Josef Čermák: "I do daleka vede cesta..."

JOSEF ČERMÁK

„I do daleka vede cesta…“ Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury

Josef Čermák (narozen roku 1928 v Roztokách u Jilemnice) vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jej nejvíce ovlivnil Václav Černý.

Roku 1952 nastoupil do SNKLHU, později přejmenovaného na Odeon.

V nakladatelství působil až do roku 1990, nejprve jako redaktor (byl postupně členem pěti jazykových redakcí), později jako šéfredaktor a hlavní lektor. Jako redaktor a editor se podílel na přípravě vydání velkého množství zásadních textů světové literatury. Po odchodu z Odeonu působil v dalších nakladatelstvích (Aventinum, Grafoprint Neubert) a vedl autorský tým desetisvazkové encyklopedie Universum (Euromedia, 1999–2001).

Vedle redaktorské a nakladatelské činnosti se věnoval překládání, zejména z němčiny a francouzštiny, a především literárně ‑historickému bádání. Jako komparatista přednášel v mladších letech světovou literaturu na Pedagogické a Filozofické fakultě UK, v šedesátých letech působil až do jeho nuceného odchodu tři semestry u Václava Černého na katedře komparatistiky pražské filozofické fakulty. Patří k našim předním znalcům pražské německé literatury a mezinárodní věhlas si získal jako jeden z nejzasvěcenějších českých vykladačů díla Franze Kafky (je autorem významných monografií vydaných v zahraničí).

JOSEF ČERMÁK

„I do daleka vede cesta…“ Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury

K vydání připravili Petr Čermák, Kristina Hellerová a Jan Čermák

Recenzovali prof. Miloš Havelka, CSc. doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. Editors © Petr Čermák, Kristina Hellerová a Jan Čermák, 2017 Preface © Jiří Pelán, 2017 Photo © Hanka Čermáková, 2017 © Josef Čermák, 2017 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-700-5

Obsah

Ve službě literatuře. Úvodem ke studiím a statím Josefa Čermáka 7 [Jiří Pelán] 1. Studie ze světové literatury a komparatistiky Rybrcoul, duch krkonošských hor [1949] 21 Molièrův Lakomec [1959] 31 Šlechtické dobrodružství Jíry Dandy [1959] 35 Nad Racinovou Faidrou [1960] 40 Na okraj černého románu [1968] 51 Stendhalova Kartouza parmská [1957] 59 Tragédie skeptika [1960] 65 Mladý Hofmannsthal [1979] 89 Básník zrazené generace [1976] 93 Básník bolavé paměti [nevydáno] 103 Román Jeana Cayrola [1965] 108 Profesor Václav Černý ve vzpomínkách [2014] 111 2. Česko­‑německé literární a kulturní vztahy Praha v druhé polovině 19. století [2003] 129 Soužití českých a německých studentských spolků [2010] 140 Polemické počátky recepce Werfelova díla v české kultuře [1996] 153 Mladá léta v Praze. Přátelé mladého Franze Werfela [2000] 161 Jablko sváru. K recepci Franze Werfela v české kultuře [2000] 194 Návrat německé literatury do kultury Československé republiky [2000] 203 Praha mezi nacionalismy (Úloha prostředníků) [1996] 212 František Langer jako prostředník mezi českou a německou kulturou [2000] 219 Šťastné spojení vědy a umění. Otokar Fischer jako překladatel německé literatury [2012] 230 Karel Arnstein. Příspěvek k dějinám české germanistiky [1996] 239 Vojtěch Jirát [1978] 249 3. Franz Kafka Kafkův venkovský lékař z Třeště [2011] 267 Franz Kafka v Assicurazioni Generali [2007] 277 Kafka s Brodem v Paříži [2008] 290

Jazykový mišmaš v Kafkově rodině [2010] 296 Pobyt Franze Kafky v Plané nad Lužnicí (Léto 1922) [1989] 301 Přátelství s Robertem Klopstockem. Poslední léta Franze Kafky [2013] 323 Nerovné měření sil [1968] 335 Zcela neurčitý strach z čehosi neurčitého [1994] 341 Neznámý dopis Franze Kafky druhé snoubence [2008] 346 On an unknown letter in Czech by Franz Kafka [2003] 355 Recepce Franze Kafky v Čechách (1913–1963) [2000] 367 Zmařená příležitost. K neuskutečněnému českému vydání Sebraných spisů Franze Kafky [1991] 387 Mezinárodní souvislosti Liblické konference o Franzi Kafkovi (Role Společenství evropských spisovatelů COMES) [2015] 407 Kafkovské legendy I. část. Franz Kafka a pražští anarchisté [2003] 428 České legendy. Švihova aféra a Kafkův Proces [1992] 439 Franz Kafka uprostřed knih (k první ilustraci Kafkova díla) [2005] 446 Franz Kafka a němečtí expresionisté u Florianů. Wilhelm (Willi) Wessel ve Staré Říši [2007] 456 Franz Kafka, básník Proměny [1963] 480 Geneze a tvar Kafkova románu Proces [nevydáno] 483 Brodův Kafka [2000] 486 Má povídka mě odmítá… Malý příspěvek k fragmentárnosti díla Franze Kafky [2011] 496 Starosti Franze Kafky s češtinou [1990] 503 Český překlad Kafkova románu Nezvěstný [1989] 508 Kafka jako glosátor divadelního dění [2001] 520 Ediční poznámka 533 Výběrová bibliografie 535 Jmenný rejstřík 557

Ve službě literatuře Úvodem ke studiím a statím Josefa Čermáka

I. Předkládaný výbor ze studií Josefa Čermáka bude pro mnohé nepochybně překvapením. Soustředěním dosud rozptýlených a často nesnadno dostupných textů se konečně dostává zřetelnějších kontur osobnosti, která významně přispěla k udržení povědomí o oboru, jehož rámec kdysi zakreslil Václav Černý, ale který v Čechách nikdy neměl dostatečné podmínky k tomu, aby se institucionálně rozvinul: k tzv. „srovnávací literatuře“.

Josef Čermák se narodil 18. května 1928 v Roztokách u Jilemnice. Jeho otec hospodařil na vlastním gruntu, syn však zvolil jinou dráhu. S otcovým váhavým souhlasem nastoupil na gymnázium v Jilemnici, a poté co bylo z rozhodnutí německých protektorátních úřadů zavřeno, přešel na gymnázium v Nové Pace a poté v Novém Bydžově. Septimu a oktávu dokončil po osvobození opět v Jilemnici. Ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde si zapsal jednak češtinu a francouzštinu jako učitelské obory (aby příliš neznepokojoval rodiče ohledně své budoucnosti) a jednak studijní program, který byl zcela osobní volbou: doktorské studium srovnávacích (světových) dějin literatur, které přednášel právě zmíněný Václav Černý. Čermák poznal Černého ještě za gymnaziálních let. Už v jilemnické septimě se mu dostal do rukou Kritický měsíčník, vynikající kulturní revue, kolem níž Černý dokázal soustředit skvělou plejádu kritických osobností a kde sám vynášel velmi nezávislé kritické soudy – padni komu padni –, pečlivě sledoval nejen světovou, ale také původní českou poezii a prózu a zasazoval se za uznání jejích vrcholných představitelů z řad posledních generací (Hory, Palivce, Ortena). V bezprostředně poválečných letech byl pak Čermák svědkem Černého občanského angažmá, kdy se Černý jako člověk s nimbem aktivního účastníka protinacistického odboje obracel proti nekritickým uctívačům Stalinova Sovětského svazu, hlásal benešovskou ideu Československa jako mostu mezi Západem a Východem a prezentoval svou vlastní představu socialismu. Z neméně bezprostřední blízkosti mohl následně Čermák pozorovat, jak se tento program po únoru 1948 rychle stává utopií, jak je zastaven Kritický měsíčník a jak na Filozofické fakultě Karlovy univerzity dochází k bezprecedentním čistkám jak v profesorském sboru, tak mezi studenty, přičemž atmosféra houstne nevybíravými útoky mladých komunis7

tických radikálů na vlastní učitele. Černý, který čelil těmto výpadům s odkrytým hledím a neuhýbal, ani pokud šlo o volbu témat, jež studentům ve svých kurzech nabízel, musel z fakulty odejít už v roce 1951 a krátce nato byl uvězněn.

