Finanční řízení podniku by EDUPRESS s.r.o.

FINANČNÍ ŘÍZENÍ PODNIKU Alena Kocmanová

2011

Brno 2011 Vydalo nakladatelství Rašínova škola s.r.o. Šámalova 60, 615 00 Brno Editace: Mgr.Jarmila Šveňhová První vydání ISBN 978-80-87001-29-5

Předmluva

Váţení studenti, dostává se Vám do rukou první vydání skript „Finanční řízení podniku“, které si klade za cíl seznámit Vás se základními znalostmi a vědomostmi z oblasti finančního řízení podniku. Skripta jsou určena pro studenty předmětu „Finanční řízení podniku“ ve třetím ročníku studia realizovaného Rašínovou vysokou školou v Brně. Předpokladem úspěšného zvládnutí toho předmětu jsou znalosti z předmětů: mikroekonomie, podniková ekonomika, matematika, účetnictví, daně, právo, management. Těţištěm publikace jsou jednotlivé kapitoly, které by měly podat relativně ucelený pohled na význam a fungování financí v podniku.

Skripta obsahují průřez finančního

řízení: od cílů, finanční rozhodování, peněţní toky, finanční analýzu, řízení oběţného majetku, hodnocení investic, zdroje financování a finanční plánování. Cílem skript je poskytnout vědomosti a dovednosti z oblasti finančního řízení a plánování,

a na jejich

základě posoudit úroveň finanční situace podniku, její vývoj a její příčiny, posoudit finanční situaci podniku v budoucnosti, navrhovat opatření ke zlepšení stavu a vývoje. Doufám, ţe skripta Vám umoţní kromě snadné orientace v jednotlivých tématech také základní podklad pro získání nezbytných znalostí a přehledu v dané problematice finančního řízení.

Autorka

Předmluva

Obsah 1 ÚVOD DO FINANCÍ-CÍLE, PRINCIPY FINANČNÍHO ŘÍZENÍ ............................ 5 1.1 Základní finanční cíle podniku ...................................................................................... 7 1.1.1 Podnik ............................................................................................................................ 7 1.1.2 Finanční cíle podniku ................................................................................................ 9 1.1.3 Principy finančního řízení ....................................................................................... 10 1.2 Finanční trh .................................................................................................................. 11 2

FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ-ČASOVÁ HODNOTA PENĚZ .................................. 15 2.1 Časová hodnota peněz ve finančním rozhodování .................................................... 16

3 MAJETKOVÁ A FINANČNÍ STRUKTURA ................................................................ 22 3.1 Majetková struktura podniku .................................................................................... 22 3.1.1 Rozvaha ...................................................................................................................... 23 3.2 Finanční struktura podniku ....................................................................................... 26 3.2.1 Váţený průměr nákladů na kapitál .............................................................................. 30 4 PENĚŢNÍ TOKY-CASH FLOW ...................................................................................... 32 4.1 Peněţní a kapitálový cyklus ........................................................................................ 33 4.1.1 Peněţní cyklus ......................................................................................................... 35 4.1.2 Peněţní toky ............................................................................................................ 36 4.1.3 Příjmy a výdaje vs. výnosy a náklady ..................................................................... 37 4.2 Metody vykazování Cash Flow ................................................................................... 37 4.2.1 Rozdělení Cash Flow .............................................................................................. 42 4.3 Odvození Cash Flow z účetních výkazů, vazba Cash Flow na výkaz .................... 45 zisku a ztrát a na rozvahu ..................................................................................................... 45 4.4 Další vyuţití Cash Flow ve finančním řízení-výpočet bodu zvratu (BEP) .............. 47 dle Cash Flow ................................................................................................................ 47 5 FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU................................................................................ 51 5.1 Základní metodické nástroje a metody finanční analýzy ......................................... 53 5.2 Postup finanční analýzy ............................................................................................... 56 5.2.1 Analýza absolutních ukazatelů ................................................................................ 56 5.2.2 Analýza rozdílových a tokových ukazatelů ............................................................. 58 3

5.2.3 Analýza poměrových ukazatelů .............................................................................. 59 5.3 Analýza soustav ukazatelů ......................................................................................... 70 5.4 Výkonnost podniku .................................................................................................... 80 6 ŘÍZENÍ OBĚŢNÉHO MAJETKU ................................................................................. 85 6.1 Řízení celkové potřeby oběţného majetku ............................................................... 86 6.2 Řízení zásob ................................................................................................................. 90 6.2.1 Metody řízení zásob................................................................................................. 93 6.3 Řízení pohledávek ......................................................................................................... 97 6.4 Řízení peněţních prostředků (Cash management) .................................................. 100 6.4.1 Řízení likvidity ...................................................................................................... 100 6.4.2 Teoretické modely řízení likvidity ........................................................................ 102 7 INVESTICE A DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ PODNIKU ................................... 105 7.1 Plánování investic a klasifikace investičních projektů ............................................ 106 7.1.1 Klasifikace investic v podniku .............................................................................. 107 7.1.2 Zdroje financování investic ................................................................................... 108 7.2 Hodnocení efektivnosti investic ................................................................................. 110 7.2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů........................................... 113 8 DLOUHODOBÉ A KRÁTKODOBÉ FINANCOVÁNÍ PODNIKU ............................ 121 8.1 Dlouhodobé financování podniku ............................................................................. 122 8.1.1 Dlouhodobé interní zdroje ..................................................................................... 122 8.1.2 Odpisy dlouhodobého majetku .............................................................................. 125 8.2 Dlouhodobé externí finanční zdroje......................................................................... 125 8.3 Krátkodobé finanční zdroje podniku ...................................................................... 128 9 FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ ............................................................................................. 131 Seznam literatury ……………………………………………………………………….137

ÚVOD DO FINANCÍ-CÍLE, PRINCIPY FINANČNÍHO ŘÍZENÍ

Podnikové finance jsou soustavou peněžních vztahů zahrnujících získávání finančních zdrojů (financování),

jejich alokování do různých forem majetku

(investování) a rozdělování dosaţených výsledků. VLACHYNSKÝ, K.

Podnikové finance zobrazují pohyb peněžních prostředků, kapitálu, finančních zdrojů, při němţ se podnik dostává do různorodých kvantitativních a kvalitativních peněţitých vztahů s ostatními podnikatelskými subjekty, zaměstnanci a státem. VALACH, J.

Podstatu finančního řízení vymezuje MAREK, P. (2009) v tom, ţe spočívá v přijímání rozhodnutí trojího typu: 1. Do čeho má podnik investovat, neboli jaká má být optimální struktura aktiv? 2. Z čeho má podnik investovat, neboli jaká má být optimální struktura finančních zdrojů? 3. Kolik vyplatit na podílech na zisku? Podstatou financování a finančního řízení je neustálé usměrňování co nejvýhodnější struktury kapitálu a majetku, tj. 1. Kaţdý investor preferuje více neţ méně peněz. 2. Kaţdý investor preferuje méně neţ více rizika. 3. Kaţdý investor preferuje stejné mnoţství peněz dnes spíše neţ zítra. Finance a finanční řízení lze shrnout dle definic „subjektivní ekonomická činnost, zabývající se získáváním potřebného mnoţství peněz a kapitálu z různých finančních zdrojů (financování), alokací peněţ do různých forem nepeněţního

majetku

(investování)

a rozdělováním zisku (dividendová politika) s cílem maximalizace trţní hodnoty vlastního majetku podniku.“

Jak je z výše uvedené definice patrné, hlavními cíli finančního řízení by měly být: -

optimalizace velikosti podniku a jeho dalšího růstu,

optimalizace formy podnikového majetku,

optimalizace kapitálové struktury podniku.

V praxi to znamená sladit mnohé, mnohdy protichůdné poţadavky, např. minimalizovat náklady na finanční zdroje × maximalizovat výnos pro vlastníka akcie/obchodního podílu. Tyto poţadavky jsou různě uspokojovány zvolenou finanční politikou podniku. Tato politika je naplňována finančním plánem, resp. plněním finančního plánu. Východiskem pro finanční plán je hodnocení podniku v minulém období spolu s plánovaným strategickým a taktickým směřováním společnosti, které volí top management. Kontrolou plnění finančních cílů podniku je jeho finanční ohodnocení za období, kdy byly tyto cíle naplňovány. Toto období zároveň slouţí jako východisko pro další plánování. Finanční analýza je významnou součástí komplexní analýzy výkonnosti podniku. Finanční analýza umoţňuje nejen analyzovat dosavadní finanční vývoj podniku, ale také analyzovat různé varianty finančního plánu a jednotlivé podnikatelské záměry. Rozhodování o financích musí být podloţeno finanční analýzou. Součástí finančního řízení podniku je i finanční plánování podniku. Toto finanční plánování se soustředí jednak na krátkodobé pohyby peněţních příjmů a výdajů, ale také na střednědobé a dlouhodobé finanční plánování investičních výdajů. Finanční plán vychází ze strategických cílů podniku, ale i z dosavadního vývoje a z dosaţené úrovně podniku hodnocené finanční analýzou, z prognózovaného vývoje prodeje a z prognózovaného vývoje ekonomického prostředí.

1.1 Základní finanční cíle podniku Cíle podniku lze chápat jako systém -

podle syntetického ukazatele - předpokládá splnění analytických cílů,

syntetické ukazatele jsou ukazateli míry zisku a stávají se vrcholovými cíli podniku.

Základním cílem podnikové činnosti v podmínkách postupujícího propojování trhů je produktivní vyuţití vlastního i cizího kapitálu k maximalizaci trţní hodnoty podniku během delšího časového období. Úsilí o maximalizaci trţní hodnoty podniku se projevuje v maximalizaci čisté současné hodnoty pro vlastníka, coţ je cesta k maximalizaci hodnoty majetku vlastníka a předpoklad zvyšovaní prospěchu pro další zainteresované strany (zákazníky, zaměstnance, věřitele, apod.).

V současné době je cílem podniku maximalizace trţní hodnoty podniku resp. maximalizace hodnoty majetku vlastníka (Shareholder Value).

1.1.1 Podnik

Definování podniku. Podnik je určité společenství lidí, kteří se spojili k zabezpečování hmotných statků a různých činností pro jiné lidi za účelem dosaţení vlastního prospěchu. Vstupuje na trh, kde prodává své výkony a dosahuje zisku=cíl podnikání. Svou základní funkci-zabezpečování výkonů-plní na základě samostatného financování, tj. samostatného získávání a uţívání zdrojů. Podnik definuje autor Wöhe ve své publikaci „Úvod do podnikového hospodářství“ (1993) - jako plánovitě organizovanou hospodářskou jednotku, v níţ se zhotovují a prodávají věcné statky a sluţby. V obchodním zákoníku v §5 odst. 1 je stanoveno: Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakoţ i osobních a nehmotných sloţek podnikání. K podniku náleţí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouţí k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu slouţit.

Podnik lze charakterizovat jako: -

nástroj pro zhodnocování kapitálu jeho vlastníků,

instituce pro výkon podnikatelské činnosti.

Podniky podle právní formy -

Podniky jednotlivce (fyzické osoby – soukromí podnikatelé, ţivnostníci podnikající podle zákona č. 455/1991 Sb., samostatně hospodařící rolníci, fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost podle zvl. předpisů). Podniky jednotlivce mají obvykle formu ţivnosti (ohlašovací, koncesované).

Osobní společnosti (veřejná obchodní společnost, komanditní společnost).

Kapitálové společnosti (společnost s ručením omezeným (valná hromada, jednatelé, dozorčí rada), akciová společnost (statutární orgán-představenstvo a dozorčí rada).

Druţstva (členská schůze, představenstvo a kontrolní komise).

Státní podniky, Neziskové organizace (rozpočtové a příspěvkové organizace), Občanská sdruţení (spolky, hnutí, kluby, svazy, apod.), Nadace (Nadace Český literární fond, apod.).

Podstatou podnikání je samostatné rozhodování určité osoby o tom -

jaké výrobky, v jakém mnoţství bude vyrábět, jaké sluţby bude poskytovat,

jakou technologii zvolí, s kým bude spolupracovat, kde bude vyrábět,

jak získá potřebné finanční zdroje a výrobní činitelé, jaká bude jeho právní forma,

jaké budou jeho náklady, výnosy, jakého zisku chce dosáhnout.

Podnikání je upraveno obchodním zákoníkem (zákon č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V obchodním zákoníku je stanoveno: Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Podnikatelem můţe být fyzická nebo právnická osoba, která získala ţivnostenské oprávnění podle ţivnostenského zákona (zákon č. 455/1991 Sb.), tj. ţivnostenský list nebo koncesní listinu.

Podnikatelem je podle obchodního zákoníku: 1. Osoba zapsaná v obchodním rejstříku (fyzická nebo právnická). 2. Právnická a fyzická osoba, která podniká na základě ţivnostenského oprávnění. 3. Osoba, která podniká na základě jiného ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů. 4. Fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Finanční řízení podniku a rozhodování je vţdy těsně spjato s vnějším ekonomickým prostředím, ve kterém podnik funguje. Jedná se o finanční politiku státu daňovou, celní, dále o situaci na peněţním a kapitálovém trhu, o vývoj měny a měnových kurzů a o charakter různých moţných zásahů státu do podnikové ekonomiky formou např. regulace mezd nebo cen a podobně.

1.1.2 Finanční cíle podniku

Základním finančním cílem podniku je dlouhodobá maximalizace trţní hodnoty podniku během delšího období. U akciové společnosti je to maximalizace trţní ceny akcií. Finanční cíle podnikání jsou základem formování dalších podnikových cílů, jejichţ stanovení záleţí na oboru podnikání, na situaci na trhu, na umístění podniku, na potřebném kapitálu, na zvolené právní formě podnikání a na dalších faktorech, i na změnách těchto faktorů, které je třeba respektovat. Je účelné stanovit postupné kroky a dílčí cíle, které směřuji k základnímu cíli podnikové činnosti. Jde tedy o hierarchii cílů a jejich uspořádaní. Při stanovení cílů je nutné mít neustále na paměti, ţe podnikání je spojeno s rizikem a ţe probíhá v čase. Cíle finančního řízení podniku 1. krátkodobé-průběţné zajišťování platební schopnosti podniku, tzn. zajištění likvidity podniku, 2. usilovat o vkládání peněz do co nejlikvidnějších forem podnikového majetku.

Rozhodujícími dílčími cíli podniku v oblasti finančního řízení jsou: 1. trvalá platební schopnost podniku a perspektiva dlouhodobé likvidity, tedy především dostatek peněz s co nejlepší finanční strukturou k činnosti podniku (bez nadměrných peněţních prostředků), 2. trvalý dostatečně vysoký výsledek hospodaření a rentabilita vlastního kapitálu.

1.1.3 Principy finančního řízení

Principy, o které se opírá finanční řízení podniku: 1. Princip peněţních toků (příjmy a výdaje). 2. Princip čisté současné hodnoty. 3. Princip respektování faktoru času (zásada, 1 Kč získaná dnes má větší hodnotu, neţ 1 Kč získaná zítra). 4. Princip zohledňování rizika podniku (riziko znamená, ţe by podnik měl vycházet z toho, ţe 1Kč získaná s rizikem, má menší hodnotu, neţ 1Kč získaná bez rizika). 5. Princip optimalizace kapitálové struktury (usilovat o takovou kapitálovou strukturu, při níţ jsou průměrné náklady kapitálu minimální, a současně navíc musíme respektovat zásadu, ţe dlouhodobý majetek by měl být financován dlouhodobými zdroji a krátkodobý majetek krátkodobými zdroji). 6. Princip zohledňování stupně efektivnosti kapitálových trhů. 7. Princip plánování a analýza finančních údajů (analýza a plánování peněţních prostředků, kapitálu a finančních zdrojů a finanční analýza).

1.2 Finanční trh Finanční trh určuje cenu, za kterou podnik můţe získat různé druhy externích finančních zdrojů, a tím ovlivňuje rozhodování o finanční nebo kapitálové struktuře podniku. Z finančního trhu vyplývá výnos, který můţe podnik získat za investování volných prostředků do různých cenných papírů. Finanční trh je instituce, která realizuje a zprostředkovává prodej a koupi domácího i zahraničního, krátkodobého i dlouhodobého kapitálu. Finanční trh se definuje jako soustava finančních instrumentů, institucí a vztahů mezi nimi, která mobilizuje a přerozděluje volné peněţní prostředky mezi ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky po penězích a vytváří cenu peněz. Na finančním trhu se podniky vyskytují jak na straně nabídky: podniky poskytují volné finanční prostředky, tak i na straně poptávky a mají dokonce rozhodující postavení mezi účastníky finančního trhu (vláda, domácnosti, zahraničí). Finanční trh se člení podle předmětu obchodu: 1. peněţní trh -

diskontní trh - nástrojem finančního přesunu je směnka, šek,

trh depozitních certifikátů.

2. kapitálový trh -

trh obligací - ty jsou státní, komunální, obligace společností,

trh akcií,

trh hypoték - předmětem jsou zástavní hypotekární listy.

3. devizový trh 4. trh drahých kovů Peněžní trh

Na rozdíl od ostatních typů není tento trh situován na určité místo, ale je to síť bankovních ústavů, makléřů, kupců, prodejců a různých zprostředkovatelů. Peněţní trh zabezpečuje obchod s aktivy, která se v peněţní podobě uvolnila na dobu kratší neţ 1 rok. Je to trh 11

krátkodobých peněz a úvěrů. Je charakterizován: -

nízkým rizikem,

nízkým úrokem,

vysokou likviditou.

Peněţní trh se uskutečňuje prostřednictvím dvou základních nástrojů: 1. Krátkodobými úvěry-obchodní úvěry (mezi obchodními partnery), finanční úvěry (od banky)-eskontní, avalový, akceptační, negociační, faktoringový, lombardní, remboursní, kontokorentní, dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, provozní leasing. 2. Krátkodobými cennými papíry-směnka, šek, krátkodobé státní cenné papíry, krátkodobé podnikatelské cenné papíry, kontrakty (jedná se o specifické cenné papíry, jejichţ základním rysem je zprostředkování termínových obchodů), forwards (cenné papíry, představující slib a povinnost prodat nebo koupit jisté mnoţství zboţí, měny, cenných papírů nebo deviz v určeném budoucím termínu za předem stanovenou cenu), futures (s futures můţeme dále obchodovat-prodávat i kupovat), opce. Kapitálový trh

Kapitálový trh zahrnuje přesuny peněţních prostředků s delším časovým obdobím. Transakce prováděné na tomto trhu se zabývají prodejem a koupí střednědobého (do 7 let) a dlouhodobého finančního kapitálu. Obchoduje se s dlouhodobými finanční instrumentydlouhodobé cenné papíry (akcie, obligace), dlouhodobé bankovní úvěry. Příklady finančních instrumentů na kapitálovém trhu (dlouhodobé): a) majetkové cenné papíry-akcie, zatimní listy (neţ se vydá akcie), podílové listy (podílové fondy), b) úvěrové cenné papíry-dluhopisy, obligace, vkladové listy, depozitní certifikáty, c) dlouhodobé a střednědobé úvěry, finanční leasing. Primární trh je místo, které emitentům cenných papírů umoţňuje najít pro vydávané cenné papíry první majitele. Primární trh je ta část trhu cenných papírů, kde se prodávají cenné papíry právě vystavené (emitované) svým prvním majitelům.

Sekundární trh je trh mezi vlastníky cenných papírů, uskutečňuje se na burze cenných papírů. Sekundární trh je ta část trhu, kde majitelé cenných papírů je prodávají dále. Je zde obchodováno se všemi cenným papíry, které byly koupeny na primárním trhu. Burzovní trh

a) hlavní-obchoduje s kótovanými akciemi a cennými papíry, b) vedlejší-s nekótovanými akciemi. Mimoburzovní trh-RM1 systém-obchodování s cennými papíry mimo burzu. Devizový trh

Zabezpečuje obchod s devizovými prostředky. Na devizovém trhu se střetává nabídka zahraničních měn s poptávkou po nich. V místě, kde se nabídka zahraniční měny rovná poptávce po zahraniční měně se vytváří tzv. trţní devizový kurz. Devizový kurz je veličina, která vlastně udává poměr mezi 2 měnami. Trh drahých kovů

Zabezpečuje obchod zejména se zlatem a stříbrem.

Literatura 1.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manaţerské finance. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1. vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7. vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

KONEČNÝ, M. (2005) Finanční analýza a plánování. 10. vyd. Brno: Novotný. 83 s. ISBN 80-7355033-4.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual. vyd. Praha: Ekopress, s.r.o. 634 s. ISBN978-80-86929-49-1.

NĚMEČEK, P., ZICH, R. (2007) Podnikový management I. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 136 s. ISBN 978-80-214-3511-7.

REJNUŠ, O. (2010) Peněţní ekonomie-finanční trhy. 5.aktual.vyd. Brno: CERM. 354s. ISBN 978-80214-4044-9.

RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů je trhem na kterém se obchoduje s akciemi předních českých i zahraničních společností jako např. ČEZ, Telefónica O2, Unipetrol, Komerční banka, apod. 13

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5. vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3.

SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80-2471992-4.

10. VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1. 11. VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd. Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9. 12. ZALAI, K. a kol. (1998) Finančno-ekonomická analýza podniku. 2. vyd. Bratislava: Sprint. 112 s. ISBN 80-88848-18-0.

FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ-ČASOVÁ HODNOTA PENĚZ Finanční rozhodování podniku je proces získávání podnikového kapitálu a peněţních

prostředků se zaměřením na podnikové finanční cíle. Finanční rozhodování mohou být z hlediska rozhodovacích situací: -

o celkové výši potřebného kapitálu,

o struktuře podnikového kapitálu,

o struktuře podnikového majetku,

o investování podnikového kapitálu,

o rozdělování zisku po zdanění,

o formách převzetí a spojování podniků (případně zániku),

o velikosti a struktuře sloţek oběţného majetku,

o optimální struktuře krátkodobého kapitálu, apod.

Finanční rozhodování podniku zahrnuje tyto fáze: -

vymezení finančního problému a konkrétního stanovení finančních cílů,

analýza informací a podkladů pro rozhodování,

stanovení různých variant řešení,

určení kriterií pro výběr optimální varianty s přihlédnutím k riziku,

volba optimální varianty,

realizace vybrané varianty a její ověření z hlediska zadaného cíle.

Finanční rozhodování mohou být: Dlouhodobá (strategická)-vyţadují velké peněţní částky a přinášejí velké změny v činnosti podniku, očekávaným výsledkem je velká změna v zisku, která je však spojena s velkým rizikem (např. o celkové výši potřebného kapitálu podniku, o struktuře podnikového kapitálu, o investování, apod.). Krátkodobá-obvykle vyţadují malé peněţní částky a nemění dosavadní činnost podniku (např. o velikosti a struktuře jednotlivých sloţek oběţného majetku, o optimální struktuře krátkodobého kapitálu, o způsobu ochrany proti různým formám rizika).

Finanční rozhodování zahrnuje tyto fáze: -

vymezení finančního problému, určení finančních cílů,

analýza informací a podkladů,

stanovení variant řešení,

určení kritérií pro výběr optimální varianty, hodnocení variant,

volba optimální varianty,

realizace vybrané varianty.

Finanční rozhodování podniku je ovlivněno časem. Peněţní prostředky získané dnes mají větší hodnotu neţ tytéţ peníze získané v budoucnosti. Proč?

Současné peněţní prostředky můţe podnik finančně investovat a okamţitě tak dostávat za to zaplaceno ve formě úrokových výnosů.

2.1 Časová hodnota peněz ve finančním rozhodování

Veškeré financování a finanční řízení je tedy ovlivňováno faktorem času. Faktor času -

peněţní jednotka vyplácená nebo přijímaná v různých časových okamţicích má rozdílnou hodnotu,

peníze, se kterými podnik disponuje v současnosti, mají pro něho větší hodnotu neţ ty samé peníze, které získá v budoucnosti,

současné peněţní prostředky můţe podnik finančně investovat a okamţitě tak získat úrokové výnosy. Peněţní jednotka Kč přijata nebo vyplacena v různých časových okamţicích má rozdílnou hodnotu.

Dnešní koruna je cennější, neţ koruna získaná později např. za rok, neboť tu korunu, kterou máme dnes, můţeme investovat tak, aby nám přinesla úrok neboli další zisk.

Faktor času se uplatňuje ve finančním rozhodování, a to: 1. o investicích-se posuzuje efektivnost jednotlivých investičních variant s různou dobou ţivotnosti. Čím delší doba výstavby, tím déle jsou peněţní prostředky umrtveny, nepřinášejí ţádné efekty, ani v podobě nejniţších depozitních úroků. Také výnosy během doby ţivotnosti je třeba posuzovat z hlediska času: očekávané výnosy v budoucnosti jsou méně hodnotné neţ výnosy získané okamţitě. 2. při kalkulaci výhodnosti jednotlivých forem financování dlouhodobého majetku Při hledání optimální kapitálové struktury např. pomocí vlastního kapitálu, úvěru obligací nebo pomocí leasingu se srovnávají náklady, které souvisí s pouţitím různých druhů kapitálu po dobu ţivotnosti např. úrokové náklady z úvěru, nájemné při leasingové formě financování. Tyto náklady jsou vynakládány v jednotlivých letech ţivotnosti, je nezbytné jejich úroveň aktualizovat, tj. převést na současnou hodnotu. 3. při stanovení trţní ceny majetku podniku, nebo jeho jednotlivých sloţekkonkrétní trţní cena je ovlivněna poptávkou a nabídkou na trhu. Jedna z metod aktualizované hodnoty majetku se opírá o kapitalizaci výnosů během určité doby, jejíţ trvání ovlivňuje trţní cenu. Co je to časová hodnota peněz?

(TIME VALUE OF MONEY-TVM)

Rozeznáváme časovou hodnotu 1. úročení = budoucí hodnota peněz (FUTURE VALUE – FV) 2. diskontování = současná hodnota peněz (PRESENT VALUE – PV)

Početní postup, kterým se zjišťuje budoucí hodnota peněz, se nazývá úrokováním.

Úrokování můţe být jednoduché, nebo sloţené. Při jednoduchém úrokování se úročí stále původní částka (jistina), zatímco se úrok kaţdoročně vybírá. Při sloţeném úrokování se spolu se základní jistinou úročí i úrok. Budoucí hodnota peněz představuje částku, kterou lze získat za určitou dobu, tedy v budoucnu, jestliţe podnik vloţí peníze na bankovní účet. Budoucí hodnota (BH-pomocí úročitele (1 + i)n jednorázového vkladu:

BH n  SH * (1  i) n kde: SH … současná hodnota, i … úroková míra, n … počet let úročení.

Současná hodnota peněz říká, kolik bychom měli dnes investovat, jestliţe chceme v budoucnu získat z této investice přesně danou částku. Současná hodnota se často pouţívá k tomu, abychom věděli, kolik můţeme max. zaplatit za určitou věc, jejíţ hodnota bude v budoucnu vyšší (byt, pozemek, obraz). Současná hodnota (SH-pomocí odúročitele 1/(1 + i )n

SH  BH 

1 (1  i ) n

↔

BH n  SH * (1  i) n

kde: BH … budoucí hodnota, i ... úroková míra, n … počet let úročení.

Úroková míra (sazba)-za jednotku času-velikost úroku připadajícího na jednotkový základ (i), (p.a. roční, p.s. půlroční, p.q. čtvrtletní). Diskontní míra (sazba)-za jednotku času, rozumíme velikost diskontu u půjčky připadající na jednotkovou splatnou částku.

Metody sloţeného úrokování, které se vyuţívají ve finančním rozhodování pro vyjádření faktoru času: -

budoucí hodnota jednorázového vkladu-úročitel,

současná hodnota peněz-odúročitel,

budoucí hodnota anuity (= série pravidelných plateb ve stejné výši za určité období, součet úmoru a úrokových poplatků)-střadatel,

anuitní platba pro dosaţení budoucí hodnoty-fondovatel,

kapitálová obnova (anuitní splátka kapitálu)-umořovatel,

současná hodnota anuity-zásobovatel.

Budoucí hodnota peněz při sloţeném úrokování-současná hodnota peněz se násobí úročitelem:

BH n  SH * (1  i) n kde: BHn … budoucí hodnota částky za n let, (1+i)n … úročitel, SH … současná hodnota, i … úroková míra, n … počet let úročení.

Pokud je období úročení kratší neţ rok, modifikuje se úročitel (1+i)n na tvar (1+(i/m)n.m;

BH  SH * (1 

i nm ) m

kde: i … úroková míra, n … počet let úročení, m … je počet úrokovacích období za rok (např. při týdenním úročení m = 360/140 = 25,714).

Současná hodnota peněz (diskontovaná hodnota)-určována násobením budoucí hodnoty odúročitelem (diskontem):

SH  BH . kde: i … úroková míra, n … počet let úročení.

