Jan Chromý: Protetické v- v češtině

PROTE TICKÉ VV ČEŠTINĚ Jan Chromý

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2017

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Chromý, Jan Protetické v- v češtině / Jan Chromý. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017. – 281 stran. – (Trivium ; 13. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-717-3 811.162.3 * 811.162.3'276.12 * 81'282 * 81'342.4 * 81'27/'28 * 81'27 – čeština – obecná čeština – dialekty – hláskosloví – variety jazyka – sociolingvistika – protetické v– monografie 811.162.3 – Čeština [11]

Tato kniha vznikla v rámci projektu GAČR 13-12973P Sociolingvistická analýza užívání protetického /v/ v Čechách.

Recenzovali prof. Neil Bermel, Ph.D. James Wilson, Ph.D.

© Jan Chromý, 2017 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-717-3

Obsah Úvod Kapitola 1. Vznik a vývoj protetického v- Protetické v- a diachronní lingvistická bohemistika.

Vznik protetického v- Další slovanské jazyky Vývoj protetického v- od 14. do 18. století Východiska pro popis užívání protetického v- v současnosti

9 13 14 18 26 38

Kapitola 2. Protetické v- v synchronní perspektivě Globální pohledy na protetické v- Protetické v- a obecná čeština Lokální pohledy na protetické v- Závěry

40 41 55 69 109

Kapitola 3. Jak zkoumat jazykovou variaci?

Přístupy k jazykové variaci O variační sociolingvistice podrobněji Postup variacionistického výzkumu

114 114 125 129

Kapitola 4. Výzkumný projekt a předmět výzkumu Výzkumný projekt Zkoumané sociální faktory Zkoumané jazykové faktory Zpracování dat

141 142 148 156 165

Kapitola 5. Analýza dat a výsledky Formulace hypotéz Data a postup analýzy Propria a protetické v- Protetické v- a slova cizího původu Protetické v- uvnitř slova Rozdíly mezi mluvčími

167 167 168 169 169 170 171

Rozdíly dané jazykovými faktory Frekvence Předcházející segment Srovnání s předchozími výzkumy

186 194 197 206

Kapitola 6. Rozbor a interpretace Protetické v- je na ústupu Užívání protetického v- variuje systematicky Další faktory Gender Metodologie variacionistického výzkumu

212 212 215 219 221 222

Závěr

232

Použitá literatura Přílohy Rejstřík Ediční poznámka Poděkování Resumé / Summary

235 247 263 265 266 267

Pavlu Janฤ รกkovi

Úvod V pregraduálním studiu jsem byl fascinován Pražským lingvistickým kroužkem a jeho myšlenkami. Dalo by se říct, že lingvistická část oboru tehdy představovala český jazyk výhradně z perspektivy Pražské školy jazykovědné a skoro nic jiného se nedělalo. V době, kdy svět už Pražský lingvistický kroužek znal jen z učebnic dějin lingvistiky, jsme my žili jeho tezemi a byli jsme nadšeni z nejrůznějších teoretických konceptů, s nimiž přišli jeho členové desítky let před námi. Mě osobně tehdy nejvíc zaujala teorie jazykové kultury, s níž jsem se seznámil především díky doc. Ivě Nebeské. A v době, kdy se můj zájem od literatury pomalu přesouval k jazyku, mě svým specifickým způsobem zachytil Alexandr Stich a nasměroval mě k Jiřímu Hallerovi.

O Jiřím Hallerovi jsem napsal diplomovou práci. A myslím, že právě díky tomu, že jsem se zabýval jeho dílem, jsem získal určitou prvotní rezervovanost k teorii jazykové kultury Pražského lingvistického kroužku (PLK). Nikoliv proto, že by mi snad Hallerovy názory připadaly zajímavější, ale spíše proto, že jsem si uvědomil jak určitou relativnost teoretických konceptů, tak vlastně paradoxní blízkost některých prvků Hallerova přístupu k přístupu PLK v otázkách jazykové kultury. Významnou roli pro mě zde sehrála kontroverzní kniha Zdeňka Starého Ve jménu funkce a intervence.

