Esprit 9-10 2011 by Česká asociace pro psychické zdraví

esprit

9–10

2011 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Hieronymus Bosch, Pokušení svatého Antonína (výřez)

co nás nejvíc pálí

Ohlédnutí za Adventními koncerty (2) | Bolesti psychiatrických léčeben (4) Nedobrovolné hospitalizace – obrat k lepšímu ? (6) | Bezplatná právní pomoc pro nemajetné (8) Někdy už ani nevím, proč hořím (10) | Zavolal si lékaře, ten zavolal policii (12) Pohled člověka z klecového lůžka (14) | Blanka Jakubčíková Rok Invegy (16)

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, Mise pro duševní zdraví (vedle úsilí jednotlivých členů, především představitelů o. s. Kolumbus a o.p.s. Sympathea o jednání na vládní a poslanecké úrovni) uspořádala již druhý seminář – tentokrát věnovaný bolestem psychiatrických léčeben. Účastníci semináře veskrze oprávněně kriticky hodnotili prostředí, ve kterém má být duševně nemocný člověk léčen. A to počínaje nevyhovujícími mentálně hygienickými podmínkami v těchto zařízeních a konče „neprofesionálním“ přístupem jak ze strany ošetřovatelského personálu, tak lékařů. Domnívám se, že většina nás psychiatrů si uvědomuje slabiny velkých psychiatrických institucí, respektive léčeben. A jsem přesvědčen, že mnozí z těch, kteří pracují uvnitř těchto „psychiatrických zdí“, by chtěli měnit věci k lepšímu. Stále však nad námi visí otázka: Jak? Máme za sebou dlouhé období úsilí o změnu zdola. Bez výraznějšího efektu. Nezbývá, než to zkusit z druhé strany, tedy se shora. Lobováním. Termín ani jeho obsah nemám právě v oblibě, ale právě to je teď nejdůležitější. Oslovovat vlivné lidi na důležitých místech a předkládat jim nosné návrhy na řešení současné svízelné situace. Různé pacientské a rodičovské organizace mají potenciál mohutné hybné síly. Musíme ji začít využívat. MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Ohlédnutí za Adventními koncerty V polovině října letošního roku navštívil Terapeutickou komunitu Mýto štáb České televize, aby natočil krátkou reportáž o projektu, na jehož realizaci poslali diváci loňských Adventních koncertů finanční příspěvky. O tom, jak terapeutická komunita s darem od diváků nakládá, jsme si povídali s Mgr. Janem Martínkem, ředitelem ČAPZ.

V podkroví každopádně bude sklad pro textilní dílnu, to je spousta věcí, hadříků, triček, barev, které se teď skladují na nejrůznějších místech v domě. Ale prostor v podkroví plánujeme upravit tak, aby v něm mohla jednou za čas fungovat textilní dílna.

Jakou částku z výtěžku loňských Adventních koncertů Terapeutická komunita Mýto obdržela? Dostali jsme více než dva miliony osmdesát jedna tisíc korun.

Proč jenom jednou za čas? Podkrovní prostor bohužel nesplňuje hygie nické normy, místnost nemá dostatečnou výšku, proto tam nemůže být textilní dílna pravidelně, třeba šest hodin denně. Ale v rámci řízení o stavebním povolení jsme zažádali o výjimku, aby tam nárazově mohly probíhat nějaké aktivity, třeba i pro veřejnost. Po adventním koncertu se nám ozvali z místní základní školy, že by s námi rádi spolupracovali, až budou dílny připravené. Rádi bychom například pořádali kurzy pro děti, nebo škola by mohla pořádat kurzy pro nás. Veřejnosti chceme nabídnout možnost využívání všech rekonstruovaných dílen.

Jaký záměr se získaným obnosem máte? Částka má být použita na rekonstrukci hospodářské budovy, která je na zahradě fary. Jsou tam teď tři chlévy, z nichž by měla vzniknout truhlářská, textilní a keramická dílna. V největší místnosti bude plně vybavená truhlárna, druhou velkou místnost zabe-

Mgr. Jan Martínek

re sklo-keramická a textilní dílna. Z prostřední místnosti, která je nejužší, povedou schody nahoru do podkroví. Tam vznikne prostor, který bude částečně sloužit jako sklad textilní dílny, ale hlavně se zde budou pořádat různá setkání komunity, která se v současnosti odehrávají ve společenské místnosti hlavní budovy. Takže vznikne jakýsi multifunkční prostor? Ano. Aktivity, které probíhají ve společenské místnosti a nepatří tam, by se měly přesunout do podkroví nově rekonstruované hospodářské budovy. Stávající společenská místnost by měla sloužit primárně jako jídelna a po večerech by tam klienti mohli koukat třeba na televizi. V současnosti je ve společenské místnosti velký stůl, který se využívá buď jako jídelní, nebo jako pracovní, překáží tam spousta křesel, skříněk a krabic s uskladněným materiálem, který klienti používají při práci. Bude podkroví sloužit také pro textilní dílnu nebo pro jiné rukodělné práce?

Co už se z rekonstrukčních prací podařilo realizovat? Shromáždili jsme všechny podklady pro stavební povolení, což byl proces, který trval sám o sobě několik měsíců, a podali žádost o stavební povolení. Začátkem listopadu už bychom měli povolení mít. V těchto dnech připravujeme podklady pro výběrové řízení na dodavatele a subdodavatele materiálů a služeb. Čeká nás ještě archeologický

zprávy z čapz

průzkum, který je součástí rekonstrukce. V této souvislosti jsme již vybrali organizaci oprávněnou k provádění archeologického průzkumu. Kdo archeologický průzkum zaplatí? My, jako investor, přestože máme faru pouze pronajatou. Zavázali jsme se, že všechny náklady spojené s rekonstrukcí uhradíme, protože pro rokycanskou farnost, která je majitelem budovy, není rekonstrukce hospodářské části prioritou. Je možné i tohle financovat z peněz, které vybrala Česká televize během Adventních koncertů? Určitě. Peníze nejsou přísně vázány na konkrétní rozpočet, a tedy všechno, co přímo souvisí s rekonstrukcí objektu a je v souladu s účelem daru, může být z těchto peněz zaplaceno. Pořídíte z daru i vybavení dílen? Celý výtěžek z Adventních koncertů použijeme na vznik ergoterapeutických dílen. Prioritou je investiční část projektu. Pokud nám nějaké finanční prostředky zbydou, použijeme je na vybavení dílen. Dotkne se průběh rekonstrukce každodenního programu klientů a terapeutů? Pracovníky komunity by to nemělo zatížit vůbec. Najali jsme specialistu, který bude mít na starosti vyjednávání se stavebními firmami a stavební dozor. Ani klienty by rekonstrukce neměla negativně zasáhnout. Spíš by jim mohla přinést pracovní příležitosti. Klienti, tedy jejich mužská část, by mohli pomáhat třeba se zednickými nebo výkopovými pracemi. Ale nejenom to. Rádi bychom rekonstrukci využili k rehabilitaci klientů i tím, že by se mohli přiučit nějakému řemeslu. Budeme o tom s firmami určitě jednat. Vizualizace příští podoby rekonstruovaných prostor pomáhá naší fantazii. Jak se po rekonstrukci změní život komunity? Věřím, že výsledek ovlivní život komunity docela zásadně, ne jenom v praktické rovině, ale i v rovině pocitové. Od počátku našeho fungování se všechny aktivity odehrávaly ve společenské místnosti v budově fary. Nikdy jsme si nemohli dovolit luxus samostatné místnosti třeba pro textilní výrobu, pro batikování triček, tašek, výrobu různých dárkových předmětů. Dopoledne se vyrábělo a v jedenáct hodin se muselo všechno zabalit, aby se stihlo uklidit a připravit na oběd. Toto se změní. Bude jasně rozlišené, kde se pracuje, kde se jí a kde odpočívá. Klienti budou muset přejít do jiné

budovy, pracovní aktivity budou časově i místně odděleny. Co už bylo možné ukázat redaktorům České televize? Kromě zpracované dokumentace k rekonstrukci jsme jim mohli ukázat barevné vizualizace od architekta, které ukazují konečný stav. Víc jsme stihnout nemohli. Dar jsme obdrželi na konci března letošního roku, to byla ta chvíle, kdy jsem mohl architektovi říct, aby navrhl projekt v hodnotě dva miliony korun. Do té doby jsme neměli představu, kolik dostaneme.

Pokud zahájení prací nezdrží archeologický průzkum, mohli bychom rekonstruované prostory kolaudovat v dubnu příštího roku. Kdy a v jakém pořadu bude reportáž z komunity odvysílána? Česká televize nemá ještě stanoven termín odvysílání pořadu. Jedná se o pořad, který se jmenuje Vzpomínka na Adventní koncerty. Pravidelně bývá uváděn v neděli, která předchází Adventu. Pokud se tento model letos nezmění, mohli by se na něj diváci podívat v neděli 20. listopadu. –red–

téma: co nás nejvíc pálí téma

Bolesti psychiatrických léčeben Co nejvíc trápí vážně duševně nemocné a jejich blízké při hospitalizaci v psychiatrické léčebně

Toni Blay, flickr.com

ématem druhého semináře Mise pro duševní zdraví byly problémy lůžkové psychiatrické péče. Zhruba dvacítka účastníků, mezi nimiž byli jak lidé, kteří mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním, tak zástupci rodičů a odborníků, diskutovala koncem září v prostorách Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Většina pacientů (a také jejich rodin) má zkušenosti s hospitalizací v některé z psychiatrických léčeben. Mluvilo se proto hlavně o nich.

Setkání s léčebnou

Podle vyjádření diskutujících bylo setkání s psychiatrickou léčebnou (hospitalizace, pobyt) pro pacienty i pro jejich blízké nějakým způsobem traumatizující. „Myslím, že by bylo lepší, kdyby byly spíš menší nemocniční oddělení než velké léčebny. Víc oddělení v nemocnicích. Péče tam je přijatelnější,“ říká Radek Prouza, z občanského sdružení Kolumbus. Psychiatrické léčebny si stále nesou stigma, které je odlišuje od jiných zdravotnických zařízení, byť se poměry v léčebnách v mnohém změnily k lepšímu, jak účastníci semináře několikrát zmínili. Kritické postřehy nicméně převažovaly. „V akutní lůžkové péči mi vadí v podstatě všechno. Od začátku, kdy máte nemocného člověka a potřebujete ho hospitalizovat, je to martyrium. V okamžiku, kdy se mi to povedlo, jsem poprvé v životě poznala, jaké to je, když se někdo dívá skrze vás jako skrz sklo. Není to všude stejné. Na řadě oddělení je zájem o to, co všechno rodič prožil. Máte nějakou zkušenost, řeknete jim to a oni stejně začnou od začátku. Byly výjimky. Je otázka peněz, jak vypadají oddělení psychiatrických léčeben. Když to srovnáte s chirurgií, s kardiologií, je to vždycky, jako když na vás padne kladivo. Na jednom pokoji osm lidí, jedna sprcha na oddělení,“ shrnuje svou zkušenost Marie Vurcfeldová z obecně prospěšné společnosti Sympathea.

