I domy umírají vstoje (ukázka)

I domy umírají vstoje

Ladislav Vilímek

I domy umírají vstoje

Statutární město Jihlava 2014

I domy umírají vstoje

Ladislav Vilímek

© Statutární město Jihlava 2014 Text © Ladislav Vilímek Fotografie a mapy © Muzeum Vysočiny Jihlava, Moravský zemský archiv v Brně, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Ladislav Vilímek, Martin Herzán, Stanislav Jelínek a Eva Bystrianská ISBN 978-80-88003-06-9

Sedím před prázdným listem papíru a snažím se rozpomenout na jedno z mnoha prázdných míst v tomto městě. Hledám slova, stejně jako kousek spadlé omítky z mého takřka rodného domu v Židovské ulici. Marně. Přízemní domek navždy zmizel. Miloučké zatuchlo staleté barabizny se rozkutálelo mezi novotou vonící fasády sousedních domů. Kam se poděla všechna ta pískoviště, u Kreclu, u Reform kina, na Heulose či na Keťásku. Mám sto chutí si koupit plechový kyblíček a lopatičku a poznávat tohle město pěkně od začátku.

Marná sláva, nějak mi to nejde, jak bych si přál. Zkuste si najednou vybavit dřevěnou pavlač, pana domácího s vestičkou a kapesními hodinkami a fajfkou a maminku se zástěrou.

Kdepak je tatínek. Je před polednem. Zatímco já si hovím v kočárku a koukám na protektorátní modré nebe, tatínek pracuje v Lineol Werke.

Je po válce. Do nárožního domu v Židovské ulici se navrací hubeňoučké židovské děvče, Zuzana Beranová. Přežila Osvětim. Je takřka holohlavá, jako můj dědeček. Nikdo další už nepřišel. Tehdy jsem uslyšel slova, kterým jsem vůbec nerozumněl, koncentrační tábor. A pak jsem zase viděl spoustu prázdných bytů. Jejich obyvatelé odešli. Ani cikorkovou kávu v hrnci na plotně nevypili. Viděl jsem je ve Starých Horách za plotem z ostnatých drátů. Byli to jihlavští Němci.

Mohl bych povídat dál. O spoustě událostí, které jsem prožil v novém bydlišti ve Znojemské ulici, později pojmenované podle sovětského generála Malinovského, a pak v další, v Minoritské uličce. Její dvoupatrová sklepení byla naším eldorádem. Při svíčkách jsme si tam četli o skautech a Rychlých šípech, a po výstupu do bílého dne si navlékali bílé košile a vázali pionýrské šátky.

Pamatuji jihlavské náměstí zaplněné stánky s roztodivným zbožím a nebo zaplavené manifestacemi a alegorickými vozy. Pamatuji okna plná lidiček, květin a vlajících záclon a nebo oprýskaných fasád a umudlaných výkladních skříní schoulených za vlajkoslávou a transparenty.

Jezdil jsem po městě v kočárku, na koloběžce, na kole, v poslední tramvaji i v prvním trolejbusu.

Jihlava. Město ulic a uliček. Starých domů, domečků, dřevníků a přístřešků. Po tom po všem se mi stýská. O tom všem bude moje následující vyprávění. autor

6 114

Stará ulička 12 46

Palackého 8 144

Mrštíkova 3 50 Mrštíkova 5 52 Mrštíkova 7 54 Mrštíkova 9–Židovská 20 56

Věžní 9 148 Věžní 11, 13 a 18 150 Věžní 20, 22 a 24 152 Věžní 26 a 28 154

Věžní 1 a 3 146

Stará ulička 10 44

Palackého 6 142

Stará ulička 14 a 16 48

Stará ulička 6 a 8 42

Stará ulička 4 40 Palackého 4 140

Benešova 46 138

Stará ulička 3–13 38

Židovská 23 36

Benešova 42 132 Benešova 44 134

Židovská 16 a 18 34

Židovská 13 30

Židovská 10, 12 a 14 28

Benešova 33 130

126

Masarykovo náměstí 73

Židovská 11 26

Židovská 15 32

124

Masarykovo náměstí 72

Židovská 9 22

Židovská 7 20

Židovská 4, 6 a 8 18

Benešova 6 128

122

120

Masarykovo náměstí 70 a 75 Masarykovo náměstí 71

118

Židovská 5 16

Masarykovo náměstí 68 Masarykovo náměstí 69 a 76

Židovská 3 14

Úvod 13

Smetanova 7 112

Krecl

Život je krásnej! 9

Smetanova 3 a 5 110

Poděkování 235

Obrazová část 234

Literatura 233

Prameny 233

Přehled domů dle orientačních a popisných čísel 231

Znojemská 43 228

Znojemská 26 226

Znojemská 25–31 222

Znojemská 24 220

Znojemská 23 219

Znojemská 22 216

Znojemská 21 214

Znojemská 20 212

Znojemská 19 210

Znojemská 17 208

Znojemská 15 206

V Důlkách 9 204

V Důlkách 5 a 7 202

V Důlkách 4 a 8 200

7

Minoritská 5 64 Minoritská 7 66

Matky Boží 2 a 4 68 Matky Boží 6 70

Dvořákova 1–7 160 Dvořákova 9–17 162

Fibichova 16 164 Fibichova 8, 12 s 26 166

Matky Boží 17 a 19 76 Matky Boží 36 78 Matky Boží 38 80 Matky Boží 40 82 Matky Boží 44 84

Telečská 2–6 170 Telečská 7–10 174 Telečská 12–16 176 Telečská 18–22 178 Telečská 24 180

Matky Boží 47 90 Matky Boží 49 92 Matky Boží 51 94 Matky Boží 53 96

Kosmákova 4 98 Kosmákova 6 100

Pod Příkopem 2–5 184 Pod Příkopem 6 186 Pod Příkopem 7, 9, 11 a 13 188 Pod Příkopem 15, 17 a 19 190

Zahradní 4 a 5 192 Zahradní 6 a 7 194

Kosmákova 12 106

Na Sádkách 4–6 198

Kosmákova 14 108

Kosmákova 10 104

Na Sádkách 1–3 196

Kosmákova 8 102

Matky Boží 45 88

Pod Příkopem 1 182

Matky Boží 43 82

Matky Boží 16 74

Telečská 1 168

Matky Boží 13 a 15 72

Minoritská 8 62

Minoritská 6 60

Minoritská 4 58

Dvořákova 4 158

U Brány 1 a 3 156

obsah

Život je krásnej!

Věčný optimista, neúnavný propagátor historie Jihlavy a Jihlavska a v posledních letech především hledač jmen a osudů lidí zavražděných ve jménu zrůdné nacistické ideologie – to je Ladislav Vilímek. Schopnost radovat se z maličkostí, kterou umí přenášet i na své okolí, neustálé objevování nových a nových podnětů a témat a hledání jejich řešení mu pomáhají překonávat problémy, které s sebou život přináší. Narodil se 29. května 1940 v Brtnici do rodiny jihlavského živnostníka, majitele dílny na výrobu a opravu elektromotorů, od nejranějšího dětství však žil v Jihlavě. „Třídní“ původ a rodinné prostředí, v němž vyrůstal, výrazně ovlivnily jeho další život a postoje. Právě původ byl příčinou toho, že nebyl přijat na jinou střední školu, než textilní průmyslovku v Heleníně. Po jejím absolvování pracoval jako mechanik textilních strojů v provozovně Modety v Horní Cerekvi, později si našel svému založení a schopnostem přece jen bližší místo zásobovače; tuto profesi vykonával, postupně v Jihlavanu, Osevě a Drustavu, až do počátku 90. let. Následovalo krátké působení ve funkci ředitele hotelu. V roce 1995 přijal nabídku tehdejšího ředitele jihlavského archivu Karla Křesadla a ve svých 55 letech začal profesionálně působit v oblasti, která mu byla blízká od mládí, z výše uvedených příčin však zcela nedostupná. Ladislav Vilímek se v novém prostředí, které znal pouze jako badatel, velice rychle adaptoval; nejenže získal vynikající přehled o fondech jihlavského archivu, ale dokázal proniknout i do problematiky oboru. Důkazem je jeho odborná a publikační činnost, která svědčí o velice dobré orientaci v pramenech a schopnosti s nimi pracovat. Archivu zůstal jako pravidelný návštěvník badatelny věrný i po odchodu do důchodu v roce 2002.

Absurditu a nepřízeň doby mu pomáhaly překonávat jeho záliby, mezi něž patřily vedle historie také příroda, literatura, divadlo a malování, později též rekonstrukce domku, podle jeho vlastních slov spíše ruiny, který koupil v obci Rounek, ležící 6 km severozápadně od Jihlavy. Ve většině těchto oblastí dosáhl a dosahuje pozoruhodné úrovně. Důkladného zhodnocení by si zasloužilo především v 60. letech působící autorské divadlo Skoba, jehož byl spoluzakladatelem. Také jeho dům by mohl sloužit jako ukázka citlivého přístupu k venkovské architektuře a doklad toho, že i s omezenými prostředky lze v této oblasti dosáhnout velice dobrého konečného výsledku.

Kraj kolem Rounku zaujal Ladislava Vilímka natolik, že jej začal systematicky dokumentovat. Fotografoval zdejší krajinu a architekturu, prováděl povrchové archeologické sběry, hovořil s pamětníky, zachraňoval staré fotografie a písemnosti a posléze začal svoje poznatky doplňovat archivním výzkumem a konzultovat s odborníky. Stal se uznávaným znalcem regionu, který vedle Rounku zahrnuje obce Plandry, Bílý Kámen, Hlávkov, Jiřín, Vyskytná nad Jihlavou, Ježená, Rantířov, Hosov, Horní Kosov a Staré Hory. Od počátku 90. let začal svoje poznatky publikovat v tisku. Po sérii drobných příspěvků v tehdejších Zemědělských novinách (1993) následovaly články ve Vlastivědném sborníku Vysočiny o kaplích sv. Antonína u Rounku (1994), v Bílém Kameni, Jiříně a Plandrech (1996) a v Horním Kosově, Ježené a Hlávkově (1998).

Po příchodu do archivu se okruh zájmu Ladislava Vilímka rozšířil na celý okres Jihlava. Od konce 90. let uveřejnil stovky článků v regionálním tisku, především v Jihlavském deníku (předtím Vysočina) a v Jihlavských listech, na internetu (Regionalist, Iglau.cz) a v regionálních sbornících (Vlastivědný sborník Vysočiny, Stříbrná Jihlava, Češi a Němci na Vysočině, Jihlavská archivní ročenka, Vlastivědný sborník Třeště a okolí); např. jen seriál Kameny u cest mlčí, a přece mluví v deníku

9

Vysočina měl více než sto dílů, seriál I domy umíraly vstoje v Jihlavském deníku, jehož knižní vydání držíte v rukou, zatím dosáhl úctyhodných 157 pokračování. Mimo to je autorem publikací Smrčná 1233–1303–2003 (Smrčná 2003), Historický atlas městyse Kamenice u Jihlavy. Barevný střípek v mozaice Vysočiny (Kamenice u Jihlavy 2008) a Historický atlas Ústí a Branišova. Střípky z historie v mozaice Vysočiny (Ústí 2010), své poznatky prezentuje rovněž prostřednictvím četných výstav, přednášek a besed. Mnohé jeho práce představují vůbec první souhrnnou informaci k danému tématu.

Ruku v ruce s dokumentační, publikační a přednáškovou činností jdou jeho praktické aktivity v oblasti péče o památky. Koncem 80. a počátkem 90. let inicioval a sám se také podílel na opravě kaplí sv. Jana Nepomuckého v Plandrech, sv. Antonína u Rounku a sv. Petra a Pavla v Bílém Kameni. Roku 1991 byl na základě jeho návrhu zapsán demolicí ohrožený areál barokního zámku v Plandrech do státního seznamu kulturních památek. Tento krok, provázený intenzivní snahou najít řešení, které by znamenalo záchranu zámecké budovy, však bohužel pouze oddálil její zbourání, k němuž došlo přes masivní mediální kampaň, na které se Ladislav Vilímek významně podílel, na konci roku 1997.

Zájem o problematiku kamenných křížů a křížových kamenů se u něj opět neomezuje pouze na jejich dokumentaci (zde je třeba zmínit spolupráci se Společností pro výzkum kamenných křížů při Muzeu Aš, která provádí celostátní evidenci těchto památek) či publikování získaných poznatků. Podílel se na vyzdvižení a postavení několika křížových kamenů, v případě ztraceného kamene v katastru obce Rounek zhotovil jeho betonovou repliku.

Také dolování se pro něj stalo nejen námětem pro několik článků – uveďme alespoň příspěvky zabývající se pomístními názvy se vztahem k dolování či rekonstrukcí průběhu rantířovsko-starohorského vodního náhonu ve sbornících ze seminářů Stříbrná Jihlava, ale také předmětem praktické činnosti; přičinil se o vyčištění pozůstatků starých důlních děl v okolí Rounku a zřídil zde naučnou stezku.

Jeho zájem o židovskou problematiku je veden snahou ukázat zrůdnost holocaustu. Nezačal až s výstavou a sborníkem Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska v roce 1998, na jejichž realizaci se významně podílel, ani s nimi neskončil. Práci na tomto tématu věnuje tisíce hodin v archivu a doma u počítače. Vedle článků, besed, přednášek a výstav na jihlavském židovském hřbitově a v roce 2012 také v Muzeu Vysočiny Jihlava (ŠOA. Jihlava 1939–1945) spolupracuje se školami, ochotně a zcela nezištně poskytuje konzultace studentům, je v kontaktu s badateli a institucemi zabývajícími se židovskou problematikou od nás i ze zahraničí, koresponduje s pamětníky, ale třeba také dokumentuje hroby na jihlavském židovském hřbitově a jezdí hrabat listí na větrnojeníkovský hřbitůvek. Hmatatelným výsledkem jeho snažení je obsáhlá informačně nesmírně cenná a patrně celosvětově ojedinělá kartotéka židovských obyvatel Jihlavska, která mimo jiné podrobně dokumentuje všechny jihlavské oběti holocaustu. Jeho velkým přáním je vybudování důstojného památníku umučeným židovským spoluobčanům na místě nacisty vypálené synagogy v Benešově ulici, jehož realizace byla prozatím odložena. To nejcennější, co tato jeho práce přináší, je však neuchopitelné, nelze to vyjádřit žádnými čísly ani slovy…

Péče Ladislava Vilímka o hmotné kulturní dědictví je doprovázena také snahou o obnovu duchovních tradic, která je reprezentována především poutěmi ke kaplím sv. Antonína u Rounku

10

Život je krásnej! a sv. Petra a Pavla v Bílém Kameni. Rounecká pouť, na níž se scházejí současní čeští obyvatelé regionu s odsunutými Němci, je navíc praktickým příspěvkem k problematice česko-německých vztahů, cennějším a přínosnějším než akademické diskuse na toto téma.

Jako archivář, jehož doménou byla badatelna a styk s veřejností, se snažil o to, aby uspokojil každého zájemce, což se mu téměř vždy podařilo, často za cenu toho, že materiály vyhledával po pracovní době a odpovědi zpracovával doma. Díky schopnosti jednat s lidmi docházelo k vzájemnému obohacování. Badatelé si odnášeli požadovanou informaci či klíč k jejímu získání nebo alespoň dobrý pocit z toho, že se jim někdo věnoval a snažil se jim pomoci, mnohdy však odcházeli jako zapálení hledači pozůstatků středověkého dolování, starých stezek či zaniklých osad, ochránci památek, amatérští badatelé v oboru místní historie a vlastivědy nebo jako budoucí profesionální archiváři a historikové. Ladislav Vilímek od nich naopak získával podněty a informace, které dále rozvíjel a využíval.

Práce Ladislava Vilímka se dočkala i veřejného ocenění – v roce 2011 obdržel za popularizaci dějin Jihlavska Cenu města Jihlavy a v roce 2012 mu byla Židovskou obcí v Brně udělena za dlouholeté a obětavé úsilí o zachování památky židovských spoluobčanů města Jihlavy a okolí zavražděných nacisty v období šoa pamětní medaile Barucha Jakoba Placzka a Richarda Federa.

Ani zdaleka jsem neuvedl všechny Vilímkovy aktivity a zásluhy, které by si uvedení zasloužily.

Nejsem rozhodně jediný, koho jeho činnost, ale především jeho lidský rozměr silně ovlivnily a poznamenaly. Mnohé z toho, co dělal a dělá, je úzce spjato s konkrétními lidmi. Jsou události a zážitky, které mají pro člověka, jehož se týkají, mnohem větší význam než konstatování, že se staly. Ti, kteří Ladislava Vilímka znají a mají ho rádi, jistě vědí, o čem je řeč. Za ně za všechny mu přeji, aby ho neopouštěl životní elán a optimismus, vyjádřený jeho krédem použitým v nadpisu tohoto textu. Skutečnost, že o jeho pravdivosti dokáže přesvědčit mnohé z lidí, s nimiž se setkává, budiž rovněž přičtena k jeho významným zásluhám.

Petr Dvořák

11

(Upravená verze textu Život je krásnej! K šedesátým narozeninám Ladislava Vilímka, publikovaného v Jihlavské archivní ročence II–III/2000–2001, Jihlava 2002, s. 169–172.)

Dobrý den. Rád bych Vás pozval na procházku jihlavskými ulicemi. Na trochu vyjímečné putování po domech zbořených nebo zásadním způsobem přestavěných. Společně s Dr. Dobroslavem Líbalem se projdeme jejich stavebními proměnami a nebo jen aplanovanými místy, kde nestojí vůbec nic, a nebo novostavby z druhé poloviny 20. či dokonce počátku 21. století.

Jihlava, královské město, bylo založeno kolem roku 1240 na velkém, mírně svažitém pahorku nad stejnojmennou řekou. Jeho plocha mezi hradbami má rozlohu 29 hektarů. Ústředním místem bylo a je velké náměstí. Odtud v minulosti vybíhaly do všech světových stran hlavní ulice zakončené bránami. Pátou bránu si patrně vyžádala stará cesta, jdoucí od Polné ke Staré Jihlavě a Vídni.

Počáteční domovní výstavba se místy vyvíjela živelně, jak uvnitř hradeb, tak na předměstích. Proto král Přemysl Otakar II. vydal 12. ledna 1270 list, ve kterém udělil Jihlavským právo stavět domy podle potřeb města a pobořit ty, jež by mu byly na škodu. V tomto případě můžeme hovořit o vůbec prvním městském stavebním řádu v českých zemích.

A tady někde začínají nejen první demolice nevhodných domů, ale také přestavba těch původních, přízemních a dřevěných, na domy kamenné. Odborníci předpokládají, že do konce 13. století bylo ve městě asi 50 domů kamenných a vedle nich dominikánský a minoritský klášter s kostely, a chrám sv. Jakuba Většího s farou. Mnohé nám může napovědět freska přepadení Jihlavy roku 1402 v presbytáři minoritského kostela. Do konce 15. století byly kamenné už všechny domy. Poblíž hradebního pásu, v postranních ulicích a na předměstích, kde pobývali řemeslníci, byly nepochybně až do konce třicetileté války především domy přízemní.

Největší pohromou pro středověké město byly požáry. Jihlavu jich postihlo hned několik.

Nejničivější v letech 1353, 1513 a 1523, kdy bylo zničeno takřka celé město. Na místech vyhořelých domů povstaly nové, v novém stavebním hávu. Gotická průčelí mizela pod renesančními fasádami. Další proměny si vyžádaly povodně na Koželužském potoce v letech 1520 a 1598, kde voda smetla domky a dílny řemeslníků. Smutný pohled na rozbořené domy ve městě i na předměstích zanechala okupace města Švédy v letech 1645-1647, po níž se Jihlava otevřela baroku.

Patrně nejzajímavějším obdobím proměn domovní zástavby bylo odstranění městských bran a předbraní, částí hradeb a příkopu. To vše vedlo k nové domovní zástavbě, k přestavbám na všech předměstích, a k navyšování stávajících domů po celém vnitřním městě a na předměstích.

Výrazných změn se městu dostalo po realizaci tzv. asanačního plánu města počátkem šedesátých let 20. století. Demolovány byly objekty uvnitř domovních bloků, zmizely části nebo celé historické ulice, byl zbořen Krecl, soubor historických domů uprostřed náměstí. Nebylo respektováno architektonické a historické hodnocení jednotlivých objektů prováděné předními odborníky v letech 1957 a 1962.

Všem zmizelým či přebudovaným domům v Jihlavě byl věnován seriál, který Jihlavský deník vydával od roku 2012. Doposud vyšlo 157 dílů o cca 180 domech. V roce 2014 se díky statutárnímu městu Jihlava podařilo vydat první díl o těchto domech, a autor dál pracuje na dalších. Přitom spolupracuje se Státním okresním archivem v Jihlavě a Muzeem Vysočiny Jihlava, kde jsou uloženy staré stavební plány domů a plány města z různých období včetně dalších zajímavých dokumentů, a kde jsou založeny staré fotografie nejen domů, ale také obyvatel tohoto města. Řadu popisovaných míst obohatily obrázky a vzpomínky spoluobčanů a pamětníků.