Jak dokládá vzpomínková črta zařazená do tohoto souboru, pro Čermáka bylo setkání s Václavem Černým zásadní lekcí. Ještě za studií se s ním osobně sblížil a začal pod jeho egidou odborně pracovat. Černý ho zapojil do vydávání Spisů F. X. Šaldy, jež vedl spolu s Janem Mukařovským, Bedřichem Fučíkem (Čermákovým pozdějším tchánem) a Felixem Vodičkou (který mu poté, co byl Černý ostrakizován a na samotném Čermákovi ulpělo stigma jeho žáka, zprostředkoval pracovní úvazek na pražské pedagogické fakultě). S Černým se také Čermák ještě stačil dohodnout na tématu své dizertační práce, jímž byl průzkum geneze a následného vlivu anglického gotického románu. Práci obhájil v roce 1952: to už byl Černý mimo fakultu a vedení práce se ujal – na Černého doporučení – Karel Krejčí. Černý Čermákovi především odkryl cesty, jež vedou k celostnímu pohledu na světovou literaturu, a sám svým příkladem dosvědčil, že takový pohled je možný.

Ukázal také na podmínky tohoto dialogu: na požadavek široké obeznámenosti s historickým, filozofickým a obecně kulturním podložím každé epochy a na nezbytnost rozsáhlé filologické průpravy, jež umožňuje získat domovské právo v řadě literatur národních. To, jak Černý chápal literární vědu a jak ji předkládal in actu ve svých přednáškách, charakterizoval Čermák ve své vzpomínkové črtě takto: „Profesorovi Černému šlo podle mého soudu hlavně o to, vytvářet českou komparatistiku jako samostatný, historicky, po vertikální ose kon­cipovaný studijní obor, který by tvořil jakousi nadstavbu jednotlivých národních li­teratur, a to s jejich veškerou aparaturou, jako je teorie a estetika literatury, poetika, obecné a kulturní dějiny, dějiny umění a filozofického myšlení anebo překladatelství a k literatuře zaměřené studium jazyka.“ Černý kromě toho, jak Čermák připomíná, vždycky dbal o to, aby se z komparatistického obzoru nevytratila česká literatura – a aby se tak profilovala specifická „česká“ komparatistika – a „nerad viděl, když práce nezapadala do dějin literatury, když se například týkala jen formálního rozboru literárních děl“. Texty našeho výboru mohou být ilustrací faktu, že právě tyto zásady přijal Josef Čermák za své.

3. listopadu 1952 nastoupil Josef Čermák do pracovního poměru v nově vznikajícím Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, oficiálně založeném v lednu 1953 a později přejmenovaném na Odeon. Zázemí získané v semináři Václava Černého bylo pro redakční práci v nakladatelství, jehož kompetence byly mimořádně široké, ideální.1 Čermák – který už měl za sebou textologickou zkušenost s vydáváním díla F. X. Šaldy – začínal v české redakci, odtud přešel do 1

Žáky Václava Černého byli i další redaktoři první odeonské generace: Miloslav Žilina, Jan Binder, Ale‑ na Hartmanová, Eduard Hodoušek.

8

redakce francouzské a poté anglické, načas zakotvil v redakci německé a pak ve španělské. Zpočátku značně tuhé ideové rámce začaly na přelomu padesátých a šedesátých let praskat a bylo možné začít vracet do povědomí dlouhou řadu jmen, stalinistickou „kulturní politikou“ přehlížených či rovnou zamlčovaných.

Jak známo, Státní nakladatelství krásné literatury právě v tomto ohledu sehrálo významnou roli. Nástup „obrodných“ tendencí lze ilustrovat i na Čermákově působení, který v této době pracoval v německé redakci. Jako odpovědný redaktor je podepsán pod řadou publikací, jež zřetelně prolamovaly hranice dosud značně rigidní ediční politiky: například pod Konůpkovým výborem z Georga Christopha Lichtenberga Večery při svíčce (1958), pod invenčním Hiršalovým překladem Morgensternových Šibeničních písní (1958), pod výborem z díla Petera Altenberga, jejž pořídil a přeložil samorostlý člen Skupiny 42 Jan Hanč (1958), pod rozšířeným Jirátovým a Saudkovým výborem z poezie německého baroka Růže ran a později například pod výborem z díla Rainera Marii Rilka Lodice času, pořízeným Jindřichem Pokorným (1966), či pod prvním svazkem proponovaných – a nedokončených – Kafkových Spisů, jejž pod názvem Povídky přeložil Vladimír Kafka (1967). Jako člen hispanistické redakce měl Čermák zásluhu na připomenutí španělského baroka (z jeho iniciativy vyšly setrvačností ještě v roce 1970 Góngorovy Samoty v překladu Josefa Forbelského a Josefa Hiršala) a na otevření cesty k latinskoamerické literatuře, jež se zakrátko měla setkat s velmi vstřícnou čtenářskou odezvou (Borges, Cortázar, Fuentes, Vargas Llosa). Plně v intencích Černého pokynu, že k obecné vizi literatury je možno dospět pouze důkladnou znalostí národních kontextů, prosadil na sklonku padesátých let vydávání mohutných svazků překladové edice Dějiny literatury, již následně řídil a pro niž sám redakčně připravil Chabásovy Dějiny španělské literatury (1960) a kolektivní dílo čtyř amerických badatelů Dějiny anglické literatury (1963). Komparatistickou inspiraci měl rovněž Čermákův zájem o problematiku uměleckého překladu: pro jedinečnou odeonskou edici Český překlad, iniciovanou v druhé půli padesátých let Jiřím Levým, připravil ve spolupráci s Bohuslavem Ilkem a Aloysem Skoumalem sborník Překlad literár‑ ního díla (1970), dodnes cennou antologii nejvýznačnějších zahraničních příspěvků k překladové problematice. Sám se ostatně v tomto období rovněž vyprofiloval do špičkového překladatele a uvedl do české kultury řadu významných jmen, zejména z posledních let. Vedle Prospera Mériméa tlumočil Jean­‑Paula Sartra, vedle Ricardy Huchové Wolfganga Borcherta, Manfreda Gregora, Ingeborg Bachmannovou, Herberta Eisenreicha, Roberta Jungka. Z nefikční literatury přeložil životopisy Franze Kafky z pera Maxe Broda a Klause Wagenbacha a monografie Emila Utitze a Rolanda Barthese.

