Egon Hostovský a jeho radosti života

EG ON HO STOVSK Ý A J E HO R A DO ST I Ž I VOTA Olga Hostovská Václav Sádlo Barbora Svobodová

EG ON HO STOVSK Ý A J E HO R A DO ST I ŽI VOTA Olga Hostovská Václav Sádlo Barbora Svobodová

f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 2018

Kniha byla vydána v rámci Programu institucionální podpory vědy pěstované na Univerzitě Karlově Progres (Q12 Literatura a performativita).

Recenzoval PhDr. Václav Vaněk, CSc. © Olga Hostovská, Václav Sádlo, Barbora Svobodová, 2018 Ilustrace na obálce © Miroslav Huptych, 2018 Karikatury © Antonín Pelc – DILIA © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-764-7 (print) ISBN 978-80-7308-765-4 (online : pdf )

Obsah

Úvod: příběh jako z románu 7 Hronovské dětství 9 Ubohý studios 15 Druhý domov 21 „Egonek“ v Praze 25 Sedm let vyhnanství 29 Skok do tmy 35 Exil moderního člověka 39 Opus magnum 43 „Náš“ Egon Hostovský 47 Ironie osudu 51 Labutí píseň 55 Český spisovatel 57 Pár slov na vysvětlenou 63 Použitá literatura a prameny 65 Jmenný rejstřík 69 Obrazová příloha 73

Úvod: příběh jako z románu

Vše záleží na nás, příteli, čím méně smyslu dávají člověku jevy zřetelné, tím více může nalézt v příbězích nezřetelných a hlubinných.

Egon Hostovský: Nezvěstný

Když skládáme dohromady mozaiku životního příběhu spisovatele Egona Hostovského, můžeme mít dojem, že i jeho vlastní biografie je dílem nějakého romanopisce, kterému podobně jako samotnému autorovi nechyběla schopnost vytvářet silná epická vyprávění plná dramatických zvratů. Zároveň však tomuto nezvěstnému tvůrci nelze upřít ani smysl pro ironii, humor (byť někdy až zlomyslný), citlivost k detailům a empatii. Hostovského životopis je samozřejmě v mnohém jedinečný a unikátní, v mnohém se v něm však také dokonale odrážejí dějiny minulého století, které tolikrát a s velkou razancí zasáhly do osudů několika generací. Tu autorovu nejvíce formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí – zda zůstat či odejít. Hostovský patřil k těm, kteří se v obou případech rozhodli zvolit druhou možnost. Jeho dílo je tak rozděleno do tří segmentů, jež jsou vzájemně organicky propojeny, přesto však každá z jednotlivých tvůrčích etap nese i své specifické rysy dané jak literárním vývojem a zráním samotného autora, tak právě také osobním prožitím událostí velkých dějin. Exil, v němž autor strávil více než polovinu svého života, pro něj nepředstavoval pouze fyzické odloučení od země, kde se narodil, ale po jeho druhé emigraci v roce 1949 se mu stal způsobem života – modem vivendi, se kterým se však až do své smrti nikdy zcela nesmířil a úplně jej nepřijal za vlastní. Podobně jako velká většina jeho hrdinů prožíval pocity osamělosti, odcizení a úzkosti, na něž však neexistoval lék v podobě návratu domů, jelikož domov a svět dřívějška, ve kterém bylo možné spoléhat alespoň na některé jistoty, již dávno neexistoval, a nebylo kam se vrátit.

7

Hronovské dětství

Ach, jak jsem miloval a posud miluji to hnízdo, v němž jsem se narodil! Jeho kopce, jeho lesy, jeho rybníčky, své kamarády z doby první světové války, kteří se mi podnes zje‑ vují ve snách! Jak jsem miloval a miluji i ty učitele, kteří nás napořád otloukali. Jak jsem měl rád tlustého policajta Červíčka, jenž za chytání ptactva do „skříňky“ nám na obecním úřadě vyplácel pětadvacet, ale jenž zamhouřil obě oči, když jsme ještě nezletilí se vkradli do biografu. Chromého pana Lorence a jeho kiosek s cukrovím u mostu přes Metuj. Bláznivého Adolfka, o němž jsme si vymýšleli strašidelné historie. Přadlenu Ba‑ yerovou, jež tvrdila, že potřikrát v lese potkala člověka, jenž rostl před jejíma očima.

