Esprit 01-02 2012 by Česká asociace pro psychické zdraví

ESPRIT esprit

1–2 7–8

2009 2012 ZDARMA zdarma

ČASOPIS časopis PRO pro VŠECHNY všechny, KTERÝM kterým DUŠEVNÍ duševní STRASTI strasti NEJSOU nejsou LHOSTEJNÉ lhostejné

téma:

pomoc zdravotně postiženým STIGMA A DESTIGMATIZACE V ČRmezi jsou lidmi duševně nemocní (3)rodičovských | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) lůžku (5) Lidé naostro (3) | diskriminováni Celostátní setkání organizací (4) | Smrt v síťovém Stigma, strach, předsudky, odmítáníbylo (6)co | Zbláznit (8) práva OZP (8) Martin Jarolímek: „Aby pacientům nejlépe“se (6)může | Státkaždý porušuje Kanada respektuje (10) | Kapitalismus s námireforma nepočítá2012 (12)(10) Sociálníduševně reforma nemocné na úkor zdravotně postižených? (9) | Sociální Psychoanalýza – cesta do hlubin (14) | Green Doors (17) | Jak lépe s pacienty (20) Život se mi změnil při fotbale (13)duše | Multi family treatment v Deštném (14)komunikovat | Pastelkou čmárám si po duši (16)

ArchivWölfli DPS Ondřejov Adolf

TÉMA:

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, následující řádky jsou věnovány lidem s vážným duševním (především psychotickým) onemocněním. Lidem, kteří z patnácti až dvaceti procent zaplňují čekárny psychiatrických ambulancí a ze šedesáti procent lůžkovou kapacitu psychiatrických léčeben. Základní přístup k těmto lidem se opírá o tři pilíře – o tři P. Prvním P je pomoc. Je nepochybné, že duševně nemocní potřebují jak pomoc profesionální (lékaři, zdravotní sestry, psychologové, atd.), tak laickou (rodina, přátelé). Druhým P jsou jejich potřeby. V zásadě můžeme konstatovat, že duševně nemocní lidé mají stejné potřeby jako lidé duševně zdraví. Uspokojování jejich potřeb je však výrazně ztížené nemocí, léčbou a přístupem okolí k nim. Třetím P jsou jejich práva. Na obecné rovině jsou tato práva zakotvena v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od února 2010 součástí právního řádu České republiky. Středobodem Úmluvy je právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti. Podívejme se z tohoto hlediska na psychiatrickou péči u nás. Psychiatrická péče je v České republice postavená na psychiatrických ambulancích a psychiatrických lůžkách. Většina z nich je umístěna v psychiatrických léčebnách – totálních, monstrózních institucích, které mají několik stovek, ale i tisíc psychiatrických lůžek. Tento trend se táhne už od dob Rakouska-Uherska a za uplynulou dobu prakticky nezaznamenal větších změn. Žádný jiný zdravotní handicap (nevidomost, porucha hybnosti) nevyžaduje institucionální péči v takovém rozsahu jako duševní nemoc. Čím to je? Nejspíš za to mohou stále přetrvávající negativní předsudky laické (ale nejenom laické) veřejnosti vůči psychickým nemocem. Stigmatizace – cejch, pomyslná černá nálepka na čele duševně nemocného, která má ochraňovat společnost před jeho údajně „nevypočitatelným a nebezpečným chováním,“ dodnes nezmizela. Součástí negativního cejchu je i vnímání duševně nemocných jako bytostí neschopných samostatného a nezávislého života. Tudíž je nasnadě řešení – dlouhodobé hospitalizace v institucích, které se o takového člověka „zcela postarají“. Po ukončení hospitalizace je nemocný člověk vypuštěn mnohdy nepřipravený do vnějšího syrového světa. Pochopitelně v tomto nemilosrdném prostředí selhává, dostavuje se zhoršení psychického stavu a na obzoru je další hospitalizace… Tak se vytváří bludný kruh závislosti na mocné instituci. Devatenáctý článek Úmluvy zaručuje právo na „bezbariérové“ zapojení se do společnosti. V případě duševně nemocných toto právo značně pokulhává. Duševně nemocný člověk totiž nemá kvůli své nemoci dostatečně ostré lokty, aby si vydobyl své místo na slunci. V tom je znevýhodněn i oproti lidem s tělesným zdravotním postižením. Ti se totiž díky jasné mysli dokáží za svá práva pořádně bít. A společnost, orgány stání správy i média jejich volání slyší, na rozdíl od tenkých hlásků zpoza zdí psychiatrických institucí.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Psychohygiena, emoční inteligence, motivace

vropský projekt „Profesní růst pracovníků terapeutické komunity – navýšení kvality péče a sociálních služeb“ určený pro zaměstnance Terapeutické komunity Mýto, o kterém jsme informovali v minulých číslech Espritu, pokračoval během ledna a února letošního roku třemi dalšími kurzy. Zúčastnil se jich celý terapeutický tým komunity. Lednový kurz „Prevence syndromu vyhoření – psychohygiena v pomáhajících profesích při využití relaxačních technik“ vedla lektorka Mgr. et Mgr. Zuzana

Netočná ze společnosti Profima effective. s.r.o. „Teorie byla vhodně proložena praktickými cvičeními, která nám sloužila k tomu, abychom se více poznali, uměli se podpořit a předcházeli tak třeba i syndromu vyhoření. Do programu byly také vloženy čtyři delší relaxace a nácvik krátkodobých relaxací,“ říká vedoucí terapeutické komunity Marion Täubnerová. Začátkem února proběhl kurz „Rozvíjíme svou emoční inteligenci,“ kterého se zúčastnil rovněž ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek. „Kurz byl založen na Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

modelových situacích, které nám pomohou v náhledu na emoce klientů,“ uvádí Martina Husáková. Zkušenosti terapeutům předávala Mgr. Irena Smékalová z Profima effective. s.r.o. Náplní kurzu „Motivační rozhovory,“ který v závěru února vedl Mgr. Ladislav Ptáček z Diecézní charity Brno, byly i rozbory typických situací komunikace s klienty. Terapeutům by měly pomáhat k motivaci klientů například při individuálním plánování. –ga–

zprávy z čapz

Seminář MISE k ambulantní péči V polovině února uspořádala MISE pro duševní zdraví seminář věnovaný ambulantní psychiatrické péči.

rvní letošní seminář MISE pro duševní zdraví byl věnován aktuálnímu stavu ambulantní psychiatrické péče v České republice. Účastníky semináře z řady pacientských a rodičovských organizací informovali o situaci a problémech v této oblasti MUDr. Erik Herman, PhD., předseda Sdružení ambulantních psychiatrů a bývalý ředitel PL Bohnice MUDr. Zdeněk Bašný, který v současnosti pracuje jako ambulantní psychiatr. Do diskuse moderované MUDr. Martinem Jarolímkem, primářem Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov (v jehož prostorách se seminář konal), se zapojili zástupci pacientů i rodičů, například Jaroslav Nejdl z občanského sdružení Kolumbus nebo Blanka Kašparová z obecně prospěšné společnosti Sympathea. S důležitými připomínkami k fungování psychiatrických ambulancí z hlediska nové zdravotnické a sociální legislativy vystoupil předseda Občanského sdružení pomoci duševně nemocným Ing. Josef Závišek.

Kolik máme psychiatrických ambulancí

Základní údaje o fungování sítě psychiatrických ambulancí v České republice shrnul v úvodním vystoupení Erik Herman.

V psychiatrických ambulancích podle něj pracuje v České republice zhruba 600 psychiatrů (z celkového počtu přibližně 1100 psychiatrů). Hustota ambulantní psychiatrické péče je rozdílná. Nejhustší je v Praze a ve větších městech, ve venkovských regionech je hustota psychiatrických ambulancí menší. Na hustotě sítě závisí vytíženost jednotlivých ambulantních psychiatrů – dá se měřit například čekací dobou na vyšetření. „Čekací doba se pohybuje v rozmezí několika dnů až například ke třem měsícům,“ přiznal E. Herman s tím, že dostupnost je tedy někde omezená. Běžnou ambulancí podle něj projdou jeden až dva tisíce pacientů, přičemž jádro pacientů, o které ambulantní psychiatr dlouhodobě pečuje, tvoří obvykle zhruba 400 lidí. Psychiatrické ambulance jsou z 90 procent soukromé, ale jejich péče je 99 procenty hrazena zdravotními pojišťovnami. „Soukromé služby placené hotově se omezují pouze na psychoterapeutické aktivity,“ uvedl E. Herman.

Kolik času má ambulantní psychiatr na jednoho pacienta Pacienty psychiatrických ambulancí jsou z 30 procent lidé trpící neurózami. Dalších 30 procent pacientů přichází s poruchami nálady. Deset až dvacet procent pacientů

Lidé mezi lidmi naostro Na internetové adrese www.lidemezilidmi.cz najdete nový zdravotně-sociální portál.

eská asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) spolupracuje v rámci projektu „Další vzdělávání zdravotně znevýhodněných v oblasti redakčních prací a public relations a jejich začlenění na trh práce,“ s občanským sdružením Dobré místo, které na konci února spustilo naostro webový portál Lidé mezi lidmi. Součástí projektu bylo vytvoření 26 nových pracovních míst pro zpravodajce (redaktory) se zdravotním postižením, kteří na přípravě portálu pracovali od ledna 2012. Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

přicházejících do ordinace má poruchu osobnosti a jiné „exotičtější“ diagnózy. „Nejzávažnější psychotickou poruchu má 15 až 20 procent pacientů,“ konstatoval E. Herman s tím, že konkrétní ambulantní psychiatr se věnuje pacientům s určitým okruhem diagnóz ve větší míře a jiným pacientům, například psychotikům, v daleko menší míře. Systém vykazování péče zdravotním pojišťovnám je podle něj historicky nastaven tak, že psychiatr musí mít určitý počet pacientů – aby se uživil, minimálně dvacet denně. Někomu se může věnovat více, někomu méně, někdo si přijde jenom pro recept, ale v průměru se může jednomu pacientovi věnovat zhruba patnáct minut. –ga–

aktuality

Celostátní setkání rodičovských organizací Rodiče a příbuzní osob s duševním onemocněním se snaží ovlivnit právní úpravu nedobrovolné hospitalizace.

polovině ledna se v prostorách Muzea policie České republiky (kde právě probíhala mezinárodní putovní výstava „Příběh nemocné duše“), uskutečnilo setkání zástupců rodičovských organizací z celé České republiky. Předseda „střešní“ rodičovské organizace Občanského sdružení pomoci duševně nemocným ČR (OSPDN ČR) Ing. Josef Závišek informoval o společných aktivitách OSPDN ČR a po něm vystoupili se svými zprávami předsedové jednotlivých regionálních organizací. „Rozvinula se diskuze k dalšímu vývoji organizace, během níž pan inženýr Závišek požádal o uvolnění z funkce předsedy, ale všichni jsme jej přemluvili, aby dále vedl naší organizaci a potvrdili jsme to hlasováním,“ říká Mgr. Jana Poljaková, předsedkyně obecně prospěšné společnosti Sympathea.

