John Berger, O pohledu by Éditions Fra

John Berger O pohledu

Úvod do studia současné vizuální kultury

Vizuální teorie

fra

John Berger O pohledu

VizuĂĄlnĂ teorie

fra

John Berger (1926–2017), spisovatel, malíř, filmový tvůrce a historik umění, patřil od 60. let minulého století mezi nejrespektovanější britské autory. Salman Rushdie jej označil za jednu z nejvýraznějších postav celé své generace. Od vlastní malířské tvorby přešel k výtvarné kritice, v níž mistrně spojoval smysl pro detail a uměleckou techniku s historicko-sociologickým pohledem, navazujícím na Marxovo myšlení. Vedle přítomného svazku, který nabízí reprezentativní průřez Bergerovým teoretickým dílem, patří mezi jeho nejvydávanější práce Způsoby vidění (Ways of Seeing, 1972). Z téhož roku je i autorův román G., za nějž obdržel prestižní Bookerovu cenu. Berger se ve svých dílech soustřeďoval na základní předpoklady formující naše vnímání, jeho závěry jsou často překvapivým vhledem do podstaty věcí. Berger vystupoval nejen na poli umělecké teorie, ale také jako vlivný politický komentátor. V eseji Hanba, nikoliv vina jednotlivce (Shame, not Individual Guilt, 2003) například ostře kritizoval americkou invazi do Iráku.

fra

John Berger OÂ pohledu

John Berger O pohledu Přeložil Martin Pokorný

fra

Vizuální teorie

John Berger O pohledu Z anglického originálu About Looking (Pantheon Books, New York 1980) přeložil a doslov napsal Martin Pokorný Fotografie na obáce Garry Winogrand Redakce Ladislav Puršl Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2009 jako svou 56. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2009 © 1980 by John Berger Translation © Martin Pokorný, 2009 Afterword © Martin Pokorný, 2009 Cover photo © Garry Winogrand, 1980 Author photo © Peter Keen, 2007 ISBN 978-80-86603-81-0

6 DB003

Obsah Proč se dívat na zvířata

Použití fotografie

Tmavý oblek a fotografie 42 Fotografie utrpení 52 Paul Strand 56 K funkcím fotografie 64

Žité okamžiky

Primitiv a profesionál 84 Millet a vesničan 89 Şeker Ahmet a les 101 Lowry a průmyslový sever 109 Ralph Fasanella a zkušenost města 117 La Tour a humanismus 124 Francis Bacon a Walt Disney 132 Článek víry 140 Mezi dvěma Colmary 148 Courbet a pohoří Jura 156 Turner a holičský krám 164 Rouault a pařížská předměstí 171 Magritte a Nemožné 177 Hals a finanční bankrot 184 Giacometti 192 Rodin a sexuální dominance 198 Romaine Lorquetová 206 Pole 213 Doslov (Martin Pokorný) 219 Poznámky 227 Seznam reprodukcí 229

Věnováno Anthonymu Barnettovi, jehož oči jsou vždy otevřené.

Poděkování

Všechny stati v této knize původně vyšly v časopise New Society. Výjimku tvoří eseje „Mezi dvěma Colmary“ a „Romaine Lorquetová“, poprvé publikované v listu The Guardian, a dále „Turner a holičský krám“ a „Rouault a pařížská předměstí“, poprvé zveřejněné v časopise Realities. Stati o Lowrym, Halsovi, Rodinovi a Giacomettim byly zařazeny již do souboru The Moment of Cubism and other essays. Chci poděkovat Transnacionálnímu institutu v Amsterodamu za povzbuzení a pomoc během doby, kdy vznikala řada těchto textů, a též mu vyjádřit svou trvalou náklonnost.

Proč se dívat na zvířata?

