Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen

Světová próza

Sylwia Chutnik Kapesní atlas žen

Sylwia Chutnik Odvrácená tvář Varšavy

fra

Světová próza

Sylwia Chutnik Kapesní atlas žen

fra

Sylwia Chutnik (1979) je známá nejen jako spisovatelka, ale také jako sociální aktivistka bojující za práva matek. Debutovala v roce 2008 knihou Kapesní atlas žen. Nejvýraznějším tématem její tvorby je feministicky motivovaná konfrontace s polskými národními mýty a pokus o jejich přehodnocení z ženské perspektivy. Všechny její texty také spojuje fascinace temným podhoubím Varšavy skrytým za pozlátkem věžáků a nákupních center.

fra1

2

Sylwia Chutnik Kapesní atlas žen

3

4

Sylwia Chutnik Kapesní atlas žen

fra5

Světová próza

Sylwia Chutnik Kapesní atlas žen Z polského originálu Kieszonkowy atlas kobiet (Ha!art, Kraków 2009) přeložili Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa, Lucie Zakopalová Fotografie na obálce Radek Brousil Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2014 jako svou 145. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2014 Text © Copyright by Silwia Chutnik Translation © Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa, Lucie Zakopalová, 2014 Cover photo © Radek Brousil, 2014 ISBN 978-80-87429-58-7

6 BB030

Obsah Kapitola 1

BazaraÄ?ky 11 Kapitola 2

Spojky 81 Kapitola 3

Napodobeniny 135 Kapitola 4

Princezny 165

7

8

Kapitola 1

9

10

Bazaračky Poprvé na bazaru. Nevíte, kam jít, všude pokřikování, halas, mumraj. Bez mapy nic nekoupíte.

Je to jako město ve městě. Potřebujete průvodkyni? Tak pojďte se mnou. Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště.

Topografie je neoblomná: nejdřív ovoce a zelenina, nejblíž ulici, aby se to olovo hezky usazovalo na slupkách. Potom pečivo „přímo z polského venkova“. A mléčné výrobky – „vždy čerstvé“ – s masem v druhé řadě. Dál tu jsou poschovávané krámky s antikvariátníky jako z Borgesových povídek. Najdete v nich každou knížku, kterou hledáte. Nezbavíte se ale dojmu, že když jednu vytáhnete z police, celý krám se sesype, tak je tu všechno natěsnané. Prodavači vypadají jako záložky, jako vylisovaní jezevčíci, jako prach.

Na bazaru nakonec najdete i samostatný úsek použité a vyspravované konfekce a na konci elitu. Bez stánků a poplatků, bez rychlovarných konvic a klíčů od veřejného záchodku. Zato jsou barevně a fantaskně rozložení na okrajích, na všech těch papundeklech, hadrech, dětském povlečení a novinách. Prodávají nic. Vnitřní logika bazaru je pochopitelná teprve po hlubším seznámení. Zákoutí použitého oblečení, plecháče s ovocem a zeleninou. A za popelnicemi rozprodávají dědové a babky život na rozložených hadrech.

11

Po několika procházkách už jsou jednotlivé sektory jasné, ale zezačátku se všichni ztrácí a bloudí do kolečka. Chtějí si dojít pro mrkev, ale náhle se octnou u východu na ulici. Jako by tržnice přitahovala a odpuzovala zároveň. Jeden neopatrný pohyb a vypadnou z víru vzdouvajícího se davu. Dělají nákupní chyby. Všichni přece vědí, že si u Katky nemáš kupovat třešně, protože navrch sype dobré, ale uvnitř igelitky najdeš samé nahnilé. Jednou koupí a pochopí.

Dál například pan Václav (ten, co mu před rokem umřela žena) – prodává vajíčka od šestnácti let. Exempláře se dvěma žloutky schovává pouze pro stálé zákaznice.

