IN SHOCK Text Copyright © 2017 by Rana Awdish Published by arrangement with St. Martin’s Press, New York, 2017 All rights reserved Copyright © Cesta domů, 2019 ISBN: 978-80-88126-57-7
Rana Awdish
v ŠOKU Jak se ze mě stala lepší doktorka, protože jsem málem umřela Z angličtiny přeložil Jan Čábela Cesta domů
Věnováno Randymu
Jména a identity některých lidí vystupujících v této knize jsem vynechala nebo změnila. Některé postavy v sobě spojují několik osob, které jim byly předlohou.
úvod
Šance, že zemřu Medicína je jako kouzelné zvětšovací sklo určené k prohlížení lidského těla. Zaměřme je na hromádku neutříděných příznaků – a ono je hladce svede do jediné diagnózy. Opuchlý, červený, „malinový“ jazyk u dítěte s horečkou navede lékaře, aby mu vyšetřil srdce a potvrdil diagnózu vaskulitidy. A bolestivé pálení žaludku se promění v gastritidu, u které známe jak příčinu, tak léčbu; pro neurčitou bolest neznáme ani jedno, ani druhé. Medicína klade otázky a naslouchá odpovědím, ale nejen to. Také přemýšlí, kde je nebo kde by mohla být pravda. Je-li empatie schopnost nahlížet pohledem někoho jiného a cítit tak, jak on cítí, potom, v ideálním případě, je medicína soustředěnou vědeckou formou empatie. Opravdová péče o pacienta od nás vyžaduje překračovat hranice a pohlížet na druhého s pokorou návštěvníka, který ví, že může odvrátit pohled. V tom všem spočívá moc uzdravovat. Když jsem poprvé pohlédla na svět touto proměňující lupou medicíny, bylo mi pět let. Poslouchala jsem, jak se moje máma snaží trochu zmateně něco popsat dětskému lékaři do telefonu. Můj bratr se nakláněl dopředu v dětské postýlce, opíral se rukama, slintal a jakoby naprázdno lapal po dechu. Lékař ale pochopil, že se jedná o epiglotitidu – otok dýchacích cest, často fatální. Klidně, ale s rozhodnou naléhavostí mamince nařídil, aby dítě okamžitě přinesla na pohotovost, kde na ni bude čekat. Tato schopnost přetvořit příznaky na diagnózu a diagnózu na léčbu, tedy moc pomocí vědomostí a naslouchání zachránit život, mi přišla jako ta nejkrásnější práce, jakou jsem si dokázala představit. 5
Kapitola 1
Téměř jsem vykrvácela Smrt je tmavé podložení, které zrcadlo potřebuje, máme-li v něm něco vidět. Saul Bellow: Humboldtův dar (překlad Soňa Nová)
Když se ohlížíme nazpět, všechna bolest se stává abstraktní. Je milosrdnou pravdou, že nikdo není schopen znovu si vybavit intenzitu bolesti, kterou přetrpěl. Když teď sedím a přemýšlím o bolesti, která mě poprvé přivedla do nemocnice, mohu nastínit náčrt, vylíčit rozsah a struktury, ale už je to mimo mě. Dojde k jakémusi smyslovému nasycení, skoro stejně jako když se nějaké slovo opakuje tak dlouho, až ztratí svůj význam. Vzpomínám si, že jsem věděla, že ta bolest není slučitelná se životem. Dokonce si vzpomínám, jak mě napadlo, že jsem vůbec neměla ponětí o významu slova bolest před tím, než se to stalo, a že všechno, co se mi stalo dříve a co jsem označovala jako bolest, bylo jen stínem konceptu, který se nazývá bolestí. Bolest, která se do mě pustila, byla nesnesitelná a neudržitelná. Instinktivně jsem cítila, že pokud bude bolest takového rozměru pokračovat, tak mě zabije. Zoufale jsem se zmítala na pojízdném lehátku na příjmu porodního oddělení, kde byly stěny pokryté ústavními šedozelenými kachličkami. Ležela jsem schoulená na pravém boku a obličej jsem měla tak blízko těch dlaždiček, že jsem zachytila i pach dezinfekce linoucí se ze spár. Mé oči sledovaly řady kachliček až ke stropu; vše zde bylo navrženo tak, aby se usnadnilo čištění krvavých stříkanců. Třásla jsem se, už mě děsilo to, co mělo přijít. Ta účelovost, aby se dlaždice na zdi daly snadno otřít mopem, mě 14
Téměř jsem vykrvácela zneklidňovala, přišla mi stejně hrozivá jako sledování publicistického pořadu Dateline: někdo si v železářství kupuje lepicí pásku krátce před tím, než se stane vražda. Nudná obyčejnost je v příkrém rozporu s násilím, ke kterému brzy dojde. Bolest začala náhle o hodinu dříve nad opomenutou večeří. Byl to takový nevýrazný den, na který bych úplně zapomněla, kdyby neskončil takovou katastrofou. Namísto toho se tento neslaný nemastný den stal pro mě začátkem, bodem, jehož význam vidím, až když se ohlížím nazpět. „Byl to naprosto obyčejný den.“ Slýchávám to často od pacientů nebo od jejich rodinných příslušníků nebo od těch, kteří přežili zničující chorobu či tragédii. Když potom přemítají o následných událostech, které jim změnily život, vždycky říkají, že ten den byl až do onoho okamžiku bezvýznamný a nedůležitý. Klidná tichá voda, ve které se člověk utopí. Bezmračná, jasně modrá podzimní obloha v den, kdy dojde k havárii letadla. Vůbec nevidíme žádné varovné signály, jak jsme zvyklí z hollywoodských filmů a z literatury, žádná zlá předtucha se neohlašuje, a tak se cítíme jaksi ošizeni o šanci předjímat výsledek. Ošizeni o možnost ho změnit. Bylo to jednoho předjarního dne, který jasně zářil a sliboval blížící se léto. Vzduch ve stínu byl ještě svěží a chladný, ale tam, kde zářilo slunce, již ostré chladno ustupovalo. Vzala jsem si v práci den volna, chtěla jsem před večeří vyřídit nějaké pochůzky. Měla jsem seznam věcí, které jsem potřebovala koupit na kurs pletení, do kterého jsem se zapsala. Myšlenka, že budu něco plést, mi připadala až téměř legračně marnivá, a i to mě nejspíš na pletení přitahovalo. Po tolik let jsem musela neustále něco číst, studovat a pečovat o pacienty, a tak myšlenka na to, že mám čas plést, mi připadala vítězně osvobozující. A i jakási neurčitá tužba, že i já, po vzoru dřívějších maminek, pro svoji holčičku vyrobím něco vlastníma rukama, něco, co přetrvá, byla okouzlující. Nejdříve si však musím jít koupit nové boty na ty mé nateklé nohy. Byla jsem už v sedmém měsíci těhotenství a mé tělo bylo napuchlé a těžké. Už jsem úplně přestala nosit pěkné boty, a i v těch ortopedických bez podpatku jsem po pár hodinách chůze měla 15
