K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura I.

K ČEMU TAK VELKÁ SLOVA? Staroseverská rytířská literatura I.

K ČEMU TAK VELKÁ SLOVA? Staroseverská rytířská literatura I. překlad Markéta Ivánková

Tato kniha vznikla v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017 – 260419 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres Q07, Centrum pro studium středověku.

Překlad této knihy je publikován s finanční podporou:

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017 – 260419 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres Q07, Centrum pro studium středověku.

O runzivalské bitvě, Sága o Tristramovi a Ísoddě Tento výstup vznikl v rámci projektu „Staroseverské rytířské ságy v diachronní perspektivě: překlad a analýza“ č. 504416 řešeného v roce 2016 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků Grantové agentury UK. Sága o Krásném Bæringovi Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu „Paměť jazyka, svědectví literatury: analýzy literárního a lingvistického prostoru napříč žánry a kontexty“, projektu „Obdiv žen k ideálnímu rytíři ve staroseverské Sáze o Bæringovi“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2016. Část překladu vznikla v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017 – 260419 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres Q07, Centrum pro studium středověku.

Recenzovali doc. PhDr. Helena Kadečková, CSc. Mgr. Martin Šorm

Translation © Markéta Ivánková, 2018 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-870-5 (print) ISBN 978-80-7308-871-2 (online : pdf)

Obsah

9 Od berserků ke dvornému rytířství

23 Sága o Erexovi, Artušovu rytíři 45 O runzivalské bitvě 85 Sága o Tristramovi a Ísoddě 113 Sága o Krásném Bæringovi 153 Ediční poznámka 155 Ilustrace 157 Výběrová bibliografie 161 Resumé

Věnováno památce Heleny Kadečkové

Od berserků ke dvornému rytířství

Nástin vývoje staroseverské rytířské literatury „Dlouho jsi jako dobrý berserk bojoval proti pohanům,“ obrací se rytíř Rollant na svého druha arcibiskupa Turpina v norském středověkém překladu Písně o Rolan‑ dovi. Takové prohlášení může působit krajně podivně, ve francouzské předloze totiž o bersercích nestojí jediné slovo. A chválit uprostřed bitvy se saracénským vojskem arcibiskupa za sveřepost hodnou válečníka severského boha Óðina se zdá nemístné nebo přinejmenším nelogické. Tato věta však vyjadřuje cosi, co je pro texty skandinávské rytířské epiky, takzvané rytířské ságy (žánr nazývaný ridda‑ rasǫgur), symptomatické. Ukazuje, jak z populárních středověkých románů a jiných rytířských narativů mohla ve Skandinávii vzniknout nová větev ság, jež se snažila přiblížit vytříbené kontinentální předlohy severskému publiku za pomoci domácí vyprávěcí tradice a kulturních představ, a spojit tak světy zdánlivě nespojitelné.

Pojem berserk se řadí mezi typicky severské reálie, jedná se o prastarou, mytologicko­‑kulturní představu, známou dnes díky filmovým a televizním zpracováním široké veřejnosti. Řekne­‑li se středověká Skandinávie, lidé si většinou představí „barbarské“ vikingy, severní nehostinnou periferii Evropy a kraje, kde zapřisáhlí pohané tesali runové nápisy a bojovali v krevních mstách do posledního dechu. A po hrdinské smrti v bitvě je doprovodily valkýry do Valhaly. Tato kniha si ale klade za cíl dát českému publiku nahlédnout do zcela odlišné středověké Skandinávie – v době po konci vikinské éry (jenž nastal na přelomu 11. a 12. století) – a představit texty, jimiž se bavilo a nechávalo inspirovat totéž publikum, které jako první sepisovalo hrdinské příběhy o Islanďanech tehdy již dávno minulé doby vikinské. Řeč je o Seveřanech století třináctého a texty, které nás zajímají, jsou překlady starofrancouzské rytířské epiky i dobrodružně­‑rytířské příběhy, jež si Islanďané pod dojmy z těchto překladů začali vytvářet sami.