Pokud chcete vejít do krámku s kuřaty, tak nejdřív po druhé odpoledne. Předtím je v něm taková tlačenice, že nic neuvidíte. To paní Baška přijímá svou družinu. Každodenní návštěvy začínají už kolem deváté ráno. Prodavačka nejdřív vybaluje zboží ze zamražených balíků, které přivezli přímí dodavatelé (bože chraň, aby tak z velkoobchodu, protože tam ty starý křidýlka několikrát mejou, jarem, jen si to představte, a ty blbečci to žerou, poserou se z toho, a zase si to v těch supermárketech koupěj). Trpělivé babky počkají, až všechno vyskládá na pult, a pak teprve vlezou dovnitř. Každá má svoje stálé objednávky, přiměřeně malé, aby mohly druhý den zase pro něco přijít.

Někdy se však sluší vyzkoušet něco nového (dejte mi, prosimváspěkně, kousek tý mortadely, když je tak čerstvá, jak říkáte, ale jen ždibec, na ochutnání). Tím symbolicky vyjadřují, že 12

trhovkyně má jejich důvěru a že věří jejímu zboží.

Nejdůležitější otázkou, a to na celém bazaru, je, zda je něco čerstvé. I konzervy s tuňákem nebo mýdlo musí být čerstvé. Prodejci přitakávají, ale jistěže zlatíčko, vždyť to před chvilkou přivezli. Ale ví se, že například taková Heda od sýrů má na stánku vždycky staré zboží, a jednou jednu ženskou odváželi sanitkou, protože ty Hediny sýry ochutnala. No, všichni to viděli.

A zboží se musí prohlédnout, například v krámku s drůbeží osahat krůtí prsa. Krámská to nerada vidí a scéna je na světě. „Co to tu ošmatáváte, nemáte oči? Podívejte se na ní. Taková znalkyně. Co na tom objevíte, zlato snad? Vidíte, že jsou velký, dobrý, buď berte, nebo si dojeďte do teska nebo nějakýho toho kerfůru pro plesnivý.“ Ty, co chodí často, jsou láskyplně zvány „mé zákaznice“. Ty můžou ohrnovat nos nad kdečím, protože na nich stojí byznys. A taky na jejich vyprávění. Přijde například jedna taková, její chlap už dávno umřel, uvelebí se na židličce a klábosí. Že byla u vnučky a že upekla buchtu.

Přijdou další ženské, chtějí se na něco zeptat, a tahle švitoří. Nikdo ji neposlouchá. Nohy natahuje a křečové žíly ukazuje. Když jednou kdosi zakopl o ta slonovitá lýtka, ještě ječela, že je nemocná, aby dávali pozor, kudy chodí.

A paní Barunka je vždycky taková milá, člověk si popovídá, tak tedy zítra, na shledanou, ještě se projdu, uvidím, možná potom koupím ty klobásky. A druhá už zaujímá stanoviště a v krám13

ku rozvíří naftalínový odér. Pan Honza, muž paní Barunky, vítá novou zákaznici: „Ale dobrý den, paní, tak jak to jde?“ „Víte, pane, už to nejde. Před pár lety to přestalo jít. Ale tím líp, aspoň se člověk nestresuje a je po problému.“ „A s mužem to za něco stojí?“ „Co, se starým? Milej pane, ten ať se radši posadí a zavzpomíná na časy, kdy ještě něco šlo.

A ne teď. Však víte.“ A do síťovky přistanou dvě křidýlka na nedělní oběd.

Bazar, to není prádelna. Tady se vedou debaty na úrovni. Je to svatyně, jediná v zemi, kde mohou být ženy kněžkami. Rovny mužům mohou vybírat výrobky, komentovat a pozorovat. Je nutné tu být každý den a průběžně se vzdělávat na této tajné univerzitě, jediné svého druhu.

Teorie se najdou pro každý možný i nemožný problém z oblasti medicíny, politiky i morálky.

Konkrétní případ je podrobně zkoumán, nakonec vyhodnocen, avšak nikdy vyřešen. Ve vyšetřovacích komisích zasedají především vdovy a babky s důchodem 485 zlotých a 60 grošů.

