FA N F I KC E Žen s k á l iter at u r a nové ho vě k u
Veronika Abbasová
f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 2018
Kniha vznikla v rámci podprojektu monografie o fanfikci v českém prostředí řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2015. Vydání knihy bylo podpořeno v rámci projektu Progres Q12 – Literatura a performativita.
Recenzovali prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc. Mgr. Blanka Činátlová, Ph.D. © Veronika Abbasová, 2018 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018 Ilustrace na obálce © Medúsa Neplave, 2018 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-775-3 (print) ISBN 978-80-7308-776-0 (online : pdf )
Obsah
Poděkování 9 Úvod: Apologie fanfikce 11 Kapitola 1 Současný stav bádání o fanfikci 19 Kapitola 2 Pokus o definici fanfikce 26 Kapitola 3 Historie fanfikce 33 Kapitola 4 Fandom, jeho skladba a zobrazení: kdo jsou autoři a čtenáři fanfikcí? A jak je vidí veřejnost? 43 Kapitola 5 Žánrová typologie fanfikce 58 Kapitola 6 Intertextové vztahy ve fanfikcích 71 Kapitola 7 Genderbending, omegaverse a non-con aneb nejen 50 odstínů erotiky ve fanfikcích 95 Kapitola 8 Fenomén slash 115 Kapitola 9 Specifika české fanfikce 131 Kapitola 10 Vliv T. S. Eliota na Shakespeara aneb mění fanfikce své zdrojové texty? 144 Slovo závěrem: Nelehký úkol kronikářky prchavého světa 156 Literatura 159 Summary 171 Rejstřík 173
Každé literární dílo je principiálně nehotové a vyžaduje stále pokračující doplňování, které však nemůže být textově nikdy dovedeno do konce. Roman Ingarden, Umělecké dílo literární
Jakýkoli text se utváří jako mozaika citací, jakýkoli text je absorpcí a transformací nějakého jiného textu. Julia Kristeva, Slovo, dialog a román: texty o sémiotice
Úvod: Apologie fanfikce
Literární forma zvaná fanfiction neboli fanfikce, tj. literární texty psané fanoušky určitého (pop)kulturního produktu (např. série knih o Harrym Potterovi, sci‑fi seriál Star Trek, komiksy od Marvelu a jejich filmové obdoby atd.), je fenomén, jehož historie oficiálně začíná zhruba v šedesátých letech 20. století právě v souvislosti se zmíněným Star Trekem,1 který se s nástupem internetu dočkal masového rozšíření. Po roce 2000 se začalo objevovat čím dál více také česky psaných fanfikcí a v poslední době se těmto textům a fanouškovským komunitám, v nichž vznikají, dostává pozornosti médií i akademických kruhů. Zaznívají ovšem i kritické hlasy, které fanfikci odpírají status plnohodnotné literární formy a považují ji za cosi podřadného. Ještě než se pustíme do propracovanější definice fanfikce, popisu historie této formy a dalších specifik, je třeba nastínit, jakým nejčastějším kritickým připomínkám fanfikce čelí. První z nich útočí na samotnou její existenci: fanfikce je žánr ze své podstaty derivativní, nemůže tedy vytvářet nic originálního, a je proto podřadný vůči původním textům, „parazituje“ na výtvorech někoho jiného. Zastáncem tohoto názoru je např. americký spisovatel George R. R. Martin, autor populární fantasy ságy Píseň ledu a ohně, který radí začínajícím autorům následující: „Pište každý den, i kdyby to měla být jen stránka nebo dvě. Čím víc toho napíšete, tím budete lepší. Ale nepište o mém světě, ani Tolkienově, ani o světě Marvelu, ani o světě Star Treku, ani o žádném jiném vypůjčeném prostředí. Každý autor se musí naučit vytvořit své vlastní postavy, světy a prostředí. Použít svět někoho jiného značí lenost. Pokud nebudete své ‚literární svaly‘ trénovat, nikdy vám nenarostou.“2
Martin zde automaticky vychází z předpokladu, že jedinou funkci, kterou může fanfikce – a ještě k tomu špatně – plnit, je být odrazovým můstkem pro začínající autory „normální“, tj. původní literatury. Jenomže ve skuteč1 2
I když ve skutečnosti bychom se za jeho prvopočátky mohli vydat do mnohem vzdálenější minulosti; více o tom ve třetí kapitole, která se věnuje právě historii fanfikcí. Citováno z http://www.georgerrmartin.com/for‑fans/faq/; jedná se o odpověď na často kladenou otázku fanoušků, respektive na žádost o radu, jak se stát spisovatelem.