Problém nedobrovolných hospitalizací

Podle současné právní úpravy může být člověk nedobrovolně hospitalizován, pokud je nebezpečný sobě nebo svému okolí. Rodiče dětí s duševním onemocněním opakovaně zažívají, že se jejich dítěti dostane pomoci v lůžkovém psychiatrickém zařízení až když skutečně začne být nebezpečné sobě nebo svému okolí, což neodpovídá požadavkům na včasnou hospitalizaci. „Nás rodiče opravdu velmi trápí, že musíme leckdy na své vlastní děti volat policii. Což je šílené. Sama jsem to nezažila, ale díky kontaktu s ostatními rodiči vím, že to není ojedinělá zkušenost. Není nic horšího než na vlastní dítě, které nijak neubližuje, volat policii, jenom proto, aby se mohlo léčit,“ říká Blanka Kašparová za rodičovské organizace Sympathea a Ondřej. Duševně nemocní lidé, kteří nevycházejí dobře s rodinou nebo sousedy, se naopak obávají nepravdivého nařčení, které povede k jejich převezení do léčebny. „Rodina na mě zavolala sedmkrát během noci neoprávněně policii. Měl jsem čtyři dny starou kontrolu u psychiatra, takže ten doktor byl rozumný a odjel. Přesto to nestačilo,“ říká ředitel o. s. Kolumbus Jan Jaroš. Řešením by podle něj byl terénní výjezdní tým s psychiatrem, který by kvalifikovaně rozhodl, zda je hospitalizace potřebná. Vý-

Každý člověk chce rozumět tomu, kde právě teď je a co se s ním děje.

jezdní tým by také mohl včas navázat komunikaci s pacientem, jehož zdravotní stav se začíná zhoršovat. Tato forma komunitní péče však v České republice zatím nefunguje. „Včasnost zásahu v krizi je u nás problém. Vždycky nám řeknou, tak si zvolejte sanitku a policii. Bez papíru pacienta nevezmou. Než jsme dostali od lékaře potvrzení, že by měl být syn hospitalizován, běžel čas a zhoršovalo se to,“ uvádí předsedkyně Sympathey Jana Poljaková.

Nedostatečná komunikace s pacienty a jejich blízkými

První hospitalizace v psychiatrické léčebně bývá pro pacienta i pro jeho rodinu nejkritičtější. „Neinformovanost v důsledku nekomunikace s rodiči a s pacientem, to bylo pro mě asi to nejhorší. Když přijde ataka poprvé, tak se v tom neorientuje rodina ani pacient,“ říká J. Poljaková. Podobnou zkušenost mají i další rodiny. „Mého syna v akutní fázi nejvíc trápilo, že nebyl informován, ani že já jsem nebyla informována. A že si ho tam nechali. Nikdo se s námi nebavil a tak jsem neměla možnost ho na to nějak připravit, čili pro něj první noc byla úplně příšerná,“ uvádí B. Kašparová. Podle Mirky Podgornych, která pracuje v občanském sdružení VIDA, souvisí nedostatečná informovanost pacientů i rodinných příslušníků s nedostatkem personálu. „U nás pracovníci i klienti hodně zmiňují to, že v léčebně nebylo dostatek personálu. Takže se jim nikdo nevěnoval. Pokud jde o informovanost, často se stávalo, že byli informováni, ale zapomněli to, a personál už informaci neopakoval. Myslím, že když bude víc personálu, bude individuálnější přístup, bude tam i větší informovanost,“ říká M. Podgornych.

téma: co nás nejvíc pálí „Byla jsem hospitalizována v osmdesátých letech. Pamatuju si, že nejhorší pro mě byla nejistota, co bude dál, kdy mě pustí. Nikdo se nechtěl bavit ani se mnou ani potom s manželem. Všem vadí přezíravost personálu, včetně nekomunikace, hrozná je nečinnost,“ konstatuje Martina Přibylová z Fokusu Praha. Podle Lucie Rybové, která pracuje v sekretariátu zmocněnce vlády pro lidská práva na Úřadu vlády ČR, dochází v akutní psychiatrické péči i k porušování práv pacientů. „Spadá sem neinformovanost a nedostatečný přístup k právní pomoci v těchto zařízeních, říká L. Rybová.

Personál a činnosti

„V akutní lůžkové péči by se neměla podceňovat práce s personálem, protože u personálu může v pracovním procesu po určité době dojít k vyhoření. Důležitý je výběr sester, protože řada z nich pracuje na psychiatrii jenom proto, aby byla zaměstnaná, služba je tam trochu těžší než na jiných odděleních,“ vysvětluje Tomáš Tylich z o.s. Kolumbus Nečinnost, o které hovořila M. Přibylová, souvisí podle J. Poljakové s přístupem personálu. „Mnohdy se setkáváme s nezúčastněným personálem, spíš bylo výjimkou, že se personál snažil lidi aktivizovat, nenechávat je jenom na kuřárně. Uvítala bych vzdělaný a zainteresovaný personál,“ říká J. Poljaková. Obdobnou zkušenost udělala koncem devadesátých let (během stáže na uzavřeném oddělení bohnické léčebny) také L. Rybová. „V zásadě to v té době bylo podobné, jako to v některých případech pokračuje dnes. Pokoje zamčené, klienti celý den trávili po chodbách. Nechodí ven, protože je nemá kdo odvést na zahradu, pacienti musí mít nějaký doprovod, ale chybí personál,“ uvádí L. Rybová. Navíc podle ní odborný personál, jako jsou psychologové, sociální pracovníci, ergoterapeuti, nemá k pacientům dostatečný respekt. V současnosti se podle názoru účastníků semináře situace v řadě léčeben změnila k lepšímu. „Dnes už jsou v Bohnicích programy, tenkrát to tak nebylo,“ říká M. Přibylová. Malá nebo žádná nabídka aktivit je přesto v řadě případů dodnes problém. „Trápí nás nedostatek činností. Pro některé pacienty je třeba těžké zajistit program, ale v některých léčebnách to už mají časově odstíněno, takže lze zaměstnat většinu,“ uvádí Eva Keroušová z občanského sdružení Ondřej.

Terapie

Kritické připomínky mají lidé, kteří prošli psychiatrickou léčebnou, i ke způsobu léčby. Stěžují si také na nedostatečný zájem a nedostatek psychologické a psychoterapeutické péče během léčby. „Na odděleních se neléčí příčiny, ale jenom symptomy. Chybí psychoterapie, není dost personálu, aby se pacientům individuálně věnovali,“ říká za klienty Fokusu Praha Borek Lacina. „Myslím, že jedna z nejhorších věcí je špatná léčba, od mých časů se myslím nic moc nezměnilo, člověku opraví mozek, pustí ho z brány a tím to končí,“ tvrdí M. Přibylová. Poměrně čerstvou zkušenost z poslední hospitalizace v roce 2008 popisuje Jaroslav Nejdl, který se angažuje v občanských sdruženích Andělská křídla, Kolumbus a ESET-HELP. „Lékař vůbec nedá na zkušenost pacienta, jakou má s účinky léků. Stalo se mi, že jsem byl předávkovaný Ziprexou, se kterou jsem už měl určitou zkušenost. Omítal jsem ji brát, tak jsem se kvůli tomu dostal na takzvaný neklid, pavilon 27 bohnické léčebny. Až tam jsme se s ošetřujícím lékařem dohodli na kompromisu. Když jsem po dvou měsících odešel z léčebny, byl jsem kvůli tomu předávkování vysloveně apatický. Nebyl jsem schopen normálního života, vyhledal jsem dokonce centrum krizové intervence Riaps a pak za mnou začala docházet i psychiatrická sestra, a pak se to nějak normalizovalo,“ vzpomíná J. Nejdl.

Po propuštění z léčebny

Stále ještě není dostatečně zajištěna návaznost mezi lůžkovou a ambulantní péčí. „Propustí nás z nemocnice nebo z léčebny a dělejte si, co chcete. Lékaři v akutní lůžkové péči nemají přehled, kam pacienty poslat, ke kterému ambulantnímu psychiatrovi. Přitom je dost podstatné, když už do mě něco naperou, aby léčení pokračovalo. Aby propouštějící lékařka věděla, kam mě poslat. Na to je zákon, ale ten je v naší republice těžko vymahatelný,“ uvádí J. Jaroš. Tomáše Tylicha z občanského sdružení Kolumbus mrzí nekoncepční přístup k zajištění péče v denních stacionářích – nejdříve se zaváděly a pak se rušily. „Domnívám se, že denní stacionář je záchytná hranice pro mnohé lidi při přechodu z léčebny do domova,“ říká T. Tylich.

Pocit zneschopnění

„Péče, kterou osobně dostávám, není špatná. Nejhorší pro mě je zneschopnění nemocí,“ říká R. Prouza. K tomuto základnímu problému se během léčení přidávají další faktory. „Zklidnění pacienta

Není nic horšího než na vlastní dítě, které nijak neubližuje, volat policii, jenom proto, aby se mohlo léčit. ve fázi akutní hospitalizace mnohdy znamená jeho absolutní zneschopnění. Pak je nejlépe ,ošetřovatelný‘, říká lékařka a vedoucí odboru zdravotní péče na magistrátu hlavního města Prahy Alena Weberová. „Bál bych se zobecňovat, ale naši klienti velmi často popisovali pocit nějakého zneschopnění. Je to asi velmi individuální. Ale vůbec to, že odpovědnost přijímá někdo jiný a oni nevěděli, co vlastně berou, na co to berou, kde vlastně jsou, přispívá k pocitu zneschopnění,“ říká terapeut Jan Rohlena z občanského sdružení Lomikámen. Podle Aleny Weberové je svět duševní nemoci „násobně komplikovaný“, což se projevuje i v komunikaci mezi pacienty a odborníky v léčebnách. „Co pacientům nejvíc chybí je autonomie, respekt k jejich osobnosti, dostatek informací, ale musí se brát ohled na to, že každý nemocný člověk je trochu indisponován, ať je nemocen čímkoli a duševně nemocný je indisponován vícenásobně. Najít správnou míru, co řešit s daným pacientem a do čeho zapojit rodinu, to je všechno velmi náročné na čas, čas jsou peníze a pokud to pojišťovna dostatečně neplatí, pak je nedostatek času na jednotlivce,“ uvádí A. Weberová.

Peníze

Společným jmenovatelem mnoha řešitelných, ale v praxi nedostatečně řešených problémů akutní lůžkové péče, je nedostatek peněz. Patří sem zanedbanost oddělení léčeben, na kterou poukazovala M. Vurcfeldová, neexistující služby komunitní péče (J. Jaroš, J. Poljaková, T. Tylich), nedostatek kvalifikovaného personálu, který by se pacientům mohl individuálně věnovat (M. Podgornych, J. Poljaková, A. Weberová). Při celkovém nedostatku peněz na psychiatrii je klíčovou otázkou, podle jaké koncepce bude stát v budoucnosti psychiatrickou péči organizovat a financovat. Josef Gabriel

téma: co nás nejvíc pálí téma

Nedobrovolné hospitalizace – obrat k lepšímu ?

Pracovní skupina ustavená ministerstvem spravedlnosti k právní úpravě nedobrovolných hospitalizací přichází s návrhy změn občanského soudního řádu.

edobrovolná hospitalizace v psychiatrickém lůžkovém zařízení je krajním způsobem řešení problémů, které člověku může způsobit vážné duševní onemocnění. Nedobrovolně hospitalizovaný člověk má nárok na právní pomoc. Dosažitelnost této pomoci je však v České republice velmi nízká.

Právo, ale nenaplněné

Psychiatrický pacient, který se proti své vůli ocitne v psychiatrické léčebně, má v současnosti velmi malou šanci prokázat, že byl hospitalizován neoprávněně. Podle zákona má sice nárok na právní pomoc, ale v praxi se jí obvykle nedočká. „Pacient, který je nedobrovolně hospitalizován v léčebně, má ze zákona nárok na právníka, už od momentu, kdy byl nedobrovolně omezený na svobodě. Do sedmi dnů má soudce rozhodnout, jestli to bylo po právu, či nikoliv. Právník ho však v léčebně nenavštíví, proběhne samostatné jednání s ošetřujícím lékařem, který je hlavním svědkem toho, že nedobrovolná hospitalizace byla oprávněná a pacient má být hospitalizován i nadále. Pacient se jednání neúčastní, takže vůbec nemá informace o tom, co o něm lékař říká, nemá ani svého právního zástupce, který by mohl přinést další důkazy o tom, co se dělo před tím, než byl pacient převezen do léčebny a soudce vlastně rozhoduje na základě nedostatečných důkazů,“ říká právnička Lucie Rybová s tím, že rozhodnutí soudu by se dalo ještě zvrátit odvoláním, kdyby měl pacient někoho, kdo by mu poskytl právní pomoc.

