Lidia Amejko, Známé příběhy

Světová próza

Lidia Amejko Známé příběhy

Lidia Amejko

fra.cz

fra

Světová próza

Lidia Amejko Známé příběhy

fra

Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské.

fra

2

Lidia Amejko Známé příběhy

3

4

Lidia Amejko Známé příběhy Přeložila Barbora Gregorová

fra

Kniha vychází s podporou Instytutu Książki v Krakově.

This publication has been funded by the Book Institute – the ©POLAND Translation Program.

Světová próza Lidia Amejko Známé příběhy Z polského originálu Głośne historie (Oficyna 21, Warszawa 2003) přeložila Barbora Gregorová Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2010 jako svou 92. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Agite/Fra, 2010 Copyright © by Lidia Amejko, 2003 First published in Poland in 2003 by Oficyna 21 Translation © Barbora Gregorová, 2010 Cover photo © Radeq Brousil, 2010 Author photo © Danae Ribibitsch, 2010 ISBN 978-80-86603-39-1

6 BB015

Obsah Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) 9 Nondum 22 Vodokecal 29 Uriel 33 Gumajka 38 Longin 44 Gumajka a Uriel 49 Viator in fabula 52 Pan Dvoudřívko 61 Mluvení je zvykem rukou 82 Psychopomp 86 Sestry 95 Životopis (široká duše Salomona Finka) 99 Knihovník 110 Odspodek 114 Ze života duší 121

7

Každý plete, jak umí – někomu vyjde gobelín, jinému provaz

8

Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) 17. března t. r. večer, v Ermitáži, za přítomnosti (nejvýznamnějších, nejlepších, veškeré špičky) van Dycka, Vermeera (Wernera?), Bosche i našeho Wyspiańského, jsem já, Gregor Senso (vykonal, dopustil jsem se trestuhodného přestupku), zaneřádil (tragicky, brutálně, neomluvitelně) van Dycka obsahem vlastního žaludku, který byl, pokud by se to dalo považovat za polehčující okolnost, nejvyšší kvality a jakosti, poněvadž, jak je známo, Ermitáž je proslulá svou kuchyní.

Chtěl bych zdůraznit, že při pošpinění svého nadřízeného pana van Dycka jsem postupoval (z důvodů, které jsem nemohl ovlivnit, díky velkému nedorozu… nechtěl jsem!!!) proti své vůli, i když přiznávám, že shodně s vůlí mého těla, s nímž však absolutně nesouhlasím.

Abych to všechno vysvětlil, musím nyní popsat události, které vedly k tomuto (ostudnému výbuchu obsahu, k nezadržitelné zvracečce) extempore v Ermitáži. Tak tedy, před deseti dny, pamatuji si, že byl čtvrtek, mě jako pokaždé probudilo rádio. Právě jsem si čistil zuby, když jsem ve Zprávách zaslechl (rádio mám totiž zároveň v koupelně) o povodních v mexickém státě Puebla, během kterých zahynuly dva tisíce lidí. Nevím, jestli jsem se zakuckal, možná to bylo z jiného důvodu, ale začal jsem se topit ve své vlastní koupelně. Po Zprávách naštěstí následovalo počasí a mně se podařilo celou situaci zvládnout. Poté jsem jel do práce, do Rembrandt Banky. Seděl jsem jako obvykle v kanceláři u počítače a zkoumal rediskontovou křivku za poslední týden, přičemž jsem automaticky zapnul rádio – opravdu sám nevím, kdy a jak.

9

Právě mluvili o výbuchu metanu v dolech a o zraněných hornících. Normálně bych to hodil za hlavu, koneckonců se o tom mluví neustále, jenže… tohle bylo opravdu hrozné! Začal jsem se třást, naříkat a moje sekretářka Vanda později prohlásila, že jí ona scéna přišla pěkná a vzrušující: vidět bankéře v obleku, který sedí za stolem, a soucítí, jak by řekl filosof Scheler, s neznámými, leč trpícími horníky! Když jsem však začal úpět, Vanda byla dost překvapená, o takové intenzitě soucítění se totiž Scheler nikde nezmiňuje.

A já jsem úpěl, rval ze sebe sako a potom košili, natahoval jsem před sebe ruce a díval se, jak mi rychle rudne kůže, jak se scvrkává a dělají se na ní velké puchýře: „Jako v National Geographic!“ napadlo jistou část mého mozku, onu myšlenku však záhy přehlušila bolest.

