Martin Štefek: Kádry rozhodují, ovšem

KÁDRY ROZHODUJÍ, OVŠEM Předjaří, pra žsk é j a ro a p o čátky norm a li za c e v proměná c h syst ém u nom en k la t u ry ÚV KS Č

Martin Štefek

KÁ D RY ROZ H O D U J Í, OVŠEM Předjaří, p ra žsk é j a ro a p o čátky n orm a li za c e v proměnác h syst é m u no m e n k la t u ry ÚV KS Č

Martin Štefek

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Štefek, Martin Kádry rozhodují, ovšem : předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému nomenklatury ÚV KSČ / Martin Štefek. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. – 151 stran. – (Humanitas ; 11. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-905-4 329.15 * 329.15:005.95/.96 * 321.015 * 328/329 * (437) * (048.8) – Komunistická strana Československa. Ústřední výbor – komunistické strany – Československo – kádrová politika komunistické strany – Československo – 1961–1970 – pluralismus (politologie) – Československo – politika a vláda – 1961–1970 – monografie 329 – Politické strany a hnutí [15]

Recenzovali prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D. doc. PhDr. Tomáš Vilímek, Ph.D. © Martin Štefek, 2019 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-905-4 (print) ISBN 978-80-7308-906-1(online : pdf)

Obsah Předmluva 7 Úvod: Sovětologie na cestě k pluralismu 9 Nomenklatura v kontextu modernizace 20 Proměny „Novotného režimu“ 23 Kádrová politika ÚV KSČ v „předjaří“ 34 Rozpad systému nomenklatury v roce 1968 39 S Dubčekem proti Dubčekovi 65 Listopadové zasedání ÚV KSČ 73 Výkonný výbor předsednictva ÚV KSČ 77 Byro pro řízení stranické práce v českých zemích 80 Prozatímní kádrové pořádky z roku 1969 82 Triumf „realistů“ 85 Kádrováci rozhodují o všem 101 „Dr. Peter“ a jeho návraty 103 Průběh prověrek 107 Kádrový pořádek ÚV KSČ z roku 1970 110 Výměna členských legitimací 113 Závěr 124 Seznam zkratek 129 Bibliografie 131 Jmenný rejstřík 141 Věcný rejstřík 144 Resumé/Summary 145

Předmluva V šedesátých letech se Československo dostalo do centra zájmu západních společenských vědců. Zejména pro angloamerickou sovětologii1 bylo dění v zemi cenným zdrojem poznání o možnostech proměn režimů sovětského typu. Toto zaujetí přirozeně nepolevilo ani v letech sedmdesátých, kdy začaly vycházet první analýzy pražského jara. Již před koncem osmdesátých let byl osmašedesátý rok díky zahraniční produkci (za nemalého přispění emigrace z Československa) nejpodrobněji zmapovanou epizodou československých moderních dějin. Kniha Kádry rozhodují, ovšem sleduje půl století od potlačení pražského jara vzestup a pád reformní koncepce na pozadí proměn jednoho z klíčových mocenských mechanismů režimu – systému nomenklatury. Práce vznikla výrazným zkrácením a částečným doplněním textu dizertační práce obhájené v roce 2017 na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Svůj výzkumný záměr jsem rámoval konceptem pluralismu, zejména Skillingovou teorií, jež byla v šedesátých a sedmdesátých letech na poli sovětologie dominantní badatelskou perspektivou. V dizertaci jsem se zabýval předpoklady disperze moci. Studiem proměn mocenských mechanismů v tehdejší ČSSR (a okrajově i v NDR) jsem dospěl k hypotéze o souvislosti mezi způsobem provádění kádrové politiky a pluralizací (či opětovnou centralizací). Zachycení proměn systému nomenklatury je hlavním cílem předkládaného textu. Druhým cílem je úvaha o „pluralismu“ jakožto jednom z nezanedbatelných intelektuálních zdrojů československé reformy. Kniha by tak měla přispět novým pohledem do již velmi rozvinuté debaty o kořenech pražského jara. Vzájemné ovlivnění mezi angloamerickou a československou akademií rozebírám v prvních dvou kapitolách. Ve druhé kapitole se dále zabývám prvními debatami o možné ­reformě 1 Dodnes neexistuje konsenzus ohledně významu pojmu „sovětologie“. Sama sovětologická komunita se neshodla na definování předmětu zájmu, nikdy nevznikla jasně rozpoznatelná „sovětologická škola“. Vágní používání pojmu v této práci plyne z faktu, že různí společenští vědci používali pojem různě. K diverzitě sovětologie viz Unger, Aryeh L., „On the Meaning of ‚Sovietology‘“, Communist and Post-Communist Studies 31, 1998, č. 1, s. 17–19. předmluva 7

s­ ystému ­nomenklatury, jenž se pak zcela zhroutí v roce 1968. Třetí kapitola popisuje reálie pražského jara na pozadí tohoto zhroucení. Přirozeně sleduji též praxi provádění kádrové politiky, zejména v ústředních orgánech strany. Ve čtvrté a páté kapitole pak mapuji (znovu)obnovení systému nomenklatury po invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy. Práce je primárně určena zájemcům o studium fungování vybraných mocenských mechanismů režimu a těm, kteří se se základními událostmi sledovaného období již seznámili. S ohledem na stav bádání, tematické zaměření práce a její rozsah se o mnohých důležitých tématech „předjaří“, pražského jara a rané fáze normalizace rozepisuji jen stručně.

Za podnětné připomínky k textu vděčím Paulu Chaistymu, Janu Mervartovi a recenzentům knihy Miroslavu Vaňkovi a Tomášovi Vilímkovi. Za mnohé inspirativní rozhovory o vývoji disciplíny děkuji Archiemu Brownovi a Davidu Priestlandovi. Za skvělou spolupráci děkuji rovněž Vydavatelství FF UK. Rukopis by nevznikl bez podpory mé partnerky Moniky Červenkové. Knihu věnuji své matce Vladimíře Štefkové, jež stojí za cestou, kterou jsem se v životě vydal.