13

4, 6 a 8

Židovská

Dnes postojíme před nejstarší částí Židovské ulice. Chtě nechtě musíme pominout nárožní dům číslo 2, který od samého zrodu patřil vždy k prestižním domům tehdejšího náměstí, a stejně tak mu v současnosti dominuje svým impozantním gotickým průčelím. Pak ale nevidíme nic, co by nám dnes alespoň v náznacích připomělo domovní zástavbu této části Židovské ulice. Domy s čísly 4 a 6 dokonce nebyly Dr. Líbalem ani popsány, ani hodnoceny. A přesto tady po celé řadě přestaveb stály až do demolic v roce 1968. Průčelí domů s čísly 4 a 6 nám zachytilo jenom několik málo fotografií. Nebyly ničím vyjímečné. Nepoutaly žádného fotografa. Staletí jim přisoudila roli malých krámků a skladišť. K obývání pro nenáročné mohla sloužit jen jejich první poschodí.

K budování druhých pater nedošlo, především pro složitost s připojením na centrální kanalizační stoku vedoucí středem ulice směrem do náměstí. Dům číslo 4 poutal pozornost v průčelí hned dvěma malými krámky vedle sebe a vstupními dveřmi do domu. První patro s třemi okny, kam slunce zavítalo jen v letních měsících brzy po ránu a potom až pozdě odpoledne. Štuková výzdoba kolem oken z konce 19. století. Mezi jihlavské kuriozity mohl patřit dům číslo 6. Byl jednoposchoďový, s dvěma okny těsně vedle sebe a v přízemí pouze s velkými vraty. Fasáda průčelí korespondovala s domem číslo 4 a lze předpokládat, že byla zhotovena současně v době, kdy oba domy patřily jednomu majiteli a byly jím vzájemně propojeny.

Kdo v těchto domech od počátku bydlel, nevíme. Ve 14. století nepochybně rodiny židovských obchodníků, a to až do vyhnání z města roku 1425. Potom se tady usadili katoličtí obyvatelé. V letech 1425– 1463 bydleli na čísle 4 tesař Johannis, jistý Duchko z Prahy, barvíř Andreas, pekař Strüczl a pak kožešník Georgius Diabolus, doslova směsice všelijakých drobných řemeslníků. V roce 1902 se připomíná řezník Johann Melion, a od roku 1928 spolu s řezníkem Aloisem Metzelem. V čísle 6 bydlel v letech 1425–1430 jistý Haindl z Hruškových Dvorů a po něm bednář Girg.

Dům číslo 8 mi připomínal vyhublého dlouhána. Byl dvouposchoďový a šířkou patřil bezesporu k těm nejužším v Jihlavě. Dvě okenní osy blízko sebe a v přízemí vstupní dveře a obchůdek uzavřený dvoukřídlými dveřmi na petlici. Dr. Líbal dům hodnotil jako dvouposchoďovou novostavbu z roku 1873, bez architektonické hodnoty. Jeho světlá secesní fasáda nepůsobila nepříjemným či

18

Johann Melion, řeznický mistr

Židovská ulice, zleva č. 8, 6, 4 a stojící nároží č. 2

Židovská 4, 6 a 8 zanedbaným dojmem. Okna byla ozdobena nad i podokenními římsami. Okraje a střed domu zdobily pilastry vedoucí od podstřešní římsy až k podokenním římsám.

V archivu dochovaná stavební složka domu byla označena nápisem „židovský dům“. Není divu. Od roku 1861 tady bydleli židovští obchodníci. Nejdříve Joachim Basch. Od roku 1886 Emanuel a Barbara Grünhutovi, obchodníci se sklem, porcelánem a nádobím. Po jejich smrti byla roku 1924 uváděna jako majitelka jejich provdaná dcera Ernestina Weissová. Žila zde s manželem Hermanem a dětmi až do roku 1930, kdy zemřela. Další osud její rodiny byl tragický. Manžel Herman spolu s dětmi Fritzem a Melanií byli nacisty vystěhováni 28. dubna 1941 do Velkého Meziříčí, aby pak doputovali přes Třebíč do Terezína, kde Herman zahynul. Děti byly transportovány dál z Terezína do Lublinu, kde také zahynuly. Od roku 1926 tady bydlel v podnájmu kožešník Ludvík Kohn z Batelova. Věnoval se nejen řemeslu, ale byl také vedoucím židovského sportovního spolku Makabi, založeném v Jihlavě roku 1910. V letech 1925–1933 působil coby kantor v synagoze v Poličce, zatímco manželka Elsa a dcera Ruth dál bydlely v Jihlavě, kde Ruth navštěvovala českou obchodní školu. V roce 1934 bylo manželství rozloučeno a Ludvík odešel jako obchodní zástupce do Prahy, kde roku 1935 zemřel. Do osudu obou žen zasáhla tragicky okupace. Ještě před tím dcera, coby švadlena, odjela v říjnu 1938 do Prahy, a od té doby se stala nezvěstnou.

Matka byla okupačními úřady vystěhována 4. dubna 1941 do bytu na náměstí číslo 44 a odtud 16. června 1941 putovala do Prahy. Tam ji po půl roce čekal transport do Terezína a pak do koncentračního tábora v Sobibóru Ossowa, kde v květnu 1942 zahynula. Podobných tragických konců zažilo mnoho židovských rodin v Jihlavě. Mnoho jejich domů zabrala nacistická elita a příslušníci gestapa, kteří řídili konečné řešení židovské otázky tehdejšího Oberlandratu Iglau.

Ale sáhněme také v případě domu číslo 8 hlouběji do historie. Stál v Židovské ulici a byl domovem židovských rodin, které přišly do Jihlavy už někdy na počátku zrodu tohoto města. Podle listiny markraběte Karla z roku 1345, pozdějšího císaře Karla IV., jednalo se tehdy o přijetí dalších Židů z Brna, kteří měli dál rozvíjet podnikání v Jihlavě. Dost možná, že právě v tomto domě se usadil Žid Širnoch se synem Benjaminem, oba zdatní obchodníci a finančníci, kdo ví. Od roku 1425 už tady bydleli jenom katolíci. Jmenujme sladovníka Jana z Mirošova a nebo soukeníka Schrama. Když už jsme u té sladovny, stála v sousedství a byla v provozu do 19. století. Co z toho vyplývá. Především skutečnost, že počet domů se v tomto úseku Židovské ulice léty navýšil. Pokud tady Dr. Hoffmann předpokládal ve středověku šest domů včetně synagogy, pak v 19. století jich napočítáme deset. Celou řadu novostaveb si vyžádaly jak zničující požáry města, tak situování stavebních parcel delší stranou do středu domovních bloků a zástavby dvorů a zahrad mezi domy.

A závěr? Neštěstí nechodí jen po horách a po lidech, občas navštíví i domy. Ty v Židovské ulici s čísly 4, 6 a 8 stihla demolice až do základů.

19

(Obě fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

Židovská 9 Hned v úvodu je třeba poznamenat, že domovní blok, ve kterém se nacházel náš dům měl za sebou velmi složitý stavební vývoj. JUDr. Schwab byl přesvědčen, že náš nárožní dům tady stál od nepaměti. Kam až moje paměť sahá, byl to prapodivný přízemní dům s pultovou střechou a nezvyklým průčelím do Židovské ulice, kde nebylo možné minout široké zeleně natřené dveře do lokálu s výčepem. Osvětlení jen sporadicky zajišťovala pětice oken ze dvou potemnělých ulic. Nikde sebemenší paráda, žádná římsa. Tehdy za výčepním pultem kraloval starý a obrovitý pan Jan Šotola. O nic titěrnější nebyl jeho syn Miloslav, který nastoupil na místo šéfa později a v hospodě se otáčel i s manželkou až do zákazu provozování živností po únoru 1948. V polovině padesátých let 20. století byla restaurace uzavřena a do pivem a tabákovým kouřem provoněných prostor se na přechodnou dobu nastěhovala opravna loveckých zbraní družstva Lověna. Z pivního sklepa, do něhož se vstupovalo padacími dveřmi za výčepním pultem, stala se rázem podzemní střelnice, kde duněly výstřely z policejních pistolí.

Sotva dozněly, následovala demolice, a tak se raději pojďme projít historií tohoto domu. Židovská ulice. I náš dům patřil některé z židovských rodin, které počaly ulici zaplňovat před polovinou 14. století. Hoffmannův model Jihlavy z poloviny 16. století tady s žádným domem nepočítal, ale JUDr. Schwab o zdejší zástavbě uvažoval. Dokonce kladl do těchto míst zájezdní hostinec. A proč by ne. Vždyť Židé putující za obchodem mohli být denními i nočními hosty. Vše, co židovská komunita ke svému životu potřebovala tady bylo po ruce. Malé náměstí, synagoga, lázeň. Sdílím onu Schwabovu verzi. Zdejší gotické sklepení mě o tom přesvědčilo.

Dejme slovo i Dr. Líbalovi, který v roce 1962 napsal, že přízemní nárožní dům pochází nepochybně z 18. století. Nasvědčovaly tomu valené klenby s výsečemi a trámové stropy. Na závěr krátkého hodnocení uvedl, že z architektonického hlediska jde o nenáročný objekt.

Nejstarší vyobrazení této části Židovské ulice nám přibližuje plán Jihlavy z roku 1647 uložený v jihlavském archivu. Můžeme vidět řadu strmých sedlových střech, ale marně bychom hledali mezi nimi úzkou stužku Staré uličky. A přitom už toho roku se tady mezi domy klikatila a nesla si svůj krásný název Schneweissgasse, Sněhobílá. Autor ji patrně přehlédl, kdo ví .

Na konci 18. století pobývali v domě Ignatz a Katharina Mühlfeitovi. Se souhlasem městské obce tady provozovali veřejnou kuchyni. Roku 1792 pan Mühlfeit nechal vystavět stáje a upravit za tímto účelem přiléhající dvůr. Zakrátko však zemřel, a tak málo sdílný adresář z roku 1800 uvádí jen jeho ovdovělou ženu Katharinu. Při pohledu na plán města první čtvrtiny 19. století můžeme tady spatřit neobyčejně rozlehlý objekt. A protože víme, že byl přízemní, zdálo by se, že bude jen otázkou času kdy se na tak exponovaném místě objeví jiný podnikavý majitel a pozvedne stávající objekt do dalších pater. Leč, nestalo se.

22

Židovská ulice, zprava č. 11 a 9 (archiv autora)

Židovská ulice 9 – hospoda U tří korun a za ní Stará ulička č. 4 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Jan Šotola, hostinský (archiv autora)

Židovská 9

Adresář 1806 nám představuje Josepha Webera a po něm roku 1822 jeho syna Kaspara, povoláním řezníka. Ten se zakrátko rozhodl odkoupit od města jižní část domu a roku 1825 ji navýšit hned o dvě poschodí. Byl to prozřetelný počin, později se v tomto domě obešla celá jeho velká rodina. Nároží s veřejnou kuchyní tak zůstalo dál přízemním stavením číslo 2 v majetku města.

Roku 1861 se v sousedním domě číslo 4 ubytovali židovští podnikatelé z Batelova, obchodník s vlnou David Pochop a Leopold Kirchheimer, který se stal nájemcem nárožní hospody. K odprodeji nakonec došlo roku 1870.

Hospodu zakoupili manželé František a Marie Spiewakovi a roku 1886 manželé Anton a Anna Aisovi. Jejich přestavbou hospoda získala dva vstupy, do hospody se chodilo z Židovské ulice a do bytové části pana domácího dveřmi ze Staré uličky. Adresářem uvedená zastavěná plocha domu byla 263 metrů čtverečních. Pivo tady čepovali a jídelní lístek vypisovali až do přelomu 19. a 20. století.

V roce 1904 nastoupili noví vlastníci, Johann Schmeiler a Anna Divišová. Díky jim a staviteli Theodoru Langovi byla provedena rekonstrukce odpadů a zřízeny na tehdejší dobu

23

Plán nerealizované přestavby z roku 1920 (SOkA Jihlava)

24

Bedřich Smetana, podnájemník v roce 1835 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Židovská 9

Stálí návštěvníci hospody U tří korun, stojící hostinský Miloslav Šotola (archiv autora)

moderní záchodky pro muže a pro ženy, při nichž se nešetřilo asfaltovými nátěry.

Provoz hostince obstarával Anton Ais, kterého zastupoval jistý Lambert Wostal a potom Andreas Musil. Ten se o pár let později stal majitelem celé nemovitosti. Adresář z roku 1912 už ho uvádí spolu s manželkou Katharinou, jak na hospodě, tak na domě číslo 2.

Další noví majitelé se tady objevili až po první světové válce. A plány měli skutečně velkolepé. Jan a Julie Durdovi si nechali vyhotovit roku 1920 výkresy na zásadní přestavbu celého domu a navýšení do patra. Plány nakreslil jihlavský stavitel Karl Schrammel a stojí za shlédnutí. Průčelí do Staré uličky měla zdobit bohatá secesní štuková výzdoba, které měl vévodit ve střední části veliký monogram majitele J. D. Z nevábného objektu se mohl stát krásný dům. Nestal. Majitel přecenil své finanční možnosti a hospodu prodal. Novým majitelem se stal Jan Šotola. Psal se rok 1937.

Restaurace U Tří korun. Všichni jí říkali U Šotolů. Ani já si na ni nevzpomínám jinak. Pro labužníky a pivní znalce to býval pojem.

Tady mi bylo dopřáno poprvé ochutnat pivní pěnu s mokem, když jsem tatínkovi nesl domů jeho oblíbený skleněný džbánek. Nejen vzpomínky nedávné se vážou k této hospodě, ale i vzpomínky dávné. Dokonce byla zaznamenána legenda přežívající 700 let. Praví se v ní, že díky svému věhlasu, kdy byla zdejší krčma nazývána Korunní, občerstvoval se v jejích útrobách sám císař Rudolf Habsburský při své návštěvě Jihlavy roku 1278. Jinak se od hostinských úst k ústům předávalo, že roku 1835 v podkroví krátce pobýval Bedřich Smetana.

A ještě dodám jednu kuriozitu. Zdejší štamgasti tady založili před druhou světovou válkou Rytířský spolek. Kdo pronesl v hospodě sprostou nadávku, dal peníz do pokladničky. Před Vánocemi byly za utržené peníze nakoupeny svršky pro chudé děti.

Loučím se s hospůdkou U Tří korun, a upřímně řečeno, loučím se nerad. Bylo krásně v jejích zdech. Budiž jim skládka kdesi za městem lehká.

25

3–13

ulička

Stará

Dnes se projdeme levou stranou Staré uličky s lichými domovními čísly. Dům číslo 3 byl přízemní objekt. V úzkém průčelí byla pouze dvoukřídlá vrata a malé okénko. Byl doslova vklíněn mezi čísly 1 a 5 a zřejmě povždycky sloužil jako skladiště. V roce 1962 byl v havarijním stavu.

Dům číslo 5 byl jednoposchoďový, krčící se mezi obřími dvouposchoďovými domy číslo 1 a 7. A nejen to. Zcela zjevně nebyl trvale obýván a nebyl ani řádně udržován. Poválečný pohled na jeho průčelí působí skličujícím dojmem. Fasáda hladká, ale neudržovaná. Tři okna v prvním poschodí a dvě v přízemí neobvykle úzká. Vstupní dveře při levém okraji průčelí. V roce 1892 byli majiteli domu Marie Hellerová spolu s Marií Riedlovou a Josefou a Amálií Braunovými, Karlem a Hugem Skardovými a Wilheminou Honsig Edle von Jägerhain. Kdo ví jak se té poslední dámě s titulem v domě přebývalo, pokud vůbec jej kdy navštívila. V roce 1905 dům patřil židovskému podnikateli Emilu Fuchsovi, destilatérovi, a jeho manželce Gisele. Na domě jsou uváděni ještě v roce 1910. Trvale však pobývali v domě na Masarykově náměstí číslo 36. Emil byl spolumajitelem firmy Max & Lazar Fuchs, která se zabývala výrobou likérů a sodovek. Jeho dva synové dosáhli vysokoškolského vzdělání. Syn Oskar, RNDr., působil na Slovensku, a v roce 1940 byl členem výboru Židovské náboženské obce v Bratislavě. Syn Leo měl dva tituly, JUDr. a PhDr., vyučoval na školách v Praze. Rodiče zemřeli ještě před druhou světovou válkou. Osud obou synů není znám.

Dům číslo 7 byl rozložitý dvouposchoďový se secesní fasádou zdobenou bosáží v přízemku a prvním poschodí, kde nad okny byla zajímavá štuková výzdoba. Druhé poschodí bylo opatřeno jen hladkou omítkou. Dům byl patrně zbudován postupně na starém přízemním objektu, který plnil funkci hospodářského zázemí domu na opačné straně domovního bloku, na náměstí. Díky bohaté rodině obchodníka Richarda Killiana, významného jihlavského radního, dostalo se objektu kolem roku 1892 přestavby na řádný obytný dům a s tím spojené odpovídající úpravy celého průčelí. V adresáři z roku 1910 byl na domě uveden syn Franz Killian s manželkou Marií. Bez zajímavosti není pohled na fotografii domu z počátku 60. let 20. století. Na domě byla po válce provedena necitlivá výměna nových oken, která narušila už očividně chátrající vzhled celého průčelí. Škoda, že se nedochovaly záznamy podnájemníků z posledních let před demolicí.

Dům číslo 9 byl v adresáři z roku 1892 zapsán spolu s majitelem Eduardem Scharbaumem, soukromníkem, a v roce 1905 byl v držení jeho syna Karla, majitele železářství. V této souvislosti mě překvapil fotosnímek z tohoto období, kde mezi domovními dveřmi čistě vyhlížejícího domu stojí malý chlapec a zvědavě kouká na pana fotografa. Snímky z doby pozdější však dokládají, že dům nebyl obýván a spolu s číslem 11 byl využíván jako skladiště pronajímaná zájemcům jihlavskou záložnou. Po 15. březnu 1939 přešel do držení Kreditanstalt der Deutschen Prag. Lze jenom uvítat jinou fotografii této části Staré uličky z meziválečného období, kde je dům velmi dobře patrný. Byl jednoposchoďový, se zvýšeným půdním prostorem a slušně vyhlížejícím průčelím, a tak v minulosti mohl bez větších problémů sloužit jako obytný. Mám na mysli léta, kdy nároky na bydlení nebyly velké a lidé přežívali i v daleko horších podmínkách. V domech z přelomu 19. a 20. století byly budovány tzv. sklepní byty, kde okna bývala umístěna jen malý kousek nad chodníkem. A nebylo jich v Jihlavě

38

Stará ulička zleva č. 3, 5 a 7

Stará ulička č. 9

Richard Killian, obchodník

Stará ulička 3–13

(Tři fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

málo. Podle fotografie byla na domě číslo 9 instalována plynová lampa pouličního osvětlení, což spolu s dlážděním „kočičími hlavami“ a sálajícím poklidem mezi domy, dodává uličce romantický ráz. První plynové lampy se v Jihlavě rozzářily v roce 1871, elektrické roku 1909. Štamgasti jdoucí v těch dobách z nedaleké Korunní hospody už nemuseli klopýtat temnotou.

A zvolna jsme došli až k nárožnímu domu číslo 13. Podle adresáře z roku 1892 byli vlastníky Ladislav Morawetz s manželkou Annou, jinak majitelé prosperující sklárny v Antonínodole. Část objektu sloužila k ustájení koňských potahů a skladování sklářských výrobků. Roku 1905 byl objekt připojen k hotelu Zlatá hvězda, který spravovala Emilie Žádná.

Pohled do závěrečné fáze Staré uličky z roku 1962 je žalostný. Na budově číslo 9 trčí litinový držák bývalé plynové pouliční lampy a nad ním pozdější torzo lampy elektrické. Zamřížovaná okna stále odolávající zvědavcům a zlodějíčkům, vrata zabezpečená petlicemi a visacími zámky. Skladové prostory sloužily zřejmě až do poslední chvíle před demolicí v roce 1969. Bizarní je vysoký štít s pultovou střechou u předposledního objektu, s okny v přízemku a patře. Do domu se vcházelo z dvorního traktu hotelu Zlatá hvězda.

Závěr Staré uličky tvořil jednopatrový nárožní dům s udržovanou hladkou fasádou s pěti okenními osami, do něhož byl vstup z Kosmákovy ulice, kde obdržel číslo 4 a byl nakonec další součástí hotelu Zlatá hvězda. Jeho vlhnoucí zdi v přízemku vedly začátkem 50. let 20. století k likvidaci bytového prostoru a k jeho přebudování na dvě garáže s plechovými vraty do Kosmákovy ulice.

A závěr. Ani jediný dům nebo objekt této části Staré uličky nenavštívil Dr. Líbal. Nemohl.

V roce 1962 už nebyly domy či budovy obytné. Ani z jediného domu či objektu se nedochoval plán přestavby, ani jediný domovní list, jen několik málo záznamů v adresářích. To všechno lze přejít mávnutím ruky, ale nikdy se nesmířím s úplnou likvidací celé romantické Staré uličky. Stála za záchranu.

39

ulička 4

Stará

Trochu rozpačitě stojím před pomyslným druhým domem na pravé straně Staré uličky, a snažím se jej znovu co možná nejpodrobněji vybavit. Už vidím hrbolatou dlažbu kočičích hlav, a úzký chodníček kolem zdí. Cítím chlad vanoucí z nitra jedné z nejroztodivnějších a nejužších uliček v Jihlavě. Stará ulička.

