Otokar Fischer (20. 5. 1883 – 12. 3. 1938) byl nejen literárním historikem, kritikem a teoretikem, ale také překladatelem, básníkem a dramatikem. Po maturitě na gymnáziu (1901) vystudoval germa nistiku a romanistiku na pražské univerzitě české i německé, část studií absolvoval v Berlíně (1905, doktorát získal v Praze za práci H. W. v. Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung), poté byl zaměstnán v univerzitní knihovně v Praze. Pro obor dějin německé literatury se 1909 habilitoval spisem Die Träume des Grünen Heinrich, 1917 byl jmenován mi mořádným, 1927 řádným profesorem na pražské filozofické fakultě, 1930 se stal ředitelem tamních germanistických studií. Pedagogickou, kritickou a publicistickou činnost v česky i německy psaných novinách a časopisech provázely Fischerovy rozsáh lé organizátorské aktivity zejména v divadelní ob lasti: 1911–1912 byl dramaturgem Národního divadla, 1935 se stal šéfem činohry ND (1933 vydal teoreticky a historicky založenou práci Činohra Národního divadla do roku 1900). Zemřel na infarkt v den připojení Ra kouska k nacistickému Německu. – Napsal rozsáhlé monografie H. v. Kleist a jeho dílo (1912), Friedrich Nietzsche (1913), Heine (2 sv., 1923–1924) a knižní studie Zu Immermanns Merlin (Dortmund 1909), Otázky literární psychologie (1917), K Ohlasu písní ruských (1932), Šaldovo češství (1936) a Václav Tille (1938). Z časopiseckých prací sestavil knihy K dramatu (1919, s tématy dramaturgie a estetiky divadla a s portréty dramatiků a herců), Duše a slovo (1929, o tvůrčím aktu, psychoanalýze a li teratuře, dvojnictví v umění apod.) a Slovo a svět (1937, o česko německé problematice v předbřeznovém ob dobí). Spis Belgie a Německo (1927) je výtěžkem ročních pohostinských přednášek na univerzitě v Gentu. Je autorem 16 básnických sbírek a 7 divadelních her. Překládal dramata a básně především z angličtiny (Marlowe, Shakespeare, Shelley), francouzštiny (Corneille, Molière, Villon) a němčiny (Heine, Kleist, Nietzsche /mj. Tak pravil Zarathustra, 1914/, Schiller, Wedekind); pro Goethovy české spisy uspořádal a přeložil 9 svazků, mj. i Fausta (1928). Posmrtně vy šly výbory z jeho prací kritických a úvahových (Slovo o kritice, 1947; Duše, slovo, svět, 1965), teatrologických (Otokar Fischer a Národní divadlo, 1983) a z jeho tvorby umělecké (Básně, 1956, Poutník a píseň, 2008).
LITERÁRNÍ
STUDIE A STATI II
LITERÁRNÍ STUDIE A STATI II
Nejvýznamnější představitel české germanistiky v ob dobí před druhou světovou válkou Otokar Fischer (1883–1938) se rovněž podstatně zapsal do dějin lite rárněvědné bohemistiky a oboru propojujícího zá jmy obou filologií, germanobohemistiky, výraznou pozornost věnoval otázkám teatrologickým. Během pětatřicetileté odborné kariéry zveřejnil bezmála tři tisíce příspěvků ve vědeckých publikacích, sborní cích, časopisech i v denním tisku, psaných kromě češtiny též v němčině a francouzštině. Pro přítom ný výbor jich editor vybral 165 a seřadil je do sedmi oddílů; v prvním svazku: 1. Problémové studie sou střeďují obecně koncipované texty o problematice tvorby a jejích nevysvětlitelných či intuitivních momentech, stati o dramatu a dramaturgii, o his torii a metodologii literární kritiky, o nových lite rárněvědných směrech třicátých let 20. století nebo o podstatě literárního překladu, 2. Práce bohemis tické představují ve třiceti statích českou literatu ru od Máchy po Mahena, se zvláštními důrazy na dílo J. Vrchlického, O. Březiny, A. Sovy, O. Theera, F. X. Šaldy a K. Čapka, 3. Studie s tematikou česko německou ukazují roli českého živlu v Goethově díle, básníkovu inspiraci pro Čelakovského a Erbena nebo seznamují s předlohami Kollárovy Slávy dcery, s relacemi mezi K. H. Máchou a A. Klarem či F. Heb belem a českým národem; v druhém svazku: 4. Prá ce germanistické přinášejí kromě goethovských, nie tzschovských, wedekindovských či krausovských pojednání též jednu z prvních Fischerových studií, o H. W. Gerstenbergovi jako literárním kritikovi a recenzentovi Hamburgische Neue Zeitung, 5. Stu die a stati o ostatních literaturách, práce kompara tivní a články o překladech se v sedmatřiceti textech věnují např. dílům Marlowovým, Shakespearovým, Nietzschovým, Strindbergovým nebo vztahům mezi literární látkou anglickou a francouzskou, němec kou a anglickou, českou a německou apod., 6. Stu die k otázkám formy pojednávají o specifice volné ho verše, charakteru českého rýmu a přízvuku nebo o podobě Kollárova sonetu či Březinova rýmu. Do 7. oddílu, Literární publicistika, jsou vybrány osobně ji laděné články či vzpomínky, stati, které se zabý vají spisovatelskými biografiemi či situací v Němec ku po nacistickém převratu.
