Konkursní perličky

Úvodní slovo Úpadkové řízení je, především v poslední době, často středem pozornosti odborné i laické veřejnosti. Počínaje aférami soudců i správců konkursních podstat a konče připravovanými změnami právní úpravy.

Konkursní řízení se vždy dotkne, oproti běžnému spornému řízení, většího počtu osob. A ovlivní jejich osud. Konkurs na majetek obchodní společnosti znamená konec podnikatelských aktivit majitelů zkrachovalé společnosti, většinou připraví o zaměstnání zaměstnance úpadce, jiné podnikající subjekty připraví o obchodní partnery, umožní nové využití majetku úpadce, změní často rozložení sil v hospodářské soutěži.

Následující řádky jsou odrazem několikaletých zkušeností konkursního soudce krajského soudu. Jde o případy, které přinesla praxe. Mají být příkladem, jak konkursní řízení také někdy může vypadat. Bohužel nutno konstatovat, že většinou jde o příklady negativní. Ale i z takových lze přijmout ponaučení – jak by se některé situace neměly řešit.

! !

Podceňovat procesní pravidla se nevyplácí Neznalost zákonů již od časů starého Říma nikoho neomlouvá.

Pravidlo platí také pro procesní pravidla a postupy soudu, jejichž neznalost může v některých případech zcela zvrátit pro věřitele, v jeho neprospěch, jinak jasnou a příznivou situaci.

Na podatelně příslušného krajského soudu se jednoho letního dne objevil návrh pana V. N., který byl svým obsahem poměrně stručný: „Byl jsem zaměstnán u obchodní společnosti H. CZ, s.r.o. jako řidič. Za měsíce březen až květen tohoto roku mi zaměstnavatel nezaplatil mou mzdu a na mé ústní urgence mi jednatel zaměstnavatele sdělil, že nemá dostatek peněz a že nejsem jediný zaměstnanec, který je takto postižen. Prosím, aby byla sjednána spravedlnost a já dostal vyplaceny dlužné mzdy a na zaměstnavatele byl vyhlášen konkurs“. Text návrhu byl vepsán do formuláře návrhu, který mimo vyplněné části obsahoval také další kolonky, které však zůstaly autorem nepovšimnuty. Právě tak dopadla kolonka ve formuláři návrhu uvedená slovy: „Dalšími věřiteli dle dlužníka jsou:…“ a také řádky za každým z odstavců formuláře uvedené slovy: „Připojuji důkazy:…“. K návrhu nebyla připojena ani jediná další listina.

Neúplný návrh se dostal do rukou soudce. Aniž by nahlédl do zákona, bylo soudci zřejmé, že návrh má jen málo z náležitostí, které vyžaduje zákon č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (ZKV), v ust. § 4 odst. 2 a také zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád (o.s.ř.), v ust. § 42 odst. 4 a § 79. Věřitel, podávající návrh, neuvedl nic, co by svědčilo o úpadku obchodní společnosti H. CZ, s.r.o. Neoznačil ani jednoho dalšího věřitele dlužníka. A to přesto, že použitý formulář k uvedení těchto skutečností přímo vybízel. Soudci pročítajícímu návrh byla zřejmá i další věc.

Pan V. N. byl na úřadu práce, aby využil možností daných teprve v nedávné době přijatou právní normou, zákonem o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (zákon č. 118/2000 Sb.). Požádal zde o vyplacení svých mzdových nároků úřadem práce. Podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele je jednou z podmínek pro vyplacení dlužné mzdy úřadem práce.

Nekompletní návrh však nemůže být podkladem pro soudní rozhodnutí, které by navrhovatele potěšilo. Soudce si povzdechl nad obsahovou bídou návrhu a dal se do přípravy usnesení, které bylo adresováno panu V. N. a vyzývalo jej, tak jak to požaduje ustanovení § 43 o.s.ř., aby svůj neúplný návrh na prohlášení konkursu doplnil

o údaje týkající se pohledávky samotného věřitele a dále o údaje o dalších věřitelích obchodní společnosti CZ, s.r.o. Současně vyzval soud pana V. N. k předložení textu pracovní smlouvy a případně dalších listin, které by tvrzení z návrhu na prohlášení konkursu osvědčovaly. V části určené pro poučení adresáta usnesení soudce, jak mu to ukládá ustanovení § 43 odst.

2 o.s.ř., poučil pana V. N. v tom smyslu, že nebude-li podaný návrh řádně a včas doplněn, bude soudem odmítnut. Spisový materiál odputoval do soudní kanceláře a soudce pro tuto chvíli pustil celou věc z hlavy.

Po čtrnácti dnech se spis vrátil do rukou soudce doplněn o další podání pana V. N. Tentokrát byl podavatel rozvláčnější. Vytkl soudci, že nehodlá hájit jeho práva. Pan V. N. nechce nic jiného než svou mzdu, že pracovní smlouvu někam založil a neví kam, že od toho, aby si vše zjistil je tu přece soud a ne on - postižený zaměstnanec, že jiné lidi ze společnosti zná jen od vidění a že pokud mu soud nepomůže k jeho penězům, tak to bude veliká nespravedlnost, s níž se určitě obrátí na Evropskou Unii. Co jiného zbylo nebohému a osočenému soudci, než naplnit hrozbu odmítnutí podaného návrhu, vydat patřičné rozhodnutí a nechat je doručit panu V. N. a obchodní společnosti H. CZ, s.r.o.

Tentokrát uplynulo sotva pár dnů a v kanceláři soudce zazvonil telefon.

Na skromnou otázku soudce, kdo volá, se ozval poměrně nasupený hlas pana V. N., který, sotva se představil, začal spílat soudci v podobném duchu jako ve svém posledním podání. Pan soudce trpělivě vyčkával na chvíli, kdy pan V. N. udělá pausu, aby se nadechl k dalšímu projevu. V ten okamžik se pokusil vysvětlit panu V. N., že není v zákonných možnostech soudu a soudce nahrazovat neúplnost návrhů na zahájení žádného druhu, tedy ani návrhů na prohlášení konkursu. Soudce je tu pouze od toho, aby návrhy soudu doručené posoudil a o nich rozhodl. V právní mluvě se tomu říká dispoziční zásada. Za několik okamžiků již bylo snadnější objasnit rozlícenému věřiteli, že s těmito skutečnostmi žádný telefonát nic nenadělá.

Návrh, ovšem řádný a úplný, lze poté, co rozhodnutí o odmítnutí prvního návrhu nabude právní moci, uplatnit u soudu opětovně. Pan V. N. nakonec poděkoval a zavěsil.

Nový návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti H. CZ, s.r.o. podal opět pan V. N. Návrh sice byl podán opět na stejném formuláři jako v předchozím případě, ovšem tentokrát mnohem pečlivěji vyplněném. Údaj o dalších známých věřitelích označoval další bývalé zaměstnance dlužníka, kteří stejně jako pan V. N. nedostali vyplaceny mzdy.

Soud začal vykonávat běžné úkony spojené s přípravou podmínek pro

rozhodnutí. Především zaslal podané návrhy dlužníku spolu s výzvou k vyjádření a předložení seznamu majetku a závazků. Jako v mnoha jiných konkursních řízeních se ani tady nepodařilo návrhy a výzvu soudu doručit na adresu dlužníka uvedenou v obchodním rejstříku. Pokus o doručení stejných písemností na adresu bydliště jednatele obchodní společnosti H. CZ, s.r.o. dopadl lépe. Podle jeho sdělení obchodní společnost H. CZ, s.r.o. měla potíže již delší dobu a jen obtížně plnila své závazky k obchodním partnerům.

Další zaměstnanci naproti tomu ochotně sdělovali, že i oni byli zkráceni dlužníkem na svých mzdových nárocích. V okamžiku, kdy byly naplněny téměř všechny předpoklady pro prohlášení konkursu na majetek společnosti H. CZ, s.r.o., bylo soudu doručeno oznámení úřadu práce ze sídla dlužníka o uhrazení dlužné mzdy panu V. N. v celé výši, která mu nebyla zaměstnavatelem vyplacena. Ve svém podání úřad práce neopomněl připomenout dikci ust. § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., podle které pohledávka pana V. N. ve výši uhrazené mzdy přešla právě na úřad práce.

Této skutečnosti si byl vědom i soudce. Proto se opět svým usnesením obrátil na pana V. N., zda hodlá na tuto situaci reagovat. Pan V. N. sdělil na tuto výzvu soudu pouze to, že na svém návrhu trvá tak, jak jej podal. Soudci stačilo krátce nahlédnout do o.s.ř. a bylo mu zřejmé, že odůvodnění rozhodnutí bude opřeno především o tyto teze: návrh na konkurs může podat dlužník sám nebo některý z jeho věřitelů. Pan V. N. sice měl v době, kdy návrh podal, splatnou pohledávku za dlužníkem, ovšem v průběhu řízení jeho pohledávka přešla v souladu s její úhradou ze strany úřadu práce ve smyslu ust. § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000Sb. právě na tento úřad. Podle ust. § 167 odst. 2 a § 154 o.s.ř. je pro rozhodnutí soudu rozhodující stav v době kdy soud rozhodne; a v době rozhodování soudu o podaném návrhu již pan V. N. věřitelem dlužníka nebyl. Není tak osobou oprávněnou domáhat se u soudu prohlášení konkursu na majetek svého bývalého zaměstnavatele.

Soud proto návrh zamítl.

Reakce ze strany pana V. N., který kromě dlužné mzdy zřejmě prahl i po pomstě, byla tentokrát v rovině právní a odvolal se. I tak ovšem neopomněl zdůraznit, že soudy chrání hlavně darebáky a ty, co nechtějí platit lidem za jejich práci a on si myslel (zvláštní, že vždy nejvíc myslí ti, co toho nejméně vědí), že teď, po revoluci, už jsou soudy jenom spravedlivé.

Odvolací soud neměl složitou práci. Odkázal na odůvodnění soudu prvého stupně a dál dodal, že zřejmě z neznalosti pan V. N. nepoužil svého práva vyplývajícího z ust. § 107a o.s.ř. a nepožádal, aby na jeho místo věřitele a navrhovatele vstoupil příslušný úřad práce. Pokud by se tak stalo, pak by

mohl krajský soud posoudit celou věc jinak, zabývat se naplněním podmínek pro prohlášení konkursu u dlužníka a případně rozhodnout i o prohlášení konkursu na jeho majetek. Argumentace odvolacího soudu přesvědčila pana V. N. natolik, že již k dalším podáním nesáhl.

Případ návrhu pana V. N. není ojedinělý. Nejen zaměstnanci a úřady práce zapomínají na postupy, které občanský soudní řád předpokládá. Nelze odpovědnost za negativní rozhodnutí o podaném návrhu vždy a za všech okolností přenášet na soud.

! !

Kam čert nemůže, nastrčí špatného správce Pro úspěšný průběh konkursního řízení je, kromě jiných předpokladů, důležitá i odborná zdatnost správce konkursní podstaty. Současný systém výběru správců umožňuje téměř každému, kdo je členem advokátní komory, či se mu dostane podpory ze strany některého z mnoha zájmových sdružení správců konkursní podstaty, vstoupit do řad osob, zapsaných u krajských soudů v seznamech správců konkursní podstaty.

Před dvěma lety jeden krajský soud prohlásil konkurs na majetek Zemědělského družstva v L. Správcem konkursní podstaty soudce ustanovil advokáta JUDr. B.I. se sídlem nedaleko sídla úpadce a nedaleko hranic naší a Slovenské republiky.

Pracovnice soudní kanceláře i soudce byli docela překvapeni, když se poštovní zásilka adresovaná ustanovenému správci vrátila jako nedoručená s uvedením, že adresát si v úložní době zásilku nevyzvedl. Opakované doručení již nebylo potřebné. Do kanceláře soudce se dostavil JUDr. B.I. s vysvětlením, že mimo kanceláře v České republice má kancelář i na území Slovenska, a tak ne vždy stačí přebrat doručené soudní písemnosti. Omluvu doprovázel ujištěním, že se funkce správce konkursní podstaty ihned ujme.

Již první povinnost, spočívající v přípravě podkladů pro přezkumné jednání, byla provázena nemalými potížemi. JUDr. B.I. měl veliké potíže s přípravou přezkumných listů, tj. podkladů pro jednání, kde se má správce konkursní podstaty vyjádřit k přihlášeným pohledávkám. Pan JUDr. B.I. neměl žádné povědomí o pojmech jako je pravost či pořadí pohledávky, právo a oddělené uspokojení a určitost popření. Teprve po důrazném upozornění ze strany soudce upustil pan doktor při přezkumném jednání od tvrzení, že pohledávky věřitelů popírá s odůvodněním, že nenašel o jejich existenci žádné informace v účetnictví úpadce. To se mimochodem nacházelo ve velmi zbědovaném stavu a správce konkursní podstaty je měl k dispozici jen z malé části. Pro vykreslení celé situace lze dodat, že až v jednací síni bylo zjištěno, že v několika případech správce konkursní podstaty nevyzval věřitele k odstranění vad přihlášek.

Existence takové povinnosti byla pro pana správce téměř novinkou. Šlo o přihlášky bývalých členů Zemědělského družstva v L., jejichž přihlášky nebyly ani s přivřením obou očí těžce zkoušeného soudce způsobilé k přezkoumání. V případech, kde JUDr. B.I. věřitele přece jen vyzval, tak jak mu to ukládá a umožňuje ust. § 20 odst. 3 zákon č.

328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (ZKV) a tito na jeho výzvy nereagovali, správce jejich pohledávky popřel právě s odůvodněním, že věřitel svou pohledávku řádně nedoplnil. Větší zmatek snad již nemohl ani panovat. Soudce byl z

celé situace zoufalý. Jeho myšlenky se ubíraly směrem k ust. § 8 odst. 6 ZKV, které mu umožňuje správce konkursní podstaty zprostit, i bez návrhu, jeho funkce. Prokázané „schopnosti“ JUDr. B.I. k takovému postupu přímo vybízely. Soudce, veden myšlenkou, že všichni jsme lidé chybující, se rozhodl dát jmenovanému správci ještě jednu šanci.

Jak se ukázalo později, byla to chyba, kterých se všichni občas dopouštíme a na kterou mělo celé řízení zanedlouho takřka doplatit.

Po přezkumném jednání uvízla komunikace na mrtvém bodě. Ve dvou nebo třech telefonátech JUDr. B.I. ubezpečoval soudce, že v nejbližších dnech předloží soudu žádost o udělení souhlasu k prodeji majetku z konkursní podstaty mimo dražbu. Žádost, týkající se objektu bývalé vinárny U dvou pštrosů, sice byla soudu doručena, nebyla však provázena soupisem konkursní podstaty (byť i jen částečným) ani stanoviskem členů věřitelského výboru, který byl v mezidobí zvolen na schůzi věřitelů. I na schůzi JUDr. B.I. „překvapoval“ plynulým projevem (to byl fičák!), okořeněným množstvím nic neříkajících frází. Soudce krátkým dopisem upozornil JUDr. B.I. na chybějící náležitosti jeho podání a postupu a vyčkával věcí příštích. Namísto reakce ze strany správce konkursní podstaty se na podatelně soudu objevil dopis jednoho z členů věřitelského výboru. Vyjadřoval se k neobvyklému postupu JUDr. B.I., jenž opakovaně požadoval vyjádření tohoto člena věřitelského orgánu k navrhovanému zpeněžení s tím, že zpeněžovaný majetek označil pouze jako vinárnu U dvou pštrosů; aniž by označil nemovitosti tak, jak to požadují předpisy vztahující se ke katastru nemovitostí (označení parcelního čísla, charakteru nemovitosti, katastrálního území, obce, číslo listu vlastnictví, označení katastrálního úřadu a okresu). Na žádost o předložení příslušné části soupisu konkursní podstaty, kde byl majetek správcem sepsán, JUDr. B.I. žádným způsobem nereagoval. Není-li zřejmé co bude zpeněžováno a že majetek je sepsán tak, jak to vyžaduje v ustanovení § 18 odst. l a 2 ZKV, nemůže člen věřitelského orgánu dát kladné vyjádření k návrhu správce konkursní podstaty na zpeněžení jakýmkoliv způsobem. Této argumentaci soudce porozuměl. Zaslal JUDr. B.I. podání člena věřitelského výboru a opakovaně jej vyzval k témuž. Odpověď, jenž byla předložena soudci kanceláří překvapila všechny, kteří ji četli. Správce se postupem soudce a „rebelujícího“ člena věřitelského výboru cítil téměř dotčen. Svůj postup považoval za správný a požadavky na další listiny se mu jevily jako přehnané. Zoufalý soudce učinil poslední pokus, jak napravit vzniklou situaci. Naposled důrazně upozornil JUDr. B.I. na jeho povinnosti.

To, co následovalo, lze bez nadsázky označit za malý šok. Vyšší soudní úřednice sdělila soudci, že ji navštívil JUDr. B.I. a položil ji zajímavou otázku, co je to vlastně soupis konkursní podstaty a jak by taková věc měla, podle jejího názoru, vypadat. I když šlo o dotaz neformální, stačila tato zkušenost soudci k tomu, aby ihned změnil svůj postoj k právu chybovat a rozhodl o zproštění funkce správce konkursní podstaty JUDr. B.I. a ustanovil do téže funkce jinou osobu. Nový správce konkursní podstaty objevil,

mimo jiné, že nedůsledností JUDr. B.I. byli věřitelé takřka připraveni o majetek v hodnotě několika stovek tisíců korun. Pan doktor nepovažoval za nutné starat se o majetek právních předchůdců úpadce. Ani za této situace neztratil JUDr. B.I. sebevědomí a proti tomuto rozhodnutí se odvolal. Svá pochybení nepřipouštěl a za viníka celé situace označil soudce a „rebelujícího“ člena věřitelského výboru a jeho „nesmyslné a formální“ požadavky.

Co dodat? Ani odvolací soud „nenašel odvahu“ nadále ponechat JUDr. B.I. ve funkci správce konkursní podstaty a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správné. A pak, že na soudě nelze (alespoň občas) nalézt spravedlnost.

! ! !

A pak to nekupte, když je to tak levný!

Mottem tohoto příběhu může být, s jistou dávkou ironie, slavná věta Jaromíra Hanzlíka z filmu Slavnosti sněženek: „No nekupte to, když je to tak levný!“. Kupovat majetek z konkursní podstaty se za jistých okolností může proměnit ve velikou patálii.

Krajský soud na základě návrhu jednoho z věřitelů prohlásil před několika lety konkurs na majetek obchodní společnosti R.M., a.s. Současně správcem konkursnípodstaty ustanovil ing. K.N. Úpadce s rozhodnutím soudu zásadně nesouhlasil a využil svého práva odvolat se k vrchnímu soudu. Po nezbytných úkonech krajský soud spisový materiál postoupil odvolacímu soudu. Úpadce však byl v době prohlášení konkursu společností, jež stále pokračovala ve své činnosti a vlastnil poměrně rozsáhlý majetek, včetně provozovaného podniku.

Nebylo proto myslitelné vyčkávat na rozhodnutí odvolacího soudu. Správce konkursní podstaty ing. K.N. se proto ujal svých povinností. Ustanovení § 18a odst. 1 zákona č.

328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (ZKV) ani neumožňuje správci konkursní podstaty ukončit provozování podniku úpadce dříve, než dá k takovému kroku souhlas soud po předchozím vyjádření věřitelského orgánu.

Věřitelský výbor, zvolený na schůzi věřitelů, jednomyslně potvrdil správnost postupu správce konkursní podstaty ve vztahu k provozování podniku úpadce a výslovně trval na zachování provozu s poměrně zajímavým výrobním programem.

Věřitelé a konečně i soudce počítali s tím, že provozovaný podnik zahrnutý do konkursní podstaty bude pro budoucí kupující rozhodně zajímavější než množina nesourodého a neprovozovaného majetku, který podnik tvoří. Zajištění prostředků pro provoz podniku úpadce bylo stále složitější. Ing. K.N. proto, po předchozí konzultaci a souhlasném vyjádření členů věřitelského výboru, požádal soud o udělení souhlasu k prodeji některých částí majetku obchodní společnosti R.M., a.s., které přímo nesouvisely s výrobou. Ze získaných prostředků měly být pokryty náklady na konkursní řízení a provoz podniku do doby, než bude zpeněžen podnik úpadce zapsaný do soupisu konkursní podstaty. Soudce předložený návrh zvážil a usoudil, že je to v nastalé situaci jediné vhodné řešení. Nedostatek hotových peněz byl stále hrozivější. Zastavení provozu podniku úpadce by určitě míře uspokojení konkursních věřitelů neprospělo. Kromě toho provoz podniku byl díky schopnostem ing. K.N. stále rentabilnější. Svou roli samozřejmě hrál i fakt, že odpadla, díky probíhajícímu konkursu, povinnost hradit závazky vzniklé před prohlášením konkursu. Objekt, jenž měl být zpeněžen (rekreační zařízení), sliboval přinést do konkursní podstaty potřebné množství prostředků. Z časových důvodů se soudce rozhodl povolit prodej mimo dražbu. Dobrovolná dražba podle ustanovení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ZoVD), je v případě nemovitostí vždy

poměrně časově náročnější záležitostí, především s ohledem na zajištění povinných prohlídek dražené nemovitosti (§ 15 ZoVD), lhůty pro zveřejnění dražební vyhlášky (§ 20 odst. 3 ZoVD) a konečně i lhůty pro úhradu ceny dosažené vydražením ( § 29 odst. 4 ZoVD). Soudce přisvědčil svým rozhodnutím také dalšímu argumentu správce konkursní podstaty: část rekreačního zařízení navrženého k prodeji byla poskytnuta úpadcem jako zástava za půjčku. Věřitel svůj nárok u soudu řádně uplatnil včetně práva na oddělené uspokojení a jako takový byl i zjištěn. Tohoto poměrně drobného věřitele, pro něhož však nevrácená půjčka představovala téměř existenční záležitost, by bylo možno téměř okamžitě vyplatit. Zbylé prostředky pak správce využije v provozu úpadce.

Ing. K.N. zahájil bezprostředně připravené výběrové řízení. V souladu s požadavkem soudce nastavil správce konkursní podstaty podmínky výběrového řízení tak, že kupní cena bude úspěšným zájemcem složena do notářské úschovy. Celá částka bude vyplacena správci konkursní podstaty notářem oproti předložení listin osvědčujících zápis změny vlastnického práva na příslušném listu vlastnictví. Ing. K.N. i soudce byli v domnění, že nic nestojí v cestě úspěšnému průběhu celé akce.

Ing. K.N. také v krátké době sdělil soudci, že prodej nemovitosti probíhá úspěšně.

