Catherine Ébert-Zeminová Bludný kruh by Éditions Fra

Edice české prózy 4

Catherine Ébert-Zeminová Bludný kruh

C. Ébert-Zeminová Edice české prózy

fra

Edice české prózy 4

Catherine Ébert-Zeminová Bludný kruh

fra

Catherine Ébert-Zeminová Bludný kruh

fra

Edice české prózy, řídí Jan Šulc

Kniha vychází s podporou Nadačního fondu Obce spisovatelů. © Agite/Fra, 2007 Text © Catherine Ébert-Zeminová, 2007 Author photo © Jaromír Zemina, 2007 ISBN 80-86603-42-3

– Jak dlouho jste zůstala v pokoji? – Bylo otevřené okno. Asi dlouho, nevzpomínám si, kdy jsem je otevřela. Kdy jsem odemkla a vyšla ven. Na konci dlouhé, špinavé chodby úzké, oslepené okno. Na oprýskaném mřížovém stolku uvadala květina. Jako Leonin úsměv. – Dveře jste nechala otevřené? – Na tom nezáleží. Z okna byl hluboko dole vidět šedý dvůr s kanálem uprostřed a kolem něho šmouhy, snad splašky. A ve zdi naproti řady úzkých, oslepených oken. I za nimi snad uvadaly květiny. Zapískal vlak. Zblízka. Z dáli, jako když mě tenkrát vyprovázela Leona na nádraží, v modrém kabátě, s černými tuhými vlasy. Nesměla jsem ji políbit a mávala mi, dokud se vlak neztratil v opukovém ohybu bílých skal. Asi jsem je jen přivřela. Okno a oči. Na přívěsku u klíče se houpala obrovská hruška z gumy, ohmataná a špinavá. – Ve chvíli, kdy jste nastupovala do vlaku, ještě nikdo nemohl tušit, že odjíždíte? – Nikdo. Snad jen… – Přece někdo? – Ne, asi nikdo. Nikdo nemohl mít tušení. Všechno jsem v sobě schovávala a usmívala se na maman a na každého, v tu neděli i dny předtím a potom. Úsměvem jsem schovávala všechno, co ve mně bylo. Nevěděla jsem, co budu dělat; ani co bude. Procházela jsem alejemi a vzpomínkami. A stromy usychaly, byl už podzim. – Chcete říct – listí usychalo? – Ano, i listí usychalo. V alejích. Jak mě tenkrát Leona vyprovázela na vlak, a až se ztratil v ojíněném ohbí opuky, představovala jsem si ji, jak se pomalým, 7

sladkým krokem vrací ke školní budově a jak se jí do vlasů choulí déšť. Ale to už bylo dávno. – Co ještě nebylo dávno, tenkrát na podzim? – Maman měla v galerii koncert. Ve čtvrtek večer. Ve čtvrtek večer jsem vždycky chodívala za Leonou. Když padl soumrak, rozsvítila růžovou lampu a snesla z knihovny svazek, někdy i dva. Měla velikou knihovnu. – Knihy vybírala Leona? – Knihy ke čtení? Ano, zpočátku ano. Pokládala přede mne do růžového světla Giona, Bosca, Clanciera, Saint-Exupéryho. – A později? – Později jsem ji prosila o Viana, Queneaua, Sartra, Gida, Camuse. Jednu dobu jsem stále myslela na Roquentina. Leona se usmívala, když jsem listovala Nevolností a bořila do stránek obličej. Mlčely jsme. – A dál? – Občas jsem vstala a políbila Leonu do tmavých vlasů. Věděla jsem, že se nad knihou vždycky usmála. – Zmínila jste se o koncertě své maman. Souvisí nějak s tím, co…? – Co teď na podzim, v Garpevillu…? – Ano. – Řekla jsem maman, že na koncert nemohu jít. Zeptala se mě, proč, a v jejím hlase byla nevraživost a předehra k hněvu. Moje odpověď byla zbytečná. – Tím rozhovor skončil? – Ne. Řekla jsem jí, že musím k Leoně. Musela jsem. Uviděla jsem růžovou lampu, růžové světlo a velkou knihovnu. A Sartra v modré vazbě. A načervenalý koberec, bílý nábytek, slaměnky po stěnách. Maman se rozzlobila. – Jak? – Vyčetla mi, že dávám přednost… Leoně, a ne koncertu. Kdy se mi na malém městě poštěstí, slyšet 8