Abys mohla sdělovat svůj názor a vynášet soudy, nesmíš především opouštět shromáždění. Musíš být v obraze a rezolutně vyjadřovat své postřehy. Žádné „prý“ nebo „možná“. Tady je nutné být neoblomnou, černo-bílou komentátorkou každodenního života a nebát se tvrdých hodnocení. A ačkoli o dané situaci nevíš vůbec nic, stačí s pochopením pokyvovat hlavou a doplňovat sousedku slovy „ano, jistě, tak 14

vidíte, paní“. Osoby, kterými je zvláště pohrdáno, přejde skupinka vyšetřovací komise výmluvným mlčením.

Bazar je také odpovědí na konzumní společnost, korporace, kapitalismus, globalismus a jiné temné síly. Takový obchodní underground, kde v jedné ruce držíte nedopalek cigarety a v druhé tři housky v sáčku. Kde se reklama výrobků zastavila ve stádiu nápisu „sleva“, naškrábaného na tabuli. Kde se sada zaschlých fixů nabízí jako plnohodnotné zboží hned vedle utržené hlavičky dětské panenky. A co nám řeknete, vy reklamní specialisté, draví tygři public relations, kravaťáci z průzkumů trhu. Ten bazarový žije bez toho všeho, popoháněný tajemnou silou shnilých rajčat úzkostlivě schovávaných pod hromadami čerstvé a výstavní zeleniny.

Na bazaru se také rodí nový směr evoluce.

Polské ženy přece nepřinesl čáp, ale našli je v nákupní tašce. V igelitce, sáčku, pytlíku. Nosí ty svoje rádoby placenty s sebou, od narození do smrti. Ruce vyrůstají v místě, kde se zařezává plastové ucho. Jaké máte papilární linie? Linux papilarus od igelitkus. No, podívejme, čeká vás dlouhý bazarový život. Čára slev protíná čáru života. Jediná věštba se týká další dodávky epesních rajčat z Rembertowa.

Na bazaru najdeš i skutečné Královny. Na ty se nesmí zapomenout. Sedí na rybářských stoličkách a hrdě prezentují své zboží rozložené na novinách. Jejich dodavatelem je nedaleký smeťák nebo zaprášená půda. Co tu všechno nemáme: šrouby od záchodu, sešit bez listů, mag15

netofonová kazeta bez pásky. Královny mají modrou krev od denaturátu a pohrdavě se dívají na kolemjdoucí. Sedí obvykle bokem nebo přímo zády k případným zákazníkům a jsou tak opravdovou avantgardou. Jako by nevěřily, že mohou cokoli prodat. Jako by ignorovaly všechen ten kapitalismus, nakupování, hromadění.

Na druhou stranu mají obrovskou úctu k věcem, k lidským výtvorům. I ten nejmenší odlomený plast má smysl, hodí se, lze ho nabízet jako každé jiné zboží.

Všechno si zasluhuje stejnou úctu, zasluhuje si být prohlíženo, prozkoumáno, osaháno v dlani a zasluhuje si také otázku „za kolik“. Vetešnice, Bazaračky z masa a kostí demonstrují samými sebou, že stejně dobře by tu mohly nebýt. Byly stvořeny k vyšším cílům a obchodují pouze ze soucitu k lidu. Když se jich však někdo zeptá na cenu nabízeného pokladu, naše Královny se mění v tradiční obchodnice: „Jestli ten fén funguje?

Pane! Vždyť je úplně novej! Trochu se tu zaprášil, ale utřu ho hadrem a bude tip top. Berte ho, jedinečná příležitost, za dva zlotý, no tak.“ A ty dva zloté jsou na splátku sekery ve večerce.

Královny byznysu mají své Krále, ale ti obvykle leží někde stranou, provozují pochybné kšefty a ještě se nerozdělí o zisk. Soukromá hospodářská činnost žen je spojena s určitým rizikem ztráty majetku, který může každou chvíli zabavit netolerantní městská policie. Proto královny ovládají chvaty karate a nebojí se je použít pro případ, kdyby něco. Nejčastěji jimi ale smýkne za vlasy na zem ochranka bazaru.