Chapendra, flickr.com

Snahy o nápravu

Na selhávání právní pomoci lidem, kteří byli nedobrovolně hospitalizováni v psychiatrických léčebnách, dlouhodobě poukazovaly neziskové organizace, například Centrum pro rozvoj péče o duchovní zdraví, Česká asociace pro psychické zdraví, o. s. VIDA a o. s. Kolumbus. Jejich pracovníci přicházeli s návrhy na legislativní změny (přijetí samostatného zákona o duševním zdraví) a současně se snažili poskytovat pacientům v psychiatrických léčebnách právní poradenství. Odvážnější pacienti se proti nedobrovolné hospitalizaci bránili soudní cestou. Mezi hrstku právníků, kteří je byli ochotni v soudních řízeních zastupovat, patří i Lucie Rybová (viz rozhovor na str. 10 až 11). Některé z projednávaných kauz nedobrovolné hospitalizace skončily až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Po více než deseti letech snahy o prosazení práv nedobrovolně hospitalizovaných lidí zareagovala na vládní úrovni i Česká republika.

Pracovní skupina na ministerstvu spravedlnosti

V polovině března letošního roku ustanovil ministr spravedlnosti po dohodě s ministrem zdravotnictví pracovní skupinu k právní úpravě nedobrovolných hospitalizací v psychiatrických léčebnách. Po několika setkáních skupina vypracovala návrhy na právní úpravu nedobrovolných hospitalizací v psychiatrických léčebnách. Paralelně vznikl na ministerstvu spravedlnosti návrh věcného záměru zákona o zajištění právní pomoci (viz Právní pomoc pro všechny na str. 8). Oba návrhy vzbuzují naději, že práva nedobrovolně hospitalizovaných lidí se snad začnou v praxi skutečně naplňovat.

Závěry pracovní skupiny

Přinášíme nejdůležitější pasáže z pracovního materiálu „Závěry pracovní skupiny k právní úpravě nedobrovolných hospitalizací

téma: co nás nejvíc pálí v psychiatrických léčebnách: návrhy na změny občanského soudního řádu.“

Důvod vzniku a poslání pracovní skupiny

Bezprostředním podnětem bylo podání většího počtu stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), v nichž bylo namítáno porušení článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zakotvujícího práva na svobodu a osobní bezpečnost z důvodu nedobrovolné hospitalizace v psychiatrické léčebně a neúčinnosti následného soudního přezkumu. Dne 26. května 2011 vydal Soud v jedné z těchto stížností rozsudek (č. 39822/07, Ťupa proti České republice), v němž dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na svobodu a osobní bezpečnost. Soud především konstatoval, že vnitrostátní soudy nedostatečným způsobem posoudily, zda je zbavení svobody stěžovatele odůvodněné – zejména neprovedly náležité dokazování stěžovatelovy údajné nebezpečnosti sobě či svému okolí – a svá rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnily. Soud v současné době projednává tři další obdobné stížnosti poukazující na nedostatečnou procesní ochranu nedobrovolně hospitalizovaných osob. Tato skutečnost a zjištění nevládních organizací, které v řízeních na vnitrostátní úrovni poskytují právní pomoc nedobrovolně hospitalizovaným osobám, nasvědčují závěru, že pochybení, která identifikoval Soud v rozsudku Ťupa proti České republice, nejsou ojedinělým pochybením jednoho soudu, ale spíše ilustrují obvyklý postup soudů v řízení podle § 191a a násl. Občanského soudního řádu.

Rozsah soudního přezkumu Stanovit, aby soud v úvodní fázi řízení, ve kterém musí být rozhodnutí vydáno ve lhůtě sedmi dnů od přijetí pacienta do zdravotnického ústavu, rozhodl nejen o zákonnosti samotného převzetí do ústavu, ale i o tom, zda také v okamžiku jeho rozhodnutí jsou splněny všechny zákonné podmínky pro nucenou hospitalizaci; v tomto okamžiku již musí být duševní porucha dané osoby spolehlivě diagnostikována, pouhé jevení známek duševní poruchy nepostačí. Ačkoli článek 5 Úmluvy jako pravidlo umožňuje zbavit svobody pouze osobu, u které je spolehlivě prokázáno objektivní zprávou lékaře z oboru psychiatrie, že je duševně nemocná, připouští jako výjimku z tohoto pravidla řešení naléhavých případů. Je proto akceptovatelné, aby zákon umožňoval zbavení svobody i osob, které nejsou duševně nemocné, ale toliko jeví známky duševní poruchy. Takové zbavení svobody je ovšem z pohledu článku 5 Úmluvy možné pouze v prvotní fázi, kdy naléhavost situace vylučuje, aby psychiatr dotyčnou osobu vyšetřil tak, aby byla spolehlivě stanovena konkrétní diagnóza. Po uplynutí několika dnů, kdy se daná osoba nachází v psychiatrické léčebně, již nicméně není možné, aby zákon umožňoval nedobrovolnou hospitalizaci, aniž by u takové osoby byla psychiatrem duševní nemoc skutečně diagnostikována.

Doručování umístěnému Odstranit možnost nedoručit usnesení o přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu umístěnému. Nedobrovolná hospitalizace představuje závažný zásah do práva na svobodu, jenž je Soudem řazeno mezi nejcennější mezi základními lidskými právy a svobodami (tzv. „core rights“, spolu s právem na

život, zákazem mučení a zákazem otroctví a nucených prací). Jeví se proto jako neakceptovatelné, aby rozhodnutí, kterým je tento zásah schválen, dané osobě nebylo vůbec doručeno, a to jen z toho důvodu, že ošetřující lékař je názoru, že není schopna chápat obsah takového rozhodnutí. Neschopnost porozumět obsahu soudního rozhodnutí ostatně v žádném případě, nejen u osob s duševním postižením, nemůže odůvodnit nedoručení rozhodnutí.

Konání jednání Jednání je třeba nařídit vždy. Současná právní úprava, kdy jednání není třeba nařizovat, má v praxi za důsledek, že osoba zbavená svobody (ani její právní zástupce) není nutně informována o času konání výslechu ošetřujícího lékaře, nemůže se ho účastnit a nemůže se vyjádřit k jeho výpovědi. Dochází tak k závažnému porušení zásady kontradiktornosti řízení a oslabení schopnosti soudu spolehlivě zjistit skutečný stav věci, jak na to ostatně poukázal i Soud v rozsudku Ťupa proti České republice (§ 54). Zákon konání jednání mimo soudní budovu umožňuje, stejně jako operativní předvolání k němu, ve lhůtě kratší deseti dnů. V neposlední řadě konáním jednání bude zajištěno, že danou osobu vyslechne a s jejím stavem se osobně seznámí soudce, který ve věci rozhodne, a nebude tak mít pouze zprostředkovanou znalost případu skrze protokoly sepsané vyšším soudním úředníkem. Nezbytnost osobního kontaktu soudce s osobou, o níž je rozhodováno, ostatně zdůraznil i Soud (srov. Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, 27. března 2008, § 72).

Výslech umístěného V řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu bude pacient vyslechnut. Výslech umístěného je důležitou procesní zárukou proti neodůvodněným zbavením svobody. Ustanovení § 191b odst. 3 o. s. ř. proto v souladu s Úmluvou stanoví povinnost soudu umístěného v úvodní sedmidenní fázi řízení vyslechnout vždy, aniž by z tohoto pravidla připouštělo jakékoli výjimky. Je nezbytné stejné pravidlo vztáhnout i na další fázi řízení, a to tím spíše, že rozsudkem vydaným v této fázi řízení dojde k aprobování zásahu do práva na svobodu, který je nutné s ohledem na dobu jeho možného trvání (až jeden rok) považovat ze velice závažný. Neexistuje navíc racionální důvod pro to, aby osoba, která byla povinně vyslechnuta v úvodní fázi řízení, kdy byl její stav zpravidla horší než po určité době léčby, by v další fázi řízení již vyslechnuta být nemusela.

Rozsah zjišťování skutkového stavu Výslech pacienta a ošetřujícího lékaře představuje nezbytné minimum dokazování. Klíčové je především spolehlivě zjistit skutkový stav věci. Praxe ukazuje, že soudy zpravidla neprovádějí jiné důkazy než výslech umístěného a ošetřujícího lékaře. Tuto praxi ilustruje i rozsudek Soudu Ťupa proti České republice, ve kterém Soud vnitrostátním soudům vytkl, že kromě výslechu ošetřujícího lékaře a stěžovatele neprovedly i další důkazy, které se s ohledem na rozpory v jejich výpovědích jevily jako potřebné. –ga–

téma: co nás nejvíc pálí téma

Bezplatná právní pomoc pro nemajetné Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo návrh věcného záměru zákona o zajištění bezplatné právní pomoci pro skupiny lidí, které na ni v současnosti nedosáhnou.

rávo na poskytnutí bezplatné právní pomoci je sice zakotveno v ústavě, současný systém právní pomoci však není nastaven tak, aby ho skutečně mohl využívat každý. Ministerstvo spravedlnosti proto připravilo návrh věcného záměru zákona o zajištění bezplatné právní pomoci. Odvolává se na Listinu základních práv a svobod (článek 37 odst. 2), kde se uvádí: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“ V předkládací zprávě autoři návrhu zákona píší: „Účelem zákona bude vytvořit systém poskytování právní pomoci a zabezpečit její poskytování fyzickým osobám a nově i právnickým osobám, které v důsledku své materiální potřebnosti nemohou využívat právní služby k tomu, aby mohly řádně uplatnit a ochránit svá práva.“

Lidé, kteří vypadávají ze zákona

Návrh zákona o bezplatné právní pomoci se vztahuje na skupinu lidí, kteří se nacházejí v takové situaci hmotné nouze, že nemají finance na právní zastoupení, a proto vypadávají ze systému právní pomoci a nemohou se domáhat svých práv. „Systém bezplatné právní pomoci těmto lidem není dnes nějakým způsobem státem organizován. Funguje tak, že můžete soud, v případě hmotné nouze, požádat o tzv. advokáta ex offo, ale to je pro konkrétní případ, když už máte zpracovánu konkrétní žalobu a v rámci toho požádáte soud o určení advokáta pro zastupování v řízení. Nebo se obrátíte na advokátní komoru, která posoudí vaše majetkové poměry a pak vám někoho určí,“ říká právnička Lucie Rybová. Advokátní komora je podle ní žádostmi o bezplatné zastupování zahlcena. Přitom se jedná o profesní organizaci, kte-

rá nemá povinnost tyto věci organizovat. „Navíc hodně potřebných lidí tuto cestu nezná, neví, že se mohou obrátit buď na soud, nebo na advokátní komoru a raději se svých práv nedomáhá. Proto je tu úvaha, že by stát měl v této oblasti nastavit funkční systém a zahrnout do něj neziskové organizace, které dlouhodobě bezplatné právní poradenství či zastupování poskytují,“ uvádí L. Rybová.