Jakoby na okraj redakční a překladatelské profese – zpočátku nárazově, v šedesátých letech intenzivněji – Čermák pokračoval v dráze, již nastoupil svou dizertační prací, a publikoval řadu původních studií. Platformou pro něho – jako 9

pro dlouhou řadu excelentních literárních znalců nemarxistické orientace (jmenujme alespoň některé: Jiřího Konůpka, Josefa Škvoreckého, Emanuela Fryntu, Jana Zábranu, Jana Vladislava, Jiřího Pechara, Vladimíra Mikeše, Vladimíra Kafku, Ria Preisnera, Aloyse Skoumala, Ivana Slavíka) – nebyly akademické časopisy, stále ještě zatížené příkazem marxistických interpretačních rastrů, ale spíše doslovy, komentáře, glosy, připojené ke konkrétním publikacím nebo otiskované na stránkách Světové literatury. V těchto letech se také začal soustavněji zabývat dílem Franze Kafky. První impulz k tomuto zájmu byl ve skutečnosti ještě staršího data: spadal do padesátých let, kdy Čermák navázal přátelství s rodinou Věry Saudkové, dcery Kafkovy sestry Ottly a manželky překladatele E. A. Saudka, s nímž se v SNKLHU sešel nad edicemi Goetha a Shakespeara. Prvním zřetelným výsledkem tohoto Čermákova odborného zaujetí byla v polovině šedesátých let koncepce již zmíněných Kafkových Spisů v Odeonu, na níž spolupracoval s Vladimírem Kafkou, jako opožděný produkt kulturního uvolnění pak vydal Čermák v roce 1971 – ve spolupráci s fotografem Jaromírem Svobodou a už pod pseudonymem Johann Bauer – německy (Stuttgart – Berlin – Zürich, Belser 1971) a anglicky (New York – Washington – London, Praeger 1971) publikaci Kafka a Praha.

V roce 1968 šéfredaktor nakladatelství (nyní již přejmenovaného na Odeon) Jan Řezáč postoupil na ředitele a Josef Čermák se stal vítězem konkurzu na jeho uprázdněné místo. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji – srpnové sovětské okupaci a následné husákovské normalizaci – to byl pro nestraníka Čermáka danajský dar. Přežil sice dramatické personální výměny z počátku 70. let, ale s vědomím, že tato situace je krajně nejistá. Přesto později – v rozhovoru, který přinesla publikace Ústavu translatologie FF UK Slovo za slovem (Academia 2012) – na tato léta nevzpomínal ve zlém. Podle vlastního doznání i v nové funkci vstupoval do stop Václava Černého: „Já jsem měl na stole mapu světa a v paměti komparatistický seminář profesora Černého. Mým cílem bylo postupně vytvořit z dobře rozjetého Odeonu jakýsi ediční ústav pro prezentaci světové literatury a umění.

Měli jsme k tomu i v době utlumených kulturních aktivit za normalizace vcelku dobré podmínky, jednak proto, že nám byla přiznána takzvaná gesce na vydávání přeložené literatury, ale především pro vysokou odbornou úroveň redakce a s ní spojeného sboru externích, Odeonu oddaných spolupracovníků.“ Bylo nepochybnou Čermákovou zásluhou, že při generační výměně v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let získal ke spolupráci dlouhou řadu mladých odborníků, nikoli náhodou v řadě případů posluchačů nakrátko obnovených Černého přednášek z let 1968–1970. Až na skrovné výjimky šlo o přesvědčené nestraníky, kteří s dlouhou řadou externistů vytvořili v nakladatelství velmi organickou opoziční šedou zónu. Šéfredaktorem zůstal Josef Čermák do roku 1977, pak na jeho místo nastoupili režimní kádři (básník Karel Boušek, později básník Josef Šimon). Obměna redakce byla už v té době fakticky dokončena. Mezi četné paradoxy normalizač10

ního období patří i skutečnost, že původní agenda Čermákovi fakticky zůstala – v nové funkci „hlavního lektora“ –, a mohl tak nadále významně ovlivňovat program nakladatelství. V Odeonu strávil celkem třicet osm let. Nástup demokracie a radikální přestavba hospodářských struktur pro něho – jako pro mnohé – znamenaly i ztrátu: pod ekonomickým tlakem nových poměrů bylo nutno nakladatelství personálně zredukovat (v první fázi na polovinu z původního počtu 200 zaměstnanců) a podnik se musel přednostně rozloučit s pracovníky v důchodovém věku. Čermák však nakladatelskou sféru zcela neopustil: po roce 1990 nadále působil v nakladatelstvích Artia a Grafoprint Neubert a vedl autorský tým Velké všeobecné encyklopedie Universum (Euromedia, 1999–2001).

Za normalizační éry a během devadesátých let Čermák znovu překládal: převedl do češtiny aforismy Georga Christopha Lichtenberga, romány Honoré de Balzaka, Maxe Galla a Julese Roye, zásadní monografii Jacquese Le Goffa Kultura středověké Evropy a zejména pořídil nové české verze Kafkových románů Nezvěstný a Proces a přetlumočil svazek jeho Dopisů. Plodem orientace na pražskou německou literaturu a na Franze Kafku byla rovněž edice dosud nezveřejněné, v pražském antikvariátu zakoupené Kafkovy korespondence (Dopisy rodičům z let 1922–1924, s Martinem Svatošem, Odeon 1990). Po roce 1989 právě tyto zájmy Čermákovi znovu otevřely cestu k odborným aktivitám – či lépe řečeno, k návratu na dráhu, již kdysi nastoupil v semináři Václava Černého. Pravidelně se účastnil mezinárodních kafkovských sympozií, přednášel v řadě evropských zemí a publikoval četné další práce na kafkovské téma: Franz Kafka: výmysly a mystifikace (Praha, Gutenberg 2005), Pražské Vademecum Franze Kafky (s Janem Jindrou a Juanem Eduardem Flemingem, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, 5 cizojazyčných mutací), Prahou Franze Kafky (Praha, Albatros 2008, 2 mutace), Zápas jménem psaní: o životním údělu Franze Kafky (Brno, B4U 2009), Franz Kafka: výmysly a mystifikace (Praha, Guttenberg, 2005, 2 cizojazyčné mutace), „Ich habe seit jeher einen gewissen Verdacht gegen mich gehabt“: Franz Kafka – Dokumente zu Leben und Werk (Berlin – Frankfurt am Main, Parthas – Stroemfeld 2010), Franz Kafka v Assicurazioni Generali: Kafkův první za‑ městnavatel (Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2011), Dopisy Robertovi / Franz Kafka. Život ve stínu smrti (Praha, Mladá fronta 2012). Tento soustavný zájem o dílo velkého pražského rodáka dostatečně dokumentuje i tento výbor.

II. První oddíl přítomného výboru přináší Čermákovy komparatistické studie, kde autor podává svědectví, že důvěra, kterou v něj Černý vkládal, byla zasloužená.

