35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti by cestadomu

ISBN 978-80-88126-37-9

CESTA DOMŮ

35 způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti The Dougy Center for Grieving Children

Máte v blízkosti dítě, které truchlí? Nedává to najevo? Nebo je naopak podrážděné, smutné, apatické? Tato brožura vám pomůže pochopit, co dítě prožívá, a zároveň vám poradí, jak mu pomoci...

35 The Dougy Center for Grieving Children

způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti

CESTA DOMŮ

CESTA DOMÅ®

35 The Dougy Center for Grieving Children

způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti

CESTA DOMŮ

Obsah

1 Naslouchejte / 11 2 Naslouchejte dál / 13 3 Buďte upřímní. Nikdy dítěti nelžete / 14 4 Odpovídejte na otázky, které klade. I na ty těžké. / 16 5 Kdykoli je to možné, dejte dítěti možnost výběru / 18 6 Podporujte soustavnost a pravidelné činnosti / 19 7 Mluvte o člověku, který zemřel, a vzpomínejte na něj / 21 8 Dopřejte dítěti bezpečné místo pro truchlení / 23 9 Očekávejte a umožněte všechny možné emoce / 25 10 Zapomeňte na „stádia smutku“ / 26 11 Respektujte rozdílné způsoby truchlení / 27 12 Připravte pastelky, pera, tužky, barvy a křídy / 28 13 Běhejte! Skákejte! Hrajte si! (Nebo objevte další způsoby, jak uvolnit energii a emoce) / 30 14 Dejte dítěti příklad dobrého truchlení / 31 15 Obejměte je, když vám to dovolí / 32 16 Buďte trpěliví / 33 17 Buďte dítěti oporou, i když má špatnou náladu / 34 18 Počítejte s tím, že některé dítě se bude chovat, jako by bylo mladší / 35 19 Počítejte s tím, že z některého dítěte se stane malý dospělý / 36 20 Dbejte, aby dítě dobře jedlo a pilo hodně vody / 38 21 Pomáhejte dítěti, když jde spát. Truchlící dítě může mít potíže s usínáním / 39 22 Řekněte o úmrtí blízkého člověka učiteli dítěte / 40 23 Snažte se nebýt příliš ochranitelští / 43 24 Nenuťte dítě, aby mluvilo / 44

25 Dopřejte si oddech / 45 26 Pamatujte si: „hraní“ je „truchlení“ / 46 27 Vyhledejte pro dítě odbornou pomoc, pokud je to potřeba / 48 28 Pečujte o tělesné aspekty truchlení / 50 29 Pomozte dítěti pochopit, že ve svém smutku není samo / 51 30 Mějte pochopení pro to, že smutek má v různém věku různou podobu / 54 31 Stanovte hranice a pravidla a trvejte na nich / 57 32 Nezapomínejte na zvláštní dny, které na dítě působí / 58 33 Plánujte společné rodinné chvíle / 61 34 Buďte dítěti k dispozici, když vás potřebuje / 62 35 Pečujte o sebe a nezapomínejte sami truchlit / 65 Doporučená literatura / 66

Originál tohoto průvodce vznikl díky grantu od Meyer Memorial Trust

Úvod Jak mohu pomoci truchlícímu dítěti?

Pokud znáte dítě, které prožilo smrt matky, otce, opatrovníka, sestry, bratra nebo kamaráda, možná jste už přemýšleli, jak mu pomoct. V Dougy Center pro truchlící děti jsme od roku 1982, kdy náš program vznikl, pracovali s tisíci truchlících dětí a dospívajících. Naučili jsme se od nich hodně o tom, co jim pomáhá a co ne. Denně se nám ozývají pečující rodiče, učitelé a dospělí opatrovníci, kteří chtějí podpořit truchlící děti, ale nejsou si jistí, kudy na to. Jako reakci na tento zájem jsme shromáždili to nejdůležitější, co jsme se od dětí naučili, a výsledkem je tento průvodce. Informace na jeho stránkách jsou prosté a praktické a vycházejí z příběhů dětí a dospívajících, kteří se setkali se smutkem tváří v tvář. Jeden z našich nejdůležitějších poznatků je, že každý truchlí jinak. Kulturní tradice, náboženská víra, rodinné zkušenosti a osobnostní rozdíly, to vše má vliv na způsob, jak svůj smutek vyjadřujeme. Ne všechny návrhy v tomto průvodci se budou pro vaši situaci hodit. Vyberte si z nich ty, které jsou pro vás užitečné a pomohou vám. Když si nejste jistí, zeptejte se dítěte nebo dospívajícího, co mu pomáhá. Řekne vám to.

Jdi do ne-mocnice, nebo spíš Jdi se ubytovat do jámy v zemi.

1 Naslouchejte Když dětem někdo umře, většinou se chtějí o svůj příběh podělit. Možná vám budou chtít vyprávět, co se stalo, kde byly, když se o tom úmrtí dozvěděly, a jaké to pro ně bylo. Když svůj příběh vyprávějí, je to pro ně uzdravující prožitek. Jeden z nejlepších způsobů, jak mohou dospělí malým truchlícím pomoci, je naslouchat jejich příběhům. My dospělí často příliš pospícháme s radami, názory a soudy. Myslíme si, že víme, co je pro naše děti nejlepší, a chceme zajistit, aby dostaly ty správné informace. Ale zatímco se zabýváme mluvením, někdy nám unikají důležitá poselství dětí o tom, co potřebují a jak jim můžeme být nejlépe nápomocní. Tipy pro dobré naslouchání: »» Nedávejte rady a nevynášejte soudy. »» Zopakujte to, co dítě říká, jeho slovy. »» Zkuste to, co říká, vyjádřit jinak. »» Ptejte se ho, když si potřebujete něco ujasnit.

Příklad toho, co dítě říká a jak mu dospělý odpovídá: Dítě: „Tatínek umřel při leteckém neštěstí. Napřed jsem byl smutný. Ale pak jsem měl velikou zlost, když jsem se dozvěděl, že ho nechali letět, i když byla bouřka. Křičel jsem na toho pána z aerolinek. Nenávidím ho.“

Co nedělat: Nedávejte rady a nesuďte: Dospělý: „Nenávidím, to je hodně silné slovo. Ve skutečnosti to asi není nenávist. Teď máš vztek, ale překonáš ho. Je hrozné, co se stalo.“ Co dělat: Zopakujte to, co dítě říká, jeho slovy: Dospělý: „Takže tvůj tatínek umřel při leteckém neštěstí. Napřed jsi byl smutný, ale pak jsi měl zlost, protože ho nechali letět, i když bylo špatné počasí. A proto jsi křičel na pána z aerolinek a máš pocit, že ho nenávidíš.“

Vyjádřete jeho slova jinak: Dospělý: „Když tvůj tatínek umřel, nejspíš jsi měl spoustu různých pocitů. Bylo ti smutno. Cítil jsi vztek a nenávist.“ Ptejte se, když potřebujete něco ujasnit: „Jaké to bylo, když jsi prožíval všechny ty různé pocity?“ „Co většinou děláš, když jsi smutný? Nebo naštvaný?“

2 Naslouchejte dál Někdy si děti povídat nechtějí nebo nemohou najít slova. Anebo dospělé kolem sebe chrání před další bolestí. Některým dětem není slovní vyjadřování vlastní. Když nasloucháte, věnujte pozornost i tomu, co děti neříkají. To, co se v nich děje, děti často nevyjadřují slovy, ale tím, co dělají. Jakmile se ujistí, že vám mohou důvěřovat, možná se vám začnou otevírat a sdělovat vám své myšlenky a pocity.

Zuřím

3 Buďte upřímní Nikdy dítěti nelžete

Postavme se k tomu čelem. Je těžké říkat dětem něco bolestného, protože je chceme před bolestí chránit. Jako dospělí to máme „v popisu práce“. Když jim musíme oznámit zprávu o úmrtí a seznámit je s podrobnostmi, je přirozené, že je chceme ochránit, jako bychom tím, že jim nepovíme celý příběh, mohli tu ránu trochu zmírnit. Někdy nechceme dětem povědět pravdu, protože se je snažíme ochránit před určitými drsnými fakty – například před mírou něčího tělesného utrpení, podrobnostmi o vraždě, před skutečností sebevraždy. Jenže pravda je taková, že ať už jim to řekneme přímo nebo ne, děti se obvykle fakta tak či onak dozvědí, buď tím, že zaslechnou, o čem mluví dospělí nebo jiné děti, nebo v některých případech z televize, z novin, nebo z internetu. Když někdo blízký při hovoru o příčině smrti a o zemřelém lže, smutek dítěte se tím jen komplikuje. Také se tím dává najevo, že je v pořádku pravdu skrývat a že se dospělým nedá věřit. Jedním ze způsobů, jak dospělí skrývají pravdu, je, že kolem citlivých témat „mlží“. Tuhle hru ale prohlédnou i předškoláci. Dokážou vycítit, že je něco v nepořádku, a všimnou si, když se dospělí chovají jinak.

