László Darvasi, Nejsmutnější kapela na světě

Světová próza

László Darvasi Nejsmutnější kapela na světě

László Darvasi

fra.cz

fra

Světová próza

László Darvasi Nejsmutnější kapela na světě

fra

fra1

2

László Darvasi Nejsmutnější kapela na světě

3

4

László Darvasi Nejsmutnější kapela na světě Přeložil Milan Navrátil

fra5

S podporou programu Evropské unie Culture 2000 a Hungarian Book Foundation.

With the support of the Culture 2000 programme and the Hungarian Book Foundation.

Světová próza László Darvasi Nejsmutnější kapela na světa Z maďarských originálů přeložil Milan Navrátil Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 49. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © László Darvasi, 1993 All rights reserved by Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main Translation © Milan Navrátil, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 ISBN 978-80-86603-37-7

6

Růže z Veinhagenu Zářivého odpoledne na den svatého Pavla apoštola, tak jasného a nehybného časného odpoledne, kdy je vidět snad až na konec světa, jsem pozvracel pýchu města, veinhagenské růžové keře. Žiju ve velice nábožensky založeném městě, a tak mě zadrželi, jak se říká, in flagranti, a uvalili na mě vazbu. Vyšetřovací vazba, tak se myslím jmenuje tohle dobročinné přerušení osobní svobody, kde mě betonová podlaha smradlavá po myšincích, čtyři stěny nabílené vápnem, dřevěná pryčna s koňskou houní, hliníkové umyvadlo a páchnoucí prázdný kýbl donutily, abych je obšírněji a důkladněji zařadil do svých osobních vzpomínek.

Od mého zadržení uplynulo několik týdnů, a ačkoli jsem si myslel, že ta tortura, totiž ona nejistota, vezme rychlý konec, vždyť tu mou záležitost i s návrhem na obžalobu předali župní prokuratuře, přesto nemůžu zapírat svou nespokojenost, ano, myslím si, že to je to pravé slovo, kterým mě konečně uklidnili, protože já sám nevím, jakou jsem byl veden důvěřivostí, že jsem si už od chvíle zatčení myslel, že teď mi snad pomůžou, dokonce jsem byl naplněn nadějí, že nadešel čas, abych to vyprávěl, a že slova, jež se ve mně nahromadila a naběhla jako lejna, se konečně dostanou na světlo boží a vysvětlí všechno, a abych já nemusel dál žít. Žiju ve velice nábožensky založeném městě. Přesněji řečeno jenom poblíž, hodinu pěšky od prvního domu, na samotě, kde už nikdo jiný nebydlí, jenom já sám, protože rodiče umřeli. Ta moje samota je moc chudá a zanedbaná, ale v domě a kolem domu má všechno své zvláštní jméno. Ovšemže to není žádná přednost a už vůbec ne nějaká polehčující okolnost 7

v téhle záležitosti. A ani to neříkám kvůli tomu. Pozvracení veinhagenských růžových keřů nebyl jen výjimečný, ale i mimořádně těžký hřích, právě proto mě odvedli na vrchní policejní kapitanát v poutech. Navíc se to stalo na den svatého Pavla apoštola, brzy odpoledne, kdy je víc světla a méně důvodů k omluvě. Lidi mě znali, a tak se hned seběhli na hlavní ulici, motali se tam před domy, před ubohými výklady a špinavými hospodami, před řezníky a před holiči a pohoršovali se, vrtěli hlavami a troufali si jenom šeptat. Šeptali si, podívej se, to je ten košíkářův plešatý syn.

Jen se podívej, pozvracel si i oblečení.

Podívej se, nasadili mu želízka.

Srdce mi mohutně bušilo, protože jsem tolik doufal. A taky jsem se na ně smál, jako třeba na toho mladého desátníka, který mě zatýkal, usmíval jsem se, aby se i oni usmívali. Jenomže kromě mne se nikdo jiný neusmíval, což jsem samosebou chápal – koneckonců šlo o veinhagenské růžové keře.

