vlnarska-centra by Eva Bystrianska

Vlnařská centra Evropy

Brno – Jihlava

Od počátků do 20. století

Vlnařská centra Evropy. Brno – Jihlava. Od počátků do 20. století Autoři evropské části výstavy: Gérard Gayot, Université Charles de Gaulle Lille Giovanni Luigi Fontana, Universitá di Padua Autoři brněnské a jihlavské části výstavy: Libor Blažek, Archiv města Brna Radana Červená, Archiv města Brna Petr Dvořák, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava Lukáš Fasora, Historický ústav FF Masarykovy university Helena Nedbalová, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava Renata Pisková, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava Bohumír Smutný, Moravský zemský archiv v Brně Vlastimil Svěrák, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava Gérard Gayot, Univ. Charles de Gaulle-Lille 3, Directeur de l‘Institut fédératif de recherche sur les économies et les sociétés industrielles-CNRS, président de l‘Association française des historiens économistes Výstava byla realizována s podporou těchto institucí: Archiv města Brna Magistrát města Brna Matice moravská Moravský zemský archiv v Brně Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava Muzeum Vysočiny Jihlava Technické muzeum v Brně Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura (MSM 0021622426) Westsächsisches Textilmuseum Crimmitschau Letohrádek Mitrovských Zvláštní poděkování patří: Radku Slabotínskému, Technické muzeum v Brně Olze Kubecové, Kulturní a informační centrum Brno Claudii Schindler, Westsächsisches Textilmuseum Crimmitschau Tomáši Drobnému, Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor kultury a památkové péče Bronislavu Chocholáčovi, Matice moravská Petře Mertové, Technické muzeum v Brně Petru Lukasovi, Letohrádek Mitrovských Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu Partneři: Sýkora, KARS-Brno Letohrádek Mitrovských na Starém Brně Brněnská továrna plstí, s. r. o. Kožešiny SCHÖN ISBN: 978-80-86736-08-2 (Archiv města Brna. Brno) ISBN: 978-80-86931-31-9 (Moravský zemský archiv. Brno) ISBN: 978-80-86382-15-9 (Muzeum Vysočiny. Jihlava) © Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava a Muzeum Vysočiny Jihlava

Obsah Úvod

I. Od řemesla k tovární výrobě

II. Jihlavští soukeníci: vzestupy a pády početného cechu Počátky soukenictví v Jihlavě – do třicetileté války Soukeníci v Jihlavě od třicetileté války do počátku 20. století

16 16 22

III. Vlnařský průmysl v Brně a na Jihlavsku Zlaté období vlnařského průmyslu v Brně Vlnařství na Jihlavsku v 19. a 20. století Osobnosti vlnařského průmyslu Továrny Textilní školství v Brně Život kolem vlny Vzpomínky Františka Halase na práci v brněnské textilce 1889–1914 Dělnické hnutí Bydlení dělníků a továrníků Vlnařství ve 20. století

32 32 38 44 48 58 66 68 72 82 90

IV. Současnost

zleva: Crimmitschau, Roubaix. Fotograﬁe z publikace Roubaix-Tourcoing et les villes lainières d’Europe, 2005.

Brno a Jihlava jako vlnařská města? Vlastně ani ne, nebo jen tak trochu. Francouzské Roubaix, německé Crimmitschau nebo polská Lodž, to jsou vlnařská města. Města desítek a stovek komínů a kolem nich stísněných dělnických sídel. Tovární komíny, tak jak vládly obzoru obyvatel průmyslových měst, si podobně dominantní postavení v obrazu Jihlavy nebo Brna nikdy nezískaly. A pokud ano, tak byla mnohými jejich strmějící pýcha považována za šmouhu na tváři města. Ať se to současníkům líbilo nebo ne, textilní průmysl obyvatelům obou měst přinášel peníze nutné k životu, a některým navíc značnou moc a slávu. Textilní výroba v průběhu posledních desetiletí z obou měst prakticky zmizela, tu a tam zbyly jen komíny, chátrající tovární haly a hlavně vzpomínka. Vzpomínka na éru slávy vlnařství v obou městech, na lidi, kteří práci v textilkách obětovali léta života.

Soukenické řemeslo ve středověku Česání sukna po valchování soukenickými štětkami, aby bylo možno sukno dále postřihovat a upravovat. Soukenické štětky se zhotovovaly ze šišek bodláku (dipsacus fullonum), upnutých v držadle.

Barvení utkaného kusu sukna ve velkém kotli.

Soukenická manufaktura hraběte Jana Josefa Valdštejna v Horním Litvínově vznikla v roce 1715 a patřila k prvním manufakturním podnikům v Čechách a na Moravě. Majitel nechal zhotovit v roce 1728 album rytin, zobrazující na 20 tabulích pracovní postupy při výrobě sukna v jeho podniku (Designatio Iconographica Oberleutensdorfenses Pannaria Ofﬁcinas, Vulgo Fabricas Penicilli arbitrio Representans). Sklad a třídění vlny. Nakoupená vlna byla dovážena v pytlích do skladu, kde byla nejprve zvážena. Pak byla vysypána do velkých košů a u velkých stolů byla přebírána a podle jakosti tříděna. Tuto práci většinou vykonávaly ženy a děti. Mykárna. Zde byla vypraná vlny drastěna. Nejprve byla ručně čechrána dětmi a pak byla kropena rostlinným olejem, aby se lépe zpracovávala. Tuto práci vykonával muž s chlapcem jako pomocníkem. Pak byla vlna poprvé drastidly mykána nebo česána.

Přádelní dílna. V přádelně byla vlna podruhé mykána nebo česána k výrobě útku a osnovy. Vlna byla přádelním mistrem vážena a rozdělována přadlenám, které ji předly pomocí přádelních kol. Z přádelny šla osnovní příze ke snování a klížení pomocí klihu. Tkalcovská dílna. Ve tkalcovně se navíjela osnova na osnovní vál, byla protahována brdem a navíjena na stav. Zde se také zhotovovaly útkové cívky na vetkávání útku do osnovy. Utkané hrubé sukno bylo práno a dopravováno do vyšívárny.

Valchovna. Z vyšívárny, kde se z něj odstraňovaly nopy a uzlíky, bylo sukno dáno do valchovny, kde bylo plstěno. V manufaktuře byly tři valchovnice, z nichž každá měla dvě stoupy. K plstění se používalo teplé vody, mýdla a jiných prostředků. Zde bylo sukno také zbavováno zbytků klihu a oleje. Ve valchovně pracovali muži i děti, které pomáhaly při donášce teplé a studené vody, muži nosili sukno a obsluhovali valchu. Barevna. Z valchy šlo nebarvené sukno do barevny, kde bylo barveno ve velkých měděných kotlích. Byly zde kotle na základní barvy červenou a modrou. Barvené sukno bylo znovu práno a sušeno a dále šlo do úpravny, kde bylo postřihováno a lisováno.

Během průmyslové revoluce v 19. století byla veškerá práce ve výrobě suken vykonávána prostřednictvím strojů poháněných zpočátku parními stroji, později elektrickými motory.

1 2 3 4 5

Základní třídění (taxování) vlny bylo prováděno ručně repasérem. Ruční třídění vlny podle jakosti do košů. Praní vlny v teplé vodě (jen do 60 stupňů) tak, aby se vlna nezplstila. Prací linka zvaná leviathan. Prádelna vlny, rozvod parní síly k jednotlivým strojům pomocí transmisí a řemenů (umělecké ztvárnění). Sušení vyprané vlny.

Fotograﬁe 1–15 převzaty z publikace Roubaix-Tourcoing et les villes lainières d’Europe, 2005.

6 7 8 9 10 11

Mykací stroj, který urovnával a načechrával vlákna vlny. Proces výroby česané příze byl zdlouhavější než mykané. Stroj na protahování pramenů. Pramenné cívky. Česání pramenů. Selfaktor, přádelní stroj na výrobu česané příze. Selfaktor, přádelní stroj na mykanou přízi, kde byla navíjena a zakrucována.

12 13 14 15

Motárna přaden. Příze se převíjí z cívek na přadena. Stroj na pásové snování osnovy pro tkalcovský stav, která byla poté převíjena na osnovní vál. Vyšívárna, kde se odstraňovaly z tkaniny vyčnívající uzlíky a nopky. Barevna kusová. Sešitý kus barvené tkaniny obíhá po dřevěném válci a pravidelně se namáčí do barvícího roztoku.

na vedlejší straně nahoře: Valchářský stroj z nabídkového letáku ﬁrmy Paul Klug, Crimmitschau, Sasko. MZA Brno, fond H 248 – Západomoravské továrny na sukna a přikrývky, a. s., Malý Beranov, kart. 113. na vedlejší straně dole: Valchářské stroje z nabídkového letáku ﬁrmy Paul Klug, Crimmitschau, Sasko. MZA Brno, tamtéž. nahoře: Stroj na navíjení osnovy. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. dole: Dřevěné rámy na sušení utkaného zplstěného sukna, Flachneckerova soukenická továrna v Březinových sadech v Jihlavě. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

na vedlejší straně nahoře: Hala tkalcovny v Malém Beranově. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. na vedlejší straně dole: Přádelní stroj a mykací stroj na zpracování vlny. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. nahoře: Plány jednoduchého a dvojitého valchářského stroje ﬁrmy Carl Gruschwitz, strojírna, Chotyně u Hrádku nad Nisou. MZA Brno, fond H 248, kart. 113. dole: Plán navíjecího stroje. MZA Brno, fond H 249 – Ludvík Hayer, továrna na sukna, Třešť, kart. 295.

Přísežní, starší a mistři cechu soukenického v Jihlavě dávají plnou moc svým zástupcům k jednání o nákupu vlny, svolanému do Prahy císařem Maxmiliánem II., 1575 červen 11., Jihlava. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 2.

II. Jihlavští soukeníci: světlo a stíny bohatého cechu

Počátky soukenictví v Jihlavě Ošacení patří k člověku v podstatě již od pravěku. Od prvotních kožešin přešli lidé k výrobě látek, ve zdejší středoevropské oblasti určených pro šití svrchních trvanlivých vlněných oděvů. Třebaže na rozdíl ode dneška nosil obyčejný člověk jedny šaty řadu let a spotřeba sukna byla mnohem menší než nyní, byla jeho výroba důležitým odvětvím lidského konání. S nárůstem populace a různorodosti pracovních činností charakterizoval oděv zařazení jednotlivce do určité společenské vrstvy a často proklamoval i obor vykonávané práce. Jihlava a její okolí může doložit dlouhodobou tradici textilní výroby – konkrétně soukenictví, které zde od středověku mělo bohatou surovinovou základnu ve vlně, zpočátku zásluhou širokých obchodních aktivit města převážně dovážené. Počátky soukenictví v Jihlavě jsou staré jako samo město, cechovní statuta soukeníků jsou zanesena v městských knihách již v předhusitské době. Vrcholný rozvoj byl zaznamenán ve 2. polovině 16. století, kdy je doloženo na 500 soukenických dílen s vynikající kvalitou výrobků. Váženost a proslulost jihlavského soukenického cechu dokládá i účast jeho zástupců na jednání o nákupu vlny, svolaném do Prahy císařem Maxmiliánem II. v roce 1575. Když roku 1595 soukeník Dobroner vynalezl nový druh sukna, nazývaný „boy“, bylo možno konkurovat i nejlepším západoevropským látkám. V roce 1591 byla v Jihlavě založena soukenická společnost (Kompanie), mající za úkol nákup surovin, částečné regulování výroby a starost o odbyt. Po deseti letech však zanikla v důsledku rozporů mezi výrobou a odbytem, které ji přivedly do dluhů a způsobily nakonec její rozpuštění. Výrazným faktorem bylo samozřejmě tehdejší cechovní uspořádání řemeslné výroby, což neumožňovalo dlouhodobější existenci takovéto společnosti. Důkaz o problémech vznikajících v období její působnosti najdeme v dochovaných listinách z 90. let 16. století, vydaných jihlavskou městskou radou, která se důrazně vyjadřovala k problema-

nahoře: Pastýř s ovcemi – ilustrace z úvodní části knihy mistrů cechu ovčáckého z let 1710–1832. SOkA Jihlava, Cech ovčáků Jihlava, inv. č. 6.

nahoře: Císař Maxmilián II. činí rozhodnutí ve sporu mezi soukeníky a kloboučníky a necechovními překupovači vlny v Jihlavě podle usnesení zemského sněmu, 1576 leden 4., Vídeň. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny, inv. č. 548. dole: Purkmistr a jihlavská rada se vyjadřují k volnému nákupu vlny a obchodu se suknem, 1594 červenec 5., Jihlava. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny, inv. č. 603.

tice nákupu a prodeje vlny. Nicméně ani po roce 1601 se rozsah soukenické výroby v Jihlavě a export výrobků nezmenšoval. V rejstřících městské sbírky – lozuňkách – ﬁgurují obsáhlé seznamy jmen příslušníků soukenického cechu platících lozuňku z řemesla. Rozsáhlá výroba rozšiřovala i export. Významným exportním artiklem byly klobouky, které jihlavští kupci vyváželi ročně po statisících do Rakous, Uher, Polska, Moldavska, Ruska a Valašska v dnešním Rumunsku. S výrobou sukna úzce souviselo řemeslo postřihačské, které se de facto ze soukenictví vydělilo. Postřihači pracovali na konečné úpravě suken. V Jihlavě zůstaly zachovány početné písemné doklady o jejich činnosti, včetně potvrzení artikulů jejich cechu purkmistrem a radou města v roce 1644 a celé řady výučních listů z následujících století. Po řadu staletí se v nezáviděníhodném postavení nacházeli ti, kteří stáli na samém počátku výrobního procesu – ovčáci, dodavatelé vlny. Patřili k nejnižším vrstvám obyvatelstva, mezi poddané, a mnohdy i k lidem společensky opovrhovaným. Nicméně vzhledem k podpoře chovu ovcí jako podmínky pro úspěšný rozvoj soukenictví docházeli pozvolna uznání. Na úroveň městských cechů byli však postaveni až roku 1709 na základě privilegia Josefa I., platného pro celou Moravu. Velkolepou éru jihlavského soukenictví přerušila třicetiletá válka. Potřeba sukna samozřejmě trvala i nadále a pochopitelně více než kdykoli předtím bylo spotřebováváno na vojenské oděvy. I z panovnické kanceláře vycházela nařízení ve prospěch jihlavského soukenictví a obchodu. V roce 1628 nařídil patentem Ferdinand II., aby jihlavským obchodníkům a soukeníkům nebylo bráněno v přístupu na trhy v Rakousích. Ještě téhož roku vzal veřejným patentem pod ochranu jihlavské soukeníky a obchodníky suknem, kteří byli těžce poškozeni českým povstáním a válečnými událostmi, takže jejich počet klesl až na pětinu, a udělil jim právo, že jim nesmí být zabavováno zboží pro městské dluhy. Přesto celkový úpadek Jihlavy po roce 1630 a švédská okupace města v letech 1645–1647 způsobily drastický kolaps celého hospodářství. Na konci války byla Jihlava v troskách a rozsah soukenické výroby byl jen zlomkem jejího objemu v období předbělohorském.

vlevo: Rejstřík městské sbírky – lozuňky, 1599, termín sv. Michala, začátek soupisu jihlavských soukeníků platících lozuňku z řemesla. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Úřední knihy a rukopisy, inv. č. 58. vpravo: Rejstřík městské sbírky – lozuňky, 1616, termín sv. Jiří, začátek soupisu jihlavských soukeníků platících lozuňku z řemesla. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Úřední knihy a rukopisy, inv. č. 60.

na vedlejší straně nahoře: Císař Ferdinand II. patentem nařizuje, aby jihlavským obchodníkům suknem a soukeníkům nebylo bráněno v přístupu na trhy soukeníky v Rakousích, 1628 červen 27., Praha. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 4. na vedlejší straně dole: Výuční list Franze Schreibera, 1859 červenec 27., Jihlava. SOkA Jihlava, Cech postřihačů Jihlava, inv. č. 37. nahoře: Výuční list Jana Košetického z Přibyslavi, 1777 listopad 24., Jihlava. SOkA Jihlava, Cech postřihačů Jihlava, inv. č. 30.

vlevo: Seznam představených cechu soukeníků v Jihlavě po obnově 9. června 1638. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 23, fol. 243r. vpravo: Titulní list knihy členů bratrstva soukenických tovaryšů v Jihlavě, 1669. SOkA Jihlava, Bratrstvo soukenických tovaryšů Jihlava, inv. č. 3. na vedlejší straně: Seznam představených cechu soukeníků v Jihlavě po obnově 21. března 1685. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 23, fol. 283r.

Soukeníci v Jihlavě od třicetileté války do počátku 20. století Více než dva roky trvající obsazení Jihlavy Švédy a zvláště pak dvojí obléhání města císařským vojskem v roce 1647 zasadilo městu těžkou ránu. Po odchodu švédské posádky v prosinci 1647 zůstalo stát v rozstříleném městě jen 234 domů, z nichž zůstalo obydleno jen 189. Obyvatel přežilo ve městě jen kolem jednoho tisíce. Ještě více než samotné město v hradbách byla postižena jihlavská předměstí. Všechny budovy před hradbami byly hned v roce 1645 srovnány se zemí, soukenické rámy byly odvezeny, ušetřeny nebyly ani barvírny, valcha, stoupy, mlýny a jiná zařízení na řece. Mnozí soukeničtí mistři Jihlavu v době švédské okupace opustili a rozešli se po blízkém i vzdáleném okolí. Výroba sukna byla obnovována jen pomalu. Rychlejšímu rozvoji bránil nedostatek peněz a také úřady, které nechtěly povolovat novou výstavbu předměstí, poté co Jihlava byla prohlášena po Brně a Olomouci třetí zemskou pevností. Soukeníci z bývalých předměstí byli proto nuceni přestěhovat se do vnitřního města. Po protestech řemeslníků i samotné městské rady byla obnova předměstských částí roku 1654 povolena, i když s podmínkou, že mohou být budovy v případě potřeby strženy. S podporou městské rady, která poskytla soukeníkům peněžitou půjčku a také dříví na výstavbu potřebných zařízení, se výroba v šedesátých letech slibně rozeběhla. Městská rada také v listopadu 1650 nařídila, že cizí obchodníci s vlnou nesmí ve městě vlnu prodávat a nesmí zde ani nakupovat sukna od jihlavských soukeníků. K nákupům suken za hotové peníze nebo k výměně suken za vlnu byli oprávněni pouze domácí obchodníci. Po skončení švédské okupace došlo k obnovení cechovního života. Po tříleté přestávce byli 27. dubna 1648 opět zvoleni starší cechu a poté se konala obnova dvanáctičlenného sboru představitelů cechu pravidelně každý rok. Po vzoru obnov městské rady se zpravidla po dvou letech dostal každý ze starších mistrů znovu na jeden rok do vedení cechu. Soukeníci se scházeli ve svém vlastním cechovním domě (Meisterhaus) na Horním náměstí, zakoupeném v roce 1630.

