C. B. Levensonová, Buddhismus

Edice Que sais-je? poprvé česky

Claude B. Levensonová Buddhismus

8 fra

Claude B. Levensonová je spisovatelka a překladatelka. Z jejích četných prací uveďme například Le Seigneur du Lotus blanc: le dalaı̈-lama (Pán Bílého lotosu: dalajlama, 1987) či Les sym- boles du bouddhisme tibétain (Symboly tibetského buddhismu, 1998).

8

2

Claude B. Levensonová Buddhismus edice 8

3

v edici 8 vychází Claude B. Levensonová, Buddhismus Georges Minois, Ďábel Pascal Ribéreau-Gayon, Víno Henri Loo, Pierre Loo, Deprese Louis-Vincent Thomas, Smrt Pierre Bauduin, Vikingové

4

Claude B. Levensonová Buddhismus Přeložila Jana Žůrková

fra

Edice 8 Claude B. Levensonová Buddhismus Z francouzského originálu Le bouddhisme (Presses Universitaires de France, Paris 2004) přeložila Jana Žůrková Kresby Martin Kubát Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2009 jako svou 75. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2009 © Presses Universitaires de France, 2004 Translation © Jana Žůrková, 2009 Drawings © Martin Kubát, 2009 ISBN 978-80-86603-49-0

6 DE001

Obsah Část první Kapitola 1 Západní pohled na buddhismus 11 1 Průzkumníci 11 2 Průkopníci 12 3 Badatelé 15 4 Prostředníci 17 5 Noví stoupenci 19 Kapitola 2 Odkud buddhismus pochází 22 1 Starověká Indie 23 2 Bráhmanismus 26 3 Džinismus 27 4 Příchod buddhismu 28 Část druhá Kapitola 3 Procitnutí jednoho člověka 33 1 Urozené dětství 34 2 Počátek cesty 35 3 Procitnutí 37 4 Soucitný život moudrého muže 39 Kapitola 4 Osmidílná cesta a její články 43 1 Aktivní soucit 45 2 Útočiště 47 3 Příběh karmy 49 4 Zodpovědnost za vlastní život 51 5 Zkušenost a meditace 53 6 Po Buddhově odchodu 55 7 Kodifikace nauky 57 8 Šíření a vliv buddhismu 60 Kapitola 5 Organizace: jednota v různorodosti 64 1 Klášterní disciplína 65 2 Místní odlišnosti 67 7

3 Vzdělanost 69 4 Zbožnost 71 Kapitola 6 Setkání na asijských stezkách 74 1 V mistrových stopách 75 2 Posvátná místa 77 3 Dálný Východ 80 4 Poutníci 81 5 Lidé 83 Část třetí Kapitola 7 Exotické či moderní 89 1 Osamělá zkušenost 91 2 Lidská schopnost zdokonalení 93 3 Nový pohled na nenásilí 95 4 Symbolická postava 98 Kapitola 8 14. dalajlama, zářící postava ve světě utápějícím se v krizi 100 1 Z Potály až na konec světa 101 2 Nobelova cena za mír 104 3 Slova a mlčení 106 Slovníček pojmů 111 Rozložení buddhistů na světě 113 Chronologie 115 Poznámky 119

8

Pokaždé, když se západní myšlenka potýká se svou rozporuplností a když se táže, kam ji unáší věda, tu se obrací k Indii, matce mytologie a spirituálních nauk.

Cahiers du sud, 1940

1

10

Kapitola 1 Západní pohled na buddhismus Pokaždé, když se západní myšlenka potýká se svou rozporuplností a když se táže, kam ji unáší věda, tu se obrací k Indii, matce mytologie a spirituálních nauk.

Cahiers du sud, 1940 Pro jedny je filosofií, pro druhé náboženstvím, pro ty, kteří jej každý den prožívají, je buddhismus především způsobem, jak pochopit okolní svět, způsobem, jak být, jak se vyvíjet. Toho, kdo jej objevuje, buddhismus přitahuje svou zdánlivou prostotou, svádí jej logikou svého přístupu, fascinuje mnoha tvářemi uměleckého ztvárnění. Setkání s jeho dnešními stoupenci tříbí zrak, rozšiřuje obzory. Rýsuje se cesta, ale je na každém zvlášť, zda se po ní vydá nebo ji mine.

