Sociologické problémy současnosti

Rašínova vysoká škola

SOCIOLOGICKÉ PROBLÉMY SPOLEČNOSTI

Aleš Sekot

Brno 2008

Brno 2008 Vydalo nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o.

Hudcova 78, 612 00 Brno Editace: Jarmila Šveňhová První vydání ISBN 978-80-87001-11-0

OBSAH 1. Úvodem: K AKTUÁLNÍM OTÁZKÁM SOCIOLOGIE 1.1 K charakteru společenského vývoje……………………….4 1.2 Téma konzumní společnosti……………………………….7 1.3 Problematika socializace………………………………….10 1.4 Dynamika vývoje české společnosti po roce 1989……….13 1.5 K problematice multikulturalismu………………………..16 1.6 Názorová orientace české společnosti, problém multikulturní koexistence………………………………...21 1.7 K pojmu občanská společnost…………………………….27 1.8 Globalizace versus soudobá společnost…………………..30

2. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA 2.1 Termín masová komunikace……………………………....34 2.2 Mediální instituce…………………………………………37 Tištěná média……………………………………………....38 Film……………………………………….………………..40 Vysílání (broadcasting): rozhlas a televize………….……..41 Hudební nahrávky………………………………………….44 Nová elektronická média………………………..………….45 2.3 Média a společnost………………………………………..46 2.4 Problematika vlivu masových médií……………………...50 2.5 Funkce médií……………………………………………...53 3. APENDIX: Sociálně psychologické problémy nezaměstnanosti: případ Marienthal……………………………………………....57 Seznam literatury………………………………………………74 GLOSÁŘ………………………………………………………77

1. Úvodem: K AKTUÁLNÍM OTÁZKÁM SOCIOLOGIE 1.1 K charakteru společenského vývoje Položíme-li si otázku smyslu, podstaty, obsahu a poslání sociologie jako samostatné společenské vědy, stojíme nejen před širokým spektrem teoretických témat, ale aktualizujeme tím i barvitou plejádu jejího praktického působení v běžném životě společnosti.

Sociologický vhled do způsobů organizace společnosti nabízejí zejména základní témata sociologického zájmu související s klíčovými pojmy kultura, společnost, socializace, sociální interakce či sociální struktura. Stěžejní problémy na poli sociálních nerovností odrážejí kategorie sociální stratifikace a sociální mobilita.

V kontextu důsledků našeho silně rozporuplného transformačního období se právě zde aktualizují otázky míry profesního a společenského uplatnění v dimenzích věkových skupin a příslušnosti k pohlaví, nově prezentovaný problém zdrojů, příčin, možností a mezí nezaměstnanosti či zaujímání adekvátních přístupů ke vývojem nově nastolované problematice společenským bezdomovství, multikulturního a multikulturního soužití (Sekot, 2006).

Předkládaný text je určen posluchačům vysokoškolských kurzů orientovaných na společenskovědní a ekonomickou stránku studijní přípravy a zhuštěným úvodním vstupem cílí k charakteristice podstatných problémů soudobé společnosti. Formou sociologické „čítanky“ pak usiluje plasticky přiblížit mezní situace společenského vývoje v rovině společensky krizových situací. Že nejde o nikterak odtažitě výjimečný problém, více než upozorňuje dramatický vývoj na globálních finančních kruzích v závěru roku 2008.

Nezastupitelným krokem na cestě komplexnosti sociologického přístupu k okolnímu světu je zkoumání vše prostupujícího procesu společenské transformace. Počátek nového tisíciletí přináší totiž vrcholící rozpad tzv. socialistického tábora v nestejně ekonomicky, kulturně a demokraticky vyspělý „postkomunistický blok“. Souběžně s tímto historicky nezvratným procesem i země založené na tržní ekonomice staví základy „postkapitalistické společnosti“, o které můžeme s jistotou tvrdit, že bude nesocialistická a přitom její ekonomické zdroje budou – stejně jako politický systém – vystaveny

4

transformačním a inovačním procesům. A to jak z hlediska zdrojů bohatství, trak ze zorného úhlu sociálního směřování.

Víme, že historicky významné změny modelující během několika desetiletí společnost v jejích základních hodnotách, pohledu na svět, povaze a struktuře sociálních a politických institucí, jsou známé v průběhu celého lidstva. Dnešní rozvoj a stav materiální a duchovní kultury, inovace výrobních nástrojů a postupů, roveň vzdělanosti a duchovnosti, charakter ideologií a náboženství a postupný trend k urbanizované společnosti je v dnešním světě jednotícím rámcem oslabujícím neslučitelnost různých ekonomických a politických systémů. Máme tak před sebou stále konkrétnější obrysy společnosti, kde kapitál, jako výrobní faktor vytvářený ekonomickým systémem, přírodní zdroje a práci jako základní ekonomické zdroje, postupně nahrazují znalosti. Sociologicky nesmírně stimulující a prakticky významný dopad této skutečnosti spočívá především v tom, že za rozhodující zdroj postkapitalistické společnosti lze považovat produktivitu práce kvalifikovaného a vzdělaného pracovníka.

I v našich podmínkách proto k základním předpokladům hospodářského rozvoje a kulturnímu rozvoji společnosti nutno počítat vysoce vzdělané obyvatelstvo. Tedy lidi obdařené úctou ke vzdělání, vědění, učení jako nezbytných základů nejen podnikatelského růstu, nýbrž i osobnostního a společenského rozvoje. Z ekonomického hlediska jde i o přímé či bezprostřední dopady směřující na konkrétní marketingové prostředí, vystavené sílícím tlakům a stimulům překotných změn v mezinárodní politice, které svými globálními účinky v oblasti inflace, zaměstnanosti, zestátnění, privatizace, měnové politiky či surovinových zdrojů přináší nutnost stále nových flexibilních postupů národních, regionálních i globalizujících se ekonomik. Přitom však stále platí rostoucí individuální a celospolečenský význam vzdělání a kvalifikace, když s ní související „expanze produktivity byla tou nejvýznamnější sociální událostí minulých let a nemá v historii obdoby“ (Drucker, 1993, s. 42).

Za předmět sociologie se zpravidla považuje zkoumání různých forem společenského života, struktura různých podob lidských pospolitostí, jevy a procesy v těchto procesech probíhající (Szcepański, 1966). Sociologie je systematickým studiem sociálního chování a lidských skupin. Zaměřuje se přitom primárně na vliv

5

sociálních vztahů na lidské postoje a chování a na to, jak se společnosti mění, destabilizují či stabilizují (Schaefer, Lamm, 1995, s. 5). Zájem sociologie zahrnuje na první pohled vzdálené a nijak nesouvisející problémy populačního růstu, stárnutí obyvatelstva, konflikt bohatství a chudoby, nezaměstnanost, různé formy diskriminace, masovou kulturu, problematiku sociálních a etnických minorit, alkoholismus, bezdomovství, politické postoje, hodnotové směřování, vztah zájmového a výkonnostního sportu apod.

Sociologie vzniká jako pokus pochopit, vysvětlit a interpretovat zejména převratné změny probíhající v době jejího vzniku – tedy v 19. století. Šlo o výklad společenských procesů, sehrávajících významné místo v historickém zřetězení tří významných fází dějin lidské společnosti: Tradiční – preindustriální společnost – charakterizována neutuchající snahou člověka vydobýt na přírodě životadárné zdroje založené na vlastnictví půdy, organizaci práce, sezónní činnosti a roli rodinného hospodářství.

Industriální (moderní) společnost profilovaná úpornou snahou člověka získat převahu nad přírodou, kdy dominantu tvoří vztah člověka a stroje. Přírodní prostředí se mění v prostředí technické, roste sekundární sektor, rozhodující roli zaujímá produkce materiálních produktů, roste význam polokvalifikované pracovní síly.

Postindustriální (postmoderní) společnost, která zvýšením významu mezilidské komunikace intenzivně rozvíjí intelektuální technologie, dává rozvinout zpracovatelskému průmyslu a oblasti služeb a informačním technologiím, spolu s dynamizací finančních služeb, zdravotnictví, vzdělání, výzkumu, veřejné správy a služeb. Uplatnění kvalifikace a vzdělání je primárně závislé na existenci zaměstnaneckého vztahu, mnohorozměrně roste význam informací a zájem lidí se od materiálního blahobytu přesouvá do touhy po ničím neomezovaných příležitostech globální mobility, výjimečných zážitcích a nových zkušenostech. Na bázi „společnosti vědění“ dochází k provázání vědy, technologie a demokratizace univerzitního vzdělání.

6

1.2 Téma konzumní společnosti Obrovský rozvoj trhu v polovině minulého století vedl ve většině vyspělého světa k jistým změnám ve směru vývoje společnosti. Po mnoha letech působení tohoto směřování se postupně vyvinula společnost, kterou dnes můžeme označit jako konzumní. Jejími hlavními, avšak do značné míry těžko rozeznatelnými znaky jsou nestřídmost, nesoběstačnost a neustále rostoucí spotřeba. Tento stav se však týká jen asi pětiny světové populace, zatímco zbytek populace řeší problémy zcela opačného charakteru. Pojem „konzum“ se z lidového označení socialistické samoobsluhy či bufetu transformoval v dnešní době do zcela jiné polohy. Stal se označením pro určitý životní styl, postoj, množinu, ať už převzatých nebo vlastních názorů, vztažených k uspokojování svých potřeb.

Zdrojem hodnotového směřování konzumní společnosti je konzumerismus či tendence ke konzumnímu způsobu života spojená s přeceňováním významu spotřeby hmotných statků, vyúsťující až v samoúčel „spotřeby pro spotřebu“, kdy konzum materiálních statků jako dominantní kult je hodnotou a měřítkem sociálního úspěchu, společenského postavení či společenského obdivu a uznání. Lidé nejsou hodnoceni podle toho „jací jsou“, zdali dobře dělají dobré věci, ale podle toho „co vlastní“ a „jak konzumují“.

Z ekonomického hlediska je hnacím motorem této hodnotové orientace zájem firem a potřeba odbytu jejich zboží. Přitom významnou roli v prosazování konzumerismu hraje reklama, tedy placená, nepřímá forma propagace zboží, služeb a idejí zprostředkovaná zpravidla reklamními odborníky. Jde o široké spektrum praktik upozorňující veřejnost na určitý výrobek nebo službu s cílem přimět ji k nákupu nebo investici. Funkcí reklamy je informovat, přesvědčovat a udržovat v paměti. Využívá se přitom sociologických znalostí o tržním prostředí a zohledňují se psychologické motivy tržního chování. Mechanismus sociální kontroly se zde řadou tržních důsledků odráží kupř. v podřizování se platným momentálním normám oblékání a konzumentskými návyky v rodinných nákupech (dítě mnohdy jako střet zájmu či iniciátor nákupu konkrétního produktu). Navíc sílící vliv nápodoby, tak typický kupř. pro svět módy či mobilní komunikace, dále ovlivňuje generačně zakotvený svět oblékání, trávení volného času, stravování

7

či sféru osobních zálib a koníčků. Právě zde se setkáváme s reklamními apely postrádajícími jakoukoli racionální argumentaci a operujícími nástroji emotivního působení a masové sugesce. Přitom stále větší význam sehrává význam propagace a konzumace nabízených zážitků, ozvláštňujících stereotyp šedi každodennosti.

Počínaje exotickými „cestami za hranice všedních dnů“ až po mediální zážitky akčních televizních reality show. Hovoříme tak o postmoderní společnosti spotřebitelských produktů a mediálních představ, když zboží a informace jsou konzumovány v masovém měřítku, což usnadňuje jednotící vkus a vyžaduje široce rozšířené ocenění a účast mas lidí. Postmoderní teoretikové pak sledují a popisují nově se objevující kulturní formy a vzory sociálních interakcí. Nelze přitom nevzpomenout bystrý vhled do podstaty směřování dobové moderní společnosti z pera Karla Čapka, publikovaný již v roce 1922: „Náš život, náš moderní a velkoměstský a světoobčanský život má ve všem a všude jedno předznamenání: rozptylování, oddrobování, sesouvání všech životních forem. Nechuť k obřadnosti, odpor proti uniformitě, strach z formalismu, pohrdání zevními zvyky, to vše je snad jen výraz horšího mravního rozvratu naší společnosti: nedružnosti, nesoudržnosti, etické nesociálnosti, kterou jen maskujeme socialismem hospodářským a ideovým. Snad jsme tohle vynalezli, protože už nemáme jiné cesty ke společenství a rovnosti“ (Čapek, 1957, s. 171 – 172). Jinde se žehrá na sílící ústup od politické ideologie a jistou ztrátu víry v rozum a vědu: „Postmoderní člověk má pocit, že je třeba oslavovat životní styly odlišných a menšinových skupin a kritizovat styl většiny“ (Eagelton, 2001, s. 23). Podle této vize žijeme v čase uvolnění, hédonismu, individualismu a života v přítomnosti: „Neexistuje žádná masově nosná vize budoucnosti, slábne vliv tradice, sílí naopak hledání novosti, okamžitého potěšení, nevázanosti, euforie a hravosti. Politický vývoj již nemá žádné pevné cíle, snad jedině vytvářet stále více zábavy pro stále více lidí“ (McQuail, 2002, s. 82). Tržně zaměřené reklamy typu „nevaž se, odvaž se“ (nealkoholický nápoj) čí „Vázat se – to není nic pro mne“ (mobilní operátor) tuto jistou hodnotovou nezakotvenost soudobého člověka přímo symbolicky ilustrují!

Kritickému pohledu na konzumní společnost jsme svědky od 70. let minulého století, kdy měnící se hodnotové důrazy postindustriální

8

společnosti snižují význam hmotné spotřeby a naopak zdůrazňují růst úlohy služeb terciárního a kvaternárního typu. Rostoucí znečišťování životního prostředí a vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů dává vzniknout teoriím nulového a omezeného růstu ve smyslu důrazu na kvalitu života. Ta je posuzována zejména podle indikátorů životního prostředí, ukazatelů zdraví a nemoci, úrovně bydlení a rekreace, mezilidských vztahů, volného času, sociálních a technologických charakteristik práce, možnosti podílet se na řízení společnosti, úrovně osobní i kolektivní bezpečnosti, významu sociálních jistot a občanských svobod. Přitom stále větší význam zde hrají indikátory odvozené z řešení globálních problémů, zejména vyjadřujících ekologické stránky života.

Není bez zajímavosti, že i lidé mimo rámec odborné veřejnosti se o kontroverzní problematiku konzumní společnosti zajímají. Jak jinak – diskuzí na Internetu. Přitom nepřekvapuje, že ve spektru návrhu na „řešení“ nechybí jak krajní alternativy – tedy „revolucí“ či naopak evolučním „volným průběhem“, ale i cestou „řízené evoluce“.

Praktické dopady konzumerismu se projevují v zásadě trojím způsobem. Za prvé jsou to různé dysfunkce ve společnosti, za druhé jsou to dopady působení takové společnosti na prostředí v němž žije a za třetí jsou to dopady na ekonomiku jednotlivých společenství i na ekonomiku globální. V posledně jmenované rovině jde o nezadržitelně působící sled dějů a událostí akcelerujících v tržním prostředí posledního zhruba sta let, jako nevyhnutelný proces, který mění tvář světa bez rozdílu kultur, politických systémů či náboženství. V našich podmínkách pak jde o zcela zásadní posuny posledních dvou desetiletí, která transformačními dopady v důsledku hodnotových proměn a vpádu globalizace, posedlostí po penězích, materiálním blahobytu a společenském úspěchu nesmírně posílila, spolu s nesporným růstem životní úrovně, konzumní charakter společnosti. K nejzávažnějším důsledkům pak patří postupná degradace tradičních osvědčených hodnot založených na vyváženém vztahu mezi přirozenými potřebami na jedné straně a odpovídajícími formami jejich uspokojování. Svět hodnot se posouvá (nebo je reklamní manipulací úmyslně posouván) směrem k hodnotám, které si mohu koupit – tedy k materiálním statkům. Společnost se tak stává materiálně zaměřená: I přání a cíle lidí se orientují na to, co si mohou koupit, a uvažují a usilují pak v kategoriích typu „kdy na to ušetřím“

9

nebo „kdo mi na to půjčí“. Dostává se tím do začarovaného koloběhu vydělávání a utrácení, který zpochybnitelným systémem příčin a důsledků charakterizuje absurdní rčení „Vydělávám proto, abych mohl žít, a žiji, abych mohl vydělávat“. Pokud hovoříme o jisté dnešní degradaci hodnot, pak máme na mysli zejména duchovní hodnoty, které nám zejména usnadňují cestu k opravdové svobodě jedince svébytného, za sebe rozhodujícího a nepodléhajícího módním rituálům konzumu typických pro masu velkého nediferencovaného souboru lidí postrádajících individualitu a vláčených stádovým principem nápodoby uvažování a obecně přejímaných modelů spotřeby.

1.3 Problematika socializace Integrální součástí diskuzí o povaze společnosti je i způsob jejího života. Životním způsobem tak rozumíme rozmanitost konkrétních, historicky se vyvinuvších, relativně stabilních forem lidského života.

Jde o soubor činností, jimiž uspokojujeme své potřeby spolu s komplexem vztahů, které v rámci různých aktivit vznikají. Životní způsob reflektuje strukturu každodenních činností ve smyslu velmi pestré mozaiky rozmanitých pracovních, rodinných, zájmových, společenských, biologických a hygienických aktivit. Specifika životního způsobu se konkretizují v jeho individualizovaných formách v kontextu hodnot, kterými se člověk řídí a ideály, které vyznává.

Vztah jedince a společnosti je snad nejvýrazněji utvářen na pozadí mnohorozměrných procesů socializace, procesu individuálního osvojování hodnot, postojů a jednání přiměřených dané kultuře ve smyslu standardizace hodnotové orientace. Socializace tvoří významný kulturně hluboce zakotvený prostředek zajišťování kontroly chování a myšlení členů společnosti. Je předpokladem existence sociálních kulturních bytostí. Kontrolní mechanismy socializace tak jako integrální a nezastupitelná součást každé kultury cílí ke zformování samoregulujících mechanizmů chování jedince.

Socializace modeluje naše chování tak, jako bychom byli pod stálým dohledem hodnotových soudů nejbližšího okolí a veřejného mínění.

Je cestou osvojování si nejen vědění, ale i hodnot, norem a měřítek dané kultury. Je návodem k jednání a chování v různých situacích a

10

je tak nezastupitelným prostředkem na cestě k přiměřenému chování jako člena určité společnosti. Zásadní význam socializace pak spočívá ve schopnosti vstupovat do interakce s ostatními a dále v generačním předávání osvědčených základních norem a hodnot. Je však zároveň i prostředkem transferu sociálních nerovností či základnou integrace do deviantních sociálních subkultur. Zatímco v tradičních společnostech z pohledu socializace byla sociální kontrola více méně všudypřítomná (soukromý život probíhal zpravidla před očima ostatních), rozbití tradičních komunit v moderní společnosti přináší naopak prostory pro extrémně nízkou kontrolu a zvyšující se anonymitu a zprostředkovanost lidských kontaktů. Jestliže tradiční společnosti byly sužovány problémem stagnace, společnosti moderní jsou vystaveny nebezpečí ztráty principu sociální kontroly chování jednotlivců: „Předimenzovaná solidarita tradičních společností se v moderních podmínkách ztrácí v permanentní hrozbu nedostatku kooperace mezi celkem a jeho částmi na úrovni skupin i celé společnosti. Výsledkem je přízrak společnosti masové, která je svéráznou kombinací hromadné konformity a nekontrolovatelnosti“ (Keller, 2005, s. 39 - 40).

Socializace vede k osvojování si určitých sociálních rolí, tedy způsobů chování, které sociální okolí v daném kulturním kontextu od jedince v určité situaci očekává. Přitom toto chování reflektuje v kontextu místa a času různou intenzitou a proměnlivým významem i konkrétní dimenze věku, pohlaví a společenského statutu.

Fungování sociálních rolí pak ilustruje skutečnost, že člověk musí v určitých záležitostech přijmout pravidla života ve společnosti tím, že se přizpůsobuje relevantní stupnici hodnot a tedy se přizpůsobit ostatním. Tento princip usnadňuje reálné přijímání dané životní situace a širších kontextů sociální skutečnosti, když ze sociálně pedagogického hlediska k výchovným aspektům zvládání života patří schopnost naučit se zvládat obtíže a přiměřeně reagovat v nastalých situacích s cílem jak ochránit se před „životními nástrahami“ tak aktivně se účastnit na společenském životě. V této fázi připomínáme osm fází vývoje osobnosti z pera E.H. Eriksona, která jako jednotlivá ústřední charakteristická témata vymezují: • Bazální důvěra – dítě věří, že vše je v zásadě dobré.

11

• • • • • • •

Autonomní vědomí vlastní odlišnosti, když protipólem této fáze je stud.

Dominance iniciativy usnadňující adekvátně si vysvětlovat svět kolem sebe.

Převaha snaživosti jako nevyhnutelné báze vývoje osobnosti.

Převaha osobní identity v konfrontaci zaujímání různých rolí.

Fáze intimity – schopnost navazovat dospělé rovnoprávné vztahy.

Rozvoj generativity produkující, modelující, přetvářející a tvořící zralého jedince.

Hledání a nalézání životní integrity jako formy životní plnosti (Kraus, Poláčková et al. 2001, s. 58-59).

Proces socializace probíhá v určitém životním prostředí, tedy v přírodním a kulturním prostoru vzájemného působení.

Makroprostředí vytváří prostor pro existenci celé společnosti, když regionální a lokální prostředí zasazuje jedince do skupinového působení regionu a místa bydliště. Mikroprostředí pak znamená bezprostřední prostor, v němž jedinec pobývá a který na něho zpravidla nejsilněji socializačně působí. Vliv přírodního, společenského, sociálního a kulturního prostředí je ozvláštňován i specifiky venkovského, městského a velkoměstského prostředí, když i sílící dopady globalizace přinášejí socializačním procesům nově dimenzovaný rozměr. Míra frekvence působení prostředí dále upozorňuje na přesycenost či chudost existujících podnětů. Přitom největším problémem se samozřejmě stává prostředí již svou podstatou a skladbou podnětů závadové. Zde si můžeme připomenout Bláhův pojem „sociální dědičnost“, vyjadřující přesvědčení, že vedle genetického přenášení osobních dispozic dochází souběžně i k transmisi kulturně zakotvených modelů chování. Koncept „adaptace“ je pak vymezen jako vyrovnávání se s podmínkami, s novými situacemi přírodní a společenské povahy (Kraus, Poláčková et al., 2001, s. 99-105).

