Esprit 11-12 2010

esprit

1

11–12 2010 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

duševní nemoci u dětí Ministerstva plánují změny zdravotně-sociální péče (3) | Jaké psychické poruchy dětem hrozí (5) Škola a problémové děti (8) | O sebevraždu se ročně pokoušejí tisíce dětí (9) Příznaky duševní poruchy u dítěte – signál pro celou rodinu (10) | Mámy autistických dětí (12) Mariančiny zápisky (14) | Blog: Neválej se jako prase (16) | Chceme žít jako všichni ostatní (18)

2

zprávy z čapz

Vážení kolegové, přátelé, členové a příznivci České asociace pro psychické zdraví, ačkoliv jsem prezident této organizace, nenáleží mi právo hodnotit vývoj „situace duševně nemocných v České republice“ v končícím se roce 2010. Mohu pouze vyjádřit svůj názor, který vychází jak z negativních událostí (například zabití pacienta na pražské Psychiatrické klinice v lednu 2010), tak z pozitivních akcí (například festival Mezi ploty a Babí léto).

Celkově však ve mně převládá dojem stagnace péče o duševně nemocné u nás. Na nedávné konferenci v Madridu jsem s překvapením slyšel podobné zvěsti i z vyspělých zemí Evropské unie. Je to dáno hospodářskou krizí nebo do toho zasahují i jiné faktory?

Zástupci klasické institucionální péče se stále více zaštiťují pojmy jako je komunitní péče, case management a podobně, ale na druhou stranu doslova opevňují své hrady díky například tzv. finským fondům a budují či restaurují pavilóny v rámci svých institucí. Zástupci „nové bouřlivé generace“ 90. let již většinou „vyhořeli“, tzn., ztratili naději na změnu a zahnízdili se ve svých finančně stabilních pozicích.

Téměř by se zdálo, že temnota z téhle never ending story se pozvolna šíří dál. Není to však tak pesimistické. Zdá se, že úředníkům na příslušných ministerstvech a jiných úřadech konečně došlo, že je cosi v nepořádku v oblasti péče o duševně nemocné a že je čas ke změně. Podle předběžných informací se chystá řada legislativních a praktických změn, které by nám všem mohly velmi pomoci.

Těším se na rok 2011.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Co se podařilo ČAPZ v roce 2010

P

osláním České asociace pro psychické zdraví je usilovat o zlepšení podmínek, v nichž žijí lidé, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním. Jak všichni víme, k zásadní celkové změně k lepšímu nedošlo. Po volbách ve druhé polovině roku však přišla změna politické atmosféry. K hlasům, které dlouhá léta marně upozorňují na naléhavou potřebu zajistit psychiatrickým pacientům návaznou zdravotně sociální péči, se postupně přidávají hlasy z dalších oblastí (senioři, zdravotně postižení, dlouhodobě nemocní), kde je třeba propojit zdravotnické a sociální služby. Vláda se v programovém prohlášení zavázala k zavedení uceleného systému zdravotnických a sociálních služeb a na ministerstvu práce i na ministerstvu zdravotnictví se připravují nadějné změny. Cílem nového systému nebude jen pacienty „zaléčit“ (a dál ať si poradí, jak umí) ale umožnit jim v co největší míře návrat do společenského i pracovního života. A právě to je cíl, o který ČAPZ dlouhodobě usiluje prostřednictvím svých projektů.

Na situaci psychiatrických pacientů i jejich rodin a na nutnost změny systému psychiatrické péče (potřebu rozvoje komunitní péče) jsme pravidelně upozorňovali v Espritu. Z finančních důvodů letos bohužel vycházel po dvojčíslech.

Terapeutická komunita Mýto se snaží přispívat ke zlepšení situa­ ce mladých lidí, kteří překonávají vážné psychotické onemocnění a chtějí se připravit na návrat k samostatnému životu. Terapeutický tým nově vytvořený v roce 2010 se spolu s klienty úspěšně vydal na cestu aktivního komunitního života. Z desítek akcí (výlety, trhy, turnaje, festivaly) byl nejvýznamnější pracovně rehabilitační pobyt na Malé Fatře na Slovensku. K rozšíření aktivit a plánované rekonstrukci truhlářské dílny přispěje i výtěžek z Adventního koncertu České televize, který byl věnován TK Mýto.

K šesti stávajícím projektům přidal ČAPZ na podzim 2010 Školu seznamování.

Na Linku psychopomoci se v roce 2010 obrátilo se svými problémy téměř tři a půl tisíce lidí. Od prvního července začali pracovníci linky poskytovat také chatové poradenství ve spolupráci s InternetPoradnou o.s. Lidé v krizové životní situaci si mohou o pomoc napsat také prostřednictvím e-mailu. Během roku se na linku touto cestou obrátilo 235 lidí.

Koncem roku se rozběhl nový (už v roce 2009 připravovaný) projekt Škola seznamování. Účastní se ho desítka mladých lidí, kteří se navzdory handicapu spojenému s duševní nemocí chtějí připravit k navázání partnerského vztahu. Teoretické i praktické znalosti a komunikační dovednosti získávají při týdenních setkáních v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov.

–red–

Ministerstva plánují změny zdravotně-sociální péče

3

Leo Reynolds, Flickr.com

aktuality

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) chce v roce 2011 uskutečnit řadu klíčových změn v průnikové oblasti zdravotnictví a sociálních služeb.

B

ěhem posledních dní roku 2010 probíhala na ministerstvu práce (obdobně jako na ministerstvu zdravotnictví) zásadní debata o tom, jak do budoucna řešit mezirezortní zdravotně sociální problematiku a to především v oblasti dlouhodobé péče. „Dosavadní výsledky debat směřují k tomu, že by měl vzniknout samostatný zákon o dlouhodobé péči, který by slaďoval koncepty dlouhodobé péče z fokusu sociálního i z fokusu zdravotnického,“ říká ředitel odboru sociálních služeb a sociálního začleňování Mgr. Martin Žárský. Oba rezorty se tak podle něj hlásí k bodu v programovém prohlášení vlády, ve kterém je to uvedeno, že vláda společně s odborníky „vymezí dlouhodobou zdravotněsociální péči a navrhne zavedení uceleného systému zdravotnických a sociálních služeb, včetně způsobu financování.“

Motiv – rozpočtová zodpovědnost

Odhodlání vlády vytvořit jednotná pravidla pro poskytování zdravotně sociální péče napříč oběma rezorty má dva hlavní důvody – stárnutí populace (a s tím související vyšší nároky na zdravotně sociální služby) a snahu o efektivní vynakládání peněz. Známá a dlouhodobě kritizovaná skutečnost, že zdravotně sociální péče běží v České republice po dvou rezortních liniích za rozdílných podmínek, je pro současnou vládu výzvou k větší rozpočtové odpovědnosti a k vytvoření jednotného, efektivnějšího systému péče. „Nejde o to ušetřit cestou nějakých škrtů, ale o optimální využití kapacit jak zdravotnických, tak sociálních. Moment rozpočtové odpovědnosti tomu dává palivo, sílu a rozhodnost, aby tentokrát k dohodě mezi rezorty opravdu došlo,“ říká M. Žárský.

Sjednocení výplat nepojistných dávkových systémů Ministerstvo práce dále plánuje sjednotit výplaty nepojistných dávkových systémů do

jednotného výplatního místa, pravděpodobně pod hlavičkou úřadu práce a současně provést agregaci nepřehledného spektra různých dávek. „Například dávky směřující k mobilitě osob se zdravotním postižením, které v současné době představují zhruba čtyři položky, by měly být agregovány do jedné položky, ale s nějakým vnitřním určením, na co je dávka vázána,“ vysvětluje M. Žárský.

Novela zákona o sociálních službách

V plánu je i novela zákona o sociálních službách. Ta se má odvinout od revize bodového systému posuzování dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. „V současné době připravujeme nové schéma posuzování, které by se opíralo o mezinárodní klasifikaci disability,“ uvádí M. Žárský s tím, že v současnosti platný bodový systém posuzování třiceti šesti různých úkonů, se už přežil, protože nedokáže zachytit všechny okolnosti, se kterými se žadatelé musejí vypořádávat.

Nové schéma posuzování by podle něj mělo být členěno na deset oblastí základních životních potřeb, jako je například mobilita, komunikace, vedení domácnosti. „Budou posuzovány celé bloky, nerozbité do spektra jednotlivých úkonů. Předpokládáme, že při rozhodování, které bude mít holistický a nikoliv pouze matematický charakter, musí dojít k mnohem sofistikovanější spolupráci

mezi sociální prací a medicínským náhledem,“ říká ředitel Žárský.

Vytvoření nových pravidel pro posuzování nepříznivého zdravotního stavu bude podle něj základním stavebním kamenem pro agregaci dávek. „Člověk pak nebude posuzován pro každou dávku zvlášť, měl by být posouzen komplexně, nejlépe jednou.

Z takového posouzení by měl vyplynout závěr pro příspěvek na péči nebo jakoukoli jinou dávku,“ uvádí M. Žárský.

Zákon o ucelené rehabilitaci

Začátkem letošního roku chce MPSV obnovit také debatu o přijetí zákona o ucelené rehabilitaci. „Změny systému musí mít vyústění v této normě. V určitých okamžicích řešení své situace se člověk ocitá ve vakuu, nemá schopnost sám navázat jednotlivé kroky tak, aby to bylo k jeho prospěchu, a dochází pak ke zmaření toho, jak by mohl zlepšit kvalitu svého života,“ konstatuje M. Žárský. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením zahrnující zdravotní, sociální, pracovní a edukační rehabilitaci, by podle něj měla pokrývat doposud prázdná místa systému. S projednáváním změn, tvořících „řadu spojených nádob“, chce MPSV začít v maximálně otevřeném, kontinuálním připomínkovém řízení v prvních měsících letošního roku.

Josef Gabriel

1. Psychatrické léþebny pro dČti a dospČlé

4

Psychiatrická léčebna pro dospělé

aktuality

Psychiatrická léčebna pro děti

Psychiatrická péče v roce 2009

Ú

řad zdravotnických informací a statistiky ČR vydal publikaci Psychiatrická péče 2009, která přináší statistické údaje o pacientech a psychiatrické péči v České republice.

Na psychiatrických pracovištích bylo v roce 2009 ošetřeno celkem 482 970 pacientů, což je o 39 procent více než v roce 2000. Z toho necelých 16 tisíc pacientů bylo v péči stacionářů a krizových center. Častěji vyhledaly psychiatrickou péči ženy než muži. Více než polovina pacientů se léčila s neurotickými a afektivními poruchami. Další často diagnostikované poruchy, byly organické duševní poruchy a schizofrenie (kolem 9 procent) u těchto diagnóz nedošlo oproti předchozímu roku k významnému nárůstu. Pouze u pacientů s poruchami vyvolanými užíváním návykových látek proti předchozímu roku došlo k růstu více než o čtvrtinu. Na dvojnásobek stoupl podíl dětí do 15 let

2. Psychiatrická oddČlení nemocnic

Mapa psychiatrických léčeben pro děti a dospělé.

zneužívajících psychoaktivní látky. Nejčastěji kanabinoidy, látky získané z marihuany. Proti předchozímu roku došlo také k nepatrnému nárůstu počtu hospitalizací (o 201). Nejčastěji se jednalo právě o poruchy způsobené užíváním návykových látek.

Zdroj: ÚZIS

Může přílišná hygiena za deprese?

N

aše moderní, čistá a bakterií zbavená společnost je možná důvodem depresí mnoha jejích příslušníků.

Ukazují to závěry vědců z Emory University v Atlantě. Množství lidí trpících depresemi neustále roste a jedním z důvodů může být i ztráta „prospěšných“ bakterií, se kterými lidský organismus žil dlouho v souladu. Lidé se naučili žít s „přátelskými“ bakteriemi, které učily organismus a především imunitní systém, jak tolerovat neškodné bakterie a v návaznosti na to také tlumit zánětlivé reakce, které vedou k různým onemocněním, od rakoviny po deprese. Právě u pacientů trpících depresemi bylo totiž zjištěno, že i když

jsou normálně zdraví, dochází u nich často k zánětům. Ty jsou za běžných okolností likvidovány způsobem, jakým se imunitní systém vypořádává s infekcí. Nyní probíhají pokusy zjišťující, zda využití těchto „přátelských“ bakterií nebo jejich součástí má opravdu vliv na emoční stabilitu a zda dojde ke zlepšení u pacientů s depresemi. Další možností totiž je, že záněty mohou být odpovědí na stres a deprese samotné. Pokud však opravdu dojde ke zlepšení, bude stát za úvahu otázka, zda by se lidé žijící v moderní civilizaci opět neměli více vystavit svému okolí a tolik se od přirozeného prostředí neizolovat.

Zdroj: aktuálně.cz

Národní psychiatrická cena: komunitní péče

V

ondráčkova nadace pro rozvoj péče o psychiatrické pacienty udělila cenu profesora Vladimíra Vondráčka v roce 2010 MUDr. Petru Hejzlarovi, Mgr. Martinu Halířovi a Bc. Marku Fialovi za práci „Komunitní přístup v péči o dlouhodobě duševně nemocné“ publikovanou v časopise Psychiatrie. Článek zdůrazňuje důležitost komunitní psychiatrické péče a popisuje její metody a způsob kontroly efektivnosti poskytovaných služeb. Autoři působí v občanském sdružení Péče o duševní zdraví, které už 15 let pomáhá vážně duševně nemocným lidem a jejich rodinám na Pardubicku, Královéhradecku, Chrudimsku, Jičínsku, Rychnovsku a Orlickoústecku. „Smyslem

je, aby duševně nemocní mohli žít tam, kde si přejí a měli tam podporu, aby nemuseli být dlouhodobě hospitalizováni v psychiatrických léčebnách,“ říká ředitel sdružení Petr Hejzlar. V oceněné práci vycházeli autoři z principů komunitní psychiatrie, které uplatňují v praxi. „Péče má jít za klientem a ne obráceně. České podmínky, kde 90 procent psychiatrických lůžek je v několika velkých léčebnách, jsou přežitkem. Nemocný potřebuje pomoc s běžnými záležitostmi, často nezvládá základní organizační a praktické záležitosti. Naši sociální pracovníci mu s tím pomohou v reálných podmínkách, to se v léčebně nenaučíte,“ uvádí Petr Hejzlar.

