Z HLEDISKA SMYSLU... Émile Benveniste a zrod strukturalismu Eva Krásová
filozofická fakulta univerzity karlovy, 2018
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Krásová, Eva Z hlediska smyslu... : Émile Benveniste a zrod strukturalismu / Eva Krásová. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018. – (Mnemosyne ; 18. svazek) Anglické a francouzské resumé ISBN 978-80-7308-769-2 81’1–051 * 81’1(091) * 81 * (44) * (048.8) – Benveniste, Émile, 1902–1976 – lingvisté – Francie – 20. století – dějiny lingvistiky – teorie jazyka – monografie 81 – Lingvistika. Jazyky [11]
Recenzovali doc. Mgr. Josef Fulka, Ph.D. doc. PhDr. Ondřej Pešek, Ph.D.
© Eva Krásová, 2018 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-769-2
Obsah Poděkování
11
Úvod Problém smyslu a hledisko smyslu Émile Benveniste – životopisná črta Jazyky, znalosti
12 14 19 24
1. Lingvistika jazyka 1.1. Jazyk jako systém u Émila Benvenista 1.1.1. Pravý strukturalismus? 1.1.2. Věda o řeči a věda o jazycích 1.1.3. Vlastnosti struktury 1.2. Zrod a kontext 1.2.1. Paříž 1.2.2. Praha 1.2.3. Kodaň 1.3. Hledisko smyslu
27 27 32 36 40 51 52 68 82 96
2. Lingvistika promluvy 2.1. Sémantika, věda o promluvě 2.2. Kritika 2.2.1. Vztah mezi sémiotikou a sémantikou 2.2.2. Vývoj pojetí sémantiky 2.2.3. Émile Benveniste a anglicky píšící autoři 2.2.4. Émile Benveniste a lingvistika výpovědi Vladimíra Skaličky 2.3. Shrnutí: pojem sémiotiky a účelnost rozlišení
249 259
3. Zdvojování 3.1. Událost 3.1.1. Uchopit čas 3.1.2. Uchopit subjekt 3.1.3. Sebereflexivita řeči
266 266 271 281 296
106 107 172 176 191 239
3.1.4. Závěr: artikulace časovosti? 3.2. Písmo 3.2.1. Jazyk formuje svět? 3.2.2. Věda a jazyk 3.2.3. Dekonstrukce dekonstrukce 3.3. Poezie 3.3.1. Příběh zrodu poststrukturalismu 3.3.2. „Langage poétique“
301 303 305 315 343 349 349 370
Závěr
374
Seznam zkratek Zdroje 1. Chronologický přehled relevantních publikací Émila Benvenista 2. Ineditní zdroje Citovaná literatura Výběrová bibliografie k Émilu Benvenistovi Rejstřík Resumé/Summary Resumé/Résumé
378 380 380 386 388 402 408 410 411
On parle par sens, non par sons. Mais on perçoit d’abord les sons, puis le sens. Mluvíme prostřednictvím smyslů, ne zvuků. Ale vnímáme nejprve zvuky, pak až smysl.
