Esprit 11-12 2012

ESPRIT

11–12 7–8

1

2009 2012 ZDARMA

TÉMA

Paul Klee: Super šachy, 1937

ČASOPIS ČASOPIS PRO PRO VŠECHNY VŠECHNY, KTERÝM KTERÝM DUŠEVNÍ DUŠEVNÍ STRASTI STRASTI NEJSOU NEJSOU LHOSTEJNÉ LHOSTEJNÉ

STRATEGIE REFORMY

STIGMA A DESTIGMATIZACE Zasílání roce 2013diskriminováni je nutné předplatit. podrobnější informace najdete na V ČR jsouespritu duševněv nemocní (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5)str. 3 Stigma, strach, předsudky, (6) | Zbláznit může každý (8)o psychiatrii z druhé strany (3) Destigmatizační kampaň proodmítání středoškolské studentyse (2) | V Emauzích Kanada duševněnekončí nemocné | Kapitalismus námi(5) nepočítá (12)reformy psychiatrické péče (7) Potíže s sKartou (4)respektuje | Jak se má(10) změnit psychiatrickáspéče | Strategie Psychoanalýza – cesta hlubin duše (14) Doors (17) | Jak(12) lépe|komunikovat pacienty (20)(13) Vize reformátora v roli do ředitele léčebny (10)| |Green Alternativní Bohnice Nedobrovolnás hospitalizace Katka znovu žije svůj život (15) | Kaleidoskop – různorodost jednotlivostí lze uvést v harmonii celku (16)

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA:

2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, zdá se, že po dvaceti letech nastává čas pro druhý pokus o transformaci psychiatrické péče v České republice. Po sametové revoluci jsme se do toho nadšeně pustili a narazili. Nepodařilo se nám téměř nic. Když píši o „nás“, mám na mysli profesionály přející si změnu tehdejšího systému psychiatrické péče. Do naší samozvané skupiny se zapojili někteří psychiatři, psychologové a sociální pracovníci. Otázkou je, proč se nám změna nepovedla. Určitě lze nalézt řadu důvodů, ale za nezjávažnější považuji rigiditu Psychiatrické společnosti v čele s profesorem Rabochem. Vtip byl v tom, že na různých ministerstvech a jiných vlivných úřadech respektovali coby partnera pro jednání pouze Psychiatrickou společnost. A tehdejší členové výboru této společnosti kázali navenek o transformaci, ale prakticky dělali pravý opak.

Nyní tedy nastává druhý pokus, který má větší šanci na úspěch. Do hry tentokrát vstupují další faktory: pozitivní příklady ze zahraničí, tlak ze států EU na nutnost reformy péče o duševně nemocné a nejrůznější nenaplněné úmluvy, ke kterým se Česká republika oficiálně přihlásila. Znovu vznikla samozvaná skupina – Platforma pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR. Tentokrát byla obohacena i o zástupce svépomocných, rodičovských a uživatelských hnutí. Ke starým kyrysníkům typu Pfeiffer, Pěč, Jarolímek se připojili další revolucionáři a společnými silami byla sepsána Deklarace, kterou jsme předali představitelům ministerstva zdravotnictví i ministerstva práce a sociálních věcí. Ministr zdravotnictví Leoš Heger na rozdíl od svých předchůdců zareagoval a ustanovili pracovní komisi. Ta má zpracovat strategii reformy psychiatrické péče. Práce této komise vyvolává naději, ale po zkušenostech z minulosti i skepsi.

Samozvaná transformační skupina bude proto nadále fungovat coby „watch dog“, pes hlídající směr reformy. Česká republika chce požádat o přibližně šest miliard z evropských strukturálních fondů přímo na transformaci péče o duševně nemocné v ČR s tím, že tentokrát tyto peníze nebudou použity na rekonstrukci psychiatrických léčeben (jako v případě tzv. Norských fondů), nýbrž především na rozvoj komunitní péče. Avšak víme, jak to u nás chodí. Aktuálně již probíhá neoficiální boj o to, kam těchto šest miliard půjde, zda opět na opravu střech, pavilonů psychiatrických léčeben či na budování nových zařízení komunitního typu jako jsou krizová centra, denní sanatoria, chráněné dílny, chráněná práce atd. Takže opět se objevuje otázka, která lobbystická skupina vyhraje.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Destigmatizační kampaň pro středoškolské studenty

C

ílem programu, který Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) zahájila letos v únoru, je motivovat střední školy, aby témata „duševní nemoci a duševní zdraví“ a „destigmatizace duševně nemocných“ zařadily přímo do učebních osnov.

Koncem roku dorazil k cíli projekt Bláznit je lidské – destigmatizační kampaň pro středoškolské studenty. „Rozeslali jsme do tisícovky středních škol výukové sady, které obsahují odborné publikace a praktické příručky, prezentace a pracovní listy použitelné pro přímou výuku. Součástí sady je také DVD obsahující videorozhovory s odborníky z oblasti psychiatrie, psychoterapie a sociální práce a manuál pro učitele,“ říká ředitel ČAPZ Jan Martínek. Všechny materiály mají podle něj pomáhat pedagogům, aby přiměli studenty zamyslet se nad svými postoji k osobám s duševním onemocněním.

Projekt podpořený společností Johnson & Johnson oslovuje středoškoláky, tedy cílovou skupinu, která je nejvíce ohrožená vznikem například psychotických poruch. „Jedná se o cílovou skupinu, která hledá vlastní identitu, utváří si postoje a morální hlediska pro vlastní dospělost. Proto jsme projekt Bláznit je lidské postavili na prevenci rizikového chování, jež může spustit duševní onemocnění u mládeže, a na ovlivnění jejich postoje k osobám s duševním onemocněním,“ uvádí J. Martínek.

Vzdělávací a osvětové akce, které ČAPZ v minulosti uskutečňoval, byly podle něj nákladné a nebyla zajištěna jejich udržitelnost. „Chybělo například propojení na školní osnovy. Proto jsme se rozhodli zvolit jiný, efektivnější způsob vedení kampaně mezi mládeží, zaručující, že obsah přejde na pedagogy a preventisty, kteří jej ponesou i v dalších školních letech,“ vysvětluje J. Martínek.

–red–

Co putuje do škol V rámci projektu Bláznit je lidské vznikla výuková sada, která obsahuje: publikace Cesta labyrintem psychiatrie publikace Duševní nemoci u dětí a dospívajících příručka První pomoc při příznacích emoční krize videorozhovory spot „Bláznit je lidské“ pracovní listy pro studenty manuál pro učitele/lektory

aktuality

3

V Emauzích o psychiatrii z druhé strany Ve dnech prvního a druhého listopadu se v areálu opatství Emauzy konal již 13. ročník konference „Integrativní přístup v terapii psychóz“, tentokráte na aktuální téma „Odvrácená strana psychiatrie“. tou a odlišností (Martin Jarolímek, Stanislav Komárek, Petr Styx a jiní).

Dalším nosným tématem byl vztah mezi duševními problémy a křesťanskou vírou.

Pastor Dan Drápal ve svém velmi přínosném vystoupení hovořil o tom, jak křesťanské společenství může pomáhat duševně tápajícím lidem. Příspěvek doktora teologie Jaroslava Brože se týkal exorcismu. Tématem byly teologické základy exorcismu i to, jaká je reálná praxe v katolické církvi. Autor nám dokázal představit exorcismus v normálních lidských rozměrech a poukázal na to, jak může být tento kontroverzní přístup v určitých případech pomáhající. Oba řečníci přímo volali po možnosti být v bližším kontaktu s námi, profesionály.

váŽeNí ČteNáři,

1

9–10

2009 2012 ZDARMA

v minulých letech jsme rozesílali esprit zdarma každému, kdo si o něj napsal. Bohužel i nás dohnaly ekonomické potíže.

Silvie Vurcfeldová

NÉ LHOSTEJNÉ NEJSOU LHOSTEJ STRASTI NEJSOU DUŠEVNÍ STRASTI , KTERÝM DUŠEVNÍ PRO VŠECHNY VŠECHNY KTERÝM ČASOPIS ČASOPIS PRO

TÉMA:

STIGMA CE IG AMATIZA A RM FOST REDE KÉ PÉČE PSYCHIATRIC

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA

(4) cká péče změn? tizace (5) česká psychiatri dní|seminář Dočká sedestigma Mezináro je život (3) (3) | co ováni Napiš, v ČR (6) diskrimin (2) | Soutěž: onemocněním nemocní každý (8) růstem může duševně s duševním z nás (12) profesním o lidi ČR jsouí za V péče se | Zbláznit Ohlédnut systému (12)v zádech kohokoliv aci(6) y, odmítání | Blog: Nůž předsudk pro transform (10)nepočítá us s námi (20)(17) e platformy Stigma, vat s pacienty v Soterii Berne vá: Pohádka e (10) | Kapitalism Deklaracstrach, respektuj lépe| komuniko Iveta Horvátho e (9) | Návštěva | Jak(15) nemocné Deklarac osudem ným (17) podporu Green Doors Kanada (14)s|mimořád Petice naduševně talenty hlubin duše | Hledáme (13)do alýza – cesta Psychoan Uhranutá ufonem

8 ESPRIT 7– indd 1

esprit_9-10-2012.

1

30.10.2012 16:05:16

7–8

2009 2012 ZDARMA

Mapa pevnosti

Terst z roku 1525

NÉ LHOSTEJNÉ NEJSOU LHOSTEJ STRASTI NEJSOU DUŠEVNÍ STRASTI , KTERÝM DUŠEVNÍ PRO VŠECHNY VŠECHNY KTERÝM ČASOPIS ČASOPIS PRO

TÉMA:

STIGMA Í ZACE ODTI CHMA STIG DETO A JAK V TERSTU

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA:

(5) tizace (5)ři ubrali plyn destigmareformáto I radikální seminář dníHöschl: | Mezináro (4) | Cyril (3)léto ováni Babí (8) (12) (2) | Letošní zařízení zvoníkemdiskrimin může každý duševně stanenemocní ů vselůžkovém zelenáč V | Zbláznit sejsou (6)psychotik JakČR (12) hezkej život? (14) ní léčba y, odmítání Bude to us s námi nepočítá (8) | Komplex z Itáliepředsudk s pacienty (20) Stigma, čeká, až já tu nebudu?lépe komuniko vat (10) | Kapitalism Inspiracestrach, (18) tým (13)e| Co ho | Jak Adama Sobotky ickýrespektuj nemocné | Básně psychiatr duševně (17) (17) | Green Kanada životDoors Nový terénní jak můj úplně(14) do hlubin | To je duše (16) alýza – cesta Psychoan Blog: Koho žalovat?

8 ESPRIT 7–

1

5–6

2009 2012 ZDARMA

NÉ LHOSTEJNÉ NEJSOU LHOSTEJ STRASTI NEJSOU DUŠEVNÍ STRASTI , KTERÝM DUŠEVNÍ PRO VŠECHNY VŠECHNY KTERÝM ČASOPIS ČASOPIS PRO

Le Bonnet d‘âne

k

Deklaraci o transformaci péče o duševní zdraví se připojila také Česká asociace sester (ČAS), profesní organizace zastupující všeobecné sestry a další nelékařské zdravotnické pracovníky. Deklaraci podepsala prezidentka ČAS Mgr. Dana Jurásková, PhD., a také předseda psychiatrické sekce ČAS Mgr. Tomáš Petr. Vyjádřili tak souhlas s hlavními myšlenkami Deklarace a zároveň svou připravenost aktivně se spolupodílet na tvorbě strategie péče o duševní zdraví. Nesouhlas s tímto postupem vyjádřilo v dopise adresovaném předsedovi psychiatrické sekce ČAS 16 zástupců psychiatrických léčeben (z toho 13 hlavních sester psychiatrických léčeben). Česká asociace sester proto zorganizuje počátkem roku 2013 kulatý stůl se zástupci psychiatrických léčeben k tématu transformace psychiatrické péče. V rámci setkání budou prezentovány hlavní myšlenky Deklarace a představeny dosavadní kroky MZČR. Bude vytvořen prostor pro výměnu stanovisek, vyjasnění postojů a také nastavení systému pro vzájemné předávání informací.

Psychiatrické sestry hrají v transformačním procesu velmi významnou roli, proto je důležité, aby stejně jako další zainteresované skupiny byly informovány o plánovaných krocích a měly možnost se k nim vyjadřovat.

Mgr. Tomáš Petr, Předseda psychiatrické sekce ČAS

8 ESPRIT 7–

Bruno Montpied:

Sestry reagují na Deklaraci

TÉMA:

TÉMA:

STIGMA CE PÉČE ZABY TIDO PO A DESTIGMA MOCNÉ O DUŠEVNĚ NE (5)(4) tizace rodiny destigma a jejich nemocní dní seminář (10) | Mezináro zápasí duševně S čím (3) |(3) nikůováni diskrimin (8) léčí klidem a bezpečím nemocní h schizofre (8) | Soteria duševně se může neléčenýc ěním každý projekt (15) rukou ČR zjsou V onemocn (6) | Zbláznit Smrt duševním její bláznivě lidský odmítání nepočítá a(12) námi| Manuela předsudk dětí sy,vážným a!s(13) strach, o život Kapitalism Stigma, škole? Nous vat s pacienty (20) e (10) |ve Zápas matek respektuj (11) | Blázníš | Jak lépe komuniko Berne nemocné v Soterii duševně | Green Doors (17) Kanada (14) Průběh léčby (17) svět hlubin duše do zachránil alýza – cestaaby Psychoan Šamani si ho vyvolili,

Archiv DPS Ondřejov

k

onferenci tentokrát (narozdíl od předchozích ročníků) organizovalo pouze Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov. Organizační výbor konference zvolil toto poněkud kontroverzní téma, aby poukázal na jiné, alternativní přístupy ke zvládání psychotických příznaků. K aktivní účasti proto vyzval oproti minulým konferencím „netypické“ řečníky. Ústředním tématem bylo zpochybnění současného diagnostického systému duševních onemocnění dle platné „Mezinárodní klasifikace nemocí X. verze“ a potenciální nebezpečí plynoucí z používání „diagnostických nálepek“. K tomu samozřejmě patří i zpochybnění hranice mezi normali-

Z úplně jiného soudku byl příspěvek Johana Pfeiffera, který poukázal na to, jak jsou lidská práva (samozřejmě i práva duševně nemocných lidí) zohledňována v organizační struktuře Evropské unie a jak silný apel na dodržování těchto práv může být velkým hybným momentem v procesu transformace péče o duševně nemocné.