Ale mnohem dříve Schneeweissgasse. Sněhobílá. Bláhově jsem si myslel, že díky stále pečlivě bíleným fasádám, co zahánějí pochmurno a stíny. Ale chyba lávky. Pojmenování obdržela po evangelickém faráři Simonu Schneeweissovi, který v Jihlavě působil v roce 1525. Zatrolená ulička. Domečku, domečku, zjev se mi. Snad bych tady byl vystál i pomyslný důlek, kdyby mě nezachránil pan Dr. Líbal. Podle jeho hodnocení šlo o dvouposchoďový dům s klasicistní fasádou z doby nástavby druhého poschodí v roce 1825, kdy došlo současně k úpravám přízemí a prvního poschodí, kde byly zřízeny stropy, tzv. placky, a schodiště.

V obvodových zdech, které jsou gotického původu, se nacházejí lomené niky. Přiměřená hodnota budovy je dána částečně dochovaným historickým organizmem s klasicistní fasádou.

Tak přece. Náš dům číslo 4 je na světě. A čeká na majitele a nájemníky. Vše nám tentokrát poodhalí soupis prvních židovských obyvatel Jihlavy, kteří se sem nastěhovali natrvalo roku 1861. A nebylo jich málo. Celkem 614 Židů projevilo vážný zájem usadit se a podnikat v tak velikém městě. Touha mnoha židovských generací se tak mohla konečně naplnit. Nedivme se, do královských měst měli zakázán přístup od 15. století do takřka poloviny 19. věku. Náš dům s číslem 4 byl jedním z prvních domů, kde se usadil David Pochop, židovský obchodník s vlnou z Batelova a spolu s ním Leopold Kirchheimer s manželkou, řezník a pachtýř sousední hospody a vývařovny, rovněž z Batelova. Zatímco Kirchheimerovi dožili v Jihlavě a jsou tady pohřbeni na židovském hřbitově, jejich děti odešly za štěstím do Vídně. David Pochop jezdil za obchodem především do Brtnice a je tam zřejmě i pochován spolu se svojí sestrou Katharinou, která se v Brtnici usadila a tam až do smrti čile obchodovala.

Dalšího majitele nám nabídl až jihlavský adresář z roku 1800, byl jím Joachim Weiss. Od něho si dům v roce 1809 zakoupil Joachim Wolf a držel jej až do roku 1822, kdy je na domě zapsán Johann Pernitschek, za jehož éry došlo k navýšení o druhé patro. Pak můžeme číst další majitele, roku 1834 Josefa Pfniese, 1847 Annu Strankmüllerovou a 1864 početnou rodinu Weberových a Claru Petersonovou, kteří se starali o chod sousední hospody spojené s vývařovnou. Roku 1886 byla na domě zapsána už jenom Anna Weberová spolu s obuvníkem Antonem Joselem a jeho ženou Marií. Dům byl v adresáři označen jako obytný, na parcele o rozloze 101 m2. Joselovi pak dům drželi až do roku 1924, kdy adresář uvádí krejčího Eduarda Tomšíčka s manželkou Teresií. Po nich přišel malíř pokojů Vilibald Proschek a pak Václav Richter. A podnájemníci, toť pestrá směsice, pletař, pekař, zedník, obchodník, obuvník, dělník a třeba i malíř písma Josef Kratochvíl.

40

Plán průčelí domu z roku 1825 (SOkA Jihlava)

Stará ulička 4

Stará ulička – druhý zprava dům č. 4 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Stavební složka domu je neobyčejně skoupá. V roce 1853 byly na domě prováděny drobné opravy. Další zprávy o stavební údržbě domu pocházejí až z roku 1951. Sto let jakoby se nic nedělo. A dům spolu s lidmi přesto žil. V průběhu roku 1951 se zřítil jeden z domovních štítů, a tak během jeho obnovy byla současně provedena oprava střechy a komínů. Rozsáhlé adaptace se dům dočkal v roce 1958. Vedle nových omítek byly znovu upraveny štítové zdi a střecha směřující do dvora. Zdálo by se, že si majitel začal konečně uvědomovat, že o starý dům je třeba pečovat neustále. Každé stáří je chatrné. Tak se stalo, že v roce 1962 provedl poslední majitel domu výměnu podlah, oken a dveří a ještě o tři roky později opravil celou domovní fasádu. Jen domýšlet si už můžeme, jak asi působil na majitele zrenovovaného domu přípis vyklidit dům do 30. září 1968. Jaké to je, dívat se, jak se hroutí stěna za stěnou, patro za patrem. Jak vám mizí domov a proměňuje se v hromadu stavební sutě...

Teprve v okamžiku, kdy pátráte po historii jakéhokoliv domu, s vděčností se díváte třeba na jeden jediný stavební plán, na jedinou fotografii, na strohé záznamy v adresářích. Jste nadšeni krátkou vzpomínkou bývalých obyvatel. Proto si vážím práce archivářů a muzejníků. Pomáhají naplňovat a udržovat paměť tohoto města. Na místě prázdných proluk vás doprovodí do historie a dovolí vám postát a dívat se a žasnout – tak takový tady kdysi stál dům!

41

6a8

ulička

Stará

Dům ve Staré uličce číslo 6 byl docela obyčejný stařičký jednoposchoďový dům, upravený roku 1824. Právě v tom roce byly vloženy klenby v přízemku, tzv. placky, a navýšeno první poschodí.

Dům bez vyšší hodnoty s asanačně závadnými dvorními křídly. Tak ohodnotil dům Dr. Líbal roku 1962. A nelze se tomu divit. Teprve při pohledu na situační plánek této Staré uličky si uděláme představu o složité stavbě tohoto domu, zaklíněné doslova do nitra celého stavebního bloku ohraničeného ulicemi Židovskou, Mrštíkovou, Kosmákovou a naší Starou uličkou. Zatím co v minulosti všichni dělali všechno pro to, aby mohli bydlet uprostřed města, dnes je všechno naopak.

Domovní bytovou zástavbu plní instituce, banky, obchody, restaurace a lidé se stěhují do okrajových částí, aby pak auty přijížděli za prací a za nákupy do historické zástavby, a ulice a uličky změnili na parkoviště.

Ale pojďme zpět k domu číslo 6 a zalistujme v adresáři z roku 1800, kdy dům byl v majetku rodiny Janko.

Nejdříve jej držel Paul a po něm jeho syn Andreas, a to až do roku 1834, kdy se objevuje v adresáři nový pan domácí, Franz Christoph. Zakrátko po něm, v roce 1847, Franz Buchwald. Adresář z roku 1864 uvádí manžele Josefa a Marii Prochaskovy, dům stál na parcele o rozloze 68 sáhů čtverečních, což odpovídá 235 m2. Tato rodina dům držela až do roku 1910. Jen dodejme, že Josef Prochaska, stejně jako jeho syn Emanuel, byli řezníci. Po nich se domu ujal Karl Hajny a byl to opět řezník. V posledním adresáři z roku 1926 je zapsána jako majitelka Antonie Langová.

Pokud jde o podnájemníky, bylo jich přehršle. Vedle celé řady dělníků objevíme čalouníka, zedníka, řidiče, brusiče skla, ošetřovatele, krejčího a úředníka a také hudebníka Rudolfa Kurku, který zemřel roku 1931. Ti všichni naplnili dům radostmi i starostmi. Ti všichni v domě žili a mnozí i umírali. Tak běží život lidem i domům. Posledním majitelem byl Bedřich Lang a po něm už přišla národní správa a paní Anna Tříletá.

Stavební plány tohoto domu se nedochovaly, a tak můžeme jenom nahlédnout do roku 1919, kdy se v domě v přízemí a prvním poschodí dělaly úpravy v bytech, které prováděla jihlavská stavební firma Augusta Österreichera. Všechny další úpravy byly prováděny až po druhé světové válce. V roce 1954 se dům dočkal obnovení celé fasády a nových oken. O tři roky později došlo k úpravám bytu v prvním poschodí, který měl dále sloužit jako svobodárna pro jihlavské zdravotníky. Během roku 1964 byl v domě instalován plynový rozvod do jednotlivých bytů včetně instalací plynových sporáků. Poslední stavební úprava se o rok později týkala opravy komínů. Potom už následoval jen přípis k vyklizení domu do 30. září 1968.

Jak vidno, o některých domech se mnoho nedochovalo, o jiných ještě méně. A právě k jednomu takovému, stál hned v sousedství a měl číslo 8, se teď vypravíme. Zaslouží si to. Byl oním

Stará ulička, vlevo č. 6

Stará ulička zprava č. 6, 8 a 10

42

(Obě fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

Stará ulička 6 a 8

dlouho marně hledaným nejužším domem v Jihlavě. Jen si poslechněte, co něm napsal Dr. Líbal.

Objekt vklíněný do ulice toliko uzoučkým patrovým vstupním průčelím. Vnitřek architektonicky bezvýznamný, místy valené klenbičky a trámové stropy. Poslední úprava fasády klasicistní.

Bizarní drobné vstupní průčelí, jinak bez hodnoty, z hlediska asanace bloku závadný.

Co bych za takový dům dal dnes. Mám rád staré domy. Rád jim naslouchám. Hovoří tichounce a přece srozumitelně. V roce 1800 tady bydlel Thomas Pauker, od roku 1809 Franz a Katharina Biedermannovi. Po nich od roku 1834 Heinrich August Walde, dům tehdy stál na ploše 32 sáhů čtverečních. Adresář z roku 1886 uvádí majitele Franze a Marii Schleissovy, v domě na ploše 115 m2. Pan domácí byl železničářem. V roce 1905 je uváděn zedník Franz Schoula, roku 1926 Jan Rudolf a nakonec znovu železničář František Kleinert s chotí Marií a podnájemníky, účetním, obchodníkem, dělníkem a trhovkyní. V roce 1959 byly opraveny trhliny ve zdech, jinak si dům ve tvaru dlouhé nudličky a s malým dvorečkem stál na svém pozemku celkem dobře. Sluníčko se dostávalo jenom do jeho dvorního traktu, ale žít se tam dalo. Celá staletí. Až do 30. září 1968, kdy dům nuceně osiřel a potom byl rozbořen a vyvezen na skládku. Portrét domu se nedochoval, a tak se spolu se mnou podívejte alespoň na situační plánek celé ulice z roku 1910 (na straně 45), kde máme celou Sněhobílou uličku jako na dlani.

43

Boží 45

Matky

Jednoposchoďový dům se secesní fasádou. V průčelí pět okenních os, přízemí zdobeno bosáží, při levém okraji vstup do domu, při pravém dveře do obchodní místnosti, kde po válce bývalo holičství a po roce 1948 opravna obuvi družstva Snaha. Okna v prvním poschodí zdobena nad a podokenními římsami. Profilovaná podstřešní římsa pak uzavírala omšelou a neudržovanou fasádu.

Stavební složka domu registruje první opravu v roce 1867, kdy majitelem byl Josef Wondrak. Další stavební akce proběhla roku 1884 a týkala se přístavby dílny ve dvoře podle plánů stavitele Franze Langa. Souhlas ke stavbě dali tehdy oba sousedé, Marie Wesselá a Ferdinand Reihtberger. V roce 1925 se nový majitel František Schoula rozhodl pro opravu komína, novou eternitovou krytinu a opravu opadávající fasády. Další menší stavební úpravy prováděl roku 1929. Nejdříve si nechal zřídit v bytě novou příčku podle plánu stavitele Heinricha Koutnyho a pak si nechal upravit bez povolení celý byt, za což obdržel od města pokutu. První poválečná oprava proběhla v roce 1954, kdy byla obnovena fasáda a opravena střecha. Potom už následoval přípis Městského národního výboru vyklidit dům do 31. října 1967. Po tomto datu byl dům demolován.

První adresář z roku 1800 uvádí majitele Johanna Mikona, a to až do roku 1826, kdy byl v domě zapsán Mathias Rinagel, ale už v roce 1834 se správy domu ujal Ludwig Mikon. Adresář 1847 uvádí majitele Wenzla a Franzisku Hajkovy, dům stál na ploše 21 sáhů čtverečních a dvůr měl 62 sáhů. Majitelem od roku 1864 byl Josef Wondrak, jehož rodina dům držela ještě v roce 1912. Poslední majitelkou byla soukromnice Leopoldina Wondraková. Dům stál na ploše 252 m2 a dvorek měl rozlohu 47 m2. V roce 1905 v domě podnikali košíkář Franz Sladek a stolař Josef Chab. Roku 1924 uvádí adresář majitelku Marii Löwenthalovou. V domě provozovaly ruční práce Kristina Achatziová a Kateřina Hirschová a barvírnu vedla Marie Jandová. Adresář roku 1945 uvádí už jenom holiče Emila Koláře.

Domovní list zaznamenal k roku 1924 dva spoluvlastníky domu, manžele Františka a Kateřinu Schoulovy a dílovedoucího Richarda Poserna, který nakonec odjel do Rakouska. Po válce byl národním správcem domu holič Emil Kolář, který zde provozoval holičství. Dodnes si vzpomínám na jeho reklamní zlaté slunce pověšené nad vstupem do jeho malého krámku. A kdo další se v domě vystřídal za těch posledních padesát let do demolice, učitel, soudní úředník, zedník, strojník, dělnice, kočí, švadlena, pletařka a dokonce tady byla v roce 1945 vyčleněna jedna místnost v přízemí jako chlapecký internát pro čtyři studenty obchodní akademie.

K domu se váže jedna tragická příhoda se šťastným koncem. Stalo se to v zimě. Oblíbeným místem dětských radovánek byl parčík Keťásek u městského nádraží. Pojmenování obdržel patrně po podloudných obchodech, keťasení, které tady tajně probíhalo. Dlouhá hlavní cesta parkem mířila mírným svahem až k tunelu pod nádražím. Asi v polovině této cesty bylo pár schůdků, což sloužilo sáňkařům a především šironkářům za skokanský můstek. Celá dráha bývala zledovatělá a dalo se po ní klouzat i v botách.

Strkanice byly na denním pořádku. Tekla i červená z nosů. Východní svah tohoto parčíku byl krátký, ale příkřejší a byl bez stromů a keřů. Tady jezdívali lyžaři a učedníci na lyžích. Ani tady nebyla nouze o pády a jeden takový, náhoda je prevít, končil propíchnutým břichem lyžařskou holí. Na štěstí se postižená dívka i s holí v břiše dostala velmi rychle do blízké nemocnice a vše nakonec dobře dopadlo. Děvče se uzdravilo. Jen druhého dne byli všichni žáci naší školy svoláni do tělo-

88

Ulice Matky Boží, zcela vpravo č. 45 (archiv autora)

Matky Boží 45

cvičny a bylo jim důrazně sděleno, jak se mají při zimních radovánkách chovat a jak se vyvarovat podobným úrazům. Od té doby tam býval vždy někdo z dospělých a případné výtržníky čekalo vyhoštění z Keťásku. Dnes je místo nazýváno opět Keťásek.

Rád bych se zmínil o košíkářích v ulici Matky Boží. V roce 1905 toto zboží nabízel Franz či František Sládek hned v domě doslova přilepeném k západní části brány Matky Boží. Na domovní štít si nechal napsat velikou reklamu. Košíkářské zboží tam prodával až do znárodnění, ale reklama tam byla čitelná o pár let déle. Dům stojí dodnes, ale krámek v přízemí nabízí něco docela jiného. Výrobě a prodeji košíků se dále věnovali Friedrich Neubauer v domě číslo 14 a Max Wurmsohn na čísle 12, který vedle košířářského zboží vyráběl i nábytek. Byl zdatným židovským obchodníkem a otcem osmi dětí. Spolu s manželkou jsou pohřbeni na židovském hřbitově v Jihlavě. Jeho dva synové se stali zlatníky a žili a podnikali ve Vídni, jejich osud neznám. Dcery Gabrielu a Henriettu zastihla okupace v Jihlavě. Odtud je čekalo násilné vystěhování do Třeště a pak do sběrného střediska v Třebíči, kde Gabriela 16. května 1942, dva dny před transportem do Terezína, zemřela. Dceru Henriettu smrt dostihla krátce po příjezdu do Terezína dne 6. července 1942. Dcera Marie žila v Tanvaldu a také ona byla transportována do Terezína a nakonec do Lodže, kde roku 1942 zahynula.

Jediná ulice, jediný dům, a kolik různých radostných i tragických osudů. Co všechno je zapsáno ve zdech jihlavských domů. A při pohledu do plánů města jsou to jen malé čtverečky nebo obdélníčky. Náš dům číslo 45 byl jedním z nich. Poprvé jej nalezneme na plánu města z roku 1829. Se zahrádkou a dvorem na plánu vydaném roku 1835. S přístavbou ve dvoře je zakreslen na mapě z roku 1924. Dnes na jeho místě projíždějí a zastavují automobily a kdesi pod nimi duní prázdná sklepení.

89

Boží 51

Matky

Romantický nárožní dům. Jeden z prvních objektů, které jsem maloval a před demolicí stačil nafotit svým prvním fotoaparátem značky Milona na formát 6 x 6 cm. Zadívejte se spolu se mnou na jeden z prvních domů, které byly postaveny za hradbami, za bránou Matky Boží, na Panenském předměstí. Kolem domu procházela rušná a žulovými dlažebními kostkami dlážděná komunikace do Třeště a Pelhřimova. Domy byly lemovány chodníkem. Sudá čísla domů na pravé straně širokým, většina obyvatel chodila výhradně po této straně, lichá čísla lemoval jen úzký chodníček. Náš dům byl jednoposchoďový s velkou mansardovou střechou a jedním komínem.

Okna prvního patra zdobil štukový ornament a podokenní římsy, okna a vstupní dveře v přízemí jen štukové orámování. Dvorek lemovala vysoká zeď s vraty do ulice a vedle nich umístilo město velkou plakátovací stěnu, která mnohdy nestačila, a tak se k propagaci užíval i dřevěný plot za rohem, kudy se vstupovalo do uličky V Důlkách. Jak patrno z dopravní značky, byl tam zákaz vjezdu. Na koloběžkách se tam ale frndilo o závod. Cesta mezi zahradními ploty byla místy kamenitá, místy vysypaná škvárou. V uličce stál jeden malý přízemní domek a v jedné ostré zatáčce byl vstup do nějakého nízkého objektu, snad truhlářské dílny. Dřevěný plot byl každý jiný, z latěk, starých prken a fošen, různě poskládaných bez ladu a skladu a vždy zakončený rezavými ostnatými dráty.

Neměl bych zapomenout na zeleň. Ve dvoře našeho domu stála velká lípa spolu s jabloněmi a nejinak tomu bylo i v ostatních zahradách, které se táhly podél hradební zdi od brány Matky Boží až ke Znojemské ulici. Ta lípa byla v této části města jediná, a tak se nelze divit, že oplývala hnízdy mnoha ptáků a na podzim tam vysedávala hejna krákajících vran.

Roku 1806 byl na domě zapsán Anton Sigl a 1809 Karl Wopalensky. V roce 1822 byla majitelkou Katharina Rosendorfská, 1826 Stephan Salavaquarda a 1834 manželé Joseph a Elisabeth Mayerovi. V roce 1847 byla zastavěná plocha domu 85 sáhů čtverečních a dům byl bez dvorku. Majitelkou v roce 1864 byla Charlotte Herrmannová, 1878 manželé Franz a Franziska Mračkovi a v roce 1886 Johann Friedl. Zastavěná plocha domu a přístavků už byla 306 m2 a dvůr se zahradou měl 108 m2. Adresář roku 1912 uvádí majitele, obuvníka Franze Stranskyho a společníky. Naposled byla na domě zapsána ovdovělá obchodnice s potravinami Marie Stránská a po ní Marie Beránková, vdova po strojvůdci, která vedla obchod s rakvemi.

Stavební složka domu registruje první stavební úpravy v letech 1912 a 1914, které prováděl majitel Franz Stransky. Další opravy probíhaly až roku 1932 a týkaly se fasády na vysoké ohradní zdi kolem dvoru a adaptace dvou oken v přízemí domu na výkladní skříň, což prováděl stavitel Franz Schrammel se souhlasem majitele sousedního domu, Leopolda Kubíčka. Poslední opravu střechy provedla roku 1953 majitelka domu, Eliška Glogarová-Beránková, která toho času už bydlela v Praze a v domě bydleli podnájemníci. Nebylo jich od první světové války mnoho, brusič skla, obchodvedoucí, soukromnice, obuvník, školní zřízenec, hudebník a poddůstojník. Podle nařízení Městského národního výboru byl dům do 31. října 1967 vyklizen a v následujících dvou měsících zbořen.

Demolice domu proběhla velmi rychle. Zmizel, jako by se do země propadl. V mých vzpomínkách však zůstane navždy. Poutal moji pozornost už jako kluka, který si za vysokou zdí představoval hromadu černých rakví a s tím spojeného cosi tajemného, až hrůzostrašného. Však také šplhat na zeď anebo nakukovat do dvorku se neobešlo bez lamentování tamních obyvatel domu.

Před zdí byl nevelký trojúhelníkový udusaný prostor, kde jsme hrávali kuličky a kopanou. Křiku

94

Ulice Matky Boží č. 51 (archiv autora)

Matky Boží 51 a bouchání tam bývalo víc než dost.