Gillesu Aillaudovi

Během devatenáctého století započal v západní Evropě a v Severní Americe vývoj, který dnes, ve století dvacátém, vyvrcholil velkofiremním kapitalismem a zničil veškeré tradice, jež do té doby tvořily spojnici mezi člověkem a přírodou. Před zmíněným prů lomem tvořila zvířata první okruh lidského okolí – a i tento popis se možná vyjadřuje už příliš odtažitě: zvířata stála spolu s člověkem ve středu jeho světa. Toto centrální postavení samozřejmě plnilo hospodářskou a produktivní roli. Přes všechny proměny výrobních prostředků a společenských pořádků lidé záviseli na živočiších, pokud jde o stravu, práci, přepravu, oděv. Ovšem domněnka, že zvířata do lidské představivosti poprvé vstoupila jako maso, kůže nebo rohovina, jen zpětně promítá názor devatenáctého století do dlouhých předchozích tisíciletí. Zvíře do sféry imaginace poprvé vstoupilo jako posel a příslib. Například domestikace skotu nezapočala s prostou vyhlídkou na mléko a maso. Dobytek plnil magickou roli, někdy věšteckou, jindy obětní. Rozhodnutí, zda určitému druhu přiřknout schopnost magického působení, domestikace a také pramene obživy, se původně odvíjelo od zvyklostí dotyčného zvířete, od jeho blízkosti a od výzvy, před kterou člověka staví: Dobrý bílý vůl je má matka a my jsme lid mé sestry, lid z Nyariau Bul… Přítel, velký bůh rozpjatých rohů, jenž stále bučí vprostřed stáda, vůl-syn z Bul Maloa.1 13

Zvířata se rodí, vnímají a jsou smrtelná. Všemi těmito rysy se podobají člověku. Svou vnějškovou anatomií (a o něco méně svou vnitřní anatomií), svými zvyky, dělením času a tělesnými schopnostmi se od člověka liší. Jsou nám podobná i nepodobná zároveň: „Známe činnost zvířat a potřeby bobra a medvědů a lososa a dalších tvorů, neboť naši muži s nimi kdysi byli ve sňatku a získali toto vědění od svých zvířecích manželek.“ (Havajští indiáni) 2 Když oči zvířete pozorují člověka, jsou pozorná a ostražitá. Je dobře možné, že se totéž zvíře stejně podívá i na zvíře jiného druhu. Nevyhrazuje si pro člověka zvláštní pohled. Avšak žádný jiný druh, kromě člověka, nepocítí v pohledu zvířete důvěrnou blízkost. Jiná zvířata ten pohled zadržuje a zastavuje. Člověk pohled vrací, a tím si uvědomuje sám sebe. Zvíře jej zkoumá přes úzkou propast neporozumění. To proto může člověk zvíře zaskočit. Nicméně i zvíře – byť třeba ochočené – může zaskočit člověka. I člověk hledí přes podobnou, i když ne identickou propast neporozumění. Tak tomu je, ať se podívá kamkoli. Vždy hledí přes nevědomost a strach. Když je tedy viděn zvířetem, je sám viděn způsobem, jakým on vidí své okolí. Uvědomuje si to – a právě díky tomu se mu pohled zvířete stává důvěrně blízkým. A přece je zvíře odlišné a nikdy je s člověkem nelze zaměnit. Zvířeti je tak přiřknuta moc srovnatelná, ale nikdy ne totožná s mocí lidskou. Zvíře má svá tajemství, která se, na rozdíl od tajemství jeskyní, hor či moří, zcela cíleně obracejí k člověku. Vzájemný vztah se lépe objasní, když pohled zvířete porovnáme s pohledem druhého člověka. Mezi dvěma lidmi jsou obě propasti v zásadě přemostěny 14

jazykem. I když je setkání nepřátelské a neužívá se slov, i když třeba každý hovoří jiným jazykem, díky samotné existenci jazyka je minimálně jeden člověk druhým uznán, nejsou-li uznáni vzájemně. Jazyk lidem dovoluje, aby přistupovali k druhému jako k sobě samému. (Uznání, existenční stvrzení umožněné jazykem, může také stvrdit lidskou nevědomost a strach. Zatímco u zvířat představuje strach reakci na signál zvenčí, u lidí je endemický.) Žádné zvíře nikdy – pozitivně ani negativně – neuzná, nestvrdí člověka. Zvíře lze zabít a sníst, čímž se jeho energie přidá k té, kterou lovec již vlastní. Zvíře lze zkrotit, čímž rolníkovi poskytne obživu a začne pro něj pracovat. Protože mu však schází společný jazyk, jelikož dokonale mlčí, je jeho odtažitost, odlišnost, výlučnost – výlučnost, z níž je vyloučen člověk – nezlomná. Právě díky této odlišnosti lze život zvířete – život, který nikdy nelze zaměnit s životem člověka – chápat jako paralelu. Pouze ve smrti se obě rovnoběžky sbíhají a po smrti se možná kříží, načež znovu ubíhají paralelně: odtud celosvětově rozšířená víra ve stěhování duší. Paralelami svých životů nabízejí zvířata člověku pospolitost odlišnou od každé, kterou kdy může nabídnout kontakt mezi lidmi. Odlišnou, jelikož tato pospolitost je nabízena osamělosti člověka jakožto druhu. Nemluvná pospolitost zvířat a člověka bývala vnímána jako velmi vyrovnaná: často nacházíme přesvědčení, že člověk, ne zvíře, postrádal schopnost mluvit se zvířaty. Odtud příběhy a legendy o výjimečných bytostech, jako byl Orfeus, který dokázal hovořit se zvířaty jejich vlastním jazykem. Jaká tajemství v sobě podobnost a nepodobnost zvířat s člověkem skrývala – tajemství, jejichž exis15