Úvod Je-li hlavním tématem myšlení 20. století jazyk, pak otázka po smyslu je jeho metonymií. Tato práce se zabývá vývojem myšlení člověka, jemuž šlo po celý život právě o to, podchytit podstatu jazyka a jazykové komunikace. Jeho životní vědecká dráha je v mnoha ohledech znázorněním oblouku, které opsalo 20. století: zkoumal jazyky mrtvé i živé, aktivně přispěl k popisu mnoha z nich, přemýšlel o gramatických strukturách v konkrétních jazycích i v rámci jazykových skupin a následně i napříč jazyky světa. Začal jako srovnávací lingvista, ale většinu času se věnoval obecné lingvistice, až posléze opustil i tuto rovinu zobecnění a propracoval se k teoretizaci základních problémů jazyka a od nich (nebo v jejich rámci) i k filosofickým otázkám po člověku jakožto subjektu mluvení, jeho místa ve světě a vztahu jazyka k nim. Émile Benveniste se celý život zabýval jazykem, ale přesto je obtížné ho zařadit mezi lingvisty. Nebyl jen lingvistou, ani filologem, nebyl ani pouze teoretikem. Byl člověkem, který klade otázky a odhaluje problémy. Cílem práce je ukázat, že celý život sledoval jednu linii, že celé jeho dílo je vedlejším produktem snahy objasnit jeden základní problém. Tímto problémem nemusí být – jak by mohl naznačovat titul této knihy – problém smyslu. Naopak, problém smyslu je zde chápán jako perspektiva, z níž se k Benvenistovu dílu přistupuje dnes, kdy je on sám i jeho myšlení již do jisté míry „ošetřeno“ historiografickým a jiným diskurzem. Benveniste ale nebyl jen „člověk problémů“. Byl také vědec, reprezentant institucionalizované lingvistiky a její zástupce a šiřitel. Znázorňuje proto i vývoj jedné vědy, její problémy, transformace i podmínky. To je u vědy o jazyce důležitější než kdekoliv jinde, lingvistika má totiž více než jiné disciplíny ve svém základu potřebu neustále se vymezovat a předefinovávat. To vyplývá z podstaty jejího předmětu, jenž je v základu nepodchytitelný a proměnlivý, a to právě proto, že je zároveň objektem i subjektem zkoumání: vědec, který zkoumá jazyk, zkoumá to, co je zároveň nástrojem tohoto zkoumání, a není možná doopravdy vědcem, alespoň ne v tom smy12
z hlediska smyslu...
slu, jak si to evropská věda na počátku 20. století představovala. I tento problém Benveniste ve svém myšlení ztělesňuje. Příběh jeho myšlení je tedy příběhem sebeuchopení lingvistiky. Závěrem tohoto oblouku bude zkřížení problémů smyslu jazyka a smyslu literatury. I zde bude životopisný rozměr signifikantní. Ben veniste se v posledních letech aktivní vědecké práce stal prostředníkem mezi lingvistikou a vědou o literatuře, mostem, díky němuž se strukturální analýza jazyka stala strukturální analýzou vyprávění. Z hlediska metodologického tato práce spadá do oblasti, kterou Konrad Kœrner označuje jako „historiografie věd o řeči“ („historiography of the language sciences“, Kœrner, 1999, s. 183). Dalo by se namítnout, že tato disciplína je zkrátka historiografií lingvistiky jako vědy o jazyce, a nedotýká se tedy nijak problémů spojených s literaturou. Bylo by však těžké psát pojednání zahrnující dějiny Pražského lingvistického kroužku a brát tuto námitku vážně. Rozdíl jazyka na straně jedné a literárního útvaru na straně druhé je jedním z ústředních témat myšlení Émila Benvenista, a tedy i této práce. Popsat jeho myšlenky na čistě synchronní půdě by znamenalo ochudit se o všechno plodné, co jeho myšlení přináší. Z toho důvodu bude ve zvýšené míře kladen důraz na chronologické řazení jeho děl s ohledem na data proslovení orálních verzí textů. Tento přístup je v benvenistovském bádání do jisté míry nezvyklý, protože souborná vydání jeho esejů (Problèmes de linguistique générale I, II, dále jako PLG I a II) byla uspořádána tematicky a tento aspekt ovlivňuje – jak uvidíme – do jisté míry některé interpretace. Historiografie