Česká populární kultura. Transfery, transponování a další tranzitní procesy

transfery, transponování a další tranzitní procesy

česká populární kultura

Tak jako profesionální sport rozšiřuje v posledních desetiletích sféru fanouškovské recepce mimo samotná utkání a svoji atraktivitu posiluje i propracovaným systémem přestupů a přesunů, v nichž aktéři pod drobnohledem mediální pozornosti aktivně mění dres, ale také jsou „odkládáni“ na transferovou listinu, vytvořila i moderní populární kultura celou řadu přestupových a přesunových mechanismů, jimiž samotná díla oživuje, nově rámuje, adaptuje a v důsledku pak oživuje dění na celém dobovém popkulturním poli. Tato monografie zkoumá formou případových studií jednotlivé mechanismy, s jejichž pomocí k těmto transferům či transponováním dochází. Nesnaží se postulovat univerzální vzorce, jež by tyto mechanismy vyjádřily v co nejobecnější podobě, protože takto se pohyby na poli populární kultury zjevně neodehrávají. Jde o mechanismy dílčí, projevující se na mikroúrovni jednotlivých žánrů, období či konkrétního média. Kniha tudíž neobjevuje jakési globálně kulturní strategie, ale spíše zkoumá repertoár taktických manévrů, jež vykazuje vzorek děl a jevů, lokalizovaných více či méně markantně v českém kulturním kontextu. Čtenáři tak kniha umožňuje nejen tradiční lineární čtení, ale i čtení výběrové, zacílené jen na to, co konkrétního jedince zajímá.

Stejně tak ponechává na čtenáři, zda ji bude číst spíše kvůli konkrétnímu materiálu, který jednotlivé studie analyzují, anebo kvůli obecnějším otázkám, jež tyto případové studie implikují či explicitně kladou.

česká populární kultura transfery, transponování a další tranzitní procesy Petr A. Bílek, Josef Šebek (eds.)

Česká populární kultura

Transfery, transponování a další tranzitní procesy

Petr A. Bílek, Josef Šebek (eds.)

Tato monografie vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 09: Literatura a umění v mezikulturních souvislostech, v podprogramu Literární brak: „triviální“ a „pokleslé“ žánry a podoby literatury z hlediska vývoje historického a z hlediska konceptů populární kultury.

Recenzovali: prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D. Mgr. David Skalický, Ph.D.

Editors © Petr A. Bílek, Josef Šebek, 2017 Copyright © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Cover illustration © Miroslav Huptych, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-725­‑8

OBSAH

Transponování české populární kultury aneb Pár obecných poznámek úvodem ◆ Petr A. Bílek „Výplody ohavné fantazie“. K německé triviální literatuře v Čechách na konci 18. století ◆ Štěpán Zbytovský

7 15

Karel Ladislav Kukla a jeho Podzemní Praha, pražské brakové romaneto ◆ Pavel Sládek

44

Od monstra k superhrdinovi. Pérák v dynamice kulturní a komunikativní paměti ◆ Petr Janeček

69

Autobiografie Květoslava Minaříka v kontextu popkultury ◆ Josef Hrdlička

98

Pokusy s artisty a zpívajícím slonem aneb Možnosti vybočení v normalizační kinematografii ◆ Kateřina Svatoňová

123

Od budovatelského folkloru k diskohrátkám. Proměny zobrazení vztahu mezi generacemi v českých hudebních filmech pro mládež v druhé polovině 20. století ◆ Jakub Machek

151

„Pocity jak žiletky“. Psí vojáci na pozadí anachronní touhy 90. let ◆ Tomáš Jirsa

180

Akvabely, vousaté ženy a jiné campy stylizace v dramatické tvorbě Davida Drábka ◆ Peter Demeter

230

Švédský detektivní román z hlediska české recepce a přeložitelnosti ◆ Jan Dlask

250

Nová vizualita druhé světové války ◆ Kamil Činátl – Čeněk Pýcha

279

„Tak pro tohle žiju“. Autobiografie sportovců ◆ Klára Soukupová

297

Nová „letenská šlechta“? Hipsteři, jejich paradoxy a ironie jedné ironie ◆ Ondřej Daniel – Josef Řídký

322

Kapitán Certeau a poručík Jenkins v síti metafor. Fanfikce mezi subverzivní imaginací a empirickou konformitou ◆ Jan Kolář

350

Čtení se zavřenýma očima. Booktuberské rozkoše, rekordy a maratóny ◆ Blanka Činátlová

378

O autorech Resumé Summaries Jmenný rejstřík

397 403 413 423

Transponování české populární kultury aneb Pár obecných poznámek úvodem Petr A. Bílek

Přijímat v současnosti členění na „vysokou“ („elitní“, „hodnotnou“) a „nízkou“ („populární“, „pokleslou“) literaturu či – šíře – kulturu jako zjevné a zřetelné rozčlenění oblastí kulturní produkce, recepce i materiálu textů/děl je pochopitelně z celé řady důvodů1 poněkud reduktivním a apriorním vytvářením konceptuální dělicí čáry tam, kde ji stav a podoba materiálu nijak nevyznačují. Pracovat s opozicí „elitní“ a „populární“ kultury, pokud reflektujeme vlastní paušalizace a hypotetické konstruování rysů, jež pak vnímáme jako charakterizační, nicméně smysl dává.

V rámci takto nastaveného uvažování je pak myslím možné postulovat i zobecňující rysy, které nám stanovují rámce a kategorie, jež umožňují vytvářet produktivní teze, směřující k jednomu či druhému typu kulturní produkce, stejně jako teze založené na extrapolování rozdílů – a to nejen z hlediska uspořádanosti (vnitřní strukturace) děl jednoho či druhého typu, ale také mechanismů, jež se nám jeví jako nosné z hlediska předpokládaného dění jak v oblasti produkce, tak i recepce děl obou typů.

V takto předjednaném rámci se nyní pokusím formulovat jednu zobecňující – a přiznaně paušalizující – tezi: díla v oblasti „elitní“ kultury potřebujeme z řady důvodů vnímat jakožto autonomní, samostatné jednotky, fungující centripetálně, tedy tak, že vše relevantní, co se odehrává mimo imaginární střed, jímž je dílo samo, se jeví jako relevantní teprve tehdy, když je nějak energií díla zasaženo, vtaženo do hry a usouvztažněno k imaginárnímu středu, jímž je samo dílo. Centrální pozice textu/díla v jeho komplexní vnitřní uspořádanosti vede k tomu, že si veškeré dění, odehrávající se v kontextovém okolí díla, konceptualizu1 Jako dobré uvedení do celé problematiky je v našem prostředí dostupná monografie Pavla Zahrádky (2009).

Transponování české populární kultury

7

jeme relačně, tedy jako vztah mezi textem/dílem a další entitou či prvkem. Vzniká tak mentálně koncipovaná síť vztahů a vztahy uvnitř takto koncipované sítě se jeví jako vztahy mezi jednotlivými autonomními objekty; tyto objekty mají přesně stanovené hranice a v konkrétním synchronním nastavení spočívají na pozicích, které je produktivní vnímat jako pevné, protože pak jsme schopni zvažovat i vzdálenosti mezi jednotlivými entitami či prvky a případně i směr působení – typicky třeba ve smyslu působení jednoho díla na druhé. Důvodem, proč si v případě „elitní“ kultury konceptuálně fixujeme takto nastavené uspořádání, jež by se pak v grafickém znázornění vyjevovalo jako síť úseček, přímek a směrových šipek, může být enormní rozkolísání významu samotného díla. Vědomí, že tento význam uniká finalizovanému a vyčerpávajícímu vyjádření, vede k tomu, že v oblasti „elitní“ kultury inklinujeme k pevnému zakotvení textu/díla i jeho veškerého okolí, v němž se rozkolísaný význam navíc ještě konvertuje do podoby smyslu díla. Tato potřeba se v teoretizující i historizující reflexi „vysoké“ kultury projevuje tendencí k fixování podoby textu/díla i pozic relevantních kontextových činitelů prostřednictvím přesného popisu a koncipováním vztahů, jež mají podobu vyjadřovanou s pomocí předpony inter-: vztahy dvou (či případně více) jednotek/činitelů, kde jeden prvek působí na druhý, druhý čerpá z prvého, první se výrazně posunul k druhému, druhý se vzdálil od východiska, jež představoval první, atd. Výsledné pozorování tak směřuje k vyjádření představy pevně sedimentalizované situace, v níž na pozadí sedimentovaných a do podoby objektů zakotvených entit či prvků o to víc vyniká životnost a významový puls samotného díla.