tenci člověk uznal v téže chvíli, kdy našel způsob, jak si zvířecí pohled vysvětlit? V jistém smyslu na tuto otázku odpovídá veškerá antropologie, jež se zabývá přechodem od přírody ke kultuře. Avšak lze podat i obecnou odpověď. Ve všech zmíněných tajemstvích zvířata vystupovala jako zprostředkovatelé, kteří člověku zajišťují přístup k jeho původu. Darwinova evoluční teorie patří k tradici skoro stejně staré jako člověk sám, i když nese nesmazatelné stopy evropského devatenáctého století. Zvířata z ajišťovala spojitost mezi člověkem a jeho původem díky tomu, že se člověku zároveň podobala i nepodobala. Zvířata přišla zpoza obzoru. Náležela tam i sem. Nadto byla smrtelná i nesmrtelná. Krev zvířete proudila stejně jako lidská, avšak živočišný druh nikdy neumíral a každý lev byl Lev, každý býk byl Býk. Tato (možná vůbec první) existenciální podvojnost se odrážela v zacházení se zvířaty: zvířata byla podřízena i uctívána, krmena i obětována. Pozůstatky této podvojnosti se dodnes zachovávají mezi těmi, jejichž soužití se zvířaty je těsné a kdo jsou na zvířatech závislí. Vesničan si oblíbí svého vepře a rád nasolí jeho maso. Klíčové a pro obyvatele měst tak těžko pochopitelné je, že obě části této věty jsou spojeny spojkou a, nikoli ale. Díky paralelnímu běhu svých podobných i nepodobných životů mohla zvířata vyvolat některé vůbec první otázky a nabídnout na ně odpověď. Prvním námětem malby bylo zvíře. Prvním barvivem byla pravděpodobně zvířecí krev. Máme důvody k domněnce, že v ještě dávnější minulosti se zvíře stalo první metaforou. Rousseau v Rozpravě o původu jazyků tvrdil, že sám jazyk započal metaforou: „Jelikož prvními podněty, které člověka přiměly mluvit, byly emoce, jeho první promluvy byly tropy (metafory). 16

Obrazný jazyk se zrodil nejdříve, doslovné významy byly objeveny až naposled.“ Pokud bylo zvíře první metaforou, pak tedy proto, že vztah mezi člověkem a zvířetem byl bytostně metaforický. Na společných rysech protipólů vztahu – člověka a zvířete – se odhalovala jejich rozdílnost a naopak. Ve své knize o totemismu komentuje Lévi-Strauss zmíněnou Rousseauovu úvahu následovně: „Jelikož člověk zprvu pociťoval totožnost se všemi tvory kolem sebe (mezi které – jak Rousseau výslovně uvádí – musíme zahrnout i zvířata), osvojil si nakonec schopnost odlišit sám sebe stejně tak, jako odlišuje je, tj. využít rozličnost druhů jako konceptuální oporu pro společenskou diferenciaci.“ Přijmout Rousseaův výklad původu jazyka ovšem znamená vyvolat na světlo další problémy (např. jaké minimální společenské uspořádání bylo nezbytné pro přelomový zrod jazyka?). Avšak žádné pátrání po původu nelze nikdy plně uspokojit. Zprostředkovatelská role zvířat v tomto pátrání byla tak běžně rozšířená právě proto, že zvířata zůstávají dvojznačná. Všechny teorie nejzazšího prvopočátku jsou jen způsoby, jak lépe vymezit vše, co následovalo. Odpůrci Rousseaua se stavějí proti jistému chápání člověka, a ne proti chybnému historickému údaji. Pokoušíme se tu blíže vymezit (neboť jakýkoli prožitek se už takřka vytratil), proč se označení pro zvířata všeobecně užívá k ustavení dimenzí zkušenosti světa. Zvířata byla spatřována v osmi z dvanácti znamení zodiaku. U Řeků bylo zvíře znamením každé z dvanácti hodin dne: k první patřila kočka, k poslední krokodýl. Hinduisté předpokládali, že zemi nesl na hřbetě slon a slona želva. Podle Nuerů z jižního Súdánu „všichni tvorové, včetně člověka, původně žili družně spolu v jednom jediném táboře. Rozbroje 17