Od berserků ke dvornému rytířství

9

Staroseverská literatura v době vzniku rytířských ság Abychom výjimečnosti rytířské epiky v tehdejší skandinávské literatuře lépe porozuměli, nejprve ve stručnosti nastíníme, jak tehdejší literatura na Islandu a v Norsku vypadala. Specifická podoba vyprávění v próze se nazývala ságy (sǫgur, jednotné číslo saga). Za ikonický žánr ság jsou považovány takzvané ságy o Islanďanech (alias ságy rodové). Vznikaly na Islandu a právě v nich nalezneme vyprávění o prvních obyvatelích tohoto ostrova a jejich potomcích na sklonku doby vikinské, o krevních mstách mezi rody i o sporech jednotlivých Islanďanů s tehdejšími norskými králi. Vedle těchto rodinných historií, po staletí ústně tradovaných a zapsaných až ve 13. století, existují také z orální tradice čerpající dobrodružné ságy o dávnověku. Tyto hrdinské příběhy se však odehrávají v době mytické – či na přelomu prehistorie a éry prvních „historických“ osobností – a kromě germánské mytologické látky jsou leckdy spojeny se skutečnými rody, jejichž moc mohly legitimizovat.1 Za hodnověrnější historiografii bychom dnes ale nejspíše označili královské ságy o norských králích a islandské ságy o současnosti (napsané záhy po líčených událostech 12. a 13. století). Mezi ságy se rovněž počítají ságy o světcích (legendy, většinou překladové) a ságy o biskupech (stojící částečně mezi historiografií a legendární prózou). Vznikem rytířských ság a příchodem rytířské kultury jsou poté částečně inspirované ságy lživé, které v této době dostávají nový impulz a kombinují dobrodružnou látku domácí s přepychem královských sídel a dvorností kontinentálních hrdinů.

Vedle tohoto úctyhodného počtu ságových žánrů byla ve staroseverské literatuře neméně výrazná poezie. Nejproslavenější jsou mytické a hrdinské písně Eddy a oslavné skaldské básnictví. Verše využívají komplikovaný systém opisných pojmenování, nadto jsou kromě metra vázány aliterací, a proto se i při ústním tradování z generace na generaci až do okamžiku zápisu jen velmi málo měnily.

Nalezneme zde i náboženskou (samozřejmě křesťanskou) literaturu a v ještě omezenějším okruhu recipientů kolovala i encyklopedická díla a itineráře.

Je dobré si uvědomit, že texty napříč výše zmíněnými žánry byly často zapisovány a recipovány vedle sebe – a z velké části týmž publikem, které pak slýchalo (či dokonce samo četlo) rytířské ságy a srovnávalo je se svou dosavadní zkušeností.

1

10

TULINIUS, T., The Matter of the North.The Rise of Literary Fiction in Thirteenth­‑Century Iceland, Odense, Odense University Press 2002.

K čemu tak velká slova?

Je zřejmé, že domácí staroseverská ságová literatura (islandské rodové ságy nevyjímaje) se plně konstituuje a její podoba fixuje na pergamenu přibližně v době, kdy na Sever přicházejí cizí kontinentální vlivy rytířské kultury a literatury, a že vliv mohl být i oboustranný.

Projekt krále Hákona Hákonarsona O vznik prvních překladů rytířské epiky se zasadil norský král Hákon Hákonarson, přezdívaný Starý, který vládl v letech 1217 až 1263. Sehrál klíčovou roli v politickém i ekonomickém vývoji norského království včetně Islandu, který k Norsku připojil.

Samotná norská společnost a ekonomika nezamrzla ve stavu doby vikinské, církevní hodnostáři udržovali styky se zahraničím a zprostředkovávali hlavní kulturní kontakt.2 Obchodní vazby se zámořím udržované v 11. století nezmizely zcela ani poté, nicméně za Hákonovy vlády se mezinárodní aktivity nebývale rozvíjely.3 Jeho nástup na trůn znamenal konec vleklé občanské války, a třebaže Hákon nepocházel z manželského lože, dosáhl korunovace posvěcené papežem, což mělo pro norské království významnou symbolickou hodnotu. Celý život usiloval o pozdvihnutí prestiže i moci norské koruny, a jelikož udržování diplomatických styků „na úrovni“ obnášelo i nutnost módní aristokratické reprezentace a dvorských mravů, dal přeložit texty rytířské epiky. Díky tomu si také dodnes můžeme číst Dvorský zákoník (Hirðskrá) norského dvora, který definuje dvorské úřady a ctnosti i povinnosti dvořana tak, aby byl král obklopen dostatečně reprezentativní společností.

Ideály rytířského světa jsou ještě patrnější v Královském zrcadle (Konungs skuggsjá), určeném pro výchovu Hákonova syna – tam je dvornosti věnováno hned několik kapitol a následník trůnu se v Zrcadle dozvídal také o technikách a náležitostech výzbroje pro námořní bitvy i boje na souši, o moderní taktice i obléhacích strojích.