Konceptualizace dění v „populární“ kultuře se myslím produktivněji poddává konceptům vyjadřovaným za pomoci předpony trans-.2 Mnohem klouzavější a rozvolněnější je zde už vztah mezi textem a dílem. Základní rozdíl spočívá v tom, že žádné institucionální či komunitní tlaky zde nevyžadují, aby mentální obraz, kterým je dílo, respektoval celek textu v jeho fixovanosti, ohraničenosti a uspořádanosti – text je zde jen jakýmsi zdrojem, dostupným a sdíleným východiskem; proto v oblasti „populární“ kultury budeme dále hovořit pouze o díle. Dílo samo zde vykazuje spíše rysy centrifugální – nevyžaduje obvykle zcela autonomní po2 Vzhledem k různé míře zdomácnění a různým stupňům kodifikace může být nutné kromě podoby „trans-“ používat i verzi „tranz-“.

8

Česká populární kultura

stavení, rozmývá své hranice a namísto dostředivé, přitahující energie, jež pohlcuje vlivy okolí, vyzařuje energii, jež dílo cíleně vystavuje všem okolním vlivům. Dílo „populární“ kultury se ochotně poddává transformacím, jež si určuje či diktuje čtenář.3 Ten nemusí respektovat jeho komplexnost: dílo – ani recepční kontext, který „ověřuje“ přijatelnost či míru pochopení díla – na něj netlačí, aby se vyrovnal s veškerými jeho složkami a respektoval míru jejich relevance; může se zaměřit pouze na dílčí, často i z hlediska celkového významu nepodstatné složky či prvky, a tyto dílčí prvky si může volně kombinovat s jakkoli přednastaveným kontextem; autorský, žánrový, mediální či kulturní nebo společenský kontext nemusí mít opět nikterak scelenou podobu. S protiřečeními, „bílými místy“ či mezerami v díle se nemusí potýkat hledáním sofistikovaných řešení, ale může je snadno zaplnit dopsáním, ať už reálným, v žánru fanfikce, anebo jen imaginárním, v rámci svého přemítání nad textem.

Dílo „populární“ kultury se snadno poddává transmediaci, díky níž svět vytvořený v jednom médiu může být souběžně či postupně rozvíjen i v médiích jiných. Zatímco u „elitní“ kultury je adaptace výchozího zdroje do jiné mediální podoby (nejtypičtěji filmová adaptace románu) chápána jako vztah „posvátného“ prototextu, který je remedializován4 (adaptován s ohledem na možnosti a potřeby jiného média), u „populární“ kultury je namístě mluvit vskutku o transmediaci,5 tedy o jakési spirále, v níž se od výchozího bodu, chápaného nikoli jako posvátný bod počátku (originál), ale jako pouhý výchozí/úvodní bod, odvíjí celá řada mediálních přesunů, jež nejsou založeny na respektu k celku originálního díla, ale vybrané – a často jen dílčí – prvky díla rozvíjejí, posouvají jinam, modifikují, ale i redukují či eliminují. Nemusí jít totiž nutně o proces postupného rozvíjení a budování, jak jej ilustruje například koncept rozšířeného vesmíru (expanded universe), který je už několik desetiletí rozvíjen pod hlavičkou Star Wars, ale naopak také o vyčlenění a osa3 Tento typ aktivní čtenářské participace, přirovnatelné k činnosti kutila (a protikladné k činnosti inženýra, který respektuje a oceňuje konstrukční preciznost díla v jeho neměnitelné podobě), zevrubně popsal a vyložil už John Fiske (1989). Koncept kutila, převzatý z antropologického výkladu Clauda Lévi­‑Strausse, posunul a rozvinul do podoby textového pytláka, který už text nejen po svém čte, ale také přepisuje, dotváří a modifikuje, Henry Jenkins (1992).

4

5

Převedeno do prostorového myšlení jde tedy opět o vztah mezi dvěma body.

Výklad širšího pojmu remediace lze v češtině najít v Bolter – Grusin (2010).

Transponování české populární kultury

9

mostatnění jedné složky, k čemuž dochází, když se z celku hudebního alba (či celé řady alb) vyčlení pouze textová složka, jež je zprostředkována knižním médiem a čte se v modu podobném tichému a osamocenému čtení lyrické poezie. Jak shrnuje Henry Jenkins: V ideálním provedení transmediálního vyprávění příběhů dělá každé médium to, co mu jde nejlépe – příběh tak může vzniknout ve filmu a být pak rozvíjen v tele‑ vizním seriálu, v románech či komiksech a vnímatel může tento svět objevovat třeba také formou počítačové hry či formou návštěvy zábavního parku. Každá položka tohoto podniku musí ale být schopna fungovat sama o sobě, aby vní‑ matel nemusel nejprve vidět film a pak teprve měl možnost patřičně ocenit herní verzi či naopak. Každá položka musí umožňovat, aby posloužila jako vstupní brána do celého podniku (Jenkins 2006, s. 96; přel. P. A. B.).

Představě průběžného transponování výchozích prvků i celků a neustálého překrývání relativně ohraničených oblastí vyhovuje i obecný kulturněhistorický koncept kulturního transferu. Tento pojem se v oblasti kulturních dějin objevil v 80. letech 20. století a postupně se rozšířil z výchozí představy analýzy vztahů sousedících kultur (tedy opět standardní binárně opoziční, „úsečkovité“ podoby, jež umožňuje postihnout stabilizované rozdíly) na elastický a cíleně neostrý zastřešující koncept, jenž by měl postihovat dynamiku setkávání různých kultur prostřednictvím situování kulturních děl do nových kontextů, odlišných způsobů rozumění, míšení dílčích prvků, vzájemného prolínání, hybridizace a akulturace, tedy vzájemného dlouhodobého kontaktu různých kulturních společenství, ale i žánrů, médií či jiných ustálených řad a celků. Vstupem do nového kontextu ztrácí kulturní dílo určité rysy, jež mu garantoval původní časový či prostorový kontext, ale zároveň tím získává i jiné významy, nové interpretace či nasvícení, ve kterém dílčí prvky vystupují v jiných proporcích nebo vazbách. Jde tedy o rámec méně konkrétní (ale zároveň otevřenější z hlediska své náplně), než je představa vlivu a dopadu nějakého kulturního prvku z původního prostředí do nového prostředí, jež takový prvek asimiluje. Koncept kulturního transferu by měl vyhovovat tam, kde nelze pracovat s jednosměrnou představou vlivu něčeho na něco, neboť tam dochází k cirkulaci jevů, které nemají jednotný a zřetelný bod původu.