Kapitola 1 nohy celé otlačené. Vešla jsem do velkého obchodu s botami a dívala jsem se po regálech bot bez podpatku. Náhle jsem pocítila neurčitý pocit nerovnováhy, když jsem šla uličkou mezi policemi. Uvědomila jsem si, že si nepamatuji, jestli jsem sem přijela autem. Podívala jsem se kolem sebe, najednou jsem si nebyla jistá, zda mě sem někdo nepřivezl. Ne, byla jsem sama, já jsem tedy řídila. Zdálo se mi divné, že jsem ztratila paměť. Přemýšlela jsem, zda se na mně nepodepsal nedostatek spánku. Právě mi skončil náročný měsíc služby na JIPu, kdy jsem měla každou čtvrtou noc noční službu a kdy jsem usínala, sotva jsem si někde, kdekoli, sedla. Zamyslela jsem se, zda jsem neupadla do mikrospánku, když jsem řídila. Dotkla jsem se skoro až omluvně svého těhotného břicha. Věděla jsem, že musím být ke svému tělu ohleduplná hlavně kvůli dítěti. Našla jsem v obchodě místo, kde bylo mnoho nepěkných praktických bot, a zvažovala jsem, jaké si vyberu. Nějaká žena opakovala: „Promiňte, promiňte,“ a s narůstající podrážděností se mě snažila v chodbičce mezi regály obejít. Zjevně proto, že jsem ji aspoň čtyřikrát neslyšela. Setřásla jsem ze sebe mlhový opar a uvědomila jsem si, že tam stojím, tarasím průchod uličkou, v ruce držím dvoje boty a zírám na ně mnohem déle, než je nutné. Trochu nemotorně jsem předstírala, že si nejsem schopná mezi nimi vybrat, a odnesla jsem oboje ke kase. Napadlo mě jet domů, ale zastavila jsem se v obchodě s potravinami, protože jsem si vzpomněla, že něco potřebuji. Obchod se mi zdál větší než obvykle a také jsem se v něm složitěji orientovala. Ušla jsem pouze několik kroků a můj dech se zrychlil, jako kdybych jela na kole do prudkého kopce. Mozek se mi zpomalil, objevily se dlouhé úseky zamlženého ticha, vzdalující se prchavé myšlenky. Nebyla jsem schopná si vzpomenout, pro co jsem přišla, a tak jsem si koupila jen malou dózu vanilkového cukru a z obchodu jsem zase odešla. Setkala jsem se s kamarádkou Danou, která byla také lékařka, šly jsme spolu na večeři. Třeba bychom mohly společně přijít na to, proč se cítím tak prapodivně mimo. Když bolest začala, dostavila se v ohromné vlně, která ustoupila stejně rychle, jako přišla. Mojí první myšlenkou bylo Aha, tak 16
Téměř jsem vykrvácela tady je něco opravdu špatně; nevymýšlím si. Podívala jsem se přes stůl na kamarádku a řekla jsem: „Myslím, že nic nesním.“ Výraz mého obličeje jí řekl více než slova, na která jsem se zmohla. Nesměle jsem se odtáhla od stolu, měla jsem strach, že jakýkoli pohyb může vyvolat další nevítanou vlnu bolesti, vyšla jsem z restaurace a s obavami jsem kráčela po chodníku. Nápor adrenalinu z prudké bolesti mi pročistil hlavu. Získaný čas musím dobře využít, to jsem věděla. Když jsem se uklidnila, zavolala jsem Randymu, svému manželovi. „Necítím se dobře… něco mám s žaludkem… je to divné, taková bolest… nevím… ale neboj se, dítě je v pořádku.“ Samotnou mě vyděsil nenucený tón v mém hlase. Ve snaze manžela nevystrašit jsem se až příliš ovládala, a tak se mi nepodařilo mu vhodným způsobem sdělit, jak je situace naléhavá. A tak jsem začala znovu. „Hele, asi bude nutné, abys mě odvezl do nemocnice.“ Zvažovala jsem, že se mu pokusím vysvětlit, jak si celý den připadám ztracená v prostoru: stav disociativní fugy, ve kterém jsem se nalézala, když jsem byla v obchodě s obuví, dušnost a zmatek, které jsem pociťovala v obchodě s potravinami. Místo toho jsem ale jen dodala: „Myslím, že bych neměla řídit,“ a doufala jsem, že to bude stačit. To byl přinejmenším hmatatelný fakt. Randy, který byl advokátem v právní kanceláři ve městě, odpověděl něco o tom, že z práce odejde co nejdříve, jakmile odpoví na mytický „jeden poslední e-mail“, čímž mi potvrdil, že se mi vůbec nepovedlo mu říct, jak je moje potřeba naléhavá. Dana, která se na mě dívala oknem z restaurace, poznala, že se snažím něco nenuceně a v náznacích vyprávět do telefonu. Velmi dobře se ve mně vyznala. Věděla, že od přírody nepanikařím, že většinou předpokládám, že věci dopadnou dobře, a že jsem nechtěla, aby si muž dělal zbytečné starosti. Můj manžel však výhodu takového náhledu neměl, nebyli jsme totiž svoji ještě ani rok. Naštěstí dala Dana přednost tomu něco udělat, než aby něco zjišťovala, a zavolala mu sama, jakmile jsem zavěsila: „Nevím, co ti právě řekla, ale přijeď domů hned. Odvezu ji a potkáme se tam.“ Přijel hned. Dodnes trvá na tom, že hned jel, aniž by odpovídal na onen e-mail, avšak já si tím nejsem příliš jistá. Domnívám 17
