Boris Mosković: Mezi Titem a Tudjmanem by Vydavatelství FF UK / Faculty of Arts Press, Charles University

Ediční řada Fontes, řídí Jakub Rákosník

MEZI TITEM A TUĐMANEM Ch orva t sk o v letech 1 9 8 9 – 1 9 9 0

Boris Mosković

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2017

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Mosković, Boris Mezi Titem a Tuđmanem : Chorvatsko v letech 1989–1990 / Boris Mosković. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017. – (Fontes ; 20. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-711-1 323 * 94(497.5) – Chorvatsko – společnost a politika – 1989–1990 – Chorvatsko – dějiny – 1989–1990 – monografie 94(495/498) – Dějiny států a území na Balkánském poloostrově [8]

Recenzovali doc. PhDr. Jan Pelikán, CSc. doc. PhDr. Václav Štěpánek, PhD.

Obsah Úvod 7 Konec jedné éry 16 Mezi „maspokem“ a „chorvatským mlčením“ 23 Ve stínu nacionálních kontroverzí 35 Chorvatské tápání v jugoslávském labyrintu 42 Ve víru „antibyrokratické revoluce“ 42 Chorvatsko na počátku roku 1989: nová dilemata 52 Výzva politického pluralismu 64 Sdružení pro jugoslávskou demokratickou iniciativu: intelektuální vize Jugoslávie 69 Chorvatský sociálně liberální svaz 79 Chorvatské demokratické společenství 85 Před branami nacionalismu (únor–duben 1989) 90 Kosovská krize 90 Recepce kosovské otázky v Chorvatsku 92 Únorové drama 95 Mítink v Kninu 100 Nacionalismus jako největší hrozba 108 Jugoslávské paradoxy 114 Horké chorvatské léto (červen–červenec 1989) 120 Vidovdanské oslavy v Chorvatsku 124 Terčem útoků (září 1989) 133 Nejisté vyhlídky chorvatské opozice 146 Jugoslávie na cestě k rozpadu: slovinsko‑srbská roztržka a její dopady na Chorvatsko (prosinec 1989) 160 Koperníkovský obrat chorvatských komunistů 168 Rozpaky chorvatského pluralismu (leden 1990) 183 Reformy premiéra Ante Markoviće – naděje pro Jugoslávii? 198 Chorvatsko po zániku Svazu komunistů Jugoslávie (leden–únor 1990) 202 Hledání nové role 207 Cesta k svobodným volbám 216

Předvolební kampaň (únor–duben 1990) 221 „Chorvatský národ nepoklekne před žádnými výhrůžkami“ 221 „Tita nemůžete zničit“ 233 Klidná síla „chorvatského jara“ 241 „Srbská otázka“: od Petrovy hory k Jovanu Raškovićovi 246 Srbská demokratická strana na cestě k bojkotu chorvatského parlamentu (březen–květen 1990) 252 Závěr 264 Prameny a literatura 268 Jmenný rejstřík 275 Resumé / Summary 278

Úvod Počet titulů zabývajících se závěrečnou periodou existence sociali‑ stické Jugoslávie dosahuje v současnosti takřka nepřehledných roz‑ měrů. Vzhledem k mimořádně vyostřeným okolnostem, jež prová‑ zely definitivní rozpad jugoslávské federace v roce 1991, se události předcházející tomuto období těší nemalé pozornosti. V dynamic‑ kých, v mnoha ohledech skutečně jen obtížně předvídatelných po‑ hybech, které Jugoslávii zachvátily na přelomu osmdesátých a de‑ vadesátých let, se většina historiků, publicistů či politologů snaží nalézt krizové symptomy věštící následný kolaps jugoslávského státu. Aktuální historiografické interpretace tehdejšího nadmíru slo‑ žitého a mnohovrstevnatého dění mají tedy často ustálenou, předem vytyčenou chronologii a tematické vymezení. Hodnocení tohoto ob‑ dobí se pak nejčastěji rozcházejí v závislosti na nacionální přísluš‑ nosti daného autora či pod vlivem převládajících názorově‑ideových stereotypů. Takové výklady se současně ve velké míře omezují na momenty, které jsou logicky chápány jako základní mezníky po‑ sledních let jugoslávského státu. Pozornost badatelů tak i nadále přitahuje politika srbského komunistického vedení v čele se Slobo‑ danem Miloševićem,1 liberalizačně nacionální procesy odehrávající se na sklonku osmdesátých let ve Slovinsku2 nebo erupce kosovské krize.3 Díky některým zásadním pracím z posledních let máme příle‑ žitost seznámit se i s hlavními politickými a společenskými tenden‑ cemi panujícími v závěrečných letech komunistické vlády v Bosně a Hercegovině.4 Poměrně překvapivě proto působí fakt, že se před‑ mětem odborného, na detailním studiu přístupných pramenů zalo‑ 1 K tomu nejnověji srv. ANTONIĆ, S., Milošević – još nije gotovo, Beograd 2015. 2 Srv. např. sborník tematicky a metodologicky podnětných studií věnujících se různým politicko ‑společenským aspektům počínající tranzice ve Slovinsku: GABRIČ, A. (ed.), Slovenska pot iz enopartijskega v demokratični sistem, Ljubljana 2012. 3 K tomu srv. v mnoha ohledech převratnou monografii Václava Štěpánka: ŠTĚPÁNEK, V., Jugoslávie – Srb‑ sko – Kosovo. Kosovská otázka ve 20. století, Brno 2011. 4 ANĐELIĆ, N., Bosna i Hercegovina između Tita i rata, Beograd 2005; LUČIĆ, I., Uzroci rata. Bosna i Herce‑ govina od 1980. do 1992. godine, Zagreb 2013.