Zdroj: pdz.cz

Cena pro „Záchranu duše“

R

ozsáhlý dvaceti dvou dílný cyklus rozhlasových pořadů Mirky Dámcové s názvem „Záchrana duše“ získal I. cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany v kategorii rozhlasových publicistických pořadů. Odborným garantem pořadu a jeho nejčastějším hostem byl 33 MUDr. Martin Jarolímek. O své zkušenosti se s posluchači Radia Classic FM podělili například výkonný ředitel o.s. KOLUMBUS Jan Jaroš nebo Mgr. Jana Poljaková z obecně prospěšné společnosti Sympathea jako zástupci neziskových organizací pomáhajících duševně nemocným lidem. Cyklus je určen stále narůstajícímu počtu psychicky labilnějších lidí, kteří nenacházejí odvahu vyhledat odbornou pomoc. Posluchačům radili lékaři i psychologové jak přirozeným způsobem bojovat proti depresím a smutkům. V pořadu, který ministerstvo zdravotnictví vydalo na třech CD, jsou nabízeny různé formy ambulantní psychoterapeutické pomoci s přímým odkazem na konkrétní psychiatrická zařízení.

Ceny Vládního výboru pro zdravotně postižené občany (VVZPO) v kategorii televizní, rozhlasové a tiskové předal vítězům premiér Petr Nečas u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením. Cenu za publicistické práce uděluje VVZPO od roku 1994. Za dobu její existence prošlo soutěží kolem devíti set publicistických děl. V letošním ročníku bylo hodnoceno 94 projektů, které posuzovala nezávislá devítičlenná porota. Ceny jsou udělovány těm dílům, která nejvhodnějším způsobem upozorňují na problematiku zdravotního postižení.

–mga–

téma: Duševní nemoci u dětí

5

Co by měli vědět rodiče

D

uševní poruchy (pokud nejsou zvlášť těžké) zůstávají v dětském věku často nerozpoznány. S jejich léčením se obvykle začíná pozdě nebo vůbec ne. Typickým příkladem je nejčastější dětská duševní porucha tzv. „hyperaktivita“. Používá se pro ni označení ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorders – hyperaktivita s poruchou pozornosti) nebo také hyperkinetická porucha chování – dříve se jí říkalo lehká mozková dysfunkce. Trpí jí šest až sedm procent dětské populace, ale většina hyperaktivních

dětí (i jejich rodin a učitelů) se s projevy tohoto onemocnění potýká bez lékařské péče.

V posledních letech se situace naštěstí mění k lepšímu. Jednak se díky novým poznatkům v oboru pedopsychiatrie velmi zlepšily možnosti léčby jak ADHD, tak jiných duševních onemocnění, jednak se postupně zlepšuje komunikace mezi rodiči, školou, pedagogicko psychologickými poradnami a dětskými psychiatry. Přesto i v současnosti hrozí dětem, u kterých se začíná projevovat nějaká duševní porucha, že kvalifikovaná pomoc nepřijde včas.

Na rozdíl od angíny nebo zlomené ruky se duševní onemocnění daleko obtížněji rozpoznává (diagnostikuje) a navíc bývá pro rodiče těžké připustit a „zpracovat“, že by jejich dítě nemuselo být „normální“. Zavírání očí před možností duševního onemocnění nebo mávnutí rukou nad příznaky duševní nemoci však může mít pro vývoj dítěte vážné důsledky.

Přitom kvalifikovaná pomoc dětských psychiatrů je na rozdíl od mnoha jiných zemí v České republice poměrně snadno dosažitelná.

Jaké psychické poruchy dětem hrozí Na příčiny a možnosti léčby duševních onemocnění u dětí jsme se zeptali doc. MUDr. Ivo Paclta, CSc., vedoucího subkatedry dětské a dorostové psychiatrie a současně zástupce přednosty pražské Psychiatrické kliniky 1. LF UK.

D

uševní poruchy se objevují u osmi až deseti procent dětí. Většina z nich by potřebovala systematickou péči dětského psychiatra a klinického psychologa. „Problém je v tom, že klinických psychologů, nikoliv tedy školních, je relativně málo. Pedopsychiatrů je sice v podstatě dostatek, ale hodně z nich je starších šedesáti let a navíc se mnozí lékaři věnují pedopsychiatrické problematice jenom na část úvazku,“ říká Ivo Paclt. Ekonomické ocenění jejich práce bylo totiž v minulosti značně nepříznivé, takže ti, kteří měli další specializaci, pracovali ještě jako psychiatři pro dospělé nebo také jako praktičtí lékaři pro děti a dorost.

Přestože problémy se zajištěním pedopsychiatrické péče ještě zdaleka nejsou dořešeny, lze se k dětskému psychiatrovi dostat poměrně snadno, zvlášť když jsou rodiče ochotni s dítětem do ordinace dojíždět. „Kontrola v psychiatrické ambulanci pro děti a dorost je obvykle jednou za měsíc, takže není důvod, proč by sem člověk nezajel čtyřicet, padesát i sto kilometrů. Navíc lidé někdy jdou s dítětem k psychiatrovi raději v jiném městě, než tam, kde je všichni znají,“ tvrdí Ivo Paclt.

Proč se léčí málo dětí

Pokud se dítě, které trpí nějakou duševní poruchou, dostane do odborné pedopsychiatrické péče, je velká naděje, že se jeho stav zlepší. „Bohužel značná část dětí není psychiatricky léčena, protože ani k pedopsychiatrické péči nedojdou,“ říká docent Paclt. Dítě, u kterého se objevují příznaky duševního onemocnění, by měl ke specialistovi odeslat praktický lékař pro děti a dorost, ale ten vůbec nemusí

vědět, že dítě má nějaké psychické problémy, protože se projevují pouze doma nebo ve škole. „Značná část pedagogické veřejnosti není dostatečně informována o nutnosti farmakologické a psychoterapeutické léčby, ani o práci s rodinou u pacientů,“ uvádí Ivo Paclt.

Tak se podle něj stává, že část nemocných dětí není pedopsychiatricky léčena a má zhoršenou prognózu. „Pokud se problematika neléčí systematicky a včas, to dnes znamená už v předškolním věku, potíže se fixují a projeví se potom významnými poruchami chování, agresivitou, eventuelně i rozvojem trestné činnosti mladých dospělých nebo dospívajících,“ varuje Ivo Paclt. Navíc je podle něj problém v tom, že nikdo nepodchytí afektivní poruchy – deprese a úzkosti, což je také úkol pro dětského psychiatra. „Nejenom, že se to projeví ve vývoji a strukturaci osobnosti dítěte, jeho sebevědomí, sebehodnocení, školní výkonnosti, ale zároveň se to může negativně projevit v rozvoji závažných duševních poruch, což je samozřejmě velmi nepříznivé pro dítě i pro celou rodinu,“ říká Ivo Paclt.

Příčiny duševních nemocí u dětí

Za vznikem duševního onemocnění v dětském věku nejsou jen nepříznivé vnější vlivy (sociální, psychologické) jako je například patologie v rodině, disharmonické vztahy mezi rodiči, konflikty mezi sourozenci a podobně. „Vlivy prostředí jsou významné, ale přinejmenším stejně významné nebo ještě významnější jsou vlivy biologické. Duševní porucha je často geneticky podmíněná. Například u hyperkinetické poruchy má dědičnost velký vliv. Ze sta dvojčat s ADHD má tuto poruchu v 74 případech i druhé dvojče,“ tvrdí Ivo Paclt. Obdobně velkou roli hraje dědičnost třeba u depresivních poruch. „Vliv na vznik duševní poruchy mají také události kolem porodu, například stresy, biologické poruchy jako třeba eklampsie a jiné patologie v těhotenství, ale zejména abúzus drog, alkoholu, eventuelně některých léků,“ říká docent Paclt. Většina farmak podle něj nemá až tak nepříznivý vliv. V těhotenství je nebezpečné hlavně pití alkoholu a užívání jakýchkoliv drog včetně marihuany. „Všechny tyto látky u dítěte zvyšují riziko rozvoje

6

téma: Duševní nemoci u dětí téma

různé patologie, zejména hyperkinetické poruchy,“ uvádí Ivo Paclt.

U naštěstí poměrně vzácných případů těžké závislosti a vysokém abúzu alkoholu v době těhotenství, dochází k výrazným poruchám vývoje dítěte, k mentální retardaci (snížení rozumových schopností) a k poruchám chování. „Když dítě vyrůstá v takovém prostředí, kde je abúzus alkoholu, agresivita, třeba i zneužívání, nemusí být vždycky sexuální, i když to je samozřejmě nejzávažnější, tak tohle se vždycky zpětně projevuje na vývoji dítěte. Dítě může mít hyperkinetickou poruchu v souvislosti s abúzem alkoholu v těhotenském období, ale jeho stav je potencován dalšími problémy v sociální a psychologické oblasti,“ vysvětluje docent Paclt. Navíc i dítě samo může svou poruchou vyvolávat v rodině extrémní tenze, konflikty a problémy. „U rodin, kde je dítě s ADHD, máme třikrát až pětkrát větší rozvodovost rodičů než v běžné populaci, která je i tak dost vysoká. Je to způsobeno tím, že dítě, které je neklidné, agresivní, nesoustředěné, vyvolává rozpory mezi rodiči. Duševní porucha dítěte je stálý stresový faktor, který vede k tomu, že se rodiče buď rozvedou, nebo se začnou objevovat sekundární problémy rodičů, u otců často abúzus alkoholu, u matek často deprese,“ uvádí docent Paclt.

Mezi vnějšími (sociálními, psychologickými) vlivy a vnitřními (genetickými, biologickými) vlivy je podle něj oboustranný dynamický vztah – faktory zevní i faktory vnitřní se vzájemně podmiňují. „Tomu musí odpovídat i léčba, která případ od případu je nejen psychoterapeutická nebo psychologická, ale musí v mnoha případech být i biologická, aby postihla biologické faktory vývoje,“ vysvětluje Ivo Paclt.

Zbytečný strach z léků

Obvyklá představa, že dítě je na léky citlivější, je podle docenta Paclta chybná. „Dítě je méně citlivé na léky než dospělý a při přepočtu na povrch, objem a hmotnost těla, potřebuje vyšší dávky než dospělý.

Souvisí to s tím, že dítě rychleji a kvalitněji metabolizuje,“ tvrdí Ivo Paclt s tím, že výjimkou jsou úplně malé děti do jednoho roku, které však psychiatr neléčí. „Riziko při podávání léků je menší u dítěte než u dospělého také proto, že dítě je zdravější obecně, méně trpí různými chorobami než dospělí, kteří mívají kardiovaskulární problémy, hypertenzi a podobně. Dospělí pacienti jsou víc nemocní, takže riziko nežádoucích účinků léků se u nich může zvyšovat. U dětí to dokonce jde tak daleko, že je jim třeba podávat lék častěji, protože jejich metabolismus je tak rychlý a účinný, že lék vyloučí a tím klesne jeho adekvátní hladina,“ vysvětluje docent Paclt.

Rodiče se podle něj na základě obecného a zcela mylného dojmu obávají léčit své děti podáváním farmak. „Pravděpodobně to souvisí s tím, že se domníváme, že duševní poruchy jsou léčitelné nějak jinak a za druhé, psychiatrická problematika se nejeví rodičům tak významná a dítě tak ohrožující, aby užívání léků bylo adekvátní.

Také je ve hře stigmatizace psychiatrie, včetně dětské. Je to chyba, protože pokud děti nejsou léčeny všemi metodami, o kterých jsme mluvili, prognóza onemocnění se výrazně zhoršuje a zhoršuje se i klima v rodině,“ říká Ivo Paclt.

ADHD

Nejčastěji dětem samotným, rodičům i pedagogům komplikují život hyperkinetické poruchy – označované jako hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD), případně jako porucha chování. Hyperkinetickou poruchou (dříve se mluvilo o lehké mozkové disfunkci) trpí šest až sedm procent populace. „Jde o vývojovou poruchu, která souvisí s ne zcela optimální funkcí některých mozkových přenašečů, jako je dopamin a nonadrenalin,“ vysvětluje docent Paclt. U části dětí se podle něj funkce mozkových přenašečů během dospívání upraví, někdy však problémy přetrvávají až do dospělosti.

„U dětí s ADHD se projevuje nesoustředěnost, nadměrná aktivita, neschopnost se orientovat ve složitějších situacích, které vyžadují velkou pozornost a velké soustředění. Nejsou schopné oddálit odměnu. Když mají zdravé děti dostat nějakou větší odměnu později, nebo malou hned, tak zvolí velkou odměnu později, kdežto dítě s ADHD zvolí hned tu menší odměnu a to právě souvisí s disfunkcemi jejich mozku,“ říká Ivo Paclt s tím, že nepatrně pozměněné mozkové struktury jsou alespoň částečně opravitelné. Opravu podle něj potřebují zejména prefrontální lalok a tzv. bazální ganglia, garantující soustředění a správné načasování aktivit, tedy to, co u hyperaktivních dětí chybí. „Jak podáváním léků, tak prací s rodinou, zejména s rodiči jsme schopni 60 až 70 procent velmi výrazně upravit. Porucha se tím stává nezřetelnou nebo velmi mírnou. Je chybou, pokud tyto děti nejsou léčeny, protože pak vznikají další problémy, jako třeba poruchy chování,“ uvádí Ivo Paclt.

Poruchy chování

Poruchy chování souvisejí s dalšími funkčními okruhy mozku zejména tzv. amygdalou, což je centrum, které kompenzuje a dohlíží na funkční činnost ostatních mozkových okruhů. „Dochází tam ke změnám, které jsou sice mírné, ale projeví se závažnou patologií,“ říká Ivo Paclt. Děti s poruchou chování se podle něj chovají agresivně, časté jsou rvačky a jiné projevy agresivity k okolí, někdy sociálně zabarvené – něco demolují, kradou, časté je i naivní sprejerství. „Pokud začneme s léčbou včas, to dneska znamená už i v předškolním věku, nejpozději na začátku školy, jsme schopni jednak farmakologicky, jednak psychoterapeuticky vést rodinu a léčit dítě tak, že se potíže značně zmírní a nedochází k rozvoji takových problémů, jako je delikvence u adolescentů nebo i výrazná trestná činnost v dospělosti nebo jiné projevy agrese,“ zdůrazňuje Ivo Paclt.

Deprese

Poměrně často se u dětí vyskytují také emoční poruchy – úzkosti a deprese. „Dítě má stále špatnou náladu, negativně hodnotí svoji činnost a velmi špatně snáší jakékoli změny okolí. Depresivní nálada se stále vrací, trvá po většinu času a není odklonitelná tím, že se dítě rozveselí. Tím se liší od občasného smutku nebo reakce na nějakou nepříznivou událost,“ vysvětluje Ivo Paclt. Při vzniku deprese podle něj hrají roli jednak genetické faktory a jednak faktory z prostředí dítěte, třeba nadměrný tlak na školní výkon nebo snaha, aby dítě vyniklo v něčem, na co třeba není talentované. „Čím častěji se objeví porucha v rodině nebo v příbuzenstvu, tím je ten problém závažnější,“ říká Ivo Paclt.