Hákonova biografie, Sága o Hákonu Hákonarsonovi (Hákonar saga Hákonarsonar), se sice drží vyprávěcí tradice severské historiografie, již zmiňovaných královských ság, ovšem král a jeho dvůr jsou líčeni zcela podle norem rytířské společnosti. Vypravěč, jímž je Sturla Þórðarson, synovec politika, básníka a historika Snorriho 2 FOOTE, P., „Aachen, Lund, Hólar“, in Les relations littéraires Franco­‑Scandinaves au moyen age, Ac‑ tes du Colloque de Liège (avril 1972), Paris, Société d’Edition „Les Belles Lettres“ 1975, s. 53–73.

3 HELLE, K., „Anglo­‑Norman Relations in the Reign of Håkon Håkonsson (1217–63)“, Medieval Scandinavia 1, 1968, s. 101–114.

Od berserků ke dvornému rytířství

11

Sturlusona, klade zvláštní důraz na chválu králova majestátu a moci z úst zahraničních hostů a vyzdvihuje fakt, že Norsko bylo pro evropské země ve všech ohledech rovnocenným partnerem.

Rytířské ságy a jejich předlohy Prvním překladem rytířské epiky do staroseverštiny (resp. jejího norského dialektu) snad byla Sága o Tristramovi a Ísǫndě (Tristrams saga ok Ísǫndar), dokončená roku 1226, ta však zdaleka nezůstala osamocena. Jejímu překladateli, jistému bratru Robertovi, se připisuje i další romantická rytířská sága, Sága o Elisovi a Rósa‑ mundě (Elis saga ok Rósamundu), podle počtu rukopisů jedna z nejoblíbenějších rytířských ság vůbec. Ve 13. století postupně vznikly téměř dvě desítky těchto primárních rytířských ság,4 tedy překladových textů rytířské epiky. Lze k nim řadit i soubor textů souhrnně označovaných jako Sága o Karlu Velikém (Karlamagnús saga). V téže době byla navíc přeložena i navýsost kurtoazní sbírka lejchů (lais), lyrických milostných písní mimo jiné z pera Marie de France, takzvané Strengleikar („Strunné hry“), v severské podobě se ale jedná o příběhy v próze, nikoliv verše.

Hákonův dvůr byl velmi dobře zásobován celou škálou rytířských příběhů více či méně tematizujících lásku od písní o činech přes dobrodružné a sentimentální romance jako Sága o Flóresovi a Blankiflúr (Flóres saga ok Blankiflúr) po bretaňskou látku o králi Artušovi, jehož Seveřané znali pod jménem Artús, Artur i Arturius.

Termín rytířské ságy je už od středověku souhrnným označením pro staroseverské verze několika skupin literárních textů, které původně ve Francii vznikaly a etablovaly se v opozici vůči sobě5 v různém časovém rozmezí. Zaprvé se sem řadí veršované romány Chrétiena de Troyes zpracovávající tzv. bretaňskou látku (tj. příběhy o králi Artušovi a jeho rytířích) – autor je napsal v letech 1170 až 1190 a na začátku tohoto období působil na dvoře Marie de Champagne. Dále sem patří velká skupina epických chansons de geste (písní o činech) – nejstarší z nich je anonymní hrdinská Píseň o Rolandovi, jejíž první vrstvy pocházejí patrně již ze století jedenáctého. Do staroseverštiny byly přeloženy především ty písně, které náležejí 4

KALINKE, M. E. – MITCHELL, P. M., Bibliography of Old Norse­‑Icelandic Romances, Ithaca, London, Cornell University Press 1985.

5 GAUNT, S., „Romance and other genres“, in The Cambridge Companion to Medieval Romance, ed. R. L. Krueger, Cambrigde, Cambridge University Press 2004, s. 45–59.

12

K čemu tak velká slova?

k cyklu o Karlu Velikém. V tomto žánru ale v pozdějších staletích vznikaly i texty na pomezí dobrodružného rytířského románu s milostným příběhem, takzvané hybridní chansons de geste.6 Zvláštní postavení měla již zmíněná Sága o Flóresovi (s námětem z druhé poloviny 12. století), která má nejen dobrodružný rozměr, ale mezi ostatními rytířskými ságami překvapuje i svým hlubokým experimentálně­ ‑teoretizujícím přístupem ke konstrukci genderu. V příběhu se stírají téměř všechny rozdíly mezi mužem a ženou a mužství hlavního hrdiny by podle dosavadních měřítek staroseverské společnosti i literatury zcela jistě neobstálo.