Beethovena a Scarlattiho. Ale hlavně Chopina. S Leonou se uvidím brzy. Vídám se s ní takřka denně. Koncert není každý den. Jak mi může Leona pořád chybět. Byla rozzlobená. Přecházela rychlým krokem a křičela. Neklidně se opírala o rozevřený klavír. – Šla jste k Leoně, nebo na koncert? – Na koncertě jsem zůstala do přestávky a pak jsem odešla k Leoně. Několik dnů potom byla maman divná. – Jak divná? – Zamlklá a v hlubokém středu mlčení rozhněvaná. Jako by si připadala osamělá. Měla jsem strach číst před ní Sartra. Nemůže ho vystát, zvlášť Nevolnost. – Proč jste tehdy tolik lpěla na schůzce s Leonou, když se vídáte takřka denně? – V zatemnělém pokoji bývá ticho. Uprostřed slaměnek a narůžovělého koberce se krásně mlčí. Jen auto přejede občas dole ulicí, šeptne déšť, na okno se přilepí zlatý list. Občas jsem nosívala Leoně kytice zlatých listů. – Proč vám záleželo na tom setkání? Mělo být významnější než ta ostatní? – Leona brzy nato odjížděla na tři týdny pryč. Snad do lázní. Představovala jsem si, jak vlak mizí pod křehkými opukovými skalami, jak půjdu z nádraží pomalým, hořkým krokem a jak mi do vlasů bude usedat déšť. Dlouho se nepoložím na narůžovělý koberec, do růžového světla, neuvidím po stěnách slaměnky. – Když se Leona vrátila z lázní, proběhlo vaše setkání jako obvykle? – Co to je obvykle? – Chci říci: veselé vítání, radost ze shledání, rozumíte přece. – Leona mi v pátek večer měla zavolat od Linceulových. Měly jsme se setkat. Celý den jsem nic nejed9

la. Bylo sychravo, přibližovala se zima. Viděla jsem pokoj s bílým nábytkem. Vytahovalo mě to ven, do tmy, do mlhy, do úporného deště. Věděla jsem, že ten večer mi bude Leona vypravovat o lázních, že budeme číst. Sabatiera, Samaina a Sartra. Jako kdybychom četly pod kolonádami, v parcích a kolem pramenů, jež stříkají vysoko, vysoko. Takové jsou přece lázně, i ty, kam odjela Leona. – Byla jste neklidná. – Leona mi zavolala až v osm hodin. Řekla mi, že nemám chodit. Odpočívá u Linceulových. Je vyčerpaná. Nemám vycházet do deště a do zimy. Ale věděla, že mám déšť ráda. – Když vám Leona tenkrát mávala, kam jste odjížděla? – Byl to druhý podzim. Psala jsem o Baudelairovi. Měla jsem ráda Sartrovu studii. Byla to posedlost, Baudelaire. Nalakované nehty, klátivá chůze, sveřepý pohled, paní Sabatierová a Marie Daubrun, počítat slabiky a rozebírat metra, grafy rytmu, souvstažnosti. Žila jsem tenkrát v Baudelairovi. Je dobré být posedlý někým, kdo je posedlý. Myslela jsem na něho, na jeho mystifikace o pederastii. Záviděla jsem mu. – Kam jste odjížděla, Claro? – Do velikého města, asi šedesát kilometrů odsud. Musela jsem obhajovat svou studii v celostátním kole soutěže. Ve dvou kolech předtím jsem vyhrála. Byla jsem neklidná. – Leona vás doprovázela na nádraží? – Ano. Šli s námi Claudie a René. Claudie psala o hemoglobinu a René o využití kladky. – Oba byli vaši spolužáci? – Seděli jsme za sebou. Psala jsem jim úkoly z francouzštiny a slohová cvičení. Claudie mi napovídala při biologii, René mi posílal výsledky matematických příkladů. 10