12

1.4 Dynamika vývoje české společnosti po roce 1989 Jistě lze souhlasit s oficiálním hodnotícím shrnutím dynamiky české společnosti na přelomu tisíciletí, že uplynulých cca dvacet let postsocialistické transformace přineslo v sociální a ekonomické struktuře české společnosti významné změny, přesahující svým rozsahem a dosahem i srovnatelné změny v období let 1945-1988 (Tuček a kol., 2003, s. 108-109). Předně došlo k rozsáhlé privatizaci valné části ekonomiky a ke značným změnám v odvětvové struktuře ekonomiky. V prvním případě došlo k rozdrobení počtu ekonomických subjektů a jistému zvýšení složitosti a řídících mechanismů práce: Tam, kde šla náročnost a hodnota práce ruku v ruce s růstem kvalifikace, byly vytvořeny předpoklady pro další modernizaci práce a ekonomiky. Ke zvýšení úrovně složitosti práce ekonomicky aktivního obyvatelstva a tedy k promodernizačnímu pohybu pak došlo i díky snížení podílu osob v prvovýrobních průmyslových činnostech a to na konto růstu podílu pracovníků v terciárním sektoru (zejména obchodně finanční a podnikové služby) a kvartérním sektoru (školství, kultura, zdravotnictví a sociální služby). Ruku v ruce s tímto trendem došlo i k postupnému názorovému přechodu od rovnostářských požadavků v oblasti příjmové diferenciace směrem k meritokratickému, tedy výkonovému systému, dlouhodobě osvědčenému ve fungování západoevropských států. Stále však nejsme schopni (či ochotni) udělit přiměřené místo rozvoji moderní vědy, výzkumu a vývoji.

V tomto ohledu převažující důraz na privatizačně-liberalizační změny na úkor cíleného budování ekonomiky založené na vědění znamená stále přetrvávající problémy ve věcné restrukturalizaci našeho národního hospodářství.

Rostoucí příjmová rozrůzněnost přináší i zejména na profesním postavení a příjmech založenou sílící majetkovou polarizaci české společnosti. V dosavadním průběhu transformace došlo k výrazné diferenciaci až polarizaci příjmů mezi poměrně malou vrstvou osob s příjmy vysokými až extrémně vysokými (v řádech milionů ročního legálního příjmu) a mezi početnější skupinou osob chudobných nebo chudobou ohrožených (v řádu pětimístných částek měsíčně). Přitom však patříme i v evropských dimenzích k zemím s relativně nejnižším zastoupením lidí žijících pod hranicí chudoby. Rozšiřující

13

se propast mezi extrémně vysokými příjmy na jedné straně a nejnižšími příjmy na druhé straně se stává předmětem vzrušených diskuzí politiků, národohospodářů, publicistů a v neposlední řadě i těch, kterých se primárně týká, tedy řadových občanů. Ti však zaznamenávají nezpochybnitelně příznivý vývoj vybavenosti domácností předměty dlouhodobého užívání (zejména výpočetní a komunikační technikou). Tento trend však nejvíce „míjí“ příjmově nejchudší profesní skupiny, zejména nekvalifikované dělníky a zemědělce. Mezi krajními příjmovými póly leží rozsáhlé pole vyšších a nižších středních vrstev, u nichž se projevuje výrazná statusová inkonsistence, „způsobená nesouladem získaného nejvyššího vzdělání a skutečné příjmové úrovně, ovlivňovaná vlastnickým postavením, odvětvovou a oborovou příslušností a příslušností k mužskému či ženskému rodu“ (Tuček a kol., 2003, s. 167).

K lepšímu pochopení vývojových tendencí - nejen české společnosti patří i ujasnění klíčové kategorie střední třída. Ta je v naší kulturní sféře považována za nejdůležitější socioekonomickou skupinu obyvatel, charakterizovanou hodnototvornou prací a schopností „operovat spotřebou na trhu“. Její příslušníci se obvykle rekrutují především z řad duševně pracujících, kteří mají v důsledku svého vzdělání a profesní kvalifikace relativně dobré podmínky na trhu práce a i lepší pracovní a mzdové podmínky a příslušnými pozitivními dopady v rovině životní úrovně či životního stylu. Vymezení středních tříd je provázeno konceptuálním zmatením, spojeným s vlastní pozicí mezi ekonomicky silnými a majetnými a politicky mocnými elitami na jedné straně a dělnickou třídou na druhém pólu. Přitom jsme si vědomi, že všechny uvedené pojmy směšují různorodá kritéria profesní přípravy, sociálního postavení, vzdělanostní a kulturní úrovně či mocenské pozice.

Základním kritériem sociálního třídění však i v případě středních tříd je specifická schopnost dosahovat hodnotné a zároveň nerovně distribuované materiální a duchovní statky předznamenávající v daném sociálním a kulturním prostoru míru životních šancí. Přitom existence střední třídy předpokládá trvání odlišující vyšších a nižších tříd. Stabilizace středních tříd je silně závislá na udržování daného právního řádu a morálního klimatu, jako předpokladu dosahování sociálního vzestupu. Z absence pravidel naopak lépe těží ti, kteří

14

mají bezprostřednější přístup k mocenským pozicím a důležitějším informacím, stejně jako ti, kteří „nemají co ztratit“. Příslušníci středních tříd mohou být politikou znechuceni (a tudíž nalézat alternativní způsoby veřejného projevu), zatímco vyšší vrstvy si mohou dovolit nezájem o politiku, když „u nižších vrstev se v případě politické apatie můžeme pravděpodobněji setkat s celkovou rezignací na vlastní politickou reprezentaci“ (Marada, 2003, s. 151).

Stěžejní trendy proměn způsobu života v naší společnosti po roce 1990 pak byly charakterizovány přechodem od značné uniformity k pluralitě, tedy k principu obecné možnosti volby v nejširším smyslu a v sílící diferenciaci objektivních podmínek způsobu života jednotlivců i sociálních skupin. Rostoucí barvitost široké palety diferencovaných životních způsobů je vědomě hodnotově spojována s možnostmi, které nabízí rozrůzněnost životních stylů. I v tomto kontextu zaznamenáváme výrazný nárůst významu a síly ekonomických a sociálně ekonomických kritérií diferenciace, kupř. životní úrovně, vzdělání, prestiže povolání či mocenskému postavení.Odtud také bývá odvozováno i jisté zaznamenání hodné rozšíření konzumních možností a tendencí, případně přímo již obecně diskutovaný konzumní způsob života odvozovaný přímo či zprostředkovaně z daného ekonomického postavení. Výsledná nebývalá diferenciace životního způsobu pak zahrnuje na jednom pólu mnohdy okázale konzumní způsob života některých známých celebrit, přes příslušníky „středních tříd“ až po krajní pól skupiny sociálně vyloučených, tvořených u nás značnou částí romského obyvatelstva a bezdomovci. Přitom na náročnou spotřebu jsou statisticky více orientovaní lidé politicky pravicově orientovaní, mladí a vysokoškolsky vzdělaní. K tomu se váže i informace, podle které lidé s vyšší kvalifikací a vzděláním a lidé ve vyšších řídících funkcích mají méně volného času, jako daň za vyšší životní hmotný standard. Obecně je však stále zřejmější, že u značné části populace je evidentní sklon ke spíše pasivnímu a nenáročnému trávení volného času (zejména televize, video a četba zábavných časopisů).

Vysokoškolsky vzdělaní odborníci však vykazují zvýšenou orientaci na volnočasové aktivity spojené s „vyšší kulturou“ a osobním rozvojem (Tuček a kol., 2003, s. 173-185).

15

1.5 K problematice multikulturalismu Vysoce aktuální sociologické téma multikulturní koexistence pojmově obsahuje v sobě víru, že lidé s různými kořeny mohou žít pospolu a učit se porozumět obraznosti druhých. Usiluje o vzájemnou komunikaci a soužití přes hranice rasy, jazyka, rodu a věku bez předsudků či iluzí. Připomíná dále, že právě některé z nejzajímavějších věcí v historii a kultuře se dějí právě v kontextu soužití různých kultur.

Multikulturalismu se dostávalo největší publicity a pozornosti od konce 60. let dvacátého století především díky sebeuvědomovacímu či emancipačnímu procesu rasových, etnických a sexuálních menšin a dále i v kontextu feministického hnutí. Na americkém kontinentu šlo především o zdůrazňování skupinových charakteristik ve veřejných institucích, zatímco v Evropě bylo toto téma aktualizováno v souvislosti s problémy kulturní integrace neevropských přistěhovalců.

Multikulturní témata k sobě neodmyslitelně váží vztažné pojmy, ke kterým náleží kupříkladu etnikum, etnicita, národ, národnost, rasa, akulturace, asimilace či multikulturní výchova. Etnikum neboli etnická skupina je skupina lidí sdílejících společný rasový původ a společnou kulturu, zpravidla i společný jazyk. Etnicita je pak „vzájemně provázaný systém kulturních, rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka, jeho etnickou identitu a orientaci.“ (Velký sociologický slovník, I, 1996, s. 276). Uvedené faktory z hlediska etnické příznačnosti musejí vykazovat znaky hromadnosti, pocitu sounáležitosti, trvalosti a obecné přijatelnosti. Etnická příslušnost je pak těsná subjektivně a objektivně prokazatelná sounáležitost jedince s etnickým společenstvím. Prakticky jde zejména o uchování si postojů, hodnot, víry a způsobů chování své etnické skupiny.

Podstatným znakem etnika a etnicity bývá zpravidla jazyk a teritorium.

Národ je osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území (Velký sociologický slovník, I, 1996, s. 668-669). K jeho základním kritériím náleží spisovný jazyk nebo společné náboženství či

16

společná dějinná zkušenost, existence státu či politické autonomie a společné vědomí příslušnosti. Téma multikulturní společnosti upozorňuje v tomto kontextu zejména na téma národnostních menšin. Při vědomí přežívající značné nejednoznačnosti této kategorie konstatujeme, že prakticky vzato jde o případy, kdy etnická společenství nedisponující vlastním národním státem (kupř. Baskové ve Španělsku, Španělé na území Francie, Romové a Židé žijící rozptýleně po celé Evropě i jinde).

Rasa neboli plemeno je velká skupina lidí s podobnými dědičnými tělesnými znaky (barva a forma kůže, vlasů a očí, forma nosu, víček, hlavy, tělesných proporcí), které se vytvořily vlivem přírodního prostředí a vznikly původně v určitých geografických teritoriích.

Hovoříme tak o euroidním plemeni v Evropě a na Blízkém východě, negroidním plemeni v Africe a mongoloidním plemeni v Asii. Přitom někteří antropologové poukazují na intenzivní míšení ras přinášející populaci mulatů (míšenci bílého a černého plemene), mesticů (míšenci bělocha a Indiána), kajotů (míšenci mulata a mestice) či kreolů (míšenci evropských kolonistů, Indiánů a černochů).

Příslušníci každé rasové skupiny vnímají a uvědomují si své specifické vlastnosti a odlišnosti do té míry, že došlo k vytvoření poměrně stabilních psychologických stereotypů a postojů.

Negativním výměrem takto funguje rasismus, jako nepřátelský, diskriminující a agresivní postoj vůči příslušníkům jiné rasy či etnika. Rasismus vychází z teze o nerovnosti ras a jako ideologie je provázán se strachem z cizího (xenofobie). Nelze ho zjednodušeně spojovat s předsudky vůči jiné rase či kultuře, pocity sociální distance či neoblíbenosti z rasových důvodů. O rasové diskriminaci hovoříme v případech, kdy příslušníci určité rasy jsou znevýhodňováni ve srovnání s jinou (zpravidla majoritní) populační skupinou.

Xenofobií označujeme strach z toho, co přichází „zvenčí“, z ciziny, z cizího prostředí, mimo vlastní sociální útvar. Jde o vyhrocenou formu nedůvěry k odlišnostem, jinakosti či odchylkám. „Velkým tématem“ dnešních společenských a politických věd tvoří zdroje etnických a rasových předsudků. Jejich kořeny sice doposud nebyly dostatečně objasněny a vysvětleny, ustálilo se alespoň jejich členění. Hovoří se tak o vlivech sociálního mikroprostředí jednotlivce (rodina, příbuzní, vrstevníci, parta), o stimulech sociálního makroprostředí (média, školní edukace, společně sdílené

17

názory ve společnosti) a mimořádných faktorech (politická krize, ozbrojené konflikty, sportovní soutěžení apod.).

K významným sociologickým tématům patří dynamikou soudobé globální migrace ovlivňovaného světa i vztah mezi etnickou či rasovou příslušností a vzděláním a inteligencí. V devadesátých letech tak podrobné - a také polemické - analýzy etnicky bohatě strukturované americké společnosti prokazují nejvyšší nadprůměrnou inteligenci občanů původem z Asie (tedy mongoloidní rasa), po ní následuje skupina bělochů a nakonec jsou Afroameričané (negroidní rasa) a Hispanoameričané. Tomu odpovídají i vzdělávací výsledky příslušníků těchto rasových skupin ve školách (Průcha, 2001).

Multikulturní problematika přímo symbolicky připomíná starou známou pověst o babylonské věži. Lidé podle ní byly potrestáni za svou pýchu spojenou s touhou vystavět „věž nebes se dotýkající“ tím, že byli zbaveni možnosti dohovořit se jedním společným jazykem. Trest nutnosti mluvit mnoha různými jazyky vedl k nedostatku porozumění, ztrátě tolerance a k necitlivosti k jinakosti.

Babylonští tak upadli do neshod, svárů – pýcha byla potrestána „multikulturním rozvratem“. Tato symbolika důsledků kulturní intolerance dnes rozhodně nic neztrácí na své aktuálnosti. Svět – mimo jiné – stojí před zásadním problémem harmonizace vztahů a samotné možnosti komunikace téměř šesti tisíc etnik hovořících téměř stejným počtem jazyků. Počet kultur přitom z globálního hlediska není ve smyslu srovnatelnosti existujících dat přesně znám.

Podle renomovaného Ethnographic Atlas existuje dnes podle 89 diferencujících znaků 1 264 kultur, Atlas of World Cultures v souladu se 76 určujícími znaky uvádí „pouze“ 563 kultur (Průcha, 2001, s. 196).

Téma multukulturalismu je pevně provázáno s problematikou politiky identity a krizí národního státu. Jejím symptomem mohou být jak xenofobní výzvy k nezbytnosti obrany proti vnějšímu ohrožení, tak vnitřní regionalistické nebo etnické rozdrobování. Ať již je národ pojat především jako souhrn individuálních občanů s rovnými právy a povinnostmi odvozenými z jejich univerzální lidskosti (kupř. francouzský model), nebo jako společenství spojené krví a jazykem (německý model), v obou případech se předpokládá homogenizace společnosti: rozpuštění skupinových rozdílů v jednom národním kolektivu.

18

Občanský národ je si více vědom své záměrně vytvářené identity a proto také zdůrazňuje zpravidla asimilační efekty výchovných a vzdělávacích instituci, armády a dalších institucí. Etnický národ se naopak hlásí ke kořenům sahajícím hluboko do mýtické minulosti a jeho představitelé mají sklon popírat jeho historicky vytvořený charakter. Nacionalismus spjatý s prvním typem národa chápe sám sebe jako národotvorný, nacionalismus spjatý s druhým typem se považuje za státotvorný (Barša, 2003). Oba však v zájmu stability akcentují význam kulturní homogenity státu. Přitom však v řadě případů v prostoru mezi jednotlivcem a národem představovaným státem se hlásí o slovo různé zvláštní skupiny. Může jít o domorodé obyvatele v imigrantských zemích, mimoevropské přistěhovalce v Evropě, etnické, národní, náboženské a sexuální menšiny či alternativní subkultury.

Alternativní kulturou (či kontrakulturou) rozumíme kontrastní typ kultury vzhledem k převládajícímu, dominantnímu, oficiálnímu typu v dané společnosti. Jde o výraz typického nesouhlasu s normami, hodnotami a idejemi oficiální kultury, zároveň ale i závislosti na ní.

Totiž pouze v jejím rámci lze její základní principy realizovat. Ze sociologického a kulturologického hlediska je možné rozlišit kontrakulturu vyrůstající na okraji společnosti v sociálních prostředích deklasovaných narkomanů, bezdomovců, kriminálních živlů či vězňů, nebo jde o výraz protestu a snah realizovat určitý sociální, umělecký, politický, ekologický nebo jiný program transformující oficiální kulturu (Velký sociologický slovník, 1996, s. 526). Subkulturou pak rozumíme soubor specifických norem, hodnot, vzorů chování či životního stylu charakterizující určitou skupinu v rámci širšího společenství, případně dominantní kultury.

Základem jejího utváření může být etnická příslušnost či náboženské cítění., většinou však vzniká a rozvíjí se zejména v širším kontextu sociálně stratifikačních faktorů ke kterým může patřit kupříkladu i městský způsob života, specifické hodnoty životního stylu či deviantní chování.

Významným zdrojem subkulturních či kontrakulturních hodnot, norem a forem přístupů k životu je dnes zejména ovzduší sociálněekonomických nerovností přistěhovaleckých předměstí evropských měst a „barevná“ centra amerických vysoce urbanizovaných center poznamenaných koncentrací „vyloučených“. Právě tyto skupiny

19

ocitající se mnohdy až na samém „okraji společnosti“ nenalézají možné útočiště v tradičním „třídním vědomí“, nýbrž ve vědomí etnické, rasové či náboženské sounáležitosti.

Všechny moderní státy byly různou měrou postaveny před problém politické mobilizace rozrůzněných kulturních skupin. V západní Evropě se otázka multikulturalismu začala aktualizovat v průběhu šedesátých let minulého století v souvislosti s přílivem pracovní síly z neevropských oblastí. Jednotlivé země na tento fakt reagovaly v souladu se svojí historickou zkušeností, politickou kulturou a kulturními zvláštnostmi. Francouzská republikánská tradice zdůrazňující asimilacionismus (a nahlížející společnost jako soubor individuálních občanů), předpokládá úplné rozpuštění skupinových zvláštností do jednoho homogenního tělesa svobodných a rovných občanů, když zbytky jejích etnických a jiných partikulárních zvláštností mají být důsledně vytěsněny do soukromí, a tedy zcela „depolitizovány“. Tento model předpokládá k přijetí nově příchozích do národního společenství jejich asimilaci. Školní výuka záměrně ignoruje skupinové zvláštnosti žáků, když cílem je osvojení identity jednoho a nedělitelného národa: jeho historie, jazyka, kultury.

Náboženské symboly jsou striktně vykázány do soukromí. To se však může stát kupříkladu v případě „aféry šátků“ muslimských studentek ve Francii tvrdým oříškem pro místní pedagogické a právní autority: jednostranný akcent na občanskou příslušnost a abstrahování od menšinové příslušnosti má svá tvrdá úskalí pro obě strany multikulturní scény.

Naopak britský model hierarchického kulturního pluralismu toleruje veřejnou viditelnost partikulárních skupin a bere na ně politický ohled. Jistá míra osvojení většinové kultury se však předpokládá.

Politické systémy vzešlé z této tradice jsou přístupné zohledňování etnických a náboženských rozdílů v učebních programech škol a v kulturních a jiných veřejných institucích. Tento princip navíc umožňuje vycházet vstříc požadavkům sociální politiky zaměřené na sociální a politickou integraci různých skupin. Etnická příslušnost je zohledňována i při sčítání lidu a oficiální statistiky o etnických a rasových menšinách jsou veřejně dostupné. Britský model tedy chápe společnost jako skladebný celek různých regionálních či etnických skupin, nadaných právem veřejně deklarovat zvláštní požadavky. Práva jednotlivců jsou tak spjata s jejich příslušností ke

20

zvláštní či dokonce odstředivé skupině. Tím fakticky obhajuje své specifické kolektivní nároky proti nárokům jiných skupin.

Zajímavým modelem národní integrace je německá „přechodná diferencovaná inkorporace“. Toto „podmíněné“ včlenění do majoritní společnosti svoji segregační povahou nahlíží etnickou a kulturní odlišnost jako nepřekročitelnou překážku politické integrace. Ekonomické zapojení imigrantů do společnosti je tak prakticky zřetelně odděleno od jejich zapojení občanského a politického i od jejich integrace kulturní. O tureckých „hostujících dělnících“ se tak dlouhodobě předpokládal návrat do vlasti a proto stát klade důraz na udržení jejich kultury. Pěstování multikulturní rozmanitosti tak nebylo rozhodně cílem, spíše obrannou hrází německé kulturní homogenity.

Multikulturalismus funguje s rozličnou intenzitou a významem a je doprovázen širokou plejádou paralelních příznaků. V Severní Americe je dítětem hnutí 60. let za občanská práva i úsilí frankofonních obyvatel Kanady za vyšší míru politické a kulturní autonomie. To postupně vedle i v širších kontextech k odhalování často uměle skrývaných problémů vztahu k původním obyvatelům, imigrantům a dalším marginalizovaným skupinám. Liberálně pravicoví teoretikové přitom zdůrazňují zásady individuální rovnosti před zákony a institucemi státu, liberálně levicoví odpůrci naopak připomínají nebezpečí etnické a rasové eroze principů sociální solidarity.

1.6 Názorová orientace české multikulturní koexistence

společnosti,

problém

Významnou dimenzi změn sociální struktury obyvatelstva tvoří i názory veřejnosti na společenskou soudržnost. Nedávné reprezentativní výzkumy české společnosti v kontextu fenoménu mezilidských vztahů aktualizovaly skutečnost, že otázky sociální rovnováhy se stávají centrem sociálních politik soudobých evropských zemí. Jde totiž o nezbytný předpoklad stability politického systému, bezpečnosti a ekonomické výkonnosti. Na půdě sociologie máme na mysli kategorii sociální koheze, reflektující míru vnitřní sevřenosti skupiny měřenou poměrem vzájemných pozitivních výběrů k celkovému možnému počtu voleb (Velký

21

sociologický slovník, 1996, s. 498). Nedostatek sociální koheze se projevuje slabými sociálními vazbami a nízkou solidaritou v komunitách a může přinášet zvýšený tlak na výdaje z veřejných rozpočtů kupř. v rovině nákladů na sociální a bezpečností záležitosti.

V tomto kontextu se aktualizují úvahy o zmenšování středních tříd, reflektujících růst sociálních nerovností a úpadek všeobecně sdílených morálních hodnot. Kohezivní společnost či skupina naopak „drží pohromadě“, všechny její části zapadají do společenského celku, přispívají k němu a participují na společenském blahobytu: „Společné zájmy individuí vytvářejí sociální pouta a vzájemné vazby členů společenské skupiny nebo organizace. Konflikty mezi společenskými cíli jednotlivých skupin jsou minimální, protispolečenské chování není závažné“ (Kearns, Forrest, 2000, s. 996).