úvod: apologie fanfikce 11
nosti velké množství autorů fanfikce nechce psát původní literaturu a netouží po tom si psaním vydělávat. Píší fanfikce právě proto, že mají rádi určitý fikční svět a chtějí v něm pobývat déle – a často také trochu jinak, než jak to nabízí původní dílo. Ukázkovým příkladem může být velmi oblíbená finská (anglicky píšící) autorka esama, která jednoho dne stáhla z internetu všechny své fanfikce s tím, že se chce soustředit na původní tvorbu, od čehož by ji fanfikce odrazovaly. Je také možné, že u některých fanfikcí zvažovala takzvané setření čárového kódu, tj. zachování příběhu fanfikce, ale změnu jmen postav a prostředí, zkrátka všeho, co fanfikci spojuje s původním dílem, a následné vydání těchto fanfikcí jako originálních děl (to je například příběh vzniku bestselleru Padesát odstínů šedi). K ničemu takovému ale nakonec nedošlo. Zhruba po roce esama znovu nahrála na internet své staré fanfikce a začala přidávat nové s prohlášením, že i když se snažila soustředit na originální tvorbu, neustále ji bombardovaly nápady na fanfikce, kterým bylo čím dál těžší uniknout, a na svém tumblr účtu se svěřila, že to byl „mizerný rok, během kterého nenapsala téměř nic“.3 Sheenagh Pughová ve své monografii The Democratic Genre: Fanfiction in a Literary Context cituje vyjádření čtenářky a autorky Jenn: „Ve fanouškovských kruzích bylo vždy velkou pochvalou, když vám někdo řekl, že váš příběh je tak dobrý, že by ho šlo vydat knižně, ale někdy je tou největší pochvalou právě to, že by knižně vyjít nemohl. Jeho jedinečnost, to, co ho vytváří, způsobuje, že nemůže být ničím jiným. Mnoho lidí dokáže psát příběhy, které jsou čtivé (víc, než si myslíte, ale já mám dost pružnou představu o tom, co je čtivé), a hodně jich dokáže napsat příběhy, za které jsem ochotná zaplatit, a někteří dokonce píšou příběhy, které by mohly být s úspěchem vydány. Ale existuje fascinující hrstka lidí, která píše příběhy, co patří pouze do fandomu, který je zplodil. Je to jako mít poklad, o který se nikdy nemusíte dělit. Takový příběh se balí do kánonu a fanonu a mysli autora, který ho stvořil, a všechno si to bere za vlastní tak dokonale, že máte fakt radost, že jste přišli do tohohle fandomu, a jste vděční a absolutně u vytržení, že si tohle můžete přečíst“ (Pugh 2005: 35–36).