Specifická situace lidí s duševním onemocněním

Duševně nemocní lidé pochopitelně nejsou jedinou skupinou občanů, která nemá na zaplacení právníka. Na rozdíl od většiny ostatních nemajetných lidí se však psychia tričtí pacienti často dostávají do problémů, které se pak řeší soudní cestou, v souvislosti se svým onemocněním. „Žádná jiná skupina občanů se kvůli své nemoci nesetkává tolik se soudy a s právníky. Psychická nemoc člověka v mnoha oblastech oslabuje a to může mít dopad na pracovně-právní vztahy, např. že s nimi zaměstnavatel ukončí pracovní poměr nebo že nedopadne jejich manželství, “ říká L. Rybová. Podle ní by srovnání skupiny duševně nemocných se skupinou zdravých nemajetných lidí ukázalo, že s daleko vyšší pravděpodobností budou mít osoby s duševní poruchou v průběhu života nějaký právní spor. „Neplatí třeba nájem a dostanou se do problému s bydlením, neplatí pokuty nebo neplatí své závazky. Je to důsledek jejich duševní nemoci, která jim komplikuje kromě zdravotního stavu i další život a dlouhodobě je poznamenává,“ vysvětluje L. Rybová.

Jakou právní pomoc stát nabídne

Právní pomocí se podle návrhu věcného záměru zákona rozumí poskytování právních služeb oprávněným žadatelům v souvislosti s uplatňováním jejich práv. „Tyto služby zahrnují zejména právní poradenství, pomoc v mimosoudních řízeních, sepisování podání na soudy a orgány veřejné správy, zastupování v řízení před soudy a orgány veřejné správy a konání úkonů s tím souvisejících.“ Věcný záměr zákona rozlišuje dvě úrovně poskytované právní pomoci.

Základní právní pomoc, která spočívá v sepisování jednoduchých listin a v poskytování právních porad a konzultací a rozšířenou právní pomoc, která spočívá v zastupování v řízení před soudy nebo jinými orgány. Lidé s duševním onemocněním samozřejmě potřebují jak jednoduché právní poradenství, tak rozšířenou právní pomoc třeba při majetkových právních sporech nebo při rozvodu. Nejpalčivější je však pomoc při řešení problémů v souvislosti s jejich zdravotním stavem. „Jde o to zajistit pro osoby s duševní poruchou kvalifikovanou a fungující právní pomoc pro dvě řízení, které jsou u této skupiny zahajovány velmi často a to je řízení o navrácení či zbavení způsobilosti k právním úkonům a detenční řízení, tedy řízení v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací a s nedobrovolnou léčbou,“ vysvětluje L. Rybová. Systém bezplatné státem garantované právní pomoci podle ní v těchto oblastech zatím příliš nefunguje, ačkoliv by podle zákona fungovat měl. „I když osoba s duševní poruchou má ze zákona nárok na bezplatnou právní pomoc a na zastoupení v obou těchto řízení, ale jestli advokát pacienta opravdu včas kontaktuje, věnuje se mu, podá v jeho prospěch odvolání, zajistí důkazy atd., to u nás podchyceno není,“ říká L. Rybová. A pacienti nemají podle ní sílu se proti špatným advokátům bránit, stěžovat si na ně u soudu nebo u komory, která je stanovila.

Bude zákon ušitý na míru i lidem s duševní poruchou?

Návrh zákona prošel letos v květnu připomínkovým řízením, ale cesta k jeho přijetí je ještě dlouhá. Pokud se to povede, mohl by vstoupit v platnost v roce 2013 nebo 2014. „Teď se řeší, respektive by se mělo řešit, co bude obsahovat specializovaná právní pomoc. Do systému je třeba zapracovat speciální potřeby různých skupin lidí zejména se zdravotním postižením, e například lidi sluchově nebo zrakově postižené. I pro ně budou nutné nějaké specifické úpravy,“ říká L. Rybová. Lidé s duševní poruchou podle ní potřebují také speciální přístup, protože komunikace s okolím včetně právníka či soudce pro ně může být náročnější než pro běžného sociálně potřebného občana. Navíc právník, který zastupuje nejen duševně nemocné, by měl mít ohledy na to, jak se jeho klienti v průběhu řízení, které často trvá více než rok, psychicky cítí. „Jde o to, aby systém poskytování specializované právní pomoci byl dostupný a šitý na míru i této skupině lidí, která to hodně potřebuje,“ uvádí L. Rybová. Josef Gabriel

téma: co nás nejvíc pálí

Kazuistika: zbavení svéprávnosti Skrytý problém: léky

Duševně nemocný člověk se může snadno dostat do zoufalé situace, na kterou současný systém zdravotnické, sociální a právní pomoci neumí přiměřeně reagovat. Paní Alena, 37 let, je rozvedená, bezdětná a žije sama. Trpí řadu let schizoafektivní poruchou, a proto jí byl před několika lety přiznán plný invalidní důchod. Protože neměla odpracováno minimum potřebných let, důchod jí není vyplácen. Alena proto žije pouze z podpory v hmotné nouzi, která činí necelých 3800 Kč. Takto nízká částka Aleně sotva stačí na nákup jídla, drogerie, oblečení a dalších nezbytných výdajů včetně jízdného v MHD, byť Alena šetří, kde se dá a má výdaje rozpočítané den po dni. Na příspěvek na bydlení nemá Alena nárok.

Závislost na matce

Alena je velmi společenská, a i proto se snaží si hledat práci. Ale nedaří se jí to. Nemá pravidelný přístup na internet, aby posílala a odpovídala na inzeráty, na telefonování se jí nedostává peněz. Nájemné za ni proto dlouhodobě platí matka, u které žije prakticky v nájmu, ale bez smlouvy. Alena tuto pomoc přijímá jen nerada, protože matka jí tuto pomoc vždy nakonec vyčte. Navíc byt původně patřil Aleně, ale když nezvládala platit nájemné a dostala se do dluhu asi 40 tisíc, tak na návrh matky během své hospitalizace byt na matku převedla. Alena má pocit, že jí matka skrze vlastnictví bytu řídí život, že se nemůže postavit na vlastní nohy. Opakované hádky s matkou kvůli různým věcem nese Alena psychicky velmi špatně, stejně jako pocit osamocení a izolace, pokud není v pravidelném kontaktu s lidmi. Kvůli těmto pocitům Alena vyhledává psychiatrické služby a opakovaně se nechává hospitalizovat v psychiatrické léčebně.

Omezení způsobilosti k právním úkonům?

Při poslední hospitalizaci je podán ošetřující lékařkou návrh na zahájení řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, protože se Alena není schopna o sebe postarat. Alena je zoufalá, bojí se, že přidělením opatrovníka zcela přijde o šanci na samostatný život. Soud jí pro řízení přidělí advokátku ex offo, ale ta ji nechce z časových důvodů

zastupovat. Alena si má proto sehnat jiného právníka. V léčebně se Alena dostává náhodou do kontaktu s pacientským důvěrníkem ze sdružení Kolumbus, přes kterého se na mne obrátí o pomoc, abych ji v řízení zastupovala. Souhlasím, protože vnímám její zoufalou (nejen finanční) situaci. Během našeho společného setkání zjišťuji, že Alena má sice diagnostikovanou duševní poruchu, ale jinak není žádný důvod, proč by měla být omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Za nedostatek financí Alena nemůže a jinak hospodaří lépe, než řada jiných zdravých lidí s mnohem větším příjmem. Alena je společenská a výřečná, nemoc jí nebrání ani po stránce sociální, umí si najít pomoc lidí kolem sebe.

Kdo by měl bezplatně pomáhat? Odhaduji, že jsem věnovala případu Aleny nejméně třicet hodin čistého času, abych dostala zaplacené dohodnuté dvě hodiny. Klientů v situaci jako byla a je Alena se na mne obrací poměrně mnoho, nemohu si však dovolit jim všem takto bezplatně pomáhat. Musím se věnovat práci, za kterou dostanu zaplaceno. Abych mohla lidem s duševní poruchou pomáhat bezplatně hájit jejich práva, musel by se systém bezplatné právní pomoci osobám v hmotné nouzi zásadně změnit, tak aby mohl být za poskytování právní pomoci zaplacen ze státních prostředků každý, kdo ji poskytuje a nikoliv pouze advokát, kterého klientovi formálně stanoví soud bez ohledu na kvalitu jeho služeb, jak je tomu v současnosti.

Společně se několikrát scházíme a připravujeme se na soudní řízení, ze kterého má Alena navíc velké obavy, jak bude probíhat a hlavně jak dopadne. Alena se také velmi bojí pohovoru se soudním znalcem, protože ví, že jeho názor je pro soud zásadní. Procházím proto s Alenou otázky, které jí znalec bude klást, aby nebyla nepříjemně zaskočena. Přitom s překvapením zjišťuji, že Alena nezná odpověď na některé otázky, které jí dávám: Jak se Vaše nemoc projevuje? V čem Vám pomáhají léky, které dostáváte? Dozvídám se, že Alena neví, proč léky bere. Že nemá pocit, že by jí léky pomáhaly, ale že spíš vnímá jejich negativní účinky. Když se svého ambulantního psychiatra na vedlejší účinky léků zeptala, prý jí řekl, ať se jde zeptat do léčebny. Nakonec zjistím, že Alena léky pravidelně užívá pouze, když je v psychiatrické léčebně, jinak je vždy po nějaké době vysadí. Vysvětluji Aleně, že nejspíš proto, se jí po určité době zdravotní stav zhorší a nakonec je znovu hospitalizována. Tuto domněnku potvrdí i znalecký posudek, ve kterém znalec kromě jiného konstatuje, že duševní nemoc Aleny je léky sice dobře ovlivnitelná, ale že Alena nespolupracuje a léky vysazuje. Upozorňuji Alenu, že bez podpory lékaře brzy skončí v léčebně, protože pouze stres ze soudního řízení je velká zátěž. Ani soud nebude tuto skutečnost hodnotit pozitivně. Alena proto na moje doporučení vyhledává jiného lékaře a začíná k němu pravidelně docházet.

Nová šance za hubičku

Od zahájení řízení uběhl celý rok a řízení stále probíhá. Absolvuji s Alenou nakonec celkem tři soudní stání, během kterých se snažíme soudu předložit různé důkazy, že Alena je sice nemocná, ale ne natolik, aby nemohla sama činit právní úkony. Nakonec nám soud dává za pravdu a řízení je zastaveno. Dostávám pusu na tvář od šťastné klientky. Mám radost, i když vím, že pokud Alena nebude dbát na moje doporučení, hrozí jí znova hospitalizace a nové soudní řízení. Od doby, kdy mne Alena poprvé kontaktovala, uběhl téměř rok a půl. Alena je stále mimo léčebnu. Mgr. et Mgr. Lucie Rybová, právnička dlouhodobě spolupracuje se sdružením uživatelů psychiatrické péče KOLUMBUS ripova.lucie@seznam.cz

rozhovor téma

Někdy už ani nevím, proč hořím Vystudovala práva a psychologii. V roce 2001 se stala ředitelkou České asociace pro psychické zdraví, poté v roce 2002 odjela na roční stáž do Spojených států studovat lidská práva. Pracuje na Úřadu vlády ČR v sekretariátu veřejného ochránce práv a současně působí v občanském sdružení Kolumbus. U soudu zastupuje psychiatrické pacienty. Je maminkou dvojčat Kateřiny a Kláry. Rozhodování čemu nebo komu se věnovat dřív, zřejmě k Mgr. et Mgr. Lucii Rybové patří… Co vás přivedlo k obhajování práv duševně nemocných lidí? Přemýšlím, jestli to, co dělám, je jenom shoda náhod nebo nějaký osud. V roce 1991 jsem se dostala na právnickou fakultu a o rok později i na psychologii. Výběr práv byla pouhá náhoda, nikdo v rodině není právník. Neměla jsem vzory, které by mě inspirovaly. Spolužačka se přihlásila a já s ní. Zato psychologie mne velmi lákala. Hlavně po revoluci se objevovaly směry, které dnes už trochu zapadly. Bylo to období zájmu o duchovno, jezdili sem zahraniční terapeuti z různých škol, kteří přinášeli nové metody práce. Zkoušelo se třeba holotropní dýchání a zájem o duchovní rozvoj člověka byl v té době hodně silný. V roce 1996 jsem vstoupila do čtyřletého výcviku v gestaltterapii, který mne velmi obohatil po stránce osobní i profesní. Připadám si jako pochodeň, hořím a někdy už ani nevím proč hořím. Ale pak se přihodí nějaké bezpráví nebo přijde zoufalý klient a to zas přilije olej do ohně. Získala jste během studia i nějaké praktické zkušenosti? Během studia psychologie byly povinné praxe, prošla jsem díky tomu řadou neziskových organizací. Když jsem pak v rámci psychoterapeutického výcviku potřebovala mít vlastní zkušenost s klienty, šla jsem pracovat v roce 1997 do Psychiatrické léčebny Bohnice.