Společenská praxe naznačuje rozrůzněnost chápání fenoménu společenské soudržnosti. Reprezentativní výzkumy ukazují, že největší váhu naši občané při vytváření soudržnosti přikládají důvěře mezi lidmi, sociální spravedlnosti a sdílení mravních hodnot. Vcelku se ukazuje, že lidé hledají zdroje společenské soudržnosti na jedné straně v principech spravedlnosti (rovnosti v přístupu) a na druhé straně v solidaritě a důvěře. Nově aktualizované položky národní a evropské identity se vyznačují vysokým stupněm „rozptylu“ odpovědí (Sedláčková, Šafr, 2005, s. 382-387). Přitom sympatie s politickou pravicí přinášejí důraz na integrující zdroje demokracie a svobody, zatímco deklarovaná politická levicovost vede k pohledu na společnost jako rovnost nebo národní identitu.

Nově vnímaný přístup k chápání důvěry ve společnosti odráží postupně se měnící podmínky moderních společností charakterizovaných rostoucí komplexitou, nejistotou a riziky rostoucí individualizace a atomizace společnosti. Česká společnost, procházející politickou, ekonomickou a hodnotovou transformací, vykazuje z pohledu výše uvedeného sociologického šetření poměrně vysokou míru skepticismu ve věci hodnot vyjadřujících ochotu pomoci druhým lidem. Celkově je důvěra mezi lidmi v České republice ovlivňována především subjektivně hodnoceným osobním úspěchem a blahobytem a to ve smyslu zorného úhlu optimistického či pesimistického pohledu na svět. Přitom dvě třetiny našich dotazovaných občanů – bez ohledu na základní demografické

22

charakteristiky - posuzují vcelku mezilidské vztahy u nás negativně, pouze každý šestý respondent hodnotí vztahy kladně. Čtvrtina zaujímá nevyhraněnou středovou pozici. Má se zato, že slabé hodnocení mezilidských vztahů u nás do značné míry vyvěrá z postkomunistického skepticismu (Sedláčková, Šafr, 2005, s. 387392).

Sílícím kriteriem názorových specifik soudobé české společnosti je vztah obyvatelstva k jiným národům a zemím. Jde totiž o významnou reflexi globalizací silně modelovaného faktoru multikulturního klimatu. Známější výzkumy mladých lidí v tomto směru zpravidla potvrzují, že kriteriem sympatií k zemím je kombinace vyspělosti země a její velikosti, stability či klimatických podmínek. Naši středoškoláci a učni tak v novějším sociologickém šetření preferují zejména Francii, dále Velkou Británii, Švýcarsko, Španělsko, Řecko a Německo. Hledisko sympatií k různým národům pak na první místo s 38 % pokládá Slováky, dále Američany, Rakušany, Poláky, Němce a Židy. Na opačném konci sympatií jsou Rusové, Ukrajinci, Vietnamci a s pouze 3 % sympatií zejména Romové. Negativní preference zemí zahrnuje především Rusko, dále Německo, Ukrajinu, Jugoslávii, Polsko, Velkou Británii, Albánii atd. (Kraus a kol., 2004, s. 108-110). Zde nepochybně sehrává roli i historický kontext a obava z velkého a mocného souseda. Vcelku se našim mladým lidem nejvíce zamlouvá a zároveň „nejméně vadí“ Francie.

Skutečnost, že jsme stále silněji vystaveni slábnutí národnostní, etnické a náboženské homogenity aktualizuje i zkoumání vztahu k minoritám a imigrantům. Uvedený výzkum potvrdil velké sympatie ke Slovákům na jedné straně a antipatie vůči Vietnamcům, Ukrajincům a Romům na druhé straně. Význam této skutečnosti nijak nestírá fakt, že jde převážně o zprostředkovanou zkušenost.

Důvody krajně negativního vztahu k Romům zdůrazňují respondenti nejčastěji neschopností adekvátního chování, negativním vztahem k práci, trestnou činností, nepořádností a konfliktností. Převládající nechuť k imigrantům pak pramení z názorů typu: „berou nám práci“, „je jich moc“, zatímco spíše marginální skupina zajímající v tomto ohledu pozitivní vztah se opírá o imperativ pomoci, přesvědčení o užitečnosti práce kterou vykonávají či přínosu pro budoucnost.

Téma multikulturní tolerance je hodnotově provázáno i s postojem lidí k specifickým sociálním hnutím, náboženským směrům a

23

minoritám. Naše středoškolská mládež tak ve věci přístupu k „jiným skupinám“ vykazuje silně negativní vztah k náboženským sektám, dále se skinheadům a anarchistům. Nejlépe dopadli ekologové a v souladu s logikou věci se v případě homosexuálů nejčastěji objevuje alternativa odpovědi „nemám názor“: skupiny sympatizantů a kritiků jsou spíše téměř vyrovnány (Kraus a kol., 2004, s. 112115). Zajímavé výsledky se ze stejných zdrojů dozvídáme zejména v případě postojů mladých lidí k hnutí skinheads. Krajně odmítavý názor vyjádřilo 35,7 % a odmítavý postoj 23,8 % respondentů.

Výraznější sympatie k tomuto rasistickému hnutí nedeklaroval nikdo a 11,3 % se postavilo na stranu výroku „v něčem mají skinové pravdu“. Neutrální výpovědi v tomto ohledu upozorňují na daleko tolerantnější postoje dívek (41,1 %) oproti 15,8 % chlapců., krajně odmítavě se zde názorově staví 48,7 % chlapců a 25,6 % dívek.

Zjištěné údaje potvrzují i závěry srovnatelného výzkumu vztahu mládeže k minoritám, když 58,7 % bylo zařazeno do názorové skupiny „protirasistických postojů“, 33,7 % jako „nevyhraněná skupina“ a 7,6 % bylo vyhodnoceno jako „rasistická“ skupina (Šišková, 1998, s.132).

Celkovou úroveň společenské angažovanosti naší mládeže a obraz naší populace na cestě budování občanské společnosti dokládají i údaje o aktivním zapojení v nějakém hnutí či spolku, když 84 % dotázaných žádné takovéto zapojení neuvedlo. Zbytek uvádí aktivní účast na půdě skautu, sportovních klubech a dokonce i v církvi.

Dosavadní zkušenosti s přístupem zejména mladých lidí k jiným národům, imigrantům či minoritám lze ve smyslu „postojového profilu“ charakterizovat následovně: Mezi zeměmi Evropy dávají naši adolescenti přednost zemím stabilním, vlivným, s vysokým životním standardem. Naopak negativní postoje se vztahují stále převážně k méně politicky a ekonomicky stabilním zemím, když lze zaznamenat i reflexi našeho všeobecně působícího „komplexu malého národa“. Hledisko vztahu k imigrantům je pak poznamenáno silným nádechem rezervovanosti, obezřetnosti či dokonce odmítavého postoje. Mezi minoritami žijícími na našem území požívají nejméně sympatií Romové, Ukrajinci a Vietnamci a naopak pozitivní vztah máme především k Slovákům. Rasistické radikály jasně odmítá takřka 60 % dospívajících (Kraus a kol., 2004, s. 141).

24

Právě náš vztah k minoritním skupinám ve značné míře osvědčuje naši schopnost interkulturní koexistence. Zdá se, že nikoli tradiční názorová schémata a zprostředkované poznatky, nýbrž všestranně poučený a bezprostředním kontaktem podepřený názor se může stát základem pro konzistentní model každodennosti vzájemně obohacujícího - směrem k budoucnosti - našeho stále naléhavějšího a častějšího kulturního střetávání. *Ze zřetele bychom neměli ztrácet skutečnost, že procesy, pohyby a projevy multikulturality jsou silně provázány s globalizačními procesy: „Tyto procesy se vzájemně významně ovlivňují a mají společné hodnotové rysy“ a to vzdor faktu, že „multikulturalita je historicky mnohem starší světový fenomén“, když „v současnosti ruku v ruce jsou součástí podloží spotřební společnosti“ (Oborný, 2005, s. 2).

Multikuturalita je z historického pohledu reflektována ve třech hodnotově odlišných podobách: • Historicky sedimentovaná multikulturalita, do které se lidé rodí a kterou chápou jako zcela přirozený fakt.

• Dobrovolná multikulturalita – účelově motivované soužití s odlišnými kulturními systémy.

• Vynucená multikulturalita – v zásadě výslednice přirozených sociokulturních procesů, kde určitá část obyvatelstva svůj populační úbytek kompenzuje přijetím jiných etnik, národností, vyznání či životních stylů (Petrusek, 2004, s.1112).

V prvním případě jde kupř. o koexistenci české a polské komunity ve Slezsku či tradiční multikulturní soužití v Karibiku, druhou formu odráží velmi ilustrativně dlouhodobé soužití sportovních elit při zahraničním angažmá, když s posledním modelem budeme zřejmě konfrontování v procesu stále sílících imigračních trendů v rámci integrujícího se evropského společenství.

Globální dimenze multikulturality přinášejí s sebou i dynamizaci procesu akulturace, kdy v procesu kulturních a sociálních změn dochází při těsnějších kontaktech odlišných kultur k přijímání, prolínání a splývání jejich prvků. Sami jsme svědky postupné ztráty původního významu geografických hranic, způsobů uvažování či forem kultury oblékání či stravování. To, co bylo nekonečně

25

vzdálené a stěží dosažitelné a pochopitelné, je stále přístupnější a kontaktně dostupnější. Přitom však mnohdy oprávněně pociťujeme skepsi vyplývající z nedostatku solidarity, smyslu pro empatii či toleranci. Na druhé straně i běžné horizonty cestování zvyšují zpravidla potenciál multikulturní komunikace a schopnosti porozumění. Jsme si totiž vědomi, že skutečná tolerance předpokládá i poučené poznání cizího, odlišného, neznámého, tolerovaného.

Přitom si v kontextu nábožensky dimenzovaných problémů globální povahy můžeme klást otázku pravdivosti zásady: Nezáleží na víře, ale na životě.

Výzkum na poli filozofie kultury a kulturní antropologie chápe multikulturalismus jako nevyhnutelný fenomén vyplývající z široké plejády kulturních dialogů, střetávání, setkávání a výměn, jejichž nositeli jsou migrující lidé a ideje, prostředníkem je globální komunikace a výslednicí lokální oživující adaptace. V první řadě jde dnes o specifické projevy kulturních rozdílů, které zejména v multietnických zemích nárokují etnické, náboženské či sexuální minority své nezastupitelné místo v národní kultuře. Zejména současná tzv. západní kultura v tomto ohledu zaznamenává rostoucí toleranci a vstřícnost, když pojem multikulturní vyjadřuje prakticky ekvivalent uznání existence a hodnoty jiných kultur a etnických skupin v dané zemi a kultuře. Na pozadí tohoto procesu jsme svědky i rostoucí univerzality a respektu k lidským právům, akceptování práva každého jedince udržovat a rozvíjet vlastní kulturní identitu. Z tohoto pohledu lze považovat kulturní střetávání za důležitý a životadárný impuls mechanismů historického vývoje a nezastupitelnou hybnou sílu sociálního a kulturního pokroku (Cynarski, Obodyński, 2005, s. 123).

Soudobý svět z pohledu globální kulturní reality je tedy charakterizován vysokým stupněm diferenciace, utvářející mnohabarevnou názorovou směsici různých názorů, idejí, náboženství, filozofických přístupů, tradic a módních směrů. Přitom je ale zřejmé, že lokální perspektiva kultury vyžaduje existenci a stálost působení specifických symbolů identifikace. Různost filozofických postojů, odlišnost systému hodnot, neslučitelnost životních stylů přitom přináší snad nejvážnější globální konflikt současnosti: civilizační střet ekonomicky zaměřeného „Západu“ s náboženstvím ukotvenou kulturou „světa islámu“. Jeho pro nás

26

nejaktuálnější a geograficky nejbližší je praktická rovina diskuzí týkajících se případného přijetí Turecka jako plnoprávného člena Evropské unie, když v tomto kontextu zaznívají varovné historicky symbolizující hlasy označující muslimské Turecko jako „Trojského koně“ Evropy. V jiném kontextu jsou Američané varováni před „vpádem multikulturalismu“, zbavujícího Spojené státy jedinečnosti kulturní identity na úkor mnohavrstevné kultury nepřináležející k žádnému globálně významnému kulturnímu centru a stojící tak ve schopnosti dlouhodobého přežití jakožto koherentní společnosti.

Západní civilizace se tradičně opírá o hodnoty související s institucí rodiny, víry a národního státu. Fenomén multikulturalismu pak vyvolává kupř. z řad katolicky orientované antropologie obavy před „feminizací západní společnosti“, když následně na půdě sportu lze zaznamenat obavy před „ztrátou maskulinních hodnot“. Zastánci multikulturního vývoje naopak vyjadřují podiv nad „neudržitelným mužským či národním šovinismem“ (Arciuch, 2004, s. 34-35).

1.7 K pojmu občanská společnost Proces budování občanské společnosti byl počátkem minulé dekády nazván revolucí hlav a srdcí, neboli „hodinou občana“ (Dahrendorf, 1991). Z hlediska pojmového jde spíše o nejasný, mnohoznačný či spíše vágní pojem. Přitom právě občanská společnost je dnes na Západě všeobecně považována za záruku svobody a demokracie. Má se totiž stále více zato, že demokracie nevystačí s pouhou soutěží politických stran (jak nás o tom neustále účelově přesvědčují někteří naši formálně „konzervativní“ političtí vůdci). Ta je totiž občanům částečně zprostředkována médii a ti do ní čas od času vstupují prostřednictvím voleb. Princip soutěže politických stran je sice osvědčený a nezastupitelný princip, na kterém je založena liberální demokracie, není však dnes plně dostačující a tedy rozhodně postrádá označení dokonalý či „nejlepší z možných“.

Správně se připomíná, že samotná reprezentativnost volebně vítězných politických stran je apriori problematická a nedostatečná.

A to hned z několika důvodů (Müller, 2003). Předně volba určitého stranického kandidáta neznamená ještě poučený souhlas s jednotlivými body stranického programu. Spíše jde o podporu obecné programové filozofie strany. Míra podpory pro dílčí část

27

programu či přístup k řešení konkrétních problémů se však může případ od případu značně lišit. Stejně i vývoj politických preferencí během volební periody může reálnou politickou podporu veřejnosti proměňovat. A zejména: občané sami chtějí jako uvědomělá veřejnost běh věcí ve společnosti aktivně ovlivňovat. Mnohdy trpká zkušenost s parlamentní demokracií v našich podmínkách připomíná známý fakt: pokud nejsou politické strany přiměřeně ovlivňovány „něčím či někým“ vně vlastních sekretariátů či parlamentních a vládních kuloárů, mají neodolatelný sklon expandovat a rozdělit si stát jako jakési „dědičné léno“ na vlastní jednotlivé domény a ideologizovat na první pohled nepolitické otázky, politizovat úřední správu a manipulovat i s vyloženě dílčími komunálními problémy.

Sklon k patriokracii je nebezpečný pro každou demokracii. Přitom politické strany bývají chápány jako jakýsi převodový mechanismus mezi občanskou společností a státem. Skutečné naplnění této funkce však předpokládá neohrozitelný princip otevřenosti myšlenek a názorů občanů z nepolitické sféry. Víme totiž, že v žádné demokracii nelze střednědobě, a rozhodně nikoli dlouhodobě, vládnout v rozporu s veřejným míněním. A aby bylo možné veřejné mínění formulovat, je nezbytné vytvářet a pěstovat bohatě strukturovanou platformu vyhledávání, pojmenovávání a ověřování společenských zájmů a priorit. Právě společensky závažné faktory „prověřované“ takovýmto mnohostranným procesem předpokládají možnost všeobecného konsensu ve věci ospravedlňování demokratického státu i politiky vlády. Souběžný proces tříbení zájmů a hodnot přináší i krystalizaci zájmů a z nich plynoucích postojů.

Mimopolitický statut občanské společnosti je charakterizován vstupem zástupců zájmových iniciativ do vysoké politiky, nikoli však formálním postavením, nýbrž prostřednictvím myšlenek a podnětů k praktické činnosti. Zájmy a priority takto utvářené v občanské společnosti jsou legitimní právě svým postavením mimo formální úzce mocensky zaměřený rámec politiky. To je pak i předpokladem budování a pěstování principu spravedlnosti založené na neutilitárním a neúčelovém vztahu k pravdě a dobru. Přitom se osvědčuje princip efektivního zapojení občanů do správy veřejných záležitostí, které je prakticky účinnější než formální etablování v politických stranách. Víme, obecně vzato – a mnohdy bychom si to rádi vyzkoušeli „na vlastní kůži“ , že pokud chceme prosadit veřejně

28

prospěšnou věc či naopak zabránit čemukoli společnost ohrožujícímu, nemusíme ještě vstupovat do politiky. Široká občanská participace tak může významově převýšit pravidelnou účast na členských schůzích a placení členských příspěvků: může představovat účelnou a účinnou mobilizaci zdrojů. A to jako díky efektivnímu využití široce rozptýlených informací a znalostí, tak cestou mnohovrstevné decentralizace umožňující občanům účinný kontakt s veřejnou správou. Právě takový kontakt s veřejnou správou je cestou k hospodárnějšímu a poučenějšímu využívání materiálních a lidských zdrojů.

Jistě nebudeme vznášet námitky proti tomu, aby občanská společnost kontrolovala a prakticky korigovala tendence k přílišnému bujení státní moci. Sami jsme svědky tendencí – často ve jménu účelově proklamované efektivity a akceschopnosti – k její centralizaci a rozpínavosti. Současně by však občanská společnost měla být nástrojem budování vztahů sounáležitostí a loajality. Její integrační funkce spočívá v hlubokém zakotvení všeobecně rozšířeného a sdíleného pocitu lidí, „že se jim naslouchá“.

Nejen naše historická zkušenost nás poučila, že pokud stát není schopen vyjít vstříc zájmům občanů či zájmových skupin, ztrácí jejich důvěru. Takováto ztráta důvěry znesnadňuje či dokonce znemožňuje efektivní vládnutí a správu věcí veřejných., zákony ztrácejí svoji důvěryhodnost a účinnost a celý politický systém je rozmělňován erozí legitimity. Právě princip udržování vztahu důvěry mezi státem a občany je pro občanskou společnost klíčovou hodnotou, z níž demokratický stát čerpá důvěryhodnost a sílu.

Oslabení obecně pociťovaného principu sounáležitosti a vzájemných sympatií může tak souviset se ztrátou společně sdílených norem, hodnot a symbolů a schopnosti sebeomezení v jejich zájmu.

Skutečně: vznik morálního vakua a rozklad společenských norem a společně sdílených hodnot představuje jedno z největších rizik demokracie. Přitom je zřejmé, že možnosti účinné účasti občanů ve veřejné správě a procesu politického rozhodování v nejširším slova smyslu tvoří její široce decentralizovaný systém a důsledné zajišťování její transparentnosti a informační otevřenosti. Prakticky jde i o fungování praxe systému tzv. veřejných slyšení, možnost účasti veřejnosti ve stavebních řízeních u veřejně významných projektů apod., tedy o vtažení veřejnosti do veřejné správy a o

29

vytváření nových institucionálních mechanismů, jež budou garanty politiky vzájemného respektu a uznání. A to jak vůči skupinám, tak vzhledem k jednotlivým občanům. Zde je konečně třeba připomenout nezbytnost existence politické a správní účasti menšin, právo veta v klíčových otázkách, právní záruky všech bez rozdílu a institucionální rozvoj na půdě vzdělávání, pěstování tolerance a kultivace smyslu pro názorovou pluralitu.

1.8 Globalizace versus soudobá společnost K nejzávažnějšímu mnohorozměrnému procesu současnosti, ovlivňujícímu život lidstva na naší planetě, patří nesporně fenomén globalizace. Její vše prostupující dopad lze porovnat s tím, co kdysi tak sugestivně nazval F. Nietzche převratem všech hodnot. Přitom nás však i život každodennosti přesvědčuje o tom, že projevy a dopady globálního šíření identických hodnot se projevují v čase a prostoru nerovnoměrně, mají nestejné účinky a ne vždy navozují identické reakce. Přitom stále existují na glóbu oblasti, regiony či lokality, kde je život určován primárně rytmem tradičního „světa běhu“, kde systém převládajících hodnot stále životadárně udržuje kulturně neměnné zvyky, obyčeje, mravy a systém uznávaných autorit. Nejen proto musíme mít na paměti, že problém globalizace je v současnosti spjatý s imperativem nutnosti spolužití nositelů různých hodnotových soustav tak, jak se postupně utvářely v multikulturním vývoji. Přitom dochází ke stále silnější relativizaci geografických hranic, posiluje se nesmírně globální informační a komunikační provázanost, otevírají se nebývalé možnosti osobních setkávání a cestování: „To, co bylo vzdálené, stalo se blízkým z hlediska přístupnosti, dostupnosti, možnosti kontaktů. Zároveň se to však stalo vzdálenější a cizejší z hlediska solidarity a subsidiarity.

Můžeme si přitom položit zdánlivě bizardní otázku, zdali důkladnější poznání kulturní jinakosti nevede ke xenofobii a rasismu“ (Hajko, 2003, s. 41). Přitom se – při vědomí multikulturní povahy světa - na stejném místě ozývá imperativ: „V současnosti je největší výzvou ustanovit univerzálně platný kodex chování globální společnosti“ (Hajko, 2003, s. 36). A my si musíme stále naléhavěji klást otázku týkající se možností a mezí nalézání a praktického aplikování společných etických hodnot, které by byly platné a společně

30

přijímané a uplatnitelné v globálním měřítku, na celém světě, v každém kulturním prostředí. Zde se jistě můžeme připojit k úvaze: „Procesy globalizace a multikulturalizace jsou založeny na mnohých lidských hodnotách, jako na hodnotách nenahraditelných. Nemají suplicitu. Jde například o toleranci“ (Oborný, J. 2005, s. 5).

Současnou podobu praktických dopadů globalizace přímo symbolicky a navíc vtipně ilustruje internetový komentář k okolnostem tragické smrti britské princezny Diany: „Globalizace je, když kupř. anglická princezna s egyptským přítelem havaruje ve francouzském tunelu s německou limuzínou poháněnou holandským motorem a řízenou belgickým řidičem opilým skotskou whisky při honičce s italskými novináři fotícími japonskými fotoaparáty a následně vzdor všemožné pomoci amerických lékařů se skalpely ze švédské oceli a švýcarskými léky umírají“ (www.fodor.sk/Spectrum/globalizacia.htm). V jediné „kauze“ – tak silně na britských ostrovech národně prožívané, a v masových médiích nekonečně a zevrubně globálně prezentované, se objevují „lokální“ atributy britské, egyptské, francouzské, německé, holandské, belgické, italské, japonské, americké, švédské a švýcarské provenience čtyř kontinentů: Ameriky, Afriky, Asie, Evropy.

