Malé dobré zprávy

Malé dobré zprávy Martina Špinková

Cesta domů

Malé dobré zprávy

Malé dobré zprávy Martina Špinková

Cesta domů 2019

Když člověk umírá a obzor je na dohled, dostane i všední život jakoby větší cenu. Každá chvilka i každá drobnost má svoji důležitost, nese si v sobě nejen smutek, ale i tichou radost, opravdovost nebo veselí, je plná života. Následující příběhy jsou vlastně dobrými zprávami pro nás, kteří jsme ještě „venku“. Otevíráme tedy trochu vrátka k lidem na konci života a zveme vás k zajímavým setkáním.

Věříme, že vás potěší nebo vám dodají síly, klid a odvahu.

Kulisy a osoby příběhů jsou pozměněny tak, aby protagonisté zůstali v anonymitě, podobnost se skutečnými osobami tedy může být jen náhodná. Když vám ale příběhy připomenou něco z vašeho života, bude to úplně v pořádku.

Poděkování patří všem, kteří příběhy v této knize žili nebo vyprávěli: lidem na konci života, jejich rodinám a přátelům, zaměstnancům a dobrovolníkům Cesty domů.

Máma se dívá Paní Helena a pan Jan mají tři kluky, paní Helena se jim vedle své práce hodně věnuje, chce, aby se dobře učili, byli na dobrých školách, sportovali. Taková spokojená rodina.

Tiše a nejdřív vlastně nepozorovaně do této spokojenosti vstoupí Helenina plíživá nemoc, roztroušená skleróza. Jak léta jdou a kluci rostou, paní Helena přestává chodit, po pár letech i mluvit. Poradí si, dorozumí se vždycky, ale je to čím dál těžší. Pomáhají Helenini rodiče, přátelé, domácí hospic, dobrovolníci. Nemoc zastavit nejde, ale všichni jsou rádi, že se daří, aby paní Helena mohla být doma.

Ještě stále tak zvládne dohlédnout, aby kluci měli úkoly, bylo vařeno, uklizeno, tiše (teď už opravdu tiše) řídí domácnost i přípravu na zkoušky. Pan Jan se snaží vše koordinovat, na konci života své ženy je víc doma, v práci si to zařídil a se synky dělá několikadenní výlety – bez toho, aby si to naplno řekli, tak vlastně zkoušejí, jak to půjde bez maminky. Maminka je sleduje, vděčná za tyto zkoušky, které jí vnášejí do duše klid. Ale přesto: zvládnou kluci školu, sport? Zvládne manžel uklidit, vařit, vychovat je a ještě na všechno

9

vydělat? Starostí je mnoho a říkat už moc nejdou. Před létem paní Helena umírá – pokojně a noblesně, tak, jak žila. Kluci jsou u ní, každý po svém si ji nese dál. Po pár měsících se ptáme tatínka Jana, jak válčí. Usměje se téměř potutelně a odpoví: „Výborně. Všechno jsme si s kluky domluvili, rozdělili, jsou skvělí a všechno funguje.

Helena nás to naučila, a tak s námi vlastně zůstala. Kluci si prý navzájem říkají: nekecej a dělej, máma se dívá!“

10

Pivo a párek Pan Štěpán měl ženu, dvě dcery a velkého psa. Všichni se o něj starali až do konce života, zemřel díky nim pokojně doma, pes jej hlídal a pan Štěpán se zase staral o něj, jak jen mohl.

Pes nikoho jiného vážně nebral, nikdo s ním nesměl ven, jen jeho pán. Jako by spolu měli nějakou tajnou úmluvu. A vlastně měli…

Objevila se jasně až poté, co pan Štěpán zemřel. Bylo těžké psa venčit, když chtěl jen pana Štěpána, který tu nebyl. Nu ale nebylo zbytí, nakonec musel vzít zavděk paní Karolínou, vdovou po panu Štěpánovi, a chodit ven s ní. A kam chodili? Myslíte, že paní Karolína vzala psa do parku, na výlet? Že se trmáceli po ulicích? Ne, nevzala jej nikam, pes vzal na procházku ji. Paní Karolína, která nikdy do té doby nepila pivo, začala se psem chodit do jeho oblíbené zahradní restaurace. Pan Štěpán tam totiž pravidelně chodíval: on si dal pivo a psovi objednal párek. Nu a paní Karolína začala dělat totéž. Ono chodit do hospody a jen tam objednat psovi párek, to je dost divné. S tím pivem je to lepší. Tak tam teď chodí spolu, sedí u stolku a pod ním, jeden má pivo a druhý párek a doufají, že pan Štěpán nějak po svém sedí opodál, usmívá se a je vlastně s nimi.