věd o jazyce a její textově zaměřená odnož genetika lingvistických textů porovnává texty a historické údaje a na jejich základě konstatuje možné linie vývoje, myšlenkové fundace a klíčové body setkání či zlomu (Fenoglio et al., 2012, s. 330). Jakožto historie vědy zkoumá vědecký a institucionální kontext zrodu určitých myšlenek, jejich propagační a blokační strategie a způsoby otevírání polí a v interindividuálním plánu sleduje biografické aspekty ovlivňující vznik idejí (Swiggers, 2014, I.). V tomto smyslu je tato práce „vlivologií“ a je do jisté míry metodologicky zpátečnická, nebo, řekněme, konzervativní. Tématem této práce je teoretik, který si jako jeden z prvúvod 13
ních povšiml, že „historie“ je jazykový modus prezentace událostí, a nikoliv vnějšková danost. Domníváme se, že historiografický pohled umožňuje otevírat důležitá témata a konstatovat klíčová místa a že i při své ošemetnosti má větší výtěžnost než přístupy čistě atomizační. „Vlivologický“ postoj si ponecháváme jako užitečný heuristický nástroj, který poskytuje energii při bádání a rétorický impuls při psaní. Protože budeme postupovat narativně, bude tato práce v jistém smyslu monografická. Bude si brát za téma život jednoho lingvisty. Principem sjednocení celé práce je fyzická osoba Émila Benvenista, jeho publikace, rukopisy, osobní kontakty. Problém smyslu a vlastně i hledisko dějin idejí obecně jsou v ní až druhotné, jsou perspektivou, z níž by mohlo být možné Benvenistův život pochopit. To samozřejmě předpokládá velice nesamozřejmě, že život Émila Benvenista je něco k pochopení, že je to něco, co má vnitřní logiku a směr a od nich se odvíjející strukturu. Pohlíží na jeho myšlení a na jeho texty jako na součásti určitého příběhu, který je třeba buď vyprávět, nebo zrekonstruovat. Předpokládá-li se někde příběh, předpokládá se především jednota, a ta není vůbec samozřejmá. Uvidíme, že to je součástí určité filosofické pozice, která bude v tomto příběhu velice důležitá, a že budeme stát u zrodu teorií, které odhalily úskalí takového popisu. Přesto se nezříkáme historiografického popisu, neboť jiná strategie není k dispozici, nemá-li být čtenáři předložena skrumáž izolovaných poznámek, sada bibliografických odkazů či rafinovaně strukturovaná databáze. Nepředpokládáme však jednotu myšlení, že vše, co Benveniste napsal, musí nutně být v harmonii. Připouštíme lidskou chybu, omyl, zapomnětlivost, neschopnost sledovat téma a v neposlední řadě i vliv zdravotních problémů, přičemž legitimita použitých postupů je pomezní: domýšlení intence autora v závislosti na kontextu publikace textu, spekulace na základě souběhu historických událostí a také předpoklad dějinného i osobního vývoje. Problém smyslu a hledisko smyslu Jak položit otázku po smyslu? Co je jejím obsahem? Klást otázku po smyslu znamená dostat se do nekonečné mise-en-abîme, v níž to, co 14
z hlediska smyslu...
o smyslu víme, zpochybňuje samu otázku. Co když je „smysl“ pouhým jmenným transformátem „tázání se“? Pokud žijeme (jako my…) v éře, která již za sebou má nějakou tradici tematického zkoumání smyslu, a je tedy zvyklá smysl jako předmět zkoumání vydělovat, je naše otázka od začátku omezena několika rámci. Předně je třeba uvážit, v jakém kontextu otázku klademe. Za druhé je třeba si být jist, v jakém smyslu slovo, na něž se tážeme, užíváme. A za třetí je třeba se ujistit, že takto vymezená otázka „má smysl“ neboli že je na co se ptát. „Smysl“ v této knize bude i nebude odlišen od „významu“. Bylo by snad možné francouzský výraz sens, o který se jedná, pro účely názvu této práce raději přeložit jako „význam“. Jak ale uvidíme, pojem smyslu v myšlení Émila Benvenista má terminologickou roli a je odstíněn od dalšího pojmu, kterému bychom snad mohli říkat „význam“, ovšem Benveniste pro něj