Většina lidí vidí v globalizaci „odstředivou sílu“ směřující pryč od lokálních komunit a národů ke globální scéně vzájemné propojenosti „všech se vším“. Národní státy tak ztrácejí část své dřívější ekonomické moci a ztrácejí vliv na řešení velkých problémů.

Ekonomické problémy v jedné zemi či odvětví znamenají přímý či zprostředkovaný dopad na jakkoli vzdálené země či odlišné sféry činnosti: Přírodní živel či sabotáž způsobující problémy rafineriím v Americe či Iráku okamžitě zvyšuje cenu ropy v globálním měřítku, krize hypotečního systému v nejbohatší zemi světa otřásá ekonomikou v Číně, Rusku, Japonsku i Evropě. Růst ceny lidské práce odvádí ze země či regionu obrovské výrobní investice směrem k levnější (či nejlevnější) pracovní síle. Globálně rozšířené tržně známé produkty nejsou jasně lokalizovány z hlediska místa výroby, důležitá je image globálně šířené značky.

K charakteristickým rysům globalizace se řadí i skutečnost, že nemá žádný hmatatelný, exaktní a jasně identifikovatelný mocenský zdroj.

Globalizační procesy v podstatě nikdo prokazatelně neřídí a proto

31

nelze s jistotou určit, kdo je a zdali vůbec - drží pevně ve svých rukou. Nelze bezvýhradně prokázat jejich jasné kulturní, politické, náboženské, ekonomické či geografické zdroje. Proto souhlasíme s názorem, že „globalizace je stále decentralizovanější – není pod kontrolou žádné skupiny národů, natož velkých korporací. Její důsledky jsou v západních zemích cítit stejně jako kdekoli jinde“ (Giddens, 2000, s. 28). Stejně přesvědčivě zaznívá názor, že „globalizace nejen spojuje, ale také rozděluje, rozděluje právě když spojuje – příčiny rozdělování zeměkoule jsou stejné jako ty, které podporují její sjednocování. Vedle rozvíjení se planetárních dimenzí obchodu, financí, podnikání a informačního toku se dává do pohybu proces „lokalizace“, připoutávání k určitému místu“ (Bauman, 1998, s. 8). Přitom je stále zřejmější, že lokální, kulturní či ekonomická omezenost přináší sociální deprivaci a jak individuální, tak sociální degradaci.

Většina odborné i laické veřejnosti se zřejmě shodne na tom, že globalizace je určitá kvalitativní či kvantitativní změna (Černek, 2005, s. 149). Negativní postoje k těmto změnám pak zaznívají nejsilněji z prostředí lpění na tradičních způsobech života či adorace ideových a náboženských fundamentů. Právě odtud zaznamenáváme nejčastěji nesouhlasné signály s postupujícím přechodem pospolitého společenství ke zformalizované, racionálně ekonomicky orientované společnosti. Tento přímý či zprostředkovaný posun společnosti k moderní či dokonce postmoderní společnosti je v zásadě ukotven na čtyřech základních pilířích: • Přechod od partikulárního k univerzálnímu.

• Transfer od citově založeného jednání k citové neutralitě.

• Odklon od důrazu na kvalitu (čím člověk je) k funkčnímu využití (k čemu se člověk hodí).

• Odklon od vnitřně hodnotově zakotvených vztahů k formálně právním regulativům (Parsons, 1967).

Výše uvedené procesy postupně vedou k neschopnosti tradičních společenských a politických systémů pružně a adekvátně reagovat na měnící se podmínky, potřeby a směřování společnosti. Velké ideologie ztrácejí schopnost vyslovit se k zásadním problémům nově se utvářejícího světa. Konzervatizmus, liberalismus, stejně jako socialismus mnohdy bezradně stojí před nově se formujícími

32

ideovými proudy jako je enviromentalismus, feminismus či genetické inženýrství. Globalizace, jako v zásadě ideově jasně neukotvený a nekontrolovatelný proces, pak funguje spíše než myšlenkový proud jako referenční rámec či časoprostorová aréna, jako katalyzátor přechodu soudobé globální společnosti do postmoderní společnosti. Tedy do té epochy vývoje lidské společnosti, která je – „světem znepokojivé zkušenosti“, charakterizované postupným „vytrácením privilegované pozice Západu“ (Giddens, 2003, s. 51). Z individuální perspektivy pak globalizace přináší zvyšování nároků na specifické lidské vlastnosti, schopnost a výkonnost. Stále častěji tak slyšíme a čteme, že se zvyšuje význam investic do rozvoje lidských zdrojů. Překonávání nástrah, rizik a proměnlivých podob globalizace umocňuje význam schopností překonávat bariéry, mobilizovat vnitřní potenciál, flexibilitu, schopnost rekvalifikace či dokonce průběžného celoživotního doplňování profesních dovedností.

33

2. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA 2.1 Termín masová komunikace Pro označení současné etapy vývoje společnosti, která je doslova zahlcena informacemi, se vžily dvě význačné charakteristiky: informační a komunikující. Právě schopnost komunikovat – tedy analyzovat a syntetizovat – určuje a zásadním způsobem modifikuje vývoj člověka jako jedinečného živočišného druhu. Sociální komunikace je předpokladem vytváření společenských skupin a existence mezilidských vztahů, je nezbytnou bází spolupráce, soutěžení i konkurence. Navíc způsob komunikace odráží i převládající formy interpersonálních a skupinových vztahů a dominantní svět hodnot. Přitom je zřejmé, že nejvýznamnějším informačním a komunikačním prostředkem současnosti jsou bezpochyby sdělovací a komunikační systémy, tzv. masová komunikační média.

Pojem médium (lat. medius – prostředí), značí to, co stojí uprostřed mezi jevy, a může je tedy i spojovat. Masová komunikační média běžně chápeme jako sdělovací systémy a prostředky, umožňující zprávy v nich zakódované předávat konzumentům. Konzumenty jsou pak velké, anonymní a heterogenní soubory adresátů (Spousta, 2003). Nověji používaný pojem telematická média označuje komplexní elektronická média vyznačující se kombinací několika médií řízených počítačem, spojením obrazu a zvuku, interaktivitou a vysokou kapacitou (McQuail, 1999).

Pojem informace je odvozen z latinského „informace“, tedy uvádět ve tvar, vytvářet představu, pojem. Jde o kategorii, s níž se každý člověk setkává opakovaně a mnohdy vícekrát za den. Informace je spjata nejen s každodenním životem člověka a společnosti, ale i se sférou živé a neživé přírody. Koncem čtyřicátých let dvacátého století vědecká fronta shrnula, že informace není ani hmotou, ani energií. Řadí se tak k univerzálním pojmům a přitom však tvoří samostatnou univerzální pojmovou kategorii (Cejpek, 1998).

Rámec našich diskuzí zahrnuje i ozřejmění relevantního pojmu kultura. K jejím charakteristickým znakům – jakožto souboru výtvorů lidské činnosti – náleží kolektivní sdílení (čistě individuální

34

kultura neexistuje), symbolická záměrná či nezáměrná forma vyjádření, určitý styl, uspořádanost či pravidelnost, hodnotící rozměr a dynamická kontinuita. Snad nejobecnější a současně nejzákladnější vlastností kultury je právě komunikace: bez ní se žádná kultura nemůže rozvíjet, přežívat, rozpínat a všeobecně uspět. Komunikační média byla vždy jako v podstatě kulturotvorná prostředkem rozvoje kultury, umění, vzdělávání a estetického cítění. Masová konzumní společnost však posouvá její funkce především jako mocné formy náhražky interpersonálního styku. Vedle programové různosti prosazuje princip monotónní podobnosti ruku v ruce s nivelizací nahrazující kvalitu. Její manipulativní charakter se pak projevuje zejména v reklamě prostupující tržně zaměřenou masovou konzumní společnost. Přitom je stále zřejmější, že právě elektronická média spoluutvářejí duchovní svět a hodnotovou strukturu každého z nás.

Přesvědčují nás o své nepostradatelnosti a jedinečnosti a v konečném důsledku se mohou stát neplnohodnotnou náhražkou reálného činorodého a hodnotově vyzrálého a poučeného skutečného života. Člověk je svou povahou tvor společenský. Sociálně komunikační procesy jsou podmínkou a předpokladem jakéhokoli lidského společenství. V dnešním „komunikačním věku“ pak přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních médií nesmírně významově stoupá. Historickým ohlédnutím můžeme rozlišit čtyři etapy společenské komunikace: období symbolické komunikace (neverbální komunikace), období řečové komunikace, období dokumentové komunikace (rukopisné a tištěné texty) a období elektronické komunikace. Přitom je zřejmé, že tato období se postupně kumulují. Nově vznikající druhy technických komunikačních prostředků nevytlačují zcela dosavadní prostředky, ty se naopak vzájemně doplňují. Přitom jsme si vědomi, že řečová a mimořečová přímá komunikace zůstane jako nejpřirozenější základem mezilidských vztahů a sociální komunikace. Stejně přijímáme fakt, že dynamický vývoj elektronické komunikace přináší stále nové uplatnění komunikačních prostředků typických pro období dokumentové komunikace.

Vývoj nezadržitelně spěje k individualizovaným formám komunikačních prostředků.

Téma lidské komunikace patří k nejdiskutovanějším námětům současných diskuzí o společnosti, skupinových vazbách, mezilidských vztazích, jedinci. Touha proniknout do jednotlivých

35

rovin komunikace je prokazatelná již od Aristotelových časů a pokrývá silné intelektuální úsilí stupňované v naší době snahou o zprostředkování poznatků o masové komunikaci co nejširší veřejnosti. Jak jinak: nárůst významu a moci institucí, které ji zajišťují, tedy médií, podněcuje přirozenou snahu o rozšíření poznatků, které nás kupříkladu orientují ve světě každodennosti na půdě marketingové komunikace a z ní vyplývajících reklamních kampaní.

Pojem masové komunikace úzce souvisí s kategorií masová kultura a odráží proces, v němž mediální instituce produkují a přenášejí sdělení rozsáhlým skupinám (publiku). Zájem o vliv médií a masové komunikace na společnost i chování jednotlivců narůstá úměrně s dramatickým rozvojem dělby práce a nárůstem informací zprostředkovaných masovými médii jako je tradičně tištěné slovo a rozhlas a nověji televize či dokonce Internet. Pozornost se stále více soustřeďuje na instituce, které se v období masového komunikování ustavily, tedy na média. Proto se stále častěji užívá pojem mediální komunikace. Jejímu vlivu jsme vystaveni snad na „každém kroku“: počínaje politickým zpravodajstvím a konče reklamou, od novin přes rozhlas, mocnou televizi až po masově šířené SMS zprávy a emailové informace.

Význam masových médií, tedy technických nástrojů zprostředkujících zábavu, informace a propagaci, spočívá v neoddiskutovatelné schopnosti ovlivňovat, ovládat a prosazovat inovace a informace životně důležité pro fungování většiny společenských institucí: být tedy zdrojem moci. Jsou dále prostředím, kde se na národní i mezinárodní úrovni odehrávají důležité veřejné události., fungují jako významný zdroj výkladů sociální reality a představ o ní. Masová média jsou mnohdy primárním klíčem ke slávě, ke vstupu do obdivovaného světa společenských celebrit a umožňují účinné vystupování na veřejnosti. Konečně svým vlivem modelují to, co je považováno za veřejně akceptovatelnou podobu normality.

Výzkum masové komunikace se zpravidla vztahuje k následujícím otázkám: Kdo s kým komunikuje? (Zdroje a příjemci) Proč komunikujeme? (Funkce a účely)

36

Jak komunikace probíhá? (Kanály, jazyky, kódy) O čem je? (Obsah, odkazy, druhy informací) Jaké jsou důsledky komunikace? (Záměrné i nezáměrné) Termín „masová komunikace“ se pojmově ustálil koncem třicátých let 20. století a dodnes vyvolává řadu významových nejasností a zpochybnitelných jazykových významů. Již samotný pojem „masový“ je nabitý hodnotami a rozpory a ani termín „komunikace“ dodnes nemá všeobecně přijímané vysvětlení. Asi se však lze shodnout, že komunikací lze rozumět sociální interakci prostřednictvím sdělení. Pojem masový odkazuje k velkému počtu, rozsahu či množství (lidí či materiálních nebo duchovních produktů), zatímco komunikace označuje předávání a přebírání významů, vysílání a přijímání sdělení. M. Janowitz v této souvislosti vymezuje problém definičně velice výstižně: „Masová komunikace zahrnuje instituce a postupy, jimiž specializované skupiny využívají technické prostředky (tisk, rozhlas, filmy apod.) pro šíření symbolického obsahu směrem k rozsáhlému, nesourodému a široce rozptýlenému publiku“ (Janowitz, 1968). Masová média jsou pak organizované postupy a technologie, které masovou komunikaci umožňují.

2.2 Mediální instituce Mediální instituce se postupně rozvinuly kolem svých klíčových činností, tj. zveřejňování a šíření informací a kultury. Mediální instituce se dělí podle typu užívané technologie na tisk, film, televizi atd. a ještě v souladu s dalšími kritérii na globální, celostátní a lokální. Vcelku lze shrnout, že masově mediální instituce vykazují následující charakteristické znaky: • • • • •

Produkcí a distribucí symbolických obsahů.

Různě regulovanou působností ve veřejné sféře.

Dobrovolností zapojení jak podavatele tak příjemce.

Profesionalitou a byrokratizací organizační struktury.

Vysokou mírou svobody a absencí formální moci (McQuail, 2002).

37

Tištěná média Přibližný sled událostí ve vývoji masových médií zahrnuje aspekty technologické, společenské, funkční a lidské. Přitom je zřejmé, že na počátku dějin moderních médií stojí tištěné slovo. Kniha jako médium se tak vyznačuje technologií ručního písma, svázanými stránkami, velkým počtem kopií, zbožním charakterem, rozmanitostí obsahu, individuálním užitím a svobodou (mnohdy však spíše relativní) publikování.

Hlavním předchůdcem novin byly spíše letáky a bulletiny než knihy – šířily se pomocí dobově se rozvíjejících poštovních služeb a soustředily se především na přenášení zpráv o událostech důležitých pro mezinárodní obchod a směnu. Byly výrazem nové společensky podmíněné literární, sociální a kulturní formy: individualismu, orientace na realitu, utilitárnosti, světskosti a třídní zaměřenosti na městské řemeslníky a obchodníky. Noviny jako médium charakterizuje: • Pravidelné a časné vycházení.

• Zbožní charakter.

• Informační obsah.

• Působení ve veřejné sféře.

• Městské, světské publikum.

• Relativní svoboda.

Od samého počátku byly noviny skutečným či alespoň potencionálním spojencem či – a to častěji – protivníkem vládnoucí moci: bývá zdůrazňován boj za právo svobodně publikovat, odehrávající se často v rámci širšího hnutí za svobodu, demokracii a občanská práva. Česká zkušenost historicky vzato připomíná i respekt před ilegálním tiskem vydávaným v době okupace cizích mocností či nadvládou domácí diktatury. Běžným rysem ve vývoji tisku v mnoha zemích je rozšíření novin mimo okruh elity či podnikatelských kruhů směrem k „masám“.

Při posuzování významu vstupu novin na trh je užitečné rozlišovat mezi sílícím uplatněním komerčních listů (jako nositelů reklamy, inzerce a zábavy) a čtením novin především z politických důvodů. Přitom nejsme překvapeni (neboť opět historicky hořce poučeni), že noviny bývaly zejména v minulosti často využívány jako nástroj prosazování stranických zájmů a politické propagandy. Stejně ale i v souladu

38

s nejnovější historickou zkušeností víme, že stranické listy prohrály souboj s komerčně orientovaným tiskem a to jak ideově tak tržně.

Tržně orientované listy totiž opakovaně prokazují, že jsou zpravidla objektivnější, méně náchylné k manipulaci a zejména zábavnější a formálně stravitelnější pro masy čtenářů. Tzv. seriózní tisk (prestige press) v dlouhém historickém procesu sílící liberalizace a neexistence cenzury vykrystalizoval dnes do podoby média jako významné instituce politického a společenského života s vysoce vyvinutým smyslem pro společenskou a etickou odpovědnost. Na novinářskou profesi je kladen důraz ve smyslu objektivního zpravování o událostech.

Novinář bývá v současné době v otevřených společnostech zpravidla definován jako jedinec, který je vybaven profesionálními dovednostmi k tomu, aby dokázal: • • • • •

z neustávajícího toku informací vybírat zprávy, rozlišit důležité zprávy a informace, vřadit podané informace do širšího společenského kontextu relevantního pro potencionálního čtenáře, jasně a srozumitelně vyložit prezentovanou informaci, nepodléhat vnějším účelovým zájmovým, politickým či mocenským tlakům.

Masový tisk je dnes zpravidla nazýván „komerčním“: je provozován monopolistickými koncerny kvůli zisku a je přespříliš závislý na příjmech z reklamy výrobků. Komerční orientace vyvíjí obrovský tlak na obsah novin a to směrem k politickému populismu a současně k důrazům na pozitivní stránky tržní společnosti a svobodného podnikání. Reakcí na tuto jistou obecnou „nezáživnost“ je rostoucí popularita novin plných odlehčených a zábavnějších informací, zpráv o konkrétních osudech obyčejných lidí (human interest story), bulvárnějších ve vztahu ke zločinu, násilí, skandálům a zábavě a majících velice početnou čtenářskou obec, v níž převládají skupiny lidí s nižším příjmem a nižším vzděláním.

39

Film Film se objevil na konci devatenáctého století jako technická novinka, ale to, co nabízel, nevyvolávalo zvláštní nadšení a očekávání ani z hlediska obsahu, ani ve smyslu možného poslání či specifických funkcí. Umožnil však převést starší tradici poskytování zábavy do nových podob prezentace a distribuce. Nabídl stále rostoucímu publiku příběhy, podívanou, poučení, hudbu, dramata, komiku , akčnost i technické triky. Film využil rozšiřující se kapacity volného času mas lidí a pokryl přijatelnou formu rodinného trávení chvil odpočinku. Na rozdíl od divadla poskytl i dělníkům, řemeslníkům a vůbec zejména městskému obyvatelstvu formu zábavy, která byla dříve vyhrazena pouze „vyvoleným“ vyšším třídám. Film tak – zpočátku možná spíše překvapivě – uspokojil latentní poptávku skutečně masových rozměrů. Film se tak stal nejen novou podobou „zábavního průmyslu“, tedy jak se dnes již běžně říká show businessu, nýbrž i zejména dobově mocným nástrojem propagandy. Zejména starší český divák má jistě v živé paměti ideologicky silně orientované „agitky“, politicky tendenční filmy, o „třídně“ zakotvených týdenících zejména padesátých, sedmdesátých a osmdesátých let nemluvě. Do dějin filmové propagandy nepochybně vstoupilo i dílo německé dokumentaristky Leni Riefenstahloové, která v třicátých letech vytvořila umělecky jedinečné a ideově silně kontroverzní filmy o nacistickém sjezdu a berlínské Olympiádě 1936.

Filmový dokument se od hlavního proudu filmu odlišuje důrazem na menšinové vidění světa či akcentem na realismus či dokonce naturalismus. Ve filmu přirozeně převládají zábavní funkce, didakticko-propagandistické tendence odrážejí snahy o změně řízení společnosti nebo společenskou kontrolu. A konečně: dvěma rozhodujícími okamžiky v dějinách filmu jsou příchod televize a „amerikanizace“ filmového průmyslu a filmové kultury v letech po první světové válce. Až relativní ústup teprve se rodícího, ale přesto nadějně vzkvétajícího filmového průmyslu, přispěl pravděpodobně k homogenizaci filmové kultury a sjednocení představ o definici filmu jako média. Vpád televize pak znamenal větší specializace filmového publika.

40

Významným průvodním jevem je závislost filmu na dalších médiích, zvláště na televizi v přístupu k publiku. Tím film sice ztrácí část bezprostředního publika, ale zajišťuje si ústřední postavení jako výkladní skříň dalších médií a jako kulturní zdroj, z něhož vycházejí knihy nebo jsou jimi motivovány (kupř. Harry Potter), kreslené seriály (kupř. Lví král), písničky (tzv. sound track), herecké hvězdy a seriály. Film se tak výrazněji než kdykoli předtím stává tvůrcem masové kultury. Prostřednictvím televize se dostává k masám atomizovaného publika: ztráta návštěvníků kin je více než kompenzována novým publikem televizním.

Film svými charakteristickými znaky masového média vykazuje typické znaky: • Audiovizuální technologie, • Veřejného předvádění, • Masové přitažlivosti, • Dějové fabulace a fikce, • Mezinárodního charakteru, • Veřejná regulace, • Ideologické povahy,.

Vysílání (broadcasting): rozhlas a televize Rozhlas a televize jako masová média mají za sebou přibližně pětasedmdesátiletou, respektive pětapadesátiletou historii. Obě média dovedla k vysoké technologické úrovni možnosti telefonu, telegrafu, pohyblivé i nepohyblivé fotografie a nahrávání zvuku.

Zřejmě důležitou žánrovou inovací společnou jak pro rozhlas tak pro televizi, je atomizace masy publika ve smyslu přímého sledování, přenášení a zaznamenávání událostí v dimenzích reálného místa a času. Tedy ve chvíli a místě, kdy se dějí. K tomu přistupuje i společný znak vysokého stupně regulace a systematicky usměrňovaného principu udělování licencí. Rozhlas i televizi spojuje i společný rys typické distribuce od centra k periferii a spojování celostátní televize s politickým životem a mocenskými centry ve společnosti. Díky svým masově stimulujícím potencionálům si vysílající média rozhlasu a televize vydobyla následující charakteristické znaky:

41

• • • • • •

Rozsáhlý výstup, rozsah a dosah, Audiovizuální dosah, Složitá technologie a rozsáhlá regulace , Veřejný charakter a rozsáhlá regulace, Národní a mezinárodní charakter, Velmi rozmanité podoby obsahu.