Andrej Dragomirecký se pokoušel zasvětit posluchače do své alternativní psychoterapeutické metody a seznámit je s tím, jak pomocí svého specifického abreaktivního psychoterapeutického přístupu zbavuje pacienty obtíží (od psychosomatických po psychotické).

Nemohu zmínit všechna další vystoupení a hlavně přínosné a zajímavé diskusní příspěvky. Výrazně zde zazníval duchovní a lidský rozměr, za což všem účastníkům děkuji.

A samozřejmě velmi děkuji všem, kteří v průběhu konference dobrovolnicky vypomáhali.

MUDr. Martin Jarolímek

Od ledna 2013 musíme všem, kteří chtějí časopis do schránky, účtovat poštovné 25 korun.

Předplatné poštovného na celý rok činí 150 korun. Od poštovného jsou osvobozeni pouze platící členové České asociace pro psychické zdraví.

Nadále budeme časopis distribuovat zdarma do léčeben, do ordinací psychiatrů a dalším organizacím, které máme v databázi. Na těchto místech je esprit zdarma k dispozici většímu počtu zájemců. Tuto službu širší veřejnosti chceme zachovat.

Individuální zájemci se mohou přihlásit k jeho odebírání prostřednictvím e-mailu esprit@capz.cz nebo telefonicky na čísle 777 783 019.

Obdrží od nás informace k platbě (číslo účtu, variabilní symbol).

Po zaplacení začneme esprit posílat.

Jan Martínek, ředitel ČAPZ

4

aktuality

Potíže s sKartou nekončí V kauze sKaret stále není úplně jasno. V polovině prosince média zaznamenala další nečekaný problém, který se týká poslední přijaté úpravy zákona o zaměstnanosti, schválené před měsícem.

U

kázalo se, že tato novela od 1. ledna 2013 nepřipouští jinou možnost výplat podpory v nezaměstnanosti než přes sociální karty, přičemž právě nezaměstnaných se dosud ještě sKarty vůbec netýkaly. Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž plánovalo vydávání sKaret nezaměstnaným až v poslední vlně, někdy v prvním kvartále příštího roku.

Opět se potvrdilo, že „práce kvapná, málo platná“, poslanci v listopadu ve schvalovaném přílepku k zákonu zapomněli připojit potřebné přechodné ustanovení. Pokud poslanci včas neschválí další změnu zákona, kde chybu napraví, dostane se ministerstvo práce a sociálních věcí do těžké situace. Nezaměstnaní sKartu ještě neobdrželi, ale od ledna by přes ni měli dostávat podporu

Ministryně Ludmila Müllerová doufá, že by nehrozilo pozastavení výplat dávek ani v případě, pokud by nechtěně stávající novela začala od ledna dočasně platit. „Věřím, že poslanci a pak i senátoři situaci pochopí a umožní rychlé schválení novely,“ dodala pro deník Aktuálně.cz.

O sKartách jednal i ombudsman O problémech sociální karty jednal v úterý 11. prosince s ministryní práce a sociálních věcí znovu také veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský. Ombudsmanovi od začátku vadilo zejména povinné používání sKaret. Donutit příjemce sociálních dávek, aby na jejich výplatu dosáhl výhradně s pomocí sKarty, označil za nezákonný postup. „Povinnost příjemce jakékoli sociální dávky převzít sKartu

žádným zákonem stanovena nebyla. Rovněž není zákonem stanovena ani sankce zastavení výplaty dávky pro případ, že klient sKartu nepřevezme,“ uvedl již dříve Varvařovský. Kritizoval také zpoplatnění některých služeb.

Tyto nejvíce kritizované nedostatky ale začátkem prosince odstranila dohoda vlády s vedením České spořitelny a České pošty. Podle ní budou sKarty povinné pro příjemce dávek, příspěvků a podpor jen jako identifikační průkazy.

Placení kartou či vybírání peněz od státu z bankomatů bude dobrovolné. Povinné to bude pouze u lidí, u nichž hrozí zneužívání dávek v hmotné nouzi. Vše bude upraveno zákonem. „To nejdůležitější, za co jsem se přimlouval, bylo splněno,“ uvedl ombudsman po jednání s ministryní Müllerovou. Na skutečnost, že zavedení sKarty provází řada protiprávních aspektů, upozorňoval ombudsman už od letošního léta, kdy karty začali dostávat první příjemci. Jeho snaha se ale dlouho míjela účinkem, jednání s ministerstvem práce a sociálních věcí nebyla podle něj uspokojivá. Mimo jiné tehdy o nejproblematičtějších aspektech sKarty informoval Poslaneckou sněmovnu a vyzval poslance či senátory, aby zvážili možnost obrátit se na Ústavní soud.

–ip–

Byly uděleny Ceny kvality v sociální péči

V

Rytířském sále v prostorách Senátu Parlamentu České republiky byli dne 4. prosince 2012 vyhlášeni a oceněni vítězové Ceny kvality v sociální péči. Vyhlašovatelem je časopis Ošetřovatelská péče.

Slavností odpolední program proběhl pod patronací senátorky Boženy Sekaninové, členky Výboru pro zdravotnictví a sociál­ní politiku, a senátora prof. MUDr. Jana Žaloudíka, CSc. Tradičně vystoupil sbor uživatelek z Domova pro seniory v Buchlovicích s rockovými verzemi známých šlágrů a jako překvapení pro hosty v Rytířském sále Ivana Vaňková, sólistka Městského divadla v Brně.

Generálním partnerem projektu je značka Depend společnosti Kimberly-Clark. Partnery projektu jsou Acare, a. s., Adart-Computers, a. s., Audy, s. r. o., Národní politika kvality.

Již posedmé byly uděleny prestižní ceny v hlavních kategoriích pro poskytovatele sociál­ních služeb, dále sedm Cen sympatie a jedna Osobnost roku. Z 98 nominací byli jako nejlepší poskytovatelé sociálních služeb hodnoceni:

Cena kvality pro poskytovatele pobytových sociálních služeb pro seniory Domov Odry, příspěvková organizace Cena kvality pro poskytovatele terénních sociál­ních služeb pro seniory Pečovatelská služba Rakovník Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením Integrované centrum Slunečnice IZAP – sdružení pro integraci zdravých a postižených dětí a mládeže „Chceme žít s vámi“ Liga vozíčkářů Osobní asistence čestné uznání (Čestné uznání ) Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro osoby ohrožené sociálním vyloučením ALMA FEMINA (Čestné uznání ) Pečovatelská služba města Dvůr Králové nad Labem (Čestné uznání ) Osobností roku v sociálních službách se v letošním ročníku stal pan Mgr. Antonín Gajdoš, vedoucí Domova pro seniory Buchlovice.

Cenu sympatie získali Mgr. Ivo Vojtek, ředitel sociálních služeb města Kroměříže, Mgr. Tomáš Ján, ředitel Centra sociálních služeb Praha, Bc. Ludmila Hájková, vrchní sestra Domova pro seniory Buchlovice, Marie Tylšarová, sociální pracovnice Domova pro seniory Magnolie Ostrava, Ludmila Pištěláková, sociální pracovnice Centra sociálních služeb Kojetín, Dagmar Maděrová, vedoucí Ošetřovatelské péče Domova důchodců Jindřichovice pod Smrkem, Hana Krejčí, vrchní sestra v Domově pro seniory Slunečnice Ostrava.

–red–

5 mediadeo, flickr.com

téma: strategie reformy

Jak se má změnit psychiatrická péče V září letošního roku ustanovil ministr zdravotnictví pracovní skupinu, která má za úkol vytvořit do poloviny roku 2013 strategii reformy psychiatrické péče v České republice.

V

yhlídky na transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním se zdály být ještě před rokem velmi nereálné. Proti letitým marným snahám „snílků“ stála tvrdá realita: nejsou peníze, není zájem ze strany odborníků, státu ani veřejnosti. Problémy stigmatizované skupiny psychiatrických pacientů a jejich blízkých měly být i nadále řešeny „za zdmi blázinců“.

Ještě v roce 2009, rok po úspěšné 14. Světové psychiatrické konferenci konané v Praze, napsal předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP profesor Jiří Raboch: „Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskytovanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN.“ Zakrývání problémů (v kombinaci se stížnostmi na nedostatek peněz) vedlo k nehybnosti. Proč měnit systém, s nímž jsou všichni spokojeni, a který funguje nejlevněji v Evropě?

Na důvody k nespokojenosti poukazovali jen „disidenti,“ například MUDr. Jan Pfeiffer: „Petrifikovaný systém úhrad nutí psychiatra ošetřovat vysoký počet pacientů, na které zákonitě nemá dostatek času. Nemá dostatečná prostor pro komunikaci s pacientem, pro sociálně-psychiatrické intervence a pro psychoterapii. Stávající systém tedy stimuluje kvantitu péče a působí proti zvyšování její kvality. Podstata péče tak spočívá v psychofarmakologii, která je sice na kvalitní úrovni, zůstává však jednostranná – biologická, nikoliv bio-psycho-sociální, jak postulují standardy moderní psychiatrické péče.“

Konec čekání na změnu?

Historie snahy prosadit i u nás změny systému psychiatrické péče (obdobně jako v jiných evropských zemích, kde se přechod k modernějším modelům péče uskutečňoval už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století) je více než dvacetiletá. Vedle doktora Pfeiffera (zakladatele a ředitele Fokusu a později Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, které přišlo s první nově postavenou Koncepcí oboru psychiatrie) se o změnu snažili například MUDr. Martin Jarolínek a MUDr. Ondřej Pěč.

V letošním roce, pro většinu zainteresovaných překvapivě, se hybatelem změn stalo ministerstvo zdravotnictví. O záměrech reformovat systém psychiatrické péče v ČR informovalo ministerstvo na tiskové konferenci začátkem října 2012. Vzápětí vznikla „Pracovní skupina k tvorbě Strategie reformy psychiatrické péče“, v níž jsou zastoupeni reprezentanti jednotlivých částí současného systému psychiatrické péče (viz Kdo vytváří strategii reformy). Gestorem tvorby Strategie je první náměstek ministra zdravotnictví Marek Ženíšek. V úvodu Vstupní zprávy Strategie reformy psychiatrické péče (viz str. 7–9) se uvádí, že psychiatrická péče bude představovat v následujícím období jednu z hlavních priorit ministerstva zdravotnictví a že k samotné implementaci Strategie reformy psychiatrické péče využije ministerstvo především strukturální fondy Evropské unie, a to v programovacím období 2014–2020.

Proč chce ministerstvo reformu

Vstupní zpráva Strategie přináší analýzu současného stavu, z níž vyplývají věcné důvody pro realizaci transformace. Klíčovou otázkou jsou samozřejmě peníze. Jejich aktuální nedostatek a naděje na získání evropské dotace hrály v rozhodování o přistoupení k reformě velkou roli. „Psychiatrická péče je dlouhodobě podfinancovaná a také zájem vedení ministerstva o psychiatrii nebyl vždy dostatečný. Psychiatrie byla vždycky až na samém konci dlouhé řady medicínských oborů.

6

téma: strategie reformy

Z rozpočtu na zdravotnictví jdou u nás do psychiatrické péče přibližně čtyři procenta. Ve Velké Británii je to 16 procent, evropský průměr je osm procent.I balkánské země mají větší podíl než my, jsme zkrátka se Slováky poslední,“ říká Marek Ženíšek. O nutnosti reformy systému psychiatrické péče se podle něj ví dlouhodobě, ale teprve letos bylo možné připravit její spuštění. „Důvodem byla příprava nového finančního rámce z prostředků Evropské unie na rok 2014–2020. Pan ministr chtěl, abychom vybrali něco, co přinese trvalý užitek a nebude to jen čerpání dotace pro dotaci. A že právě reforma psychiatrie by mohla být ona vlajková loď nejenom pro ministerstvo zdravotnictví, ale i pro ministerstvo pro místní rozvoj, které bude v Bruselu prostředky vyjednávat,“ uvádí Marek Ženíšek. Většina snah v minulosti o reformu psychiatrické péče podle něj selhala finančně. „Od začátku říkáme, že transformace nepřinese efektivitu finanční, naopak, že některé věci na začátku budou drahé, bude to stát peníze, kvůli tomu se před námi do reformy nikdo nepustil,“ říká první náměstek.

