Marcus Terentius Varro: De lingua Latina V-VII

DE LINGUA LATINA V窶天II

Marcus Terentius Varﾂｭro

filozofickﾃ｡ fakulta univerzity karlovy, 2015

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Varro Reatinus, Marcus Terentius De lingua latina V–VII / Marcus Terentius Varro ; překlad, komentář a úvodní studie Lucie Pultrová. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015. – 393 stran. – (Trivium ; 9. svazek) Anglické resumé Částečně přeloženo z latiny ISBN 978–80–7308–640–4 811.124 * 81‘373.6 – latina – etymologie – pojednání – komentovaná vydání – kritická vydání – studie 811.124 – Latina [11]

Kniha vznikla v rámci Univerzitního centra pro studium antické a středověké myšlenkové tradice na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Recenzovaly Mgr. Hana Šedinová, Ph.D. PhDr. Zuzana Silagiová

Translation © Lucie Pultrová, 2015 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-640-4

Obsah Úvodní studie Odkud se berou slova 9 Obor etymologie 9 Etymologie před Var­ronem 12 Marcus Terentius Var­ro – život a dílo 17 Var­ronuv spis De lingua Latina 21 Var­ro – etymolog (V.–VII. kniha spisu De lingua Latina) 26 De lingua Latina V–VII Text, překlad a komentář De lingua Latina, liber V 36 De lingua Latina, liber VI 186 De lingua Latina, liber VII 266 Ediční poznámka 364 Zkratky citovaných pramenů 368 Citované prameny 375 Sekundární literatura 377 Rejstřík Var­ronem vykládaných termínů 380 Resumé / Summary 392

Odkud se berou slova Obor etymologie Etymologie, věda o původu slov, je a vždy byla pro laickou veřejnost nejlákavější a zdánlivě nejpřístupnější z lingvistických disciplín. Vy‑ tváření asociací mezi formálně podobnými slovy je lidem přirozené, etymologie je součástí lidových i uměleckých textů,1 existuje bezpo‑ čet etymologických pověstí, které vysvětlují původ místních jmen2 apod. Etymologií si vypomáhá každý učitel cizích jazyků: zapojení nového výrazu k slovotvornému základu, do tzv. slovotvorného hnízda, identifikace motivace daného pojmenování a zejména upo‑ zornění na příbuzná slova v mateřském jazyce nebo v jiných cizích jazycích, které už student zná, napomáhá k zapamatování daného slova a k jeho správnému používání.

Jak ale vlastně postupuje, má­‑li zpracovat etymologickou analýzu konkrétního slova, současný vědec­‑etymolog? Vezměme například slovo vypočítavý. Prvním krokem je vždy určení fundujícího slova, tedy toho, z něhož je analyzovaný výraz bezprostředně odvozen.

Tím je zde sloveso vypočítat. Jazykovědec zároveň zaznamená, že odvození sufixem ­‑vý je zde spojeno s poměrně razantní změnou významu: vypočítavý není ten, kdo si „rád a často něco vypočítává“ (jako je třeba hravý ten, kdo si rád a často hraje), ale nabývá užšího významu se znatelně hanlivým nábojem. Dalším krokem v analýze je opět nalezení fundujícího slova ke slovesu vypočítat: tím je počítat; k němu pak znovu hledáme fundující slovo – a tak dále pozpátku až tam, kam lze v rámci daného jazyka v synchronní perspektivě dojít.

Takto se vytvoří tzv. slovotvorný řetězec, v našem případě tento: vy‑ počítavý – vypočítat – počítat – čítat – číst.