Do konce svého magisterského studia jsem měl načtené všechny alespoň trochu podstatné české texty o jazykové kultuře. Začal jsem se tak pídit po věcech, které se o této problematice psaly jinde. Na internetu toho tehdy nebylo zdaleka tolik jako dnes, takže jsem do značné míry využíval katalog Národní knihovny, ve kterém bylo překvapivě hodně zahraniční lingvistické literatury. Jedna z prvních věcí, na něž jsem narazil, byla kniha Sociolinguistics Richarda Hudsona. Měl jsem tehdy k dispozici jenom první vydání z roku 1980, se čtením v angličtině to nebylo bůhvíjaké a představované paradigma bylo natolik odlišné od toho českého, že jsem moc nevěděl, jak to celé uchopit. Ale pamatuju si, že mě extrémně zaujalo to, že Hudson rozlišoval mezi pohledem vycházejícím z konkrétních proúvod 9

středků a pohledem vycházejícím z variet. Přístup Pražské školy (jako vlastně i celé české lingvistiky, kterou jsem znal) vycházel bytostně z variet – mluvilo se nejprve o spisovné češtině a obecné/nespisovné češtině (případně o dalších varietách) a teprve pak se uvažovalo o tom, kam spadá jaký prostředek. Hudson mi otevřel oči, že to nemusí být jediná a třeba ani ne nejlepší cesta.

Začal jsem tak o české jazykové situaci přemýšlet z perspektivy vycházející od jednotlivých prostředků. Bylo to zprvu ryze spekulativní, ale otevřelo mi to úplně nový lingvistický svět. Spousta věcí, které jsem pod vlivem Pražské školy víceméně bral za dané, mi najednou začala připadat problematická a ve výsledku nedostatečná. A tehdy jsem začal objevovat variační sociolingvistiku, tedy disciplínu, která vycházela prakticky výhradně od konkrétních prostředků. Studoval jsem Labovovy rané práce, četl jsem Lesley Mil­ royovou, Penelope Eckertovou a mnoho dalších a postupně jsem tímto svým samostudiem získal docela dobrý přehled o celé disciplíně. A přemýšlel jsem, jak by bylo možné aplikovat variační sociolingvistiku na češtinu.

V tomto ohledu mě silně ovlivnila kniha Jamese Wilsona Moravians in Prague, která jako jediná práce věnovaná českému materiálu splňovala moderní empirické standardy variační sociolingvistiky.

Paradoxně silně na mě zapůsobila vedlejší informace, že Jamesova přítelkyně (a dnešní žena) Markéta, která pořizovala jako rodilá mluvčí rozhovory s Moravany, užívala protetické v- jenom občas – zhruba v 50 % případů. Tento poznatek byl docela překvapivý a podnítil moje hlubší uvažování o této proměnné. Do té doby jsem si totiž intuitivně myslel, že prostě s výjimkou určitých slov (termínů, cizích slov) mluvčí obecné češtiny v neformálním projevu užívají protetické v- víceméně vždy. Naivita této představy bude z dalších stránek zjevná, ale dobře poukazuje na problematičnost přístupů k jazykové kultuře, které vychází z variet. Rozhodl jsem se nejprve, že se na celou věc podíváme pilotně se studenty a vypsal jsem volitelný seminář „Běžná mluva v Praze“. Studenti pořídili první nahrávky a dívali jsme se pak na různé proměnné a jejich fungování. Na základě těchto prvotních poznatků jsem pak napsal žádost o postdoktorský grant u Grantové agentury České republiky.

10 protetické v- v češtině

Žádost byla úspěšná a projekt zaměřený na užívání protetického v- v pěti českých městech začal v roce 2013.