Kapitola 1 se, že protože dneska ví to, co tehdy nevěděl, tedy co se onoho dne stalo, nechce připustit, že by snad seděl u počítače byť jen o chvíli déle, než bylo nezbytné. A kdyby měl převyprávět, co se stalo, tak bude dokonce říkat, že k autu přímo běžel. Dana mě odvezla domů, jen o dva bloky dál. Když jsme vešly dovnitř, zahlédla jsem na stolku jedlou sodu. To mi připomnělo, že jsem toho rána měla příšerné pálení žáhy a že jsem si vzala studené mléko a jedlou sodu, abych se je pokusila uklidnit přirozeným způsobem. Snažila jsem se vyhýbat práškům, které by mohly mít vliv na zdraví děťátka, a to i zcela neškodným antacidům. Napadlo mě, zda ta bolest neznamená, že kyselina porušila moji žaludeční stěnu a pronikla do cév břicha. Všichni lékaři mají sklon k tomu, že se pokoušejí o sebediagnózu, ačkoli její výsledky jsou zřídkakdy uspokojivé. Poznatek, že palčivá bolest by se dala případně vysvětlit prasklým vředem, mé situaci příliš nepomáhal, protože jsem dokázala dát snadno dohromady seznam patnácti jiných možných příčin seřazených podle závažnosti. Že jsem si vybrala jednu z nich, která se mi v tuto chvíli hodila, mi nic nepřineslo. Šly jsme do obývacího pokoje, kde mě také Randy o deset minut později našel. Byla jsem na podlaze, klečela jsem a pevně si tiskla polštář na břicho. Z mé strany se jednalo o zatím poslední pokus ze série nemotorného kroucení, kterým jsem se snažila zmírnit bolest. Nakonec jsem zjistila, že když si lehnu na pravý bok vodorovně přes opěradlo kožené pohovky a pravou rukou se budu opírat o podlahu, bolest mírně ustoupí. Tehdy jsem ani netušila, že tlak, který vyvíjelo opěradlo pohovky na má játra, zpomaloval krev, která z nich prýštila takovým tempem, že mi nezbývaly ani dvě hodiny do doby, kdy mé tepny, žíly a srdce budou zcela bez krve. Chtěla jsem si zdůvodnit, dosti chabě, že když se dá bolest v této poloze zvládnout, mohli bychom ještě trochu počkat, než s tím pojedeme do nemocnice. „Když si lehnu takhle, tak to tak nebolí,“ hlásila jsem s hrdostí, že se mi konečně podařilo najít polohu, ve které se to dalo vydržet. Nepřesvědčeně nade mnou kroutili hlavami, zatímco se spolu bavili, jestli máme jet do nemocnice sami, nebo si zavolat sanitku. 18
Prázdnota zřejmě určen pro neslyšící, protože vibroval jeho polštářem ve vlnách se stále se zvětšující amplitudou.
Ráno mi vyndali dýchací rourku z průdušnice. Přestože bylo pořád potřeba, abych měla při sobě kyslík, byl to první hmatatelný úspěch. Zase dýchám sama. A kontroluji si to. Přesto jsem si všimla, že si musím stále připomínat, že mám dýchat; poměrně dlouhou dobu totiž toto břemeno za mě nesl dýchací přístroj, který tak přenastavil moji mysl do té míry, že jsem uvěřila, že za mé dýchání je odpovědný někdo jiný než já. Dokud jsem nedělala kromě dýchání nic jiného, tak se mi dýchání dařilo, ale velmi rychle jsem zjistila, že nedokáži dělat více věcí najednou. Když jsem měnila polohy v posteli, byla jsem dušná a vyčerpávalo mě to. „Je mi opravdu zima,“ řekla jsem s velkou naléhavostí a s nevýslovným smutkem. Sestra odešla, aby přinesla další pokrývky z ohřívače. Randy stiskl moji ruku a pokoušel se ji zahřát ve své. Sklíčený výraz zahalil jeho obličej. „Musím ti něco říct,“ začal říkat. Muselo to být to, co jsem mimoděk zaslechla, když se nade mnou dohadovali. Podívala jsem se na něho a uvědomila jsem si, že chce mluvit o děťátku. Mysleli si, že nevím, že dítě zemřelo. „Děťátko to nepřežilo.“ Oči mi zvlhly; nebyla jsem tak smutná kvůli dítěti, ale protože jsem cítila soucit s ním. Poznala jsem, že se velice snaží, aby mi tu zprávu sdělil co nejšetrněji. Zřejmě se tedy bavili o tom, kdo by mi to měl říct a kdy, pravděpodobně i jakým způsobem. Mě ale vůbec ani nenapadlo se domnívat, že by dítě bylo živé. Samozřejmě, že to dítě nepřežilo. Nemělo šanci to přežít. Ale když jsem viděla jeho obličej, nějak jsem pochopila, že bude nejlepší, když tu hru budu hrát s ním. Přitakala jsem s vážným výrazem. „Velice mě to mrzí,“ dodal. Kvůli podráždění hrdla způsobenému předchozí intubací jsem měla slabý hlas, a tak jsem jen zašeptala: „Ano. Dobrá, budeme mít další děti. Ale jedině, když neumřu.“ 39
Kapitola 2 Usmál se na mě, viditelně se mu ulevilo. „Je mi opravdu zima,“ opakovala jsem, protože ten pocit vyvolal vzpomínku na události z první noci. Věděla jsem, že musím Randymu říct, co se stalo. Pro případ, že bych zapomněla nebo zemřela. „Viděla jsem sama sebe,“ pokoušela jsem se mu říct a chtěla jsem mu vysvětlit ten okamžik na operačním sále, kdy bolest ustala a kdy jsem umírala. Trochu jsem si odkašlala, abych měla hlas. „Necítila jsem žádnou bolest; všechno pominulo. Bylo to takové, že jsem věděla, že kdybych chtěla, mohla bych se tak cítit stále. Nemusela jsem se vracet zpátky k bolesti. Nevím, jak jsem to věděla, ale vím, že jsem si musela vybrat, víš?“ Zoufale jsem se mu snažila vysvětlit něco, pro co jsem nenacházela slova. Hledala jsem v jeho obličeji doklad toho, že mi porozuměl a že mám pokračovat. Odmlčela jsem se, abych mohla dýchat, nedokázala jsem současně dýchat i mluvit. „Ale ty ses rozhodla neumřít,“ usmál se, jako kdybychom se běžně bavili o prožitcích mimo vlastní tělo každý den. „Ano.“ Byla jsem mu vděčná, zdálo se mi, že to pochopil i přes můj zoufale vágní popis. Podala jsem mu levou ruku, aby mě za ni držel a aby ji zahřál. „Jenom jsem nevěděla, že to bylo to, mezi čím si vybírám. Je to divné. Bylo to skoro jako výzva od problému a od bolesti odejít, ale věděla jsem, že když odejdu, tak opustím všechno. Nevím, jak jsem to věděla, ale věděla jsem to.“ „Jak ses cítila?“ zeptal se. „V naprostém bezpečí. Ničeho jsem se nebála. Cítila jsem, jako bych se nějak rozpínala, jako kdyby mé okraje byly rozmazané a zamlžené a jako bych byla součástí všeho, ale zároveň jsem se cítila velice malá. Vůbec jsem neměla žádný strach.“ Odmlčela jsem se, chtěla jsem, aby věděl, že se cítím naprosto klidná. „Opravdu se není čeho obávat.“ Přestala jsem mluvit, věděla jsem, že to zní bláznivě. Pohlédla jsem na infuzní stojan ověšený různými čerpadly a kapačkami a říkala jsem si, že své fantazírování mohu vždycky svést na opiáty, které mi dávají. „Děkuji ti,“ řekl. „Za co?“ zeptala jsem se. 40
Prázdnota „Že ses rozhodla se ke mně vrátit,“ odpověděl a přikládal kolem mě další pokrývky, které sestra přinesla.