Cesty Východu a Západu se zkřížily již ve starověku, avšak příliš krátce na to, aby se tyto dvě kultury mohly pochopit či vzájemně poměřovat. Svědčí o tom kamenné památky a zlomky nápisů, které nicméně nemohou vykreslit celkový obraz doby. V některých rysech obličeje či v drapérii šatů prvních známých soch Probuzeného (Buddhy) v Gandháře lze rozpoznat stopy řeckého sochařství. Stejně tak Otázky krále Milindy z 2. století našeho letopočtu přinášejí svědectví o rozhovoru baktrijského panovníka Menandra s mnichem Nágasénou. Odpovědi moudrého Nágasény přivedou krále až k přijetí dharmy, Buddhovy nauky.

1 Průzkumníci Dalších zpráv o buddhismu se západní civilizace dočkala až ve 13. století. Dobrých dvacet let před objev11

nými cestami Marca Pola pronikla průzkumná mise Viléma z Rubroucku daleko za známé horizonty. Tento vzdělaný františkán a polyglot působil na dvoře francouzského krále Ludvíka Svatého a stejně jako on věřil v křižáckou myšlenku. Na cestě, kam jej v letech 1252–1255 vyslal sám Ludvík, jej touha poznávat zvyky a obyčeje jiných kultur zavedla až na jiný panovnický dvůr, do Čingischánova sídla v Karakoru. Spíše jako pozorovatel než vyslanec sbírá emisar francouzského krále informace, zajímá se o místní mravy, podivuje se nad nečekanými setkáními – ať už s teutonskými zajatci či s nestoriánskými knězi – zkoumá tváře a popisuje šatstvo, líčí zvyklosti. Na chvíli je dokonce přesvědčen, že dospěl k bájnému cíli křižáckých dob, že nalezl „ztracené křesťanstvo“.

Bratr Vilém je první Evropan, který píše o „modlářích“ a jejich chrámech – na oltářích popisuje lampy a dary, „obrázky podobné biskupům“, všímá si také slov, které místní „bez ustání opakují“: ,on mani battam‘, jež podle překladu jednoho z nich znamenají ,Pane, ty znáš‘“. Není těžké v této nepřesné formulaci rozpoznat významnou tibetskou mantru „óm mani padmé húm“, přestože náš cestovatel se o ní o moc víc nedozví. Jak totiž poznamenává: „Když jsem se Saracénů ptal na obřady těch lidí, byli pobouřeni.“

2 Průkopníci Marco Polo zaměřuje svou pozornost jiným směrem, proto se o tento druh informací nezajímá. Benátčan si vystačí s postřehem, že u Kublajchánova dvora jsou „modláři, již činí zázraky“. Na základě této stručné poznámky můžeme jen předpokládat, že šlo o tibetské buddhistické mnichy. U toho však zůstane. Ve stopách prvních „průzkumníků“ – italských, katalánských či portugalských misionářů a obchodníků, po12

slů „nového pořádku“ – se pouští také několik výstředních badatelů z méně známých oborů. Z indického světa se tak rojí jedna podezřelá novinka za druhou, všechny přikrášleny notnou dávkou fantazie.

Skutečný zájem se však v Evropě začíná probouzet až od 18. století a je spojen s britskými zásahy v pozdějším „klenotu na koruně impéria“, Indickém císařství. Díky podpoře Warrena Hastingse, generálního guvernéra Indie, mohl Charles Wilkin vydat v roce 1783 první anglický překlad hinduistické písně Bhagavadgíta a William Jones, soudce v Kalkatě, mohl založit slavnou Asiatic Society of Bengal. V letech 1801– –1802 publikuje Anquetil Dupeyron první francouzský překlad perské verze upanišad. Nová móda zanedlouho přinesla své ovoce.

Studium jazyků, zejména sanskrtu, je od té doby doprovázeno horečným shromažďováním rukopisů, jež dále cestují do Londýna či Paříže. Angličan Brian Hodgson odjel roku 1820 do Nepálu sbírat staré rukopisy, Maďar Alexandr Csoma z Kőrőse pátral v tibetských klášterech po původu vlastního jazyka. Část textů získaných Hodgsonem se dostala do rukou nadšeného jazykovědce a sanskrtisty Eugena Burnoufa, znalce páli i tibetštiny, který pak do francouzštiny přeložil „Lotosovou sútru“ (Lotos pravého zákona) a sepsal Úvod do dějin indického buddhismu. Takto se otevírá cesta vedoucí k uspokojení evropské zvědavosti, lidské obrazotvornosti, ale i důkladnému studiu textů buddhistického učení i jazyků, v nichž jsou napsány.