– Jak vnímali váš vztah s Leonou? – Nerozumím vám. – Rozumíte. – Takřka ji neznali. Občas ji viděli se slečnou Carine, učila francouzštinu. Znaly se z doby studií ve Strasbourgu, stýkaly se. – Mohla byste mluvit přesněji? Pokud si vzpomenete na jejich reakce, mohla byste odhadnout jejich postoj. – Claudie byla vážná. Nikdy nevycházela pozdě večer. Bála se výstřelků. Byla přesvědčená, že… Když byla stejná jako všichni ostatní, byla klidná. – O čem byla přesvědčená? – Věděla, že chodím k Leoně kvůli literatuře. Abych hodně četla. – Považovala vaše styky za běžnou záležitost? – Myslím, že ne. Claudie by nesnesla, aby se o ní mluvilo. Vždycky se tomu bránila. Potřebovala být jako ostatní. Byl v tom pro ni klid a taky, že být jako ostatní znamená, že je všechno správně, že nic není tak, jak by nemělo. – Neodbočujte. Chci znát Claudiin názor na vás a na vaše styky s Leonou! Řekla jste, že vás chápala. Neprotiřečíte si? – Ne, snad ne. Claudie se snažila chápat i to, co vybočovalo a co by ve vlastním životě nikdy nedopustila. – Právě jste řekla, Claro, že váš vztah byl něčím, co „vybočovalo“. – Nikdy jsem netvrdila opak. Nemusíte mě chytat za slovo. – Vyprávějte. – Nemám co. Jsem prázdná. Vyprázdněná. Vyndaná ze sebe ven. Po těch šesti letech už nic nemám. Bylo to zvláštní. – Jak to bylo u vlaku? 11

– Už nevím. Je to dlouho, co to už nemohu vědět. Třeba se mi to zdálo. Ano, určitě – v noci. Asi bych si netroufala políbit ve dne Leonu na nádraží. V přítomnosti Claudie a Reného. Míval chvíle, kdy se jen ironicky, neznatelně usmíval. A měl sarkastické poznámky. Claudie rozpačitě odvracela zrak. – Jak jste se rozloučily? – Přistoupila jsem k Leoně, když už ostatní byli ve vlaku. Rozloučili se s Leonou nejdřív. Nechali nás o samotě na nástupišti. Byla zima, Leona měla ztuhlé, bílé prsty. Připomněla mi, abych byla rozumná. Abych nepila. Věděla, že ráda piju. Jen trochu. Víno i… ty další věci. Popřála mi hodně štěstí, usmála se, a když jsem se k ní ještě přiblížila, protože mě vytahovala k sobě do výšky svým úsměvem, podívala se na mne pohledem, kterým mě oddalovala. Nedalo se nic dělat. – A kdyby se tak byla na vás nepodívala? – Chtěla jsem ne ji políbit, jen položit tvář na klopu modrého kabátu. Zavřít oči, cítit na tváři déšť a odříkávat v duchu báseň, která mě napadla v neděli, v lese ve skalách, když jsem tloukla čelem o kůru borovic. Ve skalách promlouval vítr a šedé nebe mě obeplouvalo, když jsem ležela na mokrém jehličí, dole údolí, vrcholky smrků, a myslela jsem na Leonu. – Snila jste. Byla Leona nějak spjatá s vaším letním sídlem na Coladoré? – Coladoré, ano. – Buďte méně stručná, ano, Claro?! – Několikrát tam Leona přijela. Když jsme tam jely poprvé, maman, Leona a já, jela jsem ve voze s Leonou. Tehdy jsem jí ještě vykala. Ale mohla jsem jí říkat křestním jménem. Leona si připadala slavnostně, zaraženě. V mamanině přítomnosti byla rozpačitá, odpovídala tiše, téměř neslyšně, jednoslovně. Maman se stísněně usmívala, pořád se Leony vyptávala. Ven12