Jakkoli většina těchto prací vznikala příležitostně – jako doslovy a komentáře –, jsou materiálově velmi bohaté a Čermák v nich uplatňuje rozmanité – a vždy autenticky komparatistické – úhly pohledu. Již raná studie „Rybrcoul, duch krkonošských hor“, psaná pro etnologický časopis Český lid, je vzornou ukázkou látko11

Recepce Franze Kafky v Čechách (1913–1963)*

Rozhodl jsem se přednést zde pár poznámek k rozsáhlému tématu, k recepci díla Franze Kafky v Čechách, a to jaksi jen na okraj toho, co je už zpracováno a publikováno. Předem se omlouvám, že budete musit přetrpět i řadu drobných údajů. Fakta o bez­prostředním přijetí Kafkova díla v českých překladech a v české publicistice, v článcích, recenzích a studiích, jsou vesměs zná­ma. Například už na Liblické konferenci pojednal Otto Fran­tišek Babler dosti podrobně a téměř v úplnosti o raných pře­kladech Kafky1 (do počátku 30. let). Leccos se najde v závě­ rečné části referátu Františka Kautmana2 z téže konference. Velmi mnoho nových poznatků ke Kafkovi v Čechách nám při­neslo badatelské úsilí Kurta Krolopa, např. jeho velká stať „Zur Geschichte und Vorgeschichte der Prager deutschen Lite­ratur des ,expressionistischen Jahrzehnts‘“3 a jeho kafkovské a krausovské studie. Sám jsem na toto téma od 60. let publi­koval několik statí u nás i v zahraničí, v nichž je faktografie postupně doplňována o detailní, u Kafky však vždy významné nové poznatky. Dnes bych se chtěl pokusit zasadit některá již známá fakta do širších souvislostí a přispět tak k upřesnění jejich významu. Nepůjde v žádném případě o recepci Kafkova díla v nejširším významu toho pojmu. Práce, která by se po­kusila komplexně popsat a zhodnotit stopu Kafkova díla v čes­ ké kultuře, v krásné literatuře (odvážný pokus učinil na zmí­něné již konferenci Kautman), v českém výtvarném umění, di­vadle a hudbě a v českém kulturním povědomí vůbec (vzniklo např. enigmatické slovo „kafkárna“), bude z mnoha důvodů nadmíru obtížná, ne­‑li přímo neuskutečnitelná.

Zásluhu na uvedení Franze Kafky do české kultury má František Langer a Umě‑ lecký měsíčník, výtvarně literární ča­sopis Skupiny výtvarných umělců, v mnohém pokračovatelky česko­‑německé Osmy. Langer redigoval literární část Měsíčníku, zprvu s Josefem Čapkem. Jméno Kafka se v něm objevi­lo někdy na počátku roku * 1 2 3

Josef Čermák: „Recepce Franze Kafky v Čechách (1913–1963)“. In: Kafkova zpráva o světě. Osudy a inter‑ pretace textů Franze Kafky. Sborník textů z literárněhistorické konference, která se konala ve dnech 20.–21. října 1999 v Centru Franze Kafky. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2000, s. 14–36.

O. F. Babler: „Rané české překlady z Franze Kafky“. In: Franz Kafka. Liblická konference 1963, Praha 1963, s. 147–150.

František Kautman: „Franz Kafka a česká literatura“. Ibidem, s. 39–75.

Kurt Krolop: „Zur Geschichte und Vorgeschichte der Prager deutschen Literatur des ‚expressionistischen Jahrzehnts‘“. In: Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur, Prag 1965, s. 47–96.

367

1913, tedy skoro ve stejnou dobu, kdy v německém, nejdříve pražském německém, tisku začaly vycházet první recenze na Kafkovu první knížku, v prosinci roku 1912 vydanou sbírku krátkých próz Betrachtung (Rozjímání – výstižnější překlad by možná byl „Pozorování“). Langer Kafku uvedl v souvislosti s tehdy nedávno založenou edicí děl mladých autorů Der jüngste Tag v lipském nakladatelství Kur­ta Wolffa, jejíž dvojsmyslný název vznikl hrou náhody z jedné básně Franze Werfela, který tehdy u Wolffa v Lipsku působil. Kafka je v Langerově noticce jmenován příkladmo, ve výčtu jmen vedle Werfela, Hasenclevera a Ehrensteina, jako jeden ze „zástupců německé moderny“.4 V následujícím ročníku Uměleckého měsíč‑ níku uveřejnil Langer souhrnnou recenzi „Z nové německé lyriky“,5 v níž chválí Kafkova právě vydaného Topiče jako „jednu z nejzajímavějších moderních prací“.

Langerova recenze vyzvedá vydávání moderní lyriky v Německu, a to i debutantů, ve Wolffově edici Der jüngste Tag a v edici Lyrische Bibliothek v nakladatelství Hermanna Meistera v Heidelberku. S oběma těmito nakladatelstvími byla v těsném spo­jení skupina mladých pražských německých autorů kolem Werfela, Willyho Haase a časopisu Herder­‑Blätter (1911/12). V Lipsku a v Heidelberku tehdy hojně vycházeli pražští nebo s Prahou spojení němečtí autoři (kromě Werfela a Kafky např. Rudolf Fuchs, Else Lasker­‑Schülerová, Berthold Viertel) a v německých překladech Otto Picka i náš Březina. Langer ve své recenzi tyto i řadu dalších autorů (např. Trakla) jmenuje a hodnotí. Jeho recenze i celková orientace, výběr a prezen­tace příspěvků literární části časopisu ukazují spřízněnost českého měsíčníku s literárním programem mladé pražské li­terární generace sdružené kolem Werfela a Haase. Čeští lite­ráti a výtvarní umělci tehdy kolem roku 1910 pociťovali nut­nost odklonu od orientace na Francii, odkud byl v té době bez dostatečné kritičnosti importován i literární a výtvarný průměr a podprůměr, a snažili se oslabit tuto závislost příklonem k tehdy velmi živým a podnětným zdrojům německým. Zejmé­na výtvarní umělci někdejší Osmy zásluhou Broda a za podpo­ry tehdejšího vůdčího německého kritika umění Meiera­‑Graefa navázali rychle kontakt s významnými německými centry v Berlíně, Mnichově a Drážďanech. Impresionistickou inspi­raci francouzské provenience vystřídala nepřehledná směsice nových různorodých proudů, označovaná tenkrát nerozlišu­jícím slovem expresionismus. V literatuře, která v Čechách v té době neměla stylotvorné hlavy formátu Fillova nebo Ku­bištova, nastával odvrat od psychologizování a příklon k ry­zímu vyprávění. Nejpřekládanějším autorem se na několik let stal „novoklasicista“ Paul Ernst (Kafka s Brodem jej na­vštívili při své německé cestě roku 1912). František Langer a František Khol, dva Kafkovi dobří známí, patřili k hlavním zastáncům tohoto novoklasicistního způsobu psaní.

4 5

Umělecký měsíčník, roč. 2 (1912/1913), s. 223.

Ibidem, roč. 3, s. 30n.

368

Je zřejmé, že pražští Němci byli předurčeni k prostřednické roli mezi Čechy a německy mluvícím světem a že toto byl i je­den z důvodů, proč česká a německá mladá generace k sobě před první světovou válkou hledaly a našly cestu. Společná řeč umění je sbližovala. Někteří, jako Brod nebo Haas, dávali k dispozici své organizátorské schopnosti a umění navazovat konexe.

