Kamil Bouška, Oheň po slavnosti by Éditions Fra

Česká poezie

Kamil Bouška Oheň po slavnosti

Kamil Bouška Debut

fra.cz

fra

Česká poezie

Kamil Bouška Oheň po slavnosti

fra

Kamil Bouška (1979) se narodil v Kladně, dětství prožil v Kralupech nad Vltavou. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Žije v Praze, pracuje jako knihovník. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía (spolu s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem), publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin 2008). Se skupinou pravidelně veřejně vystupuje (např. Roxy/Nod, Cross Club, KD Mlejn, Café Fra). Básně otiskl v časopisech Souvislosti, Tvar, Listy aj. Oheň po slavnosti je jeho prvotinou.

fra

Kamil Bouška Oheň po slavnosti

fra

Česká poezie/Debut Kamil Bouška Oheň po slavnosti Obálka Petr Pastrňák, bez názvu, 2010 (www.petrpastrnak.cz) Redaktor Petr Borkovec Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2011 jako svou 97. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Fra, 2011 Text © Kamil Bouška, 2011 Author photo © Radeq Brousil, 2011 Cover artwork © Petr Pastrňák, 2011 ISBN 978-80-87429-06-8

AA011

Obsah Nikde

Mapa 11 Obyčejná věc 12 Žaluzie 13 Podlaha v patrovém bytě 14 Prázdný sál 15 Dům 16 Průvan 17 Arkádie 18 Komu chybí světlo 19 Městský park 20 Nikdo

Silueta 23 Dáma s psíkem 24 Stará žena v metru 25 Blázen 26 Obrys 27 Kořist 28 Rock 29 Čekárna 30 Šelma 31 Nikdy

Otázka po původu 35 Věk 36 Negramotnost 37 Sirény 38 Slavnost 39 Rozpad 40 Jaro 41

Pornografie 1

Soutěž 47 Údolí Dutých hlav 48 Neobyvatelný pokoj 49 Pokojové zvíře 50 2

Dejà vu 53 Kolaps 54 Konfese 55 Návrat 57

Nikde

Mapa Bílá místa v příhraničních oblastech mají popraskaný povrch. Pod nimi leží voda. Obrysy jsou dané. Hned za prahem ční až k nadhlavníku vysoká stěna – dřevěná šatní skříň v barvě písečných pláží, ve které paměť má svou zátoku v podobě fotografických alb. Řasy a chaluhy v zátoce do hladiny převlékají dno s jeho neviditelnými rybami. Hlavní město je kousek odtud. Po celé rozloze okrové linoleum. Směrem ke středu tmavne měkkými stíny, mezi pohořím, které je popsané názvy literárních děl. Jeho svahy tvoří profil pobřeží, orámovaného šedomodrým zábradlím, za kterým končí mapa. Moře už není vidět.

Obyčejná věc To je balkón. Suchý a strnulý visí ve vzduchu. Slunce ještě tepe ve světle béžových stěnách. Z robustních nádob rozmístěných po obvodu se květy a listy červeně pnou ke světlu. Popadané okvětní plátky chladnou na pravidelných čtvercích kachlové podlahy. Růst je rval, když se oči nedívaly. To je balkón. Na zemi, několik metrů pod ním, tráva. Vítr v ní ustrnul, suchý a monotónní, jak Persefonin pohled.

Žaluzie Visím ve stálé pokojové teplotě a den saju ze skla – je plný pěny, jako příliv, jako ty prsty, které mě otvírají a rozvinou mezi plastovými rámy. Události za oknem neruší moje rovné pruhy. Světlo mnou proplouvá do bytu jen na dobu určitou a za sebou vleče jepičí křídla, křehká, jako ty prsty, které mě sevřou na konci každého dne a se světlem zlomí i moře na konci své linky.

Podlaha v patrovém bytě Tupě dýchám pod linem, bez přitažlivosti, bez pouta. Světlo se vrhá do místnosti oknem nade mnou a stíny stékají z nábytku. Tvrdá, plochá a studená, neznám stud a všechno, co vyteče, se po mně rozlije. Život přitéká dveřmi. Předsíň jej zvedne z nekonečného prostoru jako vlnu, jako by mě chtěl utopit, když se pokouší o tělo. Zespoda je vždycky bosý, a proto se rychle obouvá do pantoflí. Klouže od stolu k posteli, nějaký neklid věčně cuchá jeho obrysy. Postupem času rozšiřuje svůj objem a začíná v sobě městnat chuchvalce smutného vlákna. A pak ke mně padají cáry umírajících pachů, odstřižky nehtů, vlasy a chlupy, stále víc a častěji. Sklání se ke mně, jako bych mohla zvednout ruce a na chvíli zadržet řídký pád. Nevím, jaké to je. Stěny mě drží nad zemí, ale vím, že potom se otvírají okna.