Na policii jsem pak musel dvě hodiny čekat. Seděli jsme s mladým desátníkem na chodbě na jediné dřevěné lavici a čekali na detektivy ze župy, neboť s ohledem na choulostivost záležitosti povolali kolegy z vyšší instance, a hned dva, jestli jsem dobře slyšel – náhodou zůstaly otevřené dveře vrchního policejního náčelníka, když telefonoval, když uctivým, zdvořilým, takřka podlézavým hlasem mluvil do sluchátka a když žádal o dva nejlepší, o takové dva zkušené odborníky, jací už na podobných případech úspěšně pracovali. Tenkrát jsem ještě nevěděl, co to znamená s úspěchem na podobných případech pracovat, teď už to vím. Jenom jsem seděl vedle mladého desátníka a usmíval se, vždyť mě k sobě připoutal, tenkrát jsem si myslel, že z bezpečnostních důvodů, pokyvoval jsem k tomu hlavou a pak jsem ho upozornil, aby si dal pořádný pozor na klíč od náramků, že bych 8

mu ho mohl ukrást. A desátník mě vzápětí praštil volnou rukou do obličeje, neřekl přitom ani slovo a já jsem cítil, že se mi spustila krev z nosu, teče mi do pusy a kape mi na hřbet dlaně.

Nakonec přijel jenom jeden detektiv, protože jeho kolega před několika dny umřel.

Kolega umřel, řekl detektiv městskému vrchnímu náčelníkovi, když si podali ruce, ale pak už jsem je neslyšel, protože vešli do náčelníkovy kanceláře. Mluvili dlouho, ale já jsem byl přesto trpělivější a trpělivější.

Stmívalo se, než se pustil do práce a začal s výslechem v suterénní, skoro úplně prázdné místnosti bez oken. Smrdí to tu po krysách, pomyslel jsem si, ačkoli jsem znal jenom puch myší. Na samotě mi přebíhaly myši v noci po obličeji, měly malá teplá tělíčka, pištěly ve tmě, někdy se i zastavily a očichávaly mi ústa.

Vstoupili jsme do místnosti a studený průvan nadzvedl kousky nadrobno roztrhaných místních novin, rozházené po vlhké podlaze, byly to staré noviny ze zimy a z podzimu, snad i z jara, a já jsem si pomyslel, že se tady asi moc neuklízí. Na zdi visel jeden obraz, starý olej s portrétem vrchního náčelníka, kdysi známého po celé zemi. Nemyslel jsem si, že to děvče malovalo i pro ně. Ostatně, ani mi do toho nic není. S její minulostí nemám nic společného. V místnosti stály jenom dvě židle proti sobě, mezi nimi skleněný popelník, tuctové zboží, takový hospodský krám. Od stropu visela na dlouhé zaprášené šňůře elektrická žárovka a černala se tam i krev, hustá řádka kapek krve, jako kdyby se náhle a s velikou silou otevřela někomu krční tepna. Jinak tu bylo jaksi ticho. Velké znepokojující a podivné ticho.

Muž mě posadil zády ke dveřím, potom k nim přistoupil, slyšel jsem, jak je zamyká a opírá se o ně oběma rukama, s hlavou skloněnou. Ohlédl jsem se a viděl jsem to. A viděl jsem, že celé jeho tělo je umořené 9

a plné bolesti. Pamatuju si, že přišel v černém obleku, ale teď už na sobě neměl sako. Na zádech košile mu v poněkud potměšilých skvrnách prorážel pot. Byl to muž středního věku, mírně zarostlý, ale zátylek měl pečlivě oholený. Napadlo mě, že i z něho bude za pár let určitě šéf kapitanátu. Myslím, že už se stmívalo.

Umřel mi kamarád, řekl znenadání jen tak potichu a pořád se ještě opíral o dveře.

Nemohl jsem se najednou rozhodnout, jestli to řekl víckrát, nebo se k tomu jenom chystal.

Já jsem nikdy kamarády neměl, řekl jsem.

Rychle se otočil. Byl bledý a na tváři se silně potil. Čelo se mu celé lesklo.

Asi víš, že žiješ ve velmi náboženském městě?

Přikývl jsem a řekl, že ano, vím.

Podal mi kapesník.

Utři si krev, řekl.