Míč často narážel do ohradní zdi nebo do sousedního domu a také do plakátovací stěny. Inu, bodejť by se to starším lidem líbilo. Vyháněli nás. A tak jsem vběhli do uličky V Důlkách, která se odtud klikatila až k plácku nad bývalou Komenského školou ve Fibichově ulici. Tady bývalo naše klukovské eldorádo.

Poměrně velký rovný prostor, kde se dalo hrát vybíjenou, hlavičkovanou i kopanou. Pokud nám míč nepřelétl přes plot do školního dvorku a nebo do zahrady cyrilometodějské modlitebny. To bývalo veliké smlouvání, domlouvání a vyhrožování, že to takhle nemůže jít dál a že se s tím bude muset něco dělat. A ono to dál šlo. Hrálo se o sto pryč. A nemilosrdně se kopalo nejen do míče, ale i do kotníků. Za soumraku se dav uřícených sportovců dost nesportovně rozešel a belhal se k domovům, kde nás občas čekal výprask za roztržené tepláky a nebo ukopnutou podrážku či podpatek od kožených šněrovacích bot. Vyjímečně se hrálo na boso, ale tam zase hrozily ukopnuté čečulky u palců na noze. Jej, to byla bolest...

Ale vraťme se zpět k našemu domu. Na plánu města z roku 1785 není zakreslen. Poprvé jej nalezneme na plánu z roku 1829, měl obdélníkový půdorys, ale v roce 1835 už měl půdorys nepravidelného pětiúhelníku a byl nepochybně jednoposchoďový.

Spolu se sousedním domem číslo 53 je obklopoval nezastavěný prostor a zahrady patřící k domům na bývalém Svatojánském náměstí, Sct. Johann Platz, dnes Žižkova ulice. Kolik takových zákoutí tady bývalo a kolik jich muselo ustoupit stále pokračujícímu rozvoji tohoto města. Tak už to v životě měst chodí. S něčím se člověk dokáže smířit. Něco si ponechá ve své paměti a čas od času se těmi zákoutími tiše projde. To něco zůstává jako neviditelná bolístka. Něco krásného, co mohlo zůstat, ale nezůstalo. Bylo demolováno, zbořeno, zničeno. Pohled na náš dům je tichým ohlédnutím. Musel ustoupit moderní době přeplněné auty a neustálým chvatem, kde uličky už nestačí, a musí být budovány mnohaproudé komunikace. Lidé se řítí po obchvatech a zapomínají se zastavovat, rozhlížet se a vidět.

95

Boží 53

Matky

Jeden z mnoha úzkých jednoposchoďových domů, který v Jihlavě stával, ale už nestojí. Nebylo na něm vůbec nic nápadného. Snad jenom ta sytě okrová barva fasády, na kterou si dnes matně vzpomínám. Průčelí mělo hladkou fasádu a dvě okenní osy. Okna byla opatřena podokenními římsami. Vstup do domu spolu s vraty do dvora byl umístěn ve vysoké ohradní zdi, při severní straně domu. Majitel či návštěvník musel nejprve vstoupit do zastřešeného dvora a potom dalšími dveřmi do domu.

Dům jsem znal velmi dobře, bydlel tam můj spolužák Vráťa Tichý. Jeho tatínek mi několikrát opravoval jízdní kolo. Ve snaze si připomenout nějaké další podrobnosti, se zájmem jsem zalistoval ve stavební složce tohoto domu. Nejstarší doklady o stavbě či přestavbách jsem ale nenašel. První představu o domě mi nabídla žádost majitele Františka Dohnala z roku 1926, který toho roku dům koupil od Teresie Savorkové, a rozhodl se jej zcela zásadně renovovat a zřídit si v přízemí dílnu. Práce zadal staviteli Augustu Österreicherovi.

A nelze se mu divit. Celá stavba byla značně zchátralá a zanedbaná. Vrata do dvora hrozila zřícením. Ve dvoře se nacházel dřevěný suchý záchod a nevyhovující žumpa. Stavební plán uvažoval se zachováním mansardové střechy, se zřízením obchodní místnosti a dílny v přízemí, a v patře s malým bytem o kuchyni a pokoji s příslušenstvím. Dílo se podařilo úspěšně realizovat, a tak roku 1927 požádal majitel o povolení k výstavbě kůlny ve dvoře. Plán kreslil architekt Rudolf Janko z Bedřichova. A stavební práce pokračovaly. V závěru roku 1927 bylo provedeno zastřešení části dvoru podle plánů tesařského mistra Eduarda Neubauera. A na to si vzpomínám, na zastřešení bylo použito skleněných desek s drátěnou vložkou. Bylo to zvláštní, hrát si za deště na suchém dvorku, snad jsem to Vráťovi i záviděl. Rok 1928 už ale zaznamenal nového majitele, klempíře a instalatéra Leopolda Kubíčka. A zase došlo na úpravu kůlny ve dvoře a na stavbu nové dílny a na výměnu všech oken. Plány a stavební práce prováděl tentokrát stavitel Karel Rejchrt. Dalších úprav se dům dočkal až po válce. V roce 1952 byl v přízemí zřízen byt a došlo při té příležitosti k osazení nových oken a dveří. Za deset let obdrželi nájemníci přípis o nevyhovujícím stavu bytových prostor a po dalších pěti letech příkaz k vyklizení domu do 31. října 1967. Dům byl zbourán a uvolnil tak cestu novému obchvatu historického jádra města.

Podle plánů Jihlavy můžeme soudit, že tento dům byl postaven v samém závěru 18. století. Na plánu města z roku 1785 ještě nestál. Poprvé se objevuje na plánu z roku 1829 s číslem popisným 100. Jeho zastavěná plocha měla tvar nerovnoramenného obdélníku obklopeného zahradami, jižní stranou byl přistavěn k domu číslo 101. Adresář z roku 1806 uvádí majitele Karla Heppe, a to až do roku 1847, kdy dům zakoupili manželé Ludwig a Josepha Melionovi. Dům měl zastavěnou plochu 52 sáhů čtverečních a byl bez dvorku. V roce 1864 byl na domě zapsán

96

Ulice Matky Boží, zleva č. 51 a 53

Závěr ulice Matky Boží, vlevo č. 46 a vpravo č. 55

(Obě fotografie z archivu M. Herzána)

Matky Boží 53

Mathias Tomandl a od roku 1878 Marie Tomandlová, zastavěná plocha tehdy obnášela 187 m2.

Adresář z roku 1905 uvádí v domě Katharinu Göthovou, obchodnici s uhlím, a obuvníka Franze Stranskyho. V roce 1924 v domě bydlel Leopold Kubíček, instalatér a klempíř. Adresář roku 1926 uvádí majitelku Teresii Savorkovou.

Mnoho nám neodhalil ani domovní list. Posledním majitelem byl do roku 1945 Robert Schiller. Krátce po válce tady provozoval železářský obchod pan Zalábek, který měl později velkou prodejnu v dolní části Masarykova náměstí a sklady železa a oceli ve dvorním traktu domu v Židovské ulici číslo 16. A kdo v našem malém domě pobýval, klempíř, instalatér, lékárník a naposled opravář šicích strojů a jízdních kol, pan Valter Tichý s rodinou.

Díky náhodě jsem si mohl prohlédnout fotografii neznámého autora, na které je zachycen celý závěr ulice Matky Boží. Na našem domě je zřetelně vidět prostá hladká fasáda a dvě okenní osy. Vstupní dveře a vrata jsou zasazeny do vysoké ohradní zdi, která pak dál běží až k nárožnímu domu se vstupem a průčelím do Žižkovy ulice. Byl to také jednoposchoďový dům s mansardovou střechou a nic bych za to nedal, že jeho stavitel projektoval všechny tři domy, které stály na tomto konci ulice Matky Boží. A všechny byly demolovány. Nárožní dům měl navíc velmi pěkné štukové orámování všech oken v patře a jeho majitel, obchodník Johann Böhm, si dal velmi záležet, aby jeho obchod nezůstal bez povšimnutí. Reklamní tabule s velkým nápisem JOH. BÖHM zavěsil jak do ulice Matky Boží, tak do Žižkovy ulice. Vůbec mu nevadilo, že na nároží měl instalovánu veřejnou plakátovací stěnu a na průčelí, uprostřed čtyř oken, byla umístěna nika s patronem, ochráncem domu. Vstup do krámu byl při levém okraji průčelí, vstup do domu na opačném konci domu. A zase díky fotografii můžeme dnes společně obdivovat nejen Böhmův dům, ale celý závěr ulice Matky Boží z opačné strany, kdy neznámý fotograf stál na chodníku dnešní Dvořákovy ulice. A že to byl den sváteční, to můžeme soudit podle oděvů všech osob vycházejících z Benešovy ulice. Možná to byla sobota a právě končil obřad v blízké synagoze, kdo ví...

97

Krecl

68

náměstí

Masarykovo

Krecl. Na jeho počátku byla skupina domů poprvé doložena ve druhé polovině 14. století. Nazývala se Inter institas, V kotcích a nebo In medio circuli, ve významu shluku domů uprostřed náměstí. V roce 1536 se objevil název Gröczlein a roku 1551 Gröczl, jinak Kretzl či Krecl, v jihlavském lidovém nářečí ohryzek. Objevil se i chybný názor, že na místě seskupených domů stával v minulosti hrad či hrádek, což zmínila i Eva Šamánková v roce 1955 v publikaci o historii Jihlavy.

Dům číslo 68 (čp. 586), byl dvouposchoďový s prostou fasádou a fragmenty renesančního členění s drobným a velkým arkýřem na východním průčelí, při čemž velký arkýř vystupoval až do druhého poschodí spolu s čelními okny drobné profilace. Z gotické výstavby je patrný sklep a místnost o dvou žebrových polích v přízemí v nároží, zbudovaná patrně již po roce 1523.

V renesančním období byl původně asi jednoposchoďový dům zvýšen na dvouposchoďový a vloženy v přízemí i v prvním poschodí křížové hřebínkové klenby. Jde o jeden z vývojově nejzajímavějších domů v Jihlavě v exponované situaci. Tolik hodnocení Dr. Líbala v roku 1962 pro asanační plán města.

Historii domu v polovině 15. století popsal Dr. Hoffmann. V letech 1425–1431 tady přebýval krejčí Ratay a později krejčí Nicolaus Sturczenwagner s ženou Dorotheou. Na konci 18. století byla majitelkou domu Regina Wüstová, která dům držela až do roku 1822, kdy správu převzal její syn Franz Wüst, který se od roku 1834 psal s titulem Franz Wüst von Vellberg. V roce 1864 byla na domě už jen jeho manželka Susanne Wüst von Vellberg.

Dům tehdy stál na ploše 33 sáhů čtverečních, což později obnášelo zastavěnou plochu 119 metrů čtverečních.

V roce 1886 adresář uvádí majitele, bratry Franze a Friedricha Malkovi. V roku 1892 byl majitelem prof. Anton Honsig, uváděný roku 1905 jako ředitel jihlavské reálky spolu s manželkou Henriettou. Novými majiteli byli roku 1910 manželé Franz a Therese Exelovi a roku 1926 adresář uvádí Franze Malka.

Stojí za připomínku, že roku 1800 byly domy v Kreclu uváděny s adresou Krätzel auf dem Platz, v roce 1813 Mitten auf dem Platz, 1822 Im Gretzel a roku 1910 už domy byly součástí náměstí či Hauptplatz, později Masarykova náměstí a vždy obdržely poslední domovní orientační čísla.

A podívejme se do stavební složky domu. Nejstarší doklad je z roku 1879, kdy majitel Franz Malek žádal městský úřad o zřízení reklamního portálu při svém obchodě v přízemí domu a potom v letech 1881 a 1910 prováděl v domě drobné stavební úpravy. Roku 1925 došlo k opravě reklamního portálu, kdy obchod už vedl Franzův syn, krejčovský mistr Rudolf Malek. Z roku 1928 je založena zprá-

114

Masarykovo náměstí č. 68, severní průčelí

Masarykovo náměstí 68 – Krecl

Masarykovo náměstí č. 68, západní strana

va o opravě chodníku kolem domu a jeho další údržbě, což se týká i další stížnosti na jeho stav v roce 1932, na špatné kryty žlábků na odvod vody z okapů. Korespondence obsahuje zajímavou poznámku ke zřízení chodníků v této části náměstí. V roce 1894 byl nejprve zřízen chodník při východní straně domu směrem k radnici a 1901 byl zřízen a navýšen při severní straně, směrem do náměstí. Bez zajímavosti není ani zamítnutá žádost Richarda Malka z roku 1929, kdy žádal město o povolení zřídit na domě reklamní nápis pro firmu Jihlavská továrna na obuv a. s.

Jihlava. Žádost zamítl architekt Stanislav Sochor, rada správní osvětové služby v Jihlavě, když uvedl, že škodí estetickému vzhledu města a na domě působí rušivě. Dovolím si dodat, že podobných rušivých reklam má dnešní město přehršle. V roce 1932 provedl Richard Malek opravu celé domovní fasády a především arkýře, v roce 1943 spolu s Bertou Ripplovou opravu sklepních zdí. Z roku 1967 je založena zpráva o zabezpečení větrem poškozené oplechované části střechy, což způsobilo silné povětří 22. února 1967. Posledním dokumentem je přípis Městského národního výboru vyklidit dům do 30. listopadu 1968 a připravit jej k demolici.

A co nám napoví domovní listy? Začínají rokem 1871, kdy majiteli domu byli manželé Franz a Emilie Malkovi, soukromníci, a roku 1927 je zapsán jejich syn Richard Malek, krejčí, což není bez zajímavosti. Do domu se tak navrátila jehla s nití po pěti stech letech. Není to úžasná náhoda? A další podnájemníci, vrchní číšník, ředitel školy, soukromnice, vlakvedoucí, obchodník.

Jeden z nejstarších a nejhodnotnějších domů, a to nejen v Kreclu, ale v celé historické části Jihlavy. Dlouho odolával demolici. Dlouho stál osiřelý uprostřed asanované plochy po ostatních domech v Kreclu, které byly dne 23. dubna 1974 půl hodiny po půlnoci přednostně rozbořeny.

S číslem 68 se vážně uvažovalo, že bude začleněn do novostavby budoucího obchodního domu. Čekalo se a jednalo. Žel, obhájců významné nemovité kulturní památky byla jen hrstka. A tak ve vší tajnosti v noci ze 16. na 17. prosince 1975 byl dům odstřelen a jeho vyjímečná historická a architektonická hodnota proměněna na hromadu sutin.

115

(Obě fotografie SOkA Jihlava)

76

68

69

75

70

74

71

73

72

Krecl od jihozápadu a od jihu (archiv autora)

116

Situační plánek Kreclu s označením orientačních čísel domů (SOkA Jihlava)

Krecl krátce před a po demolici (archiv M.Herzána)

Krecl Jihozápadní okraj Kreclu na fotografii Johanna Haupta (Muzeum Vysočiny Jihlava)

117

Krecl

69 a 76

náměstí

Masarykovo

Nejdříve si přečtěme hodnocení domu Dr. Líbala, který měl tu možnost či štěstí projít oběma domy od sklepů až po půdy. Uvedl, že jde o tříposchoďový dvoukřídlý objekt s neorenesančním průčelím z roku 1898. Vlastní nárožní dům číslo 76 (čp. 585) je z druhé poloviny 19. století, číslo 69 (čp. 587) pak prostupuje domovním blokem napříč a jde o novostavbu z roku 1898. A závěr, překvapující, zcela nehodnotná architektura.

Pojďme a projděme se nejdříve historií těchto domů, které stály uprostřed náměstí v tzv.

Kreclu. V roce 1800 dům číslo 76 držela vdova Margaretha Muckenbrunnerová, a to až do roku 1822, kdy dům prodala Franzi Wüstovi, který pak podle adresáře 1834 se psal Franz Wüst von Vellberg a který spolu se svou manželkou Susannou dům držel ještě v roce 1864. Zastavěná plocha domu tehdy činila 30 sáhů čtverečních. Roku 1886 byli vlastníky domu Peter, Maria a Amalie Staroprasky a po nich nakrátko Wenzl Brinek. V roce 1892 byla na domě soukromnice Jeanette Mayerová a 1905 tiskař Gustav Rippl, jinak také obchodník s papírem a psacími potřebami. Majitelem domu roku 1926 byla Berta Ripplová a společníci.

A teď přejděme do domu číslo 69, který s předchozím domem splynul. V roce 1800 byl majitelem Johann Österreicher, který na domě pobýval do roku 1806, kdy jej prodal Josephu Malischerovi. Další majitel se na domě objevil až v roce 1822 a byl jím Franz Wüst, který se spolu s manželkou Susanne honosil titulem von Vellberg. Dům drželi až do roku 1886. Dům stál na zastavěné ploše 59 sáhů čtverečních, což po převodu bylo 133 metrů čtverečních. Majiteli domu od roku 1886 byli Max a Rosa Pollakovi, kteří tady měli pojišťovací agenturu, a pak obchod se zemědělskými produkty. Dalšího majitele uvádí adresář 1892 a byl jím tiskař Gustav Rippl, jehož tiskárna vydala od roku 1898 celou řadu knih, kalendářů a především tiskla pro německé obyvatele noviny Mährischer Grenzbote.

Podívejme se společně do stavební složky těchto dvou domů, které byly nakonec spojeny v jediný objekt a po roce 1955 obdržely společné popisné číslo 1203. Nejstarší doklad je z roku 1869, kdy majitelka domu číslo 76, Susanna Würt von Vollberg, provedla se souhlasem městského stavitele Alexandra Theurera úpravu oken. Stavební práce vedl jihlavský stavitel Franz Schrammel. Dalším dokumentem je stavební plán jihlavského stavitele Ignaze Langa z roku 1898 na vnější i vnitřní úpravu domu za účelem zřízení tiskárny pro nového majitele Gustava Rippla.

V letech 1891 a 1909 byly za účelem instalace strojního vybavení tiskárny provedeny ve sklepě domu zpevňovací práce a upraven chodník před domem. Odpovídající stav chodníku byl později v letech 1925 a 1928 znovu řešen obsáhlou korespondencí s vedením města. V roce 1929 dostal Josef Ložinský povolení umístit u svého obchodu na straně k radnici reklamní tabuli trojúhelníkového tvaru s nápisem Scintilla-Bosch-Service. Roku 1932 proběhla oprava opadající fasády průčelí podle plánu jihlavského architekta Wilhelma Kortnera. Zvláštní pozornost měla být věnována římsám a podobným profilům a měl zůstat zachován světle barevný odstín fasády. V dal-

Severozápadní strana Kreclu

Johann Rippl, tiskař

118

(Obě fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

Masarykovo náměstí 69 a 76 – Krecl

76

ších letech proběhly menší stavební úpravy v domě, až roku 1936 Karel Krautschneider požádal město o povolení vyvěsit vedle svého pohřebního ústavu vývěsku, kde budou umístěna úmrtní oznámení a poděkování pozůstalých. Jen pro zajímavost, souhlas rovněž obdržel od majitele domu J. Rippla, byť vývěsní skříňka měřila pouze 1 x 0,5m. Inu, pořádek byl i v reklamě. V letech 1940 a 1943 byly v domě provedeny protipožární úpravy a opravy zdí ve sklepě. Z roku 1946 je založen plán jihlavského stavitele Jana Dintara na úpravu bytů v domě, který byl po osvobození v roce 1945 konfiskován a spravován Úřadem pro správu zabavených domů. Většina poválečných úprav v letech 1953 až 1964 se týkala rekonstrukce koupelen a záchodů a instalace plynových spotřebičů. V západním průčelí domu se nacházela provozovna družstva Fotografia, na východní straně prodejna Mototechny. Z roku 1968 je založen přípis Městského národního výboru k vyklizení celého objektu do 30. listopadu 1968.

Domovní list už byl společný pro oba domy a byl veden pod čp. 1203. Začíná rodinou Ripplovou, majiteli tiskárny. V roce 1945 byl dům konfiskován a národním správcem byl ustanoven Josef Heřmánek. V domě vedle profesora, krejčího, řidiče či úředníka celní správy pobývala v podnájmu židovská rodina speditéra Gottlieba Spitze. Po okupaci byla z domu vystěhována jeho ovdovělá manželka Anna spolu s dětmi, a to nejdříve do domu v ulici Matky Boží a potom do Vilémovic, aby nakonec všichni 1942 zahynuli v neznámém koncentračním táboře někde na Východě. Stejný osud potkal i další židovskou rodinu ovdovělého Gustava Epsteina, která byla vystěhována do Brtnice u Jihlavy, kde Gustav ještě před transportem do sběrného střediska v Třebíči a dále do Terezína zemřel, zatímco jeho syn Paul si roku 1942 dojel v dobytčím vagóně pro smrt do koncentračního tábora v Raasice. Jenom dcera Terezie zázračně přežila v Terezíně, kde se dočkala osvobození.

A dům, podle odborníka nehodnotný, ale navzdory tomu plný lidských osudů od 15. až do 20. století, byl v závěru roku 1974 zbořen. Zmizel dům, ale nezmizela jeho historie. Archivní dokumenty nám ji budou stále připomínat.