ku hučel vítr. Až nahoře, ve skalách, ale byl tam. Maman provedla Leonu přízemím i ostatními patry, říkalo se jim areál, zmínila se o otci, o rozvodu, vyprávěla o varhanech, o tom, jak se porouchaly měchy. Jak jsem kdysi plakávala, když na ně hrála. Když se musela vyzout, aby jí nohy neklouzaly po pedálech. V Leonině přítomnosti mi všechny řeči připadaly bezvýznamné. Ubohé svou nedůležitostí. Dívala jsem se na její úsměv, a jak stála u varhan, pod křídly barokního anděla se zlacenými kadeřemi, poprvé jsem si všimla, jak má bílé, podlouhlé, perleťové nehty. Leona. Je to tak dávno. Maman nás zavedla i do věže. Uprostřed podlahy, uprostřed kruhu stál stolek. Na něm rámeček a v něm fotografie. Venku hučel vítr a smrky se ukláněly, snad Leoně, že je tu poprvé, zdálo se mi. Na její počest. Zadívala se na fotografii a snad přestala poslouchat, co maman říká. Coladoré je rodinné sídlo už po čtvrtou generaci. Koupil je děd mého otce. Všimla jsem si, že… ona se vzdalovala od mamaniných slov. Když jsme sestupovaly dolů po šnečích schodech, zaleskla se jí v očích, v průsmyku stínu malého okna, slza. „Vaše Coladoré je skvostné,“ řekla potom tiše. – Co bylo na fotografii? – Nemohu si vzpomenout. Smrky se tak nakláněly, jako by se chtěly protáhnout do okna a dotknout se Leoniných bílých nehtů. Té perletě, která se zrodila z mořské pěny, perletě anadyomené. Často se mi něco stává. Stává se, že se něco přihodí, co je pravda, a já to musím vyslovit. Totiž nemusela bych říkat, že to, o čem mluvím, že se stává, je pravda, kdyby mi pak vždycky neřekli, že to není pravda. Ale někdy se to ani nepozná. Jen mám podezření, že by to tak hodnotili, kdyby si toho všimli. Tenkrát to byl šťastný den. – Byly i nešťastné. Čemu říkáte šťastný den? 13

– Nevím. Nepokažený. Je ve vás něco sladkého, utišujícího i vzněcujícího, co vás přesahuje. Louky jsou modré, rty a ruce na dosah, a volání jiných věcí k vám nedolehne. Přestáváte být součástí toho, v čem je mnoho lidí, protože vás něco vymaňuje. Nevím. – Vykala jste Leoně dlouho? – Asi půl roku od doby, co jsem ji viděla poprvé. Co jsem se jí poprvé šla zeptat. – Stála jste na chodbě. Kdy jste se vrátila do pokoje? – Nevím. Za oknem pršelo a nebe tmavlo. Z oken odnaproti se rozlézalo špinavé světlo, urousané, nesmělé, skleslé. Svírala jsem v ruce obrovskou hrušku z gumy, ohmatanou a špinavou. Přešla jsem po ošlapaném koberci, chodbou, pootevřenými dveřmi. Skříň – krabice ze dřeva, stůl, křeslo, postel, police s táckem, na něm jedna nevyleštěná sklenička a rezivějící otvírák. Všechno bylo lepkavé, ale něčím, co vycházelo ze mne a co jsem nedovedla zastavit. Věci se zřetězovaly a odraz jejich vychrtlých, zhroucených obrysů procházel oknem jako figury orlojů. Věci mě nechtěly přijmout, vyvrhovaly mě. Utíkala jsem v pokoji do koutů, ale byla jsem pořád na pranýři. Z venku pískaly vlaky a déšť se lepil na oslepené okno, převlékla jsem se do žlutého pláště, žlutá je barva zrady, usmála jsem se, dokonce, věci se roztékaly, odrážely zpátky ke mně to, čeho jsem se snad chtěla zbavit, a moje pohyby byly jako ty věci, vychrtlé, zřícené a úžasně pomalé, jako by se vznášely a vyplouvaly z okna do deště, deštěm odjíždí vlak, který píská, naléhavě, rozkazovačně, tam, kde bydlí Leona, taky maman, a i ostatní, seděly bychom ve vlaku, obráceny k oknu, a svět by se hemžil, jako by se sbíhal k trati, jako slavnostní a rozjařený průvod stromů a sloupů a cest a lesů a vesnic a všeho, z čeho se skládá, seděla by ve vlaku, naproti nebo vedle, 14