8

kádry rozhodují, ovšem

Úvod: Sovětologie na cestě k pluralismu This is Ground Control to Major Tom You’ve really made the grade And the papers want to know whose shirts you wear Now it’s time to leave the capsule if you dare This is Major Tom to Ground Control I’m stepping through the door And I’m floating in a most peculiar way And the stars look very different today For here Am I sitting in a tin can Far above the world Planet Earth is blue And there’s nothing I can do Druhá sloka z Bowieho písně Space Oddity (1969)

Singl Space Oddity vyšel krátce před startem Apolla 11. Jen málokterá píseň v dějinách pop music podobně zřetelně evokuje generační zkušenost šedesátých let. Zaznívá v ní fascinace dobýváním vesmíru, která, byť záhy vyprchala, souvisela s nárůstem zájmu o moderní vědu a důsledky, které plynuly z jejího rapidního rozvoje (třetí sloka, v níž je majoru Tomovi ze Země ohlášen „problém“, navozuje pocity osamocení a odcizení světu).2 V písni je otisknut distinktivní charakter doby. „Kosmický věk“ začal historickým úspěchem sovětského kosmického programu – vypuštěním umělé družice Sputnik na oběžnou dráhu Země v říjnu 1957. Úspěch to byl vskutku ohromující, vezmeme-li v úvahu rychlost, s jakou v SSSR po válce došlo k rozvoji raketové techniky (počátek programu bývá datován rozhodnutím J. V. Stalina založit Speciální komisi pro reaktivní

2 Srv. Potter, Michael K. a Cobb, Cam, „David Bowie and Death“, in Theodore G. Ammon (ed.), David Bowie and Philosophy. Rebel Rebel, Chicago, Open Court, 2016, s. 112–113; McLeod, Ken, „Space Oddities: Aliens, Futurism and Meaning in Popular Music“, Popular Music 22, 2003, č. 3, s. 341. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 9

t­echnologii ke dni 13. května 1946),3 i fakt, že před válkou Stalin decimoval vojenský výzkum podepisováním rozsudků smrti mnoha specialistům na danou oblast.4 V potaz je třeba vzít i to, že oddělování dialektického materialismu od vědy bylo výrazem teprve krátce trvající destalinizace.5 Vypuštění první umělé družice mělo nezanedbatelný vliv na západní veřejné mínění6 v době vrcholících příprav na Expo 1958 v Bruselu. Světová výstava měla nabídnout srovnání dvou soupeřících bloků. Sovětští představitelé, jež účast na výstavě od počátku chápali jako příležitost demonstrovat svoji (dočasnou) technologickou převahu, mohli na poslední chvíli rozšířit arzenál technických vymožeností o maketu první umělé družice.7 Sputnik se stal hlavním lákadlem sovětského pavilonu, který přímo sousedil s pavilonem americkým. Jejich vzájemná poloha vzhledem k celému konceptu výstaviště měla budit dojem konvergence.8 Myšlenka o sbližování ostatně byla jedním ze závěrů, který mohli návštěvníci vyvodit.

Nikita Chruščov, jehož rozporuplná éra je spojena s „nejnapjatějším a nejnebezpečnějším obdobím studené války“,9 si po Sputnicích mohl vychutnat mezinárodní slávu ještě jednou. Z Bajkonuru dne 12. dubna 1961 zcela potají odstartovala raketa R-7 nesoucí 3 Gerovitch, Slava, „Stalin’s Rocket Designers’ Leap into Space: The Technical Intelligentsia Faces the Thaw“, Osiris 23, 2008, č. 1, s. 193. V potaz je však třeba vzít skutečnost, že sovětský program po válce čerpal z německých zkušeností. Srv. Priestland, David, The Red Flag. A History of Communism, New York, Grove Press, 2009, s. 344.

4 Gerovitch, „Stalin’s Rocket Designers’ Leap into Space, s. 189–190. Ve třicátých a čtyřicátých letech byl ostatně vězněn i Sergej Korolev, vynálezce rakety R-7, jež byla nosičem Sputniků i Vostoku 1. Srv. Brown, Archie, Vzestup a pád komunismu, přel. O. Svatoň, Praha, Jota 2011, s. 324.

5 Vucinich, Alexander, „Science“, in Allen Kassof (ed.), Prospects for Soviet Society, London, Pall Mall P­ ress, 1968, s. 342–343.

6 Například ve Velké Británii podle průzkumu z listopadu 1957 krátkodobě převážil počet lidí, kteří věřili ve vědeckou nadřazenost SSSR nad USA. Srv. Almond, Gabriel A., „Public Opinion and the Development of Space Technology“, The Public Opinion Quarterly 24, 1960, č. 4, s. 553–572.

7 Srv. Siegelbaum, Lewis, „Sputnik Goes to Brussels: The Exhibition of a Soviet Technological Wonder“, Journal of Contemporary History 47, 2012, č. 1, s. 120–136.

8 Reid, Suzan, The Soviet Pavilion at Brussels ’58: Convergence, Conversion, Critical Assimilation, or Transculturation? CWIHP Working Paper #62, 2010, s. 19. Online: https://www.wilsoncenter.org/publication/the-soviet-pavilion-brussels-58-convergence-conversion-critical-assimilation-or.

9 Priestland, The Red Flag, s. 348.

10

kádry rozhodují, ovšem

modul Vostok 1 s Jurijem Gagarinem, který po asi devíti minutách letu jako první člověk na vlastní oči spatřil Zemi z vesmíru. Po jednom obletu planety Gagarin bezpečně přistál10 a záhy se stal celosvětovou celebritou. Událost posloužila Chruščovovi, který prohlásil, že let do vesmíru představuje „nový triumf Leninových idejí a potvrzení správnosti marxisticko-leninského učení“, a Gagarinův úspěch spojil se směřováním ke komunismu.11 Půl roku po letu se v Moskvě konal XXII. sjezd KSSS, na němž generální tajemník vyhlásil plán vybudování komunismu do roku 1980. Jak podotýká Slava Gero­vitch, směřování ke komunismu mělo dvě zásadní složky: konstrukci „materiálně-technické základny“ a rozvoj „nového sovětského člověka“; sovětský kosmonaut byl jeho ztělesněním.12 Na sjezdu, jehož závěry mohou být interpretovány jako snaha o posílení role ideologie režimu, však došlo k jedné nikoliv nepodstatné ideologické korekci. Program KSSS z roku 1961 totiž revidoval roli vědy, která v programu nebyla pojata jako pouhá součást „nadstavby“, ale nově se s ní počítalo jako s „produktivní silou“.13 V době, kdy se téma důsledků modernizace a vědeckého rozvoje dostalo do popředí zájmu západních společenských věd, byly úspěchy sovětského kosmického programu jedním z podnětů pro reinterpretaci fungování komunistických režimů. Nutno říci, že dobová pojednání poskytovala celou řadu často konfliktních odpovědí na otázky spojené s důsledky vědeckotechnického pokroku.