Nejvýhodnější nabídka byla úspěšně vybrána a částka je již na cestě z banky kupce na účet určeného notáře. Také další zpráva byla plná optimismu; peníze byly připsány na účet notáře a správce konkursní podstaty podal u příslušného katastrálního úřadu návrh na zápis změny vlastnického práva. Optimismus ing. K.N. a soudce šel ještě dál.

Katastrální úřad neměl k návrhu správce konkursní podstaty žádné výhrady a bylo možné očekávat, že peníze budou v rukou ing. K.N. v nejbližších dnech.

Přítrž dobrým zprávám učinilo až rozhodnutí odvolacího soudu. Krajskému soudu bylo téměř současně faxem a kurýrem doručeno rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek úpadce R.M., a.s. a věc byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí. Soudce krajského soudu, jak mu to ukládá ust. § 44a odst. 2 ZKV, nechal zkrácená znění usnesení odvolacího soudu vyvěsit na úřední desku. Konkurs na majetek společnosti R.M., a.s. byl tímto dnem zrušen. Ing. K.N. předal podnik úpadce zpět do rukou představenstva obchodní společnosti R.M., a.s.

Soudce rozhodl o odměně správce konkursní podstaty. Dál se chtěl věnovat úkolům, které pro něj vyplynuly z rozhodnutí odvolacího soudu. Představenstvo obchodní společnosti R.M., a.s. však také nezahálelo. Soudci bylo doručeno podání, kterým dlužník vznesl námitku podjatosti soudce. Soudce měl sice svůj vlastní názor na důvody, které dlužníka vedly k tomuto procesnímu kroku, ovšem soudcův názor nemohl nic změnit na faktu, že spis podle § 15b odst. 1 občanského soudního řádu postoupil odvolacímu soudu. Nové rozhodnutí o konkursu tak bylo odloženo na dobu neurčitou.

Za několik týdnů se v kanceláři soudce objevil ing. K.N. s žádostí o radu. Obrátil se na něj kupec, jenž zakoupil rekreační zařízení z bývalé konkursní podstaty úpadce R.M. Katastrální úřad kupce učinil vlastníkem majetku, na kterém však zůstalo váznout zástavní právo ve prospěch věřitele obchodní společnosti R.M. Bylo to stejné zástavní právo, jež bylo uplatněno v konkursním řízení jako právo na oddělené uspokojení a které bylo i zjištěno. Kupec samozřejmě s výmazem zástavního práva počítal. Vždyť mu je konečně zajišťovalo ust. § 28 odst. 5 ZKV a jeho zánik byl zohledněn i v ceně nabídnuté kupcem. Věřitel však nikdy peníze z titulu zástavního práva a práva na oddělené uspokojení neobdržel. Ani na něm nebylo možné spravedlivě požadovat podání návrhu na výmaz nešťastného zástavního práva. Ing. K.N. již správcem konkursní podstaty však také nebyl. Návrh z jeho strany byl bezpředmětný. „Jak k takové situaci mohlo dojít?“ ptal se kupec soudce a ing. K.N. Katastrální úřady při návrhu na zápis změny vlastnického práva, učiněný v souvislosti s prodejem majetku z konkursní podstaty (jako v tomto případě), odmítají souběžné návrhy na výmaz zajišťovacích institutů podle ust. § 28 odst. 5 ZKV. Vyžadují, aby návrh na výmaz podal správce konkursní podstaty teprve poté, co je na listu vlastnictví zapsán nový vlastník. A právě na tuto praxi doplatil i kupec rekreačního zařízení.

Co na tom, že § 28 odst. 5 ZKV platil tehdy a platí i nyní. Nářky kupce byly vyslyšeny, ale pomoci se mu nedostalo. Nešťastníkova reakce byla snad nepřiměřená, ale asi pochopitelná. Hrozba žalobou na soudce obou soudů, ing. K.N. i stát. Pro soudce a ing. K.N. tím věc byla pro tuto chvíli skončena.

Kde se stala chyba? A stala se vůbec? Žaloba nešťastného kupce podaná s odkazem na ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, by snad pomohla nalézt odpověď na otázky nešťastného kupce a soudce.

! !

Konkursním věřitelem snadno a rychle Moderní konkursní řízení má u nás téměř patnáctiletou tradici. Tato doba stačila mnohým osobám, které mají co do činění s tímto druhem soudního řízení, aby se vyškolily ve způsobech využívání mezer v zákoně č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (dále jen ZKV). Snad se inspirovaly překupníky s LTO, ale to již dnes není důležité.

Soudce krajského soudu prohlásil konkurs na majetek Zemědělského družstva „Rudá záře“ se sídlem v T. Správcem konkursní podstaty soudce ustavil již ověřeného a (podle mínění páně soudcova) i velmi pečlivého JUDr. F.K. Pan soudce, jak činil v případě každého konkursního řízení, současně s prohlášením konkursu rozhodl o svolání schůze konkursních věřitelů. Její termín stanovil tak, aby následoval těsně po uplynutí lhůty určené v rozhodnutí o prohlášení konkursu pro přihlášení pohledávek. Šlo o běžně užívanou praxi. K mnoha činnostem správce konkursní podstaty potřebuje podle ustanovení ZKV souhlas či stanovisko řádně zvoleného věřitelského orgánu; využití služeb třetích osob, vyjádření k prodeji, odsouhlasení nákladů na činnost správce konkursní podstaty. Kromě těchto činností může věřitelský výbor prokázat správci konkursní podstaty i další cenné služby, včetně podrobných informací o činnosti úpadce, v době před prohlášením konkursu.

Schůze věřitelů byla svolána na 10. února 2001. Ten den ráno čekalo na soudce a správce konkursní podstaty překvapení. Tři dny před konáním schůze věřitelů byla na fax krajského soudu doručena přihláška pohledávky paní P.Z. Přihláška zněla na fantastickou částku jednu miliardu korun. Právním důvodem byl v částce 200 000,- Kč restituční nárok. Zbylou část přihlášené miliardy tvořila náhrada škody, která měla paní P.Z. vzniknout z důvodu nemožnosti užívat svůj majetek a z titulu duševní újmy způsobené věřitelce režimem před rokem 1989. Přihlášku pohledávky podal na základě plné moci ing. R.Z. Jak vyplynulo z pozdějších skutečností, šlo o syna paní P.Z. Soudce i správce konkursní podstaty stáli v den konání schůze věřitelů před zajímavým právním problémem. Doposud neproběhlo přezkumné jednání. Bylo prakticky vyloučeno aplikovat ustanovení § 10 odst. 3 ZKV, tedy právo soudce omezit hlasovací práva některé ze skupin konkursních věřitelů, to je věřitelů, jejichž přihláška pohledávky nebyla doposud přezkoumána (to byly v tomto okamžiku všechny přihlášené pohledávky), nebo která byla popřena (to zase nebyla žádná z přihlášek).

Zůstala pouze možnost případně nepotvrdit zvolený věřitelský orgán a jeho náhradníky.

Přitom ještě stále zůstávala možnost, že přihláška paní P.Z. nebude doručena na podatelnu soudu v písemné podobě. V opačném případě by v souladu s ust. § 42 odst.

3 občanského soudního řádu (o.s.ř.) nemusel soud k faxové podobě zmíněné přihlášky přihlížet.

V den konání schůze věřitelů doručil ing. R.Z. na podatelnu soudu písemné vyhotovení svého faxového podání, včetně příloh v přihlášce označených. Na schůzi věřitelů, která měla na programu i volbu věřitelského orgánu, byla přihláška paní P.Z. největší přihlášenou pohledávkou představující více jak padesát procent všech hlasovacích práv. Ing. R.Z. vystupoval na jednání velmi impulzivně. Při volbě věřitelského orgánu navrhoval nejdříve volit zástupce věřitelů, kterým chtěl být samozřejmě on sám.

Požadoval, aby soud povolil výjimku z ustanovení § 11 odst. 1 ZKV a nechal zvolit pouze zástupce věřitelů. Soudce trpělivě vysvětlil inženýru R.Z., že výjimka z tohoto ustanovení není možná a je třeba, s ohledem na počet přihlášených konkursních věřitelů, zvolit věřitelský výbor s nejméně třemi členy.

Ing. R.Z. poděkoval za poučení a navrhl zvolit tříčlenný věřitelský výbor. Současně navrhl i jeho členy. Nebylo věřitele, který by proti tomuto návrhu vznesl námitku. Soud ještě jednou zvážil proběhlou volbu a neviděl v tomto okamžiku důvod, proč navržené členy věřitelského výboru nepotvrdit. Stejně tak jejich náhradníky.

Po prvním jednání věřitelského výboru se JUDr. F.K. obrátil na soudce s žádostí o radu. Ing. R.Z. hned na prvním jednání požádal o proplacení cestovného za jednání věřitelského výboru. Se stejným požadavkem vystoupil i další zvolený člen věřitelského výboru, doktor K.P. Správce požadavek obou členů věřitelského výboru odmítl. Soudce jej v jeho postoji podpořil.

Ing. R.Z. však nadále nezahálel. Jako předseda věřitelského výboru svolal věřitelský výbor bez vědomí správce konkursní podstaty a spolu s doktorem K.P. odhlasoval návrh na svolání schůze věřitelů, která měla hlasovat o odvolání správce konkursní podstaty, tak jak to umožňuje ustanovení § 8 odst. 5 ZKV. Žádost byla poměrně obsáhlá a vypočítávala údajná pochybení JUDr. F.K.: neproplácí pohledávky za podstatou (samozřejmě šlo o uplatněné nároky ing. R.Z. a doktora K.P.), nepodal trestní oznámení na předsedu úpadce (proč by tak mělo být učiněno, již uvedeno nebylo), nenavrhl soudu pravidelnou odměnu pro členy věřitelského výboru apod. A nezdraví dostatečně nahlas starší lidi, pomyslel si soudce při čtení návrhu, to jediné mu nevyčetli.

I s vědomím složitosti celé situace nezbylo soudci než v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 ZKV podanému návrhu vyhovět. Soudce si byl vědom, že v takovéto podobě již nemůže dále věřitelský orgán fungovat. Spojil proto svolávanou schůzi věřitelů s přezkumným jednáním. Správci konkursní podstaty soud uložil připravit podrobnou zprávu o jeho dosavadní činnosti.

Při přezkumném jednání JUDr. F.K. popřel přihlášku paní P.Z. v celé výši náhrady škody. Zbylou část pohledávky popřel jeden z věřitelů. Ing. R.Z. zřejmě s podobným postupem počítal a pečlivě si připravil jak popření pohledávek pěti největších věřitelů tak i plamennou řeč, ve které osočoval správce konkursní podstaty; znovu přetřásal

nevyplacené cestovné, nepodaná trestní oznámení na předsedu úpadce. Ve dvou okamžicích musel soudce inženýra R.Z. napomenout. Jeho slova o „prokazatelné trestné činnosti“ a „mnoha protiprávních aktech“ předsedy družstva „Rudá záře“ přesahovala rámec chování přípustného v jednací síni.

Po těchto slovech a přednesení zprávy správce konkursní podstaty, ve které obhajoval a věcně dokládal své kroky, soudce rozhodl v souladu s ust. § 10 odst. 3 ZKV o tom, že hlasovat budou jen ti z věřitelů, jejichž pohledávka byla zjištěna. Ani jeden z věřitelů nepodpořil návrh ing. R.Z. na odhlasování návrhu na odvolání JUDr. F.K. z funkce správce konkursní podstaty.

Výsledek hlasování přiměl soudce zvážit svůj postup ve vztahu k věřitelskému orgánu. Nejen věřitelé s hlasovacím právem, ale i nehlasující věřitelé vyjádřili s činností správce konkursní podstaty souhlas. A tak, s využitím § 11 odst. 4 ZKV, soud odvolal členy stávajícího věřitelského výboru a jmenoval nový.

Sluší se dodat, jak dopadla přihláška paní P.Z. Po výzvě správce konkursní podstaty k podání incidenční žaloby nebyla žádná ze strany věřitelky podána. Paní P.Z. a její podařený zmocněnec tak definitivně vystoupili z okruhu konkursních věřitelů v tomto řízení. Správci JUDr. F.K., ostatním věřitelům ani soudci svérázný přístup inženýra R.Z. v dalším průběhu řízení nescházel.

! !

Ať žije nebožtík!

V konkursním řízení hrají ne nepodstatnou roli úpadci a osoby, které za úpadce v řízení vystupují. Při vyhledávání těchto osob a při zjišťování údajů potřebných pro vedení konkursního řízení nastávají často roztodivné situace.

Jednou z velkých novel, účinnou od května 2000, byl do zákona o konkursu a vyrovnání vložen institut předběžného správce. V prvních měsících po účinnosti této novely zákona o konkursu a vyrovnání měli soudci jen nepatrné zkušenosti s institutem předběžného správce. A tak při jeho aplikaci občas nepostupovali vždy přiměřeným způsobem.

Krajskému soudu byl doručen návrh bankovního ústavu na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti O.S., s.r.o. Řízení od samého počátku provázely samé nezdary. Podle výpisu z obchodního rejstříku byl jediným jednatelem dlužníka pan R.F. V sídle společnosti nikdo soudní zásilky nepřebíral. Soudce proto nařídil doručit podaný návrh a výzvu k předložení seznamu majetku na adresu pana jednatele, pana R.F. Soudní zásilka s příslušným rozhodnutím byla poštou vrácena se sdělením, že pan R.F. zemřel v březnu 2000. Spis předložený soudní kanceláří soudce zařadil do hromady jemu podobných. V okamžiku, kdy se dal do jejich vyřizování, soudce přehlédl poznámku učiněnou pracovníky pošty a kanceláři uložil obeslat znovu pana R.F. na jeho adresu. Zapisovatelka bez rozpaků vykonala příkaz soudce. Po čtrnácti dnech se obálka vrátila zpět do rukou soudce. Poznámka na obálce byla důkazem, že i pracovníci pošty mají smysl pro detail. Na zadní straně obálky byla tato poznámka: „Pan R.F. je přes opakované pokusy o doručení stále mrtvý“. Soudci nezbývalo, než tento drobný políček držitele poštovní licence přijmout a svůj postup v celé věci poopravit.

Soudce se rozhodl využít v tomto případě zánovního institutu předběžného správce. Domníval se, že tento člověk snad bude mít více štěstí při zjišťování údajů o případném majetku dlužníka. Bankovní ústav v podaném návrhu uváděl, že dlužník nepochybně alespoň movitým majetkem disponoval. Dotazy, které činil soud, byly, stejně jako v ostatních případech, doposud bezvýsledné.

Předběžný správce, JUDr. V.R., se neprodleně po ustavení do funkce rozhodnutím soudu ujal svých povinností. Zpráva předběžného správce byla stručná. Žádný majetek dlužníka nebyl zjištěn, nebyl nalezen nikdo, kdo by měl o majetku dlužníka jakoukoliv povědomost. Jedna část zprávy však stála za povšimnutí. JUDr. V.R. u jednoho z dalších krajských soudů nalezl soudní spis, v jehož sporu vystupoval dlužník, ještě v době před podáním návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek, jako žalovaný. Žalobcem byla pražská obchodní společnost, jež se podanou žalobou domáhala úhrady částky 25 000 Kč a nákladů řízení. V řízení byl v dubnu 2000 vydán soudem platební rozkaz. Dlužníkovi bylo uloženo uhradit dlužnou částku a náklady řízení.

Platební rozkaz byl dlužníkovi doručen. Jeho převzetí (do vlastních rukou!) potvrzoval podpis pana R.F. jako jednatele na doručence k obálce s modrým pruhem. Soudce sledoval zprávu předběžného správce s velkým zaujetím. Pan R.F. i příslušný pracovník pošty dokázali při doručování příslušného platebního rozkazu nemožné. Jednatel dlužníka, pan R.F., převzal do vlastních rukou platební rozkaz téměř měsíc poté, co podle kopie úmrtního listu, založené ve spise, zemřel. Soudce nepatřil k příznivcům teorie o převtělování duší či posmrtném životě v jakékoliv podobě; byl svými rodiči vychován v duchu materialistickém. V tomto případě však musel uznat, že došlo k něčemu, co by zaujalo i tvůrce těch nejnapínavějších hororů.

Konkursní řízení dokáží sužovat nejen zesnulí jednatelé úpadce. V jiném z konkursních případů soud na návrh několika věřitelů prohlásil konkurs na majetek menší obchodní společnosti H.K., s.r.o.

Jediným společníkem a současně jednatelem úpadce se stal několik týdnů před prohlášením konkursu pan J.N. Současně bylo sídlo úpadce přeneseno do údajného bydliště tohoto společníka. Soudem ustanovený správce, ing. R.R., po třech týdnech od prohlášení konkursu sdělil soudci, že sídlo úpadce je pouze fiktivní, pan jednatel je neznámého pobytu; ing. R.R. jako důsledný správce konkursní podstaty pokračoval i nadále v pátrání po jednateli a společníku úpadcově. Úsilí páně správcovo bylo odměněno. Ve zprávě pro svolanou schůzi věřitelů již mohl ing. R.R. soudci písemně sdělit, že jednatel úpadce byl ve spolupráci se soukromým detektivem nalezen. Ke své zprávě ing. R.R. připojil i fotografii pana J.N. Tvář na fotografii zaujala nejen konkursního soudce, ale i jeho kolegu, se kterým sdílel jednu kancelář. Kolega, poté co fotografii pana J.N. prostudoval a aniž by četl komentář správce konkursní podstaty, zkonstatoval: „Typický průmyslový oligarcha. Tak nějak jsem si vždycky přestavoval pravého nepmena“. Oba pánové v taláru si tak připomněli doby, kdy byli ještě na základní škole seznamováni s dějinami Velké říjnové socialistické revoluce, bolševickým programem Nová ekonomická politika (NEP) a jeho představiteli - nepmeny.

Při schůzi věřitelů ing. R.R. doplnil svou písemnou zprávu podrobnějším komentářem nejen k osobě jednatele, ale i majetku zařazeného do konkursní podstaty.

Pan J.N. nebyl schopen ani na základě prostých a jednoduchých otázek správci konkursní podstaty sdělit, kde se nachází účetnictví úpadce a jaký majetek v době, kdy se stal společníkem, úpadce vlastnil. Majetek úpadce, představovaný budovou bývalé samoobsluhy v katastru města K.u P., mu nebyl znám vůbec. Ing. R.R. správně usoudil, jak uznal konečně i soudce a přítomní věřitelé, že trvat na přítomnosti pana J.N. na schůzi věřitelů nebo dokonce na jeho výslechu by bylo, mírněřečeno, kontraproduktivní.

V tomto názoru byli všichni utvrzeni dalším sdělením správce konkursní podstaty.

Kontaktovala ho telefonicky právní zástupkyně matky pana J.N. Sdělila správci, že syn její klientky byl, dle jejich informací, při podpisování listin o převzetí obchodního podílu ve

společnosti úpadce a funkce jednatele poněkud indisponován; prostě byl opilý jak zákon káže.

Perlou celého příběhu byl osud jediného majetku úpadce. Ing. R.R. jako správce konkursní podstaty majetek osobně zhlédl a o své návštěvě konkursní věřitele podrobně informoval. Objekt už dávno nesloužil k prodeji potravin či jiného zboží. Celý objekt byl v dosti dezolátním stavu. Muž, který se správci představil jako nájemce, provozoval v celém podniku restaurační služby, přesněji řečeno noční bar. Tak znělo oficiální sdělení.

Realita byla ve skutečnosti taková, že nájemce v prostorách přežíval s družkou a několika dalšími dívkami, jež by zákonodárce hodnotil jako osoby blízké věku mladistvých (v lepším případě). Domluva s dívkami byla složitá, čeština jim činila značné obtíže. Místnosti za restaurací, jak uváděl ing. R.R., byly v nevalném stavu a svědčily o charakteru celého podniku. Spolubydlící dívenky zde provozovaly nejstarší řemeslo na světě (nikoliv tesařinu či proměnu vody ve víno).

Nájemce nebyl schopen správci sdělit ani to, komu platí nájem. Nakonec správce konkursní podstaty vypátral, že žádný nájem placen není. Inženýru R.R. za těchto podmínek nezbylo, než ve spolupráci s pracovníky najaté bezpečnostní agentury nechat podnik vyklidit; včetně dívenek se špatnou češtinou (snad se uchytily, proboha, u konkurence!?). Během několika dnů zajistil ing. R.R. nového nájemce, jenž začal nejen hradit pravidelně nájemné, ale také změnil charakter provozovaného baru (zadní místnost začala sloužit jako salonek).

Osud jednatele úpadce, pana J.N., nebyl zřejmě tímto konkursním řízením uzavřen. Z obchodního rejstříku soudce zjistil, že pan J.N. figuroval jako jednatel a společník ve třech dalších společnostech. Podobné trampoty tedy čekají i na další správce…

! !

Soudní chodbou a síní nevážně i vážně Soudní řízení, k nimž řadíme i řízení konkursní, mají stránky stinné a ty druhé. Některé situace lze označit za příjemnější, jiné dokonce za úsměvné. Je to sice koření velmi vzácné, ale o to více jde o ingredienci příjemnou a žádanou. Soudní jednání v rámci konkursního řízení, jako jsou přezkumná jednání či schůze věřitelů, konaná za účasti někdy i širokého okruhu účastníků řízení (přihlášených konkursních věřitelů), jsou „vhodným místem“ pro situace, které lze jen stěží zařadit mezi běžné.

V konkursních řízeních vystupují často jako účastníci osoby, které by za jiných okolností do soudní budovy nikdy nevstoupily, ba dokonce z ní mají téměř panickou obavu. Takovou skupinou osob jsou členové úpadců - zemědělských družstev. Právní povědomí těchto osob často neodpovídá potřebám soudního, tedy ani konkursního řízení. Často ani najatí právní zástupci, tito žoldnéři moderní doby, v mnoha případech nedokáží zabránit situacím, které lze jen stěží označit za běžné a zákonem předpokládané.

Krajský soud svolal přezkumné jednání ve věci konkursního řízení na majetek Zemědělského družstva se sídlem v H., nedaleko česko - slovenských hranic. Jednání bylo jedním z mnoha svolaných na tentýž den do stejné jednací síně.

V ospalém jitru kráčel soudce, neboť on byl zvyklý začínat brzy po ránu, kdy nervy byly ještě odpočaté a chuť do práce přiměřená, do jednací síně. S talárem přehozeným přes pravou paži se chystal připravit vše potřebné na nařízená jednání. Naskytl se mu prazvláštní pohled. Před jednací síní, na lavici určené pro čekající účastníky, seděly dvě starší dámy, babičky v krojích jako vystřižených z Mánesových obrazů či z ilustrací Zdeňka Galušky ke knize Slovácko sa súdí. Každá z nich třímala v ruce rohlík proložený plátky masa. Obě důkladně zakusovaly. Soudce babičky zaujaly natolik, že nemohl nevyslovit otázku: „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ „Dobrý den, panáčku! My tu čekáme na to jednání. Bude se tu něco přezkómávat. My jsme přijely od nás, z H.“, odpověděla dobrosrdečně za obě oslovené ženy žena v červeném šátku. „Ale to jste tady brzo. Na vaše jednání dojde řada až za tři hodiny“, děl soudce pokoušející se o příjemný úsměv (což mu po ránu šlo velmi ztuha). „To nevadí, panáčku, my si počkáme.