a všechno by bylo před námi, jako tenkrát, když jsem se jí šla poprvé zeptat a chtěla jsem to vědět, a snad to byla současně i záminka, nemohla jsem ji poprosit, aby mi dovolila říkat jí křestním jménem, zjevila se ve dveřích, pak o několik dnů později jsem s ní byla už déle, mluvily jsme, vždycky to bylo zjevení, oslepení, úžas, všechno kolem ustupovalo do stínu, věci byly v rozpacích, stahovaly se, ale něco zas rostlo, nadouvalo se, kolem ní, kolem nás, a blahou, objemnou tíhou toho nevysvětlitelného byly věci obtíženy, až se skláněly… – Co jste dělala v pokoji? – Prosím? – Je vám něco? – Ani ne; trochu se mi točí hlava. Nemohli bychom mluvit o něčem jiném? …je tu těsno. Snad se mi to jen zdálo, jako tenkrát, když jsem psala sny do sešitu… i předtím, dávno, jsem psala do sešitu. Deník. Ujíždělo mi písmo, musela jsem si linkovat řádky. Směšné. Přesně si vybavuji… to písmo. Anebo pak, když jsem chodívala do bílého domu, do bílých dveří, do bílé židle, jen jsem povídala, několik hodin, vlastně se mě ptali, jen jsem odpovídala, jak se mě někdo ptal. Na hodně věcí, ale zároveň na ty samé, přinejmenším hlavně na některé z těch určitých, kterých bylo hodně. Tím, že se ptal pořád na tytéž věci, vznikal dojem, že jich je hodně, ale přitom jich bylo málo. Ptal se i na – – Co bylo na fotografii, která byla vystavená v coladorské věži? – Na té fotografii. Někdy jsem tam spávala. V kruhu nejvyššího patra, v kruhu věžního půdorysu. I já v kruhu, tělo do kruhu, aby nikde nebyl vchod, nikde bod průniku do těla. Z otevřeného výklenku pod klenbou bylo seshora vidět na píšťaly varhan, kolem v půlkruhu prkennou podlahu a naproti, ještě o pat15