1 (1  i ) n

Budoucí hodnota anuity-určuje se násobením anuity střadatelem:

(1  i ) n  1  A. i

BH An kde: BH … celková výše úspor, A … částka pravidelných úspor (anuita), (1+i)n … úročitel, i … úroková míra, n … počet let úročení.

Vyuţití střadatele pro: - stanovení výše rezervních fondů, - určení konečné hodnoty pravidelných úspor, - výpočet hodnoty pravidelně vkládaných peněţních prostředků do investic apod. Anuitní platba pro dosaţení budoucí hodnoty-určuje se násobením budoucí hodnoty fondovatelem:

A  BH An . kde:

i (1  i) n  1

A … pravidelná roční úloţka, BH An … poţadovaná uspořená částka na konci n-tého roku, i … úroková míra, n … počet let úročení.

Kapitálová obnova-(anuitní splácení úvěru a placení úrokových plateb)-dá se kvantifikovat násobením poskytnutého úvěru umořovatelem (při splácení na konci období):

i (1  i ) n A  SHA. (1  i ) n  1 kde: A … roční splátka úvěru a úroků, SHA … poskytnutý úvěr, i … úroková míra, n … počet let úročení.

Vyuţití umořovatele pro: -

výpočet ročních odpisů a úroku při propočtu efektivnosti investic pomocí metody ročních nákladů,

výpočet splátek u hypotéčního úvěru.

Současná hodnota anuity (současná hodnota pravidelných budoucích výnosů)-určována násobením pravidelného výnosu zásobitelem (zde zásobitel pro vybírání na konci období):

SH A  A.

(1  i ) n  1 i (1  i ) n

kde: SHA … částka, která zajišťuje budoucí výnos, A … pravidelný výnos.

Vyuţití zásobitele pro: -

výpočty současné hodnoty pravidelných výnosů během určité doby,

výpočet diskontovaných provozních nákladů investiční varianty, jestli-ţe jsou roční náklady stejné,

pro výpočet vnitřního výnosového procenta při pravidelných peněţních příjmech z investice apod.

Literatura 1.

DLUHOŠOVÁ, D. (2010) Finanční řízení a rozhodování podniku. 1. vyd. Praha: EKOPRESS. ISBN 978-80-86929-68-2.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1. vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7. vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual. vyd. Praha: Ekopress, s.r.o. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5. vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3.

VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

ZALAI, K. a kol. (1998) Finančno-ekonomická analýza podniku. 2. vyd. Bratislava: Sprint. 112 s. ISBN 80-88848-18-0.

3 MAJETKOVÁ A FINANČNÍ STRUKTURA

Majetek podniku. Kaţdý podnikatelský subjekt k zajištění hospodářské činnosti potřebuje určité hospodářské prostředky-majetek. Jde o neustálý koloběh majetku, jehoţ se zúčastňují všechny sloţky majetku podniku. Kapitál podniku představuje finanční zdroje, aby podnik získal potřebná aktiva.

3.1 Majetková struktura podniku Na majetek se můţeme dívat ze dvou hledisek: -

z hlediska konkrétní formy majetku (dlouhodobý majetek, zásoby, peněţní prostředky, pohledávky).

Schéma členění majetku podniku -

dlouhodobý majetek

krátkodobý majetek

Souhrnné peněţní vyjádření majetku = A K T I V A - z hlediska zdrojů financování majetku Schéma členění zdrojů financování majetku a závazků podnikatelského subjektu -

vlastní zdroje

cizí zdroje

Kapitálové zdroje krytí majetku = P A S I V A Pokud se díváme na majetek z hlediska těchto dvou pohledů aktiv a pasiv, mluvíme o tzv. bilančním principu. Bilanční princip je základem nejdůleţitějšího účetního výkazuROZVAHY (BILANCI). Bilanční rovnice: AKTIVA CELKEM = PASIVA CELKEM 22

Majetek tedy vyjadřuje "co podnik vlastní" a kapitál "komu to patří", tj. pasíva, je dáno v rozvaze (bilanci) podniku. Tento dvojí pohled na majetek se označuje jako bilanční princip a rovnost jejích obou stran (aktiva = pasiva) jako bilanční rovnice. 3.1.1 Rozvaha

Rozvaha poskytuje přehled o stavu (zůstatku) aktiv a pasiv vţdy k určitému datu k rozvahovému dni. Rozvaha informuje nejen o stavu a sloţení majetku podniku, ale i o zdrojích ze kterých byl majetek pořízen. Majetek a závazky se člení: -

dlouhodobý-doba pouţitelnosti je delší neţ jeden rok,

krátkodobý-doba pouţitelnosti je do jednoho roku včetně.

Kromě vyjádření stavu majetku má rozvaha ještě další významnou funkci - umoţňuje vypočítat výsledek hospodaření-zisk nebo ztrátu. ZÁKLADNÍ STRUKTURA ROZVAHY ROZVAHA AKTIVA

PASIVA

I. Stálá aktiva 1. Dlouhodobý nehmotný majetek 2. Dlouhodobý hmotný majetek

I. Vlastní kapitál 1. Základní kapitál 2. Kapitálové fondy

- odepisovaný - neodepisovaný 3. Dlouhodobý finanční majetek

- emisní áţio - ostatní kapitálové fondy 3. Rezervní fondy, fondy ze zisku 4. Výsledek hospodaření minulých let 5. Výsledek hospodaření běţného účetního období II.Cizí zdroje 1. Rezervy 2. Závazky-krátkodobé, dlouhodobé

II.Oběţná aktiva 1. Zásoby 2. Pohledávky 3. Peněţní prostředky, ceniny 4. Krátkodobý finanční majetek III.Ostatní aktiva 1. Náklady příštích období 2. Příjmy příštích období

III.Ostatní pasiva 1. Výdaje příštích období 2. Výnosy příštích období

Aktiva celkem

AKTIVA = PASIVA + ZISK

Pasiva celkem

AKTIVA + ZTRÁTA = PASIVA

nebo 23

Majetková struktura podniku NÆ, a.s.

vyjádřena strukturou aktiv rozvahy

Jednotlivé poloţky aktiv z rozvahy:

A. B. B. I. B. II. B. III. C. C. I. C. II. C. III. C. IV. D.

AKTIVA CELKEM (A + B + C + D) Pohledávky za upsaný základní kapitál Dlouhodobý majetek dlouhodobý nehmotný majetek dlouhodobý hmotný majetek dlouhodobý finanční majetek Oběţná aktiva zásoby dlouhodobé pohledávky krátkodobé pohledávky krátkodobý finanční majetek Časové rozlišení (náklady a příjmy příštích období)

Majetek podniku lze členit z hlediska formy na: 1. majetek, který má charakter dlouhodobý a spotřebovává se postupně-stálá aktiva, 2. majetek, který má charakter krátkodobý a spotřebuje se najednou-oběţná aktiva. Stálá aktiva zahrnují: -

dlouhodobý hmotný majetek dlouhodobé povahy (budovy, stavby, dopravní prostředky, stroje, přístroje, inventář, apod.). Některý majetek dlouhodobé povahy se neodepisuje, např. pozemky, umělecká díla, sbírky, movité kulturní památky, předměty kulturní hodnoty, nedokončený dlouhodobý nehmotný a hmotný majetek,

dlouhodobý nehmotný majetek-nehmotné výsledky výzkumu a vývoje, ocenitelná práva, goodwill, software, apod.,

dlouhodobý finanční majetek-dlouhodobé cenné papíry a podíly (podíly v ovládaných a řízených osobách, podíly v účetních jednotkách pod podstatným vlivem, dlouhodobé půjčky a úvěry ovládaným a řízeným osobám a účetním jednotkám pod podstatným vlivem, poskytnuté dlouhodobé půjčky a úvěry jiným obchodním společnostem).

Oběţná aktiva zahrnují: -

zásoby, do nichţ patří: materiál, suroviny, nedokončená výroba, hotové výrobky, zboţí,

pohledávky (krátkodobé a dlouhodobé)-pohledávky z obchodních vztahů, pohledávky vůči zaměstnancům, společníkům, členům druţstva, za účastníky sdruţení, pohledávky za ovládanými a řízenými osobami, pohledávky za účetními jednotkami pod podstatným vlivem, dohadné účty aktivní, pohledávky vůči finančním orgánům a institucím sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, ostatní pohledávky,

krátkodobý finanční majetek-majetkové cenné papíry, vlastní akcie a vlastní obchodní podíly, dluţné cenné papíry,

peněţní prostředky-hotovost v pokladně, vklady na bankovních účtech u různých peněţních ústavů, ceniny, šeky, poukázky na odběr zboţí. Schopnost jednotlivých aktiv (majetkových sloţek podniku) přeměnit se rychle a bez

větších ztrát na peněţní prostředky, označujeme jako jejich likvidnost (likviditu v uţším slova"smyslu nebo téţ absolutní likviditu). Likvidita podniku je předpokladem jeho finanční rovnováhy (stability). Je-li podnik trvale nelikvidní (finanční rovnováha je porušena), hovoříme o platební neschopnosti (insolvenci). Management podniku proto musí usilovat o optimální likviditu a optimální strukturu veškerého majetku (aktiv), a současně i o co nejvyšší rentabilitu. Likvidita a rentabilita jsou povaţovány za kritéria finančního zdraví podniku Faktory působící na velikost celkového majetku v podniku: 1. rozsah podnikových výkonů (trţby výrobků a sluţeb)-růst zvyšuje poţadavky na velikost majetku při stejném vyuţití a cenách 2. stupeň vyuţití celkového majetku-tj. poměr výkonů k průměrnému stavu majetku, lepší vyuţití sniţuje potřebu majetku a naopak, pro plánování celkové potřeby je důleţitá analýza vyuţití dosavadního majetku 3. cena majetku-působí přímo na výši celkového majetku, povinnost oceňování podle Zákona o účetnictví

Faktory majetkové struktury: 1. technická náročnost výroby: zejména vliv na podíl dlouhodobého hmotného majetku (ale i dlouhodobého nehmotného majetku), 2. stupeň rozvinutosti peněţního a kapitálového trhu: vliv na podíl finančního majetku dlouhodobého i krátkodobého, 3. konkrétní ekonom. situace podniku a orientace jeho hospodářské politiky: na sniţování nákladů pomocí nové techniky nebo zvyšování ziskovosti zrychlováním obratu vloţeného majetku, tj. zvyšováním podílu oběţného majetku, uplatňování urychleného odpisování a tím změna struktury majetku ve prospěch oběţného majetku.

3.2 Finanční struktura podniku Kapitál podniku se vyjadřuje jako podíl jednotlivých finančních zdrojů (vlastního a cizího kapitálu) na velikosti celkového kapitálu. Představuje pohled na majetek z hlediska vlastnictví a způsobů financování. Základem podnikání je vlastní kapitál, jeho velikost se mění podle výsledků hospodaření v daném období. Vlastní kapitál je dlouhodobým zdrojem. Skutečná výše vlastního kapitálu (jako rozdíl mezi trţní hodnotou aktiv a trţní hodnotou dluhů) nemusí souhlasit s vlastním kapitálem v rozvaze. Náklady na vlastní kapitál představují část zisku, který vlastníci očekávají a získávají za vklad svého kapitálu do podniku (v akciové společnosti výše dividend). Náklady na vlastní kapitál jsou většinou vyšší neţ náklady na cizí kapitál. Cizí kapitál (cizí zdroje, dluh podniku) se člení na dlouhodobý (je poskytován na dobu delší neţ jeden rok) a krátkodobý (je poskytován na dobu do jednoho roku; je levnější neţ dlouhodobý cizí kapitál; jeho pouţití k financování dlouhodobých aktiv je velmi riskantní).

Finanční struktura podniku NÆ, a.s.

Velikost finančního kapitálu závisí na: -

velikosti podniku,

stupni mechanizace, robotizace, automatizace,

rychlosti obratu kapitálu.

Vyjadřuje se jako podíl jednotlivých sloţek vlastního a cizího kapitálu. Celkový stav lze zjistit z pasiv rozvahy: Jednotlivé poloţky pasiv z rozvahy:

A. A. I. A. II. A. III. A. IV. A. V. B. B. I. B. II. B. III. B. IV. C.

PASIVA CELKEM (A + B + C) Vlastní kapitál základní kapitál kapitálové fondy rezervní fondy, nedělitelný fond, ostatní fondy ze zisku výsledek hospodaření minulých let výsledek hospodaření běţného účetního období (+ - ) Cizí zdroje rezervy dlouhodobé závazky krátkodobé závazky bankovní úvěry a výpomoci Časové rozlišení (výdaje a výnosy příštích období)

Vlastní kapitál zahrnuje: -

základní kapitál představuje relativně základní stálou sloţku vlastního kapitálu, která je zapsaná v obchodním rejstříku,

kapitálové fondy-emisní áţio, ostatní kapitálové fondy, oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků, oceňovací rozdíly z přecenění při přeměnách účetních jednotek,

rezervní fondy, nedělitelný fond a ostatní fondy ze zisku – obsahuje fondy vytvořené podle obchodního zákoníku, případně stanov, společenské smlouvy, zakladatelské smlouvy, zakladatelské listiny nebo podle zákona o státním podniku. Statutární a ostatní, které účetní jednotka vytváří z vkladů nebo z řízení disponibilního zisku (zisk po zdanění), zvláštním druhem fondu je i nerozdělený zisk minulých let, případně i neuhrazená ztráta minulých let,

výsledek hospodaření běţného účetního období (disponibilní zisk).

Cizí zdroje se člení na: -

závazky, které se z hlediska lhůty splatnosti dělí na krátkodobé a dlouhodobé, z hlediska obsahu se rozlišují závazky z obchodních vztahů, přijaté zálohy, závazky plynoucí ze směnek, závazky k ovládaným a řízením osobám, závazky k účetním jednotkám pod podstatným vlivem, závazky ke společníkům, vydané dluhopisy, dohadné účty pasivní, jiné závazky (z nájmu nebo koupě podniku nebo jeho části, prodané opce), závazky ze sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, závazky k zaměstnancům, závazky vůči finančním orgánům.

rezervy-rezervy podle zvláštních právních předpisů, rezerva na důchody a podobné závazky, rezerva na daň z příjmů a ostatní rezervy. Rezervy jsou určeny k pokrytí budoucích závazků nebo výdajů, u nichţ je znám účel, je pravděpodobné, ţe nastanou, avšak zpravidla není jistá částka nebo datum, k němuţ vzniknou.

Podíl vlastního a cizího kapitálu vyjadřuje dynamiku finanční struktury. Vlivy na finanční strukturu mají: -

náklady kapitálu,

riziko vzniku platební neschopnosti,

a jiné.

Náklady kapitálu se člení na: 1. náklady vlastního kapitálu. 2. náklady cizího kapitálu. Podnik usiluje o optimální strukturu cizího kapitálu v členění na dlouhodobý a krátkodobý. Náklady na cizí kapitál se skládají z úroku a z ostatních výdajů spojených s jeho získáním. Rostoucí zadluţování podniku je výhodné tehdy, kdyţ je úroková míra závazků niţší neţ ziskovost aktiv na bázi zisku před nákladovými úroky a před zdaněním (vyuţití cizího kapitálu přinese podniku více neţ jsou náklady na něj); v takovém případě pouţití cizího kapitálu vede ke zvýšení ziskovosti vlastního kapitálu na bázi zisku před zdaněním (pozitivní vliv „finanční páky“). Pokud by úroková míra závazků byla vyšší

neţ uvedená ziskovost aktiv, klesala by s rostoucím zadluţováním uvedená ziskovost vlastního kapitálu (negativní vliv „finanční páky“). Při pouţití cizího kapitálu mimo to působí „daňový štít“, tj. sníţení základu daně z příjmů v důsledku zvýšení nákladů o úroky z cizího kapitálu. Náklady vlastního kapitálu: podíl na zisku, který vlastník očekává a získává za vklad do podniku, roste-li riziko, rostou náklady vlastního kapitálu (investorům se musí kompenzovat riziko); jsou vyšší neţ náklady cizího kapitálu (riziko vlastníka je vyšší neţ riziko věřitele, ale placené úroky z úvěru jsou součástí podnikových nákladů a sniţují zisk jako základ pro výpočet daně = daňový štít) Průměrné náklady na kapitál (WACC), zvyšování podílu cizího kapitálu vede k sniţování průměrných nákladů kapitálu pro podnik. Teorie U křivky celkových nákladů na kapitál: základem je skutečnost, ţe průměrné náklady celkového kapitálu se nejprve sniţují a od určité míry zadluţení stoupají; nejvýhodnější je taková zadluţenost, při níţ průměrné náklady celkového kapitálu jsou nejniţší. Teoreticky je moţné optimální kapitálovou strukturu určit podle minima váţeného průměru nákladů na celkový kapitál podniku

(Weighted

Average

Cost

Capital-WACC).

3.2.1 Vážený průměr nákladů na kapitál

Váţený průměr nákladů na kapitál představuje průměrnou cenu, která je vyjádřena v úrokové míře nebo v diskontní sazbě, kterou musí podnik platit za uţití svého kapitálu. Tuto veličinu můţeme definovat také jako časovou hodnotu peněz, která se pouţívá k přepočtu očekávaného budoucího příjmu na současnou hodnotu.

Váţený průměr nákladů na kapitál (Weighted Average Cost of Capital-WACC) se stanoví podle vztahu:

kde: re … náklady (poţadovaná výnosnost) kapitálu, rf

… náklady na cizí kapitál,

… sazba daně z příjmů.

Postupy optimalizace kapitálové struktury 1. regulování vztahů mezi cizím a vlastním kapitálem: pravidlo 1:1 (cizí kapitál: vlastní, případně 1:2 u rizikovějších oborů podnikání-cizí kapitál ne větší neţ polovina vlastního), 2. minimalizace nákladů spojených se získáváním a vázáním podnikového kapitálu: tj. výhody plynoucí ze zvyšování podílu cizího kapitálu se rovnají marginálním nákladům finančních těţkostí spojených s tímto růstem. Riziko vzniku platební neschopnosti: -

zvyšuje se zvyšováním podílu cizího kapitálu na celkovém (dluhová sluţba se musí zabezpečovat bez ohledu na hospodářský výsledek),

vznik platební neschopnosti vyvolá další náklady,

věřitelé provádějí rating a s růstem podílu cizího kapitálu roste poţadovaná úroková míra,

vlastníci vnímají zvyšující se riziko platební neschopnosti a očekávají vyšší výnos jako kompenzaci, tj. rostou i náklady vlastního kapitálu,

nejvýhodnější je takový podíl cizího kapitálu, při němţ jsou průměrné náklady kapitálu minimální.

Jiné faktory ovlivňující finanční strukturu podniku: -

sloţení podnikového majetku,

úroveň a výkyvy cash flow,

intenzita zdaňování daní z příjmů (úroky z cizího kapitálu jsou součástí nákladů),

potřeba finanční volnosti podniku (určitý nutný stupeň likvidity). 30

Bilanční pravidla: 1. zlaté bilanční pravidlo financování: dlouhodobý majetek = vlastní kapitál + dlouhodobé cizí zdroje (dlouhodobé investice se nesmí financovat krátkodobými zdroji), 2. zlaté bilanční pravidlo vyrovnávání rizika: vlastní zdroje > cizí zdroje, 3. zlaté bilanční pravidlo pari: krytí dlouhodobého majetku pouze vlastním kapitálem (jde ale o krajní případ, podnik vyuţívá k financování dlouhodobého majetku i cizích dlouhodobých zdrojů), 4. zlaté bilanční poměrové pravidlo: tempo růstu investic nesmí střednědobě ani krátkodobě předstihovat tempo růstu trţeb.

Literatura 1.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 978-80-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1. vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80-214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7. vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual. vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

SEDLÁČEK, J. (2005) Účetnictví pro manažery. 1 . vyd. Praha: Grada. 228 s. ISBN 80-2471195-8.

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5. vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3.

VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-8692949-1.

VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd. Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9.

4 PENĚŽNÍ TOKY-CASH FLOW Úkolem finančního řízení je zajistit růst majetku podniku. Hlavním trvalým a bezpečným zdrojem financování růstu majetku je zisk. To však nestačí: podnik musí mít dostatek peněţních prostředků (fondů) k tomu, aby mohl v potřebnou dobu vyplatit mzdy, zaplatit daně, splatit půjčky, zaplatit reţijní náklady apod. Mezi hlavní peněţní příjmy patří trţby při prodeji za hotové, inkaso pohledávek, úvěry od banky a hotovostní vklady majitele. Peněţní příjmy a výdaje představují trvalý peněţní tok, Cash Flow-viz Obr. 1. Úkolem finančního řízení podniku je tedy zajistit nejen tvorbu zisku, ale i to, aby podnik měl v kaţdém okamţiku dostatečný stav hotovostních prostředků, aby mohl vyrovnat své splatné platební závazky. Pokud tomu tak není, tak se podnik stává platebně neschopnýminsolventním, čímţ mu hrozí konkurs, případně soudní vyrovnání, a proto je důleţité plánovat příjmy a výdaje.2

Obr. 1. Peněžní tok (Cash Flow)3

2,2

SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: Grada Publishing. 447 s. ISBN 978-80247-1992-4. 32

Podnik musí sledovat a produkovat jak zisk, tak Cash Flow z následujících důvodů: -

existuje rozdíl mezi pohybem hmotných prostředků a jejich peněţním vyjádřením (např. koupíme stroj na úvěr a zaplatíme aţ za měsíc),

existuje časový nesoulad mezi náklady a jejich účetním zachycením (např. vznik mzdových nákladů a výplata mezd, vznik daňové povinnosti=náklady a placení daní=výdaje),

pouţívají se různé účetní metody (např. různé metody odpisování dlouhodobého majetku a oceňování zásob), coţ vede k rozdílům mezi výnosy a příjmy, mezi náklady a výdaji a mezi ziskem a Cash Flow,

zisk vychází vţdy z rozdílu mezi výnosy a náklady, zatímco koncepce Cash Flow je důsledně zaloţena na příjmech a výdajích a vyjadřuje reálné toky peněz a jejich zásobu v podniku. Podnik můţe vykazovat zisk, přesto můţe mít nedostatek peněz a dostat se do finančních potíţí.

4.1 Peněžní a kapitálový cyklus Na podnik a podnikání se můţeme dívat z pohledu různých aspektů a metodikou i nástroji různých vědních disciplin. Z hlediska ekonomie musíme v souvislosti s podnikáním rozlišovat především jeho dvě stránky, a to stránku věcnou i peněţní. Věcná stránka podnikání představuje zhmotnění vize a základního cíle podnikatele do konkrétního projektu, který je rozvíjen pomocí hmotných statků (především stroje a zařízení, infrastruktura a pracovní předměty) prostřednictvím pracovní činnosti, jejímţ prvotním zdrojem je pracovní síla reprezentovaná člověkem, s cílem vytvářet konkrétní produkty, resp. nabízet sluţby prostřednictvím jejich prodeje na trhu. Peněţní stránka podnikání představuje tok a proměnu peněz od počáteční investice přes financování provozu a realizaci (prodej) výstupů z procesu transformace znovu na peníze-viz Obr. 2.4

NÝVLTOVÁ, R., MARINIČ, P. (2010) Finanční řízení podniku. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s.ISBN 978-80-247-3158-2. 33

Zdroj: Synek, M: Manaţerská ekonomika, str. 337

Obr. 2 Peněžní a materiálové toky v podniku

Tok peněz má formu plateb – příjmů nebo výdajů. Má obráceny směr neţ tok statků: zásobování a výroba jsou spojeny s výdaji peněz, prodej je spojen s příjmy peněz. Kromě těchto základních toků plateb spojených se zásobováním, výrobou a prodejem existují další finanční toky, které jsou spojené s rozdělováním zisku (vyplácení dividend). Věcné a finanční toky musí být ve vzájemném souladu: aby mohly být získány věcné statky (pokud nejsou samy přímým vkladem-např. pozemky, budovy, zařízení) a aby mohly probíhat všechny činnosti podniku, musí být zajištěny finančně.5

VALACH, J. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd. Praha: Ekopress. ISBN 8086929-01-9. 34

4.1.1 Peněžní cyklus

Peněţní cyklus je rozdílem provozního cyklu a počtu dnů průměrné splatnosti závazků z obchodního styku. Vzorec pro výpočet peněžního cyklu: + doba obratu zásob + doba inkasa pohledávek - doba splatnosti závazků = peněžní cyklus

Peněţní cyklus můţe být kladný, vyrovnaný, nebo záporný: -

Kladný peněţní cyklus (provozní cyklus > doba splatnosti závazků) vyjadřuje dobu ve dnech, po kterou musí firma financovat provozní činnost z jiných zdrojů, neţ ze závazků z osobního styku (pracovní kapitál, jiné krátkodobé závazky).

Vyrovnaný peněţní cyklus (provozní cyklus=doba splatnosti závazků) nastává v okamţiku, kdy je doba splatnosti závazků rovna provoznímu cyklu.

Záporný peněţní cyklus (provozní cyklus < doba splatnosti závazků) vyjadřuje stav, kdy je doba splatnosti závazků delší neţ peněţní cyklus. Záporný peněţní cyklus nejčastěji vzniká, pokud společnost financuje záporný pracovní kapitál nebo problematická krátkodobá aktiva atp. ze závazků z obchodního styku.6

Provozní cyklus nás informuje o průměrné době, za kterou firma přemění zboţí/výrobky nebo sluţby do hotovosti. Ukazatel vyjadřuje, kolik dnů je třeba k prodeji zásob a následně, kolik dnů je třeba k inkasu pohledávek. Zjednodušeně lze říci, ţe provozní cyklus znamená dobu potřebnou na přeměnu krátkodobých aktiv do hotovosti, nebo také, ţe potřeba krátkodobého financování je vyjádřena v délce provozního cyklu. V kontextu řízení Cash Flow podniky platí, ţe čím je délka provozního cyklu delší, tím více zdrojů k financování krátkodobých aktiv je potřeba, a tím je zpravidla financování nákladnější a naopak. Výpočet provozního cyklu: provozní cyklus = doba obratu zásob + doba inkasa pohledávek

Peněţní cyklus [online]. 2010 [cit. 2010–08–20]. Dostupný z www: . http://www.faf.cz/Likvidita/Peneznicyklus.htm 35

Provozní cyklus obchodní společnosti: zásoby (od pořízení do prodeje) pohledávka (od vystavení faktury do inkasa)

hotovost

Provozní cyklus poskytovatele sluţeb: sluţba (od financování sluţby do vystavení faktury) pohledávka (od vystavení faktury po inkaso)

hotovost

Provozní cyklus výrobní společnosti: materiál (od nákupu materiálu po vloţení do výroby) nedokončená výroba (výrobní proces)

výrobek (od dokončení výrobku po fakturaci)

pohledávka (od vystavení faktury po inkaso pohledávky)

hotovost7.

4.1.2 Peněžní toky

Peněţní toky uvnitř podniku schematicky znázorňuje Obr. 3.

Obr. 3 Peněžní toky uvnitř podniku8

Peněţní cyklus [online]. 2010 [cit. 2010–08–20]. Dostupný z www: http://www.faf.cz/Likvidita/Provoznicyklus.htm 8 Finanční řízení. [online]. 2010 [cit. 2010–08–20]. Dostupný z www: www.miras.cz/seminarky/word/financnirizeni.doc 36

4.1.3 Příjmy a výdaje vs. výnosy a náklady

Výsledky podnikání vyjádřené v penězích za určité období jsou výnosy. Příjmy jsou peněţní částky, které podnik skutečně získal za prodané výrobky či sluţby. Příklady výnosů: -

trţby za prodej výrobků a sluţeb-souvisí s příjmy; pokud nejsou uhrazeny v hotovosti, tak se trţby přemění v pohledávku a po inkasu pohledávky v peníze,

změna stavu zásob vlastní výroby-nesouvisí s příjmy,

aktivace (výroba hmotného investičního majetku ve firmě)-nesouvisí s příjmy,

jiné provozní výnosy-souvisí s příjmy,

zúčtování rezerv a opravných poloţek-nesouvisí s příjmy,

finanční výnosy, tj. realizování příjmu z kapitálových investic, vkladů a účastí, nákup a prodej produktů peněţního, resp. kapitálového trhu-souvisí s příjmy,

mimořádné výnosy (např. dotace, náhrady škod apod.)-souvisí s příjmy.