Náhodou jsem vyslechla, co o mně říkal chirurg na praxi, když byl na chodbě. Byla zrovna doba, kdy se prováděla ranní vizita. „Třiatřicetiletá žena se syndromem HELLP, čtvrtý den po operaci, stav postkrizový, proveden císařský řez, fetální úmrtí. Intraoperačně zaznamenán velký subkapsulární hematom.“ Zkratka, kterou použil, HELLP, znamená hemolysis, elevated liver enzymes, low platelets (hemolýza, zvýšené jaterní enzymy, nízký počet krevních destiček). V krátkosti se jedná o velmi vážnou komplikaci těhotenství, často fatální stav, který postihuje méně než jedno procento těhotných žen. Je to situace, při které krvinky a další krevní tělíska selhávají, krev přestává plnit svou funkci, selžou játra, krevní destičky, které odpovídají za srážení krve, se spotřebují a žena vykrvácí. Vedle toho, že jsem chápala, proč si mysleli, že trpím syndromem HELLP, jsem se také dozvěděla, že jsem krvácela do prostoru kolem jater. Do té chvíle jsem neměla ani tušení, co způsobilo tu nesnesitelnou bolest. Tuto diagnózu potom vyvrátili, když mi identifikovali na CT snímku skrytý nádor, ale to bylo až později; prozatím mi stačilo to, co jsem se dozvěděla. „Hemoglobin sedmdesát gramů po dvaceti šesti jednotkách. Přírůstek dvacet kilogramů, nízká produkce moči,“ pokračoval. Takže, když to zhruba spočítám, dostala jsem tolik krevních produktů, že nahradily veškeré množství krve v mém těle třikrát, ale ledviny mi nefungovaly. Tak to je super. „Pokouší se nám umřít.“ Hm, tak to ne, pomyslela jsem si a začínám být naštvaná. Ne, vůbec se nesnažím nikomu umřít. Ačkoli to možná není navenek vidět, zoufale se snažím neumřít. Neumím to dost jasně vyjádřit, ale když mě obviňovali, že se snažím jim navzdory umřít, cítila jsem, že se ke mně stavějí jako k protivníkovi. Pokud tým, který se o mě stará, ve mě nevěří a nevěří, že budu spolupracovat, jakoupak mám asi naději? Cítila jsem se jako na ledové kře, která se právě odlomila a unáší mě pryč. 41
Prázdnota stojí v cestě dobré komunikaci a který umožňuje, aby nekontrolovaně docházelo k chybám? V tu chvíli jsem věděla, že mé ledviny selhat musely.
Jednoho dne přišla žena v nemocničním mundúru a nenuceně se posadila na okenní parapet. Neviděla jsem ji jasně, a to jak kvůli mrtvici, tak proto, že světlo přicházelo oknem v takovém úhlu, že její obličej byl ve stínu. Řekla, že je sestra z neonatologického JIPu, členka týmu, který byl na operačním sále v tu noc, kdy jsem „rodila“. Slovo porod mi nepřišlo jako vhodný termín, vždyť bylo tolik vzdáleno tomu, co jsem si prožila. Nejdříve jsem se domnívala, že si mě spletla s jinou pacientkou. Ale když potom začala popisovat události tak, jak se seběhly z jejího pohledu, pochopila jsem, že byla opravdu u porodu a že mi chtěla tuto událost zprostředkovat z první ruky. Údajně prý přišla proto, aby se mnou záležitost uzavřela. Děťátko, jak mi řekla, vyňali z mé dělohy, bylo ještě obalené v plodové bláně a placenta byla zcela oddělena. Došlo k jejímu úplnému odtržení, což se považuje za nejhorší možný scénář. To znamenalo, že v nějakém blíže neurčeném okamžiku v průběhu večera se placenta oddělila od děložní stěny, takže dítě přestalo být zásobováno krví. Narodilo se již mrtvé. Pokoušeli se mu zavést dýchací rourku, a to se jim podařilo, jak mi hrdě oznamovala. Ale přes veškeré úsilí dítě na jejich oživovací pokusy nereagovalo. Vážilo asi půl kilogramu. Když ke mně mluvila, vyjadřovala se velmi přesně a s promyšlenou vážností. Připomínala mi důstojníky, kteří ženě mezi dveřmi oznamují, že její manžel padl. „Přejete si dítě vidět?“ Vybavila jsem si, že to bylo na nemocničním příjmu, kde jsem holčičku viděla naposledy, tedy spíše jen její nehybné srdce na monitoru. Přeji si dítě vidět? „Ne,“ odpověděla jsem kategoricky. „Jak chcete, ale myslím, že je to velká škoda,“ prohlásila s viditelným zklamáním. 49
Kapitola 2 Její reakce mě překvapila. Tehdy mě ani nenapadlo, že by na to existovala správná odpověď. Snažila jsem se jí vysvětlit, že vím, že dítě zemřelo ještě dřív, než jsem se dostala na operační sál. Také jsem měla pocit, že jako lékařka přece mám nějakou představu o tom, co je to smrt, a nepotřebuji dítě vidět, abych té skutečnosti uvěřila a byla následně schopná nad jeho ztrátou truchlit. Tady jsem se zarazila, protože jsem najednou nechápala, proč bych měla tuto svou volbu ospravedlňovat před naprosto cizí osobou. Přišlo mi zbytečně kruté, že po mně někdo požaduje, abych v rukou držela dítě, které bylo v mé mysli již několik dnů mrtvé. „Jak chcete, ale další možnost už mít nebudete.“ Zajímavá taktika, pomyslela jsem si, uchylovat se k hrozbám ve snaze prosadit svoji verzi milosrdného usmíření při potratu. Ve snaze dále podpořit to, co říká, dodala: „Víte, nechci to říkat příliš názorně, ale dětská kůže je velice křehká, po několika dnech se začne… hm, rozpadat, takže později už nebudete mít možnost změnit názor.“ Úplně jsem oněměla z její zjevné potřeby mi to popisovat. Ujistila jsem ji, že nehodlám změnit svůj názor, a přála jsem si, aby odešla. Dívala se na mě s lítostivým výrazem, způsobem, jakým se díváme na dítě, které ve vzteku schválně rozbilo svoji oblíbenou hračku. „Dítě si zaslouží, aby ho matka alespoň jednou měla na rukou.“ Upřeně jsem se na ni dívala, potichu jsem ji zapřísahala, aby už odešla, a bylo mi jasné, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby mě toho srdceryvného výstupu úplně ušetřila. Souhlasím, v zásadě ano, dítě by mělo zažít to, že ho matka bude držet v náručí. Ale, jak soudím, to dítě by mělo být pokud možno živé. A moje dítě živé nebylo. Nemohlo získat zhola nic z domnělé interakce se svojí matkou. Cítila jsem se, jako kdyby po mně žádala, abych se podvolila nějakému aktu sebetýrání, který z prapodivných důvodů považovala za konstruktivní. Jako kdyby trvala na tom, abych odkryla nějaké zranění, které ona ani nechce, ani nemůže léčit. 50