Rizika transformace

Přechod od institucionálního modelu péče k modelu komunitně orien­tované péče a od převážně medicínsky orientované péče k péči založené na komplexním bio-psycho-sociálním modelu (realizovaný v procesu transformace a deinstitucionalizace) probíhá v západní Evropě už více než čtyři desetiletí a jsou dobře známá i jeho rizika. „Proces transformace byl v řadě míst doprovázen selháními vyplývajícími z nedostatečně připraveného a koordinovaného procesu. Rizika transformace lze shrnout do čtyř scénářů: 1. investice do stávajících institucí, 2. redukce lůžek bez patřičně vybudované kapacity mimonemocniční péče, 3. budování kapacit komunitní péče bez redukce a využití kapacit institucionální péče, 4. přesun institucionálních způsobů péče do zařízení mimo léčeben. Důsledkem těchto chyb v procesu transformace může být jednak výrazný nárůst nákladů či ponechání jistých skupin klientů bez potřebné podpory a pomoci,“ uvádí Jan Pfeiffer. V současné době podle něj existuje na území Evropské unie i v dalších zemích bohatá historická zkušenost i dostatek důkazů a literatury prokazujících přednosti i rizika transformační cesty.

Využít zahraničních poznatků a poučit se z nich chce i ministerstvo.V lednu 2013 zahajuje pracovní skupina analytickou a prognostickou fázi projektu, během níž má vyhodnotit dosavadní řešení včetně mezinárodní praxe, aby bylo možné vyhnout se rizikům a chybám v průběhu transformace.

Obavy z transformace

Podle názoru některých skupin pracovníků v oblasti psychiatrické péče je chybná samotná myšlenka transformace psychiatrických léčeben. „Teď je mezi zaměstnanci psychiatrických léčeben dost velká obnova, že se léčebny budou rušit. Čekali jsme, že takové obavy zazní, protože řada ředitelů léčeben si nepřeje změny, což je legitimní postoj, nebo si myslí, že současný stav je funkční a chtěli by jej posílit jinak, než my plánujeme. Snažíme se vysvětlovat, že to není jen v léčebnách, že léčebny nikdo rušit nechce. Jednak si to neumíme představit, a navíc všude ve světě, kde zkusili jít tímto směrem, to dopadlo špatně,“ říká Marek Ženíšek. Podle něj nikdo nechce nahradit léčebny komunitní péčí, ale pokud mají léčebny odpovídat požadavkům 21. století, musí být provázány s komunitními centry, která se postarají o část pacientů a uvolní kapacitu léčebny pro zajištění akutní péče. „Zvelebit léčebnu znamená vytvořit podmínky, které jsou humánní a hlavně přínosné pro psychiatrickou léčbu a péči. Nejdřív musí mít léčebna méně pacientů, což znamená vytvořit pro ně alternativu komunitní péče a zajistit provázanost s následnou péčí. To tady zkrátka chybí, byť je to v mnoha zemích Evropy běžná záležitost. Dnes je na pokoji čtyřicet lidí a měli by tam být

čtyři s vlastní kuchyňkou. Aby to nevypadalo jako nemocnice, aby to bylo ku prospěchu léčby,“ uvádí první náměstek. V současnosti podle něj není uspokojivě vyřešen problém, co se dál děje s pacientem, který z léčebny odejde. „Dnes to nefunguje vůbec, každý ředitel musí uznat, že pokud bude mít blízko nebo uvnitř té léčebny nějakou komunitní péči, byl by hloupý, kdyby toho nevyužil, protože sám dobře ví, že má řadu pacientů, které v léčebně mít nemusí,“ říká Marek Ženíšek.

Problémy k řešení

Ve vstupní zprávě ke strategii reformy psychiatrické péče definovala pracovní skupina několik základních problémových či rizikových faktorů a dosud nezodpovězených otázek, na které bude v následujících měsících hledat odpověď. Jedná se především o riziko, že nebude zabezpečeno adekvátní financování tranzitních nákladů (financování modernizace vybavení, přestavby, financování lidských zdrojů, komunikační kampaň apod.). Zvážit je nutné i další rizika – že, nebude zajištěno udržitelné financování reformovaného systému, že nebudou pregnantně definovány standardy poskytované péče a že nebudou provedeny nutné legislativní změny. Skupina bude během ledna a února diskutovat o řadě dalších otevřených otázek: „Co znamená či bude znamenat primární psychiatrická péče (ambulantní psychiatrie a zapojení praktických lékařů)? Jak zajistit komunitní péči u pacientů bez trvalého bydliště? Co se stane v případě, že nebude vytvořen systém kontinuálního vzdělávání poskytovatelů služeb na všech úrovních personálu? Jaké je rozhraní mezi zdravotní, zdravotně-sociální a sociální sférou?“ Práce skupiny na vyřešení mnoha závažných a dosud zcela neošetřených problémů by měla pokračovat v rychlém tempu. Během června 2013 by mělo proběhnout interní i externí připomínkování a závěrečné schválení Strategie reformy psychiatrické péče. Tomu, jak se tento úkol daří naplňovat, budeme věnovat napjatou pozornost i na stránkách Espritu.

Josef Gabriel

Kdo vytváří strategii reformy Pracovní skupina k tvorbě Strategie reformy psychiatrické péče se od prosince schází v tomto složení: zástupce odborné společnosti – Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. zástupce psychiatrických léčeben – MUDr. Martin Hollý zástupce ambulantní péče – MUDr. Juraj Rektor zástupce NGO – Pavel Novák zástupce uživatelů psychiatrické péče – Jan Jaroš zástupkyně MPSV (Odbor posudkové služby) – Doc. MUDr. Libuše Čeledová, Ph.D. zástupkyně MPSV (Odbor sociálních služeb a sociální práce) – Bc. Andrea Dvořáková zástupkyně VZP – JUDr. Lenka Havlasová zástupkyně Svazu pojišťoven – MUDr. Irena Vágnerová, MBA zástupce České asociace sester – Mgr. Tomáš Petr zástupce Asociace krajů ČR (žádost o nominaci zaslána AKČR 13. 12. 2012) zástupci Ministerstva zdravotnictví: ředitel Odboru evropských fondů – PhDr. Mgr. Jan Bodnár vrchní ředitel pro ekonomiku – Ing. Petr Salák ředitelka Odboru zdravotních služeb – MUDr. Helena Sajdlová náměstek pro zdravotní péči – MUDr. Ferdinand Polák, Ph.D. náměstek pro zdravotní pojištění – Ing. Petr Nosek

téma: strategie reformy

7

Strategie reformy psychiatrické péče Přinášíme čtenářům Espritu podstatnou část Strategie reformy psychiatrické péče, kterou 11. prosince 2012 podepsal ministr zdravotnictví doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.

T

vorba Strategie reformy psychiatrické péče je organizována Ministerstvem zdravotnictví České republiky.

Mezi důvody, proč ministerstvo k iniciaci této reformy přistoupilo, patří zejména rigidní systém institucionální psychiatrické péče s těžištěm v materiálně a technicky zastaralých psychiatrických léčebnách, jejichž dostupnost není v mnoha regionech optimální, dále kvůli absenci služeb v přirozeném prostředí pacienta a nízké míře koordinace jednotlivých složek péče.

Od počátku 90. let 20. století nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných zásadních systémových změn a trpí dlouhodobou podfinancovaností. Strategie reformy psychiatrické péče by měla být v souladu se strategií Světové zdravotnické organizace (WHO).

Ta podporuje především rozvoj komunitní péče, zvýšení role primární péče a všeobecných nemocnic, transformaci psychiatrických léčeben a vzdělávání odborných pracovníků. Zcela zásadní součástí reformního úsilí v České republice by měl být posun ke způsobu léčby poskytované v co největší míře v přirozené komunitě.

Psychiatrická péče bude představovat v následujícím období jednu z hlavních priorit Ministerstva zdravotnictví. K samotné implementaci Strategie reformy psychiatrické péče využije ministerstvo

zdravotnictví vedle dalších zdrojů především strukturální fondy Evropské unie, a to v programovacím období 2014–2020.

Definice a analýza identifikovaného problému a jeho okolí

Psychiatrie je významnou oblastí medicíny, které se však dlouhodobě nedostává potřebného zájmu. Při pohledu na vývoj psychiatrické péče od devadesátých let dvacátého století do dnešní doby je zřejmé, že struktura ambulantní, ale zvláště lůžkové péče, neprošla zásadní restrukturalizací, zohledňující soudobý společenský vývoj. V České republice existuje celkem 18 psychiatrických léčeben pro dospělé, přičemž 3 z nich mají více než 1000 lůžek, dále jsou v České republice ustaveny celkem 3 psychiatrické léčebny pro děti. Akutní psychiatrickou péči poskytuje 31 psychiatrických oddělení nemocnic. Síť psychiatrických oddělení v nemocnicích je nedostatečná svým rozsahem i funkcí, velkou část akutní péče tedy provádějí rovněž psychiatrické léčebny. V situaci, kdy se v České republice každoročně zvyšuje počet pacientů vyhledávajících psychiatrickou péči, je nutné revidovat současný model péče o duševní zdraví. Přestože existuje řada strategických dokumentů, které deklarují nutnost změny péče o duševně nemocné, nebyly dosud v systému realizovány potřebné kroky, které by

8

téma: strategie reformy

těžiště systému psychiatrické péče posunuly směrem k modelu kvalitativně odpovídajícímu celosvětovým trendům.

Analýza současného stavu

Obecně lze konstatovat, že v současné době jsou v aktuálních politikách a strategiích zaměřených na duševní zdraví všeobecně reflektována práva pacientů. Z hlediska lůžkové psychiatrické péče je asi 80 procent všech finančních a personálních kapacit soustředěno v psychiatrických léčebnách. Psychiatrické léčebny jsou z valné většiny zřizovány ministerstvem zdravotnictví.

Kapacita psychiatrických léčeben v České republice se zhruba z jedné třetiny skládá z lůžek akutní péče a ze dvou třetin z lůžek pro dlouhodobě nemocné, dohromady je v psychiatrických léčebnách 9 254 lůžek. Také je možné říci, že přibližně polovina lůžek v léčebnách jsou gerontopsychiatrická, pedopsychiatrická, forenzní a pro léčbu návykových nemocí. Psychiatrické léčebny jsou financovány v závislosti na počet obsazených lůžek (což je v souladu s úhradovou vyhláškou ministerstva zdravotnictví, je zde uplatňován princip paušální sazby za ošetřovací den ve vazbě na kategorii pacienta), a to bez ohledu na to, zdali se jedná o dlouhodobou či akutní hospitalizaci pacienta.

V psychiatrických odděleních nemocnic je celková kapacita 1 328 lůžek. Část psychiatrických oddělení v nemocnicích neposkytuje péči pacientům s vážnější duševní poruchou z důvodu nedostatečné personální a technické kapacity.

V České republice je přibližně 765 ambulantních psychiatrů. Jsou financováni z veřejného zdravotního pojištění formou plateb za výkony a nemají pevněji definované spádové oblasti.

K dispozici je dále 20 zdravotnických denních stacionářů, některé z nich jsou propojeny se sociálními službami. Dále je v České republice etablováno asi 10 mobilních týmů registrovaných jako sociální služby, které pracují v terénu s klienty s vícečetnými potřebami dlouhodobého charakteru. Péči zde poskytují převážně sociální pracovníci, spíše výjimečně jsou zastoupeni zdravotničtí pracovníci.

Aktivní vyhledávání těch, kteří potřebují odbornou pomoc, poskytují pouze 2 týmy. Specializované psychiatrické sestry jsou k dispozici pouze na 3 místech.

Sociální programy, podpora bydlení, zaměstnávání apod. jsou zajišťovány zhruba třemi desítkami neziskových organizací specializovaných na vážně duševně nemocné, tyto organizace jsou zpravidla financovány dotacemi na poskytování sociálních služeb ze státního rozpočtu prostřednictvím MPSV, dále z rozpočtů krajů, obcí a specifických grantových titulů. Nutno upozornit na to, že stávající způsob financování je velmi nestabilní a objem prostředků limitovaný, což neumožňuje NGO systémově rozvíjet síť služeb a uvažovat v dlouhodobějších perspektivách.

Do sítě péče o osoby s duševním onemocněním nutno taktéž zahrnout lůžka v domovech sociální péče a zvláště pak lůžka v domovech sociální péče se zvláštním režimem. Počty klientů s duševním onemocněním zde umístěných je možno odhadnout na několik tisíc. Odhadem nejméně 80 procent finančních zdrojů na provoz státních sociálních služeb o osoby s duševním onemocněním je vázáno na pobytová sociální zařízení institucionálního typu, MPSV však v posledních letech realizuje pilotní projekt deinstitucionalizace sociálních pobytových služeb, podobný projekt pro oblast psychiatrické péče dosud chybí.

V České republice je relativně dobře rozvinut systém péče o drogově závislé (včetně závislých na alkoholu), každý kraj má k dispozici svého koordinátora, na vládní úrovni je hlavní koordinátor. Je provozováno 20–30 terapeutických komunit.

Léčení osob závislých na alkoholu je zpravidla koncentrováno do psychiatrických léčeben, v tomto smyslu není patrná podpora od komunitních center, jelikož nejsou pro tuto skupinu specializovaná.

Současný systém ambulantních služeb v tomto smyslu funguje nedostatečně.

Okolo 500 lůžek v psychiatrických léčebnách je využíváno pro dětskou psychiatrii a adolescentní psychiatrii (tři psychiatrické léčebny jsou přímo specializované na dětskou psychiatrii, ta největší s cca 150 lůžky se nachází v Opařanech). Celkový počet lůžek určený výhradně na dětskou psychiatrii je 260. Je patrný značný nedostatek či nerozvinutost komunitní péče v oblasti duševně nemocných dětí.