11

Přijeď, táta umírá Paní Anežka a pan Zdeněk mají za sebou téměř čtyřicetileté šťastné manželství. Všechno dělali spolu a pro sebe, teď se paní Anežka stará o manžela, který je těžce nemocný.

Paní doktorka přichází na setkání hospicového týmu s tím, že potřebuje pomoci. Je to divné: pán má zvláštní obtíže, tělo už nemůže, a přesto žije, vlastně by potřebovalo asi skončit, ale něco tomu brání. Co to je? Pan Zdeněk ví, že je na konci, paní Anežka ví totéž. Jen si to navzájem neřekli, hrají hru na bolavá záda, která budou lepší. Bojí se, že druhého zraní, že si vezmou naději. My ale víme, že to oba vědí. A začínáme tušit: v Americe je milovaná dcera, otec by ji ještě chtěl vidět, rozloučit se. Ale copak si o to může jen tak říct? Copak jde napsat: bolí mě záda, přijeď z Ameriky? To přece nejde… Po pár těžkých dnech přimějeme manžele, aby si to navzájem řekli. Středu spolu proplakali, ve čtvrtek volají do Ameriky. „Barunko, přijeď, táta umírá a chce tě vidět“. Dcera v pátek přiletí a stráví u táty noc. Povídají, mlčí, těžce, krásně, po letech.

16

V sobotu před polednem pan Zdeněk tiše, pokojně umírá, za ruku jej drží jeho milá žena a z druhé strany dcera. Přijela, táta mohl jít.

17

Babička teď nemá čas Dlouhý čas se pan Mirek a jeho žena starali o maminku, která pomalu a tiše odcházela. Jak babička stárla, rostla vedle ní jejich dcerka, malá Anička. Zvykla si na to, že babička je s nimi, i na to, že tu nebude pořád.

Viděla mámu a tátu, jak se starají, pomáhala. Babička jí před dvěma lety zemřela, Anička na ni ale nezapomíná. Má k tomu totiž šikovné pomocnice: telefonní budky. Když jde s tátou po městě a pot­ká budku, na chvíli do ní zmizí. Má důležitý hovor, táta ví, tak trpělivě čeká venku. Když se Anička vrátí, nese většinou dobré zprávy: babička se má dobře, má tam v nebi hodně kamarádek a mají si pořád co povídat. Není jí smutno a je ráda, že jí Anička občas zavolá, z toho má opravdu radost. Poslední dobou Anička zvážněla, a když se táta poptával, prozradila: babička teď nemá čas. Pokaždé, když jí Anička volá, něco má, většinou hodinu francouzštiny.

Nakonec si řekli, že hlavně, jestli se má hezky, a to prý ano.

Když jsem příběh slyšela vyprávět, říkala jsem si, jak je dobře, když děti mohou vidět mámu a tátu, jak se starají o své rodiče, jak

28

to vnoučatům pomůže být babičce nebo dědovi nablízku, a jak si pak i samy umějí uchovat nejen hezké vzpomínky, ale i živý vztah.

Pak jsem se ale zarazila: babička nemá čas od října… zrovna tehdy zemřela babička mým dětem, velmi náruživá a skvělá profesorka francouzštiny… nemám zkusit také zabrousit do telefonní budky?

Patrně bych se dozvěděla, že se má dobře, ale telefonovat se mnou teď nemůže, protože zrovna učí. Usmála bych se pod vousy. Věděla bych totiž, kdo u ní má zrovna hodinu.

29

Pan Hubert a dvě manželky Všude kolem sebe vidíme, jak se lidé hledají, nacházejí a zase opouštějí. Těžko se domluví manžel s manželkou, tak se rozvádějí.