ženého výzkumu stále ještě nestalo dění v druhé největší jugoslávské republice, tedy v Chorvatsku. Na této skutečnosti se nic nezměnilo i přes to, že od událostí let 1989–1990 nás dělí již nemalý časový od‑ stup a že výzkum soustředěný na chorvatskou perspektivu během následného válečného konfliktu zaujímá v dosavadním bádání o ju‑ goslávské krizi zvláště důležité místo. Malá pozornost věnovaná složitým poměrům v Chorvatsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let má na první pohled jisté opodstatnění. Ve srovnání s turbulentně se měnícím klimatem v Srbsku či Slovinsku působila chorvatská realita zdánlivě statickým až fádním dojmem. V přístupu předních chorvatských komunistů se navíc primárně zrcadlila snaha držet se i přes eskalující jugosláv‑ skou krizi umírněného politického kurzu. Nacionální kontroverze objevující se v chorvatském veřejném prostoru se oproti emotivně až hystericky laděným polemikám v srbských či slovinských médiích zdály být utlumenější a vyváženější. Pozorovatelé tehdejšího jugo‑ slávského dění a následně i celá řada historiků a žurnalistů proto začali pro celkové ovzduší v této republice používat termín chorvat ské mlčení. Tento publicistický výraz se stal nejen nejpoužívanější, ale pro mnohé pravděpodobně i nejlapidárnější zkratkou vystihu‑ jící situaci, ve které Chorvatsko zastihly už zcela patrné příznaky lability jugoslávského státu. Vytrvalým poukazováním na minimální atraktivitu a závažnost tehdejších chorvatských reálií ale současně dochází k přehlížení a podceňování mnoha důležitých rovin jugo‑ slávské krize. Bez podrobného výzkumu období let 1989–1990 to‑ tiž není možné ani rámcově pochopit složité okolnosti vedoucí k triumfu idejí chorvatského nacionalismu na jaře 1990, následnému ozbrojenému konfliktu či vyhlášení chorvatské státní nezávislosti. Chorvatsku je přitom dosud nejčastěji, a to i v podrobnějších vý‑ kladech zabývajících se rozpadem Jugoslávie, věnována pozornost až v souvislosti s nástupem Franji Tuđmana k moci a s následnou radikalizací chorvatsko‑srbských vztahů. Přestože v Chorvatsku v rozmezí let 1989–1990 vykrystalizovala či znovu začala s nebývalou intenzitou rezonovat celá řada zásad‑ ních politických a společenských tendencí, z nichž mnohé jsou do‑ dnes velmi zřetelně patrné, nepřitahují tyto události ani zdaleka 8 úvod

patřičný zájem chorvatských historiků a tím méně zahraničních ba‑ datelů. Při zatím velmi povrchních a často i zavádějících popisech je období od počátku roku 1989 do konání prvních poválečných svo‑ bodných voleb na jaře 1990 redukováno na časově krátký a nepříliš zajímavý úsek, který plní funkci jakéhosi prologu na cestě Chorvat‑ ska k samostatnosti a občanské válce. V historiografii dosud neexis‑ tuje odborná, komplexně pojatá monografie detailně se zabývající touto periodou. Nejen chorvatská vědecká obec navíc dosud není v mnoha ohledech schopná překonat některé tendenční a nacionální identitou autorů silně ovlivněné pohledy a interpretace. Předkládaná práce se snaží nastínit základní kontury chorvat‑ ského politického a společenského vývoje v období od počátku roku 1989 do nástupu politické reprezentace v čele s Franjou Tuđ‑ manem k moci v květnu 1990. Při jejím psaní jsem nemohl využít dosud nepřístupných archivních pramenů. I přes tento zásadní limit jsem však považoval za smysluplné postihnout alespoň stěžejní rysy velmi dramatického a v řadě ohledů nesmírně komplikovaného dění v Chorvatsku na sklonku komunistické éry. Výklad se z těchto dů‑ vodů opírá především o podrobné rešerše dobového chorvatského a jugoslávského tisku a příslušná, početně však velmi skrovná, me‑ moárová díla a sekundární literaturu. Chorvatská publicistika měla na sklonku osmdesátých let velmi vysokou, s poměry v ostatních zemích komunistického bloku jen stěží srovnatelnou úroveň. Kvalita tehdejší žurnalistiky nebyla dána jenom ve většině případů pečlivě a spolehlivě pojatým zpravodaj‑ stvím, ale i vysoce ceněnými komentáři předních novinářů. Z tohoto hlediska jsem tedy v příslušném výzkumu využíval nejen příspěvků agenturního či reportážního charakteru, ale i analyticky pojaté články, které mi v řadě ohledů poskytovaly hlubší vhled do nesmírně složitého dění v Chorvatsku i v Jugoslávii na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zároveň jsem se však snažil zachovat si patřičný odstup od mnohdy subjektivně laděného stylu takových příspěvků, do kterých se logicky promítalo zaujaté, ba dokonce emotivní vní‑ mání aktuálních událostí. Základním zdrojem, který jsem využíval ve všech částech práce, je záhřebský deník Vjesnik, jenž byl považo‑ ván za jedno z předních jugoslávských periodik. Pro období do za‑