V tuto chvíli již ovšem musí nastoupit metody historické jazy‑ kovědy: nejprve je to tzv. metoda vnitřní rekonstrukce, pomocí níž 1 Např. K. J. Erben, Kytice: „… / Poznaly dítky matičku po dechu, / poznaly ji a plesaly; / a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, / mateřídouškou nazvaly.“ 2 Např. pověst o pojmenování města Prahy podle muže tesajícího práh, kterého uviděla kněžna Libuše. úvodní studie 9

se etymolog snaží dojít jednak na základě historických dokladů, jed‑ nak na základě teoretických znalostí co nejdále diachronně v rámci daného jazyka. Tak např. latinské adjektivum bonus, „dobrý“, je na jednom z nejstarších latinských nápisů3 doloženo ve formě DVENOS. A protože se v archaických latinských textech setkáváme i s tvary duellum místo bellum, „válka“, nebo se jménem bohyně Bellony ve formě Duellona,4 můžeme směle učinit závěr, že b­‑ na po‑ čátku adj. bonus pravděpodobně vychází z původního du­‑. V našem příkladu, tedy v případě českého slovesa číst, nepotřebujeme snad ani žádné speciální bohemistické školení k tomu, aby nás – vzhle‑ dem k tomu, jak často v češtině v různých kontextech alternuje hláska č s k, např. ruka – ručička, pekl – peče apod. – napadlo, že by původ počátečního č­‑ bylo možné hledat i mezi velárními hláskami.5 Když vyčerpáme možnosti metody vnitřní rekonstrukce a dále již v rámci jednoho jazyka pokročit nemůžeme, nastupuje tzv. metoda srovnávací. Zjednodušeně řečeno, badatel hledá v jiných, geneticky příbuzných jazycích slova s podobnou sémantikou, jejichž formální odlišnosti odpovídají pravidelným hláskovým korespondencím mezi danými jazyky6 a jsou vysvětlitelné systémově, nikoli ad hoc. Klíčové je přitom hledání sémantické i formální korespondence zároveň: prostá intuice stačí na to, abychom viděli, že nemá žádný význam srovnávat např. české adjektivum vypočítavý a jeho anglický ekviva‑ lent calculating. Na druhou stranu samotná formální podobnost také ještě mnoho neznamená: hlásek a jejich kombinací je bezpochyby menší množství než počet entit, kterými je člověk obklopen a jež potřebuje pojmenovat, a to samo o sobě nutně vede k homonymiím.

Ty jsou pak dále zmnožovány různými hláskovými změnami.

Když takto nakonec nalezneme adepty příbuznosti ve více indoevropských jazycích, přistoupíme k samotné rekonstrukci prain‑ doevropské podoby daného slova a zejména jeho kořene. A to je 3 Tzv. Duenův nápis z Říma z 6. stol. př. Kr. (CIL I2,4).

4 Viz i níže Var­ro, ling. V,73.

5 A je tomu skutečně tak; Rix, H. et al., Lexikon der indogermanischen Verben, Wiesbaden, Dr.­‑Ludwig­ ‑Reichert­‑Verlag 20012 (dále citováno jako LIV), s. 382, rekonstruuje kořen *kweit­‑.

6 Například latinské počáteční s­‑ pravidelně koresponduje s řeckým počátečním h­‑: sex – ἕξ (hex), „šest“; septem – ἑπτά (hepta), „sedm“; sus – ὗς (hýs), „svině“, apod.

10

de lingua latina

nejzazší mez, kam lze dojít. Toto je výsledek etymologické analýzy a také náplň indoevropských etymologických slovníků, které obsa‑ hují seznamy praindoevropských kořenů, jejich původní význam a z nich vycházející formace v jednotlivých indoevropských jazycích.

Jednotlivé slovníky se mohou lišit v rozsahu, sémantickém omezení, způsobu přepisu fonémů apod., princip je však vždy týž.