Protože mi tekla krev z nosu i z pusy, jak mě ten mladý desátník praštil.

Pak následovaly formality, které jsem dobře znal, rutinní otázky na otce a na matku, že už nežijí a že jsem se neučil plést koše a že jsem odešel i ze školy, ale trestán že jsem ještě nebyl a s policií jsem měl co dělat jenom pro nějakou pouliční rvačku jako svědek, pochopitelně, protože jsem při ní viděl, jak někoho kopli do hlavy, jak stál na všech čtyřech pod blikající pouliční lucernou a řval, jak potom k němu přistoupili a kopli ho do hlavy, aby už konečně držel hubu, a já jsem měl říct, kdo to udělal. Ale u mého zaměstnání se zarazil, zvedl hlavu a zeptal se ještě jednou.

Model, opakoval jsem a ještě jsem dodal, mužský model.

Tak o tom mi pověz víc, řekl detektiv.

Jeho obličej byl plný stínů, ruce se mu třásly a mě ta pozornost dojala. Dal jsem se teda do vyprávění a vůbec mi to nebylo zatěžko, protože jsem právě na to če10

kal, proto jsem se usmíval a dobře se mi vyprávělo o mém životě, řekl bych, že většina lidí čeká právě na to, moc na to čeká, aby mohli začít vyprávět, a ještě někomu takovému, kdo snad ví něco víc než oni sami a párkrát jim vstoupí do řeči a opraví pokažené kapitoly.

Přihlásil jsem se na inzerát, řekl jsem, v němž bylo, že hledají plešatého modela do pětatřiceti let a že musí být ochotný pózovat i nahý. A v inzerátu byla i výhodná nabídka honoráře. Pak se ukázalo, že se přihlásilo asi deset lidí, ale to děvče, ta malířka, si vybrala mě. Promluvila si se všemi deseti a pak si mě vybrala. Požádala mě, abych mluvil o sobě. A já jsem jí vyprávěl, že bydlím na samotě nedaleko města. Vyprávěl jsem jí, že jsem si dlouho myslel, že stojím na pokraji pádu, protože jsem pil, pil jsem moc a moc kořalky a zabil jsem i svého psa, když jsem byl opilý, a v lese jsem jen tak pro nic za nic porážel stromy, protože se mi chtělo něco ničit, a že jsem vždycky močil před domem, ale tenkrát jsem po několik týdnů pociťoval takové zvláštní odhodlání a sílu a věděl jsem, že když je třeba padnout, tak teda ne na zem.

Věděl jsem, že nikdy nepadnu na tuhle zem. Protože je příliš blízko. Protože na tuhle zem naserou, pak ji poplivou černými zrny a čekají, poklidně, tupě a pokorně, až vyrazí ta rostlina, která je sladká a sytá jenom pro nevědomce. Umírat se má ve vzduchu, řekl jsem tomu děvčeti. A aby při tom hodně foukalo, i to jsem řekl, a aby se větve kývaly a aby to třískalo okny.

To děvče sice neodpovědělo, neřeklo, že mám pravdu, neřeklo vůbec nic, ale nakonec si vybralo mě.

Dostal jsem doporučený dopis, ve kterém stálo, že právě já jsem ten šťastný vyvolený. Doporučený dopis.

Mně! Spousta barevných známek, úředních razítek – na to si pamatuju. Pošťák se smál, když mi ho přinesl. Přijel na kole a já jsem mu z vděčnosti dal láhev 11

kořalky, protože ten dopis taky mohl zahodit, a ještě jsem mu to řekl, načež odpověděl, že u doporučeného dopisu to není tak jednoduché, protože u něj je třeba podpis, a že jeho písmo už na poště dobře znají. A já jsem mu řekl, ať i tak tu kořalku klidně vypije. Řehtal se a odpověděl, jen ať jsem klidný, on že už ji vypije. A tak jsem potom půl roku pracoval u toho děvčete. Pár dní po Vánocích jsem šel poprvé. Všude bylo samé bláto, přišla obleva. Bylo po Vánocích, sníh zrovna nepadal. Pamatuju si, město bylo plné světel a špíny. Chodil jsem tam vždycky dopoledne, tak kolem desáté, svlékl jsem se donaha, no a ona, když se přesvědčila, jestli jsem čistý, protože jsem nesměl chodit špinavý a smradlavý, hned začala malovat. Celý dům byl jeden velký ateliér, děvče dalo zbourat příčky. Strop drželo několik vyřezávaných trámů, silné modříny, do jednoho jsem vyryl své jméno. Okna směřovala na sever, protože od severu přichází světlo z největší dálky. Děvče říkalo, že pokoje malířů už takové bývají. Protože severní světlo je starší, je v něm i víc odpuštění. Severní světlo, říkalo to děvče, víc ví.