Strojmistra Stojkoviče, jenž byl Srb, smál se jako kůň, a po večerech hotovil jen hračky pro děti z naší i Dvorské ulice. A jak jsem nenáviděl a nenávidím všechny ty, kdož skr‑ ze otce nezhojitelně a nadosmrti zranili mne. Poznali byste je podle vysokých límců, mhouravých očí a číhavého neklidu před tím vším, co voní člověčinou. Desatery hory jsem zatím překročil a mnohokrát po mořích se plavil a bloudil cizími zeměmi. A všude týž dvojí druh lidí: přátelé a nepřátelé života.

Egon Hostovský: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině

Předkové Egona Hostovského z otcovy strany pocházeli z Pardubicka, kde jsou doloženi už od 18. století. Početné židovské rodiny toho jména tehdy žily v obcích Hostovice, odkud zřejmě pochází etymologický základ tohoto příjmení, Mnětice, Veská a také v Přestavlkách na Chrudimsku. Po roce 1848 a hlavně v době bouřlivého rozvoje industrializace ve druhé polovině 19. století, když jim bylo umožněno usadit se přímo v Pardubicích, prokázali příslušníci rodu Hostovských svoji životaschopnost. Bedřich Hostovský si zde tehdy otevřel zasilatelství (spedici), sídlící v roce 1918 na adrese Na Hrádku, č. 136. Zikmund Hostovský později dokonce vlastnil na Wilsonově třídě (dnes třída Míru) velkoobchod se zemědělskými produkty. Prarodiče Egona Hostovského Mína (Emilie) a Ignác (Hynek) provozovali v Pardubicích od roku 1853 řeznickou živnost. Měli tři děti Šimona, Josefa a Floru. Můžeme se domnívat, že se jim rovněž nevedlo špatně, když svému synu Josefovi mohli dopřát středoškolská studia a později jej v počátcích jeho podnikání finančně podporovat. Josef Hostovský (16. 3. 1861 – 27. 6. 1942) po šesti tří 9

dách tzv. staré reálky v Pardubicích absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze. Později jeho syn Egon ve svých pamětech uvedl, že si otec našel své první zaměstnání jako účetní v Náchodě, a sice „v továrně svého bohatého a chorobně lakomého strýce“. Byl to bratr matky Josefa Hostovského Heřman S. Doctor (6. 6. 1820 Hořice – 6. 3. 1897 Náchod), který v roce 1850 založil v Náchodě textilní továrnu.

Protože zde Josef pracoval pouze za byt a stravu, rozhodl se dát výpověď a začít podnikat na vlastní pěst. Za 50 zlatých od rodičů nakoupil bavlnu, kterou pak roznášel po chalupách pohorských tkalců na kladském pomezí.

Začal také obchodovat se zpracovanou látkou. V Hronově žil již od roku 1885 a po deseti letech dřiny si založil vlastní podnik. Popis těchto začátků se později objevil v románu Černá tlupa ve vyprávění dědečka Karneta: „Chodil jsem s batohem po horách a roznášel tkalcům bavlnu. Tomu už je mnoho let, pořád jen s rancem nebo s naloženým trakařem od tkalce k tkalci – a pak jsem po městech prodával obchodníkům látky. […] Jo, milý brachu, to byly zlé časy.