Prosadit požadavky petice

Rodičovské organizace chtějí do budoucna usilovat o splnění požadavků obsažených

v Petici na ochranu práv duševně nemocných v České republice. Tato petice, kterou OSPDN ČR podalo už před delší dobou, čeká na vyřízení v Parlamentu ČR. Jde především o článek 6, odstavec 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kde se říká: „Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem z důvodu duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či instituce zmocněných zákonem. Dle možnosti se dotčená osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu.“ Dále jde o článek 7 Ochrana osob s duševní poruchou, kde je stanoveno, že osoba s vážnou duševní poruchou může být podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví.

Příběh nemocné duše

o osmého března je v pražském Muzeu Policie ČR otevřena mezinárodní putovní výstava v českém a anglickém jazyce „Příběh nemocné duše“ o historii péče o duševně nemocné a o duševních chorobách. Cílem výstavy je přiblížit veřejnosti historii a současnost péče o duševně nemocné a upozornit na neuspokojivý stav péče o sociální potřeby osob s duševními poruchami. Výstava chce zvýšit celkové povědomí veřejnosti o duševních poruchách a přiblížit historii jejich léčení jako součást kulturní historie lidstva. Výstava, kterou pořádá Psychiatrická léčebna Bohnice, je podpořena evropským projektem „Culture 2007“ a spoluprací s mnoha zahraničními institucemi. –red–

Pravidla nedobrovolné hospitalizace

„Rodičovské organizace budou usilovat o rea lizaci návrhu zákona o zdravotních službách a to především části, která se týká předcházení nedobrovolné hospitalizace předvoláním k vyšetření, lze-li důvodně předpokládat, že osoba trpí duševní poruchou a ohrožuje sebe nebo své okolí,“ uvádí Jana Poljaková. Rodiče dále požadují stanovení pravidel nedobrovolné hospitalizace podle vzoru vyspělých států Evropy a nabízejí vlastní návrh (konzultovaný s právníky) k projednání jak poslancům, tak výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Josef Gabriel

Co je a co chce OSPDN Regionální občanská sdružení rodičů a příbuzných osob s duševním onemocněním tvoří dobrovolný svaz s názvem Občanské sdružení pomoci duševně nemocným ČR (OSPDN ČR). Jeho členy jsou Amicus Brno, Anima viva Opava, Felicitas Pardubice, Ondřej Praha, Sanity Zlín, Sypmathea, o.p.s. a Šela Kolín. Sdružení spolupracuje s vládními a zákonodárnými orgány, posuzuje jejich legislativní návrhy a dává k nim připomínky. Usiluje o odstranění diskriminace, zlepšení rehabilitace a sociálních podmínek. Pomáhá vytvářet služby, potřebné formy bydlení a začleňování duševně postižených osob do společnosti.

foto: Ivan Navrátilík

Výstavu Příběh nemocné duše můžete shlédnout v Muzeuu Policie ČR (Ke Karlovu 1, Praha 2). Muzeum je pro veřejnost otevřeno od 10 do 17 hodin každý den kromě pondělí.

aktuality

Smrt v síťovém lůžku V Psychiatrické léčebně Dobřany se v lednu oběsila jedenapadesátiletá pacientka v síťovém lůžku. Deník Právo uvedl, že pacientka roztrhla část sítě v horním rohu a vzniklým otvorem prostrčila hlavu, na kterou se zavěsila. Podle ředitele dobřanské léčebny Vladislava Žižky dokázala vyvinout obrovskou sílu na roztržení jednoho z ok, kterými je síť upnutá k vodicí tyči. primářem na neklidovém oddělení a věděl, že pacientka je neklidná a v minulosti měla sebevražedné tendence, nařídil bych, aby se u ní nepřetržitě po několika hodinách střídaly zdravotní sestry. Šlo jen o to, přeskupit služby, pokud slouží na oddělení dvě tři sestry, jednu z nich uvolnit, aby si mohla sednout k lůžku pacientky a věnovat se jí. V nezbytném případě by se dala zklidnit i s pomocí léků, ty působí velmi rychle, a pak si k ní sednout a mluvit s ní. Jsem přesvědčen, že použití síťového lůžka nebylo nutné. Lidský přístup je ale možný

i v případě, že pacient je umístěn do síťového lůžka. V léčebně v Kosmonosech jsem zažil takhle působit psycholožku Dádu Kocábovou, matku hudebníka Michala Kocába. Docházela na to nejakutnější oddělení, kde bylo několik síťových lůžek. Vzala židli, sedla si k pacientovi, který byl za sítí, podala mu ruku skrz síť a něco mu klidným hlasem povídala, nebo mu naslouchala. Bylo to velmi zklidňující a užitečné, takže i takto se dá pracovat s pacientem, který je už v síťovém lůžku umístěný. Některý z omezovacích prostředků lze použít pouze v případě, že člověk ohrožuje sebe nebo své okolí a je na lékaři, aby zvolil ten nejvhodnější. Umístění do klecového lůžka, připoutání k lůžku nebo použití svěrací kazajky patří mezi nejtvrdší opatření. Injekční podání psychofarmak spolu s osobním psychoterapeutickým působením je humánnější, než někoho jednoduše zavřít do sítě. Myslím, že tento nešvar je častý i v jiných zařízeních, nejenom v Dobřanech. Síťové lůžko se volí jako jediné řešení a personál má klid. Z mého pohledu jde v případě této pacientky o výrazné zanedbání zdravotní péče a uvítal bych, kdyby ministerstvo zdravotnictví ustavilo kontrolní komisi, která by celý případ prošetřila a ze zjištěných skutečností vyvodila důsledky. MUDr. Martin Jarolímek Soundlessfall, flickr.com

ena, která projevovala známky neklidu a již dříve měla sklon k sebepoškozování, byla po snídani umístěna do síťového lůžka. „Pa cientka ale nebyla v takovém stavu, který by vyžadoval nepřetržitý dohled. Nad jejím lůžkem byla umístěna kamera, která přenášela obraz do monitoru na sesterně. Personál ji tak měl stále na očích a kdykoliv se mohl podívat, co se s ní děje,“ uvedl ředitel Žižka. Zažil jsem síťová lůžka v době, kdy jsem pracoval v psychiatrické léčebně Kosmonosy. Pokud pacientka musela roztrhnout síť ze silných silonových vláken a rozplést větší počet ok, pak to nemohla zvládnout během několika minut, spíše se to dá počítat na hodinu. Je zarážející, když měla být trvale monitorována zdravotním personálem, že během šedesáti minut si toho nikdo nevšiml. Nikdo nepřišel na kontrolu, nikdo se nešel podívat, jestli je pacientka umístěná do síťového lůžka stále v pořádku. Zdá se, že zhruba hodinu ji nikdo nesledoval, takže měla dost času na to sebevraždu dokonat. Žena měla v minulosti sebevražedné tendence. Zdravotní sestry i lékaři věděli, že pacientka je potenciální sebevrah, člověk s vysokým rizikem sebevražedného chování. V této souvislosti je dost nepochopitelný výrok ředitele léčebny, že pacientka nebyla v takovém stavu, který by vyžadoval nepřetržitý dohled – tedy trvalou přítomnost zdravotnického personálu. Je to dost zarážející výrok také proto, že síťové lůžko by mělo být použito už jen jako ultimum refugium (poslední útočiště), když nepřipadá v úvahu nic jiného, podobně jako elektrické šoky. Proč nepoužil personál jinou mírnější variantu, a proč lékařka, která měla službu, zvolila rovnou použití nejméně humánního omezovacího prostředku? Nabízelo se především využití osobní intervence, zajištění přítomnosti někoho ze zdravotního personálu, aby pacientce poskytl základní psychoterapeutickou pomoc. Kdybych byl

Nezbytnost nebo barbarství? Diskuse o klecových a síťových lůžkách se vede od roku 2004, kdy jejich časté používání v České republice kritizovala britská spisovatelka Joanne Rowlingová. Tehdejší ministr zdravotnictví Josef Kubinyi na to reagoval okamžitým zákazem klecových lůžek ve zdravotnických zařízeních, za což ho vzápětí napadl prezident republiky Václav Klaus. Klecová lůžka nicméně od té doby zmizela ze zdravotnických zařízení i ze sociálních ústavů. Síťová lůžka se i nadále používají (byť v daleko menším počtu než dříve) především v psychiatrických léčebnách. Síťová lůžka mají své zastánce, kteří se odvolávají na nedostatek personálu, peněz a jiných možností, jak zvládnout agresivní pacienty. Jejich odpůrci, například psychiatr Jan Pfeiffer, poukazují na nehumánnost používání tohoto omezovacího prostředku a na potřebu změnit celkové poměry v péči o vážně duševně nemocné lidi. „Přinejmenším v zemích západní Evropy je jasná shoda, že omezující prostředky typu síťových lůžek jsou barbarské,“ uvedl v diskusi na internetovém portálu Aktuálně Jan Pfeiffer.