Otokar Fischer
Literární studie a stati II
Uspořádal Josef Čermák Ve strojopisu k vydání připravil Emanuel Macek
Tato kniha byla vydána ve spolupráci s Institutem pro studium literatury, o. p. s., díky laskavé podpoře Česko‑německého fondu budoucnosti.
Editor © Josef Čermák, 2015 Translations © Eva Blinková Pelánová, Jiří Pelán, Ondřej Sekal, 2015 Commentary © Michael Špirit, 2015 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-536‑0
4. Práce germanistické
Gerstenberg jako recenzent listu Hamburgische Neue Zeitung 1767–1771
Císařský1 privilegovaný list Hamburgische Neue Zeitung byl založen zároveň s Hamburger Addreß‑ Comtoir‑Nachrichten roku 1766. Jeho duchovním a hmot‑ ným iniciátorem byl legační rada Leisching, jehož prostřednictvím po předčas‑ né smrti prvního vydavatele Hoecka přešlo privilegium na Johanna Wilhelma Dumpfa. Teprve od ledna 1767 vycházel list pravidelně a zůstal pod Dumpfovým vedením až do roku 1771. Vycházela „týdně 4 čísla, a to v pondělí, v úterý, ve čtvrtek a v pátek2 k Address‑ Comtoir“, číslo bylo tištěno na čtyřech listech a ob‑ čas obsahovalo ještě přílohu. Hlavní část tvořily politické zprávy z ciziny. Městské záležitosti přicházely kvů‑ li přísné cenzuře zkrátka. Závěr tvořily, v průměru ve dvou sloupcích, ale často s pokračováním v dalších číslech, „Věci učené“. Tato rubrika přinášela vše, co souviselo s literaturou: recenze nově vydaných knih všeho druhu, výňatky z ně‑ meckých a cizojazyčných edic, zprávy o knihkupcích, nakladatelích, autorech, výzvy k subskripcím, prohlášení, polemiky. V došlých básních byl opěvován za‑ čátek a konec roku, události v knížecích rodinách, památka zesnulých občanů, dokonce i šťastně složené zkoušky: jeden anonymní nadšenec skládá svůj hold k nohám slečny Ackermannové; Jacobi opěvuje madam Henselovou, a obdrží od ní rovněž rýmovanou odpověď; jeden polský Žid debutuje s anakreontikou (patr‑ ně tentýž, nad nímž vynáší roku 1772 Goethe tak zničující soud); Dusch a Denis jsou zastoupeni ódami, Gleim písněmi, Lessing epigramy. Už z tohoto hlediska lze tento list jako celek vidět jako významné hodnotové měřítko průměrné úrov‑ ně literárního a společenského života, jako prostředek umožňující nahlédnout do spletitého mechanismu, ve kterém se tak podivuhodně srážejí dobové prou‑ dy a užší národní zájmy, velké změny a nicotné spory, světový obchod a šosáctví, náboženské krize a divadelní intriky. 1 Východiskem této práce byly Gerstenbergovy Dopisy o pozoruhodnostech literatury (Briefe über die Merkwürdigkeiten der Litteratur z roku 1766, vydané znovu v řadě Deutsche Literaturdenkmale des 18. und 19. Jahrhunderts, č. 29–30, 1890), hlavní hlediska a měřítka poskytl von Weilenův úvod. – Hlubší náhled do Gerstenbergovy tvorby mi poskytla rukopisná pozůstalost, ke které mi laskavě poskytlo přístup ctěné vedení královské Dvorní a státní knihovny v Mnichově; zvláště děkuji panu Dr. Erichu Petzetovi. 2 V létě v pondělí, ve středu, ve čtvrtek a v sobotu.