čátku roku 1990 jsem nepovažoval za přínosné procházet kompletní vydání ostatních chorvatských deníků (Slobodna Dalmacija, Večernji list ad.). Vzhledem k tomu, že formálně byly všechny tři zmíněné noviny oficiálními tiskovými orgány některé z tehdejších společen‑ ských organizací, měly například zprávy pojednávající o jednáních nejvyšších chorvatských politických grémií či informace o zásadních projevech některého z vrcholných funkcionářů většinou takřka iden‑ tickou podobu. Situace se ovšem změnila v prvních měsících roku 1990, kdy se zmíněné listy zbavily posledních omezení a začaly i for‑ málně působit jako na politických kruzích zcela nezávislé sdělovací prostředky. Při analýze hlavních politických událostí a s nimi souvi‑ sejících společenských polemik bylo nemožné opominout podnětné a zasvěcené komentáře z pera předních chorvatských publicistů (Jelena Lovrićová, Marinko Čulić, Milan Jajčinović ad.) vycházející na stránkách týdeníku Danas, jenž tehdy oprávněně patřil k nejuzná‑ vanějším a vůbec nejčtenějším jugoslávským časopisům. Díky non‑ konformnímu žurnalistickému stylu se jako velmi cenný zdroj in‑ formací a názorů často kontroverzních osobností ukázaly příspěvky otištěné v záhřebských listech Polet či Start. Zajímavé a pro analýzu politicko‑ideových preferencí části chorvatské společnosti i mimo‑ řádně přínosné jsou průzkumy veřejného mínění zveřejněné v pe‑ riodiku Naše teme. Při zohlednění širšího kontextu tehdejšího vývoje jugoslávské federace jsem pak využíval korektně vedeného zpravo‑ dajství jugoslávského deníku Borba. Tento někdejší tiskový orgán komunistické strany se navíc právě v námi sledovaném období stal příkladem na režimu už takřka zcela nezávislého, protinacionalis‑ ticky orientovaného periodika. Zatímco o dobový tisk jsem se mohl opírat při zpracování kapitol zabývajících se stanovisky chorvatské komunistické elity, při analýze rodící se alternativní scény, jak souborně nazývám v průběhu roku 1989 vznikající nekomunistické politické strany, byla tato metoda aplikovatelná jen zčásti. Chorvatský tisk sice s nemalým zájmem sle‑ doval činnost nastupující opozice, přístup jednotlivých stran k mé‑ diím ale zůstal až do počátku roku 1990 značně omezený. V tomto ohledu jsem tedy využíval dokumentů, které měly charakter infor‑ mačních bulletinů určených členské základně jednotlivých stran. Při 10 úvod