začaly poté, co Liška přemluvila Lemura, aby hodil Slonovi do tváře klacek. Následovala hádka a zvířata se rozdělila; každé šlo vlastní cestou, začalo žít způsobem, jakým žije teď, a zabíjet se navzájem. Žaludek, který nejprve žil samostatně v buši, vstoupil do člověka, který je teď stále hladový. Pohlavní orgány, zprvu též oddělené, se přimkly k mužům a ženám a způsobily, že po sobě neustále touží. Slon člověka naučil, jak mlátit proso, a proto teď člověk utiší svůj hlad jen neustálou prací. Myš naučila muže počít a ženy rodit. A Pes člověku přinesl oheň.“3 Příkladů je nespočet. Po celém světě zvířata poskytovala vysvětlení či přesněji propůjčovala svá jména či povahy určitému rysu, který byl, jako všechny rysy, ve své podstatě, tajuplný. Člověka od zvířat odlišovala schopnost symbolického myšlení, schopnost neoddělitelná od vývoje jazyka jakožto soustavy slov, která nepředstavují pouhé signály, nýbrž znaky pro něco odlišného od sebe sama. Avšak vůbec prvními symboly byla zvířata. Odlišnost lidí a zvířat se zrodila z jejich sepětí. Ílias, jeden z nejstarších dochovaných textů vůbec, svou metaforikou neustále odhaluje blízkost člověka a zvířete, blízkost, z níž povstala sama metafora. Homér popisuje smrt bojovníka na bitevním poli; pak smrt koně; a obě smrti jsou v Homérových očích stejně průzračné, žádná není matnější než druhá. „Mezitím Ídomeneus zasáhl Erymanta do úst svým neúprosným kopím. Kovový hrot prorazil podlebím k mozku a roztříštil bílé kosti. Zuby se mu rozletěly, obě oči se zalily krví a krev tryskala nozdrami i rozevřenou pusou. Pak na něj sestoupil černý mrak Smrti.“ To byl člověk. O tři strany níž padne kůň: „Potom Sarpédón vrhl své zářivé kopí; Patrokla minul, ale koně Pedasa zasáhl do pravé plece. Kůň zaržál ve smrtelných mu18

kách, pak padl do prachu a s tíživým vzdychem se vzdal žití.“ To bylo zvíře. V úvodní scéně sedmnáctého zpěvu Íliady stojí Me neláos nad Patroklovou mrtvolou a snaží se Trójanům zabránit, aby z ní stáhli zbroj. Homér tu užívá zvířat pro metaforický odkaz, aby s ironií či s obdivem zachytil nevídané nebo význačné rysy různých okamžiků. Nebýt příkladu zvířat, zůstaly by všechny takové okamžiky nepopsatelné. „Meneláos obkročil mrtvolu jak podrážděná kravka, co stojí nad prvním teletem, které přivedla na svět.“ Trójan mu hrozí a Meneláos ironicky zvolá k Diovi: „Už jsi kdy viděl takovou zpupnost? Známe smělost pardála i lva a sveřepého kance, nejopovážlivějšího a nejvzdornějšího ze všech zvířat, ale to je – zdá se – jak nic proti hrdinství těchto Panthoových synů!“ Meneláos pak Trójana, který mu vyhrožoval, zabije, a nikdo se k němu neodvažuje přiblížit. „Byl jak horský lev, který spoléhá na vlastní sílu a z pasoucího se stáda uchvátí nejlepší jalovici. Silnými čelistmi jí zlomí vaz, pak ji rozerve na kusy a sežere jí krev a vnitřnosti; kolem něj tropí povyk pastevci a psi, ale drží se zkrátka – uvrhl na ně otřesný strach a nic na světě by je nedonutilo se přiblížit.“ Mnoho set let po Homérovi Aristotelés ve spise Živočichopis, prvním významném vědeckém díle na toto téma, systematicky popisuje vzájemný vztah člověka a zvířete: „U velké většiny zvířat najdeme stopy tělesných rysů a postojů, které jsou výrazněji přítomné u lidských bytostí. Jako jsme ukázali podobnost u tělesných orgánů, můžeme u mnohých zvířat pozorovat také vlídnost a prudkost, mírnost či zlobu, odvahu či bázlivost, strach či sebedůvěru, vznešenost či vychyt19