Seznam soukeníků, kteří vyrobili široká sukna pro vojsko v Uhrách, kolem r. 1700. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Zlomky starých registratur, II A 16, Soukeníci, kolem 1700.

Cech omezoval své členy v nákupu vlny, v rozsahu výroby i v prodeji zboží, ovšem značně nerovnoměrně, proto existovala mezi jednotlivými soukenickými mistry poměrně hluboká majetková nerovnost. Hlavní slovo v cechu měli jeho nejbohatší členové, volení zpravidla do vedení cechu. Podle nových ustanovení z roku 1670 byli v počtu vyrobených kusů nejvíce zvýhodněni příbuzní radních, po nich představitelé cechu, následovali usedlí mistři a nejméně sukna mohli vyrobit neusedlí mistři. V roce 1688 se podařilo méně zámožným mistrům prosadit podle nově přijatého cechovního řádu ještě třetí skupinu představených z vlastních řad, aby zajistili vliv na dosud nekontrolovatelné hospodaření úzkého kruhu představitelů cechu. Od roku 1704 měly být dokonce svolávány schůze všeho členstva, to se však pro velký počet členů cechu nevžilo. Ještě níže stáli v hierarchii soukeničtí tovaryši. Ti si vytvořili v roce 1669 bratrstvo, které se řídilo artikuly schválenými v tomto roce městskou radou. Bratrstvo provozovalo noclehárnu (Herberg) pro chudé tovaryše nebo tovaryše procházející Jihlavou. Na přelomu 17. a 18. století byla Jihlava už zase velkým centrem soukenické výroby, podobně jako tomu bylo před třicetiletou válkou. Při rychlém růstu výroby činil největší potíže nedostatek vlny. Ovce se chovaly v jihlavském okolí jen v malém počtu a vlna dodávaná místním cechem ovčáků soukeníkům zdaleka nepostačovala a již od počátků soukenického řemesla ji bylo nutno nakupovat na trzích a dovážet z velké dálky, často až z Uher. Ovčáci stáli téměř až u samého dna tehdejší společnosti. Jejich postavení zlepšil v roce 1709 císař Josef I. dvěma privilegii, kterými je zbavil sníženého postavení a vyzvedl je na úroveň ostatních městských cechů. Rozvoji soukenictví v Jihlavě nejvíce pomohl zájem císařských i zemských úřadů na výrobě vojenských suken. Jihlava měla na jejich výrobu od roku 1704 monopol, ve vojenských skladech končily dvě třetiny celkové produkce. Prosperita soukenických mistrů byla proto spjata s celkovou politickou situací v monarchii a v Evropě vůbec. To se projevilo zřetelně počátkem 18. století po ukončení válek o dědictví španělské a po ochabnutí bojů s Turky, kdy byly vojenské sklady jihlavským suknem přeplněny a odbyt začal váznout. V roce 1722 byla proto do Jihlavy vyslána císařská komise, která měla neblahý stav věcí řešit. Komise vypracovala v roce 1724 nový podrobný řád, vydaný tiskem v Brně, který nahradil staré, nedostačující artikuly. Na urychlení prací na tomto řádu mělo vliv velké srocení chudých soukeníků před císařem Karlem VI. během jeho návštěvy Jihlavy při návratu z Prahy do Vídně 4. listopadu 1723. Zástup nespokojených soukeníků zastavil císařský průvod na silnici po odjezdu z města a prosil císaře o pomoc, především o zásah proti obchodníkům se suknem, kteří nechtěli vykupovat více sukna, než na které měli zajištěný odbyt. Císař vyhověl a ještě dříve, než se navrátil do Vídně, přikázal, že obchodníci se suknem mají napříště odebírat od soukeníků v Jihlavě veškeré vyrobené sukno. Takový příkaz nebylo ovšem možné do důsledků realizovat. Řád z roku 1724 obsa-

hoval několikerá opatření k regulaci výroby. Předně měl být snížen počet mistrů z 500 na 400, kterým by však byla zaručena plná zaměstnanost stanovením omezeného množství výrobků na každého mistra, dále pak měl mít jeden mistr dva, nejvýše tři tovaryše, každý mistr musel pracovat samostatně a žádný z nich nesměl pracovat pro druhého mistra za mzdu. Tímto způsobem klesali mnozí mistři na úroveň tovaryšů. Jedním z opatření k nápravě nedobrého stavu v soukenickém řemesle bylo založení soukenické obchodní společnosti počátkem roku 1726 s obchodním kapitálem 150 000 zlatých. Společnost měla ve velkém nakupovat vlnu a prodávat ji s přirážkou mistrům. Naproti tomu měla zpět odebírat vyrobené zboží

vlevo: Řád pro jihlavské soukeníky, ustanovený roku 1724 císařskou komisí z roku 1722 a zmocněnci městské rady, vydaný císařem Karlem VI. Tisk v Brně u J. M. Swobody roku 1725. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 25. vpravo: Karel VI., císař římský, vydává řád pro jihlavské soukeníky, 1724 prosinec 19., Vídeň. Tisk v Brně u J. M. Swobody roku 1725. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 25.

Portrét Josefa Ignáce Zeba z Breitenau (1696–1765), obchodníka se suknem v Jihlavě. Neznámý autor, kolem 1735. Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou.

za stanovenou cenu, v přesně určených druzích, rozměrech, kvalitě a jen zboží řádně označené značkami. Tento čin se neukázal jako šťastný. Společnost neprosperovala a roku 1728 leželo kvůli vysokým cenám v jejích skladech na 11 tisíc kusů sukna, což byla celoroční jihlavská produkce. Společnost zneužívala monopolního postavení a vykonávala na mistry nátlak stanovováním cen odebíraného zboží. Její počínání vedlo k chudnutí soukenických mistrů, jejichž nespokojenost přerostla až do otevřené vzpoury. Když byla společnost po třech letech své existence počátkem roku 1729 zásahem císařského komisaře Jana Antonína Widmanna zrušena, bylo to přijato s velkou úlevou. Podnikání se stalo opět svobodnější. Sklad zboží převzalo od bývalé společnosti šest obchodníků za 185 081 zlatých. Jedním z těchto obchodníků byl Josef Ignác Zebo (1696–1765), neobyčejně schopný a bohatý muž, který prodával jihlavské sukno ve velkém množství. Jen v roce 1732 dodal do vojenských skladů 6 399 postavů sukna z 10 109 kusů vyrobených v Jihlavě. Příjmy mu také plynuly z dodávek vojenské výstroje a z pronájmu barvírny od soukenického cechu. Za své zásluhy o pozvednutí soukenické výroby v Jihlavě byl roku 1733 povýšen císařem Karlem VI. do šlechtického stavu s predikátem z Breitenau podle Zebova sídla, zámku v Plandrech (něm. Breitenau) nedaleko Jihlavy, zakoupeném v roce 1730. Jeho zásluhy o vystrojování císařských pluků ocenila v roce 1741 také Marie Terezie povýšením Josefa Ignáce Zeba do rytířského stavu. Po polovině století, v době válek s Pruskem, se Zebovi již tolik nedařilo, neboť dodávky sukna a jiného materiálu armádě mu nebyly včas spláceny a Zebo upadl do dluhů. Jen za cenu velkých ﬁnančních obětí a prodejem svého domu v Jihlavě se mu podařilo uchránit rodinné sídlo v Plandrech a svoji ﬁrmu před věřiteli. Císařovna Marie Terezie měla na prosperitě jihlavských soukeníků osobní zájem. V roce 1745 povolala do Jihlavy soukeníky z Nizozemí, kteří dokázali vyrobit jemná sukna ze španělské vlny podle anglického a nizozemského způsobu. Byla velmi kvalitní, ale zároveň také dražší. Kvůli vysoké ceně výroba po několika letech uvázla. Nezdařil se ani pokus státních úřadů založit v Jihlavě soukenickou manufakturu, první na západní Moravě, v roce 1749. Snaha narazila od samého začátku na tak silný odpor jihlavských mistrů, kteří v záměru tušili nepříjemnou a nebezpečnou konkurenci, že nemohlo být na realizaci záměru pomýšleno a manufaktura byla zřízena v Kladrubech nad Labem ve východních Čechách. Odtud se však již v roce 1764 přestěhovala do Brna, kde se stala prvním stupínkem k budoucí velmi úspěšné tovární výrobě. Jihlava se naopak této perspektivní budoucnosti sama zřekla. Významnou pomoc při nákupu vlny představovalo pro Jihlavské privilegium Marie Terezie z roku 1753, jímž povolila konat v Jihlavě dva trhy na vlnu ročně, a sice v létě den před sv. Janem Křtitelem a na podzim den před sv. Kateřinou. Roku 1782 pak císař Josef II. oprávnění konat v Jihlavě dva trhy na vlnu potvrdil. Soukeníci svým počtem a rozsahem výroby jiné řemeslníky v Jihlavě zcela zastiňovali. Roku 1728 pracovalo ve městě 461 soukenických mistrů. Byla to více než 1/6 z celkového počtu mistrů na celé Moravě. Ve srovnání s Jihlavou mělo Brno, které o století později Jihlavu předběhlo, v té době pouhých 13 mistrů. Soukeníci tehdy pracovali na 432 stavech. To znamená, že menší část mistrů byla chudá, neměla

svůj vlastní soukenický stav a nepracovala proto samostatně. Ročně vyrobili jihlavští soukeníci 11 000 až 12 000 postavů sukna. To byla více než čtvrtina produkce všech soukeníků na celé Moravě. Z toho plyne, že výkonnost jihlavských soukeníků byla vyšší než v jiných moravských městech. Sukno, které neskončilo ve vojenských skladech, se prodávalo na domácích i zahraničních trzích. Vyváželo se do zemí v Říši (nejvíce do Bavorska), Švýcarska, rakouských zemí, Uher, Slezska, Polska, prostřednictvím cizích kupců se dostávalo i do Itálie, na Balkán, do Ruska a dokonce i do Levanty. Hlavně v letech, kdy byly vojenské sklady naplněny, export do cizích zemí zesiloval. K zajištění odbytu byla založena podle dvorského dekretu z 28. srpna 1769 opět další soukenická společnost (Tuchhandlungs-Confraternität). Tento třetí pokus byl již na rozdíl od dvou předcházejících na konci 16. a ve čtvrtině 18. století úspěšný. Společnost se měla starat hlavně o odbyt zboží, nikoli o regulaci výroby. Své obchodní zástupce měla v okolních zemích i v daleké cizině. V Čechách a na Moravě organizoval prodej svých suken jenom cech jihlavských soukeníků. Vlivem různých příznivých okolností a pod dohledem státu prožili jihlavští soukeníci ve 2. polovině 18. století další velmi příznivé období. Příznivý vliv mělo i ukončení válek s Pruskem a stabilita státu. Podle tabely soukenických výrobků z roku 1767 se v Jihlavě vyrábělo 17 druhů sukna. Cech vyrobil v roce 1771 přes 20 000 postavů sukna, o deset let později 33–34 000 postavů a v roce 1794 již více než 53 000 postavů. V polovině 18. století se počet soukenických mistrů pohyboval kolem 360, koncem 18. století jich bylo už přes 500. To byla nebývalá koncentrace soukeníků v jednom městě, která nesnesla srovnání s žádným jiným městem v monarchii! Rostoucí počet soukeníků si vyžádal také rozšíření výrobní základny. Cech proto koupil v roce 1775 od městské hospodářské správy parkán před Brtnickou bránou, aby si mohl v prostoru mezi hradbami po obou stranách brány zřídit další soukenické rámy. Největší rámová ohrada se nacháze-

nahoře: Marie Terezie, císařovna římská, uděluje městu Jihlavě dva trhy na vlnu ročně, 1753 září 15., Vídeň. SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny, inv. č. 842.

la hned za hradbami na Špitálském předměstí poblíž hřbitova. Koncem roku 1778 koupili obchodníci se suknem pro své účely od hospodářské správy města Jihlavy Panský mlýn na řece pod Hruškovými Dvory. Kromě rámových polí vlastnil cech koncem 18. století barvírnu a čtyři valchy, největší si postavil roku 1635 u řeky pod kostelíkem sv. Jana Křtitele. Nemovitosti soukenické společnosti byly roku 1795 oceněny na 44 000 zlatých, kapitál činil ve stejném roce 110 358 zlatých. Výrobků vyvážela společnost koncem 18. století za 1 milion zlatých ročně. Sukno patřilo ke středním a k hrubším druhům, ale mělo vcelku dobrou kvalitu a u zákazníků dobrou pověst. Nebývalému rozvoji soukenické výroby ve 2. polovině 18. století v Jihlavě již nestačily staré cechovní formy. Roku 1770 bylo zrušeno ustanovení, že soukenický mistr smí pracovat jen u jednoho stavu. Dosud mohli u jednoho mistra pracovat nanejvýš tři tovaryši a jeden učedník. Zrušením tohoto nařízení byly dány podmínky ke vzniku manufaktur. Pro soukeníky pracovalo velké množství přadláků a přadlen jak ve městě, tak v okolí, nejvíce v městských vsích kolem Jihlavy. K roku 1781 jich bylo 4 230. Spřádali vlnu dováženou z různých míst, nejvíce z Uher, některá vlna byla však dovážena až z Turecka.

Počátkem 19. století nastalo po úspěšném rozvoji kratší období stagnace soukenické výroby. Ve společnosti začalo několik jednotlivců prosazovat své sobecké zájmy a začala také působit konkurence soukromých výrobců a velkododavatelů. Na počátku 19. století učinil pokus o první skutečnou tovární výrobu Johann Tost. Jeho velkoryse budovaný podnik na Špitálském předměstí se však kvůli odporu jihlavských mistrů a také kvůli nezkušenosti s řízením tak velké továrny ani pořádně nerozeběhl a pokus ztroskotal v samotném počátku. O něco lépe si vedly manufaktury menšího rozsahu, zabývající se výrobou vlněné příze. První přádelnu vlny založil hrabě Palm v Malém Beranově již v roce 1774. Místo leželo za hranicemi městského na vedlejší straně: Tabela druhů suken vyráběných jihlavskými soukeníky, 1767. SOkA Jihlava, Cech soukeníků Jihlava, inv. č. 25. nahoře: Tovaryšský list s vedutou Brna, vydaný cechem soukeníků v Třebíči soukenickému tovaryši Jacobu Raduschovi, narozenému v Brtnici, 1813 červenec 10., Třebíč. SOkA Jihlava, Drobné písemné pozůstalosti Jihlava, Radusch Jacob.

nahoře: Graﬁcký list s vedutou Jihlavy s pásem soukenických rámů mezi hradbami u Brtnické brány, 1849. SOkA Jihlava, Sbírka obrazů Jihlava, inv. č. 5. dole: Klasický dřevěný tkalcovský stav. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

panství na území statku Velký Beranov. Od konce 18. století se začaly objevovat soukromé přádelny i v samotné Jihlavě. V průběhu 20. let sice zastavily všechny až na jednu výrobu příze, později se však zase rozeběhly. Napoleonské války neměly na jihlavské soukenictví žádný velký negativní dopad, naopak poptávka po suknech na vojenské uniformy stoupla. Po skončení válek nastala trvalá konjunktura jihlavského soukenictví, která trvala až do 40. let. Cech prožíval poslední úspěšné období v historii. V roce 1812 pracovalo v Jihlavě 458 soukenických mistrů, kteří zaměstnávali 250 tovaryšů, 364 učňů, 740 pomocníků a 4 260 přadlen. V roce 1827 vyrobili jihlavští soukeníci kolem 100 000 postavů sukna, což byl největší počet v historii města. V roce 1835 stoupl počet mistrů dokonce na 544. Tím však vyčerpala Jihlava své možnosti a v dalších letech se počet soukeníků již jen snižoval. Do roku 1841 klesl počet mistrů na 476, celkem se soukenictvím v Jihlavě zabývalo odhadem kolem 1 500 osob, s širším okolím pak asi 8–10 000 osob. Jihlavu však v této době již zcela zastínilo Brno s rozvinutou tovární výrobou, zatímco zdejší mistři teprve jen částečně přešli od řemeslné výroby k manufakturám. Podle statistiky se v celé západní části monarchie vyrobilo v roce 1841 soukenických výrobků za 76 milionů zlatých. Největší podíl na výrobě mělo Brno se 13 miliony, Jihlava byla sice ještě na 2. místě, ale jen s 5 miliony, za ní pak Bílsko ve Slezsku se 4 miliony a Liberec se 3 miliony zlatých. Strojní výroba v jiných městech zapříčinila již koncem 40. let obtížnou konkurenceschopnost jihlavského sukna a chudnutí soukenických mistrů. Řada z nich klesla na úroveň námezdní síly. Po polovině století se tradiční řemeslná výroba suken v Jihlavě zhroutila. Do roku 1857 klesl počet mistrů na 312 a snižoval se dále až na pouhých několik desítek. Pokles výroby se projevil i u jiných řemesel, závislých na soukenické výrobě, jako byli postřihači, barvíři, valcháři a další profese. U těchto profesí klesl počet mistrů z 211 v roce 1850 na pouhých 28 v roce 1889. Současníci hledali přirozeně příčiny tohoto rychlého pádu. Spatřovali je mimo jiné ve zrušení státních komisí, které zasahovaly do řízení výroby a staraly se o odbyt výrobků, ve zrušení státního dohledu, ve zřízení celního spolku německých zemí, které velkými cly ochromily dovoz soukenických výrobků z Čech a Moravy. Podle dobového mínění měl na nepříznivém stavu svůj podíl také krach některých obchodníků, často z řad Židů, kteří pak s sebou strhli i další. Samozřejmě že si i současníci všimli, že Jihlava zaostala za jinými městy, kde se již naplno rozvinula tovární výroba. Nejbližší se nacházela v bezprostřední blízkosti města: Kernova továrna ve Starých Horách a od 60. let továrny v Heleníně a v Malém Beranově, provozované společníky Adolfem Löwem a Fridrichem Schmalem, kteří přišli z Brna.

Stanovy živnostenského společenstva soukeníků v Jihlavě. Tisk E. Rippl, Iglau 1880. SOkA Jihlava, Živnostenské společenstvo soukeníků Jihlava, inv. č. 3a.

