Václav Černý: Literární pondělí

LITERÁRNÍ PONDĚLÍ Texty z Lidových novin 1936–1938 Václav Černý

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2016

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Černý, Václav Literární pondělí : texty z Lidových novin 1936–1938 / Václav Černý. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. – 334 stran. – (Mnemosyne ; 14. svazek) Anglické resumé ISBN 978–80–7308–580–3 821.162.3 * 821.133.1 * 821(4) * 82–95 * 82:316.7 * 82–027.22 * (437.3) – 1936–1938 – česká literatura – francouzská literatura – evropská literatura – literární kritika – Česko – 20. století – literatura a kultura – Česko – 20. století – literární život – Česko – 20. století – eseje – texty – výbory 82 – Literatura. Literární život [11]

Tento výstup vznikl v rámci projektu „Příprava vydání textů Václava Černého publikovaných v Lidových novinách v letech 1936–1941“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2014.

Recenzoval PhDr. Michael Špirit, Ph.D.

© Miroslav Pavlík, 2016 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-580-3

Obsah Literární pondělí Čapkovy překlady francouzských básníků 13 Nová próza 15 Nová próza Nezvalova 17 Zapomenutí básníci 19 Lyrikovo satirické extempore 21 O lyrickém absolutismu 24 Zapomenutí básníci 26 Zapomenutí 27 Dva básnické debuty 29 Marnost a vykupitelství poezie 31 Kulhavý poutník 34 Hotel Sever 37 Šaldovo nadčasové 39 Knížka villonských balad 42 Básně ze staré Francie 45 Dr. Goebbels ruší kritiku 48 Humanista Gide a stalinský komunismus 50 Duch a národ 53 Básnická oslava rodné hroudy 56 André Malraux: Léta ponížení 59 Italská beletrie v roce 1936 60 Ludwig van Beethoven: Dopisy, myšlenky, vzpomínky 63 R. M. Rilke: Bozi a lidé 64 Henry de Montherlant: Dívky 65 Zapomenutý 67 Dvojí básnický překlad J. Hořejšího 69 Paul Claudel a verš 72 Nad knížkou marxistické kritiky 75 Umění jako projev ducha 78 Tváří k vesnici 81 Holanova básnická kryptografie 85

Verše na zeď 88 Gidova trilogie novelová 90 Van der Meersch, dědic Zolův 93 Sociální postavení spisovatele 95 Závadova Antipoezie 97 Knížka uhlazené snadnosti 101 Antonio Machado česky 105 Monografie o Šaldovi 107 Knížka veršů rétorických 112 Básnický pohled nazpět 114 Baladika židovského profetismu 116 Hrst lyrických knížek 120 Cesta císaře Karla IV. do Francie 123 Legenda o městě Ys 124 Z lyrických knížek 125 Monografie o Březinovi 128 Kritika marxistická 131 Romancero občanské války 134 Nový Seifert 138 Třetí díl Lidí dobré vůle 141 Máchův Máj francouzsky 144 Lidé dobré vůle, díl čtvrtý 147 O druhé republice 150 Nová kniha o Rusku 151 Nový Mac Orlan 152 Rumun o nás 153 Tři francouzské romány 155 Básníci T. G. Masarykovi 158 Monografie o F. V. Krejčím 161 Dva překlady z francouzštiny 164 Eseje Otokara Fischera 168 Nové verše Františka Nechvátala 172 Dvojí překlad ze španělského 175 Rusko čistek v české beletrii 177 Maurois dějepiscem Anglie 181 Nový překlad z Gida 183 Pátý díl Lidí dobré vůle 186

Romainsovi Pokorní 189 Román o francouzské Komuně a co s tím souvisí 192 Příspěvky k dějinám naší poezie barokní 196 Sbírka veršů socialistických 199 Básník v občanské válce 201 George Sand a autorka Babičky 203 Dvě knížky lyriky 206 Kapitola z dějin českého ducha 209 Výbor z poezie primitivů 212 Sedmý díl Lidí dobré vůle 215 Osmý díl Lidí dobré vůle 218 Dva překlady ze španělštiny 221 Letošní podzim v básni 224 Dvě stě odstrčených veršů 227 Dvě knihy povídek 230 Kulturní kronika O žánru povídkovém… 235 V. I. Němirovič­‑Dančenko zemřel 235 Federico García Lorca mrtev 236 Světová válka a naše revoluce maďarsky 237 Výsledek lyrické soutěže nakladatelství Melantricha… 237 Půl století volného verše 238 Genetická psychologie umělecké tvorby… 238 José Bergamín… 239 Confoederatio helvetica… 239 Nakladatelství Laichterovo… 240 Sláva Góngory… 240 Baudelaire a paní Lemairová 241 Výročí smrti Wilhelma Diltheye… 241 Čechy v dějinách italské kultury 242 Gabriele D’Annunzio… 243 Tvář… 244 Překlad Máchova Máje do francouzštiny 244