Závažné depresivní příznaky se podle něj objevují u pacientů, kteří jsou doma týráni. Může jít o sexuální zneužívání nebo o psychický teror – hlavně ze strany rodičů, kterým chybí empatie a vyžadují od dítěte striktní poslušnost. „Samozřejmě, že děti s hyperkinetickou poruchou nebo s poruchou chování, mohou být náchylnější k rozvoji úzkosti nebo deprese, protože jednak jsou biologicky citlivější a jednak se snáz dostávají do konfliktu, mívají zřídka přátele a podobně,“ uvádí docent Paclt. Uvedené poruchy se podle něj často kombinují, a proto je třeba specifická péče dětského psychiatra, nestačí jenom neurologická, pediatrická nebo psychologická péče.

Úzkosti

„Úzkost je strach, který nemá předmět. Bojím se něčeho, ale nevím čeho. Pokud je úzkost neodklonitelná, jedná se o poruchu. Když mám strach z toho, že se třeba spálím, to je naopak adekvátní reakce.

I mírná anticipační úzkost třeba z toho, že nebudu ve škole umět, je motivační, protože potom se člověk víc věnuje přípravě a obdobně je

7 Vladimír Brada

téma: Duševní nemoci u dětí

Šestého prosince se v Parlamentu ČR uskutečnila konference „Děti s duševním hendikepem v školském, sociálním a právním systému ČR“. Prezentaci JUDr. Jany Marečkové sledují doc. MUDr. Ivo Pclt, CSc. z pražské Psychiatrické kliniky a primářka Dětské psychiatrické léčbny Opařany MUDr. Iva Hodková.

to u jiných situací, třeba vztahových,“ říká Ivo Paclt. Úzkostné poruchy mají podle něj nejrůznější podobu a spojují se často se somatickými potížemi. „Hovoříme o psychosomatických poruchách, jako je třeba pomočování, enkopréza a některé další. Pomočování je otázka určité dispozice, která může nasednout na danou psychologickou nebo psychosociální charakteristiku, takže se zase kombinuje farmakologická a psychoterapeutická péče, což je u takových věcí vždy hodně důležité,“ uvádí Ivo Paclt.

Autismus

V poslední době se hodně mluví o dětském autismu, který patří do skupiny tzv. pervazivních vývojových poruch. Projevuje se například nezájmem o kontakt s jinými lidmi, neschopností porozumět sociálním situacím a lpěním na neměnných rituálech. „Závažné vývojové poruchy, jako je autismus nebo mentální retardace, které se většinou projeví už v časném dětství, jsou naštěstí vzácnější, nesetkáváme se s nimi v ambulancích tak často jako například s ADHD,“ konstatuje docent Paclt. Děti s autismem podle něj mají velký problém v komunikaci, uzavírají se do sebe, hrají si jiným způsobem, než ostatní děti. „Další problém je v tom, že toto specifické utváření osoby dítěte bývá spojeno s jinými závažnými poruchami, nejčastěji s mentální retardací,“ uvádí Ivo Paclt. U pacientů s těžkým autismem jsou podle něj možnosti léčby limitovány. „Ale zase je celosvětový trend k tomu, aby rodiny byly podporované, aby tyto děti byly adekvátně vedeny. Medicínská podpora u nás není úplně optimální,“ přiznává Ivo Paclt. Podpora rodin, které pečují o dítě s autismem, by se podle něj měla více rozvinout, protože zvládání autistických dětí je daleko náročnější než zvládání dětí s mentální retardací.

Mentální retardace

„Mentální retardace je snížení rozumových schopností. Rozumové schopnosti dítěte se sice mohou během vývoje dále zlepšovat, jako se zlepšují u každého normálního jedince, ale mají svůj strop, který je nižší než je u ostatních normálních jedinců,“ vysvětluje docent Paclt.

Včasné podchycení mentální retardace a vyšetření jejích biologických příčin, jako jsou nejrůznější genetické a metabolické vady, je podle něj velice důležité mimo jiné proto, aby rodiče, kteří chtějí mít

další dítě, věděli, jaká jsou rizika, a mohla se zavést příslušná léčba. „Děti s vývojovými poruchami, jako jsou děti s mentálními retardacemi nebo autistické děti, což se často kombinuje, mají častější projevy agresivity. Jednak je to dáno biologicky, jednak je to dáno komunikačně a interakčně. Tyto děti mají velké problémy s vrstevníky, kteří se jim smějí, neakceptují je. Na řešení těchto problémů je třeba pracovat jak biologicky, tak psychoterapeuticky. Právě integrovaný přístup je strašně důležitý – spolupráce dětského psychiatra s rodinou, se školou a s klinickým psychologem, který pracuje v ambulanci,“ uvádí Ivo Paclt.

Schizofrenie

Další skupinou poruch, u dětí naštěstí vzácných, jsou závažné psychotické stavy. „U dětí starších jedenácti, dvanácti let se mohou objevit první příznaky schizofrenie, právě proto, že v adolescenci dochází k přebudovávání centrálního nervového systému. Dochází přitom k objevení se nových nervových buněk a odumírání jiných z šedé hmoty mozku, a tady pravděpodobně bude zakódována chyba, která způsobí rozvoj schizofrenní poruchy,“ vysvětluje docent Paclt. První příznaky schizofrenie se podle něj u 60 až 70 procent pacientů projeví do 16 až 17 let. Když se je podaří podchytit, prognóza pacienta se zlepšuje. „Schizofrenie má složitou prognózu, ale už teď máme 10 až 15 procent pacientů, kteří jsou tak kompenzovaní, že chodí normálně do školy a někteří nemají ani důchod,“ říká Ivo Paclt.

Drogové závislosti

Jakákoli porucha, která se v dětství objevuje, zejména hyperkinetická nebo depresivní porucha, zvyšuje riziko rozvoje drogové závislosti. „Máme zkušenosti, že děti, které nebyly léčeny, zejména na ADHD, mají větší riziko rozvoje závislosti, než ty, které léčeny byly. Čím dříve a přesněji podchytíme naše rizikové pacienty, tím menší podíl se dostává k riziku závislosti v dospělosti. Takže to je extrémně významné. Samozřejmě existují také jiné příčiny, třeba sociální faktory nebo zase jiné, které jsou dané psychologicky – náhlý rozvod v rodině, konflikty s partnerem a podobně. Ale čím lepší je péče, tím je to riziko podstatně menší,“ zdůrazňuje Ivo Paclt.

Josef Gabriel

téma: Duševní nemoci u dětí téma

Vladimír Brada

8

Škola a problémové děti Bez lepší spolupráce dětských psychiatrů, pedagogů a pracovníků pedagogicko psychologických poraden se problémy dětí s psychickými poruchami nevyřeší.

V

posledních letech přibývá dětí se závažnými duševními poruchami. „Dochází k časnějším nárokům na socializaci dítěte, zvyšují se nároky na školní zralost a to jak po stránce fyzické, mentální tak i sociální. Rozhodujícím faktorem je úroveň mentálních schopností.

Velmi často dnes dochází k odkladu školní docházky,“ říká primářka Dětské psychiatrické léčebny Opařany MUDr. Iva Hodková.

Vedle zvýšených nároků na psychickou zralost dětí přináší dnešní život daleko víc ztrát, se kterými se děti musí vyrovnávat. „Rozvody, rozchody, ztráta zaměstnání, stěhování, hektický způsob života rodičů se nesmírně podílí na životě dítěte a na jeho vývoji. Dochází k redukci společných aktivit – rodičů, vychovatelů, dětí. Existují stále větší sociální rozdíly, dochází k častým ztrátám blízkých i vzdálenějších členů rodiny, což je dnes velmi výrazný rizikový faktor pro rozvoj dětské deprese, úzkostné poruchy a jiných psychických poruch,“ tvrdí Iva Hodková.

Podle zkušeností, které získala v dětské psychiatrické léčebně, se mění i skladba diagnóz. Dříve byly těžké poruchy chování koncentrovány právě v psychiatrických léčebnách, dnes trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) nebo hyperkinetickou poruchou chování až 80 procent všech diagnostikovaných dětí. „Dále jsou to poruchy autistického spektra, které nabývají na rozměru i objemu – samozřejmě to souvisí i s postupem diagnostiky. Více a více vidíme afektivní poruchy, poruchy nálady, úzkostné poruchy, tikové poruchy. Častá je také mentální retardace s psychiatrickou problematikou,“ říká Iva Hodková.

Problémy autistů se školou

Zdravotně handicapované děti mají (stejně jako děti zdravé) v České republice povinnou školní docházku. Pro děti s mentální retardací a pro děti s nízkofunkčním autismem, který bývá spojen s mentální retardací a i jinými psychickými poruchami, existují speciální školy se speciálními edukačními

programy. Rozhodnutí, zda dítě půjde do speciální školy nebo do školy normální, je na rodičích a na pracovnících pedagogicko-psychologických poraden a speciálně pedagogických center. Při nesprávném posouzení zdravotních potíží dítěte a jeho schopností může být dítě přijato do normální školy, kterou nezvládne, nebo naopak může být zařazeno do speciální školy zbytečně. „Znám dost autistických dospělých lidí ve vysokých funkcích a profesích, převážně v bankovním sektoru, vydělávají statisíce a nejsou invalidní. Pracovníci ve speciálně pedagogických centrech vidí dvě třetiny autistických dětí s mentální retardací a podle toho k autistickým dětem přistupují.

My se je snažíme přesvědčit, že autistické děti s dobrým intelektem patří do běžných škol. Aby neplatilo zaklínadlo – autista rovná se speciálka,“ říká dětský psychiatr MUDr. Jaroslav Matýs.

Najít pro autistické dítě s průměrným nebo i nadprůměrným intelektem základní školu, která má podmínky pro integraci dětí se specifickými vzdělávacími potřebami (individuální vzdělávací plán, možnost přidělení osobního asistenta), je v praxi často problém. „Bývá to strašný boj s pedagogickým sborem. Některé školy vytvoří podmínky, že autistické dítě tam být nemůže. Autista, který bydlí na vesnici, pak jezdí do školy dvacet nebo třicet kilometrů,“ uvádí doktor Matýs.

Objevují se i opačné případy, kdy v pedagogicko psychologickém centru doporučí přijetí do běžné školy, ačkoliv psychicky nemocné dítě má vážné problémy. „Klinický psycholog stanoví, že se jedná o dítě s intelektem podprůměrným na hranici lehké mentální retardace, ale psycholog v pedagogicko-psychologické poradně naměřil IQ 114. Pro dětského psychiatra je závazný výsledek klinického psychologa, ale už se dostáváme do křížku úplně zbytečně,“ říká Jaroslav Matýs. Diagnostika autismu včetně posouzení intelektu podle něj probíhá u pedopsychiatra úplně jinak než v pedagogicko-psychologických poradnách. „Naštěstí jsme se už domluvili, že to není o odebrání kompetencí, ale o zpřesnění diagnostiky, protože tam je vždycky komorbidní porucha další, buď hyperaktivita, nebo úzkost, deprese, agresivita, impulzivita,“ uvádí Jaroslav Matýs. Diagnostický proces podle něj zahrnuje vyšetření klinického psychologa, komplexní somatické vyšetření (neurologie,

MUDr. Jaroslav Matýs

genetika, neuro-metabolické vady). „Měly by proběhnout všechny zobrazovací metody.

Intelekt musí být vyšetřen odpovídajícím způsobem, na některých typech vyšetření nelze postavit diagnózu. Když je diagnóza potvrzená po sumarizaci všech těchto výsledků, pedopsychiatr na jejich základě zpracuje komplexní terapeutický plán,“ vysvětluje doktor Matýs.

Školáci s ADHD

Problémy s určením diagnózy bývají i u hyperaktivních dětí. „Například jsem měl v ambulanci dítě, o kterém klinický psycholog řekl, že se jedná o těžké ADHD s poruchami emocí. Dítě je nadměrně úzkostné a má poruchu pozornosti, funguje na antidepresivech. Ale v poradně udělali závěr: ,převážně je tam dysgrafie, dyslexie na pozadí ADHD‘. To svědčí o neznalosti,“ říká Jaroslav Matýs. Pokud není stanovena správná diagnóza a pokud se včas nezahájí správná léčba, dochází během školních let ke vzniku dalších onemocnění, jako jsou deprese, úzkosti, tikové poruchy, poruchy nálad a chování. „Jeden osvícený psycholog z pedagogicko psychologické poradny mi o žákovi s ADHD řekl: ,je to nevychovaný spratek, pane doktore, vy o něm vůbec nic nevíte‘,“ vzpomíná doktor Matýs. Takovému člověku se podle něj těžko vysvětluje, že onemocnění má biologický základ a je nutné ho léčit farmakologicky. „Bez léků ADHD nelze kompenzovat. Zvlášť když se léčí nesprávně nebo pozdě. Hyperaktivním dětem hrozí nedokončení střední školy, riziko vyloučení je dva – až třikrát vyšší než v běžné populaci. Hrozí sebepoškozování, sebevražedné pokusy, u dívek předčasné těhotenství, v dospělosti i ztráta zaměstnání,“ říká Jaroslav Matýs.

Josef Gabriel

téma: Duševní nemoci u dětí

O sebevraždu se ročně pokoušejí tisíce dětí Briana Raucci, Flickr.com

Třetí nejčastější příčinou úmrtnosti dětí mezi desátým a osmnáctým rokem je sebevražda. Každý rok samo sebe zahubí deset dětí do 15 let a 40 až 50 adolescentů, až stonásobek se jich o to neúspěšně pokusí.

D

ěti, které samy sebe pokoušejí zabít, dohání k takovým činům nešťastné lásky, problémy v rodině nebo ve škole. Také přibývá dětí, které samy neúspěšně bojují s poruchami příjmu potravy, tedy bulimií a anorexií či drogovou závislostí. Jak říká primář Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol MUDr. Jiří Koutek, k širokému spektru rizikových faktorů se navíc přidává psychiatrická diagnóza, většinou úzkostné a depresivní poruchy.

Objem dokonaných sebevražd se ale podle J. Koutka v poslední době nezvyšuje: „Velký nárůst, zaznamenaný počátkem devadesátých let, se v poslední době zastavil.

Na druhé straně počty sebevražedných pokusů lze těžko vyčíslit, protože povinnost hlásit tyto případy po revoluci zanikla.