10

Česká populární kultura

Sama idea kulturního transferu se váže na posun od konceptualizací časových, jež dominovaly většině metodologických přístupů k „elitní“ kultuře, ke konceptualizacím založeným na dimenzích prostorových; přichází ostatně v době, kdy Pierre Bourdieu rozvíjí představu literárního a kulturního pole. Spíš než s ohraničenými a homogenními celky typu národní kultury pracuje s představou kulturních zón, v nichž se různě přeuspořádávají rozdílné kulturní prvky; transfer se může projevit jen v části této zóny a může přispět k posunu její imaginární hranice. Vznikají tak dílčí enklávy, zóny přenosu či „mosty“; tyto prostorové entity pak generují určitá pravidla pohybu, jež jsou k dispozici všem různorodým činitelům, kteří se na kulturním transferu vědomě či nevědomě podílejí; síla těchto pravidel nicméně není taková, aby se prosadila univerzálně – pravidla platí někde více, někde méně, což ve výsledku zase pochopitelně znemožňuje produkci univerzálních tvrzení či zobecňujících závěrů, jež jsme z takto koncipovaného materiálu schopni vyvozovat.

Koncept transferu je myslím užitečné promýšlet v obou významech, jež jsou generovány při snaze o zčeštění tohoto výrazu: jde jak o přestup, tedy aktivní přijetí pozice, jež se nabízí,6 tak i o přesun, tedy o pohyb, v němž dílo plní roli pasivního objektu, který je posouván z jednoho časoprostorového kontextu do kontextu jiného. V rámci tohoto druhého významového okruhu se pak k pojmu transferu váže i pojem translace, tedy užší, „techničtější“ a materiálnější proces překladu. I u něho lze myslím postulovat paušalizovaný rozdíl mezi „vysokou“ a „populární“ kulturou. Ta první si obvykle pečlivě nastavuje a hlídá pravidla „věrnosti“ vůči originálu, jež by měla platit v dané synchronní situaci co nejuniverzálněji a rozhodně by měla platit stejně vůči všem stěžejním prvkům díla. Ta druhá nechává i zde prostor pro částečná řešení, jež opět fragmentují celek výchozího díla. V důsledku je tak na jedné straně vytvářen prostor pro vstup či vpád zcela nových jednotlivin, dosud v prostředí, do něhož se překládá, neexistujících,7 ale stejně tak i pro 6 V oblasti populární kultury je toto směřování dáno inklinací k masovému dopadu, jenž v průběhu 20. století nabyl globálních rysů.

7 Jako příklad lze uvést „kultovní“ frázi „Beam me up, Scotty“, opakující se v řadě dílů seriálu Star Trek (1966‒1969). Efektní (byť ne vždy efektivní) a fyzikálně nijak neobjasněný přesun postavy prostorem, vyhýbající se fyzikálním zákonům, o jejichž platnosti jsme přesvědčeni, se v češtině ustálil v popisné podobě „transportní paprsek“. Protože

Transponování české populární kultury

11

adaptaci přenášeného, jež bude přenosem zdomácněno a kontextualizováno do jazykové či kulturní tradice prostředí, do něhož se překládá.

Ilustrativním příkladem tohoto pnutí může být rozkolísané užívání souhrnného označení pro svět stvořený Georgem Lucasem: používáme­ ‑li výraz „Star Wars“, respektujeme univerzální, globálně šířenou podobu, jež přiznává jinakostní původ a pro někoho si tím nese markantní stopy cizosti, zatímco jiný může dávat najevo, že tuto cizost si sám či v rámci nějaké komunity odstranil; použijeme­‑li překladový ekvivalent „Hvězdné války“, zvýrazníme rámec domestikace, ale zároveň zvýrazníme prostorové přisvojení a ohraničení díla, k němuž titul odkazuje, jen na komunitu uživatelů daného jazyka.8 Problematika kulturního transferu pootevírá možnosti i pro uplatnění termínu transkulturace. Ten bývá obvykle (viz např. Rogers 2006) chápán jako jeden z projevů kulturní apropriace jakožto širší kategorie.

Pro promýšlení populární kultury se jeví jako produktivní, protože kulturu chápe jako relační sféru, kterou utvářejí neustále se odehrávající akty apropriace. Faktor dynamického přisvojování, jež nahodile a zkusmo vnáší do prostoru nepřeberné množství vypůjčených, ale zároveň vždy do jisté míry adaptovaných prvků a jevů, má za důsledek, že populární kultura je vždy kulturou hybridní, a to jak z hlediska dominantních ustálených forem, tak i z hlediska poměru „původního“ a „vypůjčeného jinde“. Zároveň užitečně postihuje i recepční dění v popkulturní sféře: vnímatelé si díla spíše přisvojují a užívají je pro své potřeby, aniž by nutně respektovali významy, které dílo explicitně vyjadřuje. Z komplexní a hierarchizované významové škály si tak mohou vybírat dle v citované frázi je ale použit v podobě slovesa, překládá se jako „transportuj“ či „přenes“. Tím se však stírá a ztrácí fanoušky oceňovaný (protože podiv vzbuzující) doslovný význam „paprskovat“, a proto si i komunita fanoušků zkouší vytvářet novotvarové verze, které by tento význam zachovaly: ne „paprskovat“, ale „beamovat“.

8 Příkladem velké míry „nesystémovosti“, v níž už nejde o pouhou volbu mezi dvěma možnostmi, je tolerovaná a se samozřejmostí přijímaná rozrůzněnost vlastních jmen v českých překladech knižní série o Harrym Potterovi. Zatímco příjmení titulního hrdiny, ale i příjmení jako Sirius Black či Argus Filch zůstávají nepřeložená, byť jde o jména mající svůj slovní význam a fungující tudíž jako deskripce, jiná jména míst či osob ve stejném díle překládána jsou (Bradavice, Brumbál, Ufňukaná Uršula); strategie translace využívá i variantu, kdy někdy je z kombinace křestního jména a příjmení překládána jen složka první (Gilderoy Lockhart jako Zlatoslav Lockhart), zatímco jindy pouze složka druhá (Filius Flitwick jako Filius Kratiknot).

12

Česká populární kultura

vlastních potřeb některé dílčí, fragmentární významy, které pak nepředvídatelně vnášejí do nových kontextů, které utváří spíše sféra každodenních životů těchto vnímatelů než jakákoli kanonizovaná a institucionálně posvěcená „mapa“ relevantních a produktivních kontextů, jež by byla obecně k dispozici.

Namísto pevně zakotvených objektů, umožňujících vnímat a analyzovat i relační vztahy mezi nimi, nabízí tedy sféra populární kultury neustálé transpoziční dění, odehrávající se formou nahodile se jevící cirkulace jednotlivých prvků, z níž není možné pozorováním spolehlivě generovat obecná pravidla a zákonitosti, utvářející mechaniku daného pohybu.

Proto i studie shromážděné v této knize neaplikují předem stanovené konceptuální a pojmové rámce a neilustrují, že určitá pravidla, postulovaná předem, platí také při reflexi daného konkrétního materiálu. Všem studiím je společná pozornost věnovaná různým podobám oněch dění, jež jsou označitelné za pomoci výrazu „trans-“, ale jež zároveň v každém individuálním případě žádají, aby do pozice za předponou byl umístěn specifický a specifikující konkrétní výraz. Ve svém souhrnu nemohou nabídnout ucelený a hierarchizovaný soubor – neřku­‑li systém – pojmů vygenerovaných pro všeobecné použití v rámci studia populární kultury.

Vycházejí z konkrétního – a cíleně různorodě voleného – materiálu a měly by být čteny jako sondy, ověřující výkladové možnosti, jež materiál daného typu skýtá. Mají charakter analogický k tranzitivním slovesům, tedy slovesům vážícím se na přímý předmět („studovat literaturu“; „slíbit mír“).

Relační charakter má i výraz „český“, který je užitý v názvu. Nemá odkazovat na předpoklad separovaného distinktivního celku, který si vybudoval vlastní autonomní sítě vztahů. V oblasti populární kultury má jakékoli označení identity nutně podobu vztahovou; vyjadřuje tedy lokalizaci centra zvoleného materiálu, ale jednotlivé případové studie volně pracují jak s hranicemi takovéhoto celku, tak i s materiálem přicházejícím z jiných prostorů.