Když Var­ro v proslulé pasáži na počátku V. knihy (par. 7–9) spisu De lingua Latina popisuje čtyři stupně etymologického výkladu,7 ve skutečnosti není zase až tak vzdálen tomu, jak postupuje vědecký etymolog ještě dnes, po více než dvou tisících letech. Var­ronův „první stupeň“ odpovídá v zásadě výše popsanému vytváření slovo‑ tvorného řetězce. Příklady, které Var­ro používá, jsou sice kompozita, nikoli odvozeniny – a je to logické, neboť antická gramatika neznala pojem morfému, pracovala vždy s celým slovem –, principiálně jde však o jedno a totéž: o určení fundujících slov v případech, jež jsou sémanticky i formálně průhledné, takže se jedná o úkol, jenž je pro každého rodilého mluvčího zcela triviální.8 Var­ronův „druhý stupeň“ odkazuje na případy, kdy na začátku etymologického zkoumání stojí slovo, jehož významem si nejsme zcela jisti, a formální analýza nám má pomoci ho odhalit nebo po‑ tvrdit. Je to situace, která je dobře známa všem, kdo se zabývají diachronní lingvistikou – ostatně příklad, který Var­ro uvádí pro „první stupeň“, tj. viocurus, by z hlediska dnešního latináře spadal spíše do této kategorie: jedná se o slovo jinde nedoložené, jehož vý‑ znam nelze z tohoto jediného výskytu odvodit. Jedinou cestou je 7 „Nyní se budu věnovat původu jednotlivých slov, pro což existují čtyři stupně výkladu. Nejnižší je ten, k němuž dospějí i obyčejní lidé: kdo by totiž neviděl, jaký je původ slov argentofodinae, „stříbrné doly“, anebo viocurus, „správce cesty“? Druhý stupeň je ten, k němuž došla stará gramatika, která ukazuje, jakým způsobem básník určité slovo vytvořil, jiné nově složil a další odvodil… Třetí stupeň je ten, k němuž postoupila filosofie, která začala odkrývat slova, jež se běžně používají, jako např. z čeho je odvozeno slovo oppidum, „město“, vicus, „vesnice“, nebo via, „cesta“. Čtvrtý stupeň spočívá v nepřístupné svatyni…“ 8 V případě odvozování již ovšem o tak triviální úkol, jakým je podobná analýza u většiny kompozit, jít nemusí: i v námi použitém příkladu by možná postup mezi počítat – čítat – číst nemusel již být pro laika automaticky průhledný. Při odvozování vstupují do hry v mnohem větší míře i různé sémantické posuny, které mohou vztah k fundujícímu slovu zatemňovat. úvodní studie 11

analyzovat slovo na složky a na základě analogie s jinými formálně podobnými kompozity (flori­‑legus, „sběrač květů“ < flores legere, „sbírat květy“, foedi­‑fragus, „věrolomný“ < foedus frangere, „porušit smlouvu“, apod.) jeho význam odhadnout: vio­‑curus < viam curare, „starat se o cestu“, tj. „správce cesty“.

Var­ronův „třetí stupeň“ můžeme přirovnat k situaci, kdy dnešní etymolog stane na konci slovotvorného řetězce: máme slovo, které je primární (anebo se nám tak alespoň jeví), a nyní stojíme před úko‑ lem nalézt jeho etymologii, tedy vlastně motivaci pojmenování.

Var­ronovo adytum, „nepřístupná svatyně“, čtvrtý stupeň ety‑ mologického výkladu, je pak o poznání mělčí, než je tomu dnes: hranice Var­ronových možností leží tam, kam až dokáže dojít – při použití současné terminologie – metodou vnitřní rekonstrukce.