Langer zachoval o svých setkáních s Kafkou cenné svědec­tví. Roku 1964 s ním Československá televize v pořadu Černá hodinka natočila půlhodinový rozhovor, v němž mimo jiné ho­vořil o lidech kolem Uměleckého měsíčníku, o kavárně Union, jejich hlavním stanu, o kavárně Arco a o svém setkání s Kaf­k ou: „Mě zajímala kavárna Arco, její časopisy a hosté… Spo­lečnost, kterou jsem tam potkával, byl kroužek mladých ně­meckých spisovatelů. Byl mezi nimi Kisch, už tehdy v stálém styku s českým životem, Max Brod, velký milovník české hud­by, který ji uváděl do Německa, Fuchs překládal Březinu a Bezruče, Pick mé prózy, později Čapkovy i moje hry. Býval tam ještě slepý básník Baum, lyrik Leppin, Kafka a často Werfel. Všichni znali nebo aspoň dobře rozuměli česky.“

Poslední věta má ještě zvláštní význam. Jak jsem se dověděl od paní Anny Langerové, spisovatelovy ženy, Langer uměl jen chatrně německy. O Kafkovi Langer dál vyprávěl: „Vypadal opravdu tak křehce a chlapecky, jako je na portrétech a fotografiích.

U kavárenského stolu toho mnoho nenapovídal, rozhovořil se obyčejně až na cestě domů, která se často měnila v noční tou­lání po ulicích. O čem? Nepamatuji se. Vyměnili jsme si spolu své první knihy. On mi dal Verwandlung, já jemu svou Zlatou Venuši. Z jeho Proměny byla cítit všední Praha, stará ulička, zatuchlý činžák, obyčejná rodina. Všední, ale pravá pražská atmosféra. To byly časy, kdy se mohlo číst Kafku jako dobré­ho prozaika, a nikoli vykládat jeho texty jako Zjevení svaté­ho Jana. Snad jsem byl první na české straně, kdo mu věno­val pozornost. Vytiskl jsem o něm několik pochvalných řádek v Uměleckém měsíčníku a později jsem pochválil tam jeho po­vídku Heizer – Topič. Avšak v stejné stati mě víc zajímal bás­ník Georg Trakl, který zemřel mladý a je už nyní zapomenutý, a ještě víc jasný a života plný Werfel.“

V uvedeném televizním rozhovoru František Langer připojil ad vocem Kafka ještě jednu důležitou rektifikaci a jedno memento: „Snad aby se Kafkovi přidalo víc pokrokového du­cha, pokud někomu nestačí hluboký humanismus jeho díla, povídá se teď, že se zajímal o anarchické hnutí svých čes­kých literárních vrstevníků, že chodil na jejich schůze, že do­ 369

konce býval na schůzích Haškovy Strany mírného pokroku. Tedy: stýkal jsem se často s anarchisty v kavárně Demínce, s Neumannem, Šrámkem, Gellnerem a tak dále – ale to by bylo jiné vzpomínání – a byl jsem vytrvalým účastníkem Haškovy volební kampaně. Jenže Kafku, s kterým jsem se asi jediný z těch obou skupin osobně znal, jsem v žádné té společnosti nikdy nezahlédl.

A malou připomínku našim germanistům: aby věnovali víc pozornosti této enklávě německé literatury, která vznikla v Praze, uprostřed ostrova německých špísbyrgrů, obklope­ného českým mořem. Jistě je to vzácný a zajímavý zjev, taková izolovanost uměleckého kroužku od jeho národního celku. Je to zjev čistě pražský a dokonce místně český, zrod literatury jazykem dobře německé, ale prohřáté slovanským duchem a monumentalizované geniem loci staroslavného města. Bylo by škoda zapomenout pro Kafku na jeho druhy.“

O Langerových stycích s Kafkou máme i doklad z Kafkovy strany. V dubnu roku 1914 požádal svého nakladatele Kurta Wolffa, aby na Langerovu vinohradskou adresu poslal recenz­ní výtisk Betrachtung: „Langer je redaktor ‚Uměleckého mě­ síčníku‘, předního měsíčníku, a chce z knihy uveřejnit pár překladů. Budete snad také tak laskav a oznámíte mi, že kniha byla odeslána.“6

Bohužel Umělecký měsíčník nedokončeným 3. ročníkem tehdy právě zanikal.

Skoro ve stejné době upozornil české publikum na Franze Kafku Rudolf Illový, jeho spolužák z nižších tříd staroměst­ského gymnázia, později bilingvní publicista, píšící paralelně do pražských českých a německých novin a časopisů. Stalo se tak v listopadu roku 1913 v článku „Němečtí básníci pražští a Češi“,7 uveřejněném v málo známém časopise Veřejné mínění. Podstatný smysl článku je vyjádřen v prvním odstavci: „V po­sledních letech vyskytlo se mezi pražskou německou společ­ností několik literátů, kteří získali si svou velkou pílí a svým nadáním záhy uznání i za hranicemi. Generace ona postavila se vůči českému národu na stanovisko docela odchylné od směru politiky německé. Jsou to mladí inteligenti, kteří dívají se nepředpojatě na zápasy národa českého a jeho kulturní snažení a účastní se života českého jakožto jeho pozorovatelé, hledíce tak seznati všechny jeho projevy.“

6 7

Franz Kafka: Briefe 1902–1924. Frankfurt am Main 1958, s. 127.

Rudolf Illový: „Němečtí básníci pražští a Češi“. In: Veřejné mínění. 16. 11. 1913, s. 2.

370

O Kafkovi je na rozdíl od Broda, Picka, Werfela, Fuchse, Bauma a Kische v článku jen zmínka jako o autorovi „filosofických črt Betrachtung a svižně psané novelly Der Heizer“. Medailony jed­notlivých autorů uzavírá Illový slovy: „Názory skupiny, jejíž representanti jsou zde uvedeni, kontrastují s běžnými, nesprávnými názory německých politiků a žurnalistů o Češích. Jest odůvodněná naděje, že mladí muži tito prolomí též hráz zaujatosti a předsudků, jež staví se proti všemu českému u Němců v Rakousku i v Německu, a mohou přispěti též valně k zjednání smíru mezi oběma zemi tuto obývajícími národy.“

Léta první světové války, během nichž se české národní uvě­domění mohlo projevovat hlavně pasivní rezistencí, byla pro uvádění děl v německém jazyce obecně nepříznivá. Pokud k tomu výjimečně docházelo, dělo se tak podle zásady du­ chem proti násilí, odkazem německé klasiky proti šovinismu vlád. I po válce se k nám německá literatura vracela pomalu a váhavě.