Televize je dnes takovou samozřejmostí, že si každý divák myslí, že jí rozumí. Může mít pocit, že obrazovka je naše dobrá či dokonce důvěrná známá, která nás baví, radí nám a pomáhá. Televize v jistém smyslu připomíná ženu, která se chce za každou cenu líbit a trvale vázat naši neutuchající pozornost. Zajímá ji vždy jediný cíl: zaujmout diváka. Televize, jako nejrozšířenější a nejmocnější masové médium je stejně bezvýhradně velebená, jako krajně zatracovaná. Kritika masové kultury se soustřeďuje zejména na princip společného jmenovatele formy a obsahu a odsuzuje zejména nízkou hladinu vkusu a plytkost myšlenkového náboje. V tomto smyslu tvrdí, že televize zkresleně zprostředkovává zkušenost, vyvlastňuje vědomosti, upřednostňuje reklamní působení, tendenčně informuje a zatemňuje samostatné myšlení (Mander, 2000). Na stejném místě se uvádějí velice subjektivní popisy při sledování televize: „cítím se jako ve snu“, „televize mi vysává energii – mám pocit, že mi vymývá mozek“, „připadám si jako živá mrtvola, když tak dřepím před bednou – cítím se jako zfetovaný“, „televize je prostě návyková droga“, „když se naše děti dívají na televizi, vypadají jako zombie, oživlé mrtvoly“, „televize činí z lidí tupany, dělá z mozku kaši“, „cítím, že mě televize hypnotizuje“, „jak mám děti zbavit jejího vlivu a vrátit je zpět do života?“.

Někteří označují televizi za „meditativní“, jiní ji popisují jako „uklidňující“, pro další je cestou „zapomnění světa“, a pro jiné je zdrojem skvělých informací, poučení a zábavy. Upozorňuje se i na politické nebezpečí související s běžným užíváním televize. To vyplývá z faktu, že obraz má jednu zvláštnost – může vyvolávat něco, čemu literární kritikové říkají dojem skutečnosti – může ukázat a přesvědčit o tom, co ukazuje (Bourdieu, 2002). Přitom jistě nepostrádáme dostatek argumentů pro tvrzení, že lidé nikdy nebyli spokojeni s realitou a všemožně proto hledali možnosti úniku. To jim

42

umožňovalo přenášet se do prostředí zbaveného běžných každodenních starostí a trápení, překonávat nejistotu, úzkost a malost. Právě televize proto naplňuje – alespoň do jisté míry – touhu po úniku.

Televize se neobjevila jako produkt bytostných lidských potřeb, nýbrž proto, že jako nový technický vynález masově rozšířila uspokojování nově konstruované potřeby společnosti, její frustrace a hlubší obecnější tendence. Přitom zejména komerční televize se chová jako mazaná obchodnice či trhovkyně, která se neštítí žádného úskoku, aby co nejvíce prodala a hodně vydělala. Je navíc velmi vrtošivá: v rychlém sledu vystřídá mnoho různých partnerů, nálad a kostýmů (Smetana, 2000).

K prvním kritikům televize patřila i odborná lékařská veřejnost.

Upozorňovala již v sedmdesátých letech na deformující účinky, jež má sledování násilností v televizi na normální vývoj dítěte a na stupňování agresivity a intolerance. Ve světle nejnovějších vědeckých poznatků tak kupříkladu Americká pediatrická akademie doporučuje rodičům, aby nenechávali své děti sledovat televizi déle než 1-2 hodiny denně. Připomíná se přitom, že již děti ve věku 14 měsíců prokazatelně pozorují a kopírují chování, které spatří v televizi. Při sledování mladých amerických trestanců mužského pohlaví uvězněných pro spáchání násilného trestného činu (např. zabití, znásilnění a loupežného přepadení), doznalo 22-34 % z nich vědomé a obyčejně úspěšné napodobení zločinných postupů spatřených předtím v televizi (Canterwall, 1992). Televize totiž svádí k nebezpečně mylnému dojmu, že násilí je v běžném životě každodenním jevem a že jeho páchání je čímsi obecně akceptovaným, účinným a navíc něčím neodolatelně vzrušujícím, okouzlujícím a působivým. Přitom je známo, že k opravdovému násilí člověk sahá zpravidla až ve vrcholně stresových okamžicích. A to jsou právě přesně ty okamžiky, v nichž se dospívající i dospělí mohou nejpravděpodobněji vrátit ke svému nejranějšímu, nejvnitřnějšímu chápání násilí a jeho role ve společnosti.

Významným socializačním zdrojem tohoto hodnotově silně stimulujícího pokřiveného pohledu na svět je právě televize.

Kritickým obdobím, v němž může televize způsobit největší devastující účinky, je věk předcházející adolescenci, tedy věk

43

předcházející pubertě a dospívání. Pozdější socializační hodnotová působnost televize je mnohem slabší.

Nicméně důsledky vystavení vlivu televize, projevující se zvýšenou agresivitou, mají chronický charakter a přesahují do pozdní adolescence i do zralé dospělosti. Po zavedení televize v USA se zde během dvaceti let zvýšil ročně počet zabití spáchaných bělochy o téměř sto procent (na 5,8 osob na 100 000 obyvatel). Obdobný trend zaznamenala i Kanada. V Jihoafrické republice, kde byla se stejném období televize zakázána, naopak počet trestných činů zabití mírně poklesl. V tomto smyslu lze zobecnit, že zavedení televizního vysílání charakteristické ve většině zemí pro padesátá léta, bylo doprovázeno i prudkým zvýšením násilných trestných činů. Pro USA se odhaduje, že dlouhodobé vystavení dětí vlivu televize je příčinou asi poloviny všech zabití páchaných v ročním dlouhodobém průměru – tedy asi 100 000 ročně! Doporučení je tedy stejně prosté, jako zpravidla obtížně schůdné: čím méně je dítě vystaveno sledování televize (zejména televiznímu násilí), tím lépe.

Hudební nahrávky Nahrávání a přehrávání hudby začalo kolem roku 1880 a poměrně rychle se rozšířilo a to zejména díky schopnosti přitáhnout širokou veřejnost oblíbenými písněmi a melodiemi. Obsah rozhlasového vysílání tvořila od samého počátku z velké části hudba a příchodem televize tento trend ještě zesílil. Prostřednictvím rozhlasu se hudba stala rázem mnohem dostupnější a vysílací obsahy pestřejší. Hudba se dostala k většímu počtu lidí, než prostřednictvím gramofonů.

Tento trend posílila poválečná „tranzistorová revoluce“ a v jejím důsledku pak i přerod rozhlasu z domácího rodinného média na médium individuální. Od šedesátých let lze vysledovat průmysl založený na mladých posluchačích a dnes je rozhlas vděčně přijímán zejména ženami v domácnosti, penzisty a nověji řidiči automobilů.

Hudební nahrávka jako médium vykazuje: • • • •

Rozmanitost technologií nahrávání a šíření, Nízký stupeň regulace, Vysoký stupeň internacionalizace, Mladší publikum,

44

• • •

Podvratný potencionál (kupř. sebeuvědomování), Organizační fragmentaci, Rozmanitost možností příjmu.

v procesu

národního

Nová elektronická média Termínem „nová elektronická média“ se rozumí soubor inovací soustředěných kolem systému, jehož podstatou je vizuální zobrazovací jednotka (televizní obrazovka) spojená s počítačovou sítí. Jde o postupný vývoj přenosové technologie, miniaturizace, ukládání a vyvolávání dat, zobrazování a ovládání médií, doprovodnými procesy je pak jejich decentralizace, vysoká kapacita, interaktivita a flexibilita. Vedle rozhlasu a televize jde o teletext či videotext, počítačové hry i videonahrávky všeho druhu. „Nová média“ se organizačně vzdalují přímému vlivu klasických elektronických médii tím, že již není nezbytně nutné soustřeďovat se do rozsáhlých centralizovaných institucí (jako kupříkladu u televize či filmu) či integrovat se s distribucí. Nová elektronická média (či telematická média) jsou charakterizována: • • • • • •

Maximálním využitím sofistikované výpočetní techniky, Flexibilním hybridním charakterem, Možností interaktivity, Veřejnou i soukromou funkcí, Nízkou úrovní regulace, Vzájemnou propojeností (McQuail, 2002, Spousta,2003).

K charakteristickým znakům masových médií patří sílící dynamika komunikačních technologií a neustálé inovace při organizaci produkce i distribuce. Dochází tak na jedné straně ke „konvergenci“, tedy sbližování způsobů distribuce, zatímco „fragmentace“ působí především v nabízených službách a obsahové složce a v rozrůzňování publika. První charakteristika prakticky umožňuje šíření téhož obsahu více různými „kanály“: například film můžeme shlédnout v biografu, v televizi či prostřednictvím videonahrávky a systému DVD, nebo nověji i „po kabelu“ či prostřednictvím Internetu. Ve druhém případě jde o skutečnost, že narůstající

45

individuální přístup k mediálním produktům snižuje rozdíly mezi masovými médii: technologie dnes nabízejí za přijatelnou cenu velice rozmanité formy mediálních produktů rozdílnějším skupinám příjemců či trhům konzumentů.

2.3 Média a společnost Vztahy mezi médii a společností mají jak nepochybný normativně kulturní charakter, tak i specifický politický rozměr. Z posledně jmenovaného hlediska byla historicky vzato přiznána a nakonec i poskytnuta relativně nejvyšší míra svobody knize, jejíž úloha ve svobodných společnostech je nezpochybnitelná. Její dnešní spíše okrajové postavení je kompenzováno zprostředkovaností jiných, populárnějších médií či institucí, především vzdělávacích či politických. Noviny opírají svá historická práva na existenční svobodu především svým politickým zakotvením, které směřuje k vyjadřování názorů a zajišťování koloběhu politických a ekonomických informací. O televizi a rozhlasu se má obecně zato, že slouží „veřejnému zájmu“. Přitom zejména sílící podnikatelské zaměření televize spíše oslabuje možnosti otevřené jak politické tak veřejné kontroly. Kabelové a jiné telekomunikační sítě pak na svoje jasnější vymezení míry politické svobody stále ještě čekají.

Vstup do třetího tisíciletí přináší i oslabování jasně vymezených kontur jednotlivých mediálních kanálů. Z hlediska jejich obsahu a funkce dochází k překrývání kdysi jasně ustálených a vymezených sociálních definicí. Noviny tak mohou být dnes stejně tak dobře zdrojem informací o důležitých politických, společenských, kulturních či sportovních událostech, jako „nezávazným“ individuálním zábavním médiem či rádcem pro zákazníky. Televizní kabelové komerčně zaměřené programy nejsou omezovány imperativem vyváženosti programové skladby pro všechny. Přitom však televize – vzdor dynamickému vývoji posledních dekád v oblasti výroby, přenosu i příjmu – zůstává ve většině společností i nadále především médiem rodinné zábavy. Její domácí a současně kolektivní charakter zjevně přetrvává. Očekávané rozšíření televize s vysokou rozlišovací schopností (high definition television) tuto

46

skutečnost zřejmě ještě posílí. Tím spíše, že televize je typicky domácím, sdíleným a veřejným médiem.

Poučené diskuze o masové komunikaci jsou zpravidla prostoupeny i úvahami o relevantních změnách ve společnosti. Přitom je zmiňována řada faktorů, které v tomto ohledu nelze nebrat v úvahu.

Předně je třeba připomenout, že poslední půlstoletí „více méně“ mírového vývoje lidstva je charakterizováno internacionalizací.

Obchod, průmysl, výměna informací – to vše se stále více globalizuje: sílí ekonomická moc a politický vliv nadnárodních korporací, přibývá mezinárodní spolupráce v oblasti politiky, ekonomiky i sociokulturních záležitostí. Národní státy slábnoucí autonomii nahrazují zapojováním do regionálních či globálně ekonomických, politických, bezpečnostních či ekologických organizací.

Další téma vztahu společnosti a masové komunikace je bytostně spojeno i problematikou informatizace. Pojem „informační společnost“ odkazuje především k nabývání vlivu a významu informací a informovanosti. To se odráží v nárůstu povolání založených na poskytování služeb a informací, přičemž dochází k významnému zesílení informačních toků uvnitř států i přes jejich hranice, k rozvoji znalostí jako zdroje bohatství a moci. Tyto nepochybné trendy současnosti se odrážejí i v silné závislosti moderních politických a ekonomických systémů na informačních a komunikačních technologiích. Masová komunikace je přitom jen jednou z nedílných složek informační společnosti a její význam je odvozován od rychlosti výměny a rozšiřování informací ve společnosti.

Soudobá společnost v kontextu masové komunikace je modelována vznikem a existencí postmoderní kultury. Ta se přímo svojí podstatou staví proti ustálenosti a hierarchizaci neměnné tradice.

Rozbíjí koncepci ustálených měřítek v umění a kultuře a upřednostňuje její pomíjivé, momentální a povrchní projevy: obrací se spíše na cit než na rozum. Postmoderní kultura je vymezována jako prchavá, nelogická, kaleidoskopická a požitkářská.

Postmodernismus může být vnímán i jako ústup od politické ideologie, proces ztráty víry ve zbožnění rozumu a vědy.

Imperativem doby se tak stává požitkářství, individualismus, život v přítomnosti postrádající pevné vize budoucnosti. Všeobecný trend

47

v tomto smyslu směřuje k apolitičnosti a absenci morálních kritérií.

Politický vývoj již nemá pevné cíle: snad jedině vytvářet stále více zábavy pro stále více lidí. Podnikání je chápáno jako reakce na požadavky konzumentů nebo jako aktivní prosazování inovací na půdě módy, designu a výroby. Z hlediska sociálně ekonomického pak dochází k posilování individualismu, odrážejícímu nezastavitelný trend k demokratizaci světa a posun k zaměstnanecké společnosti založené na schopnosti profesního přizpůsobování a absorbování nových informací. V této souvislosti se však připomíná i stinná stránka tohoto procesu: prohlubující se globální propast mezi bohatými a chudými zeměmi (problém bohatý Sever versus chudý Jih), ochabování sociální solidarity na vrub sílící privatizace, oslabování kolektivních vazeb bezprostředního života společenství, náboženského cítění a rodiny (McQuail, 2002). Proto jsou z hlediska veřejného zájmu právě individualismus, relativismus a těkavost zájmů považovány za faktory zvyšující závislost a zranitelnost většiny lidí. To přirozeně silně ovlivňuje i potřebu mas lidí dostávat informace: a to jak z hlediska kvantitativního tak zejména kvalitativního. Nejen proto jsou právě masová média – jako důležitý a nezastupitelný zdroj informací – předmětem veřejného zájmu. I ta však svoji rozmanitostí a obtížnou definovaností a postižitelností vyžaduje neustálé ujasňování. Nejen sociologie tak stojí před nelehkým a nikdy nekončícím úkolem popsat, analyzovat a vysvětlit vztah masových médií a společnosti v kontextu dynamických změn postupující globalizace.

Dvacáté století bylo mnohdy nazýváno „první epochou masových médií“. Na počátku nového století neexistují žádné věrohodné příznaky svědčící o protichůdném vývoji na tomto poli. Historickým ohlédnutím si můžeme připomenout z tohoto pohledu charakteristický fenomén, kterým byl zejména nový typ novin určených širokému publiku (popular press), který si rychle získal širokou popularitu především koncem první dekády minulého století v USA a později i v Evropě. Tyto listy se vyznačovaly – snad by bylo vhodnější užít spíše předpřítomný či ještě lépe přítomný čas – senzacechtivým zpravodajstvím a reklamou, když řízení bylo zpravidla v rukou mocných mediálních magnátů. Světový válečný konflikt přináší i mobilizaci tisku a filmu do služeb národních zájmů válčících států. Potenciál vlivu médií na masy byl umocněn i

48

vývojem událostí v totalitních režimech v sovětském Rusku a nacistickém Německu, kde byla média přinucena sloužit propagandě a mocenským zájmům vládnoucích stran či vůdců. To v případě nacistického Německa akcelerovalo i masové rozšíření a tím i dostupnost rozhlasových přijímačů: demagogická ideologie šířená do každé rodiny po rozhlasových vlnách měla přispívat k prefabrikování oné příslovečné „pravdy“ fabulované stokrát opakovanou polopravdou či dokonce lží. V souběhu s trpkou historickou zkušeností se tak postupně modeloval a posléze i pevně zakořenil názor, že osvěta mas může být velice účinným a „inspirujícím“ činitelem ovlivňování myšlení lidí a stimulace jejich hodnotové orientace, ba dokonce nástrojem řízení národů a manipulace mezinárodních vztahů či utváření účelových spojenectví.

Média si obecně vzato vytvářejí nezbytné podmínky uplatňování své moci za předpokladu: 1. Celostátně rozšířeného mediálního průmyslu schopného zasáhnout a tím i ovlivnit většinu obyvatel.

2. Jistého stupně monopolního centrálního či autoritářského řízení médií.

3. Existence dostatečně poddajného publika přístupného vlivu médií.

4. Slabého či neexistujícího vlivu nezávislých či neoficiálních zdrojů informací.

Přechod společnosti od tradičních pospolitostních forem k dynamičtějšímu anonymnímu sekularizovanému městskému životu přináší krajní účelovost mezilidských vztahů, izolovanost a nejistotu, s tím pak spojovanou kriminalitu, prostituci, opuštěnost a růst mnohačetných forem závislostí (alkoholová, drogová, kuřácká, hráčská, počítačová či závislost na komunikaci mobilních telefonů).

Provázanost oblíbených masových médií určených široké veřejnosti s nově dynamizovanými sociálními procesy nebylo nikdy možné nahlížet či dokonce jasně a sociologicky poučeně vyhodnocovat zcela jednoznačně. Vztah masových médií a sociálních procesů integrace a dezintegrace bylo možné kdykoli vykládat účelově a tudíž i neobjektivně. Masová média mohou podpořit novou demokratickou politiku a hnutí za sociální reformy stejně tak, jako přispívat k udržování moci reakčních sil. Skutečný výklad role médií

49

tak často odráží subjektivní vztah k dané společnosti či charakter víry v její budoucí vývoj. Přitom i specificky česká skutečnost nabízí bezpočet příkladů, kdy jsou masová média vzývána pro svoje vzdělávací a kulturní přednosti a v jiném kontextu současně zatracována pro svůj účelový, neobjektivní a tudíž znepokojující vliv. Veřejné mínění má sklon jedním dechem média proklínat a současně je opěvovat: obviňovat zejména televizi (Mander, 2000, Bourdieu, 2002) či noviny z neobjektivnosti a politické tendenčnosti a současně je velebit jako účinný prostředek kritiky a zjednávání nápravy společensky negativních jevů. Přitom naopak schopnost komunikačních technologií podporovat a rozvíjet vzdělanost bývá zpravidla vyzdvihována v souvislosti s nejnovějšími komunikačními prostředky založenými na využití počítačů a telekomunikací.

Nejtrvalejší postoj veřejnosti k médiím je ale spíše rezervovaný či spíše kritický. Lidé mají totiž tendenci asociovat mediální obrazy zločinu, násilí a nepoctivosti se zjevně sílícími společenskými negativními jevy. Některé „nové choroby“ společnosti jsou přibližovány skutečně převážně díky médiím. Násilné politické protesty a demonstrace, mezinárodní terorismus či dokonce „válka v přímém přenosu“ jsou masově zprostředkovány pouze díky médiím – tedy zejména jejím již hluboce zakořeněným symbolem, kterým je především televize. Přitom však právě tato média jsou zároveň chápána i jako jeden z nezastupitelných nástrojů nadějného sjednocování rozděleného světa na cestě zachování celosvětového míru, růstu porozumění různých kultur a řešení hrozeb životního prostředí.

2.4 Problematika vlivu masových médií Výklad vlivu masových médií – stejně jako hodnocení masové kultury obecně – je značně rozporuplný. Široká škála od jednoznačných odsudků až k bezbřehé adoraci je v tomto kontextu téměř příznačná. Prostá shoda však panuje v jednom: masová média mají velký vliv. Přitom si připomeneme, že rozdílné hodnocení představy „masy“ je odvozováno od ideového úhlu pohledu. Bez významu není ani to, zdali masa (o niž v danou chvíli běží), byla ustavena oprávněně a zda jedná racionálně a spořádaně. Přesto obecně vzato převládá sklon vnímat masu a masovost jako něco

50

negativního (připomeňme si dobovou absurdnost relativizace pozitivního hodnocení „masové účasti pracujících ve volbách“ či „v májovém průvodu“). Globálně dominující či implantované společenské a kulturní „západní hodnoty“ jsou totiž povýtce individualistické a elitářské a kolektivnímu jednání nejsou příliš nakloněny. Pojem „masa“ v kontextu označení skupiny osob asociuje spíše nelichotivé významy. Oxfordská slovníková definice tak vymezuje heslo „masa“ jako „seskupení, v němž se ztrácí osobnost“, tedy označení tradičně blízké mediálnímu publiku. V tomto smyslu lze masu pojmově vymezit jako reflexi masové společnosti: jako velký nediferencovaný soubor lidí postrádající pevný řád a pozitivní jednotící vazby a neschopný samostatného nezávislého mínění.

Jistě nepřekvapí, že raná média široké veřejnosti – tisk a biograf – byla spontánně a všeobecně označena pojmem „masová“. Šlo totiž o média neosobních a jednosměrných vztahů, když většina komunikačních sdělení pochází z centralizovaných průmyslových či byrokratických organizací, jež mají od svých předpokládaných „adresátů“, tedy svého neosobního publika, značný odstup. Publikum je tak chápáno jako vzdálené a nediferencované, jako masa, se kterou není prakticky možné se přímo seznámit, ale se kterým lze vypočitatelně manipulovat. Proto je zpravidla konzument média často pojímán jako spíše pasivní pozorovatel: jeho možnosti aktivního zapojení do komunikačního procesu jsou nepatrné či žádné.

Symbolický obsah sdělení, předávaný v procesu masové komunikace, bývá zpravidla „vyroben“ standardizovanou cestou masové produkce a necílí tudíž k dosahování jedinečnosti a kreativity obsahu či formy. Je prostě „produktem“ mediálního trhu: je výsledkem pracovního procesu, má směnnou hodnotu a z hlediska příjemce i užitnou hodnotu. Řečeno ekonomickými termíny: sdělení masové komunikace je z hlediska vztahu mezi zdrojem a příjemcem „nezávazné“, neboť jde o dodávanou službu či dohodu, již obě strany uzavírají dobrovolně a bez jakéhokoli závazku. Přitom je zjevné, že většina masově medializovaných sdělení není adresována konkrétním osobám a že dodavatel, tedy zdroj, má v kontextu komunikační asymetrie zpravidla větší společenskou prestiž, moc, zdroje, zkušenosti, znalosti a autoritu než příjemce. Vcelku můžeme shrnout, že proces masové komunikace se zpravidla vyznačuje:

51

• • • • • •

Velkým rozsahem, Jednosměrným tokem, Asymetrií, Neosobností a anonymitou, Účelovostí vztahu, Standardizací obsahu.