Neméně důležitá je otázka ironie a (sebe)kritického poselství textů řazených do těchto žánrů – ty se ve francouzské a německé rytířské epice objevovaly často a zřetelně, ale mezi texty rytířských ság je zmíněný prvek znatelně oslaben. Okolnosti vzniku francouzských textů byly od těch norských odlišné v ještě dalším ohledu. Překlady primárních rytířských ság jsou pevně svázány s královským dvorem a po jeho přesunu do Švédska ve 14. století již nevznikaly. Badatelé tuto skutečnost vysvětlují tím, že na rozdíl od francouzského úzu se zde vyšší šlechta nestávala patrony a mecenáši rytířské literatury, což mělo dopady i na zájmy, které texty sledovaly.7 Druhá výrazná odlišnost se týká problematiky kurtoazní kultury v lyrice – především trubadúrské tradice. Ta je s francouzskou rytířskou kulturou neodmyslitelně spjata, stejně jako v německém prostředí minnesang. Na Severu máme dokladů tohoto proudu bohužel jen velmi málo, v samotném Norsku se z básní zmíněného typu dochovala jediná. Byla náhodně zapsána až kolem roku 14008 a nese název Žalovat chci před trůnem Božím (Ek vill nu fírír gvði klaga). Ze středověkých runových nápisů s aliterovanými milostnými verši a tradičními opisnými pojmenováními (kenningy) i ze ságové rytířské literatury však víme, že diskurz rolí z milostné kurtoazní tradice se zrcadlil i v kultuře a literatuře staroseverské. Nyní se podívejme podrobněji na formální znaky ság jako takových a specifika rytířských ság.

6 JONES, C. M., An Introduction to the Chansons de Geste, Gainseville, University Press of Florida 2015.

7 HALVORSEN, E. F., „Høvisk litteratur“, in KLNM VII, København, Rosenkilde og Bagger 1962, s. 312.

8 HELGASON, J., „Det norske kærlighedsdigt i DG : 8“, Opuscula 1, 1960, s. 78.

Od berserků ke dvornému rytířství

13

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři

1.

Toto vyprávění začíná tím, že král Artuš1 pobýval na svém hradě jménem Kardigan.

Nastal právě čas Velikonoc, a jak bylo jeho zvykem, držel si dvůr tak velkolepý, že si nikdo nepomyslel, že by kdy spatřil podobnou královskou nádheru. Doprovázelo ho dvanáct rádců a moudrých mužů, kteří s ním každý den vyjížděli na lov.

Patřil mezi ně i syn krále Ilaxe, chrabrý rytíř sličného vzhledu a také obratný, jenž v době, kdy se tento příběh odehrál, nebyl o nic starší než pětadvacet let.

Jmenoval se Erex a král, královna i celý dvůr si ho vážili. Bylo tam tehdy k vidění mnoho dobrých rytířů, králů a jarlů2 a jiných vznešených mužů, ať mladých nebo starých, odhodlaných prokázat svou chrabrost před urozenými lidmi. Mezi nimi byla řada vznešených paní a dívek z královniny družiny a jen málokterá si nevybrala milého. Bylo tam slyšet veselí, jaké si jen kdo přál, každý rozmlouval se svou nejmilejší a nebo se zabýval jinou kratochvílí. Všichni byli k sobě ohleduplní a srdeční, a když radost dostoupila vrcholu, vzal si král slovo a pravil: „Je vám známo, že je tu v lese jelen, kterého se nám nedaří ulovit. Ten, kdo ho složí, si bude moci vybrat polibek od nejkrásnější panny na mém dvoře. Vy, kdož mě chcete následovat, buďte ráno připraveni!“ Proslavený rytíř Gauvain,3 králův synovec, mu odpověděl: „Z této cesty, pane, vzejdou velké nesnáze. Dřív se totiž budeme bít, než aby byla za nejkrásnější prohlášena milá někoho jiného.“

1

Ve staroseverském textu jako Artús.

2 Jarl: titul staroseverské aristokracie, obdoba anglického earl.

3 Valven.

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři

23

Krále však jeho slova rozhněvala a řekl: „Ať se ti to, Gauvaine, líbí, nebo ne, stane se, jak jsem řekl, protože žádný služebník nesmí neuposlechnout příkazu svého pána.“

2. Časně zrána vyjel král se svou družinou do lesa, aby jelena ulovil, stůj co stůj. Někteří volali, jiní štvali honicí a ovčácké psy. Král Artuš byl v čele, na silném a velmi rychlém válečném oři. Do lesa se vydala i královna se svým doprovodem a s ní i mladý Erex na dobrém koni ze španělské země. Svrchní šat měl z rudého hedvábí, tuniku z bílého purpuru,4 hedvábné nohavice a stříbrnou uzdu, sedlo ze slonoviny a ostruhy z ryzího zlata. Královna do lesa tolik spěchala, že jí stačili jen Erex a jedna panna. Zastavili se na mýtině daleko od ostatních a neměli s sebou jiné zbraně než jediný meč. Sesedli z koní a nechali je odpočinout. Vtom uviděli, jak z lesa vyrazil rytíř v plné zbroji, s ním sličná dívka a před nimi ohyzdný trpaslík na velkém koni.