S devítiletou Betty tři dny nikdo nemluvil o tom, že její maminka, kterou pohřešovali, je pravděpodobně mrtvá. Všichni dospělí v jejím okolí hovořili velice tiše, a když si chtěli popovídat, posílali ji ven, aby si hrála. Čtvrtý den jí otec řekl, že se matka utopila. Betty se na otce a další příbuzné velmi zlobila, že se s ní nechtěli podělit o to, co věděli. Zeptala se otce: „Proč jste mi to neřekli? To vám to nepřipadalo důležité?“

4 Odpovídejte na otázky, které klade. I na ty těžké.

Děti se učí tím, že se ptají. Když se vyptávají na smrt, obvykle je to známka, že jsou zvědavé na něco, čemu nerozumějí. Když Bradův tatínek zemřel na rakovinu žaludku, osmiletý Brad se o chorobu velmi zajímal. Při setkání podpůrné skupiny v našem centru se potkával s jinými dětmi, kterým také někdo umřel na rakovinu. Každý týden se ostatních dětí ptal: „Jaký druh rakoviny to byl?“ nebo „Jaké to bylo?“ Často ve skupině začínal hovor o tom, co je rakovina z pohledu dítěte a jaké to pro dítě je, žít s někým, kdo na ni umírá. Pomocí otázek navazoval spojení s dalšími dětmi, které jeho prožitku rozuměly, což ho přivedlo k objevu, že není sám, kdo s něčím podobným zápasí. „Rakovina je něco, co se člověku dostane do buněk, a on je potom unavený, hubne a někdo se o něj musí starat.“ Jenny, 10 let Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jako dospělý můžete pro děti udělat, je dát jim najevo, že se mohou zeptat na cokoli, a na jejich otázky pravdivě odpovídat. Buďte citliví vůči jejich věku a vůči jazyku, jímž mluví. Děti nestojí o vědeckou, „dospěláckou“ odpověď na své otázky, ale nechtějí ani, aby se jim lhalo. Být přímý je často nejtěžší hned po úmrtí. Když se dítě ptá, co se stalo, používejte konkrétní slova jako „umřel“ nebo „zabitý“ místo neurčitých výrazů

typu „odešel“. Když malé dítě slyší maminku říkat „Tatínek odešel.“ nebo „Ztratila jsem manžela.“, může si myslet, že se otec vrátí nebo je ho prostě potřeba najít. Pokud nevíte, jak na otázku dítěte odpovědět, můžete říct „nevím“. Jestliže odpověď později najdete, vraťte se k dítěti a povězte mu to. Na některé otázky odpověď neexistuje, například „Proč maminka spáchala sebevraždu?“

5 Kdykoli je to možné, dejte dítěti možnost výběru

Děti ocení možnost výběru právě tak jako dospělí. Mají své názory, a když si smějí vybrat, cítí, že si jich ceníte. Také nemají rády, když je vynecháte. Pro děti je například významnou a důležitou zkušeností, když se jim dá příležitost rozloučit se s někým, kdo zemřel, tak, jak jim to připadá správné. Můžete je přizvat k vybírání rakve, oblečení, květin a samotného obřadu. Některé děti mohou chtít i promluvit nebo napsat něco, co by se začlenilo do obřadu, nebo se na něm nějak jinak podílet. Když dětem někdo zemře, možnost výběru jim umožní truchlit nad smrtí tak, jak jim to vyhovuje. Děti ze stejné rodiny si někdy zvolí různé způsoby. Například jedno dítě může chtít mít obrázky a předměty, které mu zemřelého připomínají, zatímco druhému nedělá dobře, když má kolem sebe příliš mnoho upomínek. Jestliže jste rodič, zeptejte se dítěte, co se mu zdá dobré. Nemyslete si, že to, co platí u jednoho dítěte, bude platit i u ostatních. Možnost výběru poskytne truchlícím dětem ještě jednu výhodu: pomůže jim znovu získat částečný pocit kontroly, který po úmrtí blízkého ztratily.

6 Podporujte soustavnost a pravidelné činnosti

Když někdo zemře, dítěti to vezme pevnou půdu pod nohama. Život je rázem chaotický, nejistý a nepředvídatelný. Pocit stability můžete dítěti pomoci znovu vybudovat tím, že mu zajistíte soustavnost a pravidelnost. Plnění drobných úkolů a návrat ke každodenním zvyklostem pomůže zmírnit pocit zmatku a úzkosti, který ztrátu přirozeně provází. Rutina také vytváří pocit kontinuity mezi životem před ztrátou a po ní. Pokud jste rodič, víte, že smrt v rodině s sebou často nese mnoho změn, z nichž některé mohou být nečekané a působí ve vašem životě další stres. Možná se změnila finanční situace vaší rodiny a (nebo) se musíte stěhovat do jiného města či domu. Někdy musejí děti opustit školu a kamarády a přijmout v rodině novou roli a zodpovědnost. Občas zapomínáme, že každá změna znamená další ztrátu. Změny často zesilují už tak těžký prožitek smutku. Přílišné množství změn děti zatěžuje a některé se jim těžko přizpůsobují. Úmrtí v rodině přináší všelijaké změny, což je pro dítě dost náročné. Pomůžete mu tím, že zajistíte, aby se určité zvyklosti a rituály opakovaly, například při ukládání ke spánku, při jídle a při společném trávení času. Přestože tyto činnosti budou bez přítomnosti zemřelého jiné než dřív, děti budou čerpat jistotu a bezpečí z vědomí, že některé zvyklosti budou i po jeho smrti pokračovat a že se na to mohou spolehnout.

Společné jídlo může být pro truchlící rodiny obzvlášť těžké; absence člověka, který zemřel, je bolestně zjevná. Přestože je to však bolestné, společné jídlo může mít na děti významný stabilizující účinek. „Od té doby, co maminka umřela, chodíme každý den někam na večeři. Přál bych si, abychom mohli jíst doma. Už mě unavuje, jak nikdy nejsme doma. Připadá mi, jako by táta utíkal před nějakým strašidlem.“ Kevin, 11 let

7 Mluvte o člověku, který zemřel, a vzpomínejte na něj

Vzpomínat na člověka, který zemřel, patří k procesu uzdravení. Jeden ze způsobů, jak vzpomínat, je prostě hovořit o něm. Je dobré mluvit o něm jmenovitě a dělit se s druhými o vzpomínky na něj. Můžete třeba říct: „Tuhle písničku měl tatínek moc rád.“ nebo „Nikdo nepeče lepší koláč, než jaký dělala tvoje maminka.“ Když se o zemřelém zmiňujete jménem, je to způsob, jak dětem dovolit, aby vám řekly, co k němu cítily. Připomíná jim to, že mluvit o zemřelém není tabu. Podobný účinek má sdílená vzpomínka. Dítěti připomíná také to, že zemřelý bude dál „žít“ a ovlivňovat životy těch, kteří tu po něm zůstali. „Tatínek mě lechtal. Tancoval se mnou. Četl mi.“ Sára, 9 let Děti si do našeho centra často nosí předměty, které jim zemřelého připomínají, například obrázky, osobní věci, básničky a jiné upomínky, a ukazují je ostatním. Někdy zapalují na památku zemřelého svíčky. Také si po něm rády schovávají něco na památku. Většinou je zajímají předměty, které pro ně mají citový nebo vztahový význam. Když Jeremyho otec zemřel na infarkt,

dvanáctiletý Jeremy poprosil, jestli by mohl dostat jeho pracovní boty. Ačkoli byly staré, obnošené a pro něho příliš velké, sloužily mu jako připomínka všech chvil, kdy ho tatínek brával s sebou na stavbu, kde pracoval. Šestnáctiletý Tom si zase chtěl nechat otcovu flanelovou košili. Jeho tatínek ji nosil vždycky na ryby; teď ji nosí Tom, když jde rybařit. „Na tatínka si pamatuju, protože mi byl vždycky nablízku.“ Nicole, 12 let Pokud je to možné, měly by děti mít možnost vybrat si, které věci a fotografie si chtějí nechat. Jedna možnost, jak toho docílit, je přizvat děti a dospívající, aby se účastnili úklidu a třídění věcí zemřelého. Navíc to poslouží jako konkrétní způsob, jímž se děti mohou rozloučit. Jestliže se dítě zapojit nechce nebo je moc malé, navrhujeme, aby se některé věci uchovaly a dítě je mohlo dostat později. „Sázely jsme spolu orlíčky, protože to byly maminčiny oblíbené květiny. Když je vidím, představuju si maminku na zahradě.“ Jeannie, 11