V koutě stála velikánská kovová kamna, někdy v nich hořelo, někdy ne, proto mi bývala v zimních měsících strašná zima, jenom jsem tam seděl nahý na židli, civěl jsem bez řeči na děvče ponořené do práce, na neomítnuté cihlové zdi a divil jsem se, že není nikde žádný obraz, jenom ten, na němž jsem namalovaný já, a to že je jediný obraz v tomhle bytě, a z toho jsem usuzoval, že děvče vždycky pracuje jenom na jednom obrazu, a když je s ním hotovo, hned ho prodá.

To děvče jenom malovalo? zeptal se najednou muž.

Ano, odpověděl jsem.

Nic jiného se nestalo?

Ne, řekl jsem.

Nikdy?

Nikdy, odpověděl jsem.

12

Jaké obrazy ta holka malovala? zeptal se pak muž.

To jsem neviděl, řekl jsem, protože mi je nikdy neukazovala. Tak to stálo i ve smlouvě. Že není povinna mi je ukazovat. Snad kdyby chtěla. Možná. Ale ona nechtěla.

A co ty?

Já nevím, řekl jsem. Myslím si, že to byl náboženský obraz.

S náboženským tématem, řekl detektiv.

Ano, řekl jsem, s náboženským tématem.

Jako je tohle město, řekl detektiv.

Ano, jako je tohle město, řekl jsem.

Dobrá, pro dnešek dost, řekl pak detektiv a šel ke dveřím, otevřel je a zavolal do tmavého suterénu. Zavolal, že skončil a aby podezřelého odvedli. Za chvilku přišel mladý desátník, byl ještě mrzutější, jestli to vůbec ještě šlo, připoutal mě k sobě a vyvedl mě z místnosti a pak jsme nejrůznějšími chodbami a průchody došli až k mé cele, tam, kde jsem i teď a kde, jak si pamatuju, ke mně po celé dny nepromluvili, ani jídlo mi celý jeden nebo dva dny nepřinesli, možná i tři, a možná že uplynulo jenom jedno nudné odpoledne, ostatně je to jedno, teď jenom čekám trpělivě na soud a na rozsudek, který, to už jsem se rozhodl, pak přijmu s pochopením a pokorou, protože být pokorný a trpělivý se v téhle situaci nejvíc vyplatí, když člověku cosi našeptává nějaký laciný, a přesto účinný pocit, že už se všecko přihodilo. Taková pitomost.

Večer toho dne, mé první noci tady, v podzemním vězeňském prostoru kapitanátu, jsem si připomněl historii veinhagenských růží. Ty růže jsou bílé jak Dantovy růže. Aspoň lidi z města říkají cizincům, že naše růže jsou jako Dantovy růže. Ale ještě dodávají, však víte, ten detail z Ráje. Naše růže na hlavním náměstí se pyšní pod dozorem inspektorátu pro veřejná prostranství a já si myslím, že drží v zajetí celé město.

13

Ale to už není moje věc. Na představenstvu města před několika lety rozhodli, že veinhagenské růže je třeba střežit, protože si několik cizinců mezi keři postavilo stan. Pokud vím, byl to jeden muž, dvě ženy a jedno malé děcko. Postavili si stan mezi keři růží.

Byli to možná cikáni nebo Arméni či Turci, nevím.

V noci je utloukli, všecky ty čtyři lidi. Všecky je ubili řetězy od jízdních kol. A všichni o tom mluvili, jako by nevěděli, jaká je pravda, vyprávěli kdekomu, že asi umřeli na otravu. Zkažené maso nebo pomsta květin za rušení jejich pokoje, kolovala tenkrát spousta řečí.