A na pozadí těchto různorodých odpovědí se formovaly i československé reformní úvahy, které vyvrcholily v roce 1968. Souhlasím zde s tezí Pavla Koláře, který se na pražské jaro dívá jako na jakýsi

10 Doran, Jamie a Bizony, Piers, Gagarin. Pravda o legendě, přel. D. Krýsl a O. Nádvorník, Praha, BB Art, 1999, s. 109–121.

11 Barkhoorn, Frederick C., Soviet Foreign Propaganda, Princeton, Princeton University Press, 1964, s. 200.

12 Gerovitch, Slava, „,New Soviet Man‘ Inside Machine: Human Engineering, Spacecraft Design, and the Construction of Communism“, Osiris 22, 2007, č. 1, s. 135–136.

13 Miller, Robert F., „Organizing for the Scientific and Technical Revolution“, in Thomas Rigby a Robert F. Mil­ ler (eds.), Political and Administrative Aspects of the Scientific and Technical Revolution in the USSR, Canberra, Australian National University, 1976, s. 76. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 11

„intelektuální transfer“ mezi domácí a zahraniční vědou,14 a pokusím se do debaty o jeho inspiračních zdrojích vnést jednu novou perspektivu.

Zmínkou o Sputniku začíná úvod jedné z nejvěhlasnějších knih politické teorie druhé třetiny 20. století – Arendtové práce The Human Condition (v překladech Vita activa) z roku 1958. Vypuštění první umělé družice, jemuž Arendtová přikládala význam převyšující objev rozbití atomu,15 bylo počátečním motivem úvah, které ve svých textech rozvíjela během šedesátých let. Vzdalování od zemského povrchu a současné zmenšování pozorovaného prostoru chápala jako odcizení člověka od světa;16 v dobývání vesmíru viděla metaforu hledání „Archimédova bodu“. „Shlížíme-li z tohoto bodu na všechno, co se děje na Zemi i na různé lidské činnosti, […] budou se nám tyto činnosti vskutku jevit jako ‚zjevné chování‘, které je možné snadno studovat týmiž metodami, jakými studujeme chování laboratorních krys.“17 V citované pasáži je zřetelná kritika behavioralismu – „paradigmatu“, jež po druhé světové válce přechodně dominovalo západním společenským vědám. (Tato kritika je ostatně předpokladem k porozumění jak jejímu pojetí politiky, tak konceptu totalitarismu, který Arendtovou tolik proslavil.) Behavioralismus, který v této práci bude figurovat ještě v poněkud jiném kontextu, Arendtová pojímala nejen jako (vědeckou) perspektivu nahlížení světa, ale především jako intelektuální racionalizaci triumfu chování nad spontánním jednáním.18 První bylo spojeno s vysvětlením, druhé s porozuměním. Tento metodologický spor zde zmiňuji ze dvou důvodů.

14 Srv. Kolář, Pavel, „Pražské jaro jako průsečík evropských duchovních dějin aneb budoucnost mezi Richtou a Grausem“, in Pavel Kolář a Michal Pullmann, Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny a Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, s. 147.

15 Arendtová, Hannah, Vita activa neboli O činném životě, přel. V. Němec, Praha, Oikoymenh, 2007, s. 7.

16 Tamtéž, s. 326.

17 Arendtová, Hannah, Mezi minulostí a budoucností: osm cvičení v politickém myšlení, přel. T. Suchomel a M. Palouš, Brno, CDK, 2002, s. 246.

18 Srv. Hansen, Phillip, Hannah Arendt: Politics, History and Citizenship. Cambridge, Polity Press, 1993, s. 114. Jak uvádí John Gunnell, pojmy „behavioralismus“ a „behaviorální vědy“ implikovaly „vědeckou objektivitu“ a ve studenoválečné atmosféře se jejich užitím zamezilo riziku záměny pojmů „social science“ a „socialism“.

Gunnell, John, „The Reconstitution of Political Theory: David Easton, Behavioralism, and the Long Road to System“, Journal of the History of the Behavioral Sciences 49, 2013, č. 2, s. 191.

12

kádry rozhodují, ovšem

Zaprvé proto, abych mohl v závěru knihy připomenout jeden nenápadný, leč podnětný postřeh, který Arendtová o pražském jaru publikovala nedlouho po jeho potlačení. Zadruhé je distinkce mezi snahou o vysvětlení kauzálních vztahů (hledání příčin a upozadění originality fenoménu – vysvětlení bezprecedentního z precedentů) a porozuměním (jež je pro Arendtovou způsobem pobytu ve světě – rozumění jako součást jednání)19 cestou k pochopení, proč ve výše zmíněném „intelektuálním transferu“ šedesátých let behavioralismus sehrál nezanedbatelnou roli. Spolu s růstem zájmu o důsledky rozvoje vědy pro společnost a zejména o aplikaci vědeckých metod do politického systému se mohlo zdát být pošetilé zabývat se „politickou politikou“ – jednáním svobodného jedince. Věda o chování se tak vcelku bez rizika stala dovozním artiklem do zemí východního bloku. Arendtová, která se do všeobecného povědomí odborné i laické veřejnosti zapsala zejména knihou Původ totalitarismu, byla jednou z prvních, jež z projevů destalinizace učinila předběžné a opatrné závěry o tehdejší povaze sovětského režimu. V roce 1958 připustila, že SSSR opouští některé metody charakteristické pro totalitární vládu.20 Umělé družice a technologický pokrok však s proměnami charakteru SSSR do souvislosti nedávala.21 Společenskovědní literatura dané doby totiž nastolovala otázky vztahu vědy a techniky na straně jedné a „detotalitarizace“ na straně druhé. Jedním z nejvíce rezonujících raných příspěvků byla klasická Mooreova kniha Terror and Progress USSR z roku 1954. Autor v ní pojednával o třech možných cestách, kterými se ruská společnost může vydat: 19 Vollrath, Ernst, „Hannah Arendt and the Method of Political Thinking, Social Research 44, 1977, č. 1, s. 160–182.

20 Arendt, Hannah, „The Hungarian Revolution and Totalitarian Imperialism“, in Jerome Kohn (ed.), Thinking Without a Banister: Essays in Understanding 1953–1975, New York, Schocken Books, 2018, s. 115.