Téma masové komunikace k sobě váže i vztažné pojmy veřejnost a masové publikum. Veřejnost je zpravidla chápána jako značně rozsáhlé, široce rozptýlené a trvalé společenství formující se zpravidla kolem tématu či okolnosti veřejné povahy. Jeho primárním účelem je prosazování nějakého zájmu či názoru či dosažení postrádá politické změny. Termín masové publikum naopak sebeuvědomění a vědomí identity, je velmi rozptýlené, neinteraktivní a anonymní, různorodé a neschopné organizovanosti a samostatné akce (McQuail, 2002). V tomto smyslu můžeme doplnit naše vymezení masové kultury následovně: netradičnost, vzdálenost od elit, masová produkce, komerční princip, homogenizace.

Téma masová komunikace ozvláštňuje i skutečnost, že média fungují ve společnostech nerovnoměrného rozdělení moci mezi jednotlivce, skupiny či třídy. Navíc bývají pevně provázána s dominující či převládající politickou silou. Média jsou tak svým významem přímo předurčena být předmětem boje o jejich ovládnutí. I český „polistopadový vývoj“ tuto skutečnost dokládá: k oblíbeným tématům úmorných a zcela občansky bezvýchodných diskuzí našich veřejnoprávních i komerčních televizí patří právě vzájemné obviňování představitelů politických stran o získání kontroly či přinejmenším neadekvátního vlivu v tomto nejmocnějším masovém médiu. Právě politici jsou si dobře vědomi, že potenciál médií uplatňovat moc je dán jejich schopností přitáhnout masové publikum, ovlivňovat veřejné mínění, přesvědčovat ve věcech názorů a víry, propůjčovat podavatelům názorů či informací status a legitimitu. Přitom model dominantních médií akcentuje své vlastnictví malým počtem zástupců mocných kruhů, rozšiřujících účelově omezený a nediferencovaný pohled na společnost a svět.

Pluralitní model médií naopak připouští značnou rozmanitost a nepředvídatelnost a nepreferuje žádnou jednotlivou a dominující

52

mocenskou elitu, předpokládá možnost změny i demokratické kontroly.

2.5 Funkce médií Základní představy o úkolech – funkcích médií ve společnosti – se přirozeně odvíjejí zejména od úhlu pohledu a míry příslušných aspirací. Jinou míru očekávání zaznamená zřejmě sociolog, jiný pohled bude mít asi politolog či pedagog, odlišnou názorovou optiku zřejmě zaznamenáme u politika a široké spektrum očekávání se nám nepochybně předestře u intelektuálně, vzdělanostně, kulturně, věkově a i jinak diferencovaného masového publika.

Funkcionalistický teoretický model médií zřejmě zdůrazní jejich integrační, kooperační a stabilizační funkci, zatímco kritická politická ekonomie upozorní na globální integraci a koncentraci médií snižující rozmanitost a oslabující veřejný zájem ve jménu zájmů soukromých. Kritika komercionalizace médií se dnes zpravidla zaměřuje na problematiku: • Nízké kulturní úrovně, • Vykořisťování slabších konzumentů, • Odcizování vztahů, • Vztahy vypočítavosti a prospěchářství, • Propagace konzumního přístupu k životu, • Vzájemné účelové přizpůsobování kultury a vztahů s publikem (Blumler, 1992).

Jedním z nemnoha účinků nových komunikačních technologií – masových médií, o nichž panuje všeobecná shoda, je tendence k internacionalizaci masové komunikace. Shoda však rozhodně nepanuje při hodnocení potencionálních důsledků tohoto trendu.

Posun ke globální mediální kultuře má nejen několik zdrojů, ale i široké spektrum hodnotově rozrůzněných kritiků. Jejich úvahy na téma nadnárodních toků kultury pokrývají široké názorové spektrum počínající oslavným přitakáváním a končící nekompromisním odsudkem. Důležitým tématem je dnes zejména představa ohrožení kulturní identity jako výsledek „kulturního imperialismu“. Jde o značně rozporuplnou koncepci vztahující se k široké paletě stěží slučitelných jevů: ohrožení národní identity, nevyváženosti

53

komunikačního toku, konzumního způsobu života, adoraci univerzálně působící plytké zábavy, podkopávání základů tradiční kultury. Přitom se na druhé straně připomíná, že invazi globální mediální kultury lze klást odpor, nebo ji lze přizpůsobit specifickým podmínkám místní kultury a historické zkušenosti. Dále se mnohdy ukazuje, že většina importovaných kulturních obsahů pochází původně z evropských kulturních kořenů, zatímco pro šíření skutečně odlišných kultur – kupříkladu islámského světa – dělají média ve skutečnosti relativně velice málo. Vcelku je ale zřejmé, že globální mediální kultura vzdor své deklarované hodnotové neutralitě, má ve skutečnosti celou řadu rysů typických pro atlantickou kulturu Západu. Je hluboce vkořeněna do principů individualismu, konzumerismu, požitkářství a komercialismu. Vedle rozšíření kulturní nabídky a nezpochybnitelného otevření nových kulturních a hodnotových obzorů však takto zakotvená kultura může znamenat i vážné ohrožení již existujících lokálních, domorodých, tradičních a menšinových kultur.

Vazby mezi médii a společností jsou tedy v mnohém ohledu problematické, rozporuplné a nejednoznačně působící. Rozhodně však platí, že média jsou taková, jaká je společnost. Média jsou zároveň produktem i odrazem dějin společnosti a hrají v ní svoji nezastupitelnou úlohu. Přes všechny globalizační tendence a tlaky jsou média svojí podstatou, původem, principy fungování a zvyklostmi národními institucemi. Reagují totiž zejména na domácí společenskou, politickou a kulturní scénu, odrážejí a vyjadřují „národní zájmy“. Mohou a nemusejí takovýmto zájmům aktivně sloužit, když jsou ovlivňována i dalšími mocnými aktéry a institucemi. Zohledňují očekávání svého publika a přitom (či snad spíše v souladu s tím) však praktikují i určité obecné principy „jednání médií“ (media performance), která v souladu s principy moderní masové komunikace často univerzálně působí napříč národy a státy. Problematické rysy masových médií – jako je kupříkladu koncentrace vlastnictví, ohrožení různorodosti a nezávislosti informací a názorů, podbízivost senzacechtivostí, nárůst nadnárodních a multimediálních aktivit oslabujících celistvost národní kultury či dokonce politickou suverenitu, vyvolávají přijímání nových zákonodárných iniciativ. Ty zpravidla usilují o naplnění principů společenské odpovědnosti médií. V tomto ohledu

54

je zdůrazňována suma etických zásad vycházejících z imperativu pravdivosti a přesnosti informací, nestrannosti a nepředpojatosti, respektu k soukromí jednotlivce, nezávislosti na parciálních zájmech, odpovědnosti ke společnosti, zákonu a veřejnému blahu a slušnosti a dobrém vkusu. Renomovaný model rozhlasového a televizního vysílání ve Velké Británii tak v souladu s konceptem služby veřejnosti akcentuje úplnost služeb pro všechny, financování všemi občany (nikoli pouze spotřebiteli), veřejnou kontrolu, politickou nestrannost a nezávislost na dílčích zájmech a účelových prioritách státu, dosahování různých cílů v oblasti kvality služeb.

V českém kontextu jsme mnohdy svědky zpravidla politicky motivovaných diskuzí týkajících se „předpojatosti či neobjektivnosti obsahu zpráv“. Zde, jak se zdá, má zpravodajství založené na lži, propagandě nebo ideologii velice „úrodnou půdu“ mediální komunikace. Neobjektivní „zobecnění“ vyplývají tak zpravidla v případech, kdy média: • • • • • • •

Nevyváženě prezentují jako své zdroje zejména mocenskou elitu či oficiální hlasy.

Odrážejí nerovnoměrně aktuální postavení politické a sociální struktury společnosti.

Podporují konsensuální společenské hodnoty a tím i daný status quo.

Zahraničním zpravodajstvím se zaměřují na bližší, bohatší a mocnější státy.

Nahlížejí svět zorným úhlem subjektivního „národního“ pohledu.

Marginalizují či stigmatizují problematiku menšin.

Prezentují násilí a zločin jako „informační bombu“, nikoli jako odsouzení hodný společenský jev.

K sociologicky nesmírně podnětným tématům patří výzkum povahy motivů a očekávání mediálních požitků při „konzumaci“ mediálních obsahů. Mediální publikum tak očekává širokou škálu hodnot, odvozovaných z užívání médií. Dlouhodobý výzkum zejména amerických a britských badatelů na této půdě tak shrnuje následující motivy a uspokojení: získávání informací a rad, snižování osobní nejistoty, poučení o společnosti a o světě, získávání vhledu do

55

vlastního života, pocit spojení s ostatními, únik od problémů a starostí, vyplňování času, zážitek emocionálního uvolnění. Jistě můžeme vcelku souhlasit s tím, že bez ohledu na úroveň masových médií, a koneckonců i v souladu s principem tzv. společného jmenovatele masové kultury obecně, nelze médiím (a zde máme na mysli zejména jejich nejmocnější i nejkritizovanější formu – televizi) upřít – pravda mnohdy problematickou a „zavádějící“ - schopnost navození prožitku vcítění se do problémů druhých, získávání náhrady za nedostatečný či neexistující sociální kontakt, získávání „přístupů“ do imaginárního světa či naopak praktické získávání orientace pro běžnou denní činnost.

Funkce médií z hlediska motivů a uspokojení je velice blízká tématu socializačních účinků médií. Dnes se zpravidla masovým médiím připisuje poměrně velký význam jak v rané socializaci dětí, tak v dlouhodobé socializaci dospělých. Ve skutečnosti však není rozhodně snadné exaktně prokázat podstatu a rozsah takového působení. Jedná se totiž o dlouhodobý a složitě strukturovaný proces a také o skutečnost, že každý mediální účinek se ocitá v interakci s ostatními socializačními vlivy. Přitom socializační působení médií nabízí dvě naprosto odlišné platformy interpretací. Pro jedny jsou masová média vhodným komplementárním prostředkem podporujícím ostatní prostředky socializace (rodinu, školu, vrstevníky apod.), pro druhé potencionální či spíše reálnou hrozbou žádoucího procesu hodnototvorného zrání. Závažnost a zároveň problematičnost této stránky působení masových médií je nepochybná. Jistě nepochybíme, když budeme předpokládat, že média mají skutečně socializační účinky. Stejně se však můžeme připojit k trpkému konstatování, že „takový předpoklad je ovšem jen nepřímo podložen empirickými doklady“ (McQuail, 2002, s. 393).

56

3. APENDIX: Sociálně psychologické problémy nezaměstnanosti: případ Marienthal Všeobecná deklarace lidských práv Spojených národů z 10.12.1948 mj. praví: „Každý člověk má právo na práci, svobodnou volbu povolání, přiměřené a uspokojivé podmínky, jako i na ochranu proti zaměstnavateli“. Ponecháme-li stranou politickou deklarativní povahu této běžně pošlapávané zásady, musíme jasně konstatovat, že práce jakožto cílevědomá lidská činnost směřující k vytváření materiálních a duchovních hodnot, hraje v životě každého člověka důležitou roli. Absurdně mnohdy významnější v případech, kdy jde právě o absenci pracovního uplatnění, kdy si činorodý jedinec nejnaléhavěji uvědomuje hodnotu toho, co jako životně nezastupitelné ztrácí: práci jako výraz uspokojení z tvůrčí činnosti a primární zdroj zabezpečení života. Práce je navíc výrazem sociálního postavení a osobní identity, pramen sociálních kontaktů, tvoří sociálně orientační rámec osobního uplatnění a sebehodnocení. Práce je místem, kde můžeme vést rozhovory, střetávat se v obohacujícím procesu osobních kontaktů s jinými lidmi, uzavírat přátelství. Je navíc základní jednotkou časové struktury dne a života vůbec. Práce – ať už její povahu, náplň či smysluplnost chápeme jakkoli různě či dokonce rozporuplně – je nezastupitelnou integrální součástí plnohodnotného života jedince.

Kolik toho vůbec víme o dopadech nezaměstnanosti? K dispozici jsou některá statistická data podle věku, pohlaví, povolání a místních podmínek. Existují i novinové a časopisecké články o tomto fenoménu a i spisovatelé se pokoušejí o co nejbarvitější popis tohoto sociálního problému. Ale pouhou deskripci a skutečnost dělí mnohdy velká propast. V závěrečné části tohoto učebního textu prezentovaná studie o Marienthalu, místě kde v předválečném Rakousku přišlo o práci celé místní společenství, se tak pokouší o její realistické přemostění.

Hlavním záměrem studie bylo nalézt takové výzkumné procedury, které by vhodně kombinovaly využití relevantních numerických a statistických údajů s osobně angažovaným zúčastněným pozorováním (Jahoda, Lazarsfeld, Zeisel, 1972). Takovýto zcela ojedinělý komplexní obraz mnohdy atomizovaného života a způsobů

57

uvažování nezaměstnaných je snad nejkomplexnější analýzou fenoménu nezaměstnanosti. Věnovat se blíže této studii znamená navíc lépe pochopit praktické fungování sociologicky a psychologicky významných procesů v rámci vztahu jedince a společnosti a mezilidských vztahů vůbec.

Pochopit mnohorozměrný dopad nezaměstnanosti znamenalo v případě Marienthalu navázat velice úzký osobní kontakt s jeho obyvateli, který by umožňoval zjistit i nejmenší podrobnosti jejich každodenních životů. Tím, že výzkumníci sdíleli s obyvateli městečka celodenním stykem jejich běžné starosti, bylo možné popsat danou situaci co nejobjektivněji a nejvěrněji. Každý zkoumaný aspekt dané problematiky přispíval k utváření pevného tvaru výsledné mozaiky výzkumného šetření. K bližšímu pochopení a popisu zkoumaného fenoménu přispěla i těsná osobní vazba na životní zkušenost nezaměstnaných, zkoumání jejich bezděčných reakcí, poznámek, zpráv místních úřadů, dopisů a deníků respondentů. Přínosné byly i údaje získané ze záznamů Družstevního prodejního střediska, řady místních klubů a z radnice. Nejpřínosnější však jsou údaje o skladbě jídelníčku, časovém snímku dne a pozorování dalších podobných aspektů života nezaměstnaných a jejich rodin. Veškeré údaje byly vyhodnocovány ve snaze oproštění se od subjektivistických pohledů výzkumníků. Již první dojem naznačoval hlavní dopady nezaměstnanosti: úbytek činorodosti a víry v lepší budoucnost, ztráta smyslu pro hodnotu času a silný propad do různých forem a stavů apatie. Vedle těchto charakteristických hlavních znaků nezaměstnanosti osciluje i řada dílčích detailů více méně deviantní povahy.

Výzkum necílil k analýze problému nezaměstnanosti v jeho komplexnosti. Předmětem šetření nebyl nezaměstnaný jedinec, ale nezaměstnané společenství. Pokud to nebylo nevyhnutelně nutné k pochopení celé geneze problému, byly ponechány stranou charakterové rysy respondentů a celá oblast psychopatologie.

Výzkumným tématem byla tedy nezaměstnaná manuální pracovní síla ve specifické průmyslové oblasti, v konkrétní obci, v určitém časovém výseku daného roku. Šlo o společenství, které bylo totálně nezaměstnané. Nelze jednoznačně posoudit, zdali je snadnější čelit individuálním dopadům nezaměstnanosti v anonymním prostředí velkého města či v intimním prostředí naprosté ztráty pracovních

58

příležitostí. Absence extrémnějších symptomů masové neurózy v Marienthalu však naznačuje, že uzavřené rurální společenství zhoubným důsledkům nezaměstnanosti a bídy čelí zřejmě lépe a déle.

K hlavním výzkumných zdrojům zkoumaných dat patřily: Záznamové archy o jednotlivých rodinách. Každá z 478 rodin Marienthalu měla vlastní samostatný záznamový arch s osobními údaji každého jejího člena a s údaji o formě nezaměstnanosti a podpory, bytových podmínkách, rodinném životě, uspořádání domácnosti apod. V některých případech byly využity i rodinné deníky. Životopisy třiceti tří mužů a třiceti žen, které usnadňovaly pochopení dopadů nezaměstnanosti v případech individuálních verbálních bariér dotazovaných. Časový snímek dne osmdesáti dotazovaných.

Zprávy a stížnosti, které evidovala místně příslušná Průmyslová komise Wiener Neustadt. Školní eseje žáků obecné a měšťanské školy na téma „Co si přeji ze všeho nejvíce“, „Čím bych chtěl být“ a „Co si přeji na Vánoce“.

Soutěž o nejlepší esej vyhlášená mezi místní dospívající mládeží na téma „Jak vidím budoucnost“.

Záznamy o stravování čtyřiceti rodin, o skladbě jídelníčku během jednoho týdne a obdobné záznamy o svačinách školáků den před výplatou podpory v nezaměstnanosti a den poté.

Různé zprávy týkající se především vánočních dárků osmdesáti místních malých dětí, konverzačních témat a činností v místních hostincích, rodičovských problémů s výchovou dětí (získaných od lékaře), lékařských testů, chování dětí ve škole z pohledu učitelů, dobročinné práci, úlohy farnosti. Dále se jednalo o záznamy o výši útrat v hostincích, u holiče, řezníka, koňském výseku, obuvníka, krejčího a cukráře. Využity byly i záznamy různých politických klubů a dalších místních organizací.

59

Statistické údaje se opíraly o účetní knihy místního Družstevního nákupního střediska, výpůjček místní veřejné knihovny, předplatného novin a časopisů, volebních výsledků, věkové skladby, míry porodnosti a úmrtnosti, úrovně sňatečnosti a migrace.

Statistiky domácností získané v několika málo případech.

z technických

důvodů

pouze

Podpůrným faktorem pro získávaní co nejrelevantnějších a nejobsáhlejších údajů o Marienthalu bylo i opravdové zapojení všech výzkumných pracovníků do místního komunálního života a veřejně prospěšných činností (kupříkladu při veřejné sbírce ve Vídni při opatřování oblečení pro nezaměstnané), účastí na místním politickém životě, podpoře zájmových činností, organizování bezplatné lékařské péče, sportovním vyžití a výchovné poradenské činnosti.

Celý výzkumný tým se při organizování své práce řídil sadou následujících klíčových otázek: A. Postoj k nezaměstnanosti První reakce na nezaměstnanost.

Snaha nalézt jinou práci.

Míra úspěšnosti a forma hledání práce mimo okres.

Typ náhradních pracovních aktivit za ztracenou práci (zahrádkářství, chovatelství apod.).

Vývoj a proměny postojů k dočasné nezaměstnanosti a k možnosti následné emigrace.

Jaké plány lidem ještě zůstávají a do jaké míry se liší mezi dospělými a dospívajícími.

Rozdíly mezi zaměstnanými a nezaměstnanými.

Postoj k úřadům sociální pomoci.

Míra provozování „zbytečných“ aktivit.

B. Účinky nezaměstnanosti Dopad na fyzický stav populace.

Dopad na školní prospěch dětí.

Vliv na úroveň kriminality.

Existence rozdílů dopadu nezaměstnanosti rodičů na děti podle věku.

60

Ovlivňování politických postojů.

Postoje k náboženství.

Obecný posun zájmů.

Chápání pojmu čas a jeho smyslu.

Mezilidské vztahy.

Míru vzájemné spolupráce a soupeření.

Vztahy uvnitř rodiny.

Předběžné práce a diskuse započaly na podzim roku 1931. Člen výzkumného týmu Dr. Danzinger žil přímo v Marienthalu od počátku prosince 1931 do poloviny ledna 1932, tedy v období získávání nejdůležitějších údajů psychologické povahy. Do poloviny května pokračovaly individuální projekty a dodatečná pozorování včetně sběru statistických materiálů. Poté bylo zahájeno šestiměsíční zpracování získaných materiálů. Výzkumníci strávili v Marienthalu celkem 120 pracovních dnů. Vzhledem k nedostatku financí nebyl realizován proponovaný psychologický test místních školáků. Až v průběhu výzkumu se nepředpokládanou měrou projevil význam různé schopnosti čelit dopadům nezaměstnanosti v důsledku odlišných životních zkušeností a materiálních podmínek. Odezva na soutěž o nejlepší esej na dané téma mezi dospívajícími byla naprosto mizivá. Odrážela celkový pocit beznaděje společenství nezaměstnaných.

Vesnice Marienthal byla v době výzkumu malou průmyslovou obcí na řece Fischa- Dagnitz v rakouském okrese Steinfeld, ležící třicet pět minut jízdy vlakem od Vídně. Vesnice se ve třicátých letech devatenáctého století zásluhou Hermanna Todeska stala významným lokálním textilním střediskem, které připoutalo nové pracovníky z celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Ti získali práci a ubytování v domech patřících majitelům továrního komplexu. Mareinthal měl v době výzkumu 1,468 obyvatel (712 mužů a 774 žen), z toho 318 mladších čtrnácti let. Všechny domy zde patřily společnosti Marienthal Traumauer Company a její pracovníci v nich žili v pronájmu. Jednalo se o malé l-2 pokojové domky, za které měsíční nájem podle velikosti činil od čtyř do šesti šilinků. V městečku fungovala řada zájmových, politických, odborářských a sportovních klubů. Mělo kino, několik hostinců a obchodů. Do kostela bylo nutné docházet do sousední vesnice.

61

Zorný úhel životní úrovně byl snad nejvýznamněji poznamenán skutečností, že nejvýznamnějším dnem v Marienthalu byl výplatní den podpory v nezaměstnanosti. Ta byla vyplácena každých čtrnáct dní a tento cyklus zcela ovládal zdejší ekonomický život. V den výplaty se splácely dluhy a dohadovaly se termíny dalších splátek.

Významně se to projevilo i ve skladbě svačin školáků, kdy se podle údajů učitelů bezprostředně po výplatě až desetinásobně snížil počet dětí bez jídla či o suchém chlebu a přibližně se zdvojnásobila plnohodnotná skladba školní svačiny. V den těsně před výplatou podpory činil naopak počet dětí bez svačiny nebo pouze s kouskem suchého chleba i polovinu. Čtrnáctidenní období mezi obdržením podpory tak bylo obdobím střídavě slábnoucí a sílící kvality školního stravování dětí nezaměstnaných. Ve většině případů jako výraz kolísání kvality stravování celé rodiny. Výplata podpory se pro většinu lidí stala největší událostí v stereotypu doby.

Rakousko právně zakotvilo podporu v nezaměstnanosti v roce 1920.

Její výše závisela na délce pracovní aktivity, výši předcházející mzdy a velikosti závislých rodinných příslušníků. Podporu obdržel pouze ten, kdo prokázal za posledních dvanáct měsíců pracovní poměr v trvání nejméně dvaceti týdnů. Náklady na podporu v nezaměstnanosti nesl zaměstnavatel, zaměstnanci a místní pracovní úřady. Podpora byla vyplácena po dobu dvaceti až třiceti týdnů. Poté mohl postižený žádat o sociální výpomoc, která zpravidla činila 80 % podpory v nezaměstnanosti. I tato forma výpomoci byla limitována a to individuálně od dvaceti dvou do padesáti dvou týdnů.