Skončil jsem na pohotovosti. Doktor se nemohl vynadivit, že něco takového se mi stalo u počítače. „Kde ten počítač máte? Ve sklepě?“ zeptal se a vytahoval mi z rány kousky uhlí. „Virtuální realita?“ utahoval si ze mě. „Ale pročpak vás tak bolí?“ Zarytě jsem mlčel, protože jsem nevěděl, co bych řekl, jenom jsem ho poprosil, aby mi nefačoval prsty, kvůli práci na počítači. Načež jsem okamžitě vyrazil do obchodu pro větší sako.

Byl jsem mírně zaskočen. Byl jsem zaskočený, protože všechna čísla byla za stejnou cenu. „TO není cena!“ odvětila prodavačka. „To je rok výroby.“ „To není možné. 1999 není cena? Jste si tím jistá?“ „Já za to nemůžu, že máme rok, který vypadá jako cena!“ A potom si povzdechla: „Škoda že neprodávám roky, tenhle už by aspoň dávno skončil.“ 10

Napadlo mě, že ona něco ví, a nemýlil jsem se: v obchodě hrálo rádio, aby se tu klienti cítili příjemněji, a já najednou zaslechl tu děsivou znělku! Automaticky jsem se kryl rukama, protože co nevidět už měly začít Zprávy, prodavačka (měla havraní vlasy a žluté oči) však napřímila prst a jedním pohybem, jako opravdová čarodějka, změnila stanici. „Nemáme rádi mluvené slovo,“ řekla a významně na mě mrkla žlutým okem. „Měli by pouštět jenom hudbu!“ Přeběhl mi mráz po zádech. No jasně! Že mě to nenapadlo dřív: JENOM HUDBU! JENOM HUDBU! A sako jsem si koupil pouze o číslo větší, poněvadž už jsem nepočítal s dalšími incidenty. Šel jsem do banky a pustil se do vyúčtování, rádio jsem sice zapnul, to je pravda, ale jenom proto (abych nepodlehl tlaku médií a ukázal, kdo je tu pánem, abych z toho nezblbnul), aby hrálo, protože jsem na to zvyklý.

Rozhodl jsem se, že nebudu poslouchat Zprávy, když se v nich mluví o nehodách, takže jakmile jsem uslyšel známou znělku, hned jsem otočil knoflíkem. Člověk je přeci svobodný a ve výběru stanic má právo volby!

Hudba příjemně hrála a já jsem v poklidu pracoval, když tu zazněla znělka. Ostrá jako břitva. Až jsem nadskočil z křesla. Nejpodivnější na tom všem bylo, že to byl TEN SAMÝ zvuk, před kterým jsem se snažil utéct. Znovu jsem tedy zakroutil knoflíkem a přeladil stanici. Ach, jaká úleva! Po chvíli však znovu zazněla ONA znělka! Začalo jít do tuhého, takže jsem přestal počítat, bledý a soustředěný jako pilot bombardéru jsem si sedl tváří v tvář k rádiu a pokoušel se před onou nevraživou melodií, která mě pronásledovala, utéct. S kapkami potu na čele jsem jako šílený přeskakoval mezi frekvencemi, a znělka nejen že mi šla11

pala na paty, občas mě dokonce vychytrale předběhla a… ČÍHALA ve stanici, ke které jsem právě mířil! Říkal jsem si: „Vypni TO, Senso! VYPNI! Je to opravdu nebezpečné!“ Ale potom: „Ještě jednu stanici! Jenom jednu stanici a… Konec!“ Silně mi to připomínalo počítačovou hru. Byla to však hra, o níž si počítačoví hráči můžou nechat jenom zdát: můj strach byl opravdový. A navíc jsem měl jenom jeden život.

Tak jsem se dostal k poslední frekvenci. Byl jsem přilepený ke zdi a chycen do pasti – knoflík se bránil!