Pierre Bourdieu nabízí ve svém konceptu kulturního pole možnost sledovat trajektorie, jež pobyt a pohyby díla či jiného jevu na tomto poli vytvářejí. Z pohledu sociologa dává smysl, že právě výsledná stopa ve smyslu souvislé linie, kterou dílo zanechá, je tím, co jej zajímá; právě finalizovaná podoba této trajektorie vypovídá o tom, jak dílo vstupuje do společenského prostoru. Pro studium populární kultury, zdá se, mohou Transponování české populární kultury

13

být produktivní nejen hraniční a ohraničující body, mezi nimiž se trajektorie line, ale i tranzitní pozice, tedy relativně vyčlenitelné momenty přestupu či přesunu podoby díla i způsobů jeho vnímání a užívání.

Literatura Bolter, Jay – Grusin, Richard: Imediace, hypermediace, remediace. In: Tomáš Dvořák (ed.): Kapitoly z dějin a teorie médií. AVU, Praha 2010, s. 69–93.

Fiske, John: Understanding Popular Culture. Unwin Hyman, London 1989.

Jenkins, Henry: Textual Poachers. Television Fans and Participatory Culture. Routledge, New York 1992.

Jenkins, Henry: Convergence Culture. Where Old and New Media Collide. New York University Press, New York 2006.

Rogers, Richard A.: From Cultural Exchange to Transculturation. A Review and Reconceptualization of Cultural Appropriation. Communication Theory 16, 2006, s. 474‒503.

Zahrádka, Pavel: Vysoké versus populární umění. Periplum, Olomouc 2009.

14

Česká populární kultura

Resumé

Transponování české populární kultury aneb Pár obecných poznámek úvodem (Petr A. Bílek) Úvodová studie slouží jako teoretizující svorník následujících kapitol, jež se na rozdíl od ní věnují konkrétnímu a zřetelně vymezenému materiálu. Je založena na tezi, že zatímco dění, do něhož vstupují díla ve „vysoké“ kultuře, si konceptualizujeme především za pomoci substantiv a sloves s předponou inter-, dění, do něhož vstupují díla ve sféře popkulturní, se váže hlavně na pojmy a představy vyjadřované s pomocí předpony trans-. Namísto vzájemného vztahu dvou či více pozičně pevně fixovaných a autonomní hranice udržujících celků se tak v populární kultuře dostává prostoru neustálým procesům přesouvání a přetváření, díky nimž se obrušují či smývají autonomní hranice díla, ale i jiných entit, jež u „vysoké“ kultury usilujeme respektovat v jejich celostnosti. Populární kultura se tudíž vyjevuje jako sféra hybridních výskytů a existencí, v níž procesy, postupy a mechanismy hrají obecně mnohem důležitější roli než identita jednotlivých textů. „Výplody ohavné fantazie“. K německé triviální literatuře v Čechách na konci 18. století (Štěpán Zbytovský) Za zásadní příspěvek k diskusi o brakové/triviální literatuře v německojazyčném prostoru lze považovat historizující koncept Helmuta Kreuzera. Ten se ukazuje jako přínosný i pro ohledávání postojů významných aktérů německy psané literatury k „nízké“ literatuře před rokem 1800, k jejímž významným střediskům (zejména v tvorbě románové) patřily i Čechy, resp. Praha. Zatímco Kreuzer a jím inspirovaní badatelé se zaměřovali zejména na širší souvislosti literárního systému, lze na příkladu textů tří pražských autorů – Marie Anny Sagerové, Christiana Heinricha Spieße a Johanna Maxe Czapeka – ukázat, jak intenzivně byly Resumé

403

procesy trivializace reflektovány v románech samotných, ať už ironizací či včleňováním do pozdně osvícenských debat o estetice a morálce.

Karel Ladislav Kukla a jeho Podzemní Praha, pražské brakové romaneto (Pavel Sládek) Případová studie, pojednávající o Karlu Ladislavu Kuklovi (1863–1930), shrnuje jeho biografii a poprvé si všímá jeho procesu a uvěznění pro zpronevěru v obchodě se sánskými kozami. Hlavní pozornost je věnována Kuklovu romanetu Podzemní Praha (1920), na němž jsou popsány některé obecnější znaky brakové městské prózy. Kukla užívá prvků reportážního žánru k dosažení klamavé autenticity. Jednoduchá zápletka o útěku milenců Anny Mackové a Jana Pexy je záminkou k senzačnímu odhalení existence podzemní Prahy, jež je vykreslena jakožto paralelní polis. Kuklovým inspiračním zdrojem byly zejména pasáže o podzemí Paříže v románu Victora Huga Bídníci, k Hugově sociální kritice však Kukla připojuje vypjatý antigermanismus a obohacuje tak literární představu „města s tajemstvím“ (Eugène Sue aj.) o lokálně specifickou symbolickou hodnotu: podzemní město psanců je důsledkem zotročení nadzemní Prahy agresivním německým živlem a je tak metaforou ponížení „českosti“ města. Studie se pokouší na Kuklově próze indikovat rysy, jež mohou napomoci vymezení „brakovosti“, například průhledně falešné autentizující nástroje nebo odkazy na „vysokou“ literaturu (Hugo, Dante, Homér). Studie poukazuje na důležitost recepce pro určení „brakového“ textu. Skutečně brakový text není pouze pokleslým co do svého žánru, ale navzdory své pokleslosti vyvolává dlouhodobou fascinaci a stává se dále reprodukovaným kulturním fenoménem.

Od monstra k superhrdinovi. Pérák v dynamice kulturní a komunikativní paměti (Petr Janeček) Příspěvek prezentuje dynamický proces postupné heroizace postavy mytického urbánního fantoma obvykle nazývaného Pérák, související s jejím přechodem z dimenze komunikativní paměti předávané řečí a mezigeneračním sdílením orálně transmitovaných textových forem (fámy, 404

Česká populární kultura

současné pověsti, memoráty) do kulturní paměti tvořené symbolicky interpretovanými artefakty objektivizované kultury (populární literatura, komiks, divadlo, film). Tento přechod, spojený s řadou reaktualizačních kulturních procesů, probíhá s různou mírou intenzity a mimotextových záměrů od roku 1946 a vyznačuje se nárůstem morálně­‑etických, ale především ideologických motivací aktivit této „fiktivní“ postavy, včetně jejího stále výraznějšího vstupování do mediálního a veřejného prostoru po roce 2002, a dokonce i jeho aktivního ovlivňování.

Autobiografie Květoslava Minaříka v kontextu popkultury (Josef Hrdlička) Žánr autobiografie má svou dlouhou a složitou historii, v níž je důležitý vztah vzájemného vymezování a konkurence s jinými žánry. Pro novověkou autobiografii podal základní vymezení Philippe Lejeune v knize Le pacte autobiographique (1975). Autobiografie Květoslava Minaříka (1908 až 1974) Kéčara: Autobiografie mystika, vydaná tiskem až po roce 1989, patří do řady autobiografií, které vydávali představitelé různých populárních duchovních hnutí od spiritismu po theosofii a méně vyhraněné směry.

Tato hnutí se od starší ezoterické tradice liší důrazem na otevřenost až propagaci vlastního učení na veřejnosti. A podobně autobiografie jejich představitelů, které tvoří celou žánrovou skupinu, částečně navazují na duchovní životopisy (sv. Augustin, sv. Terezie od Ježíše ad.) a ukazují nebo mají ukázat duchovní cestu svého autora, obsahují zřetelnou sebepropagační složku. Zatímco u tradičních duchovních autobiografií lze hovořit o určitém druhu „smlouvy“ v Lejeunově smyslu, která garantuje jistý typ hodnověrnosti, v popkulturní duchovní autobiografii naproti tomu převládá agonální moment: autobiograf dává najevo, že on je tím nejlepším duchovním učitelem; typickým prvkem je epizodické setkání s konkurentem, v němž projeví svou převahu. Autobiografie v těchto případech, kam vedle Osha patří také Minařík, z pohledu kritického čtenáře mísí autentické a zcela fikční epizody a zjevně přesahuje do žánru románu.

