Cyrilometodějská tradice v 19. a 20. století, období rozkvětu i snah o umlčení by Vydavatelství FF UK / Faculty of Arts Press, Charles University

Peter Borza Hana Dvořáková Jiří Hanuš Martin Hetényi Peter Ivanič Jitka Jonová Luboš Kafka Alena Kalinová Daniela Kodajová Norbert Kmeť Peter Macho Peter Morée Alena Piatrová Miloslav Pojsl Milan Řepa Jaroslav Šebek Božidara Turzonovová

ISBN 978‑80-7308‑513‑1 / Univerzita Karlova v Praze ISBN 978‑80‑7476‑057‑0 / TOGGA

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ, OBDOBÍ ROZKVĚTU I SNAH O UMLČENÍ M. Junek (ed.)

Pavel Ambros

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ, OBDOBÍ ROZKVĚTU I SNAH O UMLČENÍ Marek Junek (ed.)

Kolektivní monografie Cyrilometodějská tradice v 19. a 20. století, období rozkvětu i snah o umlčení vznikla jako jeden z výstupů oslav 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 2013 a navazuje na stejnojmennou konferenci, které se zúčastnili přední historici, kunsthistorici, etnografové, politologové a religionisté z České republiky a ze Slovenska. Monografie analyzuje rozličné podoby cyrilometodějské tradice v 19. a 20. století a všímá si jejího odrazu ve formování národních identit v českých zemích. Sleduje, jaká byla úloha cyrilometodějství nejen v období formování novodobého českého a slovenského národa, ale také jakou roli sehrálo v boji proti totalitním režimům a jaké je jeho místo v jednotlivých církvích na území českých zemí a Slovenska. A v neposlední řadě popisuje, jakou zanechalo stopu v umění a v lidové tradici v 19. a 20. století.

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ, OBDOBÍ ROZKVĚTU I SNAH O UMLČENÍ

Marek Junek (ed.)

Tato kniha vychází díky podpoře Ministerstva kultury – odboru regionální a národnostní kultury, Programu Podpora kulturních regionálních tradic. Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století.

Lektorovali: PhDr. Jan Randák, Ph.D. Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D. © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013 © TOGGA, 2013 © Pavel Ambros, Peter Borza, Hana Dvořáková, Jiří Hanuš, Martin Hetényi, Peter Ivanič, Jitka Jonová, Marek Junek (ed.), Luboš Kafka, Alena Kalinová, Daniela Kodajová, Norbert Kmeť, Peter Macho, Peter Morée, Alena Piatrová, Miloslav Pojsl, Milan Řepa, Jaroslav Šebek, Božidara Turzonovová, 2013 ISBN 978‑80‑7308‑513‑1 (Univerzita Karlova v Praze) ISBN 978‑80‑7476‑057‑0 (TOGGA)

OBSAH

Několik slov na úvod

VLIV CYRILOMETODĚJSKÉ TRADICE NA UTVÁŘENÍ NÁRODNÍCH IDENTIT A JEJÍ ROLE JAKO SYMBOLU ODPORU PROTI KOMUNISTICKÉMU SYSTÉMU

Cyrilometodějství: Nesamozřejmá tradice

Cyrilometodějství v procesu české národní emancipace na Moravě

Cyrilometodějská jubilea na Velehradě ve druhé polovině 19. století pohledem Svatého stolce

Reflexia cyrilo-metodskej tradície v slovenskej spoločnosti v 19. a 20. storočí

Cyrilometodská tradícia na Slovensku medzi konfesionalizmom a nacionalizmom

Symbolická inštrumentalizácia obrazu Cyrila a Metoda v kontexte formovania národného príbehu Slovákov v 19. storočí

Misie Cyrila a Metoděje jako připomenutí ztráty „vertikality“

Jiří Hanuš

Milan Řepa

Jitka Jonová

Martin Hetényi, Peter Ivanič

Peter Macho

Daniela Kodajová

Mobilizační potenciál duchovních tradic v Československu na příkladu reflexe cyrilometodějské tradice v období komunistického režimu

103

Komunisti a cyrilo-metodská tradícia v rokoch 1945–1989

117

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE, CÍRKVE A ZBOŽNOST V 19. A 20. STOLETÍ