V ruce držel loket dlouhý bič.

Tu řekla královna své dívce: „Jdi a požádej tohoto rytíře, aby ke mně přišel. Chci vědět, kdo je.“ Panna pak došla až k trpaslíkovi a ten ji oslovil: „Pověz mi, panno, koho hledáš.“ „Královna mě poslala za tímto rytířem,“ odpověděla, „abych zjistila, kdo je, a přikázala, aby za ní přišel.“ „Vrať se zpět! Dál neprojdeš,“ odmítl ji. „Dobrý trpaslíku,“ žádala ho panna, „nech mě projít a vyřídit můj úkol.“ On se na ni rozzlobil a udeřil ji bičem do ruky, až byla celá od krve. Dívka se pak vrátila ke královně a vylíčila jí, jak pochodila.

Ta pravila: „Zajisté to nebude dvorný rytíř, když strpí, aby jeho trpaslík beztrestně spáchal tak hanebný čin, že potupil dívku. Běž, dobrý rytíři Erexi, a vyptej se, kdo to je.“ Erex pospíšil k trpaslíkovi, který na něj zavolal: „Vrať se zpět, hlupáku! Dál neprojdeš.“ „Odplaz se, ty odporné stvoření,“ vyzval ho Erex, „a já půjdu dál svou cestou.“ Načež trpaslíka odstrčil.

4

24

Bílý purpur odpovídá latinskému purpura alba.

K čemu tak velká slova?

„Ne a ne,“ vykřikl trpaslík, „já se tě nebojím, protože jestli mi ublížíš, můj pán mě brzy pomstí.“ Pak uchopil bič oběma rukama a udeřil Erexe do krku tak silně, až mu sedřel kůži a Erex málem omdlel. Ta rána Erexe vyděsila i rozčílila, ale na místě se nepomstil, jelikož si netroufal pustit se beze zbraně do boje s neznámým ozbrojeným mužem. Jak se věci měly, musel se obrátit nazpět. Královně pak pověděl, jak se mu vedlo. Řekl, že se mu přihodily dvě křivdy, a dodal: „Nejhorší je, že jsem se neodvážil svou pohanu pomstít. Ale přísahám, královno, že se na dvůr krále Artuše nevrátím, dokud nesmyji tuto svou i tvou potupu, nebo neutržím ještě jednu, o polovinu horší. Vydám se nyní co nejrychleji za ním a žijte v Boží blaženosti.“ Královna mu poděkovala za odpověď a při loučení mu se služebnou víc než stokrát přála zdar. Erex odjel, ale královna zůstala v lese, dokud se tam neobjevil král se svými muži – jelena ulovil. Pak se vrátili do hradu a odebrali se ke stolu, a když byli všichni nanejvýš rozveselení, chopil se král slova: „Nyní bych chtěl od nejkrásnější panny dostat onen polibek, který jsem si vydobyl svým kopím.“ Králova žádost však vyvolala značné pozdvižení a neshody, až hrozilo, že se celý dvůr bude bít, neboť každý prohlašoval, že nejsličnější je jeho milá. V té nebezpečné chvíli si vzala slovo královna a dostala jej. Vylíčila pak králi Artušovi vše o událostech, které se přihodily v lese a kterak Erex odjel pryč. Požádala ho, aby s polibkem posečkal, dokud o Erexovi nedostanou zprávy. A král i celý jeho dvůr s tím rádi souhlasili.

3.

Jak už bylo řečeno, pronásledoval Erex rytíře až do večera, kdy dojeli do dobře opevněného a velkého hradu. Byla tam spousta lidí a bujné veselí, ovšem kdokoliv onoho ozbrojeného rytíře spatřil, hned ho radost opustila. Lidé rytíře doprovodili na místo, kde měl přespat. Erexe si ale nikdo nevšímal, a tak ve své cestě pokračoval, až uviděl starého muže sedícího na schodech hradu. Oblečení měl chatrné, ale byl pohledný, ač působil poněkud zarmouceně.