analýze předvolební kampaně jsem však díky již zmíněné změně po‑ stavení většiny médií mohl pro sledování činnosti hlavních předáků politických stran už v plné míře využívat i zprávy a četné rozhovory publikované v nejčtenějších periodikách. O úrovni vědeckého poznání vývoje Chorvatska a Jugoslávie mezi lety 1989–1990 ilustrativně vypovídá fakt, že jsme při získá‑ vání spolehlivých informací o zákrutech tehdejšího dění, stejně jako při shromažďování údajů důležitých pro přesnější vymezení chronologické posloupnosti nesmírně turbulentních momentů, i po více jak čtvrtstoletí stále ve značné míře odkázáni na díla pu‑ blicistického charakteru. Velmi cenným a pečlivě uspořádaným zdrojem, jenž umožňuje detailní pochopení často krajně nepře‑ hledného kontextu jugoslávského vývoje v letech 1988–1989, je dodnes neprávem zcela přehlížená a patrně i zapomenutá kniha záhřebského novináře Srđana Španoviće.5 Španović sice zvolil při svém výkladu žurnalistický styl, přesto jeho dílo velmi zasvěceně objasňuje z dnešní perspektivy zdánlivě marginální či opomíjené momenty jugoslávské reality na konci osmdesátých let. Do stejné kategorie můžeme zařadit i knihu novináře Predraga Tašiće, která sice nedosahuje úrovně Španovićova díla, ale i tak obsahuje řadu záznamů o tehdy aktuálních otázkách.6 Výpovědní hodnotu Ta‑ šićovy knihy však výrazně sráží skutečnost, že ji sepsal až v polo‑ vině devadesátých let, tedy v době, kdy agonie jugoslávského státu již zcela naplno vyústila ve válečné běsnění. Tento časový odstup a vliv okolností, ve kterých Tašić svou práci dokončoval, zásadně ovlivnily a v mnoha ohledech i pokřivily jeho pohled na události z přelomu osmdesátých a devadesátých let. V souvislosti s odborně pojatým výzkumem politických trendů a nacionálně laděných kontroverzí v Jugoslávii a Chorvatsku na pře‑ lomu osmdesátých a devadesátých let stojí jistě za zmínku několik příspěvků. Za v řadě ohledů převratnou práci lze považovat mono‑ grafii Dejana Joviće, která zůstává i po více jak deseti letech od svého vydání stále nepřekonanou a inovativní sondou do politického vý‑ 5 ŠPANOVIĆ, S., Kvadratura jugoslavenskog kruga, Zagreb 1989. 6 TAŠIĆ, P., Kako je ubijena druga Jugoslavija, Skopje 1994.

voje jugoslávské federace po roce 1974.7 Inspirativně a především ne‑ zatížen nacionálními stereotypy se některými aspekty chorvatského a jugoslávského vývoje na přelomu osmdesátých a devadesátých let zabýval historik Davor Pauković.8 Řadu pozoruhodných postřehů vztahujících se k základním prvkům secesionismu a etnických tenzí v Chorvatsku a jejich komparací se situací v ostatních částech Jugoslá‑ vie přinesla – mimo jiné právě na základě rámcové analýzy dobového tisku – ve své studii maďarská badatelka Beáta Huszka.9 Historiogra‑ fií dosud jen velmi sporadicky využívané je dvousvazkové dílo, ve kte‑ rém je shromážděna různorodá dokumentace vztahující se k politické činnosti chorvatského funkcionáře Stipe Šuvara během jeho jednole‑ tého mandátu v čele Svazu komunistů Jugoslávie.10 Rozličné roviny diskuze o počínající politické pluralizaci a upadajícím monopolu komunistické strany ve společnosti obsahuje soubor studií, kterou v polovině roku 1989 editoval bělehradský politolog Vladimir Goati.11 Problematikou vzniku opozičních stran se zaměřením na pro‑ fily jednotlivých aktérů chorvatského politického dění mezi lety 1989 a 1990 se dosud nejdetailněji zabýval záhřebský novinář Darko Hudelist.12 Přestože svou knihu napsal ve čtivém, ale odborné me‑ todologii a jazyku velmi vzdálenému stylu, zůstává jeho podrobný výklad stále inspirativním a dosud zásadně žádným výzkumem ne‑ revidovaným zasvěcením do okolností vzniku Chorvatského demo‑ kratického společenství (HDZ), Chorvatského sociálně liberálního svazu (HSLS) a dalších nekomunistických stran. Hudelist se navíc v některých kapitolách věnuje i průběhu interních diskuzí mezi chorvatskými komunisty. Nedávno publikované memoáry blízkého 7 JOVIĆ, D., Jugoslavija – država koja je odmurla. Uspon, kriza i pad Kardeljeve Jugoslavije (1974.–1990.), Zagreb 2003. 8 PAUKOVIĆ, D., „Predizborna kampanja u Hrvatskoj 1990. u svjetlu hrvatskog i srpskog novinstva“, Časo‑ pis za suvremenu povijest, 2008, č. 1, s. 13–32; TÝŽ, „Politička tranzicija i Srbi u Hrvatskoj“, in: D. Gavrilović (ed.), Serbo‑Croat relations: Political cooperation and national minorities, Sremska Kamenica 2009, s. 133–141. 9 HUSZKA, B., Secessionist Movements and Ethnic Conflicts. Debate‑framing and rhetoric in independence campaigns, New York 2014. 10 ŠUVAR, S., Nezavršeni mandat I–II, Zagreb 1989. 11 GOATI, V. (ed.), Smisao jugoslovenskog pluralističkog šoka, Beograd 1990. 12 HUDELIST, D., Banket u Hrvatskoj. Prilozi povijesti hrvatskog višestranačja 1989–1990, Zagreb 1999. 12 úvod