Prázdný sál Kouřová clona ledabyle rozvěšená po nábytku – není to secese. Bezbarvé oči, skleroticky roztroušené hlasy. Slova kopírují zvuk sody právě rozlévané do sklenic. Nedělní odpoledne líně převaluje hořkosladkou chuť kávy na patře a píseň vláčně sedá do židlí k mlčenlivému mramoru: tentokrát je to modrý samet, už trochu obnošený, ale neztratil půvab – v kom se zavine, kde dozní tichý šum? Stropní světla pohlcují den i noc – kutálím oči po lesklé podlaze zpět do důlku. Prázdný sál hltá jejich dráhu.

Dům Jak odejít z toho domu; kde pokoj vede do pokoje, od dveří ke dveřím, vždy jenom tam a nikdy zpátky; kde se místnost zavíjí do místnosti, jak hnědé skvrny do obinadel, která páchnou tinkturou; jak odejít z toho domu, kde by chtěly mluvit stěny ke stropu zastavěné těžkými kufry; jak nechodit po plovoucí podlaze, která vydechuje černou hlínu, kleť a kosti; jak nezabloudit na točitých schodech, kde staré hadry hnijí v chomáčích s mokrým listím spadaným se stromů; jak se neopřít o vratké zábradlí, které vede jenom tam a nikdy zpátky; jak odejít z toho domu?

Průvan Vítr venku rozezpíval ulici: jak divně tam teď zní lidský hlas, jako by mutoval, jako by se zbláznily šťávy v těle, šedý prach se z nich zvedá, láme vlasy a úsměvy, hyzdí tváře, studené prsty vráží do očí tak prudce, že i světlo bolí jak bodná rána. Ale uvnitř, na plovoucí podlaze, za oknem uspaným roletou, v temném bratrství s opuštěnými věcmi zaslechnu dotek, jak se mění v páru. A je to klidný, těžký vzduch, který může zlomit vaz.

Arkádie Prázdné silnice a kruhové objezdy v posmrtném klidu centra spí jak mořské řasy. Architektonické slohy umělého pobřeží visí ve žlutém světle a zvadlé štíty skládají do chladné tmy. Jen ty nejmenší dějiny zasuté v bočních ulicích, hluše tlučou do noci. Nad kapotou auta administrativní budovy nasycené křehkými daty mizejí ve zpětném zrcátku. Čas jiskří pod semafory ve skleněném mozku města. Kolem památek a pomníků přes mosty k výpadovce až na okraj. Čerň vydechuje hvězdy nad řekou za městem. Neonové oči nonstopů ozařují nervová zakončení a kloužou po tvrdé hladině směrem k Hérakleitovu ohni.

Komu chybí světlo Širokou stěnou šedi vede bílý pruh směrem k městu. Billboardy zalité olověným obzorem vystupují před očima jako přízraky, symboly polámaných končetin zašlého světa. Ticho se rozkládá v ulicích jako ve smuteční síni. Až přijedu domů, otevřu okno a mlha sevře obrysy. Sousedé na vedlejším balkóně budou cinkat sklenicemi a rozlévat svůj velký hlučný smích do malého kosmu.

Městský park Svrchu, doširoka rozkročený, sklání do ulic stoleté stromy. Ve tvrdých patách úzkého chodníku se město ještě jednou zhoupne. Zvuk vzdálených tramvají strne nad střechami. Zelený pás ve zlatém třpytu strmě stoupá a končí v nebi. Bílé květy tiše pukají v korunách a ptáci šustí křídly v keři, jako by tady začínala země.

fra.cz 9 788087 429068

Nechci být při tom, co si děti vyprávějí, když jsou samy… Dnešní večer plive do zpěvu a šum padá na slova. Slyším sprchu v koupelně. Silný proud. Jako by se někdo pokoušel smýt svou existenci pro rozkoš z prázdného místa.

Nechci být při tom, co si děti vyprávějí, když jsou samy… Dnešní večer plive do zpěvu a šum padá na slova. novinky Slyším sprchu v koupelně. Silný proud. Tašo Jako Andjelkovski, Mirny by se někdo pokoušel Yasmina Reza, Adam smýt svouHaberberg existenci Antonio Tohle světlo pro Gamoneda, rozkoš z prázdného místa. Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Krisztina Tóthová, Čárový kód Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Carlos Victoria, Stíny na pláži Yveta Shanfeldová, Americký deník Petr Borkovec, Milostné básně

fra.cz 9 788087 429068

připravujeme

fra