No vidíš, teď mi bavlnu zpracují továrny, ti horští tkalci už skoro vymřeli.“ Podnět k podnikání dali Josefu Hostovskému tkalci, s nimiž předtím spolupracoval. Domnívali se totiž, že se jim jako jeho zaměstnancům povede lépe. Začal s pěti tkalcovskými stavy, a když jich měl patnáct, připojil se k němu jeho starší bratr Šimon (1. 4. 1858 – 15. 10. 1933). Od roku 1895 tak stála v Hronově na Nádražní třídě nejmenší tamní tkalcovna, zaměstnávající asi padesát dělníků. Nejednalo se tehdy ještě o továrnu, nýbrž o manufakturu.

To se změnilo až v letech 1906–1907, kdy zde oba bratři vybudovali mecha10

nickou tkalcovnu a dům, kde společně žili a kde se později narodil také Egon Hostovský. Vzhledem k tomu, že to bylo ještě za Rakousko­‑Uherska, používala firma německý název Mechanische Leinen- und Baumwollwaren Weberei S. Hostovsky und Bruder Hronov. Z názvu poznáváme, že ve vedení firmy došlo ke změně. Jméno zakladatele bylo nahrazeno obecnějším pojmenováním bratr. Patrně od této doby začal hrát mladší Josef ve společném podniku druhořadou roli. To bylo zřejmě příčinou, proč spolu bratři přestali mluvit, takže, jak vzpomíná Hostovský ve svých pamětech, museli mít zvláštního úředníka, který vyřizoval jejich vzájemné vzkazy. Těmto neobvyklým poměrům se ostatní členové obou rodin museli přizpůsobit.

Otci věnoval Egon Hostovský ve svých pamětech celou kapitolu, v níž se také zamýšlí nad pravděpodobnou příčinou jeho neúspěchu. „Byl asi špatný obchodník, a proto po prvních roztržkách s bratrem, kdy každý z těch dvou asi obchodoval na svůj vrub pod střechou společné firmy, šikovnější strýc bohatl a otec chudl. […] A společnost, jejímž se chtěl stát členem, jím pohrdala, urážela ho a zesměšňovala. […] Nejlépe si rozuměl s prosťáčky, chalupníky, tkalci, nicotnými úředníčky, s podomními obchodníčky.“ Syn Egon s otcem hluboce soucítil a později, jako spisovatel, jeho podobu i charakterové vlastnosti zvěčnil v nejedné své literární postavě. Josef Hostovský byl předobrazem dědečka v románu Černá tlupa (1933), hospodského v románu Žhář (1935), ústředního hrdiny v povídce Pomsta z knihy Osamělí buřiči (1948), ale také záhadného nebožtíka, o jehož poselství se přou sourozenci v románu Dům bez pána (1937), kde je rovněž zachyceno prostředí spisovatelova rodného domu.

Matka Egona Hostovského Bedřiška, rozená Fränklová, se narodila roku 1870 v Hradci Králové. V Hronově žila trvale od roku 1893. Svému manželovi porodila osm dětí, z nichž nejstarší Karel zemřel jako nemluvně (1894). Po něm přišly dcery – Ida (1896), Marta (1897), Růžena (1898) a Irma (1899).

Poté následoval Max (1901) a dcera Pavlína (1905), která však zemřela již po roce. Nejmladší Egon se narodil 23. dubna 1908. Díky dochovaným fotografiím známe jeho podobu v prvním roce života a pak v pěti letech na snímku se spolužákem Josefem Jirmanem.

Děti Hostovských byly často nemocné. V rodině řádila tuberkulóza, jejímiž oběťmi se v roce 1914 stal syn Max a v roce 1917 dcera Marta. Sám Egon Hostovský ve svých pamětech vzpomíná, že „celé dětství […] prostonal nejrůznějšími chorobami od spály až po tyfus a byl […] tak neduživý, že […] většinou ani nemohl docházet do obecné školy“.