Po polovině 19. století již bylo zřejmé, že cechovní výroba v jakémkoli řemeslném oboru je očividným anachronismem. Roku 1860 proto byly cechy se staletou výrobní tradicí zrušeny a na místo nich byla zřízena živnostenská společenstva a obchodní grémia. Tyto nové organizace navázaly bezprostředně na činnost cechů a převzaly jejich majetek. Jejich prosazení však probíhalo ztěžka a teprve novela živnostenského řádu z roku 1883 stanovila striktněji živnostem povinnost organizovat se ve společenstvech. Řemeslníci v Jihlavě se poté zorganizovali do deseti řemeslných a tří obchodních společenstev. Jedním z řemeslných společenstev bylo společenstvo soukeníků a příbuzných živností, zřízené 16. května 1884. Mělo 61 členů a po společenstvu živností stavebních bylo druhé nejmenší. Sdružovalo soukeníky, přadláky, apretéře, výrobce plyše, barvíře, punčocháře, tkalce, výrobce juty, pletaře, prýmkaře a valcháře. Novela živnostenského řádu z roku 1883 ukládala živnostenským společenstvům pečovat o pospolitost, stavovskou čest, vzdělání, podporovat společné zájmy, zřizovat skladiště surovin, prodejní haly, zavádět nové stroje, nové výrobní metody apod. Na rozdíl od starých cechů neměla společenstva za prvořadou povinnost organizovat výrobu nebo odbyt výrobků. Další novela živnostenského zákona z roku 1897 zdůrazňovala svépomocné a podpůrné účely společenstev. Na přelomu 19. a 20. století pracovalo v Jihlavě tradičním řemeslným způsobem už jen několik posledních soukenických mistrů. V roce 1894 jich bylo 24. V té době již neexistovalo bratrstvo postřihačských tovaryšů, zrušené v roce 1886. Roku 1906 bylo zrušeno i bratrstvo soukenických tovaryšů. V letech bezprostředně před 1. světovou válkou pracovalo kolem deseti mistrů. Poslední postavy sukna vyrobili jihlavští soukeníci někdy v době světové války nebo těsně po ní. V polovině 20. let již žádný soukeník řemeslo neprovozoval. Skončilo jihlavské soukenictví, které tvořilo po dobu několika stovek let základ řemeslné výroby a prosperity Jihlavy. Formálně kdysi tak slavné soukenictví zaniklo roku 1932 vplynutím společenstva soukeníků a příbuzných živností, v němž však již žádný soukeník nebyl (jen pletaři, barvíři apod.), do společenstva živností nepříbuzných.

Mapa Brna z roku 1824 s vyznačením vlnařských továren. Archiv města Brna, Sbírka map a plánů, inv. č. K16.

III. Vlnařský průmysl v Brně a na Jihlavsku

Zlaté období vlnařského průmyslu v Brně Tradice soukenické výroby sahá v Brně do středověku, mezníkem v přechodu od řemeslné výroby k velkovýrobě ovšem bylo působení Johanna Köffillera (1743–1814). Příslušník původem korutanské rodiny, usazené v Brně pravděpodobně od roku 1730, se v souladu s rodinnou tradicí věnoval obchodu a směnárenství. Podnikl několik studijních a obchodních cest do západní Evropy a v roce 1766 přijal v zastoupení skupiny brněnských velkoobchodníků vedení zdejší státní manufaktury na jemná sukna, přestěhované sem z původního působiště v Kladrubech nad Labem. Za účelem efektivizace výroby zval do Brna ve velkém počtu zahraniční odborníky, především z území dnešního Nizozemska a Belgie a také z Porýní. V letech 1792–1793 však firma zkrachovala a její majetek byl rozprodán. Mnoho ze zaměstnanců firmy však v Brně zůstalo a právě tito lidé položili svým vlastním podnikáním základ úspěchu brněnského vlnařství. Proč se vlnařské velkovýrobě dařilo právě v Brně? Faktorů bylo několik. Mezi prvořadé lze jistě počítat rané dopravní spojení s Vídní a později s Prahou a s rosicko-oslavanskou uhelnou oblastí. Velký význam měla státní podpora brněnskému průmyslu, dodávajícího císařské armádě vojenské sukno, státní pokladně významné daňové odvody a díky vývozu také zahraniční měnu atd. Nelze pochopitelně pominout také fakt, že v Brně se průmyslu dobře dařilo pro malý odpor vcelku slabých a nepočetných textilních cechů, které jinak dokázaly v mnoha městech podnikatele od jejich úmyslu zatvrzelým právním bojem odradit. Značný význam pro příchod kvalifikovaných manažerů měla také přitažlivost Brna jako zemské metropole s řadou škol a kulturních institucí. Chudé horské oblasti na sever a západ od města byly přirozeným rezervoárem levných pracovních sil, zemědělské kraje jižní Moravy naopak umožňovaly počítat s dodávkou cenově dostupných potravin. Zlatý věk brněnského textilního průmyslu lze rozdělit do několika etap. V první etapě, vymezené přibližně Köffillerovým průkopnickým činem a velkou hospodářskou krizí z roku 1873, zde koexistovala rychle se rozvíjející a modernizující manufakturní a tovární výroba s upadající řemeslnou výrobou na cechovním základě. Dějiny jednotlivých firem ukazují, že především dostatečný kapitál, umožňující podnikateli zakou-

pení parního stroje, v mnoha ohledech rozhodoval o úspěchu a neúspěchu. Podobně lze o významu strojů hovořit v případě hydraulických lisů, postřihovacích strojů apod. Kapitálově slabá cechovní malovýroba se držela nad vodou jen kvůli zastaralé rakouské legislativě nebo díky občasnému spojení zájmů cechovního mistra s nově příchozím podnikatelem. Liberalizace trhu v 50. letech 19. století a nakonec zrušení cechů v roce 1859 odstranilo podstatnou překážku na cestě k dalšímu rozvoji průmyslu. Malovýroba v těchto letech brala rychle za své, přežívaly jen velké a kapitálově silné podniky. Ještě v roce 1851 bylo v obvodu brněnské Obchodní a živnostenské komory registrováno 8 150 textilních živností, v roce 1860 již jen 4 750 a o deset let později dokonce jen 2 899. Brněnský textilní tovární průmysl expandoval, naopak starobylá centra řemeslné soukenické výroby jako Jihlava nebo Třebíč rychle upadala. Liberalizace světového obchodu však také vystavovala brněnské továrny tvrdé konkurenci nejpřednějších výrobců, hlavně konkurenci vynikajícího a levného anglického zboží. Konec éry liberálního obchodu předznamenala velká hospodářská krize z roku 1873, důsledky nových trendů byly v Brně patrné přibližně do 80. let 19. století. Předchozí tvrdý konkurenční boj přinutil přeživší

brněnské textilní firmy k intenzifikaci výroby do té míry, že jejich výrobky snesly srovnání s francouzskou, belgickou nebo dokonce britskou konkurencí, současně se s téměř všeobecným voláním po zavedení ochranářských opatření podařilo brněnským firmám do značné míry ovládnout trh v habsburské říši. Byla tu však i konkurence domácí, především stále více koncentrovaná tovární velkovýroba na Liberecku. Vedle zdejšího giganta – firmy Johann Liebig a spol. – vypadaly i největší brněnské podniky jako firmy spíše střední velikosti. I Brno ovšem znalo pokusy o koncentraci výroby a kapitálu, i postupnou kartelizaci. Zvláště silná konsorcia se soustřeďovala v Brně například kolem Offermannů nebo Schoellerů. Zájem obchodu se soustřeďoval na stále kvalitnější zboží z česané příze, upadal zájem o mykanou přízi, kdysi hlavní pilíř výrobků brněnských textilek. Osmdesátá léta již signalizovala blížící se změny v konzumním chování spotřebitelů, které naplno propukly v 90. letech a na které již brněnský vlnařský průmysl jako celek nedokázal dobře zareagovat. Od 90. let neslo brněnské vlnařství neklamné známky postupující krize a kumulace neřešených problémů, stále ovšem i v této etapě část podniků dobře prosperovala a i odvětví jako celek zaznamenává některé velmi úspěšné roky. Co stálo za stále zřetelnějším úpadkem kdysi světově proslulého brněnského textilního průmyslu? Odpověď není jednoznačná. Svoji roli hrál postupný odliv kapitálu, získaného podnikáním v textilním průmyslu do jiných odvětví s perspektivou vyššího zhodnocení – zpočátku hlavně do cukrovarnictví, později hlavně strojírenství, železářství, chemie a elektrotechniky. Určitou roli mohlo hrát jisté vyčerpání vůdčích podnikatelských rodin, v nichž často příslušníci druhé a třetí generace ve vedení podniku podstatně přehodnocovali své životní hodnoty a neupínali se k podnikatelské kariéře tak jednoznačně jako jejich předkové. Část podnikatelů přenášela svá sídla na venkov, zakupovala velkostatky a zámky, ve snaze napodobit životní styl tradiční aristokracie, kam koneckonců alespoň formálně po svém povýšení do šlechtického stavu také patřili. Mezi významné faktory patří patrně také poměrně úspěšné dělnické hnutí, které v Brně v sérii stávek vymohlo pro zaměstnance vyšší mzdy a zvýšilo tak opět nároky na modernizaci a intenzifikaci výroby, kterým už podnikatelé nebyli schopni či ochotni dostát. Možná nejdůležitějším faktorem je ovšem změna konzumního chování spotřebitelů, od 90. let velmi markantní, která rychlými změnami v oblasti módních trendů, nároků na marketing, reklamu atd. vytvořila na trhu s textilními výrobky podstatně novou situaci. Při souběhu těchto dramatických změn, a s dědictvím určitého modernizačního deficitu z minulosti, nebyly brněnské textilní firmy již schopny držet své kdysi výsadní místo na trhu.

Plán města Brna z roku 1885 (výřez). Archiv města Brna, Sbírka map a plánů, inv. č. K44. Umístění textilních podniků: číslo ﬁrma 1 Auspitz Enkel 2 Eduard Balatsch 3 Bauer & Wiedmann 4 Moritz Beran & Söhne 5 Brodmerkel & Mandl 6 David Hecht 7 Gebrüder Jerusalem 8 Kammgarnspinnerei 9 Paul & Joshua Kuhn 10 Kuhn & Weiss 11 Heinrich Kafka 12 Moritz Kafka 13 Max Kohn 14 Löw & Sohn 15 Löw-Beer A. J. 16 Moses Löw-Beer 17 J. H. Offermann 18 Paul Neumark 19 Paczovsky & Schiller 20 Heinrich Pisko 21 Frierdrich Redlich 22 Johann Reibhorn 23 Gebrüder Samek 24 Adolf Schmal 25 Em. Hecht 26 Kusy & Slavík 27 Josef Schiller 28 Gebrüder Schoeller 29 S. Schönfeld 30 Schwartz M. E. 31 Sigmund Schwarz 32 Skutetzky & Comp. 33 Sigmund Spitz 34 Sternischtie & Comp. 35 Rudolf Strakosch & Comp. 36 Gebrüder Strakosch 37 Max Strakosch 38 Gebrüder Stiassny 39 Adalbert Stössel 40 J. Teuber & Söhne 41 Adolf Weinberger 42 Wolf&Mandl 43 Wohlmuth & Comp. 44 Gesellschaft für Herstellung der Wollwaren 45 Ziegler D.

adresa Václavská 10 Štěpánská 3 Cejl 16 Bratislavská 7 Příční 13/15 Špitálka 10 Nová 69 Radlas 19 Karlovo Koliště 21 Cejl 68 Hybešova 36 Bratislavská 65–69 Cejl 6 Cejl 76 Václavská 2 Čechyňská 20 Trnitá 1 Přízova 5 Cejl 79 Cejl 55 Hybešova 44/46 Cejl 65/69 Cejl 70 Cejl 64 Cejl 62 Rybářská 37 Cejl 34 Cejl 48 Dornych 27 Lazaretní 3 Cejl 38 Dornych 29 Hybešova 42 Kopečná 2/4 Cejl 32 Křenová 25 Dornych 33 Přízova 3 Cejl 38 Cejl 68 Cejl 10 Cejl 68 Přízova 10/12 Cejl 105/107 Cejl 21

14 44 12

23 42

10 19 9

28 8

31 35 27 39

45 3 41 13

6 36

21 33

11 17

43 29 16 32 37

1 4

5 2

Jihlava Mapa Jihlavy a okolí sestavená z digitalizovaných katastrálních map. Katastrální úřad pro Vysočinu Jihlava. 1 2 3 4 5 6 7 8

Adolf Löw & syn, továrna na vlněné zboží, Helenín Adolf Löw & syn, továrna na vlněné zboží, Malý Beranov Enoch Kern & syn, továrna na vlněné zboží a vojenská sukna, Staré Hory Augustin Krebs & syn, továrna na vojenská sukna a vlněné zboží, Jihlava, Srázná 20 Alois Flachnecker, úpravna vlněného zboží, Jihlava, Na Stoupách 26 (zbořeno) Adolf Münch & syn, továrna na sukna, Třešť Adolf Münch & syn, továrna na sukna, Hodice Thomas Nowotny & Co., továrna na sukna, Batelov

Kostelec

Dolní Cerekev

Batelov

Třešť

Hodice

Vlnařství na Jihlavsku v 19. století Třebaže za nejúspěšnější období jihlavského soukenictví se pokládají léta 1770–1790, nejvyšší výroby sukna bylo dosaženo v prvních desetiletích století následujícího. Zásluhu na tom měly nemalé dodávky vojenského sukna v období napoleonských válek. V letech 1815–1819 bylo celé rakouské soukenictví postiženo hlubokou hospodářskou krizí a citelný pokles soukenické výroby se projevil nejen v jejím centru – Brně, ale také v Jihlavě. I když se hledaly nejrůznější příčiny postupného úpadku jihlavského soukenictví, hlavním důvodem byla především ztráta konkurenceschopnosti na západních trzích, které ovládlo mnohem levnější vlněné zboží produkované tovární velkovýrobou. Proto i v tradičních soukenických centrech lze zaznamenat četné snahy o zavedení nové tovární strojové výroby. Na rozdíl od Brna, kde se v nově vytvářených průmyslových závodech uplatňovaly stroje ve všech výrobních postupech, v Jihlavě bylo mechanizováno pouze předení vlny. Přechodem k této hromadné tovární výrobě byly manufaktury, které v Jihlavě a jejím okolí začaly vznikat koncem 18. století a na počátku 19. století. Za nejstarší manufakturu na Jihlavsku lze pokládat přádelnu vlny, kterou v roce 1774 zřídil hrabě Palm v Malém Beranově. Z důvodu nedostatečného kapitálu získaného řemeslným podnikáním přerůstaly cechovní dílny v tovární podniky jen velmi zřídka. Za jednu z větších soukenických dílen lze pokládat podnik soukeníka F. Götha, který roku 1791 koupil kapucínský klášter zrušený Josefem II. a přestavěl ho pro účely zamýšleného podniku. Mnohem více se v počátečním období vytváření manufakturních a továrních podniků uplatňoval obchodní kapitál. Tím lze vysvětlit, že první pokus o tovární velkovýrobu v Jihlavě byl učiněn privilegovaným velkoobchodníkem ve Vídni Johannem Tostem, kterému dne 25. srpna 1802 udělila spojená dvorská kancelář zemské tovární oprávnění k výrobě jemných suken na Moravě, avšak za jistých omezujících podmínek. Omezení spočívala v zákazu mít vlastní stavy, prodávat své zboží v Jihlavě nebo v nařízení, že jeho výrobky budou označeny jako K. k. priv. Johann Tostische feine Tuchfabrik in Iglau. Tost skoupil několik domů na Špitálském předměstí v Jihlavě a na jejich místě nechal vystavět velkou tovární budovu. Činnost manufaktury netrvala dlouho. Důvodem zániku byly jednak přísné podmínky omezující provoz, jednak podnikate-

nahoře: Přípis deseti obcí na Jihlavsku, v němž upozorňují na tíživou hospodářskou situaci továren ﬁrmy Adolf Löw & syn v Heleníně a v Malém Beranově a žádají o jejich podporu formou vojenských dodávek, 24. 1. 1877. SOkA Jihlava, Okresní úřad – ONV Jihlava, Prezidiální registratura, katalog. č. 624. na vedlejší straně: Hala přádelny v Malém Beranově. Fotoarchiv Muzea Vysočiny v Jihlavě.

lova nezkušenost až naivita. Vždyť byl znám především jako houslový virtuos. Podnik se dostal do velkých ﬁnančních potíží, které vyvrcholily konkurzem. Nevyužívané a zcela zdevastované budovy zakoupil v roce 1851 stát za účelem zřízení tabákové továrny. Další pokusy o zřízení větších podniků vzešly z řad bývalých vedoucích zaměstnanců zkrachovalé Tostovy továrny. Bývalý ředitel zmiňované továrny Franz Wenzelides si vlastní strojní přádelnu zřídil v roce 1814. Dalším z textilních odborníků, který se uplatnil v jihlavské soukenické výrobě, byl Jakob Bohuslav. Zasloužil se především o zavádění spřádacích strojů na výrobu mykané příze. O udělení formálního zemského továrního oprávnění si v roce 1814 požádal jihlavský lékař a současně poštmistr Georg Prokop, povýšený do šlechtického stavu s predikátem z Lilienwaldu. Ten v roce 1807 zakoupil statek v Rantířově, aby zde založil další přádelnu, jež disponovala jedním hrubým mykacím strojem, pěti mykacími stroji, pěti předpřádacími stroji po padesáti vřetenech, čtyřiceti dopřádacími stroji a deseti motáky po dvanácti vřetenech. Všechny stroje byly poháněny vodní silou. V roce 1815 bylo uděleno zemské tovární oprávnění ke spřádání vlny dalšímu podnikateli, jímž byl jihlavský měšťan a majitel domu Anton Queis. Přádelna byla umístněna v jeho prostorném měšťanském domě v České (dnes Brněnské) ulici. V průběhu jednoho roku tato přádelna vyrobila přibližně 3 560 kg příze. Zakladatelem v pořadí páté přádelny se stal v roce 1815 Franz Nowak. V jeho podnikatelském úsilí pokračoval bratr Antonín, kterému byl v roce 1818 podnik odkázán. Ve třicátých letech 19. století vlastnil největší přádelnu Johann Neusser, v jehož podniku pracovalo 60 dělníků na 25 strojích. Čtyřicátá léta 19. století již byla obdobím velkého úpadku jihlavského soukenictví. V roce 1851 pracovalo v Jihlavě pouze 72 složení spřádacích strojů, poháněných převážně ručně. V tomto období byla hodnota jihlavské produkce odhadována na dva milióny zlatých. Z těchto jihlavských strojních přádelen však nikdy nevznikly velké tovární podniky, jako tomu bylo v Brně, i když se nemalou měrou zasloužily ve 20. a 30. letech 19. století o jistý vzestup soukenické výroby na Jihlavsku. Nové formy soukenické výroby, jež spočívaly v budování rozsáhlých plně mechanizovaných továren, se začaly v Jihlavě a především jejím okolí uplatňovat až počátkem druhé poloviny 19. století. Za jejich zrodem již nestáli nezkušení až naivní podnikatelé – snílkové, ale lidé se značnými podnikatelskými zkušenostmi. Za místo k budování rozsáhlých podniků si zvolili blízké okolí Jihlavy, které jim poskytovalo dostupné zdroje vody a levné pracovní síly. Proto řada továrních podniků vznikla na místě bývalých mlýnů. Nejinak tomu bylo při založení továrního podniku v Heleníně, který vznikl na místě mlýna, v pramenech doloženého jako „Zlatý mlýn“, od 17. století nazývaného Goskhův mlýn. Nechal jej zde postavit jihlavský obchodník vlnou V. S. Morwitz, avšak záhy byl nucen továrnu prodat brněnským podnikatelům Adolfu Löwovi a Bedřichu Schmalovi. Ti podnik postupem doby značně rozšířili, zejména když v roce 1870 ﬁrma Adolf Löw & syn zakoupila přádelnu v Malém Beranově a spojila ji s továrnou helenínskou. V 80. letech 19. století

vyráběly Löwovy podniky 40 000 kusů vlněného sukna různých druhů, 15 000 kusů plstěných výrobků a 100 000 kusů přikrývek. Zaměstnávaly kolem 2 500 osob. Třetí velká továrna vznikla ve Starých Horách na místě Hellerovy papírny. Tu v roce 1846 koupil židovský podnikatel Jakob Kern. Chod továrny byl závislý převážně na vojenských dodávkách. Převážně pro vojenské dodávky byla též určena výroba továrny Augustin Krebs & syn, jež má datované začátky rokem 1877, kdy si pronajala přádelnu Soukenické společnosti v Jihlavě – Dřevěných Mlýnech. V 90. letech 19. století nechal syn zakladatele Leopold Krebs vybudovat v dnešní Srázné ulici moderní tovární podnik s přádelnou a tkalcovnou s parním pohonem. Na místě někdejšího mlýna vznikla v roce 1852 také batelovská továrna Šimona Böhma, jež se vedle státních zakázek zaměřila na výrobu vlněných fezů. Na výrobu civilního vlněného zboží především orientální povahy byla zaměřena textilka v Hodicích vybudovaná v roce 1860 Adolfem Münchem, jenž koncem 19. století koupil vyhořelou Schumpeterovu továrnu v Třešti. Münchové na spáleništi vybudovali nový čtyřpodlažní tovární objekt. Takto značně zmodernizovaná továrna vyráběla látky vlněné i polovlněné, hladké a česané i přikrývky. Nechyběla též výroba vojenského sukna. Výroba sukna, provozovaná již převážně v továrnách se strojním zařízením, zůstala i přes mnohá krizová úskalí po celou druhou polovinu 19. století nejdůležitějším hospodářským odvětvím na Jihlavsku. V tomto období však lze již postřehnout růst počtu a významu podniků dalších průmyslových odvětví. Jihlava začala ztrácet ráz textilního města.

na vedlejší straně: Areál továrny Adolf Löw & syn v Malém Beranově, konec 19. století. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. nahoře: Zpráva živnostenské inspekce z roku 1908, v níž je zmíněno, že trhárna továrny na sukna ﬁrmy Adolf Löw & syn v Malém Beranově není dostatečně chráněna proti ohni. Oběžník moravského místodržitelství, 22. 2. 1910. SOkA Jihlava, Okresní úřad – ONV Jihlava, Prezidiální registratura, katalog. č. 3839.