16

Je to nebezpečné místo, které však člověka nutí vracet se zpátky. Pronásledované, perzekuované, bité a protokolované se hned druhý den uvelebí na svých místech jakoby nic. Kvočny nasoukané do několika vrstev oblečení, aby netáhlo na ledviny, když se tak sedí. Navzájem se podporují: „Já ti, Haničko, pohlídám věci, ať si můžeš odskočit.“ A také se dohadují: „Vypadni, ty fuchtle jedna, tys tady nestála!“ A městská policie si zhluboka povzdechne, obrátí oči v sloup a s trpělivostí buddhistického mnicha přichází k trhovkyním s notýskem a „občanku prosssim“. „Pane, jděte si po svým, já tady pracuju, dejte mi pokoj. Máte honit gangstery, a ne chudáky ženský, co za chvíli pojdou hlady“. Oni je překřikují, volají si o posily, baby ječí a hysterčí. Zboží se kutálí po chodníku, kolemjdoucí se směrem k místu pozdvižení ani nepodívají.

Spěchají.

Jedna z Královen bazaru se jmenovala Marie.

Marie Kretaňská. Samozřejmě si můžeme lehce domyslet, že už ve školce dostala přezdívku „Máňa Kreténská“.

Marie byla malá, jakoby s mírným hrbem na zádech. Vlasy šedé, oči šedé a oteklý obličej.

Krátké prsty hrající si s knoflíkem halenky. Tichý hlas, každé druhé slovo „protože…“. Co se jí řeklo, přijímala bez stínu pochybnosti.

Devítiletá Marie bydlela v domě s prasklinou uprostřed. Předválečný činžák stál na rušné ulici, na hřišti před vchodem čůrali psi, dospělí popíjeli, děti si hrály. Marie vždycky usínala 17

s hlavou pod peřinou a před očima se jí promítaly obrazy šílené a závratné lásky jako ze seriálu. Za dveřmi doléhaly hlasy večírku. Otec zpíval: Na ulici říkali jí Černá Máří, široko daleko známá byla, vábila kouzlem, svých očí září, z náručí do náručí putovala. lásku šílenou a závratnou rozsévala, a co má být, že to coura byla?

Máří se bezmála půl Woli dvoří, nejeden nůž se kvůli ní do soka vnoří.

Hlas se mu chvěl, v kuchyni na Opaczewské zažíval městská dobrodružství, byl „cikánským baronem“, „švihákem lázeňským“ i „Mackiem Messerem“ – a kamarádi už nic neříkali, jen zvraceli.

Marie chtěla být příčinou do soka nořených nožů, jenom moc nevěděla, co je to ta coura.

Ta, co se pomalu courá po ulici? Nerada proto nastupovala do tramvají a autobusů a jednou, když jeli k tetě na Czerniaków, vzpouzela se a zapírala nohama. Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Celá zastávka ztichla. Matka ji pleskla po zátylku a zatáhla do dveří. Otec před ní nemohl kvůli té scéně už nikdy zpívat svoje písničky. Ale ona ho někdy poslouchala, když se holil, a rychle si do notýsku zapisovala zakázané písničky o mordech a zlých ženských. Do sešitu se jednou podepsala Černá Máří a vedle nakreslila srdce se 18

šípem. Ukázala to Terezce, ale ta jako obvykle nic nepochopila. To nevíš, ty hloupá, že to je Královna zdejšího okolí?

Jak tak škrábala brambory k obědu, mumlala si pro sebe, že je jen chudá Popelka, ale že se za chvilku roztáhne opona a ona stane před publikem ve zlatém lesku. Jenže v tu dobu na ni zíral jen kocour blbeček, který měl vši a nikdo ho nechtěl hladit, proto se hladil sám o pohovku, až na boku vypelichal. Kocour toužil po lásce nebo alespoň po staré rybě. Královna toužila po krásných šatech a čekala na okamžik, kdy bude moct vytáhnout ze stolku plastovou korunku z papírnictví a žezlo z alobalu. Po škole utíkala, aby byla doma dřív než matka, nasadila si ty poklady a nabádala kočku. Padni na kolena, ty špinavče, všiváku, čuráku. Jsem Černá Máří a zabiju tě.