Lucie Rybová s dcerou.

Co jste tam dělala? Fungovala jsem na uzavřeném oddělení jako pomocná pracovní síla, starala jsem se o klienty během dne. Ze zahraničních knih a seminářů jsem měla představu, jak má fungovat péče o nemocnou duši a najednou jsem byla konfrontovaná s realitou, která mnou hluboce otřásla. Viděla jsem, že pacienti nechodí i týdny vůbec ven, protože je nemá kdo na zahradu či mimo areál odvést. O nedůstojných podmínkách včetně zuboženého vzhledu polonahých pacientů v nemocničním mundůru nemluvě. Zjišťovala jsem, že kromě léků se na oddělení s pacienty vlastně nepracuje. Tak jsem začala vést z vlastní iniciativy skupinovou psychoterapii. Jednu skupinu jsem vedla v Psychiatrickém centru Praha a druhou na uzavřeném oddělení, kde byly ochranné léčby. Jaké aktivity měli tehdy pacienti, kteří absolvovali ochrannou léčbu? V zásadě byly metody léčby stejné, jako to v některých případech máme možnost vidět i dnes. Pacienti byli někdy tak „nacpaní“ léky, že nemohli ani během skupiny řádně vnímat. Celé dny trávili bezprizorně po prázdných chodbách, na pokoje nesměli. Kromě snídaně, oběda a večeře byla jedinou aktivitou ranní komunita, spočívající v dotazu lékaře nebo primáře, zda je něco nového a jak se pacientovi daří. Žádná individuální práce s pacientem podle dohodnutého plánu, žádná vize, kam léčba směřuje, co je jejím cílem. Pacienti byli po letech této léčby absolutně otupení. Zvlášť kontrastující byla proto odevzdanost pacientů svému osudu a přesvědčenost personálu, že tak to prostě v léčebně funguje a fungovat má. Mluvila jste s klienty o důvodech jejich ochranné léčby? Proč tam klienti jsou, jsem primárně nezkoumala. Přistupovala jsem k nim jako k lidem, kteří jsou nemocní (mají nemocnou duši) a potřebují léčbu, aby mohli být pro-

puštěni a začít zase normálně žít. Ani mne nenapadlo, že jsou nějaké další důvody, proč tam jsou. Nebylo to tak, že bych si u každého pacienta, kterého jsem potkala na chodbě, nastudovala dokumentaci. Prostě jsem nastoupila na oddělení a poznávala zdejší pacienty skrze běžný kontakt a rozhovory s nimi. A to bylo možná dobře, protože jsem nebyla ovlivněna předsudky ani ve vztahu k jejich nemoci, ani ve vztahu k důvodům jejich pobytu na oddělení. Postupně jsem se pouze náhodně od personálu dozvídala, proč tam který pacient je. Třeba jsme řešili, že bych je ráda vzala na vycházku, ale kolegové mě upozorňovali, že by mi nikdo neměl utéct. Jsou to lidé, kteří se dopustili závažných trestných činů, a léčebna by z toho měla problém. Přesto jsem byla ke klientům plna důvěry, na zahradu je vzala, a jeden z nich mi utekl. Byl z toho problém? Pro mě to bylo obrovské trauma, došlo k tomu, před čím mě kolegové varovali a hlavně šlo o zklamání důvěry mezi mnou a klientem. Byla jsem toho plná, šla jsem domů a na lavičce v areálu seděl klient, který chodil ke mně do skupiny na sezení. Pozdravil mne, a tak jsem si k němu sedla a řekla jsem mu, že mi utekl pacient během vycházky, že to je velká nepříjemnost a problém. Tak jsme si povídali a dostali se k tomu, že je na vycházce po areálu a na uzavřeném oddělení je proto, že zabil v afektu svoji matku. V ten moment jsem si uvědomila paradox té situace. Já tady řeším, že mi utekl klient, který byl drogově závislý, a teď tu sedím na lavičce s někým, kdo de facto by podle papíru neměl vyjít ani na krok z pavilonu. Jak vás tahle zkušenost ovlivnila? To jsou ty momenty, které vás formují. Začala jsem si klást otázky, jak je možné, že to tak funguje, kde jsou pravidla, kde jsou hranice. Běželo mi hlavou, co tady ti lidé dělají, jak tady tráví život, jak vlastně funguje léčba, jsou tady pět, deset let na neurčito, dokud není účel léčby splněn, ale co je vlastně ta léčba, co je součástí léčby, jak je možné, že se s nimi nepracuje tak, aby byl účel léčby splněn co nejdřív a lidé se dostali ven. Že když někdo spáchá trestný čin, tak jde na určitou dobu do vězení a pak ho propustí a vrací se do normálního života. A tady je někdo, kdo je nemocný, v nemoci se dopustil něčeho a je na tom mnohem hůře než ve

rozhovor vězení. Musí brát léky, žije v nedůstojných podmínkách a hlavně na neurčitou dobu. Napadaly vás podobné myšlenky i při práci s druhou skupinou? V psychiatrickém centru jsem měla při práci s pacienty zcela jiné pocity. Setkávala jsem se tam s mladými lidmi po škole nebo se studenty, u kterých během školy propukla nemoc. Byla jsem tehdy také ještě studentka a při poslechu jejich příběhů, jsem si uvědomovala křehkou hranici mezi námi, říkala jsem si – to jsem mohla být já. Přivedly je tam různé starosti, stres v rodinách, problémy ve škole. Kladla jsem si otázky, co udělat, aby mladí lidé nekončili tady, protože jsem viděla, jaký to na ně má vliv. Pokoušela jste se jim nějak pomoci? Snažila jsem se aplikovat na tuto skupinu lidí gestaltterapii jako nový směr psychoterapie. V zahraničí byla gestaltterapie vyzkoušena na neuroticích, to ale neznamená, že by nefungovala a nemohla být do jisté míry nápomocná i psychotikům. Také jsem se v léčebně potkala s lidmi, kteří se mnou sdíleli stejné názory na nedostatky v péči o duševně nemocné. Byl to konkrétně Saša Vidovič, který pracoval na našem pavilonu jako hlavní psychiatrická sestra. Ten mne seznámil s doktorem Janem Pfeiferem, který byl zakladatelem Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, a s dalšími lidmi, kteří připravovali změny systému péče o duševní zdraví. V roce 1998 mne Honza oslovil, zda bych nechtěla poskytovat právní poradenství pacientům v rámci nového ročního projektu nově založené České asociace pro psychické zdraví. V té době jste už byla hotová právnička? Téměř. Skončila jsem školu o rok později v roce 1999. Sice jsem byla dostudovaná, ale pro tuto skupinu lidí jsem nebyla absolutně připravená. Vlastně dodnes je vzdělávání právníků pro práci s touto skupinou klientů a v oblasti lidských práv nedostatečné. Výuka práv pacientů, zvláště této skupiny lidí, kteří jsou velmi specifičtí, neexistovala a dodneška v podstatě neexistuje. Na co si pacienti v léčebně stěžovali? Přicházeli většinou s balíkem problémů, nahromaděným za dobu, kdy propukla a trvala jejich nemoc. Hodně byly zastoupeny i so ciální záležitosti – dluhy, nedostatek financí, nezaměstnanost a bydlení, ale v té době to nebylo tak masivní jako dnes. Hodně klientů se na mě obracelo s problematikou porušování respektive dodržování jejich práv. Šlo o stížnosti na zacházení, na špatnou péči, na to, že berou povinně množství léků a neví

proč. Na to, že pokud léky odmítnou, jsou jim nuceny násilím. Že jim lékaři a personál nenaslouchají, když sdělují, že jim léky nepomáhají. Že by chtěli jít domů, ale lékaři to nedovolí. Dostávala jsem řadu otázek, které byly nejen pro mne nové a na něž jsem hledala odpovědi. Snažila jsem se popsat právní problémy, které tuto skupinu lidí doprovázejí a aplikovat existující legislativu na konkrétní případy. Jak právní poradna fungovala? Dvěma způsoby. Jednak existovala poradna přímo v prostorách České asociace pro psychické zdraví, která nabízela své služby čtyři hodiny týdně. O něco později byla otevřena i právní poradna v Páté koloně v areálu Bohnické léčebny. Odezva a poptávka pacientů byla obrovská. Pacienti čekali venku ve frontě, čtyři, pět hodin čekání nebyla výjimka. Problémy, s nimiž přicházeli, byly velmi komplexní a velmi obtížně řešitelné v podmínkách, ve kterých jsem pracovala. Žádné zázemí, žádná podpora informační ani emoční. V práci s klienty mi pomáhalo moje psychologické vzdělání. Vnímala jsem to, co by normální právník nenahlédl: komunikační vyprahlost pacientů. Všichni se potřebovali vypovídat a cítili, že u mne ten prostor mají. Jak jste zvládala takový nápor? Celkem se to dařilo. Limity jsem cítila v tom, že část problémů pramenila z nedostatku financí. Byly to stejné problémy, jaké se dnes řeší ve velkém, že jsou lidé zadlužení a pak následuje exekuce, kvůli malému dluhu na začátku, který kdyby se včas zaplatil, tak by z něho nebylo nakonec patnáct tisíc. Pak pokračování v soudním sporu, kde dluh narůstá o právní výdaje druhé strany. Totéž se dá říct o bydlení. Zjistila jsem, že supluju sociální pracovníky, že bych potřebovala mít partnera, který bude dělat sociálně právní stránku věci, někoho kdo zajistí lidem přídavky a příspěvky, na které mají nárok. Říkala jsem si, že řada věcí, které nefungovaly ani v léčebně a ani v celém sociálním systému, by se dala řešit právní úpravou. Pokoušela jste se iniciovat změnu legislativy? Ano. Například v roce 2001 vznikla pracovní skupina pro změnu právní úpravy řízení o způsobilosti k právním úkonům. V té době byl také ustaven Výbor pro lidská práva a biomedicínu při Radě vlády pro lidská práva a pozdější vládní zmocněnec doktor Jařab byl jeho prvním tajemníkem. Já se stala členkou tohoto výboru i pracovní skupiny. Zkušenosti získané během tří let, kdy jsem pracovala v poradně, se mi podařilo

částečně promítnout do novely občanského soudního řádu. V poradně jste po třech letech skončila? Částečně. Místo abych se pouze věnovala právnímu poradenství, převzala jsem v roce 1999 řízení České asociace pro psychické zdraví, protože náhle odešla její manažerka. Nebyla jsem na tuto změnu vůbec připravená. Řízení neziskové organizace a příprava a realizace nových projektů: vydávání časopisu Esprit, přednášková činnost, pořádání kampaní se stalo mým třetím povoláním. Bylo to značně vyčerpávající a byla jsem na pokraji vyhoření. Naštěstí jsem v roce 2002 získala jednoletý grant a odjela jsem do Spojených států, kde jsem studovala práva pacientů a oblast duševního zdraví na Kolumbijské univerzitě. Právní poradna pokračovala v léčebně i v sídle asociace, mě nahradil jiný právník. Po návratu z Ameriky jsem rok jako právnička pracovala pro nově vzniklé občanské sdružení Kolumbus. Měla jsem spoustu zajímavých případů. V roce 2004 to byl případ nedobrovolné hospitalizace klientky, která bez řádného zastoupení právníkem byla soudem, v rozporu se zákonem (nebyla prokazatelně nebezpečna sobě či okolí), umístěna proti své vůli v léčebně a tam léčena. V současnosti její případ z roku 2004 projednává Evropský soud pro lidská práva. Kvůli tomuto i dalším podobným případům, za které hrozí České republice odsouzení, vznikla v březnu tohoto roku při ministerstvu spravedlnosti pracovní skupina, která připravila návrhy na novelu právní úpravy řízení o nedobrovolné hospitalizaci. Josef Gabriel