Rovněž existuje nedostatek specialistů na problematiku dětské psychiatrie. Současný systém financování psychiatrické péče bývá velmi často odbornou komunitou napadán, je mimo jiné poukazováno na celkové podfinancování tohoto sektoru zdravotní péče.

Relevantní strategické dokumenty a jejich vazba na identifikovaný problém

Mezi klíčové relevantní strategické dokumenty, s nimiž bude průběžná činnost tvorby strategie v souladu, patří česká verze dokumentu WHO Zdraví 21 (cíl 6), revidovaná Koncepce oboru psychiatrie a Národ­ní psychiatrický program 2007. V přesahu do sociálního resortu je relevantním dokumentem rovněž Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb, která je schválena vládou ČR. Případná Strategie reformy psychiatrické péče by měla být vůči výše zmíněným dokumentům komplementární, tj. měla by rozvést formulované cíle do návrhu konkrétních opatření a aktivit.

Co se kohezní politiky EU týče, Strategie reformy psychiatrické péče bude reflektovat výstupy Pracovní skupiny pro zdraví Rady Evropy a další aktuální dokumenty vzniklé na půdě Evropské unie (Common European Guidelines on the Transition from Institutional to Community-based Care, Toolkit on the Use of European Union Funds for the Transition from Institutional to Community-based Care).

Srovnávací analýza

Český systém péče o duševní zdraví, resp. poněkud užší segment psychiatrické péče, vykazuje z čistě medicínského hlediska kvalitativně srovnatelnou úroveň s ostatními evropskými státy, zvláště v oblasti vědy a biologických determinant duševních poruch je úroveň poznání v ČR na velmi dobré úrovni.

Jako dlouhodobě deficitní se jeví oblast financování psychiatrické péče. V rámci výdajů na zdravotní péči jde na psychiatrii pouze 3,7–4 procent, což je nesrovnatelně méně v porovnání s jinými medicínskými disciplínami. Pozice České republiky je z hlediska financování jednou z nejhorších v Evropě (méně financí vynakládá v meziročním srovnání pouze Slovensko), a i to i ve srovnání s balkánskými zeměmi, průměr EU je cca 8 procent, ale např. Anglie vynakládá cca 16 procent.

Z hlediska epidemiologického není situace v České republice se zahraničím významně odchylná. Z prizmatu organizace péče o osoby s duševním onemocněním je situace v České republice charakteristická těžištěm v institucionální lůžkové péči, a to jednak v psychiatrických léčebnách, a jednak v ústavech sociální péče (dle terminologie Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v domovech se zvláštním režimem či v domovech pro osoby se zdravotním postižením), dále pak nedostatečným rozvojem komunitních služeb, a to jak zdravotních, sociálních, či zdravotně-sociálních. Často diskutovaný je rovněž stávající model rozdělení kompetencí v primární péči, tj. tzv. prvního záchytu, oproti některým, zvláště západoevropským zemím, je hůře dostupná kvalitativně odpovídající péče v segmentu praktických lékařů, kteří v některých zemích do určité míry saturují ambulantní psychiatrickou péči.

Faktorem, který v řadě případů výrazně limituje možnost plné integrace dlouhodobě duševně nemocných do běžných životních podmínek (včetně možnosti vlastního bydlení), jsou nízké invalidní důchody

téma: strategie reformy a nízké nebo nepřiznávané příspěvky na péči. Řada pobytů těchto klientů v lůžkových zařízeních pak má z tohoto důvodu z velké části sociální charakter. Obdobně nedostatek pracovních příležitostí (také z důvodu stigmatizace) a možností pracovní rehabilitace znamená velmi vysoké procento nezaměstnaných lidí s duševním onemocněním.

Ve srovnání s rozvinutými systémy komunitní péče vykazuje systém péče v České republice nedostatek kontinuity a koordinace napříč jednotlivými segmenty péče, limitované propojení a koordinace mezi službami zdravotními a sociálními. V systému organizace péče není výrazněji začleněn systém regionalizace služeb. Stávající legislativa pro sociální služby taktéž limituje asertivní přístup a dlouhodobý dohled na situaci klienta, což u osob s duševním onemocněním někdy znamená jejich vypadnutí z potřebných sociálních služeb. Často diskutovaným tématem je rovněž hledisko lidských práv lidí s duševním onemocněním. Péče v psychiatrických léčebnách i pobytových sociálních službách neposkytuje leckdy pacientům dostatečnou míru soukromí a vlastního rozhodování. Současný systém neumožňuje poskytovat péči v nejméně omezujícím prostředí, vytváří bariéry v přístupu k zaměstnání a omezuje duševně nemocné ve svobodném výběru místa pobytu.

Analýza dostupných důkazů – klíčové trendy v péči o duševní zdraví

Celkově celosvětové trendy v oblasti duševního zdraví akcentují velmi důrazně prvek humanizace systému péče, kladou důraz na dodržování lidských práv a důstojnost pacientůa na poskytování péče v co nejméně omezujícím prostředí. Rovněž v ČR se relativně dlouho hovoří o tom, že stávající model péče není kvalitativně vyhovující současnému stavu společnosti a léčebných metod. Z hlediska organizace psychiatrické péče lze ve vztahu k ČR mezi nejvýznamnější parametry transformace zařadit tyto aktivity: • Rozvoj komunitní a semimurální péče • Zvýšení role primární psychiatrické péče • Zvýšení role všeobecných nemocnic v oblasti poskytování akutní péče • Transformace psychiatrických léčeben • Vzdělávání odborných pracovníků • Větší prostor pro zapojování klientů a jejich rodinných příslušníků do všech rozhodovacích procesů. Všechny aktivity musí být doprovázeny dalšími kroky k podpoře destigmatizace, a to jak pacientů, tak samotného oboru psychiatrie, který je přes vysokou míru erudice odborných pracovníků vnímán širokou veřejností ambivalentně.

Vývoj v oblasti duševních onemocnění

Celosvětově narůstá význam duševních poruch jako sociálně ekonomického činitele. Vlastní nárůst počtu lidí potřebujících psychiatrickou péči je signifikantní zátěží pro systémy zdravotní péče. Např. v rámci ČR jsou duševní poruchy druhou nejčastější příčinou přiznání invalidity, resp. nejčastější příčinou pro přiznání třetího, tedy nejtěžšího stupně invalidity (nejčastější celkovou příčinou invalidity jsou nemoci svalové a kosterní soustavy). Podle posledního odhadu Eurostatu z roku 2011 trpí v rámci roční prevalence více než třetina obyvatel Evropské unie duševní poruchou, rovněž v ČR v poslední dekádě trvale vzrůstá počet psychiatrických pacientů. Také vzhledem k socioekonomickým podmínkám lze do budoucna očekávat zvyšování prevalence, zvláště některých druhů duševních onemocnění (např. poruchy nálad, organické a úzkostné poruchy).

Analýza předběžné vize

Tato kapitola byla zkompilována na základě prvních výstupů Pracovní skupiny k tvorbě Strategie reformy psychiatrické péče. Výstupy jednotlivých členů Pracovní skupiny byly sdruženy do dvou základních

9

kategorií, a sice do oblasti konsensuální, na kterých se všichni členové v zásadě shodují a do oblasti rizikové, kde je třeba návrhy a problémy dále diskutovat a rozpracovávat tak, aby jednotliví podílníci dospěli ke kompromisnímu řešení Realizace Strategie reformy psychiatrické péče by měla způsobit a zajistit následující změny a prosazovat tyto principy: Přesun péče blíže k pacientovi je třeba zajistit: • větší vstřícnost, aktivitu a dostupnost psychiatrické péče; • koordinaci služeb a koordinaci péče o konkrétní pacienty v jejich běžném prostředí (case management); • rehabilitační programy s cílem návratu pacienta do běžného života; Respekt k právům pacientů a jejich individualitě je třeba zajistit: • respekt k důstojnosti pacientů, respekt k autonomii rozhodování a naplňování a výkon lidských práv a základních svobod pacientů; • humánnější podmínky psychiatrické, dostupnost komplexní biopsychosociální péče; • dostupnost kvalitní somatické péče a odstranění znevýhodnění osob s duševní poruchou ve srovnání se somaticky nemocnými; Posílení primární psychiatrické péče je třeba zajistit: • definici role ambulantní psychiatrie jako nositele primární psychiatrické péče; • kvalitativní i kvantitativní posílení ambulantních psychiatrických služeb; • vytvoření sítě krizových a intervenčních (out-reach) služeb; • koordinaci a úzkou kooperaci ambulantních a komunitních služeb; Restrukturalizace lůžkové péče je třeba zajistit: • přesun části pacientů z následných lůžek do komunitní péče; • posílení regionální akutní lůžkové péče; • restrukturalizaci lůžkové péče a přesnější vymezení náplně lůžkové péče spadající do psychiatrických OLÚ a psychiatrických oddělení nemocnic; Rozvoj komunitní péče je třeba zajistit: • rozvinutí zdravotních (intermediárních) a zdravotně-sociálních komunitních služeb; • budování spolupráce s návaznými komunitními službami v sociální sféře; • rozvoj a uplatňování multidisciplinarity v komunitní péči; • multirezortní financování; Regionální nastavení služeb je třeba zajistit: • jasnou definici spádové oblasti a definici služeb, kterými daný region bude disponovat; • definici odpovědnosti jednotlivých subjektů působících v daném regionu; • monitorování a kontrolu kvality služeb; Destigmatizace pacientů a oboru je třeba zajistit: • systematické destigmatizační aktivity na celostátní úrovni; • redukci sociální exkluze osob s duševním onemocněním.

Zkrácená verze Vstupní zprávy Strategie reformy psychiatrické péče.

Plné znění najdete na www.reformapsychiatrie.cz

10

rozhovor

Vize reformátora v roli ředitele léčebny MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice, zastupuje psychiatrické léčebny v pracovní skupině, která na ministerstvu zdravotnictví připravuje reformu psychiatrické péče.

Necítíte se coby jeden z iniciátorů reformy a současně ředitel léčebny jako mezi mlýnskými kameny?

Necítím se úplně mezi mlýnskými kameny.

Je možné to vnímat tak, že na jedné straně je tradiční institucionální pohled, který je přisuzován ředitelům léčeben, na druhé straně je nějaká dlouhodobá reformní aktivita, která probíhá v psychiatrické obci, a je možné předpokládat, že budou nějaké tlaky. Cesta, kterou se snažím jít, a snad se mi to daří i v léčebně, vychází z názoru, že jakmile se klasická instituce začne měnit, může to akcelerovat celý reformní proces. Systém je velmi zamrzlý, a pokud zůstanou zatvrzelé instituce, které ovládají 85 lůžkové kapacity, tak se ledy nepohnou. Myslím, že stojí za to podporovat transformaci institucí zevnitř, protože je tu šance, že tento relativně drobný pohyb způsobí velkou změnu systému.

Vnímáte nějakou změnu v postojích ředitelů a dalších zaměstnanců léčeben?

Posuzuje se mi to těžko. Byl jsem velmi překvapen tím, s jakým nadšením u nás začali lidé dělat mobilní službu (viz Centrum krizové intervence na str. 12). V Bohnicích jsme vytvořili mobilní terénní centrum, které poskytuje služby za plotem léčebny. Vybírali jsme motivované lidi, ale stejně mě překvapilo, s jakým nasazením a entuziasmem do toho jdou. Pro mě je to zpráva, že v léčebnách existují lidé otevření změně pracovních přístupů a postojů. Podobné zkušenosti mám s některými šéfy léčeben. Přesto

při realistickém pohledu na věc bych byl asi příliš odvážný, kdybych tvrdil, že došlo k zásadnímu posunu. Protože přetrvávají i velmi konzervativní postoje. Ale ten drobný pohyb, o kterém jsem mluvil, zaznamenávám i v postojích.

Pracovní skupina, která vznikla na ministerstvu zdravotnictví, připravuje strategii reformy psychiatrické péče. Vy jste jejím členem. O co se v současnosti „hraje“, jaká jsou tam silová pole?

Především je třeba znovu zopakovat, že je to poprvé, co ministerstvo vzalo tak velký kus zodpovědnosti za vytváření dohody. Ministerstvo definovalo vizi, o které se budeme domlouvat, a ta je jednoznačná. Péče by měla jít blíž k pacientům a měla by do větší nebo menší míry souviset s deinstitucionalizací.

Není to nic nového. Ministerstvo se tím přihlásilo k dokumentu Zdraví 21, který je současně vládním dokumentem, ale léta jsme nic z toho neviděli. Vize tedy existuje, a jestli půjde víc o sociální službu nebo víc o zdravotní službu ve smyslu malých psychiatrických oddělení nebo nějakou jejich kreativní kombinaci, to bude předmětem dalšího dohadování. Důležité je, že bude péče přesouvána blíž k pacientovi, bude spojena s preventivní aktivitou, měla by být komplexní a provázaná, to jsou věci, na kterých jsme se shodli v celé šíři skupiny.

Větší nebo menší míru deinstitucionalizace si lze představit v krajních případech

MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice

tak, že psychiatrické léčebny jen začnou víc organizovat komunitní péči ve svém okolí, nebo se naopak úplně zruší a budou nahrazeny nějakým systémem zařízení komunitní péče.

Takhle postaveno to není, že buď bude mít léčebna filiálky, nebo zanikne a vzniknou nové organizace. Mluví se pouze o regionálních modelech, které budou fungovat různými způsoby, podle toho, jaká postavení v regionu léčebna má. Jeden praktický rozměr se ale v té debatě ztrácí. Máme nějaký „balík“ doktorů, nějaký „balík“ zdravotního personálu, a to jsou lidé, kteří pracují a umí pracovat s pacienty. Lokální centra je budou potřebovat. Personálu nebude potřeba méně.