Oproti prostředí originální tvorby, hlavně tedy té profesionální, fanfikce nabízejí ještě něco navíc – komunitu, která je opakem konkurenčního prostředí ovládaného tržními mechanismy a v níž až na výjimky panuje přátelská atmosféra podporující vzájemnou kreativitu a radost ze sdílení společného světa; pro fanoušky slovy Henryho Jenkinse, autora monografie Textual Poachers (1992), jednoho ze základních děl, která byla zatím o fan3
http://esamastation.tumblr.com/post/95888802456/hey‑esama‑today‑i‑just‑found‑out ‑about‑your
12 fanfikce
fikci a fanouškovské kultuře vůbec napsána, představuje „podpůrnou komunitu, která jim dává, co potřebují“ (Martinová 2015: 21). Tato komunita také ovlivňuje tvůrčí proces samotný, jelikož nabízí obrovské možnosti interakcí mezi autory a čtenáři, ať už ve formě komentářů k publikovaným dílům, nebo třeba čtenářských pokračování nebo přepisů oblíbených povídek, tedy vlastně fanfikcí na druhou, nebo vytváření videí a fanartů inspirovaných fanfikcemi nebo naopak, a tím nejsou možnosti zdaleka vyčerpány. Vraťme se ke kritice George R. R. Martina; nejenže si myslí, že je fanfikce neuspokojivá jako pomůcka začínajícího autora, ale domnívá se také, že může být i nemorální, a to v případě, že vzniká na dílo autora, který si to nepřeje. Jako je například on sám. „Jádrem tohoto problému je podle mě souhlas. Pokud autor chce dovolit nebo dokonce povzbuzovat ostatní k tomu, aby používali jeho světy a postavy, je to v pořádku. Pokud to autor dovolit nechce… myslím si, že by jeho přání mělo být respektováno. Podle mého názoru autoři, kteří fanfikci dovolují, dělají chybu.“4
Jiný americký autor Orson Scott Card, kterého nejvíc proslavily vědeckofantastické romány, jde ještě dále: „Každý, kdo píše fikci a používá přitom mé postavy bez toho, abych mu k tomu dal svůj výslovný souhlas, bude žalován, ne proto, že jsem lakomý a sobecký, ale protože se jedná o dědictví mých dětí a napsat fikci s použitím mých postav je morálně totožné s tím, vtrhnout mi do domu bez pozvání a vyhnat mou rodinu na ulici.“5
Cardova kritika má dva aspekty, legální a morální. Legálnímu se – minimálně právě v USA – věnují odborníci na autorské právo (např. Aaron Schwabach, autor knihy Fan Fiction and Copyright, 2011); v tuto chvíli pouze zmíníme, že Cardovy hrozby žalobou jsou v praxi těžko uskutečnitelné. Fanfikce totiž nevznikají za účelem zisku, což je jedna z podmínek pro porušení autorského práva, kterou stipuluje americký autorský zákon. Pokud jde o morální aspekt, je třeba si uvědomit, že derivativnost je přirozenou vlastností literatury obecně. Převyprávění starší látky, adaptace, volná pokračování, parodie – všechno to je podle Martina neplnohodnotná literatura a podle Carda zločin morálně srovnatelný s násilným obsazením cizího domu. A s tím se dá souhlasit opravdu těžko. Card o sobě tvrdí, že není lakomý a sobecký, ale opak je pravdou. Připomíná postavu Lorda Businesse z filmu LEGO příběh, který vládne městu 4 http://grrm.livejournal.com/151914.html 5 http://www.hatrack.com/research/questions/q0121.shtml úvod: apologie fanfikce 13