rozhovor

Společný jmenovatel pro kompromis – aby pacientům bylo co nejlépe Mise pro duševní zdraví se snaží otevírat diskusi o problémech v oblasti péče o duševní zdraví nejen mezi odborníky, ale i mezi zástupci pacientských a rodičovských organizací. U zrodu Mise stál v loňském roce MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, který dlouhodobě usiluje o transformaci systému psychiatrické péče v České republice. Zeptali jsme se ho mimo jiné na ožehavou problematiku nedobrovolných hospitalizací a zbavení způsobilosti k právním úkonům. Je podle vás možné smířit na jedné straně snahu některých rodičů o co největší kontrolu nad životem už dospělých dětí s vážným duševním onemocněním a na druhé straně snahu psychiatrických pacientů o co největší svobodu vlastního rozhodování? Myslím, že v podmínkách komunitní péče jsou obě protichůdné tendence slučitelné. Opravdu to chce, aby s rodinou někdo pracoval, aby korigoval tendence rodinných příslušníků zaplavit nemocného láskou a péčí, protože to má zhoubné důsledky. Pacientská snaha po autonomii, nezávislosti, po svéprávnosti v širším slova smyslu je myslím dobrá. Ale pokud pacient opakovaně rozfofruje invalidní důchod hned, jak ho dostane, a pak po zbytek měsíce už nemá ani kačku, je třeba s tím něco dělat. Vyrovnávání těch protichůdných tendencí se lépe realizuje v podmínkách komunitní péče, než když do hry stále vstupují velké psychiatrické léčebny, které člověka ochraňují, ale zároveň mu berou většinu jeho práv a snímají z rodinných příslušníků nějakou aktivitu, nějakou snahu. Dokud je pacient pod křídly léčebny, je zahrnut péčí jakési omnipotentní instituce, která všechno zajistí, ale propuštěním to končí. Jak by se daly v podmínkách komunitní péče lépe vyřešit problémy související například s nedobrovolnou hospitalizací? Rodiče jsou nešťastní z toho, že na své dítě musí volat policii, aby se vůbec mohlo léčit, a přáli by si jednodušší cestu k potřebné péči. Mnozí psychiatričtí pacienti se naopak obávají, že usnadnění nedobrovolné hospitalizace by mohlo znamenat, že je bude rodina svévolně posílat do blázince. Na jednu stranu nelze radikálně určit, že rodinný příslušník bude mít vždycky právo rozhodnout o nedobrovolné hospitalizaci bez jakékoliv kontroly, to by mohlo vést k velkému zneužívání takového práva. Na druhou stranu zase nelze veškerý rozhodovací proces nechat na pacientovi. V Anglii to řeší zákon o duševním zdraví, kde je určeno, že o hospitalizaci rozhoduje ošetřující lékař pacienta, jeden nezávislý lékař nebo psychiatr a sociální pracovník, který zná problematiku konkrétní rodiny a celý systém sociální pomoci. Sociální pracovník je s rodinou v kontaktu obvykle delší čas, snaží se pochopit všechny souvislosti a jeho hlas je nepomíjitelný, má stejnou váhu

jako hlas psychiatrů. Takže to je ten spojující článek mezi rodinou a systémem, který by měl na osobně-lidské rovině porozumět celému kontextu. Při rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci je velký problém v tom, že v akutním stavu nemá duševně nemocný člověk náhled na své onemocnění. Je to samozřejmě obtížné, speciálně u manických pacientů, kteří navíc působí zdravě, akorát jsou aktivní, nespí, nejí. Na druhou stranu, ne každý pacient, který nemá náhled si zaslouží nedobrovolnou hospitalizaci nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Mám řadu pacientů, kteří nemají náhled na své onemocnění, ale fungují samostatně, bydlí samostatně, uživí se. Někdo holt píše jedenkrát denně dopis na nějaké ministerstvo a stěžuje si na různé přehmaty vůči své osobě, zaměstnává se tím, ale nikoho neobtěžuje, nenapadá, stará se o sebe, je to upravený, dobře živený člověk. Žije sám, jenom třeba nevychází se svými příbuznými. Jedna věc je, když rodina s pacientem nevychází, protože halucinuje, je agresivní, projevuje se paranoidně a jiná věc je, jak s ním vychází za normálních okolností, jaký je vůbec jejich lidský vztah. Na základě čeho lze nemocného člověka zbavit svéprávnosti? O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům musí rozhodnout soud. Záleží na tom, v jakém stavu se člověk nachází. O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhodne na základě většího počtu svědectví, když se nasbírá dostatečné množství argumentů. Například když ten člověk není schopen hospodařit se svými penězi, když je schopen opakovaně podepisovat různé smlouvy, půjčovat si peníze a podobně. Většina lidí si myslí, že psychiatričtí pacienti jsou nebezpeční a společnost by se měla před nimi chránit. Může na tom něco změnit zavedení systému komunitní péče? Pokud by komunitní péče byla dostatečně intenzivní, včetně aktivního asertivního vyhledávání pacientů, kteří jsou ve zvýšeném riziku nějakého agresivního chování, určitě by se toto riziko výrazně minimalizovalo. Nazírání veřejnosti na psychotické pacienty by se pak mohlo posunout k pozitivnímu pólu. O ulici vedle, o barák vedle nebo o byt vedle bydlí člověk se schizofrenií. Není to nějaký šílenec, který je zavřený za vysokými zdmi někde na kopečku, ale je to můj soused. Nějak ho vnímám, mluví si třeba pro sebe, ale zároveň uklidí celej barák. Zatím se ale veřejnost duševně nemocných spíš bojí? V čem vidíte hlavní příčinu? Je to hodně dáno tím, jaké informace nám média předkládají. Schizofrenik umlátil svoji babičku. Média nás formují a deformují naše vnímání a myšlení. Většina lidí má pak tendenci závažnější psychiatrické pacienty zavřít zpátky do ústavu za vysoké zdi. Je to tím, že veřejnost nevnímá duševně nemocné lidi komplexně. Pozitivních zpráv je strašně málo, veřejnosti se dostávají negativní informace.

rozhovor

foto: Jan Rasch

Schizofrenik umlátil svoji babičku! Média deformují naše vnímání a myšlení. Většina lidí má pak tendenci závažnější psychiatrické pacienty zavřít zpátky do ústavu.

Média tím přispívají ke stigmatizaci psychiatrických pacientů a jejich rodin. Rodina s vážně duševně nemocným člověkem se přitom musí vyrovnávat s obrovskou zátěží. Co je pro rodiče podle vaší zkušenosti nejobtížnější? Duševní onemocnění je břemeno, které podle mě zhruba ze šedesáti procent doléhá na pacienta, ale zbylých čtyřicet procent břemene je na rodinných příslušnících. Jestliže jeden ze členů rodiny onemocněl závažným duševním onemocněním, například schizofrenií, jsou tím bezesporu také zatíženi. Musí se vyrovnávat s pocity hanby vůči okolí, studu, viny, že to možná zavinili nesprávnou výchovou. Musí se vyrovnávat s tím, že jejich syn či dcera už se nikdy nestanou lékaři, právníky, že možná skončí s výučním listem a budou dělat do konce života nějakou jednoduchou práci. Musí se vyrovnávat s přísunem maligních informací, jak to nazývám, ze strany psychiatrů. Například „váš syn je schizofrenik, jde o nevyléčitelné onemocnění, dostane plný invalidní důchod, nejspíš ho čekají další hospitalizace, po celý život bude brát léky,“ atd. To jsou všechno opravdu zhoubné informace, které rodinné příslušníky a samozřejmě i pacienta hodně oslabují v jejich tendenci ke zdraví, k co nejlépe spokojenému plnohodnotnému životu. S tím vším se rodinní příslušníci musí vyrovnávat a potřebují možná stejně intenzivní psychoterapeutickou možná i psychiatrickou pomoc jako pacient. Nemusí to být ale jenom rodinní příslušníci, mohou to být partneři, partnerky, všichni jsou zasaženi a ještě musí čelit předsudkům okolí. Mohou ke zlepšení svého mediálního obrazu přispět i sami psychiatričtí pacienti? Od prvopočátku, hned po roce 1989, jsme se snažili o větší profesionalitu komunikace s veřejností. Posílali jsme pacienty na různá řečnická školení, aby si byli jistější, aby věděli, jak se vyjadřovat. Teď už fungují svébytně, nezávisle na nás profesionálech, vytvořili si vlastní identitu, která vychází z jejich psychiatrické minulosti. Někteří jsou touto zkušeností do té míry posíleni, že se už vyhraňují vůči psychiatrii, vůči psychiatrickým, psychoterapeutickým přístupům.

Do jaké míry brání psychiatrickým pacientům v prosazování jejich zájmů zdravotní stav? Vedoucí představitelé pacientských organizací musí být zdraví natolik, aby to ustáli, aby se zorientovali v situaci. Musí umět myslet, rozhodovat se, jednat se zástupci státní správy, přednášet na veřejnosti. Je to také o lobování v parlamentu, mezi poslanci i senátory. K tomu musí být dostatečně zdraví, pevní, už tímhle se odlišují od těch nezdravých, u kterých duševní onemocnění stále přetrvává a ovlivňuje jejich vnímání, myšlení, jednání, sociální začlenění, atd. Nemluví někdy aktivní, zdravější pacienti spíš za sebe než za šedou mlčící většinu duševně nemocných lidí, kteří na tom nejsou tak dobře? Všiml jsem si, když někteří pacienti mluví o své vlastní zkušenosti, anebo o tom, co udělala jejich svépomocná organizace, že mají zvýšené sebevědomí. Vybudovali si ho na základě zkušenosti s psychiatrií – já jsem psychiatrický pacient. Do značné míry je to dobře, vzdalují se tím od svého onemocnění, víc se noří do světa zdraví, ale je otázka, jestli už neztrácejí kontakt s realitou těch opravdu duševně nemocných. Někteří pacienti, ale i rodinní příslušníci, se jakoby profesionalizují. To jsou ti chroničtí řečníci, kteří pokaždé rozpláčou posluchače, když hovoří o své zkušenosti, ale pak si vždycky uvědomím no jo, ale tohle jsem už slyšel minulý a předminulý rok. Je to vždycky jímavé, nechci to nějak zlehčovat, ale hlodá ve mně červík podezření, že už to není opravdové, že už je to profesionální výkon vzdálený od faktické reality duševně nemocných. O co by podle vás měla usilovat Mise pro duševní zdraví? Spojovat všechny zájmové skupiny a umožňovat dialog mezi nimi. Rozdílné zájmy nemají jen komunitní psychiatři a psychiatři z léčeben, ambulantní psychiatři a psychoterapeuti, ale někdy se dostávají do rozporu i rodinní příslušníci a pacienti. Ale věřím, že když se najde společný jmenovatel, totiž aby pacientovi bylo co nejlépe, tak se podaří najít i společné zájmy a společný jazyk. Určitě to bude cesta kompromisu. Josef Gabriel

téma: pomoc zdravotně postiženým téma

Stát porušuje práva OZP Změny v přístupu k lidem se zdravotním postižením se ve vyspělých západních zemích začaly prosazovat zhruba před šedesáti lety. U nás před dvaadvaceti lety, po pádu komunistického režimu. Česká veřejnost měla méně času než lidé na západě, aby se naučila uvažovat o potřebách lidí se zdravotním postižením jinak, než byla zvyklá už od dob Rakouska-Uherska.