7
Nově založený list se přirozeně snažil nejprve navázat kontakty a předstoupil před veřejnost značně nejistým krokem. Odborné články mohly vzbudit jistou pozornost, jelikož na nich pracovali zdatní muži jako hamburští profesoři Büsch a Ebeling, literární kritiky však obsahovaly většinou bezbarvá pozorování v du‑ chu osvícenství, nesmělou chválu na jednu stranu, ostýchavou výtku na dru‑ hou, žádné sebevědomé a ctižádostivé ideje. Pak se pojednou udála proměna: svou pečeť vtiskli listu Lessing a Gerstenberg. Lessing, jenž přichází do Hamburku v dubnu 1767, byl podle všeho získán rychle; po 7. květnu, kdy bylo otištěno předběžné oznámení Dramaturgie, se avi‑ zuje vydání každé jednotlivé části, a kompletní dílo je opakovaně obhajováno a recenzováno. A ano, Lessing si brzy Neue Zeitung zvolí svým orgánem a aré‑ nou k velkému zápasu s Klotzem. Jestliže časopis Deutsche Bibliothek der schö‑ nen Wissenschaften vycházející v Halle se ještě v 96. čísle z roku 1768 zahrnuje chválou, tkví v tom krutá, ovšem nezamýšlená ironie: neboť následující číslo přináší první Dopis antikvárního obsahu. Redakce slibuje objektivní postoj, musí ale brzy přiznat barvu a odráží v rázném článku Klotzovy útoky. Tak je Neue Zeitung jediným hamburským listem, který zůstává na Lessingově straně: Correspon‑ dent se staví na stranu Klotzových přívrženců a v Mittheilungen naleznou pů‑ sobivou rezonanci hněvivé výbuchy ortodoxních představitelů.3 Ne tak očividně, ne tak otevřeně, pozitivně a energicky, ale hlouběji, mocněji a trvaleji byl list ovlivňován z Kodaně. Tam totiž přesídlil roku 1763 Gerstenberg, a tam také setrval, ve své nezapomenutelné Kodani, obklopen tolika nezapome‑ nutelnými muži,4 ačkoli jej legační rada Leisching na podzim roku 1768 chtěl zcela přetáhnout do Hamburku.5 Ostatní jeho vztahy k vedení listu neznám.6 Dopisoval si s přítelem Claudiem, s Lessingem udržoval literární koresponden‑ ci, možná že občas přijel do Hamburku. Že se Gerstenberg na listu podílel, je nade vše jasné na základě svědectví a ná‑ znaků ve vlastních dopisech, jakož i v dopisech od Claudia, Gleima, Jacobiho, Ni‑ colaie, Boieho, Klopstocka, Wielanda a jiných. Jedná se pouze o to, jelikož články jsou vesměs anonymní, jeho podíl přesně vymezit. Jeden sešit z jeho pozůsta‑ losti (s poznámkou 1770, napsanou tužkou na zadní straně) obsahuje koncepty k osmi recenzím, a k těm se druží podle formy a obsahu, ba též prostřednictvím odvolávek, celá řada dalších článků. Neméně Gerstenbergovi prokazatelně ná‑ 3 O Lessingových vztazích k listu Hamburger Neue Zeitung poučuje polemika mezi von Weilenem a Erichem Schmidtem ve Vierteljahrschrift für Litteraturgeschichte 3, 1890, s. 398 nn. 4 Tak se vyjadřuje sedmdesátiletý Gerstenberg v jednom velice smutném dopise justičnímu radovi Pramovi (znám jej z rukopisu). 5 Srov. Redlichův článek v Allgemeine deutsche Biographie, sv. 9, 1879, s. 64. 6 Pátrání v Hamburku zůstala bez výsledku (laskavé sdělení pánů Dr. H. Nirrnheima a Dr. Küstera).