A zatím tu trošku neco malého pojíme“. A znovu se zakously do své svačinky.

Vykolejený soudce pokrčil rameny a vstoupil do jednací síně. Když vyšel po necelé hodině ven na chodbu soudní budovy, obě ženy byly i nadále zabrány do družného hovoru a dál přikusovaly ze svých, zřejmě nevyčerpatelných zásob.

Nejasná představa o principech konkursního řízení u účastníků konkursních řízení může být až sebezničující a pro soudce a pracovnice soudu dokonce až nebezpečná.

V době předvánočních nákupů se v jednací síni u zvláštního přezkumného jednání sešlo větší množství bývalých členů úpadce, zemědělského družstva z malé vesnice z Vysočiny.

Zapisovatelku i soudce zaujala skupinka účastníků jednání vedená starším mužem v zánovním obleku. Všichni členové rodinného klanu sledovali s neobvyklým zaujetím průběh celého řízení. Pohledávka, přihlášená hlavou rodiny (šlo v rámci konkursního řízení o vcelku významnou pohledávku), byla správcem konkursní podstaty uznána a zjištěna.

Po skončení jednání, v okamžiku, kdy se soudce obrátil na účastníky jednání se standardní otázkou, zda má někdo ze zúčastněných připomínku k průběhu jednání, se vztyčila hlava rodinného klanu s otázkou, která zaskočila soudce, správce konkursní podstaty a některé z věřitelů: „Chtěl jsem se enom zeptat, kde si můžu vyzvednót ty peníze?“ „Které peníze máte na mysli?“ zeptal se soudce za všechny zaskočené. „No peníze, které mi tady pan správec přiznal. My si chceme kópit pár dárku k Vánocům. Vyplatíte nám je přece hned tady, ne?!“ děla jen o něco méně překvapivě, ale o to hlasitěji hlava klanu, která vše sledovala s velkým zaujetím.

Soudce začal pomalu krok za krokem všem vysvětlovat, co je to konkursní řízení a že dnes ty peníze určitě nikdo z věřitelů, ani těch přítomných, nedostane. Výraz všech členů rodiny se prudce změnil. Příval výrazů, který následoval z jejich úst, se dá opakovat jenom s velkým rděním a z části jen po 22 hodině. Pan soudce, přítomná zapisovatelka a s nimi celý soudní aparát a právní řád byli podrobeni nevybíravé kritice, která nepostrádala zmínky o zlodějích, lumpech a nepořádcích, které jinde určitě nepanují. Pokusy zmírnit příval slov ze strany správce konkursní podstaty a nakonec i dalších účastníků jednání se míjely účinkem. Po vyčerpání dostupných výrazů se všichni na pokyn hlavy rodiny jako jeden muž zdvihli a opustili jednací síň dříve než soudce sebral sílu na povolání členů justiční stráže. Ještě že Čechy nejsou Sicílie, pomyslel si soudce, to bychom se už všichni váleli v krvi.

Emoce mnohdy narušující poklid soudních jednání, lze nalézt i u konkursních řízení na majetky jiných druhů úpadců, než jsou zemědělská družstva. Schůze věřitelů svolaná soudem ve věci konkursního řízení na majetek menší obchodní společnosti AB R., s.r.o. se konala v útulné jednací síni za účasti několika věřitelů, včetně mladých manželů, jednatele a současně jediného společníka úpadce. Z počátku nic nenasvědčovalo, v jaké drama se jednání vyvine.

Soudem ustavený správce konkursní podstaty ve své zprávě sdělil přítomným věřitelům, většinou klientům úpadce, který jim za jejich peníze slíbil vystavět či renovovat jejich rodinné domy a usedlosti, že do konkursní podstaty bylo možno zahrnout majetek jen nepatrné hodnoty. Ostatní svěřené prostředky stačil úpadce utratit bez většího

efektu pro postižené klienty. Závazky úpadce spočívající v provedení nasmlouvaných stavebních prací na majetcích konkursních věřitelů, nebude proto možno realizovat.

Těmito slovy uzavřel správce konkursní podstaty svou zprávu přednesenou na jednání.

Přítomní věřitelé přijali toto sdělení smířlivě. Žena z mladého manželského páru, sedícího v první řadě lavic určených pro veřejnost, se usedavě rozplakala. Z jejích vzlyků soudce spolu s ostatními přítomnými vyrozuměl, že úpadce je svou činností připravil o všechny jejich úspory; a oni neví, co nyní budou dělat. Manžel několikrát během manželčina projevu vzhlédl k jednateli úpadce, jenž celý výjev sledoval s klidným výrazem. Prudkou a nečekanou reakci manžela plačící ženy nikdo neočekával. Bez varování, několika rychlými kroky, přiskočil k lavici, kde seděl jednatel úpadce. Po celou dobu byla jeho paže napřažená a nikdo nepochyboval, že dojde k úderu do tváře jednatele úpadce. Inzultaci zabránila jen neobvykle rychlá reakce správce konkursní podstaty, jenž se vztyčil proti útočníkovi v celé výši svých téměř dvou metrů a důrazné okřiknutí soudcem. Emotivní věřitel několika výrazy popsal vše, čím se chystal počastovat toho, kdo jeho mladou rodinu připravil o celoživotní úspory. Veden svou ženou a dalším z věřitelů pak opustil jednací síň. K dalším atakům již naštěstí nedošlo.

Celá epizoda měla vliv především na výraz a vystupování jednatele úpadce. Úzkostlivě vzhlížel po zbytek jednání k přítomným a jakmile soudce jednání ukončil, kvapně opustil budovu soudu. Uklidnění manželé již naštěstí budovu soudu také opustili. Další eskalace napětí z jednací síně již nehrozila.

Co není běžné, může někdy mít úsměvný nádech. Vše, co není běžné, nemusí být ale vždy jen úsměvné.

! !

Svině za soudní poplatek Úpadkové řízení je poněkud zvláštním druhem soudního sporu. Nejen ve vztahu k jiným právním předpisům, ale i samotným obsahem a způsobem, jakým přistupuje k řešení pohledávek věřitelů úpadce. Věřitelé, někdy již po několikáté v krátké době, uplatňovali své nároky vůči úpadci (pokud např. již před prohlášením konkursu vedli proti úpadci nalézací řízení). Jejich nároky však lze v konkursním řízení uspokojit (v drtivé většině případů) jen poměrně. Z pohledu laika jde mnohdy o těžko pochopitelné skutečnosti, které přivádí některé z dotčených věřitelů do, pro ně jen s obtížemi, pochopitelných situací.

V roce 1999 prohlásil soudce krajského soudu konkurs na majetek Zemědělského družstva v M. Řízení probíhalo poklidně, ustavený správce konkursní podstaty postupoval obratně a s patřičnou erudicí. Idylu řízení narušilo přezkumné jednání, na které se dostavil neobvykle velký počet přihlášených věřitelů. Atmosféra v přeplněné jednací síni byla značně napjatá. Zvláště poté, co důkladný správce konkursní podstaty začal popírat mnohé z přihlášených pohledávek přítomných občanů obce M. Nároky v podaných přihláškách nebyly dostatečně doložené a ty, které doložené byly, pak nebyly často oprávněné. Jen důrazné napomínání účastníků jednání ze strany soudce umožňovalo pokračovat v jednání a udržovalo celé osazenstvo v relativním klidu.

Vše vyvrcholilo při popření pohledávky pana P.H. Správce konkursní podstaty vyjádřil své stanovisko k pohledávce pana P.H., kterou, jako jí podobné, popřel. Pan P.H., zjevný duchovní vůdce přítomných občanů obce M., vyskočil a bez rozpaků a udělení slova přítomným sdělil, že je to všechno zlodějina, a že správce konkursní podstaty, soudce a potažmo celý stát, představovaný hlavně ministrem zemědělství (v projevu označen za „pacholka“), chtějí nebohé a těžce zkoušené soukromé zemědělce (a tím pan P.H. byl) okrádat až do úplného zničení. Dav souhlasně zahučel. Napětí v soudní síni silně připomínalo situaci na stadionu před rozhodující penaltou na mistrovství světa ve fotbale.

Soudce nejdříve nezbedného věřitele napomenul a pokusil se opětovně vysvětlit to, co již jednou uvedl na počátku jednání. Popření pohledávky je pouze názor správce konkursní podstaty. A pokud pan P.H. s tímto názorem nesouhlasí, může podat řádnou incidenční žalobu. Rozhodně nikdo nehodlá chudého soukromého zemědělce okrádat.

Oslovený překvapivě upustil od nevybíravých výpadů a přistoupil na věcnou debatu. Dotázal se, co že ho ta žaloba bude jako stát. Soudce reagoval poučením v duchu tehdy platné právní úpravy. Za podání žaloby je třeba zaplatit soudní poplatek 5 000 Kč.

Reakce pana P.H. na sebe nedala dlouho čekat: „To už je moja druhá přihláška do konkursu,“ hřímal muž a jeho čelo se nebezpečně svraštělo. „Tam mě to taky popřeli, a aby sem měl na poplatek, musel jsem prodat sviňu. Další sviňu už kvůli nějakýmu poplatku prodávat nebudu!“ Spokojen s přednesenou argumentací, usedl pan P.H. spokojeně na své místo. Vítězoslavně sledoval své, poněkud zaskočené, spoluobčany.

Na věcnou argumentaci se nedalo vcelku ničeho namítat. Soudce pokrčil rameny a jednání pokračovalo. A výsledek? Svině obětována nebyla a pohledávka zůstala popřená.

Konkurs na majetek družstva z M. patřil k těm, na něž se nezapomíná. U dalšího přezkumného jednání, opět hojně navštíveného občany obce M., došlo k popření pohledávky paní H.K., jež uplatnila nárok zděděný po svém zesnulém muži. Bohužel byl v dědickém řízení opomenut nevelký pozemek, základ uplatněného nároku. A tak v této části musel správce konkursní podstaty nároky paní H.K. zpochybnit. Přítomná paní H.K. sledovala celé jednání velmi pozorně, s rukou do kornoutu přitisknutou na pravém uchu. Argumentaci správce konkursní podstaty u její pohledávky zřejmě nezaregistrovala.

Rozhlaholila se na jednací síň: „Co jste to říkal?“ „Vy jste pana správce konkursní podstaty neslyšela?

Vy špatně slyšíte?“ reagoval soudce. Z auditoria odpověděl ženský hlas: „Ale slyší, ale ona je, pane soudce, úplně natvrdlá.“ Soudce gestem uklidnil pochechtávající se osazenstvo a vyzval paní H.K., nechť přistoupí ze svého místa až před něj. Jal se za pomoci správce konkursní podstaty paní H.K. objasnit, v čem že problém popření její pohledávky spočívá. Ve snaze projevit účast s potíží paní věřitelky učinil soudce, pro plynulost jednání, osudovou chybu. „Paní K., a co to vlastně bylo za pozemek?“ zeptal se co možná nejpřívětivějším hlasem.

Následný, asi patnáctiminutový výklad, se prostě nedal zastavit. Projev Děda Vševěda z Cimrmanovy pohádky O Dlouhém Širokém a Krátkozrakém byl vedle tohoto monologu krátkým srozumitelným projevem. Všichni přítomní byli obeznámeni s historií rodiny paní H.K. a jejím vlastním, velmi pohnutým osudem. Asi na čtvrtý pokus se podařilo soudci projev paní H.K. přerušit. Ze zoufalé situace soudce i správce konkursní podstaty vysvobodil jeden z věřitelů, který se paní H.K. ujal a odvedl ji zpět na místo s ujištěním, že jí vše v klidu domova vysvětlí.

Zdrojem nestandardních situací mohou být vedle konkursních jednání také projednávání incidenčních sporů. Jiný soudce stejného krajského soudu vstupoval za jasného letního rána do jednací síně k projednání incidenčního sporu a netušil, že utrápený výraz právního zástupce správce konkursní podstaty je předzvěstí něčeho nedobrého. Žalobcem byl pan H.S., soukromý podnikatel, jinak muž středních let, neobvykle rozložité postavy, jemuž správce konkursní podstaty v rámci konkursu na

majetek strojírenské společnosti popřel pohledávku v řádech několika set tisíc korun.

Soudci se jevila situace vcelku jasnou. Žalobce měl k dispozici pouze chabé důkazy.

Jeho tvrzení byla také jen stěží přijatelná.

Argumentace užitá žalobcem představu o standardním průběhu jednání smetla rázně ze stolu. Hned na počátku se žalobce vytasil s daňovým přiznáním včetně přehledu svých příjmů a hrdě prohlásil, že nějaká pohledávka jej až tak netíží. Jeho zájmem je hlavně dostat zaplacené náklady řízení, do kterých zahrnul cestovné za cca 600 kilometrů a ušlý zisk za dobu jednání. To mu ke spokojenosti bohatě postačí.

Po prvním šoku a zaprotokolování projevu pana H.S. se soudce snažil jemně (vědom si fyzické a váhové převahy žalobce nad soudcem a žalovaným současně) vysvětlit, že náklady by mohl pan H.S. dostat od žalovaného zaplaceny až poté, co ve sporu uspěje. A že u tohoto druhu sporů, to je u incidenčních žalob proti správci, až na výjimky, nelze náhradu nákladů řízení přiznat. Neuspěl. Žalobce, jako by slova soudce neslyšel, zopakoval bez uzardění svá tvrzení a vítězoslavně přehlédl celé osazenstvo přítomné v jednací síni. Právní zástupce správce konkursní podstaty podpořil soudce v jeho tvrzeních a dodal, že by se nebránil v případě neúspěchu ve sporu uhradit žalobci náklady, ale že zákon hovoří jasně, tak jak uvedl pan soudce. Aby svou argumentaci podpořil, navrhl soudci, aby jednání na několik minut přerušil za účelem pokusu stran o smírné řešení. Když se po dvaceti minutách obě strany vrátily do jednací síně, bylo na zástupci žalovaného vidět, že prošel těžkou zkouškou své výmluvnosti. Úspěchu ale nedosáhl. Po provedení důkazů a závěrečných řečech soudce nakonec vyhlásil očekávaný rozsudek. Žalobu zamítl a náhradu nákladů nepřiznal ani jedné ze stran; žalovaný se práva na náhradu nákladů vzdal. Pan H.S. se odvolal. Snad odvolací soud najde způsob, jak panu H.S. vysvětlit, že ty svoje náklady prostě nikdy dostat nemůže.

! !

O konkursní podstatě, hříběti, psu Barykovi, kole a prodaném lisu Neodmyslitelnou součástí konkursního řízení a činnosti správce konkursní podstaty je sestavování soupisu konkursní podstaty, jeho zpeněžování a spory, zda sepsání toho či onoho mělo být učiněno a zda věc nebo právo nemají být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny.

Konkurs může postihnout téměř kohokoliv a také téměř cokoliv může správce konkursní podstaty pojmout do soupisu konkursní podstaty konkrétního úpadce.

Před několika lety prohlásil krajský soud konkurs na majetek Zemědělského družstva R.Z. Ustavený správce, ing. F., pro kterého to byl jeho první konkurs, vyrazil do sídla družstva a jal se mimo jiné sestavovat soupis konkursní podstaty úpadce. Za několik dní se hlásil u soudce a hrdě oznamoval, že soupis konkursní podstaty je již téměř hotov. Zbývá projít jen stáje v úpadcově areálu. Za několik dnů správce konkursní podstaty už tak nadšený nebyl. „Mám tam napsat kobyla s příslušenstvím, do závorky „s nasciturem“, nebo je to kobyla a nenarozené hříbě?“ obrátil se ing. F. telefonicky na soudce s otázkou, jak má provést sepsání březí kobyly do soupisu konkursní podstaty úpadce.

Tento „závažný“ problém zatěžoval telefonní linku soudu asi dvacet minut. Soudce vše nakonec odbyl pokynem, aby správce konkursní podstaty zatím do soupisu konkursní podstaty uvedl pouze kobylu, a až hříbě spatří světlo světa, může jej správce konkursní podstaty do soupisu doplnit. Taková odpověď správce konkursní podstaty uklidnila natolik, že zavěsil. Soudce si mohl na chvíli oddychnout.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Na soudci se v případě ing. F. a jeho úpadce přímo trvale usadilo. Jakmile odpadl problém s kobylou, vyvstal další. Soudce při studiu spisu a soupisu konkursní podstaty Zemědělského družstva R.Z. nepřehlédl položku: „bod 12. pes Baryk.“ Ing. F. pečlivě uvedl, že jde o hlídacího psa, kterého zakoupilo družstvo před dvěma lety a na psa si nečiní nárok žádná třetí osoba. Pes byl správcem oceněn na tři tisíce korun. Psa správce používal i nadále k hlídání objektů úpadce a jeho služeb si velmi cenil.

Při schůzi věřitelů správce konkursní podstaty velmi pečlivě seznamoval skupinu přítomných věřitelů se svou činností a sestaveným soupisem konkursní podstaty.

Všechny přítomné probrala poznámka správce konkursní podstaty k položce 12 soupisu: „V případě psa Baryka budu muset požádat soud o udělení souhlasu k jeho vyloučení ze soupisu konkursní podstaty. Pes byl odcizen neznámým pachatelem.“

Soudci vypadla překvapením tužka z ruky, zapisovatelka se ukryla za monitor, aby mohla vyprsknout smíchy. Zbytek auditoria v jednací síni zíral na správce konkursní podstaty jako dítě na vánoční stromek. Někdo ukradl hlídacího psa!?

Správce z tváří přítomných pochopil, že je informace zaujala. Na nevyslovenou otázku uvedl, že ho to samotného překvapilo. Baryk byl velmi dobrý pes, ale je prostě pryč a to včetně misky na žrádlo, kterou mu správce konkursní podstaty zakoupil z prostředků konkursní podstaty. Jen s mimořádným sebezapřením soudce potlačil výbuch smíchu a dal pokyn k pokračování jednání.

Před nedávnou dobou soudkyně téhož krajského soudu prohlásila konkurs na majetek drobného soukromého podnikatele, pana M. Úpadce již před prohlášením konkursu soudkyni v pravidelných intervalech navštěvoval a domáhal se rychlého prohlášení konkursu (kdyby se tak chovali všichni dlužníci!). Soudní spis zásoboval obsáhlými rozbory své finanční situace a jejími příčinami. Jeho právní závěry (byť právníkem pan M. rozhodně nebyl) přiváděly k úžasu nejdříve jen soudkyni, posléze i správce konkursní podstaty. Soudkyně vědomě vybrala do funkce správce konkursní podstaty muže s velkými zkušenostmi a rozložitou postavou. Tušila, že nepůjde o jednoduchou kausu.

Pan M. několik měsíců po prohlášení konkursu doručil na soud další z řady svých obsáhlých podání, které však tentokrát nebylo rozborem jeho neutěšené situace.

Soudkyně z obsahu podání vyrozuměla, že správce konkursní podstaty sestavil soupis konkursní podstaty, do kterého zahrnul i horské kolo Olpram, které však není majetkem pana M., ale jeho snachy, která jej měla u něj doma uložené.

Na doložení svých tvrzení předložil pan M. soudu nejen kopii dokladů o jeho koupi, kopii rodného listu jeho snachy, oddací list syna a dotyčné dámy, ale také obsáhlé album fotografií z rodinného alba, částečně ze svatebního obřadu i hostiny (na doložení existence snachy a za účelem její identifikace, jak napsal pan M.) a částečně fotografie snachy s dotyčným bicyklem (na doložení, že kolo je majetkem snachy). Soudkyně vše pozorně prostudovala. Nakonec jí stejně nezbylo než zvednout telefon a zavolat správci.

Správce konkursní podstaty soudkyni do telefonu potvrdil, že obdržel stejné podání se stejnými přílohami. Vysvětlil paní soudkyni, že celá věc je již půl dne vyřešena. Kolo bylo předáno paní snaše, která na něm odjela. Pan M. doručil za několik dní děkovný dopis nejen samotné soudkyni, ale neopomenul ani předsedu soudu.

Ne vždy se dotčené strany obejdou bez soudního procesu. Žaloby na vyloučení věcí k konkursní podstaty mohou být někdy velmi složité jen vinou účastníků samotných. V konkursním řízení na majetek akciové společnosti K.M. správce konkursní podstaty pojal do soupisu konkursní podstaty mimo jiné i lis staršího data výroby.

Doklady úpadce nebyly právě kompletní. Správce konkursní podstaty tak měl jen málo

možností jak zjistit původ velké části majetku úpadce, včetně zmíněného lisu. U soudu ani u správce konkursní podstaty nikdo žádné nároky k této části majetku nevznesl. Lis byl správcem zpeněžen zájemci s nejvyšší nabídkou.

Za několik měsíců byla témuž soudci předložena vylučovací žaloba, kterou se leasingová společnost, zastoupená JUDr. N., domáhala vyloučení téhož lisu z konkursní podstaty úpadce K.M., a.s. Právní zástupce správce konkursní podstaty sdělil soudu, že lis je zpeněžen. Jinak by byl ochoten lis žalobci vydat. Listiny předložené žalobcem svědčily jednoznačně pro fakt, že lis úpadci skutečně nepatřil. Soudce nařídil jednání s bláhovým předsvědčením, že žalobce, na základě stanoviska správce konkursní podstaty, změní petit své žaloby a bude se domáhat vydání výtěžku z prodeje lisu. Věc bude pak snadno vyřízena.

V jednací síni právní zástupce správce konkursní podstaty zopakoval své stanovisko. Soudce vyzval JUDr. N., aby se k věci vyjádřil. Pan doktor sveřepě trval na vydání stroje. Velmi urputně se vyjadřoval o nutnosti získat stroj nazpět z konkursní podstaty úpadce. O změně žalobního petitu pan doktor odmítal mluvit. Sveřepý postoj žalobce a mimika, kterou svůj plamenný projev doprovázel, evokovala v soudci vzpomínku na repliku Mariána Labudy k jeho oblíbenému králíku z filmu Vesničko má středisková: „Jen si dupni Evžene, jen si dupni!“ Vytrvalost JUDr. N. vedla i tentokrát k cíli, ovšem nechtěnému. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že již není co vylučovat.

Poznámka v odůvodnění rozsudku o tom, že pokud by žalobce změnil svůj žalobní petit na vydání výtěžku z prodeje stroje, bylo by mu vyhověno, přiměla zřejmě JUDr. N. konečně k zamyšlení. Žalobce od dalších kroků k záchraně lisu upustil a odvolání do rozsudku nepodal. Evžen už zkrátka nezadupal.