odnes si spousta lidí myslí, že člověk se zdravotním postižením patří do ústavu. Pacienti s vážným duševním onemocněním podle nich patří za zdi léčebny. Společnost je podle tohoto dosud převládajícího názoru povinna zajistit zdravotně postiženým lidem lůžko a jídlo – a postarat se o to, aby měli zajištěnu péči a také, aby „nás neohrožovali“. Pohled na zdravotně postižené spoluobčany, třeba vozíčkáře, nevidomé, atd. je většině lidí nepříjemný. Připomíná jim totiž dluh, který má k lidem s vážnými zdravotními a sociálními problémy zbytek společnosti. Tváří v tvář zdravotně postiženému člověku to každý „zdravý jedinec“ pociťuje osobně – měl by něco udělat. Dřív to řešila almužna nebo obecní pastouška, později ústavy budované církví, šlechtici a státem. Situace se změnila. Zlom v náhledu na lidská práva přinesla druhá světová válka – morální otřes, který způsobil nacistický přístup k řešení problému postižených lidí. Žijeme ve společnosti, která je daleko bohatší, než v minulých dobách. Je také daleko citlivější na dodržování lidských práv každého

jednotlivce, bez ohledu na to, zda je, anebo není zdravotně postižený. Ústav už není maximem toho, co společnost může pro handicapovaného člověka udělat. Pomoc původně poskytovaná ze soucitu a milosrdenství se změnila na přirozené lidské právo. Spolu s tím se změnil i obsah a formy potřebné pomoci.

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

Náskok svobodných demokratických zemí před zeměmi z „východního bloku“ se projevil jak v zákonodárství, tak v praktické realizaci práv osob se zdravotním postižením. Pokud jde o mezinárodní smlouvy, Česká republika už zpoždění dohnala. O praktické realizaci toho, k čemu se zavázala, se to zatím říci nedá. V roce 2006 byla přijata Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, jejímž účelem je dle článku 1 „podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené

Alternativní zpráva navrhuje reformy Podle alternativní zprávy má stát například přijmout definici diskriminace, která bude v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, reformovat systém opatrovnictví, zajistit, aby lidé s postižením nemuseli žít v ústavech a poskytovat služby v závislosti na individuálních potřebách klientů. Změnit by se měl také systém vzdělání. „Úpravy mají být vytvořeny individuálně, podle potřeb každého dítěte a mohou spočívat například v bezbariérových přístupech do škol, používání speciálních učebních pomůcek, zabezpečení vyškolených osobních asistentů, i vzdělávaní pedagogů a ostatních zaměstnanců školy,“ vyplývá ze zprávy. Bezbariérový přístup požadují organizace ve všech veřejných dopravních prostředcích a budovách, které lidé se zdravotním postižením využívají. Zlepšit se má kromě toho také přístup lidí s postižením na pracovní trh. Umožněna jim má být i plná účast na dění ve volbách a rozhodování ve všech oblastech života, které se jich dotýkají. V tomto případě organizace navrhují přijmout specifická opatření, jako je možnost využití asistenta, speciální úprava volebního lístku, elektronická volba a další. Zdroj: Národní rada osob se zdravotním postižením, Liga lidských práv a Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením

důstojnosti.“ Česká republika Úmluvu ratifikovala na podzim roku 2009. Podle prvního článku Úmluvy „osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“ Západní země se pokoušejí s náskokem zhruba čtyřiceti let najít právní, technické a organizační cesty k odstraňování překážek, které mohou lidem se zdravotním postižením bránit v „plném a účinném zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“ Je to něco zcela jiného, než stavět nové ústavy pro zdravotně postižené.

Alternativní zpráva

Přestože se Česká republika zavázala dodržovat práva lidí se zdravotním postižením v rozsahu, který vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, skutečnost je zatím jiná. Lidé s postižením například nemají rovnoprávný přístup ke vzdělání a na trh práce, nemají ani možnost plně se podílet na dění ve společnosti a v oblastech života, které se jich dotýkají. Na tuto skutečnost zareagovalo sedmnáct organizací, které se právy lidí se zdravotním postižením denně zabývají a které se spojily, aby o aktuálním stavu informovaly Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Podle jejich alternativní zprávy Česká republika nesplňuje závazky, které jí vyplývají z Úmluvy. Státy, které jsou smluvní stranou, jsou totiž povinny změnit ty části svého právního řádu, které jsou s Úmluvou v rozporu. To se však v České republice nestalo. Organizace složené z odborníků i samotní lidé se zdravotním postižením za to stát kritizují a zároveň navrhují doporučení, jak tuto situaci zlepšit. „Otázka (ne)naplňování práv lidí se zdravotním postižením v České republice je v poslední době velmi aktuální, zejména s ohledem na probíhající transformaci sociálních služeb a připravované sociální reformy. Doufáme proto, že alternativní zpráva přiblíží tuto problematiku nejen odborníkům, ale i široké veřejnosti,“ říká Denisa Slašťanová, právnička Ligy lidských práv, jedné z organizací podílející se na vzniku alternativní zprávy. Josef Gabriel

téma: pomoc zdravotně postiženým

Sociální reforma na úkor zdravotně postižených? postižením

Podle ministerstva měla změna zákona přinést efektivnější, adresnější a účelnější výplatu dávek. Rodiny pečující o zdravotně postižené dítě přicházejí ve skutečnosti každý měsíc o tisíce korun.

inisterstvo práce a sociálních věcí ČR zahájilo v letošním roce sociální reformu, jejímž výsledkem by mělo být jednodušší a efektivnější fungování sociálního systému, nikoliv omezení pomoci lidem se zdravotním postižením a ušetření peněz. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR však tvrdí, že reforma finanční situaci zdravotně postižených ve skutečnosti zhoršuje. Nejvíc se to projevuje u rodin pečujících o zdravotně postižené děti. Kvůli velkému snížení příjmů se ocitají v kritické situaci.

Došlo ke snížení dávek

Ministr Jaromír Drábek obhajuje nově stanovené sociální dávky tím, že byly důsledně diskutovány mimo jiné i s Národní radou osob se zdravotním postižením (NRZP). „Výsledkem těchto jednání je stav, kdy dávky jsou vypláceny efektivněji, adresněji a účelněji. Dále bych chtěl dodat, že objem alokovaných veřejných prostředků, konkrétně pro zdravotně postižené, se nesnížil, ba naopak došlo k mírnému zvýšení,“ napsal J. Drábek v odpovědi na stížnost jednomu rodiči zdravotně postiženého dítěte. Zástupci NRZP sice s ministerstvem o sociální reformě opakovaně jednali, ale brání se závěrům, které z toho ministerstvo vyvozuje. Předseda NRZP Václav Krása pouze připouští, že s ministerstvem uzavřeli jakousi kompromisní dohodu (byli k ní dotlačeni). „Není však pravda, že jsme někdy uváděli, že tato dohoda přispívá k efektivnějšímu, adresnějšímu a účelnějšímu vyplácení sociálních dávek pro osoby

se zdravotním postižením. Také jsme nikdy neřekli a nepotvrdili, že by došlo k mírnému zvýšení či nesnížení podpory osob se zdravotním postižením v souvislosti s přijetím nových zákonů. Ba naopak došlo k výraznému snížení dávek u některých skupin se zdravotním postižením,“ uvádí V. Krása.

Jak ministerstvo informuje

„Od ledna 2012 dochází ke zvýšení příspěvku na péči pro osoby od 1 do 18 let ve II. stupni závislosti z 5 000 Kč na 6 000 Kč. Děti se zdravotním postižením jsou zajištěny jednotným způsobem, tj. tak, aby po dovršení 1 roku věku byly zabezpečeny vždy jedním dávkovým transferem, a to buď rodičovským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči,“ uvádí ministerstvo práce na svých internetových stránkách v části speciálně věnované informování občanů o sociální reformě. Inzerované zvýšení příspěvku na péči pro děti ve II. stupni závislosti o tisíc korun ovšem zdaleka nevyrovná celkové snížení příjmů, které se skrývá za „jedním dávkovým transferem, a to buď rodičovským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči.“ Pobírání rodičovského příspěvku a současně příspěvku na péči bylo od začátku letošního roku zrušeno. Rodiny se musí obejít bez jednoho nebo druhého příspěvku. Jejich souběh není možný. Navíc byla zrušena další dávka – sociální příplatek pro rodiny s nejnižšími příjmy.

Pomoc v nouzi nefunguje

Podle nové úpravy mohou příjemci příspěvku na péči (rodič nezaopatřeného dítěte nebo nezaopatřené dítě) žádat o jeho

Co řík á na reformu ombudsman Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský uvádí, že zákony tzv. Sociální reformy 2011 přinesly celou řadu změn, z nichž některé mohou významně zasáhnout určité skupiny občanů, zejména osoby se zdravotním postižením, seniory a rodiny s nezaopatřenými dětmi a nízkými příjmy. Podle něj až praxe následujících měsíců ukáže, do jaké míry se zákony přijaté v rámci sociální reformy projeví negativně na životní úrovni občanů.

