Příhoda málo uvěřitelná by cestadomu

Povídání a malování může být kouzlem, které zažene samotu, může bořit hranice mezi nejmladšími a nejstaršími a možná i hranice úplně jiné. Kniha o malé Helence a jejím o sedmdesát let starším sousedovi je ke čtení, ale trochu i k malování a hraní.

Příhoda

málo uvěřitelná

ilustrace Petra Goldflamová Štětinová

ISBN 978-80-88126-17-1

CESTA DOMŮ

Vlaštovku si můžeš vystřihnout a složit podle návodu v knížce.

Arnošt Goldflam

Dokresli, domaluj, dolep si svoje mÄ&#x203A;sto.

CESTA DOMŮ

Příhoda málo uvěřitelná Arnošt Goldflam

ilustrace Petra Goldflamová Štětinová

EDICE BLUDIŠTĚ

*** Ve velikém městě, na rozlehlém sídlišti, stály vysoké, vysoké domy. Všech-

ny vypadaly stejně, lišily se jenom barvou. Měly hodně poschodí, byly jich celé bloky a zdálky vypadaly jako hradby nebo nějaké opevnění, jako bývalo kolem starých hradů. Když se ráno z těch domů vyhrnuli lidé do práce, děti do škol, kdo měl volno, tak na nákupy nebo jen tak na procházku, bylo to jako obrovské mraveniště. Doma zůstal jen málokdo, taky co doma. Snad jen maminky s úplně malými dětmi – když ovšem nesvítilo sluníčko a bylo škaredě, pak samozřejmě nemocní, pokud nemuseli zrovna k doktorovi, a taky starší a staří lidé, kterým se samotným špatně chodí a je to pro ně příliš velká námaha vypravit se někam, zvlášť když jsou někteří docela sami. A v jednom z těch velkých domů, v desátém poschodí, kde bylo ještě devět jiných bytů a lidé se skoro ani neznali, bydlel v jednom bytě, v tom desátém, pan Jaroslav Pokorný. Byl sám, manželka už nebyla na světě, zemřela před dvanácti lety. Jejich děti byly dávno dospělé, už měly i svoje děti a bydlely v jiných městech. Pravda, jednou za čas přijely na návštěvu s celými rodinami, ale ono to bylo složité. Lidi toho dnes mají moc, dospělí chodí do práce, děti do školy, a tak jim to vyšlo nanejvýš tak jednou za půl roku nebo za rok, a to je dost málo, když je člověk sám a může se akorát toho půl roku těšit, že zas konečně uvidí svoje vlastní děti a vnoučata, třeba jen na krátký čas. To si pak člověk ani moc neužije a už aby se bál, že sotva se s nimi přivítá, hned zase odjedou.

A tak byl pan Pokorný v tom bytě skoro celý rok sám. Copak o to, jakž takž si uklidil, pračka prala skoro sama, do obchodu si taky došel nakoupit a nějaké zvláštní chutě už ani neměl, nebavilo ho vařit jen pro sebe, tak si jen tak něco uklohnil vždycky na dva tři dny a to mu stačilo. Taky ho bavilo číst a byl na to z dřívějška zvyklý. Oči mu sice už tak nesloužily jako dřív, ale pořídil si brýle na čtení a docela to šlo. Měl i televizi, děti mu koupily docela velkou, barevnou, tak se na ni občas díval. Jenže to pořád nebylo úplně ono. Jó, dokud ještě žila jeho žena Libuška, to bylo něco docela jiného! Dívali se spolu, přitom občas vyměnili slovíčko, zhodnotili, co vidí, kritizovali nebo chválili. Někdy se i trošku poškorpili, to se ví. I nakupovat do obchodu chodívali spolu a někdy se vydali na procházku do nedalekého hájku, kde byla tráva, stromy, cestičky, zpívali tam ptáci a občas tam spolu zahlédli veverku, sem tam taky ježka a jednou dvakrát dokonce možná i zajíce nebo králíka, ba i srnku – a zase bylo o čem povídat. Teď, co byl pan Pokorný sám, už to nějak nebylo takové, jak by si to člověk představoval. Samotnému se mu nikam nechtělo, jen když musel, tak šel. To se nakonec nějak přemohl. Možná že někde žili i nějací ti kamarádi z dřívějška, snad spolužáci ze školy nebo dřívější kolegové z práce, jenže kdoví, kde je jim dnes konec! Ono totiž už uběhlo dost roků od doby, kdy pan Pokorný chodíval do práce, a ještě víc od časů, kdy chodil do školy. Vždyť už mu bylo dnes sedmdesát osm roků a to není snad tak málo! Je ale pravda, že zas tak úplně sám pan Pokorný nebyl. Měl kamarádku, která bydlela na stejném poschodí, přes troje dveře, jmenovala se Helenka, její příjmení vlastně ani pan Pokorný neznal, to právě i dokazovalo, jak málo se lidé v těch domech znali. Ale to její jméno, Helenka, to znal, to si pamatoval moc dobře.