! !

Družstevní záložna – úpadce k nezaplacení Rozvoj tržní ekonomiky v prostředí, kde nebyl po několik generací tento pojem ani jeho obsah blíže znám, dává široký prostor pro mnoho různých spekulantů až vychytralců, kteří využívají lidské naivity a touhy po rychlém a snadném zbohatnutí. Jako typický příklad lze uvést družstevní záložny, nazývané také „kampeličky“. Jak rychle nastal jejich boom, tak rychle nastal i jejich konec. Výsledkem „aktivit“ zakladatelů a představitelů družstevních záložen jsou nekonečné řady doslova ožebračených klientů těchto „černých děr české ekonomiky“. Těmto obětem jsou věnovány následující řádky.

Družstevní záložny představovaly vždy větší sdružení osob. Úpadek velkého dlužníka, se širokým okruhem dotčených osob (potencionálních konkursních věřitelů) je pro konkursního soudce, aparát soudu a správce konkursní podstaty vždy zdrojem mnoha problémů.

Na majetek jedné z menších družstevních záložen (jen několik stovek klientů) byl krajským soudem před několika lety prohlášen konkurs. Soudce ustavil do funkce správce konkursní podstaty mladého ambiciózního advokáta, s jehož působením ve funkci správce konkursní podstaty měl pozitivní zkušenost. Ubohý soudce zřejmě netušil, že tím schopnému a ambicióznímu mladému muži učinil medvědí službu. Na obranu soudce budiž řečeno, že ani on ani jeho kolegové neměli v té době s tímto druhem konkursů větších praktických zkušeností.

Když byl konkurs prohlášen, chtěl soudce telefonicky jmenovaného správce konkursní podstaty informovat o ustavení do funkce a dohodnout další postup. Mladý právník do telefonního aparátu pana soudce pozdravil poněkud odměřeně a sdělil , že o konkursu již ví. Zaskočenému soudci oznámil, že úderem deváté hodiny, pouhou hodinu poté, co soud vyvěsil usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce, stojí pod balkonem jeho kanceláře skupina asi deseti občanů staršího věku a domáhají se přijetí jménem občanského sdružení „Ochrana členů Záložny B.K.“ (rozuměj úpadce).

Zkoprnělému soudci sdělil, že zatím sice nenalezl způsob, jak se protlačit demonstrujícími členy kampeličky na ulici a ke svému autu, ale že určitě přijede.

Ranní káva soudci nepříjemně zhořkla v ústech. Odpolední zprávy vypadaly příznivěji. Občanské sdružení „Ochrana členů Záložny B.K.“ bylo správcem uchlácholeno a výkon správy mohl (jak někteří představitelé soudní moci naivně doufali) poklidně začít. Soud a správce konkursní podstaty zaplavilo nejen množství přihlášek pohledávek, často velmi zmatených a nesrozumitelných, ale také množství podnětů k přezkoumání počínání vrcholných představitelů záložny B.K. za dobu mnoha let nazpět.

Správce konkursní podstaty přijímal, zpočátku poměrně trpělivě, nové a nové deputace členů záložen. Jeho nervová soustava však postupně podléhala neustálému tlaku. To se projevilo i na práci jeho kancelářských sil. Jeden z věřitelských výborů byl svolán do kanceláře správce konkursní podstaty. Soudce, jenž projevil vůli se tohoto jednání zúčastnit, kráčel v dostatečném časovém předstihu do budovy, kde správce konkursní podstaty sídlil. Pracovník ochranky objektu, po prověření totožnosti, soudce vyzval, aby vystoupal do kanceláře správce konkursní podstaty ve druhém patře.

Už v mezipatře na soudce čekala správcova sekretářka. Jakmile se ujistila o totožnosti příchozího, dodala na vysvětlenou: „Víte, pane doktore, já mám takový příkaz.

Našeho pana doktora už druhý den bolí hlava. Včera tu bylo od rána postupně dvacet pět členů záložny. Z toho tři se vydávali za pracovníky soudu, abychom je pustili dál.

Jeden se vydával za soudce. Pokud byste patřil do téhle skupiny, musela bych vás zadržet, v případě odporu srazit se schodů.“ Dívčina upřímnost podložená jejím kouzelným úsměvem vyvolala u soudce chápavé porozumění.

Výše zmíněné občanské sdružení zasáhlo do běhu konkursu ještě jednou a mnohem výraznějším způsobem. Soudce po telefonu oslovila pracovnice Kanceláře prezidenta republiky a žádala o bližší informace o konkursu na majetek Záložny B.K. Jako důvod uvedla obrovské množství dopisů, téměř shodného obsahu, kterými se všichni členové úpadce, včetněčlenů občanského sdružení „Ochrana členů Záložny B.K.“ obraceli na prezidenta republiky se žádostí o pomoc či půjčku na vedení soudních sporů a právní pomoc při podávání trestních oznámení. Pracovnice prezidentské kanceláře vystačila s krátkou ústní informací o průběhu konkursu a postupech správce konkursní podstaty. Utrpení však neměl být konec.

Samostatnou kapitolou pak byla soudní jednání, schůze věřitelů a přezkumná jednání. Počet přihlášených věřitelů a povinnost zajistit pro všechny účastníky řízení možnost zúčastnit se soudního jednání za důstojných podmínek, vedly soudce k nutnosti požádat správu soudu o zabezpečení prostor, jež pojmou několik stovek přihlášených věřitelů. Soudce se ještě před tímto, ekonomicky i organizačně náročným krokem, pokusil oslovit předsedu občanského sdružení „Ochrana členů Záložny B.K.“, pana M.H., s dotazem, zda sdružení nepověří jednoho či několik svých členů zastoupením ostatních osob při soudních jednáních. Potřeba velkého jednacího sálu by se tak stala nicotnou. Opakovaně pan soud ujistil, že nic takového nepřichází v úvahu.

Občanské sdružení „si něco takového nemůže přece dovolit organizovat. Bylo by tak zneváženo celé soudní jednání!“ Když se konečně podařilo jednání zajistit a zorganizovat, došla den před jednáním plná moc pěti právních zástupců udělená pěti početnými skupinkami přihlášených věřitelů – členů občanského sdružení. Pan neopomněl soudci zavolat a hrdě mu oznámit, že je to jeho dílo. Aby „soudu ušetřil

práci“. Štěstím volajícího bylo, že myšlenky a přání soudce nešla v tom okamžiku dost dobře naplnit; do druhého dne soudce stačil (za výrazné pomoci své manželky) vychladnout. Jednání proběhlo v komorním prostředí, za účasti asi tří desítek osob. V pronajatém sále Obecního domu pro několik stovek osob si přítomní připadali poněkud ztraceni.

Za několik dní soudce, cestou ze své kanceláře k domovu, procházel okolo ne právě vábně vyhlížející restaurace s názvem „U kouřícího králíka“. Soudce překvapilo, že za oknem zahlédl postavu správce konkursní podstaty Záložny B.K. Správce byl jinak velmi slušný muž, který do celkové atmosféry podniku příliš nezapadal. Druhého dne si soudce neodpustil telefonický dotaz, co že pan správce konkursní podstaty v restauraci nižší cenové skupiny „U kouřícího králíka“ hledal. Správcova odpověď byla krátká a prostá. Úpadce vlastnil několik směnek, jež se staly splatné právě včerejšího dne a to v sídle úpadce specifikovaném adresou. Od podpisu směnek však úpadce sídlo prodal a na jeho místě vyrostla právě zmíněná restaurace „U kouřícího králíka“. Nezbylo tedy, než v době splatnosti restauraci navštívit a vyčkat, zda dojde k zaplacení. Nedošlo. Jediným hmatatelným výsledkem správcovy snahy byl silně načichlý oděv. O úhradu směnek se správce konkursní podstaty ještě dlouho soudil.

! !

Fotbalisté v akci Soudní praxe zná konkursní řízení na majetek výrobních podniků, na majetek soukromých podnikatelů (včetně advokátů a soudních exekutorů), na majetek zemědělských a jiných družstev. Zřídka lze potkat případ konkursu na majetek sportovního klubu. Pokud je takový případ zaznamenám, pak v drtivé většině případů jde o kluby fotbalové či hokejové; o sportovní odvětví, kde nejvíce klubů musí na nejvyšší úrovni vystupovat ve formě akciových společností a kde dochází zřejmě k největším finančním tokům.

V malém městě nedaleko města B. dlouhou dobu působil menší sportovní klub SK H., jehož sláva stála a padala s jeho předsedou, panem G. Pan G. byl také hlavním sponzorem klubu a významným podnikatelem v mnoha oborech; prodával a nakupoval vše, co bylo zajímavé a přinášelo jeho obchodním společnostem nemalé zisky.

Přišla doba, kdy sláva klubu SK H. překročila rámec kraje. Klub byl, v souladu se stanovami fotbalového svazu, přetvořen na akciovou společnost, neboť jen v této formě mohl dál svou činnost rozvíjet na úrovni celostátních profesionálních soutěží. Na této úrovni, v situaci kdy klub dosahoval stále lepších sportovních výsledků, obchodní a jiné aktivity dosáhly značných rozměrů. A tomu odpovídaly i finanční toky v akciové společnosti. Předseda klubu, přes veškerou snahu, nebyl schopen udržet vše pod kontrolou a mít přehled o všech dopadech realizovaných kroků.

Prodeje a nákupy hráčů, investice do sportovního areálu a dalšího majetku akciovou společnost SK H. zatížily a vyčerpaly natolik, že dva z jejích věřitelů podali u krajského soudu návrh na prohlášení konkursu na majetek SK H., a.s.

Soudce, jemuž byla věc přidělena, případ okamžitě zaujal a věnoval mu i patřičnou pozornost. Obsah podaných návrhů a ne zcela obvyklý předmět činnosti dlužníka dovedl soudce k rozhodnutí o ustavení předběžného správce.

Předběžný správce, ing. N., již po dvou dnech telefonicky informoval soudce o velmi impulsivní reakci předsedy klubu, pana G., na rozhodnutí soudu. Správce měl velké problémy, aby vůbec pana G. přesvědčil o tom, že může vstoupit do kanceláří společnosti a činit kroky vyžadované zákonem o konkursu a vyrovnání. Ing. N. varoval soudce, že pan G. jistě nepomine ani soud. Tak se i stalo.

Za další dva dny, zahloubán do všedních každodenních starostí, vracel se soudce volným krokem z oběda do své kanceláře. Náhle na rušné ulici, přímo u chodníku, zastavilo tmavé vozidlo, ze kterého vyskočil starší muž s hřívou „á la Leoš Janáček“ a vehementně gestikuloval směrem k soudci. Ten zastavil. Proti němu poprvé stanul předseda představenstva úpadce, pan G. Představil se a mohutně potřásl soudci

rukou. Bez váhání spustil. Že pana soudce zná z jiných případů, kde vystupovaly jeho společnosti, že ho uznává a že mu nic nevyčítá. Ví, jak jej věřitelé v návrzích napálili, protože i jeho kdysi dávno stejně podvedli. „Já Vám nic nevyčítám, prostě jste podlehl tlaku, aby jste přispěl ke zničení mého klubu, který jsem vypiplal a udělal z něj to, co je dnes“, uzavřel pan G. svůj monolog.

Po několika vteřinách se soudce otřepal z prvního šoku. Zaujal pozici proti panu G. a čekal s otevřenými ústy na chvíli, kdy pan G. bude nabírat dech, aby jej vůbec přerušil a mohl sám začít mluvit. Když konečně přišla pravá chvíle, důrazně panu G. sdělil, že na ulici věc řešit nebudou. Nechť pan G. své námitky sdělí soudu písemně ve formě odvolání či jiného podání. Otočil se a rychle přešel na druhou stranu ulice, aby celou záležitost dále neprotahoval. Hlasité protesty pana G., které vzbuzovaly velkou pozornost kolemjdoucích, naštěstí přehlušily projíždějící auta a tramvaje.

Téhož odpoledne se soudce na chodbě soudu téměř srazil s právním zástupcem úpadce. Soudce nebyl líný panu doktorovi celou scénu popsat. Na závěr zdůraznil, že další podobné výpady nehodlá dále snášet. Právní zástupce nezaujal bojovný postoj, obvyklý při obraně dobrého klienta, ale rezignovaně přikývl a po pozdravu odešel.

Za několik dní byl soudce ve své kanceláři svědkem scény, kdy právní zástupce dlužníka přivedl pana G., aby se soudci omluvil. Pan G. se snažil pod dohledem pana doktora své jednání obhájit s tím, že nechtěl nikoho urazit či osočit a že vlastně šlo o velmi přátelský rozhovor, po kterém se obě strany rozešly v dobré pohodě. Tentokrát vyskočil právní zástupce: „Prosím tě, Karle, nekecej, já tě znám. Určitě jsi zase kecal ty svoje obvyklý blbosti. Jako bych tě neznal. Pokud to uděláš ještě jednou, tak už ti fakt jednu vrazím. Víš, že jsem ti to sliboval už několikrát a teď už se ale fakt neudržím!“ hřmělo kanceláří soudce z úst jinak téměř vždy distingovaného muže, u něhož by nikdo tak prudkou akceleraci nečekal. Zkrotl i pan G. Tentokrát se všichni skutečně rozešli smírně a v poklidu.

Na vše by se zřejmě brzy zapomnělo, kdyby v dalších týdnech pan G. obdobným způsobem „neoslovil“ i předběžného správce, inženýra N. V tomto případě si pro „konzultaci“ vybral rušnou křižovatku, kde asi na deset minut zablokoval provoz.

Vystoupil v pravé poledne přímo uprostřed křižovatky ze svého Audi.

Temperament pana G. zasahoval do celého případu i nadále. Ustavení předběžného správce vstoupilo přímo doprostřed jednání dlužníka o přestupech dvou jeho hráčů do zahraničních klubů. Předběžný správce, z titulu své funkce a pravomocí, vystupoval jako pozorovatel na jednáních představitelů klubu se zahraničními partnery.

Jedno jednání bylo přerušeno asi na dvě hodiny přímo panem G., jenž odešel s omluvou, že musí zařídit nové dresy pro žákovská mužstva, a to může jen a jen on sám.

Funkcionáři zahraničního klubu si takové jednání jen těžko nechávali vysvětlit.

Za takových okolností je pochopitelné, že soudci spadl kámen ze srdce, když po několika měsících, dříve než soud konkurs na majetek SK H., a.s. prohlásil, oba navrhovatelé vzali své návrhy zpět. Ani tato radost však neměla dlouhého trvání.

Neuplynul ani rok a nový návrh na prohlášení konkursu ležel opět na soudcově stole. Ale o tom až příště.

! !

Fotbalisté znovu v akci Příběh „Fotbalisté v akci“, případ fotbalového klubu SK H., a.s. měl pokračování, které si v ničem nezadalo s jeho prologem. Nový návrh, podaný dalšími navrhovateli, tentokrát dopadl na společnost SK H., a.s. plnou vahou.

Soudce, po zvážení všech podkladů, shledal návrh na prohlášení konkursu jako oprávněný. Konkurs na majetek SK H., a.s. prohlásil.

Správcem konkursní podstaty byl ustaven ing. N., jenž v prvním případě vystupoval jako předběžný správce. Situaci úpadce měl dostatečně zmapovanou. Úpadce se, jak jinak, proti rozhodnutí o prohlášení konkursu odvolal. Pan G. v podaném odvolání tak i před médii prezentoval prohlášení konkursu jako akt zvůle soudu a konkurence.

Ze svých následných ataků nevynechal ani soud odvolací, jenž byl pravidelně, to jest jednou týdně, bombardován dotazy na průběh odvolacího řízení. Nedílnou součástí podaného odvolání bylo výslovné ubezpečení právního zástupce úpadce o poučení pana G. s tím, že soud může oslovovat pouze písemně, že nebude soud navštěvovat osobně. Speciálně na tuto pasáž odvolání se předseda odvolacího senátu dotazoval soudce při náhodném setkání na školení. Historka s „přepadením“ soudce a správce konkursní podstaty na ulici jej skutečně pobavila.

Prvním úkolem správce konkursní podstaty bylo zabezpečit zápas prvého kola mezinárodního poháru. Pro soupeře klubu SK H., a.s. byla konkursní situace poměrně překvapivá. Činovníci francouzského klubu si nechali celou situaci vysvětlit českým právníkem. Měli obavu, zda klub SK H. bude schopen nastoupit i za čtrnáct dnů v odvetě na půdě soupeře. Odveta měla oběma účastníkům poháru přinést nemalý finanční zisk, především z televizních práv. Vůbec poprvé soudce i správce konkursní podstaty viděli účast pana G., pokud jde o konkursní řízení, v pozitivním světle. Jeho jméno a osobní záruky dokázaly zahraniční funkcionáře přesvědčit. Televizní práva přinesla první větší zisk pro soupis konkursní podstaty úpadce.

Další starosti správce konkursní podstaty byly již méně příjemné. Provoz klubu úpadce byl finančně velmi náročný. Udržovat klub v chodu za pomoci sponzorů se ukazovalo, v situaci prohlášeného konkursu, stále složitější. I po této stránce byla role pana G. takřka nezastupitelná. Jeho jméno otevíralo peněženky alespoň některých obchodních společností a podnikatelů.

Dalším problémem byla probíhající arbitrážní řízení. Klub SK H. se v době, kdy na něj nedopadala tíha konkursu, snažil zajistit peněžní prostředky prodejem svých nejlepších hráčů konkurenčnímu klubu AC P. Smlouvy, kterými úpadce hráče původně získal, však jejich původním působištím (klubům) zajišťovaly podíly na prodeji. A nyní

došla doba na realizaci těchto ustanovení; prostřednictvím arbitráže. Fotbalový svaz, který arbitrážní řízení vedl, si nechtěl nechat vysvětlit, že konkursní řízení musí mít dopad i do sféry sportovních arbitráží. Jinak se arbitrážní rozhodnutí stanou pouze bezcenným cárem papíru. Správce konkursní podstaty a soudce se v komunikaci s právníky svazu poctivě střídali. Nedosáhli ničeho. Nejčastější byla odpověď: „Nás na svazu nějaký váš konkurs přece nezajímá, my máme svoje vlastní pravidla.“ Těžko se chtělo věřit, že něco takového pronášeli lidé, doktoři obojího práva. Výsledek arbitrážních řízení byl dle očekávání - bezcenné kusy papírů.

Jediným pozitivním výsledkem bylo rozhodnutí ve věci pohledávky úpadce SK H., a.s. za jiným klubem nejvyšší soutěže ve výši 5 miliónů Kč z titulu neuhrazeného přestupu hráče úpadce. Peníze se podařilo vymoci až po dlouhé době a to jen ve formě několika splátek.

Bez ohledu na výsledek tohoto arbitrážního řízení se peněz nedostávalo stále více.

Nastal čas přemýšlet o prodeji hráčů, resp. práv k nim. A to nejen prvního mužstva, ale i hráčů mládežnických kategorií. Celkem více než dvě stovky fotbalistů. Výběrové řízení organizoval správce konkursní podstaty velmi pečlivě. Aby nabídka byla co nejlákavější, byla spolu s právy k hráčům nabízena i pohledávka úpadce za klubem AC P. z titulu neuhrazené částky za přestup několika hráčů klubu úpadce. Pohledávka, v nominále několika miliónů korun, se jevila jako dobytná; pro kohokoliv jiného než pro správce konkursní podstaty, s nímž fotbalový svaz stále odmítal jednat jako s představitelem úpadce a nehodlal jej připustit k řádnému arbitrážnímu řízení.

Majoritní vlastník klubu AC P., pan S., byl znám jako muž oplývající značným majetkem – a tomu odpovídajícím vlivem. Odhady o zisku z prodeje práv k hráčům a pohledávky se pohybovaly ve velmi širokých mezích. O to větší bylo zklamání, když se na stole soudce žádná nabídka neobjevila. Bylo možné jen spekulovat, zda svou roli hrála poměrně vysoká vyvolávací cena nebo obava, že vymáhání pohledávky po klubu pana S. bude spojeno s velkými obtížemi, které vymáhanou částku nevyváží.

Další výběrové řízení organizované správcem konkursní podstaty se týkalo pouze práv k hráčům úpadce. A opět došlo na překvapení. Jediný zájemce nabídl za práva k téměř všem dvěma stům hráčů úpadce částku jen o něco málo přesahující 20 procent nejnižší možné nabídky uvedené v podmínkách pro povolení výběrového řízení uděleného soudem. Soudce, správce konkursní podstaty a věřitelský orgán stáli před dilematem; odmítnout nabídku s rizikem, že hráči, kteří již dva měsíce nedostali plat, využijí klausulí ve svých smlouvách a jednostranně je vypoví. Nebo přijmout předloženou nabídku a vzdát se tak vyhlídky na možný vyšší zisk v budoucnu. Počty dotčených byly jednoduché. V duchu hesla o vrabci, holubu, hrsti a střeše byla předložená nabídka přijata.

Pracovníci médií, přítomní v jednací síni, se po skončení jednání doslova vrhli na správce konkursní podstaty, soudce i zástupce společnosti, která předložila nabídku.

Jeden z novinářů přišel na správce konkursní podstaty se zajímavou otázkou: „Pane inženýre, víte, že vyjdu-li z průměrné váhy jednoho hráče 60 kilogramů, pak jste kilo hráče prodal asi za 45 Kč? A to je jen o něco více, než se dnes nabízí za vepřové maso.

Není Vám to divné?“ Ing. N. jen pokrčil rameny. Dá se na takovou otázku vůbec odpovědět?

Hráči, dnes členové nového klubu, s firmou podobnou firmě úpadce, po nějakou dobu patřili k tomu lepšímu, co náš fotbal divákům nabízí. Teprve s pokračujícím časem činnost nového klubu začala trpět podobnými neduhy jako úpadce. Nezbývá než doufat, že konec nového klubu nenastane.

Kdo si dnes vzpomene, že borci, kterým fandí z tribun stadiónů svých klubů, měli před několika lety cenu za kilo jako dobře krmený pašík?!

! !

Přihláška do konkursu na sto způsobů V konkursním řízení je několik okamžiků, kdy věřitel úpadce, vstupující do řízení, musí být schopen obhájit své právo na poměrné uspokojení pohledávky za úpadcem a být považován za konkursního věřitele. Na prvním místě je to přihláška pohledávky.

V rámci přípravy přezkumného jednání ve věci konkursu na majetek obchodní společnosti D.K., s.r.o. soudce procházel přihlášky pohledávek a porovnával jejich obsah s podklady, které pro jednání připravil správce konkursní podstaty.