Samozřejmě všichni se bojíme změn, máme obavu, co to přinese, na druhou stranu počet duševně nemocných lidí neklesá. A léčebny nejsou přecpané personálem. Duševně nemocní tu péči budou potřebovat a někdo ji musí zajišťovat. Konkrétní pracovníci ohroženi nejsou, protože je jich potřeba.

Dokáží se podle vás všichni pracovníci léčeben na nový systém adaptovat?

Všechny scénáře, o kterých se vážně diskutuje, mají v sobě obsaženo to, že nějaká část léčeben zůstane funkční. Jsou skupiny pacientů (nemyslím jenom pacienty z psychotického spektra, ale také gerontopsychiatrické pacienty, pacienty se závislostmi), které pravděpodobně zůstanou v nějakém rezidenčním modelu. Není to postaveno černobíle tak, že ten, kdo není schopen nebo ochoten se adaptovat na mobilní službu, automaticky ztratí práci. Nějaká rezidenční služba jistě zůstane.

Narážíte v pracovní skupině na nějaká sporná témata, na kterých by mohla snaha o reformu ztroskotat?

Na extrémních postojích a na lidech, kteří nejsou ochotni diskutovat, to může padnout.

Ale já jsem v této chvíli z práce ve skupině nadšený, proto možná nevidím tak tvrdé riziko, kvůli kterému by to nemělo pokračovat dál. Samozřejmě jsme definovali problematické oblasti. Velmi významným problémem je způsob financování. Je to zatím neošetřené téma. Trochu kontroverze si to nese z minulosti, protože kombinace zdravotních

rozhovor a sociálních zdrojů se nám dlouhodobě nedaří. Problematickou otázkou je, zda mít „hezký hotel“, ale daleko od bydliště pacientů, nebo mít sice skromnější podmínky, ale blízko. Co je naplněním lidských práv pacientů, luxusní služba někde daleko, nebo skromnější dobře dostupná služba doma? Další spornou otázkou je, co přirozené prostředí pacientů, kteří dlouhodobě žijí v institucích.

Kam mají jít? Budeme je tlačit do formálního bydliště, kde už vlastně nemají žádné vazby, anebo je jejich přirozeným prostředím instituce, ve které jsou řadu let? To jsou náměty k diskusi a k hledání řešení. U lidí dlouhodobě hospitalizovaných jde o řešení jen na nějakou dobu. Jedním z primárních cílů reformy je nevyrábět dlouhodobě institucionalizované pacienty. Teď tady však máme skupinu lidí, kteří dlouhodobě žijí v instituci a nemůžeme na ně aplikovat tvrdší deinstitucionalizační model, protože nemají kam jít. Jejich potřeby bychom nejspíš měli řešit zvláštním zákonem. Potřebují jiný přístup, který ale nemáme aplikovat na nové pacienty.

Nevidíte riziko v tom, že se Česká republika neshodne s Evropskou unií na představě, jak by měla vypadat reforma psychiatrické péče, a kvůli tomu na ni nedostaneme evropské peníze?

Pro každého z nás, pro mě méně, ale třeba pro politiky víc, je to cesta k evropským dotacím, které samozřejmě mohou významně pomoci transformačnímu procesu. Nejbližším cílem ale je vytvořit dokument, který konsensuálně pojmenuje to, jakou u nás chceme péči o duševně nemocné. Je asi pravda, že cesta k této vizi by bez evropských peněz byla komplikovanější, strastiplnější, na druhou stran každopádně vznikne dokument, který bude mít svoji váhu. Je extrémně důležité, že tu dvacet čtyři let po revoluci vznikne projekt, který představí nějakou vizi. Pokud máme projekt, tak se na něj snáz získávají peníze, než když máme jen rozhádanou partu odborníků, kteří říkají, že bez peněz se nedá nic dělat.

že máme rozpracovaný developerský projekt na území léčebny, že léčebny se budou v příštím roce rušit nebo minimálně redukovat na polovinu. Jsou to obvykle slova, která se objevila v nějakých úvahách. Ať jsou to úvahy obavné, variantní nebo pojmenování extrémních možností při krizovém rozhodování, kdy se vždycky uvažuje, jak to může nejhůř a nejlíp dopadnout. Někdo zaslechne část úvahy vytrženou z celku a spousta lidí si k tomu dokáže najít další jasné důkazy, které potvrzují, že už tady zítra nebudeme a že 21. prosince bude konec světa.

Nepomohlo by, kdybyste sám víc informoval zaměstnance o přípravách reformy?

Během podzimu jsem na to mnohokrát myslel, ale těch informací, co mám, je tak málo, že bych vydával jenom nějaké nejasné signály, které to celé ještě zamlží. Proces transformace začal na jaře a pracovní skupina byla vytvořena koncem října. Celý rok probíhala přípravná debata a mnozí lidé si pravděpodobně mysleli, že už je napsaná reforma. Ale vytížení politiků je takové, že to byl spíš tlak na to, aby se začalo, vysvětlování, proč se musí začít. Říkáte, že máte málo informací, ale vy přece komunikujete jak s ministerstvem, tak s těmi, kteří se zasazují o změnu, tak s řediteli a zaměstnanci léčeben…

To, že nemám dost informací, neznamená, že nemám informací nejvíc. Ale není mým stylem dělat každé dva týdny jiné tiskové prohlášení. To období bylo nejisté mnoha způsoby. Cítil jsem, že projekt má podporu ministerstva, ale mezitím byly dvě nebo tři vládní krize, a to jsou věci, které neovlivníte.

Lze to chápat tak, že prací na tomto dokumentu se vývoj každopádně posouvá kupředu?

Ano, jsem o tom přesvědčen, jinak bych neměl motivaci to dělat.

Jak se v roli prostředníka mezi různými skupinami cítíte?

Když řeknu, že se do podobných rolí dostávám náhodně, bude to znít hloupě. Možná bych mohl říct, že to není na základě nějakých strukturovaných ambicí. Mojí jedinou ambicí bylo dělat psychiatrii a to se mi po škole podařilo. Potom už jsem jenom přijímal výzvy, které mi život dával, ne, že bych chtěl být ředitelem nebo v nějaké pracovní skupině.

Na druhou stranu dlouhodobě cítím, že by to chtělo s tím systémem něco udělat.

Proč plány na transformaci vyvolávají hlavně v léčebnách tolik obav?

Největší problém je v tom, že naše léčebna velmi snadno a rychle dělá z úvah hotové informace. Myslím, že je potřeba se víc pídit po tom, jaká je skutečnost. Naši zaměstnanci přicházejí se spoustou tzv. zaručených informací o tom, že už jsme prodaní Praze,

Při rozhodování o sporných věcech, které jsou emočně podbarvené a závisí na nich existence řady lidí, se musíte dostávat do emočních tlaků. Jak to zvládáte?

Moje životní role obvykle nasedají na nějakou vnitřní motivaci, že je dobré něco udělat.

Když jsem přesvědčen, že přijatá cesta je racionální, tak si s vnitřním emočním tlakem

11

dokážu poradit. Je to podobné, jako když se dostanete k bouračce. Člověk začne dělat nějaké automatismy pomoci a v té chvíli si moc neuvědomuje, že je to náročné.

Jste na mušce podobně jako doktor Pfeiffer, kterého kdysi označili za vraha léčeben.

Mně je vcelku jedno, jestli budu označen podobně. Dokážu se uživit nebo uživit rodinu mnoha jinými způsoby než děláním ředitele léčebny a reformou psychiatrie. Pokud by to pro mě bylo neúnosné, půjdu pracovat jinam. Nechci, aby to bylo vnímáno jako nezodpovědnost. Snažím se dělat věci tak, aby dobře dopadly, můj osobní příběh v tom není nejdůležitější. Zatím spíš odmítám lukrativní nabídky, protože tohle mi přijde smysluplné.

Realizace reformy bude od pracovníků léčeben vyžadovat přechod na jiný způsob práce. Neobáváte se, že by to mohl být problém?

Je to jedno z rizik. Kruciální součástí reformy je vzdělávání, rozšiřování kvalifikace.

Tyto kroky musí být součástí celého procesu podobně jako PR, protože vedle toho, že nejsou připraveni odborníci, není připravena ani společnost. Nejde jenom změnit úhradový mechanismus, musíme taky něco dělat se změnou paradigmatu.

Je možné lít nové víno do starých měchů?

Zkušeností je relativně dost. Máme tu výhodu, že děláme transformaci v jedenadvacátém století a že se dokážeme podívat, jak si s tím poradily jednotlivé evropské země.

Byl jsem naposledy na týdenní stáži v Belgii, kde nedávno přijali nový zákon. Belgie má asi o 40 procent víc psychiatrických lůžek než my. Jsou tam psychiatrické nemocnice o velikosti 400 až 700 lůžek. Motivují je k transformaci tím, že pokud zruší jedno oddělení a přesunou zdroje do mobilní služby, dostanou stejné peníze, jaké spotřebovávalo zrušené oddělení. Podmínkou je, že nová služba musí probíhat mimo ústav a musí být založena na principu mobility a asertivity vůči pacientovi. Pojišťovna platí přesně tolik peněz jako dřív, ale nemocnice musí službu transferovat ven.

Jak přijímají změny zaměstnanci?

Naprostá většina personálu, která přešla do mobilních služeb, to bere jako něco nového, jako výzvu. Samozřejmě tam byli i lidi, kterým to nevyhovovalo. Ale ve velké psychiatrické nemocnici se jim dá najít jiná práce.

Nemusí přijít o zaměstnání. V horizontu nejbližších let tam zůstanou rezidenční služby, které nevyžadují tak velkou změnu přístupu.

Josef Gabriel

12

péče

Alternativní Bohnice V Bohnicích vzniklo letos v říjnu Komunitní terénní centrum. Jedná se o zcela ojedinělý projekt, na jehož fungování se teď budou soustředit zraky zastánců i odpůrců komunitní péče.

K

omunitní terénní centrum (KTC) se může pochlubit zcela moderní strukturou. Především v jeho rámci působí terénní psychiatrické sestry, které navštěvují pacienty v jejich domácím prostředí a jsou schopny posoudit jejich zdravotní stav. V současné době jich centrum zaměstnává osm. Mimo to ale KTC disponuje asertivním mobilním týmem, který je v případě akutních krizí připraven k výjezdům do spádové oblasti zahrnující Prahu 8 a část Prahy 9. Jak zdůrazňuje primář KTC Petr Příhoda, jde především o to zlepšit prognózu onemocnění u psychiatrických pacientů: „Sestry mohou leccos zachránit dřív, než je nutné pacienta hospitalizovat. Takže je to ze zdravotnického pohledu podpora existence mimo léčebnu.“ Služba je určena pro všechny pacienty s nějakou závažnou nebo trvalou duševní nemocí. „Důležité je vytvořit si s těmi lidmi kontakt a preventivně už zabraňovat náročným krizím, které by se u nich potom mohly vytvořit,“ dodává lékař asertivního mobilního týmu Miroslav Pastucha.

Vize a realita

V současné době ještě není spádová oblast KTC nijak smluvně zachycena, jedná se jenom o rámcovou mapu vytvořenou tak, aby to nebylo od Bohnic příliš daleko. „Počítáme s tím, že časem by měla podobná centra fungovat v celé Praze, a pak by byly dány určité hranice a každý by spadal do svého centra,“

říká Miroslav Pastucha. Jestli je taková vize proveditelná, se ukáže až časem. „Když to dobře půjde, tak by akutní výjezdy měly být ojedinělé. Protože když je o ty lidi dobře postaráno, tak by nemělo tak často docházet k tomu, že se něco hrozného děje,“ vysvětluje Miroslav Pastucha.

Záchranářská práce

Předpokládaná struktura těchto komunitních terénních center připomíná organizaci různých záchranných služeb. „Práce KTC a vůbec krizová práce má nepředpovídatelnou dynamiku, jednou práce je, pak zase není. Takže je dobré, když mohou mít lékaři úvazek částečně naplněný ambulantní klientelou,“ popisuje primář Příhoda. Jednou z klíčových otázek je, jak poznat v telefonickém kontaktu skutečnost, že je výjezd týmu skutečně nutný. „Vždy záleží na tom, jak se s tím člověkem známe. Když někoho znám dobře, tak umím situaci zhodnotit, zatímco když někdo volá poprvé, tak bych asi vyjel vždycky. Takže práce týmu spočívá i v tom, abychom postupně poznávali lidi, kteří bydlí v naší lokalitě,“ shrnuje Miroslav Pastucha. Lékaři tedy umí poznat, kdy se s jejich pacientem něco špatného děje a kdy jde třeba jen o nepříliš nebezpečný výkyv nálady.

Známost, kterou KTC i díky terénní práci psychiatrických sester se svými klienty navazuje, působí už sama o sobě terapeutickým způsobem.

Ambice do budoucna

„Komunitní péče v Česku ani v Praze v podstatě neexistuje. Je rozdíl mezi komunitním přístupem, který některá pracoviště už převzaly, a komunitní péčí, která zatím není. Neexistují žádné rajóny, do kterých by duševně nemocní lidé spadali,“ říká Petr Příhoda. Cílem KTC je poskytovat svým pacientům pomoc i v dalších oblastech života. „Takže takové centrum, kdyby fungovalo se vším všudy, by teoreticky mělo ambici zasahovat do všech oblastí života klienta a pomáhat v nich. Nejenom léky a zdravotnické záležitosti, ale i další věci jako pohovořit si s klientovou rodinou, jeho zaměstnavatelem v práci, pomoci mu v těžkých životních situacích, jako je rozvod a podobně. Zatím máme služby trošku oddělené, máme zvlášť terapeuty, kteří dělají stacionář, zvlášť terapeuty, kteří dělají rodičovské skupiny. Chceme to ale nějakým způsobem propojit tak, aby pro klienty našeho centra byly poskytovány všechny služby dohromady,“ popisuje Miroslav Pastucha.