21 Tamtéž, s. 155. Oněmi totalitárními „metodami“ Arendtová mínila primárně teror. Teorie H. Arendtové se od mnoha jiných dobových pojednání odlišuje v tom, že totalitarismus pro autorku nebyl „modelem“ či „ideálním typem“, nýbrž fenoménem, jehož esencí byl teror uplatňovaný v (nacistických) koncentračních táborech.

Metodologicky se tedy jedná o přístup zcela nesourodý s nominalistickými definicemi jiných věhlasných autorů. Arendtové opus magnum sice vedle třetí říše pojímá také stalinský SSSR jako druhý příklad totalitárního systému, klíčové pasáže Původu totalitarismu (zejména dvanáctá kapitola) však vycházejí dominantně z německé zkušenosti. Srv. Arendtová, Hannah, Původ totalitarismu I–III, přel. J. Fraňková, J. Rypka, M. Stretti, Z. Strettiová, H. Vebrová, Praha, Oikoymenh, 1996. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 13

Uvažoval o (1) pokračování totalitarismu, (2) predominanci již existujících „technicko-racionálních prvků“ nad prvky totalitárními a (3) vývoji „tradičním“. K první eventualitě však vyjádřil pochybnost, zda případná intenzifikace totalitarismu je možná „bez vážného oslabení sociálních institucí, jež jsou nezbytné pro fungování industriální společnosti“.22 Jak ještě uvidíme, zakládala tato teze konflikt s přístupy, které technologický rozvoj chápaly jako předpoklad vzniku nebo upevnění totalitarismu. Patrně nejvíce připomínaná je Friedrichova definice23 totalitárních společností, jejichž vybrané charakteristické znaky (které činily komunismus a fašismus historicky unikátními fenomény) měly být technologicky podmíněné.

Projevy destalinizace (upuštění od masového teroru, fungování „kolektivního vedení“, politická a ekonomická decentralizace) spolu s vědeckotechnickými úspěchy přiměly západní badatele přehodnotit pohled na fungování sovětského systému. Ten byl od počátku studené války silně ovlivněn právě tzv. teorií totalitarismu. Je třeba podotknout, že neexistovala žádná obecná teorie totalitarismu. Při studiu dějin politického myšlení 20. století narazíme na metodologicky a žánrově velmi různá pojetí, jejichž konotace i denotace zpravidla byly v zásadním konfliktu. Některé z množství definic sice vykazují jistou vzájemnou rodovou příbuznost, v zásadě však byl totalitarismus vším možným.24 Například byl, jak píše Abbott 22 Moore, Barrington Jr, Terror and Progress USSR: Some Sources of Change and Stability in the Soviet Dictatorship, New York, Harper Torchbooks, 1954, s. 223.

23 Obecně známou definici totalitarismu Friedrich představil v roce 1953 na konferenci v Bostonu, kterou sám pořádal. Totalitární společnosti měly mít (1) oficiální ideologii, (2) jednu masovou stranu, (3) technologicky podmíněný monopol na zbraně a (4) na masovou komunikaci, (5) systém teroristické policejní kontroly. Srv. Friedrich, Carl J., „The Nature of Totalitarianism“, in Carl J. Friedrich, Totalitarianism, New York, Grosset & Dunlap, 1964 [1954], s. 52–53. Friedrichovo pojetí však nebylo něčím zcela novým. Nápadně se podobalo ­Hayesově definici, v níž totalitarismus již před válkou definoval jako „vládu diktátora operujícího prostřednictvím jediné politické strany, jež je tvořena zpravidla malou minoritou národa, která je […] přísně disciplinována a vybavena monopolem prostředků ovlivňujících veřejné mínění a vynucování vůle vlády. Každá totalitární vláda plně ovládá […] armádu, všudypřítomnou tajnou policii, všechny školy a univerzity, rádia, biografy, telegrafy a telefony, kazatelny, všechny organizace mládeže, organizace ekonomické, sociální a kulturní“. Srv. Hayes, Carlton J. H., „The Challenge of Totalitarianism“, The Public Opinion Quarterly 2, 1938, č. 1, s. 21.

24 Jelikož hovořím o konceptu totalitarismu jakožto o kapitole v dějinách sovětologie (aplikovatelnost či užitečnost konceptu zde není tématem), opomenu zde zajímavé, leč pro tuto práci redundantní spory o stáří totali14

kádry rozhodují, ovšem

Gleason, autor standardní učebnice o dějinách konceptu totalitarismu, „významným mobilizujícím a sjednocujícím konceptem studené války“.25 V jiném textu Gleason podotkl, že totalitarismus není pouze popisovaným fenoménem, ale také jakousi generační perspektivou.26 Fakt, že se tento koncept úzce vázal s mnohým, co k padesátým létům v politice USA patřilo,27 dobře vysvětluje jeho neotřesitelnost v prvních přibližně patnácti poválečných letech. Teo­ rie totalitarismu se v západní akademii rozvíjely paralelně s poněkud nekompatibilním behavioralismem, jenž se v příhodnou chvíli28 stal jedním ze zdrojů první vlny tzv. revizionismu. Ne náhodou se prosazuje spolu s ústupem antiintelektuální atmosféry mccarthismu a nevyhnutelně překonává „schisma mezi kremlologií, deduktivním uvažováním a často přízračnou evidencí na straně jedné, a vědeckou tvorbou konceptů, empiricismem, verifikací a konstrukcí teorií na straně druhé […]“.29 Behavioralisté usilovali o (1) vyšší metodologické sebevědomí, (2) kvantifikaci, (3) realističtější komparativní kategorie, (4) formování testovatelných hypotéz;30 koncepty a přístupy vycházející z tohoto „paradigmatu“ byly zamýšleny jako prostředky tarismu, hledání historických analogií atp. Vzhledem k tomu, že ústup od konceptu počátkem šedesátých let byl především metodologickou volbou, musím zmínit a zdůraznit fakt, že teoretikové totalitarismu nikdy nevytvořili společný rámec pro analýzu. Takový by totiž předpokládal shodný epistemologický zdroj. Už jen fakt, že dva patrně nejvýznamnější teoretikové totalitarismu – Arendtová a Friedrich – ztělesňují dva nekompatibilní pohledy na vědu (esencialismus vs. nominalismus), brání v uvažování o „obecné teorii“. Srv. Barber, Benjamin R., „Conceptual Foundations of Totalitarianism“, in Carl J. Friedrich, Michael Curtis a Benjamin R. Barber (eds.), Totalitarianism in Perspective. Three Views, New York, Praeger, 1969, s. 3–52.