Mgr. et Mgr. Lucie Rybová Jako jeden z prvních právníků začala v roce 1998 poskytovat bezplatnou právní pomoc psychiatrickým pacientům. Od roku 2005 pracuje na Úřadu vlády ČR v Sekretariátu Rady vlády pro lidská práva, kde má na starosti monitorování lidských práv ve zdravotnictví a ve vězeňství. Současně od roku 2004 pomáhá rozvíjet projekty sdružení psychiatrických pacientů Kolumbus. Zastupuje u soudu psychiatrické pacienty a vyhrála několik důležitých kauz. V roce 2004 iniciovala vznik projektu „Pacientští důvěrníci“, který v letošním roce dostal cenu nadace Unruhe „SocialMarie 2011“ za sociální inovaci.

zkušenosti

Zavolal si lékaře, ten zavolal policii Lidé ohrožení psychotickou krizí by se mohli vyhnout nedobrovolné hospitalizaci, kdyby fungovaly mobilní krizové týmy.

an B.se necítil dobře (trpí hypertenzí a depresemi), a proto si vyžádal pomoc na lince 155. Lékař zdravotnické záchranné služby provedl vyšetření na hypertenzi a přitom nepříjemným hlasem panu B. opakoval, že ho zná a byl upozorněn na jeho psychické onemocnění. Pan B. sdělil lékaři, že si léčí depresi a že se mu z jeho počínání (opakované zdůrazňování psychického onemocnění) „dělá špatně“. Lékař na to odpověděl, že jej tedy odveze na psychiatrii. Pan B. se tomu slovně bránil. Sdělil lékaři, že proti jeho vůli, když neohrožuje sebe a ani okolí, jej na psychiatrii odvést nemůže a požádal lékaře, aby opustil jeho byt, což bylo jeho právo (jak později potvrdila zástupkyně veřejného ochránce práv a také rozbor právnické fakulty). Reakcí lékaře bylo, že zavolal policii, aby asistovala u převozu pana B. na psychiatrii. Policii ovšem zavolal i pan B., aby v souladu se zákonem zajistila opuštění bytu lékařem zdravotnické záchranné služby. Pan B. pustil policisty do bytu a požádal je, aby lékař, který již ukončil vyšetření na hypertenzi, odešel, protože nesouhlasí s chováním lékaře ani s dalším postupem, avšak jeho slova zůstala nevyslyšena. Policisté společně s lékařem začali pana B. přesvědčovat, že jeho převoz na psychiatrii je nezbytný, přestože nebyl nebezpečný sobě ani svému okolí. Trval pouze na tom, aby lékař a policie, které v dobré vůli pozval, opustili byt. Policisté se jasně vyjádřili v tom smyslu, aby pan B. poslechl lékaře, jinak že použijí donucovací prostředky. Policie k tomuto postupu neměla důvod, protože pan B. nijak neohrožoval život ani zdraví lékaře či posádky, což později vyplynulo také ze zjištění zástupkyně veřejného ochránce práv. Vzhledem k svému psychickému stavu se pan B. neodvažoval odporovat „žádostem“ policistů a raději se převozu na psychiatrii podrobil, ač přesvědčen, že neprávem. Tento „okolnostmi donucený“ souhlas nelze pokládat za přímý souhlas k převozu. Z psychiatrie byl však pan B. po odborném vyšetření v zápětí propuštěn, že není nebezpečný sobě, ani okolí. Odvoz na psychiatrii tedy nebyl oprávněný a zdravotní pojišťovna

pana B. také odmítla zdravotnické záchranné službě převoz zaplatit.

Výsledek stížností

Okolnosti vynuceného převozu na psychiatrii panu B. způsobili zhoršení jeho psychického stavu, ale aby k obdobným pochybením nedocházelo, rozhodl se podat stížnost Krajskému úřadu (jako zřizovateli zdravotnické záchranné služby), veřejnému ochránci práv, okresnímu ředitelství policie a dalším institucím. Vyřizování jeho stížností se protáhlo na pět let. Podáním oprávněných stížností, podpořených vyjádřeními kompetentních institucí, pan B. dosáhl mimo jiné toho, že ředitel krajské zdravotní záchranné služby na příkaz krajského zdravotního rady zajistil proškolení personálu, jak postupovat při převozu osob se známkami duševní nemoci. Krajský ředitel Policie ČR nechal proškolit své podřízené v tom, jaké jsou právní podmínky nedobrovolné hospitalizace při jednání s občany jevícími známky duševní nemoci, respektive zda tyto známky vůbec nastaly. Po více než pěti letech vyčerpávajících jednání se pan B. domohl částečně svých práv, ale kdo z občanů s duševním onemocněním má tolik odvahy, trpělivosti, znalostí právních předpisů, finančních prostředků? Kdo bude riskovat zhoršení svého zdravotního stavu, tak jako pan B.? Že se nejedná o výjimečný přístup k občanům s duševním onemocněním, víme z činnosti našeho občanského sdružení Kolumbus, které se snaží o hájení zájmů a práv uživatelů psychiatrické péče.

Mobilní krizový tým

Jako zástupci uživatelů psychiatrické péče žádáme o přijetí komplexního zákona na ochranu práv občanů s duševním onemocněním a především o zavedení mobilních krizových týmů. Službu mobilního krizové-

ho týmu potřebují pacienti s psychotickou poruchou (schizofrenní, schizoafektivní či afektivní), kteří již mají zkušenost s psychia trickou léčbou, avšak aktuálně ji odmítají, což většinou vede k výraznému zhoršení jejich psychického stavu. Výjezdní krizový tým se snaží navázat kontakt s lidmi v akutní psychotické krizi – většinou na popud blízkých rodinných příslušníků. K navázání komunikace dochází buď v sídle krizového týmu, nebo v domácím prostředí klientů. Cílem tohoto úsilí je přesvědčit člověka ohroženého akutní psychotickou krizí zpočátku alespoň k minimální spolupráci (např. přijímání stravy, apod.). Posléze se ho snaží získat pro opětovné užívání psychofarmak. Pokud se toto ani po opakovaných návštěvách nepodaří, a zdravotní stav pacienta se stále zhoršuje, je někdy zapotřebí nedobrovolné hospitalizace. Krizový tým se pak snaží, aby tato akce proběhla v co nejhumánnějších podmínkách. Pokud k hospitalizaci opravdu dojde, snaží se být s pacientem v pravidelném kontaktu. Druhou cílovou skupinou krizového týmu jsou zpravidla rodiče, kteří se na krizový tým obrátí s žádostí o pomoc při podezření, že se u jejich potomka rozvíjí psychotická porucha. Následný postup je obdobný jako v prvním případě. Krizový tým se snaží s potencionálním psychiatrickým pacientem navázat kontakt v jeho domácím prostředí. Pokud členové krizového týmu rozpoznají vznikající duševní poruchu, nabídnou klientovi potřebnou pomoc, včetně užívání vhodného léku. Krizový tým se stará o klienta do té doby, než odezní akutní psychická krize a snaží se mu zajistit i následnou ambulantní péči. Předpokládám, že pokud by k panu B. přijel mobilní krizový tým, tak by k výše uvedené vyhrocené situaci vůbec nedošlo. Jan Jaroš

zkušenosti

Bude to převoz, pane doktore !

ž je to téměř rok po léčbě ataky. Při kontrole lékař řekl, že by bylo možné zkoušet vysazovat Šárce léky. Měla pocit, že si hůře pamatuje, také měla velkou chuť k jídlu. Dodělávala nástavbové studium, tak se to docela hodilo. Navíc se seznámila s bezva klukem. Uplynul týden po vysazení léků. Šárce se zdál zlý sen, otevřela oči a před nimi se jí míhal lustr. Vystrašená se svěřila matce. Ta jí hned radila, aby o snu řekla na kontrole u psychiatra. Šárka dorazila za dva dny k lékaři a vše mu zopakovala. Pokýval hlavou a řekl, kdyby se to ještě zopakovalo, musí se znova nasadit léky. Šárka je zamilovaná do nového kluka, ale ten den, co se s ním má setkat po třetí, má velké deprese. Také moc nespala. Má obavu, že se něco pokazí. Zároveň jí to připadá strašně legrační. A hrozně ji začíná bolet hlava. Píše jí Mirek, jestli by nechtěla dnes jet na diskotéku. No jo, vždyť zítra je svátek, tedy volno. Šárka už tři dny pořádně nespala, je zmatená a souhlasí. Prší. Šárka píše kamarádce, že už to doma nezvládá, jestli by se k ní nemohla odstěhovat. Za chvíli přijde odpověď od Agáty. Potkala ji na „péčku“ – tak říkají oddělení

psychiatrie v nemocnici. Píše jí, že ji otec vždycky bude mlátit. Šárka si vzpomněla, jak se Agátě nedávno svěřovala, že ji otec, když byla malá, bil. Šárka se celá roztřásla, to už je na její psychiku moc. Teď má pro změnu pocit, že ji Agáta sleduje. Je večer, domluvila si sraz s Mirkem na nádraží. Něco se děje. Mirek s ní zastavil u dálničního odpočívadla, Šárka nepoznává, kde jsou. Je unavená. Mirek jí říká, ať si odpočine. Šárka si představuje, jak se s Mirkem odstěhuje, ale teď už se cítí nějak mimo realitu, vše je páté přes deváté. Usíná. Ve čtyři ráno se probere. Je zmatená, auto stojí u té samé dálnice a Šárka si myslí, že ji Mirek chce zabít. Nejdřív si na ni Mirek lehá a chce s ní mít sex, když není odezva, vzdá to. Šárka dostává sms od Mirka. Je tohle skutečnost nebo ne? Nemůže přečíst, co je tam napsáno. Je tohle blud nebo skutečnost? Všechno je popletené, má zmatek v hlavě, ne – tady je zmatek, nebo jak to je? Každopádně, když Mirek zjistil, že sex nebude, odvezl Šárku domů. Vysadil ji u domu. Popřál, ať se dobře vyspí. Usmíval se. Šárce připadalo, že dost poťouchle. Teď už byla Šárka úplně popletená, zmatená, nevěděla, jak to Mirek myslí. Mozek funguje zcela jinak, než by měl. Doběhla do svého pokoje v podkroví jejich domku.