Přichází nová žena, s bývalou manželkou se pochopitelně také domluvit nechce nebo neumí, a tak všelijak putujeme sami dál a za námi zůstávají nedořečené a nedořešené vztahy.

Pan Hubert to asi neměl jinak. Vychoval s manželkou Hanou dceru, a když byla skoro dospělá, našel si jinou ženu, Janu. S Hanou se rozvedli a šli každý svou cestou. Asi zcela všední příběh. Má však nevšední konec: pan Hubert po pěti letech druhého manželství těžce onemocněl a bylo jasné, že mu zbývá pár měsíců. Chtěl být doma, tak požádal o domácí hospic, přišli jsme a pečovali. Manželka chodila do práce, za tatínkem přes den občas zašla dcera a najednou se tam odpoledne začala objevovat i další paní. Večer tam bývaly spolu všechny tři u stolu, pily kávu, povídaly a vařily večeři; snažily se vařit to, co věděly, že má pan Hubert rád.

A pan Hubert byl rád! Neměl ale radost z dobrých večeří, jídlo mu už tak jak tak moc nechutnalo. Měl radost z Hany, Jany a dcery

42

Aničky: na konci života bydlel se všemi svými nejbližšími – jeho obě manželky se v tom zvláštním důležitém čase potkaly, byly si navzájem oporou při péči o něj, ale i potom, když zemřel.

43

Láska a dvě ledničky Přišla paní Františka, že potřebuje pomoci: manžel, s nímž žila čtyřicet let, onemocněl a asi umírá. „Nechci jej dát do nemocnice, pomůžete nám, abychom mohli být spolu?“ ptá se stará drobná paní.

Paní Františka je ještě čiperná, ale přece jen: děti s manželem Karlem nemají, tak bude všechna starost jen na ní. Říkáme jí, jestli nechce raději do lůžkového hospice? I tam by mohli být spolu a nemusela by péče být jen na ní.

Paní Františka rezolutně odmítá: „Vždyť vám to říkám, jsme spolu čtyřicet let, přece jej teď někam nestrčím. Chce být doma a basta.

Zvládnu to.“ Řekli jsme si, že láska hory přenáší, a že tedy uděláme vše pro to, aby to oba zvládli a mohli být až do konce spolu, když se mají tak rádi. Navezli jsme tam pomůcky, pomohli paní Františce vymyslet koupání, jídlo, všechno potřebné. Pak jí lékařka připravila léky na bolest, kdyby bylo hůř. Sestřička je nesla uklidit do ledničky. „Počkejte, počkejte!“ volá za ní paní Františka a rozběhne se do kuchyně. „Dáme to do mojí, musím vám ji odemknout.“ Sestřička se zastavila, nerozumí, asi je tedy lednička někde v komoře.

52

Ale kdepak. Je v kuchyni, jsou tam dokonce ledničky dvě. A obě na zámek! „Tahle je moje a tahle Karla, od té já klíček nemám,“ vysvětluje suše Františka a více nekomentuje.

Sestřička pak jede večer domů a dává si to dohromady: manželé spolu žijí čtyřicet let, milují se, až do konce chtějí být spolu, ale ledničku mají každý svoji a každý na svůj řetízek se zámkem… Zvláštní jsme to tvorové, my lidé…

53

Malé dobré zprávy

Příběhy sebrala, sepsala a ilustrovala Martina Špinková Vydala Cesta domů v roce 2019. Druhé vydání.

Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Grafická úprava Eliška Kudrnovská – studio Designiq Tisk: H. R. G. spol. s r. o. © Cesta domů ISBN 978-80-88126-52-2 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi Projekt je spolufinancován ze státního rozpočtu České republiky.

Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.

Knížka je to malá.

Nebo velká? Veselá? Smutná?

Všechno dohromady, jako v životě.

Konec života je pro nás často synonymem smutku a bez­naděje.

Jenže ono to někdy je jinak: když je obzor na dohled, dostane i všední život jakoby větší cenu, každá chvilka i každá drobnost má svoji důležitost a nese si v sobě tichou radost nebo překvapivou něhu. Posbírali jsme pro vás skutečné příběhy lidí na konci života a věříme, že vás potěší nebo vám dodají sílu, klid a odvahu.

ISBN 978-80-88126-52-2