8 Dopřejte dítěti bezpečné místo pro truchlení

Není mnoho míst, kde by děti mohly otevřeně hovořit o smrti a truchlení. Někdy je na dospělých pečovatelích – rodičích, příbuzných, učitelích, přátelích, aby dětem pomohli najít místa, kde se nejen smí, ale i doporučuje dát průchod smutku. Po smrti blízkého člověka děti potřebují podpůrnou osobu, jíž důvěřují a na niž se mohou obrátit. Některé mohou kromě rodičů vyhledat učitele, příbuzného nebo rodinného přítele. Některé děti se po úmrtí blízkého člověka cítí izolované od svých kamarádů, protože mají dojem, že jsou teď jiní než jejich vrstevníci. Rozpoznat podpůrné osoby může být zpočátku těžké, protože někteří kamarádi dokáží o smutku mluvit bez zábran, zatímco jiní ne. Podpůrná skupina vrstevníků bývá často účinným způsobem, jak truchlící dítě propojit s jinými dětmi jeho věku. Některým dětem může pomoci poradenství. Důležité je, aby dítě nebo dospívající věděli, že mají alespoň jedno místo, kde se se svým smutkem mohou cítit v bezpečí. Pokud jste rodičem truchlícího dítěte, sepište spolu s ním seznam lidí a míst, k nimž a kam mohou zamířit, když si potřebují popovídat nebo se opřít o kamaráda. Také jim může pomoci, když budou vědět o rodinách, které zažily něco podobného.

Ĺ ok! Co se to stalo!

9 Očekávejte a umožněte všechny možné emoce

„Jsem v šoku, smutný, ochromený, naštvaný, rád…“ Když patnáctiletému Rayovi umřela maminka po mnoha měsících stonání s leukémií, cítil úlevu. „Ulevilo se mi, protože už netrpěla a nic ji nebolelo.“ Dvanáctiletá Sadie, jejíž matka zemřela na alkoholismus, říkala, že kvůli jejím problémům s pitím nedokázala být po její smrti smutná. Pocity a reakce v období smutku ovlivňuje mnoho různých věcí: způsob úmrtí, věk dítěte a povaha vztahu, který je se zemřelým spojoval. Dovolte dětem, aby cítily jakékoli a všechny možné emoce – hněv, frustraci, rozpaky. Jakožto rodiče nebo dospělí opatrovníci můžete dodat dítěti pocit bezpečí, když budete jeho pocitům naslouchat a nebudete je snižovat. Když uznáte oprávněnost emocí dítěte, pomůže mu to také poznat, že je přijatelné cítit širokou škálu emocí a dovolit každému bezpečně vyjadřovat své pocity. Jestliže je dítě rozzlobené a má chuť do něčeho bouchnout, můžete mu třeba poradit, aby svůj hněv vyjádřilo pomocí polštářů, boxovacího pytle nebo plyšáků, místo abyste řekli: „Neměl by ses vztekat.“

10 Zapomeňte na „stádia smutku“

Někteří lidé říkají, že smutek se vyvíjí lineárně a v určitých po sobě následujících stádiích. Možná jste o nich slyšeli: popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí. Rodiny, s nimiž pracujeme, nám říkají něco jiného. Truchlení může obsahovat jedno takové stádium, všechna nebo žádné. Není to nijak předepsané. Smutek také nemá jasně stanovený konec. Jak to vyjádřil jeden mladý návštěvník našeho centra: „Lidé vám možná říkají, že už byste měli mít truchlení za sebou, ale smutek nikdy nekončí.“ Sharon, studentka vysoké školy a dobrovolnice v našem centru, popsala své truchlení jako sérii vln, z nichž některé jsou velké a bouřlivé a jiné klidné. Zatímco se dá očekávat, že se děti nakonec vrátí k běžné úrovni fungování a budou se radovat ze života, nečekejte, že svůj smutek ukončí nebo jednou provždy uzavřou. A pokud se náhodou zdá, že se zotavují a znovu se zapojují do života rychleji než vy, nedivte se. Možná se jen vezou na jiné vlně.

11 Respektujte rozdílné způsoby truchlení

Pro osmiletou Jolie, jejíž matka zemřela na infarkt, bylo truchlení řadou záchvatů pláče, jednoho po druhém. Během dní a týdnů po maminčině smrti jí slzy a rozhovory pomáhaly utišit bolest. Joliina dospívající sestra Meg neuronila ani slzu a při zmínce o matce nedávala najevo žádné velké emoce. Meg říkala, že se potřebuje zaměstnat a cítí se lépe, když střílí koše a tráví čas s přáteli. Pro nevlastního otce obou dívek to bylo velmi matoucí, a protože Meg neplakala a moc o mamince nemluvila, došel k závěru, že netruchlí. Ve skutečnosti byly reakce obou děvčat na matčinu smrt typické. Způsoby truchlení dětí – dokonce i v rámci téže rodiny – mohou být naprosto odlišné. Pro proces uzdravení celé rodiny je nezbytné pochopit, že každý člověk truchlí svým vlastním způsobem. Naslouchejte dětem, když mluví o svých pocitech, a sledujte jejich chování; pomůže vám to tyto přirozené rozdíly uspořádat a přijmout.

Buď šťastná / Můj táta mi strašně chybí.

12 Připravte pastelky, pera, tužky, barvy a křídy

Některé děti moc nemluví a řadu emocí spojených s truchlením pro ně není snadné vyjádřit slovy. Kresby, básničky, vedení deníku a další způsoby tvůrčího vyjádření jsou výborné možnosti, jak ventilovat pocity a myšlenky spojené se smrtí nebo se zemřelým. V našem centru děti používají umělecké vyjádření, aby si připomněly a docenily určitý aspekt člověka, který zemřel. Následuje několik způsobů, které můžeme dětem a dospívajícím nabídnout, aby vyjádřily svůj smutek: »» Nachystejte papír, tužky, pastelky a fixy na kreslení. »» Dejte dítěti nebo dospívajícímu deník pro zaznamenávání myšlenek a pocitů. »» Napište spolu s ním o zemřelém příběh. »» Připravte barvy a namalujte velký obraz. »» Použijte hlínu, do které se dá tlouct, stejně jako z ní tvořit. »» Shromážděte časopisy a vytvořte koláž. »» Vyrobte si rodokmen.

Šestileté Molly moc chyběl její zemřelý tatínek. Proto si každý den ve škole nakreslila jeho obrázek a měla ho na lavici, aby byl tatínek při práci s ní.

„Teta mi moc pomohla. Vytáhly jsme veliký kus balicího papíru a začaly jsme kreslit tatínkův rodokmen. Každý den jsme udělaly kousek. Hodně mi pomohlo mluvit o tatínkovi a jeho rodině.“ Katie, 13 let Desetiletý Morgan si z krabice od bot vyrobil vzpomínkovou truhlici, kterou polepil maminčinými obrázky. Když teď nakreslí nebo napíše vzpomínku na maminku, uloží ji do své speciální truhlice a může si prohlédnout všechno, co už v ní má. Osmiletá Alice si po tatínkově smrti vyrobila pomníček z modelíny. Je na něm datum jeho smrti a jeho oblíbený citát. Má ho u sebe v pokojíčku, protože tatínkův hrob je daleko a ona se tam často nedostane. Osmnáctiletý Mike vyrobil z hlíny diplom pro maminku, která zemřela a nikdy ho neuvidí promovat. Jedenáctiletá Ann si z hlíny vyrobila smuteční masku. Měla podobu jejího obličeje – takového, který znázorňoval, jak se opravdu cítí, ne toho, který ukazovala světu.

Moje pocity (nakreslila Kasey): To je moje sestra. Jsem smutná. Šílím. Zlobím se. Jsem nervózní. Žárlím. Zuřím. Je mi divně; jsem šťastná!

13 Běhejte! Skákejte! Hrajte si! (Nebo objevte další způsoby, jak uvolnit energii a emoce)

Když patnáctiletému Michaelovi zemřel otec na infarkt, to nejlepší, co Michael od někoho vyslechl, nebyl výraz soustrasti. „Kněz mi řekl: ‚Když toho na tebe bude moc, popadni baseballovou pálku a prašti s ní do stromu‘,“ vzpomínal Michael. „V tu chvíli to znělo trochu šíleně, ale když jsem měl vztek, účinkovalo to.“ Každý ale nepotřebuje praštit do stromu. Cvičení a fyzická hra však s uvolňováním energie a emocí dětem opravdu pomáhají. V našem centru děti používají boxovací pytle a plyšáky a dělají polštářové bitvy v místnosti zvané Pokoj výbuchů. O jejich bezpečnost se staráme tím, že máme pravidla typu „Nemířit na hlavu“ a „Netlouct do lidí“. Často chce některé dítě jít do této místnosti poté, co se s něčím těžkým ohledně úmrtí podělilo s vrstevníky. Další aktivity, které můžete vyzkoušet, jsou házení pěnových míčků, bubnování nebo trhání či mačkání papíru. Jiné fyzické činnosti zahrnují běhání, střílení košů, kopanou nebo tanec. To všechno jsou dobré ventily pro vybití energie a uvolnění emocí.

