Roland Barthes, Říše znaků by Éditions Fra

Roland Barthes Říše znaků

Eseje o Japonsku

Eseje

fra

Roland Barthes Říše znaků

Eseje

fra

Roland Barthes (1915–1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora (česky Fra 2005), který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.

fra

Roland Barthes Říše znaků

Ve Fra vyšlo

Světlá komora, 2005 Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, 2013

Roland Barthes Říše znaků Přeložil Petr Zavadil

fra

Eseje

Roland Barthes Říše znaků Z francouzského originálu L’Empire des signes (Editions du Seuil, Paris 2005) přeložil Petr Zavadil Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2012 jako svou 114. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2012 Text © Editions du Seuil, 2005 La première édition de cet ouvrage a été publiée en 1970 par les Editions d’Art Albert Skira Translation © Petr Zavadil, 2012 Author photo © Ferdinando Scianna, 1977 ISBN 978-80-87429-25-9 DD004

Obsah Tam 13 Neznámý jazyk 17 Beze slov 23 Voda a vločka 27 Hůlky 33 Jídlo zbavené středu 39 Mezi 45 Pačinko 51 Střed města, prázdný střed 57 Bez adres 63 Nádraží 69 Balíčky 75 Trojí psaní 81 Živé/neživé 93 Uvnitř/vně 97 Úklony 101 Vloupání do smyslu 109 Osvobození od smyslu 115 Příhoda 119 Tak 127 Papírnictví 131 Napsaná tvář 137 Miliony těl 145 Oční víčko 151 Zápis násilí 157 Kabinet znaků 163 Seznam vyobrazení 169

Mauriceovi Pinguetovi

Text „nekomentuje“ obrázky. Obrázky „neilustrují“ text: každý z nich byl pro mě pouhým odrazem k jakémusi zrakovému vrávorání, snad podobnému ztrátě smyslu, které se v Zenu říká satori; text a obrázky mají vzájemným proplétáním zajistit oběh, směňování signifikantů – těla, tváře, písma – a číst v nich ústup znaků.

Tam

Pokud si zamanu představit si fiktivní národ, mohu mu dát vymyšlené jméno, veřejně s ním zacházet jako s románovým předmětem, založit novou Garabánii, tak abych ve své fantazii neohrožoval pověst žádné skutečné země (jenže pak ohrožuji pověst právě této fantazie ve znacích literatury). Také mohu, aniž bych měl jakkoli v úmyslu představovat či analyzovat skutečnost byť sebemenší (to jsou základní gesta západního diskursu), vybrat někde na světě (tam) určitý počet rysů (slovo s grafickým i lingvistickým významem) a z těchto rysů záměrně vytvořit systém. Právě tomuto systému budu říkat: Japonsko. Východ a Západ zde tedy nemohou být chápány jako „skutečnosti“, které bychom se pokoušeli historicky, filozoficky, kulturně, politicky sblížit nebo postavit do protikladu. Nehledím láskyplně k nějaké orientální podstatě, Východ je mi lhostejný, pouze mi poskytuje zásobu rysů, jejichž rozestavění, vymyšlená hra mi umožňuje „hýčkat“ představu neslýchaného symbolického systému, naprosto odtrženého od našeho. Při uvažování o Východě je možné usilovat nikoli o jiné symboly, jinou metafyziku, jinou moudrost (byť nám tato moudrost připadá žádoucí), nýbrž o možnost odlišnosti, proměny, revoluce ve vlastnictví symbolických systémů. Jednoho dne by bylo dobré sepsat dějiny naší temnoty, vyjevit hutnost našeho narcismu, udělat v průběhu staletí soupis těch několika výzev k odlišnosti, které jsme občas dokázali zaslechnout, a ideologických přivlastnění, jež nevyhnutelně následovala a která spočívají v tom, že neustále zdomácňují naši neznalost Asie pomocí známých jazyků (Orient, jak ho představuje Vol14

Mu, prรกzdno

taire, Revue Asiatique, Loti nebo Air France). Dnes se bezpochyby můžeme od Východu naučit tisíce věcí: obrovská práce poznání je a bude nezbytná (jeho odklad může být pouze důsledkem ideologického zastírání); ale také je třeba, aby, pokud připustíme, že na obou stranách zůstanou ve stínu rozlehlé oblasti (kapitalistické Japonsko, poameričtění kultury, technický rozvoj), tenký paprsek světla pátral ne po dalších symbolech, nýbrž naopak po trhlině v symboličnosti. Tato trhlina se nemůže projevit na úrovni kulturních produktů: to, co zde představujeme, nepatří (alespoň si to tak přejeme) do umění, do japonského urbanismu, do japonské kuchyně. Autor nikdy v žádném smyslu Japonsko nefotografoval. Bylo by to spíš naopak: Japonsko ho oslnilo četnými záblesky; nebo ještě lépe: Japonsko ho uvedlo do polohy psaní. Právě v této poloze se odehrává jisté rozviklání osobnosti, převracejí se naruby staré interpretace, otřásá se smysl, rozervaný, vyčerpaný až do nenahraditelné prázdnoty, aniž předmět byť na okamžik přestává být označující, žádoucí. Psaní je vlastně svým způsobem jakési satori: satori (zenová událost) je více či méně silný otřes (nijak okázalý), který rozkolísá poznání, subjekt: uskutečňuje prázdnotu slova. A právě v prázdnotě slova se vytváří také psaní; z této prázdnoty vyrážejí rysy, jimiž Zen, při oproštění od veškerého smyslu, píše zahrady, gesta, domy, kytice, tváře, násilí.