Stařec pozval Erexe k sobě a ten vděčně přijal. Sesedl z koně a hostitel zavolal svou dceru, aby koně odvedla. Panna byla oblečená do lněných šatů, obnošených a roztrhaných, přesto bylo celé její tělo tak krásné, že Erexovi připadalo, že podobnou Sága o Erexovi, Artušovu rytíři

25

dívku ještě nespatřil. Navíc ji zdobilo takové držení těla a dvornost, že Příroda sama by pro ni nemohla zvolit krásnější podobu. Hned jak Erexe spatřila, upnula se celá její láska k němu, přestože se zdálo podivné, že by mohla milovat neznámého muže.

Oba stáli a hleděli na sebe. Pán domu to viděl a sám vzal Erexova koně a odvedl ho do stáje, kde mu dal zrní i pivo. Panna obsloužila Erexe, doprovodila ho k místu u stolu a mile se spolu bavili. Když vešel pán domu, pozdravil ho Erex přátelsky a řekl mu: „Tvá dcera je nejkrásnější dívka na celém světě, ale překvapuje mě, jak uboze je oděná. Abych řekl pravdu, chtěl bych a přál bych si, abyste mi tuto pannu dal za ženu. Miluji ji víc než zlato a říši svého otce a bude vám ke cti, pokud mi vyhovíte.

Nezapírám své jméno, jmenuji se Erex, syn krále Ilaxe. Pět let již pobývám u krále Artuše a s touto pannou chci žít i zemřít. Učiňte v naší věci, jak uznáte za vhodné.“ Pána domu potěšilo, když se dozvěděl, z jakého je Erex rodu, a pravil: „Často jsem slýchal vyprávět o tvé odvaze a rytířskosti a rozhodně ti nechci odepřít sňatek s mou dcerou, pokud si ho bude přát. Není oblečena tak nuzně proto, že by pocházela z rodu otroků, neboť Melan, syn jarla, byl její strýc. Ale já jsem strávil tolik času na kořistných výpravách a v bojích, že jsem pozbyl majetek i dědičnou půdu. Býval jsem zámožný a vlivný velmož, avšak nyní, co mě postihla chudoba, se lidem zdá, že za nic nestojím. Domnívám se však, že moudrostí a ženskými dovednostmi neoplývá má dcera o nic méně než krásou.“ Dívka následně vyslovila svou vůli a nebylo těžké získat její svolení. Pak proběhly zásnuby a všichni se odebrali ke stolu. Byli šťastní a veselí, třebaže jídlo jim připravoval jediný kuchař a žádní další sluhové. Erex se otázal, kdo je ten rytíř, jenž večer přijel do hradu s pannou a jehož doprovázel trpaslík. „Onen rytíř se jmenuje Malpirant,“ odpověděl pán domu, „je to velký hrdina a zdatný muž. Porazil už mnoho rytířů a každý rok zjara pořádá hru. Koná se právě zítra a tento rytíř má jestřába zhotoveného ze zlata na sedm loktů dlouhé stříbrné tyči. Tu zarazí do země na jedné pláni. Tento rytíř má krásnou milou, a je­‑li nějaký rytíř tak troufalý, aby tu tyč odnesl pro svou pannu a přivlastnil si toho jestřába, utká se s ním Malpirant v klání a bude se s ním bít. Poražený přijde o život i majetek.“ Potom Erex vypověděl, co ho k jeho cestě vedlo a za co by se měl tomu rytíři odvděčit. „Já ti pro ten souboj obstarám skvělé zbraně i dobrého koně,“ nabídl mu pán domu.

Erex mu za jeho dobrou vůli poděkoval a pak se odebrali na lože. Sám se pramálo obával toho, co ho čeká. Ráno vstal a vydal se do kostela, aby vyslechl mši.

26

K čemu tak velká slova?

Evida, jeho milovaná, ho doprovázela a společně se svěřili do rukou Božích. Po ranním nápoji si Erex oblékl zbroj, nasedl na svého koně a nevzepřel se o třmeny, ani o předek sedla. Vysadil k sobě svou milou, ač měl její šat malou cenu.

4.

Poté se Erex vydal na pláň, kde se hra konala. Uviděl tyč i jestřába, o nichž mu řekli, a blízko nich neohroženého rytíře Malpiranta na dobrém koni, jeho pannu a zlořečeného trpaslíka ohyzdného obličeje. Sešel se tam velký zástup lidí a nikdo si netroufal jestřába pro sebe nárokovat.