Protoekumenický charakter velehradské cyrilometodějské tradice v pojetí Adolfa Špaldáka. Příspěvek k formování české ekumenické teologie první poloviny 20. století

Jaroslav Šebek

Norbert Kmeť

Pavel Ambros

137

Naši nebo jejich? Pohledy českých evangelíků na slovanské věrozvěsty

Peter Morée

153

Cyrilo-metodská tradícia medzi gréckokatolíkmi na Slovensku v 20. storočí

165

ODRAZ CYRILOMETODĚJSKÉ TRADICE V UMĚNÍ, LIDOVÉ KULTUŘE A LIDOVÉ TRADICI

Cyril a Metoděj ve výtvarném umění na Moravě s důrazem na velehradskou baziliku

Peter Borza

Miloslav Pojsl

183

Reflexia cyrilo-metodskej témy v slovenskom výtvarnom umení 19. a 20. storočia

209

Odraz kultu sv. Cyrila a sv. Metoděje v lidové výtvarné kultuře

223

Titoť jsou otcové naši… Pouť nebo tábor lidu? Ohlas cyrilometodějské úcty v lidových vrstvách

251

Kultúrnoantropologické reflexie misie svätých Cyrila a Metoda na našom území

263

Alena Piatrová

Luboš Kafka, Alena Kalinová

Hana Dvořáková

Božidara Turzonovová

Několik slov na úvod

Kolektivní monografie Cyrilometodějská tradice v 19. a 20. století, období rozkvětu i snah o umlčení vznikla na základě konference konané u příležitosti 1150. výročí pří‑ chodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tato konference byla součástí celonárodního cyklu vědeckých a kulturních aktivit, z nichž vzešla řada od‑ borných výstupů klíčových pro pochopení významu cyrilometodějské misie nejenom v období Velké Moravy, ale i v dalších historických etapách.1 Před‑ kládaná kolektivní monografie si neklade za cíl přesné definování cyrilome‑ todějské tradice a jejího metodologického výkladu, spíše se ji snaží analyzo‑ vat a ukázat jednotlivé oblasti vývoje české a slovenské společnosti, v nichž zanechala důležitou stopu. V případě české společnosti je nutno upřesnit, že cyrilometodějství bylo reflektováno především na Moravě a z výzkumu toho‑ to historického regionu vychází převážná většina příspěvků. Práce se věnuje vlivu cyrilometodějské tradice na vývoj národních identit, kde měla důleži‑ tou distinktivní funkci, analyzuje její roli v dobách nesvobody. Přestože cy‑ rilometodějská tradice ovlivnila především vývoj v katolické církvi, nutně ji musela reflektovat a vypořádat se s ní v podobě cyrilometodějské úcty i jiná náboženství, např. evangelické či řeckokatolické. A samozřejmě se díky lidové zbožnosti a účasti obyvatel na různých poutích cyrilometodějská úcta šířila mezi širokými vrstvami obyvatelstva, přičemž situace byla nejpříznivější na Moravě, kde Cyril a Metoděj patřili mezi zemské patrony. Vedle lidového pro‑ středí, kde se věřící mohli s oběma světci setkat především v podobě lidových obrázků, se cyrilometodějský motiv projevil i ve výtvarném umění a inspiro‑ val řadu umělců v 19. a 20. století. Práce se rovněž vyrovnává s nejnovější li‑ teraturou, která se k této problematice v souvislosti s 1150. výročím příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu objevila. Kolektivní monografie Cyrilometodějská tradice v 19. a 20. století, období rozkvě‑ tu i snah o umlčení samozřejmě nevyčerpává kompletně všechny oblasti poli‑ tického, společenského a kulturního života české a slovenské společnosti v 19. a 20. století, které cyrilometodějství reflektovaly, může ovšem sloužit jako dobrý odrazový můstek pro další výzkum historiků, politologů, religio nistů či etnologů. 1

Viz Jemelková, Simona (ed.), Mezi Východem a Západem. Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí, Olomouc, Muzeum umění Olomouc 2013. Mitáček, Jiří (ed.), Cyril a Metoděj, doba, život, dílo, Brno, Moravské zemské muzeum 2013.