V ideálním případě by KTC poskytovalo pomoc všem lidem ze své spádové oblasti, kteří mají nějaké duševní problémy, třeba i z okruhu závislosti na drogách. Vážně duševně nemocní jsou tedy jenom začátek, protože je lékaři KTC považují za nejzranitelnější skupinu. „Zdraví lidé, když mají problém, tak jsou schopní si někde najít telefon na linku důvěry nebo adresu krizového centra. Právě duševně nemocní jsou v tomhle trošičku slabší, potřebují víc, abychom o ně pečovali a aktivně jim služby nabízeli, abychom byli vždy někde nablízku,“ vysvětluje Miroslav Pastucha.

Vedením psychiatrické léčebny v Bohnicích je činnost Komunitního terénního centra podporována, a i když se jedná o zcela zásadní, pilotní projekt, nestojí v popředí velké otázky o reformě psychiatrické péče, ale spíš potřeby a životy jeho jednotlivých klientů.

Tomáš Vaněk

Skupina pro blízké nemocných psychózou

O

d ledna bude v Centru krizové intervence PL Bohnice probíhat už třetím rokem podpůrná skupina pro rodiče (a další blízké osoby) lidí s duševním onemocněním schizofrenního okruhu. Srdečně zváni jsou všichni, kdo se chtějí o onemocnění svých blízkých něco více dozvědět a sdílet své zkušenosti.

Skupinu vedou dva zkušení terapeuti: Alice Holečková a garant skupiny Petr Koubíček. Těžiště jejich práce je dvojí: představit schizofrenní onemocnění a širokou škálu problémů s ním spojených, zároveň však

dát prostor účastníkům ke sdílení vzájemných zkušeností a moderovat jejich diskusi.

V posledním běhu, který probíhal letos na podzim, bylo třináct účastníků a kapacita skupiny (15 lidí) tak byla víceméně naplněna. Skupina je otevřená všem zájemcům téměř bezplatně, vybírá se pouze jednorázový poplatek 30 korun. Náklady jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Do skupiny se lze zapojit i v jejím průběhu a není závazné absolvovat celý běh. Ten začíná ve čtvrtek 10. 1. 2013 obecnou otázkou Co je schizofrenie? Další čtvrteční večery (18.00–19.30)

jsou vždy po čtrnácti dnech věnovány tématům Léčba a hospitalizace, Rehabilitace a resocializace, Rodina a schizofrenie, Relaps a jeho prevence a poslední šestý večer bude věnován tématům, která vzejdou z potřeb skupiny. Jedním z cílů skupiny je podpořit svépomocnou složku, aby se blízcí nemocných nespoléhali jen na rady odborníků, ale objevili v sobě vlastní potenciál, jak problémy řešit.

V případě zájmu o účast ve skupině můžete kontaktovat Petra Koubíčka na mailu petr.koubicek@plbohnice.cz.

–tt–

13 Helga Weber, flickr.com

zkušenosti

Nedobrovolná hospitalizace – bolavý problém V současné právní úpravě nedobrovolné hospitalizace a navazující „praxi“ vidí lidé s vážným duševním onemocněním velký problém. Rodiče, kteří žijí se svými dětmi trpícími psychotickým onemocněním, rovněž vidí obrovský problém v tom, za jakých okolností může být akutně nemocný člověk nedobrovolně hospitalizován. Jejich postoje, obavy a zkušenosti však „jdou proti sobě“.

O

tevřená pracovní skupina pacientských a rodičovských organizací Mise pro duševní zdraví uspořádala koncem října seminář na téma „Nedobrovolná hospitalizace, hledání konsensu“. Více než třicet účastníků (především psychiatrických pacientů, rodičů) se pokoušelo najít společný pohled na velmi citlivé a sporné téma nedobrovolných hospitalizací.

S úvodní přednáškou „Nedobrovolná hospitalizace podle současné legislativy“ vystoupil Mgr. Maroš Matiasko z MDAC – Mental Disability Advocacy Center (Centrum advokacie duševně postižených). Jeho výklad lidsko právní problematiky nedobrovolných hospitalizací doplnil předseda Občanského sdružení pomoci duševně nemocným ČR v polemicky laděném vystoupení „Nedobrovolná hospitalizace z pohledu rodinných příslušníků a zkušenosti ze zahraničí“. O své zkušenosti z Anglie se s účastníky semináře podělil MUDr. Jan Pfeiffer. Do diskuse se na straně pacientů zapojili především členové občanského sdružení Kolumbus. Jejich pohled na problematiku nedobrovolných hospitalizací kontrastoval s názory a zkušenostmi rodičů.

Zákonné podmínky k nedobrovolné hospitalizaci

„Základem právní úpravy v ČR byl zákon z roku 1966, který upravoval základní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci – nebezpečnost sobě nebo svému okolí. Nedobrovolně hospitalizována může být osoba jevící náznaky duševní poruchy pokud je nebezpečná sobě a svému okolí. V současné době máme nový zákon o zdravotních službách z dubna roku 2011. Ten zpřísňuje podmínky tak, že tam musí být bezprostřední hrozba. To znamená útok na integritu někoho jiného, nebo útok na svoje vlastní zdraví,“ uvedl Maroš Matiasko. Podle něj tu jde především o otázku lidských práv. „Je strašně důležité si uvědomit, že nedobrovolná hospitalizace je obdobný zásah, jako je zásah trestu odnětí svobody,“ upozornil Maroš Matiasko.

Pro rodiče je zpřísnění podmínek, za kterých je možné syna či dceru (bez náhledu na vlastní onemocnění) nedobrovolně hospitalizovat, nepřijatelné. Obtížnost nedobrovolné hospitalizace a okolnosti, za kterých k ní dochází (záchranka, policie), je pro ně velkou překážkou k tomu, aby se jejich děti začaly léčit. „Dvacet čtyři let bojuji

14

zkušenosti

právě s nedobrovolnou hospitalizací, zákon je špatný, legislativa naroku v křoví nedaleko podél našeho rodinného domku. Nebylo prosto špatná. Nedobrovolná hospitalizace vlastně vytváří nepřátelmožné ho dostat do kontaktu s lékařem, aby se mu stanovila něství mezi rodinou a pacientem, to je nejhorší důsledek současné lejaká diagnóza a nějak se řešil jeho sociální stav. Psycholožka nám gislativy,“ řekl Josef Závišek. zařídila, že její přítel psychiatr s pomocí policie by mohli k tomu Jak se lze vyhnout obtížně řešitelným problémům souvisejícím jeho přístřeší zajet, a tam ho tedy zajali a odvezli ho na psychiatrics nedobrovolnou hospitalizací naznačil psychiatr Jan Pfeifer. „Mám kou kliniku, kde to velice těžce nesl. Když jsme tam poprvé za ním životní zkušenost s léčbou psychotických pacienpřišli, tak nás nesmírně nenáviděl, že s námi tů a s nedobrovolnou hospitalizací jak v českých nebude nikdy mluvit. Osm neděl byl na kliniNejtěžší je podmínkách, tak v jiných zemích, zejména v Ance, vůbec s námi nechtěl mluvit, a pak když k hospitalizaci glii, kde jsem pracoval ve specializovaném týmu, byl propuštěn z kliniky k ambulantnímu psykterý byl určen pomoci jak rodičům, tak klientům. nemocného chiatrovi, kupodivu se po dvou třech letech Obzvlášť těm, kteří byli duševně nemocní psychódocela skamarádil a nám připadá, že se s ním přesvědčit. zou a kteří si mysleli, že nejsou nemocní, a proto skamarádil až moc. Psychiatr nechává na nespolupracovali s žádnou službou. Náš terénní něm, aby si sám rozhodoval o tom, jak velkou strašné je na tom tým byl mobilní, pracovali jsem s klienty přímo dávku má brát, případně kdy k němu má choto, že to musejí tam, kde žili a dařilo se nám snížit počet nedobrodit a nemá k němu chodit. Což nám připadá volných hospitalizací, kterých ti lidé měli předtím organizovat rodiče. trošku zvláštní. Nicméně velkým přínosem velké množství. Takže naši klienti nebyli vlastně nedobrovolné hospitalizace bylo to, že přišel vůbec hospitalizovaní,“ uvedl Jan Pfeiffer. tímto způsobem vůbec do kontaktu s lékařem Problematika nedobrovolných hospitalizací souvisí s nastavením a dostal invalidní důchod a může fungovat, určitým způsobem je a fungováním celého systému péče o lidi s duševním onemocněním. zajištěn. Kdyby ta hospitalizace nebyla, tak nevím co by bylo.

Po první atace jsem syna přivedla k doktorce, ke které jsem měla Nejde jen o změnu jednoho ustanovení zákona. O tom, jak mnohodůvěru, a ta nám nabídla domácí hospitalizaci. V době ošetřování vrstevná, vzájemně provázaná a bolestná je problematika nedobrojsem si vzala dovolenou. Sám si bral léky, ale po třech letech došlo volné hospitalizace pro obě strany (pacienty i rodiče) svědčí i bouřke druhé a pak ke třetí atace. Syn přiznal, že dva měsíce neužíval livá diskuse, která na semináři proběhla. Autory níže publikovaných léky a byl ochoten jet s námi do Bohnic. Byl tam šest týdnů, ale dodiskusních příspěvků zachycujících osobní zkušenosti, (navíc nutně posud nám občas vytýká, že jsme zavolali taxíka a ten ho odvezl zkrácené a vytržené z širšího kontextu) neuvádíme. Jde nám pouze přímo na otevřený pavilon a že kvůli tomu či onomu přišel o šest o ilustraci různých aspektů celého problému. týdnů svobody.

Zkušenosti z mnoha stran Kdysi nám přednášel v Bohnicích pan primář a upozorňoval nás Pro naší rodinu a pro mého bratra byla v tu chvíli hospitalizace jena to, že pokud tam přivezou pacienta a on ho neoprávněně pošle diné možné řešení, a pokud by k ní nedošlo, tak by byl můj bratr domů, tak se dopouští trestného činu neposkytnutí pomoci. Pokud s největší pravděpodobností mrtvý a možná také někdo další z mé ho neoprávněně hospitalizuje, tak se dopouští trestného činu omerodiny. V současnosti je po aplikaci léčby stabilizovaný a nakonec zování osobní svobody, z čehož plyne, že je na tom příjmu pořád sám připustil, že to bylo dobře. Celkem ta hospitalizace byla čtyřjednou nohou v kriminále. V první řadě musí mít na mysli to právměsíční, nedobrovolná hospitalizace trvala jeden měsíc, maximální hledisko a svojí vlastní kůži, potom medicínské hledisko a teprně dva. Výsledek práce lékařů byl, že s ní souhlasil a dál byl na lůžve za třetí zájem toho pacienta. To je těžké.

Syn byl několik měsíců v Bohnicích a vzali ho z uzavřeného odku, kde už se dobrovolně léčil a dobrovolně se léčí doteď.

Byl jsem hospitalizovaný v mánii – manickém stavu. Svým způdělení na otevřené. Já jsem za ním chodila často a viděla jsem, že sobem jsem si to zavinil sám, vysadil jsem prášky, byl jsem na Zyto není dobře. Že ho na to otevřené neměli dát. Také se stalo to, že prexe. Měl jsem zkušenost, že je 20 mg Zyprexy na můj mozek utekl z Bohnic, byl nezvěstný, nám volali z Bohnic, jestli nevíme, moc. A oni mi tam chtěli tuhle dávku nasadit, byť jsem proti tomu kde je. Doma nebyl, až pak sám šel na policii udat doktora, že ho protestoval. Okamžitě jsem byl přeřazen na neklid. Nejdřív jsem chce zabít. Ale jak se něco takového může stát. Tak jsem šla pro tu nevymýšlel reverz, vůbec jsem nebyl poučen o tom, že reverz lze doktorku tenkrát a říkala jsem jí, že má jít na uzavřené oddělení. využít do 24 hodin. Na pavilonu byli pacienti, kteří měli za sebou To jsem věděla, že je nebezpečí, že uteče.

Když doktoři rozhodnou, že budou pacienta nedobrovolně hosnějaké pokusy o sebevraždu. Byl jsem v mánii a snažil jsem se tyto pitalizovat, tak ten posudek, který pošlou soudu, si vymýšlí. Zažil lidi povzbuzovat, aby začali myslet o životě trochu optimističtěji. jsem to ve vlastním případě i v případě, když jsem chodil za lidmi Docela jsem se tam pár lidičkám takto věnoval, vůbec jsem nebral do Bohnic, kteří tam byli nedobrovolně hospitalizovaní. Oni si ohled na čas, že by uplynula ta 24 hodinová doba. Nakonec jsem tam vymyslí třeba, že jsem byl nebezpečný sám sobě, přitom to vůpak chtěl podepsat jiný reverz, ten mi nedovolili. A před primářem bec nebyla pravda a je to nafouknuté. jsem prohlásil, a za tím si stojím doteďka, že nemám nějaké myš Když dojde k nedobrovolné hospitalizaci, zdravotnické zařízení lenky na sebevraždu nebo neohrožuji někoho jiného. Pan primář má 24 hodin, aby to oznámilo soudu. Soud má sedm dní na to, aby řekl, že mám zrychlené psychomotorické tempo, ohradil se, že zkoumal zákonnost té nedobrovolné hospitalizace. V praxi soud mám potřebu se bránit.