Leopold Alexander Haupt von Buchenrode

Osobnosti vlnařského průmyslu Julius rytíř von Gomperz (1824–1909) továrník, velkoobchodník, bankéř, majitel velkostatku Na rozdíl od svého bratra Maxe, se kterým se podílel na provozu rodinné ﬁrmy Lazara Auspitze vnukové, se věnoval více politické činnosti. Byl dlouholetým prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Brně, za kterou také po více než třicet let držel mandát poslance moravského zemského sněmu za německý liberální blok. Jen o málo kratší mandáty zastával jako významný ekonomický odborník také v obou komorách říšské rady ve Vídni, více než čtyřicet let byl členem zastupitelstva města Brna. Pěstoval zálibu k umění, především hudbě a zpěvu – jeho manželkou byla vídeňská operní diva Karoline Bettelheim. S bratrem sdílel také postupný odchod na venkov (Habrovany u Vyškova) a změnu životního stylu. Leopold Alexander Haupt šlechtic von Buchenrode (1827–1904) velkoobchodník a majitel velkostatku Představitel velmi zámožné velkoobchodnické rodiny, spojené dlouhodobě především s výnosnými dodávkami pro císařskou armádu. Patřil k nejbohatším obyvatelům města a své postavení dále posiloval navazováním příbuzenských vazeb k dalším velkopodnikatelským rodinám (Schoellerové, Weegerové), snažil se ovšem podporovat formou nadací i starousedlé brněnské měšťanské rodiny, ohrožované ve své převážně řemeslné obživě dynamickým nástupem velkovýroby. Byl považován za iniciátora řady koncentračních akcí v brněnském textilním průmyslu, současně však svůj volný kapitál postupně přesouval na venkov, především na Zlínsko, kde zakoupil velkostatek. Zde se věnoval své životní zálibě v chovu koní a svoji pověst rázného podnikatele pomalu měnil v postavení dobrotivého patrona pro okolní venkovské obyvatelstvo. Samuel Janowitz (1814–1898) kloboučník Původně nevelká Janowitzova dílna, od 80. let rozšířená v tovární provoz, představovala příklad úspěšného drobného podnikání v úzce specializované oblasti, pro kterou v Brně i vedle velkotováren stále

zleva: Rudolf von Ott, Alfred von Skene

zbýval jistý prostor. Ze Spiše pocházející Janowitz začínal v Brně s minimálním kapitálem, v roce 1854 však jeho výrobky zaznamenaly velký úspěch na několika mezinárodních výstavách a výroba se rychle rozvíjela. Janowitz patřil spíše ke konzervativnímu křídlu podnikatelů, udržoval dobré kontakty k řemeslnickým kruhů starousedlého měšťanstva a byl pro své rozvážné postoje akceptovatelný i pro české politické představitele. Ač nepatřil k brněnské podnikatelské elitě, přesto jako mluvčí malovýrobního sektoru požíval ve městě značného respektu, což potvrzovalo jeho dvacetileté působení v obecním výboru. Karl Julius svob. pán Offermann (1820–1894) továrník, velkoobchodník a majitel velkostatku Člen jedné z průkopnických podnikatelských rodin pocházející z Porýní patřil k osobnostem, které nejvíce formovaly tvář města, ať už svojí podnikatelskou nebo veřejnou činností. Rodinná ﬁrma patřila hlavně v první polovině 19. století k technicky nejprogresivnějším provozům ve městě. Offermannové si udržovali vynikající vazby na vyspělý britský průmysl, současně si budovali postavení strategického dodavatele pro habsburskou armádu. Karl Julius byl následovníkem svého otce nejen ve vedení ﬁrmy, ale navázal i na jeho zájem o rozvoj městských parků a podporu Průmyslového muzea. Rodina také patřila mezi pilíře vlivu evangelické obce ve městě, jejíž význam podtrhovala mimo jiné dominantní stavba tzv. Červeného kostela na brněnské okružní třídě. Rudolf šlechtic von Ott (1804–1880) advokát a starosta Úspěch brněnského průmyslu by nebyl představitelný bez podpory právních a technických odborníků. Zatímco technické experty brněnskému průmyslu dodávala především zdejší německá technika, právní podporu projektů poskytovalo několik renomovaných advokátních kanceláří. R. Ott byl představitelem elity brněnské advokacie, která byla svojí činností velmi úzce propojena s aktivitami textilních podnikatelů. Vedle Emila Pozorného nebo Carla Reißiga patřil k nejzámožnějším německým brněnským advokátům, kteří provoz své praxe spojovali s členstvím ve správních a dozorčích radách velkopodniků a obhajovali také zájmy velkého podnikání na veřejnosti. Manifestací Ottova postavení byl i dlouholeté zastávání postů ve vedení města, dokladem o jeho profesních úspěších bylo právní zastupování saské královské rodiny a řady vysokých aristokratických rodin z celé monarchie. Alfred rytíř von Skene (1815–1887) továrník, majitel cukrovaru a velkostatku Příslušník skotské šlechtické rodiny přesídlil do Brna z Verviers na území dnešní Belgie a své podnikání spojil především s jižní Moravou a zdejším potravinářským průmyslem. Význam textilní výroby nebyl v rodinném podnikatelském portfoliu prvořadý, Alfred však vynikl jednak jako přední mluvčí zájmů brněnských podnikatelských kruhů na politické scéně zemského sněmu i říšské rady. Posty ve vedení Obchodní a živnostenské komory a řady dalších hospodářských organizací katapultovaly Alfreda nakrátko i do vedení města (1864–1866), této funkce se však musel vzdát pro pracovní přetížení a nemožnost se plně věnovat problémům města, postiženého tehdy pruskou okupací.

zleva: Gustav Schoeller, Karl Löw

Gustav rytíř Schoeller (1830–1912) továrník, majitel velkostatku Podnikatelský klan Schoellerů převyšoval ostatní brněnské textilní magnáty mimořádnou kapitálovou silou a také flexibilitou ve vytváření investičních konsorcií a v přesouvání kapitálu z jedné výrobní branže do druhé. Gustav byl v rámci rozvětveného klanu respektovaným vůdcem, i když se hlavní těžiště aktivit rodiny postupně přesouvalo spíše do Vídně. Jeho postavení v rámci brněnské měšťanské společnosti bylo mimořádně pevné, byl vlivným členem nejvýznamnějších spolků, v podstatě šedou eminencí brněnského veřejného života. Jeho životní styl, spojený s izolací ve vile v areálu vlastní továrny na Cejlu, dále podporoval pověsti o mocném „vlnobaronovi“. Simon Böhm (?–?) Pocházel pravděpodobně z Batelova, kde získal 21. 8. 1855 tovární oprávnění k výrobě vlněného zboží, třebaže již předtím vyráběl sukno v malém v továrně, jež byla v roce 1852 přebudována z jím zakoupeného mlýna. Jeho společníky se postupně stali bratři Moritz a Lazar. Právě v té době došlo k největšímu rozmachu podniku. Fond batelovské firmy tvořila tovární budova se soukenickou valchou, barevnou a veškerým zařízením v hodnotě 20 000 zl. rakouské měny. Společně s bratrem Lazarem zakoupil Simon Böhm mechanickou přádelnu lnu v Krásněvsi na Žďársku, kterou rozšířili a vybavili parním strojem o výkonu 7,5 kW. Poslední zmínka o přádelně v Krásněvsi se datuje rokem 1865. Firma v Batelově změnila svého majitele v roce 1874. Albert Kern (?–?) Byl židovským familiantem z Třeště. V roce 1818 vstoupil do obchodu s vlnou a vlněným zbožím v Jihlavě, o jehož rozvoj téměř čtyřicet let usiloval jeho otec Enoch Kern. Zasloužil se též o rozšíření obchodu s jihlavskými sukny až do Orientu. Spolu s firmou svého bratra Enocha opatřoval jihlavským soukeníkům nejen potřebnou vlnu, ale i finanční prostředky, a to formou peněžních záloh. Brzy poté požádal o udělení zemského továrního oprávnění, aby mohl realizovat svůj záměr zakoupit si nebo pronajmout tovární budovu a do ní investovat 50 000 zl. Odborné záležitosti v oblasti soukenické výroby měly být svěřeny jeho bratru Jakobovi Kernovi a Samuelovi Deutschovi. Přes odpor jihlavského soukenického i tkalcovského cechu mu bylo guberniem uděleno tovární oprávnění. Proto v roce 1846 kupují Kernové ve Starých Horách v Jihlavě bývalou papírnu, aby zde mohli od roku 1851 zavést výrobu sukna. Theodor Kern (1858–12. 5. 1919) Jako jeden ze zástupců další generace podnikatelské rodiny Kernů se stal v prvních desetiletích 20. století majitelem a ředitelem firmy Enoch Kern & syn. Jeho aktivity nebyly soustředěny pouze na řízení textilního podniku. Zasloužil se o zřízení hasičského sboru ve Starých Horách, od roku 1897 až do své smrti působil ve funkci předsedy samosprávy soudního okresu Štoky, kde z titulu své funkce podnítil v řadě obcí vznik hasičských sborů a byl též dlouholetým členem Obchodního a živnostenského spolku v Jihlavě,

Theodor Kern (na obou fotograﬁích)

který jej za zásluhy o rozvoj jmenoval svým čestným členem. Za zásluhy o blaho obyvatelstva německého jihlavského jazykového ostrova a za mnohostrannou pomoc chudým byl jmenován čestným občanem města Jihlavy. Pro své odborné zkušenosti v podnikání byl též platným členem vedení jihlavské filiálky Hospodářské kreditní banky. Karl Löw (28. 5. 1849–19. 4. 1930) Karl Löw byl synem Adolfa Löwa, významného brněnského průmyslníka a zakladatele brněnského textilního průmyslu. Po technických studiích vstoupil do závodu svého otce. Díky dvouletému pobytu v Anglii se seznámil se strojovým vybavením tamních továren a moderními výrobními postupy. Tyto získané zkušenosti s moderní textilní výrobou dovedl velmi dobře využít při budování vlastních závodů. Právě zakoupením anglických strojů a zavedením výroby tzv. anglického sukna se zasloužil o konkurenceschopnost rakouského textilního průmyslu. Do helenínské továrny byla výroba tohoto anglického zboží zavedena v roce 1872. V roce 1871 převzal vedení továrny v Malém Beranově, kde zavedl výrobu potiskovaného sukna, s jehož výrobou se seznámil při pobytu ve Francii. Oba Löwovy závody v Heleníně a v Malém Beranově nechal v roce 1884 propojit koňskou dráhou. Po smrti svého otce v roce 1883 převzal vedení celé firmy a stal se jejím jediným majitelem. V té době se zúčastnil vybudování velkého podniku v Lodži v tehdejším ruském Polsku. V 80. letech 19. století vyráběly Löwovy podniky na 40 000 kusů vlněného sukna, 15 000 kusů plstěných výrobků a 100 000 kusů vlněných přikrývek ročně a zaměstnávaly v průměru 2 500 zaměstnanců. V roce 1891 se Karl Löw podílel na vzniku vlnařské továrny v Žilině. Jeho firmy se staly též hlavním dodavatelem „C. k. vojenské výstrojní společnosti“. Za své zásluhy o průmysl byl vyznamenán tituly komerčního rady, c. k. dvorního dodavatele a dvěma rytířskými řády. Vykonával též řadu funkcí ve správních radách průmyslových a obchodních společností.

nahoře: Továrna firmy Offermann v Brně. Archiv města Brna, Sbírka grafik, kreseb a reprotisků, inv. č. 157. uprostřed: Továrna firmy Offermann v Brně na počátku 19. století. Reprodukce z knihy K. k. priv. Militär- und Feintuch-Fabrik Joh. Heinrich Offermann in Brünn 1786–1911. Brünn 1912. dole: Továrna firmy Offermann v Brně na počátku 20. století. Reprodukce z knihy K. k. priv. Militär- und Feintuch-Fabrik Joh. Heinrich Offermann in Brünn 1786–1911. Brünn 1912. na vedlejší straně: Továrna bratří Schoellerů na Cejlu v 2. polovině 19. stol. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XIb142.

Továrny Továrna firmy Offermann vznikla v letech 1786–1787 a specializovala se na výrobu jemných suken. Po několik desetiletí patřila k průkopníkům v oblasti výrobních inovací, čímž její majitelé kompenzovali své relativně menší kapitálové možnosti. V roce 1816 byl zde spuštěn první parní stroj v brněnské textilní výrobě, továrna manifestovala svoje technologické prvenství také stavbou nejvyššího komínu v Brně vysokého 32 metrů. V roce 1851 byly v továrně průkopnicky zavedeny mechanické tkalcovské stavy. Kvalitou výroby i řadou vlasteneckých aktivit svých majitelů se firma dobře etablovala v dodávkách pro císařskou armádu a vytvořila pro tyto účely kolem sebe celé konsorcium brněnských i mimobrněnských firem „Společnost pro dodávky vojenského sukna na uniformy eráru Offermann a spol.“ Továrna firmy Bratři Schoellerové / Gebrüder Schoeller vznikla na Cejlu v letech 1818–1819 a vyráběla původně jemné látky a kazimír. Typickým znakem firmy byla tendence ke sledování soudobých modernizačních trendů ve výrobě i za cenu vyšších investic do technologie a vybavení. V roce 1823 byl uveden do provozu první hydraulický lis na sukno v Brně, brzy na to také dva parní stroje. V roce 1838 firmy expandovala do Vídně a Milána, zaměstnávala tehdy na 700 dělníků a udržovala si čelné postavení v rámci rakouského textilního průmyslu. Největší a nejmodernější brněnská přádelna s názvem Přádelna česané příze a.s. / Kammgarnspinnerei byla financována finančním konsorciem s významnou účastí francouzského kapitálu a vídeňských finančních domů a uvedena do provozu v 70. letech 19. století. Značný vliv si na chod továrny udržovali brněnští a vídeňští Schoellerové, kteří také rozhodovali o technických a personálních změnách. Atmosféra v továrně byla poznamenána snad nejvyšší mírou orientace na výkon ze všech brněnských textilek. V důsledku této jednoznačné priority byl na management i dělníky vykonáván ze strany vlastníků mimořádný tlak a továrna proto byla jedním z hlavních terčů kritiky ze strany odborů a sociální demokracie. Továrna, stojící v prostoru ulic Radlas a Cejl, byla poničena bombardováním za 2. světové války a nakonec do té míry devastována ustupujícími německými vojsky, že již nebyla obnovena.

nahoře: Továrna bratří Strakoschů na Křenové. Reprodukce z knihy Die Gross-Industrie Oesterreichs, Wien 1898. dole: Továrna bratří Schoellerů počátkem 20. století. Archiv města Brna, Sbírka fotograﬁí, sig. XIb247.

Do majetku firmy Teuber přešly výrobní prostory na Cejlu z držby jejich příbuzných Soxhletů, jedné z průkopnických podnikatelských rodin pocházejících z dnešní Belgie, nyní ovšem již finančně vyčerpaných. Josef Teuber znovu zahájil výrobu v přádelně v roce 1858, firma patřila v Brně spíše k menším či středním avšak velmi stabilním podnikům. Podnikání firmy Aron & Jacob Löw-Beer’s Söhne bylo do Brna přeneseno po vybudování základů rodinného velkopodniku ve Svitávce a v Rozhraní, brněnská filiálka v dnešní Václavské ulici patřila od svého založení v roce 1864 k největším ve městě, v roce 1875 byla dále rozšířena. Továrna se specializovala na výrobu umělé vlny, česané, mykané a pletací příze, dámských a pánských šatovek a její majitelé byli opakovaně ze strany státních úřadů oceňováni za kvalitní výrobky, spolehlivé dodávky eráru i péči o zaměstnance. Továrna firmy Friedrich Redlich v dnešní Hybešově ulici vyráběla česanou přízi, jemné látky a šály. Její provoz sestával jen z tkalcovny a apretovny, a přes svoji poměrně úzkou specializaci patřila k největším v Brně. Hlavní pozornost rozvětvené podnikatelské rodiny byla soustředěna spíš na hodonínský cukrovarnický průmysl, přesto se v textilním podnikání ukázala firma Friedrich Redlich jako velmi konkurenceschopná a relativně dobře odolávala politickým a hospodářským zvratům. Rodinná firma L. Auspitze vnukové / L. Auspitz Enkel měla v Brně svoji hlavní provozovnu na Václavské ulici a vyráběla jemná sukna. Textilní výroba tvořila páteř podnikání rodiny v habsburské říši, později byl kapitál přesouván do oblasti bankovnictví a cukrovarnictví. Továrna na Václavské byla brněnskou Obchodní a živnostenskou komorou dlouhodobě označována za vzornou jak z hlediska technologického, tak z hlediska péče o zaměstnance.

nahoře: Továrna ﬁrmy Teuber na Cejlu. Reprodukce z knihy Die Gross-Industrie Oesterreichs, Wien 1898. dole: Továrna ﬁrmy L. Auspitze vnukové na Václavské. Reprodukce z knihy Die Gross-Industrie Oesterreichs, Wien 1898.