Tuđmanova spolupracovníka Josipa Manoliće pak představují za‑ jímavý, i když celkově až příliš obecný a často i krajně pokřivený příspěvek k poznání prvních měsíců činnosti HDZ.13 Před několika málo lety vydané deníkové záznamy Franji Tuđmana jsou sice cen‑ ným zdrojem pro pochopení vnitřního světa pozdějšího prvního chorvatského prezidenta, kvůli absenci edičního zpracování jsou však v řadě ohledů nesrozumitelné a v zápisech často lakonické.14 Při stanovování celkové struktury práce jsem se rozhodl, že pro období do počátku roku 1990 budu kapitoly zabývající se postoji chorvatské komunistické elity pojímat odděleně od pasáží, ve kterých jsem sledoval počínající politickou pluralizaci. Vedlo mě k tomu několik důvodů. Do výkladu týkajícího se činnosti vrchol‑ ných komunistických funkcionářů jsem zařadil i vybrané kapitoly z jugoslávského vývoje let 1989 a 1990. Současně jsem v těchto oddí‑ lech sledoval pro pochopení celkových poměrů v Chorvatsku mimo‑ řádně důležitou srbskou otázku, tedy vztah části chorvatských Srbů vůči záhřebskému mocenskému centru a jeho konkrétním krokům a stanoviskům. Zachycení základních kontur počínajícího opozič‑ ního hnutí jsem proto vydělil z této výkladové roviny a až do počátku roku 1990 se jim věnuji v samostatných kapitolách. V celé práci se za‑ bývám takřka výhradně aktivitami Chorvatského demokratického společenství (Hrvatska demokratska zajednica – HDZ) a Chorvatského sociálně liberálního svazu (Hrvatski socijalno liberalni savez – HSLS) jako dvou prvních a dlouho také hlavních opozičních chorvat‑ ských stran. V části týkající se počínající předvolební kampaně jsem se rozhodl takový přístup v některých ohledech opustit a sledovat vzájemné interakce mezi HDZ, reformovanými chorvatskými ko‑ munisty a ad hoc vzniklou Koalicí národního porozumění (Koalicija narodnog sporazuma – KNS), ve které měl HSLS ústřední pozici. Výklad jsem chronologicky dovedl až do května 1990, kdy v Chor‑ vatsku i formálně skončila éra komunistické vlády. Závěr jsem pak pojal jako stručné nastínění jevů, jež se ukázaly jako fatální při smě‑ řování Chorvatska v následujících, nebývale dramatických letech. 13 MANOLIĆ, J., Politika i domovina. Moja borba za suverenu i socijalnu Hrvatsku, Zagreb 2015. 14 TUĐMAN, F., Osobni dnevnik 1973.–1989. Knjiga III., 1984.–1989, Zagreb 2011.

Co se týče terminologie, rozhodl jsem se ve své práci označovat vrcholné státní i stranické funkcionáře zjednodušenými ekvivalenty, nikoliv oficiálním názvem jejich funkce (například místo předseda Předsednictva Ústředního výboru Svazu komunistů Chorvatska používám výrazy jako předseda SKH či šéf SKH apod.). Podobný postup uplatňuji i při zmiňování celé škály společensko‑politických institucí režimu, kdy často volím jejich zjednodušené pojmenování místo složitých zkratek (socialistický svaz, odborová organizace, sdružení partyzánských veteránů apod.). Pojmem politická alterna tiva převážně označuji veškeré nekomunistické politické strany vzni‑ kající od počátku roku 1989 na území Chorvatska. Přestože bych takto z čistě formálního a normativního pohledu měl tyto subjekty označovat až do okamžiku, kdy byly oficiálně chorvatskými úřady zaregistrovány (tedy do 5. února 1990), ze stylistických a praktic‑ kých důvodů používám takřka souběžně i výrazy jako opoziční uskupení, strany, sdružení apod. Na závěr bych chtěl vyjádřit poděkování osobám, které se v mnoha ohledech zasloužily o vznik této knihy. Na prvním místě se jedná o doc. PhDr. Jana Pelikána, CSc., kterému vděčím nejen za to, že jako vedoucí mé diplomové práce s mimořádnou trpělivostí předklá‑ daný text několikrát velmi pečlivě a kriticky pročetl, ale také jsem mu zavázán za celou řadu pozoruhodných komentářů a celkovou podporu. Za mnoho podnětných připomínek, které mi pomohly vy‑ varovat se některých stereotypů v souvislosti s výzkumem složitých okolností jugoslávské krize, patří mé díky PhDr. Ondřeji Vojtěchov‑ skému, Ph.D. Za inspirativní debaty a všestrannou pomoc velmi dě‑ kuji PhDr. Janu Kourovi, Ph.D. Svou ochotou a laskavostí mi bě‑ hem mého studia a psaní knihy výrazně ulehčovaly a zpříjemňovaly práci pracovnice Slovanské knihovny NK ČR v Praze. Řediteli této instituce, PhDr. Lukáši Babkovi, jsem zavázán za zpřístupnění ně‑ kterých důležitých pramenů. Za usilovnou podporu a povzbuzení vděčím svým blízkým, bez nichž by práce na této knize byla pod‑ statně komplikovanější – Zdeňkovi Novosadovi, bratru Nevenovi, Leoši Stejskalovi, Tomáši Vojáčkovi, Janu Hálkovi, Lukáši Noskovi, Miroslavu Chlupsovi a Marijovi Tućimu, jemuž děkuji za pomoc s obstaráváním obtížně dostupné literatury a jeho rodině za po‑ 14 úvod