Nejtěžší je přesvědčit nemocného, aby byl hospitalizovaný. Někdy pouze získá sdělení lékaře, vůbec neřeší rodinu. Za těch sedm dní musí nastat nedobrovolná péče a strašné je na tom to, že to musevětšinou soudce neosloví rodiče, neřeší ty zákonné důvody. Stačí jí organizovat rodiče. Protože on to bere jako strašnou křivdu, co mu konstatování lékaře. Když se podíváme na statistiky, tak je ročjste mi to udělali. Pak se vrací domů k nám, ale už k nám nemá důně okolo deseti tisíc hospitalizovaných. Z těchto deseti tisíc nedobvěru. Proč to musí řešit rodiče, když tu jsou odborníci? Představorovolných hospitalizací v 99,9 procentech konstatují, že tam byly vala bych si větší spolupráci mezi rodinou a odborníkem. splněny zákonné podmínky. Že tam ten pacient ohrožoval sebe Máme doma nemocného syna, ten měl již příznaky schizofrenie i své okolí. nějakou dobu a potom utekl z domova a bydlel asi tak dva a půl Josef Gabriel

příběh

Hlavním důvodem zhoršování Katčina stavu bylo to, že neužívala pravidelně potřebné léky.

Pomohly jí až depotní injekce.

15

Na udržení dobrého životního pocitu a omezení vedlejších účinků léčby Kateřina spolupracuje se svým psychiatrem. Cítí se natolik dobře, že může pravidelně chodit do zaměstnání.

Katka znovu žije svůj život V roce 2008 se u Kateřiny objevily známky psychózy. Musela být proto hospitalizována na psychiatrii a byla jí nasazena léčba tabletami takzvaných antipsychotik. Stav Kateřiny se stabilizoval a ona pak pracovala na brigádách doma i v zahraničí. Po půl roce se ale rozhodla léčbu ukončit, protože začala pociťovat určité nežádoucí účinky. Zanedlouho po vysazení léčby se však obtíže vrátily a Kateřina musela být opět hospitalizována.

L

ékaři jí ve snaze předejít opakování výskytu nežádoucích účinku změnili stávající lék za jiný. Následovalo opět výrazné zlepšení stavu. Katka si našla partnera a byla zaměstnaná v knihkupectví. Cítila se velmi dobře, ale snížila si dávky léku, který užívala, protože se přeci jenom vyskytly trochu jiné vedlejší účinky. Vzápětí proto došlo k opětovnému návratu onemocnění (relapsu) a k další hospitalizaci.

Stav Kateřiny se horší

Stav se tentokrát podařilo zlepšit jen částečně. U Kateřiny přetrvávaly některé příznaky psychózy a nebyla schopná se o sebe plně postarat. Musela proto žít v domě s pečovatelskou službou. Ani nový lék ale nebyl zcela

bez vedlejších účinků. Katka si léky začala opět vysazovat a její stav se dále zhoršoval.

Pomohla depotní léčba

Lékaři rozpoznali, že hlavním důvodem zhoršování Katčina stavu bylo to, že neužívala potřebné léky pravidelně. Byla jí proto doporučena léčba lékem, který jí dříve ve formě tablet pomáhal relativně nejlépe, ale tentokrát ve formě dlouhodobě působících, takzvaných depotních injekcí. Tyto depotní injekce zajistí, že má pacient v organismu potřebnou stabilní hladinu antipsychotika po několik týdnů. Kateřina souhlasila a v létě 2011 dostala první injekci tohoto léku. Během několika měsíců se její stav stabilizoval a mohla být propuštěna domů.

Návrat do normálního života

Katka se vrací ke způsobu života, na který byla zvyklá před onemocněním. Během roční léčby depotním antipsychotikem se stav Kateřiny výrazně zlepšil. Na léčbě spolupracuje, pravidelně dochází na kontroly k ambulantnímu psychiatrovi, který jí podává injekce. Nemusí proto každý den užívat tablety a nebyla už dlouho hospitalizována. Dodržuje životosprávu a případné vedlejší účinky léčby řeší se svým psychiatrem. Po vyzkoušení několika brigád pracuje šest hodin denně v obchodě s oblečením. Tato práce jí baví. Je samostatná a znovu žije svůj život.

Zpracováno dle skutečného příběhu pacientky.

Eli Lilly CR, s.r.o., Pobřežní 12, 186 00 Praha 8 CZZYA00089

16

příběh

Kaleidoskop – různorodost jednotlivostí lze uvést v harmonii celku Občanské sdružení Kaleidoskop provozuje první a jedinou terapeutickou komunitu pro lidi s poruchou osobnosti v České republice. Andrea, Hanka a Petromila jsou jejími klientkami. Každá má svůj jedinečný příběh, ale spojují je obdobné problémy a také cesta k jejich řešení, po které se vydaly.

Andrea: Našla jsem význam slova domov

Měla jsem těžké dětství. V rodině se mi nedostávalo potřebného přijetí, a tak jsem začala být uzavřená. Už v deváté třídě jsem chtěla vyhledat odbornou pomoc, ale žila jsem na vesnici a měla jsem strach, jestli psychiatrička udrží lékařské tajemství. Když jsem se snažila svěřit lidem kolem sebe, že něco není zcela v pořádku, dostalo se mi negativní reakce: „Měla bych být přece vděčná za to, že se o mě tak starají.“ Při své touze po lásce a pochopení jsem přecházela ze vztahu do vztahu, milovala jsem být zamilovaná a udělala bych téměř cokoli, abych alespoň na chvíli mohla zažít ten pocit, že mě má někdo rád.

Neuměla jsem říct „stop“ a nedokázala sdělovat, co chci anebo co už je pro mě příliš. Také jsem neměla úctu sama k sobě, a tak jsem ji nevyžadovala ani od svých partnerů. Plně jsem s jejich životy splývala a stávala jsem se na nich závislá. Po zákonitém rozchodu jsem vždy utekla do dalšího vztahu. Podobně nestálá jsem byla i v pracovní oblasti. Přestože nejsem líná, nedovedla jsem si práci udržet. Důvodem byla má neschopnost osamostatnit se a převzít odpovědnost za svůj život.

Moje touha nebýt sama a nenaplněná touha být mámou mě v mých 24 letech, po prvním pokusu o sebevraždu, přivedla do léčebny. Tam mi přidělili diagnózu – porucha osobnosti, emočně nestabilní, nasadili silné léky, díky kterým jsem vůbec nic necítila, a vrátili mě zpět do rodiny. Tehdy jsem si myslela, že léčebna je krásné, bezpečné místo, kam se můžete uchýlit, když si potřebujete odpočinout – dnes vím, že není. Ale získala jsem tam směr – psychoterapii. Vrátila jsem se k rodině a dost jsem toho zvládala, starala jsem se o babičku, o domácnost. Začala jsem další nezdravý, ale velmi intenzivní vztah, který jsem musela po 2,5 letech ukončit, protože jinak bychom se „zabili“. Po ukončení vztahu jsem ztratila kontakt s realitou na několik měsíců. Opakovaně jsem byla v léčebně. Když jsem pak nastupovala do komunity Kaleidoskop, věděla jsem, že je to má poslední šance na zdravý život! Návrat zpět k rodině by znamenal zůstat pacientem s diagnózou, protože jsem nebyla schopna se osamostatnit a odpoutat se od rodiny.

V komunitě jsem se naučila rozhodovat o sobě samé a svých cílech terapie. Ale začátky byly hodně těžké, přišla jsem do skupiny, která se již znala delší dobu, takže zapojení se mezi ně bylo o to těžší.

Pomáhala mi podpora ze strany terapeutů i některých klientů, protože na začátku jsem nebyla moc oblíbená pro svou potřebu držet se striktně systému a pravidel. Každé pravidlo jsem se snažila přijímat s pokorou a disciplínou mi vlastní. Vidět za ním to, co mi může přinést tam venku, až ukončím program. Bohužel mě to na začátku velmi vzdalovalo od vztahů. Byl to boj, ale nakonec jsem se naučila se

v pravidlech více uvolnit a vnímat více lidi kolem sebe – najít přátele.

Důležitým poselstvím, které jsem si z komunity odnesla pro svůj život, je to, že vztahy nekončí jedním nedorozuměním. Že je ve vztahu důležité mít rád, ač máme rozdílný pohled na svět nebo si zrovna teď nerozumíme. Naučila jsem se, jak moc důležitá je důvěra. A stejně tak důležitý je pocit bezpečí, který jsem zde nalezla, protože v dětství se mi ho nedostalo. Až v komunitě jsem našla význam slova domov.

Komunitu jsem úspěšně ukončila po dvouletém programu, prošla jsem všemi terapeutickými fázemi a dnes již 9 měsíců pracuji, mám vlastní podnájem, přátele a své koníčky. A přesto zůstávám v kontaktu s komunitou a lidmi, které jsem tam poznala. Chtěla bych na tomto místě poděkovat všem terapeutům a také klientům komunity, se kterými jsem se mohla setkat.

Hanka: Mohu žít radostnější život

Do Kaleidoskopu jsem přišla po mnoha letech strastí. Neustále jsem balancovala na okraji schopnosti a neschopnosti fungovat v běžném životě. Nevěděla jsem, kde je problém. Někdy se mi dařilo být celkem úspěšná v zaměstnání, doma, mezi známými. Ale jakoby to vše bylo vykoupeno obrovským vynaložením sil, které se střídalo se zoufalými propady nálad, pocitů nedostatečnosti a marnosti. Ač jsem se snažila, neuměla jsem si pomoci. Postupem času jsem začala docházet do psychiatrické ambulance, kde jsem hledala pomoc. Zpravidla však šlo o pouhé sledování mého zdravotního stavu, které nepřinášelo větší změny v mé životní situaci. Když jsem objevila možnost pobytu v terapeutické komunitě, viděla jsem to jako poslední šanci vymotat se ze začarovaného kruhu. První dny v komunitě byly pro mě neuvěřitelně těžké. Ze dne na den jsem začala žít se spoustou lidí. Každý den a doslova i noc byly pro mě náročné psychicky i fyzicky. Všichni jsme byli téměř neustále spolu, nešlo se nikam skrýt a ani utéci, před nikým ani před sebou. Moc jsem chtěla a měla motivaci zůstat tady celý rok a absolvovat kompletně terapeutický program. Toho, co jsem tu za 365 naplněných dní zakusila, vyzkoušela, překonala, probrečela, prosmála, prožila, bylo jak za 10 let. Poznala jsem přijetí a pochopení od druhých. Hodně jsem se o sobě dozvěděla, nabyla větší sebejistoty, poznala své hranice a získala novou naději, že mohu žít radostnější život. Komunita mi dala mnoho pozitivních zkušeností. Novou chuť postavit se na vlastní nohy. Ale hlavně odvahu zase věřit lidem a pustit si je do svého života. Teď jen doufám, že i ostatní mě budou brát.

Petromila: Bez vztahu je člověk ztracený

V dětství jsem byla na základní škole psychicky šikanovaná a ani doma nebyla situace ideální, maminka byla duševně nemocná a já jsem tuto skutečnost nesla velmi těžce. S nikým jsem své trápení nesdílela, zaměřila jsem se na výkon ve studiu, byla jsem uzavřená, neměla jsem přátele…V sedmnácti letech u mě propukla porucha příjmu potravy a sebepoškozování. Do toho se přidaly deprese, úzkosti, obsendantně-kompulzivní porucha. Všechno to bylo jako zlý sen. Žila jsem doslova v atmosféře smrti, byla jsem přesvědčena, že brzo umřu a podle toho jsem se i chovala. Potom následoval bludný kruh hospitalizací a časem mi diagnostikovali poruchu osobnosti. Když

foto: Tomáš Vaněk

příběh

17

Být s druhými a procházet jednotlivými fázemi terapie, která je skupinová, samozřejmě však s individuálním přístupem. V Kaleidoskopu je kladen důraz na osobnost člověka, která je jedinečná, ale přitom se ve vysoce strukturovaném prostředí terapeutické komunity zákonitě rozvíjí.

Mít silnou motivaci a dodržovat pravidla

V komunitě je důležitá vzájemná důvěra.

mi byl v roce 2010 při jedné z hospitalizací nabídnut Kaleidoskop, byla to po šesti letech strastí poslední šance na zdravý život. V dubnu 2010 jsem do Kaleidoskopu nastoupila. Původně jsem měla představu, že tam vydržím dva nebo tři měsíce, ale nakonec jsem využila celý terapeutický program, celé dva roky. Rok samotný terapeutický program, půl roku sociální program, kdy už se z komunity chodí do práce a jsou na klienta kladeny další nároky a pak další půl rok, kdy už nejste člen komunity a jen docházíte z domova na individuální terapii. Zatímco při pobytech v léčebně se situace zlepšila jen dočasně, v Kaleidoskopu jsem dostala skutečně čas změnit mechanismy chování, které se za můj život nakupily. Dostala jsem příležitost se na věci a problémy v mém životě kouknout jinýma očima a začít je řešit novým a efektivním způsobem. Ani jednou jsem během pobytu neměla chuť odejít, i když byl program nesmírně náročný! Mnohokrát jsem myslela, že to nezvládnu. I během pobytu mě zaplavovaly černé myšlenky, ale nebyla jsem už na ně sama. V komunitě jsem našla to, čemu se říká rodina a díky ní jsem se mohla postavit znovu na vlastní nohy. Teď už mám rok skvělou práci, která mě naplňuje, vlastní podnájem, spoustu volnočasových aktivit a přátele, některé i z řad bývalých klientů komunity. V komunitě jsem se naučila, že bez vztahu je člověk ztracený...