Později se psalo v úředním hlášení, že došlo k otravě, a totéž psaly i noviny.

O veinhagenských růžích se učily už i děti ve škole, i já jsem se o nich učil, když jsem ještě chodil do školy, a dobře jsem si vryl do paměti, že Veinhagen byl krásné a svobodné město, že jeho úzké, křivolaké uličky, dlážděné lesklými drobnými kameny obkroužily zahrady růží a že cizinci už zdaleka ucítili vůni růžového oleje a že se kdysi jedna beznadějně zamilovaná dívka vrhla z městské věže, jenomže byl večer a zapomněla, že místní snášejí pod věž okvětní plátky a lupení, takže se tu časem nahromadila metrová vrstva a dívka se řítila jako mrtví ptáci bez hlesu, ani nevykřikla, ale polštář listí ji zachytil, ona pak omdlela, protože si myslela, že právě to je smrt, mdloby ji ukolébaly do spánku, ráno ji tak našli ti, co snášeli okvětní lístky, zastavili se u svých dřevěných vozíčků s plátky růží a dívali se, jak to děvče spí s hlavou na stranu, prospala celé tři dny, protože hutná vůně veinhagenských růží je silnější než jakékoli narkotikum.

Veinhagen snad bylo město v Nizozemsku. Knížectví růží v království tulipánů, kde lidé vzhlíželi na mořské hráze plné slunečnic a na bledě zeleném pozadí nabíraly vápenatě bílé větrné mlýny do svých lopatek vítr od moře. A snad to byla spíš hanzovní dr14

žava, kde se vůně květů spřátelila s pronikavým puchem slanečků a zahnívajících lodních palub. Nevím, o tomhle jsem se jaksi nikdy nedověděl, a ani zdejším lidem se nedařilo objasnit to přesné místo; pokud jde o světadíl, tam bylo všechno jasné, ale každá varianta měla své slabiny, takže původ Veinhagenu se stal spíš legendou a s květinami nikdo promluvit nemohl.

A pak se nějak všechno obrátilo k horšímu. Protože tak už to bývá. Ukázalo se, že růže jsou nepřátelé. Že je to zlá, krutá a nekřesťanská květina. A Veinhagenští začali nenávidět přívržence růží. Nejdřív se jim jenom posmívali, potom se s nimi i prali. Pod rouškou tmy černě zamaskovaní lidé vtrhli do domů provoněných růžemi a tam rozbíjeli a roztloukali a plenili a tam se rozstříkly i první kapky krve a pak už se nedala zastavit ani smrt. Vyrvali veškeré růžové keře, spálili všecky okvětní plátky, rozčtvrtili každého šlechtitele růží, zahradníka a dělníka, který vynášel listí.

Utéct se podařilo jenom jednomu, bezejmennému.

V převlečení prošel městskou branou. Posledním kelímkem růžového oleje si ještě změkčil a uvolnil konečník, pak do něj zastrčil plátěný pytlíček, v němž měl zbývající zrnka veinhagenských růží a kousek pergamenu, na němž se zachovala zpráva o historii posledních zmatených dní. Pak se ten muž nějak dostal do našeho města. Podle některých to přece jenom byla žena. Každopádně je jisté, že u nás, v našem městě vypustil duši; jeho tělesná schránka vydávala tak pronikavou růžovou vůni, že hrobník potají zašel k městskému doktorovi, který se zabýval i pitvou, ten další noc otevřel tělo, a když křížem krážem rozřezal, prohledal a vymyl i střeva, která byla přeplněná výkaly a nesnesitelně páchla, nakonec zoufalým posledním řezem do konečníku objevil plátěný pytlík se zrny a se vzkazem. Zrna zasel, a když po čase vykvetly první veinhagenské růže, jež podle doktora po nocích zpívaly 15

náboženské zpěvy díkuvzdání, onen služebník těla odešel ke starostovi a vyprávěl mu o tom tajemství. Veinhagenské růže daruju městu, řekl. Vzhledem ke svému vysokému věku nechtěl nic víc, než aby mu zbylo několik keřů pod oknem, protože chtěl do věčného spánku upadnout za zpěvu oněch růží. A vrchnost přistoupila na jeho žádost a ve městě se konala slavnost a růžové keře zasadili na hlavním náměstí, aby se pak mohli každému cizinci chlubit, že od té chvíle patří tradice veinhagenských růží jim.