hostinnost a vřelost, s jakou mě přijala během mých badatelských pobytů v Záhřebu. Renátě Bohuslavové velmi děkuji za podporu a zázemí, které mi poskytovala nejen v období psaní tohoto textu. Řadou cenných připomínek, které jsem využil při finálních úpravách textu, mi byl nápomocen autor recenzního posudku, doc. PhDr. Vác‑ lav Štěpánek, Ph.D. Za ochotu a trpělivost děkuji vedoucímu ediční řady Fontes doc. PhDr. et JUDr. Jakubu Rákosníkovi, Ph.D. Opo‑ menout nemohu ani Mgr. Kláru Kunčíkovou, která mi byla mimo‑ řádně nápomocna při konečné redakci textu. Část výzkumu nezbyt‑ ného pro sepsání této práce jsem mohl uskutečnit díky prostředkům rozdělovaným v rámci vnitřních grantů Filozofické fakulty UK. Za celkovou ochotu děkuji také řediteli Ústavu světových dějin Filo‑ zofické fakulty UK Prof. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D. A největší poděkování a uznání patří mým rodičům, kteří mě vždy povzbu‑ zovali a dlouhodobě podporovali při studiu problematiky rozpadu jugoslávského státu. Právě jim – jako znepokojeným současníkům událostí, kterými se zabývám v předkládaném textu a které zásadně ovlivnily jejich další životní směřování – tuto knihu srdečně věnuji. V Praze, Karlových Varech a Křížkovém Újezdci leden 2015 – říjen 2016 Boris Mosković

Konec jedné éry Krátce po páté hodině odpoledne se 30. května 1990 vydal průvod čerstvě zvolených chorvatských zákonodárců od budovy parlamentu v Radićově ulici směrem k ústřednímu záhřebskému náměstí, které neslo stále ještě název Náměstí republiky. Majestátně vzhlížející zá‑ stup politiků doprovázených tradičně oděnými muži na koních pro‑ cházel podél hustých řad shromážděných obyvatel hlavního města, jež dlouhé hodiny v teplém květnovém počasí vyčkávaly jejich pří‑ chod a nadšeně skandovaly „Chorvatsko, Chorvatsko!“. Žádnému z účastníků tohoto slavnostního aktu neuniklo, že hlavní pozornost přihlížejícího davu je upřena na muže, který byl před několika mi‑ nutami zvolen předsedou republikového předsednictva. Franjo Tuđ man odmítl poslechnout doporučení své ochranky a místo cesty automobilem se na hlavní záhřebské náměstí rozhodl dojít pěš‑ ky.15 Vědom si vlny euforie, která zachvátila hlavní město Chorvat‑ ska, neváhal podstoupit i jisté bezpečnostní riziko, aby si mohl vy‑ chutnat okamžiky osobního triumfu přímo v přeplněných ulicích. Po příchodu na Náměstí republiky, na kterém se už tísnilo několik desítek tisíc osob, se Tuđman obrátil k publiku slovy, jež odrážela aktuální názorové i emocionální rozpoložení nejen drtivé většiny přítomných, ale i velké části chorvatské společnosti: „Vzkřísili jsme potlačené a ponížené národní vědomí, probudili jsme hrdost a na‑ ději chorvatských lidí a všech občanů Chorvatska. Chceme, jak jsme již řekli ve volbách, být svými vlastními pány, abychom sami rozho‑ dovali o své budoucnosti.“16 Ceremoniál v centru Záhřebu, kterého se kromě členů saboru17 zúčastnil i kardinál Franjo Kuharić, byl pouze jednou z částí pečlivě připraveného slavnostního programu Dne státnosti. Tímto názvem se Tuđmanovo Chorvatské demokratické společenství, jež před tak‑ 15 „Pozdrav domovini i demokraciji“, Večernji list, 31. 5. 1990, s. 10; DOMLJAN, Ž., Visoko podignimo zasta‑ vu. Hrvatska od negacije do priznanja, Zagreb 2010, s. 95. 16 „Franjo Tuđman: S vjerom u budućnost“, Večejni list, 31. 5. 1990, s. 10. 17 Sabor je historické označení pro chorvatský zákonodárný sbor (parlament). Tradičně se uvádí, že první doložené zasedání instituce s tímto názvem proběhlo v dubnu 1273. 16