14 Dejte dítěti příklad dobrého truchlení

Děti sledují dospělé, aby se dobraly návodu, jak mají truchlit. Učí se pozorováním a napodobováním dospělých ve svém okolí. Nápovědu hledají u svých rodičů – počínaje tím, jak o smrti mluvit, až po to, jaké emoce jsou přijatelné. Rodiče, kteří přistupují k procesu vlastního truchlení pozitivně, dávají svým dětem dobrý příklad. Někdy chtějí rodiče svůj smutek před dětmi ukrývat a myslí si, že by je znepokojili. Pro dítě je však důležité vědět, že se smí plakat, hněvat se, truchlit. Děti své pocity často neprojeví, protože nechtějí rozrušit rodiče, který jim zůstal, nebo jiné lidi.

První hodina vodního lyžování; První holka; Poprvé na kole; Pošel mi pes; Tříkolka; Stěhování do Greshamu; Kotě přejelo auto; První stereo; První hodina windsurfingu; Chodím s holkou; Umřel mi táta; Chodím s novou holkou; Nové kotě; Stěhování do Clackamas; Cesta do Kalifornie; Chodím s další holkou (nejlepší ze všech).

15 Obejměte je, když vám to dovolí

Po úmrtí blízkého člověka děti potřebují spoustu ujištění, zvlášť pokud šlo o jednoho z rodičů. Mnoho truchlících dětí má strach, že přijdou i o druhého rodiče, a bojí se od něj odloučit. Jako rodič můžete svému dítěti pomoci, aby si znovu vybudovalo pocit bezpečí a spojení s vámi častějším objímáním a projevy lásky. Mějte však na paměti, že některé děti nemají objímání rády. Pokud se snažíte dítě utěšit, zeptejte se ho, jestli ho smíte obejmout. Je důležité, abychom dětem nevnucovali svou vlastní potřebu lásky.

16 Buďte trpěliví Pokud jste truchlící rodič, pravděpodobně jste si všimli, že existují dobré a špatné dny. Dny, kdy jste rychlí a pohotoví, a dny, kdy fungujete pomalu jako hlemýžď. Děti jsou na tom stejně. Někdy se těžko soustředí na práci ve škole. Cítí se bídně a potřebují si oddechnout. Truchlící děti jsou často nemotorné a nešikovné, zakopávají, věci jim padají z ruky, rozlévají pití. Když je špatný den, mějte trpělivost s nimi i sami se sebou. V prvních několika měsících poté, co jejich otec zemřel při nehodě na člunu, se rodina Jonesových dohodla, že si během špatných dnů dopřeje pauzu. Osmiletá Jessica a dvanáctiletý James občas potřebovali den volna a odpočinek. Někdy je maminka uvolnila ze školy. Společně si šli pohrát do parku nebo vyrazili na oběd do své oblíbené restaurace, kam chodili i s tatínkem, než zemřel.

17 Buďte dítěti oporou, i když má špatnou náladu

Nikdo nemá rád špatnou náladu a ani není příjemné být pohromadě s někým, kdo ji má. Když truchlíte, špatná nálada jako by se objevovala náhle, jako tmavé mraky, které se vám stahují kolem hlavy. Jak se tam asi dostaly, říkáte si, a kdy zase zmizí? Těžko říct. Děti při truchlení sklouzávají do špatné nálady zrovna tak jako dospělí. Někdy se stane, že zemřelého dětem něco připomene. Nebo může být dítě frustrované tím, že od té doby, co tatínek umřel, nic není jako dřív. Dvanáctiletý Ned nám řekl, že byl podrážděný pokaždé, když přemýšlel o záhadě maminčiny smrti. Nikdo nevěděl, jestli šlo o nehodu nebo o sebevraždu. U některých dětí slouží podrážděnost jako maska smutku, který je příliš těžké vyjádřit. Na druhé straně děti často nemají tušení, proč je jim smutno. Jakožto dospělí jim můžeme být oporou a stavět se k jejich špatné náladě empaticky, aniž bychom ji vyřešili nebo dali do pořádku. I když špatnou náladu dítěte respektujeme, můžeme mu nabídnout účast při činnostech, které mělo vždycky rádo. Takový postup mu může pomoci. Nezapomeňte nejprve uznat oprávněnost pocitů dítěte a pak je povzbudit ke správným rozhodnutím. Děti potřebují vědět, že cítit se tak, jak se teď cítí ony, je normální a přirozené.

18 Počítejte s tím, že některé dítě se bude chovat, jako by bylo mladší

Děti po úmrtí blízkého člověka často cítí úzkost a nejistotu. Někdy se vracejí k chování mladších dětí. To není nic neobvyklého. Malé dítě bude možná například chtít spát s rodičem v posteli. Jiné se bude pomočovat, vztekat nebo si znovu osvojí návyky, které mělo, když bylo menší. Pokud se takové chování objeví, poskytujte dětem oporu a pochopení. Toto chování nezesměšňujte ani netrestejte – na nějaký čas ho dovolte. Až bude dítě smutek zvládat lépe, vrátí se ke svému vyspělejšímu fungování. Přetrvávající a pokračující regresívní chování by však měl vyhodnotit profesionální zdravotník.

Jsem cvok. Nezahrávej si se mnou!!

19 Počítejte s tím, že z některého dítěte se stane malý dospělý

Některé děti se po úmrtí blízkého stávají nadměrně zodpovědnými. Někdy je to tím, že se snaží hrát roli, kterou jim lidé přiřkli po smrti otce: „Teď jsi hlava rodiny.“ Nebo: „Budeš se muset postarat o tatínka,“ když zemřela matka. Jindy se ze všech sil snaží, aby nebyly pro přeživšího rodiče problémem nebo břemenem nebo aby udržely svou bolest na uzdě. Dětem a dospívajícím můžete pomoci uchovat si dětství nebo mládí tím, že jim nedovolíte, aby se stali zmenšenými dospělými či náhradními rodiči. Děti i dospívající mohou cítit rozhořčení a vzdor, pokud byli nuceni, aby se mladším sourozencům stali „maminkou“ nebo „tatínkem“. Po matčině smrti se od čtrnáctileté Mary očekávalo, že převezme její roli vůči otci a dvěma mladším bratrům. Jelikož byla jediná dívka v domě a jako jediná uměla vařit a uklízet, bylo to považováno za její úkol. Rodině pomáhala ráda, ale zjistila, že nemá čas na své vlastní aktivity ani přátele. Desetiletý Tom začal po úmrtí svého otce pomáhat s opravami, domácími pracemi a rozhodováním. Když otec ještě žil, Tom často spolu s ním v domácnosti něco opravoval. Byly to pro ně společně strávené chvíle. K desátým narozeninám si Tom od maminky přál kladivo a vrtačku,

aby mohl provádět opravy tak jako tatínek. Když zkoušela něco opravit maminka, Tom řekl: „Takhle by to táta nedělal.“ I když ho maminka nabádala, aby byl dítětem, Tomovi se role pomocníka a „hlavy rodiny“ zřejmě líbila.

Tady jsme s mámou, tátou a sestrou v Yellowstonském parku.

Henry Robert Ripley Schaving – náš úžasný chlapec

20 Dbejte, aby dítě dobře jedlo a pilo hodně vody

Po úmrtí blízkého člověka se stává, že se dětem změní chuť k jídlu. Některé nacházejí v jídle útěchu, zatímco jiné chuť k jídlu ztratí. Povzbuzujte je, aby jedly zdravě. Nezdravé stravovací návyky (příliš mnoho chipsů apod.) mohou přispět ke zhoršení už tak špatných pocitů a nedostatku energie. Přetrvávající změny chuti k jídlu nebo výrazně kolísající váhu by měl vyhodnotit lékař. Truchlení člověka vysává, doslova odvodňuje. Při vynakládání tělesné i duševní energie při procesu truchlení hrozí dětem i dospělým dehydratace. Je třeba pít hodně vody, která buňky znovu zavodní a pomůže obnovit spotřebovanou energii. Důležité je pít vodu a ovocné šťávy často, zejména v raných stádiích truchlení.

21 Pomáhejte dítěti, když jde spát. Truchlící dítě může mít potíže s usínáním

Doba ukládání k spánku je po smrti blízkého člověka často obtížná. Pokud jste rodič, možná jste si všimli, že se dítě od vás nechce odloučit, obzvlášť zemřel-li mu druhý z rodičů. Vaše dítě může mít strach ze tmy, potíže s usínáním, může se zbytečně časně budit nebo mít noční můry. Chvíle před spaním je doba, kdy činnost ustává a mohou se vynořit myšlenky na zemřelého, s nimiž se dítě těžko vyrovnává. Jedním ze způsobů, jak mu můžete pomoci, jsou důsledné rituály před spaním, například pohádka, ukolébavka, rozhovor nebo modlitba. Tyto společné chvíle mohou dítěti pomoci znovu nalézt pocit bezpečí a ujistit se, že když vás bude potřebovat, budete mu nablízku. Je také možné zůstat s dítětem, dokud neusne, nebo mu dovolit, aby spalo s vámi.