Změny v systému dávek Od 1. ledna 2012 vstoupil v platnost zákon č. 366/2011 Sb., kterým se změnil zákon o pomoci v hmotné nouzi, zákon o sociálních službách a zákon o státní sociální podpoře. Tímto zákonem došlo ke zrušení souběhu výplaty rodičovského příspěvku a příspěvku na péči u dětí se zdravotním postižením do 7 let věku. Současně byl zrušen sociální příplatek pro rodiny pečující o osobu se zdravotním postižením, jejichž společný příjem nedosahoval dvojnásobku životního minima. Tím došlo k velmi vysokému snížení příjmů těchto rodin a k ohrožení jejich schopnosti zajistit potřebnou péči. NRZP ČR vyhodnotila tuto situaci jako mimořádně kritickou. Hlavní příčinou problému je prudký pokles příjmu způsobený: a) omezením nároku na rodičovský příspěvek ze 7 maximálně na 4 roky a současným stanovením maximální výše vyplacené částky na 220 000 Kč celkem. Ve finančním vyjádření to znamená ztrátu 418 400 Kč v období do 7 let, b) zrušením sociálního příplatku, jehož výše činila v závislosti na věku dítěte a výši příjmů od 3000 Kč do cca 5 200 Kč na jedno dítě. S ohledem na konstrukci příplatku je nejtěžší dopad u rodin s nejnižšími příjmy, c) zrušením možnosti souběhu rodičovského příspěvku a příspěvku na péči u rodin s dětmi do 7 let pak přináší další ztrátu ve výši 3 800 Kč. Zdroj: NRZP

zvýšení, a to až o 2 000 Kč za předpokladu, že jejich příjmy a příjmy osob s nimi společně posuzovaných nedosahují částky dvojnásobku životního minima rodiny. Zvýšení příspěvku na péči však nevyrovná pokles příjmů způsobený redukcí dřívějších dávek. Navíc přiznání příspěvku je možné až po posouzení výše příjmů v předchozím čtvrtletí. Podle představitelů NRZP přiznávání zvýšeného příspěvku na péči v praxi nefunguje – úřady práce odmítají vůbec tyto žádosti přijímat nebo je zamítají s tím, že ve čtvrtém čtvrtletí 2011 byl příjem rodin ještě dostatečný. Obdobně nefunguje přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci ze systému hmotné nouze. –red–

téma: pomoc zdravotně postiženým téma

Sociální reforma 2012 Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vypracovalo tzv. sociální reformu, která nabývá účinnosti v letech 2012 a 2013. Jejím výsledkem by měl být efektivní systém správy veřejných prostředků určených pro sociální oblast. iž od ledna začaly být dávky vypláceny na jednom místě, a to v rámci Úřadu práce ČR. Vzniklo 423 kontaktních pracovišť úřadů práce a 26 detašovaných resp. výjezdních pracovišť, kde se vyřizují veškeré služby – jak v oblasti nezaměstnanosti, státní sociální podpory, hmotné nouze i dávky pro osoby se zdravotním postižením (OZP).

Změny, které se dotýkají OZP

V rámci sociální reformy I došlo od ledna 2012 k některým změnám v oblasti péče o osoby zdravotně postižené, a to například v dávkovém, pracovněprávním či systému posuzování zdravotního stavu. Zásadní změna se týká jednotlivých dávek pro OZP. Z nepřehledného spektra mnoha dílčích dávek pro zdravotně postižené, které byly poskytovány samostatně u několika orgánů státní správy, resp. samosprávy, vznikly pouze dvě dávky: příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku. Mění se také způsob posuzování nepříznivého zdravotního stavu, a to při stanovení stupně závislosti pro účely přiznání příspěvku na péči. Nově posudkoví lékaři popisují jen 10 ucelených oblastí každodenního života člověka namísto 36 úkonů ve 129 dílčích činnostech. Lidem se zdravotním postižením by to mělo přinést mnohem objektivnější a spravedlivější posuzování jejich zdravotního stavu. Zároveň se tak vyloučí činnosti posuzované duplicitně, což vede ke snížení administrativní zátěže posuzovaných osob. Od ledna 2012 se zavádí institut asistenta sociální péče. Asistentem sociální péče může být zdravotně způsobilá osoba starší 18 let, která není osobou blízkou, a pečuje o zdravotně znevýhodněnou osobu v případech, kdy v daném místě se například nenachází žádný registrovaný poskytovatel sociálních služeb anebo tato osoba nemá žádnou jinou možnost zajištění individuální péče. Došlo také ke sjednocení institutu chráněné pracovní dílny s institutem chráněného pracovního místa, což od 1. 1. 2012 vede ke sloučení dvou téměř shodných nástrojů podpory zaměstnávání OZP.

Příspěvek na péči

Příspěvek na péči je pravidelná opakující se dávka poskytovaná podle zákona o sociálních službách, která je určena na úhradu za potřebnou pomoc poskytovanou registrovanými poskytovateli sociálních služeb nebo osobami blízkými či jinými. Dávka je vyplácena peněžní formou oprávněné osobě, tedy přímo postiženému nebo seniorovi, ne poskytovateli sociálních služeb. Od ledna 2012 dochází ke zvýšení příspěvku na péči pro osoby od jednoho roku do 18 let ve II. stupni závislosti z 5 000 Kč na 6 000 Kč. Děti se zdravotním postižením mají být podle MPSV zajištěny jednotným způsobem, tj. tak, aby po dovršení jednoho roku věku byly zabezpečené vždy jedním dávkovým transferem, a to buď rodičovským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči. (Stanovisko Národní rady zdravotně postižených k této části reformy, viz „Situace rodin s postiženým dítětem je kritická,“ na str. 9)

Rodiče dětí, které mají již posouzený nepříznivý zdravotní stav pro rodičovský příspěvek, se mohou rozhodnout, zda nejprve vyčerpají celkovou částku příspěvku a následně nechají dítě posoudit pro nárok na příspěvek na péči, nebo zda bude od ledna 2012 dítěti náležet příspěvek na péči v příslušné výši dle stupně závislosti (v I.–IV. stupni). Posouzené děti starší 3 let přejdou do příspěvku na péči automaticky. Nově si příjemci příspěvku na péči (rodič nezaopatřeného dítěte nebo nezaopatřené dítě) mohou žádat o jeho zvýšení, a to až o 2000 Kč za předpokladu, že jejich příjmy a příjmy osob s nimi společně posuzovaných nedosahují částky dvojnásobku životního minima rodiny.

Účel příspěvku na péči

Příspěvek na péči je určen pro občany, kteří jsou z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby v oblasti péče o vlastní osobu a při soběstačnosti přičemž péčí o vlastní osobu se rozumí denní úkony spojené např. se zajištěním či přijímáním stravy, výkonem fyziologické potřeby, oblékáním a obouváním, tělesnou hygienou, péčí o zdraví apod. Soběstačností se rozumí úkony, které umožňují účastnit se sociálního života, například úkony spojené s péčí o domácnost, nakupováním, úklidem, přípravou stravy, schopností komunikace, mobility a orientace apod. Příspěvek náleží přímo osobě zdravotně postižené nebo seniorovi, ne poskytovateli sociálních služeb

Stupně závislosti

U osob do 18 let věku I stupeň – lehká závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při třech základních životních potřebách II. stupeň – středně těžká závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při čtyřech nebo pěti základních životních potřebách III. stupeň – těžká závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při šesti nebo sedmi základních životních potřebách IV. stupeň – úplná závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při osmi až desíti základních životních potřebách U osob starších 18 let věku I. stupeň – lehká závislost – každodenní pomoc nebo dohled z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při třech nebo čtyřech základních životních potřebách II. stupeň – středně těžká závislost – každodenní pomoc nebo dohled z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při pěti nebo šesti základních životních potřebách

Výše příspěvku na péči (Kč) Věk

Stupeň závislosti I. lehká

II. III. středně těžká těžká

IV. úplná

do 18

3 000

6 000

9 000

12 000

nad 18

800

4 000

8 000

12 000

téma: pomoc zdravotně postiženým

Dottie Mae, flickr.com

Sociální reforma 2012, kterou připravilo ministerstvo práce, by měla zjednodušit a zefektivnit systém sociální pomoci. Zda se podaří odstranit nedostatky nové právní úpravy (viz předchozí články na str.8–9) a zda reforma skutečně přinese užitek lidem se dzravotním postižením, ukáže teprve čas.

III. stupeň – těžká závislost – každodenní pomoc nebo dohled z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při sedmi nebo osmi základních životních potřebách IV. stupeň – úplná závislost – každodenní pomoc nebo dohled z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při devíti nebo deseti základních životních potřebách

Příspěvek na mobilitu

Výše příspěvku na mobilitu činí v kalendářním měsíci 400 Kč (tj. max. 4 800 Kč za rok). O dávce rozhoduje Úřad práce ČR (krajské pobočky, pobočka pro hlavní město Prahu). Nová dávka sloučila dřívější dávky – příspěvek na individuální dopravu a příspěvek na provoz motorového vozidla.

Povinnosti asistenta sociální péče

Podle zákona o sociálních službách platí, že asistentem sociální péče může být pouze fyzická osoba, která je starší 18 let věku a je zdravotně způsobilá (zdravotní způsobilost se posuzuje podle § 29, odst. 1, písm. e) zákona o sociálních sužbách). Jedná se o jinou než blízkou osobu (např. soused), která není registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. Asistent sociální péče je povinen s osobou, které poskytuje pomoc, uzavřít formální písemnou smlouvu o poskytnutí pomoci. Náležitosti smlouvy: označení smluvních stran, rozsah pomoci, místo a čas poskytování pomoci, výše úhrady za pomoc. Úhradu za poskytnutou pomoc hradí asistentu sociální péče zdravotně znevýhodněná osoba ze svého příspěvku na péči a zároveň je povinna uvést tuto skutečnost také do formuláře – Oznámení o poskytovateli pomoci.

Výhody zavedení institutu asistent sociální péče V případě, že asistent pečuje o jinou osobu než osobu blízkou, je z úhrnu jeho příjmů plynoucích z péče o poživatele příspěvku osvobozen od daně z příjmů příjem do 12 000 Kč (příjmy přesahující tuto částku podléhají dani z příjmů – podle znění ustanovení § 4, odst. 1, písm. i) zákona o daních z příjmů). Pokud asistent sociální péče odvádí řádnou péči, není omezen v počtu osob, o které může pečovat. Výkon asistenta sociální péče není podmíněný žádnou registrací poskytovatele sociální služby, ani k této činnosti nemusí mít

živnostenský list, pouze odvání daň z příjmu v případě, že jeho měsíční příjem je vyšší než 12 000 Kč.

Změny ve způsobu posuzování

Při posuzování zdravotního stavu a stanovení stupně závislosti (pro účely přiznání příspěvku na péči) se vychází z mezinárodního modelu hodnocení zdravotního stavu (tzv. Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví). Zdravotní stav se posuzuje z 10 základních životních potřeb, jako jsou mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. V praxi sociální pracovníci Úřadu práce ČR provádějí sociální šetření v přirozeném prostředí žadatele o příspěvek, zkoumají do jaké míry je žadatel o příspěvek soběstačný a schopný samostatného života. Na základě nálezů praktického i odborných lékařů, výsledku sociálního šetření, případně funkčního vyšetření, lékař LPS příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ) podklady vyhodnotí a vypracuje zdravotní posudek o stupni závislosti. O příspěvku rozhodují kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR: http://portal.mpsv.cz/upcr/kp. Žadatel o příspěvek musí vyplnit potřebné formuláře – Žádost o přiznání příspěvku na péči a formulář – Oznámení o poskytovateli pomoci: http://formulare.mpsv.cz/oksluzby/cs/welcome.