z lega, ale nelíbí se mu, že obyvatelé města přestavují kostičky stavebnice podle sebe. Vymyslí proto plán, jak tomu zabránit – trvale přilepit všechno a všechny na správné místo lepidlem. Město by se tak stalo dokonalým – a ovšem také dokonale mrtvým. Závěrečná konfrontace mezi Lordem Businessem a hlavním hrdinou Emmetem, který se snaží uskutečnění plánu zabránit, probíhá následovně: „Podívejte se na všechny ty věci, které lidi postavili,“ řekl Emmet a ukázal na televizní obrazovky, kde byly vidět nejrůznější bojové stroje, které postavili obyvatelé Lego Města. „Možná vám to přijde jako nepořádek…“ „Přesně tak!“ vykřikl Lord Business. „Hromada divných věcí, co zničily ty moje, naprosto dokonalé.“ „Dobře,“ přikývl Emmet. „Co vidím já, jsou lidi, kteří se inspirují jeden druhým, a taky vámi. Lidi, kteří berou to, co jste postavil, a dělají z toho něco nového.“
Lidé, kteří berou to, co někdo vytvořil, a dělají z toho něco nového jako projev přirozené kreativity – to je mnohem lepší pohled na autory fanfikcí než představa pytláků plundrujících cizí loviště či nájezdníků obsazujících cizí domy. Když už jsme obhájili holou existenci fanfikcí, pojďme se ještě krátce vypořádat s další kritikou, které musejí čelit, a to ohledně své kvality a obsahu. Fanfikcím se často vyčítá nízká kvalita.6 Je pravda, že každý zapálený čtenář fanfikcí může potvrdit, že se při hledání kvalitního počtení musel doslova prodírat bahnem – o to větší je pak radost z nalezení skutečně podařené povídky. Obrovské množství textů, které se hemží v lepším případě literárními, v horším i pravopisnými nedostatky, má ovšem jednoduchou příčinu. Klasická literatura před svým vydáním prochází edičním procesem, který zahrnuje korektury a úpravy, a celý tento proces je zahájen teprve tehdy, když někdo daný text posoudí jako vhodný pro vydání. Oproti tomu fanfikce obvykle vznikne tak, že si kdokoliv, koho to napadne, sedne k počítači a nahraje svůj text na příslušnou internetovou stránku, kde si ji okamžitě může opět kdokoliv přečíst. Samozřejmě i u fanfikcí existují weby, které se snaží o určitou selekci, a povídky před zveřejněním na nich musejí projít schvalovacím procesem, ale těch je menšina. Autoři také někdy využívají služby tzv. beta‑readerů, což jsou v podstatě korektoři, ale obvykle je do toho nikdo nenutí. Není tedy divu, že je kvalita většiny fanfikcí skutečně nízká. Tento problém se však netýká pouze fanfikcí, ale amatérské tvorby obecně. Kdybychom porovnávali kvalitu povídek na amatérských literár6
Např. Andrea Dvořáková v bakalářské práci Fikční světy fanfiction píše, že „literatura spadající do kategorie fanfiction skutečně ve většině případů nebývá nijak závratně kvalitní“ (Dvořáková 2013: 6).
14 fanfikce
ních fórech s originální tvorbou, zcela jistě bychom došli k podobným závěrům. Je naopak obdivuhodné, že mezi fanfikcemi najdeme díla, jež svou literární kvalitou převyšují mnohá z těch, která prošla výše zmíněným selektivním a edičním procesem a můžeme je najít na pultech knihkupectví. Konečně posledním – a možná nejkontroverznějším – terčem kritiky je obsah fanfikcí. Vytýká se jim, že příliš často jde pouze o literární podobu romantických a sexuálních fantazií ženské části fandomu původních popkulturních produktů, takže fanfikce představují vlastně podžánr červené knihovny a tudíž brakovou literaturu nevalné kvality. Tato kritika nezaznívá pouze zvenčí, najdeme ji i uvnitř jednotlivých fandomů. Například na patrně největším českém serveru s fanfikcemi převážně na Harryho Pottera se objevil text s názvem Hříchy pro pátera Knoxe a fanfiction s Harry Potterem, ve kterém se autor Aquila (muž) pokusil uplatnit Knoxovo desatero pravidel správné detektivky na fanfiction ze světa Harryho Pottera. Aquila mimo jiné píše: „Dobrý příběh ve fanfiction potřebuje nějaký hnací motor a zápletku, zločin nebo boj či souboj dokáže zajistit obojí. Kdo s kým souložil v Astronomické věži může být sice odůvodněný nebo alespoň pomocný či naopak falešný motiv pro eventuální zločin. Příběh se okolo toho nedá postavit, pornografie je z principu hloupá. Pokud se bohužel najde někdo dostatečně nesoudný, natvrdlý a zadubený, aby něco takového sesmolil, tak omlouvám se, ale plýtvá netoliko svým vlastním časem. Plýtvá navíc i časem ostatních lidí, kteří se zbytečně zdržují tím, že nad takovou blbostí musí uvažovat, než si ji odmítnou přečíst.“7