Neznámý jazyk

Sen: znát cizí (zvláštní) jazyk, a přesto mu nerozumět: pochytit v něm odlišnost, aniž by si tuto odlišnost někdy přivlastnila povrchní společenskost řeči, sdělnost nebo vulgarita; poznat hranice možností našeho jazyka pozitivně odrážené v novém jazyce; naučit se systematiku nepochopitelného; rozebrat naši „skutečnost“ pod vlivem jiného členění, jiných syntaxí; objevit neslýchaná postavení podmětu ve větě, posunout jeho topologii; jedním slovem sestoupit do nepřeložitelnosti, pocítit její otřes a přitom ho nijak netlumit, dokud se v nás celý Západ nezachvěje a nezakolísají práva naší rodné řeči, té, jež pochází od našich otců a která z nás také dělá otce a vlastníky kultury, již právě historie proměňuje v „přirozenost“. Víme, že základní koncepty aristotelské filozofie byly svým způsobem vynucené základním členěním řečtiny. Jak by naopak bylo blahodárné přenést se do vidiny nepřekonatelných odlišností, již nám může v záblescích vnuknout nějaký velmi vzdálený jazyk. Kapitola ze Sapira nebo z Whorfa o jazyce činuk, nootka, hopi, z Graneta o čínštině, názor nějakého přítele na japonštinu, to vše otevírá celistvou romanesknost, o níž si lze udělat představu jen na základě několika moderních textů (ovšem žádného románu) umožňujících zahlédnout krajinu, kterou naše promluva (ta, jejíž vlastníky jsme) nemohla za žádnou cenu vytušit ani objevit. V japonštině bujení funkčních přípon a složitost příklonek předpokládá, že podmět postupuje v rámci věty s obezřelostí, skrz opakování, zpožďování a s naléhavostí, jejichž konečný objem (v tu chvíli už by se nedalo mluvit o prosté řadě slov) činí právě 18

ze subjektu velikou prázdnou obálku slov, a nikoli to plné jádro, které má řídit naše věty, zvenčí a z výšky, takže to, co nám připadá jako přemíra subjektivnosti (říká se, že japonština vyjadřuje dojmy, ne konstatace), je mnohem spíš jakýmsi rozpouštěním, krvácením subjektu v jazyce, který je rozdělený, roztříštěný, zprohýbaný až do prázdna. Nebo ještě takhle: jako mnoho jazyků i japonština odlišuje životnost (lidskou a/nebo zvířecí) od neživotnosti, především různými výrazy pro sloveso být; avšak fiktivní postavy, které jsou vloženy do příběhu (typu: byl jednou jeden král) nesou znaménko neživotnosti; zatímco celé naše umění se pachtivě snaží potvrdit „život“, „skutečnost“ románových bytostí, samotná struktura japonštiny ustavuje nebo udržuje tyto bytosti v postavení výtvorů, znaků odříznutých od referenčního alibi par excellence: od alibi živoucí věci. Anebo ještě radikálněji, neboť jde o pojmutí něčeho, co náš jazyk pojmout nedokáže: jak si můžeme představit sloveso, které by bylo zároveň bez podmětu a bez doplňku a přitom tranzitivní, jako například akt poznání bez poznávajícího subjektu a bez poznaného objektu? Přesto právě takovou představivost po nás vyžaduje hindská dhjána, původ čínského čchanu a japonského zenu, kterou samozřejmě nemůžeme přeložit slovem meditace, aniž bychom k ní přidali subjekt a boha: vyžeňte je, oni se vrátí a cválají přitom na našem jazyce. Tyto a řada dalších skutečností prokazují, nakolik směšné je chtít pochybovat o naší společnosti a nikdy nepřemýšlet o omezenosti jazyka, kterým (instrumentální vztah) se o ní snažíme pochybovat: to je jako chtít zničit vlka tím, že se mu pohodlně uvelebíme v tlamě. Tato cvičení v odchylné gramatice by měla alespoň tu výhodu, že by vnesla pochybnost do samotné ideologie naší řeči.

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 101 102 103 104 106 107 108

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo

109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané 110 111 113 114 115 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 134 136 137 138 139 140 141 142

pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Frank Correa, Larga es la noche Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 167 168 169 171 172 173 174 175 176

Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Váno Krueger, Poslední Leninův polibek Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které autor mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho nechutím, k podráždění a ke vzdorům, které v něm podněcuje západní sémiokracie. Japonský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestavený, vyjevený, nikdy přejatý nebo zracionalizovaný. Japonský znak je prázdný: jeho signifikát prchá, na dně signifikantů, které vládnou bez protiváhy, není žádný bůh, pravda, morálka. A především: vyšší jakost tohoto znaku, ušlechtilost jeho tvrzení a erotický půvab, s jakým se kreslí, jsou vylepené všude, na předmětech i na těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti. fra.cz

DPC 229 Kč

Obálka Žena chystající se psát dopis

Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které autor mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným Již vyšlo představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho Roland Barthesk podráždění o Rolandu Barthesovi nechutím, a ke vzdorům, které Roland Barthes, Říše znaků v něm podněcuje západní sémiokracie. JaponPier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor ský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestaveVilém Flusser, Za filosofii fotografie ný, vyjevený, nikdy přejatý zracionalizovaGeorges Didi-Huberman, Ninfa nebo moderna ný. Japonský znak komora je prázdný: jeho signifikát Roland Barthes, Světlá prchá, na dně signifikantů, které vládnou bez Připravujeme protiváhy, není žádný bůh, pravda, morálka. Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality A především: vyšší jakost tohoto znaku, ušlechHal Foster, Design a zločin Jonathan Crary,tvrzení Techniky pozorovatele tilost jeho a erotický půvab, s jakým se Georges Otevřít na venuši kreslí,Didi-Huberman, jsou vylepené všude, předmětech i na těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti. fra.cz

DPC 229 Kč

Obálka Žena chystající se psát dopis

fra