22 Řekněte o úmrtí blízkého člověka učiteli dítěte

Děti tráví ve škole hodně času. Smrt blízkého člověka má vliv nejen na život rodiny, ale i na jeho pobyt ve škole. Proto je důležité sdělit zprávu o úmrtí učiteli dítěte, výchovnému poradci, trenérovi a všem dalším podpůrným dospělým osobám v okolí dítěte. Potíže s návratem do školy nemají všechny děti. Školní práce a aktivity jsou pro některé dokonce útočištěm. Jiné však mohou mít během týdnů a měsíců po smrti blízkého člověka problémy se soustředěním a se zvládáním úkolů. Někdy pomůže setkat se s učitelem a společně naplánovat, jak si dítě bude doplňovat učivo. Pokud jste poradce nebo učitel a pracujete s dítětem, které má potíže s učením, možná mu budete chtít stanovit malé dosažitelné cíle, aby znovu získalo sebedůvěru, dohonilo ostatní a práce se mu začala dařit. Některé děti nechtějí, aby se učitelé a spolužáci dozvěděli o úmrtí jejich blízkého. Přistupujte citlivě k tomu, o co se chce dítě podělit a co si chce nechat pro sebe. Více informací o tom, jak pomoci truchlícímu studentovi, najdete vzadu v této příručce v doporučené literatuře.

Jedna moc důležitá osoba umřela. Byla to: MÁMA. Moje hodně důležitá vzpomínka na MÁMU je: Potloukal jsem se po bytě a hrooooozně jsem se nudil a ona mi řekla: Když se nudíš, tvoje hloupost. A od té doby už jsem se nikdy nenudil.

23 Snažte se nebýt příliš ochranitelští

Když mladší sestra třináctileté Kim zemřela na leukémii, Kim měla pocit, že se veškerá rodinná pravidla změnila. Matka jí najednou nechtěla dovolit, aby šla ke kamarádce nebo ven. Místo toho měla zůstávat doma s rodinou. Stěžovala si, že matka začíná být „chorobně ochranitelská“. Osmiletý Caleb vždycky chodil do školy pěšky. Když jeho otec zahynul při autonehodě nedaleko jejich domu, matka mu řekla, že už pěšky chodit nemůže, protože to znamenalo procházet kolem místa nehody a kolem stromu, který po ní nesl stopy. Když matka vozila Caleba do školy, jezdila jinudy, aby se onomu místu vyhnula. Caleb ale ve skutečnosti chtěl ten strom vidět. Je přirozené, že po úmrtí v rodině mají rodiče tendenci dítě chránit, obzvlášť pokud mu zemřel sourozenec. Dítě může chtít na čas přestat s činnostmi, kterým se dříve věnovalo, nebo se k nim naopak může chtít vrátit dřív, než byste čekali. Nechte dítě, aby se samo rozhodlo, kdy na co bude připravené. Snažte se nezapomínat, že pro náladu dítěte může být kontakt s vrstevníky a účast v příjemných činnostech hnacím motorem. Zejména dospívající děti nacházejí podporu jak u vrstevníků, tak u vlastní rodiny. Účast v různých aktivitách také dětem pomáhá pochopit, že život a to, co je na něm těšilo, může pokračovat i po ztrátě blízkého.

24 Nenuťte dítě, aby mluvilo

Potřebu mluvit nemají všechny děti. Často vyjadřují smutek skrze hru, psaní nebo výtvarné tvoření. Mohou si také za důvěrníky, jimž se svěří, zvolit místo rodičů své vrstevníky. To platí zejména o dospívajících, kteří mají tendenci hledat oporu a přátelství spíš u kamarádů než u rodičů. Pokud jste rodič nebo opatrovník, nelekejte se, jestliže dítě nechce o smutku mluvit. A nemyslete si, že netruchlí, protože o tom nemluví. Nejlepší přístup je nabídnout rozhovor a být otevření, ale přitom přijímat rozhodnutí dítěte. Děti mluví, když jsou na to připravené a když jim to pomáhá. V našem centru si v podpůrných skupinách při sdílení mohou děti vybrat možnost „předávám slovo“, pokud se svěřovat nechtějí. To znamená, že o tématu, které se na skupině probírá, nemusejí mluvit. Když tatínek čtrnáctiletého Kena spáchal sebevraždu, Ken několik měsíců pravidelně chodil na skupinu a pokaždé si v kolečku vybral možnost předat slovo dál. Jednou večer přišel na skupinu chlapec, který mluvil o sebevraždě svého otce. Když přišla řada na Kena, poprvé se podělil s ostatními o svůj příběh. Možnost mlčet Kenovi poskytla potřebný čas, aby začal skupině důvěřovat. O svůj prožitek se podělil, když přišla ta pravá chvíle.

25 Dopřejte si oddech Děti truchlí v cyklech. I když je smrt nedávná a rodiče intenzivně truchlí, děti mohou mít sklon hrát si a občas přenést pozornost na něco jiného. Je-li to možné, naplánujte dětem zábavné činnosti, které jim umožní uvolnit se, hrát si, prostě být dětmi. Když se osmiletý Ted dozvěděl o úmrtí svého tatínka, první, co chtěl, bylo jít ven a hrát si. Jeho matka se zlobila a měla pocit, že Ted se vůči zemřelému chová neuctivě. On ale potřeboval z dané situace „utéct“, protože to v tu chvíli bylo na něj moc a nezvládl by to. Čtrnáctiletá Maryann a její dvanáctiletá sestra Judy pokaždé naplánují nějakou akci, když to u nich doma začíná být napjaté. Jdou spolu do kina nebo jedou s maminkou na svůj oblíbený výlet k vodopádu. „Někdy pomáhá vypadnout na chvíli z domu,“ říká Maryann. „Člověk přitom nabere dech.“

Tohle je můj táta. Teče mu všude krev, jak ho střelili. Tenhle chlap má pušku a střelil mého tátu do prsou.

26 Pamatujte si: „hraní“ je „truchlení“

Když bylo Jordymu šest let, jeho otec náhle a nečekaně zemřel na předávkování heroinem. Jordy si v našem centru nejraději hraje se zvířátky v pískovišti. Jednou si v herně na poličce vybral dva plastikové slony, malého a velkého, a přinesl je k pískovišti. Malého držel v dlani a volal: „Táto, táto, kde jsi? Kde jsi?“ Obešel s malým slonem pískoviště a náhle se zastavil vedle velkého slona. „Tady je. Táta je tady,“ řekl hlasem malého slona. Pak se zatvářil ustaraně a přimhouřil oči. „Jéje,“ řekl. „On je mrtvý.“ V příběhu nijak nepokračoval, ani nezačal mluvit o smrti vlastního otce. Vzal hračky a uklidil je zpátky na poličku. Zatímco dospělí obvykle o svém smutku mluví – nebo jej v sobě zadržují, u dítěte je pravděpodobnější, že dá své pocity najevo prostřednictvím hry. Maličké děti nemají jazykové ani kognitivní schopnosti, aby vyjádřily hloubku svých citů slovně. Často však používají ke ztvárnění svých vnitřních zápasů hru. Při ní vyjadřují své pocity a myšlenky, staví se do rolí svých blízkých a vyprávějí příběhy ze života. Rozhněvané dítě možná nepřizná, že se zlobí, ale uhodí třeba panenku nebo bude tlouct do boxovacího pytle. Smutné dítě může nakreslit o svých pocitech obrázek. Když si truchlící dítě hraje, buďte vnímaví. Všímejte si světů, které tvoří, rolí, které hraje, a pocitů, jež při hře vycházejí najevo. Pokud můžete, jejich slovy a bez hodnocení jim

zopakujte, co vidíte a slyšíte. Je to jeden ze způsobů, jak stvrdit hodnotu toho, co prožívají. Hraní je pro děti přirozený prostředek vyjádření. Jayův tatínek se víc než rok léčil s leukémií. Jayovi, který ho v nemocnici často navštěvoval, bylo pět, když tatínek zemřel. V našem centru si Jay rád hraje na doktora. Při hraní vyšetřuje pacienty, operuje je a dává jim léky, aby je „nadobro vyléčil“. Pětiletý Eddie si u nás rád hrál s vláčkem. Jeho maminka zemřela na rakovinu prsu. Někdy si Eddie postavil koleje a hrál si celé hodiny. Jednoho dne se nám svěřil, že se s maminkou často chodili dívat na projíždějící vlaky. „Stýská se mi po tom,“ řekl. Při hraní s vláčkem měl pocit, že je mamince blíž.