Resumé

405

Pokusy s artisty a zpívajícím slonem aneb Možnosti vybočení v normalizační kinematografii (Kateřina Svatoňová) Příspěvek vychází z výzkumu pozůstalosti velmi známého progresivního kameramana Jaroslava Kučery. Jeho jméno bývá spojováno zejména s režiséry nové vlny, přičemž v 60. letech jeho kameramanská tvorba vrcholí na jedné straně osobitým snímáním krajiny (Všichni dobří rodáci), na straně druhé výraznou experimentací s filmovým médiem (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme). Od začátku 70. let, kdy se již z politických důvodů nemohl věnovat autorským filmům, začal natáčet i populární filmy a tendenční komedie. Překvapivé však je, že fotografie a zkušební materiály nalezené v pozůstalosti jsou velmi koherentní, koncepčně jednotné a navazují na experimentální tvorbu. Můžeme zde najít i esteticky výrazné zkušební kopie z cirkusového prostředí a působivé fotografie noční Moskvy – abstraktní obrazy připomínající spíše výtvarné umění a videoart. Tyto pohyblivé obrazy doprovázely vznik česko­‑ruského koprodukčního projektu Cirkus v cirkuse, navazujícího na sérii hybridních a pokleslých lidových komedií (nejen) z cirkusového prostředí. Skrze vizualitu tohoto dobově velmi příznačného filmu, vyzdvihujícího jak úspěchy české vědy – v tomto případě fiktivního oboru zoolingvistiky –, tak ruské cirkusové akrobacie, sleduje text několik dobových paradoxů (spojených s filmovou tvorbou): zejména násilné propojení uměleckých ambicí s politickou normalizační zakázkou v prostoru populární kultury, proměnu autorské tvorby a její přesun do marginální pozice nebo mediální transfery a transpozice.

Od budovatelského folkloru k diskohrátkám. Proměny zobrazení vztahu mezi generacemi v českých hudebních filmech pro mládež v druhé polovině 20. století (Jakub Machek) V polovině 20. století producenti populární kultury objevili a naplno zužitkovali novou cílovou skupinu – mládež. Ta se definitivně vydělila z přechodové fáze mezi dětstvím a dospělostí a stala se specifickou cílovou skupinou z pohledu marketérů i ideologů. Studie analyzuje zobrazení generačního konfliktu v českých hudebních filmech pro mládež jako prostředku předávání hegemonního konsenzu z generace na gene406

Česká populární kultura

raci. Ztvárnění tohoto konfliktu se v české populární kultuře proměňovalo v závislosti na probíhajících politických a společenských změnách. Úspěšné filmy pro mládež, produkované elitami etablované generace pro generaci nastupující, tu slouží jako příklad vyjednávání dobového vnímání tohoto konfliktu. „Pocity jak žiletky“. Psí vojáci na pozadí anachronní touhy 90. let (Tomáš Jirsa) Kapitola pojednává o hudební skupině Psí vojáci, její tvorbě, recepci a mediálním obrazu v 90. letech. Pestrou produkci kapely zkoumá nikoli jako výhradně umělecký, ale rovněž společenský jev a kulturní praktiku, zahrnující jak estetický materiál a symbolické významy, tak podmíněnost poptávkou publika, požadavky hudebního průmyslu stejně jako mediálními i tržními mechanismy. Dané perspektivě odpovídá smíšený metodologický přístup, který kombinuje sociologický výzkum populární hudby zabývající se komunikací mezi pódiem a publikem, estetickou analýzu zaměřenou na afektivní účinnost uměleckého materiálu, ale rovněž poznatky z etnografie hudebního průmyslu. Ambicí této studie je uchopit fenomén skupiny mimo stereotypní škatulku „undergroundu“, demontovat publicistickou rétoriku, která její produkci zafixovala do kategorie autenticity, a namísto toho osvětlit její anachronní rozměr.

Na základě formální analýzy dvou novátorských alb, Brutální lyrika (1995) a Sakramiláčku (1995), jsou pak vysvětleny kritikou opomíjené postupy, zejména repetice a dekonstrukce textů i melodie. Ústředním argumentem této kapitoly je, že Psí vojáci a zejména Filip Topol se v kulturním prostoru 90. let stali fantazmatickým plátnem, na něž publikum projektovalo svou touhu po patosu, autentické tragičnosti a fatálním prožitku, touhu, jež se se samotnou produkcí výrazně míjela.

Akvabely, vousaté ženy a jiné campy stylizace v dramatické tvorbě Davida Drábka (Peter Demeter) Studie se zabývá fenoménem tzv. campu a předkládá interpretaci dramatické tvorby Davida Drábka. Interpretace vychází z výzkumů campu provedených převážně v angloamerickém prostředí, zejména z teorie Resumé

407

campu Susan Sontagové. Jelikož je tento estetický jev v českém odborném prostředí nepříliš známý, pozornost autor věnuje též dějinnému vývoji a teorii fenoménu a jeho souvislostem s dalšími kulturně­ ‑estetickými jevy, jako jsou queer nebo ostalgie. Předně se text ale zaměřuje na různé campy stylizované reprezentace v Drábkově dramatické tvorbě, které podrobně analyzuje. Jednotlivé campy stylizace také komparuje a osvětluje jejich významovou rovinu v rámci camp estetiky.

Camp lze pak v důsledku pokládat za autorskou strategii. Švédský detektivní román z hlediska české recepce a přeložitelnosti (Jan Dlask) Wolfgang Iser odkazuje na prognózu Hanse­‑Georga Gadamera, že soužití odlišných kultur otevře v 21. století nové otázky a možnosti, neboť jakákoliv cizí kultura je s to rozvinout potenciál kultury výchozí. I nedávný celosvětový boom severské detektivky tak přináší otázky po transformacích a posunech významů, které její neseverská recepce přináší.

S tímto východiskem, po prezentaci časového přehledu příchodu především „lehčích“ žánrů švédské literatury do českých zemí, provádí studie – na materiálu různorodém jak svým charakterem, tak i dobou vzniku – dvě sondy týkající se domácí švédské a české recepce švédské detektivky. První sonda se zaměřuje na „romány o zločinu“ Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa, sonda druhá analyzuje švédské a české recenze Dívky v pavoučí síti Davida Lagercrantze. České a švédské hodnocení děl je bez výraznějších rozdílů, obě čtení se však ve více aspektech liší: švédská recepce inklinuje k „domácímu“ čtení (usouvztažnění k vlastní kulturní tradici či specifické společenské situaci), u recepce české je přítomno spíše hledání globální platnosti a zájem o literární intertextualitu, tj. srovnávání děl s díly jiných literatur a konstrukce severské či skandinávské detektivkářské tradice, přičemž Švédové tento nadnárodně regionální kontext nepotřebují. Výrazněji společenskokritické švédské pisatele zajímá obsah, zatímco pisatele české především forma, hlavně otázky žánrové.