Moderní poetika 244 Albert Thibaudet… 245 Paní Bovaryová zdramatizována 245 C. F. Ramuz… 246 Španělští spisovatelé v Paříži 246 Výročí geniálního falzátora 247 Státní ceny uděleny 249 Gustav Flaubert… 251 Sborník U 252 Si le grain ne meurt… 253 Nobelova literární cena O’Neillovi 254 Madame de Noailles… 254 Francouzská Akademie… 255 Šaldův zápisník… 256 Dvacet let od smrti Verhaerenovy 256 Čapkova Cesta na sever 259 Saturn… 261 Pařížské literární ceny 261 Karel Engliš… 262 Eugen Montfort… 263 Šaldův zápisník… 263 Revue Française de Prague… 264 Savremeni Pogledi… 264 Sborník U… 265 Miguel de Unamuno zemřel 266 Kvart… 267 Filozof donquijotismu 267 Za Richardem Weinerem 271 Tři sta let od Corneillova Cida 274 Okolo Rodinova Balzaca 275 Čin… 276 Henri Duvernois zemřel 276 Puškinovští badatelé… 277 André Gide o Puškinovi 277 Akademie Mallarméova 278 Lidé dobré vůle 279

Básníci Španělsku 282 Kultura doby 282 Reportér ve Španělsku 284 F. X. Šalda – kritik 284 Francouzský výbor z Jiřího Wolkera 288 Studie o Josefu Čapkovi 289 František Götz v tenatech 290 Götz u Jankova 291 Za F. X. Šaldou 292 Podnětná kniha o pražském baroku 295 Ohlasy husitského válečnictví v Evropě 297 Nový a jiný Hostovský 298 Sedmdesát let Paula Claudela 300 Útěk do ticha a básně 302 Od Maneta k Picassovi 304 Dva roky v novinách. Ediční komentář Chronologický soupis Jmenný rejstřík Resumé/Summary

307 312 323 334

Literární pondělí

Marnost a vykupitelství poezie Dokořán, nová básnická sbírka Františka Halasa (Praha, Melan­ trich 1936), dokresluje výrazně jeho profil. A jaký že stručně je, jaký se jeví právě na základě této knížky? Ačkoliv nás Halas na každém kroku rád ujišťuje o marnosti a pošetilosti poezie, cítíme dobře, že jí v hloubi svého nitra přisuzuje úlohu v určitém slova smyslu vykupi‑ telskou: přirovnává­‑li ji v krásné úvodní básni své sbírky k bláznivé Viktorce, nedokáže tím oklamat, tuším, ani sama sebe. Ano, pravá poezie je opravdu marná tím způsobem, že tento svět nepromění, nepřestaví, není silou mocensky převratnou. Po té stránce jsou Ha‑ lasovy pochybnosti o oprávněnosti poezie – tance uprostřed bídy (b. Zbroj starou…) – a jeho občasné záchvaty básnictví sociálního, k němuž se i v této knížce několika čísly vrací (b. Milenci, Verše I., Vídeň 1934, Chudému), méně projevem přesvědčení o působivosti sociálního vzdoru, vyjádřeného básní, a spíše projevem lítosti nad tím, že takové působivosti poezie nemá. Ale tato lítost, že básnická tvorba není prokazatelně platnou službou a nástrojem lidského pů‑ sobení na věci, je jen rubem faktu, že Halasova poezie nebude tedy reprodukcí života. A vskutku jí není, a právem není. Co se života, sy‑ rového života, jeho bolestí a mlh týče, stačí mi ty, které kolují v mých žilách. Já však potřebuji jasu, svítání nad životem. Vše životní je pro‑ blém, všecko kulturní má být jeho objasňováním. Úlohou poezie je formou krásy plnit volání umírajícího Goetha: Licht, mehr Licht! V naší dnešní poezii málokdo tuto pravdu tak hluboce žije jako básník Halas. To je jeho sláva. Halasova poezie je těžkým výkladem stěží srozumitelného textu, chovajícího nebez‑ pečné tajemství, jímž je člověk a jeho život; jeho hledáním sebe, úsilím o sebeuskutečnění, o čirou podstatu životní. Vše, co je slepý pud, temné chtění, pomíjivá skutečnost, žádostivost horké, živé krve bez plamene vědomí, chce být vysloveno a musí být vysloveno a vtě‑ leno v básnický tvar, aby bylo, aby se opravdu uvědomilo a realizo‑ valo duchem a v duchu: „Zadrhni uzel slova – nade vším co chce zem…“ praví básník v Důvěře. Jinak vše zůstane nicotou. Zde je ohnisko jen stydlivě a dosud často váhavě a zámlkově přiznávané literární pondělí 31