ro níž, v průhledu, alkovnu s etažerem. Biedermeier. Tam byly hudební partitury po dědovi. Ne, promiňte, jen partitury. – Proč se omlouváte, Claro? – Za ten pleonasmus. – Myslíte si, že jste tady ve škole? – Ne. – Tak proč se tak hlídáte? – Nehlídám se. Přišlo to samo. Bylo by mi líto, kdybyste mi v duchu vyčítal chyby, které dělám. Proto je raději opravím sama a hned. Abyste neměl čas si pomyslet, že si je neuvědomuju. To by bylo hrozné. – Takže partitury, Claro. – Ano. Celé opery. Carmen, Tosca. La Traviata. Vždycky nějaká tragédie. V dědečkově knihovně nebyl jediný šťastný příběh. Ani v mamanině knihovně, i když maman hodně knih na Coladoré spálila. Řekla, že byly plesnivé, že se musely vyvézt. Ale já bych je byla omyla, ošetřila. Byly by se mohly vřadit zpátky, do knihovny v alkovně, kam se dalo jít jen od varhan. Kam by na ně bylo vidět z věže. Maman na varhany někdy hrávala. Potom už ne. Rozbily se měchy. Jednou stála Leona u varhan pod barokním andělem, všimla jsem si, jak – – Je pro vás nemožné, rozvzpomenout se, co bylo na fotografii? – Nemožné? Proč nemožné? Jen zapomínání je nemožné. Fotografie byla černobílá, asi z coladorských zahrad. Ostatní možná není důležité. Byla z venku, z okolí, na trávníku, dole u živého smrkového plotu, snad i pod jabloní anebo nahoře nad kamennými schody, u stříbrného smrku. Ale byla z Coladoré, to je hlavní. Měla jsem tu fotografii ráda. Dlouho jsem se na ni dívala. Pak jsem měla na obličeji slzy. Často. Ne často; vždycky. Byla krásná. A stará. Už byla zežloutlá. 16

– Byla jste někdy na Coladoré delší dobu s někým jiným než s maman? – Ne. – Toužila jste pobývat tam – – S někým jiným? – Myslíte, že jsem se chtěl zeptat na tohle? – Možná. Ale i kdyby ne, zatoužila jsem, abyste se na to ptal. – Kdybych se tak ptal, co byste odpověděla? Avšak především: proč? Proč si přejete, abych se ptal právě na to? – Abych mohla říct… Aby sem přišel ten čas. Aby se mohlo mluvit o… o tichu, o ránu, když se slunce šplhá po bílých kmenech, do výšky bříz, louka je zapouzdřená do bělma a ve vzduchu jsou přivírající se víčka noci, křídla časných vážek… je to jen zrcadlení rosy. Na Coladoré je vždycky ráno velká rosa. A velká mlha. Je tam vlhko, bažiny. Když Leona říkala, že by tam na našem místě zůstala celé léto, a mluvila o tom prosluněným, vzrušeným, křišťálovým hlasem, maman jí odpověděla, že je tam příliš komárů. Když budu mluvit nepravděpodobně, zastavte mě. – Napadlo vás něco při Leonině poznámce? – Nic. – Není v tomhle nic přece jen něco? – Snad jaké by to bylo, kdyby… – Kdyby co? – Často jsem si představovala, jaké by bylo něco, kdyby… Když maman hrávala na varhany, měla zuté střevíce a já jsem asi plakala. Mamanina hra, zvuk varhan, přetlak toho zvuku, jako by se něco mělo protrhnout a vybouchnout – čekat na výbuch, dívat se na její chodidla, jak jen v punčochách kloužou po pedálech. Mamaniny ruce klouzaly po klávesnicích, zaběhly do registrů a klenba se chvěla, i výklenek průhledu a etažer a strop věže a já jsem objímala 17