27 Vyhledejte pro dítě odbornou pomoc, pokud je to potřeba

Po smrti blízkého člověka se u dětí běžně vyskytuje mírná deprese, úzkost a problémy s chováním. V počátečních stádiích truchlení děti někdy nemají chuť k jídlu nebo se jim špatně usíná. Pokud tělesné a emocionální potíže přetrvávají a neustávají nebo pokud začnou narušovat každodenní fungování, měl by je řešit lékař nebo pracovník poradny. Mezi znaky, jimž byste měli věnovat pozornost, patří: »» depresivní nebo podrážděná nálada, která zasahuje do normálního života »» ztráta zájmu o aktivity a radosti z nich »» poruchy spánku »» pokles nebo nárůst chuti k jídlu »» bolesti hlavy, břicha a další tělesné příznaky »» únava a ztráta energie »» myšlenky na smrt, přání zemřít, mluvení o sebevraždě »» potíže se soustředěním »» stahování se do sebe ve společnosti druhých lidí

Nezapomeňte, že truchlení někdy připomíná depresi – zejména v prvních šesti měsících po úmrtí. Dítě či dospívající s klinickou depresí však obvykle vykazuje alespoň pět symptomů po dobu nejméně dvou týdnů a má přetrvávající potíže s chozením do školy a fungováním doma.

Můj táta… před smrtí. Bylo to na koncertě s naší kapelou. Když už musel jít, objal mě, dal mi pusu a odešel. Budu si ho vždycky pamatovat, jak vypadal šťastný. O pár dní později jsem ho viděl, jak tam leží a nedýchá. Taky si budu vždycky pamatovat jeho obličej, když se oholil, a vůni jeho kolínské. Navždycky si budu pamatovat tátu, jak vypadal šťastný.

28 Pečujte o tělesné aspekty truchlení

Smutek bolí. Někdy děti zažívají fyzické bolesti, například bolest hlavy, břicha a jiné somatické příznaky. Mluví i o tom, že je bolí srdce. Občas si stěžují na bolení nebo pálení podobné té bolesti, kterou zakoušel zemřelý rodič, sourozenec nebo kamarád. Například dítě, jehož rodič zemřel na mozkový nádor, může mluvit o bolestech nebo divných pocitech v hlavě. Možná si také všimnete, že některé truchlící děti se stanou náchylnými k úrazům, víc padají, často mají boule a modřiny. Stejně jako přijímáme a uznáváme emoce, je důležité zaujímat stejný postoj i vůči tělesným potížím dítěte. Jestliže si dítě stěžuje na bolení břicha, můžeme říct: „Máš citlivé bříško a hodně tě bolí.“ Neměli bychom usuzovat, že jejich tělesné příznaky jsou „vymyšlené“. Přetrvávající tělesné příznaky by měl vyšetřit lékař.

29 Pomozte dítěti pochopit, že ve svém smutku není samo

Děti se nerady liší od svých vrstevníků. Nechtějí vyčnívat ani stát stranou, chtějí někam patřit. Pokud dítěti zemře maminka, tatínek nebo sourozenec, rozhodně se bude cítit divně, když si ostatní děti budou povídat o rodičích nebo sourozencích. Pocit odlišnosti se zmírní, jestliže dítěti pomůžete najít vrstevníky, kteří také zažili něčí smrt. Dětem se často velice uleví, když zjistí, že nejsou jediní, komu umřel někdo blízký. Šestnáctiletá Jane nechtěla jít na večeři otců a dcer pořádanou její střední školou. Předchozí rok v létě jí zemřel otec. Přestože se ji maminka snažila přesvědčit, aby šla se strýčkem nebo s bratrem, Jane odmítla s tím, že by vyčnívala a měla by pocit, že je jiná než ostatní. Její kamarádka Jenny jí řekla: „Jestli jsou tvoji kamarádi opravdu tví přátelé, nebudou se k tobě chovat jinak jen proto, že ti zemřel rodič.“ Když se blížil Den otců, Jeffova učitelka vybídla všechny žáky ze čtvrté třídy, aby svým tatínkům vyrobili přáníčko. Devítiletý Jeff nevěděl, co si počít. Tatínek mu zemřel a on cítil, že nemůže dělat to, co ostatní. Všiml si, že jeho spolužačce Katie se nedaří začít, a tak se jí zeptal, co bude kreslit. „Můj táta umřel, když mi bylo pět,“ řekla mu. „Můj taky,“ odpověděl Jeff. Společně nakreslili, co se svými tatínky rádi

dělali. Na Katiině obrázku byla ona a její tatínek, jak spolu pečou čokoládové sušenky. Jeff nakreslil, jak s tatínkem rybaří na řece blízko domova. Děti, jimž někdo blízký zemřel násilnou smrtí, skončil sebevraždou nebo ho někdo zabil, jsou k pocitům osamělosti a izolace obzvlášť náchylné. Násilná smrt nás zneklidňuje, protože si nejsme jistí, co říkat a jak reagovat. Typické je, že když máme nepříjemný pocit, instinkt nám velí, abychom se stáhli do sebe. Jestliže znáte dítě, které zažilo násilnou smrt někoho blízkého, snažte se zůstat s ním v kontaktu a neuzavírejte cesty ke vzájemné komunikaci. Dítě o svém prožitku může nebo nemusí chtít mluvit, ale potřebuje u druhých nalézt láskyplnou oporu a je na ní závislé. Po násilném úmrtí blízké osoby někdy děti musejí navíc snášet pozornost médií a/nebo prožívat soudní proces. Možná byste jim mohli zavolat a popovídat si s nimi. Nebo se zeptat, jestli by nechtěly, abyste je k soudu doprovodili. Mějte na paměti, že tyto děti se mohou bát a cítit se zranitelné víc než dřív. Snažte se naslouchat jejich obavám a vyhýbejte se hodnocení. Děti, jejichž blízký spáchal sebevraždu, mají často pocit, že je nechal na holičkách. Někdy jim připadá, že jsou za jeho sebevraždu nějakým způsobem zodpovědné nebo že na ně vrhá nepříznivé světlo. Bývá pro ně obtížné o tom mluvit nebo i jen říct, že někdo z jejich blízkých si vzal život. Jste-li učitel, buďte vnímaví vůči stigmatům, která si děti nebo jiní lidé se sebevraždou a násilnou smrtí spojují, a pomáhejte žákům, aby si to také uvědomili. »» Zůstaňte s dítětem v kontaktu. Nestahujte se. »» Během obtížného období jim volejte (například když se na úmrtí soustředí média nebo v průběhu soudního procesu). »» Zeptejte se dítěte, jestli by stálo o doprovod k soudu nebo jinam. »» Buďte citliví vůči stigmatům spojovaným s vraždou, sebevraždou a jinými druhy násilné smrti.

30 Mějte pochopení pro to, že smutek má v různém věku různou podobu

Když pětiletá Nancy poprvé od tatínkovy smrti viděla u domu jeho auto, zeptala se maminky: „Je tatínek doma?“ Její starší sestra Kara odpověděla: „Jasně že ne. Tatínek před měsícem umřel.“ Malé děti těžko chápou konečnost smrti. Někdy čekají, že se ten, kdo zemřel, vrátí. Potřebují jasně připomínat, co znamená být mrtvý. Všímejte si jejich otázek. Často také děti vyjadřují svůj smutek prostřednictvím hry nebo si při ní vzpomínají na některé stránky zemřelého. Školáci mohou klást podrobnější otázky o smrti a jsou schopni ji chápat dospěleji. Přesto své pocity vyjadřují spíš pomocí hraní než mluvením. U dětí tohoto věku je také běžné, že se ve škole nebo jinde „předvádějí“. Snaží se tím upoutat pozornost. Věnujte jim ji. Pokud se jim nedostane pozornosti, kterou potřebují, dané chování se pravděpodobně prohloubí. Dospívající obvykle hledají podporu u svých vrstevníků. Vzhledem k přirozenému egocentrismu, který dospívání doprovází, mohou být teenageři ponoření do vlastní citové odezvy na úmrtí. Soustředí se také na otázky po smyslu života a potřebují se ptát „proč“. Jak děti dospívají, znovu se se svým smutkem setkávají. Mohou úmrtí připisovat nový význam nebo ho chápat

jinak. Někdy se smutek po letech vynoří znovu, zastihne nás nepřipravené a my hned nerozpoznáme, o co se jedná. Sedmnáctiletá Rita, které zemřela maminka na rakovinu, když bylo Ritě šest, nám řekla, že když nastoupila na střední školu, začala jí maminka chybět novým způsobem. „Bylo mi smutno a připadala jsem si opuštěná. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen přechodem na novou školu. Teď si ale myslím, že mi chyběla maminka, se kterou bych mohla sdílet své pocity,“ svěřila se. Když děti znovu prožívají smutek, dospělí si často dělají starosti a chtějí jim pomoct, aby „to překonaly“. Víc pomůže, když jejich pocity uznáme, nasloucháme jim a podporujeme je, když tímto novým obdobím procházejí. Mějte také na paměti, že ať jsou děti v době úmrtí blízkého člověka jakkoli malé, tato ztráta je ovlivní na celý život. Možná se na zemřelého nebudou pamatovat, ale zažily ztrátu někoho, s kým je spojovalo významné pouto. V rámci rodiny na ně má vliv i smutek ostatních členů. A také se liší od vrstevníků, kteří smrt rodiče, sourozence nebo opatrovníka nezakusili. Dovolte jim, aby svůj smutek prožily. Pokud potřebujete více informací o tom, jak truchlí děti různého věku, podívejte se dozadu do doporučené literatury.