Autor textu nepokrytě pohrdá romantickými zápletkami, respektive je za zápletky vlastně ani nepovažuje, a tvorbu i čtení romantických příběhů považuje za plýtvání časem. Podobné kritice je vystaven další typický stavební prvek fanfikcí – happy end, tedy šťastný konec, který mnoho z nich obsahuje a který mají společný s červenou knihovnou. V literární kritice jsou šťastné konce tradičně zažité jako podřadné ke koncům tragickým. Podívejme se třeba na román J. K. Rowlingové Prázdné místo (2012, česky 2013) a jednu z jeho recenzí. Román vykresluje osudy obyvatel jednoho anglického maloměsta s důrazem na odkrývání nejrůznějších často ošklivých tajemství ukrytých za fasádou bodrého komunitního života, čímž připomene například o století starší dílo Karla Poláčka. Také ovšem může být čten jako příběh o tom, jak náhlý odchod zdánlivě ničím nevynikajícího Barryho vytvoří zející prázdnotu, která do sebe stáhne další oběti – lidi, kterým Barryho skon zásadně změnil život, z drtivé většiny negativně. Snad jedinou výjimkou je Sukhvinder, šikano7
http://fanfiction.potterharry.net/cze/kapitola/12983%7CDesatero‑dobre‑detektivky.html
úvod: apologie fanfikce 15
vaná a nešťastná dívka pákistánského původu, kterou řetězec událostí spuštěný Barryho odchodem dovede až k řece, ze které se pokusí (neúspěšně) zachránit tonoucího chlapce. Tento čin ji v očích městečka vynese uznání, díky kterému získá nové sebevědomí a zlepší se i její vztah s přísnou matkou. V recenzi Pavla Mandyse na iLiteratuře se ovšem dočteme: „Zamrzí snad jen to, že osud své nejsmutnější mladé hrdinky autorka převrátí náhodným hrdinským činem – takové prvky více slušely Harrymu Potterovi než realistickému románu.“8 Jak by asi kritika vypadala, kdyby se snad autorka rozhodla obrátit k lepšímu životní situaci více postav, když i jeden paprsek v temném mračnu je odsouzen jako nerealistický? Podívejme se na další příklad, ve kterém se americký japanolog Donald Keene ve svém opusu Dawn to the West, stěžejním literárněvědném díle věnovaném japonské literatuře, vyjadřuje o románu Mačiko (1928–1930) japonské autorky Jaeko Nogami (1885–1985). Román napsaný pod vlivem proletářského hnutí pojednává o stejnojmenné hrdince, která pochází z vyšších vrstev, ale nenávidí omezení, jež na ni její třídní původ uvaluje, a snaží se z nich osvobodit účastí na revolucionářských aktivitách. Touží po lásce Sekiho, mladého revolucionáře rolnického původu. Nakonec mu vyzná lásku a dohodnou se, že se vezmou, ale pár dní před chystanou svatbou Mačiko zjistí, jak upřímně ji miluje Kawai, bohatý továrník, o kterého neměla zájem. Kawai poté prokáže svou lidskou hodnotu tím, že přenechá svou továrnu dělníkům, zatímco o Sekim se Mačiko dozví, že už je ženatý. Hrdinka si uvědomí, že ve skutečnosti nemilovala Sekiho, ale pouze jeho ideologii, a nakonec si vezme Kawaie. Donald Keene k tomu říká: „Konec se zdá být beznadějně nepřirozený, možná proto, že si Nogami nedokázala představit logický závěr: něžnou idealistku Mačiko v nešťastném manželství se surovým revolucionářem“ (Keene 1984: 1118). Andrea Dvořáková ve své bakalářské práci Fikční světy fanfiction tvrdí, že fanfikce spolu s díly tzv. červené knihovny, levnými romancemi a „supermarketovými romány“ nevídaně často splňují tři podmínky kýče: 1) Jeho děj má silný emocionální náboj. 