V textu přihlášky pohledávky ing. P.R. nalezl větu, jež text zajímavě uvozovala: „Považuji usnesení soudu za gramaticky velmi nepodařené, nechápu, jak může někdo tímto způsobem prznit český jazyk. Chudák Jungmann, ten se musí v hrobě obracet!

Něco se sebou dělej, vážený soude! Ale i přes tyto výhrady se přihlašuji za konkursního věřitele…“ Soudce četl pasáž několikrát, než dospěl k závěru, že se mu nic nezdá. Ing. P.R. podrobil sloh usnesení o prohlášení konkursu zdrcující „kritice“.

Za několik dní, u přezkumného jednání, ing. P.R. v kritických vyjádřeních pokračoval. S textem zákona o konkursu a vyrovnání v ruce se snažil soud přesvědčit, že přezkumné jednání může proběhnout jen za účasti všech přihlášených věřitelů. Jinak budou přihlášení věřitelé ochuzeni o právo vyslechnout si stanovisko správce konkursní podstaty k přihlášeným pohledávkám. Ani opakované přesvědčování ze strany soudu o způsobech předvolávání k přezkumnému jednání a dobrovolnosti účasti na něm pana ing. P.R. nezlomilo.

Jeho výklad o ústavních právech občanů přerušilo zvonění jeho mobilního telefonu. Gestem, jež se obvykle užívá při sportovních utkáních k vyžádání oddechového času, dal najevo, že telefonát nelze odmítnout a zapředl polohlasitou debatu, zřejmě s manželkou na téma nákupu. Hovor naštěstí netrval příliš dlouho.

Soudce nestačil do jeho ukončení slůvky: „Pa, miláčku!“ zcela vychladnout. Přes prožitý šok téměř klidně objasnil inženýru P.R. pravidla chování v jednací síni upravená také právní normou (i když jen vyhláškou o jednacím řádu) a možné následky spojené s jejich porušováním. Ing. P.R. se napůl překvapeně a napůl omluvně usmál s dovětkem, že: „To jsem nevěděl, já myslel, že se tu nesmí jenom pít a jíst a žvejkat.“ Reakce dalších věřitelů, přítomných v jednací síni, zřejmě inženýra P.R. přesvědčila, že jeho náhled na chování v jednací síni není docela v souladu s právním názorem dalších zúčastněných. Hlavní bylo, že od dalších výkladů ing. P.R. upustil a jednání mohlo být zdárně dokončeno.

Jednou z nočních můr konkursních soudců jsou konkursní řízení převzatá od kolegů. Nejlépe s velkým počtem přihlášených věřitelů a vůbec nejlépe pokračující již

delší čas. Soudce krajského soudu převzal po své kolegyni, jež přestoupila k jinému soudu, konkurs na velký zemědělský podnik. Součástí objemného spisového materiálu bylo i téměř pět stovek přihlášek pohledávek. Po několika měsících, jako z udělání, se své funkce musel vzdát i správce konkursní podstaty – ze zdravotních důvodů. A ještě že tak. Nový správce konkursní podstaty a soudce se s věcí postupně seznamovali a odhalovali, co všechno je dnes možné.

Jedna z přihlášek pohledávek patřila panu L.M., bývalému členu úpadce. Ke své přihlášce přistoupil onen muž velmi svérázně. Přesně vylíčil, jak by si představoval uspokojení svých nároků v konkursním řízení: „Žádám proto, aby mi správce konkursní podstaty okamžitě a bez prodlení vydal dvě krávy, jednoho koně na orání, jeden pluh a deset ovocných stromů ne starších sedmi let. Jinak se obrátím na všechny instituce včetně prezidentské kanceláře a Evropského soudu ve Štrasburku.“ Soudce i správce konkursní podstaty poněkud zaskočilo, že i taková přihláška pohledávky byla bývalým správcem přezkoumána. Stejným procesem prošla i jiná přihláška starších manželů. Její text byl skutečně velmi stručný: „Přihlašujeme částku 650 000 Kč z titulu neuhrazených faktur.“ Přílohou pak byl jeden jediný list obsahující seznam údajných faktur. Ne nezajímavý byl fakt, že pod takový text se podepsala osoba s titulem JUDr. I tato přihláška byla „řádně“ přezkoumána a popřena. Při nařízeném jednání o incidenční žalobě právní zástupce autorů přihlášky (najatý, bohužel, až pro incidenční řízení) se zdvořile soudu omluvil s vysvětlením, že pan doktor, jeden z držitelů pohledávky, je přece jen dříve narozený a není v konkursech příliš zběhlý. Podanou žalobu vzal vzápětí zpět.

Ve stejném konkursním řízení se objevily i přihlášky pohledávek bývalých zaměstnanců úpadce. V jejich případě zřejmě převážila touha po pomstě nad snahou získat zpět alespoň část nevyplacených mezd. V jedné z přihlášek se bývalý zaměstnanec úpadce, pan E.V., po vylíčení o co vše jej úpadce zkrátil na mzdě a jiných požitcích, domáhal, aby: „…soud toho lumpa nechal zavřít alespoň na deset let a nechal jej dělat bez nároku na mzdu. Aby pochopil, co všechno způsobil. V takovém případě netrvám na vyplacení ušlé mzdy.“ Při přezkumném jednání nezbylo soudci, než panu E.V. vysvětlit, že naturální plnění v jakékoliv formě (tedy ani ve formě navržené pomsty) nepřichází u konkursu v úvahu. V případném trestním řízení by jeho návrhu mohlo být učiněno zadost jen pokud jde o trest odnětí svobody. Pan E.V. vysvětlení i poučení přijal. I když z jeho reakce bylo patrné, že představa pana E.V. o právu a spravedlnosti s konkursním zákonem a trestním právem příliš nekoresponduje. Pan E.V. se nakonec dočkal pouze finančního vyrovnání.

!

!

V hlavní roli skládka odpadů Staré přísloví, podle kterého může i v malých kamnech zahořet velký plamen, lze naplnit různým způsobem. Také v případě konkursního řízení. Není radno podceňovat případy, které nepatří k mediálně sledovaným. Podceňovat nelze ani případy, které na první pohled vyvolávají zdání jednoduchosti.

Krajskému soudu byl doručen věřitelský návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti D.P., s.r.o. Soudce při seznamování se s návrhem a účastníky zaujalo, že navrhovatelem v řízení je mateřská společnost dlužníka. Nešlo sice o běžný případ, ale zase ne až natolik výjimečný. Rozpory mezi společnostmi, resp. jejich statutárními orgány, snaha legálním způsobem ukončit provoz dceřiné společnosti; to vše mohly být důvody pro podání takového návrhu. Podmínky pro prohlášení konkursu byly beze zbytku splněny, dlužníkova obrana nebyla na odpovídající úrovni (spíše žádná).

Došlo k prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Navrhovatel i dlužník shodně uvedli ve svých stanoviscích, že součástí majetku dlužníka jsou mimo jiné i nemovitosti pod skládkou v katastru obce Z. Obsah spisu neindikoval žádné větší problémy či záludnosti. Soudce proto do funkce správkyně konkursní podstaty ustavil mladou inženýrku K.N., pro kterou to byl první přidělený konkurs.

Prvním podáním po prohlášení konkursu nebyla zpráva správkyně konkursní podstaty, leč dopis jednatele úpadce. Namítal, že správkyně konkursní podstaty ing.

K.N. jej již dvakrát vyzvala k osobnímu jednání a nikdy se nedostavila. Jen obtížně ji prý lze zastihnout v její kanceláři, stejně obtížně na mobilním telefonu. Nejméně poslední dvě tvrzení jednatele úpadce si soudce sám ověřil. Opakovaně hovořil se záznamníkem správkyně konkursní podstaty a její hlasovou schránkou. Na písemnou výzvu reagovala ing. K.N. po téměř dvou měsících předložením jednostránkové zprávy, obsahující současně soupis konkursní podstaty úpadce D.P., s.r.o. Soupis obsahoval asi deset položek, mimo jiné položku „pozemky pod skládkou odpadu“. Zcela na závěr své zprávy správkyně konkursní podstaty uvedla, že se v současnosti stará o půlroční dvojčata a je proto často doma. Štěstím inženýrky K.N. bylo, že při čtení zprávy nebyla fyzicky přítomna v kanceláři soudce. V opačném případě by si zřejmě vyslechla své. Takto se dočkala pouze zproštění funkce správkyně konkursní podstaty.

Nově ustavený správce konkursní podstaty, doktor Č.S., se funkce ujal s mnohem větší vehemencí. Za tři dny po ustavení do funkce doktor Č.S. navštívil soudce a „potěšil“ jej informací, že ony „pozemky pod skládkou“ jsou ve skutečnosti skládkou nebezpečného odpadu. Původně skládka patřila mateřské společnosti úpadce.

Následně byla skládka prodána úpadci, který však údržbu skládky značně zanedbal.

Celý areál je nedostatečně zabezpečen. Stále častěji se opakují průsaky vody z tělesa skládky.

Během dvou týdnů byl soud doslova bombardován telefonáty z Okresního úřadu v T., od starosty obce Z. a několika ekologických organizací. Alarmující zprávy a opakující se dotazy na téma, jak bude se skládkou naloženo, přiměly soudce si skládku osobně prohlédnout.

Prohlídka areálu skládky, za přítomnosti správce konkursní podstaty, zástupců okresního úřadu a členů věřitelského výboru, soudce přesvědčila, že zprávy zvenčí tentokrát příliš nepřeháněly. Skládka připomínala spíše kulisu pro film popisující konec světa nebo třetí světovou válku. Pracovníci referátu životního prostředí okresního úřadu předložili soudci doklady o složení obsahu skládky. Byly zde uloženy snad všechny zdraví poškozující látky, které si lze představit. Ventily u vypouštěcích jímek byly zarezlé a zjevně neudržované.

Následovala řada jednání s pracovníky Okresního úřadu v T., pracovníky ministerstva životního prostředí a dalšími zainteresovanými osobami. Soudce a správce konkursní podstaty museli všechny pracovníky dotčených úřadů nejdříve přesvědčit, že v konkursní podstatě úpadce D.P., s.r.o. nejsou skutečně žádné prostředky, které by bylo možné k údržbě skládky použít. Za stávajícího stavu správci konkursní podstaty nezbylo než pouze evidovat narůstající počet faktur vystavených Okresním úřadem v T. za údržbu skládky ve stavu, kdy přímo neohrožovala zdraví obyvatel okolních obcí.

Nemenší potíže představovalo přesvědčit úředníky okresního úřadu a ministerstev, že vyloučení skládky odpadu ze soupisu konkursní podstaty pro neprodejnost, by řešení pro vzniklou situaci nepřineslo. Jednatel úpadce v mezidobí přestal se správcem konkursní podstaty komunikovat a nebyl k nalezení. Nebyl tak nikdo, kdo by skládku mohl vůbec od správce konkursní podstaty převzít a zajistit k ní alespoň přístup. Okresní úřad i okolní obce se zpěčovaly, celkem pochopitelně, takovou nevybuchlou „ekologickou bombu“ převzít, třeba jen za symbolickou jednu korunu.

Opakovaná snaha skládku zpeněžit vedla k cíli až po téměř dvou letech. Předchozí zájemci vždy po první prohlídce od svého záměru ustoupili. Kupec, společnost se stoprocentní zahraniční účastní, nabídla za odkoupení skládky částku, která postačovala k pokrytí alespoň nákladů konkursního řízení. Soudce i správce konkursní podstaty považovali výsledek prodeje, s ohledem na předchozí peripetie, za velmi příznivý. Stejný dojem měli i pracovníci dotčených úřadů ochrany životního prostředí. Po nezbytných úpravách měla skládka dál sloužit svému účelu.

Osud skládky však nebyl definitivně uzavřen. Po dvou letech si soudce přečetl v regionálním deníku zprávu, že krajský úřad dál se skládkou odpadu v katastru obce Z.

ve svém projektu odpadového hospodaření pro další roky nepočítá. Soudce ani správce konkursní podstaty raději nechtěli vědět, jak na ně společnost, která skládku koupila, vzpomíná.

! !

Věřitelský výbor – pomoc nebo pohroma?

S jistou mírou nadsázky by přísloví o aktivním blbci horším třídního nepřítele bylo možné aplikovat i na současné poměry; úpadková řízení nevyjímaje. V jistých případech nedostatečná znalost právní úpravy zkomplikovala život nejednomu konkursnímu soudci a správci konkursní podstaty. V některých řízeních nebezpečí přišlo ze strany subjektů, od kterých by se toho člověk nadál nejméně.

Krajský soud prohlásil před několika lety konkurs na velký strojírenský podnik, akciovou společnost P. Správce konkursní podstaty, ing. K., se ujal své role a vedl úpadcův fungující podnik. Soudce nečekal na přezkumné jednání, jehož příprava se jevila, s přihlédnutím k množství a obsahu přihlášek pohledávek konkursních věřitelů, stále složitější a svolal bezodkladně schůzi věřitelů. Přihlášen byl větší počet věřitelů, včetně významných bankovních ústavů, které opíraly uplatněné nároky především o pohledávky z poskytnutých a nesplacených úvěrů.

Významu konkursního řízení odpovídala i hojná účast na svolané schůzi.

Přezkumné jednání doposud neproběhlo a hlasovat tak mohli všichni věřitelé bez omezení. Z průběhu schůze věřitelů bylo zřejmé, že již od počátku se vytvořily dvě zájmové skupiny, každá prezentovaná dvěma až třemi významnými věřiteli. Skupina s majoritním postavením vahou svých hlasů prosadila volbu pětičlenného věřitelského výboru. Soudce, nemající pochybnost o správnosti výsledku tohoto hlasování, potvrdil jeho výsledek svým usnesením vyhlášeným v jednací síni. Současně poučil přítomné o nemožnosti práva odvolání s ohledem na ustanovení § 12 a 66a zákona o konkursu a vyrovnání. Ozvaly se první nespokojené hlasy ze strany neúspěšné skupiny konkursních věřitelů: „Proti tomuto usnesení se odvolávám“, oznámil zástupce banky D.D., a.s.

Soudce nahlédl pro jistotu do prezenční listiny a potvrdil si, že zástupcem banky D.D., a.s. je skutečně právnicky vzdělaná osoba. „Trváte na svém stanovisku, pane doktore?“ ptal se pro jistotu soudce. „Jistě, jsem přece velmi významný věřitel, s úpadcem spolupracujeme ze všech bank nejdéle. Tak přece musím mít právo odvolání!“ rozhodně tvrdil dotázaný.

Soudce zopakoval poučení o způsobu hlasování a rozsahu hlasovacích práv danému výší přihlášených pohledávek. Ve snaze vyhnout se budoucím komplikacím dokonce jednání na krátkou chvíli přerušil. Pokus odvrátit potíže byl úspěšný. Zástupce banky dále na právu na odvolání netrval.

To mu však nezabránilo, aby po týdnu doručil soudu písemné odvolání, se stejným odůvodněním jako před soudem na schůzi věřitelů. Třešničkou na dortu pak byla připojená námitka podjatosti soudce. Banka D.D., a.s. v ní, ústy pana doktora, vyjádřila

názor, že soud je určitě se správcem propojen. Soudce zmanipuloval schůzi věřitelů tak, aby se banka D.D., a.s. nestala členem věřitelského výboru a nemohla tak, jako jeden z nejvýznamnějších věřitelů, aktivně ovlivňovat průběh konkursu. K námitce připojilo své podpisy několik dalších, stejně nespokojených věřitelů.

Soudce zakroutil hlavou a po nezbytných úkonech odeslal spis odvolacímu soudu. Po několika týdnech byla námitka podjatosti spolu s podaným odvoláním vrchním soudem doslova smetena ze stolu jako nedůvodná (v případě námitky podjatosti), resp. nepřípustná (v případě odvolání, s odkazem na § 12 ZKV).

Potíže s věřiteli a věřitelským orgánem však neměly ještě skončit. Po třetím jednání s věřitelským výborem ing. K. požádal soudce o rozmluvu. Správce konkursní podstaty pustil soudci záznam z jednání v délce asi dvou hodin. Po celou dobu věřitelský výbor, tvořený ze čtyř pětin zástupci bank a státních orgánů, na každý návrh správce konkursní podstaty reagoval vyjádřením v duchu „bereme na vědomí, k udělení souhlasu nejsme bez stanoviska svých nadřízených kompetentní“. Ve dvou případech šlo přitom o otázky, kde odkládání konečného řešení přinášelo pro další průběh konkursu, především pro provoz podniku úpadce, značná rizika. Po vyslechnutí záznamu z jednání soudcův krevní tlak značně převyšoval průměr hodnoty u zdravého jedince.

Další jednání věřitelského výboru proběhlo v jednací síni krajského soudu. Přístup členů věřitelského výboru se od minulého jednání nezměnil. Když se situace dvakrát v krátkém intervalu zopakovala, ujal se slova sám soudce. Velmi důrazně zástupcům věřitelů, většinou právníkům, připomenul, že se nesešli za účelem předávání zpráv svým nadřízeným, ale k rozhodování o otázkách důležitých pro běh konkursu a podniku úpadce. Připomenul také možnost soudu věřitelský výbor odvolat a jmenovat nový.

Neopomenul ani ustanovení § 53 o.s.ř. o pořádkových pokutách až do výše 50 000 Kč.

Atmosféra v jednací síni se dala krájet i velmi tupým nožem.

Důležitější však bylo, že v dalším průběhu již členové věřitelského výboru začali své povinnosti přece jen plnit. Hloubavý čtenář jistě uhádne, co následovalo v dalších dnech; samozřejmě námitka podjatosti soudce ze strany členů věřitelského výboru. A ta se tentokrát nevyhnula ani správci konkursní podstaty. Také on byl nařknut z podjatosti a nekompetentnosti, která podle autorů podání spočívala ve faktu, že ing. K. doposud dokončil pouze tři konkursní řízení. Ke smůle zainteresovaných věřitelů byla obě podání u soudu prvého i druhého stupně opět bezúspěšná. Není nad to, když se věci ujmou „renomovaní“ odborníci!

! !

Prodám podnik – zn.: Jsme v úpadku V českých poměrech se stalo nepsaným zvykem, že téměř každé konkursní řízení provází pochybnosti. Od pochybností nepatrných, vznikajících spíše špatnou informovaností zainteresovaných osob, až po ty veliké, které mají svůj původ v neznalosti právní úpravy (což se týká nejen osob bez právnického vzdělání), v činnosti subjektů samotných, případně ve snaze prosadit za každou cenu své vlastní zájmy. Ať už je příčina jakákoliv, vždy jde o věci jen málo příjemné.

Správce konkursní podstaty většího strojírenského podniku, ing. J.C., se po ustavení do funkce ujal razantně svých povinností. Podnik úpadce stabilizoval, získal zakázky a zachoval téměř všechna pracovní místa. Věřitelé, reprezentovaní členy věřitelského výboru, v prvních fázích vycházeli správci všemožně vstříc. Pomáhali zajišťovat peněžní prostředky na provoz, podporovali správce konkursní podstaty při uzavírání kontraktů.

V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že nejhorší období je překonáno a začal se připravovat prodej celého podniku úpadce, se postoj věřitelů začal postupně měnit.

Téměř každý z členů věřitelského výboru, mimo zastoupený státní orgán, se snažil správci konkursní podstaty vnutit své poradce a odborníky. Nabídky byly adresovány nejen správci konkursní podstaty, ale směřovaly i k rukám soudce. Nakonec byla za poradce pro prodej vybrána společnost JFK, a.s., společnost s bohatými zkušenostmi s podobnými akcemi. Na jejím výběru se po několika bouřlivějších debatách shodli všichni členové věřitelského orgánu.

O „správnosti“ volby se soudce přesvědčil hned při prvním setkání s pracovníkem společnosti, jenž se ujišťoval, zda platbu bude úspěšný zájemce moci provádět v několika splátkách rozložených do asi jednoho roku po uskutečnění prodeje a převzetí podniku. „To je zcela běžné, kupec musí mít čas na řádné zaplacení“, snažil se soudce přesvědčit mladý, dobře oblečený muž češtinou s drobným cizím přízvukem. Trvalo nejméně půl hodiny, než mladík byl ochoten uznat, že tudy cesta skutečně nepovede.

Kupec bude muset platit hned a najednou. „Oslovíme námi vybrané renomované subjekty, jejich okruh si necháme schválit největším věřitelem“, odpovídal mladík na otázku, jak bude zajištěno, že nabídka bude řádně zveřejněna. „Ne, oslovíte s veřejnou nabídkou všechny. A největšího věřitele vynecháte, jednat budete maximálně s věřitelským výborem!“ odporoval soudce i správce konkursní podstaty.

Soudce i správce konkursní podstaty byli stejnou měrou alergičtí na slovo „renomované“. Oba ze zkušeností věděli, že ne vždy se za tímto lichotivým označením skrývá potřebná kvalita.

Příprava podkladů k prodeji podniku úpadce zabrala několik týdnů. Během nich se podobná setkání opakovala. Pracovníci poradce se nakonec smířili se skutečností, že jejich role končí v okamžiku, kdy bude zahájeno otevírání obálek s konečnými nabídkami.

Velká pozornost byla ze strany správce konkursní podstaty i soudce věnována přípravě rozdělení odděleného uspokojení z titulu zástavních práv na nemovitostech zahrnutých do soupisu konkursní podstaty úpadce. Ve snaze vyhnout se potížím byl způsob rozdělení výtěžku z prodeje podniku mezi oddělené věřitele, resp. z prodeje nemovitostí, které byly součástí podniku, určen před zahájením prodeje. Zástavní práva se často překrývala, evidence nemovitostí byla značně chaotická a nepřesná. Svou roli sehrálo i několik pozemkových úprav, jež se dotkly majetku úpadce. Podklady připravené správcem konkursní podstaty oddělení věřitelé dlouze studovali a nakonec jednomyslně schválili.

Ukončení výběrového řízení proběhlo, v podobě otevírání obálek s konečnými nabídkami, za pomoci všech zúčastněných klidně. Soudce i správce konkursní podstaty, sledováni zástupci zájemců, věřitelským výborem a několika novináři vybrali tři největší nabídky a dali jim možnost přímo na místě své nabídky navyšovat. „Pánové, přihazujte! Na výši Vašich nabídek závisí moje odměna“, vyzýval s úsměvem správce konkursní podstaty přítomné zájemce.

Jeho slova se neminula účinkem. Předem určeným postupem zájemci postupně přihazovali k nejvyšší písemné nabídce další statisíce. Za necelou hodinu mohl soudce konstatovat, že nejvyšší nabídka vzrostla téměř o třetinu.

Neuteklo ani několik měsíců a dostavily se první potíže. O uhrazenou kupní cenu se začali hlásit oddělení věřitelé. Podle předem určeného klíče správce konkursní podstaty podal návrhy na vydání výtěžku odděleným věřitelům. Vzápětí se ozval největší z oddělených věřitelů s námitkou k rozsahu uplatněného práva na oddělené uspokojení.

