Vladimír Svatoň: Na cestě evropským literárním polem

na cestě evropským literárním polem studie z komparatistiky

Vladimír Svatoň

Na cestě evropským literárním polem

Studie z komparatistiky

Vladimír Svatoň

Kniha vznikla v rámci programu Progres Q14 Krize racionality a moderní myšlení, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Recenzovali: prof. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D. PhDr. Pavel Šidák, Ph.D.

© Vladimír Svatoň, 2017 Copyright © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Cover photo © Staša Fleischmannová, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-746-3

OBSAH Úvodem

7

Srovnávání a nalézání identity Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol Skrytá ontologie fikčních světů Mezi indexem a ikonou, mezi symbolem a mimezí

11 44 53

Kontury kulturního vědomí Ruský symbolismus: vstup do dvacátého století Motivy ruské identity Střední Evropa: návrh jiného světa

69 89 106

Trvající tvary Žánry: trauma a výzva poetiky Tragédie v kulturním poli Evropy Život Aristotelových kategorií v novověké tragédii a románu Vzkříšení tragédie v ruském symbolismu Čechov, autor „slzavých komedií“ „Malé tragédie“ Mariny Cvetajevové: připomínka Puškinova cyklu Román a mýty nového věku: tři variace faustovského mýtu Historický námět ve světě románu: ke kritice postmoderního historismu Summary

117 127 142 153 167 177 186 205 215

Úvodem

Komparatistika neboli srovnávací literární věda si stále zasluhuje, aby se hovořilo o jejím smyslu. Jejím předmětem nejsou biografické inspirace uměleckých výtvorů, ale evokace dlouhověkých tradic, které tvoří „předpokladovou půdu“ konkrétních tvůrčích činů, její schopnost nahlédnout do „tažení dlouhých čar historických“ (výraz Jana Patočky), jež se do každého díla promítají. Tradiční dvojice pojmů Paula van Tieghema, literatura „srovnaná“ (spíše „srovnávaná“) a literatura „generální“ (spíše „univerzální“), by mohla být nahrazena jinak koncipovanou pojmovou dvojicí: na jedné straně existuje „empirické studium“ bezprostředního okolí díla (soustředěné na autorskou biografii, sečtělost, kontakty, publikační možnosti, textovou kritiku, recenzní ohlas, překlady atd.), na straně druhé „studium kontextové“, odkazující na ony „dlouhé čáry historické“ a navrhující zásadní rozvržení faktického materiálu. Výsledky kontextových přístupů nelze jednoznačně empiricky prokázat, což je činí hypotézami, které jsou vystaveny okamžitým pochybám a polemikám (můžeme si připomenout klasický spor o smysl českých dějin), nicméně nabízejí orientační body pro klasifikaci nepřehledných faktů a ve vzdálené souvislosti i pro řešení (politických a historických) situací.

Tieghemův termín „generální literatury“ není pro toto kontextové studium zcela adekvátní: navozuje totiž představu, že literatura směřuje ke vzniku univerzální slovesnosti a jednotné celosvětové kultury.

Historie 20. století však prokázala, že svět je rozdělen do velkých civilizačních okruhů, jejichž hodnotové postoje, myšlenková schémata i společenské instituty se vzájemně liší a jejichž odlišnosti zjevně není možno ani v dlouhodobé perspektivě překonat. Přesvědčivěji se jeví koncepce Arnolda Toynbeeho, který ve svém životním díle Studium dějin (A Study of History, 12 svazků, 1934–1961) vykreslil světové dějiny nikoliv jako jednolitý proces civilizačního pokroku a humanity, ale jako vlnobití civilizací, vyznačujících se osobitou soustavou hodnot a prožívajících stadium zrodu, růstu, rozkvětu a pádu (popsal takto strukturu šestaÚvodem

7

dvaceti civilizací). Budiž poznamenáno, že ruští myslitelé 19. století, zejména Nikolaj Danilevskij a Konstantin Leonťjev, vypracovali podobné filosofickohistorické koncepce „kulturních typů“, jež se vyvíjejí, soupeří a zanikají, což tvoří reálný běh dějin. Pro „kontextové studium“ je tento přístup produktivnější.

Jestliže jsme se přihlásili k této koncepci, je nutno uvažovat i o charakteru civilizace evropské, resp. euroamerické. Obvykle bývá charakterizována jako racionalistická, a tudíž svými ambicemi univerzalistická.