8
leží několik kritik, o nichž je řeč v dopisech. U ostatních jsou nejdůležitějším kritériem stylistická pozorování.7 Jelikož je jeden z článků dochovaných v rukopise opatřený šifrou, a sice šif‑ rou Ui, je nutné přezkoumat šifry. V Bibliothek der schönen Wissenschaften je pro Gerstenberga doložena šifra B; v prvním vydání Hypochondristy podpisuje dva články šifrou W; pod úvodem k Nevěstě stojí písmeno G. Všechny tyto litery se objevují též v časopise. Písmenem G je označena kromě několika nevýznam‑ ných článků recenze o – Básni skaldově. Písmeno B stojí pod recenzí odborných prací a týká se pravděpodobně Büsche. Šifra W se objevuje sporadicky a je mož‑ no ji přinejmenším v prvních ročnících přisoudit Gerstenbergovi; lze myslet na jeho druhé křestní jméno Wilhelm. Nepoužíval ale také zkratku prvního, H(einrich)? Ano, a sice dvakrát, hned na počátku své recenzní činnosti: potom se šifra H objevuje až zadlouho, náleží ale nepochybně nějakému duchovnímu. Je možno přisuzovat Gerstenbergovi ještě další značky (třeba jednou Be a jednou Tt, třikrát N), tolik je ale jisté: v ročnících 1768–1770 použil nějakou šifru velice zřídka (nanejvýš pětkrát). Zcela jiné je to roku 1767: zde je možno jeho charakter rozeznat jen u čtyř recenzí, a všechny čtyři jsou podepsané. Totéž platí o třech článcích z roku 1771. K tomu je možno připojit jinou okolnost. Gerstenberg není nikde přímo jme‑ nován jako spolupracovník, a jeho jméno se v textu vůbec vyskytuje jen zřídka. Nejčastěji je o jeho dílech řeč ještě roku 1767: pochvalně je anoncována Báseň skaldova, po recenzi v časopisu Neue Bibliothek der schönen Wissenschaften se pochvalně zmiňují Dopisy, ale nepříznivý posudek listu Deutsche Bibliothek der schönen Wissenschaften v Halle se registruje též a bez poznámky: slib anoncovat třetí sbírku Dopisů nebyl splněn. Také jinak se setkáváme s tím či oním titulem nějakého Gerstenbergova díla. On sám je v letech 1768–1770 jmenován jen jed‑ nou. Častěji v následujícím ročníku, a roku 1772 dokonce v listu stojí: „Povzná‑ šej často srdce své písněmi Klopstockovými a Gerstenbergovými…“ Z této skutečnosti a spíše negativního sledování šifer je možno lehce vyčíst vnější historii Gerstenbergovy žurnalistické činnosti. V letech 1768–1770 byl duší celého podniku; v poměrně pravidelných intervalech dodával své články, pouze kolem poloviny roku 1770 nastala dlouhá pauza. V následujícím roce odešel ze sdružení listu; jestli šlo o rozmrzelost, roztržku nebo přátelský rozchod, není možno prozatím rozhodnout.8
7 Podrobné vysvětlení, které články a proč je možno přisoudit Gerstenbergovi, si ponechávám pro nové vydání recenzí. Nicméně chci již nyní poznamenat, že přísně filologický rozbor není vůbec zapotřebí. 8 V roce 1771 se odehrály také změny v redakci: Dumpfa vystřídal Johann Heinrich Dimpfel (L. Salomon: Geschichte des Deutschen Zeitungswesens, 1900, s. 145).