Své požadavky navyšoval o zástavní právo na další nemovitosti. Soudce se pokoušel telefonicky zjistit u zástupkyně věřitele, proč se nedrží původní dohody. „Já vím, že můj předchůdce nějaké podklady k oddělenému uspokojení měl, ale už u nás nedělá.

!

A podklady mají u jiného oddělení“, argumentovala do sluchátka právnička zastupující nespokojený subjekt. „Jak tomu mám rozumět, u jiného oddělení, v jiné budově, v jiném městě, někdo ten materiál skartoval?“ ptal se zaskočený soudce. „To ne, ale my k nim do spisu nemůžeme, takže já nevím, co v tom schváleném materiálu je. Já vycházím jenom z toho, co mám k dispozici ve svém spise“, bezelstně sdělovala paní doktorka soudci.

Pučálkovic Amina v kanceláři by zřejmě soudce překvapila méně. Poskytl paní doktorce potřebný podklad a ta nakonec své námitky vzala zpět.

I tak se dá spravovat portfolio miliónových pohledávek a přistupovat k povinnostem konkursního věřitele! Bůh ochraňuj nejen královnu Anglie, ale i konkursní soudce před „připravenými“ konkursními věřiteli!

! !

Správce jako duch Básník J.W. Goethe napsal: „Duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbýt.“ Výrok slavného básníka může sloužit jako motto pro následující řádky. Popisují případ, který je na kuriozitami bohatou oblast úpadkového práva zjevem zcela mimořádným. Doufám, že podobné zkušenosti nejsou časté.

Krajský soud prohlásil před několika lety konkurs na majetek nevelké obchodní společnosti CH, s.r.o. Správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. N., považovaný za správce zkušeného a znalého. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech.

Po čtrnácti dnech správce konkursní podstaty prostřednictvím své koncipientky sdělil soudu, že při nezaviněné autonehodě utrpěl vážný úraz, který jej na několik měsíců upoutal na lůžko a znemožňuje mu výkon činnosti správce konkursní podstaty. Soudce neprodleně rozhodl o změně správce. Do funkce ustavil inženýra K., který byl v seznamu správců zapsán teprve krátkou dobu.

První zpráva, doručená soudu asi měsíc po ustavení nového správce, působila optimistickým dojmem. Ing. K. popisoval své první kroky; návštěvu v sídle úpadce, jednání s jednatelem a avizoval brzké sestavení soupisu konkursní podstaty. Soudce měl radost, že našel dalšího schopného a výkonného správce konkursní podstaty.

Do řízení vstoupil s přihláškou pohledávky neobvykle vysoký počet věřitelů.

Soudce nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů s dostatečným předstihem, aby dal novému správci dostatek času na přípravu. Podklady pro přezkumné jednání předložené správcem konkursní podstaty byly poněkud chaotické a ne zcela přesné.

Soudce tento fakt přičítal správcově nezkušenosti a žil dál v bláhovém domnění, že při samotném jednání bude vše uvedeno na pravou míru.

V určený den soudce i věřitelé čekali na správce konkursní podstaty marně.

Hodinu po určeném začátku sdělil ing. K. telefonicky kanceláři soudu, že náhle onemocněl. Doklad o pracovní neschopnosti dodá. I takové věci se stávají. Jednání bylo odročeno. Do tří dnů k soudu doputovala „neschopenka“ správce konkursní podstaty a vše se zdálo být normálním a běžným. Soudce určil další termín jednání s pocitem, že tento případ je zřejmě předurčen k tomu, aby jej provázely potíže.

Nabytý dojem se v krátké době počal naplňovat mírou vrchovatou. Další zpráva správce konkursní podstaty, doručená po třech měsících, hovořila o zpeněžení skladu náhradních dílů za částku 120 tisíc korun prodejem mimo dražbu. Marně soudce hledal ve spise žádost o udělení souhlasu s prodejem, marně hledal soupis konkursní podstaty. Vyzval inženýra K. k objasnění postupu při prodeji. Šlo snad o věci ohrožené zkázou, bylo zde nebezpečí z prodlení?

Odpověď inženýra K. posadila soudce hluboko do židle. Inženýr K. sděloval soudu, že prodal na základě podaného inzerátu a že tak zpeněžil věci nepotřebné a zastaralé, nebezpečí zkázy určitě nehrozilo. Inženýr K. dále sděloval, že další majetek zpeněží v blízké době obdobným způsobem. Jednalo se o dva kusy traktorů a jeden návěs v celkové hodnotě přes 500 tisíc korun.

To byl signál, aby soudce, hned po strávení podané zprávy, vydal rozhodnutí o zproštění inženýra K. funkce správce konkursní podstaty a současně ustavil správce nového.

Funkce se ujal JUDr. Z. jako správce erudovaný a momentálně i práce schopný.

Inženýr K. soudcovo rozhodnutí zřejmě pojal jako osobní urážku, neboť v odvolání, které proti vydanému usnesení podal, napadl soudce jako člověka neschopného, který tímto způsobem připravuje své neoblíbené správce o práci, kterou pak svěřuje správcům oblíbeným. Přiživuje tak v této zemi nedobrou pověst konkursních soudců. Ani vysoký plat, který soudce dostává mu asi nestačí a musí si proto pomáhat i jinak. Z těchto důvodů by měl odvolací soud vydané rozhodnutí změnit a jeho, inženýra K., znovu do funkce ustavit.

Přes tyto „závažné odvolací důvody“ se soudce rozhodl ve věci dál pokračovat.

JUDr. Z. za několik dní navštívil soudce, aby mu vylíčil svou osobní zkušenost se svým předchůdcem. Doktor Z. popsal svého kolegu správce jako muže značně zanedbaného zevnějšku, který mu po několika urgencích předával doklady v restauraci nižší cenové skupiny. Během dvouhodinového jednání stačil přitom pozřít čtyři piva, která zjevně nebyla ten den první. Artikulace inženýra K. byla ke konci schůzky již značně narušena.

Přes tento, zřejmě trvalý handicap, si stačil inženýr K. již také vypočítat svou údajnou odměnu a také ji z účtu konkursní podstaty zinkasovat. O vrácení této částky nechtěl inženýr K. ani slyšet. JUDr. Z. mimo jiné podotkl, že se mu inženýr K. přiznal, že na zrušené soudní jednání se nemohl dostavit, neboť byl, mírně řečeno, společensky unaven.

Za další týden byla soudu doručena přihláška samotného inženýra K., který jako pohledávku první třídy nárokoval svou odměnu ze smlouvy o zprostředkování, uzavřenou údajně s úpadcem ještě v době před prohlášením konkursu. JUDr. Z. takovou smlouvu skutečně v účetních dokladech našel. Z originálu uzavřeného kontraktu bylo nad slunce jasné, že smlouva byla antidatována se zřejmým úmyslem inženýra K. přece jen na konkursním řízení ještě něco málo vydělat.

Odročené přezkumné jednání a schůze věřitelů probíhaly zpočátku poklidně. Až do chvíle, kdy do jednací síně nevstoupil, ale doslova vpadl inženýr K. Značně nejistým krokem došel až před soudce a pokusil se o omluvu. Porozumět jeho slovům přes stěnu alkoholových výparů však bylo značně problematické.

„Pane inženýre, mohl byste, prosím opustit jednací síň!? V tomto stavu nejste schopen účastnit se jednání“, hlasitě vyzval soudce inženýra K. „Chápu. Jdu, ale vrátím se. Za chvilku!“ vysoukal ze sebe oslovený a odkráčel směrem k východu z jednací síně sledován částečně vyplašenými a částečně pobavenými věřiteli.

Následnou schůzi věřitelů inženýr K. v poklidu prospal v zadní řadě sedadel pro veřejnost. Nikdo, ani soudce, neměl to srdce jej budit. Občasné pochrupávání jednání téměř nenarušovalo. Inženýr K. se probudil až se závěrečnou větou soudce o hlasitém diktování protokolu o jednání a hodině jeho ukončení. Inženýr K. se rozhlédl a tentokrát bez komentáře jednací síň a soud opustil. Soudce v duchu zadoufal, že na rozdíl od slavného básníka, se svého ducha přece jen jednou pro vždy zbyl.

! !

Podnikatelé s lidskou naivitou Mnozí z těch, kteří své podnikatelské aktivity nemyslí zcela upřímně, zneužívají při své činnosti nízké úrovně právního vědomí některých svých spoluobčanů. A také faktu, že člověk v zoufalé životní situaci často udělá na první pohled zdánlivě nepochopitelnou věc, jen aby nepříznivou životní situaci zvrátil ve svůj prospěch.

K nejsložitějším a nejvíce namáhavým případům pro soudce a správce konkursní podstaty patří konkursy s velkým počtem věřitelů. Zvláště v případě, kdy většina z nich není z těch, kdo se s právním řádem potkávají i ve svém běžném životě. Právě tyto znaky naplňují konkursy na majetky družstevních záložen.

V jednom z těchto případů, u družstevní záložny C.L.Z., se na plané sliby představitelů upadlé záložny nechalo nachytat asi dva tisíce občanů, převážně vyššího věku. Malé okresní město, kde měla záložna své sídlo, s vysokým počtem satelitních vísek, bylo pro autory „podnikatelského záměru“ takřka ideální. Nucená správa a následný konkurs na sebe nedaly dlouho čekat. Úpadce přijal prohlášení konkursu na svůj majetek bez námitek. Proti vydanému rozhodnutí nepodal nikdo z představitelů záložny odvolání. Soudce i pracovnice soudní kanceláře byli po několik prvních dnů po prohlášení konkursu doslova zavaleni telefonáty a osobními návštěvami zoufalých vkladatelů-členů úpadce.

Pak, téměř ze dne na den, nápor náhle ustal. Důvod změny vyšel vzápětí najevo.

Správce konkursní podstaty zjistil, že členové představenstva úpadce si nedaleko sídla úpadce pronajali novou kancelář a dali ve známost (dokonce dopisy velkému množství členů záložny), že budou i nadále hájit zájmy členů záložny. Nabídli zoufalým členům, kteří v mnoha případech přišli o své celoživotní úspory, zastupování na základě plné moci nebo dokonce přímo odkoupení jejich oprávněných nároků, za 25% jejich nominální hodnoty. A skutečně asi tři stovky oslovených tomuto lákadlu podlehlo. Poskytli těm, kteří se do značné míry podíleli na úpadcově krachu, takzvaný „manipulační poplatek“ ve výši 1 500,- Kč a složili „zálohu na náklady zastupování“ ve výši 5 000,- Kč. Celá akce by zřejmě byla pro její protagonisty ještě úspěšnější, kdyby jeden z nich neskončil ve vazební věznici. Právě pro své skutky spáchané při vedení družstevní záložny C.L.Z. Správce konkursní podstaty pro zajímavost soudci předložil leták, kterým byli členové úpadce osloveni. Hemžil se slovními spojeními „ubezpečujeme Vás, že…“, „… vždy jsme hájili Vaše oprávněné zájmy…“ apod. Uvalením koluzní vazby na předsedu představenstva záložny C.L.Z. tato slovní spojení poněkud ztratila na váze.

Že drzost některých jedinců nezná hranic, se správce konkursní podstaty i soudce přesvědčili při prvním přezkumném jednání. Bývalý místopředseda představenstva úpadce, zastupující na základě plné moci asi padesát věřitelů, napadl správce konkursní podstaty za to, že popřel nároky vkladatelů na úroky přirostlé po prohlášení konkursu: „Tito poškození věřitelé přece mají nárok na výnosy ze svých vkladů. Vždyť přece záložna doposud nezanikla a díky liknavosti Zajišťovacího fondu, který doposud nezahájil výplatu nároků klientům, a malé aktivy pana správce, který ještě nezpeněžil rozsáhlý majetek úpadce, jsou klienti vlastně okrádáni!“ hřímal pan L., jenž se honosil tituly JUDr. a Ing. Lidská drzost a naivita jsou prostě neomezené. Na rozdíl od vesmíru, kde v případě neomezenosti můžeme mít pochybnosti, u těchto veličin jde, díky tomuto případu, o pravdu jasně doloženou.

Přítomný zástupce Zajišťovacího fondu vysvětlil ve své replice potíže a postup fondu a ohradil se proti útočnému projevu pana L. Soudce raději v zárodku ukončil vznikající slovní přestřelku a současně poučil přítomné o ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) a b) zákona o konkursu a vyrovnání. Přihlášky pohledávek zastoupených věřitelů zahrnovaly totiž i vybraný „manipulační poplatek“ a „zálohu na náklady zastupování“.

Takové nároky nemohou být v konkursním řízení uspokojeny. Sémě pochybností, zaseté panem L. u některých členů záložny, si nakonec našlo svou cestu. V dalším průběhu řízení někteří z věřitelů nadále uplatňovali nárok na úroky s odkazem na argumentaci přednesenou panem L. u soudního jednání. Své názory pět bývalých členů úpadce vtělilo také do odvolání proti rozhodnutí o schválení konečné zprávy. Konkursní řízení se tak protáhlo o několik měsíců.

Pan L. ve svých výpadech pokračoval i v dalším průběhu řízení. Nejen že podal návrh na zproštění funkce správce konkursní podstaty, ale dokonce podal žalobu na neplatnost přezkumného jednání. Jako důvod uvedl, že správce konkursní podstaty popřel oprávněné nároky některých věřitelů.

Případ konkursního řízení na majetek úpadce, obchodní společnosti C., s.r.o., svědčí o faktu, že takzvaní „podnikatelé“ jsou značně vynalézaví i v jiných směrech.

Ustavený správce konkursní podstaty měl nejdříve mnoho starostí vůbec nalézt jednatele společnosti, pana Z.V. Když jej konečně našel, vyklubal se z něj typický český „bílý kůň“; muž bez stálého bydliště, bez jakékoliv znalosti práva a situace ve společnosti úpadce, bez znalostí o majetku společnosti. V jakési světlé chvilce si část dokladů, které podepisoval, ponechal a nyní je s bezelstností jemu vlastní předal správci.

Jeden z dokumentů, vyhotovených panem jednatelem, byl mimořádně „podařený“. Pan Z.V. na něm, jako jednatel úpadce, oznamoval věřitelům, že společnost C., s.r.o. převzala na dobu šesti měsíců veškeré závazky obchodní společnosti M.,s.r.o.

a nyní je proto jejich dlužníkem pouze společnost C.,s.r.o. Vyzýval dále věřitele, aby přehodnotili výši příslušenství k neuhrazeným závazkům společnosti M., s.r.o. a nové faktury zasílali na adresu společnosti C.,s.r.o. Sídlo bylo lokalizováno v pokoji č. 235 hotelu Pelton ve městě Z. Dopis na soudce a správce konkursní podstaty nepůsobil zrovna přesvědčivě. Pravdou však je, jak se přesvědčil správce konkursní podstaty při návštěvě recepce hotelu Pelton, že část věřitelů skutečně svoje faktury na uvedenou adresu zaslala. Zdá se, že možné je snad úplně vše.

! !

Hrozný sen Každý z nás zažil alespoň jednou v životě chvíli, kdy se vzbudil v noci hrůzou, pronásledován děsivými sny, v nichž člověka honí strašné zvíře, krvelačný vrah, daňový úředník či tchýně. Stejně hrozivě na mnohé působí představa vlastního úrazu či smrti. Konkursním soudcům a správcům konkursních podstat nyní hrozí totéž. Při představě, že by někdy byla přijata a vtělena do textu konkursního zákona novela připravená před několika lety skupinou poslanců a Českou bankovní asociací. Tak tedy, bylo nebylo…

Soudce je ve své kanceláři zahloubán nad návrhem skupiny zaměstnanců, kteří se domáhají prohlášení konkursu na svého zaměstnavatele, jenž jim po několik měsíců řádně nevyplácí jejich mzdy. Návrh je zjevně oprávněný, dlužník na žádnou z výzev soudu nereagoval. Soudce, s novým zněním zákona o konkursu a vyrovnání v ruce, přemýšlí nad osobou možného správce konkursní podstaty. Opakovaně si přitom pročítá ust. § 8 odst. 1 konkursního zákona ve znění poslanecké novely. Ustanovení jej mimo jiné nabádá: „Při výběru správce, který bude ustaven v usnesení o prohlášení konkursu, soud zpravidla ustaví správcem osobu navrženou navrhovatelem, která patří mezi věřitele s nejvyššími pohledávkami a případně s nárokem na oddělené uspokojení; je-li takových navrhovatelů více, soud správcem ustaví zpravidla některou z osob jimi navržených.“ „Jak to vlastně ti poslanci mysleli?“, dumal soudce. „Má jít o největšího z věřitelů mezi navrhovateli nebo největšího ze všech věřitelů dlužníka? Pravdě blíž je spíše druhá varianta. Ale všechny věřitele dlužníka bez jeho vlastního přispění nikde nezjistím. Tak musím vybrat správce konkursní podstaty stejně, jako jsem to dělal před novelou, rozhodl se.

Soudce konkurs prohlásil a jako správce konkursní podstaty ustavil zkušeného právníka s bohatou správcovskou praxí. Současně rozhodl o svolání schůze věřitelů tak, aby naplnil dikci nového zákona a schůze proběhla do dvou měsíců od prohlášení konkursu.

Mezi prvními podal přihlášku pohledávky významný bankovní ústav KBP, a.s. V přihlášce uplatnil nárok z titulu neuhrazeného úvěru ve výši asi 15 miliónů korun a současně uplatnil nárok na oddělené uspokojení. Spolu s přihláškou byla soudu doručena stížnost adresovaná předsedovi krajského soudu. Soudci bylo vyčítáno porušení práv největších věřitelů, kteří neměli možnost navrhnout osobu správce konkursní podstaty. Soudce se ke stížnosti vyjádřil prostě: nebylo v jeho silách v tomto bodu dodržet novou literu konkursního zákona. Největší věřitelé dlužníka mu nebyli známi a neexistovala ani reálná možnost údaje o jejich struktuře zjistit.

Den před konáním schůze věřitelů se soudci dostaly do rukou dvě přihlášky pohledávek. Ing. L. uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 30 miliónů korun. Svůj nárok opíral o údajné zneužití jeho vynálezu úpadcem. Jediným dokladem o pohledávce inženýra L. byla kopie žaloby, kterou inženýr L. ještě před prohlášením konkursu na úpadce podal. Inženýr L. také neopomněl zdůraznit, že on je věřitelem s největší pohledávkou a on měl být tím, kdo navrhne osobu správce konkursní podstaty. Tedy na funkci správce konkursní podstaty navrhl osobu pana N., jenž je zapsán u soudu v seznamu správců.

Soudce ani nemusel do seznamu nahlížet; pan N. byl v minulosti ustaven správcem již v pěti případech a ve všech soud jeho činnost musel pro zřejmá pochybení ukončit. Pan N. a ing. L. vystupovali spolu jako společníci v několika, dnes již zkrachovalých, obchodních společnostech.

Společnost L.K., s.r.o. uplatnila nárok ve stejné výši, ovšem z titulu úpadcem neuhrazené ceny za provedené dílo. Úpadce v minulosti část nároku uhradil, což společnost v přihlášce pohledávky také doložila. Soudce zalistoval novým konkursním zákonem, který v § 10 odst. 7 uváděl: „… Ve zvlášť odůvodněných případech, je-li pohledávka zjevně neexistující, zjevně účelově vytvořená nebo jinak zjevně sporná, může soud na schůzi konkursních věřitelů konané, před prvním přezkumným jednáním, k námitce konkursního věřitele nebo i bez námitky hlasovací právo konkursnímu věřiteli odejmout, to však pouze v rozsahu takové zjevně sporné pohledávky…“ Před prvním hlasováním na schůzi věřitelů soudce využil nového zákona a inženýru L. hlasovací právo odejmul; důvodem byla zjevná účelovost uplatněného nároku. Společnost L.K.,s.r.o. k hlasování připustil. „Tak Vy mě nenecháte hlasovat a tady firmu L.K., s.r.o. ano, i když má stejně vysokou pohledávku?! A já svou pohledávku zažaloval. A oni ne!“ hlasitě u jednání argumentoval inženýr L. Dál kontroval námitkou podjatosti soudce a žádal o odročení schůze věřitelů do doby, než bude o jeho námitce podjatosti soudce rozhodnuto.

Soudce rychle zvažoval: „Je hlasování o věřitelském orgánu úkonem, jenž nesnese odkladu? Mohu nechat hlasovat i přes vznesenou námitku podjatosti?“ Po zádech mu začal pomalu stékal potůček potu.

Dříve než soudce sám pro sebe rozhodl o dalším postupu, přihlásil se o slovo zástupce banky KBP, a.s. se stížností na postup správce konkursní podstaty. Podle jeho názoru nepostupoval „obezřetně“, jak mu ukládá novelizovaný konkursní zákon.

Nedostatek obezřetnosti měl spočívat ve skutečnosti, že správce konkursní podstaty doposud řádně nezajistil budovy, jež jsou předmětem zástavy banky KBP, a.s. Dokonce je ani nepojistil. A měl by být proto nahrazen správcem, kterého navrhuje banka, inženýrem B. Potůček potu na zádech soudce stále sílil.

Přítomný správce konkursní podstaty hájil svou čest tvrzením, že dosud není v konkursní podstatě tolik finančních prostředků, aby mohl nemovitosti zajistit a pojistit.

Nové znění konkursního zákona zakazuje správci uzavírat smlouvy, které nebude moci uhradit pouze z prostředků konkursní podstaty. Prakticky jediným doposud zjištěným majetkem jsou právě nemovitosti zatížené zástavním právem a z těch může být uspokojen pouze a jen zástavní věřitel. Zástupce banky tato nová ustanovení konkursního zákona jistě dobře zná. „To Vás ale, pane správce, nezbavuje odpovědnosti za škodu, která na nemovitostech vznikne! Pokud by soud využil možnosti jmenovat prozatímní věřitelský výbor, jak mu to umožňuje znění nového ustanovení § 11d konkursního zákona, tento problém by určitě nenastal,“ reagoval popuzený zástupce banky KBP, a.s.

Soudce marně přemýšlel nad tím, jak by jmenování prozatímního věřitelského výboru rozmnožilo mizivé množství peněžních prostředků v konkursní podstatě.

Potůček potu se začal měnit v potok.

Soudcovy úvahy přerušil opět zástupce banky KBP, a.s.: „Žádám, aby soud nechal v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 a § 10 odst. 5 písm. a), zákona o konkursu hlasovat o dalším setrvání správce v jeho funkci.“ Soudce znovu zvážil celou situaci a rozhodl: hlasovat se nebude, jednání se odročuje do doby než bude rozhodnuto o námitce podjatosti. Do té doby zůstává ve funkci soudem jmenovaný správce konkursní podstaty. Prozatímní věřitelský výbor již nemůže soud jmenovat, neboť to zákon umožňuje pouze před první schůzí věřitelů.