používá výraz signifiance (tedy cosi jako „významovost, nadanost významem“). Tím se dostáváme ke druhému aspektu: naše tázání po smyslu bude znamenat snahu vymezit pojem smyslu vůči ostatním pojmům v myšlenkovém systému Émila Benvenista. Uvidíme, že velkým úskalím takového pokusu je předpoklad, že autorovo myšlení je systémem. V rámci tohoto předpokladu se však budeme snažit pochopit úlohu pojmu smyslu vůči dalším pojmům. Kromě ještě dalšího pojmu „významu“ (signification), rezervovaného pro projem jazykového významu obecně, to bude především pojem „formy“ jako kardinálního opozita „smyslu“. Uvidíme (nebo se pokusíme ukázat), že komplementarita vymezení formy a smyslu, již Benveniste představil, není tak jednoznačná, jak by se zdálo, a je nutné se možná ještě více ptát, kdo, kdy a proč se začal zabývat „formou“ jako nějakou redukcí celku, případně zda je vůbec smysl něco více než to, co předpokládáme „ve zbytku“ tam, kde forma byla prohlášena za všechno, co nás zajímá. Zkoumání budou komplikovat ještě dva pojmy: první je pojem „lexému“ (lexème), tedy slova očištěného na svou funkci, lingvistická jednotka, proti níž se bude Benvenistovi tak snadno vymezovat. Uvidíme ale, že lexém a lexikologie jsou pohrobky staršího – nerevolučního – přístupu k analýze jazyka, přístupu, který bude vůči „novým vědám“ vykazovat překvapivou odolnost. Posledním a nejobtížnějším pojmem je pojem „obsahu“ (contenu). Obsah slova je úvod 15
také pohrobkem starého přístupu, pojmem, který sloužil k popisu trochu plnějšího „zbytku“ tam, kde forma byla jen „pouhou formou“ a strukturalismus ještě neexistoval. Nezačneme definicí žádného z těchto pojmů. Je to proto, že píšeme dějiny myšlení, a nestavíme systematickou myšlenkovou stavbu. Pojmy mají různé „významy“ v závislosti na teoriích, v nichž se pohybují, případně na životním období svého uživatele (jak uvidíme např. na pojmu discours u Benvenista). Pokus o definici okrajových pojmů by byl jednak nabubřelý a jednak zbytečně matoucí. Je nutné však vysvětlit, co je to „smysl“ v myšlení Émila Benvenista, přičemž v rozvrhu základních pojmů a hlavních milníků myšlenkového vývoje Émila Benvenista vycházíme z popisu, který podala Claudine Normandová (Normand, 2001). „Smysl“ je pro Émila Benvenista souhrnný význam věty jakožto výsledek jedinečné syntézy, v níž mluvčí v závislosti na situaci, okolnostech, svých vnitřních podmínkách řečovosti a ve vztahu k označovaným věcem, které sdílí se svým adresátem, vyprodukoval promluvu, resp. instanci promluvy. Tato promluva je vždy partikulární a unikátní úsek řeči, výsledek tzv. apropriace neboli zúžení významů jednotek jazykového systému na konkrétní smysl, a celek jejího smyslu je syntézou, nikoliv součtem významů jednotlivých slov, a jako tento celek je „tím, co mluvčí chce říci“. Tento smysl jako „význam“ jedinečné věty je pak jedním ze dvou aspektů jazyka (či modů vypovídání), které Benveniste označuje jako „sémantické“ (le sémantique) v opozici k „sémiotickému“ (le sémiotique). Zatímco sémiotické bylo předmětem vědy, kterou jsme poznali jako saussuriánskou – strukturalistickou – lingvistiku, „sémantické“ bude předmětem nové vědy, sémantiky, vědy o konkrétní jedinečné promluvě. Protože jsou promluva a její smysl tím, pro co je jazyk na světě, protože promluva a její smysl vyjadřují „to, co chce mluvčí říci“, a tím „slouží k životu“, nesou v sobě otisk některých bytostných rozměrů člověka jako subjektu. Tyto rozměry je možno – právě pouze v rámci sémantického modu – zkoumat, a budou proto hlavní náplní proponované sémantiky. Sémantika tak bude věda o hlavním, vrcholném aspektu jazyka, o jazyce jako o tom, co slouží k životu, nikoliv pouze to, o čem se ví, že to značí (signifie). Julia Kristeva o Benvenistovi tvrdí, že „přesunul 16
z hlediska smyslu...