Racionální duch Evropy se však zrodil ve starém Řecku spolu s počátky vědy a geometrie: o univerzálních zjištěních geometrie se může každý přesvědčit vlastním rozumem, součástí geometrických vět jsou důkazy jejich platnosti. Člověk tak nebyl vyloučen ze zorného pole racionality, neboť tu byl předpoklad, že je schopen i ve své smrtelné křehkosti nahlédnout univerzálně platné pravdy. Můžeme proto uvažovat, že evropskou civilizaci charakterizuje stálá interference racionálních principů a současně ohledů na jedinečnost a nevypočitatelnost rozporuplné lidské bytosti. Člověk se musí podrobit obecně platným nárokům, ale zároveň si zasluhuje lásku a soucit. Euroamerická civilizace je tak ve svém základu zasažena permanentním rozporem: ve srovnání s jinými civilizacemi ji to oslabuje, avšak zároveň jí to v krizových situacích nabízí možnost, aby nalezla jiné řešení a krizi překonala. Pojem „renesance“ je tak možno uplatnit na několik zvratů evropské historie. Zápolení racionalistických principů s principem lidské jedinečnosti není projevem úpadku, ale zakládající podmínkou Evropy.

Jednotlivé kapitoly této knihy byly publikovány v časopisech a sbornících. Před knižní publikací byly rozšířeny a přepracovány.

22. 10. 2017

8

Na cestě evropským literárním polem

Srovnávání a nalézání identity

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

Karel Krejčí svého času prozíravě napsal: Srovnávací bádání literární má svou dlouhou historii, v níž období prudkého rozmachu byla několikrát vystřídána chvílemi pochyb a skepse, hledáním nových cest, náladami, jež byly pociťovány jako krizové. Takové situace byly vytvářeny hlavně nejistotou, jaké vlastně mají být cíle srovnávacího bádání, co, jak a k jakému účelu srovnávat, zejména pak jak nesouvislou řadu dílčích studií, srovnávajících jednotlivé jevy nebo jejich širší či užší skupiny, skloubit v jednotný, logicky členěný celek.1

1 Existence komparatistiky není „samozřejmá“: na rozdíl od studia národních literatur bylo vždycky třeba smysl její existence odůvodňovat nebo hájit. Nemusíme se vracet k epizodickému zákazu srovnávacích studií v Sovětském svazu po druhé světové válce (tento stav překonala moskevská diskuse v roce 1960 a programové stati V. M. Žirmunského), závažnější bylo postupné omezování komparatistiky na evropských a amerických univerzitách během 20. století, ba v devadesátých letech jakási krize, jak o ní referoval Claudio Guillén v komentáři ke druhému vydání své knihy o srovnávací literární vědě.2 Útlum komparatistiky nastal zřejmě proto, že ji postihl osud mnoha iniciativních vědních oborů – komparatistické postupy pronikly do literárněhistorických prací, které si dosud speciální srovnávací úkoly nekladly. Zřetel k „mezinárodnímu“ 1

Krejčí, Karel. „Problémy literární komparatistiky“. Impuls 3, 1968, č. 2, s. 113.

2 Guillén, Claudio. „Komparatistika a krize humanitních věd. Předmluva k vydání z roku 2005“. Mezi jednotou a růzností. Přel. A. Housková, A. Berendová, M. Housková. Praha: Triáda, 2008, s. 413 an.

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

11

kontextu se stal standardní výbavou historického studia literatury: žádný spisovatel ani čtenář není omezen zážitkem jediné literatury, ba horizonty různých literatur se v jejich vědomí nejen liší, ale spíše splývají. Karel Hynek Mácha si do deníku vypisoval citáty ze Shakespeara, Calderóna a Jeana Paula, kdežto o Václavu Klimentu Klicperovi nepadla zmínka. Je také pozoruhodné, že řada latinskoamerických spisovatelů pokládá za svou výchozí inspiraci dílo Franze Kafky.3 Tyto skutečnosti jsou již všeobecně uznávány, takže potřeba speciální vědní disciplíny zanikla: ústup komparatistiky byl výsledkem její expanze do literárněhistorických výzkumů vůbec. Přesto by bylo žádoucí, aby tento aspekt byl nahlédnut systematicky a do dějepisu národních literatur byl pojat též „mezinárodní obzor“ každé významnější epochy.

Existuje také opačný proud než rozplynutí v literárněhistorické praxi: význam určitého postupu, který byl v dosavadních studiích implicitně přítomen, je náhle vyzvednut jako opomíjený a mimořádně důležitý, takže je vyhlášen jako program nově definované disciplíny (stalo se tak v případě naratologie, kognitivní literární vědy atp.). Můžeme nalézt takový úhel pohledu, který by bylo možno pokládat za aktuální inspiraci komparativních přístupů?

2 Nejsou v dějepisu národních literatur mezery, které poukazují na potřebnost studia, jež do oblasti komparatistických zájmů nepochybně patří?