Soudce se potil již zcela všude.

Další stížnosti, námitky podjatosti a návrhy na odvolání správce konkursní podstaty z funkce na sebe nedaly dlouho čekat. Soudce i správce konkursní podstaty v potu tváře objasňovali a vysvětlovali a dál úspěšně mařili čas.

Zvonící budík soudce, k jeho velké úlevě, vytrhl ze snění. Starý dobrý zákon ještě platí, oddychl si.

Pohádka však postrádá dobrý konec. Připravovaný Zákon o úpadku některá z ustanovení tehdejší poslanecké a bankovní novely přebral. V nedaleké budoucnosti nás, zdá se, čeká řada podobně napínavých zážitků. Těšíte se?

! !

Hrozný sen II (soudcovská science fiction) Slova velkého Napoleona, že na vojně se mění situace každým okamžikem jsou jako stvořená pro stav úpadkového práva v době před několika lety. Komisí, věcných záměrů, návrhů novel a nových zákonů máme na rozdávání.

Pokusme si nyní představit dobu, kdy novela konkursního zákona, připravená skupinou poslanců nabyla účinnosti a soudci, správci konkursních podstat a konkursní věřitelé s ní vedli každodenní boj. Co by se pak mohlo v konkursních řízeních stát? Řekněme, že se píše červen roku 2005, novela konkursního zákona připravená skupinou poslanců je účinná.

Soudce ve své kanceláři probíral spolu se správcem konkursní podstaty podrobnosti jeho návrhu konečné zprávy. Když správce konkursní podstaty asi potřetí nervózně poposedl na židli a asi podesáté nenápadně sledoval hodiny na stěně, zeptal se soudce, co že pana správce trápí. „Za chvíli musím být u ředitele jedné banky. Musím s ním probrat zítřejší schůzi jednoho jejich konkursu“, vysvětloval opatrně správce konkursní podstaty.

Když soudce poněkud nechápavě sledoval správcův výklad, pan správce na vysvětlenou dodal: „Víte, ona je ta banka v tom konkursu majoritním věřitelem. A já bych byl rád, kdyby mne tam navrhli jako správce konkursní podstaty. Tak se jdu panu řediteli představit a domluvit se s ním, jak by ten konkurs asi tak měl probíhat.“ Soudce si uvědomil novou právní úpravu v konkursním zákoně. Umožňuje věřitelům na první schůzi konkursních věřitelů hlasovat o osobě správce konkursní podstaty a navrhovat vlastní správce. Soudce sledoval správce konkursní podstaty, jenž s rozpačitým úsměvem na rtech opouštěl soudcovu kancelář.

Za několik týdnů se soudce a stejný správce konkursní podstaty znova sešli v kanceláři soudce nad konkursním spisem. Pan správce přišel s omluvou: návrh na rozvrh, který slíbil vypracovat, nemohl přinést. Musí předělat dosud neprojednanou konečnou zprávu. Objevil se nový věřitel s pohledávkou za podstatou. Je to orgán správy sociálního zabezpečení. Uplatnil si nárok na příslušenství neuhrazených plateb za dobu konkursu.

K námitce soudce, že nároky tohoto druhu přece pan správce konkursní podstaty vždy odmítal jako neoprávněné, správce lakonicky vysvětlil, že správa sociálního zabezpečení je jedním z největších věřitelů ve dvou konkursech, kde je ustaven do funkce správce konkursní podstaty. Takže si je přece nemůže rozházet. „Já to raději

uznám, pane soudce. Já bych přišel o velký peníze, kdyby mě teď z těch konkursů odvolali“, upřímně dodal správce.

Na soudcův dotaz, jak pan správce dopadl nedávno u pana ředitele banky, správce konkursní podstaty sdělil, že dobře. Panu řediteli se jeho projekt vedení konkursu zamlouval. Správce musel pouze přislíbit, že výtěžky ze zpeněžení (a že nejsou malé) uloží správce konkursní podstaty právě u této banky. Vida, pomyslel si soudce, asi nám vzniká nová lobby, věřitelsko-správcovská.

Podobné myšlenky pronásledovaly soudce i večer před usnutím. Ve spánku pak viděl hrozný obraz: v parku před budovou soudu stály řady stánků, kde se čepovalo pivo a vařil guláš či párky, vše zadarmo. Každý stánek nesl označení jednoho správce či správkyně konkursní podstaty. Obvykle u stánku obsluhovala mladá krásná děvčata (samozřejmě spoře oděná) a věřitelům procházejícím na jednání do budovy soudu rozdávala letáky vyzývající věřitele, aby na schůzi věřitelů v tom kterém konkursním řízení volili toho či onoho správce konkursní podstaty. Za chvíli soudce viděl sám sebe skloněného nad novinami s palcovými titulky „Věřitelsko-správcovská lobby ovládla konkursní řízení“, „Vydírají konkursní věřitelé správce konkursní podstaty?“ a podobně.

Ráno si soudce připadal jako po prohýřené noci, ve které mu nafackovali.

Další pracovní den soudce v prvním spise, který otevřel, našel návrh věřitele na zproštění funkce správce konkursní podstaty. Konkursní věřitel jako důvod uváděl skutečnost, že přestože na schůzi věřitelů on sám svým hlasem podpořil zvolení tohoto správce do funkce, tentýž správce konkursní podstaty popřel u přezkumného jednání jeho přihlášenou pohledávku. Tím údajně zpochybnil své vlastní postavení v konkursním řízení, neboť byl zvolen hlasem věřitele, kterého sám neuznává jako účastníka řízení.

Soudce znechuceně spis zavřel.

Z dalších úvah jej vytrhl příchod kolegy, který došel na smluvenou konzultaci.

Kolega řešil závažný problém vzešlý z nové právní úpravy. Dostavil se k němu správce konkursní podstaty provázený zástupcem věřitelů a pracovníkem bankovního ústavu. Šlo o správce konkursní podstaty, který nedávno soudci vysvětloval svůj ústup s pohledávkou za podstatou.

Nyní řešil problém zcela jiný. Jediným majetkem sepsaným v konkursní podstatě úpadce byl majetek osoby, jež zajišťovala závazek úpadce. Správce správně aplikoval ust. § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání a majetek zpeněžil ve veřejné dražbě.

Oddělený věřitel se nyní domáhá vydání celého výtěžku ze zpeněžení. A z čeho bude uhrazena odměna správce konkursní podstaty a jeho náklady? Tyto položky z výtěžku prodeje zástavy přece nesmí být podle nového ust. § 32 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání hrazeny. Ale správce má nárok na svou odměnu, kterou mu nelze ani podle zákona ani podle Ústavního soudu odepřít. Oba soudci se shodli na tom, že řešení v

intencích nového zákona najdou jen stěží. Shodli se pouze na zřejmé nutnosti zásahu ze strany Ústavního soudu nebo na nutnosti změnit stávající právní úpravu. Nebo tíhu těchto situací ponese na svých bedrech státní rozpočet1? Správce přece jen koná službu pro stát, který jej ustavil do funkce prostřednictvím jmenovaného soudce. A pak, že novela konkursního zákona nebude mít dopad na státní rozpočet! Kolega odešel s nepořízenou.

Když kolega odešel, pan soudce se pohodlně posadil do křesla, zapálil si cigaretu a oddechl si. Tak nejsem sám, kdo tomu nerozumí. Nebo ten zákon nechápeme jenom my dva?

! !

!

1

Dnes je již tento problém vyřešen. Díky Nálezu ústavního soudu a publikovaným rozhodnutím obou vrchních soudů jsou odměny a hotové výdaje správců skutečně dopláceny z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím krajských soudů. Státní rozpočet tak již dnes nese částečně na svých bedrech tíhu nákladů konkursních řízení.

Sedmá velmoc útočí Justice je veřejnou službou placenou z prostředků daňových poplatníků.

Je logické, že stejní daňový poplatníci chtějí být informováni o činnosti justice, o jejích problémech, úspěších a neúspěších. Prezentace před sedmou velmocí je proto nezbytnou součástí činnosti každého představitele soudní moci. Je smutnou pravdou, že vztah soudce - novinář není vždy jednoduchý. Soudci ne vždy vychází dostatečně novinářům vstříc, novináři na druhou stranu nepíší pokaždé o soudcích a justici tak docela objektivně.

Soudce krajského soudu byl toho dne docela napjatý. Právě prohlásil konkurs na majetek významné obchodní společnosti PZ, a.s. a čekal na první zprávy od správce konkursní podstaty. Případ byl od samého počátku velmi komplikovaný. Dlužník použil snad všech možných způsobů, jak meritorní rozhodnutí oddálit. O to netrpělivěji očekával soudce reakci dlužníka na rozhodnutí o prohlášení konkursu.

První telefonát toho dne však patřil novináři z tiskové agentury. Zdvořile se dotázal, co je pravdy na prohlášení konkursu na majetek PZ, a.s. Soudce mu trpělivě objasnil kdo návrh podal, jak veliké jsou dluhy úpadce a proč se domnívá, že je konkurs nezbytný. Stejné vysvětlení musel podat téhož dne ještě několikrát. Odpoledne již nabyl dojmu, že dělat mluvčího nebo být filmovou hvězdou či slavným sportovcem není vůbec jednoduché. Desetkrát za den opakovat stejné myšlenky, vyjadřovat se ke stejným otázkám. Přijal i zástupce televize a opět zopakoval totéž a odpověděl na stejné otázky.

Alespoň bude mít maminka radost, že je synek v televizi, pomyslel si soudce a nedočkavě očekával večerní zpravodajství. Jediná několikaslovná věta v trvání několika vteřin jej trošku zklamala. Alespoň že to nepřekroutili, zhodnotil nakonec soudce a odešel vyvenčit svého čtyřnohého miláčka.

Nebylo ale všem dnům konec. Úpadce se odvolal a spisový materiál odputoval k odvolacímu soudu. Věřitelé se na schůzi věřitelů ostře střetli v boji o členství ve věřitelském výboru, padala silná slova o neschopnosti justice, bylo vyhrožováno trestním oznámením na soudce i správce konkursní podstaty. Následně byl odvolacím soudem vrácen zpět spisový materiál k doplnění některých skutečností a důkazů.

Za několik týdnů volal soudci novinář z deníku K. a žádal několik odpovědí. „Prosím, ptejte se,“ vyzval soudce novináře.

Hned první otázka jej posadila hluboko do jeho polstrované židle: Je pravdou, že se ztratil celý spis? Soudce pohlédl za sebe, kde byl vzorně srovnán celý spisový materiál zahrnující celkem pět objemných svazků. „Jak jste na to přišel?“ dotazoval se zvědavý soudce novináře. „No, to mi řekl jeden z věřitelů“, vykrucoval se novinář. „Ale jeho jméno Vám neprozradím, to je mé tajemství“, dodal rychle.

Ani nemusel. Podobný výmysl byl předmětem jedné z námitek podjatosti podaných konkursním věřitelem, který se nedostal do věřitelského výboru. „Spis je zde.

Prosím, přijeďte se podívat. Další otázka?“ navázal soudce. „Děkuji, to mi stačí“, zareagoval nečekaně novinář, rozloučil se a zavěsil. Dej blbci funkci novináře a vymyslí hloupou otázku, zhodnotil nakonec „interview“ pro sebe soudce.

Za několik dnů otiskl deník K. článek hovořící o prapodivném průběhu konkursu na majetek úpadce PZ, a.s. Mimo jiné bylo zmíněno, že soudce krajského soudu ani přesně neví, kde se nachází soudní spis. V soudci by se krve nedořezal. Vražda se mu v tu chvíli nezdála až tak nemorálním činem. Večer se, namísto odpočinku a venčení psa, věnoval sepsání reakce na článek. Snažil se objasnit, mimo jiné, i osud soudního spisu. Článek odeslal e-mailem novináři a telefonicky se s ním spojil. Redaktor nabízenou odpověď přijal a slíbil její rychlé zveřejnění. Dokonce si vyžádal i fotografii soudce k publikování. Když za dva dny deník K. odpověď otiskl, prožil soudce druhý šok. Do soudcovy odpovědi vložila redakce vlastní komentář. Výsledkem byl článek, jenž ze soudce učinil velmi pochybného člověka, který se jako potrefená husa ozval po, nepochybně oprávněné, kritice. Podstatná fakta ze soudcem zaslané reakce byla samozřejmě vypuštěna. Soudce si pomyslel: to bude mít maminka zase jednou ze synáčka radost!

Když za několik měsíců správce konkursní podstaty zahrnul do konkursní podstaty úpadce PZ, a.s. majetek jedné z velkých a úspěšných dceřiných společností, na kterou si dělalo zálusk několik zájmových skupin nejen z naší republiky, volali novináři již téměř denně. Deník K. otiskl v jednom ze svých pátečních vydání další článek, kde se stejný novinář zabýval otázkou, zda za situace, kdy rozhodnutí o prohlášení konkursu není doposud pravomocné a někteří velcí věřitelé se nedostali do věřitelského výboru, je celý konkurs vůbec legitimní. Zda je legitimní i postup správce konkursní podstaty při zahrnování majetku. Soudce se již ničemu nedivil a další reakci již nenaplánoval.

V neděli odpoledne se soudce věnoval tenisu. Když po odehraném zápase odměňoval tělo chlazeným nápojem, zazvonil jeho mobilní telefon. Na druhé straně se ozval úpěnlivý hlas redaktorky deníku K.: „Pane soudce, jak se vyjádříte k pátečnímu článku, který jsme otiskli?“ Soudce po pravdě odpověděl, že nijak. Jedna zkušenost s pokusem o přiměřenou obranu proti neobjektivnímu článku byla dostatečná. Vyjádřil překvapení nad tím, že je kontaktován v tak neobvyklou dobu.

Redaktorka však trvala na své otázce a vysvětlovala: „Víte, já jinak dělám kulturu.

Ale dnes jsem dostala úkol zajistit Vaši reakci a o celé věci něco dalšího napsat.“

Soudce zopakoval své stanovisko, slušně se rozloučil a šel si dát něco ještě studenějšího, aby šok z ukončeného rozhovoru nebyl až takový.

V pondělním vydání deníku K. další článek na téma konkursu na majetek úpadce PZ, a.s. nevyšel. Pro tuto chvíli byly justice a sedmá velmoc vyrovnány.

! !

Sedmá velmoc útočí II (srážka s hloupostí) Vztahy soudců a novinářů nejsou narušovány jen zlomyslností, ale také nedostatečnou znalostí i těch nejzákladnějších tezí právního řádu ze strany lidí, kteří poskytují veřejnosti informace o práci justice. Srážky s neznalostí a hloupostí lze označit za jedny z nejhorších na světě.

Soudce ve své kanceláři pročítal jeden ze spisů, které čekaly na meritorní rozhodnutí. Návrh věřitele se nejevil zcela způsobilý. Alespoň pokud jde o osvědčení jeho pohledávky za dlužníkem. Soudce již řadil spis mezi ty, které přijdou k zamítnutí, když mu pracovnice kanceláře přinesla dlužníkův návrh, kterým přistupoval do řízení.

Likvidátor dlužníka připravil téměř dokonalý návrh se všemi přílohami, které zákon vyžaduje. Soudce ihned rozhodl o prohlášení konkursu. Správcem ustavil mladého advokáta, doktora I.M. Jeho pověst mezi konkursními soudci byla velmi dobrá.

Uplynulo sotva několik dnů a soudce již měl v rukou první zprávu. Hovořila o dobré spolupráci likvidátora úpadce, který pilně předával majetek a písemnosti. Na první schůzi věřitelů přišel správce konkursní podstaty s překvapivou informací. Mezi listinami předanými likvidátorem se nacházela kupní smlouva na areál malého zámečku.

Likvidátor jej, hned na počátku své činnosti, prodal inženýru K.J., úspěšnému podnikateli s mnoha aktivitami. Za několik měsíců od koupě ing. K.J. zámeček zrekonstruoval a byl nedaleko naplnění svého podnikatelského záměru vytvořit ze zámečku malý útulný pension.

Uzavřenou smlouvu však správce konkursní podstaty shledal jako neplatnou. Od neurčitosti kupní ceny až po nejasné vymezení předmětu koupě. Pan likvidátor svou práci značně odbyl. Doktoru I.M. nezbylo než konstatovat, že zámeček nikdy nepřestal být majetkem úpadce. Majetek byl zahrnut do soupisu konkursní podstaty úpadce.

Inženýr K.J. byl správcem konkursní podstaty o zahrnutí zámečku informován.

Nyní zbývalo učinit směrem k inženýru K.J. výzvu k podání vylučovací žaloby dle ust. § 19 konkursního zákona. Ihned po skončení schůze věřitelů soudce výzvu připravil, kancelář soudu ji vypravila a pan inženýr řádně převzal.

Dva dny před uplynutím lhůty stanovené pro podání vylučovací žaloby se telefonicky se soudcem spojil sám ing. K.J. „Pane soudce, mám tu žalobu podat nebo ne?“ tázal se pan inženýr. „Ale já Vám nemohu v této věci radit. Musíte se poradit se svými právníky“, odpověděl soudce. „A to jste soudce placený z mých daní?! To jsou ale poměry! Co by Vám to udělalo? Já to tak nenechám!“ zvyšoval hlas ing. K.J. Soudci nezbylo než rozhovor, který se začal rozvíjet nežádoucím směrem, slušně ale rázně ukončit.

Soudce i správce konkursní podstaty byli velmi překvapeni, když lhůta k podání vylučovací žaloby uplynula marně. Namísto očekávané žaloby počali soudce bombardovat zástupci tisku. Opakovaly se obdobné dotazy: Jak je možné, že správce konkursní podstaty něco takového učinil? Jak mohl likvidátor něco takového podepsat?

Proč soud při podpisu kupní smlouvy mezi likvidátorem a inženýrem K.J. nezasáhl? Po pátém telefonu soudce nabyl dojmu, že by svolání tiskové konference neuškodilo.

Vyvrcholením dramatu posledních dnů byla návštěva štábu komerční televize J. vedeného mladou redaktorkou plnou entuziasmu. Soudce štáb přijal pln očekávání. „Pane soudce, jak je možné, že správce konkursní podstaty v podstatě zabavil majetek inženýra K.J.? Proč jste mu to dovolil?“ zazněla první očekávaná otázka. „Postup správce konkursní podstaty není nezvratným krokem. Pan inženýr má, vlastně měl, možnost postup pana správce zvrátit řádnou žalobou“, reagoval soudce. „Vy jste mu však odmítl pomoc a dokonce jste jej odrazoval od podání žaloby“, přikládala sličná redaktorka pod kotel. „Nic takového. Právní rady účastníkům poskytovat jako soudce nemohu. A rozhodně jsem pana inženýra od ničeho neodrazoval“, pokoušel se soudce zachovat klid. „Jaký je Váš vztah k doktoru I.M.? Jste spolužáci? Kolik konkursů jste mu již přidělil?“„Vztah je čistě pracovní, spolužáci nejsme, tohle je první konkurs pana správce u mého soudního oddělení“, stroze reagoval soudce. Zachovat klid bylo stále složitější. „Je skutečně zvykem, že se správce konkursní podstaty dělí se soudcem o odměnu z konkursu?“ pokoušela se o provokaci redaktorka. „Kdo Vám tuto pikanterii prozradil?“ zkoušel soudce věc obrátit do lehkého tónu. „Několik renomovaných advokátů se v tomto směru již vyjádřilo“, nejistě špitla paní redaktorka. „Zklamu Vás, nic takového se zde neděje“, s lehkým úsměvem uzavřel soudce téma. „Je pravda, že v tomto konkursu si pan správce konkursní podstaty přijde na několikamiliónovou odměnu a že podstatnou část získá z prodeje zámečku inženýra K.J.?“ obrátila redaktorka chápavě rozhovor na alespoň trochu jiné téma. „Odměna správce konkursní podstaty je dána vyhláškou a odvíjí se od počtu přihlášených věřitelů a výtěžku ze zpeněžení majetku zařazeného do soupisu konkursní podstaty úpadce“, podal soudce zprávu do kamery. „To je moc složité, odpovězte mi jen, zda je to s tou odměnou pravda nebo ne?“ pokusila se paní redaktorka usměrnit soudcovu odpověď. „Takto rozhovor nepovedeme, paní redaktorko. Nedáte-li mi prostor vše objasnit, není možné dál pokračovat“, ohradil se rázně soudce a začal litovat, že štáb vůbec přijal.

„Dáte tedy správci pokyn, aby hotel vrátil zpět inženýru K.J. nebo jej necháte dál rušit vlastnické právo soukromého podnikatele?“ zkusila jinou cestičku redaktorka. „Pan inženýr měl řádnou možnost své vlastnické právo obhájit a nevyužil ji. Podle zákona platí, že věc byla sepsána řádně do konkursní podstaty.“ „Inženýr K.J. se hodlá obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Nemáte z toho obavy?“ znovu redaktorka „přehodila výhybku“ rozhovoru. „To je právo pana inženýra, které mu nelze brát. Rozhodnutí Evropského soudu, bude-li nějaké, budu respektovat“, už klidně zareagoval soudce. Následně se štáb i se zvídavou redaktorkou odporoučel.

Pořad odvysílaný televizí J. za několik dní ohromil. Soudce samotného především.

Hned úvodní slovo, které se zmiňovalo o soudcovsko–správcovské mafii, muselo u diváka vyvolat dojem, že navazující záběry mají úvodní komentář doložit. Paní redaktorka slova z rozhovoru sestavila velmi „umným způsobem“. Kombinace jako „… vyjádření renomovaných advokátů, že je běžné dělení správců a soudců o odměnu z konkursu nám pan soudce nebyl schopen vyvrátit…“ nebo „…pan soudce nám odmítl odpovědět na otázku, zda si pan správce konkursní podstaty přijde na několikamiliónovou odměnu a že podstatnou část získá z prodeje zámečku inženýra K.J….“ by zřejmě skolily i silnější povahy. Když došlo na správce konkursní podstaty, jenž „neuměl“ odpovědět na otázku, zda mu odměna ve výši několika miliónů přijde mravná a odpovídající vynaložené námaze, soudce dostal chuť na něco ostřejšího.

Před usnutím soudce napadlo několik „naivních otázek“: „Proč se nikdo na nic nezeptal likvidátora úpadce, proč se nikdo nezeptal právníka inženýra K.J. jak mohl takový právní paskvil podepsat, proč ing. K.J. nepodal vylučovací žalobu? Nebo už skutečně ničemu nerozumím?“ Úplně nakonec soudce napadlo: „To bude mít zase maminka radost!“

! !

Postěžovat si, to se musí umět!