31 Stanovte hranice a pravidla a trvejte na nich

Ve světě truchlícího dítěte jsou hranice a pravidla nápomocná, protože pomáhají znovu nastolit pocit řádu a struktury, který byl smrtí narušen. Uprostřed pocitů úzkosti, zmatku a nejistoty z budoucnosti je útěšné, že některé věci zůstávají stále stejné. Týká se to časů jídla a ukládání ke spánku, stejně jako následků porušení domácích pravidel. Když se děti hněvají nebo se těžko ovládají, trvejte na dodržování pravidel. Můžete být v pokušení dělat výjimky, ale nezapomínejte, že měnit pravidla není užitečné, protože to jen přispěje k chaosu a nepokoji, který děti už tak prožívají. Hranice také pomáhají poskytovat bezpečné prostředí pro všechny členy rodiny. Když stanovujete hranice, mějte na paměti, že vždy můžete uznat hodnotu toho, co dítě cítí, a povzbudit pozitivní a zdravé způsoby vyjadřování emocí. Stanovit hranice a trvat na pravidlech neznamená, že byste neměli být flexibilní, když je to potřeba – například naslouchat dítěti, které si potřebuje popovídat, i když už by mělo jít spát. Klíčová není přísnost, ale poskytnutí stability během rozkolísaného období.

32 Nezapomínejte na zvláštní dny, které na dítě působí

Svátky, výročí a narozeniny jsou emocionálně náročné pro každého. Pro truchlící však mohou být obzvlášť těžké, protože znovu vyvolávají vzpomínky na zemřelého a s nimi pocit ztráty. Mnoho truchlících rodin nám říká, že ve významné dny pomáhá, pokud si vyhradíme čas pro vzpomínání na zemřelého. Na první výročí sestřina úmrtí na leukémii vypustila čtrnáctiletá Lisa s rodinou nad jejím hrobem hejno motýlů. Marie se svými třemi syny naplánovala na den nedožitých manželových narozenin setkání pro přátele a kolegy. „Neříkali jsme tomu oslava,“ vzpomíná Marie, „ale byla to příležitost oslavit jeho život. Pro nás všechny bylo důležité uvědomit si, že před tím hrozným činem, sebevraždou, nám toho tolik dal. Potřebovali jsme si to připomenout.“ Tradiční svátky – Vánoce, Jom Kippur, Díkůvzdání, Den otců, Den matek – také mohou být příležitostí zavzpomínat na člověka, který zemřel, nebo si vytvořit nové rodinné tradice. Vybídněte své děti, aby při nich něco tvořivého navrhly. Některé děti možná rády vyrobí upomínku nebo zapálí za zemřelého svíčku. Důležité je dovolit dětem, aby si zemřelého připomínaly tak, jak jim to bude vyhovovat.

Je to teď jiné, protože můj bratr, miminko, už tu není. Cítím se smutná, protože mi připadá, že je to moje vina, ale přitom vím, že to není moje vina. Moje maminka je smutná, protože když se podívá na mě – sestru, tak pláče, protože jí chybí můj bratr. Šly jsme do obchodního centra a dívaly jsme se společně na TV. Moje maminka byla dřív smutnější, když umřel můj bratr Stephen. Je sice smutná pořád, ale teď už na to někdy zapomene a je jí docela dobře. Já a moje maminka.

Jsem smutnĂ˝.

33 Plánujte společné rodinné chvíle

Někdy je pro truchlící rodiny těžké vrhnout se zpátky do činností, které jim dříve dělaly radost. Nepřítomnost zemřelého je bolestně znát. Rodiny však také říkají, že je důležité dál se scházet a dělat věci spolu, jak kvůli dětem, tak pro zdraví rodinného společenství, protože děti i dospělí se potřebují bavit. Dokud je ztráta čerstvá, může být těžké radovat se z věcí, které vás dříve těšily. Nebo můžete mít pocit, že si všichni uvědomujete, kdo chybí. Je to normální. Časem začnete být zase schopní mít radost ze společných aktivit. Osmiletá Jane a šestiletý Sam moc rádi s rodiči tábořili. Balení věcí a stavění stanů bylo pro ně rodinným svátkem. Když jejich tatínek zemřel, Jane a Sam se báli, že už nikdy tábořit nepojedou. Maminka ale rozhodla, že to byl důležitý společný čas, a tak se domluvili s další rodinou a jezdili tábořit jako dřív.

34 Buďte dítěti k dispozici, když vás potřebuje

Pokud jste rodič, vaše dítě s vámi po úmrtí blízkého člověka možná bude potřebovat trávit víc času. Zejména v případě úmrtí jednoho rodiče se dítě může bát, že ztratí i vás. Víc než co jiného potřebuje ujištění, že budete s ním. Je důležité, abyste byli doma, když to slíbíte. Zajistěte také, aby se s vámi dítě mohlo spojit, bude-li to potřebovat. Když zemře sourozenec, dítě sleduje, jak rodiče truchlí pro jeho zemřelého bratra nebo sestru, a může mít pocit, že ho mají méně rádi. Kdykoli je to možné, ujišťujte dítě o jeho ceně a připomínejte mu, že ho máte rádi. Dítě může ujištění nutně potřebovat ve chvíli, kdy se vám to nehodí. Často se stává, že se zrovna snažíte dělat něco jiného, například přijít včas do práce, řídit nebo nachystat večeři na stůl. V těchto chvílích pomůže dokonce i malé, rychlé ujištění o vaší lásce. Jste-li přítelem truchlícího dítěte, zůstaňte s ním ve spojení. I když si děti někdy nechtějí povídat, pomáhá jim vědomí, že jste k dispozici, kdyby chtěly. Občas se truchlící děti bojí, aby svým smutkem přátele nezatěžovaly. Jestliže vám nedělá potíže naslouchat a sdílet s nimi smutek, řekněte jim to.

„Teta je opravdu skvělá. Volala mi aspoň jednou týdně a nechala mě mluvit. Musely ji z toho brnět uši. Vypráví mi o tatínkovi, když byl malý.“ Cindy, 13 let

Tatínek

35 Pečujte o sebe a nezapomínejte sami truchlit

Děti se učí od rodičů a jiných dospělých ve svém okolí. Jestliže truchlíte jakýmkoli způsobem, který vám vyhovuje, je pravděpodobnější, že to bude dělat i vaše dítě. V rodinách, kde dospělí svůj smutek skrývají, se dá čekat, že je děti napodobí. Když se budete věnovat své vlastní práci, rovněž vám to umožní, abyste byli více přítomní a dostupní pro své dítě, i uprostřed smutku a ztráty. Pokud pečujete o sebe, budete mít víc energie pro děti a nebude docházet k tomu, že byste si vlastní frustraci vylévali na nich. „Táta měl opravdickou depresi. Náš kněz mu pověděl o nějakém psychologovi. Teď je na tom táta daleko líp. Nevím, co přesně dělali, ale je zase normálnější.“ James, 15 let „Když mi umřela sestra, máma zase začala pít. Přestala chodit na Anonymní alkoholiky. Bojím se, že do toho zase spadla. Opravdu potřebuje pomoc. Myslím, že rodiče jsou zralí na rozvod.“ Craig, 11 let

Doporučená literatura Z produkce The Dougy Center for Grieving Children »» Helping Children Cope with Death Tento průvodce nabízí všestranný, snadno srozumitelný přehled o tom, jak děti truchlí, a podpůrné strategie. Na základě práce našeho centra s tisíci truchlících dětí a jejich rodin se dozvíte, jak děti chápou smrt, jak s nimi mluvit o smrti v různých fázích vývoje, jak jim pomáhat a kdy vyhledat pomoc zvenčí. Tato knížka je užitečná pro rodiče, učitele, pomáhající profese a všechny, kdo se snaží být truchlícímu dítěti oporou. »» Helping the Grieving Student: A Guide for Teachers Každý učitel se jednou setká se studentem, jehož zasáhla něčí smrt. Tento průvodce je důležitým zdrojem pro učitele základních a středních škol a poskytuje praktické tipy a informace o tom, jak reagovat na úmrtí. »» When Death Impacts Your School: A Guide for School Administrators Cenný zdroj pro školy, jejichž zaměstnanci čelí smrti či tragédii ve školním společenství. Tento průvodce obsahuje návrhy, jak mohou školy pomáhat studentům – reagováním na obavy, organizováním vzpomínkových akcí a nabídkou podpory. Naleznete v něm také instrukce pro vytváření školního programu intervence po úmrtí, pro zvládání problémů spojených se sebevraždou a násilím a pro vyhodnocení otázky, kdy je potřeba pomoc zvenčí.