Je to především nejasnost předmětu národních literatur. Bez problému přijímáme skutečnost, že v předmětu národní literatury se kříží hledisko jazykové a teritoriální: někdy se do národní literatury na základě teritoriálního principu zahrnují díla psaná odlišným jazykem (např. ve středověku latinou, v českém národním obrození němčinou), jindy se do dvou odlišných literatur řadí výtvory psané týmž jazykem, ale rozvíjející se na odlehlém území (literatury někdejších kolonií). Napětí mezi hlediskem jazykovým a teritoriálním může být přitom podnětem, aby tatáž díla byla zasazena do různých perspektiv, a tak v nich byly akcentovány různé významy: pražskou německou literaturu je možno řadit 3 Srov. Housková, Anna. „Kafkovi čtenáři: Martínez Estrada a Borges“. Svět literatury, XIV, 2004, č. 28/29/30, s. 93–102.

12

Na cestě evropským literárním polem

do souvislostí střední Evropy, evropské dekadence a symbolismu, také ale můžeme hledat její spojnice s literaturou psanou českým jazykem (v Zámku Franze Kafky například se „zámkem a podzámčím“ u Boženy Němcové, nebo v kapitole „V dómu“ z románu Proces se „Svatováclavskou mší“ Jana Nerudy). F. X. Šalda již v roce 1892 prozíravě zdůraznil v pojmu národní literatury „funkci“ literárních děl. Podle něho se dá vyjmouti jen jedna definice národní literatury – jak ji podal ve Vědecké kritice Émile Hennequin, který první v tomto směru otázky tyto analysoval –: Národní literatura není ta, kterou určitý národ stvořil, tj. ta, která jej zobrazuje v jeho schopnostech uplynulých a historických, – nýbrž ta, kterou určitý národ přijal, kterou si osvojil, v které se poznal – tedy ve svých vlastnostech přítomných nebo příštích. A dále: není tedy jedno umění národní, ale může jich býti a – v dobách moderních a širokých a rozdělených – skutečně bývá více umění národních, více umění současných.

A konečně: umění národní, národnost sama je měnná, podrobena boji a rozvoji i ve své posloupnosti.4

Podstatné však je – jako vždy – teoretické východisko každé otázky: izolovaný obraz národní literatury je založen na „genetickém principu“ historického myšlení. Samozřejmě se předpokládá, že vznik díla je inspirován bezprostředními podněty tvůrcova života a společenského prostředí.

Můžeme tak získat řadu zjištění, jež přispívají k pochopení některých rysů uměleckého díla, zároveň však je umění redukováno na životopisný nebo historický dokument, ve kterém je věcná informace jen zvýrazněna veršem, příběhem nebo nezvyklou stylistikou. Pominuty jsou souvislosti stylové či žánrové, to, co Jan Patočka nazýval „tažením velkých čar historických“5 a Jean­‑François Lyotard „velkými příběhy“.6 Pokud se 4 Šalda, František Xaver. „Překlad v národní literatuře“. Kritické projevy I., 1892–1893.

Praha: Melantrich, 1949, s. 147.

5 Patočka, Jan. „Úvod k Filosofii dějin“. Cit. Karfík, Filip: „Patočkova strahovská pozůstalost a jeho odložené opus grande“. Kritický sborník, 2000–2001, sv. XX, s. 147. Též Patočka, Jan. Péče o duši, sv. 1. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 339.

6 Srov. Lyotard, Jean­‑François: „Metanarativním příběhem nebo velkým příběhem míním právě různá vyprávění, která mají mít legitimizační funkci. Jejich úbytek nebrání nijak tomu, aby miliardy drobných a drobnějších příběhů nevytvářely nadále tkáň každodenního života. […] Přehnané je zejména ztotožňovat poznání s příběhem.

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

13

genetický výklad dotkne otázky smyslu uměleckých výtvorů, chápe jej především jako výsledek autorského záměru. Je pak těžko zodpovědět otázku, proč máme číst díla odlehlých dob nebo vzdálených civilizací, jež vznikla za odlišných konstelací, než jaké prožívá jejich aktuální čtenář. Texty, jež vnímáme jako umělecké výtvory, musí být přečteny jiným zrakem.

Genetický přístup byl příznačný pro epochu tzv. pozitivismu. Jeho slabiny kritizovala percepční (nebo hermeneutická) koncepce, jejímiž klíčovými pojmy nejsou „geneze“, „biografie“ a „vliv“, nýbrž „platnost“ a „porozumění“ čili schopnost díla otevírat se stále obnovovanému vnímání a novému pochopení: Historismus si vystačí s tím, že ustanoví kauzální nexus mezi různými momenty dějin. Žádná skutečnost však jakožto příčina proto ještě není skutečností historickou. Stala se jí, posthum, díky událostem, od nichž může být vzdálena celá staletí. Historik, jenž z toho vychází, si napříště nenechá sled skutečností běžet mezi prsty jako růženec. Uchopí konstelaci, do níž jeho epocha vstoupila se zcela určitou epochou dřívější.7