25 Gleason, Abbott, Totalitarianism. The Inner History of the Cold War, Oxford, Oxford University Press, 1995, s. 3.

26 Gleason, Abbott, „,Totalitarianism‘ in 1984“, Russian Review 43, 1984, č. 2, s. 146.

27 Srv. Spiro, Herbert J. a Barber, Benjamin R., „Counter-Ideological Uses of ,Totalitarianism‘“, Politics Society 1, 1970, č. 3, s. 7–8.

28 Jedním z předpokladů paradigmatické změny bylo otevření SSSR západním badatelům. Od poloviny padesátých let mohli vědci využívat možnosti studijních pobytů v SSSR a v zemích východního bloku. Srv. Byrnes, Robert F., „USA: Work at the Universities“, in Walter Laqueur a Leopold Labedz (eds.), The State of Soviet Studies, Cambridge, The M.I.T. Press, 1965, s. 25.

29 Sharlet, Robert S., „Systematic Political Science and Communist Systems“, Slavic Review, 26, 1967, č. 1, s. 22.

30 Brown, Archie, Soviet Politics and Political Science, London, The Macmillan Press, 1974, s. 10–11. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 15

pro studium všech politických systémů.31 Odmítnutí konceptu totalitarismu tak mělo často charakter metodologické volby. Připomeňme slova Alexe Inkelese, který prohlásil: „[V]ětšina společenských vědců přistupuje ke studovanému předmětu s určitým konceptuálním schématem, jež můžeme nazvat modelem. Tyto modely hrají enormně důležitou roli v rozhodování, co je bráno v potaz a co je opomíjeno […].“32 Za nejopomíjenější oblast pozornosti tehdejší sovětologie byla považována reprezentace zájmů a činnost zájmových skupin. Pluralismus, jenž byl v popisované době dominantním konceptem angloamerické politologie, se stal jedním z hlavních přemostění výše nastíněné propasti.

O začlenění výzkumu režimů sovětského typu do rámce komparativní politologie se od přelomu padesátých a šedesátých let významně zasazoval kanadský bohemista a politolog H. Gordon Skilling. Jeho snahou bylo odmítnout dosavadní zdůrazňování unikátnosti a zaměřit se na to, co všechny systémy sdílejí.33 Do paměti zainteresované veřejnosti se pak asi nejvíce zapsalo dílo Zbigniewa Brzezinského a Samuela Huntingtona Political Power: USA/USSR, poprvé publikované v roce 1964. Lze ho považovat za první rozsáhlejší akademickou práci, jež se pokusila zacelit propast mezi obory a odmítnout tak „esoterický kult kremlologie“ na straně jedné a obdivování americké jedinečnosti na straně druhé.34 Ačkoliv výstupy práce v zásadě stvrzují dichotomický přístup charakteristický pro předchozí období, způsob kladení výzkumných otázek předjímá pozvolný ústup od konceptu totalitarismu.35 Leitmotivem knihy 31 Almond, Gabriel A. a Roselle, Laura, „Model Fitting in Communism Studies“, in Frederic J. Fleron a Erik P. Hoffmann (eds.), Post-Communist Studies and Political Science. Methodology and Empirical Theory in Sovietology. Boulder, Westview Press, 1993, s. 33.

32 Inkeles, Alex, „Models and Issues in the Analysis of Soviet Society“, Survey 60, 1966, s. 3.

33 Skilling, H. Gordon, „Soviet and Communist Politics. A Comparative Approach“, The Journal of Politics, 22, 1960), č. 2, s. 300–313.

34 Brzezinski, Zbigniew a Huntington, Samuel P., Political Power: USA/USSR, Harmondsworth, Penguin Books, 1978, s. 3.

35 Zbigniew Brzezinski prodělal zajímavý myšlenkový vývoj. Zatímco ještě na začátku šedesátých let tento „teo­retik totalitarismu“ považoval koncept za analyticky užitečný, v citované práci z roku 1964 již pojem nepoužívá. Navíc odmítl spolupracovat na reprintech knihy Totalitarian Dictatorship and Autocracy, kterou v roce 1956 napsal se svým učitelem C. J. Friedrichem. Srv. Engerman, David C., „Pád totalitarismu a vzestup ­Zbigniewa 16

kádry rozhodují, ovšem

je snaha o rozpoznání podobností a rozdílností systémů, jejich silných a slabých stránek, a nalezení odpovědi na otázku, zda se oba systémy stávají podobnými (autoři tematizují konvergenci obou systémů, jakkoliv ji v knize v zásadě vylučují).36 Tento přístup implikoval logickou nezbytnost „přenesení“ konceptů jako ideologie, participace, zájmové skupiny, jež byly do té doby přiřazovány pouze k jedné, nebo druhé třídě. Jedním ze zásadních poznatků autorů je teze, že modernizace a industrializace produkuje vyšší diverzitu a komplexitu společnosti, vyšší bohatství podkopává ideologickou ortodoxii. Dochází k závěru, že industriální společnost (i ta sovětská) je nevyhnutelně pluralistická.37 Tato myšlenka nebyla v dobové diskusi ojedinělá. Obdobně argumentoval i David Apter v patrně nejproslulejším díle o teorii modernizace šedesátých let. Modernizaci definoval jako „proces vědomého řízení a kontrolování společenských důsledků zvýšené diferenciace rolí a organizační komplexity ve společnosti“.38 Jelikož výsledkem modernizace nemusela být demokracie, nahradil konvenční kontinuum totalitarismus – demokracie kontinuem monismus – pluralismus.39 Apter tak byl dalším z řady společenskovědních velikánů, pro něž totalitarismus jakožto analytická kategorie přestal být užitečný. Ideologie, které byly v různých definicích její integrální součástí, se v jeho očích stávaly „vulgárními“ s nástupem ideologie modernity – vědy,40 jež se může stát prostředkem pro řízení společnosti.41 (Jak uvidíme v další kapitole, tyto nikoliv ojedinělé teze byly zásadní součástí výše zmíněného „intelektuálního transferu“.) Zároveň však komplexita industriální společnosti vede k decentralizaci a ke vzniku pluralistických skupin.42 Tato teze se v rámci „sovětologie“ stala velmi záhy široce akceptovanou.

