VELKÝ JIŽNÍ DÉŠŤ

Letos v září uplyne padesát let od smrti chilského nobelisty Pabla Nerudy, diplomata a básníka, k němuž má naše společnost ještě stále z mnoha důvodů nevyjasněný vztah. Spisovatel, který je dodnes mnohými považován za stalinistu, však ve své době odsoudil kult osobnosti

Stalina i Maa. Básníkovi, pro nějž byl hlavním a zastřešujícím ideologickým konceptem humanismus a demokratický socialismus, ale nebylo dopřáno zemřít přirozenou smrtí.

Skutečnost, která měla své svědky a o níž se v jistých kruzích celá uplynulá desetiletí vědělo, byla však pinochetovskou diktaturou zamlčována. Režim ale nedokázal umlčet tisíce lidí, již se v souvislosti s úmrtím básníka sešli v září 1973 v ulicích. Pohřeb Pabla Nerudy se tak stal na dlouhá léta jediným veřejným masovým projevem protestu vůči diktatuře, která za sebou zanechala desetitisíce obětí.

Pablo Neruda se narodil 12. července 1904 v chilském Parralu jako Ricardo Neftalí Reyes Basoalto v rodině železničáře, jejíž kořeny sahaly do Španělska či Německa. Záhy přišel o matku, kterou si pamatoval spíše jen z fotografie jako „zamyšlenou útlou paní v černých šatech“, která prý psávala verše. S druhou ženou svého otce měl ale velmi dobrý vztah a ve svých pamětech ji nazývá strážným andělem svého dětství. Básnický jazyk Pabla Nerudy byl pochopitelně ovlivněn stejnými tendencemi jako u všech básníků narozených na počátku dvacátého století. Střet avantgardních prvků s dohasínajícím modernismem, který v bývalých kolonizovaných oblastech nastupoval později a v Latinské Americe se ukotvoval zejména zásluhou Rubéna Daría, představoval pro Nerudovu generaci jakési pomyslné východisko. Stopy pozdního symbolismu tak nalezneme v jeho první časopisecky publikované básni „Canción de la fiesta“

(Slavnostní píseň) i ve sbírce Crepusculario (Soumračník, 1923). Nedozněly zcela ještě ani ve Dvaceti básních o lásce a jedné písni ze zoufalství z roku 1924, kde už je patrný vliv latinskoamerických básníků působících či navrátivších se z Evropy (Huidobro, Vallejo a jiní) a rovněž, a to daleko silněji, básníků prokletých, zejména Arthura

Rimbauda. K autorům, kteří v té době Nerudu zcela zásadně ovlivnili, je třeba připočíst také Walta Whitmana. Následně se začínají vynořovat i surreálné tendence. Neruda se od melancholického, zamlklého a zadumaného tvůrce veršů, od zcela subjektivního — a ve vztahu k vnějšku pasivního — pozorovatele nejvnitřnějších nálad dostává k výrazné akcentaci snu, jímž probleskují až jakési mysteriózní vize, aby nakonec odhalil reálný svět okolo sebe jako nejvlivnější a nejpůsobivější materiál k projekci vlastní a obecně lidské existence. Do rázu Nerudovy poetiky v jejích počátcích pochopitelně zasáhly osobní události jeho života, stavy a situace určující psychické naladění, počínaje zmíněnou smrtí matky měsíc po básníkově narození, novou rodinou, již poté založil jeho otec, temnými, studenými a deštivými dny chilského jihu, kde vyrůstal („Ze dnů a let mého dětství zbyla mi jediná nezapomenutelná postava, déšť. Velký jižní déšť padající jako vodopád z pólu, z nebe u Hornova mysu až k hranici. Na této hranici neboli Far Westu mé vlasti jsem se narodil životu, zemi, poezii a dešti“), osamělostí jeho dětských let, kdy se přimykal k úžasné barevnosti přírody a tajemství starých vyprávění, určujících skutečnosti, které — zdánlivě banální — pro něj neztratily na svém vlivu a konkrétnosti ani po padesáti letech, až po školní zážitky, první