S výzkumem tohoto typu a rozsahu jsem neměl vůbec žádnou zkušenost a neznal jsem vlastně ani nikoho, kdo by ji měl. Jedním z problémů, na které jsem při řešení projektu narážel, byla moje nezkušenost s praxí empirického výzkumu. Během mého studia nebyla empirická metodologie vůbec v nabídce předmětů (byť třeba jenom volitelných). Texty, které jsme četli, byly povětšinou spekulativní, anebo pracovaly jen s velmi omezenými a statisticky minimálně zpracovanými daty. Po absolvování magisterského studia jsem tak vůbec neměl potuchy, jak správně empirický, či dokonce experimentální výzkum dělat. Statistice jsem nerozuměl. Zároveň tu prakticky nebyl nikdo, kdo by mě v tomto ohledu nějak vedl (s čestnou výjimkou Filipa Smolíka, který mi velmi pomohl s pochopením některých statistických otázek). Během doktorského studia jsem se začal učit z různých dostupných a v zásadě nahodile objevených materiálů, jako byla například kniha Miroslava Dismana Jak se vyrábí sociologická znalost. Empirickým metodám jsem postupně porozuměl z teoretického hlediska, ale teprve při řešení tohoto projektu jsem zjistil, že teoretická znalost ještě neznamená vybavenost pro praxi. Empirický výzkum totiž v praxi funguje jako permanentní vyvažování mezi ideálním postupem vycházejícím z obecných metodologických poznatků a mezi reálnými možnostmi, a to jak časovými a finančními, tak technickými či praktickými. Když jsem psal projektovou žádost, nebyl jsem si toho bohužel vědom. Celý projekt tak byl navržen do značné míry idealisticky (či snad až naivně) a to mělo přímé důsledky pro jeho realizaci jako takovou. Různá rozhodnutí se posléze ukázala jako ne zcela vhodná a přinesla nečekané komplikace. S dnešní zkušeností bych leccos naplánoval jinak.

Jednou z věcí, kterých lituju, byla moje naivita v plánování výstupů projektu: v rámci tříletého projektu, řešeného pouze mnou samotným, jsem slíbil pět odborných článků a jednu knihu. Upletl jsem si tak bič, který mi neustále práskal nad hlavou a nutil mě publikovat i texty, které bych jinak nechal nějakou dobu „uležet“ a hlouběji je promyslel. Zejména první dva texty, psané už během prvního roku řešení projektu (Chromý, 2015a, 2015b), považuju úvod 11

zpětně za vcelku slabé a v této podobě bych je znovu neuveřejnil.

Na některé problémy prvního z textů správně upozornili ve své reakci Homoláč et al. (2016), byť jsem přesvědčen, že v jistých aspektech je jejich reakce čtenářsky nekooperativní a ne zcela férová (především v tom, že mi autoři podsouvají „rétoričnost“).

Projekt mě mnohému naučil a je spousta věcí, kterých si zpětně považuju. A předně si pevně stojím za touto knihou – právě do ní jsem upřel nejvíce snahy a věřím, že se mi podařilo ukázat některé věci o historii i současnosti protetického v-, které dosud nebyly známy, anebo nebyly podpořeny empirickým materiálem. Zároveň věřím, že ukazuju důležité metodologické poznatky, které mohou být ku prospěchu budoucím badatelům na variačním poli.

Kniha je složena z celkově šesti kapitol. V první kapitole se zabývám vznikem protetického v- a jeho následným užíváním v psaných textech zhruba do 18. století. Druhá kapitola je věnována dosavadním výzkumům protetického v- od 19. století až do současnosti. Zaprvé se zde zabývám výzkumy, které vymezují oblast, kde se protetické v- užívá (respektive v době realizace výzkumu užívalo). Zadruhé se věnuju pracím, jež protetické v- nazírají v rámci obecné češtiny a vztahují ho k dalším obecně českým proměnným.

Zatřetí kriticky reflektuju dosavadní nářeční výzkumy, které se problematiky užívání protetického v- dotýkají v rámci určité dílčí oblasti. Třetí kapitola pak nabízí metodologický přehled toho, jak je možné nahlížet jazykovou variaci, přičemž se speciálně zaměřuje na variační sociolingvistiku. Ve čtvrté kapitole je představen samotný výzkumný projekt a podrobně zde popisuju nesnáze, na něž jsem při práci na projektu narážel. Pátá kapitola prezentuje výsledky samotného projektu, tedy užívání protetického v- v pěti českých městech (Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Brně).

V šesté kapitole se pak zabývám interpretací zjištěných výsledků.

Pevně doufám, že tato kniha bude čtenářsky podnětná a že čtenáři nebudou litovat času, který jejímu čtení věnují.

Jan Chromý

12 protetické v- v češtině

Kapitola 1.