Kapitola 4
Ztracená slova Odpoledne přišli lidé na návštěvu, a tak jsem dělala, že spím. Někteří přinesli květiny, které sestry bez dlouhých řečí vyhodily. Dárky, rizikové z hlediska infekce, se na JIP nesmí nosit, vysvětlovaly. Další přinesli časopisy, které jsem nemohla číst, nebo jídlo, které jsem nemohla jíst. Každý přicházel s množstvím otázek. A každá otázka vedla oklikou k dalším otázkám, na které se nedalo odpovědět. Nejdříve jsme na dveře vyvěsili ceduli: PŘED VSTUPEM NA POKOJ SE PROSÍM OHLASTE V MÍSTNOSTI SESTER nebo PACIENT ODPOČÍVÁ, PROSÍM NERUŠIT. Samozřejmě, každý si myslel, že na něj se ty vývěsky nevztahují. A tak jsem zaměstnala Randyho, aby se postavil do předsíně a slušně mě omluvil každému zvlášť, že zrovna odpočívám, že dnešek byl pro mě těžký den a že nepřijímám návštěvy. Během obzvláště špatných dnů jsem ho prosila, aby odmítal každého. „Neboj se, miláčku. Budu jako pitbul.“ A to taky byl. Čímž si znepřátelil jak členy rodiny, tak přátele. Jen vzácně přišel takový návštěvník, který dokázal se mnou jen tak posedět v zadumaném mlčení. Tito přátelé vysvětlovali, že mě jenom museli vidět, aby se na vlastní oči ujistili, že jsem naživu. Byli to tiší hosté, přicházeli a zase potichu odcházeli a ve své nenáročnosti dokazovali, že nepotřebují nic víc než sdílet fyzický prostor s něčím, co mě jim připomíná a co dýchá. Odmítala jsem telefonní hovory včetně těch na mobil, který mi někdo držel u ucha. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. Nebylo to tím, že bych chtěla být sama nebo že bych nebyla vděčná za podporu. Bylo to proto, že každé slovo mě stálo velké 76
Ztracená slova úsilí. Abych mohla mluvit, musela jsem si načasovat dech tak, aby při výdechu procházel mými hlasivkami. To ovšem znamenalo stáhnout břicho navzdory svorkám a podráždit číhající vak krve, který se skrýval pod mou bránicí. Mé obtíže při dýchání měly nyní trvalý charakter, protože mi tekutina tlačila na plíce. Snášela jsem bolest a dušnost, ale za cenu toho, že jsem si špatně vybavovala slova. Slova mi uhýbala z dosahu, jako když si děti hrají na babu. Čím více jsem se snažila po nich hmátnout, tím směleji mi unikala. „Co potřebuješ přinést z domova?“ zeptala se mě máma. „Přinesu ti to zítra ráno.“ Udělala jsem gesto, jako že chci pero. Napíšu seznam. Je to mnohem jednodušší než mluvit. Držela jsem pero, nakloněná nad papírem. Všichni tři jsme zírali na ten papír a čekali, až se objeví slova. Uvědomila jsem si, že si nejsem úplně jistá tím, zda budu schopná psát. Začala jsem uvažovat, jestli existuje nějaká obecně uznávaná norma pro to, jak dlouho může člověk přemýšlet nad slovem, než ho napíše, aby se to nepovažovalo za problematické. Měla jsem podezření, že ten limit byl určitě o něco kratší než dlouhé minuty, které mezitím uplynuly. „Nic nepotřebuji,“ prohlásila jsem a odložila jsem pero. „Jen mi řekni, co potřebuješ,“ naléhala máma. Podívala jsem se na ni a uvědomila jsem si, že ani to nedokážu udělat. Prostě jsem nevěděla, co chci říci. Z velké části se mi vědomí ještě nevrátilo. Vždycky jsem byla člověkem, který miloval slova. Pohrávala jsem si s nimi ve své mysli jako s kuličkovými ložisky, dokud mi miniaturní dírkou nevypadl ideální výraz pro danou situaci. Bývala jsem bystrá a výřečná. Rozplakala jsem se. „Proč pláčeš? Jenom napiš, co potřebuješ.“ Dokázala jsem si představit tu věc, kterou se snažím pojmenovat. Jasně jsem je viděla, jak stojí na dně mojí šatní skříně, ale jejich pojmenování se ztratilo, a tak i ony byly pro mě ztraceny. Ano, zachránila jsem se z hlubin, ale vynořila jsem se na povrch bez schopnosti řeči, napůl prázdná? Jaké další zásadní součásti mé osobnosti zůstanou navždy ponořené v hlubinách? 77
Posunující se záběry Zírali na mě tupě. „Zdá se mi, že to bychom vědět měli, nebo snad ne?“ zeptala jsem se úsečně. Teď už bylo celkem jasné, že členům týmu je moje vyptávání rozhodně nepříjemné, protože si nebyli jisti tím, co dalšího můžou ode mě čekat. Chtěla jsem po nich, aby v pacientce viděli matku a aby znali jméno jejího dítěte. „Je to holčička a jmenuje se Charlotte,“ odpověděla nemocniční sestra. „Děkuji,“ odvětila jsem a odmlčela se. „Dobrá, a co dalšího musíme zahrnout do diferenciální diagnózy zvýšených jaterních testů u pacientky, která je právě po porodu?“ zeptala jsem se lékaře na praxi. Odpovídal netečně, bezchybně odrecitoval seznam naučený za roky studia. Pokračovala jsem v otázkách, teď už rozhodnutá pořádně s ním zacvičit. Vyzvala jsem ho, aby rozšířil diferenciální diagnózu o akutní selhání jater. Změnila jsem jeho výběr antibiotik a zpochybnila jeho výklad laboratorních dat. Byla jsem rozhodnutá, že se o tu ženu postarám dokonale, ať už se to jeví sebenemožněji. Tým zareagoval na moje otázky a zmobilizoval se; to znali. Také se mi zdálo, že je opustily jejich obavy týkající se mě samotné a toho, jak si poradím s tou zvláštní shodou okolností. Zdálo se mi, že chápou dokonce i to, že dokážu dobře ovládat své pocity, přestože jsem prodělala podobou nemoc, a co víc, mohu svou zkušenost využít k lepší péči o tuto pacientku. Když jsme byli hotovi s vyhodnocováním jejího případu a když jsme sestavili přesvědčivý plán, zaťukala jsem na dveře, vstoupila do místnosti a můj tým mě následoval. „Dobrý den, jsem lékařka Awdishová a budu mít na starosti péči o vaši dceru, dokud bude tady u nás na JIPu,“ oslovila jsem matku pacientky. „Ach, paní doktorko, jsem tak ráda, že vás poznávám. Zaslechla jsem od jednoho našeho známého, který je lékařem tady v nemocnici, že jste si prošla podobnou nemocí a že nyní jste už v pořádku! Ani vám nemusím říkat, jakou mi to přináší úlevu,“ zvolala směrem ke mně. 121