ralost a s ohledem na rozumnost cosi podobného moudrosti. Některé tyto rysy se u člověka, v porovnání s odpovídajícími rysy u zvířat, liší jen kvantitativně, takže jedna vlastnost je u člověka výraznější než u zvířat, jiná zase naopak. Další lidské vlastnosti jsou zastoupeny analogickými, nikoli totožnými rysy. Stejně jako například u člověka nacházíme vědění, rozumnost a moudrost, existuje u některých zvířat jakási přirozená způsobilost, která se uvedeným vlastnostem podobá. Pravdivost tohoto výroku pochopíme jasněji, když vezmeme v potaz chování dětí. U dětí totiž nacházíme stopy a zárodky toho, co jednou budou stálé duševní zvyky, ačkoli se dítě duševně skoro neliší od zvířete…“ Většině moderních „erudovaných“ čtenářů se bude tato pasáž nejspíš zdát vznešená, ale příliš antro pomorfická. Vlídnost, zloba, moudrost – prohlásili by – nejsou mravní predikáty připisovatelné zvířatům. A behaviouristé by tu námitku podpořili. Až do devatenáctého století ovšem antropomorfismus tvořil nedílnou součást vztahu mezi člověkem a zvířetem a vyjadřoval jejich vzájemnou blízkost. Antropomorfismus byl pozůstatkem soustavného používání animální metaforiky. Během posledních dvou staletí se zvířata postupně vytratila. Dnes žijeme bez nich. A v této nové osamělosti nás antropomorfismus zneklidňuje dvojnásob. Rozhodující teoretický průlom přišel s Descartem. Descartes vtáhl onu podvojnost, která se skrývá v lidském vztahu ke zvířatům, do lidského nitra. Absolutním oddělením těla a duše podrobil tělo zákonům fyziky a mechaniky, a jelikož zvířata jsou bez duše, zvíře bylo redukováno na model stroje stroj. Důsledky Descartova převratu se dostavovaly pozvolna. Velký zoolog Buffon o století později sice 20

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 101 102 103 104 106 107 108

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo

109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140

pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176

Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

fra.cz

DPC 269 Kč

Soubor esejů britského spisovatele a kritika Johna Bergera (1926–2017) O pohledu představuje klasický úvod do studia současné vizuální kultury. Ať už se autor zabývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magritta nebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve fotografii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčených předpokladů, které formují naše vnímání. Přestože John Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Rolanda Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideologickému zařazení a jsou přístupné všem, kdo jsou s ním ochotni vidět.

Jonathan Crary, Techniky pozorovatele Georges Didi-Huberman, Otevřít venuši

fra.cz

Soubor esejů britského spisovatele a kritika Johna Bergera (1926–2017) O pohledu představuje klasický úvod do studia současné vizuální kultury. Ať už se autor zabývá dílem Paula StranJiž vyšlo da, Francise Bacona a Magritta nebo zvířaty Roland Barthes o Rolandu Barthesovi ve fotografii v zoologické zahradě, oblečením Roland Barthes, Říše znaků a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčených Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor předpokladů, které formují naše vnímání. Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Přestože John BergerNinfa navazuje na dílo Waltera Georges Didi-Huberman, moderna Benjamina Barthese, jeho texty se Roland Barthes,a Rolanda Světlá komora vzpírají jakémukoli ideologickému zařazení Připravujeme a jsou přístupné všem, kdo jsou s ním Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality ochotni Halvidět. Foster, Design a zločin

fra DPC 269 Kč