Problémy konkursních řízení se nedotýkají jen správců konkursních podstat, konkursních věřitelů, úpadců a konkursních soudců, ale také správy soudu, tj. předsedy a místopředsedů. Ustanovení zákona o soudech a soudcích umožňují podávat stížnosti na průtahy v řízení nebo nevhodné chování soudců či jiných soudních pracovníků. Bohužel, pojem stížnost si vykládá spousta jedinců mnohem šířeji než předpokládá právní úprava. Řešení stížností pro předsedu a místopředsedy krajských soudů v mnoha případech připomíná slavný boj Dona Quijota s větrnými mlýny.

Pravidelné pondělní pročítání stížností od samého počátku bylo pro místopředsedu krajského soudu velmi napínavé. První stížnost byla úpěnlivou prosbou bývalého člena družstevní záložny, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatel mezi jiným upozorňoval na skutečnost, že: „...v mém případě jde již o třetí konkurs na družstevní záložnu, kde vystupuji jako poškozený věřitel. V obou předchozích případech jsem byl jedním z největších věřitelů a jednou i členem věřitelského výboru. Vím přesně, jak to v takových konkursech chodí...“. Následoval podrobný výčet pochybení správce konkursní podstaty a konkursního soudce. Spočívaly v pravopisných chybách (čárky u vložených vět) v usnesení o prohlášení konkursu a nepopření některých pohledávek ze strany správce konkursní podstaty při přezkumném jednání. Podání končilo žádostí, aby předseda krajského soudu okamžitě správce konkursní podstaty odvolal a nařídil jmenovat či sám jmenoval nového, schopnějšího správce konkursní podstaty, který změní výsledek přezkumného jednání.

Obchodní rejstřík místopředsedovi soudu pověřenému vyřízením stížnosti prozradil, že stěžovatel byl nejen věřitelem tří záložen, ale v každé z nich také, alespoň po nějakou dobu před jejich úpadkem, členem představenstva či dozorčí rady. Tato informace mnohé vysvětlovala. Místopředseda soudu začal formulovat odpověď, ve které stručně ale jasně vysvětloval, že pravopisné chyby soudce nejsou dostatečným důvodem pro stížnost dle zákona o soudech a soudcích. Případné nedostatky ve znalosti pravopisu nelze považovat za provinění postižitelné například v kárném řízení.

Pokud jde o správce konkursní podstaty, je jeho právem popřít jakoukoliv řádnou pohledávku přihlášenou do konkursního řízení. Bylo zřejmé, že upřímně míněná snaha o vysvětlování neodradí stěžovatele od dalších podobných stížností adresovaných soudu, případně od stížnosti na Ministerstvo spravedlnosti. Kolotoč dalších vysvětlování a vyjádření jen nabude na obrátkách. Stěžovatel se skutečně nedal odradit. V posledním kole musel místopředseda odpovídat Odboru stížností Ministerstva spravedlnosti, kam se stále nespokojený stěžovatel obrátil.

Dříve než přistoupil ke čtení další ze stížností na svém stole, vstoupil do kanceláře doktor S. Sekretářka v pozadí omluvně vysvětlovala, že pan doktor se nedal odbýt. „Jak je možné, že jste mne nechtěl přijmout?“ uvedl se doktor S. namísto pozdravu. „Jak Vám mohu pomoci, pane doktore?“ přehlédl netaktnost hosta místopředseda a naznačil mu, aby usedl. „Chci si stěžovat na Vašeho soudce. Jako správce konkursní podstaty jsem zrealizoval velký konkurs. A doktor L. mi snížil odměnu pro jakési formální nedostatky v konečné zprávě. Musíte okamžitě zakročit. Jinak se obrátím na tisk a televizi. Tohle si soudce nesmí dovolit!“ stále hlasitěji deklamoval doktor S. „Odvolal jste se proti rozhodnutí o Vaší odměně?“ ptal se soudce doktora S. „Samozřejmě. Ale já chci nápravu od Vás. A taky jsem podal trestní oznámení na soudce. Pro zneužívání pravomoci veřejného činitele. Dlouhodobě jsem učil na právnické fakultě. Váš kolega se určitě mstí za to, že se mu doposud nepodařilo dokončit doktorandskou práci.“ Soudce překvapeně zíral na stěžovatele a nevěřil svým vlastním uším. Nejprve učinil pokus vysvětlit doktoru S., kdy lze podat stížnost na soudce, a že zmíněné trestní oznámení je přinejmenším neobvyklé.

Doktor S. však trval na svém: „Váš kolega dokonce volal přesně před týdnem dopoledne mé ženě, která pracuje na právnické fakultě, kvůli své doktorandské práci.

Když mu neslíbila, že mu s jeho prací pomůže, byl hrubě nespokojen a zavěsil. Od té doby mi jen komplikuje život.“ Nezbylo než doktora S. uklidnit a slíbit mu přešetření kolegova chování. Příslušný kolega věc písemně vysvětlil za několik dní. Odměna doktoru S. byla podstatně snížena, protože značnou část nákladů a svých hotových výdajů, vytvořených v průběhu konkursu, neměl nikdy odsouhlasenu věřitelským výborem. Při jednání věřitelského výboru nebyl dokonce schopen objasnit některé pohyby na účtech úpadce. Především výdajové položky. Jen neodsouhlasené výdaje na vedení účetnictví představovaly téměř čtyřicet procent všech výdajů v průběhu konkursu. Snížení odměny pouze odpovídalo neoprávněným výdajovým položkám. A pokud jde o doktorát pana kolegy? Rozhovor s manželkou doktora S. vedl, shodou okolností, za přítomnosti vedoucí své soudní kanceláře. Ta ochotně potvrdila, že pan soudce se doktorce S. omlouval za nedodání konečné verze doktorandské práce a to z důvodů své pracovní vytíženosti. V její přítomnosti také hovor ukončil. Panu místopředsedovi nezbylo než vše zrekapitulovat a doktoru S. písemně sdělit, že jeho stížnost je bezpředmětná. Jeho námitky může vyřešit jen odvolací soud.

Poslední stížností pro tento den bylo podání banky KBP, které upozorňovalo na postup jedné ze soudkyň pověřené rozvrhem práce řešení konkursních návrhů. Podání upozorňovalo, že bratr paní soudkyně je soudním exekutorem, jenž úzce spolupracuje s obchodní společností, která je navrhovatelem v řízení vedeném jeho sestrou - soudkyní proti významnému dlužníku. A paní soudkyně je taky spolužačkou právního zástupce tohoto dlužníka, na fakultě údajně měli velmi úzké vztahy. Připojený dopis významného odboru Policie ČR mluvil o stejných faktech. Pracovník policie podepsaný na dopise z těchto faktů odvozoval, že může jít o zločinné spolčení, které však zatím nelze odhalit, ani z ničeho usvědčit. Pověřený pracovník banky KBP, doktor obojího práva, požadoval okamžitou změnu soudce pověřeného vedením konkursního řízení a prošetření všech popsaných vztahů.

Místopředseda nevěřícně zakroutil hlavou nad obsahem podání. Potřetí za den formuloval odpověď zahrnující popis ustanovení zákona o soudech a soudcích, o stížnostech a ustanovení občanského soudního řádu, o námitce podjatosti.

Skončí jednou kolotoč předem prohraných a neoprávněných stížností? Dají si někteří lidé někdy vysvětlit, že znalost některých institutů práva není až tak zbytečnou informací a že čas, ztracený nad takovými stížnostmi, pak těm, co na ně musí odpovídat, chybí pro řešení přidělených případů a sporů? Nebo nezbude, než spolu s panem Karlem Hynkem Máchou zvolat: „Daleká cesta má, marné volání...“?!

! !

Správce jako finanční kouzelník Tak jako je láska tématem pro klasickou literaturu vždy žádaným a téměř nevyčerpatelným, tak jsou správci konkursní podstaty se svými úspěchy, přednostmi, chybami a nedostatky nevyčerpatelným tématem pro úpadkové právo. Především u negativních vlastností správců lze nalézt okamžiky, kdy se hranice možného posouvají mnohem dále, než by se většina domnívala.

Soudce naposled zběžně přečetl připravené usnesení o prohlášení konkursu a jeho originál a originál zkráceného znění podepsal. V konkursním řízení na majetek nevelké obchodní společnosti, jejímž hlavním předmětem činnosti byl prodej obuvi, provozovaný ve čtyřech prodejnách po celé Moravě, soudce ustavil správcem konkursní podstaty JUDr. H. Podle seznamu správců šlo o advokáta se zkušenostmi v několika konkursních řízeních. Spisový materiál neavizoval žádné větší potíže. Dlužník sice k podanému návrhu na prohlášení konkursu nepřistoupil, ovšem ani nekladl argumentům navrhovatelů významnější odpor.

Doktor H. předložil po dvou měsících soudci první zprávu o průběhu konkursu.

Popsal snahu shromáždit majetek úpadce, především zboží z jeho čtyř prodejen, na jednom místě a následně jej předat k prodeji prodejcům obuvi. Stejné informace poskytl JUDr. H. také věřitelům na schůzi věřitelů konané za další měsíc. Dokonce se chlubil prvními tržbami za prodané zboží. Zvolený zástupce věřitelů, největší dodavatel úpadce, projevil s postupem správce konkursní podstaty spokojenost. V další zprávě JUDr. H. omluvně sděloval, že prodej zboží probíhá pomaleji než předpokládal. Zboží je tvořeno hlavně zastaralými vzory a zájem o ně není tak vysoký, jak předpokládal. Podání správce konkursní podstaty vyvolávaly dojem velmi pečlivého přístupu.

S přibývajícím časem však aktivita i tok informací směrem k soudu slábly. Doktor H. ještě připravil zvláštní přezkum (s jedinou přihláškou pohledávky) a dále již soudce informoval jen na základě opakovaných výzev ze strany vyšší soudní úřednice. Při třetím martýriu s opakováním výzev na předložení zprávy o průběhu konkursu došla soudci definitivně trpělivost.

V seznamu správců našel jemu známou osobu Ing. M., správce konkursní podstaty, jehož služeb využíval v případech nouze a nezbytnosti. Nový správce konkursní podstaty, Ing. M., se neprodleně ujal své funkce. První zprávy nebyly příliš optimistické. JUDr. H. na adrese své advokátní kanceláře nebyl opakovaně k zastižení.

Ing. M. sděloval, že podle sousedů z domu do sídla advokátní kanceláře dochází nepravidelně jen matka doktora H., jež přebírá korespondenci a zajišťuje úklid kanceláře. Obrat k lepšímu, alespoň se zdálo, nastal asi po měsíci od změny správce konkursní podstaty. Inženýr M. zastihl svého předchůdce na mobilním telefonu. Doktor H. slíbil alespoň předat bankovní účet a pokladnu. Ing. M. zjistil, že na účtech úpadce

doktor H. shromáždil částku asi sto tisíc korun a pokladna je zcela prázdná. S ohledem na dobu, po kterou doktor H. údajně úspěšně zpeněžoval zboží úpadce, se částka zdála nedostatečná.

Přesné údaje o zbylém zboží JUDr. H. prozatím odmítal sdělit s tím, že nemá připraveny k předání všechny podklady. Z osobních důvodů. Soudci za těchto okolností nezbylo než písemně JUDr. H. důrazně upozornit na jeho povinnosti ve vztahu k jeho nástupci ve funkci správce konkursní podstaty. Obálka s dopisem byla, po uložení na příslušném pracovišti České pošty, doručena doktoru H. Odezva směrem k soudu spočívala ve stručném dopise doktora H. V dopise se omlouval za vzniklé potíže a sliboval rychlou nápravu situace.

Za další týden Ing. M. telefonicky oznámil soudci, že doktor H. mu vůbec nic nepředal. Pouze prostřednictvím mobilního telefonu sdělil, že zboží úpadce prodával prostřednictvím prodejce se sídlem v obci Z. nedaleko sídla soudu. Ing. M. však na adrese uvedené doktorem H. našel pouze opuštěnou budovu bývalého zemědělského družstva.

Teprve při dalším pátrání, především za pomoci úřadu obce Z., inženýr M. nalezl podnikatele, který zboží úpadce zčásti zpeněžoval. Informace ve zprávě správce konkursní podstaty o tom, že zboží úpadce prodával muž provozující pekárnu a prodejnu potravin, posadila soudce hluboko do pracovní židle.

Překvapení v tomto případě nebralo konce. Úporná snaha ing. M, podporovaná občasným přispěním soudu, vedla nakonec ke zjištění, že ze zboží v hodnotě přes jeden milion korun doktor H. zpeněžil zboží za celých tři sta tisíc. Většinou prostřednictvím pekaře z obce Z. O zbytku zboží JUDr. H. zarytě mlčel.

Soudci tak nezbylo než milého bývalého správce konkursní podstaty předvolat k informativnímu výslechu. Výsledkem výslechu byl další šok. Na úvod sdělil ing. M. soudci, že před několika dny mu doktor H. konečně předal účetní doklady za dobu konkursu. Z nich vyplynulo, že doktor H. měl na pokladně úpadce předat více jak 400 tisíc Kč. Vysvětlení poskytnuté bývalým správcem bylo jednoduché: „Pane soudce, měl jsem rodinné problémy a potřeboval jsem peníze na doktory, na kancelář a tak. Moc jsem je potřeboval. Co jsem si vzal, do tří dnů vrátím. Slibuji!“ kál se doktor v soudní síni.

K jeho cti budiž řečeno, že svůj slib dodržel. Do tří dnů vyrovnal doktor H. všechny své závazky vůči konkursní podstatě úpadce. Dál již doktor H., v rámci možností, s inženýrem M. spolupracoval.

Když na konci konkursního řízení soudce hodnotil celou peripetii s převzetím funkce správce konkursní podstaty, dospěl k závěru, že konec konkursu byl tak zpožděn nejméně o půl roku. „Kdy konečně bude těmto problémům konec?“ pomyslil

soudce. „Dostaneme někdy kladivo na tyto černé můry konkursů a konkursních věřitelů nebo se i dál budeme jen dívat, jak „neumělové“ předvádí své pochybné umění?! Aby mi nakonec nezůstalo jen zbožné přání: Bože, udělej mě hromem, abych do těch „neumělů“ mohl praštit!“ uzavřel soudce vlastní úvahy nad skončeným konkursem.

Sluší se dodat, že doktor H. své „umění“ nakládat s peněžními prostředky předvedl v dalších měsících v jiném konkursním řízení. Tentokrát již neměl tolik štěstí na benevolentní přístup příslušných orgánů. Byl oceněn nepodmíněným trestem odnětí svobody na tři léta. Alespoň něco!

! !

Obyčejný den soudce X - epilog Jaká je ve skutečnosti česká justice? Novináři rádi říkají, že pomalá, neschopná, že neumí vymoci na povinných naplnění svých pravomocných rozhodnutí. A pokud jde o úpadkové právo? K tomu všemu ještě úplatná a skrz naskrz propojená snad se všemi správci, kteří kdy byli v této zemi ustaveni do funkce. Jaký je však řadový pěšák justice? Jaký je obyčejný průměrný den obyčejného průměrného soudce prvostupňového konkursního soudu?

Hodiny na „píchačkách“ ve vestibulu soudu a hodiny na stěně ukazovaly shodně 7:32 hod, když soudce X vstupoval v pondělní ráno do budovy. Cestou zaregistroval první krátkou frontu u dveří podatelny soudu, pozdravil kolegyni kráčející po chodbě a vstoupil do své kanceláře. Pousmál se nad zjištěním, že uklízečka jako vždy vynesla v pátek koš se smetím, ale už neutřela (jako téměř nikdy) prach na pracovním stole.

Podle diáře soudce byl na dnešní den objednán jeden správce konkursní podstaty na dopoledne a druhý na odpoledne. Soudce X krátce přehlédl zbytek novin, které nestačil přečíst v tramvaji. Přisunul hromadu spisů, kde bylo třeba vyznačit doložky právní moci. U pátého jej vyrušil první z objednaných správců. Půlhodinová debata na téma jak naložit s likvidátorem úpadce, který nepředal veškeré listiny, hlavně seznam majetku, skončila dohodou na dalším postupu.

Když soudce X přinesl na svůj stůl další hromádku spisů, tvořenou třemi samodlužnickými návrhy, zazvonil poprvé ten den telefon. Pan doktor nechtěl rušit, chtěl jen od pana soudce vědět, zda-li přihláška pohledávky jeho klienta dorazila na soud včas. Soudce poměrně snadno přemluvil svůj počítač ke sdělení informace. Nad prvním ze samodlužnických návrhů telefon zazvonil ještě dvakrát. Jednou s dotazem věřitele, jenž podal před dvěma týdny věřitelský návrh a chtěl vědět, kdy bude konkurs na majetek dlužníka asi tak prohlášen. Podruhé s dotazem vedoucí soudní kanceláře, kdy pan doktor přijde podepsat rozhodnutí z minulého týdne. Kontrola tří samodlužnických návrhů zabrala bezmála dvě a půl hodiny. Výsledkem byl jeden prohlášený konkurs.

Nejvíce práce dalo nalezení vhodného správce konkursní podstaty. Seznam v počítači byl sice dlouhý, ale při čtení jednotlivých jmen se soudci X vybavovaly hlavně negativní zkušenosti, vlastní nebo kolegů, popřípadě zjišťoval, že i jen trochu znalí správci mají moře práce. Soudci trvalo snad dvacet minut než objevil někoho, kdo přicházel v úvahu. Mladý advokát, doposud nikdy neustavený, se sídlem ve stejném městě jako budoucí úpadce. Snad se osvědčí! V dalších dvou případech vyšly jen výzvy k odstranění vad. Soudce X byl při jejich formulaci důkladný. Odvolací soud nemá nejasné výzvy v oblibě. Hodiny na monitoru počítače ukazovaly půl jedenáctou.

Spokojený soudcův výraz narušil opět zvonící telefon.

„Pane doktore, můžete přijít?“ žádala úpěnlivě vedoucí soudní kanceláře. „Je tady jedna paní a odmítá si nechat vysvětlit, že jí tady nemůžeme radit, jak sepsat žalobu na popřenou pohledávku“, stěžovala si vedoucí kanceláře. „Stejně jsem k Vám měl namířeno. Už jdu“, reagoval soudce a pomyslel si, že dosavadní klid se rozplynul.

V kanceláři na soudce čekala starší dáma, která jej zahrnula svým životním příběhem o násilné kolektivizaci v padesátých letech. Teprve za hodnou dobu se podařilo soudci X zjistit, že dáma podala přihlášku pohledávky do konkursu na majetek příslušného družstva opožděně.

A protože starší dáma měla za to, že vinu na jejím pochybení nese justice, žádala od ní radu a pomoc při sepsání žaloby na paní správkyni. Čtvrt hodiny trvalo než se podařilo dámě vysvětlit, že pomoc musí hledat u některé z advokátních kanceláří. „Já Vám ale žádnou advokátní kancelář nemůžu doporučovat. Musíte se podívat do telefonního seznamu. Tam jsou advokáti uvedeni“, snažil se soudce o objektivní radu.

Dáma odešla. Soudce mohl konečně podepsat originály vyhotovených rozhodnutí.

Zpět do své kanceláře si soudce odnášel kupu spisů s čerstvě doručenou poštou.

Včetně jedné stížnosti adresované předsedovi soudu, kde měl do týdne připravit přehled všech úkonů provedených soudem v řízení a vyjádřit se k obsahu stížnosti. Do pravého poledne stačil soudce nové spisy přetřídit podle důležitosti. Dvě incidenční žaloby, kde je třeba nařídit jednání, jedno odvolání o zamítnutí návrhu na konkurs, dvě konečné zprávy a jeden nový věřitelský návrh. U dvou prohlášených konkursů je třeba nařídit schůzi věřitelů a přezkumné jednání.

U oběda soudce konečně dočetl ranní noviny. Když si úderem třinácté hodiny zaléval v kanceláři kávu, zaklepal na dveře doktor J. Jen krátce, nechtěl zdržovat.

Donesl návrh konečné zprávy. Ať jej pan soudce přehlédne a on za tři čtyři dny zavolá.

Klika u dveří ještě nevychladla a vstoupil předem ohlášený správce. Dalších čtyřicet minut bylo vášnivou debatou nad problémem odděleného věřitele, který své pohledávky částečně postupoval a částečně bral zpět. Několik zdvořilostních frází a pan správce se poroučel.

Soudce otevřel spis se stížností a připravoval přehled úkonů a odpověď na ne zcela jasnou stížnost konkursního věřitele. Bylo milým překvapením, že telefon zazvonil až po hodině, kdy odpověď na stížnost již byla soudcem připravena a nareferována soudní kanceláři. Kolega hledal správce konkursní podstaty pro právě prohlášený konkurs a ptal se na pana Q, kterého si v seznamu správců vyhlédl. Soudce X jej již jednou ustanovil. Rozhovor ukončilo vzájemné postěžování si na kvalitu posledního kola fotbalové ligy a skandál kolem prvoligových fotbalových rozhodčí.

První z předložených konečných zpráv věrně odrážela „kvalitu“ práce svého autora. Výzvu k odstranění vad návrhu konečné zprávy a referát kanceláři soudce dopsal, když rádio ohlásilo 15:20. Druhou konečnou zprávu nechal soudce vyvěsit na úřední desce a uložil kanceláři informovat o tomto kroku účastníky konkursního řízení a správce konkursní podstaty. „Pane soudce, příští středu máme spolu přezkumné jednání. Já to ještě nikdy nedělal. Tak jsem Vám donesl přezkumné listy už teď. A taky se Vás potřebuju zeptat na dvě maličkosti“, žadonila hlava nakukující, po nesmělém zaklepání, ze dveří do kanceláře. Přes veškerou snahu soudce i správce konkursní podstaty nevyřešili společně problém dříve než za dvacet minut. Než odbyla sedmnáctá hodina, stačil soudce nařídit jednání u dvou prohlášených konkursů.

Mladého muže v uniformě justiční stráže soudce X zdravil před půl šestou.

Ještě že náš pes neumí mluvit.To by doma hudrovali nad mým pozdním příchodem s manželkou oba.

Na večerní procházce se psem po boku přemýšlel, čím zítra ráno začne další pracovní den. Nová pošta, dvě incidenční žaloby, nový věřitelský návrh, připravit se na středeční jednání, dva ohlášení správci,...

! !

Epilog Tímto je dílo ukončeno. Děkuji všem, kteří knihu dočetli až do konce! Prokázali tím značnou dávku trpělivosti.

Mohu zde prohlásit, že každý z příběhů popsaných v některé z dvaceti čtyř kapitol této knihy má základ ve skutečném případu či situaci. Žádný z nich nebyl zcela vymyšlen. Bohužel!

!

Mgr. Jan Kozák, místopředseda a konkursní soudce Krajského soudu v Brně