Náklady představují spotřebu výrobních činitelů vyjádřenou v penězích a nejsou výdaji. Výdaj je úbytek peněţních prostředků a nemusí znamenat tvorbu hodnoty. Výdaj se stává nákladem jen tehdy, pokud bezprostředně vstoupí do tvorby výrobku nebo sluţby.9

4.2 Metody vykazování Cash Flow V teorii se vyskytují dva přístupy ke zjišťování peněţních toků: a) metoda přímá, která můţe být zaloţena na sledování skutečných příjmů výdajů peněţních prostředků (tzv. čistá přímá metoda) nebo na transformaci výnosově nákladových dat na příjmově výdajová (tzv. nepravá přímá metoda),

VEBER, J. (2008) Podnikání malé a střední firmy. 2. aktual. vyd. Praha: Grada. 311 s. ISBN 978-80-2472409-6. 37

metoda nepřímá, která upravuje výsledek hospodaření na peněţní tok.10

Nepřímou metodu nelze sice pouţít na oblast investiční a finanční, neobsahuje ţádné hrubé peněţní toky (platby), ale v podnicích je jí dávána přednost, protoţe je povaţována za snazší neţ přímá metoda. České i mezinárodní standardy povolují pouţít nepřímý způsob výpočtu Cash Flow pouze pro provozní oblast. 11 Přímá metoda vykazování cash flow

Charakteristickou vlastností přímé metody sestavení výkazu Cash Flow je vykazování peněţních toků (Gross Cash Inflows and Outflows), tj. skutečných příjmů a výdajů, které se uspořádají podle hlavních titulů.12 Tab. 1 Přímá metoda sestavování výkazu Cash Flow Hrubé peněžní příjmy z provozní činnosti - hrubé peněžní výdaje z provozní činnosti =

Cash Flow z provozní činnosti

+ (-) Cash Flow z investiční činnosti +(-) Cash Flow z financování =

změna stavu peněz a peněžních ekvivalentů Zdroj: KOVANICOVÁ, D., Finanční účetnictví-světový koncept, s. 360

Přímá metoda vychází primárně z povahy peněţních transakcí. Je proto povaţována za vhodnější, protoţe poskytuje bliţší informace o povaze peněţních toků, o generování peněţních poloţek a jejich aplikaci neţ metoda nepřímá.

9,10,11,12

SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vyd. Brno: Computer Press. 190 s.

ISBN 80-7226-875-9.

Cash flow vykázané přímou metodou je snáze ověřitelné a není náchylné k účetním nepřesnostem.13 K sestavení výkazu Cash Flow se v praxi pouţívají dva přístupy: 1. Čistá přímá metoda

Je zaloţena na sledování skutečných příjmů a výdajů a jejich agregaci do předem vymezených poloţek. Vychází přímo ze změn stavů peněţních prostředků nebo peněţních ekvivalentů, které jsou vyvolány finančně účinnými hospodářskými transakcemi. Teoreticky se tato metoda jeví jako bezproblémová, ale pokladní a bankovní operace zachycené na příslušných účtech neumoţňují zjistit účel, za kterým byly provedeny. Sledování skutečných peněţních toků podle jednotlivých druhů by vyţadovalo zavést nové syntetické účty příjmů a výdajů (podobně jako u nákladů a výnosů), které by se uzavíraly prostřednictvím bilance Cash Flow a jejich saldo by se přeneslo na účty peněţních prostředků a peněţních ekvivalentů. Potřebné členění příjmů a výdajů lze zajisti i v analytické evidenci k účtům peněţních prostředků a peněţních ekvivalentů. Jinou moţností je sestavení výkazu Cash Flow mimoúčetně, tj. dodatečně analyzovat transakce uskutečněné na bankovních účtech a v pokladně nebo kódovat účetní doklady podle jednotlivých příjmů a výdajů s následným seskupením za danou časovou periodu. Tato metoda je tedy dosti pracná a navíc nepostihuje informace o tocích peněţních prostředků, které nemají charakter příjmů a výdajů (např. změna stavu zásob, pohledávek, závazků), event. krátkodobých finančních aktiv. Proto se v podnicích dává přednost nepravé přímé metodě, která nevyţaduje úpravy účetního systému a spokojí se s daty běţně poskytovanými podvojným účetnictvím.14 2. Nepravá přímá metoda15

Výnosy a náklady daného účetního období převzaté z výkazu zisků a ztrát se korigují o změny poloţek rozvahy (aktiv a pasiv) na příjmy a výdaje. Např. náklady na materiál se

SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vydání. Brno: Computer Press. 190 s.

Někdy je označována jako náhradní nebo modifikovaná přímá metoda. 39

ISBN 80-7226-875-9.

upravují na výdaje o změny stavu závazků k dodavatelům materiálu, stavu materiálu na skladě nebo trţby z prodeje zboţí zúčtované do výnosů se sniţují o hodnotu pohledávek spojených s těmito výnosy, resp. zvyšují o hodnotu záloh přijatých od odběratelů tohoto zboţí apod. Vylučují se ziskově účinné transakce, které nejsou peněţním tokem a naopak se přiřazují finančně účinné transakce, neovlivňující zisk. Nepřímá metoda vykazování Cash Flow

Vychází z výkazu zisků a ztrát podniku, z výsledného salda mezi výnosy a náklady, které transformuje na Cash Flow. Lze ji poţít pouze na u peněţních toků z hlavní výdělečné (provozní) činnosti, a to jen na tu část peněţních toků, která se nevykazuje jako hrubé peněţní toky. Spočívá v úpravě zisku či ztráty z hospodaření o nepeněţní poloţky a o změny poloţek rozvahy, vyjadřujících rozdíl mezi toky příjmů a výdajů a mezi toky výnosů a nákladů. Jde o tzv. nepeněţní operace, které jsou představovány: a) náklady, které nejsou výdaji v běţném období (např. odpisy, tvorba rezerv, opravných poloţek, odloţená daň), b) výnosy, které nejsou příjmy v běţném období (např. zúčtování rezerv a opravných poloţek, příjmy příštích období), a o změny potřeby pracovního kapitálu (Net Working Capital). Zde je moţno rozlišit takové sloţky čistých aktiv, s nimiţ spjaté peněţní toky jiţ proběhly (např. zásoby, náklady a výnosy příštích období) a takové, které představují budoucí peněţní toky (např. pohledávky a závazky z obchodního styku). Na druhé straně do zmíněných úprav nelze započítat změny stavu takových poloţek čistého pracovního kapitálu, jako např.: -

dluţné a pohledávané úroky,

dluţné a pohledávané dividendy,

dluhy z nákupu dlouhodobých aktiv,

pohledávky z prodeje dlouhodobých aktiv,

dluţné a pohledávané daně z příjmů,

změna stavu pohledávek a závazků spjatých s mimořádným výsledkem hospodaření.

Nepřímá metoda je obecně povaţována za snazší a nenáročnou na vstupy.

Zahrnuje

peněţní toky z provozní činnosti, které jsou vykázány na netto bázi a neobsahuje tedy ţádné platby (hrubé Cash Flow). Pro podnik je výhodná i proto, ţe externímu uţivateli vyzradí méně o charakteru a struktuře peněţních toků podniku. Nedovoluje sice identifikovat jednotlivá salda příjmů a výdajů, ale zobrazuje v přehledné formě transformaci výsledku hospodaření na čisté peněţní toky. Nejčastěji uváděným nedostatkem nepřímé metody je, ţe jsou vykazovány ve výkazu Cash Flow i nepeněţní transakce.16 Tab. 2 Nepřímá metoda sestavování výkazu Cash Flow 17 Čistý zisk/ztráta z běžné činnosti před zdaněním +(-) úpravy o nepeněžní výnosy a náklady +(-) vyloučení složek samostatně vykázaných či příslušejících jiné činnosti +(-) změny stavu nepeněžních položek pracovního kapitálu +(-) toky vykazované samostatně =

Cash flow z provozní činnosti

+ (-) Cash flow z investiční činnosti +(-) Cash flow z financování =

změna stavu peněz a peněžních ekvivalentů

SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vyd. Brno: Computer Press. 190 s. ISBN 80-7226-875-9. KOVANIC, P., KOVANICOVÁ, D. (1996) Poklady skryté v účetnictví, díl 3. 1 vyd. Praha: Polygon. 234s. ISBN 80-85967-35-9. 17

4.2.1 Rozdělení Cash Flow

Podstatou výkazu Cash Flow je vysvětlit vývoj peněţních prostředků a jejich ekvivalentů během sledovaného účetního období a podat informaci o vývoji finanční situace podniku. Pro analýzu peněţních toků z výše uvedených poţadavků je třeba peněţní toky členit do tří základních činností: -

peněţní toky z provozní činnosti,

peněţní toky z investiční činnosti,

peněţní toky vztahující se k financování podnikové činnosti.

Peněţní toky z provozní činnosti Provozní činností se rozumějí základní výdělečné činnosti podniku. Do peněţních příjmů z provozní činnosti patří: -

příjmy z prodeje vlastních výrobků včetně záloh odběratelů,

příjmy z prodeje zboţí včetně přijatých záloh od odběratelů,

příjmy z prodeje sluţeb včetně přijatých záloh od odběratelů,

příjmy z prodeje či postoupení práv, licencí, know-how a obdobných produktů,

příjmy ze zprostředkovatelské činnosti,

výdaje za pořízení materiálu včetně placených záloh,

výdaje za pořízení zboţí včetně placených záloh,

výdaje vzniklé v souvislosti s výplatami mezd a odměn zaměstnanců,

výdaje za nákup externích sluţeb včetně placených záloh.

Součástí provozní činnosti jsou obvykle také: -

příjmy a výdaje z mimořádné činnosti a splatná daň z příjmů včetně záloh, pokud jednoznačně nepatří k finanční nebo investiční činnosti,

přijaté a vyplacené úroky (s výjimkou kapitalizovaných úroků), přijaté dividendy, podíly na zisku, pokud se podnik nerozhodne zahrnout je do finanční činnosti,

vyplacené dividendy, podíly na zisku v případech, ve kterých podnik pouze přerozděluje přijaté dividendy mezi akcionáře, společníky;

Peněţní toky z investiční činnosti Peněţními toky z investiční činnosti se rozumí pořízení a prodej dlouhodobého investičního majetku, eventuálně činnost související s poskytováním úvěrů, půjček, výpomocí, které nelze povaţovat za provozní činnost. Peněţní toky z investiční činnosti je moţno členit do tří základních skupin příjmů a výdajů: A. Výdaje spojené s pořízením dlouhodobého investičního majetku, B. Příjmy z prodeje stálých aktiv, C. Půjčky a úvěry spřízněným osobám. Do peněţních výdajů z investiční činnosti se zahrnují zejména: -

výdaje spojené s pořízením pozemků, budov, zařízení, inventáře a dalšího hmotného dlouhodobého investičního majetku nákupem nebo vlastní činností,

výdaje spojené s pořízením nehmotného dlouhodobého investičního majetku,

výdaje spojené s pořízením podílových cenných papírů a vkladů v podnicích s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, případně výdaje na pořízení ostatních finančních investic,

výdaje související s platbami za opční smlouvy, future, forward smlouvy,

výdaje související s poskytováním úvěrů, půjček nebo finančních výpomocí spřízněným osobám,

příjmy z prodeje pozemků, budov, zařízení, inventáře a dalšího dlouhodobého hmotného majetku,

příjmy z prodeje nehmotného dlouhodobého investičního majetku,

příjmy z prodeje podílových cenných papírů a vkladů v podnicích s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, případně z prodeje ostatních finančních investic,

příjmy související s opčními smlouvami, future a forward smlouvami,

příjmy ze splátek úvěrů, půjček a výpomocí od spřízněných osob.

Peněţní toky z finanční činnosti Způsoby financování podniků jsou velmi rozmanité, je moţno však zjednodušit, ţe podnik se financuje buď z vlastních zdrojů, nebo se podnik obrací na věřitele stojící mimo podnik. Peněţními toky s finanční činnosti se rozumí příjmy a výdaje peněţních prostředků, ekvivalentů, které mají za následek změny ve velikosti vlastního kapitálu a dlouhodobých

(popřípadě krátkodobých) závazků, pokud se vztahují k obecnému financování podnikové činnosti. Do finanční činnosti se zahrnují tyto peněţní toky: -

příjmy z vydávání akcií či podílů,

příjmy z vydávání dluhopisů s přednostním právem na výměnu za akcie,

příjmy z vydání opčních listů,

příjmy z peněţních darů a dotací do kapitálu,

příjmy od akcionářů, resp. společníků na úhradu ztrát minulých účetních období,

příjmy z přijatých úvěrů, půjček a výpomocí,

příjmy z dotací na pořízení dlouhodobého investičního majetku,

výdaje z titulu splácení úvěrů, půjček, výpomocí, příp. včetně vyplácených úroků,

výdaje na výplatu dividend, podílů na zisku.18

RYNEŠ, P. (2009) Cash flow v účetní závěrce. 3. aktual. vyd. Olomouc: ANAG. 191 s. ISBN 978-80-7263490-3. 44

4.3 Odvození Cash Flow z účetních výkazů, vazba Cash Flow na výkaz zisku a ztrát a na rozvahu19 V rozvaze jsou peněţní prostředky vykázány jednou poloţkou, která neumoţňuje identifikovat účel odlivu nebo přílivu peněz. K vyčlenění a podrobnému sledování transakcí týkajících se peněţních příjmů, obdobně jako tomu bylo u nákladů a výnosu, se dosud nepřistoupilo, avšak byl zvolen jednodušší způsob zjištění peněţních toků, vyuţívající údajů z rozvahy a výkazu zisku a ztrát. CF

Výkaz Z/Z

Rozvaha b)

a) d)

Obr.4 Sestavení výkazu Cash Flow

Legenda: (a) Ziskově i finančně účinné transakce (např. hotově placené sluţby přijaté i poskytnuté) (b) Finančně účinné transakce neovlivňující zisk (např. poskytnutý či přijatý úvěr) (c) Ziskově účinné transakce neovlivňující peněţní prostředky (např. prodej a nákup na úvěr) (d) Transakce neovlivňující ani zisk, ani peněţní prostředky (např. vyřazení dlouhodobého majetku)

Odvození výkazu Cash Flow lze provést na základě čistých peněţních toků označených na Obr. 4 písmeny a) a b). Jde o transformaci nákladově výnosového principu, uţívaného v účetnictví, na princip příjmově výdajový, který lze zapsat pomocí rovnice: PS PP + V – N + zvýšení K nebo snížení A – zvýšení A nebo snížení K = KS PP

SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vyd. Brno: Computer Press. 190 s. ISBN 80-7226-875-9.

Výnosy a náklady lze nahradit jejich saldem, tj. výsledkem hospodaření, potom rovnice je upravena na tvar: PS PP +/– VH + zvýšení K nebo snížení A – zvýšení A nebo snížení K = KS PP kde: PS PP…počáteční stav peněţních prostředků, KS PP…konečný stav peněţních prostředků, A…aktiva, K…kapitál, VH…výsledek hospodaření.

Obecná rovnice umoţňuje zjistit nejen celkovou změnu peněţních prostředků, ale i dílčí peněţní toky, pokud se přiřadí příslušné náklady či výnosy a změny stavu rozvahových poloţek ke sledovanému peněţnímu toku, tj. příjmu či výdaji. V Tab. 3 je rovnice převedena do grafické podoby výkazu peněţních toků. Tab. 3 Tabulková forma výkazu peněžních toků (CF)20 VÝKAZ CASH FLOW Příjmy Výdaje PS PP Výnosy Zvýšení kapitálu Sníţení aktiv Celkem

Náklady Sníţení kapitálu Zvýšení aktiv KS PP =

Celkem

SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vyd. Brno: Computer Press. 190 s. ISBN 80-7226-875-9.

4.2 Další využití Cash Flow ve finančním řízení-výpočet bodu zvratu (BEP) dle Cash Flow Analýza bodu zvratu nám objasňuje vztahové závislosti mezi náklady, prodaným mnoţstvím a cenou. Je většinou vyuţívána pouze ve větších firmách, které si mohou dovolit zaměstnávat finanční a ekonomické specialisty a vlastní speciální softwary usnadňující výpočty. Pokud se však nezalekneme odborně vypadajících vzorců a grafů, můţeme si tuto analýzu provést sami a minimálně nám pomůţe odhalit, v jakém vztahu jsou v našem podnikání fixní a variabilní náklady vůči objemu prodeje a ceně. Bodu zvratu se také někdy říká kritický bod rentability, bod krytí nákladů, bod zisku, mrtvý bod. Všechny tyto názvy ve skutečnosti odráţejí jeho význam. 21 Bod zvratu označuje takovou úroveň produkce (a její realizace), při které dojde k úhradě jak fixních, tak variabilních nákladů. Do jehoţ dosaţení výrobky pouze pokrývaly náklady a od něhoţ jiţ začaly přispívat k tvorbě zisku. Základním východiskem těchto úvah je tedy rozdělení nákladů na variabilní a fixní sloţku, coţ je v praxi dosti obtíţné.

QBZ =

FN p j  vn j

kde: QBZ … objem výkonů v měrných jednotkách, při němţ dosahujeme bodu zvratu, FN … celkové fixní náklady podniku (za určité časové období), pj … cena za jednotku výkonu, vnj … jednotkové variabilní náklady.

Tento bod zvratu se dá interpretovat dvojím způsobem, tj. -

jako odbytové mnoţství, při kterém výše celkových nákladů odpovídá výši celkových trţeb anebo

jako odbytové mnoţství, při kterém celkové trţby sníţené o celkové variabilní náklady odpovídají fixním nákladům.

ŢŮRKOVÁ, H. (2007) Plánování a kontrola: Klíč k úspěchu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, ISBN 97880-247-1844-6. 47

Čím menší mnoţství prodeje produkce na dosáhnutí bodu zvratu potřebujeme, tím lépe.22 Bod zvratu lze vypočítat i z funkce celkových trţeb (T): TBZ =

FN p j  vn j pj

Tento bod představuje výši prodejů, které musíme dosáhnout, abychom dosáhli bodu zvratu. Pokud ne, má následující moţnosti: -

sníţit fixní náklady celé produkce,

sníţit variabilní náklady na jeden výrobek,

zvýšit cenu výrobku,

mít otevřeno i přes víkendy, resp. rozšířit prodejnou síť (coţ přináší dodatečné náklady na zaměstnance, logistiku,…),

zváţit sluţby outsourcingu.“ 23

Sníţení fixních nákladů má na bod zvratu dalekosáhlejší efekt neţ zvýšení ceny (nehledě na těţkosti s prosazením zvýšené ceny na trhu). Proto se při sniţování nákladů myslí spíše na sniţování fixních nákladů.24 Faktory, které mohou mít vliv při cenových rozhodováních, jsou znázorněny v Tab. 4.

HENTZE, J.,HEINECKE, A., KAMMEL, A. (2001) Allgemeine Betriebswirtschaftslehre aus Sicht des Managements, 403 s. Stuttgart: UTB. ISBN 978-3-8252-2040-2. 23 BLAŢKOVÁ, M. (2007) Marketingové řízení a plánovaní pro malé a střední firmy. 1.vyd. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-1535-3. 24 HERING, E. ( 2009) Taschenbuch für Wirtschaftsingenieure. München: Hanser Verlag, 406 s. ISBN 978-3446-41559-1. 48

Tab. 4 Faktory ovlivňující cenu výrobku

Prostředí

Podnik

Výrobek

Trh

Zákazníci

Vládní vlivy a překáţky, nařízení Kolísaní měny Míra inflace Vyuţití leasingu Potřeba peněz, příjmů. Zisku Pokrytí investic, fixních nákladů Postavení a image firmy Podnikové a marketingové cíle Závazek z předchozích strategií Logistická infrastruktura Disponibilní zdroje Velikost zásob na skladě Stadium ţivotního cyklu výrobku Substituty Odlišení výrobku a unikátní prodejní předpoklady Růst trhu Elasticita poptávky Vnímaní zákazníků, jejich očekávání a platební schopnost Přizpůsobení výrobku Struktura trhu Distribuční cesty Zákaznické vnímaní výrobku a image firmy Potřeba slev a výhodných nabídek Zdroj: Blaţková, M., str. 118- 119.

Literatura 1.

FREIBERG, F. CASH-FLOW - ŘÍZENÍ LIKVIDITY PODNIKU. 3. ROZŠ.VYD. PRAHA: MANAGEMENT PRESS. 1997. 173 S. ISBN 80-85943-37-9.

HENTZE, J., HEINECKE, A., KAMMEL, A. (2001) Allgemeine Betriebswirtschaftslehre aus Sicht des Managements. Stuttgart: UTB. 403 s. ISBN 978-3-8252-2040-2.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KOVANIC, P., KOVANICOVÁ, D. (1996) Poklady skryté v účetnictví, díl 3. 1 vyd. Praha: Polygon. 234s. ISBN 80-85967-35-9.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktualizované vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

POPESKO, B. (2009) Moderní metody řízení nákladů. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 165s. ISBN 978-80-247-2974-9.

REŢŇÁKOVÁ, M. (2005) Finanční management: studijní text pro kombinovanou formu studia 1. díl. 3. aktualiz. a rozš.vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 125 s. ISBN 80-214-3035-4

REŢŇÁKOVÁ, M. (2005) Finanční management: studijní text pro kombinovanou formu studia 2. díl. 3. aktualiz. a rozš.vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 119 s. ISBN 80-214-3036-2.

RYNEŠ, P. (2009) Cash flow v účetní závěrce. 3. aktualiz. vyd. Olomouc: ANAG. 191 s. ISBN 978-807263-490-3.

10. SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vydání. Brno: Computer Press. 190 s.

ISBN 80-7226-875-9.

11. SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5.vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3. 12. SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80-2471992-4. 13. VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1. 14. VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1.vyd.Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9. 15. VEBER, J. (2008) Podnikání malé a střední firmy. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada. 311 s. ISBN 978-80-247-2409-6. 16. ZALAI, K. a kol. (1998) Finančno-ekonomická analýza podniku. 2. vydání. Bratislava: Sprint. 112 s. ISBN 80-88848-18-0. 17. ŢŮRKOVÁ, H. (2007) Plánování a kontrola: Klíč k úspěchu.1.vyd. Praha: Grada Publishing. 269 s. ISBN 978-80-247-1844-6.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU

Za úspěchem podniku je třeba hledat kvalitní management, který rozhoduje o struktuře majetku a zajišťuje zdroje jeho krytí. K tomu napomáhá právě finanční analýza. Úkolem finanční analýzy je tedy získat z účetnictví a finančních výkazů rozhodující informace potřebné pro posouzení zdraví podniku a odhalení jeho slabých a silných stránek. Ty jsou dále vyuţity pro přípravu podkladů, na nichţ manaţeři staví své rozhodnutí o budoucích podnikatelských aktivitách tak, aby podniky vykazovaly vyšší výnosnost a rentabilitu vyuţití majetku. Takto je moţné pro hodnocený subjekt získat cenné poznatky, pokud budou výsledky správně interpretovány. Finanční analýza hodnotí minulost, sleduje přítomnost a podílí se na rozhodování o budoucnosti. Pod pojmem „finanční analýza“ chápeme ekonomické hodnocení vycházející z účetních podkladů. Finanční analýza je také tím, čemu se v řízení říká „zpětná vazba“, neboť dává jak podnikateli tak manaţerovi zprávu o tom, jak úspěšné bylo jejich řízení v předchozích letech. Toto si můţeme názorně prohlédnout na následujícím schématu. Zpětná vazba

Marketing

Finanční analýza

Interní informace

Rozhodování

Externí informace

Význam finanční analýzy pro management podniku

Obecným úkolem finanční analýzy je posoudit finanční zdraví podniku.

Realizace

Finanční zdraví můţeme posuzovat na základě: -

Schopnosti podniku produkovat efekty pro vlastníky (akcionáře).

Schopnosti podniku udrţet vlastní existenci.

Dle Maříka, M. (2006) se v principu tedy jedná o schopnost podniku udrţet si dynamickou rovnováhu, a to jak ve vztahu k měnícím se podmínkám a poţadavkům vnějšího prostředí, tak i ve vztahu k rozhodujícím zájmovým skupinám, které se na chodu podniku podílejí. Finanční analýza podniku se zabývá analýzou financí podniku. Finance podniku mohou být definovány jako pohyb peněţních prostředků, vyjádřený peněţními toky (příjmy a výdaji peněţních prostředků). Finanční analýza hodnotí finance podniku podle toho, jaká míra vychýlení z dané rovnováţné situace se dá ještě poměrně snadno napravit, nebo jaký impuls by uţ mohl přivodit váţné finanční problémy. O stavu finanční rovnováhy vypovídá stadium výkonnosti a finanční pozice na základě účetní závěrky, zejména poměrových ukazatelů a syntetické zobrazení stavu finanční situace pomocí modelů. Jedná se o posouzení finanční situace podniku.25 Finanční analýza má smysl především jako prostředek hodnocení a porovnávání údajů a vytváření nové informace, která je hodnotnější neţ jednotlivé primární údaje. V první fázi jsou nejprve získávány informace v podobě, která je pro daný analytický cíl nejsmysluplnější a v níţ mají nejlepší vypovídací schopnost a jsou pro daný účel nejlépe pouţitelné. Druhá fáze zahrnuje poměřování údajů mezi sebou. Finanční data se vzájemně porovnávají způsobem, který rozšiřuje jejich vypovídací schopnost k danému problému nebo rozhodnutí. Identifikace klíčových vztahů mezi jednotlivými údaji umoţňuje rozpoznat způsob a kvalitu hospodaření firmy, její silné a slabé stránky. Tyto analýzy poskytují firemnímu managementu zázemí pro plánování a kontrolu budoucích aktivit podniku.26

GRÜNWALD, R., HOLEČKOVÁ, J. (2009) Finanční analýza a plánování podniku. 1. vyd. Praha: Ekopress. 318 s. ISBN 978-80-86929-26-2. 26 SID BLAHA, Z. JINDŘICHOVSKÁ, I. (2006) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 3. rozšiř. vyd. Praha: Management Press. 194 s. ISBN 80-7261-145-3. 52

Hlavní poslání finanční analýzy pro potřeby vedení podniku spočívá ve vytvoření systému varovných signálů o existenci nebo o moţném vzniku určitých problémů v určité oblasti, např. v nákladovosti nebo ve vázanosti oběţných aktiv. Prvotním úkolem finanční analýzy není tedy nalezení jakési „spasitelské“ cesty při vzniku finančních potíţí, ale naopak jejich včasné předvídání tak, aby bylo moţné přijmout potřebná opatření.27

5.1 Základní metodické nástroje a metody finanční analýzy Základním metodickým nástrojem jsou poměrové ukazatele, které vznikají jako poměr dvou absolutních ukazatelů a umoţňují získat rychlý a nenákladný obraz o základních charakteristikách podniku. Vedle poměrových ukazatelů jsou ve finanční analýze vyuţívány ukazatele absolutní, rozdílové a pruţnosti. Přístupy k finanční analýze -

přístupy k finanční analýze jsou většinou členěny na analýzu fundamentální a technickou.

Fundamentální analýza -

obvykle chápána jako rozbor a vyhodnocování údajů z povinných účetních výkazů, především z Rozvahy, Výkazu zisků a ztrát a někdy také z Cash Flow. Expert (hodnotitel) pouţívá svých znalostí především z: -

finančního účetnictví,

finanční analýzy,

svých znalostí a zkušeností z praxe,

všeobecné ekonomie.