Vzniká tak dialog, omezený nicméně jen na intelektuální a vědecké kruhy, pod jehož vlivem se kolem roku 1880 ustavují kroužky filologického studia angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny a dánštiny.

Množí se výpravy za indickými a cejlonskými prameny buddhismu, stejně jako cesty za vnitřním poznáním, jež umělci a spisovatelé podnikají po celé 19. století.

13

Významní lingvisté se pouštějí do překladů zásadních textů, které vycházejí především v edici „Svaté knihy Východu“ anglické společností Pali Text Society. Nijak nezaostávají ani Burnoufovi žáci na Collčge de France a i jejich škola si vydobývá mezinárodní uznání. Zhruba o století později přichází, nejprve nesměle, pak v plné síle, módní vlna tibetských textů a jejich komerční popularizace.

Velkým přínosem byl bezesporu romantismus. Umělecká představivost s nadšením čerpala ze vzdálených zdrojů a básníci tak mohli najít klíčová slova k odemknutí dveří neznámé komnaty. Inspirován první anglickou verzí Lalitavistary popisující Buddhův život až po jeho procitnutí, vydal Edwin Arnold po návratu z cesty do Indie roku 1879, knihu Světlo Asie. Úspěch následoval okamžitě, ve viktoriánské Anglii i v Americe. Také Walt Whitman a Henry Thoreau později přiznali, že z indické posvátné literatury v mnohém čerpali.

Své stoupence měla také „Theosofická společnost“.

Její zakladatelé, plukovník Henry Olcott a Helena Blavatská způsobili pozdvižení, když se při návštěvě Cejlonu roku 1880 před buddhistickým knězem a sochou Probuzeného zavázali ctít pět základních předpisů uznávaných všemi buddhistickými školami a učeními.

Tento zájem Západu o Buddhovo učení paradoxně rozdmýchal mnoho skomírajících plamínků buddhistické víry v cejlonských vyšších kruzích, jež se honosily svou moderností, převzatou od britské správy.

Od počátku 19. století se v Německu Friedrich von Schlegel a Arthur Schopenhauer zabývají dostupnými buddhistickými texty, obohacují o ně své vlastní úvahy a přispívají tak k šíření této filosofie, tolik se lišící od všech evropských klasiků. Ve Francii odhaluje Odilon Redon plátno nazvané Buddha, Arthur Rimbaud vzdává poctu „Orientu a prvotní a věčné moudrosti…“1 14

3 Badatelé Jak se přibližuje 20. století a přibývá překladů, studií a komentářů buddhistických děl, tato tendence se jen utvrzuje. Na prvním Světovém kongresu náboženství, jenž se konal v Chicagu roku 1893, vznikají silná pouta mezi japonskými či cejlonskými buddhisty a prvními americkými a evropskými stoupenci Buddhovy nauky. Na druhé straně světa, v málo prozkoumaných rozlehlých planinách Eurasie, se cestovatelé a badatelé pouštějí na neobydlená území a pronikají co možná nejblíže k prahu Himálaje, často přitahování věhlasem Lhasy, „Zakázaného města“. Jejich cestopisy a líčení odvážných expedicí živí nejrůznější legendy a chiméry, a mystická a pohádková pověst Orientu tak dále roste. O něco později se cílem výprav stane Káthmándú.

Skutečná buddhistická tradice se však v zemích západního světa usadila až ve 20. století, zejména po 2. světové válce. Jakoby v souladu se záhadnou předpovědí ze 7. století, přisuzovanou velkému himálajskému mudrci a kouzelníkovi Padmasambhovi. Ten měl předpovědět: Až bude železný pták létat Až budou koně cválat na kolech Lidé ze země Bő budou rozptýleni po celém světě Jako mravenci, A dharma se rozprostře nad kontinentem rudého muže.