Přehled vlnařských ﬁrem v Brně k roku 1891 Pramen: Odborný list dělnictva textilního v Rakousku, r. 1, 19. 2. 1891, č. 4, s. 2. ﬁrma Eduard Balatsch Bauer & Wiedmann Moritz Beran & Söhne Brodmerkel & Mandl David Hecht Isidor Hegner Gebrüder Jerusalem Kammgarnspinnerei Paul & Joshua Kuhn Kuhn & Weiss Kurscher´s Bruder Heinrich Kafka Moritz Kafka Max Kohn Löw & Sohn in Brünn Löw-Beer A. J. in Bruenn Moses Löw-Beer J. H. Offermann Paul Neumark Paczovsky & Schiller Heinrich Pisko Friedrich Redlich Johann Reibhorn Gebrüder Samek Adolf Schmal Em. Hecht Fr. Kusy Kusy & Slavík Josef Schiller Fr. Schmal Gebrüder Schoeller S. Schönfeld A. Schwab & Söhne Schwarz M. E. Sigmund Schwarz Skutetzky & Comp. Sigmund Spitz Sternischtie & Comp. Rudolf Strakosch & Comp. Gebrüder Strakosch Max Strakosch Gebrüder Stiassny Adalbert Stössel Gebrüder Svoboda J. Teuber & Söhne Adof Weinberger Wolf & Mandl Wohlmuth & Comp. Gesellschaft für Herstellung der Wollwaren Ziegler D. Pietschmann Fr.

obor činnost počet zaměstnanců přádelna 98 výroba vlněných látek 138 přádelna 153 výroba vlněných látek 93 výroba vlněných látek 97 apretace 72 výroba vlněného a jutového zboží 261 přádelna 548 výroba vlněných látek 211 výroba vlněných látek 130 výroba vlněných látek 161 přádelna 517 přádelna 348 výroba vlněných látek 276 výroba vlněných látek 835 přádelna 256 výroba vlněných látek 311 výroba vlněných látek 408 výroba vlněných látek 182 výroba vlněných látek 74 výroba vlněných látek 157 výroba vlněných látek 397 výroba vlněných látek 159 výroba vlněných látek 219 výroba vlněných látek 114 přádelna 149 apretace 57 apretace 26 výroba vlněných látek 59 barvírna 60 výroba vlněných látek 405 výroba vlněných látek 102 apretace 139 apretace 242 přádelna 200 přádelna 124 apretace 62 výroba vlněných látek 154 výroba vlněných látek 178 výroba vlněných látek 289 výroba vlněných látek 25 přádelna 228 výroba vlněných látek 206 přádelna 151 přádelna 304 výroba vlněných látek 139 výroba vlněných látek 96 výroba vlněných látek 269 výroba vlněných látek 357 výroba vlněných látek 55 přádelna 150 celkem 10 441

Adolf Löw & syn, továrna na vlněné zboží v Heleníně u Jihlavy Továrna vznikla na pravém břehu řeky Jihlavy na místě tzv. Zlatého (od 17. století Goskhova) mlýna. Pravděpodobně v roce 1863 koupil mlýn jihlavský obchodník vlnou V. S. Morwitz a na jeho místě dal postavit továrnu na sukna. Kvůli tíživé finanční situaci, do níž se dostal pro vleklé spory kolem závad zjištěných při kolaudaci budovy, byl nucen po čtyřech letech továrnu prodat. Novými majiteli se stali brněnští podnikatelé Adolf Löw a Bedřich Schmal. Ti podnik v průběhu několika let značně rozšířili. Po čase se Adolf Löw se svým společníkem rozešel a do firmy přijal syna Karla Löwa. Ten dokázal svých velkých zkušeností získaných studiem a praxí v řadě evropských textilek využít při budování a modernizaci starých závodů. Jeho zásluhou se firma v roce 1872 přeorientovala na výrobu tzv. anglického zboží. V roce 1875 zde nechal vybudovat vlastní plynárnu a 1882 pobočnou telegrafní stanici. Koupí továrny v Malém Beranově u Jihlavy v roce 1870 a jejím spojením s firmou helenínskou vytvořila firma Adolf Löw & syn jeden velký podnik, jenž byl od roku 1884 spojen též koňskou dráhou. Podnik v Malém Beranově vznikl též na místě mlýna. Již v roce 1774 tam byla postavena přádelna vlny, která patřila hraběti Palmovi. Ten podnik pronajal jihlavské rodině Frühaufů, která jej provozovala až do 30. let 19. století. Poté se v držení firmy vystřídalo několik majitelů. A. Löw přádelnu koupil od švýcarské firmy Hofmann, Gönner a spol. Na přelomu 19. a 20. století společnost vyráběla anglické a hladké vlněné látky z česané příze. V provozu byla též tiskárna na potisk sukna. Prosperita firmy byla zaručena především dodávkami vojenského sukna a přikrývek pro rakousko-uherskou armádu. V roce 1906 v helenínských provozovnách, které tvořila přádelna mykané příze, tkalcovna sukna a vlněného zboží, barvírna, úpravna a továrna na umělou vlnu, pracovalo na 900 dělníků. Po smrti Adolfa Löwa v roce 1883 vedl celou firmu Karel Löw, jenž v roce 1900 nechal její sídlo přenést z Brna do Helenína a později do Malého Beranova. V roce 1922 byla vytvořena akciová společnost, jež krátce nesla název Západomoravské továrny na sukna a pokrývky a. s., aby se vrátila k původnímu názvu Adolf Löw & syn. Za 2. světové války byl užíván název Západomoravské továrny na sukna a přikrývky, a. s., Malý Beranov. V roce 1932 byl závod v Heleníně v důsledku hospodářské krize zastaven a výroba byla soustředěna v Malém Beranově. V roce 1945 byla firma znárodněna a o rok později začleněna do národního podniku Mosilana a od roku 1949 do národního podniku Jilana. Závod v Heleníně byl poté předán n. p. Modeta Jihlava. Od té doby objekty slouží textilnímu školství.

nahoře: Rytina z hlavičkového dopisního papíru ﬁrmy Adolf Löw & syn.

nahoře: Areál továrny Adolf Löw & syn v Heleníně, v pozadí dělnická kolonie císaře Františka Josefa I., vpravo budova školy; konec 19. století. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. dole: Areál továrny Adolf Löw & syn v Malém Beranově po instalaci parní turbíny (1918), která dodávala elektřinu pro obě továrny ﬁrmy a pro Jihlavu a okolí, kolem roku 1920. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Prapraděd z matčiny strany jako mladý nepracoval a mimo hospody v Líšni u Brna neměl jiné zájmy. Jmenoval se Adolf Löw. Přes svoje jméno neměl židovský původ. Vzal si neobyčejně schopnou ženu Fanny rozenou Schönovou, která byla již tehdy emancipovaná. Živila svou početnou rodinu ručními pracemi, které jednou týdně nosila v mošně do Brna a na rynku je prodávala. Nebyla spokojená, ale pro klid v rodině návštěvu hostinců manželovi nezakazovala. Když ušetřila peníze, koupila si domácí stav a začala tkát. Postupně do práce zapojila i svého muže, kterého nejprve prosila, aby jí pomohl stav opravit. Později v něm vzbudila zájem o tkaní natolik, že praděd tkal a prababička většinou jen prodávala. Začalo se jim dobře dařit a šikovným propojením s jinými podnikateli se později domohli v tehdejším hospodářském boomu textilní továrny v Brně na Cejlu. Podnik se rozrůstal, koupili na čas také textilku v uherské Žilině. Přes mnoho jiných podnikatelských záměrů, v nichž nechyběla ani cihelna ve Žďáru, se domohli solidního jmění. Adolf Löw byl jedním z generace brněnských „Gründerů“, kteří se podíleli na vzniku a rozvoji průmyslu. Úzce spolupracoval se známým brněnským průmyslníkem Wannieckem (Vaňkem). Svoje aktivity později přesunul do Helenína a Malého Beranova u Jihlavy, kde byl neúrodný kraj a laciná pracovní síla. Když prapraděd na Cejlu v osmdesátých letech 19. století zemřel, jeho ostatky byly vykropeny v zábrdovickém kostele. Jak o tom psal brněnský německý tisk, šlo o významnou osobnost. Nejprve byl pohřben na Židenickém hřbitově v Brně, kam ho následovala i jeho žena. Později byly jejich ostatky uloženy do rodinné hrobky na ústředním hřbitově v Brně, kde je dosud zachovaný náhrobek s upozorněním, že jde o zakladatele ﬁrmy Adolf Löw a syn. Tím synem byl můj praděd, Carl Löw, narozený 28. května 1949 v Brně. Absolvoval textilní vzdělání a dlouholetou zahraniční praxi. Hlavní zkušenosti nabyl dvouletým pobytem v anglických textilkách. Po svém návratu vedl podnik se svým otcem. Usídlil se v Heleníně, kde si postavil v rámci továrny šlechtické sídlo s velkým biografem...“ (Vítězslav HORN, Jak jsem přežil. Život českého lékaře, Brno, Šimon Ryšavý 2002, s. 18–19.)

Továrna na vlněné zboží a vojenská sukna Enoch Kern & syn, Staré Hory Továrna ve Starých Horách, nejstarším nalezišti jihlavského stříbra, se stala ve 2. polovině 19. století druhým nejvýznamnějším podnikem na výrobu sukna na Jihlavsku. Na místě dnešní továrny, jež tvoří základ podniku Motorpal, a. s., stávala do 16. století tavírna. V roce 1540 ji koupil pražský měšťan Frey, aby zde provozoval papírnu. Téměř po 300 letech provozu ji její poslední majitelé, Hellerové, prodali v roce 1846 Jakobu Kernovi. J. Kern zde zřídil malou továrnu na sukna, kterou teprve v roce 1851 opatřil prvními spřádacími stroji mulle-jenny. Podnik prosperoval především zásluhou vojenských dodávek. V roce 1859 továrna vyhořela, byla znovu vystavěna ve větším měřítku a vybavena moderními stroji – mykacími stroji a mechanickými stavy. Pokrok nastal též v užívání pohonné energie. Prosté vodní kolo bylo po požáru nahrazeno vahadlovým parním strojem a vodní turbinou. Po rozšíření továrny v roce 1869 bylo v provozu 80 mechanických stavů, prádelna vlny, úpravna a valcha. V té době byla též přestavěna strojovna a kotelna a instalován výkonnější parní stroj. Rozvoj podniku byl v té době zcela závislý na vojenských dodávkách, jen v letech 1870–1874 starohorská Kernova továrna vyráběla třetinu potřeby vojenského sukna v rakousko-uherské monarchii. V letech 1874–1877 však musela výrobu zastavit, protože nedostala žádné vojenské dodávky a podnik nebyl na žádnou jinou výrobu zařízen. Teprve v roce 1877 byla výroba obnovena. Po těchto zkušenostech se začala firma orientovat také na výrobu civilních vlněných látek a houní. Podnik byl dále rozšiřován a modernizován, takže na přelomu 19. a 20. století měl prádelnu vlny, barevnu, přádelnu se selfaktory, s devatenácti jemnými spřádacími stroji se 7 470 vřeteny a čtyřmi skacími stroji s 800 vřeteny a tkalcovnu se 130 mechanickými stavy. Pohon zařízení zajišťovaly dva kompaundní parní stroje o výkonu 250 a 150 HP, kterým dodávaly páru tři kotle. Areál byl elektricky osvětlen, což zajišťovala tři malá dynama o výkonu 30 HP. V této době rozkvětu firma zaměstnávala 20 úředníků a mistrů, 160 dělníků a 260 dělnic. Vrcholu výroby dosáhla Kernova textilka v době 1. světové války zásluhou značných vojenských objednávek. Ve 20. letech začala výroba stagnovat. Největší úpadek firmu postihl na začátku 30. let v souvislosti s hospodářskou krizí, která zasáhla především textilní průmysl. Textilní výroba zde byla novým majitelem Ervínem Langem ukončena za 2. světové války, kdy byly v těchto objektech firmou BMW opravovány letecké motory. Po válce byla firma znárodněna a začleněna do n. p. Motorpal, který vyráběl vstřikovací čerpadla pro naftové motory.

nahoře: Areál továrny Enoch Kern & syn ve Starých Horách u Jihlavy na kresbě z 80. let 19. století. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Továrna na vojenská sukna a vlněné zboží Augustin Krebs & syn, Jihlava Tento tovární podnik, tvořený přádelnou a tkalcovnou s parním pohonem, vybudoval v letech 1893–1894 v dnešní Srázné ulici 18/20 v Jihlavě syn Augustina Krebse Leopold. Přádelna byla v roce 1898 vybavena třemi sadami mykacích strojů, dvěma selfaktory, dvěma spřádacími stroji mulle-jenny a anglickým kruhovým skacím strojem. Ve tkalcovně pracovalo dvacet mechanických stavů Schönherr, dvanáct ručních stavů a jeden vzorovací. stav. V provozu byla též barevna a valcha. Koncem 19. století ve firmě, která vyráběla vlněné civilní zboží i vojenská sukna pracovalo 60–80 dělníků. V roce 1906 se firma rozšířila, přádelna měla 2 000 vřeten a tkalcovna 30 mechanických stavů. V provozu byla též barevna vlny, příze a kusů a úpravna. Stroje byly poháněny parním strojem o výkonu 100 HP. Němečtí majitelé drželi závod až do 16. června 1945, kdy byl národním správcem ustanoven Vilém Došek. Dne 25. března 1948 byl podnik začleněn do národního podniku Pletařské závody Jihlava (později Modeta). V současné době slouží objekty jako dílny a prodejny. Jeho zakladatelé se již dříve zabývali výrobou sukna a flanelů, které vyváželi především do Itálie. Po ztrátě odbytu se snažili přejít na nový sortiment, k čemuž potřebovali odpovídající vybavení a zařízení. Proto si v roce 1877 pronajal Augustin Krebs přádelnu od Soukenické společnosti v Dřevěných Mlýnech, tehdy již vybavenou stroji mulle-jenny a vodním pohonem. Od roku 1882 přádelnu vedl jeho syn Leopold již zcela sám. Úspěch v dosavadním podnikání jej vedl k rozhodnutí založit vlastní tovární podnik. Továrna na sukna Adolf Münch & syn, Třešť Továrna, jejíž objekty se nacházejí v dnešní Nádražní ulici č. 168 v Třešti, byla v letech 1832–1833 vystavěna zdejším měšťanem a kupcem Josefem Schumpeterem, synem Františka Xavera Schumpetera, velkoobchodníka suknem. Před vánocemi roku 1898 celá Schumpeterova továrna za podezřelých okolností vyhořela a spáleniště odkoupil hodický továrník Berthold Münch za 25 000 zlatých rakouské měny. Továrnu v Hodicích vybudoval v roce 1860 Adolf Münch, jenž byl v té době podílníkem textilní továrny v srbském Paračíně, a její výrobu zaměřil na fezy a sukna, které dodával především do zemí Orientu.

na vedlejší straně: Plán továrny Augustin Krebs & syn v Jihlavě, Srázná 18/20, z roku 1892, stavba realizována v letech 1893–1894. Státní okresní archiv Jihlava, Okresní úřad – Okresní národní výbor Jihlava, inv. č. 2464. dole: Areál továrny Thomas Nowotny & Co. v Batelově, kolem roku 1900. Reprodukce z knihy Dějiny Batelova, 2. díl.

Münchové na spáleništi vybudovali hlavní čtyřpodlažní tovární objekt, ostatní ohněm poškozené objekty byly strženy. V roce 1906 měl podnik v provozu přádelnu s 3 200 vřeteny, tkalcovnu sukna a vlněných látek z mykané příze se sedmdesáti mechanickými stavy, barevnu, apreturu, prádelnu vlny a karbonizaci. Takto značně zmodernizovaná továrna vyráběla látky vlněné i polovlněné, hladké a česané, a přikrývky. Nechyběla též výroba vojenského sukna. V letech 1924–1926 se firma dostala do velkých odbytových potíží, když jí z důvodu špatné kvality výrobků byly odňaty státní zakázky. Náhradou byla zavedena výroba módních látek a koberců. Nadále zde však byly vyráběny svrchníkové látky, sukna pro kapucínský řád, dvojité lodeny, vojenské látky z česané příze i sukna na uniformy. V roce 1931 továrna opět vyhořela. Požár poškodil hlavní budovu a nejvyšší podlaží muselo být odstraněno. V roce 1942 odkoupil továrnu v rámci arizace Ludvík Hayer. Roku 1945 přešla továrna pod národní správu, v roce 1948 pak byla začleněna do národního podniku Mosilana, v roce 1949 do n. p. Jilana a poté do n. p. Vlnařské závody partyzána Emra v Nové Včelnici. Výroba v tomto závodě byla přeorientována na technické tkaniny pro obuvnický průmysl. V roce 1965 byly objekty předány nábytkářskému národnímu podniku Interiér Praha. Továrna na sukna Šimon Böhm, později Thomas Nowotny & Co., Batelov Továrna vznikla na místě někdejšího hamru postaveného v roce 1642 a v pozdější době přebudovaného na mlýn. V roce 1852 jej od hraběte Blankensteina koupil žid Šimon Böhm a přestavěl ho na továrnu na sukna. V roce 1874 získal továrnu Tomáš Novotný z Počátek. Od roku 1906 nesla firma název Thomas Nowotny & Co. a měla několik provozoven, především přádelnu mykané příze z ovčí vlny s 2 700 vřeteny, tkalcovnu vojenského sukna, dek a houní se třiceti mechanickými stavy, barevnu a úpravnu. Zabývala se též výrobou fezů. K pohonu sloužil parní stroj o výkonu 110 HP a turbina o 80 HP. V roce 1924 firma zaměstnávala 500 zaměstnanců. V důsledku hospodářské krize v roce 1935 zanikla a textilní výroba v ní již nebyla obnovena. Po znárodnění v roce 1948 byla do továrny zavedena strojírenská výroba.

nahoře: Budova školy na Francouzské ulici 101. Archiv města Brna, Sbírka pohlednic, inv. č. 4798. vlevo dole: Budova školy na Bratislavské ulici 58. Fotograﬁe z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911. vpravo dole: Alfons Flögl, třetí ředitel školy. Fotograﬁe z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911.

Friedrich Eckstein, první ředitel školy; Johann Plachetz, druhý ředitel školy. Fotograﬁe z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911.