opěradlo proutěného křesla, které mi připomínalo trůn, a plakala jsem. Na královském trůně má vždycky sedět… ten, kdo odešel. Pak se porouchaly měchy. Maman od té doby nehrála. Na varhany. Jen na starého Blüthnera, byl dole v salonu. – Je skutečně na Coladoré mnoho komárů? – Pod zahradou jsou močály. V podvečer se nad loukou vznášejí hejna komárů. Jejich bzikot zní do ticha. Když jsme přijeli na Coladoré, odcházívala jsem do skal. Tam nikdo nebyl. Jen žlutá šeď pískovce a les. Skály byly jako představy. Jako by člověk natahoval ruku po ovoci, dotýkal se hladké slupky, ale nemohl je utrhnout. Usouženost z něčeho sladkého, co chybí. Tiskla jsem se ke kmenům borovic a obepínala pažemi jejich kmeny. Ležela jsem na nahé skále a cítila v náruči drolivá zrna. Zadírala se do kůže. Byly to sny. Byla jsem v hledajícím pohybu k něčemu, co je neznámé a obestřené zákazem. – A pak? – Stát zády ke stromu, dívat se do nebe. Tehdy přicházely davy lidí a obstupovaly mě. Kruh se zužoval, jejich ruce se zatínaly v pěsti. Po nebi pluly bílé oblaky, špička věže zapadala hluboko dole do větví smrků. – Proč to všechno? – Tvářili se hrozivě. Chtěli mě ztrestat. – Měla jste pocit viny? – To není to. Sesula jsem se na jehličí. Byla to mátožnost, divný objem těla. Závaží paží a nohou. – Jinak ve skalách nikdo nebyl? – Jinak nikdo. I tohle snad… – Jak zacházíte se svou představivostí? – Někdy se mi zdá, že nedokážu odlišit to, co je skutečně, od toho, co je jako. Myslím, že kdyby se něco přihodilo skutečně, zdálo by se mi, že je to jako, a… a naopak… a nesnažila bych se utéct. Čekala 18

bych na podivnou tíži, na vyčerpanost z touhy, neohraničenost těla, zamlženost, omámení, které je neprůhledné a hořkne. Někdy je to tak lepší. Život je jiný. Obrysy věcí a výseky světa se zneurčiťují. Věci se překrývají, prostupují se a splývají, nebo se smrští a odtáhnou od sebe, jako když se od tvrdé plochy odrazí bič. Lidé popírají to, co bývá jako. Jenomže málokdo tomu rozumí. Ráda jsem chodívala do skal. Někdy jsem s sebou brala provaz. – Jistěže, Claro. – Borovice na plošině skály měla zkroucenou větev, nad propastí. Chtěla jsem jezdit na koni. Větev se pohupovala jako hřbet koně v klusu. A po nebi pluly bílé oblaky a špička věže se ztrácela ve smrcích, ve věži na stolku byla ve stojánku fotografie, zežloutlá, obrázek z Coladoré, dívala jsem se na ni, když pršelo a když kapky vyťukávaly na skle rytmus nenapsaných valčíků, rytmus plesových operních a baletních valčíků z Fausta, z Coppelie, z Louskáčka. Skoro vždycky zněla slavnostní hudba. Přesně se pamatuju. A po nebi dál pluly oblaky, byly bílé, někdy i narůžovělé, když zapadalo slunce, ale borovice už nebyla. Vyvrátila ji vichřice. Na Coladoré bývaly silné bouře. Špička věže dál prosvítala ve špicích smrků. To bylo zvláštní. Pak jsem to pochopila. – Co? – Že souvislost věcí je někdy mylná. – Nerozumím vám, Claro. – Jsme přesvědčeni, že dvě věci jsou spojené. Myslíme si, že když jedna skončí, přestává být i druhá. Ale pak ta druhá trvá a neskončí, i když skončila ta první, a my se tak dovídáme, že nesouvisely. Mám strach z omylů o souvislostech. Děsím se jich. Není nic strašnějšího než nesouvisení věcí. Tak to bylo snad i s varhanami – – Na které hrávala vaše maman. 19