119

Krecl

73

náměstí

Masarykovo

Dvouposchoďový dům, v severní části tříposchoďový. Dvouposchoďová část je původu renesančního s převážně křížovými hřebínkovými klenbami v přízemí, kde se nachází síň na střední podporu a částečně i v prvním poschodí. Tříposchoďová část je z 19. století. Vlastní objekt tvoří hodnotný článek urbanisticky a zčásti i architektonicky zajímavého souboru budov tzv. Kreclu.

Tolik uvedl ve svém hodnocení Dr. Líbal pro asanační plán města.

Uvedený dům číslo 73 se sestával ze dvou samostatných objektů čp. 592 a čp. 593. Ještě dříve, než se projdeme jejich novější historií, podívejme se do poloviny 15. století, kdy podle Dr. Hoffmanna pobýval v tomto nárožním domě roku 1425 holič Petrus, roku 1438 švec Meixner a roku 1483 krejčí Michel. V domech poblíž pak bydleli roku 1447 další švec Hensl Wampenhawen a v roce 1421 další krejčí Ulricus Wildensin.

A teď vykročme do té novější historie domu čp. 592. V roce 1800 byl majitelem Norbert Pasznocht, 1809 Georg Kaufmann, 1826 Dominik Matouschek a 1847 Anna Mayerová. Dům stál na parcele 37 sáhů čtverečních, později 133 m2. Dalším majitelem byl roku 1864 Alois Heller, 1886 Max Pollak, který spolu s manželkou Rosou dům spravovali až do roku 1926, kdy dům převzal Gustav Pollak.

Další dům čp. 593, začneme opět rokem 1800, kdy majitelem byl Johann Konterchel, 1813 Johann Sattny, 1834 Franz Mellion s manželkou Marií a 1864 Wenzl a Katharina Pokornovi. Dům stál na ploše 10 sáhů čtverečních, pak 36 m2. V roce 1886 byl majitelem soukromník Joachim Stiasny, 1905 Max Pollak, 1926 majitelem obou domů číslo 76 a 77 Gustav Pollak. Nezbývá, než zalistovat ve stavební složce těchto spojených domů. Nejstarším dokladem je stavební plán jihlavského stavitele Karl Tebicha pro majitele domu Johanna Stiasnyho z roku 1882. Týkal se zhotovení nových stropů v prvním poschodí za pomoci traverz. Další plán z roku 1888 vypracoval stavitel Ignaz Lang pro majitele domu, pekaře Maxe Pollaka. Ve sklepě byla postavena chlebová pec. Z roku 1894 je založen vlastní náčrtek majitele Pollaka na úpravu síně a pekárny a z roku 1897 stavební plán jihlavského stavitele Karl Wagnera na stavbu nové pekařské pece, vytápěné uhlím. Další stavební plán z roku 1901 vypracoval opět stavitele Karl Wagner a znovu se týkal úpravy pekárny a stávajících komínů. Připojený situační plán nám napovídá, že šlo o nárožní dům stojící na jihozápadním okraji Kreclu. Majitelkou sousedního domu číslo 75 byla tehdy Betty Wolencová.

Roku 1904 byla v pekárně zavedena elektřina. Stavební plán a s tím související práce v roce 1924 realizoval jihlavský architekt August Österreicher a znovu šlo o pec, tentokrát s elektrickým vytápěním. V letech 1928 a 1932 už je uváděn nový majitel domu a pekárny, Gustav Pollak, který řešil stížnosti na vadný chodník a zajišťoval jeho úpravu. V roce 1932 byla provedena oprava domovní fasády podle plánu jihlavského stavitele Ing. Emanuela Langa. Hned na počátku okupace byl provoz pekárny zastaven a dům coby židovský majetek

126

Jižní strana Kreclu, zprava č. 72 a 73, před domy objekt zastávky tramvají (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Masarykovo náměstí č. 73 (SOkA Jihlava)

Masarykovo náměstí 73 – Krecl 73

zabral treuhänder, nechvalně proslulý jihlavský německý advokát, JUDr. Franz Brummer. První poválečný doklad z roku 1948 se týkal závad. V důsledku vadné krytiny a okapů zatékalo do bytů v prvním poschodí. Další zajímavý doklad je z roku 1952, kdy v domě bylo sídlo Okresního velitelství veřejné bezpečnosti a bývalá pekařská provozovna byla přebudována na dvě garáže, plán odsouhlasil Bytový podnik v Jihlavě. V roce 1960 se objevily trhliny v klenbě v prvním poschodí a tamní byt byl vyklizen. Roku 1963 byly garáže upraveny na sklad pro okresní výbor Československého svazu mládeže a opravena domovní fasáda. V letech 1964 až 1965 proběhla instalace plynu a opět se objevily trhliny na valených klenbách, a to především ve druhém poschodí. Do 30. října 1966 měly být vyklizeny všechny nebytové prostory v domě v držení Československého svazu mládeže, ale údajně nebylo kam. Poslední doklad z roku 1967 se týkal vyklizení celého domu nejpozději do 30. listopadu 1968, který zaslal Městský národní výbor majiteli domu, Městskému bytovému podniku Jihlava.

Domovní list se začal psát za židovských majitelů Gustava a Vincencie Pollakových, majitelů pekařství. V roce 1945 byl na dům přidělen národní správce Bohumil Vincenc. Celá desetiletí tady až do 7. dubna 1941 pobýval a úspěšně hospodařil rod Pollakových. Pak byli násilně vystěhováni do Třeště, do Třebíče a potom do Terezína, odkud je čekala poslední cesta do Osvětimi, kde zahynuli v plynové komoře. Podobný osud potkal další židovské podnájemníky, devadesátiletou Rosu Pollakovou, zahynula 8. února 1942 v Terezíně, osmdesátiletou Otilii Stiasnou, byla vystěhována do Batelova, aby pak zahynula 17. února 1943 v Terezíně. Další byli manželé Richard a Emma Weissensteinovi. On přežil a ona zahynula v Terezíně 22. listopadu 1943, oběma bylo přes šedesát let. A další podnájemníci, truhlář, malíř pokojů, dozorce vězňů, který později odešel na Mírov a desítky pekařských učňů a pomocníků.

Neměl bych zapomenout na výbuchem zničené služební auto tehdejší Veřejné bezpečnosti. Viděl jsem jej ohořelé stát před tímto domem. Případ se odehrál po únoru 1948. Dnes podobnému aktu říkáme teroristický čin. Zatčeno bylo několik jihlavských mladíků.

Vůni chleba odvanul čas. Sutiny domu byly odvezeny na skládku. Zůstala hořká vzpomínka na skupinku domů. Na Krecl. Na jihlavský Špalíček.

127

33

Benešova

Ještě než přikročíme k procházce naším nárožním domem Benešova 33, měli bychom vědět, že byl postaven za hradbami, za příkopem, v místech, kde se teprve roku 1783 započalo s odstraňováním vnějšího městského opevnění. Podíváme-li se na plán města z roku 1785, nestály v těcho místech žádné objekty. Námi popisovaný dům se dvorkem a dřevěnou kůlnou se objevuje poprvé na plánu z roku 1829. Tehdy ještě obě hradební zdi stály neporušené a při té vnitřní stál přistavěný objekt tvořící konec tehdejší Saské ulice, dnes Benešova. Stejnou situaci můžeme vidět na plánu města 1835, kdy za naším domem až k příkopu a hradbám se rozkládaly jen zahrady či prázdné plochy. Po prolomení hradeb 1844 se ulici začalo říkat Nová ulice. Konečnou podobu pouliční městské zástavby této části města mapuje plán z roku 1924, kde závěr dnešní Benešovy ulice tvoří spolu s naším domem číslo 33 ještě dva další s čísly 31 a 29. Na opačné straně dodnes stojící Fürstův dům číslo 46. Objekt synagogy číslo 44 byl vypálený nacisty v březnu roku 1939 a potom odstraněn.

Nejstarší záznam uložený ve stavební složce tohoto domu je z roku 1861, kdy majitel, obchodník Thomas Plewa, provedl za pomoci stavebního mistra Vinzenze Stefana několik drobných úprav tohoto objektu. Roku 1884 se však rozhodl k radikální výstavbě nového dvouposchoďového domu a demolici starého, vše podle plánu jihlavského stavitele Karl Tebicha. Původní čtvercový půdorys byl upraven do tvaru L a jižní křídlo přistavěno k sousednímu domu v ulici Matky Boží, jehož majiteli byli manželé Georg a Eva Plottovi. Další významná úprava dům čekala roku 1935. Majitelé byli řezník Václav Hejsek s manželkou Marií. Za pomoci stavitele Rudolfa Schrammela nechali obnovit celou domovní fasádu, nátěry všech oken a dveří, opravu všech klempířských prvků na fasádě, vikýřů, podstřešní římsy a podokenních pásů ve všech podlažích. Průčelí do dnešní Benešovy ulice mělo sedm okenních os a v arkýři tři. Fasáda byla opatřena světlým nátěrem a sokl byl obložen umělým kamenem. Teprve v roce 1955 bylo v jednom bytě provedeno rozdělení místnosti dřevěnou příčkou, ale prvních poválečných stavebních úprav se dům dočkal až 1960, kdy v důsledku zatékání do dřevěných částí krovu domovní správa přistoupila k opravě střešní krytiny a po čtyřech letech k její výměně. V dalších dvou letech bylo v bytech instalováno plynové etážové topení a o rok později dostali všichni nájemníci přípis Městského národního výboru k vyklizení domu nejpozději do 31. října 1967. V závěru toho roku byl dům zbourán. Celý průběh demolice tohoto mohutného nárožního domu mám zaznamenán na dvou desítkách fotografií.

130

Vpravo nárožní dům na ulici Benešova č. 33 před demolicí (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Benešova 33 Současný stav (foto E. Bystrianská)

Pohled do domovního listu začíná rodinou majitele Plevy a od roku 1927 byli v domě manželé Václav a Marie Hejskovi. Podnájemníků bylo mnoho.

V roce 1923 v domě žila Regina Theinerová, ovdovělá manželka židovského výrobce likérů, punče a rumu, zemřela krátce před okupací 3. února 1939 a je pohřbena na jihlavském židovském hřbitově.

Roku 1923 žili v domě židovští manželé MVDr. Julius a Růžena Samstagovi, a to až do 23. prosince 1939, kdy byli násilně vystěhováni do Uherského Brodu.

Tady je po krátkém pobytu čekal odjezd do Terezína a pak transport do Osvětimi, kde oba zahynuli.

Větší štěstí měla zřejmě další židovská rodina Bernarda a Berty Eislerových s dcerou Irmou, kteří se už v pokročilém věku přestěhovali 1929 do Vítkovic, kde svoji životní pouť patrně ukončili. K významným podnájemníkům patřil v roce 1940 majitel sklárny Berthold Palme s rodinou, který se až po válce mohl znovu nastěhovat do svojí vilky ve Znojemské ulici 62, aby ji znovu opustil po únoru 1948, kdy ji spolu se sklářským provozem zabral národní podnik Jihlavan. Jinak se v domě vystřídali až do zbourání výrobce obuvi Vincenc Sedlák, měřičský komisař, bankovní úředník, vrchní finanční rada, soudce, místoředitel spořitelny, ministerský rada, odborný učitel, za protektorátu i říšskoněmecký bankovní úředník, ale i dělník, obuvník nebo soukromý úředník.

Do tohoto domu jsem docházel spolu s tatínkem i já, za sběratelem známek panem Weinzettlem.

Zatím co tatínek se zajímal o nákup a ukládání známek, já se učil krasopisu anebo si prohlížel krásné staré knihy plné nádherných paláců, chrámů, obrazů a soch. Pokud mě paměť nešálí, ve vstupní předsíni tohoto luxusního domu byly na zdi ve štukových rámech obrazy postav v historických oděvech. Kdo ví, kam se poděly. V letech 1952 až 1954 byla v domě ubytovna pro lékárníky, kteří pracovali v lékárně v přízemí, kam se vstupovalo po kamenných schůdcích pod arkýřem. I tady jsem byl několikrát. Pro astmatické cigarety pro babičku. Přiznávám se až teď, nebyly pro babičku. Vykouřil jsem je se spolužáky potají v lesíku pod křížem U Koželuhů. Stejně si myslím, že to pan lékárník tušil, a tak nám jednoho dne neprodal nic.

Romantika bláznivých klukovských let skončila a také osud tohoto domu se naplnil. Jednoho dne ráno otřásly domem detonace dynamitu a dům se zhroutil v sutiny. V současnosti blikají na místě domu semafory a spěchající lidé i automobily ani netuší, že tady kdy stával velikánský secesní dům.

131

44

Benešova

Pod orientačním číslem 44 stála v dnešní Benešově ulici židovská synagoga.

V letech 1862–1863 vyrostla za městskými hradbami, na místě zasypaného obranného příkopu. Takřka čtyři a půl století museli zdejší Židé čekat na den, kdy v Jihlavě mohli znovu slavnostně vysvětit svoji, v pořadí druhou, tolik vytouženou synagogu. Světící akt se uskutečnil 9. září 1863 za veliké účasti všech místních věřících a hostů z blízkých i vzdálených židovských obcí. Věčné světlo zapálil jihlavský rabín Dr. Joachim Jakob Unger a světící slavnostní řeč přednesl vídeňský rabín Dr. Adolf Jellinek. Autorem stavebních plánů byl Alexander Theuer a schváleny byly tehdejším jihlavským městským stavitelem Eduardem Rathauskym. Náklady na výstavbu činily 48 000 zlatých a byly uhrazeny pomocí sbírek a velkolepých finančních darů ze všech židovských náboženských obcí celé tehdejší monarchie.

V literatuře se uvádí, že synagoga byla postavena v románském stylu či v historizujícím románsko-maurském slohu. První renovace se dočkala roku 1896. Během ní byla zpevněna konstrukce krovu mohutnými táhly a tím odlehčeno přetíženým obvodovým stěnám, zavedeno plynové osvětlení, interiér umělecky vymalován a venkovní fasáda opravena. Současně byly pořízeny nové varhany od firmy Gebrüder Rieger z Krnova, a tak 3. října téhož roku byla synagoga znovu vysvěcena. Dalších důkladných oprav se dočkala v roce 1921, kdy byl do objektu zaveden elektrický proud.

Tragické období pro celou jihlavskou židovskou komunitu nastalo vstupem německých okupačních vojsk do Jihlavy hned 15. března 1939. Vytlučené a hanlivými hesly popsané výlohy židovských obchodů a domů zahájily štvavou kampaň proti všem židovským obyvatelům města. Došlo i na fyzické napadání a zatýkání.

V noci z 29. na 30. března 1939 byla synagoga vypálena zfanatizovanými jihlavskými Němci. Na jejích zdech byl černou barvou načmárán velký nápis JUDEN RAUS. Štvavá hesla se objevila i na sousedním domě číslo 46, který stál v bezprostřední blízkosti synagogy, odkud majitel domu, MUDr. Fürst, zavolal hasičský sbor, aby nedošlo k rozšíření požáru na okolní obytné domy.

Protektorátní vedení města uvažovala na spáleništi s výstavbou tzv. německého domu, ale k realizaci tohoto plánu v důsledku válečných tažení nedošlo.

Plánovaný dům se pak usídlil v rekonstruovaných prostorách dnešního Dělnického domu.

Je velká škoda, že stavební plány synagogy se v archivu nedochovaly, byť ještě po válce patrně existovaly, neboť městský stavební úřad při rozhodování o výstavbě podniku Elektra na místě vypálené synagogy stavbu nedoporučil vzhledem ke sklepům pod bývalou synagogou. Stavební složka v jihlavském archivu obsahuje zprávu Moritze Barucha z roku 1862 o budoucí výstavbě synagogy. V roce 1886 je uložen plánek stavitele Karl Tebicha na úpravu vstupu do synagogy a na galerii. Roku 1894 byly provedeny stavitelem Karl Wagnerem protipožární úpravy v synagoze a 1896 postaveny tesařským mistrem Eduardem Neubauerem provizorní záchodky v severní části dvoru. Další stavební úpravy proběhly až po první světové válce. V roce 1926 byla provedena výměna střešní krytiny a okapů a 1934 upravena fasáda na zděných pilířích u plotu mezi chodníkem a synagogou, kterou prováděla firma stavitele Ing. Emanuela Langa. Stejná firma pak roku

Eduard Rathauský, městský stavitel

134

Dr.Joachim Jakob Unger (1826–1912), první jihlavský rabín

Benešova 44

Benešova ulice č. 44 – synagoga, po levé straně Fürstův dům č. 46

Dr.Arnold Grünfeld (1887–1941), poslední jihlavský rabín

(Fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

1940 provedla zaměření a zakreslení celé stavební parcely bez synagogy, která po vypálení byla na příkaz okupačních úřadů města Jihlavy do základů rozbourána, sutiny odstraněny a pozemek aplanován. Další dokument je až z roku 1951. Město tehdy požadovalo na firmě Elektra Jihlava, která pozemek užívala jako úložiště beden, aby původní zbourané oplocení nahradila řádným dřevěným plotem a vraty a nehyzdila tak vzhled celé ulice. O dva roky později dostala organizace Svazarm povolení k instalaci propagační skříňky na uvedeném plotě. Poslední dokument v roce 1965 se týká výstavby zděných dřevníků s plechovou střechou u sousedního domu číslo 42. Prostor po synagoze získalo nakonec město a zřídilo tady tržiště. Dnes se zde rozkládá Park Gustava Mahlera a synagogu připomínají obnažené základy této stavby a památník jihlavským obětem holocaustu.

Za synagogou stál nevelký přízemní domek, v němž v letech 1923–1932 bydlel synagogální sluha, katolík Raimund Müller s rodinou, a potom od roku 1932–1941 sluha Karel Friedel s rodinou, rovněž katolíci. Jedinou židovskou obyvatelkou domu byla ovdovělá Jindřiška Picková, uprchlice ze Sudet, která 14. září 1939 musela dům opustit a byla vystěhována do Prahy. Ani tady však nezůstala dlouho, byla odvezena do Terezína a pak do koncentračního tábora v Treblince, kde roku 1942 ve věku 76 let zahynula. Po dobu protektorátu v domě bydlely dvě říšskoněmecké rodiny. Koncem šedesátých let byl dům odstraněn.

Po válce se do Jihlavy navrátilo jenom pár desítek židovských obyvatel, kterým se podařilo přežít všechny hrůzy koncentračních táborů. Na založení řádné židovské obce to však nestačilo. Nacistické tzv. konečné řešení židovské otázky znamenalo zánik jihlavské židovské náboženské obce.

135

Interiér jihlavské synagogy

Hořící synagoga

136

Benešova 44

137 Synagoga po požáru

(Všechny fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

9–17

Dvořákova

Naše předchozí zastavení jsme zakončili před jedním z nejstarších domů v dnešní Dvořákově ulici, před domem číslo 7. Trvalo bezmála půl století, než byl k němu přistavěn dům číslo 9. A ten dnes navštívíme.

Poprvé jej zaznamenal jihlavský adresář v roce 1847. Jeho majitelkami byly Anna a Theresia Březynovy. Dalšími držiteli byli roku 1864 manželé Johann a Theresie Lamatschovi, 1870 Martin Melion, který roku 1879 nechal upravit první poschodí domu podle plánu stavitele Franze Langa a 1884 postavit ke stávajícímu domu přístavbu podle plánů stavitelů Ignaze a Franze Langových. Tím navýšil v každém podlaží počet místností a na dvoře domu postavil záchody.

Dům s dvorem zabíraly plochu 309 m2 a úzký proužek zahrady měřil 79 m2. V roce 1926 dům držela rodina Havlova.

Dům Dvořákova č. 11 dnes slouží dětem. Jde o vilu postavenou roku 1880 stavitelem Ignazem Langem a spolu s velikou zahradou je zachycena na plánu města z roku 1884. Prvními majiteli byli kapitán Karl Raynoch s manžekou Leopoldinou. V roce 1932 je uveden Emanuel Atmansbacher, který musel vyřešit opravu vadného chodníku před domem. V roce 1933 dům držel MUDr. František Bláha. Nechal provést úpravy interiérů domu a opravit venkovní fasádu.

Za protektorátu byl lékař Bláha vězněn v koncentračním táboře Dachau a dům se stal sídlem německého Červeného kříže, který v zahradě postavil roku 1943 garáž podle plánu stavitele Heinricha Koutnyho. Doktor Bláha útrapy nacistického běsnění přežil a v norimberském procesu patřil k významným svědkům obžaloby. Jeho otřesné svěděctví jsem měl možnost si přečíst v publikaci o koncentračním táboře Kaufering, kde byl internován mimo jiné i pan André Spitzer z Jihlavy. Vila číslo 11, stejně jako obytný dům s číslem 9 stojí ve Dvořákově ulici dodnes.

A nyní se dostáváme do prostoru končícího na nároží dnešních ulic Vrchlického a Dvořákovy. Tady se první dům objevil poprvé na plánu města a okolí z roku 1785 a zřejmě to nebyl jenom obytný dům se dvorem. Jeho další uspořádání nám nabídl plán stabilního katastru města z roku 1835. Velký objekt se změnil ve tři samostatné malé domky s dřevěnými přístavbami ve dvorcích a bez zahrádek. Stejně je zaznamenal plán města z roku 1884, kde už jsou označeny orientačními čísly.