9
Gerstenbergových recenzí je pravděpodobně více než šedesát. Z toho připadá veliká většina na recenze německých děl; dílům cizojazyčným se dostává po‑ zornosti spíše okrajově, ale je znát výtečná obeznámenost s cizími literaturami, zvláště s anglickou. Všeobecné úvahy přecházejí také do oněch kritik, jejichž předmět je pevně určený, vystupují přirozeně ale mnohem silněji v recenzích o teoretických dílech. Při zkoumání vyzdvihnu nejprve ony rysy, jež charakterizují recenze jako celek a podmiňují jazykové a literární zvláštnosti, poté se zaměřím na obecné otázky a nakonec přejdu ke článkům o literárních dílech; tímto postupem se podle mého názoru jasně ozřejmí Gerstenbergův postoj k dobovým proudům, k německé kritice i k poezii a jejím hlavním zástupcům. Články se dotýkají vzájemně velice vzdálených oblastí a zabývají se nejrůzněj‑ šími otázkami. Ale ať už se jedná o cokoli, ve všem se recenzent projevuje nikoli jako diletant, nýbrž jako dokonalý mistr pojednávaného předmětu, ve všem – do‑ konce i v suchopárných gramatických úvahách – dovede nalézt něco zajímavého, nikdy neztratí ze zřetele souvislost částí s celkem či vědy se životem:9 za obvyk‑ lým „my“ uměleckého kritika se skrývá silně osobní názor. Být zcela nestranný – tento slib zaznívá na mnoha místech, a i když se to jindy může stát zcela planou frází, v tomto případě to má význam: vyjadřuje to Gerstenbergovo nejvlastnější přesvědčení, že všechny originály je nutno posuzovat z jejich vlastního hlediska. Šlesvické Dopisy o literatuře šly dokonce tak daleko, že se recenzovanému spisovateli přizpůsobovaly co do výrazu. V novinách tomu tak ovšem rozhodně není a styl je tím mnohem vyváženější. Odpadají také podněty k přetvářce a s ní související zvláštnosti. Gerstenberg nevystupuje pod maskou odmítnutého milence, nemá zapotřebí fingovat adresáta či rozmlouvajícího, skrývat své mínění a vyslovovat je pomocí narážek; je považován za to, co doopravdy je, za anonymního kritika. Naproti tomu mu funkce recenzenta nasazuje jistá pouta: nemůže psát podle vlastního programu – a jestliže přece existuje nějaký plán, vyvinul se teprve bě‑ hem práce –, nýbrž musí vyhovět náhodě a cizím pokynům a vedle mistrovských děl psát také o věcech bezcenných. Také se pokouší vytyčené hranice prolomit a vyslovuje se rád v „jemu vlastních odbočkách“ o všem, co mu leží na srdci.10 A jaká je to ironie osudu, že Gerstenberg vstoupil do řad žurnalistických kritiků, on, jenž kromě kritiků11 k nikomu nechoval takovou nenávist jako k žurnalis‑ tům – zvláště k takovým, kteří si namlouvali, že vůči myšlenkám publika mu‑ sejí zastat „služby porodní báby“; vysmívá se moudrému uspořádání, kdy „vždy devatenáct z dvaceti čtenářů krmí svůj rozum tím, co přežvýkali z žurnálů, těch‑ 9 Srov. recenzi o Ramlerovi–Batteuxovi (1770, 7.–9. března, č. 38 a 39). 10 Fragmentárním materiálům byla věnována rubrika „Poznámky“. 11 Už titul „Kunstrichter“ mu byl protivný – viz Zeitschrift für deutsche Philologie 23, 1891, s. 55.
10
Wieland, Christoph Martin 8, 18–22, 75, 96, 195, 226, 228, 230 Wienbarg, Ludolf 138 Wilamowitz‑Moellendorff, Ulrich von 130 Wilde, Oscar 170, 214, 248, 264 Willems, Jan Frans 285 Wilson, John 438 Winckelmann, Johann Joachim 15 Witkowski, Georg 574 p. Wolff, Eugen 32–34 Wolff, Max Josef 380 Wolff, Pius Alexander 534 Wolff, Theodor 390, 562 Wolfskehl, Karl 286 Wolzogen, Ernst von 251 Wordsworth, William 404 Wundt, Wilhelm 341, 344, 345, 391 Wurmb, Christiane von 74 Wurzbach, Wolfgang von 375 Young, Edward 18
Zappe, Antonín 516 Zauper, Franz Josef Stanislaus 68 Zavřel, František 248, 251, 367, 411 Zeberer, Jan Josef 516 Zeidler, Jakob 328, 329, 338 p. Żelazowski, Roman Jastrzebiec 90 Zelený, Václav (pseud. Štěpán Ostrovský) 248 Zelter, Carl Friedrich 73, 76, 251 Zenge, Wilhelmine von 141, 523–525 Zeyer, Julius 208, 237, 290, 297, 326, 357, 362, 483 Zich, Otakar 464, 505 Zimmermann, Robert von 390 Zimpelová, Helene 137, 141 Zinkernagel, Franz 113 p. Zola, Émile 316, 323, 383, 386, 537 Zubatý, Josef 473 Zweig, Arnold 63 Zweig, Stefan 200, 201 Želenský, Karel 56, 57, 234, 235 Žukovskij, Vasilij Andrejevič 408