Vznik a vývoj protetického v„History will teach us nothing.“ (Sting, Nothing Like the Sun)

Zabýváme-li se otázkou nějakého jazykového jevu, bývá užitečné podívat se na jeho fungování i v diachronní perspektivě. Právě na základě poznatků o vývoji můžeme lépe pochopit současný způsob jeho užívání a územní rozšíření. Zároveň je možné jej konfrontovat s jeho užíváním ve starších fázích vývoje jazyka, což nás může vést k vysledování určitých vývojových trajektorií, z nichž lze – spolu s podrobnými analýzami aktuálního stavu – usuzovat i na další vývoj tohoto jevu.

V případě protetického v- je situace komplikovaná. Hlavním problémem je jeho omezené uplatnění v psaných textech. Ačkoliv se určitou dobu v rukopisech i tiscích užívalo běžně (viz podrobněji níže), poměrně brzy z nich bylo vytlačeno a v psané nové češtině je již zcela periferní (a to vcelku i v krásné literatuře, srov. Bermel, 2000). Tato skutečnost kontrastuje s tím, že bylo protetické v- součástí běžné mluvy na velké části českého území (viz podrobněji níže). Psané texty nám tak o vzniku a vývoji tohoto jevu v češtině poskytují jen orientační a spíše nespolehlivé informace. S tím pak zřejmě souvisí skutečnost, že literatura na toto téma není – až na několik výjimek – příliš podrobná.

V této kapitole se nejprve budeme věnovat tomu, co se o vzniku protetického v- tvrdí v diachronní lingvistické bohemistice, přičemž své poznatky rozšíříme i o základní informace o užívání analogických jevů v dalších slovanských jazycích. Dále se zaměříme na pozdější vývoj protetického v- a v poslední části se pak všechna zjištění pokusíme shrnout a na tomto základě představit východiska pro synchronní popis jeho užívání, který je hlavním předmětem celé knihy. vznik a vývoj protetického v-

13

Protetické v- a diachronní lingvistická bohemistika.

Vznik protetického vJiž od Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého (1894, cit podle 1963) se vznik protetického v- v češtině spojuje se 14. stoletím.

Gebauer zdokumentoval jeho nejstarší užití v Žaltáři glosovaném a Žaltáři wittenberském, přičemž poznamenává, že později se užívání protetického v- „množí čím dále tím více“ (s. 433). Na Gebauera přímo navazuje Komárek v Historické mluvnici české I. Hláskosloví (1958), když píše, že protetické v- vzniká v češtině před samohláskou o- již v 1. polovině 14. století, a konstatuje, že „dosti časté je prothetické v v památkách z konce 14. stol., na př. v PassKlem. [Pasionálu klementinském]: uwotczye, wobogych (vobojích), wohnowy (vohňový), won a j.“ (s. 116). Podobně stroze komentují vznik protetického v- Lamprecht, Šlosar a Bauer ve své Historické mluvnici češtiny (1986). Konstatují, že se tento jev objevuje od 14. století (uvádí příklady vovcě, vosel, von a vokno) a že se v následujících stoletích šíří a svého dnešního územního rozsahu dosahuje zhruba v 16. století (s. 98–99).

Vzniku protetického v- se věnuje rovněž František Trávníček v Historické mluvnici československé (1935): „V starých památkách píše se až do sklonku stol. 13. jen o-, později také vo-, které je dosti časté na sklonku stol. 14., v. 15. a 16. stol.“ (s. 186) Pro vznik protetického v- v 14. století nebo před ním svědčí podle Trávníčka mimo jiné horské nářečí (středomoravské nářečí na Tišnovsku), v němž se původní o měnilo na u (například místo voda se říkalo vuda, místo kolo kulu). V tomto nářečí je podle něj protetické v- zachováno (například vun, vuku, vuves), což by nebylo možné, pokud by zde nebylo přítomno již před změnou o > uo > u, kterou časově zařazuje do 14. století (tamtéž). Pozoruhodné je, že se Trávníček kromě dobového zařazení vzniku jevu snaží – na rozdíl od Gebauera a Komárka – i o vysvětlení toho, jak k němu došlo. Důvody hledá na fonetické rovině: „Podle svého původu je v- hláska prothetická v užším smyslu, popausová, ne­ boť se původně vyvinula před vokálem o- v postavení po pause, a to tak, že 14 protetické v- v češtině

se rty při přechodu z klidové polohy do činnosti mimovolně sešpulily jako při artikulaci u. Podstatou této prothese je tedy jistá nepřesnost v exkursi popauso­ vého vokálu; protože šel už znělý artikulační proud, zaznělo před o-, které měla mluvidla článkovati, u a to splynulo s o- ve stoupavý diftong ṷo-. Ten pak se změnil ve wo- s v retoretným a w- pak přešlo jako pčsl. w ve v retozubné […].