A já jsem ty růže pozvracel, přesto však necítím výčitky svědomí, není mi jasné, co by mi mělo být jasné, tak se to vyvinulo. Člověk něco předem plánuje, jenom když je slabý.

Na druhý den výslechu už si přesně nevzpomínám, dokonce si nevzpomínám ani na to, kterého dne jsem mluvil o své matce. Bylo to někdy na začátku prvního týdne, to už je jisté. Druhý nebo třetí den. Nevím.

Mám hlad.

Jsi ještě panic? zeptal se detektiv. Kouřil. I já bych si rád zapálil, ačkoli jsem to ještě nikdy neudělal, kouření z mého života nějak vypadlo.

Prší? zeptal jsem se.

Leje, řekl detektiv.

Dal byste mi šluka? zeptal jsem se.

Nějak jsem tady pod zemí vycítil, že je teplo a že padá letní déšť. V takových případech se tam na samotě po hlinité stráni přímo valí hnědá dešťová voda, jako by to byl rozvodněný potok. Je jí až po kotníky a žene se dolů svahem. A já pak spustím křik a utíkám s vodou. A za půl hodiny tam zůstanou jen vyšlápnuté stopy, v nichž to bublá. Teď bych určitě ležel na dvoře své samoty a pohrával bych si sám se sebou. A déšť by lil.

Rozmoklou hlínou by bušil do mého nahého těla, hrnul by na mě brouky s tvrdými krovkami, kteří leží na hřbetě a kmitají drobnými černými nožkami, na tvář, 16

na břicho a na spodek těla by se mi lepily bledě zelené stonky trávy, které ještě před několika hodinami na horní louce hltaly světlo a předávaly je drobným huňatým kořínkům, jež se projevily jako nevděčníci, protože je neudržely, předaly je lehkému letnímu lijáku a opustily půdu, je to tak, byl bych samá travinka, omýval by mě déšť a hrál bych si se sebou.

Nejsem panic, řekl jsem. Řekl jsem, že mi bylo třináct let, když jsem prodělal křest ohněm. Ano, právě ta slova jsem použil, křest ohněm.

Tak mi o tom vyprávěj, řekl detektiv. Řekl jsem, že jsem se jednou ráno probudil s pláčem. Obě ruce se mi přimáčkly ke kostnatému a hubenému tělu, vůbec jsem jimi nedokázal pohnout a otřásal mnou bezhlučný, hořký pláč. Kdosi, koho jsem neznal, ve mně velmi plakal. A pak nad mou postelí stála matka, jako by se na toho někoho dívala.

Sevřela na prsou župan a byla bledá a ustaraná. Moje matka byla blondýna krev a mlíko, lýtka měla poštípaná od slepic, protože tenkrát byly ještě na dvoře i slepice, a mě vždycky zamrazilo, jak na ně volala, když jim dávala zobat. Doktor byl starý nejapný chlap a nic neříkal. Myslím, že mi předepsal několik prášků na uklidnění a snad i nějaký recept na čaj pro spaní, ke kterému se v lese musely nasbírat ještě nějaké byliny. A matka vyzkoušela všecko, ale nic nepomáhalo.

A čas ubíhal, tenkrát už jsem plakal tři týdny. Toho rána šel otec do města, protože bylo třeba prodat koše.

Otec byl košíkář. Tři týdny jsem plakal a v údolí se válela těžká, mléčně bílá mlha. Chodil jsem kolem domu a vzlykal jsem. A pak mě matka zavolala do domu a uložila mě do postele.