Erex vyjel vpřed a tyč uchopil, načež zvolal silným hlasem, aby ho všichni v okolí slyšeli: „Tuto tyč, kterou držím, a tohoto jestřába na ní odnáším a budu je bránit mečem pro svou pannu, jestli se někdo odváží je požadovat.“ Po těchto slovech Malpirant ve velkém hněvu vyrazil a zvolal: „Na mou věru mluvíš pošetile, neboť tohoto jestřába koupíš draze. A v sázce budou životy nás obou.“ „Budiž,“ odvětil Erex, „jen pojď, jestli se odvážíš! Protože já neselžu.“ Rozjeli se proti sobě tak prudce, že jim postroje koní praskly a oba se navzájem srazili na zem. Dopadli ale vestoje, ihned tasili meče a bili se tak tvrdě, urputně a rychle, že se štíty tříštily, přilby praskaly a brnění pod ranami povolovala. Oba byli tak zranění a znavení, že se sotva udrželi na nohou. „Odpočiňme si!“ navrhl Malpirant Erexovi. „To se nestane,“ odmítl ho Erex, „a dřív tu přijdeš k mnoha velkým ranám a vypustíš duši, nebo já padnu!“ Nato zdvihl meč obouruč a rozsekl mu přilbu a velkou část lebky. Malpiranta úder srazil na zem a Erex stál nad ním připravený opět zaútočit. Malpirant pravil: „Ušetři mě, dobrý rytíři, vždyť můj majetek i život jsou ve tvé moci. Já a má milovaná vám budeme sloužit, dokud budeme živi.“ „Za tu hanbu, kterou tvůj trpaslík způsobil včera mně a mé milované, si jistě zasloužíš zemřít. Já jsem totiž onen rytíř, který za vámi přišel,“ řekl Erex. „Pravdaže jsem se zachoval špatně,“ odpověděl Malpirant, „přesto bych byl rád, abyste mi daroval život.“ „Protože ses teď vydal do mé moci a vzdal se mi, vydáš se se svou milovanou a trpaslíkem na hrad Kardigan a požádáš královnu o milost, jakou ti prokáže. Pověz jí, že tam zítra přijdu i se svou nejmilejší,“ řekl Erex.

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři

27

Malpirant rád souhlasil a svou cestu neodkládal, protože hodlal dodržet svůj slib a slovo, které dal Erexovi. Opustil hrad a jeho přátelé a příbuzní tam zůstali kvůli jeho porážce smutní a zarmoucení. Malpirant ve své cestě neustal, dokud nedorazil ke hradu Kardiganu a před královu síň. Tam sesedl z koně. Uvnitř meškali Gauvain a Kæi, rádce krále Artuše, a mnoho dalších rytířů a ptali se, co se stalo. Viděli totiž, jak je jeho štít roztříštěný, brnění posekané a on sám poznamenaný velkými ranami. „Dobří lidé,“ odpověděl, „kde je královna? Musím s ní vyřídit neodkladnou záležitost, která ji potěší. Jsem povinován svou ctí promluvit o tom nejdříve s ní.“ Gauvain vzal Malpiranta za ruku a odvedl ho i jeho milou a trpaslíka před krále s královnou. Malpirant nejprve dvorně pozdravil krále a pak předstoupil před královnu, padl před ní na zem, vybraně a vznešeně ji pozdravil a promluvil tak, aby ho všichni okolo slyšeli: „Má paní královno, jsem přemožen a poražen. Já, má nejmilejší i trpaslík jsme sem posláni, abyste nám prokázala takovou milost, jakou budete chtít. V souboji nade mnou zvítězil přechrabrý rytíř Erex. Ten se nyní veselí na hradě jménem Roson se svou milovanou, kterou nedávno pojal za manželku. Je tak sličná a dvorná, že jí po širém kraji není rovno. Já jsem ještě nikdy v žádném souboji nepodlehl. Vyneste tedy v naší věci rychle rozsudek s větší shovívavostí, než zasluhujeme. Vězte také, že sem Erex zítra přijde se svou krásnou milou.“ „Zajisté si zasloužíš zemřít,“ řekla královna, „za potupu, již tvůj trpaslík způsobil mé dívce a mému rytíři. Podle nás nemáš nárok na slitování, ale největším vítězstvím je přemoci vlastní hněv a pomoci tomu, komu je pomoci třeba, ačkoliv toho není hoden. Proto povstaň, rytíři, i se svým doprovodem a buď vítán.“ Malpirant poděkoval královně za svůj život a svobodu. Poté královna poslala služebníky, aby převzali jejich koně a šaty a postarali se o ně. Zavolala také lékaře, aby ošetřili jeho rány, a všechno to bylo provedeno skromně a s jemnou péčí. Král Artuš Malpiranta přijal do své družiny a ten v ní byl vážený a ve velké přízni.

