Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze by Éditions Fra

S ětová pr Sv p óza

Povídky psané pod vlivem extáze

Beigbeder

fra

S ětová pr Sv p óza

fra

Frédéric Beigbeder (1965) je literární kritik a enfant terrible současné francouzské literatury. Působil v bulvárním časopise Voici, v Elle, v Paris Match nebo na televizním kanálu Paris Première a psal fejetony do literárního měsíčníku Lire. Od roku 2010 píše pro Figaro Magazine. Po zkušenosti v reklamní agentuře napsal román 99 franků (česky 2003), který se stal nejprodávanějším francouzským románem v zahraničí. V roce 2003 obdržel cenu Interallié za román Windows on the World (česky 2004) a v roce 2009 významnou cenu Renaudot za Francouzský román.

fra

Frédéric Beigbeder Povídky psané pod vlivem extáze

fra

Světová próza

Frédéric Beigbeder Povídky psané pod vlivem extáze Z francouzského originálu Nouvelles sous ecstasy (Éditions Gallimard, Paris 1999) přeložili Anna a Erik Lukavští Obálka a ilustrace Martin Kubát Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2012 jako svou 109. publikaci Vytiskla Akcent tiskárna Vimperk Vydání první Czech edition © Fra, 2012 Copyright © Éditions Gallimard, 1999 Translation © Anna a Erik Lukavští, 2012 Author photo © Eric Robert /VIP Production/Corbis, 2009 Cover & drawings © Martin Kubát, 2012 ISBN 978-80-87429-17-4 (brož.) ISBN 978-80-87429-18-1 (vázané)

BB021

Obsah Upozornění 13 Spleen na letišti Roissy-Charles-de-Gaulle 15 Nemoderní text 21 Den, kdy jsem se líbil holkám 29 První hlt extáze 35 Rukopis nalezený v Saint-Germain-des-Prés 41 Kocovina po mejdanu 47 Muž, který se díval na ženy 1 53 Jak se stát někým 57 Největší Žijící Francouzský Spisovatel 63 Nejhnusnější povídka knihy 71 Muž, který se díval na ženy 2 79 Extasy Ago-go 85 První povídka „Easy Reading“ 95 Samota v několika 101

Pro Delphine, příjmením Vallette, co bydlí v Mazarine číslo třicet pět.

Konec letní noci: mladá žena propustila všechny sluhy. Bude svítat. Už zbývá jen jedna velká nehybná hvězda přímo naproti Eiffelovce; a okraje noci začínají blednout. Alain-Fournier, 8. června 1913

Upozornění

V osmdesátých letech se v nočních klubech a na podobných místech objevila nová droga: MDMA neboli extáze. Tahle „pilulka lásky“ měla zvláštní účinky: návaly horka, chuť tancovat celou noc na techno, potřebu někoho hladit, skřípání zubů, zrychlenou dehydrataci, existenciální úzkost, pokusy o sebevraždu, žádání o ruku. Byla to tvrdá droga se vzestupem a pádem jako na horské dráze nebo v povídkách některých amerických spisovatelů. Autor této knihy ji už neužívá a nedoporučuje čtenáři, aby ji zkoušel: extáze je nejen ilegální, ale poškozuje také mozek, o čemž svědčí tato sbírka textů, které byly napsány pod jejím vlivem. A navíc, potřebujeme snad nějakou pilulku, abychom vyprávěli cizím lidem o svém životě? Když je tu od toho literatura? F. B.