Var­ro samozřejmě neznal srovnávací metodu, kterou vypracovala až historicko­‑srovnávací jazykověda 18. a 19. století; neznal pojem příbuznosti jazyků (i když přinejmenším podvědomě cítil, že ne všechny formálně podobné výrazy v různých jazycích jsou přejímky, o čemž svědčí např. opakující se metafora kořenů rozpínajících se na sousední území).9 Dnešní vědecká etymologie dokáže na základě mezijazykového srovnání dojít dále: až k praindoevropským koře‑ nům. Ve skutečnosti však ona „svatyně“, která je vlastně metaforou zdroje prvotních pojmenování,10 není dnes o mnoho přístupnější: proč se ten který pojem vyjadřuje právě tou kterou kombinací hlá‑ sek a kdo o tom rozhodl, o tom nevíme dnes o nic více než Var­ro.11 Etymologie před Var­ronem Jak věci dostaly svá jména, kdo jim je dal a proč zrovna taková, jsou vlastně nejstarší známé řešené jazykovědné otázky. Jazykověda, 9 Srv. níže ling. V,74 a 123; VII,28 a 35.

10 Srv. níže s. 14 n.

11 Nelze tedy úplně souhlasit s často opakovaným názorem (např. Vaahtera, J., Derivation: Greek and Ro‑ man Views on Word Formation, Turku, Turun Yliopisto 1998, s. 96), že etymologické bádání v antice mělo jen velice málo společného s moderní etymologií. Co chybí, je povědomí o genetické příbuznosti jazyků (a tedy komparativní metody) a dále princip rozkládání slova na morfémy. V mnoha ohledech jsou ale – zejména Var­ ronovy – postupy velice moderní (viz níže s. 29 nn.).

12

de lingua latina

DE LINGUA LATINA V–VII

Text, překlad a k om e n t á ř

Marcus Terentius Var­ro

M. Terenti Var­ronis De lingua Latina De disciplina originum verborum ad Ciceronem Liber IIII explicit, incipit LIBER V I. 1. Quemadmodum vocabula essent imposita rebus in lin‑ gua Latina, sex libris exponere institui. De his tris ante hunc feci, quos Septumio misi: in quibus est de disciplina, quam vocant ἐτυμολογικήν: quae contra ea<m> dicerentur, volumine primo, quae pro ea, secundo, quae de ea, tertio. In his ad te scribam, a quibus rebus vocabula imposita sint in lingua Latina, et ea, quae sunt in consuetudine *** apud poetas.

2. Cum unius cuiusque verbi naturae sint duae, a qua re et in qua re vocabulum sit impositum (itaque a qua re sit pertinacia, cum requi<ri>tur, [h]ostenditur esse a perten<den>do; in qua re sit im‑ positum, dicitur, cum demonstratur, in quo non debet pertendi, et pertendit, pertinaciam esse, quod in quo oporteat manere, si in eo perstet, perseverantia sit), priorem illam partem, ubi, cur et unde sint verba, scrutantur, Graeci vocant ἐτυμολογίαν, illam alteram περ<ὶ> σημαινομένων. De quibus duabus rebus in his libris promi‑ scue dicam, sed exilius de posteriore.

1 Tj. v knihách II–VII. Viz úvodní studie, s. 21 nn.

2 Var­ro v ling. VIII,80 výslovně rozlišuje mezi termíny nomen ( jakožto vlastní jméno) a vocabulum ( jakožto jméno obecné). V knihách V–VII není však v tomto ohledu zcela důsledný: subst. nomen ve velké většině případů v uvedeném smyslu použito je, a v českém překladu je tedy volen ekvivalent „jméno“; subst. vocabulum je tam, kde je to možné, do češtiny přeloženo jako „slovo“, ale je i mnoho takových míst, kde se jedná o vlastní jméno, a je tedy třeba volit i ekvivalent „jméno“, příp. „pojmenování“.

3 Míněn je Var­ronův quaestor Publius Septumius (srv. níže VII,109), o němž není známo s jistotou nic bližšího.

Je však možné, že i on byl literát; snad se jedná o autora knih o architektuře, jejž zmiňuje (ve formě Septimius) Vitruvius, arch. VII, praef. 14.