MAREK, P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2. vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-8086929-49-1. 53

Technická analýza od fundamentální analýzy se liší především tím, ţe se opírá o pouţití algoritmizovaných metod, slouţících ke kvantitativnímu zpracování dat, s následným posouzením výsledků. Nejlepších výsledků je dosaţeno při pouţití obou metod.28

Pro koho je finanční analýza určena Při zkoumání finančního zdraví podniku je zcela nezbytné si uvědomit, ţe ţádný podnik není zcela sám. Subjekty zajímající se o finanční analýzy jsou jak vnitropodnikové tak i mimopodnikové. Mezi hlavní uţivatele finanční analýzy patří sice podnik, resp. vedení (management) podniku, vlastníci a věřitelé (mezi nimi zejména banky), ale i obchodní věřitelé (dodavatelé) a drţitelé podnikových obligací. Cíle a hlediska uţití finanční analýzy pro jednotlivé uţivatele: Management-potřebují informace pro finanční řízeni podniku. Znalost těchto informací jim umoţňuje rozhodovat o struktuře a výši majetku a zdrojů krytí, o alokaci peněţních prostředků, o rozdělování zisku, o přijímání podnikatelského záměru a finančního plánu, o ocenění podniku). Finanční analýza odhalující slabé i silné stránky finančního hospodaření podniku umoţňuje manaţerům přijmout pro příští období správný podnikatelský záměr. Vlastníci (akcionáři, společníci)-akcionáři se chtějí ujistit, ţe jejich peníze jsou vhodně uloţeny, a ţe je podnik kvalitně řízen. Mají zájem o rentabilitu (výnosnost), stabilitu, likviditu, dividendy, perspektivu podniku. Případně mohou těchto informací vyuţít pro oceňování podniku (pro případ prodeje, likvidace, fúze, akvizice apod.). Banky-finanční analýza jim poskytuje informace pro rozhodování o poskytnutí úvěru, záruk za úvěry a o schopnosti splácet úvěr. Zájem ocenění podniku, pokud by nebyl schopen dostát úvěrovým závazkům (např. formou likvidační hodnoty). V některých případech jsou

SŮVOVÁ, H. a kol. (1999) Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vyd. Praha: Bankovní institut. 622 s. ISBN 80-7265-027-0. 54

provázány úvěrové podmínky na konkrétní finanční ukazatele (např. na dlouhodobou solventnost). Obchodní věřitelé-vyuţívají informace pro výběr odběratelů, mají zájem zejména o likviditu a solventnost (schopnost uhradit dané závazky). Odběratelé-zajímají se o informace kvůli výběru dodavatele. Kladou důraz na stabilitu a schopnost dostát svým závazkům. Zaměstnanci-zajímají se o finanční informace zejména z hlediska získání jistoty, ţe obdrţí mzdu za svoji vykonanou práci, ale také z hlediska jistoty zaměstnání a své mzdové a sociální perspektivy. Konkurence-má zájem o porovnání výsledků analýzy se svými výsledky. Ostatní-mezi ostatní patří zejména stát a jeho orgány, analytici, burzovní makléři, veřejnost, odborové svazy, novináři, univerzity a další. V různé míře, přesto společně mají všechny hlavní skupiny uţivatelů finanční analýzy (manaţeři, vlastníci a věřitelé) zájem na rentabilitě (dosahování zisku) podniku a jeho dobrém hodnocení na kapitálovém trhu. V poslední době nabývá na aktuálnosti také potřeba ocenění podniku. Trţní mechanizmus způsobuje nárůst fúzí či akvizicí, případů prodeje, bankrotu a likvidace podniků. Finanční analýza v tomto případě poskytuje podniku (tj. jeho vlastníkům a manaţerům, ale i potenciálním partnerům nebo zájemcům o koupi) podklady pro ocenění. Zdroje dat pro finanční analýzy Data potřebná k vypracování finančních analýz jsou tvořena údaji z podnikových účetních výkazů. V těchto výkazech je uloţeno velké mnoţství informací, na jejichţ správném vyuţití závisí prosperita firmy. Zdroje pro finanční analýzu mohou být obecně rozděleny: -

Finanční informace-účetní výkazy, výroční zprávy, vnitropodnikové výkazy, předpovědi finančních analytiků a vedení podniku, burzovní zpravodajství, hospodářské zprávy médií.

Kvantifikované nefinanční informace-firemní statistiky, poptávky, zaměstnanci, prospekty, interní směrnice.

Nekvantifikované informace-zprávy vedoucích pracovníku, ředitelů a auditorů, komentáře manaţerů, odborného tisku, osobní kontakty, nezávislá hodnocení

Odhady analytiků různých společností.

5.2 Postup finanční analýzy V zásadě rozlišujeme dvě skupiny metod-metody elementární a metody vyšší. METODY ELEMENTÁRNÍ (ZÁKLADNÍ) Tyto metody jsou zaloţeny na základních aritmetických operacích s ukazateli. V mnoha případech tato analýza plně postačuje a v praxi je značně rozšířená.

5.2.1 Analýza absolutních ukazatelů

Absolutní ukazatele představují rozměr jednotlivých jevů. Dělí se na stavové nebo tokové a to podle toho, zda vyjadřují stav nebo údaje za určitý časový úsek. Stavové veličiny pracují s údaji z rozvahy podniku sestavené k určitému dni, kde je uvedena hodnota majetku a kapitálu. Z účetního výkazu zisků a ztrát a z výkazu cash-flow se přebírají hodnoty tokové, tj. například trţby dosaţené za určité období apod. V České republice uvádějí společnosti ve výroční zprávě finanční výkazy v úplné nebo v agregované podobě za daný rok a ve srovnání s rokem předchozím. V zahraničí ve výročních zprávách uvádějí společnosti výkazy i za období delší neţ pět let, takţe z nich lze jiţ vyvozovat dlouhodobé trendy ve vývoji i společnosti. K absolutním ukazatelům řadíme: -

Horizontální analýza (trendová)-sleduje vývoj veličin v čase, řadíme zde absolutní změnu (tj. o kolik) a procentní změnu.

Vertikální analýza (procentní)-sleduje strukturu finančních výkazů vzhledem k určité základně.

Horizontální analýza (analýza trendů) Horizontální analýza sleduje vývoj poloţek účetních výkazů v čase, hodnotí stabilitu a vývoj z hlediska přiměřenosti ve všech poloţkách, sílu vývoje. Porovnává rozvahové poloţky a jejich změny v časové řadě. Při dostatečném mnoţství údajů je moţné odhadnout trend, který určuje směr a tempo budoucího vývoje. Při vyhodnocování je nutné brát v úvahu rovněţ okolní podmínky např. změny v daňové soustavě, změny cen vstupů apod. Absolutní změna = hodnota t – hodnota t-1

Procentní změna =

(hodnota t – hodnota t-1) hodnota t-1

*100  v % 

Vertikální analýza (procentní analýza) Analýza sleduje proporcionalitu poloţek účetních výkazů vůči základní veličině. Cílem vertikální analýzy je určit: -

podíl jednotlivých majetkových sloţek na celkových aktivech,

podíl jednotlivých zdrojů financování na celkových pasivech,

podíl jednotlivých poloţek výsledovky na trţbách.

Vertikální analýza vychází jen z údajů jednoho období. Výsledky procentní analýzy nám pomáhají vytvářet a udrţovat rovnováţný stav majetku. Jako základ pro procentní vyjádření se pouţije v rozvaze hodnota celkových aktiv (resp. pasiv), ve výkazu zisků a ztrát velikost trţeb.

Procentní podíl ukazatele =

absolutní hodnota společný jmenovatel

*100  v % 

Analýza umoţňuje srovnat účetní výkazy daného roku s výkazy z minulých let a zejména pak porovnat výsledky podniku v rámci oboru nebo vnitropodnikových útvarů. Horizontální a vertikální analýzu je vhodné doplnit rozborem dodrţování bilančních pravidel: -

Zlaté bilanční pravidlo-porovnává dlouhodobý majetek a dlouhodobé zdroje (vlastní + dlouhodobý cizí kapitál), kdy je ideální vyrovnanost.

Pravidlo vyrovnání rizika-vlastních zdrojů by mělo být víc neţ cizích. 57

Pari pravidlo-jiný pohled na sladění časového horizontu aktiv a pasiv a říká, ţe vlastní kapitál by měl financovat dlouhodobý majetek, ale měl by i pouţít cizí kapitál, tzn. vlastního kapitálu by mělo být v podniku méně neţ dlouhodobého majetku, v krajním případě se mohou rovnat, aby se tedy vytvořil prostor pro financování dlouhodobými cizími zdroji.

5.2.2 Analýza rozdílových a tokových ukazatelů

Z absolutních ukazatelů je moţno odvodit i tzv. rozdílové ukazatele. Ty se pouţívají k řízení likvidity a solventnosti. Nejčastěji sem patří tzv. ukazatele fondů: Čistý pracovní kapitál (Net Working Capital) V nejširším slova smyslu si pod tímto pojmem lze představit oběţný majetek podniku. Ovšem v případě finančního řízení podniku je nutné sledovat tzv. čistý pracovní kapitál. Jedná se o část dlouhodobých zdrojů majetku, které kryjí oběţná aktiva. Tento ukazatel je povaţován za jeden z klíčových rozdílových ukazatelů. Pracovní kapitál je vytvářen zásobami, pohledávkami z obchodního styku a krátkodobým finančním majetkem. Čistý pracovní kapitál je pak rozdíl mezi sloţkami výše uvedených oběţných aktiv a krátkodobých závazků z obchodního styku. Čistý pracovní kapitál (NWC) = oběžná aktiva – krátkodobé závazky Čistý pracovní kapitál (NWC) = dlouhodobý kapitál – dlouhodobý majetek

Čisté pohotové prostředky (čistý peněţní finanční fond) Tento ukazatel slouţí ke zjištění okamţité likvidity právě splatných krátkodobých závazků. Pokud do ukazatele zahrneme pouze peníze v hotovosti a na běţných účtech, jedná se o nejvyšší stupeň likvidity. Přidáním dalších pohotových prostředků, např. šeky, směnky, krátkodobé cenné papíry, se zjištěný stupeň likvidity sniţuje. ČPP = pohotové finanční prostředky – okamžitě splatné závazky

Čistý peněţně pohledávkový finanční fond ČPPFF se dělí podle stupně likvidity. Je to dáno zahrnutými poloţkami oběţných aktiv. V základním vzorci se od oběţných aktiv odečtou zásoby, dále se mohou odečíst nelikvidní (obtíţně vymahatelné, nedobytné) pohledávky. Od zbylých aktiv se odečtou krátkodobé závazky. ČPPFF = (oběžná aktiva – zásoby) – krátkodobé závazky

Rozdílové ukazatele vyjadřují rozdíl mezi souhrnem určitých poloţek krátkodobých aktiv a souhrnem určitých poloţek krátkodobých pasiv. -

analýza fondů finančních prostředků,

analýza Cash Flow,

analýza trţeb, nákladů a zisku.

Pracovní kapitál má pro finanční řízení běţného provozu podniku velký význam a jedná se o oběţný majetek, který není pokryt z krátkodobých zdrojů.

5.2.3 Analýza poměrových ukazatelů

Pro hodnocení výkonnosti podniku se většinou vyuţívají poměrové ukazatele, mezi které lze zařadit: -

Ukazatele rentability, které poměřující zisk jinými veličinami. Jejich cílem je vyhodnotit úspěšnost dosahování cílů podniku a zhodnocování vloţených prostředků. Mezi tyto ukazatele se řadí: rentabilita vlastního kapitálu (ROE), rentabilita úhrnných vloţených prostředků (ROA), rentabilita celkového investovaného kapitálu (ROCE), rentabilita vloţeného kapitálu (ROI), hrubá zisková marţe, rentabilita trţeb (ROS), ukazatel nákladovosti.

Ukazatele likvidity, které vyjadřují schopnost podniku hradit promptně své závazky, jeţ jsou splatné v blízké budoucnosti. Do této skupiny ukazatelů se řadí: běţná likvidita (Current Ratio), pohotová likvidita (Quick Ratio), okamţité likvidita (CashPosition Ratio).

Ukazatele aktivity, s jejichţ pomocí se měří efektivnost podnikatelské činnosti, vyuţití zdrojů a schopnost manaţerů vyuţívat majetek společnosti. Zde můţeme

vyuţít např.: obrat aktiv, relativní vázanost stálých aktiv, ukazatel obratu dlouhodobého majetku, doba obratu zásob, rychlost obratu zásob, doba obratu pohledávek, doba obratu závazků. -

Ukazatele produktivity, hodnotí rentabilní vyuţívání lidského kapitálu. Mohou být rovněţ pouţity ke srovnání s ostatními podniky stejného či podobného odvětví. Lze sem zařadit: trţby na zaměstnance, přidaná hodnota na zaměstnance a další.

Ukazatele zadluţenosti, posuzují finanční strukturu společnosti z dlouhodobého hlediska. Ukazatele fungují jako indikátory výše rizika, které společnost podstupuje při dané struktuře vlastních a cizích zdrojů, ale i jako míra schopnosti společnosti znásobit zisky vyuţitím cizího kapitálu. Patří sem: celková zadluţenost, dlouhodobá zadluţenost vlastního kapitálu, ukazatel úrokového krytí apod.

Ukazatele kapitálového trhu, které se posuzují pouze u kapitálových společností kotovaných na burze cenných papírů. Tyto ukazatele hodnotí činnosti společností z hlediska zájmu současných a budoucích akcionářů. Jsou to např.: dividendový výnos, dividenda na akcii, čistý zisk na akcii, výplatní poměr, aktivační poměr, ukazatel P/E, dividendové krytí a další.

Ukazatele rentability Rentabilita je měřítkem schopnosti podniku vytvářet nové efekty, dosahovat zisku pouţitím investovaného kapitálu. Ukazatele rentability poměřují zisk s výši zdrojů, které byly vynaloţeny na vytvoření tohoto zisku. Čím vyšší rentability podnik dosahuje, tím lépe hospodaří se svým majetkem a kapitálem, proto tento ukazatel patří k těm nejsledovanějším. Ukazatelů rentability se vyuţívá pro hodnocení a komplexní posouzení celkové efektivnosti podniku. Obecně lze rentabilitu vyjádřit jako poměr zisku k částce vloţeného kapitálu. Rentabilita celkového kapitálu-ROA (Return On Assets) Poměřuje zisk s celkovými aktivy investovanými do podnikání bez ohledu na to, z jakých zdrojů jsou financována.

ROA =

EAT  *100 celková aktiva

kde: EAT ….. zisk po zdanění,

[%]

Rentabilita vlastního kapitálu-ROE (Return On Equity) Ukazatel informuje akcionáře, společníky a další investory o výnosnosti kapitálu, který do podniku vloţili. Pro investory je důleţité, aby ROE byla vyšší neţ úroková sazba, kterou by získali při investování do jiných forem investování (např. obligace, termínované vklady apod.) Pokud ovšem hodnota ROE dlouhodobě klesne pod tuto úrokovou sazbu, budou se investoři snaţit lépe zhodnotit svůj kapitál. Úroveň rentability vlastního kapitálu je velmi závislá na rentabilitě celkového kapitálu a úrokové míře cizího kapitálu.

ROE =

EAT  *100 vlastní kapitál

[%]

Rentabilita celkového vloţeného kapitálu-ROCE (Return On Capital Employed) Označovaná i jako rentabilita celkového investovaného kapitálu, umoţňuje posoudit výnosnost dlouhodobě investovaného kapitálu. Proto by v čitateli ukazatele měly být zahrnuty pouze úroky placené z dlouhodobých dluhů podniku, coţ opět můţe externím uţivatelům činit velké problémy při zjišťování vstupních údajů. Ukazatel je vyuţíván zejména pro mezipodnikové srovnávání. V trţních ekonomikách je často pouţíván k hodnocení monopolních veřejně prospěšných podniků, jimţ by jejich monopolní postavení mohlo umoţnit dosaţení vysokých zisků. Ve fungujících trţních ekonomikách jsou však tyto podniky podrobovány veřejné kontrole a díky fungujícím zpětným vazbám je docilováno toho, ţe výnos z investovaného kapitálu u nich nepřekračuje příliš náklady získání kapitálu. EAT ROCE =  *100 vlastní kapitál + dlouhodobé závazky

[%]

Rentabilita trţeb-ROS (Return On Sales). Charakterizuje zisk vztaţený k trţbám, které ve jmenovateli zlomku představují trţní ohodnocení výkonů firmy za určité časové období. Trţní úspěšnost je podmíněna mnoha faktory, např. marketingovou strategií, reklamou, módními trendy, apod. V zahraničí se za dobrou úroveň ziskovosti trţeb na bázi zisku před zdaněním povaţuje velikost tohoto ukazatel 2-6 % (u malých podniků zpravidla vyšší neţ u velkých podniků).

ROS =

EAT  *100 tržby*

[%]

kde: EAT ….. zisk po zdanění, * za trţby dosazujeme trţby z prodeje vlastních výrobků a sluţeb + trţby z prodeje zboţí, trţby z prodeje dlouhodobého majetku, trţby z prodeje nepotřebného materiálu.

Tento ukazatel vyjadřuje schopnost podniku dosazovat zisku při dané úrovni trţeb. Tomuto ukazateli se v praxi někdy říká „ziskové rozpětí“ a slouţí k vyjádření ziskové marţe. S tímto ukazatelem souvisí ještě ukazatel obratu celkových aktiv, který vyjadřuje schopnost podniku zajišťovat investice do aktiv při určité úrovni trţeb. Sloţení obou ukazatelů dohromady je nazýván „Du Pont rovnice“ – jedná se v podstatě o rozklad vzorce pro výpočet rentability celkového vloţeného kapitálu. Rentabilita nákladů (ROC) Bývá povaţována za doplňkový ukazatel k ukazateli rentability trţeb. Jedná se o poměr celkových nákladů k trţbám podniku. ROC = 1 – (Zisk / Tržby)  1 – rentabilita tržeb

Platí, ţe čím niţší je hodnota tohoto ukazatele, tím lepší výsledky hospodaření podnik dosahuje, neboť 1 Kč trţeb dokázal vytvořit s menšími náklady.29 Rentabilita vloţeného kapitálu (ROI) Pomocí tohoto ukazatele se hodnotí podnikatelská činnost. Představuje výkonnost celkového kapitálu vloţeného do firmy, nezávisle na zdroji financování. Ve výpočtu je pouţit zisk před zdaněním a nákladovými úroky, proto je ukazatel vhodný pro mezipodnikové srovnání různě zdaněných a zadluţených společností.

RŮČKOVÁ, P. (2008) Finanční analýza: metody, ukazatele, využití v praxi. 2. vyd. Grada Publishing. 120 s. ISBN 80-2472-4812. 62

Kvalitní hodnoty ukazatele ROI by měly být vyšší jak 15 %, za dobré hodnoty se povaţují 12-15 %. EBIT ROI =  celkový kapitál

*100 [%]

kde: EBIT …. čistý zisk + daň + nákladové úroky,

Ukazatele rentability mají i určitá omezení vypovídací schopnosti, coţ spočívá: 1. v manipulovatelnosti s účetním výsledkem hospodaření pomocí účetních odpisů, účetních rezerv, na základě metody oceňování zásob vlastní výroby, či jiným způsobem, 2. v oceňování aktiv na základě historických a nikoli trţních cen, 3. ve skutečnosti, ţe se ne všichni vlastníci podílejí v důsledku existence nákladů zastoupení rovnoměrně na dosaţeném výsledku hospodaření podniku.30 Finanční páka Je to vlastně převrácená hodnota koeficientu samofinancování. Dokazuje, ţe mezi ziskovostí vlastního kapitálu a ziskovostí celkového kapitálu působí tzv. vliv páky. Ziskovost vlastního kapitálu lze zvýšit připojením cizích zdrojů k vlastnímu kapitálu.

Finanční páka

celková aktiva  vlastní kapitál

Ukazatele likvidity (Liquidity Ratios) Likvidita je vyjádřením schopnosti podniku přeměnit svá aktiva na peněţní prostředky, kterými pak včas, v poţadované podobě a na poţadovaném místě můţe krýt všechny splatné závazky. Za likvidní můţeme povaţovat potom takový majetek, který je moţné na tyto prostředky proměnit. Od pojmu likvidita a likvidnost se odlišuje pojem solventnost. V praxi

30 , 31

MAREK, P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2. vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 97880-86929-49-1. 63

však bývá tento pojem někdy ztotoţňován s pojmem platební schopnost podniku, solventnost podniku. Nejdříve je nutné zmínit, ţe se rozlišují pojmy platební schopnost, likvidita a likvidnost. Platební schopnost (solventnost) představuje schopnost podniku zaplatit v určitém okamţiku svoje závazky. Znamená to, ţe musí mít více pohotových peněţních prostředků, neţ kolik má splatných závazků. Likvidita vyjadřuje schopnost podniku získat prostředky pro úhradu závazků přeměnou jednotlivých sloţek majetku do hotovostní formy (tj. na peněţní hotovost) dříve, neţ jsou splatné závazky, které tyto sloţky majetku finančně kryjí. Likvidita zajišťuje budoucí platební schopnost podniku. Likvidnost je jedna z charakteristik konkrétní sloţky majetku. Jak rychle se majetek přemění na hotové peníze. Analýza likvidity má za úkol prověřit, zda je podnik schopen včas dostát svým krátkodobým závazkům. Ukazatele likvidity vyjadřují poměr mezi likvidními prostředky a splatnými závazky. Likvidita 1. stupně (okamţitá) Okamţitá likvidita (Cash Posotion Ratio) měří schopnost splatit splatné závazky z dostupných zdrojů. Do pohotových peněţních prostředků jsou zahrnuty peníze v hotovosti a na bankovních účtech a mohou tam být i obchodovatelné cenné papíry. Doporučené hodnoty okamţité likvidity se nachází v intervalu 0,2-0,5, ale většinou 0,9 aţ 1,1; ţádoucí je velikost větší neţ 1, coţ znamená, ţe podnik je schopen okamţitě splatit veškeré krátkodobé závazky.

Likvidita 1. stupně

pohotové peněžní prostředky  krátkodobé dluhy

Likvidita 2. stupně (pohotová) Pohotová likvidita (Quick Asset Ratio) odstraňuje nedostatek běţné likvidity. Vylučuje totiţ z oběţných aktiv zásoby, protoţe jejich rychlá přeměna na peněţní prostředky obvykle vyvolá ztráty. Pohotová likvidita by měla dosahovat hodnot v rozmezí 1 aţ 1,5, neměla by

však klesnout pod 1. Vysoká hodnota ukazatele není příliš dobrá, podnik totiţ má vázán velký objem aktiv ve formě pohotových prostředků, které přináší jen malý úrok.

Likvidita 2. stupně

oběžná aktiva-zásoby  krátkodobé závazky

Likvidita 3. stupně (běţná) Běţná likvidita (Current Ratio) vyjadřuje, kolikrát pokrývají oběţná aktiva krátkodobé závazky podniku. Tento ukazatel má význam především pro krátkodobé věřitele podniku, poskytuje jim cennou informaci, do jaké míry jsou jejich krátkodobé investice chráněny hodnotou majetku, neboť věřitelé podstupují určité riziko, ţe jim závazky nebudou splaceny. Běţná likvidita je ovlivněna strukturou zásob a jejich reálným oceňováním vzhledem k jejich prodejnosti a strukturou pohledávek vzhledem k jejich neplacení ve lhůtě nebo nedobytnosti. Standardní hodnota likvidity 3. stupně je 2,5 (tzn., ţe 40 % oběţných aktiv se musí přeměnit na peníze k úhradě všech krátkodobých závazků). U finančně zdravých podniků je ve výši 2 aţ 3. Za postačující se povaţuje hodnota mezi 1,0 a 2,0 (1,5). Likvidita 3.stupně

oběžná aktiva  krátkodobé závazky

Ukazuje, kolikrát je hodnota oběţných aktiv větší neţ krátkodobé závazky. Likviditu 3. stupně je moţné rozloţit takto: Peněžní likvidita = Provozní Cash flow / Krátkodobé dluhy

Pro tento ukazatel se doporučuje výše 0,2. Ukazatele aktivity Tyto ukazatele vypovídají o tom, jak efektivně podnik vyuţívá jednotlivé majetkové sloţky a jak s nimi hospodaří. Pokud má aktiv více neţ je účelné, vznikají mu zbytečné náklady a tím pádem i nízký zisk. V opačném případě se musí vzdát mnoha potencionálně výhodných podnikatelských příleţitostí a přichází o výnosy, které mohl získat.

Ukazatele aktivity můţeme sestavit ve dvou podobách: -

doba obratu-získá se informace o tom, jak dlouho trvá jedna přeměna majetku (obvykle vyjádřená ve dnech),

rychlost obratu-udává, kolikrát se zkoumaný druh majetku přemění během určitého časového intervalu.

Ukazatele se počítají pro jednotlivé vybrané skupiny aktiv a pro celková aktiva.

Obrat celkových aktiv Tento ukazatel představuje obrat kapitálu (a má spolu s rentabilitou trţeb významný vliv na rentabilitu aktiv). Dobré průměrné hodnoty tohoto ukazatele se v zahraničí pohybují od 1,6 do 2,9. Pokud je počet obrátek celkových aktiv za rok menší neţ 1,5, je nutné prověřit, zda je moţné vloţený majetek redukovat. Počet obrátek celkových aktiv za rok (Total Assets Turnover Ratio) =

tržby  celková aktiva

Obrat dlouhodobého majetku Tento obrat udává, za jak dlouho projde dlouhodobý majetek trţbami. Niţší hodnota signalizuje nízké vyuţití a je signálem pro výrobu, aby zvýšila vyuţití výrobní kapacity a signálem pro finanční manaţery, aby omezili podnikové investice. Jeho velikost se srovnává s odvětvovým průměrem. Počet obrátek dlouhodobého majetku za rok (Fixed Assets Turnover Ratio) =

tržby  dlouhodobý majetek

Obrat zásob Tento ukazatel nám dává představu, kolikrát se obrátí zásoby v ostatní formy oběţného majetku aţ do prodeje hotových výrobků a opětovného nákupu zásob. Nevýhodou tohoto ukazatele je, ţe trţby odráţejí trţní hodnotu, ale zásoby se uvádějí v pořizovacích cenách. Ukazatel tak často nadhodnocuje skutečnou obrátku. Pokud je obrat zásob ve srovnání s oborovým průměrem niţší, můţe to být způsobeno zastaralými zásobami, jejichţ reálná cena je niţší, neţ je uvedena v účetních výkazech. 66

Počet obrátek zásob za rok (Inventory Turnover Ratio) =

tržby  zásoby

Čím niţší je hodnota tohoto ukazatele ve srovnání s odvětvovým průměrem, tím více má podnik přebytečných zásob s niţší nebo nulovou výnosností. Optimalizace struktury zásob můţe vést k uvolnění vázaných finančních prostředků. Klesání obratu zásob můţe být způsobeno odbytovými potíţemi (které mohou, ale nemusí být vyvolány existující fází hospodářského cyklu, zhoršením prodejnosti výrobků, úmyslným předzásobováním). Růst obratu zásob (nebo jeho mimořádná výše) můţe být způsoben dobrou odbytovou situací nebo efektivním vyuţíváním zásob. Doba obratu zásob Podle tohoto ukazatele zjistíme, jak dlouhá je průměrná doba od pořízení zásob do doby jejich spotřeby nebo jejich prodeje, tzn. po jakou dobu je aktivum vázáno ve formě zásob. Hodnota ukazatel by měla být co nejniţší, protoţe čím kratší dobu se musí zboţí skladovat, tím niţší jsou i náklady spojené se skladováním. Je však nutné zabezpečit dostatečné mnoţství zásoby pro výrobu, tak aby nedocházelo k prostojům, které sebou také přináší náklady. zásoby Doba obratu zásob =  tržby/360

Ukazatel by měl mít co nejniţší velikost.

Doba obratu pohledávek Ukazatel vyjadřuje, jak dlouhá doba uplyne od okamţiku prodeje zboţí na obchodní úvěr do doby obdrţení platby od zákazníků. Doba obratu pohledávek =

pohledávky  tržby/360

Hodnota tohoto ukazatele se srovnává s dobou splatnosti faktur a s odvětvovým průměrem. Delší průměrná doba inkasa pohledávek znamená větší potřebu úvěrů a tím i větší náklady. Ukazatel by měl mít co nejmenší velikost. Růst obratu pohledávek vede k poklesu vázaných

finančních prostředků a tím k niţším nárokům na cizí finanční zdroje. K růstu obratu pohledávek je moţné jednorázově přispět prodejem pohledávek. Klesání obratu pohledávek můţe být způsobeno zhoršením konkurenčních podmínek v důsledku odbytových potíţí (prodlouţení lhůt splatnosti k udrţení pozice na trhu při špatné konjunkturální situaci). Je potřeba analyzovat zejména pohledávky z obchodního styku a pohledávky vůči podnikům ve skupině a vůči podnikům, k nimţ existuje podílnický vztah. Doba obratu závazků Tento ukazatel určuje ve dnech dobu, která uplyne mezi nákupem zásob a jejich úhradou. Finanční manaţer tento ukazatel neustále sleduje, protoţe nákup na obchodní úvěr představuje peněţní prostředky, které podnik po určitou dobu zadrţuje a vyuţívá k uspokojování vlastních potřeb. Doba obratu závazků =

závazky z obchodních vztahů  tržby/360

Z rozdílu mezi dobou splácení pohledávek a dobou úhrady krátkodobých závazků je třeba vyvozovat příslušná opatření při financování. Ukazatele zadluţenosti Ukazatele řízení dluhu (Debt Management) vypovídají o tom, kolik majetku podniku je financovaného cizím kapitálem. Tyto ukazatele zajímají především investory a poskytovatele dlouhodobých úvěrů. Aktiva kaţdého podniku jsou financována buď vlastním kapitálem (vlastními zdroji) nebo závazky (cizími zdroji). Ukazatele zadluţenosti vyjadřují poměr mezi cizími a vlastními zdroji. U finančně stabilních podniků můţe dočasný růst zadluţenosti přispět k zvýšení výkonnosti vlastního kapitálu. Většinou je doporučováno pouţívat cizí kapitál, pokud výnos z celkového kapitálu bude vyšší neţ náklady spojené s jeho pouţitím. Celková zadluţenost Často bývá označována jako ukazatel věřitelského rizika. Čím větší je podíl vlastního kapitálu, tím je větší bezpečnostní polštář proti ztrátám věřitelů v případě likvidace. Věřitelé

tedy preferují nízkou zadluţenost, naopak vlastníci dávají přednost větší finanční páce, která znásobí jejich výnosy. Pokud se jedná o finančně stabilní firmu, můţe dočasný růst zadluţenosti přispět k celkové rentabilitě a zvýšení ziskovosti vloţených prostředků, zároveň však zvyšuje riziko finanční nestability. cizí zdroje Celková zadluženost =  celková aktiva

Koeficient samofinancování Koeficient ukazuje míru financování aktiv podniku vlastním kapitálem. Ukazatel se vzájemně doplňuje s celkovou zadluţeností. Jejich součet se rovná přibliţně 1 (100 %). vlastní kapitál Koeficient samofinancování podniku =  celková aktiva

Koeficient úrokového krytí Koeficient měří, kolikrát zisk před zdaněním pokryje nákladové úroky. Hodnota ukazatele by měla být co nejvyšší. Část zisku, kterou vytvořil cizí kapitál, by měla pokrýt náklady na cizí kapitál. Doporučená hodnota je 3, v dobře fungujících společnostech standardně dosahuje hodnot kolem 6 aţ 8.