velkou metafyzickou otázku po ,původu smyslu‘ a na její místo dosadil otázku ,jak něco značí?‘“ (Kristeva, 2012, s. 17). Tento rozměr, jak uvidíme, v Benvenistově myšlení skutečně je, substantivizovaná otázka po značení (totiž otázka „co je to význam?“ namísto otázky „co to znamená rozumět?“) je však podle našeho názoru spíše krizovým bodem jeho teorie. Tam, kde se Benveniste ptá po smyslu doopravdy, uvažuje o řeči jako o základním rozměru lidské existence a z jejího tvaru odečítá některé rysy naší zkušenosti. Neptá se po podstatě rozumění, ani po podstatě smyslu. Ptá se po podstatě člověka a jeho bytí ve světě a jazyk mu slouží pouze jako to, co vysvětluje. A to je otázka, na kterou problém smyslu převedeme. Zhruba uprostřed této knihy se setkáme s myšlenkou, která je stejně tak fascinující, jako nepochopitelná: s myšlenkou, že smysl se rodí v řeči, přesněji řečeno v systému jazyka. A že se navíc nerodí vlivem člověka, ale že se rodí automaticky, sám od sebe. Benveniste proto jazyk označuje jako „stroj na produkování smyslu“ (machine à produire du sens). Ve druhé části této práce se tedy budeme snažit pochopit myšlenku zrodu smyslu, a to za pomoci myšlenkového sousedství, v němž Benveniste své teorie vyvíjel. V rámci toho budeme stále sledovat své „vlivologické“ zájmy a zkoumat, jaká vlastně byla úloha Émila Benvenista v procesu zrodu francouzského poststrukturalistického myšlení. Mottem této knihy je výrok, který si Benveniste zapsal při přípravě na kurz, patrně v roce 1963/1964: „Mluvíme prostřednictvím smyslů, ne zvuků. Ale vnímáme nejprve zvuky, pak až smysl“ (Ben veniste, BNF, 4., l. 4/53). Žádný publikovaný materiál nevystihuje lépe Benvenistův princip, označovaný v této práci jako „hledisko smyslu“: přesvědčení, že jazyková forma je jen oděvem – dokonalým, ale oděvem – jazykové funkce či smyslu či účelu, toho, co chce mluvčí říct, toho, co míní. Tento princip prochází celým Benvenistovým životem, ale jeho platnost v rámci vypracovávaného systému se mění: na začátku je povýtce strukturalistickou tezí, vypracovávanou paralelně s pražskou školou1 či v inspiraci jejími „Tezemi“. 1 Jak uvidíme níže, výraz „pražská škola“ není v této práci používán pro označení přesně vymezeného okruhu lingvistů, ale pro mnohem vágnější konglomerát myšlenek a osobností pohybujících se okolo Pražského lingvistického kroužku. Proto píšeme tento výraz s malým písmenem na začátku. úvod 17
Následně je operativním principem dešifrátorovy každodennosti, který se dá použít i jako základní princip strukturalistické teorie druhé generace, jak bylo deklarováno v kodaňské škole. V poválečném období prochází zpochybňováním, ale ne proto, že by se zdál neplatný, naopak: pomalu se vynořuje otázka, zda by „smysl“ při své zásadní úloze nezasloužil vlastní vědu, lingvistiku promluvy, kde „promluva“ označuje větu určenou i jejím smyslem, a tedy zapojenou do komunikační situace. Po celá padesátá léta Benveniste sbírá a promýšlí jednotlivé případy dominance smyslu, obecnělingvistické problémy, které se nedají bez perspektivy smyslu řešit, a postupně se propracovává k tezi o dvou modech používání jazyka: jednom formálním a objektivním, druhém „z hlediska smyslu“ a subjektivním. Roku 1962 poprvé tuto tezi o formě a smyslu prezentuje v rámci ucelené teorie jazykového systému, dosud v podobě, kterou lze označit jako strukturalistickou. Během dalších let však celý systém podrobuje dalším reformulacím, v nichž klade důraz na jiné momenty, ale používá závěry předchozích studií. V roce 1966 formuluje tutéž teorii s důrazem na dva mody řeči, které poprvé explicitně pojmenovává jako sémiotický a sémantický. Princip smyslu, ono „mluvíme prostřednictvím smyslů“, dostává vlastní disciplínu, vlastní modus. To vede k postupně sílícím návrhům na založení nové lingvistiky promluvy, disciplíny zabývající se okamžitými vlastnostmi lidské řeči. Ovšem ve své definitivní podobě se projekt lingvistiky promluvy opírá o kritiku, která je výsledkem dezinterpretace některých de Saussurových výroků (vyjádřených Benvenistem poprvé v hojně citované studii z roku 1939 „Nature de signe linguistique“, o jejíž výsledky se nadále implicite opírá). Programové vyhlašování nové lingvistiky v sobě má skrytou motivaci, jak ukážeme dále, a tou je vliv některých významných teoretiků, zejména Tzvetana Todorova (Todorov, 1975) a Jacquesa Derridy (Derrida, 1967), ačkoliv jeho vlastní myšlenky měly zároveň vliv nejen na výše jmenované. Benvenistova argumentace je nezbytným stavebním kamenem v poststrukturalistickém projektu, avšak vzhledem ke své nespolehlivosti jej na určitých místech podkopává (viz dále). 18
z hlediska smyslu...