Začal jsem s ním kroutit na druhou stranu: jedna stanice, druhá, třetí… Najednou jsem si uvědomil, že jsem prohrál: ONA znělka už ovládala VŠECHNY stanice! Už jsem neměl kam utéct, nebylo kam se schovat. V tu chvíli přišla Vanda a oznámila mi: „Volá van Dyck, je to naléhavé!“ Pustil jsem knoflík od radiopřijímače, vzal si telefon k uchu a uslyšel hlas pana van Dycka: „Jakpak se vede, pane Senso?“ Znělka hrdě dozněla a z rádia se s neskrývanou satisfakcí ozvalo: „Na Tchaj-wanu byly opět zaznamenány otřesy země!“ „Mám se výborně, pane van Dycku,“ řekl jsem, tak se to přece vždycky anglicky říká, přestože můj pracovní stůl se začal třást a já viděl prasklinu nad oknem. „Podle počátečních odhadů se pod rozvalinami nachází 1999 lidí!“ zaslechl jsem ještě, než mi kus stropu spadl na hlavu a já upadl do bezvědomí.

Byl jsem hospitalizován. Na pokoji společně se mnou leželo osm mužů. Nemusím snad zdůrazňovat, že všichni měli u postele malé rádio nebo televizi. Poslouchali Zprávy a já se jim vlastně vůbec nedivím, v jejich situaci by si přece každý rád poslechl, že někdo jiný je na tom ještě hůř.

12

Právě mluvili o válce na Balkáně. „Arabové se bijó,“ odvětil na to můj soused. „Tam se pořád bijó.“ Někdo poznamenal, že vůbec nejde o Araby, ale můj soused trval na svém: „Tož to sú Albánci, to je to samé co Arabové! Muslimové to sú, stejně jako Arabové!“ Začal jíst kompot. Ve Zprávách mluvili o hromadných hrobech: o rozmašírovaných tělech, o polámaných kostech, o… Cítil jsem, že moje bolest začíná být nesnesitelná. Začal jsem křičet. „Vypněte tu televizi!“ prohlásil někdo. „Copak nevidíte, že mu to nedělá dobře?“ „Za chvíli bude počasí, já chci vidět předpověď,“ usmyslel si můj soused. „Počasí je vám na hovno. Stejně se z týhle postele nepohnete dobrej měsíc!“ „Chci vidět počasí,“ trval na svém soused. „Nevidíte, že ten člověk trpí? Mějte trochu pochopení s druhými!“ „To já jsem na tom byl mnohem hůř, když mě sem přivezli,“ řekl uraženě soused, ale stejně už to nemělo žádný význam. „Zmasakrovaná těla házejí do hrobů!“ ozvalo se z televize, takže i mě nelidská bolest vymrštila z postele a zmizel jsem v temnotách.

Další den jsem se z důvodu přecitlivělosti na… zvuk ocitl v karanténě. Přišel neurolog, proklepával mě kladívkem a píchal do mě jehlou. Ptal se, jestli něco cítím. Řekl jsem mu, že ano, obzvlášť když říkají všechna ta čísla ve Zprávách: dva tisíce mrtvých, 1999 pod rozvalinami… „Vás bolí čísla?“ zajímal se neurolog. „Když je slyším… tak to bolí.“ „Ale to jsou pouhá čísla!“ divil se. „Čísla byla vynalezena právě proto, aby nebolela!“ 13

„Když je slyším…“ V tu chvíli se naštval: „Slyšíte! Slyšíte! Slyšíte, že zemřelo 1999 nebo šest miliónů lidí, abyste o tom nepřemýšlel, neviděl to, abyste to rychleji strávil. Čísla jsou jako zeď, za kterou DRUZÍ brečí a prolévá se tam cizí krev!“ Potom se uklidnil a laskavým hlasem zopakoval: „Čísla existují proto, aby NÁS to nebolelo, pane Senso!“ „Ale mě to bolí…“ začal jsem, a mé tělo se z ničeho nic rozplakalo. Přestože já nikdy nebrečím. „Proč se mi to všechno děje?“ zeptal jsem se plačtivě. „Proč právě mně? Jsem šéfem oddělení analýz polské pobočky Rembrandt Banky…“ „Nevím,“ odvětil lékař.

