A smutek utek by cestadomu

Marka Míková

Bára Valecká

A smutek utek CeSta doMů

A SMUTEK UTEK EDICE BLUDIŠTĚ

Marka Míková Bára Valecká

A SMUTEK UTEK CESTA DOMŮ

Smutky jsou různé. Klučičí a holčičí, malé a velké, vysvětlitelné a nevysvětlitelné, důvodné a bezdůvodné, příjemné a nepříjemné… ale všechny smutky jsou vlezlé. Vlezou do člověka a pak se v něm usadí. Někdy nakrátko a někdy na pěkně dlouho. Některé ho drží pod krkem a skoro ho dusí, některé jen tak lechtají v břiše a ty nejhorší berou světu barvy a slovům význam a srdci naději.

SMUTEK ŠEDIVÝ Lukáš se ráno probudil a věděl, že je to tady zase. Venku napůl pršelo a napůl sněžilo a byla zima. Máma volala z kuchyně: „Tak pospěš si, nebo přijdeš pozdě,“ a Lukáš si pomalu svlíkal pyžamo. Odněkud z kouta to vylezlo a skočilo mu to za krk. Chvíli se s tím pral. „Vyčistil sis zuby?“ ptala se máma a Lukáš zvedl ramena, aby to ze sebe setřásl, přitom si natahoval ponožky. „Ne,“ volal na mámu. „Tak si je vyčisti,“ naléhala. Lukáš vešel do koupelny a podíval se do zrcadla. Najednou se mu zdálo, že ten smutek vidí. Koukal mu z očí. Copak má něco cenu?, křičel na něj. Nemá, odpovídal sám sobě. „Tak Lukáši, už musíme běžet, jinak to nestihneme,“ zlobila se máma. „Tady máš hrnek s čajem a bábovku.“ „Já nemám hlad,“ odpovídal Lukáš. „Něco sníst musíš,“ mračila se máma. „Nechci,“ zašeptal skoro neslyšně, nazul si boty a vyšel ven. Za krk mu padal sníh. A ten šedivý smutek ho omotával stále těsněji. Máma utíkala s deštníkem a Lukáš klopýtal za ní. Autobus stihli jen tak tak. Byl úplně plný. Lukáš si sundal aktovku a měl co dělat, aby se ubránil ostrým loktům spolucestujících. Jeli několik stanic. Máma psala esemesky a Lukáš koukal ze zamlženého okna ven. Nebylo skoro vidět. „Po škole jdeš na housle, nezapomeň,“ připomínala. „Já vím,“ zabručel. „Přijdu až večer a táta je na služební cestě,“ pokračovala. „Já vím,“ opakoval.

Autobus zastavil a máma ho postrkovala ven: „Tady se vystupuje, uvolněte dveře, prosím!“ volala hlasitě. Lukáš skoro vypadl z autobusu na chodník. „Ahoj,“ volala za ním máma. Lukáš zvedl tašku a hodil si ji na záda. „Ahoj,“ zašeptal a ani se neotočil, aby jí zamával. To něco se mu připláclo na pusu a stahovalo se to kolem jeho krku. Jako šedivá šála. Dusilo ho to. Loudal se pomalu ke škole. Na přechodu ho dohonila Bětka. „Lukáši, Lukáši, tak jsem tě chytila!“ smála se. Lukáš se na ni podíval, a když viděl její čepici s bambulí a pod ní vykulené oči a pusu umatlanou od marmelády, musel se proti své vůli usmát. V tu chvíli se ten šedý smutek, co mu seděl za krkem, rozklepal, a než se rozsvítila zelená, sklouzl dolů na chodník a tam se chvíli svíjel. „Fuj,“ řekla Bětka a pak na něj šlápla. Rozpadl se v prach. „Máš to marný, budu první u školy, Lukáši,“ vykřikla a šťouchla do něj. Lukáš ze sebe vyrazil: „To víš, že jo…“ Pak se rozběhl za ní.

SMUTEK PO NĚKOM (FIALOVÝ) Pavlík seděl u stolu a rýpal se v jídle. Bylo mu smutno. Jakoby se měl každou chvíli rozbrečet. Táta už s nimi nebydlel dlouho, tak už by si mohl zvyknout, ale přece to na něj občas přišlo. Zničehonic. Takový smutek. Jakoby někdo umřel. Vidličkou posouval brambor po talíři. „Co je? Nechutná ti to?“ zeptal se starší bratr a Pavlík mlčel a cítil, jak ho smutek táhne k zemi jako závaží a jak ho dusí a škrtí, a Pavlík rudl ve tváři a bylo mu hrozně, a tak odstrčil talíř s večeří a běžel na záchod a tam seděl a po tvářích se mu koulely slzy. „Pavlíku!“ uslyšel po chvíli zavolat bratra, „už vylez, nebo to nevydržím.“ Pavlík si utřel hřbetem ruky nos a mlčel. „Už to nevydržím. Slyšíš, jak prdím?“ pokračoval bratr a začal prdět pusou na ruku. Pavlík věděl, že je to podfuk, že to brácha dělá, aby ho rozveselil, a tak tam seděl dál a mlčel a polykal slzy. Jenže brácha nepřestával a prděl na ruku ostošest a Pavlík zničehonic vyprskl smíchy a pak se rozchechtal. Několikrát škytnul, pak otevřel dveře od záchodu a vyšel ven. Měl pořád ještě slzy na tvářích, ale zároveň se smál. Bratr to viděl a zeptal se: „Tobě se stejská po tátovi, viď?“ Pavlík přikývl. „Tak mu zavoláme, ne,“ usmál se bratr a vytáhl mobil. Nacvakal číslo, podal telefon Pavlíkovi a zamumlal srandovním hlasem: „Pozdravuj ho!“ Pak se natáhl na gauč a pustil televizi. „Haló,“ vypravil ze sebe Pavlík. „Tati…,“ a to už byl smutek za horama.