408

Česká populární kultura

Nová vizualita druhé světové války (Kamil Činátl – Čeněk Pýcha) Současnou historickou popkulturu charakterizuje vizualita, jež ilustruje řadu obecnějších proměn ve vnímání minulosti. Studie se pokouší tuto dynamiku zachytit pojmem „nová vizualita“, přičemž kombinuje metodologické inspirace z oblasti paměťových studií (Marianne Hirschová), teorie médií (David Bolter, Richard Grusin) a historiografické výzkumy temporality. Studie nabízí několik dílčích sond do médií, jež zprostředkují reprezentace války, a na konkrétních příkladech ukazuje podoby současné vzpomínkové praxe. Zaměřuje se na roli fotografie v současné próze a ve filmech s válečnou tematikou, sleduje praktiky uživatelů vizuálních médií, jako jsou Instagram a Pinterest. Historická popkultura se v souvislosti s nástupem nové vizuality mění v několika ohledech. Oslabují se tradiční nacionální rámce vzpomínání, které od 19. století výrazně formovaly historické myšlení i vzpomínkovou praxi.

Opakovaně reprodukované a remediované obrazy války utvářejí vizuální prostor, který rozostřuje národní hranice a otevírá prostor globalizaci vzpomínkových praktik. Do popředí vystupuje důraz na afektivní prožitek při recepci reprezentací minulosti, který můžeme vnímat jako alternativu k tradiční historické naraci, založené na posloupnosti mezi příčinou a následkem. Vzpomínání akcentuje afektivní prožitek, což oslabuje význam narativu a historické kontextualizace. Jako klíčová se jeví též proměna historické temporality, která mnohovrstevnatě souvisí s popsanými aspekty nové vizuality. „Tak pro tohle žiju“. Autobiografie sportovců (Klára Soukupová) V rámci zkoumání autobiografických textů nemusí být přínosné pouze analýzy kanonických děl či literárních experimentů. Autobiografie sportovců nabízejí podnětnou a z velké části neprobádanou oblast, která se silně podílí na utváření žánrových norem. Půdorysem vyprávění je autorova „cesta vzhůru“; toto schéma je však ovlivněno ryze sportovním charakterem životního vývoje a úspěchu. Na příkladu textů Jaromíra Jágra (Vlastní životopis), Dominika Haška (Chytám svůj život), Toniho Schumachera (Odpískáno), Franze Beckenbauera (Já: jak to skutečně bylo) a Davida Beckhama (Jak to vidím já) ukazujeme specifika autobiografií sportovců Resumé

409

na rovině kompozice, motivů či stylistických prostředků, zároveň je však zasazujeme do širšího kontextu teorie autobiografie, v němž se mnohé jejich postupy ukazují být srovnatelné s textovými strategiemi klasických literárních autobiografií.

Nová „letenská šlechta“? Hipsteři, jejich paradoxy a ironie jedné ironie (Ondřej Daniel – Josef Řídký) Text je anatomií jedné ze současných (post)subkultur – hipsterů. Analýza je vedena dvěma směry: jednak etnograficky pojatou případovou studií těžící z reálií pražské Letné, jednak obecnější úvahou nad hipsterstvím jakožto znakovým systémem. Prvotním východiskem je americký předobraz hipsterů, dnes již globálně rozšířené (post)subkultury, který se vyznačuje především (kulturním) elitářstvím a specifickým fetišismem spotřeby a jenž zároveň představuje nové uchopení bělošské identity. V empiricky založené části textu sledujeme odchylky a „chyby v překladu“, k nimž při přesazení dotyčné subkultury z amerického do pražského a šířeji postsocialistického kontextu dochází. V teoretické části textu potom nabízíme sémiotickou interpretaci hipsterů a tážeme se, jakým způsobem zacházejí s kulturou a co je činí charakteristickými. Ukazuje se přitom, že ironické strategie, jež jsou pro hipstery tolik typické, začínají v jistý moment splývat se strategiemi kýče a velice ironicky se obracejí proti hipsterům samotným – zaplétají je do paralyzující sítě simulaker.

Kapitán Certeau a poručík Jenkins v síti metafor. Fanfikce mezi subverzivní imaginací a empirickou konformitou (Jan Kolář) Teoretické reflexi „fanartu“ a „fanfikcí“ (tj. výtvorů, v nichž fanoušci a fanynky populárních filmových, televizních či literárních děl často velmi nestandardním způsobem rozvíjejí motivy svých oblíbených fikčních předloh) dominuje už od konce 80. let metafora „textového pytláctví“, pomocí níž charakterizoval aktivity příslušníků fandomu televizních seriálů americký teoretik popkultury Henry Jenkins. Sám Jenkins ovšem efektní přirovnání fanoušků a jejich amatérských tvůrčích akti410

Česká populární kultura

vit k paběrkářům pytlačícím v oplocených zahradách osázených kultivary oficiálně publikovaných autorů přebírá od kulturologa Michela de Certeaua, jenž jím přibližuje paradoxní situaci čtenářů nucených věrně sledovat předloženou linii čteného textu a zároveň vlastní fantazií (a tudíž svévolně) zaplňovat místa jeho nedourčenosti. Předložený článek sleduje odlišné vnímání textu a fenoménu intertextuality, s nimiž pytlácká metaforika pracuje v Certeauově a Jenkinsově pojetí, a zároveň upozorňuje na její limity: na základě analýzy konkrétních příkladů fanfikční tvorby ukazuje, jak odlišné typy textuálních rozkoší fanfikce nabízejí oproti čtenářským slastem. Namísto znejistění a sebezpochybňování, které přináší čtenářský kontakt s jinakostí psaného textu, představuje tvorba i konzumace fanfikcí svérázné pokračování tradice orální kultury s prvky redundantního opakování a znovuzpřítomňování archetypálních konstant, na nichž zakládáme svou vlastní identitu i interpretaci světa, který obýváme. Čtení se zavřenýma očima. Booktuberské rozkoše, rekordy a maratóny (Blanka Činátlová) Booktuber je čtenář, který prostřednictvím videoblogových příspěvků na YouTube či jiných sociálních sítích prezentuje a sdílí své čtenářské zážitky. Charakter nových médií produkuje nové formy a žánry čtenářské recepce („chvástačky“, „rozbalovačky“ apod.). Díky booktuberům můžeme nahlédnout do mysli „masového“ čtenáře a sledovat revoluční transformaci čtení a čtenářství, jež se proměňují v mánii a epidemii knihomolství. Jakkoli booktuberské čtení doprovází řada tělesných metafor a často se zdůrazňuje fyzický akt čtení, nejedná se o vášeň, ale spíše o posedlost po výkonu a čtenářských rekordech. Namísto nového čtenáře­‑lovce, pytláka, o němž v souvislosti s populární kulturou a fanfikcemi píše Michel de Certeau, se nám objevuje kategorizující a klasifikující čtenář­‑sběratel, který se dokonce pokouší definovat i určitou čtenářskou etiketu. Článek také sleduje, jak se vytrácí tradiční představa tichého, introvertního čtení; osamělého čtenáře schouleného v intimním rozmlouvání s textem. Booktubeři totiž čtou nahlas a pospolu.

Resumé

411

Summaries

Transpositions of Czech Popular Culture, or, A Few Opening Remarks and Generalizations (Petr A. Bílek) The introductory essay should serve as a theoretical frame for the analytical case study chapters that follow. It coins a distinction between “high­‑brow” culture that is discursively reflected via the nouns and verbs based on prefix inter-, and popular culture whose reflections and concepts prefer the verbalizations based on the prefix trans-. While “high­ ‑brow” culture assumes the relationships of entities located in stabile fixed positions and the existence of autonomous entities with distinctive borderlines, discourses on popular culture prefer to assume continuous and never­‑ending processes of transfers and transformations. Consequently, autonomous borders of pop culture works or other entities seem to be washed­‑down or bracketed. The spatial turn in humanities exposes the sphere of popular culture as a domain of hybrid occurrences and incidences. It functions as a realm ruled by the ongoing processes and mechanisms rather than by the identities of distinctive texts.

