DENÍK

Roland Barthes

Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti si začal vést svůj Deník smutku. Psal jej inkoustem, někdy tužkou, na papírové lístky (čtverečkovaný papír rozstříhaný na čtvrtiny). Tento malý formát vyžadoval stručné znění, některé poznámky byly psané oboustranně a někdy i na několika samostatných papírcích. Nejsou to jen zápisky smutku, ale i myšlení, které tento stav vyprovokoval. Pro všechny, kteří milují fragmentární charakter jeho díla, přinášíme ukázku z této jeho u nás neznámé knihy.

26. října 1977

První noc manželství.

Ale co první noc smutku?

27. října

Nikdy jste nepoznal tělo Ženy!

Poznal jsem tělo své nemocné a umírající matky.

Když člověk zemře, horečné budování budoucnosti (výměna nábytku atd.): futurománie.

Nesmrtelnost. Nikdy jsem nerozuměl tomuto podivnému, pyrrhonskému postoji: já nevím.

Každý odhaduje — cítím to — míru intenzity smutku. Je ovšem nemožné (podle směšných, rozporných příznaků) měřit, jakého stupně se dosáhlo.

„Nikdy víc, nikdy víc!“

A přece rozpor: „nikdy víc“ není věčné, protože i vy jednoho dne zemřete.

„Nikdy víc“ je výrazem nesmrtelného.

29. října

K čemu, ke komu odkazuje ve větě „ona už netrpí“ to „ona“? Co znamená ten přítomný čas?

Představa — úžasná, nikoli skličující —, že pro mě nebyla „vším“. V opačném případě bych sotva napsal svá díla. Avšak od té doby, co jsem o ni pečoval, totiž posledních šest měsíců, pro mě byla „vším“ a já docela zapomněl, že jsem kdy psal. Nebyl jsem najednou ničím než zoufale jejím. Dříve se stávala průhlednou, abych mohl psát.

Při psaní těchto poznámek se svěřuji banalitě v sobě.

Se socioložkou Kateřinou Liškovou o politice touhy, emancipaci, která lidem leží v žaludku, a sexu v ČSSR