Misie Cyrila a Metoděje jako připomenutí ztráty „vertikality“

Letošní výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu bylo připomenuto mnoha rozličnými akcemi, které se nesoustředily pouze na teh‑ dejší dobový kontext, ale snažily se nalézat skutečný přesah této mimořád‑ né historické události. Přestože, abych parafrázoval slova Karla Čapka, jen těžko pojmeme tisíciletou tradici, když je lidské generační vnímání schopno nahlédnout maximálně na tradici v horizontu století, nese v sobě cyrilome‑ todějské výročí přinejmenším řadu výzev. Ne náhodou se Cyril a Metoděj stali také patrony Evropy, čímž byl zdůrazněn tolik potřebný charakter vzá‑ jemného vnímání a porozumění Východu a Západu. Historický kontext, ať již před oněmi 1150 lety, či před dvěma staletími v „slovanském“ oživení, nás však může do jisté míry také svazovat a limitovat. Je totiž jistě pravdou, že věroučná misie měla i své politické důvody a aspekty, stejně jako znovuoži‑ vení této tradice v 19. století bylo neseno snahou více politickou nežli nábo‑ ženskou. To však v žádném případě nesmí znamenat, že necháme stranou christianizační dílo a především zakotvenost obou bratrů v dialogu se svě‑ tem, mimo logiku politiky a každodenních zájmů mocných. V posledních desetiletích se přitom velmi často pohybujeme pouze v „horizontech“, více či méně vzdálených kontextech, dokladovatelných motivacích, vztazích a dů‑ sledcích. Jako by se definitivně začala vytrácet „vertikalita“, uvědomění člo‑ věka, že horizont každodennosti je příliš redukovaným světem, kterému něco významného a přesahujícího schází. Pokud dokázala misie Cyrila a Metoděje překonat ve svém dosahu více než celé tisíciletí, mohla by pomoci překonat i tuto ztrátu vertikality. V tom je dle mého názoru význam i mimořádná síla odkazu soluňských bratří. Věřím proto, že texty publikace, kterou máte v ru‑ kou, budou pro každého čtenáře inspirací – už proto, že se věnují především dosahu a obrazu tradice v posledních staletích.

doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., děkan

VLIV CYRILOMETODĚJSKÉ TRADICE NA UTVÁŘENÍ NÁRODNÍCH IDENTIT A JEJÍ ROLE JAKO SYMBOLU ODPORU PROTI KOMUNISTICKÉMU SYSTÉMU

Cyrilometodějství: Nesamozřejmá tradice Jiří Hanuš

Kdo se z dnešního pohledu zajímá o různé české náboženské tradice, může získat dojem, že se odlišují pouze tím, jaká skupina lidí se k nim hlásila v ur‑ čité konkrétní dějinné situaci, jinak že jsou si v podstatě rovny. Některá je evidentně starší než jiná (svatováclavská starší než husitská), u některé jsou jasnější její historické kořeny (probádaněji vypadá vedle husitské svatojanská nebo bratrská tradice díky sporům, které se kvůli nim odehrály), u některé by mohly vyvstat pochybnosti, zda může být do českých národních a nábo‑ ženských tradic vůbec zařazena (tradice socialistická).1 V zásadě mohou být postaveny vedle sebe, takříkajíc na jedné úrovni, při bližším pohledu však tento přístup neobstojí, a to z několika důvodů. Za prvé je metodologicky velmi obtížná otázka, zda se tyto tradice dají poměřovat v celém rozsahu svého historického trvání, neboť u většiny z nich sice existují jakési konstrukty kontinuity, většinou se však datují do 19. nebo 20. století a mají evidentně účelový význam. Doložit kontinuitu té či oné tra‑ dice potřebovala k budování své identity právě určitá skupina lidí protežující určité chápání v minulosti, a to v době, kdy se moderní identity vytvářely, tj. v době tzv. národního obrození a formování české moderní politiky. To je typické zejména u cyrilometodějství, kde se občas vynořují doklady starší existence (Kristiánova legenda, klášter Na Slovanech, barokní úcta); jsou to však jen zlomky, u nichž se stěží prokazují souvislosti a shodný úmysl při pro‑ sazování světecké úcty. Je sice možné říci, že v případě úcty ke svatým jde ve všech případech o vytvoření jakéhosi nebeského „vzoru“ a poukaz k existenci „života u Boha“, respektive k propojení pozemského a duchovního světa, na doložení všech politicko‑kulturně‑sociálních souvislostí však tato církevně formulovaná kontinuita nedostačuje. Právě v 19. a 20. století jsou tyto tradice vytvářeny a konstruovány s kon‑ kurenčním úmyslem, totiž s úmyslem podpořit tu či onu vizi přítomnosti a budoucnosti a současně potlačit vizi minulou. V tomto soupeření bylo roz‑ hodující, že určitá tradice byla chápána jako součást formování národního programu, který se stal dominantním, což souviselo s celkovým chápáním moderní doby, s preferencí společenské změny a s pocitem, že určitá tradice 1