Přechod ṷ > w záleží v tom, že se rty trochu více k sobě přiblížily, takže vznikla úžina, ve které se vzduchový proud třel; samohláska se tak změnila v souhlás­ ku.“ (Trávníček, 1935, s. 186)

Podobné, fonetické stanovisko zastává i Jaromír Bělič v Nástinu české dialektologie, když píše: „Protetické a hiátové v je geneticky nepochybně v jistém vztahu k někdejší obouretné artikulaci v. Při přechodu z klidové podoby mluvidel (zavřená ústa) k artikulaci samohlásky snadno vznikalo, zvlášť před o-, anticipací artikulační­ ho proudu předrážkové ṷ/ṷ, a podobně též větším přiblížením rtů v hiátovém postavení před u. Toto ṷ/ṷ, pokud nepřevládla výslovnost s rázem […], mimo drobné výjimky […] splynulo ve výslovnosti s etymologickým w a vyvíjelo se pak spolu s ním, tj. na většině území se změnilo ve v retozubné, řidčeji – v pří­ padech jako pabouk – v b. Sám vznik proteze, resp. její územní rozšíření, se změnou výslovnosti w ovšem nesouvisí, neboť na jedné straně neexistuje prote­ tické v- před o- ve všech nářečích, v kterých nastala změna w > v, na druhé stra­ ně pak se vyskýtá (w/ṷ) i v nářečích, v kterých se […] etymologické w dosud vyslovuje bilabiálně, mimo oblast čes. jazyka též v lužické srbštině (tam také před u).“ (Bělič, 1972, s. 76)

Specifické pro Běličův výklad je hledání principiálně stejného východiska pro tři jevy, které jsou obvykle – z důvodu vzájemného časového odstupu – chápány izolovaně: protetické v- před o-, starší protetické v- před dalšími samohláskami (vápno, vázat, vejce atd.) a rovněž starší hiátové v- (například pavouk). K těmto jevům se ještě vrátíme v souvislosti s dalšími slovanskými jazyky. Jinak se však Bělič kloní v podstatě k Trávníčkově představě protetického v- jako popauzového jevu.

Vznikem protetického v- se zabývá rovněž Robert Dittmann (v tisku). Stejně jako všichni výše jmenovaní badatelé řadí vznik vznik a vývoj protetického v-

15

jevu do první poloviny 14. století, přičemž jako podporu pro toto časové zařazení využívá i staročeské glosy v Mater verborum a v Homiliáři opatovickém, v nichž se protetické v- nevyskytuje. Dalším argumentem je pak jeho nepřítomnost v staročeských glosách v dílech Jiṣḥaḳa Or Zaruaʿ a Avrahama ben ʿAzriʾela z 1. poloviny 13. století, které jsou zapsané hebrejskou abecedou. Z 20 dokladů slov, kde by potenciálně být mohlo, se protetické v- neobjevuje ani jednou, přestože autoři jinak „zaznamenávají vzorně i některé hláskoslovné rysy, např. třetí jať vs. ä, doprovodné vokály u likvid nebo nedokončení změny γ > h“.

Na rozdíl od Trávníčka vysvětluje Dittmann vznik protetického v- působením fonologického systému. Předpokládá, že „staročeské protetické v- se mohlo vyvinout z krátkého stoupavého diftongu ṷo, k jehož dalšímu vývoji došlo po ztrátě měkkostní korelace: byl v iniciální pozici fonologicky přehodnocen na bifonematické spojení“.