Průkazy pro zdravotně postižené

Pokud jde o mimořádné výhody, které plynou osobám se zdravotním postižením z držení průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, zůstávají i po 1. 1. 2012 v platnosti, avšak do doby platnosti vyznačené na těchto průkazech (nejdéle však do 31. prosince 2015). Průkaz OZP bude i nadále používat dosavadní označení TP, ZTP a ZTP/P, v průběhu přechodného období však tyto papírové průkazy budou nahrazeny elektronickou kartou – tzv. „kartou sociálních systémů“. Ta bude mít funkci identifikační i platební (platební funkce bude povinna pouze pro osoby pobírající dávky v hmotné nouzi, resp. u vybraných jedinců, kteří tento systém již v minulosti zneužívali), bude sloužit k autentizaci občana při komunikaci s úřadem. Karta nebude žádným způsobem vázána na soukromý účet klienta a jednotlivé typy dávek určené k různým účelům budou prostřednictvím karty vypláceny různými formami typu výběrem z bankomatu, nákupem zboží v obchodě, omezením na nákup sociálních služeb. Zdroj: MPSV

příběh téma

Koník mě nese k životu Petře je šedesát let. Je vdaná a má tři dospělé děti. Pracovala na úřadě. Ve čtyřiceti osmi letech jí byla diagnostikována endogenní deprese. Nemoc nepřišla jako blesk z čistého nebe.

Jak se z koně stane koníček

etra se musela podrobit závažné gynekologické operaci. Bylo pro ni opravdu nesnadné vyrovnávat se s tímto faktem, trápilo ji to, protože se necítila ženou. Tentýž rok se rozvedli její dva synové. Začal boj o děti a výši výživného. Petra starosti svých synů nesla velice špatně. Pohár přetekl. „Nikdy jsem nenavštívila psychiatra. Nikomu jsem se s problémy nesvěřila, ani kamarádkám. Bolest, kterou jsem prožívala, byla nesnesitelná. Jednoho dne jsem se rozhodla spáchat sebevraždu. Nechtěla jsem už žít,“ svěřuje se Petra.

Adrian Pernham, flickr.com

Místo věčnosti léčebna

Nachystala si oblečení, napsala dopis na rozloučenou a spolkla prášky. Víc si nepamatuje. Vzbudila se až na intenzivní péči interního oddělení. Zde byla 3 dny, a poté byla převezena na uzavřené oddělení psychia trické léčebny. První dojmy z uzavřeného oddělení byly šokující. Chybělo jí zde soukromí, chování zdravotnického personálu jí připadalo netaktní a ponižující. Zdravotní stav Petry po nezdařené sebevraždě byl velmi vážný. Nemohla vůbec chodit. Proto také hospitalizace trvala tři měsíce. Většina psychiatrických pacientů je hospitalizovaná vícekrát. Stav se upraví, ale nemoc se opakuje. Pacienti svádějí boj o remise (stav pacienta, kdy je stabilizován) a Petra nebyla výjimkou. Ve svém životě byla hospitalizována mnohokrát.

Jízda na koni je komunikace beze slov. Spoléhám na svůj cit a vím, že kůň mě vnímá.

Hipoterapie

V koňském sedle

V psychiatrické léčebně v Jihlavě, pokud má pacient zájem, může využívat hipoterapii, jako součást léčebného programu. Krása a inteligence koní Petru vždy přitahovaly. S úsměvem Petra vzpomíná: „Vzala jsem si kostku cukru a šla jí dát kobylce. Dávat koním cukr bez dozoru chovatele bylo zakázané. Přesto jsem neodolala. Jenže jsem byla přichycena při činu. Z povzdálí mě viděl chovatel koní, který mi hodně vynadal. Musela jsem mu dát za pravdu, koním to škodí, a kdyby je každý krmil, tak mohou onemocnět.“ Petra se však nedala odradit. O vycházkách často navštěvovala koně ve stáji nebo se na ně chodila dívat k ohradě. Jedno

zkusit nižší skoky. Podařilo se mi skočit asi osmdesát centimetrů. Bylo to úžasné! Vyzkoušela jsem si i drezúru a zúčastnila se několika závodů. Sklidila jsem i úspěch. Největším zážitkem pro mě byla účast na Mezinárodním mistrovství paradrezury v Praze. Když jsem byla dekorována, slzy radosti mi stékaly po tvářích,“ pokračuje Petra.

dne se odvážila a požádala paní doktorku, zda by mohla chodit ke koním. Paní doktorka souhlasila.

„Ve svých devětačtyřiceti letech jsem se začala všechno učit. Jak přistupovat ke koni, jak čistit koně, jak nasedlat a nauzdit. Když jsem poprvé seděla na koni, celá jsem se klepala hrozným strachem, a přesto jsem byla neskonale šťastná. Opravdu to byl jedinečný pocit a stál za to. Koně mi vedl chovatel a já si tolik přála, abych mohla koně vést sama. Jenže všechno chce svůj čas. Ale moje přání se mi brzy splnilo. Začala jsem nejprve chodit v kroku, později krok vystřídal klus a cval,“ říká Petra s tím, že nic není zadarmo. Ježdění vyžadovalo mnoho trpělivosti, úsilí a dřiny. „Byly i pády a někdy hodně nepříjemné. Po nějakém čase, jsem zatoužila

Za svým koníčkem dojíždí Petra do Jihlavy třikrát týdně. Když je ve společnosti koní cítí se velmi dobře. Někdy jí nemoc způsobí, že se nemůže dostat z postele a přesto nasedne do vlaku a jede dvacet pět kilometrů za svými kamarády. Koně ji nejen udržují ve fyzické kondici, ale i zásadně zlepšují psychickou pohodu. „Když přijdu do stáje a kůň se na mě podívá, vidím jeho bezelstné oči, cítím lásku a klid. Když si na koně sednu, nejsem to jenom já, ale jsme oba. Vzájemně si musíme věřit, spolupracovat. Vyjížďka přírodou z koňského hřbetu se snad nedá k ničemu jinému na světě přirovnat. Jízda na koni je komunikace beze slov. Spoléhám na svůj cit a vím, že kůň mě vnímá,“ říká Petra. Hipoterapie je prospěšná hned z několika důvodů. Při drezúře se cvičí paměť, je nutné si zapamatovat úkol, pacient musí s koněm komunikovat a ještě kontrolovat držení těla v sedle. To vše zlepšuje jeho koordinaci.

Co dokáže blízkost

Koně pro jsou hipoterapii speciálně vybíráni a vychováváni. Musí projít náročným výcvikem. Každý kůň má svou povahu, tak jako my lidé. V psychiatrické léčebně jsou koníci Cyril, Bert a kobylka Shery. Je zajímavé, že i tak skotačivý koník jako je Cyril, vycítí, kdo je zkušený jezdec a kdo úplný začátečník. Dokáže rozeznat psychické a fyzické onemocnění a přizpůsobí se. V jihlavské psychiatrické léčebně navštěvuje stáj mnoho pacientů, kteří nejezdí. Mají třeba z jízdy na koni strach, anebo po tom ani netouží. Ale už jenom pouhé pohlazení, kontakt s koněm jim dělá dobře. Někteří jsou zase šťastní, když si koníka vyčistí. Petra dodává: „Jsem ráda, že mi psychia trická léčebna umožnila trénovat a zúčastnit se závodů. Jsem jí vděčná za to, že mi otevřela překrásný nový svět – svět koní. Chtěla bych také poděkovat svému bratrovi, který věnuje na hipoterapii každoročně sponzorský dar. Můj život není snadný, má nemoc dokáže být zákeřná. Ale já se raduji z každého dne a jedním z velkých důvodů jsou právě koně,“ svěřuje se Petra. Láska ke koním jí pomáhá zdolávat nástrahy nemoci. Markéta Bednářová

příběh

Život se mi změnil při fotbale Když je člověk mladý, žije naplno a ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Osud ale někdy zamíchá kartami a během jedné vteřiny se každý z nás může ocitnout v situaci, kdy bojuje o holý život. Pak musí zatnout zuby a vyvinout velké úsilí, aby mohl jít dál.

ž do sedmnácti let žil i Zdeněk, kterému je nyní 34 let, naplno. Vyučil se sklářem a hodně ho bavil sport, hlavně fotbal. Jednou, když hrál utkání, dal hlavičku a přitom mu praskla céva v mozku. Byl to okamžik, kdy se mu rázem změnil celý život. Sice ještě dohrál zápas, ale cítil, že něco není v pořádku. Viděl dvojitě a brnělo ho celé tělo. Myslel, že to přejde, že to „rozchodí“. Ještě týden chodil do zaměstnání, ale bylo mu čím dál tím hůř. Často z ničeho nic padal na zem. Bylo mu jasné, že musí jít co nejdříve k lékaři. „Šel jsem na neurologii, kde ani z vyšetření CT nepoznali, co mi je. Říkali, že je to hluboko v mozku a poslali mne do Brna na magnetickou rezonanci, kde zjistili, že mi praskla céva na tom nejhorším možném místě,“ vzpomíná Zdeněk. „Po návratu z nemocnice jsem musel dodržovat, co mi doktoři nařídili. Nesměl jsem už sportovat, fyzicky se namáhat, nemohl jsem jít do práce. Musel jsem se hlídat, abych se neuhodil do hlavy, být prostě v klidu,“ dodává. Taková změna životního stylu byla pro aktivního sportovce velice těžká. Navíc, když ani netušil, co s ním bude dál.