Když ještě otec pracoval v továrně na kabely, vracel se domů po šesté a společně chodili na televizi k Ríšovi z druhého patra. Později nebyla práce a zlomený muž se vracel už jen pozdě v noci. Byl příliš zaměstnaný. Léčil si deprese způsobené pocitem pracovního nedocenění. „Deprese je taková nemoc, kdy bolí kůže zevnitř,“ to řekl otec Marii. Taková moudrost, šup s tím do notýsku. Vedle textů písniček a portrétů lidí ze sousedství kreslených tužkou.

Tváře obyvatel varšavské Ochoty. Kdysi okraj města, teď západní čtvrť, přes kterou jezdí každý taxík z letiště. Z taxíku se zahraniční turista dívá na polské safari. „Oh, my God, this is wonderful. What a strange people. They are eating 19

breakfast from trash bags!“ Dělnická čtvrť plná nezaměstnaných. Většina z nich žije pouze díky zbytkům smetí vyhazovaných stejnými lidmi jako oni.

Mariina matka odnepaměti prodávala hrnce na bazaru na Grójecké. Když měla jít její dcera na gymnázium, padlo doma rozhodnutí: nejlepší školu dostane na bazaru. Proč by si holka měla cpát do hlavy hlouposti? K čemu jí to bude? Takhle pomůže matce, bude balit zboží a vést řeči s lidmi. A tak se patnáctiletá Marie ocitla v plechovém stánku se stříškou. V létě si opalovala obličej, v zimě a na podzim jí na hlavu padal déšť, protože střecha byla děravá. Zákazníci se ochomýtali kolem, sem tam břinknuli hrnci a nejednou se odprýskl email. Matka ječí, Marie tupě zírá na zákazníka. „Co tak stojíš, dítě, křič, cti obchod, vždyť to jednou bude tvoje, až ti matka s otcem umřou.“ Ale Polská matka, jak známo, neumírá jen tak, ale vstupuje do nebe. Normálně bez jízdenky, nadrzo, nasedne obkročmo na vysavač a letí přímo nahoru. Tam si plácne s Marií a běží umývat nádobí po Poslední večeři. A ještě si mručí pod fousy: „Čuňata jedny, jak oni tu nadělali, takovejhle svinčík nechat na stole, jak nějaká zvěř, všechno rozlitý, drobky na zemi, hadrem po hlavě by zasloužili, to by si začali vážit práce druhejch. Nejjednodušší je chodit si sem a tam, prohlašovat různý nesmysle, ale uklidit po sobě, to už ne, mesiášové zasraný.“ Domácí hospodyně od narození do smrti. Účastnice celoživotní akce s názvem „Úklid svě20

fra.cz

Cover © Radek Brousil, 2014

Kniha o čtyřech osudech a jednom městě.

Kapesní atlas žen můžeme číst jako netradiční průvodce po neturistické Varšavě nebo bedekr popisující svérázné typy žen, které v ní žijí. Po jejích ulicích krouží zlostné důchodkyně, domácí puťky, znuděné úřednice, polské matky i anarchistky a hledají své oběti. Čtyři hlavní hrdinky Atlasu spojuje jeden dům ve čtvrti Ochota, jméno po Panně Marii – Královně Polska a nevyřešená traumata z minulosti.

Roland Barthes, Říše znaků

Připravujeme

Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři

fra.cz

Cover © Radek Brousil, 2014

Kniha o čtyřech osudech a jednom městě.

Kapesní atlas žen můžeme číst jako netradiční průvodce po neturistické Varšavě nebo bedekr popisující svérázné typy žen, Novinky které Tóthová, v ní žijí.Akvárium Po jejích ulicích krouží zlostKrisztina né důchodkyně, domácí puťky, znuděné Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Jean-Claude Izzo, Chourmo úřednice, polské matky i anarchistky a hleJana Šrámková, Zázemí dají své oběti. Čtyři hlavní hrdinky Atlasu Veronika Bendová, Nonstop Eufrat spojuje jeden dům ve čtvrti Ochota, jméno Ivana Myšková, Nícení po PanněToussaint, Marii – Koupelna Královně Polska a nevyJean-Philippe řešená traumata z minulosti.

Michał Witkowski, Královna Barbara

fra