Plán z roku 1924 nabízí pohled na ucelenou domovní zástavbu ve Dvořákově ulici, která se tehdy jmenovala Speratova. Název obdržela po významném luterském kazateli. Paul Speratus působil krátce v Jihlavě v letech 1522–1523 a místní evangelíci mu pak zasvětili svůj kostel stojící dodnes na nároží s Husovou ulicí.

Demolice levé strany Dvořákovy ulice se týkala pouze domů v jejím závěru. Původně poslední dům číslo 13 byl nakonec rozdělen na tři samostatné domky s orientačními čísly 13, 15 a 17. O jejich využití se roku 1926 postarali dva úspěšní jihlavští stavitelé. Dům číslo 13 obsadil stavitel Heinrich Koutny, číslo 15 stavitel Gottfried Miksche a číslo 17 připadlo hostinci manželů Mathiasi a Marii Watzkovým. V domě měli jediného podnájemníka, obuvníka Emanuela Čelaka.

Domovní listy se nedochovaly. Ve stavební složce domu

162

Dvořákova ulice, za ohradou místo domů č. 13, 15 a 17, vpravo farní budova Vrchlického č. 1 (archiv autora)

Dvořákova č. 11 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Dvořákova 9–17 Ignaz Lang, stavitel (Muzeum Vysočiny Jihlava)

číslo 13 je založen plánek přízemního domku z roku 1926 a plánek nástavby do prvního poschodí z roku 1930, oba si pro sebe nakreslil a vystavěl stavitel Heinrich Koutny. V roce 1945 byl Koutnyho stavební podnik konfiskován a národním správcem se stal stavitel Ladislav Bartuněk. V roce 1966 zde byly kanceláře Krajské inženýrské organizace Brno, pobočky Jihlava a téhož roku došlo stavitelem Janem Dintarem ke zboření všech objektů.

Dům číslo 15 byl nově přebudován v roce 1930 stavitelem Gottfriedem Mikschem. Roku 1957 byla neobyvatelná část domu zbourána. Z roku 1965 je založen přípis Městského národního výboru o vyklizení domu za účelem výstavby sídliště Jihlava-jih.

Demolici v roce 1966 provedl stavitel Jan Dintar.

Dům číslo 17 byl zbořen a odstraněn už roku 1948.

Podařilo se mi pořídit fotografii této části Dvořákovy ulice ještě před úplnou demolicí celého prostranství. Jen mě mrzí, že jsem už nazachytil tamní bílou barvou zářící dřevěný kiosek paní Pokšteflové. Podobný stál při vstupu do parčíku u kina Dukla. Ten si budu pamatovat navždy. Tady se prodávaly sladkosti až do vyčerpání všech zásob ještě v podvečer před měnovou reformou v roce 1953. Domů jsem si nesl plnou bundu růžovo bílých mentolových bonbónů, ale co čert nechtěl, jednu stokorunu s portrétem TGM a Hradčan maminka našla za pár týdnů, když ji spolu s bundou vyprala v neckách.

Dvořákova ulice. Čím dříve žila. V roce 1926 vonělo na čísle 1 pekařství Karla Hrubého a jeho obchod nabízel i potraviny. V čísle 4 byl obchod potravinami Albíny Kazdové, v čísle 5 seděl na verpánku obuvník Josef Mixa a v kanceláři velkoobchodu textilem Ing. Paul Stiasny. Na čísle 6 měl sídlo a velký reklamní nápis na jižním domovním štítu velkoobchodník František Šotek, dodavatel zboží koloniálního a smíšeného, minerálních vod a petroleje.

V čísle 7 provozoval svoje jednatelství a komisionářství Adolf Bernstein a část velkoobchodu textilem řídil Max Stiasny. Na čísle 8 prodával potraviny Josef Penfus a Anežka Selzerová a dámské kloboučky utvářela modistka Luisa Langová. V domě číslo10 pracovali zubní technici Alois a Anton Neuwirthovi. Na čísle 12 byl komisionář a jednatel Julius Pollak. Číslo13 byl stavební dvůr stavitele Heinrich Koutny a v sousedství na čísle 15 byl stavitel Gottlieb Miksche. Na čísle 17 stál hostinec Mathiase Watzka a boty tam spravoval obuvník Emanuel Čelak.

Co ulice, to přehlídka snaživých lidiček a sbírka nepřeberného množství životních příběhů. Mnohé z nich tragické. Zvláště pro židovské obyvatele této ulice. Adolf Bernstein s manželkou Emmou zahynuli v Osvětimi. Julius Pollak zahynul v Trawnikách a jeho manželka Sofie v Lublinu. Jejich syn Rudolf s manželkou Hilde a dcerou Trude zahynuli někdy v závěru roku 1944 v Osvětimi. Nenechme tyto příběhy ležet bez povšimnutí.

163

2–6

Telečská

Nárožní dům Telečská číslo 2, nebo také Žižkova 11, měl složitý stavební vývoj. Můžeme jej vidět už na plánu města s předměstími z roku 1785. Tehdy měl protáhlý obdélný půdorys a stál kousek pod dosud nezastavěným nárožním prostorem. V roce 1835 už dům stál a patřil k němu i nevelký dvůr s dřevným objektem. Původní protáhlý dům se tak dostal na druhé pořadí uliční zástavby.

Telečská ulice č. 2 (SOkA Jihlava)

2

Prvním majitelem nárožního domu číslo 2 byl až do roku 1813 Karl Swoboda. Pak se domu ujal Wenzel Fischer a od roku 1822 Magdalena Zimmermannová. V roce 1826 byli majiteli Andreas a Katharina Zeizingerovi, kteří dům drželi až do roku 1864, kdy se spolu s dvorními objekty dům rozdělil na tři samostatná stavení. První dál držela rodina Zeizingerova, druhé Martin Mallek a třetí Martin a Maria Mallkovi. Námi sledovaný dům číslo 2 zakoupil roku 1892 Jakob Lewohl bydlící toho času v nedaleké vsi Vysoká. Adresář roku 1905 pak uvádí majitele Karl Schnürmanna, židovského velkoobchodníka s lihem, který na domě žil a podnikal ještě roku 1926.

Karl Schnürmann pocházel z početné rodiny židovského obchodníka z Velkého Meziříčí a v Jihlavě se natrvalo usadil a od roku 1864. Nejdříve bydlel na náměstí, a potom od roku 1891 v Telečské ulici číslo 2, kde měl sklady a výrobnu lihu a éterických olejů a mezisklad barev. V roce 1930 zemřel a jeho žena Jeanette dál obchodovala až do okupace. Dne 1. ledna 1940 byla násilně vystěhována do Brna a později transportována do Terezína, kde 7. října 1942, ve věku 76 let, zahynula. Jejich jediný syn Leo vystudoval na jihlavském německém gymnáziu a pak úspěšně dokončil studia na univerzitě ve Vídni. S titulem PhDr. se stal hudebním kritikem a od roku 1920 žil trvale ve Vídni. Jeho další osud není znám.

Zajímavý pohled na stav domu, někdy po první světové válce, nabízí fotografie neznámého autora se slavnostním průvodem jdoucím Žižkovou do Benešovy ulice. Ve středu snímku je

170

Karl Schnürmann, obchodník (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Telečská 2–6

Telečská ulice – zprava č. 2 a 4 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

171

světlý jednoposchoďový dům Telečská číslo 2 se středním rizalitem, trojúhelníkovým štítem a pěti okenními osami v průčelí. Včetně sousedního tmavého domu bylo vše zbořeno a zůstala jen velká budova s nápisem HOTEL, dnes Dělnický dům.

Dalším v pořadí je dům v Telečské ulici číslo 3. První majitelkou tohoto domu se zahradou byla od roku 1806 Johanna Schuhmannová. Roku 1822 se majitelem stal Mathes Müller a roku 1834 Johann Tessart s manželkou Margarethou. Dům stál na ploše 48 sáhů čtverečních, což obnášelo 165 metrů čtverečních. Vzhledem k tomu, že dům stál takřka na nároží s ulicí Am Frauengraben, dnes Fibichova, adresář jej uvedl na této ulici. V roce 1886 byla majitelkou domu se zahradou Emilie Neubauerová, vdova po významném tesařském mistrovi, která tady pobývala ještě roku 1926.

4a8

V Důlkách

Ulička V Důlkách. Ulička, vinoucí se po vnějším okraji hradebního příkopu, od brány Matky Boží až k Brtnické bráně. V polovině 19. století obdržela pojmenování Im Schanzgraben, Na šancích.

Ona skutečně vyrůstala na místech bývalého opevněného předbraní, před bránou Matky Boží, a odtud se pak klikatila po odvalu hradebního příkopu nejprve jižním a od poloviny cesty východním směrem, až k Brtnické bráně. Domovní výstavba ji zastihla jenom v té jižní části, která byla součástí Panenského předměstí. Někdy v 80. letech 19. století se začala nazývat Dulkengasse, V Důlkách, a tento název jí zůstal dodnes, kdy je reprezentována jen několika domy stojícími v krátké slepé uličce odbočující nad bývalou Komenského školou z Fibichovy ulice. My se proto projdeme jen po té nejstarší domovní zástavbě, která v důsledku výstavby obchvatu města zcela zmizela pod současnou Hradební ulicí.

Dům V Důlkách číslo 4 byl podivuhodný dům. Stál mezi dřevěnými ploty v prudké zatáčce, ve velmi úzké první části uličky V Důlkách. Průčelí domu nebylo vyšší než okolní prkenný plot a jeho šířka měřila jenom pár kroků. Hrbolatá zeď byla olíčená vápnem a už vůbec kolemjdoucím nepřipomínala zeď obytného domu. Nikde žádné okno, jen nízké dřevěné dveře. Snad jenom jednou byly otevřené dokořán a já viděl pár dřevěných schůdků do jakési potemnělé místnosti. O to větší bylo moje překvapení, když jsem listoval stavební složkou tohoto domu. Byl přistavěn k valu, pozůstatku velkého předbraní před bránou Matky Boží. Do uličky dělal dojem nizoučkého přízemního domku, ale za plotem, do zahrady, byl patrový. Dnes se mi nechce věřit, že tam trvale mohli bydlet lidé.

Nejstarší záznam ve stavební složce domu je z r. 1920.

Majitel domu, tesařský dělník Josef Sleifer, zřizoval na půdě tohoto domu malý nouzový byt podle plánu jihlavského architekta a stavitele Jaroslava Dufka, jinak autora budovy Legiodomu. Další záznam z roku 1924 uvedl Josefa Musila, majitele povoznictví, který dostal povolení ke zřízení nového okna a k obnově sešlé domovní fasády, a k opravě střechy. Z roku 1925 je založen přípis o závadě na obvodové zdi, která se o 11 cm vydula k sousedům, a povolení ke stavbě dřevníku pro Annu Bösserovou. O jinou kůlnu pak roku 1932 požádal František Bulant a roku 1937 Václav Skalický dělal drobné úpravy ve svém bytě. Další probíhaly na domě až roku 1953, kdy majitel, Antonín Bulant, zřídil prádelnu v neobydlené kuchyni v přízemí a roku 1955 opravil shnilý plot a přeložil taškovou krytinu. Z roku 1959 je zmínka o hnilobě pohlah v bytě u podnájemnice Anny Wagnerové. Roku 1963 obdržel majitel domu Antonín Bulant příkaz k vyklizení domu do 31 října 1967.

Domovní list je útlý. Výčet majitelů začíná Josefem Musilem roku 1923, 1928 soukromnicí Annou Bösserovou. V roce 1930 jsou uvedeni zedník František Bulant a Antonie Pachtová

200

V Důkách č. 8 – pohled od jihu

V Důlkách 4 a 8

V Důkách č. 8 – pohled od severu

a 1934 Václav a Kateřina Skalických. A podnájemníci, posluhovačka, stolař, soukeník, truhlář, řezník, zedník a vychovatel.

A dům V Důlkách č. 8. První záznam ve stavební složce domu je až z roku 1925, kdy majitel Franz Frühauf postavil při domě chlívek pro kozu. Původně podsklepený přízemní domek v zahradě, nechal nový majitel, František Lysa, navýšit roku 1930 o první poschodí, kde pak vznikly dva byty 1 + 1 se společným záchodem v předsíni. Plány kreslil a stavbu realizoval stavitel Jan Schindler z Bedřichova. Menších stavebních úprav se dům dočkal roku 1938, provedla je ve svém bytě Marie Zavadilová. Poslední záznam z roku 1967 už se týká zbourání domu do 31. října 1967.

Domovní list je velmi skromný. V roce 1920 uvádí majitele Josefa Frühaufa, 1929 Antona a Marii Zavadilovy, kterým dělal domovníka Jan Kníže. A znovu malá přehlídka podnájemníků, dělník, úředník, železničář, automechanik, průvodčí ČSD, pilař, klempíř, soukromnice, topič a kuchařka.

Ti všichni každodenně procházeli uličkou buďto do ulice Matky Boží a nebo do Fibichovy ulice. Pod nohama jim poletoval škvárový prach a nebo se jim na podrážky lepilo rozmoklé bláto.

Ale jedno této uličce nelze upřít, byla snad nejtišší v celé Jihlavě.

Ulička V Důlkách byla součástí Panenského předměstí, Frauen Vorstadt, a nebo také předměstí Matky Boží, podle tamního významného minoritského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Toto historické předměstí patřilo k nejmladším a jeho domovní zástavba počala vznikat roku 1510. Ještě předtím tady stálo malé sídliště U jatek, kde později stál velký tzv. Merfortův statek, jehož zcela přebudovaná obytná část stojí na počátku ulice U Dvora dodnes. Porážka zvířat se tady odbývala od 14. století, až do roku 1897.

Nejstarší vyobrazení tohoto místa můžeme vidět na fresce přepadení Jihlavy 1402. Právě v těchto místech, poblíž mnoritského kláštera, můžeme na fresce shlédnout dramatickou bitevní scénu na hradbách, která se tady odehrála. Podobný obraz nám nabízí plán města z roku 1647.

A opět je to obraz bojových scén mezi okupační švédskou posádkou ve městě, a císařskými obléhateli, kteří nakonec město osvobodili. Na plánu můžeme vidět nejen průběh starých cest, ale také Švédy rozbořené domy U jatek a vykácené stromy po celém Panenském předměstí.

201

(fotogrfaoie z archivu M. Herzána)

15

Znojemská

Dům ve Znojemské ulici 15 byl podle Dr. Líbala jednoposchoďový s převýšenou valbovou střechou a pozdně klasicistní fasádou. Uvnitř klasicistní dispozice s plackami. Situován byl do parkánu. V roce 1820 objekt dosud nestál, ale roku 1826 byl však zvyšován o první poschodí. Roku 1835 nesahal až k linii hlavní hradby. K doplnění mezery došlo snad až po zboření Brtnické brány v letech 1845–1846. V této nejsevernější části je valeně zaklenutý sklípek. Dům je bez význačnější architektonické hodnoty, při jeho případné demolici nutno věnovat pozornost fragmentům gotického fortifikačního systému Brtnické brány, jež jsou snad v budově obsaženy. Do ulice směřovaly čtyři okenní osy, při levém okraji průčelí byl vstup do domu a vedle obchodní místnost se vstupem a dvěma okny. Ve dvorním traktu byl k domu přistavěn zděný přístavek se záchody, doplněný v prvním patře krátkou dřevěnou pavlačí. Další dvě okenní osy se nacházely na krátkém nároží, na jižní straně domu, otočené k sousedním domům Znojemská 17 a 19, které byly postaveny na ustouplé domovní čáře. Dvůr se rozkládal na parkánu mezi vnitřní a vnější hradební zdí a v jeho závěru stál přízemní zděný objekt a za ním další dřevěný.

Na plánu města z roku 1820 dům stál při ještě zachovalé Brtnické bráně a skoro se zdá, že byl k východní části brány přistavěn. Jeho zastavěná plocha měla tvar úzkého obdélníku, při čemž užší stranou či průčelím byl obrácen do ulice. Na plánu stabilního katastru z roku 1835 je patrné, že mezi severní zdí našeho domu a vnitřní hradbou byla proluka. Brána v té době stále ještě stála a svým východním okrajem se našeho domu dotýkala. Kousek odtud stál přímo u vnitřní hradební zdi jistý zděný objekt, který později zůstal ve dvoře našeho domu.

Podíváme-li se do nejstaršího adresáře z roku 1800 zjistíme, že námi popisovaný dům v této době už stál. V adresáři je při něm poznámka Wachthaus čili strážní domek. Nepochybně byl přízemní. Uvedený stav trval až do roku 1809, kdy dům zakoupil Joseph Platzer, a po něm roku 1813 Vinzenz Hofmann. Tehdy už dům sloužil jako obytný. V roce 1826 byl majitelem Joseph Wirth, který se postaral o jeho navýšení do patra. V roce 1834 dům držel Franz Hofmann a roku 1847 manželé Joseph a Josepha Hofmannovi. Dům stál na parcele 101 sáhů čtverečních a při něm byly další tři parcely o rozlohách 212, 66 a 15 sáhů. Dalším majitelem byl roku 1886 obchodník Rudolf Krawany, dům stál na parcele 412 m2 a zahrada obnášela 403 m2. Roku 1905 dům drželi cukrář Raimund Urban spolu s manželkou Julií. Cukrárnu však měli v domě číslo 22, na druhé straně Znojemské ulice. V jejich domě číslo 15 měl Emanuel Schönbock výrobnu likérů a současně obchod smíšeným zbožím. V roce 1928 byla majitelkou Žofie Urbanová. Na podnájmech měla soukromnici, nádeníka, obuvníka, kováře, krejčího, brusiče skla, truhláře, hudebníka, herečku, obchodního jednatele a právníka.

Nejstarší doklad ve stavební složce je z roku 1878. Josef Hofmann toho času provedl výměnu oken v domě. Dalším dokumentem je stavební plán z roku 1901, vypracovaný jihlavským stavitelem Vinzenzem Zeizingerem pro Raimunda a Johannu Urbanovy. Týkal se zřízení nových záchodů a fekální jímky ve dvorním traktu. Z plánu mimo jiné vyplývá, že v průčelí domu byl při levé straně vstup do domu, a vedle další vstup do obchodní místnosti se dvěma okny. V patře byla čtyři okna. Nároží mělo v přízemí dvě okna, patro bylo bez oken. V roce 1932 došlo ke změně. Plány na zřízení dvou nových oken v patře v nároží a obílení domu projektoval další jihlavský stavitel, Emanuel Österreicher. Roku 1935 došlo k úpravám obytného objektu ve dvoře, o kterém už byla zmínka. Tesař Jindřich Schneider provedl výměnu krovu, a pokrývač Emanuel Kampf odstranil starou šindelovou krytinu a položil eter-

206

Znojemská ulice č. 15 – bílý poschoďový dům, zářící do šedi této ulice (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Znojemská 15 nitovou. Novou barevnou domovní fasádu realizoval roku 1940 stavitel Hans Leupold Löwenthal. Poválečná majitelka, Františka Rychnovská, přistoupila v roce 1962 k obnově domovní fasády a zazdění výkladce a dveří zrušeného obchodu, ze kterého zřídila nový byt. Byla však upozorněna, že dům se nachází v asanačním plánu města. A stalo se. V roce 1967 obyvatelé obdrželi přípis Městského národního výboru k vyklizení bytů do 31. října 1967. V dalších dvou měsících byl dům spolu s objekty ve dvoře zbourán.

Do této části ulice se váže zajímavý osud starších českých manželů, kteří si po druhé světové válce vzali do péče malého německého chlapce, sirotka. Když bylo chlapci asi 15 let, ozval se jeho otec.

Vrátil se ze zajetí do bývalé NDR a pátral po rodině v Jihlavě. Dozvěděl se, že jeho žena před koncem války zemřela, a syn žije u náhradních rodičů. Měl jsem možnost číst korespondenci obou stran. Nakonec se otec a syn setkali. Jejich další osudy už ale neznám. Znám ale podobné osudy jiných.

Chodil jsem s nimi do školy. Vídal jsem je na ulici, hrál si s nimi. Někteří tady žijí dodnes. Jejich poválečné domovy byly demolovány, adoptivní rodiče dávno zemřeli, ale jejich život šel a stále jde tímto městem dál.

Dívám se na prázdná místa po demolicích. Prázdná, a přesto plná roztodivných příběhů. Řadu z nich nám může vybavit pohled na kterýkoliv uveřejněný obrázek zmizelého domu. Zkusme nezapomínat.

207

17

Znojemská

Dům ve Znojemské ulici číslo 17 byl podle dochovaných fotografií jednoposchoďový s mansardovou střechou a pozdně klasicistní fasádou. Postaven byl na ustouplé domovní čáře. Měl tři okenní osy v průčelí do ulice, zatímco do dvora byly čtyři nepravidelně rozložené okenní osy. Vstupní dveře byly v levé polovině domu, v pravé byl obchod s malým výkladcem a jedním oknem. Dům byl přistavěn k hlavní vnější městské hradbě. Zajímavý je pohled na jeho dvorní průčelí, kde při hradbě bylo první okno půlkruhově zaklenuto. Lze se domnívat, že dům byl původně přízemní a měl menší zastavěnou plochu. Poprvé je zakreslen na plánu města z roku 1820. Patro, včetně rozšíření objektu, bylo realizováno někdy v první polovině 19. století. Na malém dvoře stála při hradbě dřevěná kolna, později zděný objekt.