Operace

V té době se neurologické operace prováděly tradičním způsobem nebo nově pomocí tzv. gama nože. Čekací doba na takovou operaci byla dva roky. Jak ale přestát tento časový úsek, když hrozilo, že se cévní mozková příhoda může kdykoli opakovat? Zdeňkovi rodiče se však nevzdávali. Kontaktovali lékaře z různých měst, aby synovi pomohli. Zdeňkovy lékařské zprávy se dostaly až do Mnichova, kde je jeden český lékař z Olomouce konzultoval s doktorem Karlssonem ze Švédska. Ten zákrok gama nožem nedoporučil z důvodu, že jeho paprsek by mohl pacientovi ještě více ublížit, protože problém byl na takovém místě, že by se přitom mohla poškodit další životně důležitá centra, která jsou v bezprostřední blízkosti. „Tím mi vzali poslední možnost na uzdravení. Myslel jsem, že je to špatný, ale nakonec mě kontaktoval neurochirurg pan docent Zvěřina z Prahy, který mi napsal, že takové

případy jako je můj, dokáže operovat. Do tří týdnů jsem byl po operaci, při níž mi otevřeli hlavu, odklopili malý mozek, aby se dostali do kmenu mozkového. Tím se mi ale porušila stabilita a chůze,“ říká Zdeněk a dodává, že při odstraňování sražené krve a zacelování prasklé cévy mu lékaři poškodili zrak a nervy v levé půlce těla a pravé půlce obličeje. „Tím nechci říct, že by to doktoři zkazili, to ani v nejmenším. Vyhlídky byly daleko horší. Mohl jsem přijít i o zrak nebo jsem třeba nemusel chodit, anebo jsem taky mohl zhasnout úplně,“ uvádí Zdeněk. Na pooperačním oddělení mu začaly selhávat životní funkce. „Na tělo mi přiložili kardiostimulátor s kanylou do srdce, protože mi přestaly fungovat ledviny, oteklo mi tělo a lékaři mi nemohli napíchnout žílu, což bylo potřeba kvůli umělé výživě a lékům.

Za tátou do Vietnamu

Po čtyřech týdnech se jeho zdravotní stav začal zlepšovat. Začal rehabilitovat, trénoval chůzi, zpočátku pomocí chodítka a brzy ho převezli z pražské nemocnice do Jihlavy. Po celou dobu měl velkou podporu ve svých rodičích. Nejdřív, když nemohl chodit, vozili ho na invalidním vozíku a pomáhali mu se cvičením. Zdeněk si pořád myslel, že se z toho nakonec úplně dostane. Neztrácel naději, ale přestože na sobě tvrdě pracoval, výsledky se dostavovaly jen pozvolna. K fyzickým problémům se tak přidaly i problémy psychické. V noci měl děsivé sny, objevily se deprese.

Nechci říct, že by to doktoři zkazili. Vyhlídky byly daleko horší. Mohl jsem přijít i o zrak nebo jsem třeba nemusel chodit, anebo jsem taky mohl zhasnout úplně.

Když mu bylo trochu líp, začal jeho otec pracovat ve Vietnamu. Tam se zmínil lékařům, jaké má jeho syn zdravotní problémy a oni mu nabídli pomoc. Nedlouho poté odletěl Zdeněk do Vietnamu na léčení. Bydlel s otcem na ubytovně, kam za ním docházel lékař, který mu aplikoval akupunkturu, masáže a vařil mu speciální čaj z léčivých bylin, z kůry stromů a hub. „Byl do dryák, ale pomohlo to,“ usmívá se Zdeněk. Potom mu tento lékař doporučil ještě dalšího zkušenějšího kolegu v nemocnici v hlavním městě Hanoi. Léčba trvala několik měsíců. Zdeněk byl ve Vietnamu na léčení celkem čtyřikrát a cítil, že mu léčba pomáhá.

Sport, práce a rodina

Díky akupunktuře, rehabilitačním pobytům v Jánských Lázních a intenzivnímu cvičení se Zdeňkův zdravotní stav postupně ustálil, začal zase pozvolna sportovat, hlavně zkoušel běhat. K fotbalu, který má nejraději, se kvůli svým zdravotním problémům, které mu vznikly po operaci, už vrátit nemohl. I to běhání bylo ze začátku hodně náročné. Častokrát padal a mnohokrát si vyvrkl kotník anebo měl z pádů naražené zápěstí. Teď už je to lepší, ale ty pády občas přijdou, hlavně když je unavený, ale to ho nikdy neodradilo. Stále na sobě pracuje, aby se cítil líp. Dokonce se zúčastnil celorepublikových závodů v běhu pro handicapované. Rád by si našel nějakou práci, která by ho bavila a kterou by se svými zdravotními problémy mohl vykonávat. V současné době má plný invalidní důchod a k tomu pracuje tři hodiny týdně na recepci jedné neziskové organizace, která se věnuje lidem se zdravotním postižením. „Máma to se mnou prožívala od začátku až doteď. Bez rodiny, která mě podporovala a bez kamarádů, kteří při mně stáli, bych to asi zabalil. Ta pomoc zvenčí pro mne byla hrozně důležitá,“ oceňuje Zdeněk své blízké. Sport ho provází celým životem. I přes své problémy dělal asi čtyři roky fotbalového trenéra žákům a podařilo se jim dokonce obsadit druhé místo v okresním přeboru. Zdeňka potěšilo, když jeden z jeho svěřenců o něm napsal ve škole slohovou práci, ve které ho oceňoval jako dobrého trenéra a kamaráda s přátelským a lidským přístupem. „Co si přeju teď, to je rodina. Najít si přítelkyni, třeba i s dětmi, abych ji mohl mít rád a ona mne. Nechtěl bych zůstat sám,“ říká Zdeněk. Hana Korbičková

zkušenosti téma

Multi family treatment v Deštném Na přelomu listopadu a prosince loňského roku se v Orlických horách na pět dní sešli terapeuti z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov se skupinou duševně nemocných klientů a jejich rodinných příslušníků.

ětidenní relaxačně terapeutický pobyt na zdravém vzduchu v horském penzionu Köhler uprostřed obce Deštné v Orlických horách byl inspirován anglickým programem Multi family treatment. „Skupina terapeutů pracuje jak s rodiči, tak s rodinnými příslušníky, kteří jsou nějak duševně nemocní a také třeba s jejich sourozenci. Je to účinná psychoterapeutická technika, která vychází z rodinné terapie,“ říká primář Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov MUDr. Martin Jarolímek.

stmelená sociální skupina. „Denně jsme organizovali společná setkání s psychohrátkami, takže psychodynamika tam byla velmi silná. Někdy jsme tým rozdělili, část terapeutů pracovala jenom s rodiči, jiná část pracovala s potomky, pak se sešli všichni dohromady,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Jedním z úkolů, který účastníci dostali, bylo vytvořit imaginární rodinu (otec, matka, dítě). „Podle vylosování jsme se měli spojit

do tříčlenných podskupin a vytvořit tak imaginární rodiny. Každý měl, opět na základě losu, reprezentovat jistou roli. Navíc každá taková ,rodina´ ještě vylosovala určitý problém (například dítě chodí za školu, otec pije, matka je svému manželovi nevěrná), který měla řešit a přede všemi zahrát jako scénku,“ vysvětluje Dana Pokorová. Z imaginární rodiny se pak přešlo na zkoumání vztahů rodin skutečných. „Nejednou jsem v diskuzích zaslechla větu, že během celého pobytu bylo někdy velmi těžké rozlišit, kdo je vlastně pacient a kdo doprovod,“ říká Dana Pokorová. Takové zjištění podle ní vždy duševně nemocného povzbudí. Josef Gabriel

Seznamovací psychohrátky

Možnost vyzkoušet si českou variantu programu Multi family treatment během společného pobytu v Orlických horách využilo sedm rodin a pět terapeutů. „Už v den příjezdu po večeři nás kromě organizačních záležitostí čekal velmi zajímavý program. Pan primář Jarolímek jako hlavní organizátor pobytu nejprve s podivuhodnou lehkostí přiměl všechny z té tak různorodé směsice klientů a jejich rodičů, aby se vzájemně seznámili. Seděli jsme přitom v kruhu a každý dostal za úkol říci něco o sobě. Udivilo mne, jak stručně to všichni dovedli formulovat – první jiskra kontaktu přeskočila,“ říká jedna z účastnic Ing. Dana Pokorová. Další psychohrátky podle ní vypadaly jako dětské dovádění, ale vnější sbližování se brzy přeneslo i na psychosociální rovinu. „S vedle sedící osobou, kterou nám předchozí hra přidělila, jsme utvořili dvojice a dostali přesně vymezený čas na to, abychom se o sobě (rodině, dětech a samozřejmě také starostech a tužbách) co nejvíce dozvěděli. Když pak jeden po druhém celé skupině vyprávěl, bylo v místnosti hrobové ticho. Najednou před námi defilovalo tolik lidských osudů a já si snad poprvé uvědomila, že ten můj, kvůli nemoci jsem jako absolventka VŠE přišla o perspektivní zaměstnání, je pouze jedním z nich,“ vypráví Dana Pokorová.

Práce ve skupinách

Během celého pobytu, který zpestřovaly vycházky do Orlických hor i chvíle relaxace v moderně vybavené chatě, fungovali terapeuti, klienti i jejich rodinní příslušníci jako

„Podnikali jsme společné výlety do okolí a jeden z nich, výlet autobusem do blízké Dobrušky, jsme využili k tomu, aby si každý z nás obstaral nějaký časopis, v němž by poznal sám sebe, eventuálně členy své rodiny. Na dalším terapeutickém sezení jsme měli za úkol vytvořil ve spolupráci se svými blízkými a s pomocí velkého papíru, pastelek, fixů, lepidla a nůžek z vystřižených obrázků a kresbiček jakousi koláž, která by charakterizovala naši rodinu jako celek,“ říká Dana Pokorová.

zkušenosti

Nepotřební a neužiteční lidé

edávno jsem v pražském Muzeu policie shlédla výstavu Příběh nemocné duše. Pod fotografiemi, které dokumentovaly osudy duševně nemocných v Německu ve třicátých letech po nástupu Hitlera, jsem si přečetla, že byli nekompromisně označeni za nepotřebné, za odpad a omezující faktor vývoje společnosti. Jako nepotřební a neužiteční byli selektováni a určeni k likvidaci. Postižení a nemocní lidé, ať již fyzicky nebo psychicky, jsou problémem i dnešní doby. Formulace „nepotřební lidé, omezující faktor vývoje společnosti“ sice nezaznívá naplno, ale stejný obsah čteme mezi řádky novin, vnímáme ho z toho, jak se na důchodce, ať již invalidní či starobní, dívají další média, cítíme ho i z projevů politiků. Řešením dnes není zplynování, ale „pouze“ plíživé (zato systematické) snižování životní úrovně. Svědčí o tom strmé křivky nárůstu životních nákladů, nesrovnatelné s růstem mezd, natož důchodů, poklesem reálné mzdy a kupní síly vůbec, omezování a rušení výhod pro zdravotně postižené

Řešením dnes není zplynování, ale plíživé a systematické snižování životní úrovně.