Spleen na letišti Roissy-Charles-de-Gaulle

Spolknuls? Spolknuls? Spolknulspolknulspolknuls? Kdo jste? Proč spolu mluvíme s obličeji dva centimetry od sebe? Je pravda, že jste přečetla mou poslední knížku? Můžete mi zaručit, že se mi to NEZDÁ ? Je možné mít tak pěknou červenou pusu? Je SLUŠNÉ být tak roztomilá, jednadvacetiletá a mít tričko velikosti XXXS? Uvědomujete si, jak riskujete, když mi lichotíte a máte tak modré oči? Proč nechávám zvlhnout svou ruku v té vaší? Proč mi vaše kolena dávají chuť vymýšlet si tranzitivní slovesa? A vůbec, kolik je hodin? Jak se jmenuješte? Chtěla byste sis mě vzít? Mohla bys mi říct, kde teď jsme? Co je to za matroš, cos nám dala na jazyk? Proč řídký vzduch nad námi křižujou laserový paprsky? Pro koho jsou ty velký flašky šampaňskýho, co nám syčí nad hlavou? Za jak dlouho člověk lituje, že přišel na svět? Víš, že máš krásný oči, víš to? Proč brečíte? Kdy mi dáš pusu? Chcete další vodku? Kdy se zase políbíme? Proč už netancujete? Kdo jsou všichni ty lidi? Tvoji přátelé nebo moji nepřátelé? Sundáš si svetr, prosím vás? Kolik chceš dětí? Jaký jména máte nejradši? Co teď budeme dělat? Co kdybysme si vyšli na vzduch? Už jsme venku? Půjdeme k tobě nebo ke mně? Co kdybych zavolal taxík? Půjdeš radši pěšky? Proč jít nahoru po Champs-Elysées? Je způsobný sundat si mokasíny a jít po asfaltu 17

bos? Můžeme nahřát lžíci na hrobě Neznámýho vojína? Máš kluka? Proč si myslím to samý co ty? Znáš hodně lidí, co vysloví stejný slova ve stejnou chvíli? Proč na nás ten polda tak civí? Proč jezdí všechny ty auta kolem Vítěznýho oblouku? Proč nejedou domů? A my? Proč nejedeme domů? Jak dlouho tu zůstaneme, budeme sedět na Étoile, dávat si francouzáky, místo abysme se milovali v posteli jako všichni ostatní? Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme mu ukradli čepici? Jseš si jistá, že policajti neběhají tak rychle jako my? Ta motorka je tvoje? Jseš si jistá, že můžeš v tomhle stavu řídit? Nechceš zpomalit? Proč jedeme po okruhu? Je mazaný naklánět se takhle do zatáček ve stoosmdesátce za hodinu? Může se kličkovat mezi kamiony v šest hodin ráno? Bude zítra den? Proč jet na letiště Roissy-Charles-de-Gaulle? Změní se život, když změníme město? K čemu je cestovat v uniformním světě? Není ti zima? Mrznou tu kulky jenom mně? Cože? Neslyšíš nic z toho, co říkám, kvůli helmě? Můžu teda křičet cokoli? Zpívat „I wanna hold your hand“? Dál ti lhát a hladit tě po zádech pod svetrem, hladit ti prsa přes podprdu, pak ti dát prsty do kalhotek, kurva, zpomalí tě to? Kde zaparkujeme mašinu? Před odbavovacíma halama 1 nebo na parkovišti? Proč má tohle parkovací místo číslo 1D6? To vypadá „nejistě“, že jo? Jak dlouho působí tahle pilulka? Proč se automatický dveře otevřou dřív, než se jich dotkneme? Proč máme z těch slabých neonů dojem, že skáčeme po měsíci? Opravdu skáčeme 18

šest metrů vysoko, nebo je to iluze? Můžeš mě zase začít líbat, prosím? Vadilo by ti, kdybych se ti udělal do pusy? Souhlasila bys, kdybysme se zavřeli na hajzl a já se ti udělal na obličej? Spolkneš mě, když tě vylížu? Bylo to dobrý? Bylo to fakt dobrý? Sakra, bylo to super, ale kolik je teď hodin? Proč VŽDYCKY musí po nocích přijít dny? Co kdybysme místo chození v protisměru po jezdícím pásu uvnitř velkých plexisklových rour – ty rozházený trubky postavený v sedmdesátých letech se podobají dýchacím přístrojům, co se dávají do krku těžce zraněným při silničních nehodách – jo?… říkal jsem: co kdybysme přestali blbnout v Roissy a letěli někam letadlem? Prvním na seznamu odletů? Kamkoli, hlavně ne sem? Proč tenhle příběh nikdy neskončí? Odletíme do Venezuely nebo Běloruska nebo na Srí Lanku nebo do Vietnamu? Tam, kde právě zapadá slunce? Vidíš, jak otočná písmena destinací praskají na zastaralý tabuli: Dublin? Kolín? Oran? Tokio? Šanghaj? Amsterodam? Madrid? Edinburgh? Colombo? Oslo? Berlín? Je každý město otázkou? Lituješ letadel, co vzlétají na konci dráhy? Víš, že jsou na jejich palubě letušky v modrým a zrovna pravděpodobně servírujou první jídlo, zabalený v alobalu, byznysmenům nacpaným diazepamem? Slyšíš informace o odletech, jak je monotónním hlasem odříkává po elektronický znělce smutná letuška? Můžu ti ještě trochu polaskat rty, než se vrátím? Který z nás dvou odejde jako první? Proč, ach, próóóč se lidi musí loučit? 19