V tu chvíli mě něco napadlo: „Možná že je stejný rok! Vypadá jako cena…“ „Říkáte cena?“ lékař se na chvíli zamyslel. „To je možné. Vidíte, v dnešní době se docela často stává, že duše… spíš bych měl říct – psychika, ale když jsme tu tak sami!“ neklidně se rozhlédl, dokonce se podíval za dveře a pod postel. „Tak tedy… duše, o kterou se neumíme starat a která je vystavena neustálému boji s jedovatým okolím, podléha stejně jako játra alkoholika totální cirhóze. „O jaké cirhóze to mluvíte?“ nechápal jsem. „Tvrdne! Ztrácí schopnost amortizovat svět, do něhož byla stvořena, načež pomalu odumírá.“ „A co jako?“ „Nic. Občas nás v některých situacích ještě trochu tlačí, ale nejčastěji bývá jakožto naprosto přebytečná… odstraněna.“ „Duše?! Odstraněna?“ byl jsem šokován. „Ano. A to v nestřežený moment. Jako malý šedý kamínek. Můžete potom žít bez duše celá léta! Ledaže…“ Doktor se na mě podíval, spokojeně se pou14

smál, „se tělo stane duší! A tělo už nemůžete tak lehce ignorovat, nemám pravdu, pane Senso? A nemůžete ho opomíjet, zvlášť když bolí.“ „Když bolí, jde to dost těžko,“ souhlasil jsem. „Vaše tělo si vzalo na svá bedra nelehký úkol! Úkol dát do pořádku to, co je pro duši vražedné! Na to si časem zvyknete, pane Senso!“ doktor zářil. „Teď tomu nerozumíte, všechno vám teď připadá bolestivé a nesmyslné, ale… uvědomte si, prosím vás, že jste byl vybrán! Právě vy! Že se účastníte procesu.“ „Já… jakého procesu?!“ Znělo to děsivě. „Pořád toho samého… Už miliardy let. A jestli to přežijete…“ při tom pomyšlení úplně zaťal pěsti, „bude z vás dokonalejší organismus než kterýkoliv jiný!“ Chtěl jsem se zeptat, jestli bych přece jen mohl znovu nalézt svou duši a zařídit to tak, aby se vrátila na své místo, doktor mi však pouze předepsal špunty do uší a potom zabručel: „Takový pěkný proces!“ a odešel z pokoje.

Nemocnici jsem opustil na revers, protože měl přijet pan van Dyck a analýzy ještě nebyly hotové. A potom se konala zmíněná večeře v Ermitáži a ono (daremné, ostudné, hnusné) extempore, jehož strůjcem bylo moje tělo, které právě plnilo povinnosti duše.

Určitě jste příčiny tohoto incidentu prozkoumal a vyslechl jste všechny přítomné, přesto doufám, že tato verze vyjasňuje mou naprostou bezbrannost vůči tělu (tj. duši), kteréžto (či přesněji – duše) se začalo vyznačovat nadměrnou přecitlivělostí a morálním pedantstvím, a dokonce, stydím se to říci, jakýmsi etickým fundamentalismem.

Po lívancích s kaviárem a` la Ajvazovskij, nadívaných kapsách impresionistů se pstruhem ozdobeným světélkujícím ohněm a rozverném praseti a` la Picasso (rypák jsme našli v… to je jedno!) se podávaly jahody se šlehačkou, které naštěstí spadaly pod záštitu jistého 15

realistického malíře. Právě v tu chvíli pana van Dycka přepadly vzpomínky na válku a všichni s velkým nadšením a zájmem hltali příběh nadřízeného. „Můj ty bože!“ řekl pan van Dyck. „Já jsem byl v Sarajevu právě během největšího obležení, naše banka tam má pobočku. Každý den jsem viděl na ulici mrtvoly dospělých i dětí!“ Pan van Dyck si nabral stříbrnou lžičkou velkou červenou jahodu s čepičkou bílé šlehačky navrchu. „Vzpomínám si, jak jednou přímo před mýma očima vyběhla malá holčička na ulici, a nemusím snad zdůrazňovat, že pobyt v krytu byl pro děti skutečným utrpením: nedostatek slunce, žádný pohyb a také hlad!“ Pan van Dyck si vložil jahodu do úst. „No, a ta dívenka vyběhla z úkrytu nebo ze sklepa a utíkala – plná radosti a šťastná! A najednou na ni nějaký snajpr vystřelil, prostě jen tak! Dívenka upadla a z úst jí vytékal pramínek krve. Viděl jsem to všechno z okna banky. Byla to příšerná, příšerná válka!“ Pan van Dyck nejspíš špatně odhadl velikost jahody, protože i jemu začala téct z pusy červená. A já zničeho nic pocítil, jak se ve mně všechno svírá a bublá, a tak jsem se rychle snažil nacpat si do krku ubrousek, což ovšem nepomohlo. Tělo se bouřilo proti panu van Dyckovi, který tu právě vyprávěl o oné dívence a… jedl jahody. Já vím, já vím, všichni jsme je jedli!