Když přišla první světová válka, rodinné hmotné poměry se výrazně zhoršily. Do tohoto postavení se Josef Hostovský dostal především svou poctivostí. Neměl žádné skryté zásoby a za nevýhodných podmínek odváděl všechny dávky. Před hladem rodinu zachránil jeho bývalý spolužák 11

Sedm let vyhnanství

Pocházím z hor, kde za mého dětství věřili lidé ještě v čáry a kde si okrašlovali svůj ne‑ radostný život primitivními vášněmi a primitivní obrazotvorností. Tam tenkrát měla láska ještě bludy bláznovství, msta zakládala požáry, furiantství se zříkalo Boha i lidí a lakomství se upisovalo čertu. Snad teď, ve chvílích nejtěžších, propůjčily mi rodné hory sveřepé úsilí, a já se dal do křížku se záhrobními mocnostmi v sobě a kolem sebe.

gon Hostovský: Osamělí buřiči

Idyla manželů Hostovských skončila zánikem Československa 15. března 1939. Těsně předtím, ve druhé půli února, odjel Egon Hostovský na přednáškové turné do Belgie. Tak zněla oficiální verze. Václav Černý ovšem ve své knize Pláč Koruny české (1977) píše, že Hostovský byl jedním ze spisovatelů, kterým se podařilo prchnout „těsně před příchodem Němců. […] odjížděl do Bruselu do rodiny spisovatele Landsmanna a pod prozatímní záštitu belgického Penklubu […] a nepochybně si tím zachraňoval život: dne 1. března sděloval mi už svoje ‚týdenní‘ dojmy z ciziny“ (s. 122–123).

Jenže Hostovský by se byl při své povaze těžko odhodlal odejít do ciziny sám. Už od počátku prosince 1938 ovšem věděl, že Václav Černý se má zúčastnit ve dnech 29. května – 1. června 1939 3. mezinárodního kongresu literární historie v Lyonu, a zřejmě počítal s tím, že i v cizině by mu jeho starší kamarád a rádce mohl být oporou. Avšak Černý v uvedené publikaci přiznává: „… dojmy z Lyonu mě přesvědčily, že se vrátím“ (s. 131). Proto poslední večer v hotelu píše „ještě dlouhý dopis Egonu Hostovskému do Belgie“. Za neodeslanou odpověď by mohl být považován úvod předposlední Hostovského prózy z Listů z vyhnanství (1941): „Nedovedete si představit, drahý příteli, jak jste mě rozrušil svými řádky. Jedete tedy k nám, do Čech.

Jsem žárlivý a závidím Vám Vaše kouzelné a ctihodné papíry, které Vám otevřou hranice mé vlasti. […] Chodím už dvě hodiny po pokoji dokolečka jako zvíře zavřené v kleci, přemýšlím, co a komu vzkázat, tisíce zmatených nápadů postupně zavrhnu a vzápětí se jich zase chytám, píši tenhle dopis už aspoň podesáté, začínám vždy znovu a jinak, chvílemi mám dojem, že se mi srdce i hlava rozskočí, a pořád si opakuji: Tak on tedy jede k nám, tak on tedy jede k nám!“ 29

Ve stejný den, kdy Černý psal Hostovskému onen dlouhý dopis, vracela se z Bruselu do Protektorátu Hostovského žena Květa, která za manželem přijela začátkem května, aby ho vybavila alespoň pro nejbližší dobu. Dceru nechala u svých rodičů v Opočně a vzhledem k nejisté budoucnosti nakonec s manželem došli k závěru, že exil bude svízelný i pro jednoho; dohodli se, že po návratu požádá žena o rozvod. Manželství pak bylo rozloučeno „z manželovy viny“ a Květa se přestěhovala ke svým rodičům do Opočna, kde byla za války zaměstnána v otcově drogerii.

Když Hostovský ve svém dočasném bruselském exilu pochopil, že mu nikdo nepomůže, vystál před francouzským konzulátem osmihodinovou frontu a dostal do svého „neplatného pasu francouzské návštěvní vízum“.