B­ rze­zinského“, in Charles Gati (ed.), Zbig. Strategie a státnické umění Zbigniewa Brzezinského, přel. P. Dufek, Brno, CERAC Publishing, 2016, s. 66.

36 Brzezinski a Huntington, Political Power: USA/USSR. 37 Tamtéž, s. 9–11.

38 Apter, David E., The Politics of Modernization. Chicago, The University of Chicago Press, 1965, s. 56.

39 Tamtéž, s. 22.

40 Tamtéž, s. 318.

41 Tamtéž, s. 344.

42 Tamtéž, s. 394, 447. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 17

Zakládajícím „manifestem“ pluralismu na poli „sovětologie“ byl Skillingův článek „Interest Groups and Soviet Politics“ publikovaný v roce 1966. Není bez zajímavosti, že Skilling v něm čerpal z prací Oty Šika, Michaela Lakatoše a Zdeňka Mlynáře, kteří ve svých textech o činnosti zájmových skupin v tehdejším Československu pojednávali (podrobněji viz kapitola Nomenklatura v kontextu modernizace).43 Míra aktivity skupin byla hlavním kritériem Skillingovy typologie autoritářských režimů: Kvazitotalitarismus se vyznačuje limitovanou kapacitou skupin pro nezávislé jednání, v teorii jsou zájmové skupiny považovány za nelegitimní. V konzultativním autoritarismu je do rozhodovacího procesu vtažen širší okruh aktérů, jako např. ekonomové či vědci.

Tento typ však není charakterizován silným skupinovým konfliktem.

Kvazipluralistický autoritarismus se projevuje vyšším stupněm skupinového konfliktu a interakcí mezi stranickým vedením a neinstitucionalizovanými skupinami, jež mají vliv na politický proces. Čtvrtý typ, demokratizující a pluralistický autoritarismus, který však není plně demokratický ani plně pluralistický, schvaluje institucionalizaci skupin, jež hrají důležitou roli v procesu tvorby politiky. Poslední typ, anarchický autoritarismus, byl vyvozen z čínské zkušenosti v době tzv. kulturní revoluce, kdy docházelo k intenzivním střetům soupeřících skupin.44 Zavedení pluralismu do sovětologie bylo zároveň aplikováním Eastonova systémového modelu, který byl zamýšlen jako univerzální rámec pro studium všech politických systémů.45 Jeho použití při studiu režimů sovětského typu (zejm. uvažování o „vstupech“ 43 Skilling, H. Gordon, „Interest Groups and Communist Politics“, World Politics 18, 1966, č. 3, s. 435–451. Skil­ ling rozdělil skupiny působící v režimech sovětského typu do pěti typů podle jejich schopnosti artikulovat zájmy: (1) vůdčí skupiny a frakce na vrcholu mocenské pyramidy hrající rozhodující roli při tvorbě politiky; (2) oficiální či byrokratické skupiny schopné artikulovat své zájmy (armáda, bezpečnost, straničtí aparátčíci, státní byrokraté a manažeři); (3) intelektuálové (spisovatelé, novináři, vědci, ekonomové); (4) široké sociální skupiny na „základně mocenské pyramidy“ (dělníci, rolníci, národnostní a náboženské skupiny a další); (5) v rámci každé ze čtyř kategorií existují navíc „názorové skupiny“. Skilling, H. Gordon, „Group Conflict and Political Change“, in Chalmers Johnson (ed.), Changes in Communist Systems, Stanford, Stanford University Press, 1970, s. 216–217.

44 Tamtéž, s. 222–229.

45 Skilling, „Interest Groups and Communist Politics“, s. 439. Současně je třeba zdůraznit, že aplikace této teo­ rie nebyla věcí úzké skupiny badatelů. O existenci zájmových skupin v nedemokratických režimech pojednával 18

kádry rozhodují, ovšem

do systému) bylo nevyslovenou kritikou modelu totalitarismu, jenž byl zaměřen na „výstupy“.46 Debata o důsledcích modernizace a z ní plynoucí pluralizace se v dané době stala nejen významnou badatelskou perspektivou na Západě, ale také nezanedbatelným zdrojem úvah reformátorů v zemích východního bloku (viz následující kapitola). Jak bylo uvedeno v předmluvě, budu se v této knize zabývat pouze jedním z aspektů těchto procesů – důsledkem pro funkci rekrutování kádrů. Nejedná se přitom o nahodilý výběr oblasti zájmu. Na úplném počátku jsem pracoval s hypotézou, že nastolení seriózní debaty o důsledcích modernizace dříve či později povede k přehodnocení způsobu, jakým vládnoucí strana obsazuje vrcholné pozice v oblasti politického systému, hospodářství a společenských organizací. Zároveň jsem pojal přesvědčení, že případné pozorovatelné změny v systému nomenklatury (definice viz níže) mohou poskytnout zajímavý pohled „shora“ na disperzi moci, která je podle výše nastíněné teorie jedním z důsledků modernizace.

též „guru“ amerického pluralismu, Robert Dahl. Srv. Dahl, Robert A., „Pluralism Revisited“, Comparative Politics 10, 1978, č. 2, s. 191–203.

46 Hough, Jerry F., „Pluralism, Corporatism and the Soviet Union“, in Suzan G. Solomon (ed.), Pluralism in the Soviet Union: Essays in Honour of H. Gordon Skilling, London, The Macmillan Press, 1983, s. 43. úvod: sovětologie na cestě k pluralismu 19

Resumé/Summary This book analyses the rise and fall of Czechoslovak reform and its relation to the system of nomenklatura. Conceptually, it follows a “pluralistic” framework, primarily using Skilling’s typology of Soviet-type authoritarianism. In the first chapter, I present a description of intellectual context of the emergence of “pluralism” in the field of so-called “Sovietology”. In the 1960s, a new intellectual milieu in political science allowed scholars to focus on research areas previously forbidden by a totalitarian model. Skilling’s application of the concept of “pluralism” has probably been the most daring attempt of its kind to bridge the gap between area studies and empirical social science. Despite arousing numerous controversies, his five-fold typology of authoritarianism based on activity of vaguely defined interest groups remains an inspiring and useful device for comparative historical analysis. Moreover, the aim of this book is to thematise behavioral pluralism not only as a research framework, but also as an intellectual source for Czechoslovak reformers.