Koeficient úrokového krytí =

EBIT  nákladové úroky

Doba splácení dluhů Tento ukazatel určuje, po kolika letech by byl podnik schopen vlastními silami splatit své dluhy. V zahraničí dosahují finančně zdravé podniky výše tohoto ukazatele menší neţ 3 roky, průměrná doba v průmyslu se uvádí 4 roky, v řemeslných ţivnostech 5 let, ve velkoobchodě 6 let, v maloobchodě 8 let.

Doba splácení dluhů

cizí zdroje – finanční majetek  provozní cash-flow

[roky]

5.3 Analýza soustav ukazatelů

pyramidové rozklady,

bonitní a bankrotní modely.

Pyramidové rozklady ukazatelů Rozkladem určitého ukazatele se rozumí jeho rozklad na součin, součet, rozdíl nebo podíl jiných, tzv. příčinných ukazatelů. V případě pyramidového rozkladu je na jednom obrázku nebo v jedné tabulce stručně a přehledně zachyceno hned několik rysů podniku odhalených finanční analýzou a umoţňuje postihnout vzájemné souvislosti mezi likviditou, finanční strukturou a profitabilitou společnosti. Jedním ze způsobů syntetického pouţití poměrových ukazatelů je Du Pont diagram. Du Pontův diagram Diagram ukazuje, jak je výnos na vlastní kapitál akcionářů (ROE) určen ziskovou marţí, obratem aktiv a poměrem celkových aktiv k vlastnímu kapitálu. Levá strana diagramu odvozuje ziskovou marţi a pravá strana pracuje s rozvahovými poloţkami a vyčísluje různé druhy aktiv, sčítá je a ukazuje obrat celkových aktiv.31 Pyramidové rozklady syntetických ukazatelů Tyto soustavy ukazatelů jsou obvykle uspořádány do tvaru pyramidy, která obsahuje jeden tzv. vrcholový ukazatel, který se postupně rozkládá do dalších podrobnějších ukazatelů. Vrcholový ukazatel by měl postihovat základní cíl podniku. Za základní cíl se většinou povaţuje rentabilita aktiv. Jedním z neznámějších syntetických způsobů je tzv. rozklad Du Pont. Jedná se o rozklad ukazatele rentability vlastního kapitálu, který bývá graficky znázorňován pomocí diagramu. Rozklad rentability vlastního kapitálu (ROE) je definován jako podíl zisku po zdanění a vlastního kapitálu. Takto konstruovaný ukazatel je moţno rozloţit na součin tří dílčích ukazatelů-rentability trţeb (ROS), rychlosti obratu celkových

SID BLAHA, Z. JINDŘICHOVSKÁ, I. (2006) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 3. rozšiř. vyd. Praha: Management Press. 194 s. ISBN 80-7261-145-3. 31

aktiv a podílu celkových aktiv na vlastním kapitálu (hodnota ukazatele míry zadluţenosti + 1). Prostřednictvím rozloţení ukazatele ROE je moţno tudíţ získat informaci o tom, jaké jednotlivé dílčí faktory a jakým směrem působí na výslednou hodnotu rentability, případně poukáţe na nedostatky, na které by se měl podnik zaměřit s cílem zvýšit hodnotu ROE. Jiţ z matematické podstaty je patrné, ţe existují tři cesty ke zvýšení rentability vlastního kapitálu. -

jedna vede přes lepší kontrolu nákladů a hospodárnost při vynakládání prostředků, které se projeví ve zvýšení zisku na 1 Kč trţeb (zvýšení rentability trţeb-ROS),

druhou moţností růstu ROE je růst hodnoty rychlosti obratu aktiv skrze efektivnější vyuţívání kapitálu,

třetí moţnost představuje růst zadluţenosti. Vyšší zadluţenost však bude mít na hodnotu ROE nejen pozitivní vliv přes ukazatel míry zadluţenosti, ale i negativní přes ukazatel rentability trţeb (růst finančních nákladů povede ke sníţení výše zisku) a rychlost obratu aktiv (je-li růst zadluţenosti doprovázen růstem bilanční sumy). Celkově bude mít vyšší zadluţenost na ROE pozitivní vliv jen tehdy, jestliţe podnik dokáţe kaţdou další korunu dluhu zhodnotit více, neţ činí finanční náklady spojené s tímto druhem kapitálu.

Du Pont rozklad ROE rentability vlastního kapitálu (ROE) vychází ze základních vztahů: ROA =

EAT Tržby

Tržby ) Celková aktiva

Levá strana diagramu představuje zjištění ziskové marţe. Pravá strana pouţívá rozvahové poloţky a vyčísluje různé druhy aktiv. Jak lze vidět na diagramu, rentabilita vlastního kapitálu se dá rozdělit na součin tří ukazatelů: čistá ziskovost trţeb, obrat celkových aktiv a kapitálový multiplikátor (tzv. finanční páka) jako poměr celkových aktiv a vlastního kapitálu, viz Obr. 7.

ROE=EAT/VK

multiplikátor

ROA=EAT/Aktiva

ROS=EAT/T

T/CA

zisková marţe

VK=A/VK

obrat aktiv CA=celková T=trţby

stálá aktiva

aktiva

oběţná aktiva

ostatní aktiva

Dl.hm.majetek Dl.nehm.majetek

Dl.fin.majetek

finanční EAT = čistý zisk

výnosy celkem

T = trţby

pohledávky

odpisy

ostatní náklady

majetek

- náklady celkem

výkonová spotřeba + osobní náklady

spotř. mat. a ener.

zásoby

sluţby

Obr. 7 Pyramidový rozklad Du Pont

Z tohoto rozkladu lze také vypozorovat souvislost mezi zadluţeností podniku a rentabilitou vlastního kapitálu. Zvýšení zadluţenosti má (podle tohoto vztahu) pozitivní vliv na rentabilitu vloţeného kapitálu. Změna v zadluţenosti se dotkne i hodnot zbývajících dvou ukazatelů.

Zvýšení zadluţenosti podniku má pozitivní vliv na rentabilitu vlastního kapitálu jen v případě, ţe podnik dokáţe kaţdou další korunu dluhů zhodnotit více neţ je úroková sazba dluhu. Za příznivou cenu se povaţuje jakákoliv relace vlastního a cizího kapitálu, při níţ rentabilita celkového kapitálu před úhradou úroků a daní přesahuje úrokovou míru z cizího kapitálu. METODY VYŠŠÍ Tyto metody vyţadují náročnější matematické úvahy a postupy. Rozlišujeme dvě základní skupiny. Matematicko-statistické metody: -

bodové odhady (k určení standardní hodnoty ukazatele pro skupinu podniků),

statistické testy odlehlých dat (ověřují, zda krajní hodnoty ukazatelů ještě patři do zkoumaného souboru),

empirické distribuční funkce (určené k orientačnímu odhadu pravděpodobnosti výskytu jednotlivých hodnot ukazatelů),

korelační koeficienty,

regresní modelování,

autoregresní modelování,

analýza rozptylu (k výběru ukazatelů majících rozhodující vliv na ţádaný výsledek),

faktorová analýza (ke zjednodušení závislosti struktury ukazatelů),

diskriminační analýza,

robustní matematicko-statistické postupy (k potlačení vlivu apriorních předpokladů na výsledky statistických metod).

Je třeba upozornit, ţe ačkoliv jsou tyto metody náročnější a mohou postihovat více souvislostí mezi zkoumanými veličinami, není to samo o sobě zárukou větší úspěšnosti zkoumání. Základem úspěchu jsou vţdy logické a racionální ekonomické úvahy, jakoţ i potřebná kvalita zkoumaných dat. V případě těchto metod pak hraje významnou roli i samotná kvalita zpracování a znalost podstaty metod.

Postupy bodového hodnocení Kralickův rychlý test-Quicktest Peter Kralicek vyvinul v roce 1990 tento jednoduchý bodový systém. Vybral z jednotlivých skupin ukazatelů čtyři ukazatele a podle jejich výsledných hodnot přiděluje podniku body. vlastní kapitál Kvóta vlastního kapitálu (koeficient samofinancování) =  celková aktiva

Doba splácení dluhu z Cash-Flow

krátkodobé závazky + dlouhodobé závazky – pohotové peněžní prostředky  provozní cash-flow

Oba ukazatele svou charakteristikou zachycují finanční stabilitu podniku. Další dva ukazatele se zase zaměřují na rentabilitu, kterou analyzovaný podnik dosahuje. provozní cash-flow Cash-flow v tržbách =  Tržby EAT + úroky * (1 – t) ROA =  celková aktiva

Kaţdému ukazateli je přiřazena stupnice, dle které se počítají dílčí hodnocení na základě aritmetického průměru pro oblasti finanční stability a výkonnosti a následně pro celkové hodnocení podniku, viz Tab. 5. Tab. 5 Stupnice hodnocení ukazatelů Ukazatel Kvóta vlastního kapitálu Doba splácení dluhu z CF Cash-flow v trţbách ROA

Výborný (1) > 30 % < 3 roky > 10 % > 15 %

Velmi dobrý (2) > 20 % < 5 let >8% > 12 %

Dobrý (3) > 10 % < 12 let >5% >8%

Špatný (4) >0% > 12 let >0% >0%

Ohroţen insolvencí (5) negativní > 30 let negativní negativní

Postupy vyuţívající metod matematické statistiky Modely, které prostřednictvím jednoho čísla – souhrnného indexu, představí celkovou finanční charakteristiku podniku a vyjádří jeho výkonnost a ekonomickou situaci. 74

Bankrotní indikátory – jsou určeny především pro věřitele, které zajímá schopnost podniku dostát svým závazkům, např. Tamariho test.

Bonitní indikátory – odráţejí míru kvality firmy podle její výkonnosti, jsou orientovány především na investory a vlastníky, např. Altmanův index finančního zdraví, indexy IN05, Taflerův bankrotní model.

Indikátor bonity Do tohoto ukazatele je zařazeno šest poměrových ukazatelů. Zjištěná hodnota kaţdého z nich se násobí stanovenou vahou. Součiny se sčítají. Suma sečtených součinů představuje souhrnnou veličinu, která se pak zařadí do stupnice hodnocení. Čím vyšší je tato souhrnná veličina, tím je finanční situace podniku lepší. Vybrané poměrové ukazatele: provozní cash-flow x1 =  cizí zdroje

zisk před zdaněním x4 =  tržby

celková aktiva x2 =  cizí zdroje

zásoby x5 =  tržby

zisk před zdaněním x3 =  celková aktiva

tržby x6 =  celková aktiva

Souhrnná rovnice indexu bonity pak vypadá takto: B = 1,5 * x1 + 0,08 * x2 + 10 * x3 + 5 * x4 + 0,3 * x5 + 0,1 * x6

Altmanova analýza-bankrotní model Altmanův „Z score model“ je nejpouţívanějším modelem vyuţívající metody matematické statistiky. První varianta tohoto indexu byla zveřejněna v roce 1968. Tato verze slouţila ke stanovení indexu pouze u firem, jejichţ akcie byly veřejně obchodovatelné na burze. V roce 1983 Altman model výrazně upravil. Tuto verzi je jiţ moţné pouţít i pro podniky v českých podmínkách. Altmanův model je zaloţen na pouţití jedné z vyšších metod finanční analýzy, tzv. diskriminační analýzy. Jedná se o statistickou metodu, která spočívá v třídění objektů

do dvou nebo více předem definovaných skupin dle určitých charakteristik. Index vychází z hodnot pěti poměrových ukazatelů. Altmanův model patří mezi predikční modely. Je stanovena pomocí jediného číslaZ-skóre, které se skládá z pěti ukazatelů a zahrnuje v sobě rentabilitu, zadluţenost, likviditu i strukturu kapitálu. K jednotlivým je pak na základě empirických výzkumů přiřazena jejich váha. Výpočet je odlišný pro podniky obchodované a neobchodované na kapitálovém trhu. Altmanův index pro podniky neobchodované na kapitálovém trhu: Z = 0,717 * x1 + 0,847 * x2 + 3,107 * x3 + 0,42 * x4 + 0,998 * x5

kde: x1 … čistý pracovní kapitál*/aktiva, x2 … nerozdělený zisk minulých let/aktiva, x3 … EBIT (zisk před zdaněním a úroky)/aktiva, x4 … vlastní kapitál/cizí zdroje, x5 … trţby/aktiva.

Pokud je vypočítané Z-skóre:

a) Z > 2,9

podnik je finančně zdravý a v dohledné době není ohroţen bankrotem,

b) 1,23 < Z < 2,89 pásmo zvané „šedá zóna“, o zdraví podniku nelze jednoznačně rozhodnout,

c) Z < 1,23

podnik není finančně zdravý a ohroţuje ho bankrot.

Altmanův index pro podniky obchodované na kapitálovém trhu: Z = 1,2 * x1 + 1,4 * x2 + 3,3 * x3 + 0,6 * x4 + 1 * x5

kde: indexy x1, x2, x3, x5 mají stejný význam, x4 … trţní hodnota vlastního kapitálu/účetní hodnota celkových závazků.

Pokud je vypočítané Z-skóre:

a) Z > 2,99

podnik je finančně zdravý a v dohledné době není ohroţen bankrotem,

b) 1,81 < Z < 2,99

pásmo zvané „šedá zóna“, o zdraví podniku nelze jednoznačně rozhodnout,

c) Z < 1,81

podnik není finančně zdravý a ohroţuje ho bankrot.

Altmanův model pro české podmínky Pro české podmínky je typický vysoký podíl platební neschopnosti podniků, proto je Altmanův model upravený a doplněný o ukazatel x6 = závazky po lhůtě splatnosti / trţby (výnosy). V tomto případě vypadá Altmanův model následovně: Z= 1,2 * x1 + 1,4 * x2 + 3,3 * x3 + 0,6 * x4 + 1,0 * x5 + 1,0 * x6

kde: x1 …. čistý provozní kapitál/ aktiva celkem, x2 …. zadrţené výdělky/ aktiva celkem, x3 …. zisk před úroky a zdaněním (EBIT)/ aktiva celkem, x4 …. trţní hodnota vlastního jmění/ účetní hodnota celkových závazků, x5 …. trţby/ aktiva celkem, x6 …. závazky po lhůtě splatnosti / trţby.

Pokud je výsledné Z větší neţ hodnota „2,9“ podnik je finančně stabilní, oproti tomu bankrot hrozí podnikům s výsledkem menším neţ „1,8“. V souvislosti s aplikací Altmanova modelu pro české podmínky se vyskytují určité komplikace, na které je potřeba upozornit. Jedná se o následující: -

Při konkrétním výpočtu Z-score modelu narazíme na problém, ţe závazky po lhůtě splatnosti nejsou součástí finančních výkazů. Jsou však povinnou součástí přílohy k účetní závěrce, kde tento údaj najdeme.

Pro české podmínky je velmi problematický ukazatel X4, tj. podíl trţní hodnoty vlastního kapitálu k určení hodnoty dluhu. Jde především o deformaci trţních

cen na českém kapitálovém trhu a také o to, ţe celá řada podniků není veřejně obchodována. -

Hlavní problém aplikace modelu v českých podmínkách však spočívá v malém počtu podniků, které dosud zbankrotovaly, a proto neexistenci reprezentativního vzorku dat, na kterých by bylo moţno fungování modelu v našich podmínkách ověřit.

Altmanův model relativně dobře předpovídá bankrot podniku asi na dva roky dopředu, s niţší přesností asi 70 % na dobu pěti let. Model pro neobchodované podniky na kapitálovém trhu je cennější, protoţe jejich hodnota nemá bezprostřední trţní ověření. U podniku obchodovatelného na kapitálovém trhu jsou informace o situaci podniku promítnuty do ceny akcií obchodovaných společností, takţe hodnota vlastního kapitálu je trţně ověřena.32

Na podobném principu je zaloţeno fungování dalších vícerozměrných ukazatelů, které jsou uvedeny v následujícím přehledu.

Index IN01 Známým českým modelem souhrnného koeficientu je soustava ukazatelů pro hodnocení finančního zdraví podniku pro Českou republiku, index IN01, tzv. index důvěryhodnosti českého podniku. V roce 1995 byl vypracován Inkou a Ivanem Neumaierovými původní index IN95, který se zaměřoval především na schopnost podniku dostát svým dluhům. Model tvoří čtyři ukazatele s příslušnými váhami pro českou ekonomiku jako celek a váhami pro jednotlivá odvětví. Výsledky poměrové analýzy odpovídají výsledkům indexu IN01. Index IN01 představuje tento vztah: IN01 = 0,13 * x1 + 0,04 * x2 + 3,92 * x3 + 0,21 * x4 + 0,09 * x5

SYNEK, M. (2006) Podniková ekonomika. 4. přepr. a dopl. vyd. Praha : C. H. Beck. 475 s. ISBN 807179-892-4

celková aktiva x1 =  cizí zdroje EBIT x2 =  nákladové úroky EBIT x3 =  celková aktiva výnosy x4 =  celková aktiva oběžná aktiva x5 =  krátkodobé dluhy + krátkodobé bankovní úvěry

Stupnice hodnot: IN01 < 0,75 – podnik spěje k bankrotu (pravděpodobnost 86 %) 0,75 < IN01 < 1,77 – šedá zóna IN01 > 1,77 – podnik tvoří hodnotu (pravděpodobnost 77 %)

Index IN05 IN indexy vychází z významných bankrotních indikátorů. Index IN05 je konstruován s ohledem na české podmínky a akceptuje i hledisko vlastníka. aktiva EBIT EBIT IN05 = 0,13 * ―――――― + 0,04 * ―――――― + 3,97 * ―――― + cizí zdroje nákl. úroky aktiva výnosy oběžná aktiva + 0,21 * ―――――― + 0,09 * ――――------―------― aktiva krátkodobé závazky

Vyjde-li: a) IN05 < 0,9

podnik spěje k bankrotu (s pravděpodobností 86%),

b) 0,9 < IN05 < 1,6

pásmo zvané „šedá zóna“,

c) IN05 > 1,6

podnik tvoří hodnotu (s pravděpodobností 67%).

Nestatistické metody: 79

Rozvoj těchto metod byl motivován hranicemi pouţitelnosti metod statistických. Jejich zavádění do praxe ve finanční analýze je rychlé, je vedeno zejména snahou získat ze znalosti těchto metod určité výhody na kapitálových trzích. Jde např. o: -

metody zaloţené na teorii matných (fuzzy) mnoţin,

expertní systémy,

gnostická teorie neurčitých dat,

neuronové sítě, metody formální matematické logiky apod.

Finanční analýza představuje ohodnocení minulosti, současnosti a předpokládané budoucnosti finančního hospodaření firmy. Jejím cílem je poznat finanční zdraví firmy, identifikovat slabiny, které by mohly v budoucnosti vést k problémům, a determinovat silné stránky, na kterých by firma mohla stavět. Jako nástroj ohodnocení finančního zdraví firmy finanční analýzu pouţívá mnoho různých ekonomických subjektů. Hlavním cílem podnikání je maximalizace trţní hodnoty podniku, toho však nelze dosáhnout bez dobrého finančního řízení. Provedení finanční analýzy, která nám zajistí spolehlivé hodnocení situace, ovšem není snadné. Má poţadavky především na dobrou schopnost posoudit a vysvětlit ekonomické procesy v nutných souvislostech a kvantifikovat výsledky spojené s moţnými variantami rozhodnutí.

5.4 Výkonnost podniku Výkonnost podniku je schopnost vytvářet hodnoty, vyjádřitelné například ve formě výnosů z podnikatelských aktivit. Dosaţená úroveň výkonnosti je podmínkou a východiskem pro určení podílů, jimiţ bude moţno z vytvořených výnosů naplnit očekávání vlastníků podniku nebo rozdělit zaměstnancům podniku.

Jestliţe chceme výkonnost měřit, musíme tak činit v porovnání s definovanou, tzv. cílovou hodnotou výsledku. Na úrovni podniku vycházejí cílové hodnoty ze strategie, na úrovni procesů je odvozujeme z benchmarkingu hlavních konkurentů. EVA (Economic Value Added-ekonomická přidaná hodnota), jedná se o metodu výpočtu skutečného ekonomického výkonu podniku. Na EVU se lze dívat, jako na odhad, o kolik se zisk navýší nebo o kolik ztráta sníţí poţadovanou výnosnost investovaných prostředků. Její výhodou je, ţe prostřednictvím průměrných nákladů na kapitál přihlíţí k rizikovosti investice. Lze ji pouţít ke srovnání v čase. Vzorec pro výpočet je následující: EVA = NOPAT – WACC * C kde: NOPAT … čistý provozní zisk po zdanění, WACC … průměrné váţené náklady na kapitál, C …celkový dlouhodobý investovaný kapitál.

Pro akcionáře plní významnou kriteriální funkci. Dává jednoznačné doporučení o úspěšnosti nebo neúspěšnosti investice, z čehoţ vyplývá jejich hodnocení úspěšnosti nebo neúspěšnosti managementu. Podnik je úspěšný, kdyţ ukazatel EVA > 0, můţeme říci, ţe tvoří hodnotu pro vlastníky. Je-li EVA = 0, pak efektivnost investovaného kapitálu je rovna průměrným nákladům na kapitál. V případě, ţe ukazatel EVA < 0, dochází ke „zmenšování“ majetku akcionářů, neboť výnosnost investovaného kapitálu je niţší neţ průměrné náklady na kapitál. Vlastníci mají ztrátu oproti výnosům dosaţitelným na kapitálovém trhu při srovnatelném riziku.

Z toho vychází následující rovnice: EVA = (ROE – re) * VK kde: 81

ROE … rentabilita vlastního kapitálu, re … alternativní náklady vlastního kapitálu, VK … vlastní kapitál.

Podmínkou růstu přidané hodnoty podniku je, ţe rentabilita vlastního kapitálu musí být vyšší neţ alternativní náklady vlastního kapitálu. Těchto předpokladů vyuţilo Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky při sestavování metody INFA.

Metoda INFA Její výhodou je, ţe nevyţaduje podrobné informace, a tak ho mohou vyuţívat externí uţivatele. Skládá se z pyramidového rozkladu rentability vlastního kapitálu ROE a odhadu nákladů na vlastní kapitál re pomocí finančních ukazatelů. Porovnáním těchto dvou veličin vzniká rozdíl, tzv. spread, jehoţ vynásobením vlastním kapitálem se dostane výše hodnoty EVA, viz Obr.8. Model rozděluje podniky do 4 skupin: -

ROE > re

podniky tvořící hodnotu,

re > ROE > rf

podniky netvořící hodnotu, ale ROE převyšuje bezrizikovou sazbu,

rf > ROE > 0

podniky netvořící hodnotu, ale dosahující kladného ROE,

ROE < 0

ztrátové podniky, ROE je u podniků nulová nebo záporná.

Obr. 8 INFA-výpočet EVA

Literatura 18. BLÁHA, Z., JINDŘICHOVSKÁ, I. (1995) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 2. vyd. Praha: Management Press. 159 s. ISBN 80-85603-80-2. 19. GRÜNWALD, R., HOLEČKOVÁ, J. (2009) Finanční analýza a plánování podniku. 1. vyd. Praha: Ekopress. 318 s. ISBN 978-80-86929-26-2. 20. KISLINGEROVÁ, E. (2005) Finanční analýza – krok za krokem. 1. vydání. Praha: C. H. BECK. 137 s. ISBN 80-7355-061-X. 21. KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. (2005) Finanční analýza. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 137 s. ISBN 80-7179-321-3. 22. KONEČNÝ, M. (2004) Finanční analýza a plánování. 9. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. ISBN 80-214-2564-4. 23. MAREK, P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2. vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1. 24. MAŘÍK, M. a kol. (2006) Metody oceňování podniku – proces ocenění, základní metody a postupy. 1. vydání. Praha: Grada. 402 s. ISBN 80-86119-57-2. 83

25. MRKVIČKA, J., KOLÁR, P. (2006) Finanční analýza. 2. vydání. Praha: Aspi. 228 s. ISBN 80-7357219-2. 26. NEUMAIEROVÁ, I. (1998) Řízení hodnoty. 1. vydání Praha: Vysoká škola ekonomická. 137s. ISBN 80-7079-921-8. 27. PAVLÍKOVÁ, A. a kol. (1998) Finanční řízení v praxi. Praha: Newton Group. 467 s. ISBN 80-7261025-3. 28. SCHOLLEOVÁ, H. (2008) Ekonomické a finanční řízení pro neekonomy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing.256 s. ISBN 978-80-247-2424-9. 29. SID BLAHA, Z. JINDŘICHOVSKÁ, I. (2006) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 3. rozšiř. vyd. Praha: Management Press. 194 s. ISBN 80-7261-145-3. 30. SŮVOVÁ, H. a kol. (1999) Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vyd. Praha: Bankovní institut. 622 s. ISBN 80-7265-027-0. 31. SEDLÁČEK, J. (2001) Účetní data v rukou manažera – finanční analýza v řízení firmy. 2. vydání. Praha: Computer Press. 220 s. ISBN 80-7226-562-8. 32. VALACH, J. (1997) Finanční řízení podniku. 1. vydání Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 80-901991-6-X. 33. ŢIVĚLOVÁ, I. (2007) Podnikové finance. 1. vyd. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 111 s. ISBN 978-80-7375-035-0.

ŘÍZENÍ OBĚŽNÉHO MAJETKU Oběţným majetkem jsou aktiva podniku, která jsou krátkodobá z hlediska pouţití,

zpravidla jejich doba je do jednoho roku. Obecné schéma koloběhu oběţných aktiv, viz Obr. 9.

Obr.9 Koloběh oběžného majetku

Oběţná aktiva lze vymezit funkcemi, které můţe plnit v ekonomice podniku. Funkce oběţného majetku jsou dílem společné, dílem diferencované podle typů podniků, oboru podnikání apod., ale také podle jednotlivých sloţek oběţného majetku. Řízením oběţného majetku lze rozumět vědomou činnost podniku, která zahrnuje analýzu, stanovení a udrţování optimální výše, struktury a míry vyuţívání oběţného majetku odpovídající potřebám, moţnostem a cílům podniku. Řízení oběţného majetku zahrnuje následující činnosti: - Analýzu struktury oběţného majetku a vývoje jeho jednotlivých poloţek. - Stanovení a udrţování optimální výše poloţek z hlediska poţadované míry vyuţití. Řízení oběţného majetku věcně zahrnuje: -

řízení celkové potřeby oběţného majetku,

řízení zásob,

řízení pohledávek,

řízení peněţních prostředků.

6.1 Řízení celkové potřeby oběžného majetku Oběţný majetek se člení podle: Struktury oběţného majetku = věcné hledisko

Strukturou oběţného majetku se rozumí sloţení, skladba oběţného majetku. Vyjadřuje kvantitativní vztahy mezi sloţkami oběţného majetku nebo jejich skupinami nebo uvnitř těchto skupin. Měří se procentními podíly jednotlivých sloţek oběţného majetku na jeho celkové výši. A. Zásoby Materiál, nedokončená výroba a polotovary vlastní výroby, výrobky (vlastní výroby),

zvířata, zboţí. B. Pohledávky dlouhodobé a krátkodobé -

Zálohy (poskytnuté dodavatelům na nákup zásob),

pohledávky z obchodního styku (za dodané zboţí, ze směnek od odběratelů,

za eskontované cenné papíry),

pohledávky ke společníkům a účastníkům sdruţení (předpis úhrady ztráty, půjčky společníkům, úroky z prodlení při splácení kapitálu v některých společnostech),

pohledávky v podnicích s rozhodujícím, s podstatným vlivem,

daňové pohledávky a dotace, ostatní pohledávky (ze záloh k vyúčtování a z náhrad vůči zaměstnancům).

C. Finanční majetek

Peníze (hotovost, šeky, poukázky k zúčtování, ceniny, peníze na cestě), bankovní účty, krátkodobý finanční majetek (majetkové cenné papíry splatné nebo určené k prodeji, dluţnické cenné papíry drţené za účelem obchodování s nimi-obligace, vkladové listy, pokladniční poukázky, směnky nakoupené za účelem obchodování).

D. Ostatní aktiva

Náklady příštích období,

Příjmy příštích období.