Nezaměstnaná hlava rodiny a samostatně žijící nezaměstnaný obdrželi mezi 0,76-3,50 šilinky na den, členové rodiny pak mezi 0,72-2,30 šilinky. Celková suma nesměla přesáhnout 80% výše poslední týdenní mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti neměli nárok cizí státní příslušníci, kterých bylo v Marienthalu několik .

V Marienthalu žilo celkově 478 rodin s průměrným počtem 3,1 osob na domácnost. 22 rodin si udrželo práci v místě bydliště, šlo o rodiny starosty, faráře, tří policistů, majitele hostince, porodní asistentky, učitele, tesaře, příštipkáře, dvou majitelů obchodů a dvou prodavačů, řezníka, poštovního doručovatele a šesti dělníků udržujících zbytek likvidované továrny. Dále zde žilo 18 rodin penzionovaných železničářů. 15 lidí pracovalo v sousedních vesnicích a 56 až ve Vídni. Ze zbývajících rodin žilo 358 na vcelku průměrné podpoře

62

v nezaměstnanosti (1,40 šilinků denně) a nejhorší postavení zaujímalo posledních 9 rodin, žijících bez jakékoliv finanční podpory a živících se žebráním a krádežemi. Pro názornost lze uvést tehdejší ceny některých základních potravin: 1 kg mouky nižší kvality 0,65 šilinků, l kg melty 0,96 šilinků, 1 kg soli 0,70 šilinků, 1 kg fazolí 0,56 šilinků, 1 kg koňského masa 1,80 šilinků a 1 litr mléka 0,38 šilinků.

Ztráta podpory v nezaměstnanosti hrozila i jen za malé porušení zásady nepřijímat naprosto žádnou práci za jakoukoli (i naturální) odměnu. Jistému zlepšení životní úrovně do malé míry napomáhalo pěstování zeleniny a chovatelství domácího zvířectva (zejména králíků) na přilehlých malých pozemcích domkařů. Vánoce znamenaly pro děti a vícečlenné rodiny, díky místním úřadům, obdarování základními životními potřebami. To však, stejně jako jakékoliv jiné charitativní opatření, problém nijak zásadně neřešilo.

K tomu bylo možno v zásadě dojít pouze cestou opětného získání pravidelného zaměstnání.

Zajímavý a z hlediska ilustrativnosti zcela nezastupitelný byl i výzkumný vhled do stravovacích zvyklostí a rozpočtu nezaměstnaných. Údaje o rodinných rozpočtech byly získány ze tří hlavních zdrojů – z týdenních stravovacích záznamů čtyřiceti jedné rodiny, z rozhovorů během lékařské konzultace, která do značné míry umožňovala konfrontaci údajů stravovacích přehledů a ze zpráv a údajů celé řady dalších domácností. Odtud vyplývá, že kolem tří čtvrtin rodin se stravovalo tradičně třikrát denně, čtvrtina čtyřikrát a kolem dvou procent dvakrát denně. Patnáct procent rodin si nemohlo dopřát nikdy žádné masité jídlo, nadpoloviční většina měla masité jídlo jednou týdně (většinou v neděli), devatenáct procent dvakrát týdně. Pět procent jedlo maso třikrát za týden a sedm procent čtyřikrát týdně. Masitá jídla byla většinou sestavena z koňského masa a dále z doma vypěstovaného králíka. Jen v několika málo případech bylo konzumováno hovězí maso, sekaná a vepřové.

Někteří respondenti se přiznali i ke konzumaci masa ze psů a koček.

Jejich výskyt se totiž v Marienthalu během sledovaného období také rapidně snížil! Vcelku byl zaznamenán radikální posun v konzumních vzorcích od hovězího a vepřového směrem ke koňskému masu. To se odrazilo i v tom, že v obci začal vedle jednoho původního fungovat i další výsek koňského masa.

63

Večeře se v 85 % domácností sestávala ze zbytků od oběda či černé kávy s chlebem. K výkyvům docházelo zpravidla kolem již zmiňovaného dne výplat podpory v nezaměstnanosti. Zhruba padesát šilinků nákladů na čtrnáct dnů za jídlo, které dovoloval příjem průměrné vícečlenné rodiny, byl vynaložen zejména na mouku, rýži, chléb a housky a mléko pro děti. Nezbývalo peněz na zeleninu a ovoce, což se podle lékařských záznamů projevilo zejména u dětí i nedostatkem přísunu vitamínů. Skladba jídelníčku směrem k nezdravým levným potravinám reflektuje i zásadní změna odbytu jednotlivých položek místních obchodníků. Mezi léty 1928 – 1930 tak vzrostl odbyt levnější žitné mouky, která se stávala náhražkou za jiné potraviny. Výrazně se změnil i poměr prodeje a tedy i spotřeby dalších komponent jídelníčku. Téměř trojnásobně klesl odbyt másla při současném dvojnásobném zvýšení zájmu o levnější margarín.

Stejně i výrazný pokles prodeje kávy byl kompenzován zvýšením zájmu o levnější kakao.

Výrazný pokles prodeje zaznamenal i místní cukrář. Původní průměrný víkendový odbyt šestnácti až sedmnácti dortů spadl ve zkoumaném období dramaticky až na dva kusy. To odráželo i rapidní pokles celkových víkendových tržeb, které se zde v relacích k období „starých dobrých časů“, kdy činily třicet až čtyřicet šilinků, snížily o 75 % na 17 šilinků. Byl však zaznamenán výrazný růst odbytu vážených levných čokoládových odřezků a to z původních měsíčních 5 kg na 15 kg. Jejich odbyt byl zvláště vysoký v den výplaty podpory nezaměstnaným a spolu s vyšším prodejem levných lízátek kompenzoval i snižující se prodej cenově nedostupných nápojů.

Ve většině rodin hladina příjmů poklesla až na čtvrtinu úrovně původních mezd. Udržet vyrovnanou bilanci příjmů a výdajů bylo tedy nesmírně obtížné a vyžadovalo to soustředěné nekompromisní úsilí zejména ze strany hospodyněk. Řada osobních výpovědí svědčí o velice promýšleném přístupu v tomto směru. Je pochopitelné, že důsledné dodržování „ekonomické strategie domácností“ vyžadovalo i součinnost celé rodiny, zejména obou rodičů. Některé výpovědi názorně a barvitě dokreslují dobový kolorit nezaměstnaných v situaci tíživé ekonomické situace.

Zjištěné příklady konkrétního hospodaření jasně ilustrují, jak pečlivě bylo nutno zvažovat jakýkoli výdaj a jak malý prostor zbýval pro mimořádné výdaje, aby rodina byla vůbec schopna přežít. Je proto

64

pochopitelné, že uspokojení byť i jen nejzákladnějších kulturních potřeb bylo nutné z finančních důvodů ponechat nekompromisně stranou. Finanční nesnáze nastávaly zejména v případě nutnosti koupě či opravy oblečení a zejména obuvi. Místní učitel v této souvislosti poznamenává: „Dvanáctiletý žák naší školy vlastní pouze jeden pár obuvi, či lépe řečeno několik kousků sešitých z kůže a upevněných na chodidle. Když prší nebo sněží, nemůže opustit dům.

Po vyučování mu otec nedovoluje jít hrát si ven, protože se obává naprosté zkázy zbytků synových bot“. (Jahoda et al., s. 33) Obava z opotřebení obuvi, odrážející znepokojení nad nepřekonatelnými výdaji nad rámec každodennosti, byla aktualizována zejména problémem jak zabránit chlapcům z rodin nezaměstnaných hrát kopanou, která znamenala pro stav bot zpravidla pohromu. Jiné nebezpečí nepředvídatelných výdajů představovaly i výdaje spojené s nemocí. Tím spíše, že odborní lékaři byli až ve Vídni, kam bylo možno cestovat opět za cenu mimořádných výdajů.

Celkový zdravotní stav obyvatel Marienthalu byl utvářen dvěmi protichůdnými tendencemi. První se odvíjela od celkově negativních dopadů kvalitativně a kvantitativně nedostatečné výživy a druhá se ironií osudu pozitivně odrážela právě od ztráty zaměstnání.

Zdravotní stav sledované komunity totiž nebyl nikdy příliš dobrý.

Práce v textilní továrně poškozovala svým ovzduším dýchací cesty a monotónním hlukem postupně erodovala nervovou soustavu. Podle vyjádření lékařů tak až 90% pracovníků místní továrny tvořilo skupinu potencionálně onemocnělých tuberkulosou. Život mimo zdi továrny tedy vedl alespoň v tomto smyslu ke zlepšení životních podmínek a znamenal úlevu od plicních potíží a negativních dopadů těžké manuální práce. Blahodárné účinky přinášel i nesrovnatelně větší časový prostor pro možnost pobytu a pohybu na čerstvém vzduchu. Tendence celkově se zvyšující apatie však nemotivovala nezaměstnané k aktivitám podporujícím zdraví a tedy ani k pobytu mimo dům. Ten se totiž pro většinu obyvatel stal místem truchlivé izolace od okolního světa, který nenabízel téměř žádné alternativy řešení tíživého stavu malomyslnosti a beznaděje. Zdravotní stav místních lidí tak ilustruje spíše medicínsky podložený přehled o příslušných záznamech školní mládeže, která byla v 16 % shledána ve velmi dobrém stavu, v 51 % v průměrném a ve 33 % ve špatném

65

stavu. Je však nezbytné poznamenat, že právě ti v nejzuboženějším stavu se příslušné zdravotní prohlídky nezúčastnili. I údaje dentisty dokládají, že pouze 8 % dětí mělo chrup v pořádku, 63 % mělo jeden až tři zubní kazy a 29 % více než tři nemocné zuby. (Jahoda et al., s.35) Marienthal v době sociografického výzkumu působil dojmem skličující monotonie nekonečně se opakujících stereotypů nehybnosti a apatie. Zdejší obyvatelé ve srovnání s lepšími časy byli odsouzeni stále méně vlastnit, pracovat a očekávat. Lidé v tomto ovzduší stále intenzivněji vzpomínali na období před ekonomickou depresí a byli také ochotni o vlastním životě té doby hovořit s nostalgií na časté návštěvy za kulturou, nákupy a zábavou do nedaleké Vídně a pořádání místních tanečních zábav, plesů, ochotnických divadelních představení a výstav, na pulzující spolkový život a angažovanost místních politických organizací. To vše však odvál čas. Továrnu zahalilo zlověstné ticho, které bylo postupně vystřídáno hlukem demoliční techniky. Ta nabídla poslední a dočasnou příležitost k práci v továrně. Ztichl i dříve pečlivě udržovaný a navštěvovaný park naproti továrně. Lidé postupně propadali apatii a pasivitě a zdržovali se spíše doma. Vzdor dostatku času nebylo v parku nikoho vidět. Uzavřeny byly i místní jesle postavené kdysi péčí továrních dělníků. Nedostávalo se peněz na učitelku. Hračky byly zabaleny a uskladněny v místním Dělnickém klubu.

Zpočátku práce zbavení obyvatelé Marienthalu věřili, že nezaměstnanost je pouze dočasnou životní epizodou. Naději na obnovení práce opakovaně živily zvěsti o českém průmyslníkovi zamýšlejícím znovuobnovení tkalcovských provozů. Ale poté už nikdo nevěřil v lepší příští.

I záznamy místní Dělnické knihovny zaznamenaly úpadek činnosti.

Počet výpůjček poklesl mezi léty 1929 – 1931 přibližně o polovinu a to i vzdor zrušení čtenářského poplatku. Poklesl jak počet čtenářů, tak počet výpůjček těch, kteří knihovně zůstali věrni: ve sledovaném dvouletém období z 3,23 na 1,60 knih na čtenáře. Tento pokles byl způsoben nikoli nedostatkem titulů v knihovně, nýbrž poklesem čtenářského zájmu. Nezaměstnanost v psychologicky nelehké situaci nepřináší zvýšený zájem o sebevzdělávání a zájem o četbu.

66

Celkově se jasně prokázalo, že všeobecná nezaměstnanost se výrazně negativně podepisuje na úpadku místního kulturního života a proniká hluboce do privátních životů. Životaschopnost společenských a zájmových organizací v Marienthalu si zachovaly pouze ty z nich, které nabízely více méně přímou finanční podporu. Cyklistický klub si tak ochotou přispívat svým členům na - v Rakousku povinné pojištění cyklistů - zajistil vysokou členskou základnu. Tím spíše, že kolo se v těžkých místních ekonomických podmínkách stalo jedinou dopravně dostupnou spojnicí s vnějším světem. Stejně i příspěvky Spolku přátel žehu přitahovaly své členy spoluřešením finančních problémů v případě úmrtí.

Všeobecný závěr je zřejmý: členství ve společenských organizacích se v tíživé životní situaci stává stále více otázkou finančních zájmů na úkor vnitřního přesvědčení. Všeobecný úpadek kulturní úrovně je navíc doprovázen růstem primitivní nesnášenlivosti a skryté či otevřené hostility motivované osobní zlomyslností. Rostoucí počet anonymních udání na nezaměstnané vykonávající přitom příležitostnou práci to jasně dokládal. Stejně se však ukázalo, že celková únava tlumí vyloženě antisociální impulsy a přitom nepodrývá běžnou úroveň mezilidské solidarity.

K nejtypičtějším místním rodinám patřily ty, které charakterizovalo úsilí vyrovnat se věcně a bez jakéhokoliv optimismu s nastalou dramatickou životní situací. Čelit stavu, který nelze změnit. Postoj, který se vyznačoval obecným rezignovaným poklidem, tu a tam projasňovaný drobnými radostmi a oživovaný sentimentem vzpomínek na štěstí, pohodu a materiální bezpečí nedávné minulosti.

Ale budoucnost, byť jen v podobě dílčích plánů, ztratila jakékoliv místo v uvažování rodin. Dokonce i v rovině pouhých snů. Tento stav lze snad nejlépe pojmenovat výrazem rezignace. Životního postoje charakterizovaného omezením primárně nároků, požadavků a očekávání. V daném kontextu se jednalo konkrétně o dobře udržované domácnosti a děti, na které byl pěkný pohled. Dál však nastupuje pouze jediné: žádné plány, žádný vztah k budoucnosti, beznaděj, krajní omezení veškerých potřeb nad rámec těch nejelementárnějších. Pro rezignovanou rodinu potom zbývá pouze údržba domácnosti, péče o děti a udržování pocitu zdraví a relativní pohody (Jahoda et al., s. 53).

67

K nejdramatičtějším dopadům nezaměstnanosti patřila mezi zkoumanými rezignace a její další projev reflektovaný absencí dlouhodobějších životních plánů. Někteří sice deklarovali existenci plánů odejít z obce za novými životními obzory. Drtivá většina z nich však v této věci naprosto nic neučinila. Podnikavější již odešli a ti ostatní rezignovali v postupující otupující erozi smyslu pro činorodou a cílevědomou akci. Dospělí již smysl pro budoucí uspořádání svých věcí ztratili a mladí ho buď nenalezli či se o něj ani nepokoušeli. S postupujícím věkem dětí se problém nezaměstnanosti stával stále osobnějším. Eroze bezperspektivnosti, bezcílnosti, pasivity a zjednodušeného pohledu na svět postupně zasahovala i dorůstající mladou generaci dětí nezaměstnaných. Míra rezignace dětí a dospívajících svoji nápadnou zřejmostí jen odrážela celkový stav populace v postižené obci. Ti v nemnohých chvílích společného sdílení času nejraději vzpomínali na „staré dobré časy“, které si pro potěšení vlastní i druhých okořeňovali často fantazií a výmysly. Ve snaze alespoň na chvíli se pobavit, zasmát se a potěšit. Zapomenout na stereotyp života v nedostatku a rezignaci.

Každý kdo ví, jak vytrvale dělnická třída bojovala za snížení pracovních hodin by předpokládal, že uprostřed strádání nezaměstnanosti je nastalý obrovský prostor volného času chápán jako sice jediná, ale nesporná výhoda. Ukázalo se však, že právě bezbřehost času v kombinaci s absencí jakékoli pracovní příležitosti přináší jen další prohloubení bezperspektivnosti, pasivity a apatie.

Odstavení z práce a vytěsnění z kontaktů s okolním světem přineslo ztrátu materiálních a morálních impulsů smysluplné náplně času.

Nečinnost a stereotyp přinášely nedisciplinovanost a prázdnotu.

Muži dokázali postávat v malých hloučcích na ulici, opírajíce se o zdi či zábradlí mostu. Projíždějící automobil se stal zaznamenání hodnou událostí, kouření dýmky nejdostupnější formou trávení příjemně pociťované chvíle. Rozhovory na ulici nebyly časově ničím omezeny. Nic nebylo třeba naléhavě udělat, postupně se zapomnělo, co je to spěch.

Podrobné pozorování pohybu osob na zhruba třech stech metrech místní hlavní ulice ilustrovalo zpomalený a bezcílný obraz života v Marienthalu. Většina zvolna kráčejících mužů se alespoň dvakrát na sledovaném úseku zastavila a pouze každý desátý kráčel přímo ke svému cíli. Chování žen však nabídlo nápadně odlišný obraz: pouze

68

šestina nespěchala a z nějakého důvodu se zastavila. Ostatní – narozdíl od mužů – čekala řada povinností a proto nemohly marnit čas bezcílným bloumáním. Tuto skutečnost ilustruje i zjištění výrazně rychlejší chůze místních žen při srovnání s loudajícími se zahálčivými muži. Jediný, kde se pohyboval poklusem, byl místní blázen. Život v Marienthalu měl dvojí povahu: jinou pro muže a pro ženy.

V případě mužů členění dne na hodiny zcela ztratilo smysl.

Osmdesát osm mužů ze sta tak vůbec u sebe nenosilo hodinky a pouze třicet jeden z nich vůbec hodinky vlastnilo. Jedinými rozlišitelnými časovými body dne bylo vstávání, polední jídlo a večerní ulehnutí do postele. Mezitím čas probíhal v bezcílné prázdnotě, která ztrácela jakékoli konkrétní kontury zacílenosti a smysluplnosti. Časový snímek trávení volného času nezaměstnaného muže v plné síle tak vykazoval následující stereotyp každodennosti: (Jahoda et al., s. 68) 6-7 7-8 8-9 9-10 10-11 11-12 12-13 13-14 14-15 15-16 16-17 17-18 18-19 19-20

Vstávání Buzení dětí do školy Nošení dříví a vody Diskuse na téma co uvařit k obědu, odchod ven Chození po venku Čekání na polední jídlo Oběd Listování v novinách Čas jít ven Návštěva obchodu se dřívím Pozorování kácení stromů v místním parku Příchod domů Večeře (nudle a puding) Odchod do postele

Další komparativní šetření časových snímků ukázalo, že den nezaměstnaného muže trvá v průměru 13,5 hodiny, zatímco u zaměstnaných to bylo 17 hodin. Volný čas pracujícího muže byl mnohem cíleněji plánován a aktivněji využíván. Všechny přehledy trávení času vykazovaly shodné rysy: mezi vstáváním, jídlem a

69

večerním uléhání ke spánku ležely dlouhé intervaly těžce ilustrované nečinnosti, která je kupříkladu popisována slovy „mezitím nastalo poledne“. Činnost, která běžně zabrala pět minut zde byla záležitostí hodiny. Ukázalo se, že bez ohledu na intelektuální úroveň nejsou nezaměstnaní schopni popsat v časové dimenzi prožitý den. Jedinou činností přesahující bazální stereotyp dne byl pro muže dohled nad dětmi, krmení králíků, práce na zahrádce a návštěva místního Dělnického klubu.

Nic z toho, co se událo, nemá významnější vztah ke skutečnosti, vše probíhalo jakoby nezáměrně, necíleně. Každá maličkost může změnit prožití nejbližší půlhodiny. Nepatrný hluk na ulici znamená zastavit se a čekat co bude dál, aby tato „událost“ byla ihned zapomenuta překrytím jiným bezvýznamným podnětem. Nezaměstnaní na marnost trávení času reagovali po svém: „Jak můžete naložit s časem, když jste bez práce?“ či „Dřív jsem měl pro sebe málo času a tak nyní dělám něco víc pro sebe“ a nebo „Nyní, když jsme nezaměstnaní, nemáme naprosto žádnou možnost být něčím zaneprázdněni“ (s. 71). Na pozadí těchto skutečností se aktualizuje fakt, že pro zaměstnaného člověka je využití volného času záležitostí promýšleného zvažování, zatímco pro nezaměstnaného kategorie smysluplnosti prožití času ztrácí význam. To, co bylo možné udělat dopoledne, je docela dobře možno udělat odpoledne nebo to nechat na zítřek: dny náhle probíhají v nečinnosti a bez existence smysluplnosti pevného řádu.

Hlavní náplní dne tedy byla zahálka. Týkalo se to všech věkových skupin nezaměstnaných mužů. Mladší však věnovali více času klubové činnosti, protože nebyli zpravidla nijak vázaní starostí o vlastní rodinu a v životě místního společenství nacházeli více přitažlivějších zdrojů pro individuální vyžití. Vcelku však jedinými opravdu pravidelnými činnostmi místních mužů byl sběr dříví, pěstování zeleniny a případně pěstování králíků. Tento částečný návrat k zemědělskému způsobu života měl své opodstatněné existenční důvody a s jistou výhodou odlišoval nezaměstnané od stejně postižených ve městě.

Pojem nezaměstnaný se v daném kontextu vztahoval ke světu mužů, pro ženy vyjadřoval spíše stav absence příjmu. Den pro ženy trval déle než u mužů a činil průměrně 14,5 hodiny. Jejich práce měla

70

trvalý smysl a byla naplňována stále se opakujícími úkony a úkoly, stabilitou funkcí a pravidelností povinností.

Denní režim žen byl tedy naplněn prací: vařením, drhnutím podlahy, stehováním, látáním šatstva, šitím a přešíváním, péčí o děti, starostmi o výdaje. Zbýval pouze malý prostor pro volný čas. Dokonce menší než v dobách zaměstnanosti: šití a přešívání jako náhrada za koupi nového oblečení zabralo spoustu času. Ženy tak nejen usilovněji než muži čelily běžným starostem strádání, ale alespoň v malé míře kompenzovaly nedostatek finančních zdrojů zvýšenou péčí o ošacení. Často propastné rozdíly v časové skladbě dne mezi zahálejícími muži a starostmi přetíženými ženami vedly často i k příležitostným domácím neshodám. Ženy deklarovaly touhu návratu k původnímu prosperujícímu stavu nikoli pouze z finančních ohledů, ale i z důvodů většího společenského uplatnění, širší nabídky sociálních kontaktů a bohatšího kulturního vyžití. Jejich smysl pro význam a hodnotu času však nebyl zdaleka narušen jako v případě svých mužů.