Zavři oči, řekla a já jsem je zavřel, dovolil jsem, aby mě svlékala; svlékla mě pak úplně donaha, pak mi svázala ruce i nohy a přivázala je k hlavě a nohám poste17

le, kterou otec vyřezal, až jsem tam ležel jako přibitý ke kříži, ani jsem se pohnout nemohl a už jsem mohl jenom vzlykat. Pak mi matka otcovým kapesníkem zavázala oči. Potom jsem slyšel šustění jejích šatů, jak se dotýkají jejího plného bílého těla, jak po něm kloužou a oddělují se od něho. Myslím, že se mě dotkla nejdřív rty. Vzala mi ho do pusy a vzápětí se mě dotýkala dvěma teplými dlaněmi. Matka ke mně byla opatrná a něžná, ale rozhodná. Pomalu si na mě sedla, myslím, že na mně chtěla dávat moc pozor, moc mě chtěla uzdravit… Otec se toho dne vrátil z města v dobré náladě, protože nejenom prodal všechny koše, ale neočekávaně dostal i dobře placenou objednávku.

Copak, uzdravil ses, bráško, zeptal se a pohladil mě po holé hlavě.

Já si myslím, že jsi nemocný i teď, řekl na to detektiv.

Ano, jsem nemocný, já si to taky myslím, odpověděl jsem.

Víš, že tě už řadu dní sledují? Řekl jsem, že ano.

Stál jsi tam naproti růžovým keřům, jenom jsi strnule stál a ruce jsi mačkal na břicho. Hlídač to říkal.

Po tom prvním dnu tě zdejší dali sledovat. A dělal jsi to po tři dny.

Mlčel jsem.

Teda já si pamatuju, že čtyři. Čtyři dny jsem postával před růžemi, protože to nebylo zakázané. Neboť stát před veinhagenskými růžemi sice nebyla běžná, ale přesto povolená činnost. Jinak je město takové, že všichni všechno vědí. Je to ohromně jednoduché, něco se stane a už o tom jde řeč. Vyprávějí si o tom.

A město je plné historek, že to někdy až špatně snáším. Asi se rychle rozneslo i to, že jsem ve vyšetřovací vazbě a každý den mě vyslýchají. A vím i to, protože 18

mi to detektiv prozradil, že byli na mé samotě a prohledali ji. Vystoupili s všelijakými nástroji a prostředky pro identifikaci stop a objevili několik potrhaných košů, které tam zůstaly po otci, padli na pár prázdných láhví po kořalce a na nějaké hadry a na konci zahrady našli i psí kostru. Samota se jim nelíbila, mysleli si, že je zanedbaná. Byla tam spousta plevele, odpadků a myší, říkali. I to mi detektiv později prozradil. Jeho hlas byl sama věcnost a klid, a pokud vím, ani jednou mi nevyčetl, že bych mu jeho práci jen ztěžoval nebo že bych ho okrádal o jeho drahocenný čas, jenom mi řekl, jaká je situace. Nu, a situace byla taková, že nenašli to děvče a nenašli obraz. Nakonec už byla řeč jen o tom. Po celé dlouhé a trýznivé dny jsem musel mluvit o té dívce. O jejím podlouhlém bledém obličeji, o vlasech zastřižených na kluka, o tom, jak držela ruce, jak uchopila štětec, jak ke mně přistupovala a upravovala mé strnulé paže nebo můj úd, který se někdy maličko ztopořil a překulil se mi na levé stehno, v takových případech opatrně sáhla pod něj, konečky prstů ho maličko postrčila, aby zas byl tam, kam ho ona umístila; musel jsem povědět i to, že jsem ji naposled viděl u ní doma, když mi najednou oznámila, že na druhý den bude hotova, ano, obraz bude nádherný, řekla a usmála se, její tvář byla samá barva a pro mne nějak, což jsem nikdy předtím nepociťoval, najednou bylo obtížné se obléct, jenom jsem seděl na židli, nahý, a vrtěl jsem hlavou, že určitě ještě není hotový, není přece možné jenom tak ze dne na den s ním být hotov, a vůbec, co to má znamenat, že je něco hotovo, že je konec, ale dívka mi odporovala a pak řekla, že počínaje příštím dnem už mi nemůže dávat práci, jen ať si vzpomenu na smlouvu, v níž stojí, že až bude obraz hotový, končí mezi námi smluvní vztah.