– Ano, hrávala. – S jakým vaším omylem varhany souvisely? – Myslela jsem si, že kdyby na ně maman přestala hrát, kdyby se jí nahá chodidla nemíhala po pe dálech, nemusela bych už brečet. Rozbily se měchy a maman přestala hrát. I pak jsem ale plakala. Častěji než pro mamaniny bosé nohy. Uvědomila jsem si, že nahá chodidla na pedálech nebyla v žádném vztahu k příčinám pláče v mém životě. Nikdy jsem to Leoně neřekla. Leona byla křehká. – O čem? – O čem jsem jí neřekla? – Ano. – O tom ve skalách. I když o tom jsem jí trochu řekla. Pak i víc. Nakonec podrobně. – Pokuste se vzpomenout si, co bylo na fotografii z věže. – Plocha trávníků, rozdělená zídkou z pískovcových kvádrů. Žádná jiná věc na světě nemá takovou barvu. – Na co se vás vyptávali v bílém domě? – Dali mi barevné kartičky. Musela jsem vybrat tři barvy, musela jsem vysvětlit, proč jsem je zvolila. Všechny návštěvy v bílém domě neprobíhaly stejně. Často se mě vyptávali, musela jsem odpovídat. – Které barvy jste vybrala? – Šedou, protože to byla barva nesmírného snu, v němž se stává, že je kůže rozemnutá do tmy, večery mají samotu bez světa a přitom bez osamocení… ještě jsem vám neřekla o té knize. Možná je to důležité. Pak růžovou, protože to byla oblíbená barva Leony. Na třetí barvu si nevzpomínám. Nebyla důležitá. Když jsem váhala, jakou barvu vybrat na první místo, a chtěla jsem zvolit šedou i růžovou současně, řekli mi, že musím jedné z nich dát jednoznačné prvenství. – Kde byla bílá budova, kam jste jezdívala? 20

O autorce Catherine Ébert-Zeminová (* 1968) je svým původem spjata s městy Roudnice nad Labem a Paříž, dalšími osudy pak s Nesles-la-Vallée (Val d’Oise) a Prahou. Studovala v Paříži na École Normale Supérieure a univerzitě Paříž VII-Jussieu. Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala bohemistiku a romanistiku. Zde pokračovala doktorátem z moderní francouzské literatury, který dokončila roku 2001. Překládala beletristické i odborné texty a roku 1998 vyšel pod jménem Kateřina Křičková její románový debut V prameni ohně. Jako literární kritička a teoretička spolupracuje s Literárními novinami, kulturním týdeníkem A2, Estetikou, Světem literatury a Slavií. Svůj zájem o psychologii naplňuje studiem na Pražské psychoterapeutické fakultě, polaritu poznání a sebepoznání, jemuž se věnuje v psychoanalýze, promýšlí v připravovaném souboru studií o aspektech literární interpretace a zároveň dokončuje autobiografickou trilogii. Působí na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

175

4. svazek Edice české prózy, řídí Jan Šulc

Catherine Ébert-Zeminová Bludný kruh Odpovědný redaktor Jan Šulc Fotografie autorky Jaromír Zemina, 2006 Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 28. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 650 výtisků ISBN 80-86603-42-3

176

– Mohla byste se vyjadřovat méně artistně? Zase zapomínáte, že nepíšete román. – Vy nejste člověk, který by byl schopen si myslet, že metafora je zbytný přepych! – Mluvil jsem o artistnosti, ne o metaforičnosti. – Dobře. Ale co když se román píše? – V jakém smyslu „se píše“? Snad vy píšete, ne? – Právě že ne. Píše se někde mezi námi a vy se na něm podílíte, aniž to tušíte. (s. 144, 145)

www.fra.cz

9 788086 603407

– Mohla byste se vyjadřovat méně artistně? Zase zapomínáte, že nepíšete román. – Vy nejste člověk, který by byl schopen si myslet, že metafora je zbytný přepych! Edice české jsem prózyo artistnosti, ne o metaforičnosti. – Mluvil * 1 Petr Král: Arco a jiné – Dobře. Ale co kdyžprózy se román píše? 2 Karel Milota:smyslu Hora „se píše“? Snad vy píšete, ne? – V jakém 3 František – Právě Kautman: že ne. PíšeAlternativy se někde mezi námi a vy se na 4 Catherine Ébert-Zeminová: Bludný kruh * něm podílíte, aniž to tušíte. 5 Václav Durych: Černé tečky (s. 144, 145) 6 František Listopad: Silva rerum Svazky označené * již vyšly.

fra www.fra.cz

9 788086 603407