SMUTEK ZLÝ (BÉŽOVÝ) Holky utíkaly přes ulici a chechtaly se. „Vidělas ji? Vidělas, jak se tvářila?“ „Jako sůva z nudlí!“ „Jo, přesně, jako sůva z nudlí. A prej, můžu jít s vámi?“ „To by nesměla mít tak divnou sukni…“ „A pokakanej svetr…“ „Hele, hele, když úča řekla, najdete někde kolem sebe barvu béžovou? Jak se hlásila, viď?“ „A když ji úča vyvolala, jak řekla: „Třeba můj svetr je béžový.“ „Hele, hele… béžovýýýý…“ „A jak úča kroutila hlavou: ‚To bude spíš okrová.‘ A jak pak protáhla obličej, viď?“ „Jo jo…“ „A taky má napuchlý punčocháče.“ „Co že má?“ Maruška se loudala za nimi a snažila se neposlouchat, jenže je slyšela a skočil na ni smutek. Byl pichlavý jako ježek. Vyškrábal se jí na ramena a píchal a píchal, až jí začaly stékat slzy po tvářích až na béžový svetr, a Maruška si byla jista, že jen tak nepřestane, že se jí brzy začne koulet po zádech dolů a pak zas nahoru, že jí určitě vystřelí nějaké bodliny do břicha a taky do vlasů a že ji bude takhle trápit dlouho. A tak se celá schoulená vlekla ulicí, jenže najednou k ní přiběhl takový malý chlupatý pejsek a začal na ni skákat a Maruška se sklonila, aby ho mohla pohladit. A jak ho drbala za ušima, ten pichlavý smutek žuchnul na chodník a pejsek na něj začal štěkat.

V tu chvíli odkudsi přiběhla paní učitelka. „To je neposlucha, kdybys tu nebyla, tak by se mi určitě ztratil,“ řekla a připínala pejskovi k obojku vodítko. „Nechceš ho chvíli venčit, Maruško? Já jenom podepíšu třídní knihu a jsem zpátky,“ dodala a Maruška přikývla a usmála se. „Ostatně teď na slunci mám dojem, že ten tvůj svetr je opravdu béžový. Moc hezká barva,“ řekla ještě paní učitelka a Marušce se na tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu. Sklouzla pohledem na chodník a viděla, jak se to malé pichlavé nic zmenšuje a jak se kulí do kanálu. Pejsek na to ještě chvíli vrčel a pak zavrtěl ocáskem. Bylo to pryč. Maruška se procházela s pejskem před školou a usmívala se. Pak uslyšela holky. „Jé, to je krásnej pejsánek,“ vykřikovaly závistivě a Maruška se k nim obrátila zády a pokračovala v procházce. Zvolna a pomalu, dokud se nevrátila paní učitelka. „Děkuju, zlatíčko,“ řekla. A Maruška na to: „Není zač, paní učitelko.“ A holky koukaly a mlčely. A to je konec toho příběhu o smutku ze zlých lidí.

Já vím, že jich je spousta, těch smutků, a že s nimi vůbec není lehké žít a že to někdy trvá strašně dlouho, než odejdou. Ale naštěstí je na každý z nich lék. Tak tady je můj seznam, první pomoc, chcete-li: • Popros někoho, kdo tě unese a kdo tě má rád, ať tě vyzvedne do výšky a chvíli s tebou třese. Přitom musí říkat: „Já to z tebe vytřesu, já to z tebe vytřesu…“ Tak dlouho, než to přejde. • Domluv se s někým, kdo tě má rád, aby, až to na tebe přijde, řekl něco srandovního. Třeba: zadek! • Najdi někoho, kdo si s tebou bude chvíli povídat. Třeba o blbostech. Může to být i po telefonu. • Oběhni dům nebo jdi jezdit na kole. Plavání je taky dobré. • Najdi někoho, kdo tě má rád a kdo tě obejme (měly by stačit 2 minuty). • Jdi ven.

Marka Míková

A SMUTEK UTEK Vydala Cesta domů v Praze v roce 2018 Ilustrace Bára Valecká Odpovědná redaktorka Martina Špinková Design a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Použitá písma Monopol a Baskerville 10 Tisk H. R . G. spol. s r. o. 2. vydání © Cesta domů 2018 © Marka Míková © Bára Valecká ISBN: 978-80-88126-45-4 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi www.cestadomu.cz

ISBN 978-80-88126-11-9