Nechci svalovat vinu na pana van Dycka! On jenom vyprávěl! Vyprávěl o tom, co viděl! Referoval. On přece tu dívenku nezabil, on pouze stál a sledoval to. To přece není nic špatného – stát a dívat se. A jeho slova jaksi nikomu jinému neublížila, pouze mně. Ale sám jistě nyní chápete: to jsem nebyl já! To byla nějaká děsivá a záhadná síla, která ze mě vypudila celou tu výtečnou večeři o jednotné teplotě 36,6 stupňů Celsia, přímo na pana van Dycka.

Toho večera jsem se vrátil domů, šel jsem si lehnout 16

a přál jsem si umřít. Mé tělo se mnou poprvé souhlasilo: nejdříve jsem se začal třást zimou a poté mě zevnitř začal hřát příjemný oheň.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležel, ale vůbec jsem se nenudil, protože mě chodili navštěvovat různí lidé – není ovšem vyloučeno, že jsem zapomněl zavřít dveře.

Nejdřív přišel pan Pereira z Mexika, kde byly povodně, při kterých jsem se divže neutopil. „Jsem tady kvůli tomu,“ řekl. „To je děsná tragédie, ostatně to víte SÁM nejlépe!“ mrknul na mě. „Ale stala se ještě horší věc! Všude ve světě se říká, že u nás, to znamená v celém státě Puebla, zemřelo dva tisíce lidí!“ „To hlásili ve Zprávách,“ přitakal jsem. „To je lež,“ rozčílil se pan Pereira. „Ve skutečnosti zahynulo tisíc devět set devadesát devět lidí!“ „A nebyl to náhodou rok?“ „Nedělejte si legraci, pane Senso!“ okřikl mě Pereira. „Conchito, řekni tomuhle pánovi, kolik lidí zahynulo u nás v Puebla.“ Jak se ukázalo, pan Pereira ke mně přišel s manželkou. „Tisíc devět set devadesát devět,“ vzlykla drobná černovlasá žena. „Tady sám vidíte, k jakému hroznému omylu došlo ve zprávách na celém světě!“ „O jednoho člověka míň nebo víc, jaký je v tom rozdíl,“ vypadlo ze mě, což Pereiru děsně naštvalo: „Jak vůbec můžete něco takového říct! Co kdybyste byl tím jedním člověkem navíc vy sám!“ „No ano! Ano!“ chtěl jsem si ho udobřit. „Ale naštěstí tu bylo o jednoho utopeného méně!“ „Naštěstí?“ vykřikl pan Pereira. „Vy tomu říkáte štěstí? Seňore Senso! To JÁ jsem o toho jednoho utopeného méně!“ „To ale znamená, že přese všechno žijete, pane Pereiro! To je úžasné!“ Potěšilo mě to.

17

„Ale jak já jen teďka můžu žít,“ začal v tu chvíli pan Pereira naříkat, „když v očích celého světa jsem se utopil, jsem mrtvý, prostě nejsem!“ „To přece není důležité, co si myslí druzí, jestli…“ „Že to není důležité?!“ přerušil mě. „Jenom se podívejte na mou ženu! To už není žádná moje žena! Je to osamělá vdova bez muže, protože jsem se utopil, jak to řekli ti gringos ze CNN! A copak chudák chlap ze státu Puebla může polemizovat s nejvlivnějším informačním kanálem na světě? Jestli oni sami tvrdí, Gonzalo, ty nežiješ, tak já jim věřím a nežiju!“ „Víte, jak šíleně teď vypadá můj život? Před očima lidí z mé vesnice se skrývám jako uprchlík, a kdokoli mě zahlédne, hned křičí: ‚Duch! Duch!‘ Dokonce moje vlastní děti přede mnou utíkají! A Conchita?