Koukla na hodiny, bylo půl páté ráno. Nedařilo se usnout. Popadla plato prášků a spolykala je (byla to, naštěstí, jen antikoncepce!). V hlavě hučí, co dělá mozek, vidí Agátu, Mirka, hezky se vyspi, jdi spát, co chceš, chceš spát, nespi – zdálky dopředu vystupují siluety a mluví – co chceš tady, nikdo tu není, nikdo nikde, chachacha, uá… Vylezla na okno. Skočila. V obýváku seděl otec u televize. Matka si asi před hodinou šla vzít prášek na spaní – nemohla usnout. Ani táta ne, strach, aby se dcera v pořádku vrátila, byl silný, silnější než druhý hlas, který říkal, že je děvče už nejméně čtyři roky plnoleté. Přes žaluzie vidět není, ale zaslechl, jak něco spadlo, jakoby se střechy. Proboha! Elino, vzbuď se! Holka skočila z okna! Dál už je to jak ve špatném filmu – telefon, táta volá záchranku. Rychle, ano…. Jsou tu takřka ihned. Trvá to ale celou věčnost, než ji upevní na nosítka, posbírají. Už. Odjezd! V nemocnici na příjmu nedávají naději. Zavolejte si, bude to převoz helikoptérou, musíme do krajský, né, ... tady to nebudeme dělat, kdepak. Převoz, to bude převoz, pane doktore! –lk–

Jak se vyrovnat se ztrátou ? Těžko …

tráty jsou v životě nevyhnutelné a většinou hodně bolí. Nějakým druhem ztráty v životě už trpěl každý z nás. Jak se však smířit s tím, že zmizelo něco, co bylo součástí našeho života? Znám lidi, o kterých si myslím, že by hůře nesli krádež auta, než ztrátu např. partnerského vztahu. Každý z nás má holt řebříček hodnot poskládaný trochu jinak. Myslím, že jednou z nejtěžších životních zkoušek je trvalá ztráta zdraví. Co nám radí psychologové? Kupříkladu projevování emocí. Možná patříte k těm lidem, pro které je problém se svěřovat ostatním se svým trápením. V takovém případě asi platí: sdělená bolest – poloviční bolest. Vyplakání na rameni někomu blízkému vám může přinést pocit sounáležitosti a podpory. Ať už jste přišli o cokoli, klidně nadávejte, plačte. Smutek by však měl mít svou hranici. Nekonečné

utápění se v slzách nikam nevede. Mně pomáhá aktivita, tvůrčí činnost, nesmí mi být ovšem příliš zle, abych té aktivity byla vůbec schopna. Ať už se jedná o jakoukoli ztrátu, to jak nás „sejme“ vždy záleží na intenzitě vztahu, který máme k dané věci či osobě. Čím větší závislost, tím větší je pak utrpení. Silný vztah k věcem, situacím nebo lidem můžeme nazvat i lpěním. Čím více však na něčem lpíme, tím více nás ztráta ohrožuje, tím více si budeme rvát vlasy, když nás potká. Odborníci tvrdí, že nám přílišné lpění brání vidět nové příležitosti. Nevím. Myslím si však, že je hrozně těžké naučit se přijmout určitou pomíjivost věcí ve svém životě. Co vím určitě – nepomáhá se mučit myšlenkami na minulost. Lepší je zkusit hledat něco, na co se můžete těšit, dělat si další životní plány i když poznamenané prožitou ztrátou.

Může se i stát, že ztráta byla to nejlepší, co vás mohlo v životě potkat. Donutí vás přehodnotit své myšlení, přístup k věcem, možná si i víc vážit toho, co máte. Zkuste to otočit a ze ztráty vytěžit maximum. Špatné řešení je utápění žalu v alkoholu a podobných návykových látkách. Bude vám mnohem hůř. Ještě horší varianta je plánování sebevraždy. V lepším případě skončíte na psychiatrii, v tom horším na hřbitově. Ať už nás postihlo cokoli, vždycky máme možnosti, jak s takovou situací nějak naložit. Můžeme se trápit, obviňovat sebe, okolí i Pána Boha nebo chcete-li osud. Nebo se pokusit vzchopit a snažit se žít dál. Je to strašně těžké a smekám před každým, kdo osudovou životní ztrátu dokázal ustát a ještě z ní třeba vytěžit změnu k lepšímu. Nejsem si jistá, jestli já sama jsem tak silná. Zatím si říkám – dokud dýchám – žiju! Možná to pro začátek stačí… –le–

Příběh téma

Harsh Patel, flickr.com

Pohled člověka z klecového lůžka Jsem nemocná asi devatenáct let. Byla jsem celkem sedmkrát hospitalizována. A musím říci, že jsem velice ráda, že i uzavřená oddělení udělala svůj krok dopředu. Hospitalizace nyní, se nedá srovnávat s hospitalizací před devatenácti lety. Vše bylo mnohem hrůznější.

smůlu. Za těmi dveřmi se nikoho nedovoláte. Proč tam není zvonek na sestru? Prý to nejde. Pacienti by zvonili neustále. Ležela jsem v těžkých halucinacích. Podávali mi spoustu silných léků, měla jsem žízeň, prahla jsem po pití. Hrníček s čajem stál na nočním stolku. Dívala jsem se na něj, ale napít se, bylo bez šance. Kurty mi to nedovolily.

Byly sestřičky, které mě opravdu velmi často chodily kontrolovat. Ale nebyly takové všechny. Na izolaci přes den problémy nebyly. Ve dne je přítomen lékař. Sestřičky mi nosily snídani, oběd. Lékaři kontrolovali můj zdravotní stav. Ale v noci jsem byla opravdu odkázaná na skutečnost, která sestřička má službu a jaká je její míra zodpovědnosti vůči pacientům. V noci slouží dvě sestry odhadem na 25 pacientů. Noční lékař je k dispozici celé léčebně. Pokud se vám v noci přitíží, máte smůlu, s lékařem se osobně nesetkáte, přestože je medikace mnohdy změněna. Může vám být zle, jak chce, ale je-li nesprávná sestřička na nesprávném místě, lékaře ani nezavolá. Vše záleží na sestřičce, jak celou situaci vyhodnotí. Sestry v psychiatrických léčebnách jsou opravdu velmi důležitým faktorem v uzdravování se pacientů. Právě se sestrami je nemocný nejvíce v kontaktu. Jejich případná neodborná a nedbalá práce má na pacienty obrovský dopad.

o se mně určitě stát nemůže! Opak je pravdou. Stačí tragická událost v rodině, traumatický zážitek a odstartuje se psychické onemocnění. Můj psycholog říká: „Nikdo není dostatečně imunní vůči psychickému onemocnění!“ I vám se může stát, že jednoho dne budete ležet na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Zkuste nahlédnout do duše nemocného, pokuste se pochopit útrapy, kterými prochází, a kterým musí čelit. Možná se vám otevře dosud nepoznaný svět. Možná i vy budete potřebovat pomoc.

Uzavřené oddělení

V psychiatrických léčebnách nejsou problémem otevřená oddělení. Na těchto odděleních jsou hospitalizovaní pacienti, kteří nemají závažné komplikace a jsou blízko svému uzdravení. Tito pacienti jsou již schopni respektovat řád a podřídit se mu. Velkým problémem však zůstávají v psychiatrických léčebnách uzavřená oddělení. A právě pacienti na těchto odděleních by potřebovali obětavou pomoc a pochopení ze strany odborníků nejvíce. Té se jim však často nedostává. Několikrát jsem byla hospitalizovaná na uzavřeném oddělení a díky svému velmi vážnému stavu, zavřená v izolační místnosti. Ležela jsem přivázaná na posteli, zavřená za utěsněnými dveřmi, kde bylo kukátko. Měla jsem pocit, že jsem opice, na kterou se sestry chodily přes kukátko dívat. Chce se vám na záchod? Máte

Sestřičky

Izolace

Pohybovala jsem se mezi životem a smrtí. Můj manžel volal a ptal se: „Jaký je stav mé ženy a mohu přijet na návštěvu?“ Lékařka odpověděla: „Stav je velmi vážný, pacientka je apatická, návštěva nemá smysl.“ Manžel přivyklý poslouchat autority-lékaře, se neodvážil po tomto hovoru na návštěvu přijet. I přes můj těžký zdravotní stav jsem na manžela čekala. Hodiny, dny ubíhaly a můj manžel se v nemocnici neobjevil. Přijel, až jsem byla mimo izolační místnost. Proč lékaři nechtějí návštěvy, když je pacient v kritickém stavu? Celá

Příběh situace na mě působila dojmem, že pro lékaře je lepší, když rodina nemá možnost nahlédnutí do izolační místnosti. Mohlo by se zdát, že člověk omámený léky si z izolační místnosti nic nepamatuje. Ale já si pamatuji až příliš mnoho. Měla jsem svoje tajemství, které jsem během svého života zamykala do třinácté komnaty, pak přišla ataka a já jsem je pěkně z plných plic ze sebe vykřičela. Ano, raději bych si to nepamatovala. Božská nevědomost mi však byla odmítnuta. Pamatuji si těžké halucinace, prožívala jsem je jako realitu, cítila bolest i štěstí. Na obranu sestřiček, musím dodat, že jsem byla asi příšerně protivná a nezvladatelná. Jenže tak už to u psychotických pacientů chodí. Z tohoto pohledu sestřičkám nezávidím. I přesto si myslím, že práci v psychiatrických léčebnách lze provádět s větším a šetrnějším ohledem na pacienta.

Jako na vojně

Bylo mi lépe a dveře izolační místnosti zůstávaly otevřeny. Nechápala jsem, že ihned po přeřazení na pokoj s dalšími pacienty, jste zařazeni do terapeutického programu. Na izolaci jsem několik dní nespala, v době kdy mě dávali na pokoj, jsem se sice uzdravovala, ale byla jsem velice slabá. Chyběl mi zde individuální přístup dle zdravotního stavu pacienta. Místo individuálního přístupu mě zařadili do kuchyně na umývání nádobí. Dopoledne zase do terapeutické dílny s šitím. Já ale chtěla jen spát. Tělo si žádalo spánek. Léky, které jsem dostávala v izolační místnosti, byly silné a já vyčerpaná. Přeji si, moc si přeji, aby byl v budoucnu na pacienty brán ohled, aby se s nimi jednalo důstojně. Na uzavřených odděleních bývá velkým problémem společná hospitalizace mladých i úplně starých pacientů. Sestřičky se musí věnovat jednak pacientům s psychózou, tak i starým lidem, které musí krmit i přebalovat. Kromě pacientů psychoticky nemocných jsou zde i pacienti s anorexií, mnohdy i alkoholici, kteří nebyli zpracováni na protialkoholní léčbu, setkala jsem se i s pacienty, kteří berou drogy, řeší se zde i deprese a sebevraždy. Shrnuto, na uzavřeném oddělení se řeší všechno a na nic není dostatek času.

Klecové lůžko

Zaujal mě problém, který jednu dobu proběhl tiskem. Spisovatelka Rowlingová, autorka knih o Harry Potterovi, bojovala proti používání klecí. Mnoho lidí se obrátilo proti jejímu názoru. Já mohu mluvit o používání klecí z pohledu člověka, který v té kleci strávil několik dlouhých dní. Souhlasím s názorem, že použití klecí je nezbytné pro používání nezvladatelných stavů. Bohužel je někdy pro sestru jednodušší, když vás zavře do klece, a to i v případě, že to není nutné. Má pak ulehčenou práci. Nemusí na nemocného pacienta dohlížet. Pamatuji si svoji první hospitalizaci v roce 1992, kdy jsem sestru žádala, aby mě pustila z klece, potřebovala jsem se jít vyčůrat. Odpověděla mi: „Tak se počůrej, stejně to tak děláš vždycky.“ Jak se po takovém rozhovoru pacient může cítit?

Nechceš? Musíš!

Při přijetí na psychiatrické oddělení máte celkem dvě možnosti. Buď podepíšete dobrovolné přijetí, nebo jste přijata a po dobu tří týdnu o vás rozhoduje soud. V případě, že podepíšete dobrovolné přijetí, jste vydáni napospas psychiatrické léčebně. Odmítání léků není možné. Nelze říci, tento lék mi nevyhovuje. Nechci ho brát. Nepřála bych nikomu, zažít ponižující pocit, kdy při každém braní léku, vyplazujete na sestru jazyk a ukazujete ústa, že jste skutečně prášek spolkli. Odporujete dál? Již se pro vás chystá injekce. Trváte na svém, nechcete injekci? Sestry zavolají ošetřovatele a injekce je vám píchnuta násilím. Kolikrát jsem si v takové situaci říkala: „Jsem vlastně člověk? Mohu o sobě rozhodovat a mám vůbec nějaká lidská práva, a pokud ano, kam jen se poděla?“

Vyhoření?