Kapitola 6 Její slova mě překvapila. Nepočítala jsem s tím, že by to už mohla vědět. Teprve jsem pečlivě zvažovala, zda s ní budu svoji zkušenost sdílet, a pokud ano, tak po jakých dávkách. Nešlo o to, že bych si přála, aby moje nemoc zůstala tajemstvím, jen jsem se obávala, že když ji prostě odhalím, tak by to mohlo vyvolat nerealistická očekávání, co se uzdravení týče. Snažila jsem se obezřetně určit, kudy bych měla nejlépe vést hranici pro sdílení informací o sobě, abych si i nadále zachovala schopnost poskytnout osobní náhled a naději. Domnívala jsem se, že bych se měla nejdříve dozvědět něco o její rodině, jak jsou mezi sebou otevření, jaká je jejich schopnost zvládat zátěžové situace, než se rozhodnu, co udělám. Ale teď, dřív než jsem si mohla v hlavě srovnat myšlenky, se moje pomyslná hranice rozplynula, jako se rozplyne na břehu při přílivu čára načmáraná klackem v písku. Někdo už rozhodl za mě. Dobře, pomyslela jsem si, je čas, abych svůj postup přehodnotila. A vskutku, vždyť se vlastně nic nestalo. Pořád tím dokážu proplout. Bylo jen potřeba, abych unesla její očekávání, zatímco jsem hledala cestu, jak ohleduplně sdílet relevantní zážitky a současně pro ni být zdrojem naděje. To dokážu. Potom se mi podívala do očí a s ryzí zvědavostí se mě zeptala: „Kolik je nyní vašemu dítěti?“ Zaslechla jsem za sebou povzdechnutí a uvědomila jsem si, že mám s sebou obecenstvo sestávající ze zaškolovaných pracovníků a zdravotních sester, z farmaceuta a respiračního terapeuta. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou horké slzy. Když už se někdo rozhodl vyprávět můj příběh místo mě, měl ho aspoň říct celý. Rozpaky a rozčilením jsem celá zrudla. „No, víte… vlastně, dítě mi bohužel zemřelo,“ podařilo se mi říct a jsem vděčná za to, že jsem byla k týmu zády, když jsem se pokoušela potlačit své pocity. „Ach, to mě mrzí! To jsem nevěděla,“ řekla. „Samozřejmě, vůbec se mi neomlouvejte. To jste nemohla vědět.“ Hůře jsem se vyrovnávala s jejími rozpaky než se svými vlastními. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla, a pak jsem zase mohla mluvit. 122
Posunující se záběry „Tak, teď se soustřeďme na vaši dcerku. Ona je ta, na které záleží. Chci vás ujistit, že se o ni tady postaráme, jak nejlépe dovedeme,“ řekla jsem. Zdálo se, že toto mé prohlášení tým povzbudilo, a pozorovala jsem, jak dva kolegové přistoupili k posteli a začali pacientku bez dlouhých cavyků prohlížet. Jeden jí povytáhl oční víčka, aby si posvítil na její zorničky, protože se pídil po důkazu, že nemá otok mozku, zatímco druhý jí poodhrnul pokrývku, pečlivě prohlížel trup, zda se neobjevila nějaká vyrážka, potom vyšetřoval pokožku na holeních, mačkal palcem do kůže a zjišťoval, jestli neotéká. Souběžně jsem sledovala více duševních rovin; na jedné úrovni jsem hovořila s její matkou, druhá se ztrácela někde v mé vlastní hlavě, když jsem se snažila ujistit sama sebe, že jejich jednání je přijatelné, třebaže já jsem se při tom cítila velmi nepříjemně; nebyla jsem ale schopná jasně formulovat, proč. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to, co tu děláme a jak to děláme, má rysy zneuctění či narušení. Zneuctění jejího těla, narušení jejího osobního prostoru. Jistě, všechno s těmi nejlepšími úmysly, ale bez toho, aby se na tom mohla podílet či k tomu dát souhlas. Měla jsem pocit, že ji systematicky postupně připravujeme o její důstojnost. Nakonec jsme z jejího pokoje odešli, asi devadesát minut od začátku vizity. Když jsme se přemístili k druhému pacientovi, podivovala jsem se sama nad sebou, jak se mi vůbec podařilo najít sílu a rozvahu k tomu, abych byla schopna pokračovat ve vizitě u dalších čtrnácti kriticky nemocných lidí. Říci pouze, že jsem ten den odcházela z vizit zcela vyčerpaná, ani trochu nezachycuje zdrcující, jako olovo těžkou únavu, která se mi zavěsila kolem ramen. Játra mi ztěžkla, cítila jsem, jak v nich pulsuje krev, nedostávalo se mi dechu a bolest, kterou jsem cítila při řeči, byla mnohem větší než obvykle a nepolevovala. Byla jsem až posedlá starostmi o své pacienty; myslela jsem na jejich rodiny, když jsem jela autem domů, když jsem se sprchovala, když jsem ležela v posteli. Seděla jsem a přemýšlela, celá znepokojená těmi malými poníženími, kterých jsem dnes byla svědkem i původcem, a pátrala jsem, kde jsme my všichni udělali chybu. 123