5.

O Erexovi je třeba povědět, že se po onom souboji zdržel na jmenovaném hradě. Jarl tohoto hradu se jmenoval Balsant a pozval Erexe a řadu dalších na hostinu. Ale ať prosil, jak prosil, Erex se chtěl neprodleně vrátit se svou milou a jejím otcem. Když se to jarl dozvěděl, dal na své náklady ihned vystrojit hostinu a sám ho se svými muži následoval. Na hostině Erexe všichni pro jeho velký čin oslavovali. Časně ráno 28

K čemu tak velká slova?

se pak Erex chystal k odjezdu a jarl mu určil třicet rytířů jako doprovod, daroval mu dva koně a mnoho dalších cenností. Také je část cesty vyprovodil a rozloučili se jako přátelé.

Erex a jeho paní pak pokračovali až ke hradu, kde pobýval král Artuš. Sám král jim vyšel vstříc a pomohl paní ze sedla. Pak se jí ujala královna a shledala, že šaty, které má dívka na sobě, si žádají její štědrosti. O tu nebyla nouze, protože královna pannu oblékla do skvostně zdobených šatů ze vzácné látky, které nestály méně než deset marek zlata, a pláště taktéž z cenné tkaniny, který byl lemovaný bílou kožešinou, měl proužky z černé soboliny i zlaté tkanice, což mu ještě přidávalo na kráse.

A ačkoliv dívčin oděv svítil do daleka, linula se z jejích vlasů záře větší než z toho zlata. Královna ji vzala za ruku a odvedla se svými dívkami do královské síně, kde čekal Artuš se svou družinou a Erexem. Král vstal královně na pozdrav a pannu si posadil k sobě. On i celý dvůr na ni hleděli a podivovali se nad její krásou. Ona se však poněkud zarděla, jak ji do sálu přivedli, neboť nebyla uvyklá tolika lidem. Její tvář dostala barvu rudé růže a zároveň bělostné lilie, nebo také krůpěje krve na právě padlém sněhu či slunečních paprsků za bezmračného dne. Její chůze i držení těla při sezení, jako ostatně celé její vystupování, bylo, jak má být. Královna pak řekla králi: „Ten, kdo prokázal takovou statečnost a odvahu a nadto přivedl na náš dvůr takovouto dívku, je hoden velké cti. Ať je tedy nám všem vítán.“ „Pravda,“ odvětil král, „krásnější pannu jsem jakživ neviděl. Souhlasí­‑li dvůr a pokud všichni soudí, že ji lze prohlásit za nejpůvabnější a nejdvornější ze všech dívek na našem dvoře, chci od ní dostat polibek, který jsem si vydobyl svým kopím.“ S tím král svou řeč zakončil a všichni jednohlasně souhlasili, že tuto žádost má vyplnit jen a jen ona. Takové bylo rozhodnutí všech a král se otočil k panně se slovy: „Krásná panno, tento polibek ti dávám prost vší záludnosti a zlých úmyslů, zato ze svaté lásky a dobré vůle, neboť dokud budeme oba žít, bude ti tato čest právem náležet a nikdo nás nebude moci podezřívat z ničeho nekalého.“

6.

Erex požádal krále Artuše, že chce slavit svou svatbu, a král mu dal svolení a sám poslal zprávu po celé říši králům, jarlům a dalším význačným mužům. Vyzval je, aby k němu přišli na svátek pinizdagar,5 který někteří nazývají též pentecost nebo hvítas5

Pinizdagar: svatodušní svátky, letnice.

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři

29

Resumé

The aim of this book is to introduce the Czech reader to the world of knightly epic at the court of Hákon Hákonarson the Old of Nórway as well as to that of later Icelandic chivalric fiction. Four primary texts were chosen to present the riddarasǫgur – two translated (primary) chivalric sagas and two original (secondary) chivalric sagas.

The first group is represented by the Erex saga and the þáttr Af Runzivals bardaga, the Icelandic texts by the Tristrams saga ok Ísoddar and the Bærings saga fagra. An introductory essay is also included, summarizing the main traits of the genre and its place in the Old Norse literary and cultural tradition. A short bibliography will help readers quickly gain access to selected secondary works and engage with the topic further.

Resumé

161

K ČEMU TAK VELKÁ SLOVA? Staroseverská rytířská literatura I. Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 1. svazek ediční řady Medium Ze staroseverštiny přeložila a úvodní studií opatřila Markéta Ivánková Jazyková redakce Klára Kunčíková Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2018