Předpokládá se ale, že na jednu dokonanou sebevraždu připadá až dvacet pokusů o ni.“ Nejčastější příčinou smrti dětí je otrava léky, skok z okna, nebo oběšení. Přičemž chlapci tradičně volí agresivnější způsob zabití a častěji také umírají. Dívky se přiklání k mírnějším variantám, více se o sebevraždu pokoušejí a kromě toho významně převyšují chlapce při sebepoškozování. „Je potřeba rozlišovat sebevražedné jednání a sebepoškozování, které nemá primárně sebevražedný smysl. Sebepoškozování je ale rizikový faktor pro sebevražedné jednání. Je to fenomén, který se mezi adolescenty rychle šíří také proto, že je velmi psychologicky nakažlivé,“ vykresluje rizika sebepoškozování J. Koutek.

Bezpečnost použití antidepresiv u dětí

Stejně jako dospělé, tak i dětské pacienty se sebevražednými sklony léčí antidepresiva.

V pedopsychiatrii je léčba antidepresivy velmi živé téma, což dokládá nedávný případ z USA, kde byly tyto léky dětem vysazeny.

9

ještě dřív, než jim stihnou zlepšit náladu.

Zde pak hrozí nebezpečí sebevražedného jednání. Proto musí být pacient v tomto období více kontrolován. Ale celkově tyto léky pomáhají,“ vysvětluje J. Koutek.

Dlouhodobých farmakologických studií, které by přinášely jasné směrnice při užívání léků dětskými pacienty, zatím mnoho není. Proto i dávkování léků závisí, kromě vztahu k váze dítěte, především na vlastních zkušenostech lékařů. „Některá antidepresiva jsou pro děti povolena, třeba Fevarin nebo Zoloft. V určitých případech přikročíme s informovaným souhlasem rodičů i k lékům, jejichž výrobce pro nedostatek studií doporučuje lék až po osmnáctém roce. Pro mladší děti oficiálně schválený není, přestože zkušenosti s ním jsou dobré,“ dodává J. Koutek.

Prevence ano, ale ne návodná

Ani několikaměsíční deprese dítěte není pro rodiče dostatečný důvod, aby potomka dovedli na psychiatrické oddělení. Svou roli sehrává strach ze stigmatizace, předsudky o způsobech léčby a často i nezájem a celkově nefunkční rodina. Pacientem na psychiatrii se pak dítě stává pozdě, až po nedokonané sebevraždě. „Nechci, aby to vyznělo jako obviňování, ale problémy v rodině jsou velmi častou příčinou sebevražedného jednání. Terapie se pak opírá právě o rodinu.

Obecně v dětské psychiatrii platí, že je dítě na rodině závislé. Taky není náhodou, že průkopníky rodinné terapie u nás byli dětští psychiatři,“ doplňuje J. Koutek. Rozpoznat u dítěte sebevražedné sklony a odeslat je na psychiatrii je podle něj veliký úkol hlavně pro pediatry, ale také pro školní psychology.

Je východiskem prevence?

Problémy v rodině jsou velmi častou příčinou sebevražedného jednání.

Někteří lékaři se totiž obávali, že antidepresiva sebevražedné sklony ještě zhoršují. „Antidepresiva skupiny SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu – pozn. aut.) mohou u některých pacientů zpočátku zvyšovat napětí a aktivitu, a to

Preventivní programy, které by s rizikovou skupinou adolescentů v tomto ohledu pracovaly, téměř neexistují (o ojedinělém projektu Blázníš, no a! jsme informovali v Espritu č. 9–10/2010). Chybí například implementace zásad udržování duševního zdraví do učebních osnov. „Dětští pacienti po sebevražedném pokusu uvedou motiv, který je k činu dovedl. My ale v jejich životě nalézáme takových rizikových faktorů celou řadu,“ uvádí J. Koutek s tím, že prevence je zapotřebí, ale měla by být velmi pečlivě volená. „Řada dívek se například o problémech spojených s poruchou příjmu potravy dočetla z časopisů. Místo, aby to pro dívky bylo varováním, paradoxně vznikla jakási negativní inspirace, kde se hubnout tímto stylem zdálo být docela dobrý nápad,“ uzavírá rizika dopadů nesprávné prevence J. Koutek.

Petra Klusáková

10

rozhovor téma

Příznaky duševní poruchy u dítěte – signál pro celou rodinu Psychické poruchy se nevyhýbají ani dětem. Některé z nich se vyskytují relativně často. Patří mezi ně ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorders), dětské deprese a úzkostné stavy a poruchy chování.

Právě o těchto duševních poruchách jsme hovořili s MUDr. Miladou Radosovou, která působí jako pedopsychiatr a supervizor rodinné psychoterapie v Havlíčkově Brodě.

Jak mohou rodiče a učitelé poznat, že za chováním dítěte se skrývá ADHD? Přes léto je většina hyperkinetických dětí v naprosté pohodě, přijde září a začínají se mi objevovat v ordinaci. ADHD, hyperaktivita s poruchou pozornosti neboli hyperkinetická porucha je definovaná třemi nejzákladnějšími symptomy. Jednak je to živost až neklid, pak je to nesoustředěnost, neschopnost zaměřit pozornost a dlouhodobě ji udržet, což dělá problémy především v mladším školním věku. Třetím příznakem je impulzivita. Děti jsou zbrklé a způsobuje jim to problémy ve škole. Např. do dítěte někdo nechtě strčí a to se okamžitě ožene, aniž by o tom přemýšlelo. Má pak problémy s chováním. ADHD se vyskytuje přibližně u tří až devíti procent dětí, častěji u chlapců než u dívek a často již někdo z rodiny předtím tuto poruchu měl, aniž by si toho byl vědom. Takové dítě se trochu liší již v mateřské školce. Je zbrklé, neposedné, nerespektuje režim, nesoustředí se na náročnější úkoly. Někdy může být navíc i nešikovné. U činností vyžadujících trpělivost má problém – je jako z „hadích ocásků“, chvíli neposedí, často kazí dětem hru, protože nevydrží čekat, až na něho přijde řada.

Se zahájením školní docházky se tedy problémy stupňují…

I když se většinou dítě do školy těší, téměř vždy se pro něj i pro rodiče po několika dnech školní docházka stává „katastrofou“. Dítě s ADHD není schopno se podřídit řádu, neumí poslouchat, je dráždivé a výbušné. Jeho jednání je náhlé a překotné, napřed jedná a pak myslí. Sešity má počmárané, zmuchlané, košili umazanou. Vyhrkne, co ho zrovna napadne, skáče druhým do řeči, pošťuchuje, vykřikuje při vyučování, vstává v hodině bez dovolení a chodí po třídě atd.

Roztěkanost mu kazí prospěch, pracuje s velkými výkyvy – jednou

MUDr. Milada Radosová, pedopsychiatr a supervizor rodinné psychoterapie v Havlíčkově Brodě.

za jedna, jindy za pět. Přitom doma, pod dohledem dospělého, který ho usměrňuje, úkoly zvládá pěkně. Až v šedesáti procentech bývá ADHD spojeno se specifickými poruchami učení – dyslexií (problémy se čtením), dysgrafií (problémy s psaním), dyskalkulií (problémy s počítáním).

Jsou učitelé schopni s dítětem s ADHD konstruktivně pracovat? Řekla bych, že školy jsou o této poruše dnes již dobře informované.

Je čím dál víc odborníků, kteří umí s těmito dětmi pracovat. Existuje mnoho škol, kde je výuka těmto dětem přizpůsobená. Např. tam mají koberce, děti mohou při vyučování vstávat apod. Teď ze mě mluví dětský psychiatr, který je v praxi 25 let. Stav školství před 25 lety a dnes se nedá srovnat. Tam, kde je neklid u dítěte velký, tam je samozřejmě možné zasáhnout farmakologicky a to i u malých dětí.

Dnes existují moderní léky, které zlepšují soustředění. Léky mohou velmi pomoci. Jejich cílem není dítě „utlumit“, ale ovlivnit činnost mozku tak, aby se dítě zbavilo vnitřního neklidu a lépe se soustředilo na výuku. Zaberou u více než tří čtvrtin dětí a často již po měsíci léčby je patrný pozitivní účinek doma i ve škole.

Co mohou udělat rodiče, kteří mají podezření, že jejich dítě trpí ADHD? Určitě kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu, psychologa, a hlavně dětského psychiatra. Je potřebná spolupráce rodičů, školy a odborníka. Tato porucha má tendenci se zlepšovat s věkem, klinické příznaky se zmírňují s dozráváním centrální nervové soustavy. Určité rysy této poruchy přetrvávají do dospělosti – tito lidé rychle mluví, rychle se pohybují, mohou jednat v zátěži zbrkle, ale závažnější problémy už nemívají. Neléčené dítě, jakkoliv inteligentní, obtížněji zvládá školu a často nedosáhne takového vzdělání, na které má talent a vlohy. Jeho budoucí profese a uplatnění pak pravděpodobně nebudou odpovídat jeho schopnostem. U dítěte s ADHD bez léčby bývají problematické vztahy s vrstevníky a dítě je pak často osamocené a nešťastné. Tyto děti mají většinou dobrý intelekt a je hodně důležité, aby rodiče našli způsob, jak takové dítě ocenit.

Je nutné chválit i za snahu proto, aby případně nevznikly poruchy chování na podkladě neúspěšnosti. Osobně mám tyto děti hodně ráda, protože na druhou stranu je s nimi legrace a nikdo se s nimi nenudí. Největší nebezpečí této poruchy spočívá v tom, že si dítě vytvoří negativní postoj k sobě nebo k druhým, čemuž se dá zamezit právě tím, že se budeme dítě snažit pochopit a dávat mu najevo, že ho máme rádi.

Jak se u dětí projevují deprese?

Dětská deprese se může lišit příznaky, klinickým průběhem i reakcí na léčbu. Dětské depresivní příznaky nejsou závislé na ročním období a vždy je třeba zkoumat, jakého jsou symptomy původu. Děti, které jsou smutné, často somatizují, nechovají se jako dospělí, kteří rovnou řeknou, že jsou smutní. Nejednou se to projeví tělesnou bolestí – bolestí břicha nebo hlavy a tyto děti často chodí po somatických lékařích a bývají hospitalizované v nemocnici. Dnes už mívají dětská oddělení nemocnic psychologa, tudíž když se zjistí bolest ­břicha

Tim Samoff, Flickr.com

rozhovor

Mezi zdravými dětmi jsou i děti s psychickými problémy – nejčastěji s hyperkinetickou poruchou. a není tam nikde žádná somatická příčina, tak lékaři zkoumají, co by mohlo vést k nějakým psychickým problémům dítěte. Příčinou může být i jakékoli školní přetížení, které neodpovídá schopnostem. Může to být reakce na dysfunkční rodinné prostředí, ale je možné, že tam žádná větší vnější příčina není. Dětská deprese se často objevuje mezi 8 – 11 rokem, častěji u chlapců. Tento věk je pro dětskou depresi náchylný. Psychologové to vysvětlují tím, že děti si v tomto věku začnou uvědomovat definitivnost smrti. Může to přijít samo od sebe, může to být vyprovokované nějakou událostí v okolí, např. úmrtím v širší rodině, napětím mezi rodiči atd. Vždy se na to ptám.

Podle čeho mohou rodiče poznat, že dítě má zdravotní problémy z důvodu deprese?

Dětská deprese se projevuje nejen smutkem, ale i nechutí k učení, skleslostí, unaveností, bolestmi, citovými výbuchy, pláčem, vyhýbání se kamarádům a aktivitám, které ho dříve těšily. Může se objevit extrémní citlivost na odmítnutí a selhání, sebepoškozování. Velmi časté jsou úzkosti a fóbie. U jiných dětí, záleží na osobnosti, se to může projevovat velkým zlobením. Když se objeví poruchy chování ve škole nebo doma, vždycky myslíme i na dětskou depresi. Dítě zlobí, může být i agresivní, ale přitom uvnitř je velmi nešťastné. Při podezření na dětskou depresi by měl dítě vyšetřit dětský psychiatr, protože v současnosti máme velmi dobré léky, které zabírají do třech týdnů a velmi pomáhají tento problém společně s rodinou řešit.

Jak probíhá léčba dětské deprese?

Používají se antidepresiva a je důležité pracovat se systémem rodiny.

Smutek je pocit, který je legální a není to nic špatného. Pochopitelně smutek, který brání chodit do školy a radovat se, je už patologický a potřebuje léčbu, ale v některých rodinách jako by platilo, že některé pocity jsou zakázané. Jsou to taková nesmyslná rodinná pravidla.

Nebo často pracuji s dětskými fobiemi a také se ptám rodičů, jestli se také bojí a snažím se strach „normalizovat“. Na všechny emoce máme nárok včetně strachu a zlosti. Důležité je, abychom se je naučili ovládat, což často neumí ani dospělí. Proto děti mají mít možnost se to teprve učit. Rodiče by děti měli naučit, aby se nestyděly za to, že mají strach, že mají zlost nebo vztek. Zároveň by měly mít možnost se od rodičů učit, že žádný pocit není důležitější než člověk sám a že my lidé pocity vlastníme a máme schopnost své pocity ovládat.

U strachu a úzkosti je také možná medikamentózní léčba, stěžejní úlohu tu však hraje psychoterapie. Snažit se o přijetí těchto emocí a učit se s nimi bojovat.

11

Co se může skrývat za tím, když dítě „zlobí“?

Zlobení je vždy důležitým příznakem, který signalizuje nepohodu dítěte. Psychiatrické vyšetření by mělo odhalit příčinu. Svým zlobením vlastně přivádí dítě rodinu k lékaři a tím umožní, že někdo zvenčí rodině pomůže. Většinou pro to má důvod, často se v té rodině něco děje.

Je možné rozpoznat, zda se u dítěte jedná „jen“ o zlobení, nebo už o vážnější problém, kterým je porucha chování?

Poruchy chování mohou dítě provázet po celý jeho život, nebo jsou jenom reakcí na určité zátěžové situace či nevhodné prostředí, nebo vznikají v partě. Řadíme k nim lhaní, nepoctivé chování, záškoláctví, krádeže, útěky z domova, špatné vztahy s rodiči a vrstevníky, agresi vůči lidem a zvířatům, úmyslné poškozování věcí a majetku, opakované porušování domácích nebo školních pravidel a právní delikty. Toto chování se stabilně opakuje a musí trvat alespoň šest měsíců, aby se dalo diagnostikovat jako porucha chování. Poruchy chování se u dětí a dospívajících objevují v 10 až 15 procentech, poměr chlapců k dívkám je zhruba 10:1. Mezi příčiny poruch chování u dětí patří dědičnost a významné jsou i rodinné a sociální faktory. Poruchy chování nemusí být způsobeny psychickou nemocí, ale může jít o odchylky v osobnostním vývoji dítěte. Přibližně u 40 procent dětí s poruchami chování se v dospělosti projeví antisociální porucha osobnosti.