Tento diftong vznikal podle Dittmanna „v proudu řeči – při nedostatku rázu i přes hranici slov – […] vydělením labiovelarizace (nebo její asynchronní realizací) předcházejícího tvrdého konsonantu“, přičemž argumentuje, že krátké [ṷo] bylo nejčastější právě po bilabiálách, jak dokládají Gebauer (1963, s. 245) i Trávníček (1926, s. 96–99): např. vuoda, nebuoť, buoleti, muodlímy, muoci. Zároveň Dittmann upozorňuje na Gebauerův (1963, s. 235) poznatek, že se ve staré češtině projevuje tendence dloužit počáteční samohlásky (především o, ale i a, e a u) po neslabičných předložkách (a později analogicky i po předložkách jiných; srov. Komárek, 1958, s. 71). Gebauer sám toto dloužení popisuje následovně: „Dloužení […] vzalo, myslím, počátek při předložkách neslabičných: k-oku zdlouž. k-óku, a podobně s-ótpustky, v-óbec, z-óvcí atd.; samohláska Ъ, kte­ rou tato předložka kdysi končila, dávala s následujícím o- látku pro slabiku dlouhou, a když k tomu přicházel ještě také přízvuk, mohla se délka vyvi­ nouti snadně a skutečně; odtud šířilo se toto dloužení a pronikalo také po předložkách slabičných – přěs-óheň, na-óltář, – a někdy také tam, kde ani předložka žádná nepředcházela – óbykách –; dokladů pro dloužení toto je dostatečná hojnost z doby, kdy písaři délku ó- písmem náležitě vyjadřují (psa­ ním oo- nebo ó-) nebo kde změna v uo-, ů- svědectvím délky jest (XIV až 16 protetické v- v češtině

XVI stol.); ale zajisté bývala délka tutéž i v době starší, před stol. XIV.” (Ge­ bauer, 1963, s. 235–236)

Dittmann si v této souvislosti všímá i odlišného výkladu jevu u Trávníčka (1926, s. 96–112). Ten Gebauerovu představu dloužení počátečního o- explicitně odmítá (s. 102–103) a říká, že se jedná o krátký diftong ṷo vzniklý labiovelarizací o, a to v různých pozicích (uvnitř slova, například vuoda, buoha; ale i na začátku slova po předložce, tedy například k uotcu, s uotcem atd.).

V každém případě se však autoři shodují v tom, že se v řadě případů objevoval místo původního o (dlouhý či krátký) diftong [ṷo], respektive [ṷo] (a tato počáteční výslovnost se patrně vlivem analogie šířila i do dalších pozic, například do pozice po slabičných předložkách, či dokonce po pauze). Podle Dittmanna se pak toto počáteční neslabičné ṷ ztotožňovalo s bilabiálním w a dále se tyto hlásky vyvíjely shodně, tj. změnily se na retozubné v. To, že k tomuto přehodnocení docházelo pouze v počáteční pozici, pak Dittmann vysvětluje tak, že po ztrátě měkkostní korelace u konsonantů ustupuje protiklad napjatosti a je posílena potřeba signalizovat hranici slova (ať už rázem, protetickým v- či jinak).

Vidíme tak, že Trávníček, Bělič a Dittmann shodně předpokládají, že protetické v- vzniklo z počátečního diftongu ṷo. Tento diftong se podle nich později přehodnotil na wo, přičemž došlo ke ztotožnění jeho počátku s původním bilabiálním w, které se později změnilo na labiodentální v. Toto vysvětlení je vcelku věrohodné – jako argument, že k takovému přehodnocování skutečně docházelo, zde mohou sloužit mimo jiné doklady jako kvóň (‚kůň‘), kvól (‚kůl‘), stvól (‚stůl‘) apod., které byly doloženy v kopaničářském nářečí (Trávníček, 1935, s. 83). Zajímavé jsou v tomto ohledu příklady v Bartošově Dialektologii moravské (Bartoš, 1886, s. 42), mezi nimiž se (vedle podob kvórka, rvóšt, potvóček) uvádí dokonce protetizované vón a vósmý. Je však třeba poznamenat, že proti tomuto argumentu stojí Běličovo tvrzení, že „v kopaničář. úseku bylo ṷó (vṷó) / ó (vó) / uó (vuó) bezpochyby sekundárně vneseno kolonizací ze Slovenska“ (Bělič, 1972, s. 107).