Je to zásadní otázka nikoli proto, že socialistické hnutí svými kořeny sahá do osvícenských a křes‑ ťansky obrodných snah, ale především proto, že může být nahlíženo jako svého druhu (pseudo) náboženské hnutí, neboť záměrem socialistické nauky je oslovení celého člověka ve všech jeho osobních a společenských rozměrech a zároveň vytváří jakousi moderní alternativu k celostnímu chápání člověka a světa.

Cyrilometodějství: Nesamozřejmá tradice 15

více než jiná vyjadřuje národní velikost a národní slávu v minulosti, což může podporovat přítomné národní sebevědomí. To byl v moderní době, především zásluhou Tomáše G. Masaryka, případ husitské tradice, která byla vyzvednuta (symbolicky i doslovně) na národní prapor, v analogii k tradici francouzské, kde se něco velmi obdobného stalo s interpretací Francouzské revoluce. A není asi náhodou, že osobní i společenské shody vykazují i oba historikové, kteří se ve Francii a Čechách odklonili od psaní velkých fresek středověkých dějin a začali psát dějiny národní revoluce – Jules Michelet a František Palacký.2 Po druhé světové válce se začíná projevovat větší úsilí o harmonizaci ná‑ boženských tradic, které souvisí s mentální proměnou církví a náboženských společností. Toto úsilí je vlastně motivováno obdobně jako jejich dřívější se‑ beomezování a konfesní ohraničování, totiž politicky. Klade si za cíl sjednotit rozdělené náboženské i národní skupiny, vytvořit ekumenický prostor v nejšir‑ ším smyslu toho slova, ocenit hodnoty, které jsou ohroženy v důsledku komu‑ nistické nivelizace en bloc. Jako příklad budiž uvedena snaha Karla Skalického, katolického teologa, ze začátku sedmdesátých let 20. století, který se pokusil nejen sladit všechny tradiční náboženské tradice, ale rovněž k nim přičlenil i tradice moderní, obrozenecké a socialisticky reformní.3 Skalický přitom uva‑ žoval o tradicích jako o „konfiguracích českého dějinně národního vědomí“, přičemž mluvil buď o tradicích, či o vrstvách, polaritách. Toto pojetí je mi velmi blízké, i když bych více zdůraznil aspekt ideový (či ideologický), případ‑ ně bych zdůraznil vytváření, konstruování skupinové neboli sociální paměti. Cyrilometodějství má v tomto úhlu pohledu velice zajímavou historii, která může být vystižena s pomocí několika zásadních fází, které je možno doplnit spíše tematickými vsuvkami. Za prvé lze konstatovat, že v moderní době v rámci katolické církve a z hle‑ diska dějin českých zemí je samozřejmě primární pokus sušilovské družiny, duchovních správců Velehradu a posléze Tovaryšstva Ježíšova, které převzalo správu velehradské svatyně i tamních aktivit, učinit z cyrilometodějského kultu moderní formu zbožnosti napojenou na zemskou, posléze celou slo‑ vanskou oblast. V tomto smyslu můžeme mluvit o dvou poněkud odlišných fázích. Nejprve o éře sušilovské, v níž dominuje snaha o určení národního (moravského) programu, který by čelil rozkolu mezi národním a katolickým táborem a dokázal vytvořit alternativu pomalu převládajícímu českému ná‑ rodnímu programu s jeho dominantními symboly. Jeden z prvních vrcholů této éry představovala oslava tzv. apoštolského milénia v roce 1863, ke které dal podnět velehradský farář Karel Molitor, k níž ale spěla i činnost sušilov‑ ské družiny a organizace s názvem Dědictví svatého Cyrilla a Methoda. Tato velehradská slavnost byla velkolepým podnikem a i do budoucna bylo určující, že měla výhradně církevní, náboženský ráz, že nebyla spojena s myšlenkou vlasteneckou (nutno dodat: především kvůli odporu církevních představe‑ 2 3

Srov. doslov ke knize Michelet, Jules, Rekové a rebelové sladké Francie. Výbor z dějin Francie, Praha, Odeon 1974. Skalický, Karel, Za naději a smysl, Praha, Zvon 1996, uvedený článek s. 143–179.