Kapitola 6 Myslela jsem na čtvrtého pacienta, u kterého jsme se zastavili během vizity toho dlouhého dne, na mladého muže, který si píchal heroin, a tím si, nijak překvapivě, přivodil indolentní infekci srdeční chlopně. Šlo o následek použití nesterilní jehly při aplikaci drogy. Lékař na praxi, který o pacientovi referoval, byl téměř v euforii, když popisoval tmavě červené pruhy a žilky v nehtových lůžkách mužových prstů na rukou i nohou, které jsou známy jako třískovité hemoragie, a dokázal nahmatat malé měkké uzlíky na konečcích prstů, tak řečené Oslerovy léze. Byl nadšený, protože konečně viděl přímo na pacientovi ty příznaky, o kterých dosud pouze slyšel na přednáškách během několika let studia. Na lékařské fakultě jsme nestudovali lidi; spíše jsme s jistou posedlostí studovali chorobné stavy. Nazpaměť jsme se učili jejich znaky a příznaky, abychom je dokázali rozpoznat, když se objeví u našich pacientů. Chorobné stavy jsou vznešené. Představují naši misi a její cíl. Jako nějací průzkumníci, i my jsme trpěli při jejich hledání, někdy jsme strávili na cestě celé roky. Dívala jsem se na členy týmu a viděla jsem, jak se jejich mysl pracně noří do papírů s klinickými hodnotami a laboratorními nálezy, jak zvažují každou možnost, jak ty papíry kladou přes sebe jako průsvitky a hledají ten nejvíce odpovídající průnik pro příslušného pacienta. Tyto papíry tvořily filtr, kterým nahlíželi na svět. Pacienti byli zástupnými symboly, jen místy v prostoru, kde přistály nemoci. Vzpomínala jsem na všechen ten čas strávený na vizitách, kdy byl pacient vystavený jako exponát, jako vzorek nemoci pro potřeby týmu. Mí učitelé přikládali své fonendoskopy na pacienta, a když se jim podařilo lokalizovat charakteristický srdeční šelest, s vážností odložili ušní olivky a přidržovali hrudní snímač na místě pacientova hrudníku jednou rukou, přičemž nás druhou rukou nabádali, abychom se vystřídali při poslouchání. Když byl pacient na zádech, nabádali nás k tomu, abychom rozlišili zvuk jemného praskání podobného suchému zipu u plic s fibrózou od mírného sípání astmatických plic. Upřeně jsme se dívali, se zvědavostí prohlíželi vyrážky a bedlivě jsme sledovali zabarvení kůže. Prošetřovali a prohmatávali jsem jim břicha a klouby jako mrchožrouti na lovu. Nyní jsem byla odpovědná za smečku 124
Posunující se záběry těchto upřímných mladých lékařů a potřebovala jsem jejich pozornost nějak přesměrovat na pacienta, a to přes ty všechny jejich úchvatné objevy. Myslela jsem na toho mladého lékaře na porodním oddělení, který mě požádal, abych mu popsala anatomii nehybného srdce mého vlastního dítěte na monitoru ultrazvuku. Měla jsem pocit, že se probouzím. Ano, jasně, takhle on přistupoval k situaci; to bylo vše, co ho kdy utvářelo. Začala jsem si myslet, že načasování mé nemoci bylo vhodnější, že jsem vůbec mohla tušit. Jakkoli jsem vždycky věřila, že se mé vzdělávání dokončí k nějakému datu, které je možno předem stanovit v kalendáři, zjevně tomu tak nebylo. Neviděla jsem všechno, co jsem potřebovala vidět, co se týká identity, utrpení a nemoci. Zdálo se mi, že v tom je obrovská nerovnováha; strávila jsem tolik let nabíráním informací, aniž bych si vypěstovala dostatečný prostor pro empatii. Pokaždé (aspoň tak se to jistě jevilo mým kolegům z týmu) jsem na vizity přinesla nějaký nový svérázný zvyk. Cítila jsem, jak na mě tázavě hledí, když jsem se naklonila, abych promluvila do ucha pacienta, který byl v bezvědomí: „Už se uzdravujete. Máte zápal plic, ale antibiotika už zabrala a váš stav se zlepšuje.“ „Věřím, že nás pacient slyší,“ vysvětlovala jsem. „A kdybyste byli na jeho místě vy, copak byste nechtěli, aby vám někdo vysvětlil, co se děje?“ Pokrčili rameny, protože si takovou situaci nedokázali představit. Jiná pacientka, která byla sice v bdělém stavu, ale připojená k ventilátoru, a proto nemohla mluvit, měla ruce tak zkroucené artritidou, že nám nedokázala napsat ani krátkou zprávu. To představovalo novou výzvu. Mezi jejími věcmi jsem našla její mobilní telefon a podala jsem jí ho. Byl to jednoduchý rozevírací telefon, nezamčený a nabitý. Vložila jsem své telefonní číslo mezi její kontakty a řekla jsem jí: „Můžete nám napsat cokoli, co potřebujete.“ Oči se jí zalily slzami a začala psát palci, protože klouby palců neměla poškozené kontrakturami. „Můžete zavolat mému synovi?“ zeptala se. A pak: „Co se to se mnou děje?“ 125
Kapitola 6 Vysvětlovali jsme a ona poslouchala, průběžně nám kladla otázky pomocí mobilu, a to tak plynule, že se až zdálo, že vedeme běžnou konverzaci. Zavolali jsme jejímu synovi. „To bylo úžasné,“ zvolali kolegové, když jsme opustili její pokoj. Snažila jsem se je přesvědčit, že ať už to bylo takové nebo makové, nebylo na tom nic úžasného. Někdy, přes můj až agresivně pečlivý dohled, nebo možná jemu navzdory, se tým vrátil ke starým zvykům. Pochybení, které mě vždy rozzuřilo nejvíc, bylo to, když mluvili o pacientovi, jako kdyby je neslyšel. Sledovala jsem, jak lékař na praxi zavádí velkou nitrožilní kanylu velmi nemocné těhotné ženě, která byla v bezvědomí, a nadřízený lékař mu dával pokyny, jakou použít techniku a jaké postupy. Já jsem byla u toho proto, abych zhodnotila, jak je nadřízený lékař schopný vyučovat zaškolované kolegy. Šlo jim to pěkně až do chvíle, kdy byl složitý úkon skoro hotový, postup se dařil k jejich spokojenosti, soustředění povolilo a ruce samy dokončovaly proceduru „po paměti“. Tehdy se jejich konverzace změnila; začali se bavit o pacientce, oddělené jen sterilním plátnem, jako by tam nebyla. „Víme, komu máme dát dítě, pokud ona zemře?“ zeptal se ten mladší lékař, navíc s takovou nenuceností, jako by ho odpověď na jeho otázku snad ani nezajímala. „A ven!“ řekla jsem. Oba dva ztuhli a podívali se na mě, jako by se snažili odhadnout, jestli to myslím vážně. „Té práce tady nechte a vypadněte,“ nařídila jsem praktikantovi. „Postup dokončí váš školitel.“ Nejistě koukali a nevěděli, co mají dělat. „Okamžitě,“ dodala jsem. Sundal si roušku a z jeho vzezření bylo jasné, že rozhodně necítí nic, co by připomínalo kajícnou odpovědnost. To, co cítil, byly trapné rozpaky nad tím, že jsem ho ponížila před kolegy a vyhodila z místnosti. Myslel si nejspíš něco mezi „ále prosimvás“ a „dobrá, tak teď už se zcvokla úplně“. Jen před několika hodinami jsme si společně prohlíželi CT snímek pacientčina mozku. Zdálo se, že žena má takový edém 126