Jakožto někdejší zaměstnanec ministerstva zahraničí byl v Paříži přijat do služeb československého vyslanectví, kde vykonával práci kulturního poradce. Po porážce Francie a po strastiplné cestě, kdy měl v patách rychle postupující německé vojsko, dostal se, podobně jako další uprchlíci, v červenci 1940 do Lisabonu, kde zůstal až do února 1941. Stal se zde členem Výboru československých uprchlíků, jehož jednatelem byl významný český malíř a karikaturista Adolf Hoffmeister a předsedou josefovský rodák Bla30

hoslav Hrubý, evangelický duchovní, pozdější příslušník americké armády, po druhé světové válce člen americké vojenské mise v Československu a naposledy (když se usadil natrvalo v USA) vydavatel čtvrtletníku Náboženství v oblastech ovládaných komunisty. Přestože členové výboru byli sami v ohrožení života, dali přednost péči o ostatní československé uprchlíky. Zajišťovali jim sociální pomoc a opatřovali vstupní víza potřebná k odchodu do svobodného světa. To byla i činnost Egona Hostovského. Tyto chvíle nejistoty a beznaděje jej později inspirovaly k poslední povídce z Listů z vyhnanství.

V knize Všeobecné spiknutí se kromě jiných postav, které mají své skutečné předlohy, seznamujeme s evangelickým knězem Lutkenem. Zdá se, že některé vlastnosti této spíše rozporuplné postavy převzal autor právě od svého krajana Blahoslava Hrubého, který byl po celý svůj život známý svým pravicovým radikalismem. S manželi Hrubými se pak vídával ještě během své druhé emigrace v padesátých letech, kdy společně žili v New Yorku. Vzpomínali tehdy často také na Náchodsko, protože Hrubého manželka Olga rovněž studovala na náchodském gymnáziu, kde maturovala v roce 1946.

V únoru 1941 odplouvá Egon Hostovský s mexickým vízem v kapse na lodi Serpa Pinto. Při mezipřistání v New Yorku je jakožto zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí vyreklamován a přijímá místo úředníka na zdejším československém konzulátu. Dle pozdějších vzpomínek Eugena Loebla, který zde byl rovněž zaměstnán, se výrazně odlišoval od profesionálních diplomatů svým individualismem. Nechtěl být tak jako ostatní pouze nástrojem toho, co zrovna pro národ vyžaduje politika, nýbrž být i sám sebou, chtěl zůstat člověkem.

Tím se ovšem dostával do rozporu se spolupracovníky a v literárním světě s některými svými kolegy. Vše vyvrcholilo vydáním Hostovského knihy Sedmkrát v hlavní úloze v prosinci 1942. V lednu 1943 v Newyorských listech zaútočil na Hostovského Stanislav Budín a v únoru ho na přednášce pro newyorský kulturní klub napadl zakládající člen Pražského lingvistického kroužku strukturalista Roman Jakobson. Vytýkali mu nedostatek patriotismu a neschopnost pochopit, jaký je za války úkol českého spisovatele.

V následné diskusi se na spisovatelovu stranu postavili Jiří Voskovec, Josef Hromádka, Bohuslav Martinů, Adolf Hoffmeister či Otakar Odložilík. Román byl přesto poté prohlášen za nevhodný pro naše vojáky bojující proti nacismu.

Série útoků na Hostovského utichá až s vydáním jeho novely Úkryt v roce 1943. Byla mimořádně úspěšná. Dokonce ji četli na pokračování na některých amerických rozhlasových stanicích. Jako první Hostovského kniha vyšla na začátku roku 1945 v angličtině.

Nepříjemná atmosféra na pracovišti a útoky v emigrantském tisku ovšem způsobily, že se Hostovský cítil velice opuštěný. Tehdy mu pomohla 31

Olga Hostovská, Václav Sádlo, Barbora Svobodová Egon Hostovský a jeho radosti života Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Jazyková redakce Zdena Wiendlová Rejstřík a skeny části fotografií Eva Vrabcová a Kristýna Merthová Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2018