2. Formy vázanosti kapitálu a) majetek peněţní (volný) b) majetek nepeněţní (vázaný)

Doby vázanosti kapitálu a) přechodná část oběţného majetku b) trvalá část oběţného majetku

Stupně likvidity-likvidnost.

Místa a funkce v koloběhu kapitálu podniku

Pro řízení oběţného majetku je důleţité vymezení kapitálové potřeby, tj. potřebného mnoţství majetku (aktiv) podniku, resp. jeho jednotlivých sloţek. Kapitálová potřeba pak ovlivňuje výši finančních zdrojů potřebných ke krytí majetku podniku. Celková potřeba oběţného majetku -

Celkovou potřebou oběţného majetku se rozumí výše oběţného majetku potřebná pro zajištění předpokládaného objemu výkonů podniku.

Kapitálovou potřebu v oblasti oběţného majetku lze chápat jako celkovou průměrnou potřebu (zpravidla roční), jako sezónní průměrnou potřebu (v určité části roku) nebo jako okamţikovou potřebu (k určitému datu).

Kapitálová potřeba v oblasti oběţného majetku se odvozuje z výdajů a příjmů podniku (resp. ex ante očekávaných výdajů a příjmů). Vzniká okamţikem placení výdajů podniků na oběţný majetek (např. nákup zásob, výplata mezd) a trvá po dobu skladování výrobních zásob, nedokončené výroby, skladování hotových výrobků, zboţí, trvání pohledávek aţ do okamţiku, kdy se vynaloţené peněţní prostředky opět vrátí, tj. do inkasa za dodávky zboţí ze strany odběratelů.

Kapitálová potřeba se spojuje s vázaností kapitálu ve věcných formách oběţného majetku. Nutnost a účelnost stanovení kapitálové potřeby vzniká

při zaloţení (vzniku) podniku, 87

při běţné činnosti,

při rozšiřování činnosti podniku.

Průměrnou kapitálovou potřebu v oblasti oběţného majetku lze stanovit podle základních faktorů: a) Průměrná

doba

vázanosti

(obratu)

celkového

oběţného

majetku

(obratový/hotovostní cyklus peněz). Obratový cyklus peněz (OCP) je doba mezi platbou za nakoupené zboţí/sluţby a přijetím inkasa z prodeje zboţí/sluţeb. Charakterizuje dobu, po kterou jsou peněţní prostředky podniku vázány v oběţném majetku. Skládá se:

z doby obratu zásob (DOZ) DOZás = průměrná zásoba/(tržby/360)

z doby obratu pohledávek nebo-li doby inkasa (DOP) DOP = pohledávky/(tržby/360)

z doby odkladu plateb (DOZ)-závazků DOZ = závazky k dodavatelům/(tržby/360) Čím je OCP delší, tím je kapitálová potřeba v oblasti oběžného majetku vyšší a naopak při kratší době vázanosti.

b) Jednodenní náklady (výdaje) na prodané zboţí-lze kvantifikovat na základě součtu nákladových poloţek obsaţených ve výsledovce dělených 360. Čím jsou denní náklady vyšší, tím je vyšší celková potřeba oběžného majetku a naopak.

c) Průměrná denní potřeba (výdaj) celkového oběţného majetku-lze ji stanovit jako podíl celkové potřeby (výdaj) oběţného majetku a počtu dní za příslušné období nebo jako podíl průměrného stavu oběţného majetku a doby jeho obratu. Čím je denní potřeba (spotřeba) vyšší, tím je vyšší celková potřeba oběžného majetku a naopak.

Stanovení průměrné kapitálové potřeby v oblasti oběţného majetku: KP = D * V kde: KP … průměrná kapitálová potřeba celkem (Kč), D … průměrná doba vázanosti kapitálu v oblasti oběţného majetku (ve dnech), V … průměrné denní výdaje, resp. průměrná denní potřeba kapitálu (Kč).

Z teorie finančního řízení se pro označení oběţného majetku často pouţívá termín pracovní kapitál (Working Capital): -

Hrubý pracovní kapitál (Gross Working Capital-představuje hodnotu veškerých oběţných aktiv pouţívaných v podniku).

Čistý pracovní kapitál (Net Working Capital-je dán rozdílem mezi sumou oběţných aktiv a sumou krátkodobých pasiv). Řízení pracovního kapitálu (Working Capital Management) má dvě základní úlohy:

Určit potřebnou (optimální, přiměřenou) výši kaţdé poloţky oběţných aktiv a jejich celkové sumy.

Určit, jakým způsobem oběţný majetek financovat.

Řízení čistého pracovního kapitálu -

Net Working Capital: tj. mnoţství dlouhodobých finančních zdrojů, které přesahují výši dlouhodobého majetku, a je pouţito pro krytí části oběţného majetku.

Je výsledkem dlouhodobé finanční politiky podniku, nemají na něj vliv denní transakce = dostupné zdroje zbývající po zajištění financování dlouhodobých aktiv. 89

ČPK > 0 ...... finanční stabilita, schopnost hradit své závazky (vliv má struktura, likvidita a velikost krátkodobých dluhů).

ČPK < = 0 ..... trvale vázaná část oběţných aktiv je kryta krátkodobými dluhy = nebezpečí pro likviditu podniku (při záporném ČPK je i část dlouhodobého majetku kryta krátkodobými zdroji = kritický stav z hlediska likvidity).

Řízení oběţného majetku musí být koordinováno s řízením ostatních činností podniku, tvoří významnou část operativního finančního řízení.

6.2 Řízení zásob Nejvýznamnější poloţku oběţného majetku podniku představují zásoby. Zásoby zahrnují dvě skupiny: -

nakupované od dodavatelů, tj. skladovaný materiál a zboţí,

vyrobené vlastní činností, tj. (hotové) výrobky, nedokončená výroba, (včetně polotovarů) a zvířat (určitého charakteru určení).

Zásoby tvoří : -

Materiál-suroviny, pomocný materiál, náhradní díly, obaly a obalové materiály.

Nedokončená výroba a polotovary - materiál, který jiţ byl částečně opracován. Tato poloţka je mezistupněm mezi materiálem a hotovým výrobkem.

Výrobky-jsou konečným produktem podniku.

Zvířata-mladá chovná zvířata, zvířata ve výkrmu, koţešinová zvířata, ryby, včelstva, hejna slepic, apod.

Zboţí-produkty zakoupené za účelem následného prodeje v nezměněné podobě.

V zásobách je umrtvena značná částka peněz, podnik proto musí poměrně přesně znát výši zásob v peněţních i hmotných jednotkách, které potřebuje ke své výrobě a jaké mnoţství musí mít v kaţdém okamţiku na skladě. Kolik zásob musí podnik mít na konci i na počátku roku tak, aby jich tam bylo dostatečné mnoţství, ale aby zbytečně nevázaly mnoho peněţních 90

prostředků, závisí na jejich druhu. Z tohoto hlediska lze členit na běţné (obratové) zásoby, pojistné zásoby, technické zásoby, sezonní zásoby, havarijní zásoby apod.33 Běţnou (obratovou) zásobou rozumíme tu část zásob, která kryje potřeby v období mezi dvěma dodávkami. V průběhu dodacího cyklu (vzdálenost mezi dodáním dvou po sobě následujících dodávek) kolísá tedy její stav mezi minimální (resp. pojistnou) zásobou a maximální zásobou (stavem bezprostředně po dodávce). Průměrná běţná zásoba se v podmínkách blíţících se plynulé a rovnoměrné spotřebě rovná polovině průměrné dodávky. Pojistná zásoba je ta část zásoby, která kryje odchylky od plánované (průměrné) spotřeby, od plánované (průměrné) délky dodacího cyklu nebo výše dodaného mnoţství. Technickou zásobou se rozumí mnoţství materiálu, které má krýt potřebu nezbytných technologických poţadavků na přípravu materiálu před jeho pouţitím ve vlastním procesu transformace, např. vysychání dřeva, zrání odlitků, jde většinou o zajištění standardní jakosti vstupujícího materiálu pro celou výrobní dávku. Je dána technickými parametry technologických zásad34. Sezonní zásoba slouţí ke krytí spotřeby, pokud:

probíhá rovnoměrně během celého roku, ale zásobu je moţno doplňovat jen v určitém období (v sezoně),

nebo naopak spotřeba je sezonní, ale zásobu je nutno vytvářet postupně,

nebo se jedná o sezonní předzásobení sezonní spotřeby.

Havarijní zásoba se vytváří tam, kde by nedostatek materiálu mohl způsobit závaţné poruchy v celém výrobním procesu. Je typická např. pro určité druhy náhradních dílů v elektrárnách apod.35

PREISLEROVÁ, D. Ekonomika pro střední školy, pro podnikatele. 1. vyd. Brno: MC nakladatelství, 1995. 159 s. 34,36 SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 4., aktual. a rozšíř. vyd. Praha: Grada, 1992. 452 s. ISBN 80247-1992-4.

Nejčastěji sledované zásoby36:

maximální zásoba,

minimální zásoba,

objednací zásoba,

okamţitá zásoba,

průměrná zásoba.

Maximální zásoba představuje nejvyšší stav zásoby, kterého je dosaţeno v okamţiku nové dodávky. Minimální zásoba vyjadřuje stav zásoby v okamţiku před příchodem nové dodávky na sklad. Je dána součtem pojistné, technologické a havarijní zásoby. Pokud podnik technologickou a havarijní zásobu neudrţuje, je totoţná se zásobou pojistnou. Objednací zásoba (také se nazývá jako bod objednávky nebo signální stav zásoby) ukazuje takovou výši zásoby, při níţ je třeba vystavit objednávku tak, aby nová dodávka došla nejpozději v okamţiku, kdy skutečná zásoba dosáhne úrovně minimální zásoby. Okamţitá zásoba muţe být vyjádřena buď jako fyzická nebo dispoziční zásoba. -

Fyzická zásoba udává velikost skutečné zásoby ve skladu k určitému časovému okamţiku.

Dispoziční zásoba se rovná fyzické zásobě, zmenšené o velikost uplatněných, ale ještě nesplněných poţadavků na výdej a zvětšené o velikost jiţ odeslaných, ale dosud nevyřízených objednávek na doplnění zásoby.

Průměrná zásoba představuje v ideálním případě aritmetický průměr denních stavů fyzické zásoby za určité (zpravidla roční) období.

Teorie zásob [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné z: http://ekonom.zcu.cz/prostor/OV/teorie_zasob.pdf Visnery. Státnicové otázky-Podniková ekonomika, Zásoby. 92

6.2.1 Metody řízení zásob

Metoda ABC. Základem metody ABC je diferenciace zásob do tří skupin. Na kaţdou z dané skupiny zásob je pak aplikován rozdílný způsob řízení. Tato metoda vyuţívá Paretova pravidla (80:20) při rozdělování zpracovávaných materiálů.37 Skupina A představuje zásoby s vysokou hodnotou a menším počtem poloţek (ocelové ingoty na odlitky apod.). Jejich hodnota má hlavní podíl na celkové roční hodnotě spotřebovaných materiálů. Je účelné podrobně sledovat a plánovat stav zásob na základě optimalizačních propočtů a norem stavu zásob. Uplatňuje se precizní způsob řízení a permanentní kontrola zásob. Skupina B obsahuje poloţky, u kterých celkový počet poloţek odpovídá podílu na celkové spotřebě. Tyto zásoby jsou méně často sledovány a upřednostňuje se udrţovat větší zásoby a objednávat větší dodávky (barvivo na látky, dřevo na výrobu pian apod.). Skupinu C představují zbývající poloţky, tj. poloţky s velkým počtem druhů a nízkým podílem na celkové spotřebě. Zásoby jsou sledovány minimálně, významně větší je objem pojistné zásoby (šrouby a matky při výrobě aut, lepidlo na lepení bot). Typickým kritériem pro zařazení do skupin můţe být:38 Skupina A …… 20 % poloţek, které mají 80 % podíl na celkovém obratu. Skupina B …… dalších 30 % poloţek, které mají 15 % podíl na celkovém obratu. Skupina C …… zbývající poloţky, které mají zhruba 5 % podíl na celkovém obratu. Při řízení zásob se jedná o: 1. stanovení optimální výše zásob, 2. kontrolu dodrţování této optimální výše. Normování zásob-kaţdý druh zásob zařazených do skupiny A má zpracovány tři normativní ukazatele.

HÁLEK, Vítězslav. Krizový management – 4. Finanční řízení podniku [online]. [cit. 2011- 6-10]. Dostupné z: <http://halek.info/dokumenty/km_p5_04.pdf> 38 SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 4., aktual. a rozšíř. vyd. Praha: Grada, 1992. 452 s. ISBN 80-2471992-4. 93

Zásoba běţná-zásoba, ze které se průběţně vydává podle poţadavků výroby. Zásoba pojistná-pro případ, kdy se dodavatel opozdí s dodávkou. Zásoba technická-kdyţ se poţaduje z technologických důvodů určitý čas na dosaţení nebo dozrání zásob. Dodávkový cyklus-čas mezi dvěma smluvními dodávkami od dodavatele. -

časová norma zásob-udává čas, na který nám vydrţí průměrná zásoba, ČN = dodávkový cyklus

+ pojistná zásoba + technologická zásoba

normovaná zásoba v naturálních jednotkách-fyzický objem průměrné zásoby, ZN = ČN * s (průměrná denní spotřeba)

normovaná zásoba ve finančním vyjádření-objem peněz v zásobách. FN = ZN * p (cena)

Metoda JIT Metoda Just-in-time39 vyjadřuje filosofii řízení podniku, která si klade za cíl zlepšit jeho konkurenceschopnost. Dotýká se nejen všech oblastí uvnitř organizace, ale překračuje její hranice a při správném pochopení a implementaci zahrnuje celé podnikové okolí. Systém Just In Time je rozšířením systému Kanban. Systém Kanban byl vyvinut společností Toyota Motor Company v průběhu 50. a 60. let. Filozofie systému Kanban spočívá v tom, ţe díly a materiály by se měly dodávat přesně v tom okamţiku, kdy je výrobní proces potřebuje. Je to optimální strategie, jak z nákladového hlediska, tak z hlediska úrovně sluţeb. Primárními cíli systému JIT je minimalizovat zásoby, zlepšit kvalitu výrobků a výroby, maximalizovat efektivnost výroby, zvýšit produktivitu práce a poskytovat optimální úroveň zákaznického servisu.

Pojem Just in Time zavedl Kiichiro Toyoda – majitel firmy Toyota Motor Company. 94

„Aplikaci Just-in-time je nutno chápat jako významný strategický záměr, který musí vycházet jak z celkové, tak zejména z výrobní strategie firmy a musí s nimi být v souladu. JIT bývá často aplikován ve firmách, které sledují nákladové strategie“.40, 41 Just-in-Time si klade za cíl: -

omezení aktivit, které nezvyšují hodnotu výrobků a služeb,

zvyšování efektivnosti a produktivity a

sníţení celkových nákladů.

A právě za účelem dosaţení těchto cílů se orientuje na zkrácení cyklu plnění objednávek. V některých pramenech bývá cyklus plnění objednávky označován jako „průběţná doba zakázky nebo objednávky“. V podstatě se jedná o dobu, která uplyne od obdrţení zákaznické objednávky aţ po její splnění, respektive dodání zákazníkovi. Celkovou dobu cyklu je moţné rozdělit na: -

čas přidávající hodnotu (výrobní doba, po kterou je vykonávaná strojová nebo lidská práce, včetně přípravy výroby a dalších činností, bez nichţ nelze získat konečný efekt z prodeje výrobku) a

čas nepřidávající hodnotu (zbývající doba strávená čekáním, přesuny, kontrolou, skladováním atd.)-čas, který nezvyšuje hodnotu vytvářenou pro zákazníka.42

Základní faktory, které se projevují ve fungování systému Just-In-Time jsou shrnuty v následujícím přehledu. Metoda JIT tak vyţaduje: -

přímou kontrolu kvality,

pravidelné a spolehlivé dodávky,

blízkost výroby,

Nákladová strategie ctí důraz na úspory nákladů ve všech fázích výroby. KEŘKOVSKÝ, M. Moderní přístupy k řízení výroby. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. 115 s. ISBN 80-7179471-6. 42 ŠOLJAKOVÁ, L. Manažerské účetnictví pro strategické řízení. 1. vyd. Praha : Management Press, 2003. 146 s. ISBN 80-7261-087-2 41

spolehlivé komunikace,

poskytování bezprostředních informací u odběratele,

princip jediného zdroje (dlouhodobé smlouvy).

Metoda JIT přináší odběrateli řadu výhod: -

niţší ceny při nákupu při zajištění 100% kvality,

úspory z eliminace vstupní kontroly,

úspory na skladování (sklady, pracovníci, energie),

sníţení vázanosti kapitálu v zásobách.

Pro dodavatele to znamená: -

zkrácení průběţné doby,

sníţení vázanosti kapitálu v zásobách,

sníţení zásob rozpracované výroby, apod

Důleţitou součástí řízení zásob je samozřejmě kontrola hospodaření zásob. Pro kontrolu hospodaření se zásobami se pouţívají rychlost a doba obratu zásob. Rychlost pohybu zásob při vytváření a poskytování produktu se vyjadřuje ukazateli obrátka a doba obratu. Tyto ukazatele charakterizují rychlost procesu přeměny finančních prostředků vloţených do nákupu surovin, materiálu a nakupovaných dílů v zásoby rozpracovanosti, poté v zásoby hotových výrobků (nacházejících se výrobě, resp. v různých fázích distribuce) a v trţby, po jejichţ inkasování můţe dojít k opakování celého koloběhu. Ve finanční analýze podniku pouţíváme pro hodnocení hospodaření se zásobami ukazatele vyuţití zásob. a) výpočet obrátky zásob, b) výpočet doby obratu zásob.

ad a) Počet obrátek Obrátka zásob materiálu = spotřeba materiálu / průměrná hodnota zásob materiálu. Obrátka hotových výrobků = trţby / průměrná hodnota zásob výrobků. Obrátka nedokončené výroby = výroba / průměrná hodnota nedokončené výroby. 96

ad b) Doba obratu-ve dnech. Doba obratu materiálu = průměrná hodnota materiálu / jednodenní spotřeba. Doba obratu výrobků = průměrná hodnota výrobků / jednodenní trţby. Doba obratu nedokončené výroby = průměrná hodnota nedokončené výroby / jednodenní výroba.

6.3 Řízení pohledávek Při prodeji na fakturu vznikají pohledávky za odběrateli. V podniku je třeba sledovat a zajistit takové postupy, aby došlo k minimalizaci rizika z nezaplacení. Mezi prodejní podmínky patří: -

platba předem,

platba v hotovosti,

poskytnutí obchodního úvěru,

kombinace těchto způsobů.

Dále se v podniku sleduje: a) výpočet pohledávek ke konci období, výpočet splátkového kalendáře a průměrného stavu pohledávek, b) výpočet obrátky a doby obratu pohledávek.

ad b) rychlost obratu pohledávek = trţby / pohledávky doba obratu pohledávky = pohledávky / denní trţby (roční trţby/360)

Pohledávky je nezbytné řídit. Smyslem řízení pohledávek je: -

Ochránit podnik před vysokým podílem faktur, které zákazníci platí se zpoţděním.

Minimalizovat podíl nedobytných pohledávek.

Zajištění pohledávek: Dodavatelský úvěr je velmi podobný úvěru od banky, kde poţadavky na zajištění neoddělitelně k úvěru patří. -

Nejčastější formy zajištění: -

Bankovní záruka: Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, ţe uspokojí věřitele do výše určité peněţní částky podle obsahu záruční listiny, jestliţe určitá třetí osoba nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině;

Akreditiv: Smlouvou o otevření akreditivu se zavazuje banka příkazci, ţe na základě jeho ţádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliţe oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu;

Zajištění majitelem nebo jiným subjektem-zejména riziko malé společnosti můţe být zajištěno ručením jejího majitele-fyzické osoby, která ručí celým svým majetkem a lze tak předejít nedobytné pohledávce za společností, jejíţ majitel z ní odčerpává zdroje. Ručení můţe mít podobu záruční listiny, nejčastěji směnky;

Zajištění hmotným majetkem-v obchodních vztazích se často vyuţívá zajištění stroji nebo jinými výrobními zařízeními.

Vymáhání pohledávek -

Snahou podniku je přimět zákazníky, aby zaplatili včas. Pokud preventivní opatření nezabrání vzniku pozdě hrazených nebo nedobytných pohledávek, musí se podnik soustředit na jejich vymáhání.

Stanovení postupu vymáhání bude podstatně záviset na individuálních podmínkách odběratele, na konkurenčním prostředí a moţnostech vymáhání pohledávek. Tradičním tématem odborných diskuzí zůstává otázka, kdo má mít v rámci podniku zodpovědnost za vymáhání pohledávek-zda obchodní útvar, nebo finanční útvar.

Efektivnost řízení pohledávek Nejčastějším kritériem pro posouzení efektivnosti je doba obratu pohledávek Nástroje řízení obratu pohledávek: -

Faktoring,

Forfaiting.

Model faktoringu, viz Obr. 10. 1. Vývozce uzavře obchodní kontrakt se zahraničním kupujícím, který předpokládá poskytnutí vývozního dodavatelského úvěru (faktoringové společnosti jsou v zásadě ochotny odkupovat pohledávky se splatností do cca 180 dnů). 2. Dodávka zboţí a odeslání účtu dovozci s informací o prodeji vývozní pohledávky faktoringové společnosti. Alternativu představuje doručení účtu prostřednictvím faktoringové společnosti. 3. Odprodej pohledávky faktoringové společnosti na základě dlouhodobé faktoringové smlouvy, případně rovněţ doručení účtu (faktury). 4. Přípis výnosu ze strany faktoringové společnosti ve prospěch běţného účtu vývozce. Faktor proplácí zpravidla 80-90 % hodnoty pohledávek po sráţce diskontu. 5. Faktoringová společnost informuje dovozce o převzetí pohledávky, a pokud tak neučinil vývozce, předkládá zahraničnímu kupujícímu účet. 6. Zahraniční kupující splácí v okamţiku splatnosti pohledávku ve prospěch faktoringové společnosti. V případě, ţe se dovozce zpozdí s úhradou, přebírá vymáhání pohledávky faktoringová společnost. 7. Faktoringová společnost proplácí vývozci zbývající výši jeho pohledávky. Vývozce

Zahraniční kupující

7 5

Faktoringová společnost

Obr. 10 Model faktoringu

6.4

Řízení peněžních prostředků (Cash management)

Peněţní prostředky představují platební sílu podniku. Mnoho peněz vede k malému výnosu z peněz a příliš málo peněz vede k vysoké zadluţenosti, nízké platební schopnosti, podnik ztrácí dobré jméno a hrozí mu konkurs. Řízení peněţních prostředků: 1. formou krátkodobého plánování příjmů a výdajů, formou sledování a vyhodnocování krátkodobé likvidity ( 0,5-1).

6.4.1 Řízení likvidity

Peněţní prostředky lze řídit prostřednictvím likvidity. Řízení likvidity (dlouhodobé, krátkodobé) má jeden základní poţadavek Očekávané výdaje v daném období musí být menší nebo rovné prostředkům, které má podnik k dispozici! Obecně: Očekávané výdaje <= Stav na začátku období + Očekávané příjmy v daném období + pojistná zásoba hotovosti Řízení likvidity představuje realizaci takových opatření, která vedou k udrţení schopnosti podniku hradit v jakémkoliv okamţiku své závazky a další potřeby.

100

Řízení likvidity (likvidita=schopnost přeměnit majetek na peněţní prostředky, které lze pouţít k úhradě závazků včas, v poţadované podobě a na poţadovaném místě X platební schopnost = schopnost uhradit v určitém termínu, v poţadované podobě a na poţadovaném místě všechny splatné závazky). Likvidita = okamţitá schopnost hradit závazky. Likvidnost = vlastnost majetků, jak snadno je moţno převést majetek na peníze. Součástí řízení oběţného majetku je analýza ukazatelů likvidity (Liquidity Ratios): Čím je moţné platit / Co je nutné zaplatit (ve jmenovateli: hodnota krátkodobých závazků). 1. běţná likvidita 3. stupně = oběţná aktiva / krátkodobé závazky Vyjadřuje, kolikrát pokrývají oběţná aktiva krátkodobé závazky. Riziko zkreslenípokud je v oběţných aktivech zahrnuto hodně neprodejních zásob. Standardně 2,5 (40 % oběţných aktiv se musí přeměnit na peníze k úhradě všech krátkodobých závazků), čím vyšší hodnota, tím menší riziko, 2. pohotová likvidita 2. stupně = (oběţná aktiva – zásoby) / krátkodobé závazky Hodnota ukazatele by měla být vyšší neţ 1,0, 3. okamţitá likvidita 1. stupně=pohotové peněţní prostředky/krátkodobé dluhy, nejnáročnější, 2 způsoby: a) peníze na hotovosti + peníze na běţných účtech; b) peníze na hotovosti + peníze na běţných účtech + šeky + směnky + krátkodobé CP + krátkodobé vklady + zůstatky nevyčerpaných neúčelových úvěrů; doporučená hodnota 0,2-0,5 nebo 0,9-1,1, ţádoucí je > 1, 4. peněţní likvidita = provozní CF / krátkodobé závazky. Doporučená hodnota: 0,2. Řízení likvidity představuje celý soubor činností a opatření, jejichţ společným cílem je: -

Včasná úhrada splatných závazků.

Eliminace souběhu půjček a finančního majetku.

Úročení všech zůstatků finančního majetku.

Náklady na krátkodobé financování jsou minimalizovány, výnosy z finančního majetku jsou maximalizovány.

Důleţitým faktorem pro efektivní řízení likvidity je dostupnost informací o budoucích příjmech a výdajích. Proto klíčovým nástrojem řízení likvidity je plán likvidity, který 101

informuje o disponibilní hotovosti v budoucnosti. Je nezbytná průběţná aktualizace plánů na konci plánovacího detailu, tzn. krátkodobý plán se např. aktualizuje denně, střednědobý plán týdně apod. Tvorba plánu probíhá klouzavým způsobem. Při sestavování plánů se čerpá z různých zdrojů dat: -

Dlouhodobý výhled-střednědobý plán likvidity, obchodní plány, investiční plán, personální plán, plán výroby apod.

Střednědobý plán-krátkodobý plán likvidity, uzavřené smlouvy, plán výroby.

Krátkodobý plán-denní dispečink, vystavené faktury, přijaté faktury, vypočítané mzdy, podaná daňová přiznání, uzavřené smlouvy.

Denní dispečink-stavy účtů podle ranních výpisů, avíza o příchozích platbách, převody mezi vlastními účty, splatné faktury podle knihy závazků z účetnictví.

Přínosy plánování likvidity: -

Schopnost předvídat hotovostní poţadavky díky nastavenému systému sběru dat.

Schopnost rychleji transferovat hotovost.

Schopnost minimalizovat zpomalení v kritických místech.

Schopnost vyhnout se nákladným záporným zůstatkům na účtu a efektivně vyuţívat náklady denních půjček.

Maximalizace výnosu dostupného kapitálu prostřednictvím správných investičních rozhodnutí.

Efektivní rozhodování o financování, jeho potřebě, objemu a délce čerpání.

6.4.2 Teoretické modely řízení likvidity

Jako většina teoretických přístupů jsou i modely řízení likvidity postaveny na celé řadě předpokladů, které však v běţné praxi nejsou splněny. Baumolův model-Autor: William Baumol (The Transactions Demand for Cash: An Inventory Theoretic Approach, 1952). -

Hotovost je chápána jako zásoba majetku, která je určena pro postupnou potřebu-placení dodavatelům. Podniky tak mají určitou hotovostní zásobu, ze které postupně čerpají. 102

Jakmile ji celou vyčerpají aţ na pojistnou úroveň, prodají část cenných papírů, aby zásobu obnovily. Drţení vysoké zásoby na běţném účtu je nevýhodné-finanční prostředky nesou velmi malý úrok na rozdíl od finančního majetku ve formě cenných papírů. -

Baumolův model řeší problém určení optimální výše rezervy. Mezi faktory, které tuto úroveň ovlivňují, patří celkový objem spotřebované hotovosti v roce, transakční náklady na prodej cenných papírů a úroková sazba. Model optimalizuje náklady spojené s udrţováním rezervy a náklady na prodej cenných papírů.

Vysoké výnosy z cenných papírů budou sniţovat objem hotovostní zásoby, aby se výhodně zúročily finanční prostředky a naopak.

Nevýhoda: spotřeba hotovosti není však v praxi rovnoměrná. Navíc vlivem ţivého obchodování a nesouladu mezi splatnostmi odběratelů a dodavatelů dochází ke kolísání zůstatků směrem dolů i nahoru, s čímţ model nepočítá.