Copak může být ještě věrná muži, o kterém všichni tvrdí, že se utopil? Rodolfo Diaz, ten podlý syčák, chodí každou noc k jejímu oknu a pokřikuje na ni: ‚Conchito! Jen se těš! Budeš má! Tvůj Gonzales se utopil!‘“ Pan Pereira zničeho nic odešel a na jeho místě se objevil černoch s kopím. „Náš čaroděj Wombatta tvrdí, že nás nosíš ve svém těle, protože se v tobě usídlil Duch Světa!“ řekl černoch. „Wombatta to ví, protože v něm samotném se také kdysi dávno takový duch usídlil, a Wombatta noc a den, den a noc a ještě jeden den bolestí křičel a byl by býval Wombatta umřel, ale Ducha z kravího lejna šťastně vyhnal půstem.“ „Z kravího lejna?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. „Wombatta řekl, že ty nás teď VŠECHNY nosíš v sobě. Nás… a ty šakaly z rodu Tutu taky!“ „Pokud je postihlo nějaké neštěstí,“ souhlasil jsem.

V tu chvíli se černoch naštval: „Jejich neštěstí je naším štěstím, jejich smrt znamená více života pro nás. Jejich beznaděj je naší radostí a tvoje utrpení způsobené těmi bídnými červy je pro 18

nás urážkou! Nechceme s nimi sdílet TVOU bolest!

To oni začali válčit… poté, co jsme jim odvedli stáda.

Nechceme být ve tvém těle po jejich boku! Buď my – nebo oni! Vyber si! A jestli je ze sebe nevyženeš,“ černoch výhružně poklepal kopím, „čaroděj Wombatta nás ze tvého těla dostane ven silou! Nebo ti usekne onu část, ve které sídlíme, i kdybys nás nosil v hlavě, v nohách nebo v zadku! Jenom pryč od těch supů Tutu.“ Černoch ještě chvíli vyváděl a poté zmizel – ani nevím jak, a v tu chvíli přišel pan Šimon. To mě koneckonců trochu překvapilo, protože pan Šimon umřel, když jsem byl malý. „Vy jdete… za mnou?“ zeptal jsem se. „Mně neštimuje těch šest miliónů,“ řekl pan Šimon. „Vy jste měl účet v naší bance? Šest miliónů? Ale čeho?“ „Ne čeho, ale koho! Neštimuje mi těch šest miliónů Židů, které vyhubil Hitler. Protože co znamená, že jich bylo šest miliónů? Přesně šest? A možná jich bylo míň? Možná víc? A když víc, tak o kolik? O jednoho?

A co třeba o tisíc devět set devadesát devět? No a? Na ně si nikdo nevzpomene! A jaký má význam tisíc devět set… no, řekněme dva tisíce oproti nějakým šesti miliónům? Co to jsou dva tisíce? To je jen jedno malé město. Ale já se ptám, zdali je možné opomenout celé vyhubené město? Můj otec obchodoval se suknem a vždycky mi říkával: ‚Šimche, hlavně nikdy nevěř kulatým číslům! Kulatá čísla jsou pokaždé zrádná!‘ A ty mi, Gregore, prozraď, co teď mám dělat s těmi šesti milióny?“ „No, víte co, šest miliónů – to se jen tak říká!“ „Jen tak říká?“ pan Šimon byl evidentně šokován. „Jenom tak? Ale oni jsou jako zeď, jako stěna, přes kterou nás NENÍ VIDĚT! Nejsou vidět naše obličeje, oči, nosy, nejsou vidět naše slzy, není slyšet náš nářek!

19

Jenom tak! Aby nás mohli zavřít jako do ghetta! Ghetto, to je suma! A my se z něj nikdy nedostaneme!“ „Pane Šimone, je mi to samozřejmě moc líto, ale… tohle se mě netýká.“ „Vás se netýká těch šest miliónů zabitých lidí?!“ „Teda, abyste mi dobře rozuměl: samozřejmě že mě to dost bolí, svým způsobem… Ale bylo to před více než půl stoletím a já… respektive moje utrpení tuto kvótu nezahrnuje… mám na mysli těch šest miliónů, na které jste si ráčil vzpomenout!“ „Tak nezahrnuje?“ nasupil se pan Šimon. „A co teda dělá? A u koho ji zahrnuje?“ A zmizel.

Vzbudilo mě klepání na dveře. Byl to kolega Wyspiański, šéf úvěrového oddělení. „Představ si, Senso,“ řekl, „že naši banku včera oficiálně převzal… Bosch! Ano, ano! Zcela nečekaně!

A určitě tě potěší zpráva, že byl propuštěn van Dyck!!!