»» Helping Teens Cope with Death Tento praktický průvodce pojednává o specifických projevech truchlení u dospívajících a o potížích, jimž během truchlení čelí. Dozvíte se, jaké dopady má úmrtí blízkého člověka na dospívající a jak jim můžete pomoci. Knížka také nabízí rady rodičů a opatrovníků truchlících teenagerů na téma, jak být dospívajícím oporou a jak určit, kdy je zapotřebí profesionální pomoci. »» What About the Kids? Understanding Their Needs in Funeral Planning and Services Tato knížka se zabývá nejlepšími postupy při pohřbech a vzpomínkových bohoslužbách pro děti a dospívající. Dozvíte se, jak do těchto rituálů zapojit děti a jak jim umožnit kreativní účast na celém procesu. Naleznete v ní ohlasy od dětí a dospívajících na téma, co jim na pohřbu nebo při vzpomínkové bohoslužbě pomáhalo a co ne. »» Waving Goodbye: An Activity Manual for Children in Grief Tato knížka uvádí téměř padesát činností, které se dají použít s dětmi a dospívajícími v podpůrných skupinách vrstevníků nebo je mohou s dětmi používat rodiče. Aktivity jsou rozděleny podle témat a mají dětem pomoci se zpracováváním jejich smutku. »» After a Suicide: A Workbook for Grieving Kids V tomto praktickém interaktivním pracovním sešitě se děti, které se setkaly se sebevraždou, mohou učit od jiných truchlících dětí. Pracovní sešit obsahuje kreslení, skládanky, příběhy, rady jiných dětí a užitečné návody, jak zacházet se smutkem po sebevraždě blízké osoby. »» After a Murder: A Workbook for Grieving Kids Prostřednictvím příběhů, myšlenek a pocitů jiných dětí, které zažily vraždu blízkého člověka, umožňuje tento pracovní sešit dětem pochopit, že se svými pocity a prožitky nejsou samy. Pracovní sešit obsahuje kreslení, skládanky a slovní hry, které mohou pomoci vysvětlit znepokojivé prvky specifické pro vraždu, například přítomnost policie, médií a právního systému.

Uvedené tituly jsou přístupné on-line na stránce: https://www.tdcbookstore.org/pdf-files.html Poslání The Dougy Center for Grieving Children Posláním The Dougy Center for Grieving Children je poskytovat rodinám v Portlandu a okolí láskyplnou podporu a bezpečné místo, kde děti, dospívající a jejich rodiny, které truchlí po úmrtí blízkého člověka, mohou vzájemně sdílet zkušenosti z toho, jak procházejí procesem uzdravení. Prostřednictvím Národního centra pro truchlící děti a rodiny také poskytujeme podporu a výcvik jednotlivcům a organizacím, které chtějí truchlícím dětem pomáhat, a to v lokálním, státním a celostátním měřítku. The Dougy Center je podporováno výhradně ze soukromých darů jednotlivců, nadací a firem a nepobírá žádnou státní ani federální podporu. Za své služby si neúčtuje žádný poplatek.

Co je The Dougy Center? The Dougy Center slouží dětem a dospívajícím ve věku 3–19 let, kteří prožili smrt rodiče nebo sourozence (nebo kamaráda, a to prostřednictvím skupin pro teenagery) v důsledku nehody, nemoci, sebevraždy nebo vraždy. Podpůrné skupiny koordinují profesionální personál a vyškolení dobrovolníci. Rodiče či opatrovníci se navíc účastní podpůrných skupin, které jim pomáhají v jejich potřebách a při řešení problémů s výchovou dětí po traumatické ztrátě. Když The Dougy Center v roce 1982 vzniklo, bylo prvním podpůrným programem svého druhu v zemi, který zahrnoval podporu vrstevníků. Jako odpověď na četné žádosti o informace o našem programu jsme vyvinuli výcvik a publikace, jimiž pomáháme dalším komunitám zakládat centra pro truchlící děti a rodiny. Prostřednictvím našeho Národního centra pro truchlící děti poskytujeme výcvik/školení jednotlivcům a skupinám po celém světě a publikujeme adresář National Directory of Children’s Grief Services, každoročně aktualizovaný.

The Dougy Center je nezisková organizace a celý svůj rozpočet získává z příspěvků od jednotlivců, firem a nadací. Nedostáváme žádné federální finance ani platby od třetích stran. Rodiny našich klientů mohou na program přispět, ale služby jsou bezplatné. I když rodiny, jimž pomáháme, přispívají podle svých možností, mnozí nemají pro dary finanční zdroje. Protože centrum nikdy neodmítne rodinu kvůli neschopnosti přispívat, jsme zcela odkázaní na soukromou podporu přátel z naší komunity. Můžete také získat informace: »» o dalších brožurách The Dougy Center »» o videích a dalších materiálech The Dougy Center »» o tom, jak založit centrum pro truchlící děti ve vaší oblasti »» o „letní škole“ The National Summer Institute, konané každoročně v The Dougy Center »» o tom, jak naplánovat školení nebo prezentaci ve vaší oblasti »» o podpoře The Dougy Center a jeho místních a národních programech na pomoc truchlícím dětem pomocí závěti či dědictví

The Dougy Center P. O. Box 86852 Portland, OR 97286 503–775–5683 Fax: 503–777–3097 E-mail: help@dougy.org Website: www.dougy.org

The Dougy Center by nemohlo existovat bez štědrých příspěvků stovek dobrovolníků, kteří věnují svůj čas, energii a entuziasmus. Děkujeme jim, že doprovázejí děti, dospívající a dospělé, které jejich cesty smutku přivádějí do našeho centra.

Související publikace z nakladatelství Cesta domů: Když dinosaurům někdo umře Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké Laurie Krasny Brown a Marc Brown Knížka, která dětem přibližuje těžké téma smrti, a přitom je půvabná a srozumitelná. Všem, kdo to myslí s výchovou vážně, může tato knížka pomoci. Sešit pro děti, kterým někdo zemřel Martin Loučka, Jindřiška Prokopová, Petra Josefína Stibitzová Tento sešit je pro menší i větší děti, kterým někdo zemřel. I když je smrt blízkého člověka velkou a opravdu bolestnou ztrátou, děti se s ní často dokáží vyrovnat velmi dobře, pokud mají možnost otevřeně mluvit o otázkách, obavách a pocitech, které prožívají. Takové rozhovory ale mohou být náročné a dospělí často nevědí, jak s nimi začít. Slon v pokoji O smrti a zármutku pro dospívající Earl A. Grollman Kniha pro dospívající čtenáře, kterým někdo zemřel. Obraz dobře popisuje problém, s nímž se dnešní společnost potýká: umírají naši blízcí, my děláme, že to nevidíme, neumíme se navzájem utěšit, říci si pár milých slov, být spolu.

Anna a Anička O životě na začátku a na konci Martina Špinková Knížka je postavená na skutečných příbězích a tím také děti i rodiče oslovuje – doufáme, že se v ní trochu poznají, při čtení se společně potkají, a k tomu, o čem se zvláště dospělým mluví těžko, jim knížka otevře dveře. A smutek utek Marka Míková, Bára Valecká Smutek známe všichni a víme, že není lehké jej léčit. Jedna z možností je ho pojmenovat, ukázat na něj. Autorce se to v osmi příbězích různých druhů smutků velmi daří. Děti truchlí jinak Leták přináší rady, jak s dětmi dobře projít obdobím smutku a truchlení. Často chybujeme tehdy, když máme pocit, že děláme pro děti, které se setkaly se smrtí svých nejbližších, to nejlepší. Zpracováno podle PhDr. Zdeňka Matějčka.

způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti

Z anglického originálu 35 Ways to Help a Grieving Child, vydaného v roce 2010 The Dougy Center for Grieving Children v Portlandu, USA, přeložila Zora Freiová Vydala Cesta domů v roce 2017 1. vydání Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová Design a sazba Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. ISBN: 978-80-88126-37-9 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi – www.cestadomu.cz

Vydání této knihy podpořilo Ministerstvo zdravotnictví ČR. Děkujeme!

ISBN 978-80-88126-37-9

CESTA DOMŮ

35 způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti The Dougy Center for Grieving Children

35 The Dougy Center for Grieving Children

způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti

CESTA DOMŮ