“Figments of Repulsive Imagination”: Towards German Trivial Literature in the Czech Lands of the End of the 18th Century (Štěpán Zbytovský) The historicized concept of Helmut Kreuzer throws new light on long lasting debates about junk/trivial literature within the German speaking territorial context. This concept helps to trace the attitudes of important agents of literature written and published in German towards the “low­‑brow” literature. The Czech Lands – and Prague particularly – played the role of one of the cradles of literature of this type, especially within the genre of novel. While Kreuzer and his followers focus more on the general context of the literary system, the present essay aims Summaries

413

at the texts by the Prague based writers of “low­‑brow” literature (Marie Anna Sager, Christian Heinrich Spieß, Johann Max Czapek). The essay focuses on the reflections of the processes of trivialization within these novels, expressed mainly via irony and via incorporation of late Enlightenment debates on morality and aesthetics.

Karel Ladislav Kukla and his Underground Prague, a Trash Urban Novel (Pavel Sládek) A case study of Karel Ladislav Kukla (1863–1930), a prolific author of urban trash­‑novels, describes his life­‑story including his trial for fraud as an alleged trader in Swiss goats, never published before. The essay describes some of the general features of trash urban novel on the example of Kukla’s novel Underground Prague (1920), a chef d’oeuvre of Czech urban trash­‑fiction. Framed as newspaper­‑coverage, the novel builds its false authenticity on the fact that the author, whose voice and identity penetrates here or there the narrative, identified himself as a journalist. The plot is simple, describing the flight of two lovers through the underground passages of the city of Prague. The main characters convey social and patriotic message of the novel. The patriotic element is further present in the underground city as such, as it represents a parallel dimension, the existence of which is a result of the enslavement of the above ground Prague by the Germanic element. During their flight through the underground tunnels, the protagonists experience numerous remnants of the famous events of Czech past. The underground city thus serves as a metaphor for Czech national alienation: the “Czechness” retired to the “underground” due to the hostile and ruling Germanic element. As the story takes place on the eve of the October 28, 1918, the narrative culminates with declaration of the new Czechoslovak Republic. Kukla’s novel employs a number of authenticating devices typical for urban trash fiction. He uses pictures and charts to “document” the reality of his characters, some of which are even taken from the real life, although strongly adapted. For the same reason he refers to real events that might have been known to the reader from the press. The text presents itself as the “high­‑brow” type of literature with the help of allusions to such texts as Dante’s Divine Comedy or Homer’s Odyssey. The 414

Česká populární kultura

notion of underground Prague induced lasting interest and the novel became modern cultural phenomenon with several reprints. Especially local spelunkers are tempted to believe that the parallel underground city actually exists and try to discover its gates.

From a Monster to a Superhero: The Czech Spring­‑heeled Jack within the Dynamics of Cultural and Communicative Memories (Petr Janeček) The essay explains the continuous process of gradual heroization of the mythic urban phantom nicknamed mostly Pérák in Czech. The entire process goes hand in hand with the transition that continuously eliminates communicative memory transmitted in oral forms across all the generations (rumours, urban legends) and moves towards the cultural memory based on artifactual objects (popular literature, comics, theatre, film) interpreted symbolically. Such a transition incorporates a series of cultural processes of re­‑actualization and proceeds continuously with different intensity and intentions aimed out of the text since 1946.

Its development witnesses the increasing amount of moral and ideological motivations explaining the behaviour of the “fictitious” main protagonist who becomes more and more capable of action, including the ability to influence the public and media space, mainly after 2002.

The Autobiography of Květoslav Minařík in the Context of Popular Culture (Josef Hrdlička) In the long lasting and complex history of the autobiographic genre, competitive and relational attitudes towards other genres played a major role. Philippe Lejeune in his book Le pacte autobiographique (1975) offers a coherent account of such a development. The autobiographic book Kéčara: Autobiografie mystika by Květoslav Minařík (1908–1974), published only after 1989, fits into a large category of texts written by distinct popular spiritual leaders teaching Spiritism, Theosophy and other trends.

In contrast to the older esoteric tradition, these trends stress the public exposure of the mystique. Hand in hand with this policy, autobioSummaries

415

graphical books by these new spiritual leaders convert the tradition of old spiritual biographies (Augustine of Hippo, Saint Teresa of Ávila) into a concept that should illustrate the spiritual journey of the author that accommodates the self­‑promotion purposes. The older biographies offer their reader a pact (to use the term coined by Lejeune) that guarantees a certain amount of reliability. Pop culture autobiographies of spiritual leaders prefer, however, the game principle of agon category: The autobiographic narrator presents himself/herself as the best possible spiritual teacher who proves his position via a triumph over a competitive leader. Authentic features then mix up with purely fictitious episodes and the autobiography genre mixes up with the novel.

Experiments with the Artists and a Singing Elephant, or, Opportunities to Step Aside in the Czech Cinematography of the Normalization Era (Kateřina Svatoňová) The essay explores the estate of a well­‑known progressive cinematographer Jaroslav Kučera whose name usually connects to the trends and filmmaker names of the Czech New Wave film of the 1960s. In this decade his camera art culminates, be it highly original images of the landscape (Všichni dobří rodáci) or the experiments with the film medium (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme). The new political situation did not allow Kučera to continue with his art concept after the Normalization era began in early 1970s. He moved to popular “low­‑brow” films, mainly comedies. Research in his estate (photographic picture, testing materials) proved that even under new conditions he found his ways to go on with the experimentation of the 1960s era. His photos from the circus or photos from Moscow at night resemble abstract pictures of visual arts or video art. The visual aspect of his art explores the theme of paradoxes that the new era brought: The transfer of all kinds of artistic ambitions to the space of popular culture as a desired space of the Normalization era policy; the auteur concepts moved to the periphery and required the recognition of strategies of media transfers and transpositions.

416

Česká populární kultura

From the Stalinist Folklore to the Disco Games: Transformations of the Representations of Generation Gaps in Czech Music Films in the Second Half of the 20th Century (Jakub Machek) Since 1950s, the producers of popular culture have explored and used a new target group – the youth. The teenage youth ceased playing the role of a minor category located between childhood and adulthood and transformed into a specific type of audience, particularly targeted from both the commercial and ideological point of view. The essay offers the analysis of the generational conflict in Czech music films aimed at the youth audience. These films are interpreted as attempts to communicate hegemonic consensus from one generation to another. The representation of the generational conflict transformed under the influence of ongoing political and social changes. The popular films for youth were produced by the cultural elite of the established generation and they were supposed to approach the new generation and offer positive examples of perception of the generational conflict.

“Feels like Razor Blades”: The Band Psí vojáci on the Screen of an Anachronistic Desire of the 1990s (Tomáš Jirsa) The chapter examines creation, reception and media image of the Czech alternative rock band Psí vojáci (Dog Soldiers) during the 1990s. While observed not as an exclusively musical phenomenon but also as a social one, its rich production is explored through the lens of a cultural practice whose creation is conditioned to the same degree by the audience demand as by the music industry, media and market mechanisms, social mediations, and institutional forces. The multi­‑layered perspective corresponds to a mixed theoretical approach, taking cue from both the sociological research of pop and rock music with its focus on communication between stage and audience, and the aesthetic close reading searching for the affective force of music along with its performative side; while also drawing on the ethnographic insights of the music industry. The chapter thus seeks to remove the production of the band from the stereotyped labels of “Underground” and “Romanticism” within which it is usually perceived, to dismantle the rhetoric of Summaries

417

music criticism which labelled it unequivocally with authenticity, and instead, to consider its substantially anachronistic performative and affective dimension. Along with that, a case study of two highly experimental records of Psí vojáci Brutální lyrika [The Brutal Lyricism] (1995), and Sakramiláčku [Damnhoney] (1995) is undertaken in order to explain several creative patterns, usually overlooked by critics, such as repetition and formal deconstruction of lyrics and melody. The principal argument stands as follows: the band as well as its leader, pianist, singer and lyricist Filip Topol, had become, in the context of 1990s, a phantasmic screen upon which the audience had been projecting their own desire for the pathos, the authentic tragicalness, and a fatal experience.