Mileně Jesenské, překladatelce Kafkova díla, a její milostné korespondenci s Kafkou byla myslím na české straně věnová­na mimořádná pozornost. Její překlady – próza Topič, celkem sedm čísel ze souboru Rozjímání a povídky Zpráva pro aka‑ demii a Ortel (pod názvem Soud) – jsou nejen první překlady Kafky v Čechách,8 ale na světě vůbec. Jak se dovídáme z nepublikované korespondence Milenina prvního manžela Ernsta (Arnošta) Pollaka, rodáka z Jičína, syna německé matky a bilingvního židovského otce a šest let chodícího do české školy, Milena se začala učit německy až někdy roku 1916, v době jejich známosti. Ani po příchodu manželů do Vídně roku 1918 ještě dostatečně německy neuměla. Byl to nepochybně Pollak, kdo ji přivedl ke Kafkovi i k dalším autorům, německým, ale i francouzským, anglickým a ruským, které – ovšem z němec­kých překladů – do češtiny překládala. Kafka, který nebyl první autor, jehož překládala, patřil k Pollakovým literárním láskám a Pollak propagoval jeho dílo, tehdy téměř neznámé, už v Praze mezi štamgasty kavárny Arco i později ve Vídni v kavárně hotelu Herrenhof. Kafka, který se o Mileniny překlady a o češtinu vůbec živě zajímal, správně vycítil jejich přílišnou doslovnost. Kurtoazním způsobem její překlady oce­nil a dvakrát jí napsal své připomínky, bohužel z větší části nedochované.

Milenin překlad Topiče, první překlad Kafky do češtiny, vyšel v krajně levicovém Neumannově týdeníku Kmen v dub­nu roku 1920. Celá věc měla zajímavou 8

Milena Jesenská přeložila tyto Kafkovy prózy: Topič (Der Heizer), in: Kmen, roč. 4, č. 6 (22. 4. 1920), s. 61–72, Nešťastný (Unglücklich sein), in: Tribuna, roč. 2, č. 166 (16. 7. 1920), Náhlá procházka (Der plötzliche Spaziergang), Výlet do hor (Der Ausflug ins Gebirge), Neštěstí mládence (Das Unglück des Junggesellen), Kupec (Der Kaufmann), Cesta domů (Der Nachhauseweg) a Ti, kteří běží mimo (Die Vorüberlaufenden) – vše in: Kmen, roč. 4, č. 26 (9. 9. 1920), s. 308–310, Zpráva pro akademii (Ein Bericht für eine Akademie), in: Tribuna, roč. 2, č. 227 (26. 9. 1920), Soud (Das Urteil), in: Cesta, roč. 5 (1923), č. 26/27, s. 369–372.

371

předehru. Jak se doví­dáme z nedávno (1993) vydané korespondence Josefa Floriana se Stašou Jílovskou z let 1919–1922,9 nabídla Staša Jílovská v dopise z prosince roku 1919 Florianovi jistý překlad z Kafky od nejmenovaného překladatele.

Podle všech okolností šlo o Milenin překlad Topiče, který pak vyšel u Neumanna.

Staša Jílovská, rozená Procházková (1898–1955), byla Milenina nej­lepší přítelkyně, spolužačka z Minervy, dobře známá čtená­řům Kafkových Dopisů Mileně. Roku 1919 jako posluchačka filozofie v 5. semestru, nedávno provdaná za člena Červené sedmy Rudolfa Jílovského, nabídla dopisem Josefu Florianovi spolupráci a ten ji, aniž Stašu kdy viděl, okamžitě přijal. Jedenadvacetiletá Staša pak v Praze po tři roky byla administrátorkou (komisionářkou) a u některých titulů i spoluvydavatelkou Florianova Dobrého díla. Historie s Milenou Jesen­skou a Florianem začala tím, že Jílovská pro Milenu v únoru roku 1919 u Floriana na dobírku objednala horu knih (Léona Bloye, Chestertona, Péguyho, Barbeye ďAurevilly, Marcela Schwoba, Rachilde, Patero ód Paula Claudela, Ernesta Hello, Villiers de l’ Isle Adama, Joinvilleův Život sv. Ludvíka a někte­ré další knihy).10 Florian vyhověl svým známým způsobem: poslal knihy do Vídně se složenkou, ale bez uvedení ceny.11 V prosinci téhož roku pak Staša posílá dopis, v němž Floriano­vi doporučuje „překlad z Kafky, německého expresionisty, nejlepšího, jehož překlad mi nabízí kdosi zdarma, jen z velikého přání, aby tato věc vyšla dobře a aby nesla jméno Dob­rého díla. Výborná věc, kterou bych Vám ovšem dříve zaslala, souhlasíte­ li s ní, jako Vy zasíláte knihy dříve mně k posou­zení.“ Zároveň sděluje, že na sebe vezme všechnu technickou práci s knihou, obstará papír, tiskárnu, písmo, grafika, kalkulaci a veškerou platbu, bude­‑li smět knihu vydat jako další svazek Dobrého díla.12 Florian odpověděl na samém konci roku 1919: „Jméno Kafka jsem častěji zahlédl, ale dosud jsem mu pozornosti nevěnoval.

Nemohu Vám tedy předem nic pově­děti, zda i mně se bude líbiti. Ale nepřekážím ani své ženě, když ve značkách a obrazech není se mnou zajedno, neboť jen náboženství jest katolické (tj. česky všeobecné, ó řečtino!), a ne umění: tedy zajisté ani Vám nemohu bránit, když se Vám Kafka líbí. Ale sám si vždy řeknu své o těchto věcech, zvláště o umění slovem, nad nímž si Církev katolická vymínila dozor. Chcete­‑li slyšeti jen sama, co si o Kafkovi myslím, třeba arci mi to poslati. Když jej vydáte, řeknu si to veřejně, bude­‑li třeba.“13

9 10 11 12 13

Josef Florian – Staša Jílovská: Vzájemná korespondence 1919–1922 (dále jen FJ), Praha 1993.

FJ, dopis Jílovské z 16. 2. 1919, s. 15.

FJ, Florianův dopis z 27. 2. 1919, s. 20.

FJ, dopis Jílovské z 18. 12. 1919, s. 96.

FJ, Florianův dopis z 31. 12, 1919, s. 98–99.

372

Koncem února 1920 žádá Florian Stašu, aby mu po­slala knihu „od toho Kafky“. Šlo­‑li ovšem stále ještě o Topiče, Milena už jistě jednala nebo musela už být dohodnuta s Neumannem.

Florian však na Kafku nezapomínal. V listopadu roku 1920 žádá Stašu, aby mu v Praze koupila Wolffovo vydání Kafkovy povídky In der Strafkolonie.14 Jílovská v odpovědi sděluje, že je opatří v několika dnech.15 Tím v této fázi historie Franze Kafky ve Staré Říši zatím bez výsledku končí. Florianův úmysl vydávat Kafku ještě skoro deset let zrál.

Kafkovo úmrtí 3. června 1924 uctilo na české straně celkem šest nekrologů.