Za psychickými problémy dětí bývá nefungující partnerský vztah rodičů.

Velkou skupinu rodičů, kteří mají partnerské problémy, nenapadne např. jít do manželské poradny. Když ale začne dítě bolet břicho, tak k psychologovi nebo dětskému psychiatrovi jdou, protože to už je pro ně důvod požádat o pomoc. Jejich vztah to není. Myslím si, že někdy příznaky u dětí mohou být svým způsobem velmi užitečné.

Prostřednictvím příznaků u dítěte si rodiče o pomoc řeknou. Ať jsou to poruchy chování, enuréza, enkopréza, tiky, zadrhávání, smutky, úzkosti, obsedantně-kompulzivní příznaky, sebepoškozování, to vše něco vypovídá o životě celé rodiny. V takovém případě je dítě u dětského psychiatra tzv. identifikovaný pacient, pacientem je však de facto celá rodina. Když chceme dítěti pomoci, potřebujeme pomoc rodiny jako jednotky, která je pro dítě klíčová. Stává se, že některý rodič nespolupracuje. Častěji jsou to otcové, než matky, což zase o vztazích uvnitř rodiny něco vypovídá.

Rodiče se asi za problémy svých dětí a rodin někdy stydí.

Myslím, že je to skutečnost, že příznaky duševních poruch u dítěte nejsou jen špatné, mohou také sloužit jako signál, že dítěti v rodině něco důležitého chybí. Že vztahy mezi členy rodiny jsou narušené. Je pravda, že pro rodiče není snadné si takové věci připustit, stává se, že si problém uvědomí až v ordinaci dětského psychiatra.

Co pro svůj zdravý psychický vývoj potřebují všechny děti?

Ať jsou příznaky psychické poruchy jakékoli, vždy přemýšlím nad tím, nakolik jsou v rodině uspokojeny základní potřeby dítěte. Touha po lásce, touha po bezpečí, touha po respektu. Nestačí, že dítě milujeme.

Dítě potřebuje, abychom mu naši lásku dávali jasně najevo. I „velké“ dítě potřebuje slyšet, jak moc ho máme rádi. Proces předávání lásky přináší rodině obrovskou energii, kterou pak potřebuje při řešení krizí. Důvěra v blízké lidi je nesmírně důležitá pro další vývoj dítěte. Snažme se také dítě přijímat takové, jaké je. Dítě si podle našeho chování vytváří svoji sebeúctu, tedy přesvědčení o své hodnotě jako člověka. Důležitý je dobrý, láskyplný vztah rodičů, kteří jsou „architekti“ rodiny. Dělají zásadní rozhodnutí a důležité je, aby se i oni navzájem respektovali. V případě psychických problémů by odborník neměl jen pátrat po příznaku, ale zajímat se hlouběji, čeho z těchto základních tužeb se dítěti nedostává.

Eva Vorálková

12

zkušenosti téma

Mámy autistických dětí Eva Linhartová, matka čtrnáctileté Marianky, je autorkou knihy „Jak jsem se mámy ptala, jestli mě něco bolí“. Spoluautorství patří desítkám dalších žen a jejich dětem, které se narodily s větší či menší poruchou autistického spektra. „Scházíme se na ,auti blogu‘, navzájem se podporujeme, sdělujeme si své obavy, strachy, ale i ,veselé‘ historky,“ píše Eva Linhartová. Ochutnávku z téhle „kuchyně“ přinášíme i čtenářům Espritu.

MARIANKA

Autisté mají „svůj svět“, našemu světu nerozumí. Pro názorný příklad „použiji“ naši Marianku. Ona nesnese, aby se na ni mluvilo rozkazovacím způsobem, i když tón hlasu není rozkazovací. Výrazy typu – namaluj mi něco, pojď ke mně – ji neskutečně podráždí.

Jediné slovo Marianku vyřadí z provozu někdy i na celý den. Začne plakat, špatně se jí dýchá, třesou se jí nohy. Mimo byt nosí sluchátka, má strach, aby na ni někdo cizí nepromluvil.

Autistická upřímnost

Naši autíci se na pohled od zdravých dětí neliší, což je někdy nevýhoda. Lidé „zvenku“ nechápou jejich projevy, proč se proboha „to dítě“ takto chová, a proč ho ta neschopná matka neusměrní. Na pohledy „normálů“ si těžko zvyknete. I já jsem každý den přímo natěšená, že zas půjdeme s Mariankou do terénu. Ona by nejraději svou noru neopouštěla vůbec, každá vycházka je pro ni stres.

Preventivně na mě řve už při oblékání, ať dělám, že chce být brzy doma, což znamená, že je „dobře“ naložená a zase si spolu venku pěkně užijeme. Stačí poprosit prodavačku: „dejte mi…,“ Marianka se rozčilí: „Neříkej jí tak, to by tam museli stát dva lidi!“ (Ona snad nikdy nepochopí vykání.)

Zbuzeruje Vietnamce: „Nauč se mluvit hned správně, abys mluvil jako my, normální lidi!“ A nejhůř mi bylo, až jsem se propadala studem, když jsme potkaly těžce postiženého pána, který špatně chodil. Marianka by možná ještě pochopila, kdyby tomu člověku chyběla noha – to by ještě její hlava mohla pobrat, ale tady nebyla šance. Počkala, až přijde blíž a pak jasně a zřetelně řekla: „Hele jak blbě chodí. Dělá to schválně!“

Do školy?

Zařadit Marianku do školy bude asi problém – to jsme tušili. Vypátrala jsem speciální školu a vydala se na první pohovor. Paní ředitelka byla hodná, asistentky také, jen se školní psycholožkou jsme si nepadly do oka.

Upozornila jsem, že Marianka nesmí být k ničemu nucena, už bych jí do školy příště nedostala. Paní psycholožka přesto trvala na svém, nesmíme Mariance povolovat, ať klidně pláče a hrdě ukázala na autíčka, který prý řval půl roku. Kolíbal se v koutě, byl zpráškovaný, ani o sobě nevěděl. Pro mě odstrašující případ.

Nicméně jsme Marianku museli přivézt. Přidělili jí asistentku, Mery si s ní malovala asi čtvrt hodiny, to jsem považovala za úspěch.

Poté znervózněla, ptala se, kdy se vrátíme domů. V tu chvíli jsme měly odejít a příště zkusit delší dobu pobytu. Paní psycholožka do Mery začala vandrovat, že musí vydržet déle. Máničce se udělalo zle,

od úzkosti přestala dýchat. Než přiběhla paní ředitelka, Marianka už měla modrou hlavu. Všichni jsme měli strach, že ji nerozdýcháme a budeme muset volat „rychlou“. Naštěstí se Mánička vzpamatovala.

Pak už nás do školy nikdo nechtěl.

Turniket

Šly jsme spolu z bazénu a musely projít v recepci turniketem. Měly jsme každá svou předplacenou kartičku, která se přiloží na čtecí zařízení a turniket člověka vpustí. Jsou to tři trubky, které se otáčí, ale nějak se zasekly a Marianku nepustily. Paní recepční zmáčkla tlačítko, ozvalo se zabzučení a Mariance řekla: „Projdi!“ Prostě rozkaz. Tím Marianku „vypnula“. Věděla jsem, že Mánička neprojde a nejenom ona, že tam teď dlouho neprojde nikdo.

Za námi se tvořila fronta lidí. Paní si myslela, že Marianka neslyší, tak jí to pěkně nahlas několikrát zopakovala a přitom bzučela. Já jen přihlížela, čemuž se lidé také divili. Věděla jsem, že nic nemá cenu, stejně přijde záchvat a už nás nic nezachrání, i kdybych paní vysvětlovala, že musí říct „můžeš projít“ a ne „projdi!“ Už bylo na všechno pozdě.

Mery zaseklá v turniketu nešla tam ani zpátky. Má vždycky děsný pnutí sama vysvětlovat. V rozrušení nemůže najít slova, koktá a opakuje pořád dokola, že tohle jí nikdo nesmí říkat, že se jí z toho špatně dýchá. Přitom pláče, „tucťáci“ zírají, čas běží. Ona je zmatená, v tu chvíli snad o sobě ani neví. Musela jsem ji tehdy prostrkat násilím, což ji rozzuřilo. Vynadala mi, že na ni nemám sahat, že tlustý lidi se jí nesmí dotýkat.

BEN

Ben měl šílené afektivní záchvaty do 9 až 10 let. Vyváděl na veřejnosti, zbrunátněl a řval jak tur, válel se po zemi. Nejhorší byli přihlížející shluknuvší se radilové, kteří se krvelačně shromáždili a čekali, kdy už ho konečně ta neschopná matka krvavě zlynčuje. Dávali mi hloupé rady, musela jsem se moc ovládat, abych na ně nezačala vulgárně řvát.

Salma maminkám

Hele, pěstounky, tohle mi nedělejte, já si pak připadám jako mizerná ženská, když vidím ty vaše svatozáře. Já bych se taky moc ráda nežrala tím, že nemám syna, že mi postupně odcházel, až odešel a už se nevrátí. Že místo toho mi doma nechal svůj robotí klon.

Taky vím, že ta vaše pokora je jediná správná, ale do prčic, jak si ji mám asi tak implantovat? Já nejsem ráda, že jsem frustrovaná, netěší mne to, přemlouvám se denně, ale když každý den začíná tím, že se ráno z kuchyně line ten jeho buvolí ryk. Dnes například proto, že si ho otec dovolil požádat, aby vyklidil myčku. Buvol okamžitě začne řvát a hádat se a ryčet a třískat dveřmi, dusat, dupat a tak podobně.

Než jsme někam s Benem šli, musela jsem všechny poučit, že nevychovanější a nezvladatelnější dítě ještě nikdy neviděli. Každý měl ten shovívavý výraz: nojo, Salma zase dramatizuje.

Nu, například s námi strávila týden rodinné dovolené moje nejlepší kamarádka s rodinou. Tohle děvče má opravdu nádhernou auru. Je věřící, neskonale hodná, vlídná, chápající, úžasná krásná duše. (Já se vždycky na tyhle nasápnu, protože ony mne jsou schopny dlouho a dobře vydejchat.) Tenkrát bylo Benovi asi deset let, pršelo, byly jsme obě rodiny zalezlé převážně v chatě. Přísahám, že na konci pobytu už na něj byla i tahle čistá žena tak alergická, že ho lehce šikanovala. Nemohla si pomoci, alergizovala z něj tak strašně, že se mi za to stále omlouvala a šíleně se za to styděla.

zkušenosti

13

To, jak negativní pocity cítíte při péči o tak náročné dítě, je naprosto legitimní. Je normální zažívat zoufalství, odpor (až nenávist) k tomu dítěti a touhu utéci od něj až na kraj světa! Každý, kdo pečoval o tak obtížné dítě, tím prošel. Neobviňujte se za nic, co cítíte. Důležité je vědět, že je to jen psychoobrana organismu. Nikdo z nás není Matka Tereza, ani nemá andělskou auru. Důležité je, že se dokážete o to dítě starat dál.

že má omezenou kapacitu i přes svou inteligenci, nevěděli jsme, že opravdu nemá potřebně vyvinuté a spolupracující struktury v mozku. Říkala jsem mu hnusné věci z toho šíleného zoufalství.

Byli jsme lapeni, jak zvířata v kleci, zaklesnutí do sebe tesáky. Od té doby, co vím o autismu, už nepřevažuje zoufalství z toho, jak fakt nechápeš, proč to dělá. Když na mě huláká, vím, že je to autismem, že to stejně nezměním…

Cizinec

TIBOR

Ben se doma chová jako cizinec – tj. je zde na byt a stravu. Pozor, to není puberta, to je setrvalý stav, co vylezl z dělohy. Celý život je zachmuřený, negativistický, stále připravený na odpor a boj. Protože byl dlouho jedináček, tak jsme kolem něj skákali jako kolem svatého ohně. Nekonečná snaha rozvíjet ho intelektuálně, fyzicky, atd., která však narážela na jeho nevstřícnost a nechuť. Když jsme se snažili udělat hezký den a program pro něj, neuměl se na to těšit.

V den akce od rána vyváděl, dělal scény, snažil se rozzuřit každičkého člena rodiny, pak se teprve zklidnil a mohlo se jít. My zoufalí, vysílení, naštvaní. Nikdo si nic neužil, žádný pozitivní nabíjející rodinný sluníčkový zážitek se nemohl odehrát. Tam, kde ostatní děti poskakovaly a byly nadšené a vděčné, co pro ně rodiče vymysleli za zábavu, se za námi vlekl nasraný otrávený negativistický Ben.

Diagnóza

Teprve dg Aspergerův syndrom mi pomohla pochopit, že když nemá funkční síť neuronů v hlavě, nemůžu mu to vyčítat a chtít po něm výkony, na které mu příroda nedala nástroje. My jsme si spoustu let mysleli, že nechce, že může, ale nechce. Nevěděli jsme,

My se sice odvážíme ho někam vzít, když je dobře naladěnej, ale nikdy nevím, co bude. Takže mám pořád staženej žaludek a tvářím se (kvůli němu), že je děsná pohoda. A stejně je většinou průser. Když sedíme doma, má depky a řve (to se vůbec nedá poslouchat), a když někam vyrazíme, tak jsem pak šíleně vyšťavená psychicky.

A víš, co je nejhorší? Že nemůžu vzít obě děti spolu. Než dojdem k brance, už se hádaj, kdo otevře, pak Tiborovi vadí, když ho Bára předběhne, pak zase, že mi chce Bára něco říct a trvá jí to moc dlouho. To pak hned nadává (nahlas a sprostě), a když se k tomu vztekne i Bára, tak řvou oba a většinou se i poperou. Pak řvu i já.

No a běž s nima někam. Po deseti minutách jsme na prášky.

Babičky nefungujou – kdo by ho taky chtěl hlídat, že? No, vlastně jsme zůstali v rodině úplně sami. Nikdo k nám moc nechodí, my po návštěvách nemůžem.

