Otokar Fischer (20. 5. 1883 – 12. 3. 1938) byl nejen literárním historikem, kritikem a teoretikem, ale také překladatelem, básníkem a dramatikem. Po maturitě na gymnáziu (1901) vystudoval germa nistiku a romanistiku na pražské univerzitě české i německé, část studií absolvoval v Berlíně (1905, doktorát získal v Praze za práci H. W. v. Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung), poté byl zaměstnán v univerzitní knihovně v Praze. Pro obor dějin německé literatury se 1909 habilitoval spisem Die Träume des Grünen Heinrich, 1917 byl jmenován mi mořádným, 1927 řádným profesorem na pražské filozofické fakultě, 1930 se stal ředitelem tamních germanistických studií. Pedagogickou, kritickou a publicistickou činnost v česky i německy psaných novinách a časopisech provázely Fischerovy rozsáh lé organizátorské aktivity zejména v divadelní ob lasti: 1911–1912 byl dramaturgem Národního divadla, 1935 se stal šéfem činohry ND (1933 vydal teoreticky a historicky založenou práci Činohra Národního divadla do roku 1900). Zemřel na infarkt v den připojení Ra kouska k nacistickému Německu. – Napsal rozsáhlé monografie H. v. Kleist a jeho dílo (1912), Friedrich Nietzsche (1913), Heine (2 sv., 1923–1924) a knižní studie Zu Immermanns Merlin (Dortmund 1909), Otázky literární psychologie (1917), K Ohlasu písní ruských (1932), Šaldovo češství (1936) a Václav Tille (1938). Z časopiseckých prací sestavil knihy K dramatu (1919, s tématy dramaturgie a estetiky divadla a s portréty dramatiků a herců), Duše a slovo (1929, o tvůrčím aktu, psychoanalýze a li teratuře, dvojnictví v umění apod.) a Slovo a svět (1937, o česko německé problematice v předbřeznovém ob dobí). Spis Belgie a Německo (1927) je výtěžkem ročních pohostinských přednášek na univerzitě v Gentu. Je autorem 16 básnických sbírek a 7 divadelních her. Překládal dramata a básně především z angličtiny (Marlowe, Shakespeare, Shelley), francouzštiny (Corneille, Molière, Villon) a němčiny (Heine, Kleist, Nietzsche /mj. Tak pravil Zarathustra, 1914/, Schiller, Wedekind); pro Goethovy české spisy uspořádal a přeložil 9 svazků, mj. i Fausta (1928). Posmrtně vy šly výbory z jeho prací kritických a úvahových (Slovo o kritice, 1947; Duše, slovo, svět, 1965), teatrologických (Otokar Fischer a Národní divadlo, 1983) a z jeho tvorby umělecké (Básně, 1956, Poutník a píseň, 2008).
LITERÁRNÍ
STUDIE A STATI II
LITERÁRNÍ STUDIE A STATI II
Nejvýznamnější představitel české germanistiky v ob dobí před druhou světovou válkou Otokar Fischer (1883–1938) se rovněž podstatně zapsal do dějin lite rárněvědné bohemistiky a oboru propojujícího zá jmy obou filologií, germanobohemistiky, výraznou pozornost věnoval otázkám teatrologickým. Během pětatřicetileté odborné kariéry zveřejnil bezmála tři tisíce příspěvků ve vědeckých publikacích, sborní cích, časopisech i v denním tisku, psaných kromě češtiny též v němčině a francouzštině. Pro přítom ný výbor jich editor vybral 165 a seřadil je do sedmi oddílů; v prvním svazku: 1. Problémové studie sou střeďují obecně koncipované texty o problematice tvorby a jejích nevysvětlitelných či intuitivních momentech, stati o dramatu a dramaturgii, o his torii a metodologii literární kritiky, o nových lite rárněvědných směrech třicátých let 20. století nebo o podstatě literárního překladu, 2. Práce bohemis tické představují ve třiceti statích českou literatu ru od Máchy po Mahena, se zvláštními důrazy na dílo J. Vrchlického, O. Březiny, A. Sovy, O. Theera, F. X. Šaldy a K. Čapka, 3. Studie s tematikou česko německou ukazují roli českého živlu v Goethově díle, básníkovu inspiraci pro Čelakovského a Erbena nebo seznamují s předlohami Kollárovy Slávy dcery, s relacemi mezi K. H. Máchou a A. Klarem či F. Heb belem a českým národem; v druhém svazku: 4. Prá ce germanistické přinášejí kromě goethovských, nie tzschovských, wedekindovských či krausovských pojednání též jednu z prvních Fischerových studií, o H. W. Gerstenbergovi jako literárním kritikovi a recenzentovi Hamburgische Neue Zeitung, 5. Stu die a stati o ostatních literaturách, práce kompara tivní a články o překladech se v sedmatřiceti textech věnují např. dílům Marlowovým, Shakespearovým, Nietzschovým, Strindbergovým nebo vztahům mezi literární látkou anglickou a francouzskou, němec kou a anglickou, českou a německou apod., 6. Stu die k otázkám formy pojednávají o specifice volné ho verše, charakteru českého rýmu a přízvuku nebo o podobě Kollárova sonetu či Březinova rýmu. Do 7. oddílu, Literární publicistika, jsou vybrány osobně ji laděné články či vzpomínky, stati, které se zabý vají spisovatelskými biografiemi či situací v Němec ku po nacistickém převratu.