Textilní školství v Brně Jedním z důležitých předpokladů úspěšného rozvoje textilního průmyslu v Brně bylo zavedení odborného školství. V polovině 19. století vystoupila do popředí nutnost zřízení samostatné vyšší tkalcovské školy. Měla se stát první školou svého druhu v celé rakouské monarchii. Brněnská Obchodní a živnostenská komora sice již v roce 1852 zřídila v budově bývalé vyšší reálky na Trnité ulici řemeslnickou školu s přádelnickým a tkalcovským oddělením, ale tato škola sloužila jen pro výchovu odborných dělníků a dílovedoucích, nemohla však zabezpečit vzdělání vyšších odborných kádrů. Proto obchodní a živnostenská komora za podpory státních orgánů podala v roce 1858 návrh na založení vyšší tkalcovské školy o třech samostatných odděleních. V jednoročním kursu měli být vychováváni továrníci, další oddělení bylo určeno pro mistry a textilní dělníky. Teoretická výchova obsahovala základy tkalcovství na různých druzích listových a žakárských stavů, tkalcovství na mechanických stavech, kreslení vzornic a odborné počty. Na teoretickou výuku navazoval praktický výcvik v dílnách – upravování stavů a jejich obsluha. Základem vzorkařské výuky pak bylo kreslení. Třetí oddělení mělo poskytovat odborné vzdělání ředitelům textilních továren a dílovedoucím. Moravská vyšší tkalcovská škola byla založena výnosem ministerstva kultu a vyučování č. 9697 ze dne 17. července 1860 a sídlila v provizorních prostorách na Tovární ulici (dnes ulice Úzká) číslo 13. Prvním ředitelem se stal Friedrich Eckstein, původem ze Saska, a během jeho dvacetiletého působení se na škole vystřídalo celkem 21 učitelů a mistrů, přičemž průměrný roční počet žáků činil 44. V prvních letech to byli hlavně synové továrníků a zaměstnanců textilního průmyslu, časem však převážili žáci z rodin, které nebyly existenčně spjaty s textilní výrobou, a to nejen z Moravy, ale i z ostatních zemí monarchie i z ciziny. Provizorní prostory škole brzy přestaly postačovat, a proto byla dne 1. října 1866 otevřena nová budova na ulici Josefov (Josefstadt, nyní Bratislavská) číslo 58, která obsahovala učebnu pro teoretické

Učebny, laboratoře, kabinety a dílny. Fotografie z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911. zcela dole: Budovy dílen ve dvorním traktu školy. Fotografie z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911. na vedlejší straně: Budova školy na Francouzské ulici č. 101. Fotografie z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911.

tkalcovství, kreslírnu, dvě menší učebny a tkalcovské dílny o rozloze přes 430 čtverečních metrů. V sedmdesátých letech 19. století prošla škola v důsledku stagnace rakouského textilního průmyslu poklesem zájmu o studium. Nepříznivě též působilo i založení tkalcovských škol v Liberci, Bílsku a Prostějově. Druhým ředitelem školy se stal v roce 1880 Johann Plachetz, dosavadní učitel tkalcovské školy v Bílsku, a koncem ledna 1881 stanovilo ministerstvo obchodu její nový název: Odborná škola pro tkalcovství. Od počátku školního roku 1881/82 pak přešla do resortu ministerstva školství. Počet žáků v tomto roce činil 78, podle domovské příslušnosti převažovali Brňané (30) a Moravané (39), dále byli tři žáci z Dolního Rakouska, dva z Čech, po jednom ze Sedmihradska a z Uher, dva z Pruska. Další léta znamenala opětný pozvolný růst školy a zejména po nástupu Alfonse Flögla do funkce ředitele v roce 1891 zesílila snaha o obnovu jejího dominantního postavení v rakousko-uherském textilním školství. Ve školním roce 1894/95 hodnotila škola třicet pět let své existence. Se zadostiučiněním bylo konstatováno, že za podpory státních a samosprávných orgánů, průmyslových kruhů a Obchodní a živnostenské komory v Brně se aktivnímu učitelskému sboru podařilo v krátkém období posledních tří let školu reorganizovat a napravit mnohé dřívější nedostatky. V nejbližší době bylo nyní třeba zajistit výstavbu nové školní budovy, která by vyhovovala všem požadavkům soudobé techniky. Dne 27. května 1897 předložila ustanovená stavební komise kuratoriu školy plány nové budovy, vypracované brněnským architektem Josefem Nebehostenym, v srpnu 1897 započala stavba a do začátku školního roku 1898/99 byla nová škola hotova. Stála na tehdejší třídě Františka Josefa č. 131 (nyní Francouzská ulice č. 101). Velká péče byla věnována zejména vybudování moderních dílen. Jejich hodnota značně převýšila hodnotu vlastní školní budovy. Většina instalovaných textilních strojů sloužila k výrobě vlněného zboží. V tkalcovských dílnách byly však i stavy pro výrobu hedvábných a bavlněných tkanin, přádelnické dílny vedle vlnařských strojů dostaly také stroje k výrobě trhané vlny a bavlny. Vyráběla se mykaná i česaná příze. Žáci se učili nejen obsluhovat stavy, ale seznámili se i s montáží, seřizováním a odstraňováním závad. K výčtu strojového vybavení je nutno ještě přičíst i zařízení barevny, bělírny a tiskárny, laboratoře a odborné učebny. V červnu roku 1899 byla škola zařazena na úroveň státních průmyslových škol a dostala název Odborné učiliště pro textilní průmysl. Dělila se na vyšší průmyslovou školu pro textilní průmysl, na školu pro dílenské mistry v oboru přádelnictví, tkalcovství a zušlechťování, na oddělení kursů pro vázání, nopování a vyšívání a na odbornou pokračovací školu pro přadláky, tkalce a zušlechťovače. Samostatnou složku školy pak vytvořil nově založený výzkumný ústav. Do nového století vstoupila tedy škola moderně vybavená, s novou koncepcí odpovídající dobovým požadavkům textilního průmyslu.

Mapky Rakousko-Uherska a střední Evropy s vyznačením původu žáků. Reprodukce z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911. na vedlejší straně: Provizorní statut Moravské vyšší tkalcovské školy v Brně z roku 1860, učební plány jednoročního a dvouletého denního kursu z let 1860/61, 1862/63 a 1871/72 a organizační statut C. k. odborného učiliště pro textilní průmysl z roku 1899. Z knihy Almanach ke 110. výročí založení střední průmyslové školy textilní v Brně.

nahoře: Organizační statut C. k. odborného učiliště pro textilní průmysl z roku 1899. Z knihy Almanach ke 110. výročí založení střední průmyslové školy textilní v Brně (pokračování ze s. 63). na vedlejší straně: Učební plány z roku 1899/1900. Z knihy Almanach ke 110. výročí založení střední průmyslové školy textilní v Brně.

Život kolem vlny Městská vývařovna Brno: pro nezaměstnané a sociálně slabé s domovským právem v Brně zde byla možnost bezplatného stravování. Strážník byl při výdeji jídla přítomen kvůli častým výtržnostem. Kromě toho ve městě příležitostně nabízely polévku některé charitativní spolky a velkou vývařovnu vydržoval také továrník Löw-Beer. Jak ovšem nenávistně napsal sociálnědemokratický tisk: „Stejně takto utrácí jen zlomek bohatství získaného z dělnické krve a potu.“ (č. 1)

Vlnařský průmysl představoval významný zdroj zakázek pro místní dopravce, po roce 1869 se ovšem v dopravě začala prosazovat městská pouliční dráha, pro niž přeprava zboží představovala v některých letech až 50 % zisku. Na začátku 20. století se mezi drobnými dopravci zboží a společností provozující již elektriﬁkovanou pouliční dráhu rozhořel ostrý konkurenční boj, z něhož do značné míry proﬁtovali hlavně obyvatelé Brna – pro zvýšení rychlosti byla dosud jednokolejná dráha opatřena v blízkosti velkých továren, skladů a dopravních uzlů druhou kolejí, pokročila výstavba nástupních ostrůvků a chodníků i komfort osobní přepravy. Pro dělníky však byla cena pouliční dráhy stále poměrně vysoká – v roce 1900 si mnozí za celodenní výdělek mohli dovolit jen tři jízdenky – proto byla dráha využívána spíše v neděli k výletům a do práce se chodilo pěšky. (č. 2) Firmy zaměstnávaly početnou skupinu technického úřednictva a mistrů a administrativními funkcemi. Zejména počty nižších úředníků se v mezidobí 1871–1904 více než zdvojnásobily, přední manažeři se zase se svými výdělky zařadili mezi nejmajetnější obča-

ny města. Výzkumy mezigenerační sociální mobility ukazují, že zisk úřednického místa byl cílem pro značnou část kvaliﬁkovaných dělníků, toužících zbavit sebe nebo alespoň své děti těžké fyzické práce a zvýšit sociální prestiž rodiny. Vůči členům vedení továren však byla cítit také nevraživost ostatních zaměstnanců – vedle prosté závisti a odporu k výkonu jejich kontrolních funkcí zde vstupovala do hry slabá solidarita nižších článků managementu s oprávněnými požadavky dělníků: „Stane-li se však, že by z těchto tak zvaných mistrů tu neb onde nějaký se vyskytl, jenž by se chýlil ... ke straně dělnické, tu zajisté mezi svými spoludruhy dlouho nevydrží, nesnášeje jen útržky do svých spolukolegů, nýbrž i od dělnictva samotného...“ (č. 3) Zdravotní zabezpečení zaměstnanců brněnských ani jihlavských textilních továren nedosahovalo úrovně péče, kterou svým zaměstnancům poskytovaly některé strojírenské či hutní závody v podobě instituce závodních lékařů (Rothschildovo Vítkovické těžířstvo, v Brně strojírna Friedricha Wanniecka). Tuto roli do jisté míry suplovali smluvně vázaní lékaři nemocenských pokladen. Již na základě živnostenského řádu z roku 1859 měli zřizovat zaměstnavatelé podobné instituce, vliv zaměstnanců na jejich chod a také jejich povinné zřízení stanovil však teprve zákon z roku 1888. Z brněnských a jihlavských textilních továrníků svým sociálním systémem poněkud předbíhal dobu jen Löw v Heleníně a Malém Beranově, podobný závodní systém zřejmě v Brně neexistoval. Zdejší pojišťovna však od přelomu 80. a 90. let patřila vzhledem k vysokému počtu pojištěnců a shromážděným prostředkům k nejvýznamnějším v Rakousku. (č. 4) Po směně, Tourcoing foto 1958 (č. 5) Doprava vlny ze skladu, Avesnois 1912 (č. 6) Nákladní povoz v ulicích, Pas de Calais 1923 (č. 7) Zákonem č. 33/1888 o nuceném nemocenském pojištění dělníků byla stanovena povinnost zaměstnavatelů zřizovat nemocenské pokladny. Roku 1889 vydala stanovy své nemocenské pokladny Starohorská továrna na vojenská sukna Enocha Kerna syn, na jaře 1896, krátce po dokončení stavby nové továrny ve Srázné ulici, vyšly tiskem nové Stanovy nemocenské pokladny ﬁrmy Augustin Krebs & syn v Jihlavě, které nahradily původní stanovy z 30. 4. 1889. (č. 8)

na vedlejší straně nahoře: Lidová kuchyně na Cejlu. Archiv města Brna. Sbírka fotograﬁí sig. XXId56. Fotograﬁe 2–7 převzaty z publikace Roubaix-Tourcoing et les villes lainières d’Europe, 2005.

Leták vydaný k 1. máji 1890. Archiv města Brna, Sbírka fotograﬁí, sig. XXIIb9.

Vzpomínky Františka Halase na práci v brněnské textilce 1889–1914 Narodil jsem se jako syn domácího tkalce 15. dubna 1880 v obci Sasina v okresu boskovickém. Sasina bývala malá vesnička s pouhými čtyřiadvaceti čísly. Všechno tam bylo malé a chudé, ze všeho nejchudší a nejmenší však byla snad světnička, v které jsme bydlili. Tři čtvrtiny ubohé místnosti zabíral otcův tkalcovský stav. Světnička měla jediné okénko, sotva větší čtverečního metru, ani výhled jím nebyl příliš veselý. To okénko zničilo otcův zrak a snad i jeho zdraví. Bylo příliš malé. Byli jsme tři sourozenci: dvě starší sestry, Františka a Hedvika, nejmladším jsem byl já. Dobře si pamatuji již od svého pátého roku, že otec býval často nemocen a vyplivoval krev. Tkalcovský stav mu žral plíce. Celá rodina spala na hůře pohromadě jako koťata. Hlad u nás býval častým hostem. Dědeček s babičkou nám sice někdy pomohli kouskem chleba nebo několika bramborami, ale mnoho dát nemohli, sami měli žalostně málo. Dědeček býval také tkalcem. Bydlel s babičkou ve vedlejší světnici, zařízené podobně jako naše. Zatím co stařeček od rána do noci tkal, babička se dřela na kousku pole, aby nám urostlo trochu brambor. O tom, jaká je práce ve fabrice, věděl jsem také dost od svých sester, z nichž si žádná nestěžovala na bolestnou namáhavost práce, ale vždy jen na malé výdělky. Ty byly opravdu špatné, tak špatné, že při tehdejší láci nemohly stačit na vydatnější stravu, která byla hlavně sestrám nejvýš nutná. Zejména mladší sestra Hedvika brzy na to doplatila: najednou začala podezřele kašlat. Podle pracovní knížky jí bylo šestnáct let, ve skutečnosti teprve třináct. Práce v nezdravém továrním ovzduší a ještě více nedostatečná strava vykonaly své. Dostávala zřejmě souchotiny..., ale byla to ve skutečnosti smrdutá textilní továrna, pravá lidomorna mladých dělnic a chatrná strava – trochu kávy a kousek chleba – které ji předčasně připravily o život. Sestřin pohřeb byl mnohem slavnostnější než pohřeb otcův. Vryl se mi hluboko v paměť. ... Pohřbu se zúčastnila celá husovická skupina textilních dělníků s praporem a mnoho jiných sociálně demokratických dělníků a dělnic. Na rakvi byly rudé stuhy...Když páter odříkával modlitby, nikdo ze socanů nezvedl široký socanský klobouk, který se tehdy nosil. Ani já nesňal z hlavy svou zrzavou beranici.

A pak jsem běžel domů šťasten, že už mám školu navždy za sebou. ... nyní půjdu do továrny, kde jsem již měl zamluvené místo. Budu pracovat v Kemce, kde také pracoval ženich mé sestry jako vazač za 95 krejcarů denní mzdy. Já jako učedník budu dostávat jen 45 krejcarů, ale i to bude dobré, rozhodně lepší, než chodit do školy. Stanu se dělníkem! Jak jsem se na to těšil! Musil jsem být v továrně již před půl šestou hodinou ranní a nezastavil jsem se až do poledne. Ale i v poledne jsem jen málokdy míval chvilku odpočinku. Obyčejně, abych byl s prací hotov, čistil jsem vřetena a obědval zároveň. V jedné ruce jsem držel chléb, v druhé špinavý hadr prosáklý olejem. Pracovní doba trvala až do šesti hodin večer. Přadláci pracovali obyčejně v úkolu, kdežto mladiství dělníci v úkolové mzdě. ...Pracovali jsme za strašných podmínek. V místnosti bylo 40-42 stupňů tepla a 90 stupňů vlhka. Pracovní řád zakazoval čistit stroje v chodu, ale přadlák, který pracoval v úkolu, nikdy nechtěl v pracovní době stroj zastavit, aby nic neztratil z výdělku. Přadláci mívali poměrně slušný plat, vydělávali týdně v průměru dvanáct zlatých, z čehož ovšem dost utratili za pivo, které v nesnesitelném horku stále pili, chtěli však vydělat více a tak honili nás, mladé dělníky... Hned po několika dnech strávených v továrně se má představa o povolání dokonale změnila. Často jsem plakal a slzami solil chléb, který býval mým jediným obědem. Jídal jsem jej při práci, seděl jsem na podlaze a třídil špinavé odpadky vlny. Tuto práci nám nenařizovala továrna, nýbrž můj spoludělník přadlák, který nás také sám za ni vyplácel...někdy provazem. ...Ačkoliv to byli dělníci jako my, považovali se za elitu, honili nás, vysmívali se nám, chovali se k nám hrubě... Od svých patnácti let jsem byl odborově organizován a platil týdně osm krejcarů příspěvku. Ač to byla velká částka, přece jsem ji platil rád, protože jsem na továrních schůzích často slýchával od sociálně demokratických vůdců, že se dělnictvo domůže lepších mezd a snesitelnějších podmínek jen pomocí dokonalé organizace.

Poměry v Kemce vychovávaly z nás radikály. Je to neuvěřitelné, za jakých podmínek jsme tehdy pracovali.... Aby vlhkost neklesla, byly nad hlavami dělníků i nad stroji namontovány rozprašovače vody, voda tekla po zdích podobně jako u veřejných pánských záchodů. Také vysoká teplota se nesměla měnit. Škodilo sucho, mráz, vítr, deštivé počasí bylo nejpříznivější. Jinak se nitě trhaly a vazač se mohl udřít. Proto okna na střeše byla dvojitá, neprodyšná a v létě se před účinky slunce zamazávala hlinkou... V místnostech se zkrátka nedalo dýchat, a proto bylo tolik tubery, krtic a jiných nemocí. Vzpomínám si, jak jsme tenkrát zase jednou ohlásili stávku. Na dvůr továrny se dostavilo asi dvacet strážníků, kteří nás vyzvali, abychom buď opustili továrnu, nebo šli pracovat. Stávkovalo nás tehdy tři sta z celkového počtu šesti set. Vystoupil jsem na bednu a před zástupem dělníků jsem se zeptal policajtů: „Co vy vlastně chcete mezi námi? Jste snad také vazači? U kteréhopak přadláka vážete? Ozvala se salva smíchu a – pomohlo to. Policajti se zastyděli a vytratili se ze dvora. Byli to tehdy ještě slušní rakouští strážníci bez pendreků, jen se šavlemi ... které tasili jen v nejnutnějších případech. 3. května jsme ve velkém průvodu...táhli do Husovic k Bajerově továrně, soudili jsme, že se tam pracuje, protože se kouřilo z továrního komína. ...Někdo zanotoval revoluční píseň „Pryč s tyrany a zrádci všemi!“ a hned se připojilo několik set hlasů. Sotva dozněla poslední slova, otočil jsem se k četníkům s bodáky, vystrčil na ně zadek a vykřikl jsem: „Tak si píchněte!“ Četníkům jsme řekli, že žádáme, aby byla v továrně hned zastavena práce a že se nerozejdeme, dokud topič nevypustí z kotle páru. To se nakonec také stalo. Topič s černou lopatou na rameně vyšel z továrny, přidal se k nám a šel dál v čele našeho průvodu. Místo praporu třímali jsem v čele průvodu lopatu.

na vedlejší straně: Brünner Kammgarn-spinnerei, Radlas (Kemka). Fotograﬁe z knihy Die Gross-Industrie Oesterreichs, Wien 1898. nahoře: Fotograﬁe z knihy K. k. Lehranstalt für Textilindustrie in Brünn, Brünn 1911.

nahoře: Fotografie zakladatelů Spolku dělnického domu v Juliánově, rok 1902. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb149. dole: Restaurace „U Malchrů“, kde byla ustavena v roce 1894 DTJ Lassalle Juliánov. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb150.

Leták ze stávky v roce 1875. Archiv města Brna, Sbírka fotograﬁí, sig. XXVIb81.