Kde je tedy největší problém? Zkuste se na to podívat z klecového lůžka, z izolační místnosti nebo z uzavřeného oddělení, odkud není žádného úniku. Tam, kde chodí sestry se svazkem klíčů a pečlivě za sebou zamykají. Celou psychiatrickou péči na uzavřeném oddělení u mě prohrály sestřičky. Kromě pár sester, které dělaly svoji práci opravdu obětavě. Jedna z nich každé poledne trpělivě krmila nemocného dědečka. Povídala si s námi. Když jsme měli hry, účastnila se duší i srdcem. Druhá si nechávala pootevřené dveře od izolační místnosti, aby slyšela, pokud bych něco potřebovala. Ale všiml si toho kromě pacientů vůbec někdo? Třeba vedoucí pracovníci, lékaři, jiné sestry? Připadalo mi, že sestry na uzavřeném oddělení drží jedna s druhou a své mocenské postavení nehodlají jen tak opustit. Zdálo se, že atmosféra kolem sestřiček na psychiatrickém oddělení je zaběhnutá a nikomu to snad ani nevadí. Sestřičky měly svůj plat a své jisté zaměstnání. Někdy mám pocit, jakoby psychická nemoc byla pro personál silně

Bohužel je někdy pro sestru jednodušší, když vás zavře do klece, a to i v případě, že to není nutné. Má pak ulehčenou práci. nakažlivá. Sestřičky sice pečlivě vyplňují své zápisy, přebalují, koupou pacienty a dávkují léky. Ale kde je člověk? Kde je alespoň trocha lidského zájmu? Říkala jsem si: „Proč to nikdo neřeší?“ Je mi jasné, že práce v psychiatrickém prostředí je velmi vyčerpávající a namáhavá. Podepisuje se snad na práci sestřiček „syndrom vyhoření“?

Nejsou peníze, není motivace

Pátrala jsem po příčinách a oslovila svoji kamarádku, která je vrchní sestrou na oddělení, které není psychiatrické, ale potýká se s podobnými problémy. Chtěla jsem znát názor odborníka, abych si mohla udělat představu. Kamarádka mi odpověděla: „Nejsou peníze, chybí motivace, nedostatek personálu, chybí vzdělání.“ Vrchní sestry v některých oborech nemají možnost výběru, takzvaně „berou co je“, protože kdo by jinak sloužil. Sestry, které mají odsloužené roky, mají vyšší plat, což ale neznamená, že tomu odpovídá kvalita odvedené práce. Dochází k situacím, kdy mladší sestra pracuje s plným nasazením a má nižší plat, než sestra, která má odsloužené roky a je v práci jen proto, že to tam musí nějak přečkat. Rozdíl v jejich výplatách činní někdy až 4000 korun, přičemž mají stejnou náplň práce, stejné zaměření i vzdělání. Proč má menší výplatu, když pracuje lépe? Moje kamarádka tím chtěla pouze poukázat na fakt, že vrchní sestry nemají v rukou ani osobní ohodnocení, ani odměny, kterými by rozdíly v poskytované péči u jednotlivých sester ohodnotily. Nemají je jak motivovat.

Poslední štace?

Kvalitu péče ovlivňuje vzdělání – je nutná specializace, a pokud mluvíme o psychiatrii, tak nepostradatelná. Supervize – by se zdály ideálním řešením. Ale opět nejsou peníze. Pokud má vrchní sestra na oddělení 50 až 60 sester, z finančních důvodů není možné supervize zajistit. Srovnávala jsem si psychiatrická oddělení s jinými odděleními. A připadá mi, že psychiatrie je na tom nejhůře. Mám pocit, že se do psychiatrie investuje zoufale málo. Je psychiatrie opravdu poslední štací, a proto nemá cenu do tohoto oboru investovat? Nestojí nám psychicky nemocní za to? Markéta Bednářová

bláznivé umění

Blanka Jakubčíková Rok Invegy

1. Dochvilnost jen půlky určené toť doby hra na ozdoby hra na vylomení kořenů si z těla hra na hru – kterou moje teta chtěla jako dítě hrát neomalený toť kamarád celost rozpůlené věty na proužky rozstříhané světy a hrana stolu vybroušená do ostří nože hřebů plné lože rozšafnost vilných předků a pořád něco k snědku. 2. Blaženství na počátku a jemná skromnost věty dost divně zmalované rety a nebojácná hrdost žen vysoko vyzdvižené slůvko jen okraj propasti je obehnaný plotem Lotova žena s mužem Lotem a prázdná skříň bez šatů sukně – co nemají záplatu a rovnostářství v zaplacené dani hrot růže – který zraní jen pouhý efekt krásy smrtka – jež krásný život hlásí a dlaně plné spásy — ke dnešku nejsem posmutnělá jsem totiž kupodivu celá. 3. Mrtvolnost posílená slovy chození mezi hroby a duše coby ocas páva duše – co nemá žádná práva a v podpalubí lodě muži měsíc podobný tak skruži slast opustila řeku jen jako voda teku voda tak hnilobného rázu a bezčasí – co přináší zkázu.

4. Rok plný podivného bezesloví rok – na jehož konci nikdo neví co vlastně snědlo naději — bývalé slunce se ochlupatilo víc než dřív a ptáček píp že by rád byl pečínkou my upečem ho s maminkou toho vrabce my dáme si ho na grilu s ostrou marinádou pak pokecáme trochu s Dádou o tom ptáčku vše je jen povyk planý beztak byl příliš ukecaný. 5. Něco jako mor a plané neštovice neřeknu já více je to celé jedna velká kauza prokleté moře včetně všech těch ryb – co v něm plavou neznám příčinu já pravou takového ticha kde jenom smrt dýchá neznám introspektivní toť újmu na duši neznám muže – jemuž to ticho přísluší a obinadlo na obou pažích obinadlo přes oči naprosto irelevantní toť vzdechy jakési břehy skrz mlhu prosvítají kuličky rulíku vyrostly na fíku a děti – které dotek medúzy už znají vysním si ráno plné ostružin a nezasklených lodžií až se mé rány omyjí pak ostružinou zmaluji si tváře a nahá vyjdu před dům.

Blanka Jakubčíková

bláznivé umění

6. Z chalupy východ přímo mezi tisíc ovcí nad ránem stále poprchává a ve dne prší pořád více stůl a na něm čtyři svíce nepočká les na svého člověka odvěká rána do nosu a židle i stůl z rákosu les mrzí vlastní stromy les by chtěl mezi domy jen manipulativní triangulace je prostořeká jako neléčená spála usnula tanečnice uprostřed hrazdy i hrazda usnula i celý sál na přetřes přišlo zas temné zaříkávání a rachocení lesa z lesa jde dým a osm sloupců kouře usnula lesní bouře uprostřed mezi smrky labutě natahují krky na kilometry daleko a pes kouše do kořenů stromů pes – les i labuť dojdou dneska domů.

7. Neznámý spasitel spasil půlku pole pak u potoka dole zůstal nahý stát život obživl o trochu víc a pláč dětí dotkl se mé ctnosti je to vůbec poprvé – co orosil se strom a tráva suchá zůstala a v té trávě najednou sto kostlivců se objevilo to taky jak poprvé bylo o půlnoci – (naprostá klasika) většině smrt kostlivců neříká skoro nic na jezeře půlměsíc a na moři měsíc celý žít ti kostlivci ještě chtěli ve skříni i na poli na úbočí skal je kostlivčí val a jeden plagiát sám na stěnu pověsil se naškrábal ho ulomený hnát a po ránu jednu kávu společně si dáme pak řeč o kostlivcích dáme a šťastně zabalíme kosti do vyhřezlé zlosti.

bláznivé umění

8. To všechno není vůbec žádná milost jen větry nad horami vanou o trochu rychleji než dřív pán Bůh zase hlavou kýv a blesk projel naším domem ospalý pocit stal se stromem a hukot moře je možná v této básni redundantní k obědu osm žížal na smetaně a pohled očí rovnoběžný k hraně ach – jak je ten svět bezbožný krahujci a havrani ozobali všechny jeřabiny z kraje pole obřadný romantismus je taky redundantní ráno se tupě vylouplo z něčeho jako medu snad to svedu nebýt líný a přejít most tlustý jako stehenní toť kost k obědu řízek s knedlíkem sníme ho i s rendlíkem. 9. Kadeřavé slunce spolklo půlku sebe sama jsem tak sama v poslední době ač mám robě i druhé robě barokní tělo romantická duše a písek mezi očima duše Invegy je drahá má rudé šaty rudé vlasy rudé oči já nebojím se její drahocennosti přemůžu jí svojí barokní urputností v rudých šatech Invegy jsou obléknuty rudé kosti a na nich rudé maso naprostá nepříčetnost nebojím se jejích doteků i dechu kadeřavé slunce vezmu za útěchu a spolknu sebe sama i své jedno robě i své druhé robě to já udělám sobě rozbarokním se tak velice že i mnohý ctitel barokního lesku nedá se do potlesku štíhlost gotické toť věže mně bude podobná jen v leže.

10. Strach zmizel zmizelo kohoutí naříkání a kokrhání nahradil zpěvný hlas mám zlost zas inkriminované ticho je rozčtvrceno pohlcený apokalyptismus mám růže už zase i ve vaně a život na hraně jak dřív pán Bůh zase hlavou kýv ale blob tentokrát zýv znám jednu dívku – ta je postižená mdlobou když prochází se zlobou zapíjí žal svůj soudkem piv pak záchvat pankreasu přivádí jí k rasu i k oněm růžím ve vaně – i na záchodě mozek má to zase blízko k vodě a opěvovaný stát lodí se k této básni velmi hodí jen hejno slepic na dvorku má nemoc zvanou ponorku a zobe vztekle po dvoře do květináčů – záhonů mám z toho všeho úhonu a záchvat epilepsie ale jinak mi dobře je skoro jak růžím ve vaně celé mé tělo je v obraně. 11. Čapkovsky laděná báseň je trochu příliš česká bolí mne z ní oči svrbí dlaně jsem nepřekonatelně sám ve své duši okvětní plátky lilií jsem pokladl si na svou tvář nejsem žádný samotář ale zvuk traktoru mne děsí procházím v duchu lesy je v nich spousta imaginárních toť hub jsem jimi obklopen a zapomínám na koexistenci svou a moji v ložnici na zemi mám chvojí a procházím svůj dnešní sen stále znova trhám si z těla oduší až na kadlub bytostnosti otrhám i všechny ctnosti svůj úděl statečně si nesu v košíku místo oněch hub a ozvučené malby táhnou vesnicí chasníci šlapou po růžích a mně je jako růžovému stonku jsem plný trnů a jako ten trn strnu před kapličkou s madonou.

inzerce

Škola seznamování Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích? Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit? Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to? Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity? Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí. Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč. Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

11 20

objednací lístek

Do konce roku 2011 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky.

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XV, číslo 9–10 Cena výtisku: zdarma

Adresa pro zaslání

Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00 Praha 4-Hodkovičky Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Redakce

Obec: ...........................................................................PSČ:................................................. Ulice: ................................................................................................................................... Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:..............................................

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel Korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml. Tisk: Tiskárna Pratr, a. s.

předplatné

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Pomůžeme ti l ink a p s ychop omoci

224 214 214 Podpora v psychické krizi. Pomoc při orientaci v nepříjemné situaci. Informace, které vám pomohou najít východisko. Kontakty na odborníky a zařízení z oblasti problematiky psychického zdraví. Kvalifikované odpovědi na otázky z oboru psychologie a psychiatrie.

Každý všední den od 9 do 21 hodin. Projekt zajišťuje Česká asociace pro psychické zdraví, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4, tel. 224 212 656, info@capz.cz, www.capz.cz