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ 16

ných).4 Ačkoli se taková slavnost uskutečnila téhož roku v Brně a ačkoli se jí zúčastnili i kněží včetně Františka Sušila, celková tendence byla dána. Tou byla určitá dvoukolejnost vlastenecky cítících katolíků a tehdy ještě v men‑ šině bytující nekatolická či vlažně katolická část moravských elit. Zmíněná dvoukolejnost se dále ještě zvýrazňovala tím, jak ona menšina sílila, a též tím, jak se na Moravě začaly stále více ujímat české politické vize a nacionální symbolika. Brněnská slavnost například znamenala změnu pohledu Mora‑ vanů na Františka Palackého a Františka Riegra, tedy české národní vůdce, kteří si dokázali získat sympatie a přízeň zúčastněných. O další fázi můžeme mluvit v souvislosti s převzetím Velehradu jezuity, což bylo ostatně vnímáno jako problematický krok i částí vlastenecky smýšle‑ jícího sušilovského kněžstva. Jezuité ovšem dokázali dát Velehradu nový pro‑ gram, prohlubující konkrétně slovanskou vzájemnost, a to program unijní. V rámci unionistických sjezdů na počátku 20. století dokázali navázat řadu kontaktů především s katolíky ve východoslovanských a jihoslovanských ze‑ mích, s řeckokatolíky a dokonce s některými filokatolickými pravoslavnými. Tím potvrdili myšlenku, s níž přišli už jejich velehradští předchůdci, totiž že na cyrilometodějství se dá postavit program pro přítomnost, který bude zalo‑ žen na odborném výzkumu, kontaktech se (slovanským) zahraničím a pokusu učinit katolicismus lákavý pro křesťanský Východ. Tento program ale nemohl než potvrdit jinou tendenci, přítomnou už od roku 1848, totiž tendenci vyhra‑ nění a ohraničení katolického tábora, katolického a specificky moravského náboženského a společenského milieu, které se stále více vyčleňovalo z neka‑ tolického a stále více česky nebo německy nacionálně smýšlejícího moravské‑ ho obyvatelstva. Z Velehradu se rozhodně stal jeden z výrazných „katolických sloupů“ s celou řadou vlastních aktivit, duchovních cvičení, spolkových pro‑ gramů a dokonce politických ambicí (činnost mladého Jana Šrámka),5 součas‑ ně se stal jistou katolickou výspou v moři jiných, nekatolicky orientovaných hnutí a skupin, které rovněž usilovaly o prosazení svých představ, tu takzvaně pokrokových, tu socialistických. Skutečnost, že Velehrad se v podstatě stal nejvýznamnějším poutním místem na Moravě (také díky tomu, že se za my‑ šlenku postavil olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, propagátor cy‑ rilometodějství),6 nezměnila nic na faktu, že to byly poutě náboženské a že byly určeny především zbožným Moravanům, nikoli všem.7 Srov. podnětnou a přehlednou knihu Milana Řepy, Moravané nebo Češi. Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století, Brno, Doplněk 2001, zvláště kapitolu Slované, s. 106 nn. 5 K Janu Šrámkovi a jeho činnosti např. partie z knihy: Marek, Pavel a kol., Jan Šrámek a jeho doba, Brno, CDK 2011. 6 Antonín Cyril Stojan (1851–1923) je takřka symbolem vývoje cyrilometodějské ideje na Moravě. Pokoušel se neoddělovat národní a náboženskou ideu, byl tedy duchem sušilovec. Současně přispěl k vybudování „katolického sociálního sloupu“ založením několika organizací, například Apoštolátu svatých Cyrila a Metoděje, a je jedním z průkopníků vědeckého bádání o díle Solu‑ ňanů (olomoucká disertace O sjednocení národů slovanských s církví římsko‑katolickou podle úmyslů svatého Otce Lva XVIII. z roku 1896). Zároveň propagoval a organizoval unionistické velehradské sjezdy v letech 1907, 1909 a 1911. 7 Dosud co do detailu nepřekonanou a historiograficky nevytěženou knihu – kroniku Velehradu představuje práce Františka Cinka (1888–1966), olomouckého historika, s názvem Velehrad víry. Du‑ chovní dějiny Velehradu, Olomouc 1936, která představuje katolický pohled na budování „katolického