2) Je okamžitě srozumitelný, dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nevymyká dobovým konvencím. 3) Jeho čtení nerozšiřuje obzory, neobohacuje čtenářovu zkušenost o nové aspekty reality (Dvořáková 2013: 16). Tyto tři podmínky, které Dvořáková uvádí, jsou citovány z knihy Tomáše Kulky Umění a kýč (2000). Když pomineme skutečnost, že bod 3) pro fanfikce podle našeho názoru vůbec neplatí (více viz o tom např. v kapitole 6 a 7) a bod 2) platí pro veš8
http://www.iliteratura.cz/clanek/31541/rowling‑joanne‑k‑prazdne‑misto
16 fanfikce
kerou populární literaturu vůbec, zaráží fakt, že autorka automaticky přejímá definici Tomáše Kulky, aniž by s ní jakkoli polemizovala. Proč zrovna silný emocionální náboj musí znamenat, že se jedná o kýč, tedy cosi, co je „umělecky nízké, klišovité, přepjaté a nepravé, ba bezduché a vylhané“ (Nünning 2006: 434)? Literární kvalita není žádná fyzikální veličina, kterou bychom mohli nějak objektivně změřit. To, co je či není považováno za kvalitní nebo vkusné, je podmíněno ideologicky. Jak ve svém Úvodu do literární teorie píše Terry Eagleton, „[…] takzvaný ‚literární kánon‘ […] je nezbytné vidět jako konstrukt, který v určitou dobu vyzdvihují jistí lidé za jistými účely“ (Eagleton 2010: 22). Uvědomuje si to i Henry Jenkins: „Koncepty ‚dobrého vkusu‘, vhodného chování nebo estetické hodnoty nejsou ani přirozené, ani univerzální. Ve skutečnosti jsou zakořeněné v naší společenské zkušenosti a odrážejí určité třídní zájmy“ (Jenkins 1992: 16). Lidé s „vhodným vkusem“ získávají lepší místa v institucionálních hierarchiích a nejlépe čerpají z výhod vzdělávacího systému, zatímco ti, jejichž vkus neodpovídá společností určeným standardům, jsou stigmatizováni jako „nevzdělaní“, „nekulturní“ atd. Západní literární kritika byla po staletí zabydlena hlavně muži; logicky je tedy i její hodnotový systém pod vlivem této silné tradice i dnes spíše mužský. „Požadavky umění, vlastenectví, morálky obecně a sociálních idejí zvláště, správnost praktického úsudku a objektivita teoretických poznatků, energie a hloubka života – to všechno jsou kategorie, jež svou formou i nároky patří celému lidstvu obecně, ale v nynějším historickém uspořádání jsou skrz naskrz mužské. Za předpokladu, že popíšeme tyto věci, posuzované jako absolutní ideje, jediným slovem ‚objektivní‘, zjistíme, že v dějinách lidstva platí rovnice objektivní = ‚mužský‘“ (Horneyová 2004: 68).
Takto cituje Karen Horneyová ve svém článku Útěk od ženskosti George Simmela.9 Přílišné vyjadřování emocí je v tomto systému považováno za nemužné, tedy méně hodnotné. Komplikovanější je otázka, proč jsou za hodnotnější považovány tragické konce oproti těm šťastným. V obou výše uvedených případech mužské kritiky ženského psaní vyčítá kritik autorce pozitivní zakončení určité situace s tím, že takovéto vyústění není realistické. Kdybychom si řekli, že cílem literatury je nějakým způsobem obohatit lidský život (ovšem i toto uvažování může být podrobeno patriarchální kritice coby přehnaně didaktické), tak by daní kritici mohli argumentovat tím, 9
Konkrétně se jedná o Simmelovu práci Philosophische Kultur (Filosofická kultura), stránky specifikovány nejsou.