Přičteme-li k tomu, že Tibeťané svou vlast nazývají „země Bő“ a že o existenci jakéhosi „kontinentu rudého muže“ tehdy nikdo nevěděl, je tato shoda okolností až zarážející.

Rozvoj dopravních prostředků na přelomu 19. a 20. století umožnil milovníkům umění stát se objeviteli. Jedním z nich byl také Émil Guimet, zaklada15

tel pařížského muzea, které dodnes nese jeho jméno. Toto mýtické místo k Orientu přilákalo nejeden lidský osud. Muži a ženy cestovali do vyvolených míst – Japonska, Indie, Číny – se zvídavostí, láskou a pozorností. Podmínky byly často děsivé, ale rizika v jejich očích zcela vyvažovala setkání a objevy, jež na své cestě učinili. Je pravda, že tito objevitelé nových obzorů nikam nespěchali a nepotřebovali žádná víza.

Pouhý doporučující či výměnný dopis stačil, cestovatelé však na druhou stranu zažívali dobrodružství ne vždy příjemná. Takto se upevňovaly konverzace a korespondence, jež doplňují hodnotné exponáty v evropských a amerických muzeích, exponáty sice krásné, ale němé. Tyto příběhy nabízejí více – svědectví o setkání dvou světů, které se začaly vzájemně objevovat.

Tito dobrodruhové si na svých dlouhých cestách vše zapisují. V cestopisech podrobně, až puntičkářsky líčí události, překážky a setkání, jimiž je život daleko od vyšlapaných cestiček obdařil. Jejich pozorování pomohla upozornit na slepá ramena některých cest, zanést do map toky řek, polohu dosud neobjevených údolí, umožnila zaplnit bílá místa na stále nejasné mapě světa. Lidé jako Nikolaj Przewalski, Louis de Carné, William W. Rockhill, Gabriel Bonvalot a Jindřich Orléanský, Charles-Eudes Bonin připravují půdu dalším: Victoru Segalenovi a Gilbertovi de Voisins, Alexandře David-Neelové, Nicolasi Roerichovi, Giuseppe Tuccimu, André Migotovi a mnoha dalším, již se vydají v jejich stopách. Z opačného směru do těchto končin, na přelomu 19. a 20. století, přicházejí také Burjat Gonbodžab Cybikov a Japonec Ekai Kawaguči. Cestou je provázejí vyprávění horlivých čínských poutníků, jako byli Fa-sien, Sung-jün či Süan-cang, kteří se sem již od 6. století vydávali hledat prameny víry. Během staletí se povaha těchto cest zcela jistě 16

změnila – zatímco jedni se snažili nalézt své náboženské kořeny, druhé hnala žízeň po poznání smíšená s touhou po dobrodružství. Všichni bez rozdílu, snad aniž by chtěli, však ukázali cestu. Cestu, po níž se dnes již nikdo nepouští, aby zjistil, zda tento plamínek již vyhasl či zda stále plane.

4 Prostředníci Nečekané plody sklízejí i nejrůznější osobní iniciativy.

Houslista Anton Gueth tak například roku 1903 vstupuje do cejlonského kláštera, kde roku 1911 zřizuje Island Hermitage, dodnes činnou překladatelskou dílnu a centrum buddhistického učení théraváda.

V Berlíně roku 1922 pro první věřící malého vozidla vzniká Dhammapada Society, o dva roky později je v Londýně založena Buddhist Society, jejímž cílem je vydávat a šířit zásady buddhismu, podporovat jeho studium i praxi. Mezi nejvěrnějšími stoupenci je i jistý Francis Younghusband, bývalý plukovník a vůdce britské výpravy do Lhasy z roku 1904.

Události, jež po roce 1930 ovládly Evropu a do hrůz 2. světové války vtáhly i Spojené státy, odsouvají výpravy, studia i výzkumy na „druhou kolej“. Vysocí hodnostáři Říše si nicméně dokáží během ohromujícího nástupu nacismu najít čas, prostředky i lidi k „tajné“ expedici, jež měla v Himálaji prokázat árijský původ Němců. Jeden z účastníků výpravy, Heinrich Harrer, byl uvězněn v britském zajateckém táboře v Indii. Podařilo se mu uprchnout do Tibetu, kde zůstal až do čínské invaze. Po 2. světové válce vydal knihu Sedm let v Tibetu, jež sklidila obrovský úspěch, stejně jako se to podařilo knize Jamese Hiltona, Ztracený obzor, později zfilmované Frankem Caprou. Snad lidé chtěli věřit v existenci nepřístupných údolí, kde člověk může žít v harmonii s přírodou, zvířaty, svými bližními i sám se 17

sebou. Proč však tento sen na sebe bere v západním pohledu tak často buddhistický háv?