Kromě literárně pozoruhodného, procítěného textu Milenina v Národních listech16 to byly jen stručné notic­ky. Nicméně je v nich, jak jinak, obsažen jistý pohled na život a dílo zemřelého a zvláště vypovídají o velmi chatrné obeznámenosti české kulturní obce s postavou pražského autora. Tak pisatel v třířádkové noticce v Českém slově zkomolil hned Kaf­k ovo příjmení a píše je po česku Kavka a uvádí nesprávně, že Kafka „po sobě zanechal… dva dokončené romány v rukopi­se“17 – chybný údaj asi převzal z německého nekrologu Rudol­fa Fuchse z Prager Abend‑ blattu, otištěného druhý den po Kafkově smrti. Zvláštní význam měl pro pozdější recepci Kaf­k ova díla značně opožděný nekrolog S. K. Neumanna v Komu­nistické revui. „Byl to jemný duch,“ píše se v něm, „hluboce vidoucí do organismu dnešní nespravedlivé společnosti milu­jící vykořisťované a nemilosrdně tepající bohatce formou vel­mi složitou, ale i dojímavou. Na jeho povídku mohou si vzpo­ menout soudružští čtenáři bývalého Června (správně Kmene) jistě jen s úctou.“18 Přímo s plagující věrností přejal toto hod­nocení Kafky, včetně zmíněné nesprávnosti, v nedělní příloze Rudého práva germanista a vzápětí i překladatel Kafky Jan Grmela (podepsán chybně jako Grinela): „Odešel v něm jeden z mála německých básníků, jemná a čistá duše, hnusící si tento shnilý svět a jej pitvající ostrým nožem svého rozumu. Kafka vidí do ústrojí společnosti a vidí bídu jedněch a moc a bohat­ství druhých a tu ve svých pracích silně útočí formou obraz­nou a parodující na mocné tohoto světa. Jeho krásná próza Topič byla otištěna v Neumannově Červnu…“19

Tentýž Grme­la uveřejnil později, 15. září 1924, více než tři měsíce po Kaf­k ově smrti, ještě jeden nekrolog v měsíčníku Pramen, redigovaném Emilem Vachkem.

14 15 16 17 18 19

FJ, Florianův dopis z 19. 11. 1920, s. 144.

FJ, dopis Jílovské z 24. 11. 1920, s. 145.

Národní listy, 6. 6. 1924, s. 5. České slovo, 5. 6. 1924, s. 4.

Komunistická revue, roč. 1924, s. 479.

Dělnická besídka (nedělní příloha Rudého práva), 24. 8. 1924.

373

V něm se pisatel domnívá, že Kafka byl lékař, a z lékařské praxe odvozuje jeho domnělý sociální kriticismus. Píše: „…To, že v českých zemích věnu­je se vzpomínka básníku Němci, znamená, že byl to velký umě­lec, který překlenul rozpory. Ale byl to i člověk, který neno­sil v srdci zášť, nýbrž lásku ke všem lidem, a jako lékař viděl mnoho bídy a utrpení, mnoho sociálních nesrovnalostí a on tak dobrý a jemný zanevřel na svět tak, že nechtěl ani své práce tisknouti, netoužil ani po lidské slávě…

Dne 4. června t. r. sklátila zákeřná choroba plicní básníka a naději německé prózy MUDRa F. Kafku. Smutný osud smut­ného básníka, jehož duše jemná a čistá nořila se vždy více v se­be, odvracejíc se od shnilého světa, jenž se jí hnusil. A rozum básníkův ostrým nožem pitval tuto lidskou společnost, noří se intuitivně v její ústrojí, zří bídu těla i duše a tu formou obraz­nou útočí prudce proti mocným. Jeho práce jsou těžké, sym­bolické, ale i vděčné pro čtenáře…

Kafka náleží k několika málo českoněmeckým básníkům, kteří žili intensivně i českou literaturou a uměním, sledujíce je v jeho mnohotvárnosti.“20

Hodnotící pohled S. K. Neumanna na život a dílo Franze Kafky, třídně vyhrocená vulgarizace Kafkova domnělého soci­álního kriticismu, vyjadřovaná odpovídající žurnalistickou hantýrkou, sehrál později v české recepci Kafkova díla vý­znamnou roli. Zvláště když byl v následujících desetiletích podepřen různými legendami o Kafkovi s rudým karafiátem v klopě, o jeho stycích s českými anarchisty apod., které v po­dání talentovaných českých mystifikátorů bohužel pronikly ve 40. a 50. letech i do odborné literatury o spisovateli tehdy po léta zapomínaném. Navíc to byl nejsnadnější a politicky nej­únosnější způsob obrany autora, který se desetiletí po své smrti paradoxně stal nepřítelem komunistického státního zřízení. Lze si hypoteticky klást otázku, jak by byl Kafka u nás později nazírán, kdyby Topiče roku 1920 nevydal S. K. Neumann, nýbrž Josef Florian nebo třeba Kodíček s Peroutkou v Tribuně.

Za Kafkova života vyšlo v Čechách z Kafky kromě Mileniných překladů už jen pár drobností (v překladu Jaroslava Dohnala,21 Mileny Illové22 a O. F. Bablera23).

20 Jan Grmela: „Franz Kafka †“. In: Pramen. Měsíčník pro literaturu, umění a práci kulturní, roč. 5, č. 1 (15. 9. 1924), s. 47, Plzeň.

21 Závodníkům na uváženou (Zum Nachdenken für Herrenreiter). In: Vá­noční besídka (příloha Tribuny), roč.

4, 24. 12. 1922, s. 8.

22 Před zákonem (Vor dem Gesetz). In: Dělnická besídka (nedělní příloha č. 43 Práva lidu), roč. 29, č. 253, 24. 10. 1920.

23 Nejbližší vesnice (Das nächste Dorf). In: Eva. Ženský vzdělávací měsíčník, roč. 21 (1924), č. 8/9, ss. 237 až 238, Olomouc.

374

Recepce díla první léta po Kafkově smrti byla ve znamení povídek z cyk­lu Ven‑ kovský lékař (Jan Grmela,24 Jitka Skaláková­‑Fučíková25). Rok 1929 se stal kafkovským rokem Josefa Floriana. Zřejmě po mnohaleté přípravě tu staroříšské knižní opatství v neuvěřitelně krátkém čase vydalo dva knižní tituly v edici Dobré dílo – Sen,26 krátkou prózu z Venkovského lékaře, a Proměnu,27 a kromě toho ve třech sešitech Archů dohroma­dy 18 Kafkových próz, až na separátně vydaný Sen a Jede‑ náct synů kompletní cyklus Venkovského lékaře a 6 textů z Rozjí­mání.28 Jak jsme viděli, Florian se na Kafku chystal deset let. Nebyl to tedy Gustav Janouch, kdo ho ke Kafkovi přivedl, jak se na základě Janouchova vyjádření tvrdívá. Snaha Staši Jílovské vydat Kafku u Floriana už r. 1920 neuspěla, snad pro jeho váhání, možná i pro obecnou poválečnou nechuť vydávat německy píšící autory. Na romány si později Florian netroufal pro permanentní finanční starosti a na prózu V kárném táboře jsme v Čechách měli stejně jako na romány smůlu – překladu se čtenáři dočkali až v 60. letech. Období recepce v katolickém kulturním prostředí, které tak velkolepě nastartoval Florian, pokračovalo v dílně litomyšlského tiskaře a bibliofila Josefa Portmana, z níž vzešly nádherné ilustrované bibliofilské tis­ky tří povídek, Starý list,29 Zpráva pro akademii30 a Vesnický lékař,31 opět z cyklu Venkovského lékaře, které jsou dnes uni­kátní vzácností, světovou raritou.