Halasovy víry v jakousi novou vykupitelskou funkci poezie. „Tvar duše uchovat však bez rozbití“ (b. Přiznání), tento verš říká všechno o hluboké vůli Halasovy poezie k duchovní podstatě; a řekněte zá‑ roveň, mohl­‑li tento verš pronésti v naší současné poezii někdo jiný než Halas? A proti „tvaru duše“ – nicka konečnosti, pomíjivost, lichost věcí klesajících do prázdnoty času, nejsou­‑li básníkovým citem, pochopením a slovem zachyceny a učiněny trvalou skuteč‑ ností, tvarem duševním. Halas má ve své nové knížce hlubokou bá‑ seň, opravdu až vztekle halasovskou, jež je svorníkem celé klenby této sbírky, a přitom je čtenáři, nezasvěcenému do jeho problema‑ tiky, téměř nesrozumitelná: báseň Nikde. S jízlivou strmostí tryskají tu ze slova Nikde metafory, mající sugerovat na jedné straně nicot‑ nost a marnost světa a života nevykoupeného duchem (takový svět je pouhé nikde, pouhé prázdné zrcadlení), na druhé straně touhu takového světa po tvaru, duchem posvěceném, jímž by svou lichou zrcadlivost vyměnil za realitu: nyní rozumíš příkré metafoře veršů jako „Nikde chtění za zrcadlo…“ Svůj sestup do hlubin věcí uskutečňuje Halas násilím emoce na skutečnosti, krutým nucením myšlenky a prudkým formováním výrazu básnického. Aby básník mohl vyjádřit naprostou originalitu své emoce, musil by ovšem vymyslit nové myšlenky, ukovat zcela nová slova, a tedy vystavit se nebezpečí naprosté nesrozumitelnosti.

Nezbývá mu než násilím nutit k nové výraznosti myšlenku už ho‑ tovou, slovo už existující, až se svíjejí v křeči. Toto formující násilí je v nové Halasově sbírce hnáno bezmála ke krajní mezi. Kde ná‑ silnost slova je výrazem násilně se snažící myšlenky, budiž, vše je v pořádku: myšlení je násilím, anebo ničím. Ale kde tohoto vztahu není, běží ovšem – naštěstí zřídkakde – o pouhou slovní křeč; vý‑ raz odstává, odpadá od myšlenky, netají nic: například v básni Svod, v metafoře „zásnubná tma nenáhlící“ (v Samomluvě).

Bylo by omylem se domnívat, že Halas je básník abstraktní, matný, že jeho poezie je stínovou hrou pojmů. Naopak, Halas je básník prudce konkretizující a jeho lyrismus, ač upjatý k absolutnu, voní a chutná vší hořkostí této země, žhne vší její palčivostí: odtud i značná část jeho síly a útočnosti. Vizte jeho Baladu: děs ze smrti a prázdna padá zde přímo na smysly z konkrétních, hmatatelných 32

texty z lidových novin 1936–1938

věcí přejatých z romantické baladiky nocí a hřbitovů; nebo jeho Pod‑ zim: touha uniknout času v prostory duševní čirosti, podobné věku dětskému, nalehne tu na duši konkrétním obrazem větrného, barev‑ ného podzimu atd.