„Uchopit konstelaci“ však lze jenom za předpokladu, že se rozliší dvojí pohled na umělecké dílo a dvojí způsob jeho poznání. Na jedné straně je to pohled „přírodovědný“, když chceme „vědu pojmout s pozitivisty jako soubor popisů smyslově přístupných realit a prostředků tohoto popisu“, jako „fascinaci přírodním, věcným bytím“ (Jan Patočka).8 V literární historii to znamená zřetel k biografickým a bibliografickým datům, životním kontaktům autorů, k jejich sečtělosti, přiznaným vliTo neznamená, že teorie by byla objektivnější než vyprávění. Vyprávění historikovo je podrobeno přibližně stejným pravidlům zjišťování reality jako vyprávění fyzikovo. Ale historie je vyprávění, které si navíc činí nárok na to být vědou, a ne pouze románem. […] Jinak řečeno, myslím dnes, že je třeba rozlišovat různé režimy vět a různé diskursivní žánry.“ Lyotard, Jean­‑François. O postmodernismu. Přel. J. Pechar. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s. 30–31.

7 Benjamin, Walter. „O pojmu dějin“. Teoretické pasáže. Praha: OIKOYMENH, 2011, s. 316.

8 Patočka, Jan. „Negativní platonismus“. Péče o duši, sv. 1. Eds. Ivan Chvatík a Pavel Kouba. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 303. Též Patočka, Jan. „Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar“. Češi, sv. 1. Eds. Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha: OIKOYMENH– ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, 2006, s. 342.

14

Na cestě evropským literárním polem

vům. Příznačný je důraz na epistolární materiál, recenzní ohlasy, polemiky, publikační peripetie atp. čili na vše empiricky zjistitelné a exaktně ověřitelné. Mimoto existuje ovšem věd[a] aktivní, […] s nárokem nejen na konstatování, nýbrž i na osmyslování života – věd[a] s nárokem celkovým. Pak tato věda bude musit vykročit za meze konstatování pravd, bude musit sama spolutvořit pravdu.

Rozhodně bude musit vyjít za meze toho, co je pouze dáno, i když se bude řídit jeho instrukcemi a nepřiznávat jinou skutečnost než smyslovou.9

Literární dějepis pak přesouvá pozornost ke smyslu uměleckých výtvorů, který vždy souvisí s životním obzorem vykladače. Interpretace musí vstřebat co nejvíce faktických údajů, avšak historik nemůže platnost svého pojetí beze zbytku empiricky prokázat: nelze očekávat, že interpretaci můžeme s matematickou nutností vyvodit z dat, jež máme k dispozici (dnešním jazykem jsou tato kritéria označována jako „měkká“).

Formulace smyslu závisí na pochopení souvislostí, jež tvoří „předpokladovou půdu“, z níž jednotlivé realizace vyrůstají: Edmund Husserl hovořil o „obecné půdě smyslu“ či „strukturálním apriori“,10 Miroslav Petříček užívá ve stejném významu pojem „pole“.11 Bylo by možno zvolit i střídmější pojem „kontext“.12 9 Patočka, Jan: „Negativní platonismus“, cit. vyd., s. 303–304.

10 Srov. Husserl, Edmund. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Přel. O. Kuba. Praha: Academia, 1996, s. 402–403: „Veškeré dějepisectví zabývající se jen fakty setrvává v nesrozumitelnosti, poněvadž stále jen naivně činí závěry rovnou z fakt, aniž učiní tématem obecnou půdu smyslu, na níž takové závěry vesměs spočívají, a aniž kdy prozkoumalo obrovské strukturální apriori, jež je této půdě vlastní. Pouze odhalení obecné bytostné struktury, ležící v naší a pak v každé minulé anebo budoucí historické přítomnosti jako takové, […] umožní vskutku rozumějící, na nahlédnutí zbudovanou, v pravém smyslu vědeckou historiografii.“

11 Srov. Petříček, Miroslav. „Komparatistika jako způsob myšlení“. In Tureček, Dalibor (ed.). Národní literatura a komparatistika. Brno: Host, 2009, s. 48–55.

12 Pojem kontextu (v jeho protikladu ke „kontaktu“ či „vlivu“) zdůraznila v české literární vědě Růžena Grebeníčková. Srov. její stať „Zur Frage des s. g. historischen Kontextes in der vergleichenden Literaturgeschichte“, in Questions générales de la littérature comparée. Budapest, 1962, s. 171 an.

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

15

Smysl jedinečného jevu není možno interpretovat bez představy (třebas explicitně nevyslovené) o tomto „poli“, tedy bez zmíněných „velkých čar historických“, bez „velkých příběhů“. Vždy se ovšem vyskytnou návrhy různých příběhů či různých kontextů, žádný návrh si nemůže nárokovat definitivní platnost.