Nejstarší adresář z roku 1800 uvádí majitele Josepha a Elisabeth Platzerovy jejichž rodina dům držela až do poloviny 19. století. Poslední, Franz Platzer, dům roku 1864 prodal Vinzenzi Fatzovi a Amalii Ehelové. V roce 1886 byl majitelem pekař Václav Culka s manželkou Marií. Podle posledního adresáře města z roku 1926, pan Culka stále provozoval v domě pekařství a Marie vedla obchod s potravinami. Dům stál na parcele 28 sáhů čtverečních a dvůr se zahradou měl rozlohu 23 sáhů, což po převodu obnášelo 101 m2 pro dům a 119 m2 pro dvůr.

Nejstarší zápis ve stavební složce domu je z roku 1896, kdy jihlavský stavitel, Franz Lang, provedl odvodnění koňské stáje ve dvoře pro tehdejšího majitele Václava Culku. V roce 1927 stavitel Jan Schindler z Bedřichova obnovil dvorní fasádu a roku 1933 opravil pro Marii Culkovou fasádu do ulice. Krátce po válce došlo k opravě střechy a komínů a roku 1949 zrušila majitelka domu, Božena Nováková, obchod v přízemí, a na místě zazděných dveří do obchodu instalovala okno. V roce 1967 byl dům demolován.

Doposud jsme psali o úpravách domů a střídání jejich majitelů. Jakoby se ve Znojemské ulici nic jiného nedělo. A přece. V roce 1578 zabil chromý žebrák dceru jihlavského sládka. Zavedl ji na půdu domu Matyáše Wagnera v Brtnické ulici, tam ji zabil, rozpáral, vyňal srdce a játra a u sebe je uschoval. Byl však dopaden a mučen. Přiznal se a uvedl, že mnoho dětí zabil a jim prsty a ruce uřezal. I ženy vraždil a rozpáral. Když ho vedli strhl se silný vítr. Před radnicí mu vytrhli z těla levou stranu na prsou, dále pak druhou, v Brtnické ulici mu uštípali všechny prsty, a když se na popravišti nepřiznal, vedli ho zpět do města, opět mučili, třetí den ho opět vyvedli, strhli tři řemeny z něho, vpletli ho pak do kola, vyřízli mu srdce a dali mu s ním políček. Konečně byl konec. Mučitel jeho jmenoval se Adam. Tak pečlivě byl případ zaznamenán kronikářem města, a v roce 1923 přepsán Bohumilem Bradáčem pro čtenáře Vlastivědného sborníku kraje Jihlavského.

Roku 1548 vypukly v Jihlavě krátce po sobě dva ohně. První založil jistý Barabáš za pomoci Wölfla, bednářského tovaryše, na den Nanebevstoupení Páně v domě Tomáše sladovníka proti sýpce, druhý v domě u brány Matky Boží. Oheň zničil pět domů a tři sladovnické domy. Za tři neděle, v pátek po letnicích, založil Barabáš druhý oheň ve stáji Theodora Freitaga na dolním rynku, proti pivovaru. Při suchém počasí a prudkém větru shořelo 25 domů až k Brtnické bráně, kromě toho strženy byly u 40 domů střechy, aby se zabránilo rozšíření ohně. Městská rada po mnohém pátrání dala zatknout Barabáše v Moravských Budějovicích, poněvadž neustálými řečmi vzbudil podezření. Byv dovezen do Jihlavy, doznal Barabáš otevřeně i na skřipci, že jeho tovaryš dostal za Prahou od neznámého člověka 9 tolarů, aby najal nějaké lidi, kteří by pálili královská města v Čechách a na Moravě. Potom měli býti v Ledči nebo v Nymbur-

208

Znojemská ulice, druhý zleva dům č. 17 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Znojemská 17

ku dobře za námahu odměněni. Potrestán byl Barabáš takto: Nejprve ho před radnicí žhavými kleštěmi trhali na obou prsou. Potom ho vedli do ulice Matky Boží před dům Tomáše sladovníka, kde kladl první oheň, a žhavými kleštěmi uštípali mu prsty na jedné ruce. Odtud ho vedli na dolní rynk, před dům Freitagův, kde druhý oheň založil, a utrhali mu prsty na druhé ruce. Potom ho přivedli k šibenici, uvázali ho ke kůlu volně na provaz, rozdělali dokola oheň a Barabáš musel v něm běhati, až horkem zemdlen padl do ohně a na popel uhořel. Tak popisuje tento případ jihlavská kronika, a tak jej roku 1923 přeložil A. K. Hoffmann z Brtnice u Jihlavy.

Jen pro pořádek dodejme, že dnešní Znojemská ulice se v 16. století nazývala Pirnitzergasse, Brtnická. Tohoto pojmenování se jí dostalo už ve 14. století, kde v městských knihách je psána Platea purnicensis, Brtnická. A pokud jde o pivovar, o něm jsme se zmínili, stál v Kosmákově ulici, v domě naproti dnešní ulici Smetanově, který byl v roce 1969 zbořen.

Tolik domů bylo demolováno a zmizelo, a přece nám zůstaly zachovány v celé řadě písemností, které uchovává jihlavský archiv. Něco zůstává i mezi pamětníky těch nedávno zmizelých dob, které už také patří historii. Povídejme si o nich. Nenechme je zapadnout do nenávratna.

209

19

Znojemská

Dům ve Znojemské ulici číslo 19 byl jednoposchoďový, s mansardovou střechou s dvěma vikýři, a měl pozdně klasicistní průčelí s pěti okenními osami. V přízemí domu se nacházely tři obchodní místnosti se zvláštními vstupy a malými výkladci, a hlavní vstup do domu. Objekt byl postaven na ustouplé domovní čáře na přelomu 18. a 19. století. Původně přízemní byl před polovinou 19. století navýšen do patra.

První stavební úpravy proběhly podle stavební složky domu v roce 1868, kdy ve dvoře byla postavena přístavba pro Rudolfa Fillipa, a dělány úpravy obchodní místnosti pro židovského řezníka Moritze Picka z Úsobí, který jinak bydlel ve Znojemské č. 9. Téhož roku došlo k zásadní adaptaci celého domu podle plánu jihlavského stavitele Eduarda Rathauskyho. Majitelem domu byl židovský obchodník s produkty, Moises Taussig. Dům tehdy získal v přízemí byt 1 + 3 s obchodem a síní jdoucí až do dvora a v patře byt 1 + 4. Záchody v přízemku a patře byly umístěny ve zděném přístavku, v patře tam byl přístup z verandy. Další stavbu, skladiště obilí, prováděl stavitel Franz Lang roku 1870 ve dvoře, a další skladiště stavěl tamtéž roku 1896. V následujícím roce bratři Wilhelm a Rudolf Taussigovi postavili ve dvoře palírnu. A stavební činnost ve dvorním traktu neustala ani na počátku 20. století. Roku 1908 realizoval stavitel Karl Schrammel stavbu kůlny u přístavku v zahradě, a roku 1913 si Wilhelm Taussig nechal postavit ve dvoře prádelnu podle plánu stavitele Augusta Österreichera. V roce 1924 užíval jednu obchodní místnost řezník Karel Hajný a provedl tam vybílení, a roku 1925 firma Bohemia, která provozovala v přízemí domu pletárnu, postavila v zahradě kůlnu a skladiště. Roku 1927 dům zakoupil židovský obchodník Josef Bretschneider a provedl opravu vodovodu, odpadů a žumpy podle plánů architekta Wilhelma Korntnera. V roce 1934 byl zřízen místo pletárny nový obchod podle plánu stavitele Hanse Leupolda Löwenthala. V dalším roce se dům dočkal nové fasády, nátěrů oken, dveří a okapů. Rušno bylo v roce 1936 ve dvoře, kde Theodor Illing postavil patrovou budovu tiskárny podle plánů stavitele Gottfrieda Miksche. Do této budovy se nakonec nastěhovala i firma L. a V. Vilímkovi, výroba elektromotorů a sirén. Krátce po osvobození jsem měl možnost všemi objekty prolézat, a tak moje klukovská zvědavost objevila hromady papírových vlaječek s hákovými kříži, barevné obrazy Hitlera a celou řadu německých knížek a plakátů. Nejdobrodružnější byly výpravy do protileteckého krytu, kde jsem za války přežil několik náletů či spíše přeletů spojeneckých letadel. Kryt, opatřený vstupní železnou mříží, stojí na rušné křižovatce dodnes, stačí se rozhlédnout po hradební zdi. Dlužno dodat, že sloužil nejen obyvatelům okolních domů, ale také pracovníkům blízké továrny Lineol Werke, která stála na místě dnešního Cityparku. Tady se za protektorátu vyráběly nejen hračky, ale i součástky pro rakety V–1 a V–2.

Mělo by se vědět, že na samém konci války dopadly do těchto míst dvě zápalné bomby, z nichž jedna zcela zničila dřevěné kůlny a skladiště firmy Vilímek.

Oheň byl zavčas zlikvidován a na okolní budovy se nerozšířil. Další zajímavostí byl malý betonový kryt postavený na svahu mezi zahradou tohoto domu číslo 19 a továrnou Lineol Werke, stojící v údolí při Koželužském potoce. I tady se po válce dál bojovalo v lítých klukovských bitvách, při nichž nejednou zasvištěly vzduchem kameny. To všechno nenávratně zmizelo. A Koželužský potok, to byla jedna velká stoka. Ústila do něj všechna kanalizace jižní části města. Kdeže dávné fekálie jsou...

A pojďme znovu do historie. V roce 1800 dům vlastnil Jakob Eigel, a pak roku 1806 Anton Grobat, který se později psal Krobot. V roce 1822 dům prodal Johannu Ripperovi a ten jej

210

Znojemská ulice č. 19, vlevo dvorní objekt firmy Vilímek (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Ladislav Vilímek, v pracovním plášti, se zaměstnanci firmy roku 1938 (foto autora)

Znojemská 19

držel až do roku 1847, kdy jej dostali do vlastnictví manželé Johann a Johanna Ungerovi. Dům stál na parcele 80 sáhů čtverečních a dvůr se zahradou měl 55 sáhů. Adresář 1864 uvádí majitele Aloise Wedana a 1886 židovského obchodníka s produkty Moisese Taussiga. Stavební parcela měla 450 m2. V roce 1905 dům drželi manželé Wilhelm a Regina Taussigovi, a to až do roku 1926, kdy adresář uvádí dalšího židovského obchodníka, Josefa Bretschneidera, který se později vrátil zpět do rodné Brtnice a dům prodal manželům Theodoru a Amalii Illingovým.

A podnájemníci v domě, kožešník, účetní, krejčí, dílovedoucí, soustružník, ale také židovští manželé Rudolf a Bedřiška Kohnovi, Eduard Kohn, Artur Bienenfeld nebo manželé Desider a Berta Mandlovi z Budapešti. Zatím co Rudolf Kohn roku 1936 zemřel, jeho žena Bedřiška byla vystěhována z Jihlavy do Prahy a pak transportována do Terezína a koncentračího tábora Raasika, kde roku 1943 zahynula. Holocaust zasáhl i do života jejich dětí, dcera Marie ale přežila v Terezíně a syn Otta se dočkal osvobození v Buchenwaldu. Artur Bienenfeld spolu s manželkou zahynuli v neznámém koncentračním táboře a osud manželů Mandlových není znám.

Jediný, a na první pohled docela obyčejný dům v Jihlavě. A přesto naplněný neobyčejnými lidskými osudy. Nic nezmění ani skutečnost, že byl roku 1967 zbourán, že už nestojí. Není.

V pamětech tohoto města zůstane navždy.

211

22

Znojemská

Dům Znojemská číslo 22, jeden z mála bizarních objektů složitého půdorysu. Jinak jednoposchoďový dům s průjezdem a bílou klasicistní fasádou do Znojemské ulice. Ale stačilo otevřít vrata, projít ponurým průjezdem, překročit dřevěný trámek u druhých vrat, ujít pár kroků úzkou uličkou V Důlkách zvanou Středovka, a otočit se. Světe, div se. Mohutná zaoblená stěna se střílnami. Torzo barbakánu při Brtnické bráně. Pýcha nedobytné jihlavské pevnosti. A kolem ticho tichoucí.

Brtnickou bránu nalezneme na fresce z roku 1402 v kněžišti minoritského kostela.

Její pozdější podobu nám nabídne plán celého městského opevnění z roku 1647. A námi popisovaný dům číslo 22 poprvé objevíme na plánu stabilního katastru z roku 1835, kde je velmi dobře patrná zaoblená západní část domu, celý jeho nepravidelný půdorys, včetně dvoru s velkým dřevěným a malým zděným objektem, a budoucí zahradou v hradebním příkopu. Uvedený stav si dům uchoval, až na nepatrné odchylky, do demolice v roce 1967.

Pojďme nejdříve zalistovat v adresářích a podívejme se na majitele tohoto neobyčejně složitého obytného domu. V prvním adresáři z roku 1800 je uveden majitel Michael Meirner.

Dům držel až do roku 1809, kdy jej koupil Friedrich Goy. Další majitel je uveden roku 1813, byl jím Mathes Lang a to až do roku 1822, kdy adresář uvádí Franze Köcka. Roku 1847 dům držel spolu s manželkou Annou a podle adresáře dům stál na zastavěné ploše 196 sáhů čtverečních a dvůr měl rozlohu 96 sáhů. V roce 1864 byl majitelem Franz Urban a 1886 je uváděna Theresia Augustinová, žena hostinského. Zastavěná plocha domu s přístavbami činila tehdy 626 m2 a zahrada s dvorkem 421 m2. Od roku 1905 dům držel Josef Středa s manželkou Theresií a dětmi, a to až do demolice.

Nahlédněme proto do domovních listů vedených od roku 1923, kdy je uváděn majitel domu Karel Středa, jinak mydlář a obchodník se stavebními hmotami a barvami. Stojí za zmínku, že jeho manželka Marie, původem Židovka, byla 23. října 1944 transportována do Hagiboru a Terezína, kde se nakonec dočkala osvobození. Karlův bratr Alois, byl velice zná-

216

Kiosek na Znojemské ulici č. 22 na kresbě E. Gleixnera (archiv autora)

Znojemská 22

Znojemská č. 22 s kioskem a průchodem do uličky V Důlkách, zvané Středovka

Znojemská ulice č. 22 – dvorní trakt s uličkou V Důlkách

(Dvě fotografie Muzeum Vysočiny Jihlava)

mým a dlouholetým kostelníkem u minoritů, a pokud mu zdraví sloužilo, vodil procesí jihlavských poutníků na Křemešník a na Plandry, než byla tato procesí počátkem padesátých let úředně zakázána. Byl patrně posledním pečovatelem o barokní kapličku sv. Trojice ve Starých Horách, kterou bílil vápnem až do doby, kdy byla neznámým vandalem rozbořena. Na Mikuláše, oděn do krásného kněžského ornátu, přicházel i do naší rodiny a naděloval nám dárky, cucavé bonbóny v bílé punčošce a čokoládové, zabalené do střapatých papírků na bílé metle. Nechybělo ani pár jablek a fíky v papírovém pytlíku.

V labyrintu tohoto domu se od roku 1923, až do demolice roku 1967, vystřídali v podnájmech dělníci, úřednice, rotmistr, mistr přádelny, klempíř, tiskař, provazník, mechanik, cukrář, městský strážník, sklepník nebo železničář. Pobývala tady Božena Hauptová z položidovské rodiny, která přečkala dramatické dny protektorátu, zatím co její otec Hynek zahynul roku 1942 v koncentračním táboře ve Flosenbürgu. Roku 1926 byly v přízemí domu tři obchody, stavebních hmot a barev Karla Středy, cukrárna Raimunda Urbana a hodinářství Otakara Kuta.

Ve stavební složce domu nalezneme první dokument z roku 1857, kdy majitel Johann Urban provedl první menší stavební úpravy uvnitř objektu. Z roku 1859 je doložen list týkající se stavby pekárny pro Wenzla Triebwassera. Pak následuje další z roku 1881, ve kterém hostinský Josef Kunaschek požaduje instalaci kotle pro kuchyň a lokál. Z roku 1886 můžeme prohlížet plán na navýšení původně přízemního domu do patra, který pro majitele Josefa Betzelyho kreslil stavitel Franz Lang. Pohled do interiérů tohoto domu nám umožňuje další stavební plán Franze Langa z roku 1899, pořízený pro majitele domu Leopolda Barie, který se rozhodl zřídit nové

217

záchody a žumpu. Při letmém pohledu do plánu zjistíme, že jednopatrový dům měl šindelovou střechu, v přízemí malý byt 1 + 1 a v patře 1 + 2. Záchod byl zbudován na úzkém dvorku mezi domovní a hradební zdí.

V roce 1902 dům držel sládek Emil Lichtwitz z pivovaru v Rantířově. Pocházel z židovské rodiny z Dačic a v Jihlavě pobýval až do roku 1910, kdy se přestěhoval a podnikal ve Slavonicích.

Později se do Jihlavy navrátil. Spolu s manželkou Julií jsou pohřbeni na zdejším židovském hřbitově. Od roku 1905 dům zakoupila Terezie Středová a společníci. První stavební úpravy provedl pro novou majitelku jihlavský architekt Franz Wittenberger v roce 1925. Tehdy došlo k opravě celé domovní fasády. Podobně se dělo roku 1927, kdy došlo na opravu domovního průčelí a postavení dřevěné kůlny ve dvoře podle plánku stavitele Ing. Antonína Klukala. Pak následovala úprava bytu v prvním patře podle plánu stavitele Hanse Leupolda Löwenthala, která byla provedena roku 1928, a týž stavitel opravil o rok později celou domovní fasádu. V roce 1930 se na průčelí objevily trhliny. Bylo zjištěno, že pocházejí od vadné městské stoky procházející pod domem do blízkého Koželužského potoka. Snad stojí zmínit, že stoka byla klenutá a široká 4,3 m.

Důkladné opravy se dům dočkal roku 1935, kdy stavitel Emanuel Österreicher provedl opravu dvorního objektu, omítek, střechy a okapů. Poválečnou opravu omítek v průčelí, římsy, a oblílení celého domu provedl obchodník Karel Středa roku 1948. V roce 1958 došlo k částečné demolici hradební zdi stojící v těsné blízkosti domu. Ponechána zůstala pouze část tvořící stěnu jedné z obytných místností a záchodu. Přesto navlhání domovních zdí a stropů dále pokračovalo a odborná komise se shodla na zbourání tohoto zchátralého domu. K demolici došlo v závěru roku 1967. Obyvatelé obdrželi příkaz k vyklizení objektu do 31. října 1967. A pokud si dobře pamatuji, bylo při bourání barbakánové zdi se střílnami použito dynamitu. Inu, jihlavská pevnost byla postavena na svou dobu skutečně nedobytně.

218

25–31

Znojemská

Dům Znojemská ulice číslo 25. Jeho poslední majitelé dali pojmenování této malé části Jihlavy, rozkládající se kolem jejich domu a mostku přes Koželužský potok. Kdo by z Jihlavanů nevěděl, kde bývalo U Žampachů. Ano, v údolí při nepříliš vábném potoce a v prudké zatáčce, kde příchozí nebo přijíždějící museli absolvovat cestu s kopce do kopce, ať už jejich cesta vedla do Jihlavy a nebo z města ven.

Otevřel jsem domovní list a čtu, roku 1911 zapsána majitelka Františka Žampachová a pak spousta podnájemníků, dělníci, obuvník, truhlář, pokrývač, krejčí, nádeník, zedník, pekař, městský zaměstnanec, obchodní pomocník a nakonec ubytovna pro zaměstnance národních podniků Stavby silnic a železnic a Plynostavu, kteří tady v letech 1952–1954 budovali nový most z Jihlavy do Znojma. Zalistoval jsem i v adresáři z roku 1926, kdy v tomto domě provozoval svůj obchod uhlím a dřevem Jan Žampach, a další obchod smíšeným zbožím vedl Leopold Žampach.

V průvodci Jihlavou z roku 1996 je zmínka o zdejší oblíbené hospodě, ale to je mylná informace. Žampachovi hospodu ani nálevnu nikdy neměli, a pokud pan Leopold přece jenom někomu něco na zdravíčko nalil, bylo to jenom mezi čtyřma očima.

Náš první pohled do těchto míst nám nabídl plán města z roku 1785, stály tady tři domy. Zřetelně byla celá tato řada domů zachycena až na plánu Jihlavy a okolí z roku 1924. Dům číslo 25 měl zastavěnou plochu ve tvar L a přináležel k němu veliký dvůr. Za domem, v poměrně příkrém stoupání, následovaly domy s čísly 27, 29 a 31. Všechny byly společně zbourány a místo dnes připomíná jenom travnatá stráň a kousek původní dlážděné silnice.