Synchronized Swimmers, Bearded Women, and Other Campy Stylizations in the Dramas of David Drábek (Peter Demeter) The essay tries to map out the phenomenon of camp based on the material of theatre plays by David Drábek. Based on the research of camp in the English speaking context (mainly the texts of Susan Sontag), it attempts to find similar features in contemporary Czech culture, though there has been no particular academic research done before. That explains why the author offers a historical narrative and outline of theories of camp and campy stylizations and juxtaposes them to entities that play a similar role in contemporary culture, mainly queer and ostalgia.

The material of dramas by David Drábek explores distinctive campy stylizations. Their interpretation tries to compare them, to specify the production of their meanings and to treat them as a part of a distinctive strategy used by this particular playwright.

Swedish Detective Novel from the Point of its Czech Reception and Translatability (Jan Dlask) Based on the prognosis of Hans­‑Georg Gadamer, Wolfgang Iser explores the issue of co­‑existence of distinctive cultures in the 21st century. He states that the arrival of any cultural entity treated as foreign has capabilities to expand the domestic culture. Recent boom of Scandinavian 418

Česká populární kultura

detective stories raises the question of transformations and shifts of meanings as these stories arrive into a non­‑Scandinavian cultural context. The essay traces the origins of the Scandinavian detective invasion (mainly via “lighter” genres of Swedish literature) and offers two case study analyses. The first one focuses on “crime novels” by Maj Sjöwall a Per Wahlöö, the second compares the Swedish and Czech reviews of The Girl in the Spider’s Web by David Lagercrantz. While the evaluative approaches do not show any striking differences, the readings apparently differ: The Swedish reception is based on the domestic aspects of local cultural tradition and social context, the Czech reading pays attention to global factors, intertextual relations to other national literatures and to the anatomy of Scandinavian/Swedish detective story. Such global and locally specific concerns can be hardly found in the Swedish reception. Such a contrast allows a generalization that the Swedish response focuses on the content of the social critique while the Czech response focuses on the form of the text, particularly the genre.

The New Visuality of the World War II (Kamil Činátl – Čeněk Pýcha) Recent historical pop culture dwells on its visuality. Such a trend can be approached as an illustration of more general transformations of our perception of history. Using the term “new visuality”, the essay combines the methodological incentives of memory studies (Marianne Hirsch), media theory (David Bolter, Richard Grusin), and research on temporality. The material for the essay embraces different media that mediate the representations of the war and their impact on contemporary memory practices. The essay focuses mainly on the role of photographs in contemporary WW II fiction and films and it takes into account practices of visual media users (Instagram and Pinterest). The arrival of new visuality changes the practices of popular historical culture in many ways. It marginalized the traditional national frames of memory practices that had played the key role since the early 19th century. The repetition of reproduced and remediated images of the war shape the visual space from the national to the global dimensions of the memory practices. The perception of representations of the past moves much more towards the affective experience, which substitutes Summaries

419

the causality (cause and effect connection) of the traditional historical narrative. The affective impact also weakens the meanings of the narrative complex and of the role of the historical context. Consequently, the new visuality changes also the notion of historical temporality.

“That’s What Makes Me Live”: The Autobiographies of Sport People (Klára Soukupová) The analyses of the genre of autobiographical texts focus mainly on canonic texts and literary experiments. However, even autobiographies of famous sport persons offer a rich and productive sphere that has certain impact on the development of the genre norms and practices. This type of autobiographies favours a pattern of a “path to reach on high”.

Each distinct narrative, nevertheless, modifies the pattern according to the story of life and the criteria of success in each particular type of sport. Interpreting the autobiographies of Dominik Hašek, Jaromír Jágr, Toni Schumacher, Franz Beckenbauer, and David Beckham, the essay outlines the specific autobiographical narrative strategies on the levels of composition, motifs, and style. At the same time, it tries to locate such observations into a larger context of the theory of autobiography.

Such exemplification shows that the textual strategies of sport people autobiographies bear comparison with textual strategies of classic literary autobiographies New Aristocracy from Letná? Hipsters, their Paradoxes, and the Irony of an Irony (Ondřej Daniel – Josef Řídký) The essay interprets hipsters as one of the recent (post)subcultures. The analysis offers an ethnographic case study of the Prague location of Letná and a more general interpretation of hipsters from the point of sign systems. The essay builds up on the resource of the original hipster appearance in the U.S.A. that eventually spreads globally. The original images coined the notion of (cultural) elitism and specific consumer fetishism, which were supposed to re­‑establish the identity of white males. The empirical part of the essay analyses the transfer from the 420

Česká populární kultura

original American into the Prague (and generally – post­‑communist) context, focusing on what is “lost in translation” and what is exposed to modifications. The abstraction that follows attempts to offer a semiotic interpretation of hipsters based on what is typical of them and how to generalize the way they handle the notion of culture. The essay concludes with the thesis that irony as a typical tool of their self­‑expression eventually coincides with the strategies of kitsch. Irony thus fails to work as a proclamation of distance. Instead, it turns against the hipsters and traps them in a paralyzing network of simulacra.

Captain Certeau and Lieutenant Jenkins in a Network of Metaphors: Fan Fiction in the Space between Subversive Imagination and Empirical Conformity (Jan Kolář) The theories of fan art and fan fiction (products of fans of popular films, TV programs or fiction who further develop the entities they find in their favourite texts, mainly to depart from the standards that the original text respects) have been dominated by the metaphor of textual poachers since late 1980s. Henry Jenkins, American theorist of popular culture, used the metaphor of poaching to describe the activities of TV series fans. The metaphor that refers to the analogy between amateurish creative activities of fans and gatherers of fruits in corporate orchards has been, however, picked up by Jenkins in a conceptual garden of the French thinker Michel de Certeau. According to Certeau, poaching should illustrate and express the paradoxical situation of a reader who feels obliged to follow the lines of a perceived text and simultaneously use his/her own imagination to fill out the empty gaps. The essay compares the two concepts and targets their limits. Based on the analyses of practical fan fiction, it contrasts the pleasures offered through reading and the delights offered through fan fiction practice.

While reading involves the contact with the otherness of a written text that might challenge the reader’s self­‑confidence, fan fiction (be it its production or consumption) stands on the pole of oral culture tradition.

The elements of redundant repetitions and revitalizations of archetypal constants, typical of fan fiction, may help to confirm our own identity and the reliability of the interpretations of the world we live in.

Summaries

421

Close Your Eyes and Read: BookTubers, their Pleasures, Record Entries, and Marathon Runs (Blanka Činátlová) A BookTuber is a reader whose video blogs on YouTube or other social networks present his/her reading experience and impressions offered for sharing. The new media offer new forms and perhaps even genres of reader responses (including the unwrapping of the book as a physical object or putting his/her reading abilities on air). Such a material allows us to see and analyse the mental processes of a mass reader who transforms the private act of reading books into a mania or bookworm epidemics. BookTubers seem to approach reading books with the help of bodily metaphors and they stress the physical dimension of reading.

Their approach, however, seems to depart from the traditional notions of passion or addiction: They treat their readings in terms of accomplishment and of record entries. The concept of a reader­‑collector thus displaces the concept of a textual poacher or hunter, coined by Michel de Certeau. BookTubers attempt to define a new reading etiquette based on the fascination with categories and classifications. The essay comments on the disappearance of the traditional notion of silent introvert reading. The lonely reader curled up in an intimate conversation with a text transforms into a BookTuber whose reading is loud and collective.

422

Česká populární kultura

Petr A. Bílek, Josef Šebek (eds.) Česká populární kultura.

Transfery, transponování a další tranzitní procesy Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Obálka: Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017