Resumé/Summary From the point of view of meaning The book is a monographic study of the life and work of Émile Benveniste (1902–1977) through the concept of meaning (sens). Using the methodology of K. Kœrner, it examines the theoretical foundations of Benveniste’s thought in the schools of Paris (A. Meillet and M. Bréal), Prague (R. Jakobson and V. Skalička) and Copenhagen (texts around 1939). It treats Benveniste’s concept of the linguistics of discours, together with the concepts of “semiotics and semantics”/ “the semiotical and the semantical” (le/la sémiotique, sémantique), “enunciation” (énonciation), “appropriation” (appropriation) and “hierarchy of systems”, as the place where the meaning is born. Two meanings of “meaning” are distinguished, and the problems that arise from their confusion are highlighted. Manuscript and archive sources are used to show the influence of L. Hjelmslev, R. Jakobson, J. L. Austin, Ch. S. Peirce and V. Skalička on Benveniste. The reflection of identity in time in French thought is the point of departure for a study of the affinities between Émile Benveniste and Jacques Derrida during the 1960s, especially concerning the concept of écriture. A short study of Benveniste’s importance for the “structural analysis of the narration” (namely, R. Barthes and T. Todorov) is used to underline the importance of Émile Benveniste in the history of French structuralism.
410
z hlediska smyslu...
Resumé/Résumé Le point de vue du sens Émile Benveniste et la naissance du structuralisme Le présent ouvrage est une monographie consacrée à l’œuvre d’Émile Benveniste (1902–1977) vue à travers la notion de sens. En partant des approches méthodologiques développées par K. Kœrner, il étudie les présupposés théoriques de la pensée de Benveniste dans le cadre de l’école de Paris (A. Meillet et M. Bréal), de l’école de Prague (R. Jakobson et V. Skalička) et de l’école de Copenhague (textes de 1939). Il étudie ensuite le concept linguistique benvenistien de discours et les notions qui lui sont liées : le / la sémiotique et le / la sémantique, l’énonciation, l’appropriation et de la hiérarchie des systèmes en tant que lieux où nait le sens. Deux significations distinctes du terme sens sont mises en évidence, ainsi que les problèmes liés à leur confusion. L’étude de sources manuscrites et d’archives permet également d’apprécier l’influence de L. Hjelmslev, R. Jakobson, J. L. Austin, Ch. S. Peirce et V. Skalička sur É. Benveniste. La réflexion sur l’identité à travers le temps dans la pensée française est employée comme point de départ pour mener à bien l’étude des différences séparant la pensée d’É. Benveniste et de J. Derrida, notamment concernant la notion d’écriture. Une courte étude de l’importance de Benveniste pour « l’analyse structurale du récit » (R. Barthes, T. Todorov) montre la portée de celui-ci pour le structuralisme français.
resumé/résumé 411
Eva Krásová Z hlediska smyslu… Émile Benveniste a zrod strukturalismu Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 18. svazek ediční řady Mnemosyne Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2018