osoby. Letošní „kompenzace“ důchodů (pro běžné důchodce cca 200 Kč měsíčně) je samozřejmě výsměch. Pokud si důchodci chtějí své věčně záporné saldokonto vylepšit, a být třeba ještě i něčím užiteční, je tu další problém – administrativa. Nedávno jsme potřebovala vystavit kopii rozhodnutí o invaliditě, abych se mohla ucházet o zaměstnání v chráněné dílně. Po pěti neúspěšných telefonátech z jednoho referátu na jiný a další (tu a tam se známou nabídkou: chcete-li informaci x, zmáčkněte jedničku, pro y dvojku, trojku, atd. a učiníte-li tak, pak obvykle telefon

Popluj s námi, napni plachty

mlčí) jsem konečně získala kýžený tip, kam si pro dokument dojít. Navštívila jsem osobně hlavní správu sociálního zabezpečení v Praze 5 – moderní zákaznické centrum, do kterého se nelze dovolat a předem se zeptat, aby telefonáty, jak mi bylo vysvětleno, nerušily pracovnice při práci. V centru se spoustou přepážek byli vedle dvou hlídkujících černých šerifů asi tři zákazníci. Naivně jsem si myslela, že okopírování jediného dokumentu nebude problém. Byl. Ponížená žádost a do měsíce kopii máte. Co by to stálo, jsem se raději neptala. Šlo mi o čas. Úřední verdikt: „Dřív to nejde.“ Tečka. Pak mi došlo, proč v tomhle zákaznickém centru mají před půl třetí odpoledne takový „fofr.“ Než by normální občan vážil dalekou a zbytečnou cestu (bez jistoty, že získá to, co potřebuje), raději nepřijde. A dobře dělá. Až včera jsem pochopila, že ten systém je vlastně správný. Objasnil mi to můj syn. „Mami, přiznej si to, ty jsi potížista. Žiješ už skoro 15 let po těžké operaci. S tím se nepočítá. To není jejich chyba, ale tvoje.“ Eva Plachá

Občanské sdružení KOLUMBUS vítá spolupráci s dobrovolníky

Milý námořníku, chceš se zapojit? Chceš udělat něco pro druhé? Rád bys pomáhal někomu ve svém volném čase? Máš chuť pomáhat lidem s duševním onemocněním? Chceš obohatit svůj život? Projekt Popluj s námi, napni plachty je tu pro tebe! Podmínkou je věk více než 18 let. Studentům potvrdíme jejich školní praxi.

Kontakt: Barbora Gecová, tel.: 774 279 355, e-mail: barbora.gecova@centrum.cz

www.os-kolumbus.cz

bláznivé umění

Pastelkou čmárám Markéta Dohnalová si po duši Narodila se v Hodoníně v roce 1976. Dětství strávila v Třebíči, věnovala se výtvarným technikám a hře na akordeon. Vystudovala vysokou školu obor geodézie a kartografie. Od 4. ročníku VŠ se léčí na

psychiatrii (poslední diagnóza – schizoafektivní porucha, smíšený typ). Poslední roky žije v Brně. Maluje a píše. Uveřejněné básně jsou ze sbírky Slunce ve tmě.

Hledám Dám si inzerát do všech novin Hledám upřímné oči A nevinný úsměv Ztratila jsem sebe Hledám svou minulost Bydlím v cizím těle Mám cizí úsměv Kdybyste mě potkali Dejte mi prosím vědět Značka: spěchá Hlasy Jako bych slyšela neslyšné Poslouchám kapky na ploše skel Dusno co svírá ústa i krk V noci kdy hledím do prázden Vzpomínky na bdění kolem půlnoci Hledám a maluji včerejší sen Kdosi mi klepe na dveře Strach co mě svírá za noci Myšlenky běžící temnotou Ležím a poslouchám v bezmoci Tlukot srdce Zrychlený dech Blednu a oknem hledím ven Obloha plná jasných hvězd Hledím a poslouchám neslyšné Hledím skrz okna do prázden Z množství jiných nocí Vzpomínám na jednu před týdnem Stíny a déšť Hlasitý křik Chci ven, chci ven, chci ven Otazník Mám plakat? – Proč? Mám se smát? – Čemu? Mám křičet? – Na co? Mám běžet? – Kam? Mám zůstat stát? – Kde? Mám jít? – Kudy? Co vlastně mám? Žít? Aha, já zapomněla, dík.

Kapky Kapka – kap Druhá – kap Slaná – kap Slza – kap Z očí mi kapou slzy Pramínek slaných kapek Stékajících po tváři Otevřu ústa Slaná chuť Nekonečná žízeň Nekonečný pramen slz Nikdy nevysychající řeka Bezbřehé moře Šumící oceán Kapka za kapkou Slaná bolest Hluboká studna Rumpál a džber Artézská studna Oáza v poušti Sůl zachycená v písku Čistá voda Sladká voda Kap – kap – kap Kapající naděje

bláznivé umění

Pastelka Pastelkou čmárám si po duši Kdo ty mé slzy osuší? Tečou mi z očí úplně samy A ani se mě neptají To nejsou imaginární slzy Jsou úplně reálné A kanou mi z očí Po tvářích Nějak mě přešel všechen smích Brečím nad svou přítomností Je nicotná a prázdná Je těžké si jenom přiznat Že jsem vlastně sama Pastelkou čmárám si po duši Kdo mi ty slzy osuší? Už nechci Černá infuze Temné deprese Kdo ji chce? Já ne! Kdo ji odnese? Kdo mě zbaví černých brýlí? Kdo mě zbaví temnoty? Já sama, kdo jiný Zbavím se duševní nahoty Kdo jsem? Jsem andělem z vyšší moci Můj mozek je geniem loci Jsem tajemstvím zašlých časů Jsem vzpomínkou dlouhých vlasů Jsem stříbrná koule poznání Jsem láskyplná vyznání Miluji, miluji čím dál víc Chci zpátky domů na Měsíc Jsem někdy rub a někdy líc Chci všechno, někdy taky nic Jsem černá a jsem bílá Jsem nejpevnější víra Věřím v dobro, lásku, ctnost Dávám Vám ji víc než dost Kudy dál? Prosila jsem anděla Řekni kudy jít? Prosila jsem anděla Já to takhle nechtěla Chci pracovat a milovat Chci být prostě normální Nejsi, nikdy nebudeš Tohleto mi v uších zní Jsi prostě trochu jinačí To Ti k štěstí nestačí?

Láska Stanu se bílým andělem Ten černý lehl popelem Černá – bílá Černá – bílá Láska je moje tajná víra Věřit či nevěřit lidem co znám? Má víra je totiž všechno, co mám Mé oči mluví tajnou řečí Mé tělo v prosbě na zemi klečí Nechte mě žít Nechte mě být Nic nechci Jenom lásku mít Imaginárno Mučíte mě dnem i nocí Mlčením Vás zaříkávám Můj iluzorní svět Achilovka mého bytí Eroze samoty Magie barevného světa Asymetrie citu a rozumu Ránem nezhojená touha Epidemie sladké něhy To vše se učím znát A imaginárno je reálné Labyrint citů Nákaza sladší než med Lechtivá vlna rozkoše Azurový přísvit nekonečna Lámete mé srdce A já chtěla být sama

bláznivé umění

Jana Hlaváčková To křehké v nás ochořelo Schizofrenie Mám těžkou noční můru, sápou se po mně stíny, jak déšť když padá vzhůru, jak když nastoupila jsem do laviny. Moře halucinací a pocity viny. Schizofrenie – při té se neumírá ani nežije. Realita naruby, tím se nikdo nechlubí. Když tažen jsi do černé díry nesmírnou gravitací a po světle zbyly jen černé škvíry a v mé hlavě se baví divní tací.

Markéta Dohnalová

Není, které potěšilo by mě slovo, všichni lidé se proti mně spikli do jednoho! Než bolelo by tělo, to křehké v nás ochořelo.

Setmění duše 2005 Vy žijete tak jednoduše, když já umírám, umírá mi duše. Žije se tak jednoduše, když nebolí tě duše, vše jak hodinky ti klape a asi se to těžko chápe co já se vším mám a nadělám. Ty to neznáš a já tak dobře, ach, dobře znám. Je jedno, co přála bych si a chtěla, pod kříž poklekám a dávám lilie do kostela, On taky trpěl sám. Tak dobře znám tu hrůzu kolotoče, ze kterého nejde ven a celý život se zdá tenhle hnusný sen a z celého mého já zbyl jen strach. Strach, že na květinu sedne prach, strach, že jsem či budu vrah. Kolotoč se točí, nezastaví se. Zachrání se kdo skočí? Neví se. Nebe by už tady bylo. Kdybych došla na nákup a vydržela v práci a pak s někým byla a chodila ven jen tak pro legraci. To by se žilo, ach, to by se žilo! V nebi. Kde je manžel, práce, děti, domácnost. A taky láska, ušlechtilost, dobro a ctnost. Nejradši bych kradla – energii, abych to vše zvládla! Těžko se žije bez chuti a bez energie. Když čas se zastaví, protože nic tě nebaví. Odpočítáváš hodiny a dny a nezajímají tě už ani sny, jen to všechno vydržet. Jsme v zajetí čehosi, čemu sami nerozumíme, možná sami v sobě se topíme, co my víme! Jen to vydržet, jen ten život přežít! My nestáli o to žít, my nechtěli se narodit. My nezasloužili si dary, úspěchy a zdary. Vy taky ne. My narodili se bez viny, bez veledůležité příčiny. Jsem ráda, že jsem dospělá, narodit znovu bych se nechtěla a podruhé to protrpět. Kdyby mi však někdo dal ten květ na výběr, zda chci se narodit nebo nic, vyšla bych mu vstříc: Ano, živote, dobré ráno!

inzerce

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích? Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit? Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to? Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity? Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Pokud máte zájem o zasílání Espritu zdarma,. stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí. Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč. Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

12 20

objednací lístek

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVI, číslo 1–2 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa ČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:................................................. Ulice: ................................................................................................................................... Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml. Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Pomůžeme ti l ink a p s ychop omoci

224 214 214

psychopomoc@capz.cz, mobil: 777 783 146 Podpora v psychické krizi. Pomoc při orientaci v nepříjemné situaci. Informace, které vám pomohou najít východisko. Kontakty na odborníky a zařízení z oblasti problematiky psychického zdraví. Kvalifikované odpovědi na otázky z oboru psychologie a psychiatrie.

Každý všední den od 9 do 21 hodin. Projekt zajišťuje Česká asociace pro psychické zdraví, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4, tel. 224 212 656, info@capz.cz, www.capz.cz