Majitele tří nejstarších domů uvádí poprvé adresář města z roku 1806, číslo 27 obývala vdova Kummermeyerová a čísla 29 a 31 vlastnil Johann Höck, jehož rod se na domech udržel až do roku 1864. Tehdy se místu s názvem Lederergrund, Koželužské údolí, dostalo nového pojmenování Hauptstrasse, Hlavní ulice. Teprve roku 1880 můžeme na plánu města číst další název Wiener Gasse, Vídeňská ulice. V roce 1924 plán zaznamenal pojmenování Znojemská ulice, které se mezi starými Jihlavany udrželo ještě po druhé světové válce, kdy ulice byla znovu přejmenována na Malinovského.

Domu číslo 27 se dochoval domovní list založený roku 1911 obchodníky Vojtěchem a Františkou Žampachovými, které roku 1933 zastoupila Marie Landsmannová spolu s Marií a Annou Patřímovými. Jejich podnájemníky byli povětšinou dělníci a dělnice z tabákové továrny, obuvníci, truhlář, pokrývač, krejčí, zedník, nádeník, pekař, a roku 1954 byli v domě ubytováni zaměstnanci Plynostavu Ostrava.

222

Znojemská 25–31

Znojemská ulice č. 25 „U Žampachů“ před demolicí (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Dům číslo 31 byl patrový, postavený nad příkré stráni na potokem. Podle několika dochovaných stavebních spisů víme, že roku 1858 byli majiteli manželé Franz a Anna Dobrowolny, a toho roku provedli stavební úpravy několika místností v domě. Roku 1884 prováděla úpravy interiéru majitelka Elisabetha Froschauerová. Potom dům držel roku 1924 jihlavský podnikatel a obchodník železem Josef Zalábek, který v sousedství založil už roku 1920 továrnu na výrobu podkovářských potřeb, ve které potom zvolna pokračovala firma Kotva, podnikatelů Poláka a Hoppa. Po znárodnění nesl onen národní podnik název Kovolit. Poslední objekty této firmy, které patřily učňovskému středisku, byly zbourány při budování Cityparku.

Po panu Zalábkovi pobýval v domě číslo 31 až do roku 1945 obuvník Emanuel Čelák.

V roce 1932 provedl výměnu oken v domě a roku 1940 úpravu některých místností. Z roku 1948 se dochoval popis domu, který měl být podkladem pro jeho demolici. Z obsahu se dovídáme, že schodiště do patra bylo zaklenuté, schody dřevěné a jedna místnost v přízemí byla valeně zaklenutá s lunetami. V dalších místnostech byly trámové stropy. Střecha byla šindelová a pokrytá lepenkou. Část domu byla podsklepena. Dům byl velmi zanedbaný a komise uvedla, že byl v dezolátním stavu. Roku 1950 došlo k jeho demolici. Mezi podnájemníky můžeme nalézt majitele pletárny, holiče, dělníky blízkých továren, strážníka, číšníka, zedníka, obuvníky a tesaře. Někteří z nich byli Němci, a po osvobození v roce 1945 byli přemístěni do internačního tábora ve Starých Horách. Roku 1948 tady bylo nakrátko ubytováno mnoho romských přistěhovalců.

U Žampachů, na pravém břehu Koželužského potoka, stávalo domů více. Půdorysy těchto romantických a půvabných staveb můžeme vidět na plánech města ještě ve 20. století. Bylo to nejen několik samostatných přízemních domků s dvorkem a zahrádkou, ale stál tady i větší statek s ohradní zdí a bránou s vraty. Opodál, uprostřed dvou mohutných lip, stál krásně tepaný železný kříž na kamenném soklu. Chodíval jsem kolem něj denně do práce. Denně bývaly

223

Železný kříž tady stojí dodnes (foto Eva Bystrianská)

u kříže čerstvé květiny, které sem přinášela paní Kubátová. V roce 1960 byl kříž restaurován L. J. Kozanym. Do 21. století však vstoupil zarostlý křovím, zavalený odpadky a poničený vandaly.

V nedávné době byl znovu restaurován a přemístěn opodál. Původně stával při domě koželuha Wenzla Brucknera, který jej nechal postavit roku 1823 a téhož roku posvětit farářem Martinem Weberem od sv. Jakuba, což dokládá letopočet na kamenném soklu.

Dům číslo 32 měl velkou a členitou zastavěnou plochu a ve stráni za domem velkou zahradu. Domovní list založila roku 1924 majitelka Emma Pirschlová. V roce 1931 se majiteli domu stali manželé Leopold a Kristýna Žampachovi, majitelé obchodu smíšeným zbožím. Mezi jejich podnájemníky patřili dělník, pletařka, obuvník, zedník, pokrývač, zahradník, brusič skla, trafi kant, strojní topič, úředník a obchodník. Nelze nevzpomenout kolovrátkáře Jana Petschenku, který tady našel přístřeší v roce 1923. Po válce tady pobýval už jenom zaměstnanec Městského národního výboru, autoklempíř a roku 1950 byla v domě zřízena romská ubytovna.

Přízemní domek číslo 34 stál spolu s kůlnou uprostřed nevelkého dvorku a ve stráni měl malou zahrádku. Domovní list založil roku 1891 majitel František Kysela. Mezi jeho podnájemníky patřili švec, hodinář, tkadlec, posluhovačka, hudebník, nádeník, prodavač, zedník, noční hlídač a dělníci a pletaři z blízkých továren. Po válce, v roce 1948, byla v domě ubytovna stavebních dělníků pracujících na stavbě znojemského mostu.

Dům číslo 36 byl nejmenší, bez zahrádky, snad jen s malým prostorem před domem. Stál poměrně vysoko na stráni. Domovní list založil soukromník Bernhard Metal a mezi jeho pár podnájemníků patřili tkadlec, stolař a dělník.

Takový byl osud jednoho jediného místa v našem městě zvaného U Žampachů. A podobných míst máme mnoho. Připomínejme si je. Nezapomínejme na ně. Na řadě z nich není zhola nic. A přece tady bývalo mnoho zajímavého a krásného.

A ještě jedna vzpomínka, kterou nelze nechat bez povšimnutí. Psal se rok 1945. Osvobození Jihlavy. Ulicemi hřměly tanky a kolony aut Rudé armády. Jezdilo se i zákrutami U Žampachů. Žádná jiná cesta do města od jihu nevedla. Stalo se, že jedna cisterna minula mostek a sjela či spadla do Koželužského potoka. A zůstala tam nadlouho. Nejprve byla navštěvována zájemci o naftu. Po vyprázdnění byla ve středu zájmu klukovských her. Postupně se vytrácela, až zůstal jenom holý rám podvozku. A nakonec zůstal jen potok. Proudí tady dodnes a dlužno dodat, že je mnohem čistější, než býval.

Kdo by si chtěl celé popisované místo barvitěji připomenout, nechť si prohlédne staré jihlavské pohlednice. Na jedné takové, kolorované, může vidět celé údolí v roce 1849. S rámovými poli, koňskými potahy, dnes už zbořenými domy a domky a tiše si povzdechnout, Jihlava byla už tenkrát kouzelná. Městský ráj to napohled.

224

Prostor „U Žampachů“ koncem roku 1945, úložiště nábytku z německých a židovských bytů (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Pohled na město od jihu z roku 1849, při spodním okraji zleva domy č. 27, 29 a 31 (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Znojemská 25–31

225

Přehled domů dle orientačních a popisných čísel První popisná čísla domů byla v Jihlavě zavedena roku 1774. K první změně došlo roku 1813 (viz staré čp.), současné číslování je z roku 1955.

Benešova 6, čp. 1314 Benešova 33, čp. 1028 Benešova 42, čp. 1678 Benešova 44, čp. 1679 Benešova 46, čp. 1682 Dvořákova 1, čp. 1929 Dvořákova 3, čp. 1928 Dvořákova 4, čp. 1681 Dvořákova 5, čp. 1927 Dvořákova 7, čp. 1926 Dvořákova 9, čp. 1925 Dvořákova 11, čp. 1924 Dvořákova 13, čp. 1923 Dvořákova 15, čp. 1922 Dvořákova 17 - zbořen Fibichova 8, čp. 937 Fibichova 12, čp. 936 Fibichova 16, čp. 910 Fibichova 26, čp. 900 Kosmákova 4, čp. 1096 Kosmákova 6, čp. 1118 Kosmákova 8, čp. 1119 Kosmákova 10, čp. 1120 Kosmákova 12, čp. 1121 Kosmákova 14, čp. 1122 Krecl / Masarykovo náměstí 67, čp. 99 Krecl / Masarykovo náměstí 68, čp. 1204 Krecl / Masarykovo náměstí 70, čp. 1202 Krecl / Masarykovo náměstí 71, čp. 1201 Krecl / Masarykovo náměstí 72, čp. 1200 Krecl / Masarykovo náměstí 73, čp. 1199 Krecl / Masarykovo náměstí 75, čp. 1202 Krecl / Masarykovo náměstí 76, čp. 1203 Matky Boží 2, čp. 1205 Matky Boží 4, čp. 1206 Matky Boží 6, čp. 1207 Matky Boží 13, čp. 1180

Matky Boží 15, čp. 1179 Matky Boží 16, čp. 1240 Matky Boží 17, čp. 1178 Matky Boží 19, čp. 1177 Matky Boží 36, čp. 1023 Matky Boží 38, čp. 1022 Matky Boží 40, čp. 1026 Matky Boží 44, čp. 1027 Matky Boží 43, čp. 1016 a 1018 Matky Boží 45, čp. 1019 Matky Boží 47, čp. 1020 Matky Boží 49, čp. 1021 Matky Boží 51, čp. 1688 Matky Boží 63, čp. 1683 Mrštíkova 3, čp. 1175 Mrštíkova 5, čp. 1175 Mrštíkova 7, čp. 1174 Mrštíkova 9–Židovská 20, čp. 1173 Minoritská 4, čp. 1150 Minoritská 6, čp. 1151 Minoritská 8, čp. 1152 Minoritská 5, čp. 1156 Minoritská 7, čp. 1155 Palackého 4, čp. 1209 Palackého 6, čp. 1210 Palackého 8, čp. 1213 Stará ulička 3, staré čp.311 Stará ulička 5, staré čp.310 Stará ulička 7, staré čp.309 Stará ulička 9, staré čp.308 Stará ulička 11, staré čp.307 Stará ulička 13, staré čp. 306 Stará ulička 4, čp. 1110 Stará ulička 6, čp. 1111 Stará ulička 8, čp. 1114 Stará ulička 10, čp. 1115 Stará ulička 12, čp. 1116

231

Stará ulička 14, staré čp.318 Stará ulička 16, čp. 1117 Na Sádkách 1, čp. 896 Na Sádkách 3, čp. 895 Pod Příkopem 1, čp. 911 Pod Příkopem 2, čp. 935 Pod Příkopem 3, čp. 912 Pod Příkopem 4, čp. 934 Pod Příkopem 5, čp. 914 Pod Příkopem 6, čp. 933 Pod příkopem 7, čp. 913 Pod Příkopem 9, čp. 915 Pod Příkopem 11, čp. 916 Pod Příkopem 13, čp. 917 Pod Příkopem 15, čp. 918 Pod Příkopem 17, čp. 919 Pod Příkopem 19, čp. 920 Smetanova 3, čp. 1074 Smetanova 5, čp. 1075 Smetanova 7, čp. 1076 Telečská 1, čp.940 Telečská 2, čp. 1690 Telečská 4, čp. 1690 Telečská 5, čp. 932 Telečská 6, čp. 1691 Telečská 7, čp. 931 Telečská 8, čp. 1692 Telečská 10, čp. 1693 Telečská 12, čp. 1694 Telečská 13, čp. 1724 Telečská 14, čp. 1704

232 Telečská 16, čp. 1705 Telečská 18, čp. 1703 Telečská 20, čp. 1706 a 1707 Telečská 22, čp. 1708 Telečská 24, čp. 1709 U Brány 1, staré čp. 401 U Brány 3, staré čp. 402 Věžní 1, čp. 1032

Věžní 3, čp. staré čp.402 Věžní 9, čp. 457 Věžní 11, čp. staré čp.525 Věžní 13, čp. staré čp.525 Věžní 18, čp. 1276 Věžní 20, čp. 1277 Věžní 22, čp. 1278 Věžní 24, čp. 1279 Věžní 26, čp. 1280 Věžní 28, čp. 1281 V Důlkách 4, čp. 949 V Důlkách 8, čp. 953 V Důlkách 5, čp. 1015 V Důlkách 7, čp. 1014 V Důlkách 9, čp. 1013 Zahradní 4, čp. 3507 Zahradní 5, čp. 668 Zahradní 6, čp. 3508 Zahradní 7, čp. 911 Znojemská 15, čp. 670 Znojemská 17, čp. 672 Znojemská 19, čp. 673 Znojemská 20, čp. 992 Znojemská 21, staré čp. 214 Znojemská 22, čp. 991 Znojemská 23, čp. 673 Znojemská 24, čp. 990 Znojemská 25, zbořen Znojemská 27, zbořen Znojemská 29, zbořen Znojemská 31, čp. 2571 Znojemská 26, čp. 989 Znojemská 43, čp. 740 Židovská 3, čp. 1104 Židovská 4, čp. 1197 Židovská 5, čp. 1105 Židovská 6, čp. 1196 Židovská 7, čp. 1106 Židovská 8, čp. 1195 Židovská 10, staré čp. 417 Židovská 11, čp. 1109 Židovská 12, čp. 1194

Židovská 13, čp. 1112 Židovská 14, čp. 1194 Židovská 15, čp. 1113 Židovská 16, čp. 1193 Židovská 18, čp. 1168 Židovská 23, čp. 1136 a 1137

Prameny Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava (dále jen SOkA Jihlava), fond Archiv města Jihlava do roku 1848, odd. Magistrát Politicum 1786–1849 SOkA Jihlava, fond Archiv města Jihlava od roku 1849, odd. Stavební archiv 1850–1967 SOkA Jihlava, fond Městský národní výbor Jihlava (1923) 1954–1990 (1992), inv. č. 264, 270, 280, 283, 305, 318, 320, 321, 325, 331, 339, 343, 345, 355, 359, 364, 370, 394, 395 a 399, Domovní archy SOkA Jihlava, fond Farní úřad u sv. Jakuba Jihlava, inv. č. 90, Výkaz v Jihlavě bydlících Židů v roce 1861 (Ausweis über die in Iglau wohnenden Israeliten in Jahre 1861)

Literatura Antonín BARTUŠEK – Arnošt KÁBA, Umělecké památky Jihlavy, Havlíčkův Brod 1960 Bohumír BRADÁČ, Jihlava. Kulturně-historický a místopisný průvodce po Jihlavě a nejbližším okolí, Jihlava 1926 Jihlava město a okolí, Jihlava 1933 U pranýře a na popravišti, Vlastivědný sborník kraje jihlavského I, 1922–1923, s. 49, 57, 65, 73 Ignaz GÖTH – Oskar SCHORNBÖCK – Rudolf STEPHAN, Iglau und seine Umgebung, Iglau 1937 Häuser-Verzeichniss der königlichen Kreis- und Bergstadt Iglau mit den Namen ihrer Besitzer, Benennung der öffentlichen Plätze und Gassen sammt historischen Bemerkungen über die Ableitung derselben und einigen statistischen Notizen, Iglau 1847 Häuser-Verzeichniss der königlichen Kreis- und Bergstadt Iglau, Iglau 1864 Historický atlas měst České republiky, svazek č. 8 – Jihlava, Praha – Jihlava 2000 František HOFFMANN, Historický kalendář města Jihlavy, Jihlava 1957 Listy a obrazy z minulosti Jihlavy, Jihlava 1999 Místopis města Jihlavy v první polovině 15. století, Jihlava 2004 Theodor ILLING, Adressbuch der Stadt Iglau 1913, Iglau [1912] Zdeněk JAROŠ, Jihlavské ulice, Jihlava 1993 Julius Hugo KRUSPL, Vollständiges nach authentischen Quellen zusammengestelltes Adress- und Nachschlagebuch der königlichen Stadt Iglau …, Iglau 1892 Julius KRUSPL – August ILLING, Vollständiges Adress-buch der königl. Stadt Iglau für das Jahr 1905, Iglau 1905 Johann KUNDT, Verzeichniss deren in der königl. Kreis-und Bergstadt Iglau befindlichen Gassen, Hausinhabern, und numerirten Häusern, Iglau 1800, 1806 Verzeichniss deren in der königlichen Stadt Iglau bestehenden Plätze, Gassen und Häuser mit Bennenung der Hauseigenthümer, Iglau 1809 Dobroslav LÍBAL, Jihlava – asanační plán historického jádra města. I. díl – průzkumy a rozbory.

Stručný stavební vývoj a architektonické hodnocení objektů. Strojopis, Praha 1962

233

Orientirungs- Schema der königlichen Stadt Iglau, Iglau 1878 Orientirungs- Schema der königl. Stadt Iglau, Iglau 1886 František PATOČKA, Adresář města Jihlavy. Adressbuch der Stadt Iglau, Jihlava 1924, 1926 Verzeichniss der in der k. Kreis- und Bergstadt Iglau bestehenden numerirten Houser mit den Namen ihrer Besitzer, der öffentlichen Plätze und Gassen mit historischen Bemerkungen über die Ableitung ihrer Bennenungen samt einem Anhange der Pfarr- und Armenbezirke, Iglau 1834 Verzeichniss der in der königl. Kreis- und Bergstadt Iglau bestehenden öffentlichen Plätze, Gassen und numerirten Häuser mit Bemerkung ihrer besondern Eigenschaften, und ihrer Eigenthümer, Iglau 1822, 1826 Verzeichniss der in der königlichen Stadt Iglau bestehenden öffentlichen Plätze, Gassen und Häuser nach der neuen Nummerirung, Iglau 1813 Vollständiges Adressbuch der Stadt Iglau 1910–1912, Iglau [1909]

Obrazová část Muzeum Vysočiny Jihlava, Sbírka fotografií, skleněných negativů a fotoarchiv Moravský zemský archiv v Brně, fond D 22, Sbírka map a plánů, sign. 325, výřez, Plán Jihlavy s předměstími z roku 1785 Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, fond Sbírka fotografií a fotonegativů Jihlava, sign. L II.k 139/1-373 (viz jednotlivé fotografie) Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, fond Sbírka map a plánů, výřezy, sign. Plán 1-2, Opevnění Jihlavy z roku 1647 a Plán 1-15a, Plán města z roku 1913 Soukromý archiv Martina Herzána Soukromý archiv Stanislava Jelínka Soukromý archiv Ladislava Vilímka

234

Poděkování Moje poděkování patří především statutárnímu městu Jihlava, které se rozhodlo ke knižnímu vydání jedné části mého vyprávění o zbořených či přestavěných domech v Jihlavě. Děkuji rovněž redakci Jihlavského deníku za publikování jednotlivých pojednání v seriálu čítajícím celkem 156 dílů a vycházejícím nepřetržitě od roku 2012. Zvláštní poděkování si zaslouží redaktor Jihlavského deníku, Stanislav Jelínek, za dotváření jednotlivých dílů seriálu doprovodnými texty a fotografiemi.

Dále bych rád poděkoval vedení a všem pracovníkům Státního okresního archivu v Jihlavě, kteří mi přinášeli do badatelny bezpočet mnou požadovaných archiválií, a zvláště pak děkuji Mgr. Petru Dvořákovi za pomoc při výběru odborné literatury, fotografií a plánů a jejich skenování.

Stejně tak patří můj dík vedení a pracovníkům Muzea Vysočiny Jihlava, PhDr. Radimu Gondovi PhD., Ingrid Kotenové a Sylvě Pospíchalové za vyhledávání dosud nepublikovaných fotografi í jihlavských osobností a zmizelých domů a jejich úprav pro knižní vydání.

Radost mi udělaly nevšední obrázky uličky V Důlkách a Dvořákovy ulice. Za jejich zaslání děkuji PhDr. Martinu Herzánovi.

Konečně děkuji Bc. Janě Petrůjové a Mgr. Janě Škrdlové za pečlivou korekturu a řadu doplňujících dat k popisovaným domům a místům.

Velice si vážím konečné podoby tohoto knižního vydání, které z hromádek popsaných papírů a fotografií, nevšedním způsobem vytvořila grafička Eva Bystrianská.

Závěrečný dík patří mojí manželce Miladě. Doprovázela mě nejen při všech procházkách jihlavskými ulicemi, ale trpělivě přepisovala všechny moje čmáranice, které jsem přitom pořizoval.

235

I domy umírají vstoje

Ladislav Vilímek

Na obálce použity fotografie Muzea Vysočiny Jihlava.

Vydalo statutární město Jihlava v roce 2014 Vydání první Grafické práce a sazba Eva Bystrianská Tisk Protisk Prchal s. r. o., Velké Meziříčí Náklad 500 kusů Jihlava 2014 ISBN 978-80-88003-06-9

Pávov Staré Hory Borovinka

Reindlerův dvůr (Bedřichov) U jezuitského mlýna

Jih

la

va

U Českého mlýna

Dřevěné Mlýny

Jánský Kopeček

va

sko

Jirá

Hruškové Dvory a

lav

ce

Jih

uli

Na Hliništi

Hřbitov (Smetanovy sady)

Žižkova ulice

Panský Mlýn Heulos Telečská ulice

U Koželuhů

U Dlouhé stěny

ulic e

potok

vka

ká

nic

Jihlá

Brt

oje m

ská

Na Bělidle Zn

Koželužský

ce

uli

Pančava

Sasov

Handlovy Dvory