Dělnické hnutí „Proč ale dělnictvo textilní po celé zeměkouli je ze všeho průmyslového dělnictva nejbídněji placeno? Proč? Vždyť práce naše je také velice plodnou. Toto proč má své proto, a v tom proto zaujímá velkou čásť zatrolený zvyk trpěti, uskrovňovati se, nebrániti se...“

Mzdy v brněnském textilním průmyslu (1889): V průměru třiceti brněnských textilních továren a barvíren vydělávali dospělí muži – dělníci v tomto roce údajně 1–1,40 zl. denně, ženy v průměru pouze 80 krejcarů. Výdělek mladistvých zaměstnanců byl ovšem zpravidla podstatně nižší. V jednotlivých profesích se jednalo zpravidla o úkolovou mzdu a tlak dělníků směřoval ke stanovení minimálního výdělku pro každého dělníka na 80 krejcarech denně, a to i v případě, kdy hodnota jeho práce této sumy nedosahuje. Nejvariabilnější mzdu můžeme registrovat u tkalců, kde si muži i ženy prý zpravidla bezpečně vydělali částku požadovanou jako minimální mzdu a často byly výdělky při sazbě 10 krejcarů za utkaný štůček i podstatně vyšší u mužů i žen. V továrně Offermann & Comp. s privilegovanou výrobou vojenských suken stáli svojí mzdou výše jen podstatně méně početní „preseři“ s minimálně zlatkou denně, kteří lisovali látku v samotném závěru výrobního cyklu. Za nimi stáli „namáčeči vlny“ a potiskovači látek s výdělkem od 95 kr. denně, s menší variabilitou výdělku patřili ke střednímu stupni pomyslné hierarchie vystřihovačky a barvíři (80–85 kr.) a s nízkými výdělky se museli spokojit snadno nahraditelní zaměstnanci obstarávající stříhání, třídění a šití látek (55–60 kr. denně). Zaměstnání v Offermannově továrně, dlouhodobými smlouvami

Kalkulované minimální životní náklady (1890) Pramen: Odborný list dělnictva textilního v Rakousku, r. 4, 19. 3. 1891, č. 6, s. 43.

spojené s armádní monturní (výstrojní) komisí, bylo třeba hodnotit jako poměrně dobře honorované, v továrně ﬁrmy Löw-Beer’s Söhne, která byla více vystavena výkyvům trhu a tlakům (současně laciné a kvalitní liberecké) konkurence, byly výdělky v témže roce o 10–15 % nižší. Vedení továrny ﬁrmy Löw & Sohn krotilo mzdové požadavky svých brněnských dělníků odkazem na situaci v provozech v Heleníně a Malém Beranově u Jihlavy, kde prý byly výdělky při stejném výkonu ještě podstatně nižší. Holičský pomocník v Brně v téže době vydělával 5–8 zlatých týdně, nižší úředník brněnského magistrátu si přišel týdně na 12 zlatých a ředitel Löwovy brněnské továrny dostával 36 zlatých denní mzdy. Za svůj denní výdělek si tak tkadlec mohl koupit 3–4 jízdenky na pouliční dráhu, nejlacinější nájemné v bytě v Brně stálo 100–120 zlatých ročně, z potravin mu denní výdělek stačil asi na půldruhého kila hovězího masa nebo na čtvrt metráku brambor.

Komitét textilního dělnictva ve Vídni: Pro svobodného dělníka: Strava 70 krejcarů denně ročně 255,50 zl Byt 80 krejcarů týdně ročně 41,60 zl Šaty a prádlo ročně 50,– zl Čištění prádla a šatů ročně 10,40 zl Příspěvky nemocenské pokladně ročně 2,50 zl Poplatky spolkům ročně 4,80 zl Svícení ročně 2,55 zl Různé ročně 70,– zl Celkem ročně 473,45 zl Pro rodinu ročně 821,54 zl Obchodní a živnostenská komora Vídeň: Svobodný dělník ročně 400 zl 4-čl. rodina ročně 600 zl

Dělnické hnutí na Brněnsku Brno patřilo mezi nejvýznamnější centra dělnického hnutí v habsburské říši. Typickým znakem zdejších pokusů o organizaci dělnictva byl významný podíl textilních zaměstnanců, především tkalců. Brno bylo tradičním centrem umírněných sil v rámci dělnického hnutí, hledajících ve srovnání s radikály a anarchisty řešení svých problémů spíše v oblasti demokratizace volebního práva a prosazení nutných reforem na půdě parlamentu. Z hlediska národnostních vztahů bylo alfou a omegou úspěchu dělnického hnutí v Brně udržení jednotného postupu českých a německých dělníků. Postupné oddělování české větvě sociální demokracie od vídeňské (převážně německé) centrály mělo v Brně mnoho odpůrců, přesto nakonec tato tendence zvítězila – ovšem i poté čeští a němečtí předáci při důležitých akcích spolupracovali. K oporám činnosti sociálnědemokratického dělnictva patřila periodika Rovnost a Volksfreund, pro činnost odborových organizací měl značný význam týdeník Textilník. Josef Hybeš (1850–1921) Syn tkalce, činný v dělnickém hnutí ve Vídni, později v Prostějově a Brně. Původně patřil k radikálnímu směru, odmítal přistoupit na mechanismy parlamentní demokracie a upřednostňoval snahy po revoluční změně celého ekonomického a politického řádu. Po roce 1887 byl předním aktérem smíření mezi radikály a umírněnými, stanul spolu s Pankrácem Krkoškou ve vedení Rovnosti a stal se patrně nejrespektovanějším českým dělnickým vůdcem na Brněnsku. Od roku 1897 byl zvolen poslancem říšské rady za sociální demokracii. Zasloužil se o realizaci několika projektů na reformu bytových podmínek dělníků, snažil se udržovat si úzký kontakt s dělnickým prostředím a byl proto občas v taktickém sporu s předsta-

zleva: Josef Hybeš, Ludwig Czech, Siegfried Taub, Ludwig Merores

viteli stranického aparátu. Na sklonku života se znovu vracel ke svým někdejším radikálním názorům a hlásil se k politice KSČ. Ludwig Czech (1870–1942) Syn železničního úředníka a později majitele malé kavárny přesídlil do Brna z haličského Lvova, zahájil zde svoji advokátní praxi a získal pověst advokáta chudých. Redigoval časopis Volksfreund a zastupoval rakouskou sociální demokracii na jednáních Internacionály. V meziválečné ČSR patřil k zastáncům podmíněné spolupráce německé sociální demokracie s československými stranami a stal se několikrát ministrem. V boji s radikály kolem KSČ i s nacistickým hnutím utrpěl Czech řadu osobních nezdarů. Od rok 1938 žil Czech znovu v Brně a byl terčem stále silnější perzekuce kvůli svým názorům i židovskému původu. Zemřel na zápal plic v terezínském ghettu. Siegfried Taub (1876–1946) Rodák z Telče patřil k předním reprezentantům německého odborového hnutí na Brněnsku, nejznámějším českým předákem byl patrně Vlastmil Tusar (1880–1924), pozdější premiér vlády meziválečného Československa. Oba představovali spojovací článek mezi politikou sociální demokracie a odborovými organizacemi zachovávajícími si stále značnou míru autonomie jednání jak po linii jednotlivých průmyslových odvětví, tak po linii místních organizací. Odboroví předáci na nižších stupních hierarchie měli tendenci podceňovat vyšší politické cíle a ideologii sociální demokracie a preferovat řešení konkrétních mzdových a pracovně-právních požadavků zaměstnanců bez velkého ohledu na stanovenou taktiku politického ústředí. Na úrovni odborových organizací se ve světle boje za společné požadavky také částečně stíraly rozdíly mezi sociální demokracií, národně-socialistickým a křesťansko-sociálním, které také reprezentovaly určitou část zaměstnanců. Taub stál v čele okresní nemocenské pokladny, jedné z nejvýznamnějších vymožeností rakouského sociálního zákonodárství. Byl pravou ruku L. Czecha a sledoval politiku umírněného řešení sociálních otázek, boje s antisemitismem a nacionálním radikalismem. Pro svůj židovský původ byl terčem útoků nacistického hnutí, proto emigroval přes Švédsko do USA. Ludwig Merores (1840–1912), advokát Neblahé sociální poměry dělnictva brněnských továren nenechávaly chladným ani část měšťanské společnosti. Zdrojem reformního úsilí byla snaha předcházet výbuchům zoufalé nespokojenosti, obava z možných epidemií, šířených z dělnických bytů a kolonií ležících často v samé blízkosti měšťanských sídel. Z ideových zdrojů měšťanských sociálních reformátorů je možno jmenovat křesťanské pohnutky, významným hybatelem byla také snaha realizovat liberální vizi pokroku a spravedlivé společnosti, k aktualizaci sociální otázky nemálo přispěl také nacionální zápal – boj za město Brno jako maják německé kultury v srdci Moravy. K předním sociálním reformátorům patřil v Brně L. Merores, člen významné pražské židovské rodiny. Jeho osoba požívala na rozdíl od mnoha jiných měšťanských reformátorů nesporné úcty v dělnickém prostředí, byl mu přiznáván nezištný zájem o otázky dělnického bydlení a sociálního a nemocenského pojištění. Merores zřejmě rozvíjel tyto aktivity mimo jiné z obavy ze zneužití sociálních problémů nacionálně-radikálními a antisemitskými silami.

Satelitní organizace sociální demokracie Od 90. let 19. století se sociální demokracie, česká i německá, transformovala v moderní masovou politickou stranu. Změna v organizační struktuře se projevovala jednak centralizací dosud většinou autonomních či zcela volně spolupracujících spolků, jednak pronikáním stranických struktur do nejrůznějších oblastí veřejného života. V rámci stranické struktury tak mohli členové a sympatizanti nalézt řadu satelitních organizací, uspokojujících jejich potřebu po sdružování, osvětě, společné zábavě či pěstování koníčků. Satelitní organizace otevíraly stranu i lidem, kteří by jinak nebyli ochotni k úzce politické činnosti, větší prostor i politický vliv zde získávaly ženy a mládež. K významným organizacím tohoto typu patřila například osvětová Dělnická akademie (založena 1890), z jejíchž odborů se postupně proﬁlovaly i osamostatňovaly další organizace a svazy – například spolky pěvecké, ochotnické, tělovýchovné, šachistické, turistické atd. Brno jako významné centrum dělnického hnutí patřilo i v tomto ohledu k průkopníkům nové podoby organizace strany, první dělnická tělovýchovná jednota v českých zemích vznikla například právě zde ze Vzdělávacího, podpůrného a tělocvičného spolku Lassalle, založeného v roce 1894. Dělnické tělovýchovné spolky byly reakcí na vylučování dělníků z převážně měšťanských spolků zabývajících se tělovýchovou – Sokola a Turnvereinu. Příčinou byla zpravidla údajná zrada dělníků na vlastním národě, tedy socialistický internacionalismus. Snahu o zvýšení péče o dělnickou mládež můžeme registrovat od 90. let 19. století také ze strany národních socialistů a křesťanských sociálů, tedy předních konkurentů sociální demokracie. Tento vývoj také uspíšil snahu po výstavbě vlastních dělnických – sociálnědemokratických tělocvičen, často v rámci tzv. Dělnických domů. V roce 1895 byl proto založen česko-německý spolek Dělnický dům – Arbeiterheim, který sbíral peníze na stavbu Dělnického domu v Juliánově.

na vedlejší straně nahoře: DTJ Lassalle Juliánov v roce 1897. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb151. na vedlejší straně dole: DTJ Lassalle Juliánov v roce 1905. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb152. nahoře: Stanovy pro Dělnickou tělocvičnou jednotu Lassalle Juliánov. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb165.

Dělnické hnutí v Jihlavě Jihlava se svým okolím patřila v rámci českých zemí k oblastem s poměrně slabým dělnickým hnutím, se slabou mírou organizace dělnictva. Na Moravě socialistickému hnutí jednoznačně dominovalo Brno a značný vliv si vydobyla i menší průmyslová centra jako Prostějov, Šumperk nebo Nový Jičín. Národnostní a sociální skladba dělnictva jihlavského jazykového ostrova a celé Vysočiny, celkový proﬁl zdejších závodů – to vše byly podstatné faktory, které podvazovaly slabost socialistického hnutí v Jihlavě. Vliv sociální demokracie se dobře uplatňoval především ve větších závodech s velkou koncentrací dělnictva a těch bylo v Jihlavě a okolí málo. I těch několik skutečně velkých provozů mělo z velké části ženské osazenstvo, v největší zdejší továrně – tabačce – dokonce ženy jednoznačně dominovaly. A ženy dělnice byly k organizaci ve svépomocných spolcích či dokonce odborech podstatně méně ochotné a ještě méně bojovnosti prokazovaly v konﬂiktech se zaměstnavatelem. Socialistické agitaci bránil také celkový přebytek pracovních sil na Vysočině. Byť například v roce 1889 dělníci v Löwově továrně v Brně vydělávali v průměru o 10–15 % více než jejich kolegové v jihlavské pobočce, přesto byla ochota Jihlavanů ke stávkám podstatně nižší. Dále bylo třeba počítat s poměrně dobrým zacházením s vlastními stabilními zaměstnanci ze strany Karla Löwa, které pravděpodobně v souhře s dalšími faktory dělníky od stávek odrazovalo. Löwova péče o dělníky, jimž byla k dispozici podniková nemocenská pokladna a zřejmě i další drobné sociální vymoženosti, nebyla ovšem nijak převratná, standardy běžné v Německu nebo západní Evropě byly podstatně vyšší. Zřetelnější projevy sílící dělnické vrstvy se začaly v Jihlavě objevovat teprve počátkem 70. let 19. století. Právě v Löwových podnicích došlo roku 1872 ke skutečné stávce za zvýšení mezd. Téhož roku vznikl v Jihlavě první odborový spolek dělníků zaměstnaných v textilním odvětví Fachverein der Manufaktur-, Fabriks- und Bandarbeiter. V dalších akcích zabránila dělnictvu vzrůstající hospodářská krize, která se citelně dotkla jihlavské soukenické výroby. Mnoho výrobců sukna v roce 1873 výrobu zastavilo nebo ji výrazně omezilo. Ještě v roce 1877 v přípisu okresnímu hejtmanství obce na Jihlavsku z okolí Malého Beranova upozorňují na tíživou hospodářskou situaci továren A. Löwa a její sociální důsledky a žádají, aby jim bylo pomoženo vojenskou zakázkou. K jistému oživení dělnického hnutí na Jihlavsku došlo v roce 1884 po příchodu řady socialistických agitátorů vypovězených v té době z Vídně. Úrodnou půdou pro šíření socialistické propagandy formou letáků a dalších tiskovin se stalo, jak vyplývá ze zprávy jihlavské městské rady okresnímu hejtmanovi R. Heinovi z 18. února 1884, opět tovární prostředí Löwových podniků nebo Münchovy továrny v Třešti. Nemalou roli v tomto procesu sehráli železniční dělníci zaměstnaní na stavbě severozápadní a později transversální dráhy, jež se stali aktivními šiřiteli tiskovin a organizátory prvních socialistických schůzek např. v Maradyho hostinci v Křížové ulici v Jihlavě. Pomineme-li tyto určité náznaky, zůstávalo dělnické hnutí na Jihlavsku koncem 80. let 19. století v počátcích bez jakékoliv větší organizace, což ukázala zejména oslava 1. máje v roce 1890. Přes všechna přísná opatření politické správy zůstal 1. květen tohoto roku v Jihlavě a nejbližším okolí jedním z běžných všedních dnů.

Převaha malovýroby naopak podle zkušeností z jiných oblastí českých zemí posilovala šanci na úspěch nacionálního směru uvnitř dělnického hnutí. Jazykový ostrov, obklopený ze všech stran lacinější pracovní silou dělníků, byl přímo ideálním prostředím pro vznik podobného hnutí. Německé dělnictvo se v severozápadních Čechách a později i v regionu Moravské Třebové organizovalo do spolků bránících se příchodu levnějších českých pracovních sil, Jihlavsko se kvůli aktivitě několika místních předáků postavilo do popředí hnutí v prvních letech 20. století. Jádro hnutí, které se stále radikalizovalo směrem k antisemitismu a nesnášenlivosti k českému živlu, tvořili na Jihlavsku hlavně železničáři, zaměstnanci menších dílen a textilní dělníci byli zastoupeni méně. Vliv Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei) posilovala podpora německých liberálů vládnoucích na jihlavské radnici dokonce do té míry, že se v Jihlavě v roce 1913 konal jeden z nejvýznamnějších sjezdů této strany. Mezi předáky hnutí patřili především Rudolf Jung a Hans Krebs, stranickým tiskovým orgánem v regionu byl časopis Volkswehr (Obrana lidu). Hnutí bylo považováno za předchůdce nacismu a především v meziválečném období patřili jeho vůdcové k nesmiřitelným nepřátelům československé státnosti. Rudolf Jung (1882–1945) Rodák ze západních Čech maturoval na jihlavském gymnáziu, později se do Jihlavy vrátil na post železničního inženýra. V roce 1909 vstoupil do Německé dělnické strany, v roce 1913 organizoval v Jihlavě sjezd strany, který významně přispěl k další radikalizaci hnutí. V meziválečném období patřil k nejradikálnějším politikům v rámci německého tábora, po roce 1933 byl za své postoje i trestně stíhán, a proto uprchl do Německa. Zde byl dokonce profesorem na Vysoké politické škole v Berlíně, rychle postupoval i na žebříčku hodností SS. Od roku 1944 působil v rámci okupační správy v Praze, zde byl také zatčen československými úřady a zakrátko zemřel ve vězení.

na vedlejší straně: Budova bývalé Třešťské pivnice v Havlíčkově ulici v Jihlavě, kde se po roce 1918 konaly významné schůze a konference sociálně demokratické strany. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. vlevo: Dělnický dům v dnešní ulici Březinovy sady byl slavnostně otevřen dne 28. září 1929. Sloužil nejen ke konání stranických schůzí KSČ, scházeli se tu i členové dělnických spolků Máj, Karl Liebknecht a FDTJ. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. vpravo: Komunisté při slavnostním otevření Dělnického domu v Březinových sadech. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Leták vyzývající dělníky ke vstupu do české odborové skupiny textilní, který byl rozšiřován mezi dělnictvem ﬁrmy Adolf Löw & syn v Heleníně. Příloha přípisu Okresního četnického velitelství v Jihlavě c. k. okresnímu hejtmanství, Jihlava, 4. 2. 1911. SOkA Jihlava, Okresní úřad – ONV Jihlava, Prezidiální registratura, katalog. č. 3950. na vedlejší straně vlevo: Pivovarská restaurace ve Vrchlického ulici, jejíž sál byl svědkem začátků KSČ na Jihlavsku. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava. na vedlejší straně vpravo: Členové Dělnické tělocvičné jednoty v Třešti v roce 1914; tato organizace svým programem a činností lákala především dělnickou mládež. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Hans Krebs (1888–1947) Jihlavský rodák složil maturitu na zdejším gymnáziu a od roku 1906 byl redaktorem německého dělnického tisku. Patřil k hlavním účastníkům protičeských bouří v Jihlavě v roce 1910, později působil v Ústí nad Labem jako zemský vedoucí Německé dělnické strany a sdílel Jungovy radikální postoje i trestní stíhání ze strany československých úřadů. Po útěku do Německa využil své osobní známosti s Hitlerem ke kariéře v oblasti propagandy a po Mnichovu v oblastní správě v Ústí nad Labem. Během květnového povstání byl v Praze zatčen a později odsouzen k trestu smrti.

