíš tem můj a já tvůj, ale máme stejný směr i cíl.

Třeba naše vlaky dojedou na nádraží a ty na mne počkáš a třeba ne a pojedeš dál…

Jsem upřímný, proto mě máš ráda my little sister.

Prožil jsem dva nejkrásnější dny, kdy jsem si myslel, že tvůj polibek je můj.

I když naše vlaky na sebe nepočkají, jsi má největší láska, jakou jsem kdy prožil.

I když se naše vlaky nikdy nestřetnou, čeká nás oba dlouhá cesta, čeká nás mnoho stromů, kamení, kvádrů soli.

Naše společná kolej je přátelství a možná každý z nás najde jinou výhybku lásky, ale přátelství je nesmrtelné moje sestřičko.

Čistička Tvé rty jsou chladnější než led…

Tvé rty jsou ledové kry, které plují ledovým oceánem polibků.

Proč se neohřejí, mým golfským proudem?

Protože je studí chladný oceánský proud vzpomínek smutku a neštěstí.

Ale teplo je příjemnější!

Jsem sobec, chtěl bych být tvým golfským proudem…

Ale ten je teď znečištěný chemikáliemi smutku a beznaděje.

Přátelství je moje čistička odpadních vod černých myšlenek.

V mém golfském proudu čistička radosti, přátelství a lásky už začala pracovat.

To ty jsi ji zapnula!

bláznivé umění

17

Marta Tíkalová Nechci být němá Marta Tíkalová (nar. 1968 ve Vlašimi), je matkou dvou dětí, vystřídala několik různorodých zaměstnání, pracovala jako knihovnice, asistentka, pokojská a pracovnice správy majetku, brigádně okusila práci v rostlinné výrobě i u cestářů. Léčí se na

Vstát a jít dál Za svůj život jsem prožila mnoho traumat (například přepadení a únos, otec alkoholik, exekuce manžela); prý mám smíšenou úzkostně depresivní poruchu, ale názory lékařů na můj zdravotní stav se různí. Někdy je mi tak zle, že stěží dokážu vstát a k jakékoli činnosti se musím nutit. Někdy ani úporná snaha nestačí k realizaci nejobyčejnějších činností. Zatím jsem zaměstnaná, ale práce mě příliš vyčerpává. Nemohu se delší dobu soustředit a stále víc cítím únavu. Od té doby, co se léčím, mi léky pomáhají nebát se spánku a trochu si odpočinu. Ale i přesto mě pronásledují strašné sny. Moje vize někdy jde jen velmi těžko oddělit od reality. Mám fóbii z velkých prostorů a lidí (mužů), ze tmy i samoty. Nesnáším krev. Cítím totiž její nasládlý pach. Z tohoto důvodu mám problém s vařením.

Moje zdraví je celkově velmi křehké – mám nemocnou štítnou žlázu, syndrom dráždivého tračníku, léčím se s poruchou výživy a chodím k psychologovi. Čas od času omdlím a občas skončím i na kapačkách. Zatím jsem vždycky po čase dokázala vstát a jít dál. Občas mám silné nutkání, že už tu nechci být. Je to našeptávač, říká, že už jsem si svůj čas odžila. Když je mi pak lépe, mohu svoje myšlenky pojmenovat a zachytit je na papír.

Jak Jak mluvit beze slov, jak dýchat bez vzduchu, jak vidět bez očí a slyšet bez uší, jak chodit bez nohou a jak psát bez rukou, jak myslet bez hlavy, jak pít bez vody, jak milovat bez srdce a cítit bez duše?

Nějak podvědomě spíš tuší než navěky pohřbí vlastní duši.

psychiatrii, byla 19 let vdaná, psát začala po rozvodu. „Bylo to, jako když je ve mně uvězněno velké množství energie, která se chystá vybuchnout. Náhlý popud a proud, jenž nejde zastavit,“ říká Marta Tíkalová.

Slova Chtěla bych toho tolik říct.

Mám plno myšlenek, ale nejde to slovy vyjevit.

Nemohu je říct ani sobě, snad se mi to jednou povede ve velké zlobě na celý svět.

Květy myšlenek proudí na povrch, ale zbývá mi jen vzdech.

Jako by slova zamrzla na mých rtech.

Beze slov nedokážu žít, nechci zas němá být. Životní maska Co ještě mohu?

Jedině modlit se k Bohu.

Poznám se ještě až sejmu z tváře divadelní masku a bolest naplno zasáhne mou líc?

Myslím, že nepoznám se víc.

Svítání Až pro mě jednou vyjde slunce, na louce v trávě vykvete květ, uslyším znovu ptačí trylky, pak možná moje duše vrátí se ke mně zpět.

Zatím však kdesi marně bloudí a hledá cestu na tento svět.

Bojím se věřit na zázraky.

Ještě jednou – snad naposled chtěla bych slyšet tlukot svého srdce.

Dovol mi, ještě tohle smět.

18

bláznivé umění

Michal Zemánek Život je velká báseň Narozeniny Maminka měla narozeniny.

Dost stará maminka.

Chtěli jsme jí udělat radost my bratři všichni tři.

Chtěli jsme jí udělat radost dárky různými.

Bylo víno, chlebíčky, zákusky.

Byly kytice růží, tulipánů.

Chtěli jsme jí udělat radost dárky i všelijakými dárky jinými.

Stará teta řekla, že přijde ve dvě, ale přišla ve čtyři.

Tak jsme na sebe chvíli hleděli.