4 Tj. Ciceronovi – viz i úvodní studie, s. 23 nn.

36

de lingua latina

Marcus Terentius Var­ro O latinském jazyce O vědě o původu slov, věnováno Ciceronovi Kniha IV končí, začíná KNIHA V I. 1. Rozhodl jsem se vyložit v šesti knihách,1 jak jsou v latinském jazyce věcem přiřazena slova.2 Tři z těchto knih už jsem napsal a vě‑ noval jsem je Septumiovi.3 Pojednal jsem v nich o disciplíně, která se nazývá etymologie: v prvním svazku jsem shromáždil námitky proti ní, ve druhém svazku to, co mluví v její prospěch, ve třetím jsem popsal disciplínu samu. V těchto třech knihách, které věnuji tobě,4 popíšu, na základě čeho jsou v latině přiřazována věcem slova, a to včetně těch, která užívají *** básníci.

2. Každé slovo má dva příznačné rysy: jednak na základě čeho a jednak čemu je přiřazeno (tak například ptáme­‑li se, z čeho vzniklo slovo pertinacia, „tvrdošíjnost“, je zjevné, že z pertendere, „se‑ trvávat“; odpověď na otázku, čemu je toto slovo přiřazeno, je, že tvrdošíjnost znamená setrvávání v něčem, v čem se setrvávat nemá, neboť setrvávání v něčem, v čem je naopak správné vytrvat, ozna‑ čuje slovo perseverantia, „vytrvalost“5). Onu první část zkoumání, tedy kde, proč a odkud se berou slova, nazývají Řekové ἐτυμολογία (etymologia), „etymologie“, tu druhou pak περὶ σημαινομένων (peri sémainomenón), „sémantika“.6 Obojím se budu v těchto knihách za‑ bývat provázaně, tím druhým však méně.

5 Po sémantické stránce je Var­ronův výklad správný, po formální stránce ne zcela: subst. pertinacia je kva‑ litativní abstraktum odvozené od adjektiva pertinax, „tvrdošíjný“; to je odvozeno od kořene *ten­‑, „napínat“, k němuž zřejmě náleží i sloveso (per­‑)tendere (srv. LIV, s. 626); nelze však říci, že právě toto sloveso je základem, od něhož je odvozeno subst. pertinacia.

6 Řec. subst. ἐτυμολογία (etymologia) je kompozitum z adj. ἔτυμος (etymos), „pravdivý“, a λόγος (logos), „výklad“, tedy vlastně „nauka o pravdě“ ve smyslu „skutečného, původního významu slov“. Výraz περὶ liber v

37

3. Quae ideo sunt obscuriora, quod neque omnis impositio verbo‑ rum exstat, quod vetustas quasdam delevit, nec quae ex<s>tat, sine mendo omnis imposita, nec quae recte est imposita, cuncta manet (multa enim verba li<t>teris commutatis sunt interpolata), neque omnis origo est nostrae linguae e vernaculis verbis et multa verba aliud nunc ostendunt, aliud ante significabant (ut hostis: nam tum eo verbo dicebant peregrinum, qui suis legibus uteretur, nunc di‑ cunt eum, quem tum dicebant perduellem).

4. In quo genere verborum aut casu erit illustrius, unde videri pos‑ sit origo, inde repetam. Ita fieri oportere apparet, quod recto casu quom dicimus inpos, obscurius est esse a potentia, qua<m> cum di‑ cimus inpot[ent]em; et eo obscurius fit, si dicas pos[t] quam inpos: videtur enim pos significare potius pontem quam potentem.

5. Vetustas pauca non depravat, multa tollit. Quem puerum vidi‑ sti formosum, hunc vides deformem in senecta. Tertium seculum non videt eum hominem, quem vidit primum. Quare illa, quae iam maioribus nostris ademit oblivio, fugitiva secuta sedulitas Muti et Bruti retrahere nequit. Non, si non potuero indagare, eo ero tardior, sed velocior ideo, si quivero. Non mediocris enim tenebrae in silva, ubi haec captanda, neque eo, quo pervenire volumus, semitae ­tritae,

σημαινομένων (peri sémainomenón) znamená „o významech“ ( jedná se o participium od mediálního slovesa

σημαίνομαι [sémainomai], „znamenám“). Zatímco první výraz je široce používán a je doložen (nebo jeho od‑ vozeniny) již ve fragmentech textů autorů 6. století př. Kr., výraz περὶ σημαινομένων je dochován v příslušném významu na jediném místě u Diogena Laertského, vit. VII,43, v textu týkajícím se stoické nauky.