Trávníčkova a Dittmannova shoda, že protetické v- vzniklo z původního neslabičného ṷ (jež bylo součástí diftongu ṷo), je však vznik a vývoj protetického v-

17

pozoruhodná nesouladem v tom, kde tito autoři výchozí hlásku hledají. Trávníček (1935) se domnívá, že se jedná o jev popauzový, tj. snad měkký hlasový začátek sloužící k usnadnění výslovnosti počátečního vokálu. Dittmann (v tisku) oproti tomu vidí vznik diftongu jako jev kombinatorický, daný předchozí souhláskou. Oba přístupy jsou vcelku věrohodné a nemusí být nutně protichůdné – je totiž možné, že labializace počátečního o byla ve staré češtině jevem obecnějším, který nebyl přímo závislý na konkrétním kontextu, ale jenž byl určitými kontexty částečně podporován.

Další slovanské jazyky Výšeuvedená pojednání se shodují na tom, že protetické v- v češtině vzniklo zhruba v 1. polovině 14. století. Tato představa je založena na faktu, že se dotyčný jev poprvé začíná vyskytovat v textech právě tohoto období. Podobně také víme, že se protetické v- až do 14. století nepoužívá ani v zápisu českých toponym (Utěšený, 1955, s. 151). Časové zařazení vzniku jevu se tak zdá být jednoznačné.

Domnívám se nicméně, že situace je složitější. Ve většině pojednání je totiž při určování doby vzniku tento jev nahlížen izolovaně, tedy pouze v rámci českého jazykového území (případně ještě nacházíme zmínky o tom, že se prakticky neobjevuje ve slovenštině).

Protetické v- (respektive původní ṷ-) je však doloženo i z dalších slovanských jazyků. Adekvátní teorie vzniku tohoto jevu by proto měla tuto skutečnost reflektovat.

Existence protetických hlásek v dalších slovanských jazycích si v krátkosti všímají Lamprecht, Šlosar a Bauer, když tvrdí: „Protetické hlásky se vyskytují i v jiných jazycích slovanských. Nejvíce je jich v obou lužických jazycích a v běloruštině, srov. běloruské aknó – vókny (plur.), dále v ukrajinštině, srov. ukrajinské vin (< von < on), voná, a v českých náře­ čích, nejméně je jich ve slovenštině a ve východních nářečích českého jazyka.“ (Lamp­recht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 99)

Nejpodrobněji se slovanským kontextem českého protetického vzabývá Dittmann (v tisku), když je usouvztažňuje s analogickým 18 protetické v- v češtině

Resumé / Summary This book is concerned with a salient feature of Spoken Czech, namely prothetic v-. It is used in informal speech in Bohemia (the western part of the Czech Republic) and in western Moravia (the eastern part of the Czech Republic) and occurs before otherwise initial /o/. Thus, in Spoken Czech forms such as okno and vokno may be used to convey the same meaning (‘a window’), whereas only okno (without v-) may be used in Standard Czech. Prothetic vmay be used virtually before any word-initial and stem-initial /o/, e.g. o vs. vo ‘about’, on vs. von ‘he’, oba vs. voba ‘both’, odemknout vs. vodemknout ‘to unlock’, naopak vs. navopak ‘on the contrary’ etc.

It is an interesting case of linguistic variation which has not so far received much attention.

The book is divided into six main chapters, Introduction and Conclusions. It is written in Czech, since the topic is presumably interesting mainly for the Czech audience. Nevertheless, I presume that at least some parts of the book may be of interest to readers who do not know Czech at all or do not know Czech well enough to understand linguistic discourse. This summary should provide a compensation of a sort for them. My aim is to summarize the content of the book in detail to enable these readers to get well acquainted with the whole book and to grasp the main ideas presented in it.

Chapter 1 The first chapter is devoted to the historical development of prothetic v-. At first, various accounts of its very origin are discussed. Czech historical linguists (e.g. Gebauer, 1894; Trávníček, 1935; Komárek, 1958; Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986; Dittmann, in press) think of prothetic v- as a feature which established itself in Czech in the 14th century. This idea is based on the fact that there are virtually no occurrences of prothetic v- before the 14th century, which is true for Czech toponyms used in non-Czech (mostly resumé / summary 267

Jan Chromý Protetické v- v češtině Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 13. svazek ediční řady Trivium Jazyková redakce Klára Kunčíková Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2017