Second chapter deals with some ideological precursors of the reform. Not only the West, but the Eastern Bloc was fascinated by achievements and perspectives of modern science. In 1961, the programme of the CPSU (Communist Party of the Soviet Union) revised official attitudes toward science. Hence, the official “Marxist-Leninist” ideology was complemented by powerful discourses of a scientific-technical revolution. In Czechoslovakia, a tension occurred between the necessity of the “rationalization” of the economy given by “objective” failures of the system on the one hand, and “rigidity” of local “Neo-Stalinists” on the other. Despite this, the Party acknowledged the need for expertise; for the party intelligentsia it was more feasible to take part in the decision-making process in the mid-1960s. The presence of experts constituted a kind of “consultative element” within the Czechoslovak authoritarian structure.

In this period, some reform concepts (very often justified by scientific language) emerged. Moreover, all significant reform proposals shared one common theme – interest differentiation. At the same resumé/summary 145

time, the “pluralist” ideas of Czechoslovak “legal” scholars backed Western “revisionist” reasoning. Discussions about reform were necessarily connected with reconsiderations of the system of cadre appointments. In late 1965, the Presidium approved an internal treatise on modest change of the nomenklatura system. In this, the leadership was to retain certain criteria, “Communist consciousness” and proper knowledge of Marxism-Leninism. On the other hand, the document stressed the need for the proper education of cadres. Four months later, the Presidium approved the new nomenklatura of the Central Committee. In connection with the decentralization of the economy, approved in 1965, the concept of the list underwent appreciable change. First and foremost, there was a reduction of its scope.

More than 38 % of economic positions disappeared from the list.

Moreover, the number of actors allowed to send proposals to the party apparatus enlarged. The role of political organs of state (e.g. ministers, the chair of the National Assembly, etc.) also increased.

The greatest shift in practice of appointments occurred in 1968–1969, as I demonstrate in the third chapter. Assessing the outcomes of so-called Prague Spring, one has to distinguish between the elites’ intentional action on the one hand and spontaneous processes inside the Party and civil society on the other. Starting with the former, I assume that Novotný’s departure and Dubček’s selection to the position of the First Secretary of the Central Committee in January 1968 was not a sufficient precondition for elaboration of the reform conception. Dubček’s “interregnum” allowed decomposition of the leading role of the Party as well as a relatively free expression of conflicting societal interests. Personally and programmatically, the leadership stayed intact in the period from January to April due to the Dubček’s “waiting game”. The Action Programme, the most important outcome of the Dubček’s leadership, was approved by the Central Committee in April 1968 – long after its elaboration. The reform ideas were neither novel nor revolutionary.

Many of them originated in the mid-1960s over debates on interest differentiation. The document worked on the assumption that the Party would vaguely fuse “democratic” principles with “scientific” decision-making. Moreover, the Action Programme mentioned the 146

kádry rozhodují, ovšem

problem of the cadres policy as well. It called for the abolition of the so-called “cadre ceiling” (i.e., non-members of the Communist party were intended to be recruited to the position listed in nomenklatura). Yet, the reform of the nomenklatura system was projected not as a “democratic” measure, but as a change securing places for experts. This, basically apolitical component of the reform, substantially collided with the Šik’s plan for the transformation of economy.

It was intended that the Party would lose control over the enterprises; democratically elected workers’ councils would have a power to appoint directors. This concept was, however, incongruent with both the existing system of nomenklatura and with (a)political provisions of the Action Programme.

The Action Programme did not become a precursor of political action. Its approval came too late; the programme lagged behind more radical societal demands. During the first half of 1968 freedom of speech emerged with new interest groups established and lower Party organs starting to act independently. What was the mechanism of the change? Radical pluralization of the official structure was caused primarily by the disruption of the nomenklatura system.

Even though leading communists planned to reform some elements of the system, they did not intend to renounce cadres policy as such.

The previous rules of nomenklatura ceased to exist; the KSČ had no systemic alternative. Official tenets of the programme, however vaguely formulated, counted with alternative proposals of the candidates, open competitions and inclusion of nonpartisan.

Looking at the criticisms of Soviet leaders, we can situate all the disputes within the framework of the cadres policy. Soviet arguments over the situation in the media, and the actions of independent groups or activity of “revisionists” inside the official structure were, in fact, warnings against loosening of the Party’s control over appointments. In May, the Central Committee summoned the Party Congress and set 9th of September 1968 as a date of the meeting. This act was crucial for all subsequent events. Needless to say, elections of delegates were conducted democratically; Soviets were afraid of the threat of radical personal changes at the 14th Congress. Three days before the invasion, the “Fivefold” (Soviet, East-German, Hungarresumé/summary 147

ian, Bulgarian and Polish leaders) in cooperation with Czechoslovak collaborators elaborated on a plan for a coup. Initially military action was intended as a “backup” to the creation of the “revolutionary” government. Yet, the invasion of five Warsaw Pact armies was a great political fiasco. The kidnapping of Dubček and some other members of the Party leadership to the USSR was a futile attempt to establish a so-called collaborationist “Workers’ and Peasants’ Government”. It was a bold solution to solve the “cadre problem” at the highest levels of the Party. Armies invaded the small country to prevent the KSČ from holding the Congress. Yet, on the 22nd August, one day after the invasion, the delegates secretly assembled in the ČKD factory in the district Vysočany in Prague.

The fourth chapter traces the restoration of the nomenklatura system. On the 26th August, the “Moscow Protocol” was signed. The document was concerned, to a considerable extend, with the cadre problems. Czechoslovak leaders made a commitment to oust some “right wing” politicians from high offices, to protect “collaborators” and to invalidate the “illegal” Congress However, Dubček’s action after the arrival from Moscow resembled the “Solomonic solution”.

Even though the “illegal” Central Committee was dissolved immediately, the leadership decided to co-opt 80 new members to the “old” Central Committee. Fifty of them were members of the Vysočany’s “illegal” Central Committee. The plenary session of the “legal” Central Committee held on the 31st August adopted this measure in spite of inconsistencies with the Party’s statuses and Brezhnev’s protests.

The required resignation of Čestmír Císař and František Kriegel was balanced by the stepping down of “conservatives” Antonín Kapek, Drahomír Kolder and Oldřich Švestka. Moreover, 10 members of the “illegal” Presidium were elected as “regular” members. From August 1968 to April 1969 the leading body consisted of 21 members.