7 Antičtí gramatikové nerozlišovali mezi „hláskou“ a „písmenem“; subst. littera je zde přeloženo podle smyslu.

8 Var­ro má pravdu, původní význam subst. hostis je neutrální „cizinec“ (srv. i lat. hospes nebo čes. host).

V klasické latině znamená „nepřítel“ a ve smyslu „cizinec“ je nahradilo subst. peregrinus. Srv. Thesaurus linguae Latinae, Stuttgart – Leipzig, Teubner 1900– (dále citováno jako ThLL), VI,3055 nn.

38

de lingua latina

3. Je to celé zatemněno tím, že ne všechna slova, která kdy byla věcem přiřazena, stále existují, neboť ně­která v průběhu času za‑ nikla; dále ne všechna slova, která existují, byla věcem přiřazena bezchybně a konečně ne všechna správně přiřazená slova jsou za‑ chována ve své původní podobě (neboť mnoho slov bylo upraveno změnou hlásek7). Kromě toho ne všechna slova v našem jazyce jsou domácího původu a mnohá slova označují nyní něco jiného, než co označovala dříve (např. hostis: dříve totiž toto slovo označovalo cizince, který se řídil vlastními zákony, dnes toho, komu se dříve ří‑ kalo perduellis, „nepřítel“8).

4. Ve svém výkladu vyjdu vždy z toho rodu a pádu, v němž je jas‑ něji vidět původ slova. Je zřejmé, že je třeba postupovat právě takto.

Vždyť vyslovíme­‑li v přímém pádu slovo inpos, „bezmocný“, je méně zřetelné, že základem tohoto slova je potentia, „moc“,9 než když řekneme inpotem, „bezmocného“; a ještě méně zřetelné by to bylo, kdybys řekl pos místo inpos: pos zní spíše jako označení mostu (pons) než někoho mocného (potens).

5. Je jen málo věcí, kterým čas neublíží, a je mnoho těch, které zcela ničí. Koho jsi znal jako krásného chlapce, toho vidíš ve stáří ošklivého. Třetí generace už nevidí toho člověka, kterého viděla generace první. A tak to, co upadlo v zapomnění již v dobách na‑ šich předků, už nemůže přivolat zpět ani horlivost, s níž se Mucius a Brutus snažili dostihnout to, co prchlo.10 Já však, i když to nebudu schopen vystopovat, nebudu liknavější, ba naopak budu o to sviž‑ nější, pokud budu moci. Tma v lese, kde je nutno tyto věci lovit, je značná; na místo, kam chceme dojít, nevedou upravené chodníky 9 Zde je dobře patrné, že Var­ro postupuje ve svém etymologizování spíše po sémantické než formální linii: má na mysli, že základem adj. inpos, „neschopný (zejména ve smyslu neschopný se ovládat)“, je „idea“ moci, nikoli že by adj. inpos jakýmsi komplikovaným postupem formálně vzešlo ze subst. potentia. Forma pos v klasické latině není doložena, existuje pouze adj. potis, „mocen“, „schopný“.

10 Míněni jsou Publius Mucius Scaevola a Marcus Iunius Brutus, významní římští právníci druhé poloviny 2. stol. př. Kr., zakladatelé římské právní vědy. Var­ronova narážka se týká zřejmě mimo jiné toho, že Mucius Scae‑ vola údajně jako pontifex maximus (srv. níže pozn. 250) shrnul a vydal pod názvem Annales maximi dosavadní anály pontifiků. liber v

39

Resumé / Summary Marcus Terentius Var­ro (116–27 BC) ranks amongst the most influ‑ ential personalities of Roman cultural history. Of his monumental work, amounting possibly to six hundred books, there remains only a fragment: the treatise Res rusticae (On Agriculture) in three books, and six books of the original 25 of the treatise De lingua Latina (On the Latin Language).