Troufám si říci, že hloubkou a opravdovostí básnické emoce i tvořivým úsilím o nový výraz staví se František Halas po bok Josefa Hory v čelo mladé naší lyriky.

2. 11. 1936

literární pondělí 33

Umění jako projev ducha Krásnou a cennou knihou je výběr ze studií našeho proslulého kra‑ jana, Maxe Dvořáka, profesora dějin umění na vídeňské univerzitě, který nedávno vyšel pod názvem Umění jako projev ducha v Laich‑ terově knihovně Umění a řemesla řízené Antonínem Matějíčkem (Praha 1936); překladatelkou byla Věra Urbanová, úvodní slovo k dílu, provázenému čtyřicíti dvěma obrazovými přílohami, napsal Jaromír Pečírka.

Především sama studie Pečírkova, zaujímající plných dvaadeva‑ desát stránek, je velmi zdařilá, představujíc, tuším, nejlepší náš hold zesnulému mistru. Čerpajíc stejnou měrou z dopisů Dvořákových Gollovi a Šustovi, ze studia Dvořákových spisů i rozlehlé literatury o něm, konečně i z vlastních Pečírkových vzpomínek na léta strávená ve Vídni, studie tato sleduje Dvořáka od mládí na univerzitu, odva‑ žuje vliv, jímž na něj působili čeští jeho učitelé, zmiňuje se o prvních pokusech literárních a vědeckých, provází jej na univerzitu vídeň‑ skou: zde začíná v Dvořákově životě obrat působením představitelů vídeňské školy historicko­‑umělecké, zvláště Wickhoffa, jehož vliv je přesně vymezen. Hlavní částí studie je však velmi pečlivá přehlídka všech Dvořákových průbojných prací z dějin umění, jejich pěkné ocenění, vylíčení okolností, za nichž vznikla; a potom poučný roz‑ bor základních principů vídeňské školy výtvarnických historiků, výklad jejich pojetí vývoje uměleckého, ocenění jejich zásad meto‑ dických, přesné odvážení toho, čím k obecným teoriím školy i prak‑ ticky badatelským výbojem jejím přispěli Wickhoff, Riegl, konečně i sám Dvořák, zároveň žák její a dovršitel. Tuto část studie pokládám za nejpodstatnější jádro její a na ni především upozorňuji: přesahuje významem obor dějin umění výtvarného a je stejně zajímavá a po‑ učná pro historika literárního, kritika umění slovesného, pro histo‑ rika jakékoliv stránky duchovní tvorby lidské, jako pro výtvarníka.

Vřelým a bystrým způsobem, jenž ani na okamžik nedá pohasnouti vaší pozornosti a vašemu zájmu, provází Pečírka dílo a život Dvo‑ řákův dále, od jeho jmenování řádným profesorem až po jeho smrt roku 1921, spojuje analýzu jeho děl s bdělým sledováním změn, jimiž 78

texty z lidových novin 1936–1938

v té době prošlo Dvořákovo pojetí umění: dějiny umění byly proň na počátku jeho dráhy především historií různých postupných ře‑ šení, jichž se dostalo problémům a úkolům umělecké formy; jeho práce nejzralejší však zapínají dějiny výtvarné do obecné historie duchovní, po bok dějinám poezie, filozofie a náboženství, pojíma‑ jíce výtvarné umění jako svérázný, osobitý výraz idejí a touh, lidstvo ovládajících. Studie Pečírkova je hodna toho, co po ní následuje.