Zakopal, Bohuš 368 Zákrejs, František 234
638
OBSAH 4. Práce germanistické Gerstenberg jako recenzent listu Hamburgische Neue Zeitung 1767–1771 [OS] 7 Goethe, básník věčného ženství 24 Mignon 31 Mysteria 35 Faust na jevišti 55 Stařec Goethe 60 Eckermann 62 Schillerovi Loupežníci 84 E. T. A. Hoffmanna Don Juan 92 Zrození tragédie z ducha noetiky 96 Grabbe 98 Dramatik Hebbel 107 Gottfried Keller 114 Nietzsche 130 Nietzsche a Kleist [OS] 134 Nietzsche a třetí říše 146 Marionety 152 Fantazie na motivy z Arthura Schnitzlera 155 Frank Wedekind 165 Glosa o Wedekindově technice 166 Hugo Salus 169 Gustav Meyrink 170 Antimilitarista 174 Kritik, etik, básník 176 Nesmiřitelný 180 Poslední dnové lidstva 181 K stylové kritice Posledních dnů lidstva [OS] 185 Poznámka o Hofmannsthalovi 189 Wassermann a Němci 192 Atlantis 197 Zweigův Joseph Fouché 200 Literatura německá posledních deseti let 202
5. Studie a stati o ostatních literaturách, práce komparativní a články o překladech Christopher Marlowe 207 Dramaturgické poznámky k Christopheru Marlowovi [OS] 212 Shakespearův Makbeth 217 Makbeth v Čechách 223 Jednodílný Jindřich IV. 239 K Shakespearově Bouři 246 Hilarova úprava Sheridanovy Školy pomluv 248 České představení Troila a Kressidy [OS] 250 Úvodní slovo k Shawovu cyklu 255 Caesar a Kleopatra 260 Galsworthy dramatik 266 Pokušení svatého Antonína 270 Jubilejní – nejubilejní 275 Dramatik Romain Rolland [OS] 277 Verhaeren dramatik 280 Poeta rváčství 283 K Čelakovského Ohlasu písní ruských 289 Wallenrodství 292 Henrik Ibsen 313 Strindbergovská dramaturgie 319 Středověké hry o desíti pannách 324 Don Juan a Leontius [EBP] 328 K prehistorii dramatu 341 La tragédie sainte 347 Molière a Čechy 361 Shawův Caesar a Molièrův Don Juan 364 Hebbel a Shakespeare 369 Heine a Villon 372 Strindberg a Nietzsche 381 Vztahy F. X. Šaldy k německé literatuře [OS] 385 Masaryk a německá literatura 389 Ahasver, věčný žid 397 Ahasver v moderních literaturách 406 Simson 410 Apostata 414 Na okraj překladů 418 Nad překladem Villona [JP] 441 Odysseus v podsvětí 445 6. Studie k otázkám formy O volném verši 453 Mladým hercům 457
Český rým 458 Metrické poznámky 463 O český přízvuk 467 Nástup lingvistů 471 Kollárův sonet 475 Březinův rým 494 7. Literární publicistika Vzpomínka na Berlín 511 Z počátků Stavovského divadla 514 Vánoční 519 Zvony 520 Traugott Krug, následovník [OS] 523 Co Němcovou je vlastí? [OS] 527 Psí historie [OS] 533 O metaforách v kritice 536 Citáty z básníka 544 K 31. květnu 547 Vzpomínka 548 Vyznání 550 Požadavek dne 555 Daimón a tyché 557 Dvojí Německo 559 Německo a my 569 Doktor Faust 572 Chronologický soupis zařazených statí 583 Soupis periodik a knižních publikací s texty tohoto výboru 595 Abecední soupis statí 601 Ediční poznámka 611 Jmenný rejstřík 625
Stati označené [EBP], [JP] a [OS] přeložili (z němčiny) Eva Blinková Pelánová, Ondřej Sekal (verše E. M. Arndta ve stati Co Němcovou je vlastí? přeložila Eva Jelínková) a (z francouzštiny) Jiří Pelán.
Otokar Fischer Literární studie a stati II Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Obálka je inspirována úpravou Jana Jiskry pro tzv. velkou bílou řadu, která vycházela v nakladatelství Odeon od roku 1978. Výbor uspořádal Josef Čermák Strojopis připravil na konci osmdesátých let pro tehdejší nakladatelství Odeon Emanuel Macek Definitivní podobu výboru dal, soupisy sestavil a ediční poznámku napsal Michael Špirit Překlady statí Eva Blinková Pelánová, Jiří Pelán a Ondřej Sekal Jmenný rejstřík Lucie Malá Kolace česky psaných textů Lucie Děkanovská Redakce překládaných textů Eva Jelínková Jazyková korektura Zdena Wiendlová Obálka, typografie a sazba z písma Fedra Dušan Neumahr Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání první, Praha 2015