Florianovci se zapsali do dějin kafkovské recepce nejen svým objevitelským citem, jejž uplatnili i u desítek jiných, do té doby u nás neznámých a dnes uctívaných autorů, ale i svou odvahou Kafku ilustrovat. Byly to po ojedinělém riskantním pokusu Němce Ottomara Starkeho na německé straně, pokusu, který Kafku přiměl k tomu, že dal najevo nechuť k ilustrování svého díla, první ilu24 Starý list (Ein altes Blatt) a Císařské poselství (Eine kaiserliche Botschaft), in: Apollon, roč. 1, č. 19/20, čer‑ venec 1924, s. 300–301 a 313. Zpráva pro akademii (Ein Bericht für eine Akademie), in: Dělnická besíd‑ ka (nedělní příloha Rudého práva), 17. 8. a 24. 8. 1924, č. 194, s. 1–2 a č. 200, s. 1. Šakalové a Arabi (Scha‑ kale und Araber), in: Pramen, roč. 5, č. 2, 15. 10. 1924, s. 58–60, Plzeň. Bratrovražda (Ein Brudermord) a Na galerii (Auf der Galerie), in: Cesta, roč. 6 (1924), seš. 51/52, s. 733 n.

25 Venkovský lékař (Ein Landarzt), in: Tvar, roč. 1, č. 9/10 (28. 12. 1927), s. 195–199, a Šakalové a Arabi (Scha‑ kale und Araber), in: Hodina (lit. příloha Národního osvobození), roč. 6, č. 4 (20. 1. 1929).

26 Sen (Ein Traum), in: Dobré dílo, sv. 97, Stará Říše 1929.

27 Proměna (Die Verwandlung). Ilustrace Otto Coester. In: Dobré dílo, sv. 99, Stará Říše 1929 – 120 výtisků.

28 Nový advokát (Der neue Advokat), Venkovský lékař (Ein Landarzt), Před zákonem (Vor dem Gesetz), Nejbližší vesnice (Das nächste Dorf) /vše Ar­chy, sv. 13, 1929/; Na galerii (Auf der Galerie), Šakalové a Arabi (Schaka­ le und Araber), Bratrovražda (Ein Brudermord), Starý list (Ein altes Blatt) /vše Archy, sv. 14, 1929/; Zpráva pro akademii (Ein Bericht für eine Akademie), Výlet do hor (Der Ausflug ins Gebirge), Stromy (Die Bäume), Návštěva na důle (Ein Besuch im Bergwerk), Císařské poselství (Eine kaiserliche Botschaft), Mimoběžící (Die Vorüberlaufenden), Starost hos­podářova (Die Sorge des Hausvaters), Náhlá procházka (Der plötzliche Spa‑ ziergang), Šaty (Kleider), Přání stát se Indiánem (Wunsch, Indianer zu werden) /vše Archy, sv. 15, 1929/.

29 Starý list (Ein altes Blatt), frontispis Albert Schamoni, Litomyšl 1928 – 16 výtisků.

30 Zpráva pro Akademii (Ein Bericht für eine Akademie), ilustrace Albert Schamoni, Litomyšl 1929 – 26 vý‑ tisků.

31 Vesnický lékař (Ein Landarzt), ilustrace Albert Schamoni, Litomyšl 1931 – 25 výtisků.

375

strace Kafky na světě. O to obdivuhodněj­ší je, že Florian k této práci inspiroval dva německé umělce, kteří na své vagantské pouti světem na čas zakotvili ve Floria­nově hájemství, kde bída sice byla denním hostem, ale nad nímž drželi ochrannou ruku všichni svatí. Jeden z těch umělců se jmenoval Albert Schamoni a stopa jeho života končí ve dru­hé světové válce, druhý, Otto Coester, dnes známější (i z ne­dávné výstavy v Kinského paláci), byl později profesorem na vysoké škole v Düsseldorfu a učitelem jedné generace němec­kých grafiků. Florian pro něho zůstal celoživotním vzorem.

Florianovská ediční aktivita z roku 1929 neměla bohužel v 30. letech pokračování. Zbrzdilo se a kontinuitu ztratilo pře­kládání Kafkových textů, ačkoli zrovna v 30. letech bylo uveřejněno první, souborné šestisvazkové vydání Kafkova díla. Jeho poslední dva svazky vyšly po nuceném odchodu nakladatele Schockena z Berlína nota bene v letech 1936 a 1937 v Praze.

Překladová kořist 30. let je až na jednu výjimku opravdu hu­bená. Na počátku jsou to drobné prózy z cyklu Umělec v hla­dovění a také už ze svazku Beim Bau der chinesischen Mauer (Při stavbě Čínské zdi), jejž Max Brod a Hans Joachim Schoeps r. 1931 vydali jako jakýsi „okus“ budoucího souborného vydá­ní. Obsahoval dosud nevydané kratší texty z pozůstalosti, uveřejněné později pod titulem Popis jedno‑ ho zápasu v šestisvazkových Sebraných spisech (Gesammelte Schriften). Překlada­teli byli vedle Eisnera32 a dnes neznámého Františka Mastíka (též pod pseudonymem Jetřich Lipanský33) katoličtí kritikové Timotheus Vodička34 a Jan Franz.35 Dva posledně jmenovaní spolu s Bedřichem Fučíkem36 o Kafkovi v 30. letech i psali.

Na české scéně se v tomto směru začal čím dál víc uplatňo­vat dosud spíš německy píšící Paul – Pavel Eisner, nejvýznam­nější postava v dějinách recepce Kafkova díla u nás. Eisner už v druhé polovině 20. let upozorňoval pražskou akademickou germanistiku na Kafkovu výjimečnost a vzápětí prosazoval vydání Procesu v nakladatelství Sfinx, které však nakladatel Janda po tříletém váhání neuskutečnil.37 Eisner však přece jen uspěl v nakladatelství Spolku výtvarných umělců Mánes, kte­ré roku 1935 v jeho ve chvatu připraveném překladu vyda­lo román Zá‑ mek.38 Touto knihou, která se špatně prodávala, Kafka nicméně natrvalo vstoupil 32 V chrámu svatovítském (Vor dem Gesetz). In: Výbor z krásné prózy česko­slovenské. Němci v českých zemích. Praha 1931, edice Nové cíle, sv. 411, s. 211–230.

33 První žal (Erstes Leid), in: Světozor, 31. 12. 1931, č. 13, s. 110–111, a Umělec v hladovění (Ein Hungerkünstler), in: Světozor, 17. 3. 1932, č. 24, s. 193–196 a č. 25, s. 200–202.

34 Při stavbě čínské zdi (Beim Bau der chinesischen Mauer), in: Řád, roč. 1 (1933), č. 2, s. 52–60, a Manželé (Das Ehepaar), in: Listy pro umění a kritiku, roč. 1 (1933), č. 4, s. 108–111.

35 Před zákonem (Vor dem Gesetz), in: Řád, roč. 2 (1934), č. 1, s. 18–19.

36 „Franz Kafka / Proměna“. In: Bedřich Fučík: Kritické příležitosti I, s. 301–302. Praha 1998.

37 Viz korespondenci Pavla Eisnera s Otokarem Fischerem v pozůstalosti O. Fischera v Literárním archi‑ vu na Strahově.

38 Franz Kafka: Zámek. In: Knihy Mánesa, sv. 22. Praha 1935.

376

Josef Čermák „I do daleka vede cesta…“ Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Výbor uspořádali Petr Čermák, Kristina Hellerová a Jan Čermák Jazyková korektura Zdena Wiendlová Obálka Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017