úvod: apologie fanfikce 17
že nerealistické šťastné konce vyvolávají v čtenářích (čtenářkách?) falešná očekávání, že to tak dopadne i v životě, a pak nutně přichází zklamání. Čtenářky si však obvykle dobře uvědomují svou životní realitu, a naopak šťastný konec dokáže zmírnit nepříjemné pocity, které tato životní realita přináší. Janice A. Radwayová se ve své monografii Reading the Romance: Women, Patriarchy, and Popular Literature zaměřila na žánr červené knihovny optikou jejích čtenářek, na které se obracela převážně prostřednictvím dotazníků. Ptala se jich mezi jinými také na to, proč takové příběhy čtou. Typická odpověď vypadala následovně: „Protože mají vždy šťastný konec, ze kterého je mi lehko na duši“ (Radway 1984: 65). I kdyby fanfikce nedokázaly nic jiného než to, aby bylo jejich čtenářům „lehko na duši“, zasloužily by si, aby se jimi někdo zabýval. Ony však dokážou ještě mnohem více. Dále si ukážeme, jak fanfikce, které můžeme označit nejen jako nekonečné vyjádření kreativity v derivacích, ale jejich velkou část také jako svébytný typ ženské literatury v obou smyslech toho slova (tedy literaturu psanou ženami a literaturu psanou pro ženy), dokážou v mnoha ohledech vystupovat ze škatulek, do kterých se je populární média i akademický svět snaží „napasovat“.
18 fanfikce
Summary
The main aim of the present work “Fan Fiction as Women’s Literature of a New Era” is to describe a specific literary form, which has been gaining popularity in the Internet era. After providing an “apology speech” of sorts to establish fan fiction as an object of research, and briefly introducing the current research on fan fiction, the present work defines the term “fan fiction” in the following manner: fan fiction is a text derived from a canonical text and its dominant feature is its intertextual relationship to the canon; fan fiction emerges as fan texts within a fandom; fan fiction means unauthorized works that do not bring any profit to their creators. The present work then summarizes a history of literary manipulations that has lead to the emergence of fan fiction, in the Czech Republic and abroad. To provide this mostly literature‑centered work with a broader perspective, the following chapter provides some statistics on fan fiction writers and readers, concluding that most of them are women between 20 and 30. The second part of the chapter offers several examples of fan representation in popular culture. The present work then proceeds with a genre typology of fan fiction and describes the types of intertextual relationships entered into by fan fiction works. The core of the present work lies in chapters 7 and 8, dealing with fan fiction erotica and slash, respectively showing how fan fiction works challenge the prevalent gender and sexual norms. The next chapter shows some language and other specifics of Czech fan fiction, while the last chapter examines whether fan fiction, despite its derivative nature, might in turn influence the character of its canonical texts.
summary 171
Rejstřík
angst 66 asexualita 114, 117, 151 AU (alternate universe) 31, 62, 63, 68, 84, 145, 146 beta‑reader 14, 22 BL 118–123, 125 case‑fic 61 domesticity 69 fair use 29 fanart 13, 106, 118, 136 fanon 12, 73, 93, 94 fanzin 21, 31, 37–39, 42, 116, 117 gen 58, 63, 70 genderbending 62, 95, 99, 148 het 58, 59, 70 hurt/comfort 66–69, 112, 117, 131, 150 challenge 46, 47, 93, 94 intertextualita 23, 26, 27, 32, 71, 72, 87, 89, 93, 94, 145, 147
jaoi 117, 118, 121, 122 Mary Sue 37, 43, 80, 89, 113, 116, 117, 131 mpreg 91, 99, 108, 125, 130 non-con 95, 113, 114 omegaverse 95, 107, 108, 110, 130, 131 original (originální) slash 118, 126, 128–130 otaku 48–51 pornografie 15, 19, 20, 22, 95–97, 111, 122, 123, 126 prompt 93, 94 queer 19, 47, 99, 100, 115, 116, 119, 129, 153 queerbaiting 108, 122, 153, 154 RPF 27, 28, 43, 134 ship, shipping 58–60, 70, 110, 131 slash 19, 20, 22–25, 38, 39, 42, 45, 47, 55, 57–59, 61, 70, 71, 91, 97, 108, 115–119, 121–131, 134, 150, 151, 154, 155, 157 songfiction 80, 85, 87 šónen ai 117, 118, 121, 122
rejstřík 173
Veronika Abbasová Fanfikce. Ženská literatura nového věku Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2018