Potřeba útočiště či touha po úsvitu na konci dlouhé noci vražedného šílenství vede ke znovuobjevení románu Siddhártha Hermanna Hesse. Méně kvalitní, o to však úspěšnější dílka hlásají divy a zázraky, jež vzdálené posvátné řeky od samého počátku věků unášejí k nohám moudrých a zasvěcených. Zatím úzké publikum objevuje v zastrčených koutech knihoven opojné cestopisy, neznámé texty a velkolepé popisy vzdálených krajů. Sen o Orientu se však nezastavuje na pobřeží Středozemního moře – překračuje Bospor a dohání lidstvo až k chaotickým automobilovým expedicím napříč Asií či k bájím o himálajském démonu Yettim. Tříští se o větrnou růžici Indie, nechá se unášet ke Srí Lance, proniká do Afghánistánu a Thajska, rozbíjí se o zakázanou bránu Barmy, Číny, Tibetu a Bhútánu, odvažuje se až k Japonsku a Koreji, než nakonec ztroskotá pod Káthmándú. Všude se skrývá nějaký buddha.

Již delší dobu existoval také proud opačný. Zpočátku byl omezen na jakési „prostředníky“, věhlasné a ve vzdálených klášterech známé a uznávané duchovní učitele, již byli zváni na přednášky a konference v Evropě a Spojených státech, aby zájemcům předali své vědění. Po dekolonizaci a válkách, jež otřásly Indočínou, však azyl ve Francii a v Americe nalézá stále víc uprchlíků – jistotou a útočištěm je pro tyto vykořeněné jednotlivce jejich náboženská tradice.

Klášterní komunity, v některých asijských zemích stále živé, si na Západě své postavení upevňují až na konci šedesátých let 20. století. Během následujícího desetiletí vznikají nové kláštery v Anglii, Francii, Švýcarsku, Itálii, Španělsku a vytvářejí si kolem sebe celou síť přívrženců a čím dál větší počet praktikujících stoupenců. Tibetský exodus po roce 1959 dává o dal18

ších deset let později vzniknout skutečným centrům buddhistického učení, vedeným zkušenými mistry.

Střediska se usazují v bývalých klášterech a kartouzách či ve zchátralých a opuštěných venkovských sídlech. Tato svatá místa na okrajích měst tak znovu ožívají, podnětem je však paradoxně příliv mladé krve z Orientu.

5 Noví stoupenci Časem ve městech vznikají úzké kroužky, kde se pravidelně setkávají členové kulturních či spirituálních spolků. Snaží se lépe poznat nové obzory, pomoci vzdáleným uprchlíkům a takto dodat nový smysl své vlastní existenci. Odklon od evropských náboženských tradic a mírný nádech exotiky způsobují, že se buddhismus stává součástí každodenního života, mnohdy k údivu lidí z venkova či těch, kteří s touto cizí vírou nejsou obeznámeni. Ukazuje se však, že soužití může být harmonické, budou-li se obě strany vzájemně respektovat.

Je snad toto postupné zakořenění buddhismu do půdy tak odlišné, jak jen může dnešní západní společnost být, druhým pokusem o dávno zmeškané setkání? Naplnil se čas proroctví? Nebo je příklon k buddhismu prostě znakem mnohem hlubší tísně, než by se mohlo zdát? První dvě možnosti nechme raději stranou, nejsou o nic závažnější, než slavných deset otázek, na něž Probuzený odmítal odpovědět. Třetí odráží pocit, jež je pravděpodobně nadčasový.