Posunující se záběry mozku, že samo přežití je nepravděpodobné, natož aby si mohla pamatovat nějaký rozhovor. Ale to mě nezajímalo. Chtěla jsem prostě zastavit ten bezduchý zvyk vést nenucené a bezmyšlenkovité řeči v doslechu pacienta. Tým se sice naučil více se soustředit na sdělování různých skutečností přímo pacientovi, ale tehdy, když vnímavost k rozhovoru ze strany pacienta byla diskutabilní, dělali členové týmu chyby. Rozhovory kolegů probíhaly jakoby okolo pacientů, nikoliv s nimi; zejména se to týkalo těch nemocných, kteří se nemohli rozhovoru aktivně účastnit, nebo těch, jejichž mentální vnímavost byla zastřená v důsledku aplikovaných léků či nemoci. Byla to arogance obsažená v těchto rozhovorech, která mi šla na nervy, arogance, kterou ještě umocňovala žalostná zranitelnost pacienta. Rozhovory, které předjímaly, že mysl pacienta je nedosažitelná nebo není důležitá, a v důsledku toho se každý domníval, že si může beztrestně říkat, co chce. Podle mého názoru odhalovala ledabylost řeči, kterou vedl zmíněný mladý lékař, že vůbec nereflektuje možný dopad svých slov na širší kontext pacientčiných pocitů, léčení a uzdravování. Vzala jsem si ho později stranou, abych si s ním o samotě promluvila, chtěla jsem mu klidně vysvětlit, jaký účinek taková neopatrná prohlášení mohou mít, a připomenout mu, že nesmíme mluvit způsobem, který nahlodává pacientovu důvěru nebo pacienta znevažuje či mu přináší zprávy nevhodným způsobem. Největší nebezpečí, že se takového chování dopustíme, přichází tehdy, když nebereme v potaz schopnost pacienta vnímat nebo vstřebávat to, o čem hovoříme. V těchto situacích je nutná intenzivní bdělost a pečlivé dodržování stanovených pravidel, když mluvíme o pacientovi v jeho přítomnosti nebo když se obracíme přímo k němu. Ale tehdy jsem ta slova neznala. Nevěděla jsem, proč mě tak naštval a čím přesně z toho, co tam říkal. Jenom jsem věděla, že když jsem umírala, poslední věc, kterou jsem slyšela, bylo Mele nám tady z posledního. Ztrácíme ji. Mohla to být poslední věc, kterou bych ve svém životě slyšela. Tak jsem mu to řekla. A myslím, že to pochopil. 127
Rana Awdish
v ŠOKU Jak se ze mě stala lepší doktorka, protože jsem málem umřela
Z anglického originálu In Shock. My Journey from Death to Recovery and the Redemptive Power of Hope, vydaného v roce 2017 nakladatelstvím St. Martin’s Press, New York, USA, přeložil Jan Čábela Vydala Cesta domů v roce 2019, Praha Kresba na obálce Martina Špinková 1. vydání Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Design a sazba Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. Copyright © Cesta domů 2019 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi — www.cestadomu.cz
ISBN 978-80-88126-57-7
Vydání podpořilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Děkujeme. Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.
Knihu, kterou držíte v ruce, napsala americká lékařka, specialistka z JIP a současně pacientka. Je to drsné a napínavé čtení s jasným poselstvím pro každého, ať už jste zdravotníci, nebo laici. Autorka zažila na vlastní tělo a duši (nejen kůži), že v nemocnici existují dva paralelní světy: v prvním jsou lékaři, špičkoví profesionální bojovníci s chorobami. Ve druhém jsou lidé, kteří onemocněli a touží po uzdravení. Pohledem se míjejí: lékař vyzývavě hledí do krutých očí choroby, nikoliv do vystrašených očí svého pacienta. Rana Awdish píše o své vážné a dramatické nemoci – a o bolestném průniku těchto dvou mimochodných světů. Nezůstává ale u kritiky: hledá a nachází lék pro sebe i své kolegy – díky své nemoci, která ji proměnila.
ISBN 978-80-88126-57-7
RANA AWDISH V ŠOKU Jak se ze mě stala lepší doktorka, protože jsem málem umřela
Když ty hluboko ponořené příběhy začaly vystupovat nad hladinu, všimla jsem si a zaráželo mě, že stejným způsobem, jako lékaři popírali důležitost pacientova hlasu, tak medicína umlčovala lékaře. Vyškolili nás k tomu, abychom věřili, že břemena, která neseme, a utrpení, kterého jsme svědky, se mají snášet potichu. Dále nás učili, že si máme udržovat lékařský odstup a oblékat si bílé pláště, které vyjadřovaly, že my jsme bezpečně na straně zdraví. Sami sebe jsme úmyslně oddělili od okolí, abychom se deklarovali jako zdraví, silní a odolní, jako ti, kteří mohou dobře vykonávat medicínu. Kdybychom si přiznali, že jsme úplně stejně zranitelní a náchylní k nemocem jako naši pacienti, museli bychom náhle čelit naší vlastní smrtelnosti. A to je těžká věc: vědět, že utrpení, kterého jsme svědky, se nějakým způsobem dotkne také nás.
Rana Awdish
v ŠOKU Jak se ze mě stala lepší doktorka, protože jsem málem umřela Cesta domů