Pro koho je komunita určena

Podobné problémy s jakými se popraly Andrea, Hanka a Petromila, má spousta lidí. Život v terapeutické komunitě by mohl nabídnout šanci možná i vám. Kaleidoskop provozuje ambulanci, ve které se můžete mimo jiné dozvědět, jestli jste pro terapeutickou komunitu vhodným kandidátem. Služba není primárně určena lidem s jiným duševním onemocněním, pokud má někdo klinické deprese nebo trpí třeba schizofrenií, měl by hledat pomoc jinde. Kaleidoskop je také zaměřen spíše na mladé lidi, průměrný věk v minulém roce činil třicet let, podmínkou pro přijetí je dosažení plnoletosti. Přesto je cílová skupina mladých lidí s poruchou osobnosti docela široká. Mnoho z nich zažilo v minulosti závažné týrání, zneužívání, zanedbávání či jiné neuspokojení základních životních potřeb. Vlivem toho je jejich osobnost nevyvážená, některé složky jsou příliš zdůrazněny, zatímco jiné zůstávají v pozadí a neumožňují jim adekvátně reagovat na situace běžného života. Porucha osobnosti je často doprovázena depresí, úzkostí, náladovostí, impulzivitou nebo naopak přílišnou pasivitou, stažením se do sebe, nízkým sebevědomím a z toho pramenící samotou. Jedná se často o hraniční případy, kdy už je schopnost člověka obstát ve světě vážně narušena. Důvody mohou být velmi různé, projevy ještě různorodější, ale lék je pro všechny podobný.

Kdo nemá dostatečnou motivaci na sobě pracovat, těžko se bude režimu terapeutické komunity přizpůsobovat. Jen v loňském roce odešlo osm klientů už v prvním měsíci pobytu. Je to relativně vysoké číslo, uvážíme-li, že kapacita služby je čtrnáct míst a že v loňském roce prošlo komunitou jen třicet jedna lidí. Kdo se nenechá na počátku odradit, často už ozdravné společenství neopustí a úspěšně projde celým programem.

Jak si život v komunitě můžeme představit? Jedním z klíčových momentů je aktivita, která má velmi přesný časový harmonogram.

Každý den je přesně naplánován a úkoly jasně stanoveny a rozděleny. Klienti navíc v průběhu ročního pobytu procházejí jednotlivými fázemi terapie a jsou vedeni k tomu, aby přebírali stále větší díl zodpovědnosti za své jednání k sobě i k druhým. Služebně starší se tak například podílejí na začleňování nově příchozích do života komunity. Klienti si sami vedou programy, organizují sportovní aktivity a kromě toho se samozřejmě podílejí na úklidu, vaření a zajišťování dalších nezbytných činností k bezproblémovému chodu komunity.

Není to nic strašného, ale ani nic jednoduchého. Výhodou je, že člověk na to není sám a že může hledat podporu u druhých. Nezbytnou součástí celého společenství jsou ovšem také psychoterapeuti, kteří garantují, že se komunita bude ubírat správným směrem, věnují se ale klientům i individuálně.

Po ročním pobytu v terapeutické komunitě můžou klienti zažádat ještě o doplňující půlrok, kdy využívají zázemí komunity, ale už se začleňují na trh práce, hledají si samostatné bydlení a vůbec se vrací do běžného života. Návyky, které si osvojili v průběhu ročního pobytu, jim většinou jsou velmi prospěšné. V ideálním případě se jejich porucha osobnosti zmírní nebo se naučí zvládat její projevy. Kaleidoskop je totiž symbolem toho, že různorodost jednotlivostí je možné uvést v harmonii celku. Důležité je jen správně nastavit zrcadlo, aby se z jednotlivých střípků duševního života vytvořila jedinečná lidská bytost, která je zdravě sebevědomá, nebo aby skupina lidí vytvořila tu správnou komunitu.

Tomáš Vaněk

Terapeutická komunita Kaleidoskop V menším rodinném domku se zahradou na Praze 13 probíhá už třetím rokem jedinečný projekt začleňování lidí s poruchou osobnosti do širší společnosti. Děje se tak relativně nenásilnou formou ozdravného společenství, jak se do češtiny terapeutická komunita překládá. Výsledkem interakce klientů s terapeuty je skutečnost, že jsou klienti lépe schopni zvládat nástrahy venkovního světa. Zakladatelé občanského sdružení Kaleidoskop se inspirovali na Britských ostrovech, kde terapeutické komunity fungují už od 50. let 20. století. V současných prostorách sdružení působí od roku 2009, založeno bylo v roce 2005 a terapeutickou komunitu provozuje od roku 2006.

Další informace týkající se ceny pobytu, pravidel komunity a filosofie společenství, ale například i kratší texty klientů Kalei­doskopu najdete na www.kaleidoskop-os.cz.

18

příběh

Pět osudů s tragickým koncem V posledním Espritu mě upoutala báseň Michala Kašpara o mrtvých kamarádech. Sešel jsem se s ním, abych se o nich dozvěděl něco více. Štěpán, Agáta nebo Dorka žili možná stejně jako já v zajetí nemoci jménem schizofrenie. Společně s Michalem hráli Lidové spontánní divadlo.

P

odle odborníků se značná část schizofreniků pokusí o sebevraždu, jeden z deseti pokusů je bohužel úspěšný. Kde se myšlenky na skončení vlastního života berou? Od Petra Příhody, primáře Centra krizové intervence v bohnické léčebně, jsem se dozvěděl, že jejich původ je v zásadě dvojí. Buď pocházejí ze samotného chorobného procesu, anebo se naopak dostavují ve chvílích, kdy je vědomí člověka nejsilnější. Povstávají tedy vlastně z toho, že je těžké unést tuto chorobu, která člověku zcela zpřevrací život.

Dokud u mě převažovaly psychotické stavy, myšlenkami na sebevraždu jsem se nezabýval. Minul ale nějaký čas, medikace zabrala, bludy se rozplynuly. S nimi ale vymizel i pocit vlastní důležitosti v tomto světě.

Naopak se objevila bytost plná starostí, s neuspokojivými vyhlídkami na jakoukoli možnost realizace. A být touto bytostí se něčemu uvnitř mě ani příliš nechce. Každopádně jsou sebevražedné myšlenky schizofreniků a dalších duševně nemocných mnohem zákeřnější než u zdravých lidí. Tam totiž přicházejí v masivních návalech zpravidla po nějaké nešťastné události, a pak, jsou-li jednou už zvládnuty, je prognóza v zásadě dobrá.

Stín smrti nad LSD

Lidové spontánní divadlo založil Michal Kašpar spolu s kamarádkou Šárkou v roce 2001 a působil v něm s roční přestávkou deset let.

Divadlo se soustředilo především na improvizace a jeho členové se rekrutovali převážně z duševně nemocných lidí. Stále ještě nezaniklo, Michal už ale není jeho členem. „Problém divadla byl, že dost lidí, kteří nám byli blízcí nebo s námi spolupracovali, si vzali život. Na to jsme si museli zvykat a bylo to docela těžký. Vždycky jsme říkali, poprvé i později, jestli má smysl dál hrát...“ Rozhodnutí nakonec bylo, že i přes těžké zkušenosti bude soubor LSD v činnosti pokračovat. „Po jedné z takových událostí přišel syndrom vyhoření a já jsem musel na rok divadlo opustit,“ vzpomíná Michal. „A jak se říká, nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, už nebylo tak jednoduchý se vracet a už jsem neměl dost sil to divadlo jakoby držet, zvládat... je to velká

investice, zvlášť když to dopadá špatně, když jsou lidé v nemocnicích, berou si život.“ Michal sám není vůči depresím imunní a obzvlášť na podzim přepadávají i jeho.

Nevyřešená rovnice života

Prvním z Michalových přátel, kteří se rozhodli odejít z tohoto života, byl Štěpán. „To byl mladej kluk, plachej, kterej měl zábrany, ale zároveň byl nesmírně vynalézavej a vtipnej.“ Michal nemůže zapomenout, jak Štěpán při pantomimě předváděl ještě s jedním kamarádem třešňový kompot. Michalovi také utkvělo Štěpánovo ztvárnění doktora Diblíka, psychiatra. Důvody Štěpánovy sebevraždy nejsou zcela jasné. „Aspoň jak jsem slyšel, řešil matematickou rovnici, která souvisela s astronomií

Daniela byla právnička, která se nakonec dostala do situace, že ve firmě, kde dřív pracovala jako právník, uklízela. nebo s fyzikou. Na řešení nepřišel, nějakým způsobem se to zvrátilo a on jakoby nepochopil podstatu světa. A to byl jeden z důvodů, proč si vzal život. Samozřejmě profesionálové o tom mluvili trochu jinak,“ shrnuje Michal.

Oficiální verzí jeho smrti bylo to, že přestal brát léky, začal pracovat, a tím se mu vážně zhoršil zdravotní stav. „Další z nich byla Agáta, která byla nešťastně zamilovaná. Podařilo se jí dotáhnout to do maturity, což je velikej úspěch v životě.

Krátce po tý maturitě si vzala život, údajně z nešťastný lásky. To nás hodně zasáhlo, ta byla půvabná, mladá, navíc hrozně talentovaná, viděl jsem její obrázky, který dělala ve výtvarným ateliéru v Baobabu. A byly nádherný.

Opravdu silnej talent na grafický vidění světa, krásně pracovala s černou, bílou a sytýma barvama. Používala takový zvláštní postup, možná inspirovanej komiksovým viděním světa,“ vzpomíná Michal. Právě smrt Agáty ho přiměla k tomu, že na rok divadlo opustil.

Těžký osud Daniely

„Daniela byla právnička, která se nakonec dostala do takový situace, že ve firmě, kde dřív pracovala jako právník, uklízela. V divadle sice strávila poměrně krátkou dobu, ale byla takovým občerstvujícím člověkem s rozhledem. Výtvarně byla nesmírně nadaná a pracovitá. Kromě toho, že malovala, točila také video. Perfektní filmy s vhledem do svých vlastních děl. Namalovala obraz a pak ho zpracovala do filmu. Natočila velice zvláštní syrovej film o tom, jak jde žádat o důchod, jak se jde ukázat před komisi.“ Je zarážející, že má člověk v Michalově věku tolik zkušeností s úmrtím přátel, ale připomeneme-li si slova doktora Jarolímka, není se zase čemu až tolik divit. „Dorka studovala DAMU, o ní se mi ještě zdává. Nebo Marek, ten měl velmi tvrdou osobnost. Ale toho bych radši vynechal, protože nevím, jestli ze života odešel dobrovolně nebo jestli to byla nešťastná náhoda,“ říká Michal.

Přátelé jsou na straně života

Když přemýšlím o těchto lidech, jejichž tváře neznám, říkám si, že bych měl možná také poznat více lidí, kteří duševním onemocněním trpí. Cítili někteří z nich podobný zmar nad svým minulým a současným životem, jaký zažívám sám? Přijít o své sny je podobné tomu, jako když splaskne bublina, kterou roky s tou největší péčí nafukujete. Jak se asi musel cítit Štěpán, když zjistil, že rovnici už nikdy nevyřeší? Nebo Daniela, která přišla o své povolání a musela místo toho uklízet. Celý život si pracně budujeme nějakou identitu, pochopitelně je pak dost těžké se s ní rozloučit. Než být nešťastnou bytostí se vzpomínkami na minulé štěstí, je někdy lehčí nebýt.

Myslím, že moje myšlenky na sebevraždu nejsou příliš závazné nebo silné, i když jsem uvažoval o brutálním způsobu – skočit pod metro. Na to člověk potřebuje jen notnou dávku bezohlednosti k ostatním cestujícím, rychlé nohy a vhodný timing. Vidíte, žertuji, je to ale poněkud smutný humor.

Přátelé mi vždy říkají, abych se opatroval, a někdy i to, že je pro ně důležité, abych byl.

Jsou to většinou zdraví lidé, ale mám i pár přátel „z blázince“. O ty mám samozřejmě strach. Možná by se měli duševně nemocní plánovitě učit od lidí s mentálním postižením nebo od těch, kteří prodělali těžký úraz.

Jejich situace je dost podobná, přesto si často váží života jako daru.

Tomáš Vaněk

inzerCe

ARTE KLUB HODKOVIČKY KDY PONDĚLÍ AŽ PÁTEK OD 10 DO 17 HODIN KDE DPS ONDŘEJOV, KLÁNOVA 300/62, PRAHA 4-HODKOVIČKY CO VÝTVARNÉ AKTIVITY, POSEZENÍ, OBČERSTVENÍ KDO TERAPEUTKY HANKA A PAVLA, KAŽDÝ, KDO SI PŘIJDE PRO INSPIRACI VÍCE INFO WWW.ONDREJOV.CZ

espRit

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

VyDAVATeL

Česká asociace pro psychické zdraví Vladislavova 12, Praha 1, 110 00 Tel.: 777 783 019, e-mail: esprit@capz.cz šéFReDAKTOR

Ročník XVI, číslo 11–12 cena výtisku: 25 Kč MK ČR 13874, ISSN 1214-2123

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Josef Gabriel

KOReKTORKA Kamila Heinzová GRAFIK Josef Gabriel ml.

TISK Tiskárna PRATR, a. s.

Časopis esprit vychází za fi nanční podpory Úřadu vlády České republiky a Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.

19