Miller-Orrův model-Autoři: M. H. Miller a D. Orr (1966). -

Model předpokládá, ţe společnosti nemohou předvídat budoucí zůstatky hotovosti. Podstata modelu spočívá v určení tří úrovní zůstatků hotovosti -

horní mez,

dolní mez

optimální úroveň (bod návratu).

Dosáhne-li stav hotovosti horní meze, společnost nakoupí velmi likvidní cenné papíry, a to v objemu odpovídajícím rozdílu horní meze a bodu návratu. V okamţiku, kdy stav hotovosti dosáhne dolní meze, zase společnost část cenných papírů prodá a zůstatky hotovosti vyrovná na úroveň bodu návratu. -

Rozpětí bude větší, pokud budou vysoké transakční náklady na prodej a nákup cenných papírů nebo jestliţe budou velké rozptyly denních změn v zůstatcích hotovosti. Vysoký výnos z cenných papírů naopak bude rozpětí sniţovat a předpokládá častější nákup cenných papírů. Rozpětí mezi oběma mezemi je určeno třemi proměnnými-úrokovou sazbou, transakčními náklady spojenými s prodejem a s nákupem cenných papírů a denním rozptylem změny zůstatků hotovosti.

Nevýhoda: Existují moţnosti, jak zůstatky hotovosti předvídat.

103

Moţnosti nákupu a prodeje likvidních cenných papírů jsou v podmínkách České republiky omezené. Literatura 1.

EMMET, S.(2008) Řízení zásob. 1. vyd. Brno: Computer Press. 298 s. ISBN 978-80-251-1828-3.

KALOUDA, F. (2008) Základy podnikových financí. 1. vyd. Brno: Václav Klemm. 134 s. ISBN 97880-904083-0-2

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1.vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7.vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktualizované vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

PATÁK, M. (2006) Podnikový finanční management. 1. vyd. Praha: Idea Servis. 234 s. ISBN 8085970-52-X.

PREISLEROVÁ, D. (1995) Ekonomika pro střední školy, pro podnikatele. 1. vyd. Brno: MC nakladatelství. 159 s.

TOMEK, G., VÁVROVÁ, V. (2007) Řízení výroby a nákupu. 1. vyd. Praha: Grada. 384 s. ISBN 97880-247-1479-0.

10. ŠOLJAKOVÁ, L.(2003) Manažerské účetnictví pro strategické řízení. 1. vyd. Praha: Management Press. 146 s. ISBN 80-7261-087-2. 11. SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5.vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3. 12. SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80-2471992-4. 13. VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

104

7 INVESTICE A DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ PODNIKU

Investice jsou peněţní výdaje, vynaloţené v procesu investování, tj. k pořízení dlouhodobého majetku; očekává se jejich přeměna na budoucí peněţní příjmy během delšího časového období (za období delší neţ 1 rok). Takto pouţité peněţní výdaje se také nazývají kapitálové výdaje. Na rozdíl od nich provozní výdaje jsou takové, u nichţ se předpokládá jejich přeměna na budoucí peněţní příjmy v rámci jednoho roku. Rozhodování o investicích kolik, do čeho, kdy, kde a jak investovat kapitál patří k nejdůleţitějším manaţerským rozhodnutím o budoucím vývoji podniku a jeho efektivnosti. Investice tedy v době svého pořízení představuje peněţní výdaje (většinou skutečný tok peněz); do nákladů podniku vchází formou odpisů aţ při svém vyuţívání. V té době by také měla začít přinášet výnosy (skutečný příliv peněz), které by ji za období jejího uţívání nejen plně uhradily, ale přinesly i poţadovaný přínos (zatím nepřihlíţíme k faktoru času). Nesprávně zaměřená a neefektivní investice můţe podniku způsobit váţné finanční problémy a přivést podnik i k bankrotu, zvláště pak, je-li pořízena na dluh. Bez investic se však ţádný podnik neobejde, zvláště pak podnik, který se chce rozvíjet a tak obstát v konkurenci. Jedním z důleţitých plánů podniku je proto investiční plán (plán investic). Investiční plán podniku vychází neboje přímo součástí strategického podnikatelského plánu (také jej nazýváme anglickým názvem „Strategie Business Plan"), který stanoví dlouhodobé cíle podniku. V současné době samozřejmě neexistuje ţádná závazná metodika pro sestavování těchto plánů. Pokud podniky sestavují samostatné investiční plány, vychází ze strategických cílů, které zabezpečují jednotlivými investičními projekty.

105

7.1 Plánování investic a klasifikace investičních projektů Plánování investic (investičních akcí) je jednou z nejsloţitějších a mnohostranných činností podnikového managementu. Vychází z dlouhodobých strategických cílů podniku, hledá způsoby a cesty, jak tyto cíle splnit, hledá zdroje pro zamýšlené investiční akce, sestavuje kapitálové rozpočty, hledá pouţití pro volné finanční zdroje, tj. vyhledává investiční příleţitosti (tzv. opportunity studies), hodnotí efektivnost investičních projektů a vybírá nejefektivnější z nich, hodnotí uskutečněné investiční projekty aj. Plánování investic vychází ze strategického podnikového plánu43,

který zachycuje

hlavní cíle podniku, apod. Je zřejmé, ţe mezi stanovenými cíli mohou vznikat rozpory (dnes např. rozpor mezi cíli ve sniţování nákladů a ekologickými poţadavky). Dominantní postavení mezi cíli podniku mají ale: -

maximalizace zisku;

maximalizace trţní hodnoty firmy;

u akciové společnosti maximalizace trţní ceny akcií (Shareholder Value);

maximalizace cash flow.

Plánování investic má i svou věcnou stránku. Z hlediska věcného jde o rozhodování o technickém a výrobním charakteru investice (jaké stroje a zařízení mají být obnoveny nebo nově pořízeny, jak mají být výrobní kapacity rozšířeny, kdo zajistí projektovou přípravu a kdo bude dodavatelem, jaký bude časový průběh výstavby apod.). Z nich se vybírají ty nejvhodnější jak po technické, tak ekonomické stránce. Na jejich základě se vypracovává podrobná technicko-ekonomická studie, která obsahuje souhrnný přehled, zdůvodnění projektů, údaje o trhu a ostatním prostředí, technický projekt, organizační projekt, ekonomické a finanční vyhodnocení projektů apod. Tato technickoekonomická studie bývá označována anglickým názvem Feasibility Study.

Strategický podnikový plán je produktem vrcholového vedení podniku (tzv. top managementu), především pracovníků marketingu, výroby a financí; jsou v něm stanoveny cíle v oblasti nových výrobků a zdokonalování výrobků existujících, rozšiřování dosavadního trhu a získávání nových trhů, sniţování výrobních, správních, odbytových a jiných nákladů, hledání nových investičních příleţitostí, cíle sociální ,cíle v oblasti ekologie atd. 106

Mezi nejčastější investiční projekty patří: -

Náhrada zařízení-obvykle jde o nezbytnou náhradu opotřebovaného zařízení, provede se bez zvláštních analýz a rozhodovacích procesů.

Výměna zařízení za účelem sníţení nákladů-jde o výměnu provozuschopného, ale zastaralého zařízení, na němţ je výroba nákladná. Výměna musí být zdůvodněna podrobnější analýzou, obvykle srovnáním investičních nákladů (nákladů na výměnu) s úsporou výrobních nákladů. Rozhodovací úroveň je obvykle stanovena podle výše nákladů.

Expanze dosavadního výrobku a rozšíření trhu-rozhodnutí je více komplexní a vyţaduje i průzkum trhu (odhad poptávky a budoucí ceny výrobku). Rozhodnutí je v rukou vyšších stupňů řízení.

Vývoj, výroba a prodej nového výrobku a expanze na nové trhy-vývoj a zavedení nového výrobku je vysoce nákladná a riziková záleţitost, stejně jako expanze na nové trhy. Vyţaduje se detailní analýza a pouţívají se náročné metody. Schválení je obvykle v rukou top managementu (např. představenstva akciové společnosti), a celá akce bývá součástí strategického plánu.

Ostatní investiční projekty-všechny ostatní, jako budování parkoviště nebo výstavba administrativní budovy. Jak se posuzují a kdo o nich rozhoduje, závisí na jejich velikosti.

7.1.1 Klasifikace investic v podniku

Z hlediska financování, účetnictví a daňových předpisů rozlišujeme tři základní skupiny investic: -

Finanční investice, nákup dlouhodobých cenných papírů (obligací, zástavních listů, dlouhodobých směnek), vklady do investičních a jiných společností (účasti, podílové listy), dlouhodobé půjčky, nákup nemovitostí apod.

Hmotné (věcné, fyzické) investice vytvářející nebo rozšiřující výrobní kapacitu podniku; jde o výstavbu nových budov, staveb, dopravních cest, nákup pozemků (vše bez ohledu na pořizovací cenu), strojů, výrobního zařízení, dopravních prostředků potřebných k další výrobě (s pořizovací cenou vyšší neţ 40 tis. Kč a dobou pouţitelnosti delší neţ 1 rok). 107

Nehmotné (nemateriální) investice-nákup know-how (výrobně technických poznatků), licencí, softwaru, autorských práv, jako jsou výdaje na výzkumné činnosti, na vzdělání, sociální rozvoj, výdaje na zřízení podniku apod. Pokud mají nehmotné investice niţší cenu neţ 60 000 Kč, zahrnuje se jejich cena do provozních nákladů.

7.1.2 Zdroje financování investic

Zdrojem financování investic v podniku jsou: -

vklady vlastníků nebo společníků (akcie, účastí),

nerozdělený zisk,

odpisy,

výnosy z prodeje a z likvidace hmotného majetku a zásob.

Financování investic z nerozděleného zisku se nazývá samofinancováním. Kromě vlastních zdrojů většina podniků (ale i domácností nebo jednotlivců) pouţívá cizí (vypůjčené) zdroje. Cizími zdroji (cizím kapitálem) je především: -

investiční úvěr,

obligace,

nepřímo i krátkodobý úvěr (uvolní vlastní zdroje vázané v oběţném majetku),

dlouhodobé rezervy,

splátkový prodej,

leasing (nájem výrobního zařízení, dopravních prostředků),

rizikový kapitál (venture capital),

dotace ze státního nebo místního rozpočtu (dnes moţnost čerpat ze zdrojů EU).

Hlavním zdrojem cizího kapitálu pro financování investic jsou banky. Banky při jednání o úvěru (půjčce) vyţadují podrobný podnikatelský záměr spolu s rozpočtem. Podnik obvykle musí zdůvodnit: 108

účel půjčky (výstavba, nákup strojů a vozidel, jejich pouţitelnost, cenu),

stupeň zadluţení (podíl půjčky ke kmenovému jmění apod.),

schopnost podniku splácet úroky a půjčku,

záruky pro případ, ţe podnik zanikne nebo přeruší činnost (záruky aktivy podniku, osobním majetkem).

Cizí (vypůjčený) kapitál (dlouhodobý bankovní úvěr nebo půjčka). Splátky zahrnují jednak vlastní splátky (úmor), jednak úroky (ty jsou poloţkou finančních nákladů). Způsob splácení můţe mít formu individuálního splátkového plánu (obsahuje velikost a termíny splátek, velikost úroků v jednotlivých letech dohodnuté s bankou), rovnoměrného splácení (úvěr je splácen stejnými částkami, úroky klesají podle klesající výše dluhu) a splácení anuitou (anuita součet vlastních splátek a úrok je konstantní). Získá-li podnik cizí kapitál formou obligací, musí v průběhu doby jejich splatnosti vyplácet jejich drţitelům úrokový výnos (fixní, nebo pohyblivý) a v termínu jejich splatnosti vyplatit částku odpovídající jejich nominální hodnotě. Při finančním leasingu mají náklady formu splátek nájemného, placených podle dohodnutého splátkového kalendáře (předmět odpisuje pronajímatel) a tím šetří počáteční kapitál nájemce. Pro finanční leasing platí určitá pravidla, která musí obě strany dodrţet. Zisk, odpisy, dlouhodobé rezervy, uvolněný kapitál zrychlením obratu, tedy všechny prostředky, které vznikly vlastní podnikovou činností, jsou označovány jako interní (vnitřní) zdroje. Vklady, účasti, úvěry, finanční leasing aj. zdroje přicházející do podniku zvnějšku, označujeme jako externí (vnější) zdroje.

109

7.2 Hodnocení efektivnosti investic Podstatou hodnocení investic je porovnávání vynaloţeného kapitálu (výdajů na investici) s výnosy (příjmy), které investice přinese, tj. hodnocení výnosnosti (rentability) investice. Jde v podstatě o rozpočtování jednorázových (investičních) výdajů (ty ovšem mohou vznikat delší dobu - třeba i řadu let) a ročních výnosů (příjmů) za období ţivotnosti investice. Výnosem z investice je přírůstek zisku (zisku po zdanění) a přírůstek odpisů, které se vrací podniku v ceně prodaných výrobků. Souhrnně tyto dvě poloţky (a některé další) tvoří Cash Flow (peněţní tok). Je zřejmé, ţe přijatelná je taková investice (investiční projekt), jejíţ budoucí výnosy převýší náklady na ni vynaloţené. Protoţe jde o delší časové období, musíme vzít do úvahy i působení faktoru času. Pro posuzování výnosnosti investice slouţí řada metod a ukazatelů, jejichţ popis bude uveden dále. Dalšími důleţitými kritérii hodnocení efektivnosti investic je rizikovost, tj. stupeň nebezpečí, ţe nebude dosaţeno očekávaných výnosů, a doba splacení investice (stupeň likvidity investice), tj. doba (rychlost) přeměny investice zpět do peněţní formy. Při hodnocení investice (investičního projektu) přihlíţíme k její: -

Výnosnosti.

Rizikovosti.

Likvidnosti (době splacení).

Ideální investice je taková, která má vysokou výnosnost, je bez rizika a brzy se zaplatí (taková investice však v praxi téměř neexistuje). Ve skutečnosti jsou kritéria protikladná: investice s vysokou výnosností je obvykle vysoce riziková, málo riziková a likvidní investice bývá zase málo výnosná. Konečným výsledkem hodnocení investice je rozhodnutí, zda investici (investiční projekt) uskutečnit, nebo v případě hodnocení více investičních projektů (variant), který projekt (projekty) realizovat.

110

Posuzování investičních variant:

1. vliv na konkurenční schopnost růstem uţitnosti výrobků, 2. kritéria času investičního procesu a příslušné komplexní inovační akce, 3. vliv na kritéria kvantitativní stránky uspokojování poptávky po výrobcích, 4. vliv na realizovatelnost inovační akce, 5. kritéria sociálních stránek (vliv na pracovní prostředí, ţivotní prostředí, charakter práce), 6. peněţní kritéria-celková efektivnost. Výsledkem posuzování-doporučení, zda investiční akci ne/uskutečnit, kterou, jak zajistit největší efektivnost. Postup hodnocení efektivnosti investiční akce finančními kritérii:

a) určení kapitálových výdajů na investiční akci, b) určení budoucích peněţních příjmů, c) sestavení Cash Flow (kap. výdaje = záporný tok, příjmy = kladný), uváţit inflaci, d) určení průměrné míry nákladů na kapitál (podnikové diskontní míry), nebo poţadované míry výnosnosti, pouţívá se diskontní míra odpovídající riziku s uváţením inflace, e) výpočet současné hodnoty kapitálových výdajů na investiční akci, f) pouţití metod hodnocení efektivnosti projektů finančními ukazateli, porovnání variant projektu, určení pořadí výhodnosti, výběr nejvýhodnější varianty. Kapitálové peněžní výdaje na hmotnou investiční akci:

pořizovací cena dlouhodobého majetku + výdaje na trvalé zvýšení oběţného majetku v souvislosti s provozem pořízeného majetku + výdaje spojené s prodejem a likvidací nahrazovaného dlouhodobého majetku příjmy z prodeje nahrazování dlouhodobého majetku + popř. výdaje na vědu a výzkum spojené s investiční akcí + výdaje na přeškolení + daňové důsledky spojené s příjmem z prodeje nahrazovaného dlouhodobého majetku.

111

Členění kapitálových výdajů na investiční akci: -

současná hodnota kapitálových výdajů na investiční akci (SHK) a současná hodnota očekávaných peněţních příjmů z investiční akce (SHP).

Současná hodnota kapitálových výdajů na investiční akci: N SHK = SHA = ∑ KVn / (1+i)n n=0 kde: SH …. současná hodnota, KV … kapitálové výdaje, n … ţivotnost projektu, i … podniková diskontní míra vč. míry inflace.

Budoucí očekávané peněţní příjmy z investiční akce: (provádí se ke konci prvního roku vzniku kapitálových výdajů, tj. k nultému roku). = roční přírůstek zisku po zdanění před úrokem z úvěru + přírůstek ročních odpisů dlouhodobého majetku v důsledku dané investice + sníţení oběţného majetku v důsledku investiční akce během její ţivotnosti + příjem z prodeje investiční akcí vytvořeného dlouhodobého majetku koncem její ţivotnosti – daňové důsledky spojené s příjmem z prodeje investiční akcí vytvořeného dlouhodobého majetku koncem ţivotnosti (oportunitní náklady). N SHP =

∑

Pn / (1+i)n

n=0 kde: Pn … očekávané příjmy, n … ţivotnost projektu, i … podniková diskontní míra vč. míry inflace.

Musí platit: SHK < SHP Tok kapitálových výdajů a příjmů z investiční akce se vyjadřuje bez DPH, toky vyjadřujeme samostatně.

112

WACC: podniková diskontní míra (= váţená průměrná míra nákladů na celkový kapitál) -

vyjádřit faktor času, převést budoucí výnosy na současnost, vyčíslit očekávanou výnosnost investice s uváţením faktoru času,

uvaţuje veškeré peněţní toky, které podnik vytváří,

vypočítává se jako váţený aritmetický průměr dvou vlivů-nákladů na úročený cizí kapitál a nákladů na vlastní kapitál,

uvaţuje úrok a poţadovaný výnos vlastníků,

závisí na poţadovaném výnosu vlastníků, na pouţité struktuře kapitálu.

7.2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů

podle zohlednění faktoru času: -

statické metody,

dynamické metody-pouţitelné u většiny investic.

podle pojetí efektů z investičního projektu -

metody zaloţené na peněţním toku související s investičními akcemi,

zaloţené na zisku po zdanění,

zaloţené na úspoře investičních výdajů a provozních nákladů.

K hodnocení efektivnosti investic soudobá ekonomická literatura uvádí několik základních metod: -

Metodu výnosnosti investic (Return on Investment-ROI).

Metodu doby splacení (Payback Method).

Metodu čisté současné hodnoty (Net Present Value of Investment-NPV).

Metodu vnitřního výnosového procenta (Internal Rate of Return-IRR).

113

METODA „MÍRY VÝNOSU“ INVESTICE a) bez faktoru času: IR

PK m  K

b) s faktorem času IR

SHP  SHK m  SHK

kde: IR …

průměrná míra výnosu projektu,

P …

peněţní příjmy z investiční akce,

m …

počet let vzniku peněţních příjmů z investiční akce (roky),

K …

kapitálové výdaje na investiční akci,

SHP …současná hodnota očekávaných peněţních příjmů z investiční akce, SHK … současná hodnota kapitálových výdajů na investiční akci.

Pro posouzení efektivnosti projektu se poţaduje pouţití této metody s faktorem času. METODA „DOBY SPLACENÍ“ Doba splacení je období, za které „peněţní tok příjmů z investiční akce“ přinese hodnotu rovnající se „kapitálovým výdajům na investiční akci“. Čím je doba splacení kratší, tím výhodnější je daný projekt. Doba splacení se zjistí tak, ţe se v jednotlivých letech postupně vypočítá kumulativní rozdíl mezi „peněţními příjmy z investiční akce“ a „kapitálovými výdaji na investiční akci“, aţ se kumulované částky „peněţních příjmů z projektu“ rovnají „kapitálovým výdajům na projekt“; v tomto okamţiku dojde ke splacení „kapitálových výdajů“ „peněţními příjmy“. Doba splacení je tedy období od zahájení „peněţních příjmů z projektu“ do právě uvedeného okamţiku. Doba splacení musí být kratší neţ počet let, v nichţ vzniknou „peněţní příjmy z projektu“. Tato metoda můţe být pouţita bez faktoru času nebo s faktorem času.

114

Postup lze schematicky zaznamenat takto: Příjmy (výnosy) z investice jsou kaţdý rok ţivotnosti investice stejné: DS 

IN roční CF

Příjmy (výnosy) z investice jsou kaţdý rok ţivotnosti investice jiné. Tento způsob výpočtu má 2 moţné varianty zjištění doby splacení a to: a) roční částky Cash Flow se načítají od prvního roku prvního příjmu z investiční akce tak dlouho, aţ se kumulované částky Cash Flow rovnají kapitálovým výdajům na investici, b) roční částky Cash Flow se přičítají ke kapitálovým výdajům, kterým je při výpočtu přiřazen nultý rok. U této varianty sledujeme, kdy se nám ∑ Cash Flow přesune do kladných hodnot. Doba splacení musí být kratší nebo maximálně stejně tak dlouhá jako ţivotnost investice. Doba splacení stále nezohledňuje časovou hodnotu peněz. Vzorec bodu ad a) je tedy, ţe KV = ∑Cash Flow DS

=  (Z t 1

kde: KV … kapitálový výdaj, Zt …

roční zisk po zdanění v jednotlivých letech ţivotnosti,

…

roční odpisy,

…

léta ţivotnosti,

DS …

doba splacení.

115

 Ot )

METODA „ČISTÉ SOUČASNÉ HODNOTY“ PROJEKTU Lze ji definovat jako rozdíl mezi diskontovanými peněţními příjmy z investice (současnou hodnotou peněţních příjmů) a kapitálovým výdajem.

ČSH 

 (1  i) n 1

 KV

kde: Pn … peněţní příjem z investice v jednotlivých letech její ţivotnosti, i

... diskontní sazba,

n … jednotlivé roky ţivotnosti investice, N … doba ţivotnosti investice, KV … kapitálový výdaj.

Jestliţe se kapitálový výdaj realizuje postupně, pak je nutné aktualizovat nejen peněţní příjmy, ale i kapitálové výdaje:

ČSH 

T Pn KVt    n T t n 1 (1  i ) t 1 (1  i ) N

kde: t … jednotlivá léta výstavby, T … doba výstavby, Kt … kapitálové výdaje v roce t.

ČSH > 0, projekt je přijatelný, zaručuje poţadovanou míru výnosu a zvyšuje trţní hodnotu podniku o částku ČSH. ČSH = 0, projekt je přijatelným, protoţe zaručuje poţadovanou míru výnosnosti, nezvyšuje však trţní hodnotu podniku. ČSH < 0, projekt nezajišťuje poţadovanou míru výnosu a jeho přijetí by sniţovalo trţní hodnotu podniku.

116

Tato metoda bývá často doplněna indexem současné hodnoty, zvaným téţ index rentability, který vypočteme jako podíl současné hodnoty Cash Flow a nákladů na investici:

IR 

 SHCF IN

Je-li hodnota indexu > 1, můţeme investici přijmout. Výpočet je zbytečný, kdyţ čistá současná hodnota investice je kladná. Vyuţijeme jej i při srovnávání variant – vybereme tu, jejíţ index výnosnosti je větší. METODA „VNITŘNÍ MÍRY VÝNOSU“ PROJEKTU Je to taková úroková míra, při které je současná hodnota příjmů z investice rovna kapitálovým výdajům (tedy úroková míra při níţ ČSH = 0). Při srovnávání více investičních projektů většinou platí, ţe varianta vykazující vyšší VVP je výhodnější. Tato metoda je v praxi velmi oblíbená, protoţe udává předpokládanou výnosnost investice, kterou můţeme porovnávat s poţadovanou výnosností. Rozdíl je mírou jistoty a rizika: je-li příliš velký, je jistota malá a riziko velké (např. je-li výnosové procento 5 % a předpokládané (poţadované) procento 20 %). Tuto informaci metoda ČSH neposkytuje. Např. je-li investice na úvěr, mělo by být vnitřní výnosové procento vyšší, neţ je úroková míra. VVP se zjistí pomocí lineární interpolace44 1) zvolíme úrokovou míru při níţ je ČSH projektu větší neţ 0, 2) zvolíme úrokovou míru při níţ je ČSH projektu menší neţ 0, 3) v rámci této hranice stanovíme pomocí lineární interpolace VVP.

VVP  in 

ČSH n * (iv  in ) ČSH n  ČSH v

kde: VVP … vnitřní výnosové procento projektu, in

… niţší diskontní sazba, při níţ je ČSH>0,

… vyšší diskontní sazba, při níţ je ČSH<0,

Toto není pochopitelně jediná moţnost řešení. Je např. moţno i vyuţít goniometrických funkcí. 117

ČSHn… čistá současná hodnota při in, ČSHv ... čistá současná hodnota při iv.

Vzorec lze graficky interpretovat takto:

ČSH

ČSHv

VVP

iv 0 i

in ČSHn

Je-li vnitřní výnosové procento větší neţ diskontní míra zahrnující riziko (WACC), je projekt přes své riziko přijatelný. Je-li investice na úvěr, mělo by být vnitřní výnosové procento vyšší, neţ je úroková míra. Nevýhodou metody vnitřního výnosového procenta je to, ţe v případě, kdyţ peněţní toky v průběhu ţivotnosti projektu mění své znaménko (v některém roce po uvedení investice do provozu převýší výdaje příjmy), můţe vnitřní výnosové procento nabýt více hodnot. V tom případě se doporučuje tuto metodu nepouţít a projekt hodnotit podle jiné metody, nejlépe podle metody čisté současné hodnoty. Metoda vnitřního výnosového procenta a metoda čisté současné hodnoty jsou zaloţeny na stejné základní rovnici; druhá však pracuje s daným diskontním procentem a čistá současná hodnota se počítá, zatímco první předpokládá, ţe čistá současná hodnota je nulová a procento se hledá. 118

Rozhodování o investicích patří mezi jedny z nejdůleţitějších a nejtěţších rozhodnutí managementu podniku. Je to proto, ţe pokud se investice nezdaří dle předpokladů, má to pro podnik likvidační účinek. Naopak pokud je investice správná, je to pro podnikatelský subjekt východisko pro další růst a rozvoj. Podnik, který chce být konkurenceschopný a rozvíjet se, musí provádět investiční činnost. Investiční činnost je nutné provádět v souladu se strategií rozvoje podniku. Investice mohou být finanční, hmotné či nehmotné. Jsou financovány z různých zdrojů, nejčastěji z kombinace vlastních a cizích. Ve většině podniků převládají cizí zdroje. Rozhodování o investicích má dlouhodobé účinky a proto patří k nejdůleţitějším rozhodnutím o budoucím vývoji podniku a jeho efektivnosti. Při přípravě rozhodování o investičním projektu je nutné jednotlivé investiční varianty posuzovat komplexně s pouţitím vám jiţ známých skupin kritérií efektivnosti projektů. Efektivnost kaţdé investiční akce a její varianty je třeba hodnotit různými metodami. Podstata finančního hodnocení efektivnosti investiční akce spočívá v porovnávání kapitálových výdajů na tuto akci s budoucími peněţními příjmy z investiční akce. Z finančních metod hodnocení efektivnosti je nejdůleţitější metoda čisté současné hodnoty investice. Doporučuje se uplatňovat vţdy všechny v daném případě pouţitelné metody hodnocení efektivnosti investičních projektů a jejich variant s uváţením faktoru času. Literatura 1.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1.vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7.vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

KONEČNÝ, M. (2005) Finanční analýza a plánování. 10.vyd. Brno: Novotný. 83 s. ISBN 80-7355033-4.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual.vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5.vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3. 119

SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80-2471992-4.

VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1.vyd. Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9.

120

8 DLOUHODOBÉ A KRÁTKODOBÉ FINANCOVÁNÍ PODNIKU Finanční zdroje můţeme třídit podle různých hledisek. Nejčastěji se rozlišují: 

Vlastní a cizí finanční zdroje - rozlišujícím znakem je vlastnictví. Za vlastní zdroje se povaţují vklady vlastníků, odpisy, disponibilní zisk po zdanění a úhradě dividend a zdroje z prodeje nepeněţních částí majetku. Cizími finančními zdroji jsou všechny přírůstky dluhů (dluhopisy, úvěry), eventuelně dotace na rozvoj poskytnuté státem, účelovými fondy, nadacemi. Za cizí zdroje financování se povaţuje i leasingové financování pomocí pronájmu majetku.



Krátkodobé a dlouhodobé zdroje – rozlišujícím znakem je čas, resp. doba splatnosti. Jako krátkodobé zdroje označujeme zdroje splatné do jednoho roku, dlouhodobé mají splatnost delší (v rámci dlouhodobých zdrojů můţeme označit i zdroje střednědobé s dobou splatnosti 3-4 roky). Vlastní finanční zdroje mají z hlediska času trvalý charakter s neomezenou splatností.