Rytmus života vesnice se v důsledku všeobecné nezaměstnanosti zásadně změnil. Neděle a svátky ztratily svůj původní pospolitostní smysl, význam a důležitost. Dřívější velké nedělní a sváteční knižní výpůjčky postrádaly své opodstatnění. Čtrnáctidenní cyklus výplaty podpory v nezaměstnanosti určoval mocně život celého místního společenství a nahradil dřívější úlohu nedělí a konce měsíce. Pouze děti stále žily v tradičním týdenním rytmu a tím udržovaly povědomí běžné časové posloupnosti i pro zbytek rodiny.

Roční období naopak svůj význam spíše znásobila. Konec nákladného období topení a dlouhého svícení byl kvitován s úlevou, stejně jako začátek sezóny pěstování zeleniny a možností příležitostné zemědělské práce. Změny ročních období tak nabývaly na významu nesrovnatelném pro domácnost průmyslového dělníka.

Běžný každodenní život v Marienthalu se tedy pod tíhou nezaměstnanosti vracel k primitivnějšímu a jednotvárnějšímu stylu.

K životu bez pevného časového uspořádání, silnějších podnětů a zejména bez dostatku smysluplných činností.

Zásadně omezený příjem nebyl jediným devastujícím ekonomickým faktorem. Ten byl umocňován vyřazováním opotřebovaných osobních potřeb, za které nebyla z finančních důvodů ani náhrada, ani možnost oprav i v těch nejúzkostlivěji kontrolovaných rodinných

71

rozpočtech. Rozbité kameninové nádobí, roztrhané boty dětí, mnohonásobně záplatované oblečení, rozpadající se spodní prádlo, to byla noční můra většiny místních hospodyněk. Lépe na tom byli v rodinách dobře zásobených zbytky látek přinesených z továrny pro „strýčka příhodu“. Takový materiál byl s výhodou použit k záplatování, přešívání či šití oblečení hlavně pro děti. Zejména školáci potřebovali do školy co „na sebe“. Brzy se ukázal velký nedostatek spodního prádla. To později pilné hospodyňky šily ze zásob ložního povlečení, které v mnoha rodinách přinášelo nostalgické vzpomínky na mnohanásobné svatební dary. Děti byly zpravidla lépe oblečeny než dospělí. Právě ony byly prvně obdarovávány v rámci charitativních akcí a pro ně matky šily a přešívaly oblečení do školy. Oděv rodičů byl naopak zpravidla zcela jednoduchý a velice obnošený.

Nezaměstnanost má negativní dopad i na zdravotní stav postižených.

Jednak nedostatečnou kvalitou a kvantitou výživy, přísunem vitamínů a celkovým zdravým životním stylem a dále nemožností včasné a účinné léčby. V Marienthalu se to jasně potvrdilo zejména na zdravotním stavu dětí, který přímou úměrou závisel na ekonomickém stavu rodiny.

K další důležité otázce vztahující se k budoucímu možnému vývoji nezaměstnaného jedince patřilo, jak nezaměstnanost ovlivňuje osobní vztahy. Výzkum odhalil vyprchávání zájmu o politiku, růst celkové podrážděnosti a existenci dojemné péče zejména o děti.

Z výpovědí místních žen vyplývá, že v některých případech nezaměstnanost utužila pevnost partnerských vztahů, když samotná přítomnost manžela v domě byla chápána jako zdroj emočního uspokojení. Ve většině manželství však nová situace plodila nervozitu, napětí a občasné hádky. Partnerské vztahy v řadě případů erodovaly pod tíhou nezvládané situace nedostatku, nejistoty a bezperspektivnosti. Prvotní oceňování maximalizace užitku z minimálních příjmů se postupujícím zbídačením měnilo v rozmrzelost stereotypu. Společný stereotypem ubíjející život postrádající smysluplnost tvořivé činnosti se ohlašoval sílícími výbuchy podrážděnosti a hádek střídajícími se obdobím tísnivého ticha strádající domácnosti. Mimořádně složité životní podmínky přinášely i mimořádně velké nároky na mezilidské, zejména partnerské vztahy, uvnitř postižených rodin. Zlepšení vztahů

72

manželů v důsledku nezaměstnanosti bylo zcela ojedinělé. Ve většině případů naopak docházelo k vyšší frekvenci neshod, hádek, nedorozumění a vzájemných obviňování. Tendence latentně v manželství skryté byly externími podmínkami nezaměstnanosti dále rozkrývány a akcelerovány.

Vztahy rodičů k dětem naopak nezaznamenaly zásadní proměny.

Rodiče se zvýšenou péčí alespoň o základní blaho svých potomků světu dětí spíše přibližovali. Stížnosti smíšené z bezradnou rezignací se vztahovaly spíše k jejich rozbité obuvi a opotřebovanému oblečení. Rodiny byly schopny zabezpečit své výchovné funkce v míře odpovídající předcházející situaci. Mezilidské vztahy pod tíhou nezaměstnanosti se vcelku ukázaly být odolnější a trvalejší než vztahy ve sféře ekonomické a institucionální.

Sociografický výzkum života v Marienthalu ukázal nemilosrdně sílící tlak ekonomických problémů na život místních obyvatel. Jejich životní nároky se naopak stále snižují. Veškerá energie je vyčerpána na udržení zužující se oblasti pouhého existenčního přežití. Stereotyp bezperspektivnosti dne otupuje původní svět hodnot a přináší postupnou ztrátu pojetí času. Pouze mezilidské vztahy se zdají být v podstatě neporušeny. Zpětný pohled jasně naznačuje, že postupný psychologický rozklad všech typologií domácností v kontextu zužujících se ekonomických zdrojů směřuje k zoufalství a zkáze.

Lidé dobrého sociálního postavení postupně ztrácejí adaptační schopnost čelit nové situaci. Život se hroutí, lidé nejsou schopni překonat nesmírnou propast mezi prosperující minulostí a současným stavem všestranného úpadku. Prvotní šok se rozplývá v sílící rezignaci. Někteří obyvatelé působili dojmem, že jejich osud byl předurčen již v minulosti a směřování ke zničující budoucnosti jen odráží zničující katastrofické reakce. Pouze ti, kteří žili v těžkých životních podmínkách i v minulosti, s úlevou přijímají skutečnost, že jejich osud sdílí celé společenství. Situace těchto lidí nebyla nezaměstnaností zásadně změněna, jejich životní postoje zůstaly tedy stejné.

Výzkumníci vstoupili na půdu Marienthalu jako badatelé, místo opouštěli s jediným přáním: aby se tragická příležitost k takovému šetření již nikdy neopakovala.

73

Seznam literatury Arciuch, A. Let´s Go to the Nature. Nowe Paňstvo, 2004. s. 34-35.

Barša, P. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003.

Bourdieu, P. O televizi. Brno: Doplněk, 2002.

Canterwall, B.S. 19992. Television and Violence. The scale of the problem and where to go from here. JAMA. 1992.,267:3059-3063.

Cejpek, J. Informace, komunikace a myšlení. Praha: Karolinum, 1998.

Cynarski, W. J., Obodyński, K. Sport and tourism towards multuculturalism. Tělesná výchova, sport a rekreace v procesu soudobé globalizace. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. Čapek, K. Sloupkový ambit.Praha: Československý spisovatel, 1957. Černek, M. Sokolství v současném procesu globalizace – problémy, vztahy, východiska. Tělesná výchova, sport a rekreace v procesu současné globalizace.Olomouc: Univerzita Palackého, 2005.

Dahrendorf, R. Úvaha o revoluci v Evropě. Praha: Evropské kulturní dědictví, 1991.

Drucker, P. Postkapitalistická společnost. Praha: Management Press, 1993.

Eagelton, T. Idea kultury. Brno: Host, 2001.

Giddens, A. Důsledek modernity. Praha. Slon, 2003.

Hajko, D. K přeměnám civilizačno-kulturných hodnot v období globalizácie. Hodnotové aspekty súčasného světa. Nitra: IRIS, 2003.

Janowitz, M. The Study of Mass Communication. In: International Encyclopedia of the Social Sciences. Vol.3, pp.41-53. New York: Macmillan and Free Press, 1968.

Jahoda, M., Lazarsfeld, P.F., Zeisel, H. Marienthal: The Sociography of an Unemployed Community. London: Tavistock Publications, 1972.

74

Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost. Praha: Portál, 2003.

Kearns, A., Forrest, R. Social Cohesion and Multileveled Urban Governance. Urban Studies. Vol. 37, 5/6. s. 995-1017, 2000.

Keller, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005.

Kraus, B. a kol. Jak žije středoškolská mládež na počátku XXI. století. Hradec králové: Gaudeamus, 2004.

Kraus, B., Poláčková, V. et al. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001.

Mander, J. Čtyři důvody pro zrušení televize. Brno: Doplněk, 2000.

Marada, R. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: CDK, 2003.

McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2002.

Müller, K. Koncept občanské společnosti: pokus o komplementární přístup. In. Sociologický časopis. 39, s. 607-623, 2003.

Oborný, J. Globalizácia a športové hodnoty.Sport a kvalita života.

Brno: Masarykova univerzita, 2005.

Parsons, T. Sociological Theory and Modern Society. New York: The Free Press, 1967.

Petrusek, M. Společnost, v níž budeme žít. Výchova k demokratickému občanství a vzájemné toleranci v multikulturní společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004.

Průcha, J. Multikulturní výchova. teorie, praxe, výzkum. Praha IVS nakladatelství, 2001.

Sedláčková, M., J. Šafr, Sociální koheze – teorie a výzkum. Názory české veřejnosti na společenskou soudržnost. Osobnost člověka a jeho socializace v evropské společnosti (s. 347-397). Brno: IMS, 2005.

Sekot, A. Sociologie v kostce. III. vyd. Brno: Paido, 2006.

75

Smetana, M. Televizní seriál a jeho paradoxy. Praha: IVS nakladatelství, 2000.

Spousta, V. Masová komunikační média (respektovaná, zbožňovaná i zatracovaná). Universitas. Revue Masarykovy univerzity, Brno.

3:2003. s. 51- 59, 2003.

Szcepański, J. Základní sociologické pojmy. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. Šišková, T. (ed). Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998.

Tuček, M. a kol. Dynamika vývoje české společnosti a osudy lidí na přelomu století. Praha: Portál, 2003.

Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996.

76

GLOSÁŘ Agregace – Formování individuálního mínění cestou zobecňování směrem k utváření všeobecně přijímaného veřejného mínění.

Anomie – Ztráta pocitu smyslu smysluplného směřování ve společnosti, kdy je vážně narušen princip sociální kontroly chování jednotlivců.

Apartheid – Mocensky praktikovaná politika udržující oddělení černochů a Asiatů od mocensky, ekonomicky a kulturně dominantních bělochů.

Asimilace – Přizpůsobení se okolní většinové (majoritní) společnosti za cenu rezignace na udržování a pěstování vlastní kulturní tradice.

Autorita – Moc, jejíž projevy jsou akceptovány těmi, kterých se její uplatňování týká.

Byrokracie – Součást formální organizace, kdy pravidla a hierarchická struktura slouží uplatnění principu maximální efektivnosti. Jinak i běžné označení pro nesrozumitelný a občansky ne zcela vstřícný způsob vyřizování občanských záležitostí.

Celebrity – Vyšší horní vrstva známých osobností prezentovaných zpravidla masovými médii.

Deviace – Chování narušující očekávané standardy jednání a chování skupiny či společnosti.

Dysfunkce – Prvek či proces vedoucí k destabilizaci a úpadku (sociálního) systému.

Diskriminace – Odepírání příležitostí a rovných práv jedincům či skupinám z důvodů předsudků či z jiných libovolných příčin.

77

Ekonomický systém - Sociální instituce výroby, distribuce a spotřeby zboží a služeb.

Elita – Skupina těch nejlepších, vybraná vrstva lidí společných politických, ekonomických a kulturních zájmů.

Etnikum – Skupina odlišená národním původem či růzností kulturních vzorců.

Fáma – Zkreslená informace šířená obvykle ústně a týkající se zajímavých intelektuálních jevů.

Fitness hnutí – Od poloviny sedmdesátých let dvacátého století sílící hnutí, jehož nosnou myšlenkou je pozitivní přínos fyzických aktivit k celkové kondici a zdraví jedince, důraz na rozvoj fyzické síly a zdatnosti.

Funkcionalismus – teoretická koncepce nahlížející každou součást společnosti jako faktor udržování její stabilita a přežití.

Gender role – Očekávání týkající se patřičného chování, postojů a jednání v souladu s ženskou či mužskou rolí.

Globalizace – Vzájemná propojenost obyvatel planety Země ve smyslu provázanosti problémů a forem jejich řešení v rámci nejednoznačně působících ekonomických, politických, kulturních či ekologických dopadů.

Hodnota – Materiální či nemateriální objekt, ke kterému je zaujímán hodnotící postoj, připisuje se jí nějaký význam a snaha po jeho dosažení je chápána jako nutnost.

Hostilita – projevy nepřátelství vyjadřující trvalou tendenci nepřátelsky myslet a jednat a to až k hranici agrese.

Image – Vytváření komplexní představy, postojů, pocitů a soudů veřejnosti o osobnosti, firmě či organizaci.

78

Instituce – Obecně praktikovaný způsob jednání sloužící k naplnění určité reálné či fiktivní potřeby., způsob jakým lidé v dané kultuře dělají určitou věc.

Integrace – Zapojení do hlavního kulturního proudu emancipovaném zachování vlastní etnické svébytnosti.

při

Konformita – Podléhání převládajícím vzorům chování, jednání, myšlení a dominujícím hodnotovým či spotřebním vzorům.

Kontrakultura – Fora subkultura programově odmítající společenské normy a hodnoty dominující majoritní společnosti a usilující o hledání a nalézání alternativního životního stylu.

Kredit – Uznání odvozené zejména z profesního působení jedince.

Kultura – Soubor výtvorů lidské činnosti, materiálních a nemateriálních hodnot a uznávaných způsobů jednání, zobjektivizovaných a přijatých v nějaké pospolitosti a předávaných jiným pospolitostem i dalším pokolením. Totalita naučeného, sociálně přenášeného chování.

Lobby – Nátlakové skupiny promyšleně a záměrně usilující o prosazení vlastní vůle a zájmů vůči zájmům veřejným.

Masová kultura – Současné sdělování identických či obdobných obsahů, vycházejících z malého počtu zdrojů, velkým masám příjemců. Hry a zábavy velkých mas lidí.

Medializace – Zvyšování významu individuálního mínění prostřednictvím jeho prezentace ve sdělovacích prostředcích.

Minoritní skupiny – Podřízené skupiny, jejichž členové mají výrazně menší kompetence a vliv než dominující či většinové skupiny.

Moc – Schopnost uplatňovat a vnutit vlastní vůli jiným.

79

Mocenská elita – Úzká skupina lidí, majících ve svých rukách ekonomickou, politickou a vojenskou moc.

Morálka – Normy mezilidských vztahů chápané jako nezbytný předpoklad harmonického vývoje společnosti.

Multikulturalismus – Úsilí o možnost většího rozvoje pro etnické a rasové minority, zejména na půdě vzdělávání, kulturního projevu a dodržování tradice.

Normy – Hluboce zakořeněné standardy chování udržování ve společnosti.

Občanská společnost – Důsledné zakotvení společenských principů demokracie, vlivu občanských a zájmových organizací a plné respektování základních práv pro všechny, včetně sociálních minorit.

Organizace – Společenská skupina záměrně vytvořená k dosahování specifických cílů, umělý prostředek koordinace aktivit většího počtu lidí za určitým účelem. Je tvořena lidmi, kteří určitým způsobem něco dělají.

Osobnost – Typické individualizované vzory jednání, postojů, hodnot, potřeb, charakteristik a chování.

Poslušnost – Podřízení se vyšší autoritě v rámci hierarchické struktury.

Postindustriální společnost – Společnost, jejíž ekonomický systém vychází ze zpracování, využívání a kontroly informací.

Postmoderní společnost – Technologicky vyspělá společnost silně provázaná s konzumem spotřebních předmětů a mediálních představ.

Prestiž – Výraz ocenění, obdivu a distribuce nejvyšších hodnot společnosti, mezi které patří podíl na moci, profesionální odbornost a výkon či velikost majetku

80

Primární skupina – Malá skupina vyznačujíc se bezprostředností intimity vztahů, principem podpory a spolupráce.

Profese – Souhrnný výsledek dosaženého vzdělání, kvalifikace, dovednosti a zručnosti. Zpravidla hlavní zdroj příjmů, moci, prestiže a mobilitních šancí.

Předsudek – negativní postoj vůči celé skupině lidí – kupříkladu s etnocentristickou tendencí považovat jednu kulturu či způsob života za nadřazený jiným.

Připsaný (získaný) status – Získání společensky definované pozice bez ohledu na individuální schopnosti, nadání či povahové vlastnosti.

Public relations – Záměrné úsilí dosáhnout harmonie s referenčním rámcem prostředí organizace cestou vzájemné informovanosti a oboustranného pochopení. Systematicky pěstovaná snaha vytvářet dobré jméno a pověst ve veřejnosti.

Publikum – Volné seskupení charakterizované určitou pospolitostí zájmů, znalostí, potřeb a hodnot.

Reklama – Placená, nepřímá forma propagace zboží, služeb a myšlenek zprostředkovaná zpravidla reklamními odborníky.

Rodina – Soubor lidí spojených pokrevním svazkem, manželstvím, adopcí a sdílející základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společenství, zabezpečení biologického přežívání, citového a rozumového vývoje a místa společenské kontroly v procesu socializace.

Sankce – Odměny a tresty reagující na chování týkající s e sociálních norem.

Sekundární skupiny – Formální, neosobní skupiny postrádající bezprostřednost vztahů a vzájemné porozumění.

81

Sexismus – Ideologicky zakotvené přesvědčení o nadřazenosti jedné skupiny dle pohlaví nad druhým.

Skupina – Jakýkoli počet lidí odlišený principem provázanosti společných hodnot, norem a očekávání.

Socializace – Proces, prostřednictvím kterého si lidé osvojují hodnoty, postoje a jednání přiměřené dané kultuře. Proces standardizace hodnotové orientace.

Sociální exkluze – Absence či ztráta „místa ve společnosti“.

Sociální interakce – Způsob, který lidé reagují na sebe navzájem.

Sociální mobilita – Pohyb jedince či skupiny v rámci uspořádání pozic daného stratifikačního systému.

Sociální nerovnosti – Nevyhnutelný výsledek stratifikace ve smyslu rozdílů v osvojováním si bohatství, prestiže, popularity a moci.

Sociální status – Společensky definovaná pozice v rámci širší společnosti., postavení, které jedince či skupina zaujímají ve společnosti.

Sociální struktura – Způsob, kterým je společnost organizovány do očekávaných sociálních skupin a vrstev, jejich vzájemných vazeb a vztahů mezi sebou.

Společenská činnost – Zaměřenost na vyvolávání změněného chování, postojů nebo snah jednotlivců či skupin.

Sociální změna – Důležitá změna kulturních vzorů chování, norem a hodnot.

Sociologie – systematické studium sociálního chování a lidských skupin, rozbor jevů a procesů probíhajících ve společnosti.

82

Společenská třída – V moderní společnosti jde o skupiny spočívající na ekonomických rozdílech a odvozované primárně z mnohorozměrných dopadů sociální mobility. K jejím základním znaků dnes patří profese, vlastnické vazby, stupeň sebeuvědomění, prestiž a míra uzavřenosti či vzájemné prostupnosti.

Společenská vrstva – Velká skupina osob majících shodné, společensky významné a od ostatních odlišitelné znaky.

Společenství – Místní jednotka sociální organizace vyznačujíc se pocitem pospolitostní sebeidentifikace a sounáležitosti.

Společenský život – Soubor jevů a procesů realizovaných mezi lidmi.

Společnost – Soubor institucí a zařízení, zajišťujících organizované uspokojování potřeb, regulování konfliktů a udržování a rozvoj kultury. Velké množství lidí žijících na stejném území, sdílejících stejné kulturní vzory a relativně nezávislé na okolním světě.

Sport – Institucionalizovaná pohybová aktivita vyžadující systematické fyzické úsilí účastníků motivovaných zvýšením celkové kondice, osobním prožitkem či cíleným výsledkem nebo výkonem.

Sportovní motivace – Široké spektrum motivační struktury sportovních pohybových aktivit zahrnujících zejména přirozenou potřebu pohybu, zdravotní prevenci a individuální seberealizaci.

Subkultura – Segment společnosti, sdílející odlišné vzory morálky, hodnot a zvyků.

Stav – Výraz se skupení společenských vrstev odvozujících své postavení z historicky nabytých práv (a povinností). Tradičně systém pozic a privilegií regulujících všestranně pospolitý život.

Symbolický interakcionalismus – Teorie nahlížející společnost zorným úhlem pozorování lidských bytostí v konkrétních situacích, které mají poznávací vypovídající hodnotu.

83

Symboly – Gesta, předměty a jazykové projevy formující a formulující základy lidské komunikace. Šikana – Chování umožňující zpravidla v bezprostřední komunikaci fyzickým a psychickým týráním druhých získat pocit převahy, moci či určité výhody.

Technika – Aplikace znalostí tvorby materiálních produktů a využívání přírodních zdrojů.

Teorie konfliktu – Důraz na vnitřní rozporuplnost sociálních systémů, které tak generují opozici, nepřátelství a konflikty.

Trh - Území či místo, kde se setkávají dvě strany téže mince – prodávající a kupující. Souhrn současných i potencionálních zákazníků a prodejců organizovaných za účelem získávání zboží, služeb či idejí.

Veřejné mínění – Veřejné sdílení názorů, kterým veřejnost může účinně reagovat na jakýkoli veřejně projevovaný jev či názor.

Veřejnost – Soubor lidí sdílejících sociální, ekonomické či geografické podmínky, spojených určitým zájmem a schopností utvářet veřejné mínění.

Vliv – Šíření moci prostřednictvím přesvědčování.

Zdraví – Stav komplexní fyzické, duševní a sociální pohody nad rámec prosté absence nemoci či churavění nebo nemohoucnosti.

Získaný (dosažený status) – Je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí: studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností či konexemi.

Zvyk – Ustálený způsob chování v určitých situacích: takový jaký se zpravidla nesetkává s vysloveně negativními reakcemi skupiny či širší veřejnosti.

84

Životní styl - Specifický typ chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, způsoby, zvyky a sklony.

85