Cyrilometodějství: Nesamozřejmá tradice 17

Za druhé: na cyrilometodějství se můžeme podívat takříkajíc z druhého břehu, tedy z hlediska těch, kteří formulovali český národní program. Pro historika Františka Palackého se stala ústřední myšlenka, že pro český ná‑ rodní program je důležitý zejména odkaz na husitství jako na nejslavnější a nejvýznamnější období českých dějin. Svým způsobem tak zareagoval na revoluci roku 1848, která i pro něj osobně byla určující a která vtiskla podobu jeho politice i odborné činnosti po další desetiletí. Hus a husitství se tak sta‑ li v Palackého mistrovském zpracování jakýmsi úhelným bodem, kam smě‑ řovaly pohledy dalších tvůrců české národní ideologie. Nabízel jednak bližší časovou a prostorovou dimenzi a mnohem více doložitelného materiálu k vý‑ zkumu, některými svými parametry však byl využitelný – a nutno říci také zneužitelný – pro moderní interpretaci původně středověkých myšlenek. Již za Palackého éry bylo cyrilometodějství vnímáno jako problematické z toho důvodu, že jakkoli odkazovalo k řeckému myšlenkovému a náboženskému dědictví, v českém prostředí evokovalo spíše prostředí pravoslavné jako ta‑ kové, to znamená také a především prostředí ruské. Východ znamenal pro Čechy druhé poloviny 19. století vždy na prvním místě Rusko, a to Rusko pravoslavné a samoděržavné, netající se svými imperiálními sklony. Jakkoli byla politika Palackého a jeho následovníků vůči Rusku celkově spíše ambi‑ valentní, hlavně po tzv. rakousko‑uherském vyrovnání v roce 1867, můžeme konstatovat, že pravoslavné ideje a propagace pravoslaví včetně kultu světců vyvolávaly v českých elitách spíše jistý druh obezřetnosti.8 Institucionálně sice pravoslaví zakotvilo v českých zemích až po roce 1918 (a tehdy spíše směřovalo k srbskému než ruskému vzoru), slavjanofilská orientace české společnosti byla ale jasně zřetelná už dávno před tímto datem. Nakonec se však v českém národním programu výrazněji neprosadila a zůstala ve svých náboženských souvislostech spíše důslednou libůstkou nemnohých. Projevila se několika konverzemi (snad tou politicky nejvýznamnější byla konverze Karla Sladkov‑ ského),9 a pokud se udržela v reálné politice, neobsahovala zase onen silný cyrilometodějský náboj, což se ukázalo hlavně ve 20. století. Cyrilometoděj‑ ství v této fázi zatěžovaly hned tři velké problémy: neprobádaná velkomorav‑ ská říše kdesi na hranici temných staletí; pravoslavná (východní) orientace cyrilometodějství a konečně existence „hodnotnějších“ a „využitelnějších“, údajně ryze domácích tradic.

sociálního sloupu“ na Moravě. Cinek může být považován za reprezentanta třetí generace mo‑ ravského katolicky orientovaného buditelství (po Sušilovi a Stojanovi). V této souvislosti je podnětné připomenout krizi české národní politiky po roce 1867, po vydání prosincové ústavy. Tato krize se projevila u české reprezentace snahou o získání „geopolitických“ přátel v Rusku a Francii. Cesta do Ruska Alexandra II. na jaře 1867 byla však, jak podotýká Jiří Štaif, celkem neúspěšná: „(Rieger) asi přitom netušil, že u vlivných příslušníků ruských vládních kruhů i některých slavjanofilů si nevydobyl příliš velkou důvěru. Spíše se zdá, že docházeli k závěru, že takto zřejmě vypadá typický Čech, který je polonofil, prozápadně orientovaný katolík, politicky podezřelý stoupenec parlamentarismu a nevyléčitelný zastánce federalismu.“ Srov. Štaif, Jiří, František Palacký. Život, dílo, mýtus, Praha, Vyšehrad 2009, s. 255–256. Viz starší práci Matoušek, Karel, Karel Sladkovský a český radikalism za revoluce a reakce, Praha, Vojenský archiv RČS 1929.