No a ta Helenka, příjmení kdovíjaké, byla jedináček. Její rodiče byli hodně v práci, maminka pracovala na směny, byla sestřička v nemocnici, takže někdy měla denní službu, jindy odpolední a taky občas i noční. A tatínek ráno odešel zas do svojí práce a přišel často až dost pozdě večer, jak říkal, utahaný jako čokl – to je pes, že ano. Takže někdy se jen tak přivítali s maminkou (když zrovna nebyla v nemocnici) a s Helenkou, a to se akorát zeptal, co bylo ve škole, jaký byl oběd a co dělali v družině, navečeřeli se, dali si pusu a šel si brzy lehnout, že má zítra těžký den, a to taky byla pravda. Naštěstí byla Helenka chytré děvčátko. Do školy, která byla vzdálená jen pár minutek, už trefila sama, učení jí žádné potíže nedělalo, ve škole chodila do různých kroužků, do výtvarky, do přírodovědného kroužku, do tanečků, taky do němčiny, takže se vůbec nenudila. Jen jí někdy bývalo trošinku smutno. No co, měla sedět sama doma? Někteří spolužáci doma trávili celé dny, hráli totiž hry na počítači, Helenka sice občas taky, ale zas opravdu celé dny? To by ji snad ani nebavilo! Taky ráda skládala vlaštovky a to uměla moc dobře! Pouštěla je z okna a dívala se, jak letí a krouží, jako opravdoví ptáci. Ale to taky nešlo pořád. Ale pak si docela náhodou našla kamaráda, našeho pana Pokorného, a všechno se změnilo.

***

Jak se seznámili? Párkrát spolu jeli výtahem, někdy mu podržela nákup, aby si pan Pokorný mohl otevřít dveře od bytu, on totiž nerad dával tašku na zem. Jednou si zase nesla z knihovny nějakou knížku a pan Pokorný se zeptal, co to čte, řekl jí, co čítával v dětství on, slovo dalo slovo, začali si povídat o knížkách a vůbec, a tak se pomalu skamarádili. Rodiče byli rádi, že Helenka nesedí pořád doma sama, a tak už i někdy sami říkávali, ať skočí k panu Pokornému, oni teda říkali „k Pokorným“, i když to už dávno neplatilo. Pana Pokorného náhodou znali a věděli, že se tam nejspíš nudit nebude a že pan Pokorný bude jenom rád, že má společnost, dokonce takovou příjemnou, jako je právě jejich Helenka! Ona totiž ta Helenka si navíc ráda povídala. Jenomže k tomu měla málo příležitostí! Ve škole mohla, ba musela mluvit, jenže jak říkávala paní učitelka z hudebky, která byla možná maličko přísnější, než by bylo záhodno: „Mluvte, jen když jste tázáni!“ Takže tam se nějak moc rozpovídat nemohla, nanejvýš o přestávkách, ale ty byly tak krátké na to všechno, co by si člověk potřeboval s ostatními říct! No a doma? Tam bylo taky moc málo času. Buďto někdo z rodičů spěchal do práce, nebo bylo potřeba honem něco udělat, uvařit, vyprat, pověsit, uložit, spravit a tak podobně, a Helenka možná i mluvila, jenže oni ji doma vlastně poslouchali tak akorát na půl ucha. Co může mít taková holčička důležitého, mysleli si. Jen ten pan Pokorný, ten míval času dost. Sám se taky potřeboval někdy vypovídat podobně jako Helenka, a tak tam při těch návštěvách ticho nebylo nikdy. Ba dokonce se tak trošku trumfovali, kdo to svoje řekne první, kdo začne.