A to je ovšem výborné. Z pěti svazků posmrtného vydání sebra‑ ných spisů Dvořákových vybráno tu a zdařile přeloženo deset stu‑ dií, kratších i delších, z nichž hned prvá: Aliscamps, napsaná už roku 1903 a týkající se proslulé aleje kamenných rakví vedoucí ke kapli svatého Honorata v jihofrancouzském Arles, vás překvapí novou a duchaplnou představou vývoje uměleckých tvarů, použitou dů‑ myslně k vysvětlení středověké barbarizace umění antického. A stati další, kromě poslední, vhodně vybrané, abychom mohli nahlédnout i do metodicko­‑teoretické dílny ducha Dvořákova, nás vedou pevně od Giottových maleb gotických z počátku čtrnáctého věku k Bru‑ nelleschimu a jeho roli ve florentském umění, k novému typu du‑ chovního univerzalismu, vyjádřenému Dürerem, k Bruegelovi star‑ šímu, v jehož díle vítězí zkušenost nad zjevením v oblasti životního názoru, odtud se vracíme do Itálie, abychom v jezuitském chrámu Il Gesù v Římě pochopili proměnu uměleckého ducha a cíle, která měla vésti k baroku, studujeme velkého dědice Michelangelova Tintoretta, jsme svědky vzniku barokního umění a seznamujeme se s ním blíže v osobě a tvorbě Berniniho. Tento výbor z Dvořáko‑ vých děl není jen řadou překrásných kritických a v mnohém i pře‑ hodnotitelských portrétů šesti výsostných mistrů výtvarných umění, mezi nimiž Italové, jak je u Dvořáka pochopitelné, zaujímají vůdčí místo; je nejenom skvělým zasvěcením do italského umění, jehož tři významné historické momenty: gotika, renesance, baroko, jsou zde zachyceny ve svých podstatných rysech třemi mohutnými posta‑ vami tvůrčími; výbor je uspořádán tak, aby podával přibližný obraz vývoje výtvarného umění evropského od gotiky přes renesanci až po dobu barokní, jakési dějiny velkých uměleckých problémů celé této doby, zachycených vždy ve chvíli, kdy jim významný génius dává platné rozřešení a určuje tak směr dalšího vývoje, a zasazených literární pondělí 79

do široce pojatého a hluboce proniknutého rámce obecného vývoje lidského ducha a jeho problémů. Je to, opakujeme, dílo významné, ti, kdo nám je zprostředkovali, se zasloužili a knize přejeme úspěch stejně v kruzích odborných zájemců jako mezi uměnímilovným čte‑ nářstvem ostatním.

22. 2. 1937

80

texty z lidových novin 1936–1938

Rusko čistek v české beletrii Jiří Weil: Moskva­‑hranice. Román, Praha, Družstevní práce 1937, Živé knihy A, sv. 157

Člen někdejšího Devětsilu, mladý beletrista a komunistický novinář Jiří Weil, vytěžil ze zážitků svého dlouhého pobytu v Rusku a ze své zevrubné znalosti sovětské reality knihu, kterou nemohu leč na‑ šemu čtenářstvu doporučiti. Ne snad pro její umělecké kvality, roz‑ hodně ne pro ně v první řadě, ačkoliv i po té stránce podal Weil vý‑ kon, za který se věru nemusí rdít. Ale kniha je, zdá se mi, významná především svou hodnotou dokumentární, její smysl a znamenitost leží v autentičnosti, bezprostřednosti autorovy lidské zkušenosti a v zřejmé upřímnosti, s níž nám ji podává.

Weil říká své knize román. Ne zrovna přesně. Ve skutečnosti běží spíše o tři obrazy (ani novely bych jim neřekl), spojené sice jednotou dějiště (jímž je Moskva) a jednotou prožívané reality (jíž je sociální uspořádání dnešního Ruska, s nímž se tři hrdinové trojím různým způsobem vyrovnávají), do jisté míry i jednotou herců (hrdinové všech tří obrazů se navzájem znají a navštěvují), ale přece jen v pod‑ statě samostatné, neboť v každém z nich řeší osobitý a zvláštní lid‑ ský osud, a jsou­‑li všechny tři případy sociálně zaměřeny a situovány stejně, psychologicky jsou velmi rozdílné a jediné společné mravní výslednice, jíž čekáme od románu, kniha nemá. Je tu nejprve pří‑ běh mladé Ri, měšťácké židovky odkudsi z Moravy, jež se účastní výstavby obnovené palestinské vlasti, ztroskotá tam citově, dostane se do Moskvy jako žena cizího technického odborníka a zde prožívá pomalý a namáhavý proces nového sociálního zařazování, končící se usilovnou a nadšenou účastí na díle pětiletky a diplomem úder‑ nice. Pak je tu historie Jana Fischera, člena komunistické strany čes‑ koslovenské, jenž pracuje v Moskvě jako překladatel ve službách sovětů a je nudnou, neradostnou mašinerií „osvobozené“ práce i úskočností a intrikou stranické byrokracie uštván, vyloučen ze strany a odhozen kamsi na okraj života; posléze tu je příběh ru‑ munského komunisty Herzoga, askety velkého díla, jdoucího pro literární pondělí 177