Interní a externí finanční zdroje – rozlišujícím hlediskem je zdroj získání těchto zdrojů (interní činností nebo jinak). 1. Interní zdroje

odpisy dlouhodobého majetku,

zisk po zdanění a úhradě dividend, nerozdělený zisk minulých let,

dlouhodobé finanční rezervy, rezervní fondy,

příjmy z prodeje nepeněţních částí podniku.

Financování pomocí interních finančních zdrojů je často označováno jako samofinancování. V posledních letech se samofinancováním rozumí jen financování ze zisku po zdanění a úhradě dividend.

2. Externí zdroje

emise kmenových a prioritních akcií, 121

1.1

emise obligací,

úvěry finančních institucí,

dodavatelské úvěry,

finanční leasing

finanční podpora státu

ostatní.

Dlouhodobé financování podniku

Dlouhodobý kapitál: na dobu delší neţ 1 rok, zdrojem je vlastní / dlouhodobý cizí kapitál, slouţí k financování dlouhodobého majetku a k financování trvalé části oběţného majetku. Financování dlouhodobého majetku má zabezpečovat potřebný kapitál na efektivní investice, dosahovat co nejniţších průměrných nákladů na pořízení kapitálu optimalizací kapitálové struktury, nenarušovat finanční stabilitu. Zdroje financování dlouhodobých potřeb podniku:

dlouhodobé interní (vnitřní),

dlouhodobé externí (vnější).

8.1.1 Dlouhodobé interní zdroje

Zisk je nejdynamičtějším interním vlastním finančním zdrojem podniku a zároveň kritériem výnosnosti vloţeného kapitálu a tedy efektivnosti činnosti podniku. Zisk má z interních zdrojů největší význam, a to z několika důvodů: -

vyjadřuje míru účelovosti vyráběných výrobků,

vyjadřuje stupeň hospodárnosti podniku,

vyjadřuje míru vyuţití vloţeného kapitálu.

Zisk je tedy důleţitým zdrojem financování a zároveň jedním z nejdůleţitějších ukazatelů úspěšnosti a efektivnosti podnikání-výrazně ovlivňuje trţní hodnotu podniku, jejíţ růst 122

je v moderní finanční teorii chápán jako hlavní cíl finančního řízení podniku. Výsledek hospodaření podniku se člení na: 1. provozní (tj. rozdíl mezi provoz. výnosy a provoz. náklady), 2. finanční (tj. rozdíl mezi finanční výnosy a finanční náklady), 3. mimořádný (rozdíl mezi mimořádné výnosy a mimořádné náklady). VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ ZA BĚŢNOU ČINNOST = provozní + finanční výsledek. VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ ZA ÚČETNÍ OBDOBÍ = výsledek hospodaření za běţnou činnost + mimořádný výsledek hospodaření – převod podílu na výsledku hospodaření společníkům. -

tj. výsledek hospodaření po zdanění

(před zdaněním = výsledek hospodaření po zdanění + daň z příjmů za běţnou činnost a daň z příjmů z mimořádné činnosti) ÚČETNÍ ZISK: rozdíl mezi náklady a výnosy po zdanění. Rozeznáváme zisk: -

EAT (Earnings after Taxes)-zisk po zdanění EAT = NI (Net Income).

EBT (Earnings before Taxes)-zisk před zdaněním.

Tento ukazatel nebere v úvahu zdanění daní z příjmů. Je proto významný při analýze časových řad a při mezipodnikovém srovnávání.

EBIT (Earnings before Interest and Taxes)-zisk před nákladovými úroky a před zdaněním.

Tento ukazatel nebere v úvahu způsob financování (úrok) ani zdanění daní z příjmů. Investory je povaţován za mimořádně významný.

EBIT je moţné členit na následující části (a tedy vyčíslit i jeho strukturu): -

nákladové úroky (tj. část, kterou si berou věřitelé jako cenu úplatného cizího kapitálu); (úplatný cizí kapitál = bankovní úvěry + obligace; úplatný kapitál = úplatný cizí kapitál + vlastní kapitál),

daň z příjmů,

zisk po zdanění. 123

Odpovídá názvu „výsledek hospodaření běţného účetního období“ v účetních výkazech v ČR. Analýza zisku -

Zisk před nákladovými úroky, před zdaněním a před odpisy dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku (Earnings Before Interest, Taxes, Depreciations and Amortization Charles, EBITDA) = EBIT + Odpisy

Zisk po zdanění + „Zdaněné“ nákladové úroky = EAT + Nákladové úroky * (1 – sazba daně z příjmů). Vyjadřuje zisk po zdanění bez ohledu na to, zda ho získávají vlastníci nebo věřitelé.

Ekonomický zisk = Výnosy – Ekonomické náklady

(ekonomické náklady obsahují také oportunitní náklady, tj. náklady ztracené příleţitosti- obvykle úroky z vlastního kapitálu, odměny za riziko, ušlá mzda podnikatele).

Příspěvek ke krytí fixních nákladů a tvorbě zisku = Výnosy – Variabilní náklady

Provozní zisk po zdanění (Net Operating Profit After Taxes, NOPAT) -

nejdynamičtější interní vlastní finanční zdroj,

vyjadřuje míru účelovosti vyráběných výrobků, stupeň hospodárnosti podniku, míru vyuţití vloţeného kapitálu,

ukazatel úspěšnosti, efektivnosti podnikání, ovlivňuje trţní hodnotu podniku.

Metody určování zisku podniku: -

metoda přímých nákladů: trţby za období – přímé náklady výrobků = hrubé rozpětí; zisk podniku za období = hrubé rozpětí – nepřímé náklady za období,

metoda proměnných (variabilních) nákladů: trţby za období – variabilní náklady výrobků = příspěvek ke krytí fixních nákladů a tvorbě zisku,

zisk podniku = příspěvek ke krytí fixních nákladů a tvorbě zisku – fixní náklady.

Moţnosti zvýšení zisku: -

sníţením nákladů,

zvyšováním výnosů.

124

Vlivy na výši zisku: -

spokojenost zákazníků,

změny struktury sortimentu výrobků,

prodej nových výrobků konkurenčně schopných s vyšší cenou,

sníţení fixních nákladů,

sníţení variabilních nákladů,

zrychlení obratu oběţného majetku.

Vlivy na část zisku pouţitelného k financování podnikových potřeb: -

daňová politika (sazby, základ daně z příjmu),

dividendová politika (rozdělení zisku mezi majitele a na samofinancování podniku).

Přednosti samofinancování ze zisku spočívají zejména v tom, ţe se nezvyšuje počet akcionářů nebo věřitelů, nevznikají náklady emise, sniţuje se finanční riziko z vyššího zadluţení. Samofinancování ze zisku umoţňuje financovat investice s vyšším rizikem. Nevýhodou samofinancování ze zisku je malá stabilita zadrţeného zisku s ohledem na vysokou pohyblivost celkového podnikového zisku a na snahu uskutečňovat politiku stability dividend.

8.1.2 Odpisy dlouhodobého majetku

interní zdroj financování podniku, často hlavní, stabilní, také nákladový faktor, nejsou výdaji,

je vhodné je pouţít pro investování do cenných papírů (pokud není třeba z nich financovat hmotný/nehmotný majetek)-zvyšuje se investovaný kapitál, rozkládá se riziko podnikání a investování, snaha zabezpečit ziskovost, zvyšuje se moţnost získat úvěr, pouţijí-li se k zabezpečení cenné papíry.

Dlouhodobé externí finanční zdroje

Vklad majitele: -

pojem „emisní áţio“-rozdíl mezi nominální a trţní hodnotou akcie, součást vlastního kapitálu, 125

zvýšení vlastního kapitálu-přeměnou části majetku na základní kapitál vydáním akcií/zvýšením jmenovité hodnoty, výměnou dříve vydaných listin na akcie,

sníţení akciového kapitálu-sníţení počtu akcií, sníţení nominál. ceny akcií, skládání akcií.

Rizikový kapitál (Private Equity, Venture Capital): -

dočasný zdroj financování (4-5 let), investice do potenciálního výnosného projektu (očekává se min. 30 % ročně).

Obligace emitované podnikem: -

cenný papír vyjadřující závazek dluţníka (emitenta) vůči majiteli (věřiteli), dlouhodobý úvěrový cenný papír,

znaky: splatnost za určitou dobu, předem stanovený úrok, nemoţnost věřitele podílet se na rozhodování podniku,

výhody: pevný úrok, placený úrok z obligací většinou niţší neţ z kmenových a prioritních akcií, akcionáři neztrácejí kontrolu, úrok z obligací je odčitatelnou poloţkou pro účely daně z příjmu, pruţnost v tvorbě finanční struktury,

nevýhody: nutnost pevné splátky, riziko změn podmínek, za které byly emitovány, zvyšování finančního rizika (vyšší zadluţenost vede k zvýšení nákladů na pořízení kapitálu),

vyuţití obligací: podnik má stabilní trţby a výnosy, není příliš zadluţen, trţní ceny kmenových akcií dočasně klesají a nelze rozšiřovat akciový kapitál,

zaručené konkrétním druhem majetku emitenta, nezaručené majetkem emitenta.

Dlouhodobé finanční úvěry: -

podle doby, na které se poskytují: a) dlouhodobé (déle neţ 4-6 let), b) střednědobé (od 1 roku do 4-6 let), krátkodobé (kratší neţ 1 rok),

dlouhodobé a střednědobé: obligace, finanční úvěry (mezi věřitelem

126

a dluţníkem, podoba termínovaných půjček-na rozšíření dlouhodobého majetku, splátky anuitní nebo v různé výši, hypotéčních zástavních listů-kryté zástavním právem na nemovitostech, půjček v rámci revolvingových systémů), dodavatelské úvěry (zpravidla v naturální formě – nevyţadují zaplacení faktur v běţné lhůtě splatnosti, bývají draţší neţ finanční, nástroj konkurenčního boje při získávání investičních zakázek), -

splátkové plány: obsahují způsob stanovení výše splátek, časové rozloţení, způsob placení úroků.

Finanční leasing: -

uzavírá se smlouvou o pronájmu na delší dobu (3-5 let), nájemce platí nájemným pořizovací a jiné náklady spojené s pronajímaným předmětem, úrok z vloţeného kapitálu, prémii za riziko související s operací a ziskovou přiráţku,

druhy: přímý (dva účastníci operace-výrobce a nájemce, smlouvy buď s plnou amortizací ceny = Full-Pay-Out nebo s částečnou = Non-Full-Pay-Out), nepřímý (s třetím subjektem-leasingovou společností, přijímá roli financujícího a zároveň majitele), dohoda o prodeji a zpětném pronájmu (Sale and LeaseBack),

předpoklad úspěšnosti: schopnost pronajímatele uvést investici rychle do provozu a schopnost nájemce okamţitě vyuţívat pronajatý majetek,

výhody pro nájemce: šetří hotovost, umoţňuje krýt část okamţitých výdajů na pořízení majetku, omezuje morální zastarávání dlouhodobého majetku, zvyšuje konkurenceschopnost moţností pruţné reakce, nezvyšují se nároky na úvěr a míra zadluţení, leasingové závazky nejsou v rozvaze, ovlivňuje příznivě rentabilitu kapitálu, nájemné se hradí od okamţiku uvedení majetku do provozu-úvěr se musí často splácet dříve, platby nájemného jsou součástí nákladů a sniţují zisk podniku),

nevýhody pro nájemce: moţné narušení platební schopnosti, ohroţení finanční stability, náklady spojené s leasingem jsou obvykle vyšší neţ náklady spojené s úvěrem na pořízení dlouhodobého majetku.

127

Forfaiting: -

odkoupení dlouhodobých a střednědobých pohledávek (převáţně prodej strojů, zařízení...).

1.2 Krátkodobé finanční zdroje podniku Krátkodobý kapitál (splatný/pouţitelný do 1 roku, k financování oběţného majetku). Krátkodobé finanční úvěry

Velmi častou cestou získávání externích finančních zdrojů jsou finanční úvěry. Finanční úvěry se poskytují v peněţní formě na základě smlouvy mezi věřitelem a dluţníkem. Finanční úvěry se poskytují v různých podobách, a to: -

termínové půjčky,

půjčky poskytnuté formou hypotečních zástavních listů,

půjčky v rámci revolvingového systému.

Čerpání úvěrů: -

jednorázově, tj. úvěr je načerpán dle smlouvy např. přímo na účet dluţníka nebo jeho dodavatele (účelový úvěr, refinancování půjček apod.),

postupně, např. na základě předkládaných faktur (např. investiční úvěr na výstavbu nemovitosti apod.).

Splácení úvěrů: -

Jednorázově (Bullet)-týká se zejména provozních krátkodobých úvěrů ve formě kontokorentu. Dluţník nemá povinnost pravidelných splátek, úvěr musí být splacen v den konečné splatnosti.

Lineární splátkový kalendář.

Anuitní splácení.

Ostatní (progresivní splátkový kalendář s rostoucí splátkou úvěru apod.).

Cenou za úvěr je úrok.

128

Banka zkoumá způsobilost ţadatele o úvěr, provede analýzu ziskovosti, cash flow, efektivnosti podnikatelského záměru, platební schopnosti, likvidity, apod. Některé typy krátkodobých bankovních úvěrů: Kontokorentní úvěr-bankovní účet s moţností přečerpání do sjednaného limitu za sjednaných podmínek. Krátkodobá účelová půjčka banky-banka určí způsob ručení a úrok. Revolvingový úvěr-neustále se obnovuje, banka vyčerpaný úvěr doplňuje. Lombardní úvěr-od banky proti záruce ve formě obchodovatelného movitého majetku dluţníka (lombardu)-cenný papír, směnky, zásoby, omezené právo disponování. Eskontní úvěr-poskytne banka odkoupením směnky znějící na řad klienta před termínem její splatnosti. Převzetí úvěrové záruky. Negociační úvěr-eskont směnek vývozce (věřitele) vystavených na dovozce (dluţníka), eskontující banka = negociační banka, iniciativa na dovozci. Akceptační úvěr-banka na ţádost klienta (dluţníka) akceptuje směnku vystavenou dluţníkem, přejímá závazek dluţníka. Ramboursní úvěr-akceptace směnky vystavené na dovozce (dluţníka) vývozcem (věřitelem) tzv. ramboursní bankou, iniciativa na vývozci. Avalový úvěr-pokrytí záruky klientovi za zaplacení jeho závazků vůči dodavateli.

Literatura 1.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 978-80-7179-903-0.

KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1.vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80-214-3017-6.

KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7.vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9.

MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual. vyd. Praha: Ekopress. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1.

SEDLÁČEK, J. (2005) Účetnictví pro manažery. 1. vyd. Praha: Grada. 228 s. ISBN 80-247-11958.

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5.vyd. Praha: C. H. Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3.

129

SYNEK, M. a kol. (2007) Manažerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80247-1992-4.

VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-8692949-1.

VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1.vyd.Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9.

130

FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ Hlavním smyslem plánování je stanovení cílů pro předem stanovená období (strategické,

roční, kvartální, měsíční plánování) a cest k jejich dosaţení. Úkolem finančního pánování je především konkretizovat a kvantifikovat:

finanční rovnováhu – zajistit dostatek likvidity a vyuţití pohotových peněţních prostředků,

dostatečný zisk před zdaněním.

Cíle stanovené finančním plánem je nutné zabezpečit všemi činnostmi v podniku (činnost obchodní, investiční, výrobní, finanční, výzkumně vývojové). Finanční plán vychází z dosavadního vývoje hospodaření podniku, z dosaţené úrovně hospodaření

hodnoceného

finanční

analýzou,

z prognózovaného

vývoje

prodeje,

z prognózovaného vývoje ekonomického prostředí. Sleduje strategické a taktické finanční cíle podniku. Je významnou částí dlouhodobého i krátkodobého plánu podniku, prověřuje proveditelnost, úspěšnost a efektivnost ostatních dílčích částí plánu. Finanční plánování omezuje finanční riziko-prognózuje vnější i vnitřní rizika, kriticky posuzuje nejisté zisky, promítá důsledky nynějších rozhodnutí do budoucích období, předvídá potřebu finančních zdrojů, posuzuje druh a velikost potřebných finančních zdrojů pro zajištění dostatečné likvidity, předvídá problematické situace a hledá variantní řešení při určitých předpokladech o budoucnosti a vybírá optimální variantu. Finanční plánování je zpravidla dlouhodobé (3 aţ 5 let a více), součástí dlouhodobého finančního plánu je plán krátkodobý (první rok).

Nástrojem krátkodobého plánování peněţních příjmů je peněţní rozpočet tj. rozpočet všech příjmů a všech výdajů.

131

Veličiny, na nichţ je vybudován finanční plán, jsou peněţní příjmy a peněţní výdaje, popř. příjmy a výdaje. První dvojice pojmu je uţší, zahrnuje přírůstek eventuálně úbytek hotovosti a netermínovaných vkladů v bankách. Příjmy a výdaje kromě toho zahrnují ještě operace a úvěr. Tyto veličiny se označují jako veličiny finančního toku, které představují následující rovnice: Příjmy = peněţní příjmy + zvýšení pohledávek + sníţení dluhu Výdaje = peněţní výdaje + sníţení pohledávek + zvýšení dluhu Rozdíl příjmů a výdajů (saldo) je hlavni informací, kterou rozpočet poskytuje. Signalizuje především nedostatek (manko) peněţních zdrojů, které podnik musí nějakým způsobem získat (vyšším prodejem, sníţením nákladů apod.) nebo půjčkou od banky, vydáním dluhopisu. Vykáţe-li rozpočet přebytek peněţních prostředků, můţe je podnik umístit na peněţním trhu nebo převést do dalšího období. V rozpočtu by měl podnik počítat i s určitou peněţní rezervou na nepředvídané výdaje. Mnohé z kapitálových výdajů firem jsou plánovány manaţery závodu. Výdajová rozhodnuti musí odráţet strategické plány připravené vyšším managementem.

9.1 Krátkodobý finanční plán Krátkodobý finanční plán je konkretizací a zpřesněním dlouhodobého finančního plánu pro daný rok. Zaměřuje se především na oběţná aktiva a krátkodobé finanční zdroje. Hlavním úkolem krátkodobého plánování je zajištění trvalé platební schopnosti. Základní formou krátkodobého finančního plánu je plán peněţních příjmů a výdajů, který sleduje pohyb peněţních prostředků. Ukazuje sumu peněţních prostředků, které podnik získá a vydá čtvrtletně.

132

Sestavení plánu je zaloţeno na jednoduché úvaze: počáteční stav peněţních prostředků na počátku plánovacího období plánované příjmy během plánovacího období

plánované výdaje během plánovacího období konečný stav peněţních prostředků na konci plánovacího období

9.2 Dlouhodobý finanční plán Dlouhodobé finanční plánování úzce souvisí s finančními dopady strategických rozhodnutí podniku. Hlavní funkcí tohoto plánování spočívá v dosaţení dlouhodobých cílů podniku potřebnými finančními zdroji. Dlouhodobý finanční plán se sestavuje na období, které je zpravidla časově shodné s dobou, pro kterou se stanoví i dlouhodobé cíle podniku. Obvykle se jedná o výhled na 3 aţ 5 let. Základem dlouhodobého finančního plánování je investiční rozhodování a finanční plánování. Finanční plán se sestavuje metodou klouzavého plánování (po uplynutí prvního období se období následující stává obdobím prvním a do dlouhodobého plánu se přidává další rok). Struktura finančního plánu má v podstatě podobu účetních výkazů. Dlouhodobý finanční plán se skládá z těchto částí: -

Sestavení Cash-Flow z provozní činnosti.

Sestavení Cash-Flow z investiční činnosti.

Sestavení Cash-Flow z finanční činnosti.

Sestavení plánové rozvahy.

Základním úkolem pro finanční řízení je hlavně zajišťovat peněţní zdroje pro základní provoz podniku, tedy pro jeho ţivot. Dále musí být zajištěn i jeho další rozvoj. Majitelé a akcionáři chtějí trvalý růst hodnoty podniku, to je úkolem pro finanční řízení. Vţdy je nutno počítat se dvěma základními faktory, a to faktorem času a faktorem rizika. 133

To kolik bude potřeba finančních zdrojů, závisí hlavně na rychlosti obratu peněz. Zkracování této doby umoţní efektivnější rozvoj podniku, je ale negativně ovlivňováno mnoha faktory. Rozhodující dílčí cíle finančního řízení jsou trvalá platební schopnost podniku a perspektiva dlouhodobé likvidity, trvalý dostatečně vysoký zisk a rentabilita vlastního kapitálu. Finanční řízení podniku se koncentruje především do těchto základních otázek:

Jaká má být velikost podniku a jeho další růst?

Jakou formu má mít podnikový majetek?

Jaká by měla být struktura podnikového kapitálu?

Pro finanční řízení podniku to zpravidla znamená snahu o dosaţení vysoké návratnosti celkových investic. Dále vytváření optimálních finančních rezerv pro krizová období a dosaţení optimálního stupně likvidity a poskytování atraktivních podílů akcionářům. Konkrétně se tyto poţadavky odráţejí v jednotlivých dílčích úvahách a činnostech jakými jsou např. úvahy, ţe podnik orientovat na růst obratu či na zvyšování rentability z trţeb, jakou volit politiku obnovy základních fondů, jaké odpisové metody pouţívat, jaké vytvářet rezervy, jakými formami zajišťovat svůj majetek, a to vše jak z krátkodobého tak dlouhodobého hlediska apod. Všechny peněţní vztahy podniku, tj. vztahy tvorby a rozdělování a uţití peněţních prostředků, nemohou být ţivelné. Kaţdý podnik si proto musí vytvářet svoji finanční politiku jako cílevědomou činnost v celé souvislosti finančních a ekonomických vztahů, tj. jako součást své celkové hospodářské politiky. V této hospodářské politice podniku jsou finance výsledkem jeho činnosti a kritériem jeho prosperity, a současně i předpokladem jeho dalšího vývoje a další existence.

Literatura 1.

BLÁHA, Z., JINDŘICHOVSKÁ, I. (1995) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 2. vyd. Praha: Management Press. 159 s. ISBN 80-85603-80-2. 134

DLUHOŠOVÁ, D. (2010) Finanční řízení a rozhodování podniku. 1. vyd. Praha: EKOPRESS. ISBN 978-80-86929-68-2.

EMMET, S.(2008) Řízení zásob. 1. vyd. Brno: Computer Press. 298 s. ISBN 978-80-251-1828-3.

FREIBERG, F. Cash-flow - řízení likvidity podniku. 3. rozš.vyd. Praha: Management Press. 1997. 173 s. ISBN 80-85943-37-9

GRÜNWALD, R., HOLEČKOVÁ, J. (2009) Finanční analýza a plánování podniku. 1. vyd. Praha: Ekopress. 318 s. ISBN 978-80-86929-26-2.

HENTZE, J., HEINECKE, A., KAMMEL, A. (2001) Allgemeine Betriebswirtschaftslehre aus Sicht des Managements. Stuttgart: UTB. 403 s. ISBN 978-3-8252-2040-2.

KALOUDA, F. (2008) Základy podnikových financí. 1. vyd. Brno: Václav Klemm. 134 s. ISBN 97880-904083-0-2.

KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2007) Manažerské finance. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 596 s. ISBN 97880-7179-903-0.

KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. (2005) Finanční analýza. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 137 s. ISBN 80-7179-321-3.

10. KOCMANOVÁ, A., LUŇÁČEK, J. (2005) Ekonomika podniku. 1. vyd. Brno: CERM. 114 s. ISBN 80214-3017-6. 11. KONEČNÝ, M. (2005) Finance podniku. 7. vyd. Brno: Novotný. 86 s. ISBN 80-7355-053-9. 12. KONEČNÝ, M. (2005) Finanční analýza a plánování. 10. vyd. Brno: Novotný. 83 s. ISBN 80-7355033-4. 13. KOVANIC, P., KOVANICOVÁ, D. (1996) Poklady skryté v účetnictví, díl 3. 1 vyd. Praha: Polygon. 234s. ISBN 80-85967-35-9. 14. MAREK,P. a kol. (2009) Studijní průvodce financemi podniku. 2.aktual. vyd. Praha: Ekopress, s.r.o. 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1. 15. MAŘÍK, M. a kol. (2006) Metody oceňování podniku – proces ocenění, základní metody a postupy. 1. vydání. Praha: Grada. 402 s. ISBN 80-86119-57-2. 16. MRKVIČKA, J., KOLÁR, P. (2006) Finanční analýza. 2. vydání. Praha: Aspi. 228 s. ISBN 80-7357219-2. 17. NEUMAIEROVÁ, I. (1998) Řízení hodnoty. 1. vydání Praha: Vysoká škola ekonomická. 137s. ISBN 80-7079-921-8. 18. NĚMEČEK, P., ZICH, R. (2007) Podnikový management I. 1. vyd. Brno : Akademické nakladatelství CERM. 136 s. ISBN 978-80-214-3511-7. 19. PAVLÍKOVÁ, A. a kol. (1998) Finanční řízení v praxi. Praha: Newton Group. 467 s. ISBN 80-7261025-3. 20. POPESKO, B. (2009) Moderní metody řízení nákladů. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 165s. ISBN 978-80-247-2974-9. 21. RYNEŠ, P. (2009) Cash flow v účetní závěrce. 3. aktualiz. vyd. Olomouc: ANAG. 191 s. ISBN 978-807263-490-3.

135

22. REŢŇÁKOVÁ, M. (2005) Finanční management: studijní text pro kombinovanou formu studia 1. díl. 3. aktualiz. a rozš.vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 125 s. ISBN 80-214-3035-4 23. REŢŇÁKOVÁ, M. (2005) Finanční management: studijní text pro kombinovanou formu studia 2. díl. 3. aktualiz. a rozš.vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 119 s. ISBN 80-214-3036-2. 24. SEDLÁČEK, J. (2005) Účetnictví pro manažery. 1 . vyd. Praha: Grada. 228 s. ISBN 80-247-1195-8. 25. SEDLÁČEK, J. (2003) Cash Flow. 1. vydání. Brno: Computer Press. 190 s.

ISBN 80-7226-875-9.

26. SEDLÁČEK, J. (2001) Účetní data v rukou manaţera – finanční analýza v řízení firmy. 2. vydání. Praha: Computer Press. 220 s. ISBN 80-7226-562-8. 27. SID BLAHA, Z. JINDŘICHOVSKÁ, I. (2006) Jak posoudit finanční zdraví firmy. 3. rozšiř. vyd. Praha: Management Press. 194 s. ISBN 80-7261-145-3. 28. SCHOLLEOVÁ, H. (2008) Ekonomické a finanční řízení pro neekonomy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing.256 s. ISBN 978-80-247-2424-9. 29. SŮVOVÁ, H. a kol. (1999) Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vyd. Praha: Bankovní institut. 622 s. ISBN 80-7265-027-0. 30. PATÁK, M. (2006) Podnikový finanční management. 1. vyd. Praha: Idea Servis. 234 s. ISBN 8085970-52-X. 31. PREISLEROVÁ, D. (1995) Ekonomika pro střední školy, pro podnikatele. 1. vyd. Brno: MC nakladatelství. 159 s. 32. REJNUŠ, O. (2010) Peněţní ekonomie-finanční trhy. 5.aktual.vyd. Brno: CERM. 354s. ISBN 978-80214-4044-9. 33. TOMEK, G., VÁVROVÁ, V. (2007) Řízení výroby a nákupu. 1. vyd. Praha: Grada. 384 s. ISBN 97880-247-1479-0. 34. SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. (2010) Podniková ekonomika. 5. vyd. Praha:C.H.Beck. 502 s. ISBN 80-7400-336-3. 35. SYNEK, M. a kol. (2007) Manaţerská ekonomika. 4.vyd. Praha: C. H. Beck. 452 s. ISBN 978-80247-1992-4. 36. ŠOLJAKOVÁ, L.(2003) Manažerské účetnictví pro strategické řízení. 1. vyd. Praha: Management Press. 146 s. ISBN 80-7261-087-2. 37. VALACH, J. a kol. (1999) Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress. 247 s. ISBN 978-80-86929-49-1. 38. VALACH, J. a kol. (2006) Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd.Praha: Ekopress. 156 s. ISBN 80-86929-01-9. 39. VEBER, J. (2008) Podnikání malé a střední firmy. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada. 311 s. ISBN 978-80-247-2409-6. 40. ZALAI, K. a kol. (1998) Finančno-ekonomická analýza podniku. 2. vyd. Bratislava: Sprint. 112 s. ISBN 80-88848-18-0. 41. ŢIVĚLOVÁ, I. (2002) Finanční řízení podniku I. 1. vyd. Ediční středisko MZLU, Brno 105s. ISBN 807157-339-6. 42. ŢŮRKOVÁ, H. (2007) Plánování a kontrola: Klíč k úspěchu.1.vyd. Praha: Grada Publishing. 269 s. ISBN 978-80-247-1844-6.

136