3 Dvojí epistemický přístup je vlastní i veškerým srovnávacím studiím.

Ve své klasické příručce o komparatistice rozlišil Paul van Tieghem „literaturu srovnanou“ (lépe snad „srovnávanou“), jež má na zřeteli binární vztahy mezi dvěma (národními) literaturami, od „literatury generální“ (obecné). Literatura srovnaná vychází z téhož genetického modelu jako pozitivistické dějepisectví, studuje kontakty mezi spisovateli, recepci v kritice i v neoficiálních pramenech a v závislosti na tom migraci literárních motivů a syžetů. Zmíněná „krize“ postihla právě tuto komparatistiku.

O druhém proudu, „literatuře generální“, Paul van Tieghem letmo podotkl, že představuje „syntézu odlišného typu“.13 Můžeme soudit, že předmětem generální literatury jsou fenomény rozsáhlého (nadnárodního) souboru jevů: příkladem může být kniha samého Tieghema o preromantismu v evropských literaturách.

Komparatistika v podobě „generální literatury“ není srovnáváním tradičně ustavených a neproblematicky přijímaných celků (národních literatur), ani studiem výpůjček a kontaktů mezi nimi: je reflexí principů, na jejichž základě jsou tyto soubory rozlišeny, pokusem definovat jejich „předpokladovou půdu“. Soubory mohou být rozlišeny teritoriálně (západní křesťanství versus východní ortodoxie u slavjanofilů), časově (antika versus moderní svět v německém klasickém idealismu), kulturně filosoficky (renesance u Jakoba Burckhardta), žánrově (román versus epos u Hegela, tragédie versus truchlohra u Waltera Benjamina). Jorge Luis Borges poznamenal, že „každý spisovatel si vytváří své vlastní předchůdce. Jeho tvorba pozměňuje náš obraz minulosti stejně 13 Tieghem, Paul van. La littérature comparée. Paris, 1939, s. 178. Srov. též shrnutí Tieghemových myšlenek u Zd. Hrbaty, in Průvodce po světové literární teorii 20. století. Eds. Vladimír Macura a Alice Jedličková. Brno: Host, 2012, s. 742–747.

16

Na cestě evropským literárním polem

jako budoucnosti. Identita nebo pluralita nehraje v tomto vzájemném vztahu žádnou roli“.14 Kontexty nejsou dány, jsou procesem poznávání vytvářeny.

Při vymezování kontextů vyvstává samozřejmě otázka po principech, které jejich složky vzájemně spojují. Úvahy o možných kontextech vznikaly dříve než univerzitní obory srovnávacích literatur – podněcovala je potřeba definovat vlastní umělecké programy. Komparatistika jako obor se zrodila z komparativního myšlení, v jehož rozvoji projevily často výraznější iniciativu texty, které nebyly jako srovnávací studie míněny, ale vycházely z vědomí, že existují široké (nejen biografické, ale epochální) kontexty literárního tvoření i vnímání a že rozdílnost těchto kontextů definuje také rozdíly mezi epochami a civilizacemi. Aby bylo možno popsat různé kontexty, muselo se nejdříve vyvinout vědomí „jednoty a různosti“ (jak nazval svou knihu Claudio Guillén).

4 „Kategorie různosti“ nesouvisí s poměrně pozdním vystoupením národních literatur, zrodila se dříve, v pomalu se projasňující představě o identitě novověké evropské kultury. Myslitelé tzv. novověku vycházeli zpočátku z univerzalistické představy o lidském rozumu i o zákonech umělecké tvorby: zákony umění měly být platné stejně jako zákony matematické, co bylo jednou objeveno, mělo zůstat provždy v platnosti. Proto se zdálo, že není důvodu revidovat Aristotelovy poznatky o poezii. Antonio Minturno v traktátu Básnické umění (L’arte poetica, 1564) prohlásil: pravda je jedna, a co je pravda jednou, nutně musí být pravda vždy, v každé době, ani rozdíly mezi různými obdobími nemohou nic změnit na tom, co je pravda; i když čas může pozměnit mravy i život, pravda přitom přece zůstane táž.15

14 Borges, Jorge Luis. „Kafkovi předchůdci“. Přel. F. Vrhel. Další pátrání. Dějiny věčnosti.

Praha: Argo, 2011, s. 154.

15 Cit. Sypher, Wilie. Od renesance k baroku. Proměny umění a literatury 1400–1700. Přel. J. Dítě (J. Chalupecký). Praha: Odeon, 1971, s. 53.