konec jedné éry

Resumé / Summary Based on the unprecedented amount of dynamic movements in the political and social socialist scene in Yugoslavia, the last third of the 1980s can be described as the first phase of the Yugoslavian crisis. The Socialist Republic of Croatia (SRC), as the second most populous part of the federal government, was taken by surprise by this development during a period which became known as the Croatian Silence. With the help of this journalistic expression, which is still a solid part of professional and political Croatian discourse today, many historians and journalists are trying to prove that, even at the end of the communist era, the situation in Croatia lacked the signs of a fundamental historical turnaround. The presented research, which is based primarily on a detailed study of contemporary Croatian and Yugoslavian press, tries to show that many of the fundamental political and social tendencies, some of which are still clearly visible in Croatia today, have deep roots in the very period we are observing, from the start of the year 1989 to the first pluralistic elections in spring 1990. During this short but very turbulent period, the contemporary Croatian communist elite faced not only open conflicts on the Yugoslavian political scene and the Communist Party’s declining monopoly, but also the rapid growth of inter‑ethnic tensions. However, in parallel with these crisis symptoms of the post‑Tito regime, discussions also appeared about the introduction of political pluralism and the democratization of society, which intensified at the end of the year 1989 as a consequence of the collapse of the communist systems in Soviet Bloc states. Thus, in the years 1989−1990, Croatian society found itself at an important historical crossroads offering several, not unrealistic, future direction alternatives. At the same time, the presented detailed analysis of the main aspects of Croatian internal political and social development in the years 1989−1990 shows that the final outcome of this development was influenced by the multi‑layered, extremely complicated and in many respects difficult to predict character of contemporary events. 278

resumé / summary

To a large extent, the Croatian communist elite was to a considerable extent caught by surprise by the manifestations of the beginning of the Yugoslavian crisis at the end of the 1980s. The distinctly nationalistic and adversarial nature of the events which took place during the year 1988 in Serbia and Slovenia shook the very pillars of the Yugoslavian state. The Croatian leadership responded to the consequences of the movements caused by Slobodan Milošević’s offensive course with obvious difficulties, and a considerable degree of indecision. In particular, the consequences of the anti‑bureaucratic revolution, which used mass meetings and open pressure to gradually force the ruling sets in Vojvodina, Kosovo and Montenegro to fall, have proven to be a factor dividing not only the Yugoslavian communist elite, but also a considerable part of society. This dramatically deepening polarization of opinion manifested itself fully during the escalation of the Kosovo crisis at the end of February 1989, when the Slovenian and Croatian political contingent was openly accused, for example by the Belgrade media, of supporting the Albanian contra‑revolution in Kosovo, and of minimal solidarity with the Serbian nation’s interests. For a relatively long time, the Croatian power elite refused to directly respond to the attacks which came from Milošević ‑controlled media, or which rung out during protests in the anti ‑bureaucratic revolution. The causes of this caution on the Croatian communists‘ part were based not only on an effort to avoid open conflict and a further deepening of the crisis, but also on experiences connected with the events of the maspok (mass national reform movement) at the beginning of the 1970s. It was not only for tactical reasons, but also moral ones that Croatian functionaries refused to follow in the path of their predecessors from the years 1970−1971. The then leadership of the League of Communists of Croatia (SKH), symbolized by the persons of Savka Dabčević ‑Kučar and Miko Tripalo, managed to mobilize broad layers of Croatian society by articulating certain controversial themes connected with Croatia’s and the Croatian nation’s position in Yugoslavia. However, within the scope of the dynamic development of the maspok, increasingly open manifestations of Croatian

279

nationalism simultaneously began to appear. The trivialization, and in many respects even direct tolerance of these excesses, aggravated the relations between the contemporary Croatian leadership and the power elites in other parts of Yugoslavia, Moreover, the maspok’s nationalistic character provoked opposition by a large part of the Croatian Serbs. Even despite Tito’s initial support, the maspok proved to be the Yugoslavian Federation’s most serious crisis so far. It led not only to the Croatian leadership’s removal from office in December 1971, but also to the subsequent persecution of many other players in the maspok (student activists, Matica Croatica leaders etc.). For the set of Croatian functionaries who were in power at the end of the 1980s, the negative phenomena of the maspok still represented a very strong memento. With this in mind, for a long time their approach to the latest events in Yugoslavia was almost surprising. In the nationalistically‑oriented course of Milošević’s communist leadership, just like in the sudden eruption of Serbian nationalism, they spotted features almost identical to those which appeared in Croatia at the time of the maspok. In this spirit, Croatian communists clearly refused to respond to the development in Serbia by tilting towards arguments even seemingly close to the ideas of Croatian nationalism, or based on the populist rhetoric which would utilize the growing discontent among the ranks of the Croatian public. Even though in some respects this moderate policy, motivated by fears of possible further escalation in the tension, did not lack a realistic structure, it proved to be unsustainable under the conditions of the intensifying Yugoslavian crisis. The symptoms of the re‑opening Serbian issues in Croatia were clear evidence of this. On the basis of the Republican Constitution, almost 600,000 Serbs living in the territory of the SRC at the end of the 1980s were guaranteed the status of a constitutive nation. The Zagreb ruling set regarded this point as one of the axioms of the Titoistic solution to the national question in socialist Croatia. However, during the year 1989, completely in the spirit of the arguments famous from the famous SANU Memorandum, a thesis about the alleged assimilation of and discrimination against Croatian Serbs began to appear, and not just 280