ně na smrt do socialistického podzemí v Hitlerově Německu. Tyto tři osudy jsou matně spojeny: Fischer je milencem Ri, kteréžto spo‑ jení je pro dějovou konstrukci naprosto nedůsažné, pouhý „truc“ k vyvolání dojmu jednoty a spojitosti. Spojení osudu Fischerova a Herzogova je důsažnější, ale nepravděpodobné a za vlasy přita‑ žené: Fischer se účastní tajemné akce na Herzogovu záchranu, ale je povinen (komu?) zachovávat mlčení jako v starém románě o konspi‑ rátorech a je vyloučen ze strany vlastně proto, že se straně zavázal, že straně nezjeví, jakou službu straně prokázal. To je ovšem trochu naivní a Fischerovo neštěstí je tím nepříjemně sentimentalizováno: nevinný, jenž zasloužil pochvalu, je utlačen. Oho, tady je tklivého příběhu z dojemných starých Familienrománů jen půl: podle vší je‑ jich logiky má vyjít nakonec pravda na povrch jako olej nad vodu a hodný hošíček má dostat cukrátko! Takto úsilí spojit stůj co stůj v jakous takous „jednotu románovou“ tři výseky ze života falšuje ti situaci dějovou! A nakonec to přece není román. Ale vizme již psy‑ chologickou typičnost hrdin: Ri, Fischer, Herzog. Sociálně neuvědo‑ mělá měšťačka ze Západu; řadový vojáček západního komunismu, upřímný straník, třebas žádný hrdina a nadto trochu inteligentský; starý bojovník revolučního socialismu vyšlý z řad dělnictva. A trojici typů odpovídá trojice procesů, podnícených novou ruskou realitou: proces obrození lidské bytosti; proces jejího utlačení, rozkladu, po‑ nížení; proces dobrovolného hrdinského sebeobětování a apoteózy zároveň. Nu, to není právě špatně koncipováno a ona trojice typů, jež je podle Weila zajímavé konfrontovat s novou sociální zkuše‑ ností, rodící se v Rusku, není špatně volena! Ale postava Herzogova představuje rozhodně lidský typ výjimečný a z jeho vztahu k ruské skutečnosti nemůžeme vyvodit obecně platných pravidel. Je mimoto načrtnuta dost chvatně a v knize slouží hlavně k tomu, aby se jejím vlivem zauzlil osud Fischerův a projevila duše Fischerova. Ani ruská zkušenost Ri a její závěry nemohou pro čtenáře být směrodatné: při‑ chází do Ruska bez sociálního uvědomění, ba přímo bez názorů.

Je to tvárná amorfní hmota, již prostředí po svém fazonuje. Průběh jejího formování je zajímavý a to je vše: její konverze je pro čtenáře bez důsledků. I zůstává psychologicky nejdůsažnější a lidsky nej‑ platnější příběh knihy osud Fischerův. Ten věru prožíváme všichni 178

texty z lidových novin 1936–1938

s ním. Je mu i věnováno nejvíce místa, úměrně významu, jejž jeho zkušenosti autor zřejmě přičítá. Snad v něm je i kus bolestné auto‑ biografie, ale po tom nemáme právo pátrat. Potud poznámky k psy‑ chologické stránce knihy. Řekli jsme, že v knize vidíme především dokument nebo, chcete­‑li, svědectví. Svědectví o osudu člověka v sovětském Rusku. Nuže, takových svědectví zde bylo již více, nedávno zvláště významné svědectví Gidovo. Snad nelhu, řeknu­‑li, že jsme byli velmi mnozí, kteří – věříce upřímnosti Gidově a odmítajíce nadávky, jimiž jej jeho bývalí hostitelé zahrnuli – přece jsme doufali v koutku svých srdcí, že se mýlil. Koneckonců, byl v Rusku tak krátko! Nezná rusky, byl jen turistou, nežil s Rusy dnešním ruským životem. Weil ano!