In his works, Var­ro covers virtually all spheres of human activity.

However, what accounts for the biggest part of his writings is the work that was in the widest sense antiquarian. Var­ro’s life mission was the literary salvation of traditions consigned to oblivion by the evolution of society. A part of this was also the interest in the history of his own language, which he primarily approached as the search for the origin of words, that is, their etymology. At the same time, Var­ro used etymologizing as a means of general interpretation in works that were other than primarily linguistically oriented. And it is this very method that the following generations associate Var­ro with in particular.

The treatise De lingua Latina had originally 25 books, according to later testimonies. It is the first half of the treatise that we have a clearer idea about: the books II–VII dealt with the discipline of etymology, the books VIII–XIII – using modern terminology – with morphology, while the first three of each set of six books was a theoretical introduction to the discipline, and the latter three were a collection of examples. Of the first etymological sextet, it is the practical part that has reached us (books V–VII), while of the latter set it is the theoretical part (VIII–X).

In the fifth, sixth and seventh book of the treatise De lingua Latina, which are contained in this volume, Var­ro provides etymological explanations of approximately 1450 words. Book V. is devoted to, in Var­ro’s own definition, “the words denoting places and those things which are in them”, VI. treats “the words denoting times, and those things which take place in them” and VII. explains “both of these as expressed by the poets”. Book V. includes explanations of geographical terms, then the words designating “those which 392

de lingua latina

deal with immortals and mortals”, that is the names of gods and living beings, and then the things “which are made by human hands” (food, instruments for weaving, kitchenware, furniture, toiletries, clothes, farming tools, buildings and furnishings, coins and everything pertaining to money). Book VI. opens with words designating time data, with a long passage devoted to the names of Roman feasts, and continues with the words concerning human activity in a broad sense. Book VII. is then a collection of quotations by archaic authors and explanations of poetical or archaic expressions from these (to Var­ro’s contemporaries already unknown or hardly understandable) pertaining to the fields treated in the previous two books.

With several expressions explained by Var­ ro being hapax legomenona and many terms describing life and institutions not having survived elsewhere than in Var­ro, this text is of over­riding importance for contemporary sciences dealing with antiquity in their wide scope. It is not only Var­ro’s explanations that are of immense value, but also the frequent quotations from archaic literary and non­‑literary (e.g. legal or ritual) texts.

Although we deal with a work of such importance, there are – perhaps due to Var­ro’s economical and difficult to read style of writing, and the problematic survival of the text – only very few translations even on an international scale. The present text is the first translation of Var­ro into Czech. The ambition of the translation was to preserve Var­ro’s style to the biggest possible extent, albeit it might be for those normally dealing with the literary texts of Var­ ro’s contemporaries, particularly the great Cicero, almost shocking.

After all, it was not the esthetics of his texts that Var­ro was admired for both by his contemporaries and his followers. His formulations are stereotypical and fragmentary, often on the edge (or even over the edge) of intelligibility, his syntax is simple, with elements of colloquial style.

The notes on translation address mainly (in)cor­rectness of Var­ ro’s etymologies, complete them, or indicate the cor­rect etymology.

In addition, there are brief commentaries on the interpreted facts aimed at facilitating the reader’s understanding of Var­ro’s text. resumé / summary 393

Marcus Terentius Var­ro De lingua Latina V–VII Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 9. svazek ediční řady Trivium Překlad, komentář a úvodní studie Lucie Pultrová Odborná spolupráce na komentáři Václav Marek Revize překladu Michal Ctibor Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2015