Stará doba

Evo, píšeš, že je Tibor zajímavej s tou starou dobou. No, když ho ale kvůli tomu teď nechtějí ve škole. Umanul si, že ve škole nesnese žádný plasty, všude píše starý datumy a místo svého jména na písemku

inzerce

časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci časopis pre teóriu, prax a vzdelávanie v sociálnej práci

vydává Asociace vzdělavatelů v sociální práci Spoluvydavatelem je Zdravotně sociální fakulta JU v Českých Budějovicích

Tématem čísla 4/2010, které je k dostání od 15. 12. 2010 je:

ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ V KONTEXTU SOCIÁLNÍ PRÁCE Připravili jsme pro Vás: t t t t t

Rozhovor s ředitelem Střediska ucelené rehabilitace při dětské mozkové obrně v Praze Článek o aspektech sociální práce u osob s epilepsií Bouřlivou diskusi o novelizovaném systému invalidních důchodů Akademickou stať o teoriích a metodách zdravotního postižení Článek o významu expresivní terapie v rozvoji potenciálu schizofreniků

V roce 2011 chystáme následující témata: 1/2011 Výzkum pro praxi v sociální práci (březen 2011) 2/2011 Psycho-sociální souvislosti u znevýhodněných dětí (červen 2011) 3/2011 Individuální plánování v sociální práci (říjen 2011) 4/2011 Dobrovolnictví a sociální práce (prosinec 2011)

www.socialniprace.cz

zkušenosti téma

psal – Albert Eusebius z Valdštejna, teď momentálně přesedlal na Františka Josefa I. A oni mu to nechtějí tolerovat.

Když mu bylo asi 9-10 let, tak mi řekl: „Mami, já tady sice s tebou šlapu (šli jsme po chodníku) v týhle době, ale srdcem a mozkem jsem tam v tý minulý. Já tam prostě patřím, sem ne.“ Anebo jsme tuhle vezli truhláře domů a Tibor se ho ptá, jaký sloh má nejradši. No, chudák netušil, na co se ho Tibor ptá. Tak rychle říkám, jako jestli baroko, secesi a tak. Byl takovej od rány a prej na Tibora: „Já ti prdím na slohy.“ Tibora to neodradilo a začal mu je všechny jmenovat naprosto spisovnou češtinou, začal s tím, že je rok asi 1750 a ten truhlář netušíc nic o naší diagnóze,

mu řekl, ať se radši baví normálně, nebo že bude mezi klukama za debila.

Když u nás byla naposled posudková, měl Tibor zrovna rok 1750, tak pochopila, že si žije ve svém světě. Ptala se: „Umíš volat mobilem?“ Tibor: „Mobil? Co to je? Já mám telefon na kliku a s tím umím, pojďte, já vám ho ukážu a taky mám starý rádia.“ Tibor střídá letopočty podle toho, jak se cítí. Když je mu nejhůř, tak má středověk a čím víc se mu zvedá nálada, tak přičítá roky a letopočty. A když je mu úplně nejlíp, tak řekne třeba: „Mami, už mám rok 1980!“ to je na vrcholu blaha. Do letošního roku nepočítám, že se někdy dostane. Ještě ho nikdy neuznal…

Mariančiny zápisky Ahoj, jsem autistická Marianka, budu psát svoje zážitky. Já mám autismus s úzkostma. Mám moc hodného ptáčka, zelenou andulku, jmenuje se Pepíček.

Mám moc hodnýho černobílého zakrslého králíčka, jmenuje se Laura. Mám moc hodnou maminku. Mám tatínka a ten je taky moc hodnej. Mám ještě starší sestřičku, jmenuje se Kristýnka, je jí podle kalendáře 20 let a v těle 16. Je taky moc skvělá a hodná. Kristýnka mě má moc ráda. Ona není postižená a nemocná.

Je úplně zdravá.

Chci se venku skrývat

Já se hodně bojím lidí. A když jdeme ven, tak si zakrývám obličej i hlavičku. Lidi na nás koukají jako blázni. V tomhle roce 2007 se to zhoršilo. Chci chodit zahalená, aby mě nikdo nepoznal. Chci se venku skrývat. Mám zakrytou celou hlavičku. Mám černý brýle, neprůhledný šátek kolem hlavičky i přes obličej, aby na mě lidi neviděli.

Mám i moc hnusný oblečení. Mám pocit, že kluci koukají na krásný, mladičký holky, a to já nechci.

Na mě se někdo podívá, a to nemusí ani promluvit. Schovám si obličej do dlaní, otočím se k němu zády, skrčím se. Když se na mě podívá holka, tak to mi nevadí, nezakrývám si před ní obličej. Já mám holky ráda a líběj se mi. Ale když se na mě podívá chlap, tak to už mi hodně vadí. Já kluky nebo chlapy vůbec nemám ráda. Já se jich bojím. Dycky, když venku potkám nějakého kluka nebo chlapa, zakreju si před ním obličej. Já se těch chlapů štítím jako nějakého pavouka, prostě jako kdyby byl ten chlap hnusnej a odpornej. Taky jsme s mámou kvůli tomu dostaly párkrát vynadáno.

Tátův hlas

Od tohodle roku 2007 mi hodně vaděj mužský hlasy. Mně vadí hlas dokonce i mýho táty. A když jsem horší, furt na něj jenom řvu, ať nemluví. Vůbec si s ním nechci hrát ani nikam ven jít. Říkám tátovi, že má hrozný hlas. Máma je z toho smutná, protože ví, že můj táta je moc hodnej a všechno, co bych si přála, by pro mě udělal. A on nesmí na mě ani promluvit. Jenom na něj řvu. Zakrývám si před tátovým hlasem ouška.

Nesnáším rozkazovací způsob

Mně hodně vaděj příkazy, rozkazy a zákazy, člověk mi nesmí říct přímou řeč. Například udělej, ale musí se mi říct, můžeš udělat. Já rozkazovací způsob neberu od nikoho. Rodiče nemůžou takový slova vůbec použít. Strašně mě to rozhodí, a pak jsem lítostivá. Je to strašně namáhavý pro ně.

Rybník Dehtář

A když bylo léto, tak my tři, já, máma a táta jsme jeli na rybník Dehtář. Já jsem nechtěla jet, protože táta chtěl jet s námi. Byla jsem naštvaná. Tak jsem si dala špunty do uší a hned sluchátka, abych neslyšela jeho hlas. A jela jsem. V autě jsem plakala, že nesmí mluvit.

Máma byla vyřízená. Když jsme už byli u rybníka, tak jsem tam zase říkala, že táta nesmí jít plavat, když tam budu plavat já. Anebo že do rybníka nepůjdu, když tam plave on. Já nesnesu, když on na mě kouká, jak plavu. Já tolik s tátou nemluvím, když nemám ráda ten jeho hlas. Taky není se mnou celej den sám doma.

Co ráda dělám

Češu hodně často panenky, tím se uklidňuju. Mám asi 23 panenek, já se nadřu, než všechny pročešu. Když jdu ven, tak si vezmu bárbí a kartáč a furt jí češu. Tak, co naděláš, když těm neznačkovejm ihned vypadají vlasy. A taky mám ve svém pokojíčku křeslo na kejvání.

Pustím si svoje písničky a kejvu na ně v křesle. Kejvání písniček mě uklidňuje ze všeho nejvíc. A to, co nesnáším v hudbě, jsou duety, když zpívá holka a pak do toho začne zpívat kluk. Chci jen zpěvačky.

Takže, když chci vypálit nějaký CD zpěvačky, tak moje starší sestřička Kristýnka musí ty písně poslechnout a vypálit mi je bez duetů.

Ani jednu píseň nesmí ta zpěvačka zpívat s klukem.

O křesle na kejvání

Mě uklidňuje sledovat furt to samý. Tak mi rodiče dali do pokojíčku svoji televizi a já si pouštím dokola co chci. A taky si pouštím

Pink Sherbet Photography, Flickr.com

14

zkušenosti písničky. To mě hodí do pohody. Já kejvu, protože se tím uklidňuju.

Mám ve svém pokojíčku křeslo na kejvání. Já kejvu ve svým křesle na písničky. Když tohle dělám, tak jsem v pohodě. To bylo něco, když se kupovalo. Já jsem si sama křeslo na kejvání nevybrala, protože nikam nechodím. Tak Kristýnka řekla, že mi ho vybere. Šla s mámou do obchodu a prohlížely si spolu křesla. Kristýnka si do každého křesla sedla a chvíli kejvala. Vybrat křeslo není jednoduchý, musí to člověk umět. Kristýnka mi potřebovala vybrat křeslo, ve kterým by se mi dobře kejvalo.

Nesmí se při kejvání posouvat a rachtat. Nesmí se mi špatně kejvat. Já nechci ani houpací křeslo. To mají rodiče v obýváku. Já vůbec nechci, aby se to křeslo samo kejvalo. Já to kejvání chci dělat sama. Takže křeslo musí být bytelný, těžký. Protože by se posouvalo.

A hodně záleží na opěradle. Nesmí být prohnutý. Abych se opřela a byla shrbená. To nejde. Opěradlo musí být rovný a nejlepší je hodně měkký. Potřebuju, aby mě to odráželo, když kejvu.

Chytrý otázky

To je hrůza, nemůžu spát. Teď vidím, v kolik píšu. Máma se mnou chodila plavat k řece, tam se mi líbí, plavala jsem, abych se unavila a usnula trochu dřív a ne tak pozdě. Já mám teď období, kdy se dokola ptám. „Mami, co by na to řekl tenhle pán, kdyby byl hodnej, zlej a střední.“ A ptám se takhle na každého, koho vidím.

Tak si máma něco vymejšlí. Půl dne to vydrží. Ale minule tapetovala, měla zalepený ruce od lepidla, křivě se jí to nalepilo. Teď jí to nešlo. Do toho se jí pálil guláš pro tátu. A já furt do toho: „Mami, co by tomu řekl támhle ten pán,“ koukala jsem z okna. Mamce se už z toho utrhlo kus tapety. A já jsem se zeptala znova jako by se nechumelilo: „Hele, kdyby byl hodnej, střední a zlej.“ Pak máma byla unavená a odpověděla vyřízeně – Ježíš, já nevim. Někdy, když máma slyší stokrát stejnou otázku, tak je opravdu odvařená.

A nás autíky to právě uklidňuje a ptáme se furt dokola. A když jsem se zase mamky zeptala, tak máma si pak řekla sama pro sebe: „Doprčic! Já nevím, co by na to kdo řekl!“ Pak jí je mě líto, dolejzá ke mně, ale to už je pozdě. Já jí řeknu: „Nemůžeš být zlá na autistický děti.“

Máminy plavky

Máma si jednou v létě koupila plavky. A měla z nich radost. Tak si je máma oblíkla. Ukázala se tátovi. A táta úplně zářil, jak jsou krásný.

A říkal, že to mámě moc sluší. Přišla jsem já za nima do pokoje. A říkám: „no, pěkný ty plavky jsou, ale ne na tak hnusný postavě.“

Otázky, co mi vadí

Někdy, když nemám dobrou náladu, tak mi vaděj některý otázky.

Nebo, když těch otázek se mi dá hodně. Tentokrát mi začalo vadit, když se mi dají dvě otázky za sebou, napřed první, po ní hned druhá.

Nebo mi vadí, když si máma stoupne za dveře mýho pokojíčku a na něco se zeptá a vyruší mě třeba z kejvání. Zeptá se mě třeba, jestli nemám studený nožičky. A já jí za to nadávám, že mě neměla rušit.

Máma mi říká: „No a jak já to mám poznat? Nemůžu vědět, co ty zrovna v pokojíčku děláš.“ Takže to je veliká hrůza. Já ty otázky taky už rozlišuju, mně hodně vadí otázka: „Marianko, jde ti net?“ Jednou mě mamka tuhle otázku dala a nedostala odpověď, zavřela jsem se do pokojíčka.

Jéžišmarja, rodiče maj zatím jenom seznam slov, který nesměj říkat.

Asi budu muset rodičům udělat seznam otázek, který nesměj dávat, takže už by na lednici byly dva seznamy. Někdy je to blbý, protože, když jsou to důležitý otázky, například: „Marianko máš tam zimu nebo ne? Topěj ti dobře kamna? Hřejou kamna? Máš zapnutý kamna na pětku?“ Tohle budou třeba zrovna zakázaný otázky a teďkon jak se to má máma potom dozvědět?

15

Když by mi máma vlezla do pokojíčka a viděla, jak kejvu ve svým křesle na písničky, tak to by mi strašně vadilo! To je těžký se mnou, protože já si nepřeju, aby máma za mnou přišla do pokoje. Já jí to dovolím, jen když mám velikou náladu, že mi tam jde uklidit nebo tak.

Angelika

Já mám moc ráda Angeliku, je nádherná. Když nám dávali všechny její díly, tak jsem se na ně koukala, byla jsem šťastná a chtěla bych, aby nám je dávali znova. Máma dostala na Vánoce knížku, první díl Angeliky, už si jí přečetla a dala mi ji. Angelika tam má moc krásný fotky. Já hodně koukám na její vlasy, šaty, postavu. A mojí mámy se furt ptám: „Mami, nevadí ti to, že máš tak hnusnou postavu oproti Angelice?“ Já jí furt říkám, že je tlustá, že musí zhubnout.

Moje máma Eva je hodně tlustá a to mi vadí. Mám časopis a tam je vyfocená Angelika, ona tam píše: „Angelika je moje prokletí.“ Já se moc divím, protože ona je krásná, oblíkají na ni krásný šaty, krásně hraje tu Angeliku, má za to penízky a najednou ta herečka napíše tohleto. Máma mi říkala, že to není její prokletí, je to spíš mojí mámy prokletí, když jí furt vyčítám, že je tlustá a taky, že jo. Já jsem mámě jednou říkala, že jsem se měla narodit hodně krásný mamince a ne takovýhle, která má hnusnou postavu.

Kristýnka a zlatý retrívr

Já od roku 2007 strašně moc rozlišuju lidi. Když mě máma vezme za ručičku, tak to je problém, dokonce i teď. Když máma vidí, že jede auto, tak musí na mě volat, stát, jede auto. Ale za ručičku mě nějak zachytit nemůže. Máma musí doufat, že jí poslechnu. Když jdu s Kristýnkou na procházku a vezme mě za ručičku, tak mi to vůbec nevadí. Dokonce jsem i ráda, že mě drží Kristýnka a chci být u ní blízko, ale od mámy a od táty to nemám ráda, když mě držej za ručičku. Rodičům bych se vysmekla, ale Kristýnce vůbec ne.