resumé / summary

in the Belgrade media. In addition to these increasingly aggressive accusations, the Croatian communist leadership also had to respond to specific movements in the ranks of the Serbian nation in Croatia (the protest meeting in Knin in February 1989, the nationalist excesses during the Vidovdan festivities in July 1989). During autumn 1989, the Yugoslavian crisis was deepened not only by internal factors (the de facto split between Serbia and Slovenia), but also the collapse of communist regimes in Central and Eastern European states. Although Yugoslavian communists had long contended with signs of their declining influence and rapidly decreasing interest in party membership, many of them tried to moderate fears of further development by referring to specific historical experience and the dissimilar practice of the Yugoslavian form of socialism. Unlike their colleagues in Serbia and Slovenia, Croatian communists did not manage to gain valuable points with the public on the basis of radically modified rhetoric, or thanks to new visions. SKH’s position was also strongly undermined by the inability to formally sanctify the activity of emerging opposition groups, among which the strongest position so far was gained by the Croatian Democratic Union (HDZ) led by Franjo Tuđman, and the Croatian Social Liberal Alliance (HSLS), whose most notable figures, aside from chairman Slavko Goldstein, were former maspok leaders Vlado Gotovac and Dražen Budiša. In this situation, on the 10th of December 1989, the SKH leadership completely unexpectedly announced that it would finally accede to fundamental changes in the political system; most importantly, it would allow multi‑party elections to be held in spring of the following year. This took place on the eve of the XI. convention of the League of Communists of Croatia, which saw the start of a new, strongly reform‑oriented party leadership headed by Ivica Račan. Thus, after many years of passive observation and complicated reception of dramatic events in other parts of Yugoslavia, Croatian society found itself in a maelstrom of ground‑breaking upheavals, which would have been hardly imaginable just a few days beforehand. The Croatian leadership’s long‑standing efforts to adapt the basic political and social trends in the republic to primarily reflect loyalty

281

to Yugoslavian preferences and values suffered a major blow after the de facto dissolution of the League of Communists of Yugoslavia (SKJ) at the beginning of the year 1990. Simultaneously, this milestone in the process of the disintegration of the Yugoslavian state also represented a turning point in terms of Croatia’s internal political development. It is from the very first weeks of the year 1990, with the approaching start of the pre‑election campaign, that we can note the growing signs of autochthonous phenomena and independent tendencies, which until then tended to be rare in Croatian affairs. To put it simply: with the massive interest of the wider public, debates on the Croatian political scene began to focus on the specifics and future of its own (republican, national) environment, all to a certain extent at the expense of further consideration of pan‑Yugoslavian interests. Aside from the reformed communists (SKH‑SDP) and Tuđman’s HDZ, the greatest impression in the pre‑election campaign, which began in Croatia at the end of February 1990 after a series of constitutional changes and fundamental amendments of electoral law, was made by the ad hoc Coalition for National Understanding (KNS), headed by former maspok leaders Savka Dabčević‑Kučar and Miko Tripalo. During March and April 1990, this three‑leaf clover of main political subjects tried to present its visions of the further development of Croatia and the Yugoslavian Federation to the Croatian public. While the reformed communists continued to promote the preservation of the contemporary, highly decentralized but still clearly federative form of the Yugoslavian state, HDZ endorsed the confederalization of Yugoslavia in the elections as supposedly the most effective remedy for the current crisis. However, on the basis of statements by certain members of Tuđman’s leadership, it was clear from the start that the idea of a confederation was to serve merely as a stepping stone to Croatia’s independence. In this respect, the Coalition for National Understanding’s stance on the Yugoslavian state’s future did not differ very much from HDZ’s standpoints. The results of the elections in April and May 1990 brought triumphant victory for HDZ − partly due to the majority voting system. It showed that Tuđman’s party managed to make the best 282

resumé / summary

use of the changing frame of mind of the majority of the Croatian public. Moreover, thanks to a strong and dynamically developing membership base and charismatic leader, HDZ managed to attain the image of a strong, organizationally competent political subject even before the elections. The reformed communists, headed by Ivica RaÄ?an, may have managed to stop and in some respects even reverse the decline in voter preferences, but they could not rid themselves of the previous eraâ&#x20AC;&#x2122;s negative legacy completely in such a short time. Thus, the exuberant celebrations of the Croatian Statehood Day on the 30th of May 1990 represented the definitive end of almost fifty years of communist rule.

283

Boris Mosković Mezi Titem a Tuđmanem. Chorvatsko v letech 1989–1990 Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 20. svazek ediční řady Fontes Jazyková redakce Klára Kunčíková Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2017