Opět se pan Pokorný na chvíli zasnil a pak ho napadlo: „Ty, Helenko, ale vraťme se k tomu psaní. Abys mi to totiž věřila!“ Helenka bez velkého zájmu odpověděla: „Ale já ti, pane Pokorný, věřím.“ Pan Pokorný se nedal: „No, jen počkej, možná se ti to může třeba i zalíbit! Já tady mám pár těch per z té staré doby, těch špiček, víš, i násadky a taky inkoust. Tak si to třeba zkusíš, co říkáš? Kdoví, co když je v tom něco zvláštního nebo i trochu tajemného, když je to tak staré. Já to každopádně donesu, co?“ „Tak jo,“ podvolila se Helenka, „podívat se na to můžu a zkusit nakonec taky.“ Pan Pokorný se docela svižně odporoučel a za chviličku byl zpátky se starou dřevěnou krabičkou od čaje. Obřadně ji otevřel, vyňal dvě dřevěné násadky, jedna byla dokonce i pěkně vyřezávaná, pak na stůl položil dvě malé škatulky, v každé byly špičky do těch násadek, různé druhy. A nakonec i lahvičky s inkoustem, který kupodivu nevyschnul až do dnešních dnů. Inkoust byl hnědý, modrý nebo zelený, to bylo také s podivem. Na stůl pak položil pár čtvrtek na kreslení, říkal jim ale výkresy, tenhle výraz vlastně Helenka neznala. „Počkej, já ti ukážu, jak se s tím píše,“ řekl pan Pokorný, nasunul špičku do násadky, s námahou odšrouboval zaschlé víčko lahvičky, špičku trochu namočil, otřel o okraj a začal psát, velmi krásně, takovým krouceným písmem, které se Helence zdálo jako vytištěné ve staré knize, samé kudrlinky: „Toto je zkouška krasopisného psaní, jak jsme se to učili v dětství ve škole, a od té doby uplynulo skoro sedmdesát let. Zapisuje Jaroslav Pokorný za přítomnosti přítelkyně Helenky, žákyně třetí třídy. Tak!“

Pan Pokorný psal a přitom nahlas říkal, co píše. To „tak“ už nezapsal, to jenom vyslovil na závěr. Helenka se divila, že to krásné písmo pan Pokorný dodnes nezapomněl, že takové perko vůbec může tak pěkně psát, a hned, že si to taky vyzkouší. „Nezapomeň tu špičku vždycky otřít a dávej pozor, jestli na ní není nějaký chuchvaleček nebo chloupek,“ připomněl pan Pokorný a předal Helence pero. Ta namočila znovu špičku, řádně otřela, napsala svoje jméno – bylo to ovšem zpočátku dost kostrbaté – a pak si vzpomněla: „Ty, pane Pokorný, a dá se s tím taky kreslit?“ „Můžeš to zkusit, mělo by to jít,“ odpověděl pan Pokorný. Tak Helenka ještě jednou opatrně namočila špičku do inkoustu, ještě jednou ji otřela o okraj lahvičky a začala kreslit kočičku, jenže poněvadž začala od ocasu, nebylo hned poznat, co kreslí. Když byla kočka nakreslená, vypadala docela pěkně, aspoň se oběma docela líbila, takže se Helenka rozhodla: „Přimaluju jí klubko, co říkáš?“

„Proč ne, jen to zkus, jen kresli,“ pobídl ji pan Pokorný a za chvilku tu bylo i klubíčko. Helenka měla radost, že to tak pěkně jde, obdivovala svou kresbu, ale pak se najednou trochu zarazila. Podívala se bokem a pak zase zpět, pak opět na druhou stranu a pak pohledem zamířila na tu svou kresbu kočky. Trochu pochybovačným hlasem řekla: „Pane Pokorný, není to nějaké kouzlo nebo něco? Mně se zdá, že ta kočka se hýbe! Je to pravda, nebo mám něco s očima?“ Pan Pokorný chvíli upřeně pozoroval kresbu kočky a pak odevzdaně, jako by tomu sám nevěřil, dodal: „Já myslím, Helenko, že máš pravdu. Ta kočka si kutálí klubíčko mezi packama. Je to tak, jinak to ani nemůže být. Vždyť to oba vidíme!“ „Tak já zkusím ještě něco jinýho!“ rozhodla se Helenka. „No co, zkusit to můžeš,“ dodal pan Pokorný, „já už mám starý oči a někdy se mi to před nima tak trochu míhá, to víš, člověk se často plete. Všechno se má ověřit. To je, jako když se dělají laboratorní pokusy ve škole!“ Helenka začala zase kreslit. Nakreslila napřed radši něco úplně obyčejného, žížalu, jenom vlastně takovou vlnovku. A opravdu, ta žížala se vlnila a prohýbala jako živá. Pak zkusila lidskou tvář, jen takový oválek, k tomu přimalovala zvenčí uši, pak dovnitř oči, nos a nakonec pusu. Ta se začala hýbat, jako by ta pusa mluvila. Helenka tedy vedle napsala: „Nazdar!“ A pusa řekla docela nahlas: „Nazdar!“ Pan Pokorný užasl. „Je toto vůbec možné?“ zeptal se směrem nahoru, jako by mluvil k Pánubohu, a rozhodil ruce. Žádná odpověď však nepřišla. Pan Pokorný si teda odpověděl sám: „No, je to možné. Musí být, když to vidíme na vlastní oči!“ Helenka si taky přisadila: „A to jsme dva, tak jsme to asi nemohli nijak poplést! Jasně, že to musí být pravda.“