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ 18

To se nejvíce projevilo v díle a národním programu Tomáše G. Masaryka a jeho celospolečenském dosahu. Masaryk, tento neklidný a tvořivý intelek‑ tuál, se explicitně vyjadřoval k uplatnění „takzvané“ (sic!) cyrilometodějské ideje v českém národním programu, zejména k mladočeské tendenci začle‑ nit do politického programu otázku příklonu k „církvi Metodějově“ a ke slo‑ vanskému bohoslužebnému jazyku, na druhé straně se vyjádřil i k pěstová‑ ní cyrilometodějské úcty katolickým táborem. Jednoznačně odmítl a ironicky kritizoval, především ve své České otázce, vágní a nepodloženou mladočeskou snahu začlenit cyrilometodějství do politického programu. Liberálům, tvrdil Masaryk, nemůže jít nikdy o záležitosti tak významné, jako je dogma či mra‑ vy, proto ani nemohou chápat otázky liturgické. Sladkovského činu si sice vá‑ žil pro jeho důslednost a neabstraktnost, ale na druhé straně je mu jen výra‑ zem svobodomyslné politické impotence. Správně přitom podotýká, že idea cyrilometodějská je v podstatě ideou katolickou a že se jí katolíci, především moravští, dovolávají naprosto oprávněně. Snad jeden výstižný citát: „Mají tedy katolíci i jejich klerikální vůdcové plné historické právo hlásat ideu cyri‑ lometodějskou. Avšak oni mají i právo věcné: kdo stojí na půdě církevní, kdo skutečně stojí na stanovisku náboženském, ten má právo domáhat se přemě‑ ny bohoslužebné formy, pro toho i obřad má smysl a význam. Ovšem nebu‑ de uvědomělý církevník v obřadu vidět takový národní všelék jako naši libe‑ rálové, a proto klidně snese, jestliže hierarchie jeho církve obřadu toho mu nepovolí a jestliže dokonce na Velehrad k utlačení té ideje pošle jesuity, jak se skutečně stalo.“10 Tento citát je zajímavý z několika hledisek – Masaryk správně pochopil cyrilometodějství jako ideu katolickou a současně tématu využil ke kritice svých politických soupeřů z liberálního i klerikálního tábo‑ ra. Mimochodem, jeho intuice ve věci povolení bohoslužebného obřadu v ná‑ rodním či slovanském jazyce byla prorocká, jak se ukázalo po válce ohledně podnětů, o něž usilovala Jednota katolického duchovenstva. Jak se Masaryk vyjádřil, celkově mu přišlo uplatňování cyrilometodějské tradice v moder‑ ní době jako výrazný projev politického nihilismu a dekadentství. U liberálů mu tato dekadence byla zřejmě ještě odpornější než u katolíků, neboť ji shle‑ dal jako pouhé estétství a sentimentalitu bez toho, co podle Palackého někdy nazýval „božnost“ a pro co nalezl poněkud problematický pojem „humanita“. Za třetí: cyrilometodějskou ideu kritizovali i v době první republiky ně‑ kteří historikové, kteří ji považovali za problematickou, dějepisnými metoda‑ mi nesnadno doložitelnou a – což bylo nejdůležitější – nevhodnou pro ideolo‑ gii moderního demokratického státu. Historikem, který se takto angažoval, byl talentovaný Jan Slavík, stoupenec Masarykova intelektuálního dědictví. Jako znalec novodobých dějin Ruska, ale současně také středověkého husit‑ ství, nepopíral význam soluňských věrozvěstů, ale svou kritiku zaměřil na několik konkrétních oblastí. Především na nedostatečnost pramennou, která

10 Masaryk, Tomáš G., Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, Praha, Melantrich 1969, s. 217.

Cyrilometodějství: Nesamozřejmá tradice 19

CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE V 19. A 20. STOLETÍ, OBDOBÍ ROZKVĚTU I SNAH O UMLČENÍ

Marek Junek (ed.)

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 a vydavatelství TOGGA, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 Jazyková redakce: Zdena Wiendlová Obálka: Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání první, Praha 2013