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

17

Skoro o sto let později zastával tutéž myšlenku François d’Aubignac v pojednání Divadelní praxe (La pratique du theâtre, 1657). Na námitku, že dramatici starověku psali pro svou dobu, zatímco dnes by se jevili směšní, opáčil: jako kdyby rozum s léty stárnul. On však nikterak nestárne, naopak vidíme, že krok za krokem překonává chybná mínění lidí neznalých a přesvědčil bezmála všechny, že divadelní příběh má být omezen krátkým a přesně ohraničeným časovým úsekem, zcela podle pravidel Aristotelových.16

Navzdory těmto autoritativním tezím se stále energičtěji prosazovalo mínění, že umělecká praxe musí následovat živou zkušenost současníků. Již Dante v traktátu O rodném jazyce (De vulgari eloquentia, 1303–1305) spojil zájem o hovorový jazyk s neutuchající proměnlivostí věcí lidských. Důraz na proměnlivost, ba nestálost člověka byl běžnou figurou tehdejšího myšlení: vzhledem k tomu, že člověk je živočich velmi nestálý a neobyčejně proměnlivý, nemůže být ani jazyk trvalý a neměnný, naopak musí se měnit v důsledku místních a časových rozdílů, tak jako ostatní věci lidské, například mravy a obyčeje. A podle mého není na místě váhat, proč jsme řekli „časových“, domníváme se dokonce, že bychom se toho měli držet: prozkoumáváme­‑li totiž jiné naše výtvory, zjistíme, že se mnohem více odlišujeme od našich dávných spoluobčanů než od hodně vzdálených současníků.17

Jelikož tragédie byla profilujícím žánrem novověkých literatur (až do tzv. romantické polemiky ve Francii vyvolané dramaty Victora Huga ve dvacátých letech 19. století), počala se představa o svéprávnosti novověkého umění vyhraňovat v diskusi o principech tragického umění. Stalo se tak ve sporu francouzských stoupenců tragédie „přísné“ (či „pravi16 La pratique du theâtre par l’abbé d’Aubignac (kn. 2, kap. 7). Amsterdam: Chez Jean Frederic Bernard, 1715, s. 106. Citáty v této knize přeložil – pokud není uvedeno jinak – autor.

17 Dante Alighieri. De vulgari eloquentia. O rodném jazyce. Přel. R. Psík. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 79.

18

Na cestě evropským literárním polem

delné“, tj. sepsané podle Aristotelových pravidel) a tragédie „volné“. Zastánce přísné tragédie Jean de la Taille se proti živé zkušenosti ohrazuje: mnohé tragédie, komedie, frašky, morality (které často postrádají hlavu i patu a obsahují pouze zábavný tlach, okořeněný šprýmovnými kousky) a jiné takové hry, sepisované proti pravidlům skutečného umění i vzorům, které nám zanechali dávní autoři (Sófoklés, Eurípidés a Seneca), jsou a nemohou nebýt než výtvory nekultivovanými, hrubými, nehodnými pozornosti a určenými k zábavě pouze sluhů a prostého lidu, rozhodně však ne lidí důstojných.18

Naopak François Ogier v předmluvě k tragédii Jeana Schélandra Tyrus a Sidón (1628) pokládá zřetel k rozdílům vkusu za nezbytný: Španělé se koří jinému druhu krásy, nežli je ten, kterého si ceníme ve Francii […] Pročež se nemůžeme držet pravidel, jež zachovávali starověcí autoři, jako se slepec drží svého průvodce. Naopak, je třeba prostudovat tato pravidla s ohledem na čas, místo a lidi, kterým byla určena, doplnit je a probrat, abychom je přizpůsobili naší zkušenosti, což by schválil i Aristotelés. Neboť i tento filosof, který se snažil ustanovit vládu nejvyššího rozumu a nebrat v potaz mínění lidu, neopomněl upozornit, že básníci mají brát ohled na potřeby herců, aby jim usnadnili provedení rolí, ale také na omezenost a nálady diváků. Bezpochyby by souhlasil s přáním a míněním celého národa, a kdyby měl stanovit zákony pro hry, které mají být předváděny tak netrpělivému a ke změnám náchylnému národu, jako jsme my, vyhnul by se tomu, aby nás unavoval příliš dlouhými zprávami poslů a nekonečnými sborovými partiemi o půldruhém stu veršů.19

Úvahy o rozdílnosti starověké a nové evropské civilizace byly počátkem komparativního myšlení. Rozhodujícího impulsu se mu dostalo v průběhu jiného sporu. Propukl ve Francii, poté co Charles Perrault přednesl 18 Z předmluvy k tragédii Zuřivý Saul (Saul le furieux, 1572). In Literaturnyje manifesty zapadnojevropejskich klassicistov. Ed. N. P. Kozlova. Moskva: Izdateľstvo Moskovskogo Universiteta, 1980, s. 251. V knize je paralelně otištěn originální text a ruský překlad.

19 Tamtéž, s. 261, 262–263. – Podrobněji jsem se touto otázkou zabýval v příspěvku „Abstrakce v klasické literární tradici. Jednota času a místa v novověké tragédii“. Román v souvislostech času. Úvahy o srovnávací literární vědě. Praha: Malvern, 2009, s. 131–140.

Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

19

na schůzi francouzské Akademie 27. ledna 1687 svou báseň Věk Ludvíka Velikého (tento spor je tradičně nazýván „Querelle des anciens et des modernes“). Perrault tvrdil, že příroda je ve všech dobách stejně plodná, ale moderní epocha má více znalostí a zkušeností než doby dřívější, takže vyniká nad epochami předchozími. Své tvrzení vztáhl i na vývoj poezie: básníci jeho času musí stát výše nežli básníci starověcí.

Proti tomu se pomalu formoval a postupně se prohluboval názor, že elementární život dávných časů byl pro kulturu příznivější nežli život novověku, takže umění antiky nelze předstihnout.20 Pociťovalo se jako nepřípadné, že homérské eposy byly v 18. století přizpůsobeny dobovému vkusu, když byly překládány alexandrinem, veršem klasické tragédie a vysoké komedie, vyžadujícím ostrou výměnu replik, aforistický styl, rétorické pointování myšlenek. V Německu Johann Heinrich Voß a v Rusku Nikolaj Gnědič vytvořili pro homérskou poetiku přízvučnou obdobu antického (časoměrného) hexametru, jehož rovnoměrné plynutí odpovídalo, jak soudili, epickému světu. Gnědičův současník, znalec klasické antiky S. S. Uvarov, vystoupil roku 1813 s proslovem, v němž prohlásil: Když místo plynulého a vznešeného hexametru zaslechnu chudý a suchopárný alexandrin, přikrášlený rýmem, připadá mi, jako bych viděl božského Achilla ve francouzském fráčku […] chceme­‑li dospět k tomu, abychom měli slovesnost národní, skutečně vlastní, přestaňme epiku psát nebo překládat alexandrinem.21

Perraultovo vystoupení a následující spory o přednostech antiky či moderní doby patří k rozhodujícím okamžikům zrození komparatistiky.

Evropské myšlení se dobíralo povahy novověké civilizace, toho, co dnes nazýváme modernitou. Důsledky se projevily v mnoha oblastech.

20 Srov. Krauss, Werner. „Der Streit der Altertumsfreunde mit den Anhängern der Moderne und die Entstehung des geschichtlichen Weltbildes“. Essays zur französischen Literatur. Berlin – Weimar: Aufbau, 1968, s. 130–194.

21 Cit. Medvedeva, I. N.: „N. I. Gnedič“. In Gnedič, N. I.: Stichotvorenija. Leningrad: Sovetskij pisateľ, 1956, s. 24–25.

20

Na cestě evropským literárním polem

5 Myšlenka, že novodobá Evropa se podstatně liší od antiky, zapustila kořeny. Protiklad antického (epického či heroického) a novodobého (prozaického) stavu světa se stal v posledních desetiletích 18. století a v prvých desetiletích století devatenáctého mimo jiné východiskem filosofickohistorických koncepcí německého klasického idealismu. Hegel mínil, že v epickém světě sdílel jedinec spontánně hodnoty svého společenství, nikdo nepochyboval, že Achilles má právo zdržet se bojů, když mu ukřivdil Agamemnón; v prozaickém světě naopak jsou hodnoty člověku určeny mravní povinností, předpisy nebo donucením a nespočívají v jeho vlastním přesvědčení, takže spor mezi zákonem a „nárokem srdce“ je základním konfliktem novověké literatury. Rozlišení antiky a novověkého světa inspirovalo teorii básnictví „naivního“ (tj. klasické poezie Řeků a Římanů) a „sentimentálního“ (tj. novodobého, reflexivního) u Friedricha Schillera. Z něho vyšlo i Hegelovo a Schellingovo velkolepé srovnání antického eposu s novověkým románem, nebo šíře – „heroického“ či „epického stavu světa“ jakožto zdroje epického umění se „světem prozaickým“ jakožto zdrojem románové formy. Totéž se uplatnilo i při snaze pochopit rozdíl mezi antickou a novověkou tragédií (či spíše truchlohrou), již představoval Shakespeare a španělské drama „zlatého věku“: zdrojem tragické viny se v moderní době stala podle Hegela hrdinova subjektivita, jeho psychologické vlastnosti, např. Othellova zaslepená žárlivost, a nikoliv rovnoprávné požadavky objektivního ducha, jako byl v Sofoklově Antigoně rozpor mezi pragmatickým zájmem vládce na potrestání vzbouřenců a příkazem náboženství pohřbít a oplakat mrtvé.

Představa o skrytých základech kultury pronikla do mnoha vlivných literárních koncepcí. Paní Germaine de Staël soudila v knihách O literatuře v jejích vztazích ke společenským institucím (De la littérature considérée dans ses rapports avec les institutions sociales, 1800) a O Německu (De l’Allemagne, 1810), že panují zásadní odlišnosti mezi literaturou zemí, které se utvářely v prostoru někdejší Římské říše, a tudíž v dosahu antické civilizace, a na druhé straně zemí, které se nacházely za jejími hranicemi a uchovaly si kmenové tradice a mentality (nazývala je „literaturami Severu“).