A já jsem zjistil sám, že teta už končí, že maminka už končí.

Ale já doufám sám, že stále začínám.

Pokoj Co si dáme do pokoje?

Co si dáme do pokoje?

Co si dáme do pokoje?

Co si dáme do pokoje?

Krabici od bot Krabici od bot Krabici od bot Hlavně že bude tvoje!

Hlavně že bude tvoje!

Všichni mně říkají, že mé básně nejsou básně, že prý báseň se musí rýmovat.

Já jim na to odpovídám, jak to kdo bere, vždyť jsou různé směry, kubismus, dadaismus, impresionismus, romantismus, surrealismus, poetismus, postmodernismus, konstruktivismus, symbolismus, realismus, futurismus, socialistický realismus. Čert aby se v tom vyznal. Já píši básně na základně vnitřního prožitku, kašlu na formu, přestože všechno má svou formu, ať to někdo chce nebo nechce.

Píseň o prohnané labuti Byla tak krásná, tak škaredá, a ne moc mladá.

Kreslila špatně, ale byla nejlepší.

Psala básně krásně úplně sama nebo jí snad s tím psaním někdo pomáhal, nevím, raději se rychle přiznám, to bych lhal.

Koho by napadlo, hraje dokonce divadlo.

A když zjistí, že se blíží tenký led, náruč všelijakých ochránců je tu hned.

Divadelní kroužek v našem lese Divadelní kroužek v našem lese schází se už dlouho, ředitelka, velká, velká to kóča, si myslí toho moc, i to, že třeba hlavu neunese.

Když je čas, pejsek Smetáček, kočička Mici A medvídek Brum Brum krásně si hrají.

Ach zakřiknutá ryba ta dává každému práci.

Nejlépe si hraji s kočičkou Mici.

Rybička chce jít ven, ale nemůže, Všichni jsou živi, Všichni jsou nemocní.

Ať se léčí v kroužku poctivou prací.

Kdo mi pomůže!

Na kočičku, medvídka a kočičku Mici a rybičku taky Nikdo nic nezmůže.

Báseň, opravdovou báseň není těžké vůbec napsat, je třeba námět, prožitek a hodně odříkání.

Myslím si, že každý básně píše, ale nikdo je nečte. Já si myslím, že pokud se báseň líbí aspoň jednomu člověku, je to velký úspěch. Horší je to s uplatněním. Proč regionální noviny o ně nemají zájem? Ztrácí se tím plno talentů a práce mladých lidí, která možná končí v koši.

Ať mým básním i třeba můj bratr nerozumí. Nemusím nikoho přesvědčovat.

Vždyť život je jedna velká báseň.

inzerce

19

klub samělých srdcí Všem osamělcům!

Cítíte se osamělí?

Chcete si s někým jen tak nezávazně popovídat a nevíte s kým?

Toužíte se s někým blíže seznámit?

Jestliže jste plnoletí a je vám méně než 50 let, tak vítejte v nově zahájeném projektu Klub osamělých srdcí.

Setkání členů klubu se koná vždy první sobotu v měsíci od 19 hodin v kavárně hotelu Gradient (Klánova 61, Praha 4-Hodkovičky).

Začínáme již

2. 4. 2011

hudební produkci zajistí: Dj Charly – Elektro House Bootlegs (80., 90. léta)

Spojení ze stanice metra C Kačerov, bus 170, 203 do zastávky Vavřenova ze stanice metra C Budějovická, bus 121 do zastávky Filosofská

Co v našem klubu najdete Nejrůznější „psychohrátky“ vedené dvojící zkušených psychoterapeutů MUDr. Martinem Jarolímkem a Mgr. Andreou Scheansovou.

Cílem je zkusit poznat sám sebe a ty druhé, případně se s někým vám sympatickým blíže seznámit. Společná setkání budou vždy zpříjemněna živou či reprodukovanou hudbou.

Vstupné je volné, jakož i společenský oděv není podmínkou.

Osamělci, přijďte se pobavit, těšíme se na vás.

11 20

objednací lístek Do konce roku 2011 Vám budeme Esprit zasílat zdarma.

Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky.

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XV, číslo 1–2 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Ulice: ...................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel redakce: Magdalena Martínková Korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml.

Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl.

Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

symbióza

A KOMUNIK ACE S VEŘEJNOSTÍ

KUR Z REDAKČNÍ PR ÁCE

Pořádá Česká asociace pro psychické zdraví ve spolupráci s Dobrým místem, o. s. za podpory poskytnuté z OP LZZ.

Více informací na www.capz.cz

Jak se přihlásit Zašlete svůj životopis a motivační dopis do 15. 4. 2011 na info@capz.cz. Úspěšní uchazeči obdrží do 25. 4. 2011 pozvánku k osobnímu pohovoru.

Kritéria pro přijetí Poživatel invalidního důchodu.

Zvládnuté základy práce na PC (word, internet).

K dispozici počítač s připojením na internet (doma nebo v zaměstnání).

Vítány jsou zkušenosti s publikováním na webu nebo v tištěných médiích.

Nabízíme Týdenní (přelom května a června) prezenční kurz redakční práce a PR. Následovat bude distanční vzdělávání pod vedením zkušených lektorů. Úspěšným absolventům možnost získání zaměstnání.

Kurz pro všechny účastníky zdarma.

Trpíte tělesným či duševním handicapem?

Chcete se naučit novinářskému způsobu psaní a získat zaměstnání?

Symbióza je tu právě pro vás.

20