Rozhodnutí, zda bylo toto nečekané „přesazení“ úspěšné, zda po sobě malé buddhistické komunity zanechají více než pouhé vzpomínky, si vyžádá více času. Již teď je však jisté, že si za posledního půl století buddhismus v různých podobách vybojoval své místo v duchovním prostředí Západu. Místo je to skromné, 19

ale jeho stoupenci pokojně následují svou cestu a neváhají ji veřejně projevit. Kromě přídechu exotiky v buddhismu někteří nacházejí uspokojení ze života sdíleného ve společenství, jež se zároveň může podobat i statisícům samot, celek je však něčím větším, než jejich prostým součtem. Někteří v meditaci objevují ztracenou rovnováhu a obranu proti každodennímu stresu. Jiným dodává klid už jen přítomnost osobnosti, jejíž vyrovnanost čiší z vnitřní síly.

Další, bezesporu již v menším počtu, přivádí četba a studium buddhistických textů k hledání ve svém vlastním nitru. Skutečné hloubky lze dojít jen přísnou sebekontrolou pod vedením probuzeného mistra. Setkání se zdají být nahodilá, ale rozhodnutí, jež po nich následují, či od nichž je naopak upuštěno, rozhodně otázkou náhody nejsou. Tito duševní poutníci, obohaceni novým věděním, sdílejí své poznání v nově založených náboženských centrech či v rámci klasických vysokoškolských institucí.

Ať už je tomu jakkoliv, moderní západní verze buddhismu svědčí o jeho pozoruhodné pružnosti – nebrání se přizpůsobit tak, aby jeho místní variace respektovaly okolní prostředí. Možná právě proto má tak široký okruh věřících: od vědců po filmové hvězdy, od zdravotních sester přes doktory či aktivisty, umělce či zbožné věřící až po inženýry. Mnozí se pak zapojují do dobročinných organizací adopce na dálku nebo přímé pomoci, rozšiřují si tak obzory a tato zkušenost je celkově obohacuje.

Ve chvíli, kdy se MacLuhanova „globální víska“ pokouší o rozhovor v hlučném víru velkoměst, v závratné urbanizaci, rozdmýchávajíc tak vlastně jen marné spory „střetu civilizací“, ve chvíli, kdy se zoufale snaží, ne-li přímo o mír, pak alespoň o více či méně zdvořilé vztahy mezi svými rody a kmeny, nezbývá čas pro to nejdůležitější. Upomínají na to vesničky ukryté ve stí20

nu pralesů, osady zavěšené vysoko na vrcholcích hor, odlehlé svatyně i již po staletí vyhledávané poustevny, květiny a obětiny pod sochami buddhů v nejrůznějších koutech světa. Všudypřítomnost Buddhových soch a obrazů samozřejmě nikomu nezaručuje ochranu proti všemu zlu světa. Přestože se jim vrtkavost existence nevyhýbá, mohou mniši i laici, muži i ženy v tom známém úsměvu, často jen v jeho náznaku, najít důvod, proč vytrvat. Snad proto, že jim tradice Probuzeného již po tolik generací dodává jiskru dobroty, soucitu, moudrosti a krásy, již všichni potřebujeme k zachování lidské důstojnosti. Toto poselství zvěstují všichni buddhové světa.

21

fra.cz

9 788086 603490

Edice Que sais-je?, předobraz naší nové edice 8, byla založena v roce 1941 při nakladatelství PUF (Presses Universitaires de France) jako první kapesní encyklopedie. Knihy na dané téma z filosofie, psychologie, historie apod. psané odborníky pro širokou veřejnost měly úspěch. Dodnes vyšlo přes 3800 titulů a celá edice patří k nejdůležitějším zdrojům informací na světě.

Knihy byly přeloženy do 43 jazyků a prodalo se jich přes 160 milionů.

fra.cz/edice8

Proč by dnešního člověka měla zajímat cesta za pravdou a poznáním muže, jenž žil před pětadvaceti stoletími, v době tak odlišné od té dnešní? Odpověď je jednoduchá: protože buddhismus je zároveň filosofií, náboženstvím, životním názorem, způsobem vnímání okolního světa a co víc, nastavuje naší společnosti své vlastní zrcadlo.

Tato kniha nás seznámí s životem toho, jenž procitnul – Buddhy, provede nás osmidílnou cestou původního učení a načrtne historický i geografický kontext buddhismu. Poznání, moudrost, tolerance, upřímnost, vytrvalost, rozjímání a krása vroubí tuto cestu za pravdou, již může podniknout kdokoliv z nás.