A přece, běda, jeho svědectví příliš neliší se od Gidova. V tom je jeho významnost. Ó, vím dobře, že jeho kniha není polemikou, totiž vědomou, úmyslnou polemikou. Je krásné a svědčí ke cti Weilovi, jak tvrdošíjně a všemu navzdory lne k věci sovětů. Chce pravdu, chce jen říci pravdu a je přesvědčen, že tato pravda nemůže konec‑ konců vyznít a účinkovat jinak než jako justifikace toho, co se dnes v Moskvě děje. Věříme rádi, že napsal pravdu. Cítíme to, až nás chvílemi mrazí. Ale jinak, co se účinků té pravdy týče, Weil neví, co napsal. Je si vědom, že obraz, jenž se jako leitmotiv v celé knize stále vrací, je sychravé, deštivé a pošmourné ráno, kdy se zdá život těžký a neradostný, zkažený a marný? Takový den je vhodným pozadím k lidskému mumraji, plnému lži a násilí. Čistky, čistky a zase čistky, prováděné krutými byrokraty, vypínavost a nadutost malých tyranů v továrně a v úřadě, na ulici rvačka o kus místa v tramvaji, v krámě rvačka o kus chleba, dřina bez radosti, kam se hneš, všude podezří‑ vání, bázlivost, nejistota, podlézání, ochota zapřít zítra nejlepšího včerejšího přítele a kát se plačtivě z nespáchaných zločinů. Nejsem sociolog; ale zdá se mi, že stačí být normálně myslícím lidským mozkem, abyste nahlédl, že posledním kritériem a měřítkem poli‑ tického režimu nebo hospodářské organizace je odpověď na otázku: co jste udělali z člověka? Nuže, čtete­‑li Weilovu knihu, máte dojem, že na tomto světě není země, kde by byl člověk do té míry pouhým úředním osvědčením s razítkem na konci jako v Rusku. Ačli není strašlivým cárem bez důstojnosti, poplivaným a odhozeným, zbave‑ literární pondělí 179

ným nejen důvodů, ale i možností žít, jaké vyrábějí čistky a svatá so‑ větská byrokracie. Pro tohoto člověka není dovolání, ba ani ne práva na dovolání. A jak by také bylo, je­‑li přijato za zákon, že vše, co se děje, děje se jak nejlépe a nejspravedlivěji možno?

10. 1. 1938

180

texty z lidových novin 1936–1938

Resumé/Summary In the 1930s and 1940s, Václav Černýʼs name is primarily linked to Kritický měsíčník, it was not however the only periodic where he continuously and regularly published his critical works at the time.

Between 1936–1938 he used to present his views and judgements as a chief of Lidové noviny’s critic section Literární pondělí (“Literary Monday”). It was not only works of literary criticism he published there – but also notices on events in both Czech and foreign culture (exhibitions, theatre performances, upcoming book releases), he commented on literary and social events, commemorated forgotten poets through brief profiles. Contemporary Czech literature however remained his focal point – he wrote regularly about the works of all the significant authors of the 1930s. Therefore he reflected on most of the contemporary poetry (Vladimír Holan, Vítězslav Nezval, Vilém Závada, František Halas, etc.) and fiction (Josef Čapek, Egon Hostovský, Ivan Olbracht, Jiří Weil, Jan Čep, etc.). Along with Czech literature he also followed developments in French culture. He wrote about both new French releases and their Czech translations, notified not only of fiction, but also specialized contributions in literary periodicals. In the field of fiction Václav Černý felt that it’s the novel sequences that can express the spirit of the era in the most convincing fashion; in Lidové noviny Černý followed one of these, Jules Romains’ roman-fleuve Men of Good Will, volume by volume. The Spanish Civil War inspired his efforts to promote Spanish culture and he repeatedly mentioned such authors as Antonio Machado, Federico García Lorca, José Ortega y Gasset and Miguel de Unamuno; Černý however also commemorated the timeless legacy of Don Quijote or Góngora’s poetry. Therefore, the presented works from Lidové noviny not only provide the evidence of Černý’s continuous preoccupation as a critic, but also present a comprehensive report on Czech and European literature of the 1930s.

334

texty z lidových novin 1936–1938

Václav Černý Literární pondělí Texty z Lidových novin 1936–1938 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 14. svazek ediční řady Mnemosyne Ediční příprava, komentář a rejstřík Klára Soukupová Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2016