Byly mu prokázány jisté machinace, které prováděl ještě v Sarajevu. Svým způsobem na to máš čuch! Nic před tebou nezůstane utajeno! Tys to na něm poznal jako první! A vyjádřil jsi svůj názor… naprosto nekompromisně, na večeři v Ermitáži. Na postu van Dycka je teď Vermeer (Werner?), je to opravdu příjemný člověk! Považuje tě za velmi dobrého zaměstnance.

Na schůzi nám řekl, že ta tvoje… přecitlivělost na zlo se bance bude velice hodit. Řekl: ‚Pouhá čísla nejsou vše! Je nutné mít ještě morální instinkt! Berte si příklad z Herr Zenzo!‘ A ohlásil už dvě bonusová školení: Etika jako hnací motor burzy a Cenné papíry a morální hodnota.“ A tak jsem se vrátil do banky a kromě Vaší důvěry, co se mé osoby týče, pane řediteli Vermeere (Wernere?), jsem se rozhodl sepsat toto ospravedlnění. Bezpochyby už mi nic není: tělo, abych tak řekl, se dalo do pořádku. Šel jsem k doktorovi, který zkonstatoval, 20

že když jsem neumřel doposud, už jsem si nejspíš zvykl, a že už teď můžu normálně poslouchat Zprávy. Jako všichni ostatní.

Dneska, jakmile jsem přišel do práce, jsem zapnul rádio: přiznám se, že když se ozvala znělka ohlašující Zprávy, měl jsem strach a chvěl jsem se, poté jsem však normálně vyslechl informaci o lidech, kteří zaživa uhořeli v mrakodrapu v Tokiu.

A co jako?

Prostě nic.

Vůbec nic.

Ani mě nepolilo horko.

21

Nondum Můj pán má moc rád, když kolem něj ve dne v noci pořád něco frká, kvíká, pindá a žvaní – obklopil se tolika rozmanitými zvuky, že to není k vydržení: tu mu dřevění bubeníci tlučou na bubínky, tu mu břinkají řehtačky, bučí bručibasy, prosviští hádka a k tomu všemu ještě co chvíli vyskakují kukačky z nástěnných hodin a kukají. A když se mu celý ten binčus pořádně rozparádí – v tu chvíli teprve můj pán v poklidu usíná, jako dítě. A spí tak den nebo dva, a někdy dokonce měsíc nebo rok – dokud nenastane ticho!

Vzpomínám si, jak jsem si takhle jednou pod postelí drhnula podlahu, když tu najednou: PRÁÁSK! Nastalo takové ticho, že bys probudil i mrtvého! A v tu chvíli můj pán znenadání vykřikl: „Emíííílie!? Proč je tu ticho jako v hrobě? Říkal jsem ti, že tu má být hlučno! HLUČNO!!!“ Podívejme se na něj, jak najednou ožil! A to bylo jenom trochu klidu, napadlo mě, načež on se opět rozkřičel: „Emílie, víc nahlas! Nahlas! Přece jsem ještě neumřel, nebo ano? Že to není pravda? Ještě ne! Nondum!“ „Ale kdepak, tak docela vlastně ještě ne!“ odpovídám mu. „Ale nač tolik povyku? Ten váš vřískot se už nedá vydržet.“ Jenže on si najednou vzpomněl: „Orchestr,“ ptá se. „Emílie, kde je orchestr? Neslyším orchestr!“ Můj pán si totiž vydržoval orchestr, který mu vyhrával do spánku.

A já na to, že umřel. Celičký. Stářím. Docela nedávno, na svatého Jána, jsme pochovali Klarineta, protože už byl absolutně k ničemu.

22

Photo © Danae Ribibitsch, 2010

9 788086 603391

fra.cz

Cover photo © Radeq Brousil, 2010

Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu.

Photo © Danae Ribibitsch, 2010

Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve novinky kteréKubát, době, Je v jakém se právě nacháMartin večer, časoprostoru vypusťte čerta! zejí a Didi-Huberman, zda-li vůbec existují. z nich si filosoGeorges NinfaKaždá moderna fuje Masłowská, po svém, z onoho chaosu se snaží nějaDorota Dva ubohý Rumuni, co získat uměj polsky kéBerger, obrysy O světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už John pohledu Boha, smrtSešit či pravdu.

Liāna Langa, antén

fra.cz

fra 9 788086 603391

Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Carlos Victoria, Stíny na pláži Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie

Cover photo © Radeq Brousil, 2010

připravujeme