Vzpomínky zaměstnance ﬁrmy Adolf Löw & syn Jana Smutného z Jihlavy na dobu kolem roku 1920 Po příchodu domů z vojenské služby jsem začal pracovat u ﬁrmy Löw, kde jsem mohl pozorovat, jak celá smečka Löwových donašečů špinila svoje spolupracovníky v závodě a donášela pánovi každý klep. Dokud byla po vzniku republiky odborová organizace silná a dosti průbojná, měl továrník strach, co se bude dít, a našim požadavkům dosti vyhovoval. Bydlel jsem v Heleníně a byl ve stálém styku se soudruhy z Jihlavy. ... Řekl jsem jim, že bych chtěl založit Dělnickou tělovýchovnou jednotu v Heleníně. Soudruzi mi svými organizačními schopnostmi pomohli. ... Když jsme získali nějaké peníze, ještě jsme požádali továrníka, zdali by nám nějakou částkou nepřispěl na nářadí, třeba na hrazdu a bradla, abychom mohli cvičit zde a nemuseli chodit do Jihlavy. Podařilo se nám, že továrník Löw polovinu nakoupeného nářadí zaplatil... ... Odborová organizace se ocitla v područí továrníka Löwa, jelikož důvěrníci byli od něho podplaceni. Lidé jim začali nedůvěřovat, takže vliv odborové organizace upadal. Kolektivní smlouvy nebyly dodržovány a jejich vymoženosti se rozplynuly. Jednoho prosincového dne roku 1920 jsme se spolu s jihlavskými soudruhy dali na pochod do továrny v Heleníně, kde jsme chtěli vyjednávat s vedením závodu. Dopadlo to stejně jako všude jinde! Továrník Löw si pozval do továrny soudní vyšetřující komisi, která obvinila sedm soudruhů z podněcování ke stávce. Kladla nám za vinu různé delikty, které nemohla dokázat, takže po dlouhých tahanicích jsme byli propuštěni. Poté nastalo velké vypovídání z práce a vyhazování z bytů... (Komunisté vzpomínají. Paměti a vzpomínky komunistů Jihlavska z padesátiletého boje KSČ za lepší zítřek, Jihlava, Okresní kulturní středisko 1972, s. 15–16.)

nahoře: Dělnická kolonie „Šmálka“ v Červené ulici v Brně. Archiv města Brna, Sbírka fotograﬁí, sig. XIa5. dole: Zámek v Habrovanech u Vyškova, sídlo továrníka a velkoobchodníka Julia Gomperze.

Bydlení dělníků v Židenicích. Archiv města Brna, Sbírka fotograﬁí, sig. XXVIb133.

Bydlení dělníků a továrníků Bydlení dělnických vrstev patřilo k tématům, která nejvíce zajímala měšťanskou společnost, jejíž příslušníci se cítili ohroženi těsným sousedstvím hygienicky rizikových dělnických obydlí. Pro samotné dělníky, často osoby nedávno přišlé do města z horských vsí, byl však nízký standard samozřejmostí, vždyť v naprosté většině tito lidé na venkově bydleli ještě hůře. V Brně se k nejhorším dělnickým obydlím podle statistik počítaly hlavně sklepní příbytky sezónních a nejméně kvalifikovaných dělníků (Pivovarská ul. na Starém Brně, Peroutková, Kounicova, Cejl), textilní dělníci ve stabilním pracovním poměru měli pochopitelnou tendenci tyto příbytky opouštět. K dvěma základním typům dělnického bydlení v Brně patřily velké pavlačové domy na Cejlu, Pekařské, Bratislavské, eventuálně kolonie dělnických domků postavené buď zaměstnavatelem nebo zámožnějšími dělníky. Brněnští textilní podnikatelé se na rozdíl od podnikatelů v jiných odvětvích a zemích ve výstavbě dělnického bydlení příliš neangažovali. Výjimku představovala někdejší Červená ulička v prostoru mezi ul. Kounicovou a Lidickou, postavená továrníky Köffillerem a Schmalem, zajímavou novinkou byla kolonie Friedrichruhe stojírenského továrníka Friedricha Wanniecka na Křenové ulici. Tito podnikatelé budovali dělnické kolonie jako součást své personální politiky, kterou chtěli posílit loajalitu především nejkvalifikovanějších a obtížně nahraditelných zaměstnanců. Následovníky jiných kolonií dělnických domků, postavených kdysi samotnými dělníky zpravidla nelegálně či pololegálně z podřadného materiálu, jsou dodnes urbanisticky pozoruhodné městské části jako Divišova čtvrť nebo Kamenná kolonie. Bydlení podnikatelů a příslušníků managementu se v průběhu 19. století změnilo ještě podstatněji než v případě dělnictva. Typickým trendem byl odklon od bydlení továrníka přímo v areálu závodu, nutného pro bezprostřední kontrolu chodu závodu, k bydlení ve vilách v reprezentativních částech města nebo

vůbec na venkovských velkostatcích. Bydlení mimo závod bylo nutným důsledkem zlepšení dopravy, zavedení telefonu a především přesunem větší části kompetencí z rukou podnikatele do rukou členů managementu. Odchod podnikatelů na venkov souvisel jak s častým odklonem druhé generace příslušníků podnikatelských rodin od životního stylu zakladatelské generace a snahou vyniknout i v jiných oblastech než pouze v podnikání. Markantní byla také snaha napodobovat zakoupením velkostatku životní styl tradiční aristokracie, která ovšem až na výjimky „novou šlechtu“ do svých řad nikdy nepřijala.

Červená ulička – zmizelý příklad dělnického bydlení Nejstarší dělnická osada v Brně vznikla na prostranství mezi dnešními ulicemi Lidická, Kounicova a Veveří v letech 1780– 1786. Původně šlo o 44 domků postavených Köfﬁllerovou továrnou na jemná sukna, později ji převzal podnikatel Heinrich Schmal a po něm také nesla své lidové označení Šmálka. Domky vznikly svého času prakticky v polích na okraji města a vlastně stály hned za vraty továrny. Takto byla zdůrazněna těsná spojitost domků s továrnou a pracovní a osobní závislost jejich obyvatel na podnikateli. Domky stály ve dvou souběžných protilehlých řadách vzdálených od sebe asi 35 metrů. V prostoru mezi nimi byly malé zahrádky, místo tak pro jeden ovocný strom a trochu zeleniny. Domky byly postaveny velmi úsporně z nepálených cihel, dokonce i v případě komínů nebo klenby dveří. Typické byly hliněné omítky, které si zpravidla jednou v roce hospodyně samy obnovovaly, domky byly často také bíleny vápnem a vypadaly proto poměrně upraveně – vše navzdory blátivé přístupové cestě a chybějící kanalizaci, kvůli které se odpad jednoduše vyléval před dům do korýtka uprostřed hlavní cesty. Červená ulička byla vlastně vesnickou domkářskou ulicí na okraji Brna. Na začátku 19. století již továrně patřilo jen 13 domků, ostatní si zakoupili dělníci, řemeslníci, v uličce bydlel také krupař a dva krčmáři. Ve druhé polovině 19. století již byl prostor Červené uličky zasažen velkoměstskou výstavbou, na úkor zahrádek vznikly další budovy a z osady s dosud solidním životním standardem obyvatel se stalo dusné zákoutí s nedostatkem světla a čerstvého vzduchu. Tím se dosud výjimečná „Šmálka“ v podstatně vyrovnala jiným tehdejším dělnickým ulicím jako Pekařské, Křídlovické, dnešní Bratislavské, Cejlu apod. Výjimkou byla zřejmě snad jen stále živá sousedská pospolitost, lidé si ve Šmálce byli přece jen bližší než ve velkých dělnických sídlištích s vyšší mírou anonymity. Stále existovaly společně slavené svátky

na vedlejší straně: Červená ulice v Brně. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XIa31. nahoře: Nádvoří bývalé Schmalovy továrny na Lidické ulici v Brně. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XIa4. dole: Ukázka typického dělnického obydlí z 2. poloviny 19. století v Králově Poli v Brně. Archiv města Brna, Sbírka fotografií, sig. XXVIb39.

a životaschopnost si zachovala i vesnická mentalita, projevující se pečlivým sledováním života sousedů a sdílením jejich starostí i radostí. Červená ulička, zlikvidovaná novou výstavbou v 50. letech minulého století, byla z etnograﬁckého hlediska zdokumentována a pro další generace takto zachráněna díky péči týmu etnografů kolem Karla Fojtíka a Oldřicha Sirovátky.

Bydlení dělníků a továrníků na Jihlavsku Rozvoj průmyslu ve 2. polovině 19. století, přestože byl pomalejší a ani zdaleka ne tak významný jako v jiných srovnatelných městech (Plzeň, Liberec, České Budějovice, Ústí nad Labem), s sebou přinesl nárůst počtu obyvatelstva Jihlavy, které sem přicházelo z venkova za prací v tehdy vznikajících továrnách. Podíl obyvatel, kteří neměli v Jihlavě domovskou příslušnost, dosáhl při sčítání lidu v roce 1890 téměř dvou třetin (tj. 14 099 z 22 529). Nárůst počtu domů ani zdaleka neodpovídal zvyšujícímu se počtu obyvatelstva. Bytová otázka ve vnitřním městě byla řešena zastavováním dvorů, nastavováním 2. a 3. pater a stavbou jednoduchých domků u hradeb. Především do takto vzniklých bytů se stěhovali námezdní dělníci přicházející z venkova. Na předměstích nebyl nepoměr mezi nárůstem obyvatelstva a počtem nových domů tak nápadný. Nesporným pokrokem v úrovni bydlení nejchudších vrstev byly dělnické kolonie a domy pro zaměstnance, budované majiteli továren. Příkladem je kolonie v Heleníně, jejíž první domky nechal Karl Löw vybudovat už v 70. letech 19. století a před 1. světovou válkou ji rozšířil o další. Pro své zaměstnance vybudoval v Heleníně a Malém Beranově také několik bytových domů.

na vedlejší straně nahoře: „Cité Amèdèe Prouvost“, sociální program stejnojmenné přádelny v Roubaix, foto 20. léta 20. století. Rue Bienfaisance, dělnická kolonie v Tourcoing, foto kolem 1900. Dělnická kolonie Kirschberg v saském Crimmitschau, foto 1925. Fotograﬁe z publikace Roubaix-Tourcoing et les villes lainières d’Europe, 2005. na vedlejší straně dole: Návrhy domků pro dělnickou kolonii v Heleníně, 1914. MZA Brno, fond H 248 – Západomoravské továrny na sukna a přikrývky, a. s., Malý Beranov, kart. 118. nahoře: Dělnická kolonie císaře Františka Josefa I. v Heleníně; vpravo domky ze 70. let 19. století, vlevo z doby kolem roku 1914. Fotoachiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Majitelé textilních továren na Jihlavsku si budovali své domy v areálech továren, aby mohli dohlížet na jejich chod, Karl Löw měl však také letní sídlo na svém velkostatku v Henčově. Popis bydlení a životního stylu továrníka Löwa je zachycen ve vzpomínkové knize jeho pravnuka Vítězslava Horna. Carl Löw se usídlil v Heleníně, kde si postavil v rámci továrny šlechtické sídlo s velkým biografem, kde hudbu zajišťovalo několik obrovských orchestrionů... ...Dcery továrníka Carla Löwa mohly vést podstatně lepší život. Osud je obdařil vrozenou inteligencí bez zvláštního vzdělání. Dědeček je perfektně vychovával v dnešním moderním stylu. Měl společnice různých národností, Němku, Angličanku a Francouzku. Přestože žil na Moravě a od roku 1918 v samostatném Československu, česky nemluvil a ani svoje děti se nesnažil česky naučit. I děti těchto dcer, zejména dívky, měl v oblibě. Často ho směly navštěvovat a sdílet jeho způsob života. Každý den se při stolování i jiných příležitostech mluvilo jiným jazykem, příslušná guvernantka opravovala chyby a nikdo si nedovolil rituál porušit...

nahoře: Rytířský sál přistavěný v roce 1919 k sídlu továrníka Löwa, současný stav. Foto Eva Bystrianská.

... Praděd Löw byl angloﬁl, a tak byla součástí jeho sídla rytířská místnost, zařízená anglickým krbem a cennými gobelíny s originálním nábytkem. Širokými olověnými okny byl rytířský sál spojen s kamenným gotickým dvorem, kde byla fontána s bronzovou sochou svatého Jiří. Praděd měl pro své mladší návštěvníky, kterých v Heleníně pobývalo mnoho, moderní kuželnu. V zahradě, osázené vzácnými dřevinami, se skleníkem s orchidejemi, byla fontána a uprostřed ní venkovská dívka, držící za rohy berana. Byl to symbol vlny a textilního průmyslu. ... Měl i statek v Henčově, který vzhledem k neúrodné půdě a špatnému vedení byl stále ztrátový a továrna jej musela dotovat. U statku byl velký oplocený lesopark s hojnou zvěří, kam se chodilo na procházky, pořádaly se tam pikniky a jezdilo se na koni. Každá z okázalých dřevěných bran měla jako své jméno vyřezaný název některých z pradědových dcer nebo jiných jeho oblíbených žen. V lesoparku byla započata stavba anglického sídla, které se však po válce již nedostavělo. (Vítězslav HORN, Jak jsem přežil. Život českého lékaře, Brno, Šimon Ryšavý 2002, s. 19, 21 a 22.)

vlevo: Bytový dům pro úředníky továrny v Heleníně; vlevo část sídla továrníka Karla Löwa na jižní straně továrního areálu, vpravo domy mistrovské kolonie, v pozadí kaplička Panny Marie postavená v letech 1915–1916 továrníkem Löwem, kolem roku 1920. Fotoarchiv Muzea Vysočiny. vpravo: Bytové domy v Heleníně, tzv. mistrovská kolonie, kolem roku 1920. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Jihlava.

Vlnařství ve 20. století Dramatické politické a hospodářské změny 20. století, několikanásobná výměna elit jak z hlediska národnostního, rasového nebo „třídního“ pochopitelně nepřála stabilitě podnikatelského prostředí a neprospěla ani brněnskému textilnímu průmyslu. Ten sice ještě nějaký čas těžil ze své zlaté éry a dokázal v oblasti výzkumu a vývoje přinést některé inovace, přesto se pro 20. století nehodí ani název „stříbrná éra“. Textilní průmysl krvácel a ztrácel postupně svoji konkurenceschopnost na evropském a světovém trhu. Mnoho jazykově německých podnikatelů odmítlo po roce 1918 akceptovat vznik Republiky československé a své aktivity přesunulo do zahraničí, podobně reagovali židovští podnikatelé na nacistické ohrožení republiky a znárodnění průmyslu po roce 1945 respektive 1948 zasadilo další těžkou ránu. Výjevy z textilních továren v Crimmitschau v bývalé NDR, kde se na začátku 70. let minulého století ještě pracovalo na strojích vyrobených v letech 1904–1926, byly bohužel běžné i v našem prostředí. Éra kuponové privatizace a kapitalismu bez přívlastků byla další ranou pro zdevastovaný brněnský textilní průmysl, lavina levných výrobků z Asie zničila jeho šance zřejmě natrvalo. Perspektivu si udržela pouze výroba látek špičkové kvality a specializovaných textilií pro zvláštní využití – autotextil, plavky, sportovní oděvy, nehořlavé textilní materiály apod. Ale to už není povídání o brněnském vlnařském průmyslu. Také pro textilní průmysl na Jihlavsku, závislý především na vojenských zakázkách, znamenal vznik republiky začátek konce. Zhoršené odbytové možnosti, drahé uhlí a posléze hospodářská krize zapříčinily omezování výroby a uzavírání některých provozoven (Hodice, Staré Hory, Helenín, Batelov). Za okupace byla zastavena textilní výroba ve slibně se rozvíjející továrně ve Starých Horách, kterou její nový majitel Ervín Lang v první polovině 30. let vybavil moderními stroji a podařilo se mu proniknout i na zahraniční trhy. Další vlna rušení soukenické výroby přišla po únoru 1948 a úpadek tohoto textilního odvětví na Jihlavsku pokračoval i v následujících desetiletích. Textilní výroba zůstala do dnešních dnů zachována pouze v části továrního areálu v Malém Beranově.

IV. SouÄ?asnost

nahoře: Bývalá továrna L. Auspitze vnukové na Václavské ulici v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková. dole: Bývalá továrna A. J. Löw-Beer & synové na Václavské 2 v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková.

vlevo nahoře: Bývalá továrna F. Redlicha na Hybešově ulici v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková. vpravo nahoře: Bývalá továrna i s vilou podnikatelů bratří Schoellerů na Cejlu v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková. uprostřed: Bývalá továrna Schwarz-Beran na Lazaretní ulici v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková. dole: Bývalá továrna J. Teubera na Cejlu v Brně. Dnešní stav. Foto Marie Schmerková.

nahoře: Areál továrny v Heleníně slouží od konce 40. let 20. století textilnímu školství. Foto Eva Bystrianská. dole: Budova bývalé soukenické továrny Augustin Krebs & syn ve Srázné ulici 20 v Jihlavě, dnes pletárna a výroba oděvů ﬁrmy Alliva. Foto Eva Bystrianská. na vedlejší straně: Tovární areál v Malém Beranově; část využívá ﬁrma Jilana k výrobě netkaných textilií a příze. Foto Eva Bystrianská.

Partneři: Sýkora, KARS-Brno Ponávka 12, Brno, tel.: 545 577 991 Letohrádek Mitrovských na Starém Brně Veletržní 19, Brno e-mail: letohradekbrno@seznam.cz http://www.letohradekbrno.wz.cz Brněnská továrna plstí, s. r. o. Zábrdovická 2, Brno e-mail: obchod@btp.cz http://www.btp.cz Kožešiny SCHÖN Pekařská 17, Brno e-mail: schoen.petr@cbox.cz http://www.kozesiny.com

Vlnařská centra Evropy. Brno – Jihlava. Od počátků do 20. století Publikace k výstavě Brno, Letohrádek Mitrovských 11. 4.–11. 5. 2008 Jihlava, Magistrát města Jihlavy, Masarykovo náměstí 1, 4. 6.–31. 8. 2008 Vydaly Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Matice moravská a Muzeum Vysočiny Jihlava ve spolupráci se statutárním městem Jihlava Texty a výběr obrazových příloh Libor Blažek, Radana Červená, Petr Dvořák, Lukáš Fasora, Helena Nedbalová, Renata Pisková, Bohumír Smutný a Vlastimil Svěrák Graﬁcké zpracování Eva Bystrianská Vytiskl Ekon, Jihlava Náklad 500 kusů Brno – Jihlava 2008

Vlnařská centra Evropy

Brno – Jihlava

Od počátků do 20. století