A hned začaly spřádat plány. Jak Libuška bude přemlouvat pana Jarouška, že by si měl někoho najít, Helenka poprosí paní učitelku, aby s ní odpoledne šla do hájku, že tam viděla nějakou zajímavou rostlinu nebo zvířátko, Libuška tam pana Pokorného pošle a tak pěkně, jakoby náhodou, se potkají. Dají se do řeči a třeba si porozumějí a vyjde to. Sotva domluvily, už přišel netrpělivý pan Pokorný. Tak na sebe zas mrkly, Helenka se odporoučela, že musí honem domů, a paní Libuška si povídala se svým Jarouškem a pomalu ho zpracovávala. Helenka druhý den ve škole zas přesvědčovala svou paní učitelku. A netrvalo dlouho a jednoho dne se paní učitelka s Helenkou potkaly v hájku s panem Pokorným. Helenka se jich zeptala na nějakou tu kytku nebo brouka, pak odběhla, že jí někam zalétla vlaštovka, a už se nevrátila. Tak ti dva pak pokračovali v hovoru a povídali si a povídali a ukázalo se, že si moc dobře rozumějí. Pak už dokonce i spolu, bez Helenky, začali časem chodit na procházky a do kina a do knihovny a navštěvovali se doma a poslouchali u pana Pokorného gramofon se starodávnými deskami a nakonec se tak spřátelili, že se do sebe vlastně zamilovali, i když už nebyli nejmladší. I ta svatba byla. Všecko hlásil doma pan Pokorný tomu Libuščinu obrázku, ona ho chválila, až jednoho dne, po svatbě, se ta kouzelná moc ztratila a paní Pokorná už nepromluvila, jen se na pana Pokorného a paní učitelku, dnes už taky v důchodu, spokojeně dívala. Ono už ani nebylo třeba něco říkat, už si poradili sami. Tu kresbu pěkně zarámovali, pan Pokorný přitloukl na zeď hřebíček a ten obrázek tam pověsili a visí tam pořád. Pod ním, na stolku, stojí vázička a v ní vždycky čerstvé kytky, co natrhají na procházce v hájku. Helenka už mezitím povyrostla, ale k sousedům chodila pořád. Byla tam přece jako doma!

Stránka, která možná nezůstane prázdná?

Příhoda málo uvěřitelná Arnošt Goldflam

Vydala Cesta domů v Praze v roce 2016 Ilustrace Petra Goldflamová Štětinová Odpovědná redaktorka Martina Špinková Design a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Použité písmo Baskerville 10 Tisk PBtisk a. s. © Cesta domů 2016 © Arnošt Goldflam © Petra Goldflamová Štětinová ISBN 978-80-88126-17-1 nakladatelstvi.cestadomu.cz www.cestadomu.cz Vydání této knihy podpořili manželé Tereza a Richard Kauckých a hl. město Praha. Děkujeme!

Pečlivě odstřihni chlopně knížky s vlaštovkami. Vlaštovky vystřihni a slož podle návodu. Můžeš si je i domalovat podle svého. Když jich budeš chtít mít víc, stačí je obkreslit na silnější papír a pomalovat.

Dokresli, domaluj, dolep si svoje mÄ&#x203A;sto.

Příhoda

málo uvěřitelná

ilustrace Petra Goldflamová Štětinová

ISBN 978-80-88126-17-1

CESTA DOMŮ

Vlaštovku si můžeš vystřihnout a složit podle návodu v knížce.

Arnošt Goldflam