Týž impuls posloužil k formulaci základní teze tehdy nového oboru – filosofie dějin. Její osou byla myšlenka, že existuje protiklad mezi Literatura v „předpokladovém“ poli: čtrnáct malých kapitol

21

univerzalistickou evropskou racionalitou a duchovním světem etnik, která usilovala o vytvoření svébytné (jim vlastní) kultury. Myslitelé, kteří byli formováni antickými tradicemi, pokládali za samozřejmé, že v dějinách působí nezadržitelný pokrok rozumu a postupné vymaňování člověka z předsudků minulosti (tedy ideje emancipační), naopak myslitelé spjatí s „neklasickými kulturami“ proklamovali, že v praktickém rozhodování se uplatňuje silněji vláda tradice a sdílených hodnot (tedy program konzervativní). V podání tradicionalistů nepostupují dějiny po přímé linii pokroku, ale nárazovými změnami hodnotové orientace, cyklickými vlnami, vznikem a zánikem civilizací. Zrodilo se tak dvojí pojetí dějinnosti, lineární progresivity a cyklické diskontinuity.22 Rovněž i dvojí pojetí Evropy (evropského Západu a Evropy na východ od Rýna) i dvojí pojetí srovnávacího studia.

Povaha novodobé evropské civilizace, její „identita“, se zpočátku rýsovala na pozadí antického světa. Komparatistika vznikla jako reflexe této moderní identity.

6 Dodejme, že slavjanofilský mesianismus v Rusku i programy národního obrození (příznačné zejména pro kulturu menších slovanských národů) vyšly z cyklického chápání dějin: kladly si za cíl posílit či vytvořit svérázné kulturní zóny, uchovávané v jazyce, mytologii a dějinných vzorech.

V české kultuře vznikla paralelně s koncepcí lineární (progresivistické) a cyklické (tradicionalistické) historie též dvojí odlišná koncepce samotné komparatistiky. Počátek obou komparativních přístupů je možno klást do devadesátých let 19. století. Na pražské univerzitě byla zřízena stolice „srovnávacích dějin literatur“, již zaujal Jaroslav Vrchlický (roku 1893 byl jmenován mimořádným profesorem, v roce 1898 profesorem řádným), jeho nástupci se stali F. X. Šalda, Václav Tille a Václav Černý. Všichni se věnovali převážně studiu literatur románských, v jejichž světle nazírali i otázky literatury české. Téměř současně se ustavil na pražské univerzitě obor slovanských jazyků a literatur: roku 1895 byli jmenováni profesory František Pastrnek (pro staroslověnštinu) a Jiří Po22 Cyklické pojetí dějin představuje ve 20. století zejména dílo Oswalda Spenglera a Arnolda Toynbeeho.

22

Na cestě evropským literárním polem

Summary

The author proposes several theses.

Comparative literature is not primarily a university discipline, but a type of mindset. Comparative thought started to develop in the first centuries of modern era: next to the authoritative influence of Aristotle’s Poetics and Rhetoric, the opinion that the life of modern Europe is radically different from that of the ancient world, and that modern art cannot follow ancient models was always growing stronger. The debate took place in France in the dispute between the supporters of the “rigid” and the “free” tragedy in the 17th century, and particularly during the so-called “Querelle”, the controversy between the authors who followed the ancient models, and those who advocated the distinctive character of modern Europe. The opposition between the ancient (epic) and modern (prosaic) world, or the opposition between the “naïve” (mostly ancient) and “sentimental” (modern or reflective) poetry, became the starting principle of the philosophy of history in German classical idealism.

Comparative thought focused on the problem of identity, particularly the identity (self-awareness) of modern European civilization.

In literature, “modernity” became concentrated in the mythical image of the city. “Modern world” was counterpointed by the notions of the ideal form of Russian spiritual life, not only in the messianic visions, but, more importantly, in the poetry of Russian symbolism, which inclines towards the feeling of physical mutuality or of the endangerment of human life and its proximity to mythical laws of the Earth. The ideal notions of harmonious life also inspired the national revivalist programs in Central Europe.

The character of modern life became most pronounced in the genres of tragedy and novel. The outline of the conflict in tragedy was the clash between the impersonal “order” and the subjective claims of the individual. Modern thought tended towards the always stronger defense of the individual life. The individual, his/her emotionality, loves, and weaknesses, even the very guilt of his/her individuality was perceived Summary

215

– particularly in the period of symbolism, in contrast to the period of classicism – as profound harmony with cosmic laws, while the “order” represented just an artificial and repressive tool of human cohabitation.

Despite the fact that novel seems to be a purely rational genre, the influence of mythical powers can be also noted in its structure.

216

Na cestě evropským literárním polem

Vladimír Svatoň Na cestě evropským literárním polem Studie z komparatistiky Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Obálku s použitím fotografie Staši Fleischmannové navrhla Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017