Mně už teďko záleží na tom, jak je člověk krásnej, rodiče nejsou krásný, mně se líbí právě ta Kristýnka. Teď vám napíšu o naší krásný Amálce. Nasadili na mě terapii se psem. Amálka je pejsek, zlatý retrívr, dělá terapie pro postižený děti, cvičí ji její panička Jája. Když byl rok 2007, tak ta panička Jája byla strašně hodná, že přivedla Amálku k nám domů dvakrát. Amálka tady hajala. Já jsem si na ni krásně zvykla. A potom jsme zkusili my jet za Amálkou. Já jsem měla velikou radost, že jedu já za ní. Máma mě viděla poprvé v životě, jak se někam těším. Radostně se oblíkám, směju se při tom. A dokonce chci být pro Amálku krásná, chtěla jsem mít krásný vlásky, umyla jsem si je, učesala. Oblíkla jsem si na sebe krásný oblečení.

Já se normálně takhle neparádím, protože venku nechci být hezká, to chci mít ošklivý oblečení, abych se lidem nelíbila, ale jen pro Amálku chci být krásná, takže to je výjimka. Vůbec se nestresuju, ani v autě, ale usmívám se. Jsem veselá a vůbec mě nezajímá, kam jedem, jak dlouho tam pojedem a kdy už tam budem. Prostě jsem v pohodě odcházela pryč z bytu. A vůbec jsem mámě neříkala o tom, jak závidím ptáčkovi v kleci a že musíme jít brzo domů. Amálku mám strašně moc ráda, tak za ní jezdíme. V mým obličeji je na mně vidět, že jsem za Amálku moc šťastná.

Chodím mámu hladit

Já jsem moc hodná. Když je mámě fakt zle a spí v ložnici nebo na gauči, tak najednou cítí, jak jí hladím po hlavě, dám jí pusinku a zas jdu pryč. Když přijde domů táta, hned vystartuju ze svýho pokoje a řeknu mu, aby mámu nebudil. Mámě se to moc líbí, to je ode mě moc hezký. Máma ví, že mám strach a furt se ptám: „Uzdravíš se?“ Udělala bych cokoli, jen abych jí pomohla. Já bych měla veliký strach, kdyby se mi jednou neuzdravila.

Knihu Evy Linhartové „Jak jsem se mámy ptala, jestli mě něco bolí,“ si můžete objednat na e-mailu autiplaneta@seznam.cz

16

blog

Neválej se jako prase Proč nemohou duševně nemocní pracovat jako všichni ostatní? Mají přece zdravé ruce a nohy. Proč končí na ulici jako bezdomovci?

M

noha lidem, ale často ani zdravotnickým a sociálním pracovníkům není jasné, co psychicky nemocnému člověku brání, aby každé ráno vstal a šel do práce.

Proč se mnoho lidí s dg. schizofrenie nedokáže o sebe postarat, a proč končí na ulici jako bezdomovci? Důvodů je víc a dají se rozdělit do dvou skupin. První skupina je dána závažností průběhu onemocnění, druhá reakcí okolí.

I když duševní onemocnění není zdaleka tak vidět jako fyzický handicap, jeho následky mohou být podobné. K symptomům psychotické ataky (neboli úderu) patří apatie, deprese, ochromení vůle.

Nemocný má dobrou ideu ráno vstát a dojít do práce, ale není toho schopen, nemá na to dostatek vůle. Po první atace se výrazně naruší jak koncentrace pozornosti, tak exekutivní funkce, to znamená schopnost říct si, tohle udělám a opravdu to zrealizovat. Narušena je i schopnost poučit se z vlastních chyb, nesedat si znova a znova na rozpálená kamna. Zhoršená koncentrace pozornosti vede k poruchám paměti. Je prokázáno, že u lidí s psychózou byly kognitivní funkce nějakým způsobem oslabené už před tím, než se onemocnění poprvé projevilo.

Příběhy mnoha psychotických pacientů, kteří nakonec zůstali bezprizorní, začínají ve velkých psychiatrických léčebnách. Pozornost je zde z mnoha různých důvodů věnována pouze vymizení psychotických symptomů a tím to hasne. Nikdo se příliš nestará, co bude s člověkem dál, až vyjde z léčebny ven. Jaké bude mít finance, jestli bude mít práci, co jeho příbuzní, jak to má s bydlením, oblečením, atd. V některých léčebnách se dokonce ani nestarají o návaznou psychiatrickou péči. „Tady máte léky na tři dny a najděte si svého psychiatra v místě bydliště nebo někde jinde.“ Tuhle klasickou větu stále slyší při odchodu mnoho pacientů.

Chtít na psychotickém pacientovi, aby sám pátral ve Zlatých stránkách, kde je nejbližší psychiatr, znamená riskovat, že si svého psychiatra nenajde. Když ho najde a dorazí k němu s dražšími léky, jako je Zyprexa, může se stát, že mu psychiatr řekne: „Tyto drahé léky předepisovat nebudu, to bych překročil limit zdravotní pojišťovny, musím vám to změnit na něco levnějšího, anebo najděte si někoho jiného.“ To je nejsnadnější cesta k tomu, aby si psychotický pacient léky nevyzvednul, neužíval je a za tři, za čtyři měsíce může být v léčebně znovu. Říká se tomu syndrom otáčejících se dveří.

Nepřipravení pacienti jsou vyvrženi do vnějšího světa, a pokud tam neexistuje nějaký pevný systém složený jak z rodinných příslušníků a jiných blízkých lidí, tak ze sociálních pracovníků a psychiatrických sester – členů komunitního týmu, kteří dojíždějí do terénu, tak se vážně nemocný pacient s největší pravděpodobností do psychiatrické léčebny zase vrátí.

U některých pacientů se psychotická ataka dostaví třikrát do roka, a jestliže pokaždé následuje hospitalizace, je to vždycky „negativní zářez do pažby“. S každou další hospitalizací, s každým relapsem psychózy, se navyšuje nějaký duševní handicap člověka.

Hodně tedy záleží na průběhu onemocnění, ale průběh onemocnění hodně záleží na okolí. Za padesát procent je odpovědná dispozice, se kterou jsme se narodili do tohoto světa, za zbylých padesát

procent jsme odpovědni my, to znamená nejbližší a profesionálové, jak se zachováme, jak toho člověka přijmeme nebo nepřijmeme.

Zpravidla po prvním projevení se psychotického onemocnění je okolí velmi přijímající, chápající. Záleží na psychiatrech a dalších profesionálech, jakým způsobem rodičům a dalším blízkým vyloží, co to je, jestli použijí termín schizofrenie nebo přechodná psychotická krize nebo porucha. Ale většinou po první atace je atmosféra přijímající, někdy až příliš. Klučina by mohl bydlet v bytě sám, ale tam, kde vlastně začal „bláznit“, kde měl halucinace a bludy. Rodiče si ho stáhnou zpátky, budeš raději bydlet s námi, v tom bytě asi bylo něco špatného, hulil si tam trávu, nebylo ti tam dobře. Jenže to není optimální řešení. Když už se k němu sáhne, tak jen na nezbytně dlouhou dobu.

Pokud se do šesti měsíců nebo do roka dostaví akutní onemocnění podruhé, přichází už jiná reakce. Příbuzní zažívají deziluzi, utvrdí se v přesvědčení, že to je „fakt ta schizofrenie“, na internetu najdou zavádějící informace – že jde o celoživotní nevyléčitelné onemocnění, plný invalidní důchod, doživotní užívání psychofarmak. Nejbližší potom reagují různě, od hyperkriticismu a odepsání člověka, až k naprostému přijetí jeho nemoci. Zahrnou ho péčí a láskou, všechno dělají pro něj a za něj. Četné studie však jednoznačně prokázaly, že kupodivu pro další život člověka je tohle zahlcení láskou zhoubnější. Máma říká: „Já vím nejlépe, co potřebuješ.“ O všechno je postaráno. Když k tomu psychiatrický systém přispěje tím, že nemocného člověka invalidizuje, je prognóza horší, než kdyby byl vystaven větší kritice, která by ho mohla třeba stimulovat k nějakému probuzení se, k nějakým větším výkonům.

Není pravda, že člověk se schizofrenií není schopen pracovního výkonu. V mnoha případech může pracovat. Záludnost duševního onemocnění však spočívá v tom, že s ním spojený handicap se v čase mění. Jsou období, kdy nemocný může pracovat téměř na sto procent a nic se na něm nepozná a jsou období, kdy vůbec nevstane z postele. Další problém je v tom, že duševně nemocní na rozdíl od většiny jinak handicapovaných lidí užívají psychofarmaka, která mnohdy mají hodně tlumivých účinků a ty ovlivňují jejich pracovní výkon. Možnosti návratu do práce navíc brání stigmatizace psychiatrických pacientů. Málokdy se setkávám s tím, že by se člověk, který odejde z léčebny, mohl vrátit na původní pracoviště a nebyl vystaven pozorování pod drobnohledem. Jakékoli zanedbání nebo opomenutí se pak vyhodnocuje jako že „blázní“. Takhle mohou být spolupracovníky interpretovány i vedlejší účinky psychofarmak.

Duševní onemocnění pochopitelně, výrazně snižuje pracovní potenciál. Je to obrovský otřes, se kterým se pacient včetně celé rodiny musí vyrovnávat několik měsíců. Musí fyzicky a především psychicky rehabilitovat, takže určitě není připraven nastoupit do nějaké počítačové firmy a začít tam pracovat jako dřív. Nehledě na to, že v mnoha případech si nejsem jist, jestli by to bylo správné. Vždycky pacientům říkám, že cílem není, aby se narychlo vrátili do stejného prostředí, prakticky do stejné situace, jako před hospitalizací, protože z toho prostředí, z té situace jejich krize vyrostla. Je potřeba něco změnit. V situaci, která předcházela krizi, bylo něčeho moc, něčeho málo, ať už to je stres, emoce, pracovní zatížení nebo cokoliv jiného.

Jestliže se vrátí do starých kolejí, je dost velká pravděpodobnost, že do roka se jim zase zpátky navrátí psychotická krize, protože v jejich životě se prakticky nic nezměnilo.

Cílem současné psychiatrie je, aby člověk dospěl k náhledu: „Ano, jsem psychiatrický pacient, jsem schizofrenik, budu užívat léky po mnoho let.“ Já s tímhle cílem nesouhlasím, protože mnohdy

blog je to pseudonáhled. Pokud pacient skutečně dospěje ke kritickému náhledu na vlastní stav, daleko jasněji a tudíž depresivněji si pak uvědomuje, co se mu to stalo, co způsobil svým rodičům a má velké pocity viny. Nikdy nebude vrcholný literární kritik, právník, nebo lékař, musí se vyrovnat s tím, že zklamal jejich očekávání.

To nejtíživější, co musí nemocní zpracovat, je, že se najednou ocitli mimo sféru své moci, že se jim stalo něco, co nemohli ovlivnit a co mnohdy působilo na okolí velmi bizardně, jako když se holka pokusila přeplavat v zimě Vltavu. To všechno jim začne docházet, okolí jim to začne připomínat. Trvá to hodně dlouho, než se s tím člověk vyrovná. Pacient, který opustí psychiatrické lůžkové zařízení, ať jde o léčebnu nebo psychiatrické oddělení, není stejný jako dřív, než se začaly projevovat psychické problémy.

Vedle psychiatrických problémů se u pacientů objevují také problémy somatické. Většina lidí s vážnou duševní poruchou nemá svého praktického lékaře a přitom trpí řadou poměrně vážných somatických onemocnění. Třeba v důsledku chronického nikotinismu se u mnoha psychotiků objevuje vážné riziko karcinomu plic, mají vysokou kazivost zubů, mají silné kardiovaskulární obtíže, které mohou zabíjet.

Pacienti sami na to nedbají, protože to hlavní se odehrává v jejich hlavách.

Samostatné zvládání života znesnadňuje psychotikům také špatná legislativa. Zákon o sociálních službách byl ušit pro tělesně handicapované lidi. Duševně nemocní, kteří normálně vyjdou do druhého patra a dokážou si sami navléct ponožky, nemají podle současného znění zákona šanci získat příspěvek na péči. Schizofrenie vzniká nejčastěji

Diskuse Al Jouda Stesky pana doktora by vyřešila úprava zdravotní péče tak, že by každý pacient měl určenu jednu spádovou nemocnici, kde by se mu zaručeně dostalo řádné zdravotní péče a to prosím podle Ústavy zcela zdarma bez jakýchkoliv příplatků! Když by se schizofrenně rozhodl, že půjde radši k privátnímu psychiatrovi, tak by mohl, ale za své! hoven Myslím, že v tom článku chybí jedna podstatná informace, a sice že pokud člověk polyká prášky, které tlumí schizofrenii, nesmí pít alkohol, a to ani v omezeném množství. Takže léčba těchhle lidí je nemožná, protože oni jsou nalití od rána do večera.

Tenhle problém nemá řešení. Jediný, co člověku zbývá je zatajit dech a rychle kolem nich projít. Stát by měl pro tyhle lidi postavit nějaké stáje, kde by bylo seno a tekla by tam alespoň studená voda. Ale pomoci jim není. Já si pravidelně kupuju aspoň Novej prostor, čímž trochu přispěju. bičboží Na byty tihle lidé nedosáhnou. Problémy mají i zdraví lidé. Rodinní příslušníci by se o ně postarali, ale musí chodit do práce, byli by jinak bez penze. Je to začarovaný kruh.

17

mezi třináctým a devatenáctým rokem věku. To znamená, že mladý nemocný člověk, který prakticky nikdy nepracoval, nemá odpracovanou dostatečně dlouhou dobu pro přiznání invalidního důchodu.

Může být z hlediska své nemoci plně invalidní a přitom nemá nárok na invalidní důchod a zároveň nemůže dosáhnout na sociální dávky.

Takový člověk se velmi snadno ocitne na ulici, zvláště když je u něj psychotická porucha doprovázena abúzem jakékoliv návykové látky. Pokud ho baví už jen hulení trávy, je to další negativní prognostický faktor. Nemá peníze, ty co má, utrácí za hulení, rodiče mu to neustále předhazují, vyčítají mu, že nic nedělá, neuklízí po sobě, jen se válí v posteli jako prase. Tak vzniká bludný kruh, který může vyústit v to, že se na rodiče rozezlí a odejde, ale nemá kam, nemá prostředky a skončí na ulici.

MUDr. Martin Jarolímek

http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

Kateřina Duševně nemocní jsou z velké části mimo státní systém zdravotní a sociální péče.

Otázkou je, zda má někdo zájem to změnit.