Detektiv se zeptal, co jsem na to odpověděl, ale já jsem mlčel, ani nevím proč, něco se ve mně zlomilo, 19

nedokázal jsem vlastně ještě něco říct. Mlčel jsem nebo jsem detektivovi řekl jenom to, že o tom už jsme spolu mluvili. Plynuly dny a lidi z věznice mi pořád častěji říkali ten blinkavej. Vedu toho plešatýho blinkavýho na výslech, smáli se a už dávno mi neříkali „syn toho košíkáře“. Neměli se mnou trpělivost a stále častěji mě tloukli. Připoutali mě k sobě a vodili mě do místnosti, kde se vyslýchalo, kde už na mě čekal detektiv, seděl na židli proti dveřím a kouřil, civěl mi do obličeje a znovu a znovu se vyptával na tu dívku.

Ačkoli už prohledali i její byt. Byt byl prázdný a studený, protože měl okna na sever. Takové byty jsou i v létě chladné. I na den svatého Pavla apoštola je v nich jako v ledárně, pochopitelně. Našli malířské štafle, rozházené štětce, pár knížek o místních dějinách, smlouvu, jenom to děvče a ten obraz nenašli.

Detektiv prohlásil, že mezi zmizením děvčete a pozvracením veinhagenských růží je jakási tajná, i když očividná spojitost. To že je jisté. Řekl, že bych určitě nepozvracel keře, kdybych se nesešel s tím děvčetem.

Potom řekl i to, že má dojem, jako by už udělal všecko a víc už pomoct nemůže. A opravdu už pomoct nemohl. Seděli jsme jeden proti druhému a celé hodiny jsme mlčeli. Někdy jsem už měl pocit, že v takových chvílích někdo poslouchá za dveřmi. Někdy jsem slyšel i výkřiky, na chodbě zaduněly spěšné kroky, najednou tam někdo zařval, pak dokonce zpívali, zaduněly kotle a jednou po takovém hrůzném výkřiku následovalo tak dlouhé ticho, až jsem si myslel, že zrovna někdo umřel.

Nakonec, je to dva nebo tři dny, nevím, detektiv prohlásil, že i kdyby mě mučil, ani pak bych asi víc neřekl. On že to cítí. Je to věc zkušenosti. Ani kdyby mě tloukl pěstí do obličeje, kdyby mi hřbetem dlaně otloukal spánky anebo mě kopal do koulí.

Nevím, řekl jsem, mě ještě nikdy nikdo nemučil.

20

www.fra.cz

9 788086 603377

Cover © Radeq Brousil, 2007

V této knize povídek vytváří László Darvasi (1962), jeden z nejlepších a nejprodávanějších současných maďarských spisovatelů, svět plný okrajových, temných a symbolických postav, jakoby vzešlých z legend. Výchozí realistická situace je postupně zaplavena podivností a surrealistickými obrazy v tak plastické inscenaci, že se do ní ponoříme jako do barevného a neklidného hemžení života. I přes svou zdánlivou nadčasovost evokují tyto povídky stav východních zemí během posledních desetiletí: zničené komunity, bytosti ztracené v čase, převrácená realita.

Cover © Radeq Brousil, 2007

V této knize povídek vytváří László Darvasi (1962), jeden z nejlepších a nejprodávanějších současných maďarských spisovatelů, svět plný okrajových, temných a symbolických postav, jakoby vzešlých z legend. Výchozí realistická situace je postupně zapřipravujeme plavena podivností a surrealistickými obrazy v tak Orhan Pamuk, Nový život plastické inscenaci, že se do ní ponoříme jako do Yasmina Reza, Haberberg barevného aAdam neklidného hemžení života. I přes Michał Chlípnice evokují tyto povídky svouWitkowski, zdánlivou nadčasovost Giuseppe Culicchia,zemí Kolo,během kolo mlýnský stav východních posledních desetiletí: Polona Glavanová, Noc v Evropě zničené komunity, bytosti ztracené v čase, převráJerzy Pilch, U strážnýho anděla cená realita.

Jean-Claude Izzo, Totální chaos Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.

Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Erich Fried, Milostné básně

fra

www.fra.cz

9 788086 603377