Previous Soviet strategy ended in failure. Brezhnev learned that a re-establishment of “democratic centralism” in Czechoslovakia must proceed gradually – from the top downwards. He was well aware of the fact that the radical purge in the conservative wing’s favour would not be feasible. Hence, Alexander Dubček was misused for the sake of “normalization”. Regarding the top leadership, 148

kádry rozhodují, ovšem

its transformation lasted from August 1968 to the Party Congress in 1971. It is necessary to stress that Soviet leadership supervised all crucial appointments of leading cadres. In the Presidium, the pro-reform faction disintegrated soon after the invasion. Leaving out the “new reality” given by occupation, some reformers were sceptical as for the possibilities for realisation of the Action Programme. Yet, differentiation in the Presidium – a struggle between the “dogmatic” and pro-reform” wing – had no serious impact on subsequent development. That is to say, among the leaders the so-called “realist” or “centrist” tendency swelled. An Institutional platform for this “realistic” element came into existence in November 1968. The Presidium established the so-called Executive Committee which consisted of eight members – six of them were “realists”, with only Dubček and Smrkovský believing in continuing reform. Despite the fact that the Executive Committee was illegal in terms of the Party’s statutes, it made crucial personal decisions belonging to other Party organs. In the initial phase of the leading role of the party revival, the highest political positions were at stake. In December 1968 the Executive Committee proposed candidates for ministers of the federal cabinet to the Presidium. That is to say, this action was enacted beyond rules of nomenklatura – the existing list (from 1966 – the only the KSČ had) neither included new federal institutions nor counted with the proposing body.

“Realists” in the KSČ were able to manage gradual personal changes at the top of the Party and the state structure. Yet, the scope of it was limited; Brezhnev demanded a systemic transformation. In February 1969, the Secretariat approved a provisional nomenklatura.

Compared to the former list from 1966, the scope of the new version dropped by 77.9 %. Its structure considerably mirrored a shift of the viewing of the party apparatus role. The shape of the nomenklatura concept followed, to an extent, some Prague Spring ideas. At that time, the leadership retained the right of criticism over departments’ domination over organs of the state. Besides, the document counted with proposing at least two candidates for one position, although the open competition was considered an exceptional tool.

Another move toward revival of the democratic centralism was the elaboration and approval of the nomenklatura of the Bureau resumé/summary 149

for Czech Lands. This political body was, in fact, a remnant of the Prague Spring’s federalization design. After the invasion, the Soviets categorically protested against the establishment of the Communist Party of Czech Lands. Bureau gained ground especially after Dubček’s step down in April 1969. Together with the selection of Gustáv Husák as a new First Secretary, the radical personal and institutional reconstruction occurred. First and foremost, the Executive Committee was dissolved. Its incumbents (without Smrkovský) became members of the new Presidium. After the final triumph of “realists”, considerably underpinned by the Soviets, the leadership could proceed with another systemic measure. In April, the list of nomenklatura of the “Bureau” was approved. The Bureau not only served as a platform for “conservative” politicians who had to leave the Presidium after the invasion (in the course of time, Antonín Kapek, Oldřich Švestka and Drahomír Kolder became members of the Bureau), the body considerably contributed to regaining the lost authority through the cadres policy. The Bureau’s nomenklatura consisted 1,770 positions. Even though it comprised positions related to the new federal structure, the list took over around 650 positions originally present in the Central Committee list from 1966. Roughly one half of them previously belonged to the authority of the Central Committee departments.

In September 1969, Dubček was forced to step down both from the Presidium and from the chairmanship of the Federal Assembly.

In fact, departure of the “ikon” of the Prague Spring was the precursor of a radical divorce (both rhetorically and programmatically) with the “1968”. In the praxis of the cadres policy, the “normalized” Presidium took a step towards “normalization” of the lower echelon of the Party. The September Central Committee Plenary Session endowed the Presidium with the authority to decide about personal changes belonging to the nomenklatura of the Plenum. Moreover, on the 30th September the Presidium decided to transfer some regional positions from nomenklaturas of the Bureau for Czech Lands and the Central Committee of Slovak Communist Party to the nomenklatura of the Presidium of the Central Committee. From that point, the Presidium approved considerable number of regional functionaries.

150

kádry rozhodují, ovšem

In January 1970, under Husák’s, the leadership launched the greatest personal revolution in the history of the Party (see fifth chapter).

Before starting the process, the leadership had to prepare another list of nomenklatura. That is to say, the Presidium expected high number of departures from the Party. Since the majority of crucial positions were occupied by party members, it was needed to cope with the number of urgent appointments systematically. During nine months, more than 70,000 commissions carried out interviews with more than 1.5 million party members. The purge resulted in 326,816 rank and files member leaving the Party. Nevertheless, it was not easy to find adequate substitutes for cadres who forfeit the party legitimation. An internal Presidium’s analysis, discussed in June 1970, said that 47.5 % of “right-wing opportunists” still held original positions.

Yet, only 1.9 % of them occupied political offices.

The newly re-established list of nomenklatura from 1970 was a device designated for the restoration of the pre-1968 rigid system.

Firstly, the scope of the Central Committee nomenklarura increased from 1,975 to 4,756 positions. Secondly, the influence of the apparatus was restored – the nomenklatura of departments (from pre-1968 system) was replaced by nomenklatura of the Central Committee Secretaries. Third, the new shape practically denied open competition as a means for recruitment. Despite imposing those measures, it was difficult to “normalize” the personal situation immediately.

In November 1970, one of the internal documents of the leadership stated that 26.4 % of current cadres from the nomenklatura of the Central Committee had not been approved by the proper party organ (this figure illustrates the consequence of the system disruption during the period of 1968–1969); 11.1 % of listed positions were not occupied at all. Yet, the leadership’s approach was contradictory.

Since 135,164 members of “intelligentsia” lost party membership in 1970, it was difficult to find qualified rank and file for vacant posts.

Moreover, the new course preferred political criteria to the education as the language of the scientific-technical revolution faded away.

Hence, after the dismissal of the Worker’s councils in the summer 1970, the Husák leadership re-established, numerically and functionally, the pre-1968 rigid system of nomenklatura. resumé/summary 151

Martin Štefek Kádry rozhodují, ovšem Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému nomenklatury ÚV KSČ Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 11. svazek ediční řady Humanitas Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2019