Deprimujou tě letiště stejně jako mě? Nemyslíš si, že jsou tyhle místa poetický? Melancholie odjezdů? Lyrismus shledání? Hutnost vzduchu nabitýho klimatizovanýma emocema? Jak dlouho trvá sestup? Přežila by naše láska bez chemie? Kdy přestaneme mlčet, když se díváme, v týhle prázdný kavárně, jak svítá? Proč jsou všechny trafiky zavřený a automaty vypnutý? Závidíš těmhle středním kádrům, co čekají na let v předsíních s linoleem, rozvalují se na oranžových pohovkách a pijou instantní kafe? Co si máme myslet o celníkovi, kterýmu páchne z pusy, o uklízeči, co za sebou táhne hlučný koš na kolečkách, o bezdomovcích, který chrápou na umělohmotných fialových sedačkách? Co nám chtějí říct? Že už se nedá utéct? Že už nikdy nebudeme moct utéct sami před sebou? Že cesty nikam nevedou? Že je potřeba mít prázdniny celý život, nebo vůbec ne? Mohla bys pustit mou ruku, prosím tě? Nevidíš, že potřebuju být uprostřed těch opuštěných zavazadel sám? Bylo by možný rozejít se a moc netrpět, i když je to před reklamou na parfém Envy od Gucciho? A když jsme se zamženýma očima dívali, jak vzlétají sedmsetčtyřicetsedmičky, nemohl jsem se ubránit a nepoložit si poslední otázku: proč nejsme na palubě?

fra.cz

Velmi vtipné a velmi kon ontr on trov ro errzn zní po p víídk dky, y, půs ů ob bíccí místy až šíleně, jako by by je auto tor sk to kuteč utteč u ečně čně n nap apssaal pod vlivem extáze, tan neč eční drogyy neb ebo taaké ké „pi piilu p ulkyy lásky“, módní v 80. leetech. B Beeig gbeedeer sii neb eber eree seerer vítkyy a vysmívá se úplně něě všemu: sllavvný ným ým sp pis isovvatteisov e lům, m priinc n ezně něě Dia n i něě, zbohatlíkům, nesmě měělý l m mlládencům de m chttivvým ým sexu i zzo oufale zaamilovaným nešť šťťastn ník kům m. Jeho ho o vyp y ra r věči č mají neodolatelný šaarm rm, m, a ač ačko k lii je ka k žd dá po poví v dka napsán na ji j ným stylem le m a zasa zaasa saze aze zena na do ji na ji jiného kon nte t xt x u, včetně parodie na pos osta taapo tapo poka kalyyp ka ptticcko ou bu b doucnost,, společnou mají nads na dsáz á ku, er e ottiik ku a tto o že o, že se nelzee nesm mát á nahlas.

Alkohol? Jistě. Sex? Ovšem. Drogy? Že váháš… Extáze… No, a co teď? Že by sláva? To by šlo, ale jak? Napiš povídky o životě s alkoholem, sexem a drogama. Skvělej nápad, odvětil Frédéric Beigbeder a pustil se do toho.

fra.cz

Vznikly krátké texty, které jsou vrcholnou formou toho, co se nazývá pop literaturou – protože v Povídkách psaných pod vlivem extáze je hodně nápadů, ale zaberou málo stránek, ne naopak. Jsou to příběhy tak krátké, že si je údajně čtou mladé Pařížanky v posteli mezi dvěma orgasmy.