Trend je opačný: každý se má o sebe postarat sám, pacienti nemají lékaře obtěžovat nějakými nemocemi, ale mají – zdraví, čistí a veselí – chodit na preventivní prohlídky a na vyšetření kdejaké pitomosti na drahých přístrojích, protože za to pojišťovna dobře platí. (Joudovi: duševně nemocný si doktora většinou „nevybírá“, neboť si nepřipouští, že je nemocný.) antares Napíšu zde příspěvek z druhé strany stolu tj. pacienta. To co píše pan doktor Jarolímek je mě důvěrně známo a s většinou věcí naprosto souhlasím. Onemocněl jsem v devatenácti. Do té doby jsem s psychikou neměl žádné problémy. Psychická porucha je velmi odlišná od jakéhokoli jiného postižení.

Zlomíte-li si nohu, můžete to nějak řešit, tady se vám ale podělá samotný řídící aparát a to co se s vámi děje se dá popsat jako život v říši za zrcadlem. Pak už záleží jenom na síle ducha, jak se s tím člověk popasuje. Dostal jsem plný invalidní důchod 3500 Kč. Kdyby mi nepomohla rodina, skončím na ulici a s největší pravděpodobností už tady nejsem.

Na většinu kamarádů, kolegů či přítelkyni můžete zapomenout, ti vás v lepším případě poženou klackem. Prošel jsem rukama několika psychiatrů a musím říct, že jsou mezi

Psychiatr, narozen 1955 v P raze, vystudoval medicínu na 1. LF UK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie.

Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin.

Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fo kus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR .

nimi velké rozdíly. Někteří jenom předepisují prášky a nechtějí toho moc slyšet. Jiní jsou srdečnější a dokáží se do člověka vcítit. K těm se chodí o poznání líp. Dobrých psychiatrů by si společnost měla vážit, protože jim denně ordinací projde spousta lidí a každý tam nechá kopec bolesti.

Co se týče prášků, mnoho lidí z nich má strach, že jim vypláchnou mozek apod. Moderní prášky jsou úplně o něčem jiném, než si lidé představují. Prášků je potřeba vyzkoušet několik, pozorně sledovat jak účinkují a rozhodnout se pro ty správné. Prášek je ale jenom část řešení, další část je bezchybná životospráva. Především pohyb, cvičení, správně stravování, minimum cukru, žádný alkohol, kouření, drogy. Vyhýbat se stresovým situacím, negativním emocím, které mohou spustit psychózu. I přes všechna tato opatření je to ale stále chůze po tenkém ledě.

Pro mě osobně je největší problém, že přestože jsem teď mentálně i duševně v normálu, jsem takto schopen fungovat asi tak na 20%.

Snadno se unavím, vyčerpám, a pokud to přetáhnu, upadnu do psychózy.

Velice bych uvítal nějakou alespoň přibližnou exaktní metodu určování psychických poruch (např. na základě obsahu určitých látek v mozku), protože pacient s psychickou poruchou se často ocitne v naprosto zoufalé situaci, kdy musí dokazovat, že je nemocný.

Např. mně posudkový lékař řekl, že se jenom válím doma. Připadal jsem si naprosto bezmocně, naštěstí zasáhla psychiatrička.

18

názor

Chceme žít jako všichni ostatní Člověk chce být dobrým otcem rodiny, vedoucím provozu, zahrádkářem nebo štamgastem restaurace U zlatého soudku – ale pacientem? To je to poslední, o co bychom stáli!

K

dyž mluví kterýkoliv špičkový odborník o nějakém novém úspěchu svého medicínského oboru, obvykle je jeho závěrečným trumfovým esem věta: „A tato nová metoda výrazně zvyšuje kvalitu života našich pacientů.“ Pro dotyčného pana profesora je to velmi důležité, protože ví, jak je to důležité pro jeho pacienty. Pokud jsme zdraví, nemáme v tomto směru asi žádné větší přání než nebýt pacientem. Jenže nemoc nebo nešťastná náhoda se neptají… Nezbývá, než se léčit, ale stejně se nejvíc chceme zase vrátit k rodině, do práce, na zahrádku, ke zlatému soudku. Znáte někoho, kdo to bere jinak?

U kteréhokoliv nemocného člověka souvisí kvalita života především s omezením, které mu nemoc (nebo postižení) přináší, kvalitou léčby určené možnostmi léčení toho kterého oboru v dané době, systémem péče a v neposlední řadě profesionální úrovní ošetřujícího lékaře. Propuknutí první epizody psychózy je životním zemětřesením pro, zpravidla mladého, člověka i pro jeho rodinu. Přízrak psychiatrie, hospitalizace v léčebně… Nikdo neví, co bude dál – zpočátku to neví ani lékaři. Moderní léky jsou ale k dispozici, stav se dříve či později zlepší a pacient je propuštěn a předán do ambulantní péče. Kariéra duševně nemocného začíná.

Dobrá léčba je jen předpoklad, jen cesta.

Jako všichni nemocní chce se i psychiatrický pacient vrátit, žít tak, jak žil předtím, tak jak žijí všichni ostatní. Chtění je někdy nejlepším lékem, někdy nestačí. Smyslem života duševně nemocného není psychiatrie, ale život. Pacienti s psychózami dnes nepřicházejí do léčeben na doživotí a neexistuje důvod, aby byli (plošně) izolováni od společnosti.

Objem času stráveného hospitalizacemi je podstatně menší než délka doby, kterou tráví ve svém přirozeném prostředí. Čím méně psychiatrie, tím lépe. Čím více života, tím více zdraví. A čím více zdraví, tím méně nemoci.

Moderní léčba v psychiatrii směřuje především právě k tomu, aby se život pacienta co nejvíc přiblížil životu zdravého člověka – tak, jak je to reálně možné. Pobývání v prostředí psychiatrických léčeben, v budovách

stavěných v předminulém století za zcela jiných podmínek a za zcela jiným účelem, se s tím příliš nesrovnává. Už proto, že průvodní skutečnost sociální izolace mírněji nemocným a uzdravujícím se pacientům rozhodně neprospívá. Do zařízení devatenáctého století přicházejí naštěstí lékaři s názory století jednadvacátého a tak jsou i psychiatrické léčebny mnohem otevřenější než před desetiletími.

Zbláznit se může každý. Jaderný fyzik i primitivní prosťáček, manažer, uklizeč-

Čím méně psychiatrie, tím lépe. Čím více života, tím více zdraví.

A čím více zdraví, tím méně nemoci.

ka i zloděj, poštovní úřednice i celebrita, sportovec i člověk s fyzickým onemocněním, charakterní člověk, domácí tyran i jeho oběť. Záleží na tom, jestli se v životě setkají se zátěží, která bude nad psychické a celkové síly jejich organismu.

Událostí, které se říká spouštěč, může být rozvod i ztráta zaměstnání, třeba i otrava chemikálií nebo ozáření na pracovišti, smrt dítěte, dlouhodobé vyčerpání z čehokoliv, znásilnění, operace nebo zlá, společensky likvidující pomluva… Psychóza se může spustit při užívání drog stejně jako po porodu. Ale jednou z největších zátěží je pro mnoho mladých lidí přirozené období vstupu do dospělosti. Největší počet obou funkčních psychóz se objevuje kolem dvacátého roku věku. Zcela poprvé je s těmito diagnózami hospitalizováno několik tisíc lidí ročně.

Jen výjimečně těmto mladým lidem stačí léky, které jim jen „opraví mozek“, zbaví je příznaků. Samozřejmě, že chtějí žít „jako ostatní“, ale neumějí to. Jsou vyléčeni, ale přesto se nedokáží dostatečně orientovat v realitě, a pokud se to nenaučí, jsou ztra-

ceni. Tento naléhavý problém dnes chápou i tradiční pracoviště, orientovaná především na medikamentózní léčbu. Poznávají, že tu něco schází: následná péče, rehabilitace.

Kladruby pro schizofreniky. Možnosti psychoterapie, socioterapie, pracovní rehabilitace, děsivě chybí.

Jedním ze zlomových okamžiků života psychiatrického pacienta je přiznání invalidity – tedy neschopnosti výkonu soustavné výdělečné činnosti. Část dlouhodobě těžce nemocných pacientů zůstává doživotně v péči zdravotního nebo sociálního zařízení.

Někteří ovšem pouze proto, že není kam je propustit. Další žijí na ulici mezi bezdomovci. (Odhaduje se, že čtyřicet až osmdesát procent lidí bez domova trpí závažným duševním onemocněním.) Ale velká část těchto invalidních důchodců žije (případně přežívá) v předchozích podmínkách svého života. Mnozí mají běžné sociální schopnosti a žijí jako ostatní „normální“ lidé, jsou manželi a rodiči a okolí je často ani jako psychicky nemocné nevnímá. Ženy mohou být dobrými hospodyněmi i matkami. Žijí i jako osamělí, ale zcela soběstační lidé, kteří se o sebe dokážou postarat a k obvykle velmi nízkým důchodům se snaží sehnat nějaký přivýdělek. Další vyhledávají pomoc sociálních služeb, protože potřebují podporu v různých složitějších záležitostech, ale také svoji komunitu. A část žije s rodiči a je odkázána na jejich pomoc. Někdy je to nezbytně nutné, jindy je daleko prospěšnější jejich osamostatnění.

Jejich sny a přání se podobají touhám těch zdravých tím víc, čím jsou jim podobnější sami. Snaží se o nějakou aktivní činnost, o seberealizaci. Věnují se svým zálibám, často se, s větším nebo menším úspěchem, pokoušejí o literární nebo výtvarnou tvorbu. Hrají šachy nebo aktivně pracují s internetem. Ti slabší se snaží vyhledávat alespoň nějaká malá potěšení, někteří se začleňují do různých náboženských společenství (bohužel někdy i sekt).

A ti nejslabší jako bezbranné děti touží už jen po laskavosti, po tom, aby na ně někdo byl hodný.

Společnost by se měla oprostit se od dávno překonaných pravd o „bláznech“. Měla by vytvářet možnosti pro předcházení chronifikaci onemocnění u mladých pacientů na začátku cesty. A poskytovat kvalifikovanou sociální pomoc těm na jejím konci.

Martina Přibylová

inzerce INZERCE

19

PF 2011

Tip na vánoční dárek Kalendář Linky psychopomoci Jeho koupí uděláte radost svým blízkým a zároveň podpoříte Linku psychopomoci Kalendář s ilustracemi Martina Kubáta vydává ČAPZ za laskavého přispění společnosti VEMEX s. r. o.

Objednat si jej můžete e-mailem na info@capz.cz, telefonicky 224 212 656, nebo osobně či poštou na adrese ČAPZ, Klánova 62/300, Praha 4.

Kalendář zašleme na dobírku.

Cena 99 Kč + poštovné.

ODBĚRATEL: 2010Vám Vámbudeme budemeEsprit Espritzasílat zasílatzdarma. zdarma.

Do konce roku 2011 a zašlete jej na adresu: Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete Praha4-Hodkovičky.

4-Hodkovičky. ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00 Praha

1101 2200

objednací lístek Adresa ADRESA pro PRO zaslání ZASLÁNÍ

Jméno Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................ a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: .........................................................................PSČ:.................................................

Obec: ............................................................................PSČ: ................................................

Ulice: .................................................................................................................................

Ulice: ....................................................................................................................................

Případně ............................................

Případně uveďte uveďte telefon: telefon: .............................................e-mail:. ............................................e-mail:..............................................

Esprit Esprit si si můžete můžete objednat objednat také také na na e-mailu: e-mailu: esprit@capz.cz esprit@capz.cz

předplatné PŘEDPLATNÉ Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním s vydáváním Espritu.

Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena Cena DMS je 30 Kč, ČAPZ získá Za jakoukoli finanční předem děkujeme. jednéjedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč.27 ZaKč. jakoukoli finanční pomocpomoc předem děkujeme.

Časopis Časopis pro pro všechny, všechny, kterým kterým esprit ESPRIT duševní duševní strasti strasti nejsou nejsou lhostejné lhostejné

MK MK ČR ČR 13874, 13874, ISSN ISSN 1214-2123 1214-2123 Časopis Časopis České České asociace asociace pro pro psychické psychické zdraví zdraví Ročník Ročník XIV, XIV, číslo číslo 11–12 9–10 Cena Cena výtisku: výtisku: zdarma zdarma Kontaktní Kontaktní adresa adresa Klánova Klánova 300/62, 300/62, 147 147 00 00 Praha Praha4-Hodkovičky 4-Hodkovičky Tel.: Tel.: 224 224 212 212 656, 656, E-mail: E-mail: esprit@capz.cz, esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com Redakce šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Redakce redaktorky: agdalena Martínková, ŠÉFREDAKTOR: MMgr. Josef Gabriel Klusáková REDAKTORKY: Petra Magdalena Martínková, Korektorka: Petra Marcela Mojžíšová Klusáková Art director:Marcela Josef Gabriel ml.

KOREKTORKA: Mojžíšová Tisk: Ahomi, s. r. o.Gabriel ml.

ART DIRECTOR: Josef

TISK: AHOMI, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků kterýkrácení nezmění jejich smysl.

Redakce sizpůsobem, vyhrazuje právo a úpravy Nevyžádané materiálykterý nevracíme. příspěvků způsobem, nezměníNázory jejich smysl. autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat Nevyžádané materiály nevracíme.

Názory autorů s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názozasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu ry ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte redakce. nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Časopis Časopis Esprit Esprit vychází vychází za za finanční finanční podpory podpory Úřadu Úřadu vlády vlády České České republiky republiky.

symbióza

A KOMUNIK ACE S VEŘEJNOSTÍ

KUR Z REDAKČNÍ PR ÁCE

Pořádá Česká asociace pro psychické zdraví ve spolupráci s Dobrým místem, o. s. za podpory poskytnuté z OP LZZ.

Více informací na www.capz.cz

Jak se přihlásit Zašlete svůj životopis a motivační dopis do 15. 2. 2011 na info@capz.cz. Úspěšní uchazeči obdrží do 20. 2. 2011 pozvánku k osobnímu pohovoru.

Výsledky výběrového řízení budou všem uchazečům sděleny do 28. 2. 2011.

Kritéria pro přijetí Poživatel invalidního důchodu.

Zvládnuté základy práce na PC (word, internet).

K dispozici počítač s připojením na internet (doma nebo v zaměstnání).

Vítány jsou zkušenosti s publikováním na webu nebo v tištěných médiích.

Nabízíme Dva týdenní (jarní a podzimní) prezenční kurzy redakční práce a PR. V mezidobí distanční vzdělávání pod vedením zkušených lektorů. Úspěšným absolventům možnost získání zaměstnání.

Kurz pro všechny účastníky zdarma.

Trpíte tělesným či duševním handicapem?

Chcete se naučit novinářskému způsobu psaní a získat zaměstnání?

Symbióza je tu právě pro vás.

20